Karel Makoň: 76-05A-Kaly-9 (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
Odít
nějakým
jiným
životem.
Nebylo
by
bývalo
mně
po
chuti,
kdybych
se
byl
vrátil
k
tomu
životu,
který
jsem
žil
předtím.
I
když
jsem
se
předtím
snažil
poctivě,
jako
vy,
k
tomu
Bohu
vejít,
do
jeho
věčného
života
vejít,
tak
ono
to
mělo
jenom
částečný
úspěch
z
toho
důvodu,
že
jsem
tam
šel
se
svým
životem.
To,
co
jsem
vám
tolikrát
prozrazoval,
že
to
byla
největší
obtíž,
kterou
měla
na
cestě
svatá
Terezie
z
Avily,
tutéž
chybu
jsem
dělal
po
dobu
devíti
let.
Ale
domnívám
se,
pokud
si
na
to
vzpomenu,
že
tuto
chybu
neudělám,
po
té
zkušenosti,
kterou
jsem
nabyl
v
koncentráku.
Že
když
jsem
se
dověděl,
že
se
musím
odít
do
jiného
života,
ne
už
do
svého.
Že
tento
můj
život
nikdy
není
tím,
co
by
se
mohlo
nazvat
svátečním
nebo
svatebním
oděvem.
A
tedy
mě
nikdy
neopravňuje,
abych
byl
přítomen
hostině
s
tím
hospodářem.
Nýbrž
do
té
doby,
než
na
sebe
vezmu
ten
sváteční
oděv,
svatební
oděv,
jak
chcete,
slavnostní
oděv,
do
té
doby
jsem
jenom
žebrákem
nebo
mrzákem,
kterého
někde
chytili
na
rohu
a
nedali
mu
příležitost
nebo
on
se
sám
neoděl
do
toho
svátečního
oděvu,
potom
byl
vyhozen.
Takže
vy
se
pokaždé
cítíte
vyhozeni.
Já
vám
to
vysvětlím
ještě
na
výrocích
Ježíše
Krista.
On
totiž,
když
vzal
k
sobě
své
učedníky,
tak
je
zbavil
veškerých
starostí
o
jejich
život
tím,
že
je
z
tohoto
života
odňal.
Nejenom
to,
že
je
odtamtud
odňal,
ale
on
jim
do
života
vložil
svůj
život.
Napřed
nemohl
celý,
oni
by
to
byli
neunesli.
Ale
vložil
jim
ho
tam
do
takové
míry,
jak
ho
unesli.
A
to
byla
míra
značná,
proti
tomu,
co
my
zažíváme.
Totiž
oni
od
začátku,
od
prvního
přístupu
k
němu,
mohli
dělat
zázraky,
mohli
kříst-
křtít
s
následky,
které
dneska
při
křtu
nevidíme.
A
protože
to
od
začátku
mohli
dělat,
tak
si
byli
jisti,
jasně
vědomi,
že
to
není
jejich
moc,
nýbrž
že
je
to
moc,
kterou
jim
dal
k
dispozici
Ježíš
Kristus.
A
že
nejsou
ani
hodni
toho.
A
kdykoliv
zapomněli
na
to,
že
tuto
moc
mají
od
Boha,
tak
se
jim
nepodařilo
ten
zázrak
udělat.
Vrátili
se
s
nepořízenou
k
Ježíši
a
říkali:
tam
nám
to
nejde...
tam
nám
to
nejde.
A
on
vždycky
měl
na
to
jeden-
jednu
jedinou
odpověď:
že
jsou
malověrní,
že
jsou
neschopní
proto,
to
já
dodávám,
abyste
tomu
dobře
rozuměli,
že
to
začali
dělat
ze
svých
vlastních
sil.
A
že
se
neopírali
o
tu
Jeho
sílu.
Už
v
Bhagavadgítě
se
říká:
já
jsem
síla
koncentrační,
a
ne
ty,
člověče,
máš
sílu
koncentrační.
Nevyčítáte
nikomu,
že
neumí
se
soustřeďovat
nebo
tak.
To
tam
nikde
není.
Ani
Ježíš
nic
takového
nevyčítá
svým
učedníkům.
Vyčítá
jim
jenom,
že
se
neumí
o
něho
opřít,
že
když
zdánlivě
spí
vedle
nich,
tak
si
myslí,
že
utonou.
A
voni
utonou,
voni
měli
namále
a
mohli
utonout
jenom
proto,
že
měli
strach,
že
měli
obavy,
že
se
starali.
