Karel Makoň: 76-03A-Kaly-5 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Vyplý- vyplývá z toho, že se nutil k tomu, aby byl v tom, co je jeho Otce a zároveň přitom byl oddán svému okolí. Doufám, že jsem vysvětlil dříve, že to byti- že musel být v tom, co je jeho Otce. Ale přesto řeknu to takhle ještě jednou a patrně trošku jinak než předtím. Abych to doplnil, že v době ještě nedokázal být samovolně v tom, co je jeho Otce. Nýbrž se k tomu musel nutit. Že v této době, přestože máme jistotu, že naše podstata je nesmrtelná, musíme se nutit, abychom sloužili. Abychom pro všechno dělali. To musí být soustavné donucování sebe, že musím být v tom, co je mého Otce. To znamená, cokoliv dělám mimo dům Otcův, tak to jsem na poli jeho. Čili jsem v tom, co je jeho, nejsem mimo to. Ani nejsem mimo... mimo pole Otcovo. A jsem-li v jeho domě, nejsem v domě ničího- někoho jiného než zase v jeho domě. Čili musím být pořád v tom, co je jeho Otce. A to mně někdy velikou práci, abych se v tom udržel. Abych nezačal být v tom, co je moje, abych nedělal zároveň něco pro sebe, abych neseděl na dvou židlích. A jediné, co se dovoluje ještě, a to je zajímavé, že to dovoluje, že přitom je oddán své rodině. A tahleta, nebo svému okolí. Tahleta oddanost své vývojové fáze, jak se tam dovídáte. Ze začátku ta rodina, ten svatý Josef a Panna Maria a koneckonců i ti tři svatí Tři králi, to je, to je zase duchovní rodina, dělají pro něj všechno, aby ho zachránili. A on jim to za to potom splácí svou oddaností. Potom, když ho nepotřebují zachraňovat, když je zachráněn, tak on jim to splácí tím, že například u toho svatého Josefa je zaměstnán jako tesař, vyučí se v tom a pomáhá mu v tom. A jistěže pomáhá matce a pomáhá při domácnosti, prostě žije pro a s nimi. Proč je toto nutné? Protože kdyby zpočátku nebyl chráněn, jak víte tím Josefem, Pannou Marií, tak by byl přišel o život. A kdyby později nebyl oddán rodině a tomu svému okolí, tak by byl nerozvinul to lidství. Tady se ještě dorozvíjí stav lidství k úplnému rozvoji, tady ještě to lidské není satanášem. Tady to lidské "já" v tomto období je něčím velice nutným, co nesmí být zabito, co nesmí být překonáno. být překonáno jenom v tom, že ho nutím, aby se podřídilo a bylo v tom, co je jeho Otce. A jestliže potom se dospěje k tomu, že v tomto stavu se tak dalece vytříbím, že kdybych to řekl symbolicky, jsem dobrým tesařem a jsem dokonale rodině oddán a nedělá mi to žádné potíže. Tak to je pro známkou, že ten stav dohrál svou roli, že dále nemůže vychovávat. A že kdybych přešlapoval na místě a chtěl se v tom stavu udržet, tak prostě ze svého "já" dělám satanáše. Protože toto by od chvíle vedlo k opotřebení, přešlapování na místě a k smrti fyzické, k ničemu jinému. v tomto případě musím odstoupit od tohoto stavu a odejít do Jordánu. Co to je, odejít do Jordánu? Víte, plným právem se při křtu dává člověku nové jméno. To být jméno duchovní, to být jméno člověka, které- který jde k Bohu. To jméno ho poznamenávat v jeho charakteristice cesty, být charakterem, výrazem charakteru jeho cesty. Třebas jmenuji-li se Pavel, tak to být charakter toho, že budu to dělat obdobně jako Pavel a tak dále. Proto dříve katoličtí kněží dbali na to, aby ta jména byla jmény některého svatého nebo světice, aby to nebylo světské jméno. Tak bychom zjednodušeně mohli říct, že Ježíš si jde do toho Jordánu pro nové jméno. To znamená pro nový smysl života. A jestliže není člověk ochoten nastoupit nový smysl života, novými