Karel Makoň: 76-04A-Kaly-7-IEOUA (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Ve skutečnosti, ne jiný druh, třebas prosebná, spojovací modlitba charakter snahy spojovat se s Bohem. To znamená ze stavu oddělenosti přecházet do stavu spojení. Tento přechod se samo sebou neděje bez následků. To znamená, když někdo přejde do toho Boha, tak to obdobný význam, jako když řeka teče do moře, kde ji tam potom najdete. Ta se stane mořem. Čili my musíme tímto, touto, pod touto snahou chápat sebezničení. Sebezničení zvláštního druhu. Řeka v moři není řekou, ale ta voda řeky tam pořád je. A zrovna, takže ta se nezničí, zrovna tak my, když tam vejdeme, nejsme tím, co jsme byli. My se stáváme mořem, a to je smysl spojovací modlitby. Nesmíme se lekat, že se v nás tento stav prohlubuje, že přestáváme být sebou, tohleto byl přeci nesprávný stav, to byl stav oddělenosti. Toto je stav spojení, tak jako ta řeka se spojuje s mořem. A při tomto stavu spojení nastávají další vedlejší projevy nebo následky, které doznívají potom i potom po formě modlitby v podobě nějakého stavu, který přechází do běžné činnosti. To je jiná věc, tím se nebudeme zabývat. vás teď chci připravit k tomu správnému duchu modlitby. Že v tom duchu spojovací modlitby, mluvím jenom o spojovací modlitbě, v tom duchu je obsaženo to přeplývání pomocí nějakého prostředku, přeplývání osobnosti oddělené od Boha, vědomě oddělené od Boha, ze strany člověka, ne ze strany Boží. Ale vědomé oddělení člověka od Boha, přeplýváme do spojení, kde to, ta oddělenost neexistuje. A proto když například opakujeme jméno Boží, tak musí být opakováno tím způsobem, jako asi kapky nebo hmota řeky přetéká do moře. To musí být tok, plynulý tok, to nemůže být dávkování. Čím víc vyhovuje ten- ta forma tomu, co teď říkám, tím je dokonalejší a tím dokonaleji mně pomáhá k tomu, když je to spojeno s tím duchem, o kterém nyní mluvím, abych se opravdově spojil s Bohem. A vědomě spojil s Bohem. Takže když vám teďka poradím třebas opakovat jméno Boží, tak vám chci radit, jak z těkavé mysli, povídavé mysli, řekl bych, z řeky, která nikam neteče, která se batolí vokolo břehů, se stane řeka, která záměrně teče do Boha, do moře. A pak tohleto, co vykládáte, co říkáte, musí z jedné strany organickým pokračováním toho, co jste předtím dělali a k tomu nevedlo, k tomuto spojení nevedlo, a organickým začátkem toho, k čemu to vést. Proto vám radím: nezačínejte toto jméno Boží bez povznesení mysli, a když ho začnete, nezačínejte ho nějakým vyrážením třebas "í", nýbrž přechodem, pomalým přechodem do "ííí". Do toho teprv nějakým způsobem dorůstáte Vy přeci jdete odtud z strany oddělenosti k tomu spojení. Vy tam spějete pomalu, nepospíchejte. Protože to není spojeno s dechem, nesmí být spojeno s dechem, tak nezáleží na tom, jak dlouho to vyslovování trvá. Takže když třeba začnete tímto způsobem: ííí ééé óóó úúú ááá a pomalu s tím skončíte, tak je to v pořádku. Když totiž to ve vás opravdu doznívá, když vás to ladí, dokud vás to ladí, abyste v tom znovu pokračovali, prosím začněte znovu, se naladíte. To je vlastně ladění tohoto nástroje, aby se připojil k vesmírové hudbě, kterou zatím neslyšíte. K tomu- tem- báječné harmonii, která všechno dohromady spojuje s Bohem, aniž si to toto zdánlivě rozpojené uvědomuje. Takže vám teďka předvedu, jak si třebas představuji takové několikanásobné napojování nebo opětné prohlubování toho spojení pomocí tohoto jména Božího s tím vědomím Božím, ano? po- nebudu