Veškeré
starání
musíme
odložit,
protože
to
je
naše.
Jak
jsem
z
rozhovoru
s
vámi
poznal,
vy
vůbec
nevíte,
co
je
to
moj-
naše
"já".
Vy
si
myslíte,
že
vaše
"já"
je
něco,
co
něco
chce
nebo
něco
nechce,
kterému
je
něco
milé
nebo
nemilé.
A
říkáte:
já,
když
nemám
žádné
touhy
světské,
když
se
dovedu
od
všeho
oprostit,
když
dovedu
všech-
se
vším
se
vypořádat,
tak
já
už
žádné
"já"
nemám.
To
jste
na
velkém
omylu.
To,
že
žijete
v
pocitu
oddělenosti,
to
je
mi
jasným
důkazem,
že
máte
stoprocentně
jenom
a
nic
jiného
než
vlastní
"já",
že
nikdo
vás
tam
jiný
nedrží
v
tom
pocitu
oddělenosti.
Kdepak
Pán
Bůh
vás
má
rád,
ten
by
měl
vás
rád
ve
svém
domě
neoddělené.
Ten
přeci
je
tím
člověkem,
který
zve
svého
marnotratného
syna
a
neodmítá
ho,
i
když
je
marnotratný.
Tak
a
teď
se
dostaneme
k
podstatě
věci.
Zapomínáte
na
jednu
věc.
Co
to
ten
Ježíš
s
těmi
svými
učedníky
udělal?
On
je
měl
k
tomu,
aby
ho
napodobovali.
To
jsem
vám
ukázal
na
tom
"následujte
mě",
a
vyložil
jsem
to
v
nějakých
těch
kapitolách.
Ale
dost
jsem
vám
nevysvětlil
kapitolu
velice
důležitou,
která
je
sice
obdobná,
ale
ono
je
třeba
vysvětlit
asi
všecko,
celé
učení
Ježíše
Krista.
Nevynechat
něco,
abychom
se
nestali
kacíři
nebo
bludaři.
To
vždycky
hrozí,
když
část
vydáváme
za
celek.
A
to
je
jedna
jediná
věta,
kterou
jsem
nevysvětlil,
a
to
je:
"mé
jho
je
sladké,
mé
břemeno
je
lehké",
řekl
o
sobě.
Podškrtl
jsem
s
vámi
v
duchu
i
nahlas
slovo:
mé.
To
znamená,
jakákoliv
břemena
jiná
jsou
těžká.
Jdu-li
k
nim-
k
němu
se
svým
břemenem,
je
to
těžká
záležitost,
proto
už
jsem
před
mnoha
lety
radil:
odložte
svá
břemena
a
nemyslete
si,
že
je
uhlídáte
mimo
sebe.
Ty
se
k
vám
budou
vracet,
protože
jste
na
ně
zvyklí.
Vy
bez
toho
břemena
nedovedete
být
živi.
Poproste
Boha
a
jinou
nemějte
k
němu
prosbu,
než
aby
vám
ta
vaše
břemena
u
sebe
na
chvíli
poschoval,
aspoň
na
tu
chvíli,
co
vy
k
němu
kráčíte.
A
kráčejte
k
němu
tak,
abyste
si
vzali
jeho
břemeno
na
sebe,
jeho
jho
na
sebe.
Ne
abyste
rovnou
kráčeli
ke
svobodě.
Ono
to
tak
rovnou
nejde,
protože
nemáte
vůbec
tu
schopnost
něco
takového
udržet,
takovou
svobodu,
tý
byste
se
lekli,
od
tý
byste
utekli.
To
by
se
vám
zdálo
být
jako
nic,
jako
ztráta
sama
sebe.
Čili
vzít
na
sebe
jeho
břemeno,
jeho
jho,
znamená
v
pravém
slova
smyslu
ho
následovat
jeho
silami.
To
znamená,
zaměnit
svůj
život,
který
jste
dosud
měli,
za
jeho
život.
Pro
mě
to
bylo
velice
snadné,
ačkoliv
jsem
si
to
před
tím
nikdy
nedovedl
představit.
Ale
když
jsem
svůj
život
opravdově
odložil
a
v
životě
jsem
kupodivu
pokračoval,
tak
jsem
nevědomky
vzal
na
sebe
život
Boží.