prostředky se řídit, novými prostředky jít dál kupředu, a chtěl by těmi starými pokračovat, tak si znemožní další postup. To platí o každém kroku. Tak ještě jednou, co je tady zapotřebí, že tato obdoba je tam velice pěkně popsaná. On jde do Jordánu k svatému Janu Křtiteli a chce, aby ho pokřtil. Svatý Jan Křtitel nechce to učinit, protože říká, že toho není hoden. Není hoden ani toho, aby rozvázal, nebo tak nějak, opánky nebo jeho nebo tak nějak, no. Tak to vy všechno znáte. A Ježíš ho ale k tomu přiměje, takže on ho pokřtí. A teď jsou svědky toho, že je slyšet hlas:" tento je syn můj milý, v němž se mi zalíbilo". To znamená, on tady získává nejenom, člověk tady získává nejenom povědomí, že je podstatou nesmrtelný, nýbrž získává povědomí, že je synem Božím. Přestává být synem matky fyzické a začíná být synem, vědomým synem nebeského Otce, to znamená duchovní sféry. To bude mít ovšem ty následky, že musíš z toho vyvodit všechny důsledky logické, musí tu matku pozemskou opustit. Musí vopu- opustit domov pozemský, musí opustit své bratry, své sourozence a tak dále. Protože to je součást domova, který není jeho domovem. To je velice těžká záležitost, by se nám zdálo, kdyby mezitím nebylo to požehnání milosti a toho stavu poznání, který v tom v Jordánu existoval. A on tedy vlivem toho od chvíle nemá otce tady na zemi, nemá matku tady na zemi, nemá domov a podobně. A ho někde na nebesích tedy v tom stavu dokonalosti. V tom stavu dokonalosti ještě není. Ale je do míry daleko, že dokáže plnit vůli Otcovu. Že dokáže ji plnit, že se nemusí k tomu nutit, to je ten rozdíl, víte, nýbrž že ji dokáže. Tento přechod nastává, jak vidíte najednou, protože je dán tou milostí. Tady je krásně vidět, že člověk si to nezasluhuje nějak. Že neví, jak se to může stát, že ten přechod najednou prostě tady je. A že je chybné spekulovat, jak se to mohlo stát, protože to je dáno mírou vyprázdněnosti od toho minulého, od všech těch prostředků, které dohrály svou roli. Ale je tady ještě reziduum. A ten- tímto zbytkem velice důležitým, se kterým se Ježíš musí vypořádat, je jeho "já". Jeho "já" je zvyklé, že, a bylo vychováno také k tomu, že tady bude ustavičně rozvíjeno, jeho schopnosti se budou rozvíjet. A že on zato bude, řekl bych, takovým světlem tomu člověku, tomu fyzickému tvoru, kterému bude svítit do smrti. Ne nadarmo se říká satanášovi Lucifer, Světlonoš. Že od- do této doby on slouží jako nositel světla. Ale jakmile dohrál tu roli toho, potřeby světla v domově, který byl domovem toho člověka, než našel domov nebeský, tak tehdy přestává mít tuto funkci. A kdyby si ji dál osoboval, tak by se stavěl proti dalšímu vývoji. Tak je třeba si ho vyvolat a odkázat ho do jeho mezí. A jakým způsobem to dělá? Toto já, aby mohlo být tím světlem, musí být k funkci uměle udržováno... uměle udržováno. Lidská bytost je velice křehká bytost a když není uměle udržována, tak brzo hyne. A s tím také to "já" nemá podstatu, které by se drželo, čili musí být živeno především. Proto Ježíš odchází na poušť, kde upírá stravu tomu lidskému "já". To lidské "já" se uvolňuje a vychází z toho těla a tentokrát se projevuje v tváři, kterou v tu dobu má, jako satan. Neboť v zájmu toho "já" teď je, pořád být pánem toho člověka, a nebýt jeho služebníkem. A proto mu tam nabízí ty věci, že ano a tak dál, jako pán mu to nabízí. A vybízí ho, aby se mu klaněl a podobně a tak to všechno- to všechno znáte, to bylo jinde řečeno. Jestliže tedy Ježíš ale nic z toho nepřijme, sílu k tomu