do toho nic vsouvat, leda třebas zkrácené nějaké pojetí toho, jelikož je důležité, aby se to nestalo monotónní, by se nestala pouhá forma, aby to začlo být a zůstalo být stavem nebo přecházelo do stavu. Tak prosím: ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ááá óóó ííí ááá óóó ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá ííí ééé óóó úúú ááá. A přejdeme k jiným soustřeďovacím prostředkům. Soustředění do nitra. Tento prostředek by měl působit ze všech ostatních nejharmoničtěji, protože je umístěn do srdce duchovního uprostřed těla a tedy vlastně k ideálnímu středu celého těla. to, že tam člověk soustředí svoji mysl, by nemělo přinášet potíže, leda že by někdo se soustřeďoval špatně a místo na toto srdce se soustřeďoval na tlukot svého srdce, které tluče nedaleko odtamtud, trošku nalevo a tu by si mohl způsobovat srdeční vadu. Lidé, kteří opravdu mají nějaké potíže se srdcem, říkají, že nemohou soustřeďovat tímto způsobem, protože jim to ještě ztěžuje ty choroby srdeční, které mají. jim dávám za pravdu, to nemohu jako prověřit sám se sebou, protože žádné takové chyby na svém organismu neshledávám. Víte, jsem vždycky radil tomu, kdo se na tohleto vymlouval, že nemůže takhle soustřeďovat do svého duchovního srdce uprostřed prsou, jsem mu radil vždycky, aby si nepředstavoval, že to srdce je v něm, nýbrž že to místo středu je průchodicím domem do věčnosti. Nemůže být chybné, nemůže být na obtíž jeho srdci, jestliže si představuje, že vstupuje uprostřed prsou do chrámu, a tento chrám je nekonečný. Tento chrám je nekonečně prostorný a je v něm Bůh. právě bych lidem, kteří tuto koncentraci začínají, radil, aby se utíkali do svého nitra, to znamená doprostřed prsou, jako do chrámu. Indové na to jdou zase jiným způsobem, že radí, aby se tady člověk soustředil na takzvaný bod bindu, to znamená bod bez prostoru. A to znamená na tak nepatrný místo, že i špička špendlíku je příliš prostorná. Také takovéto bystré zaostření skrze jedno místo by nemohlo škodit srdci, pochopitelně. Jenomže právě člověk je takový rozplizlý ve své představivosti, že se soustřeďuje na celé okolí. A toto soustředění potom, není divu, za následek veliké horko uprostřed prsou, a není nám neznámo, že dokonce někteří křesťanští světci měli prsa tak žhavá, že ten žár byl vidět, že je spaloval vnitřně. Pro tuto koncentraci mnozí křesťanští světci se vnitřně spálili. A ono to nebylo způsobeno jenom nějakou mechanickou koncentrací, nýbrž spojovali tuto- toto soustředění s láskou k Bohu. První, kdo toto zažíval oficiálně, byla svatá Marie Markéta Alacoque, Francouzka z jižní Francie, které se jednou zjevil Ježíš po jejích marných pokusech zvětšit lásku k Bohu. Ona totiž trpěla tím, že se zdálo, že nedostatečně miluje Boha. A přála si Boha milovat více než sebe a než cokoliv jiného. Tak Ježíš přišel na pomoc a zjevil se a řekl: podívej se na mě, jak moje srdce plápolá, jak hoří. Zjevil se před ní: a viz, že toto srdce plane i, jak pro tebe, tak i v tobě. Ode dneška zasazuji toto srdce své do srdce tvého, abys pociťovala mou lásku. A z této lásky můžeš žít pro sebe i pro ostatní. To je poselství, které v budoucnosti bude mít velký význam. Říkal taky. No také že má, protože, nechci říci, že srdce Páně od doby je velice uctíváno a mnoha lidem pomohlo. Tato představa jim pomohla. Ovšem je třeba říci, že Marie Markéta Alacoque nebyla začátečnice. Že si nevzpomněla: se budu soustřeďovat do nitra na srdce Páně, protože