Od
té
doby
totiž
nedá
mně
práci,
nemusím
se
vmýšlet
do
toho,
že
ten
život,
který
mám
od
té
chvíle,
co
jsem
nepřišel
o
život,
nýbrž
jenom
vnitřně
jsem
o
něj
přišel,
což
bylo
asi
víc
a
důležitější,
od
té
chvíle
mám
ten
život
z
rukou
Božích.
Tam
jsem
se
na
to
nemohl
dívat
jinak,
než
jako
na
zázrak,
který
se
stal
v
tom
smyslu,
že
ten
gestapák,
když
mě
nezabil,
tak
jeho
ruka
byla
zadržena
Hospodinem.
Asi
jako
Abraham,
když
chtěl
zabít
svýho
syna
a
podo-
obdobně.
Tam
je
to
nějak
jinak
motivováno
než
tady.
Takže
protože
od
té
doby
beru
život
z
jeho
rukou,
tak
je
mi
také
snadné
v
tomto
životě
věčném
přebývat
bez
mezer.
A
pro
vás
je
velice
těžké
tam
už
i
jenom
třeba
vstupovat,
protože
nechápete
nebo
nechcete
pochopit
nebo
nevíte,
že
musíte
vzít
jeho,
a
ne
své
břemeno
na
sebe.
Nedbejte
na
své
břemeno,
to
nechte
stranou
a
vezměte
si
jeho
břemeno.
Co
je
to
vzít
jeho
břemeno?
To
vám
musím
vysvětlit.
Co
je
to
vzít
jeho
jho?
To
jest
vzít
jeho
úkoly
na
sebe.
On
od
začátku
učil
své
učedníky,
že
musí
se
podílet
na
jeho
úkolech
do
takové
míry,
jak
on
je
plnil.
A
to
znamená
napřed
ve
vel-
velice
malém.
On
jim
říkal:
"až
já
budu
povýšen,
teprve
pak
budete
dělat
věci
větší
než
já",
ale
do
té
doby
jenom
malinko
bylo
vidět,
že
mohou
udělat.
Protože
ani
mu
tak
dalece
nevěřili,
nebyli
toho
schopni
mu
tak
věřit.
Čili
on
plnil
úkoly
Otcovy.
Neplnil
něco,
co
by
on
sám
chtěl,
nýbrž
co
chtěl
Otec.
Čili
jestliže
já
si
přeju,
aby
on
mě
poslal
do
světa.
On.
Tak
já
na
tom
místě,
kde
jsem,
jsem
z
vůle
Boží.
Jestliže
si
to
upřímně
přeju,
aby
on
mě
poslal
do
světa,
abych
tam
nešel
sám,
nýbrž
z
jeho
dopuštění,
z
jeho
vůle,
tak
já
jednoho
dne
začnu
v
tom
světě
být
tam,
kde
on
mě
chce
mít.
I
když
nevím,
proč
mě
tam
má
nebo
proč
mě
tam
chce
mít,
to...
to
nevím,
na
tom
nezáleží,
to
nebudu
rozebírat.
Jsem
třeba
zrovna
tam,
co
jsem
byl
včera,
ale
už
jsem
tam
jinak.
Už
tam
nejsem
se
svým
jhem,
nýbrž
jsem
tam
s
jeho
jhem.
Čili
ta
moje
pozice,
čím
víc
do
tohoto
budu
vrůstat,
a
ono
se
bohužel
jenom
stupňovitě
dá
do
toho
vcházet,
tím
bude
moje
pozice
tam
snazší.
A
tím
radostněji
budu
plnit
jeho
úkoly,
a
ne
svoje.
Ty
moje,
prosím,
když
já
pracuju
na
Hospodářově
poli
tak,
protože
to
není
pole
moje,
tak
je
to
úkol,
který
dělám
pro
toho
Hospodáře.
To
znamená,
Jemu
je
to
ve
prospěch,
a
né
můj.
Já
musím
dělat
všechno:
ad
priorem
gloriam
dei.
To
znamená:
k
větší
slávě
Boží,
řekl
by
svatý
Ignác
z
Loyoly.
I
když
to
nebudu
prohlašovat,
fakticky
to
budu
ale
dělat.
To
nejdrobnější
úkon
musí
sloužit
jeho
slávě,
musí
sloužit
jemu.
Ježíš
Kristus
sice
řekl:
"syn
člověka
nepřišel
proto,
aby
se
mu
sloužilo,
nýbrž
aby
on
sloužil".