má, vlivem toho poznání, které získal v Jordánu, my bychom tu sílu neměli. Jestliže on nepřijme nic z toho, co ten satan mu nabízí, tak pak toho satana přemění v no- ve funkčně nové, řek bych, ve funkčně novou podstatu, funkčně jenom novou podstatu. Takže dejme tomu, můžeme říci, že když potom Ježíš překonav satana, přijímá dvanáct učedníků, tak přijímá také tohoto satana, v podobě Jidáše, převtěleného do Jidáše. To je funkčně jinak, jiné postavení toho satanáše, než jak bylo předtím. Ten satanáš mu do určité doby slouží. Slouží mu dokonce k tomu, aby ho ukřižoval. Protože satanáš představuje jednu stránku páru dvojic: dobro-zlo. On představuje zlo. A dokud člověk je na této úrovni, tak je to ještě cesta dualistická a musí si dávat sloužit jak dobrem tak zlem. Nemůže stát jenom na straně dobra. A proto je tam mistrně vyjádřeno, že sice Ježíš nikde žádné zlo nedělal, ale že měl jednoho zlého žáka. přesně věděl, jakou funkci ten jeho žák má. Jaký úkol a jaký úkol splní. Po celou tu dobu se vládne vůlí jinak než kdykoliv předtím. bych ještě se vrátil za dobu po tom křtu. Jakým způsobem vládl Ježíš po těch čtyřiceti dnech svou vůlí? Tedy čtyřicet dní se postil, tak musel mít vůli překonat své chtění po tomto životě. Protože čtyřicet dní se postit, to by taky mohlo dopadnout jako smrt ne? A to musel riskovat. To znamená, on musel být, tak řekl bych, předběžně schopen umřít pro věc, kterou zastával. Tak daleko mu muselo, tak dalece mu muselo o věc jít. A pak tu vůli využil v tom smyslu, že toho satana potřel, že ho, že mu nedopřál slechu a že ho překonal. Ale pak se mu otevřela cesta k jasnému vědomí vůle Boží. Potom nestál ten satanáš jako rovnocenný partner vedle něho nýbrž jako sluha, který jenom přesně vymezenou funkci. ji provede, padne nebo spáchá sebevraždu, jak je tam řečeno o tom Jidášovi. Takže nebyl nebezpečným v tom smyslu rovnocenného partnera, nutného rovnocenného partnera. A ten Ježíš potom plní vůli Otcovu s lehkostí, protože je s spojen. Říká svým učedníkům: abyste byli jedno s Otcem mým, jako s ním jedno jsem. Přestože sebe ještě právem považoval za menšího než je Otec. V této době o sobě řekl, že je menší než Otec, a že není dobrý. To jsou věci, které výkladově asi jenom napíšu, protože by to bylo moc dlouhé. Ale mohl bych aspoň ve zkratce říci, že jestliže by se člověk považoval při tomhletom, při této fázi za dobrého, tak by chtě nechtě popíral všechno, co předtím zažil. Popíral by to, že všechno dobro pochází od Otce. A tím dobrem není něco, co je na jedné straně párů dvojic, nýbrž pravé dobro je to, že on určitou míru poznání a tak dále. Což lidi nemohli pochopit, tak proto sebe nena- nenazýval dobrým. A bych jenom mluvil o tom, k čemu ho tento stav opravňoval. Opravňoval ho k učitelství, k osobnímu vedení. Samozřejmě on tam osobně vede především ty žáky. Čili tím je řečeno, že ty lidské vlastnosti, to jsou ty jeho žáci, jsou dnes od chvíle vedeni přímo z centra věčnosti. Že mají styk, každá vlastnost nese punc věčnosti. Když se setkáte s takovým člověkem, tak když v křesťanství se o tom říká že svatí měli nadpřirozenou, třebas hrdinnou, třebas lásku, hrdinnou víru, ne, hrdinnou odvahu. Tak takhle se to jeví zevně. Ale ve skutečnosti ta vlastnost je z do- v dotyku s tím osobním vedením Ježíšovým a nese na sobě stopy jeho vedení. Ty vlastnosti si nedělají, co by chtěly, nýbrž se řídí vůlí Ježíšovou. A on je od prvního momentu zaměstnává takovým, řekl bych, altruistickým způsobem. Že je nutí: křtěte, léčete, dělejte zázraky, dělejte dobro jiným, ne? Neohlížejte se na to, jestli vám někdo, jestli vás někdo nepřijme. Vyklepte prach z obuvi své před ním a odejděte odtamtud a podobně, nic víc s tím nedělejte. Zkrátka neberte s sebou měšec, neberte s sebou opasek, neberte s sebou meč, protože jste ve styku se mnou. vás ochráním, nic se vám nemůže stát. A taky po celé ty roky tři se jim nic nestalo. A on se jich na to zeptal, oni mu byli svědkem toho, že nic jim nechybělo. Ale tato fáze osobního vedení není vrcholem duchovní cesty, protože by člověka nezbavila jeho lidství. A protože lidství je odjakživa prostředkem k dobytí věčnosti, musí taky tento prostředek byl za- být zaměněn za vyšší prostředek, který jest zase ještě mezi tím koncem a mezi tím lidským prostředkem někde. A tak když potom tato doba dojde ke konci, to znamená, když všecko jde tak báječně, že se to vyjádřit jedině tím slavným vstupem Ježíšovým na oslátku do Jeruzaléma. To znamená, všichni se mu klaní, všichni to uznávají, ne? Tak to je ta doba, zase tam je krásně znázorněno, víte jak to všechno jde, ne? Bezvadně. To je ta doba, kdy je třeba s tím skoncovat. Kdy se člověk ocitá před krizí nebo se to jeví jako krize a kdy tedy zase kvalitativně stoupnout nahoru. No a tam vidíte, že zase se jinak začne, když tu smrt předpřipravuje, jinak začne s tou vůlí manipulovat, než jak s manipuloval po tři roky. Že on, nehledě na ty přechody, ty velice rychle projdu, že on totiž se vzdává i toho svého synovství. Tam se vzdal synovství vůči matce fyzické, tady se vzdává synovství vůči Otco- Otce, i když neví, jak se to může stát: "Bože, proč jsi opustil?" Ale Bůh ho opustil, on přestává být jeho synem. On, prosím, neodešel dobrovolně z Otcova domu, ale přestává být jeho synem. Je pryč z toho domu, není s ním spojen. A potom odevzdá svého ducha. Ale se pom- ještě malinko vrátím přeci jenom k těm vlastnostem. Je tady velice důležitý poukaz na to, že ty vlastnosti, na toho Jidáše, přestože mu velice dobře sloužily, i ten Jidáš mu konečně sloužil podle svý funkce, že ty vlastnosti nakonec usínají. Že ten přechod do nadlidského stavu snadno rozeznáme, tím že vlastnosti, třebaže byly vedeny Bohem nebo Ježíšem, najednou začíusí- začínají usínat. Že nám neslouží tak jako dříve, že se o nemůžeme opřít. Kdybychom se o mohli opřít, tak by nás ten svatý Petr ochránil před tím zatčením a... a tak dále, né? A to se nesmí stát. Ježíš Kristus tam ukazoval, že oni tam sice padli všichni na tvář, když on ten Ježíš ukázal svoji velikost nadlidskou, ale on počkal, se z toho zmotoří a dal se zajmout. Čili on dobrovolně do toho vstupoval, do tohoto stavu. A neměl tak dalece za zlé všem těm svým i těm vybraným apoštolům, že mu tam usnuli, že se s ním nechtěli modlit. Kdybyste aspoň dneska se mnou chvíli, říkal. Ale když to nejde, tak to nejde. Taky bylo by mu bývalo milejší, kdyby Otec na něho tento kalich neuvalil. Kdyby mu nenechal ho vypít, ale chce přesto Jeho vůli. To znamená, jak se vzdaluje teďka jeho vůli, vidíte? Ale přesto si ji přeje, on prostě se vzdaluje od- z toho Otcova domu. Přestává být synem. My totiž pořád slavíme Trojici Boží: Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, ne? Ale to synovství Otcovo nemůže být ve stavu určité míry oddělenosti, jak se to jevilo po ty tři roky, kdy on poslouchal, ale byl menší než Otec. Potom se znovu stane synem, se mu vrátí synovství na jiné úrovni, tak bude roven tomu Otci. On bude mít právo poslat Ducha svatého. A