by se bylo mohlo stát, kdyby si to byla takhle vymyslila, jako mnozí z nás si to třebas vymyslili, že by se soustřeďovala na obraz Ježíšův bez obsahu. Jakýkoliv obraz bez obsahu není ještě vůbec soustředění, to je mechanické soustředění obrazu- zvyšování obrazotvornosti, a nedává člověku program. Kdežto tenhleten obraz, který Markéta ve svém srdci začla nosit, ten dával program, ten dával sílu. Víte, moc nerad někomu radím soustřeďovat se na srdce Ježíšovo v těle, pokud u něho nevidím jistotu, že je tak dalece pokročilý, že to nebude brát formálně, jako obrácení pozornosti do nitra na... na nějaký- nějakou představu. Nýbrž pokud je mi jisto, že bude touto představou tak poután, že ho to unese, že ho to odnese od jeho samého. Že ho to zbaví jeho samého a přivede ho blíz- blíž k lásce. Na to musí být člověk dost poměrně vyspělý. V jakém smyslu byla Markéta vyspělá? Že ona si nade vše přála milovat Boha. A ono se to nedařilo. Protože si přála milovat Boha, ale nedařilo se to, tak proto se disponovala k tomu, aby tento obraz nebo tato forma soustředění byla předána. A byla to láska vlitá, která do takto vnikla a která byla silnější než ona. Kdežto my se snažíme tím, že ten, obráceně, tento obraz nosíme nebo snažíme se na něj soustředit do nitra, snažíme se tu lásku získat. Je to tak, že obyčejně se získá určitý ticho, a to ticho je také tichem získaným. Na rozdíl od ticha vlitého. Neboť prvním projevem lásky je jakési utišení, nadpřirozené říkají křesťané, tedy katolíci. Bychom řekli utišení tak silné, že ticho, které normálně člověk zažívá, zdá se s tím nemá vůbec nic společného. To je tak slabá, tak slabý odvar toho vnitřního ticha, že může být vyrušen tím, že něco vedle se třeba děje. Že ke mně někdo mluví, že cítím nějaký pohyb a tak dále. Kdežto tohleto ticho nemůže být ničím zrušeno. V takovém případě, když člověk zažívá to ticho, může být třeba zabit, a neví o tom, jak je to... jak je to ticho silné. To je něco, co není lidské, co je nadlidské. A teď by vás zajímalo, tedy toto ticho se nemusí skládat jenom soustředěním do nitra. Ale to ticho se může získat nebo nabýt, lépe řečeno, tím, že se k němu člověk disponuje. A ono potom přijde, ono se dostaví. Jak se disponovat k takovému vnitřnímu vlitému tichu? Nejlepší systém spočívá v tom, že člověk koná takzvanou střelnou modlitbu. Ovšem k střelné modlitbě musí být také, řekl bych, tažen. Musí mít touhu vyjadřovat své city vůči Bohu velice jednoduše, a ne složitě. Když třebas i složitě se rozplameňuje v lásce, tak končí jenom několika slovy nebo jedním slovem. Víte, někdo třeba se dlouze rozplameňuje v lásce a musí, potřebuje moc toho přečíst nebo něco vyslechnout nebo mockrát si věc opakovat nebo vmýšlet se do toho, ale nakonec třeba končí jedním, jednou frází, která ho zaujme: ty jsi láska. Nebo jsem tvůj. Nebo tak něco. Nebo: můj Pán. Nebo: miluji tě. A tak dále. A po tomhletom slovu obyčejně, když takhle končí celou meditaci, bývá to meditační takový pás, kde se rozplameňuje cit. Po této meditaci obyčejně potom přichází ticho vlité. jsem napověděl, že kdybychom to vlité ticho, které vede ke spojení s Bohem, s věčným životem, někam zařadili do toho sledu stupňů, tak bychom řekli, že vlité ticho následuje po modlitbě, obyčejně po modlitbě stoupajících citů, jak říkají křesťané. To znamená, kdo se trvale snaží o to, aby jeho cit, jeho láska k Bohu srdcem stoupala, aby neusnula, stále se modlitbou a různým způsobem rozplameňuje. Nebo konáním