Ale
tím,
že
nám
tohleto
řekl,
jak
máme
sloužit
Bohu,
ne
jemu,
jakmile
budeme
pracovat
na
jeho
poli,
v
jeho
domě,
tím
nám
vysvětlil,
jak
budeme
plnit
úkoly,
které
na
sebe
vzal
Ježíš
Kristus.
A
bez
tohoto
následování
Ježíše
Krista
nedokážete
vstupovat.
Protože
jestliže
váš
ostatní
život
nebude
vstupem,
napřed
třeba
velice
nenápadným,
to
je
jedno,
tak
ani
ta
vaše
koncentrace
záměrná
nebude
vstupem.
Vy
zjistíte
jenom,
že
to
neumíte,
že
vám
to
nejde,
protože
je
to
něco
jiného,
než
co
děláte
přes
den.
Sedíte
na
dvou
židlích
a
stále
více
jenom
se
napínáte,
abyste
z
jedné
stačili
na
tu
druhou
sednout.
To
je
vnitřní
napětí,
které
se
ve
vás
stupňuje
až
k
únavě.
Takže
potom
říkáte:
jó
ze
začátku,
to
mi
to
šlo,
dokud
jsem
měl
nějaké
nadšení,
dneska
už
ho
nemám.
To
se
mýlíte,
dneska
už
se
na
vás
chce
víc.
Tehdy
jste
těmi
prostředky,
které
jste
tehdy
měli
po
ruce,
stačili
nějakou
etapu
cesty
zdolat.
Ale
narazili
jste
na
zeď,
kvalitativní
skok
a
po
něm
je
třeba
zasadit
nové
prostředky.
A
především
prostředky,
které
nejsou
mé
nýbrž
prostředky
Ježíšovy:
jeho
jho,
jeho
břemeno.
A
těmito
novými
prostředky
dojdete
zase
kus
cesty,
ale
ne
až
nakonec,
to
tam
Ježíš
ukázal.
Jenom
to
osobním
vedením,
kde
budete
osobně
vedeni,
dojdete
pod
kříž
a
tam
zase
budete
muset
se
chopit
nových
prostředků
a
tamty
zahodit.
Jestli
to
neuděláte,
tak
zase
budete
říkat,
jak
to...
jak
to
je
možné,
že
já
celý
život
umírám
a
pořád
toho
není
konec.
Co
pak
jsme
neměli
dost
příkladů
ze
života
svatých,
že
celý
život
nosili
třebas
stigmata,
a
ne-
nekončilo
to.
To
byla
jejich
chyba,
ne
přednost.
My...
my
si
myslíme,
kdovíjaká
milost
je
potkala.
Jo,
když
to
trvalo
tři
hodiny,
tak
to
byla
veliká
milost,
ale
potom
už
ne.
Já
dělám,
prosím,
výjimku
u
takovýho
třeba
pátera
Pia,
který
to
bral
vědomě
za
jiné
lidi.
Protože
si
to
myslel,
že
to
tak
je
nutné
a
že...
že
to
jinak
nejde,
že
by
to
Pán
Bůh
třeba
neunesl.
Protože
měl
k
Němu
tak
láskyplný
poměr,
že
by
tyto
úkoly,
které
na
sebe
vzal
při
obracení
hříšníků,
kdyby
nechtěl
předat
Ježíši
nebo
Panně
Marii
nebo
někomu
jinému.
Ačkoliv
dobře
věděl,
já
si
pamatuji
na
jeho
výrok,
když
uzdravil
tu
holčičku,
která
neviděla
a
když
mu
tam
děkovali,
říkal:
"ne,
to
dělala
Panna
Maria".
Říkali
jste
mi
tady
jednu
námitku,
že
tady
musím
někdy
rozlišovat,
kdy
vlastně
přestat
a
kdy
začít
těmi
silami
Božími,
že
tam
je
těžké
to
rozhraní
vystihnout.
Samo
sebou
dělám-li
přípravu,
například
na
tu
vnitřní
koncentraci,
tak
to,
co
si
před
tím
říkám,
to
říkám
z
vlastních
sil
pochopitelně,
ale
neslibujte
si
od
toho
nic
jiného,
než
odvádění
našeho
"já"
na
pravou
cestu.
Převod
jeho,
převod-
přechod,
to
je
přechodné
stádium.
Jakmile
mám
dojem,
že
to
moje
"já"
souhlasí
s
tím,
aby
bylo
převedeno,
tak
pak
už
ho
vkládám
do
rukou
Božích.