takhle bude vládnout celým Božstvím, celo- celým obsahem jeho moci. A ta moc největší spočívá v tom vedení Duchem svatým všeho. Ten Duch svatý ve všem vládne, ve všem je pravou živou podstatou. Ten je ten Duch svatý totiž je podstatou všech těch samovolných sil. Ten je na jejich- ten se ocitá na jejich podkladě. Ale zatímco ty síly samy o sobě jsou trpné, On je přitom aktivní, víte? To je ta stránka aktivní těch samovolných sil. Čili nemůžeme, proto jsem tak proti tomu, Boha považovat za sílu, protože ho nemůžeme degradovat jenom na trpnou záležitost. Jenom na sílu, která působí v rukou něčeho. To bychom to jenom tak nějak říkali: tak ten Bůh je asi... asi že v rukou nějakýho jinýho boha nebo tak. Jako asi Řekové říkali, že řečtí bohové jsou závislí na Chronosu, ne? Řekové říkali. To je taková- takové východisko z nouze. Tady není žádná závislost, dál ta závislost nejde. A člověk musí nakonec skončit ve stavu, kdy nepotřebuje, a kdy by to byla chyba, kdyby v tom setrvával, nepotřebuje osobní vedení. Protože jednou o to své lidství přijít, a doba je nedaleká, kdy o to přijít, a kdyby přitom se ohlédl, tak by opravdu se musel do toho lidství znovu a znovu vracet. A on být na nebi, to znamená ve stavu dokonalosti a ve stavu ustavičného dosahování toho Boha. Tady je jenom jediná výjimka, kterou si musíme přiznat, na to jsem mockrát poukázal, že Ježíš na nebe vstupoval a my tam budeme vzati. Že pro nás platí pořád to: klepejte a bude vám otevřeno. My si- my se nikdy nestaneme Bohem takovým, jakým je ta Trojice, rozumíte? Protože my se staneme svědky Božími, nám bude na každém stupni otevřeno. My budeme taky na nebe vzati. Ono to bylo tak znázorněno také s fyzickou částí Panny Marie, fyzickou, říkám, která byla na nebe vzata, to je tam správně řečeno, nikoliv sama vešla na nebe, taky bylo otevřeno. Ten symbol je tam velice přiléhavý. myslím, že ve zkratce jsem to tady jenom tak prošel, a že to stačí. Byl bych hrozně nerad, kdybyste podlehli dojmu, že toto- tyto konce, co jsem tady předváděl, jsou vzdálená hudba budoucnosti. Tady čím dál tím, čím dál se dostáváte, tím víc se dostáváte mimo čas a prostor, tím menší je vaše závislost na času a prostoru. A tedy není to žádná hudba budoucnosti, nýbrž je to jenom hudba přítomnosti, zásadně. Takže vy se dostáváte právě z času a prostoru do věčné přítomnosti a čili to je možno provést okamžitě. Když jsem tady předvedl těchto sedm stupňů, tak v podstatě jestli jste to dobře počítali, tak tím nechci říci, že Ježíš Kristus nám předepsal, že takhle to pomalinku jedno za druhým půjde. A dokud nebude tamto, nebude moci být to druhé, nýbrž on nám tím dává jenom najevo, jak máme poznat, kde jsme. Abychom snadno rozeznali východisko, neboť záleží na tom, abychom znali východisko, abychom znali, odkud právě jdeme, abychom správně nasadili další směr. Ale řekl jsem vám, že v každý okamžik můžete být na jiném- na jiné úrovni, v jiném stavu úrovně vědomí. Čili, jestliže se ocitnete v dokonalé vyprázdněnosti od sama sebe, tak jste na tak vysoké úrovni, že můžete rovnýma nohama odtamtud vstou- vstoupit do nebe. Samozřejmě nějakým způsobem potom musíte doběhnout to, co mezitím jste překročili, to je pravda. Ale už, jak mi správně říkáte, máte tady světlo poznání, které vám velice urychlí celý ten průběh....všechno bylo tak dlouhé, jak vám to tady líčím, tak by neplatila slova Ježíšova Samaritánce, která měla pět mužů: "Kdybys chtěla mít život věčný, mohla bys ho mít, bych ti ho tady