dobra, konáním nezištného dobra se rozplameňuje v lásce ke Kristu. Třebas konáním takového dobra, jako bych jemu sloužil. To velice mohutně rozplameňuje. Jestliže to takhle stále dělá, tak může nastat okamžik, kdy on přejde do tak silných citů, že v nich není schopen slova. A po nich nastane ticho, blažené ticho v nitru. Upozorňuju vás ale, že toto blažené ticho není cílem, že je zase jenom prostředkem. A je nejtěžší vůbec někoho dostat z tohoto blaženého ticha. To je stav, který je tak vznešený, že se vám ani nepodaří člověka přesvědčit, že to není stav nejvyšší. Kdybych vám tedy měl radit, jakým způsobem máte do tohoto vnitřního ticha dojít, tak bych vám nemohl začít radit tím, že máte soustřeďovat do nitra. To vám nic neřekne. Můžete soustřeďovat do nitra, prosím, ale musíte začít opravdu mít potřebu, jestli to nemáte, tak to nemá význam, vyjadřovat prostě, jednoduše, bez okras, svůj cit vůči Bohu. Kdo máte tuto živelnou potřebu, tak jste na pokraji toho vlitého ticha. Chtěl bych ještě k tomu všemu dodat: jaká je spojitost mezi třeba s koncentrací opakování jména Božího a tak dále a mezi tou- mezi tím tichem. mám za to, že koncentrace na jméno Boží je jedním z nejsnazších přístupových cest k vlitému tichu. Tichu, které se dostaví samovolně během tohoto cvičení, během této modlitby. Aspoň jsem si to na sobě takhle ověřil. A dívám se trošičku, nechci říct s despektem, ale s podezřením na každého, kdo rovnou dokáže soustředit se do nitra, zažívá ticho, protože jsem se zatím přesvědčil u každého z nich, že toto zažívání ticha není spojeno s poznáním. Kdežto tam ten přechod, který člověk vlastně úmyslně nenavozoval, nýbrž který nastal ten přechod do... do ticha nezá- ne- bez návaznosti na vůli toho člověka, to znamená samovolně. tento přeliv samovolný, tento přechod je mi důkazem, že ten člověk si nic nevsugeroval a že to není získaný nýbrž vlitý klid. Tedy velice cenný. Mám za to, že každému, kdo touží po Bohu a volá ho buď tím jménem, nebo po tom jménu chce k němu přejít, což je lepší systém se stane, že se do něho začne vlívat. A pak samozřejmě nemůže to slovo vyslovovat, a pak se dostaví ten klid. A že nemusí ani špekulovat, jak to udělat, aby se soustřeďoval do nitra nebo aby získal klid, protože to se mi zdá být trošičku vyumělkované. Je přirozené podle mého názoru vstupovat do tohoto klidu z toho stavu, v jakém jsem, a ne, a to není stav klidu, a ne rovnou navozovat stav klidu. Abych to ještě řekl z vlastní zkušenosti: písmenová cvičení jsem, nebo modlitbu, vyslovování jména Božího jsem, to je lepší, jsem dělal do roku třicet devět. To znamená do koncentráku. A pak tato modlitba velice prudce přecházela do vnitřního klidu, který byl nositelem poznání. Takže jenom tehdy, když tento vnitřní klid se nedostavuje. A když se nedostavuje toto poznání, bez kterého se dneska neobejdu. Neumím to už, jsem takový, že jsem bez toho, že bych bez toho bych nedovedl být živ. Tak jedině v tom případě, když se nedostavuje, tak znovu sahám k prostředkům původním, to znamená znovu soustřeďuji se na jméno Boží, s ním odcházím do toho věčného života, pomocí něho se totiž obětuju sám sebe. To se může dělat pochopitelně z vlastní iniciativy, a k tomu člověk najít v sobě sílu. A když ji najde a obětuje se, tak vstoupí opravdu do klidu. Do klidu vlitého se všemi následky, o které- o kterých tady mluvím. A není rozhodující, jestli se potom soustřeďuje doprostřed prsou nebo mezi obočí nebo kamkoliv jinde, on ten klid prostě nachází. On se s ním setkává. A nezáleží mu na tom, kde to je. Snad kdybych to měl nějak místně označit, tak bych spíš řekl, že je to mezi obočím než v tom srdci. A mám takový dojem, protože dříve do toho roku třicet devět, než se to dělo samovolně, jsem tady v tom bodě mezi obočím pociťoval něco, co se projevovalo navenek jako náraz světelný, jako blesk. Čili z toho soudím, že asi přes toto centrum to nějak probíhá, ale je to celkem vedlejší může tomu... může tomu být taky jinak. Chtěl jsem jenom říci, že to soustředění do nohou na jméno Boží je proto jako východisko přijatelnější, že při něm je únosné, aby si člověk přál spásu pro sebe nebo volal při tom Boha, aby to bylo volání. Kdežto při soustředění do nitra volání není tím nejlepším prostředkem. Dejme tomu, vraťme se k tomu, k Marii Markétě Alacoque. Ona si nepřivolala ten obraz Ježíše Krista. Ona chtěla milovat lépe a nade vše Krista nebo Boha. A tím vyvolala tento obraz. To bylo vyšší pojetí cesty. Chce-li někdo milovat Boha nade vše, a nic si nepřeje tolik jako tohleto, tak samozřejmě se pro něho hodí tato vnitřní cesta, modlitba ticha, nebo jak tomu říkáte. Ale také mám ještě své výhrady. jsem si totiž od začátku své cesty prvních devět let nepřál nic jiného, a nikdy jsem se o nic jiného taky nemodlil, než abych miloval Boha nade vše. Čili opravdu mně o tohleto šlo, a proto asi moji přátelé taky doporučovali, abych se soustřeďoval do nitra, protože to asi odpovídá této touze. Ale jsem se přesvědčil, za těch devět let, že jsem fakticky miloval více sebe než Boha, i když jsem si to upřímně přál milovat Boha víc. A Bůh potom přesvědčil, za jakých okolností je možno Boha milovat přede vším. Že je to možno jenom tehdy, když vnitřně umřu. Kdyby snad, kdybych snad byl, jak mně voni doporučovali, a víte, za jakých okolností mi to doporučovali, to nebylo, na to nebyl lidský výmysl. Kdybych snad byl konal tu koncentraci do nitra, a ne tu písmenovou, kdybych se byl snažil opravdu nitrem přejít do lásky Boží, spojit se s ní, splynout s ní, třeba zaniknout v ní, jak chcete, tak možná, že bych byl nepotřeboval toho šoku v koncentráku. A že bych se tam byl dostal po dobrým. Protože takhle pojatá láska s vhodně voleným prostředkem, který k tomu vede, který k vede, patrně se obejde bez těch hlubokých krizí. Jenže jak víte, jsem tedy neposlechl, a tak jsem musel projít krizí. Bůh totiž nemohl naučit ho milovat, jak jsem si to přál, protože jsem odmítal prostředky, které k tomu vedou. A si myslím, že právě modlitba do nitra je jedním z hlavních prostředků, které- jímž se člověk může naučit milovat Boha. To znamená, když si to přeje. Když si přeje jemu patřit, jeho milovat, jemu se odevzdat. Tak přes nitro to jde snáz než přes nohy, pochopitelně, nebo přes nějaké jméno Boží, protože ta představivost je těžká. Jménem Božím se dostat do této lásky. To je dost obtížné pro většina lidí. nevím, pro někoho možná ne. A kdežto přes to nitro, přes to srdce, to je takové přirozenější. Volba soustřeďovacích prostředků je otázkou, do značné míry je otázkou sebepoznání. Jestliže se poznávám jako člověk, který postrádá lásku a dokonce ji příliš nepotřebuje, nýbrž je nespokojen jenom se stavem, se svým stavem oddělenosti, se svou bídou, se svou nemožností, nevědomostí, tak pak se mi zdá být výhodnější a vhodnější, aby se soustřeďoval do nohou na to jméno Boží. A jestliže ale živelnou potřebu, to může mít tentýž člověk za čas třebas, v některou