předal". A neplatilo by to obrácení Máří Magdalény a tak dále. Bíte si- buďte si přitom vědomi toho, že toto vám říkám jenom pro to všechno, že Ježíš Kristus nám to svým životem ukázal, protože pro každého byl schopen a ochoten si jít tam, kde je. A nebylo by správné, kdyby to byl neudělal důsledně, kdyby nám byl neukázal na všechny možnosti, kde můžeme být. A kde si pro nás může, kam si pro nás může jít jenom tím způsobem, že nám bude jasno, kde jsme. Že my taky ze své strany musíme vědět o tom Ježíši. myslím, že Maří Magdalena, kdyby byla nevěděla o Ježíši, tak by byla nebyla mohla být obrácena. Je dobře vědět o Ježíši a vědět že z každého stavu, ve kterém jsme, když ho správně obšancujeme, jako Maří Magdalena to učinila, můžeme být spaseni. A proto tohleto toto celý povídání, tohleto, pro nic jiného. Nesmíte si, že- myslet že, no dneska mám před sebou jenom teprv tohleto a teprve potom přijde tamto a tak dále, nechci vám komplikovat cestu. Tady pořád platí to, co říkal Ramakrišna. Když budete třebas rozradostněni tím, že jenom tolik vtělení máte před sebou, kolik je listů na stromě, tak tam okamžitě zapadnete. Když budete vědět, že láska Boží je tak velká, že před ničím, před žádným hříchem vaším se nezastavuje, tak překonáte všechno, všech těch sedm stupňů najednou. To není, řekl bych, přeceňování sama sebe, nýbrž kdo to dokáže, to je spoléhání se na lásku Boží, na milosrdenství Boží. A toho si zasluhujete tím, že od sebe odstoupíte, ničím jiným. A zůstane vám přitom touha po něm. Tato existence, kterou tady žijeme, to znamená v hmotném těle, která je, pokud jsme lidmi absolutně nutná k tomu, abychom mohli vůbec dospět k Bohu. Nikdo jiný než člověk, pokud my víme, k Bohu jít nemůže. Tato situace lidství, že jsme li- člověkem, nás k tomu, abychom věděli, že tento člověk zde na této zemi vyrostl ze země. To znamená, že nejdůležitějším styčným bodem se zemí jsou jeho nohy, to je dáno jeho zdviženou polohou na rozdíl od zvířete, které chodí po čtyřech. My máme těch styčných bodů se zemí daleko méně, asi jako ptáci, jenom dvě nohy. Čili tím je řečeno, že izolace od země je u nás poměrně snazší než u zvířat. A Ježíš Kristus nezapomněl nám zanechati v symbolice svého života, že my sice ze země přicházíme, ale nechceme-li se zase jenom do země vrátit a tím končit tento pomíjející život, chceme-li přijmout božskou nauku nějakou, chceme-li se znovuzrodit, pak je zapotřebí, abychom se dovedli od země izolovat. zatím ten symbol nepřekládám. jenom říkám, že tam, vám to teprve vysvětlím, že tam například dejme tomu, když kázal to své nejdůležitější Kázání na hoře, Horské kázání, že se to dělo, jak praví evangelista, na místě, kde byla vysoká tráva a lidé na trávě seděli. Že tedy toto bylo určité- určitá izolace od země. Rovněž tak, když vstoupil Ježíš do Jordánu, když se narodil v Betlémě na, nikoli na holé zemi, nýbrž v nějakých jeslích nebo na nějaké slámě. Když vstoupil na ne- když vstoupil na kříž, tak pněl na tom kříži, a nestál nohama na zemi. Když jim říkal: budou-li tvé nohy čisté, bude celé tvoje tělo čisté a tak dále. Tak vždycky tady šlo o povznesení se nad zem. A to je symbol pochopitelně. Jak se to prakticky provést, to je jiná stránka. Když vám teď vysvětlím jednu praxi, neznamená, že byste si měli myslet, že je to jediná možnost povznesení. Ale je nutno, aby lidský život, pokud v něm není složka práce v domě Hospodářově, víte, co to znamená. Nýbrž pokud se skládá jedině z práce na poli, vy to víte z toho