chvíli, tomu Bohu patřit, tak by bylo chyba, aby šel přes nohy, když on může přes to svoje nitro daleko rychleji a přirozeněji. Celá ta cesta k Bohu, buď je lemována postupnými důkazy vzestupu, anebo v bývají dlouhá období bez jakýchkoliv důkazů. Obyčejně ti, kteří ty důkazy mají, jsou považováni za lidé- za lidi vyvolení nebo za lidi požehnané nebo za lidi, který mají nějakou přednost u Boha. jsem se přesvědčil jenom o jednom. Že tito lidé, kteří mají takové důkazy, že mají v života namále. Když například třebas někteří lidé celou řadu let neměli vůbec žádné důkazy a najednou je začli mít, jako když se pytel s nimi roztrhl, tak zakrátko umírali. Protože bylo třeba to, co si nastřádali, a to, co by se normálně nemuselo projevit, ještě dostat do vědomí, aby s tou mírou uvědomění vstupovali do posmrtného stavu, jakou si vysloužili v tomto životě. Většinou ti, kteří od začátku měli mocné důkazy, tak nedožili dlouhého věku vůbec. A takže to ještě jednu nevýhodu tyto důkazy. Když třebas i přežijí a důkazy mají a říká se, že jsou plni milosti. Jsou tedy senzitivní, všechno vycítí. A tak ti, nevýhoda je v tom, že ta síla těch důkazů, která by v nich zůstala takovou, řek bych, nádržkou, za níž se střádá voda milosti, u těchto případů, kde se pořád projevuje nějaká milost, ta voda jako by unikala z nádržky a její hladina je nízká. Ten člověk nikdy nesnese vysoké hladiny nebo velkého napětí. Je to člověk, který, kdyby se mu pořád neukazovalo, kde je, tak by třebas sešel z cesty. Je možná chráněn tímto způsobem, aby na cestě zůstal a podobně. Čili kdybychom to vyjádřili slovy tibetskými, tak bychom říkali: bude z něho malý svatý. Kdežto když někdo nemá důkazy, ale setrvává na cestě, neschází z a jeho touha vzrůstá, nepolevuje, tak je to důkaz, že je vychováván k velkému odosobnění, a toto velké odsobnění znamená velké vyprázdnění a velkého svatého tedy nakonec. To znamená takové nastřádání sil, vědomostí a všeho ostatního, že potom, jednou se všechno vyleje, tak je to opravdu spoluspasitel v pravém slova smyslu. Takže právem řekl Ramakrišna, že ten, kdo o těchto věcech povídá a k tomu milost, aby to mohl všechno vysvětlit, že ten je ze všech těch zasvěcenců na tom nejhůř, protože ustavičně ze sebe odlívá, nebo schopnost uplatňovat, hned uplatňovat to, co zažívá. Kdežto ten, kdo tyto schopnosti nemá, v sobě střádá moudrost, která nakonec je taková, že přesahuje rámec těch lidí, kteří pořád něco ze sebe vydávají. Tak to byla asi jedna věc, kterou jsem potřeboval vám říci, že? Důkazy na cestě se projevují jenom tam, kde jsou účelné. Třeba, když jdu, nějakou- po nějakém stupni se ubírám, kde potřebuji překonávat, abych to řekl symbolicky, jenom prostor. Kde potřebuju veliká- veliké vzdálenosti zdolat, tak pak by bylo zdržováním, kdybych se díval po patnících, anebo měl možnost se u nich zastavovat, tím, že bych měl o tom důkazy, kde jsem. Tam z důvodů, řekl bych, šetrnostních, nezdržují tím způsobem, že by informovali o každém kroku. Protože tím mám namířeno snáze na cíl, a nezdržuji se u mezikroků, u mezizastávek, u částečných důkazů. Takže výhoda této cesty je nasnadě. Také když jdu, dejme tomu, jak jsem tomu říkal lesem, to znamená prostředím, kde nic není vidět, kde důkazy by se ustavičně opakovaly, tak pak je správné, že nelpím na vedení důkazy. Protože, kdo lpí na vedení důkazy, tak je třeba dostane, ale tím si zabraňuje postupu, protože dostává je pořád na úrovni, na které je zná. To znamená, on si osy.