postavení služebníka, nemusím to dál vysvětlovat, viďte? Aby měl aspoň každý den tohleto oddálení od země. Chápete, v tom symbolu postavení služebníka, když ten člověk odešel z pole a přišel do domu Hospodářova, tak odešel z země, na které pracoval. Je to jasné? Čili toto, když neumíme my vejít zatím do domu Otcova, je zástupně nutné aspoň dokázat tím, že odstoupíme, aspoň poněkud malinko od toho pozemského, od toho styku se zemí. To by se mělo stát podle názoru některých autorů, hlavně Kerninga, i fyzicky. Indové to dělají tím způsobem, že zauzlí nohy, a tím nedovolí praně styk se zemí. Tím se pranicky nestýkají se zemí. Oni vedou nazpět tu pranu. Ty chodidla jsou obráceny směrem vzhůru. Chodidla, kterými prana, normálně přebytečná prana při každém dechu přetéká nohami do země. Senzitivní člověk to dokonce vidí, ty stopy po člověku na zemi. Kdežto Indové radí padmasanu, to znamená lotosovou pozici, kde se nic z toho, co do člověka vniká, nevrací do země, nýbrž nabývá novou funkci v těle. Tato nová funkce spočívá v tom, že ten člověk obrací směr prany směrem nahoru, a tím probouzí nehmotná nervová střediska, která normálně jsou uzavřena. A z těchto středisek do toho člověka vstupují schopnosti, nebo rozvíjejí se schopnosti, mohl- můžeme říci křesťansky dary, které předtím vůbec neměl. A které jsou absolutně nutné pro další vzestup. Kdyby čl- samosebou kdyby člověk je zaměnil za cíl, tak by se všechny tyto dary podobaly, jak říká Ramakrišna, výkalům malomocné ženy, Siddhis. Ty dary jsou tady jenom proto, aby popohnaly vývoj. No a v Evropě nám Kerning radil, zřejmě pod dojmem, jak porozuměl Ježíši Kristu: když tvé nohy budou čisté, bude celé tělo čisté. Abychom se soustřeďovali do nohou. A tím, že se soustřeďujeme do nohou, opakujíce třebas jméno Boží, tak tam vytvoříme, řekl bych, pranickou závoru zahuštěním prany takové, že přes tohoto zahuštění dále další prana přetýkat nemůže. Tam jste pranicky saturováni v těch nohách a vybití prany může následovat jenom dotykem z ža- nějakým živým organismem. Je zajímavý, že když tam soustředíte pranu, tak ta prana přestane odcházet do... do země. Jenom živý organizmus ji může přejmout. Tak například: třebas Ramakrišna se soustředil do nohou a praštil tou nohou Vivekanandovi do prsou, a tím mu otevřel lotos Anahata. Že soustředil tu pranu v noze tak, že ona rázem otevřela tím proudem ten lotos Anahata. A když se tam soustředíme tedy bez mezer do těch nohou, nebudeme si zatím říkat jak, tak se tam prana nadržuje, její hladina stoupá. To znamená intenzita hladiny. Náboj pranický stoupá a dostane se k páteři. Jenomže v Evropě nesplňujeme podmínky indické, to znamená nemáme vyprázdněná střeva. Nemáme správnou pozici, správnou představu, takže tato prana málokdy, jen v řídkých případech, může postupovat nahoru od Muladhary přes Svadhistanu, Manipuru a dál těmi lotosy v páteři. A musí se spokojit s tím, že prochází postranními kanálky, kterými je Ida a Pingala a potom jenom tam, kde tyto kanálky protínají lotosy. Například jeden... jeden ten průsečík těchto dvou je v Anahatě uprostřed prsou, jenom tam dočasně, pokud my se soustřeďujeme, toto proudění prany nahoru způsobuje otevření tohoto lotosu. Takže i my otevřením lotosu Anahata pociťujeme lásku, nesmírnou lásku. Jenomže jakmile přestaneme koncentrovat, tak to zase uhasíná a ten lotos se zase pomalinku uzavírá. A nechtějte, nemějte si to za zlé a nechtějte, aby ten lotos zůstal otevřen, protože k tomu nejsou prostředky. To by jste se museli pořád soustřeďovat, a to není možné. Čili, jestliže pociťujete po nějaké koncentraci třebas velikou lásku k Bohu nebo aspoň zanícení, tak to zase zhasne. A není... není to vaše vina, nepromarnili jste to, nepřivlastnili jste si to, to není, tady v tomto není chyba. Nýbrž přestali jste se koncentrovat a ten lotos se uzavřel. A ta prana velice snadno stoupá Idou a Pingalou, to není tak nic obtížného. Není to ovšem v pravém slova smyslu stoupání hadí síly, jenom postranní takový... takový náhražkový tok. Ale křesťani, kteří toto neznali, by byli bývali na tom velice zle, kdyby nebyli znali nějakou jinou metodu a jsem ji nazval metodou shora. To znamená, křesťani mylně si představovali, že Bůh je na nebi, to znamená nebe nepovažovali za stav nýbrž něco nad sebou. To dobře víte, to se ještě naše babičky domnívají možná nebo prababičky. A proto obracely ru- oči vzhůru a odtamtud si doprošovaly Boží pomoc. V- na tom není všechno špatné, protože tatáž síla individualizovaná, které říkáme ve člověku hadí síla, to je ta pasivní stránka a... a prana, to je ta aktivní stránka téže vesmírové síly, existuje taky ve vesmíru. A my, když upíráme svůj zrak nahoru, to znamená nad sebe, tak vytváříme jakýsi hromosvod, po kterém tato síla do nás shora vplývá. Samozřejmě toto splývání vplývání síly shora naráží zase jin- na jiné potíže, že ani ten hořejšek není čistý a že tam naráží tato síla na nové překážky. Ale o tom nebudu se tady zmiňovat, je to cesta účinná a zajímá vás jistě, že ji znala například blahoslavená Anežka česká, ve styku možná s jinými ještě mystiky. Ale také hlavně s partnerkou životní, duchovní sestrou Františka z Assisi, to znamená svatou Klárou. A vyměňovaly si o tom dopisy. Takže my víme, že tyto praktiky tehdy za Přemyslovců byly známy. Tak to by bylo o cestě shora zatím všechno. Soustředění samo o sobě nemůže být nikdy technickou záležitostí. Ono všechno, co vám tady říkam, vypadá tak, jako že je to nějaká technika, které- kterou se řídíme, třeba soustředění do nohou, opakování jména Božího nebo tak a tím se to vyřídí. Nikdo se mechanicky nezduchovní. A jestliže nemá vrcholný zájem, aby přešel do věčného života nebo, to je jedn- jeden případ, nebo jestliže nemá lásku k Bohu, to je druhý případ žádoucnější, ovšem to je těžko jako si ji vymodlit. A jestliže toto nemá, tak pak to jeho cvičení je hluché. Protože ho dělá mechanicky nebo brzo se zmechanizuje. I když ze začátku nějaký zájem o věc, tak opadne tento zájem, protože není podpořen dostatečnou měrou lásky. Takže bych vám všem doporučoval, abyste při jakémkoliv technickém prostředku napojení na Boha vždycky přizvali lásku. Hleděli se v podněcovat. myslím, že bych měl hned při příležitosti říct, že bych nemyslel tím, abyste se podněcovali jenom k lásce srdcem, citem, abyste rozněcovali city. Prosím, nemám nic proti tomu, ale to své meze, protože city musí opadnout, city neudržíte dlouho na určité úrovni. vám doporučuji a právě proto taky píšu tolik těch spisů, abyste se podněcovali třebas i intelektuálně. Abyste se přesvědčovali, abyste hledali tyto důkazy, abyste se jimi řídili. Abyste tedy měli, řekl bych, i takovou lásku, možná bych řekl, nikoliv horkou, ale studenou, uvážlivou. Abyste uznali, že vpravdě vhodno a důstojno jest milovati Boha, asi tak. A že je to to hlavní, to nejdůležitější, abyste tuto lásku hodnotili. A kdybyste se chtěli v této lásce více zabydlit, vám doporučuji pěstovat lásku k bližnímu tak, že byste z toho nic neměli be.