Jsa
si
dobře
vědom
toho,
že
ono
beztak
od
něho
pochází
svým
původem.
Ne
tím,
co
vyvinulo,
ale
svým
původem.
My
jsme
se
zkoušeli
podle
toho
receptu,
který
tady
byl
nahrán,
soustředit,
odevzdat
se
Bohu,
spojit
se
s
ním
vědomě.
Že
se
to
nestalo
ani
v
jednom
případě,
to
není
vinen
Bůh,
jak
jsme
si
řekli,
nýbrž
to
jsme
vinni
my
sami.
Protože
něco
tam
v
tom
vadilo.
A
teď
jsme
se
hleděli
pomocí
toho,
co
teď
bylo
vyloženo,
dopídit
těch
příčin
tohoto
debaklu.
A
kdyby
se
to
shrnulo,
tak
by
se
dalo
říci
ještě
tohleto
k
tomu:
že
totiž
člověk
nezná
pravou
míru
toho,
co
chce,
co
může
chtít.
Když
člověk
chce
a
odezva
není
toho
druhu,
že
by
dosahoval,
co
chce,
tak
přeci
bez
jakýhokoliv
vzruchu
musí
si
přiznat,
že
lidsky
udělal,
co
mohl.
A
že
tedy
v
klidu,
podškrtávám
v
klidu,
musí
od
této
své
snahy
ustoupit.
Třeba
na
okamžik,
a
lépe
na
okamžik,
ustoupí
od
této
své
snahy,
a
tím
zároveň
fakticky
se
odevzdá
Bohu.
Protože
když
ustoupí,
to
neznamená,
že
rezignuje,
nýbrž
jenom
ustoupí
od
své
snahy,
protože
se
ukázala
být
neúčinná.
Nepřestal
mít
tuto
touhu,
nýbrž
přestal
používat
prostředků,
kterou
třeba
tuto
touhu
rozplameňoval.
Že
například
sem
přišel,
že
se
obětoval,
že
tady
s
námi
to
a
to
prováděl
a
tak
dále.
Všechnu
metodu
musíme
v
určitém
momentu,
a
to
v
tom,
když
jsme
dosáhli
jejího
vrcholného
použití,
musíme
tu
metodu
opustit.
A
opustit
ji
najednou,
ne
po
částkách.
A
to
se
nejlépe
dosáhne
tím,
že
se
odevzdám
Bohu.
Víte,
ono
je
velice
těžko
být
Bohu
odevzdán,
když
člověk
má
dojem,
že
ten
Bůh
vo
něho
nedbá
nebo
že
vedle
něho
spí.
To
se
stalo
třeba
těm
učedníkům
na
jezeře
ge-
Genezaretském,
že
se
strhla
bouřka,
protože
oni
si
všimli,
že
Ježíš
spí.
A
to
byl
důvod,
proč
vznikla
bouřka.
Aby
totiž
se
jim
dokázalo,
že
i
když
v
lidském
vědomí
není
to,
že
nás
má
Bůh
ve
svém
vědomí,
nesmíme
ztrácet
klidu.
Jinak
nezastavíme
bouřku,
naopak
ji
rozpoutáváme,
neuklidníme
se,
nemůžeme
v
Bohu
spočinout.
Proto
Ježíš
Kristus
řekl
tehdy
svým
apoštolům:
"vy
malověrní,
což
nejsem
s
vámi?"
Upozorňuju
vás,
že
když
vystupňujete
svou
vůlí
všechnu
snahu
se
s
Bohem
spojit,
zůstává
Bůh
s
vámi,
i
když
nepociťujete
to
spojení.
Můžete
si
ho
považovat
za...
za
stav
spánku,
prosím
symbolicky,
to
je
jedno,
jak
si
to
představujete,
ale
zůstává
s
vámi.
Čili
kdybyste
se
mu
opravdu
odevzdali,
tak
by
do
vás
vstoupil
svou
vlastní
vůlí
a
jeho
vůle
rovná
se
láska.
Čili
byste
pociťovali,
jak
vás
miluje
a
byli
byste
strženi
touto
láskou,
neodolali
byste
jí,
byli
jste
nakaženi.
A
ho
milovat
způsobem,
jakým
jste
dosud
nemilovali.
A
mohli
byste
si
vštípit
do
hlavy,
že,
a
snadno
si
uvědomit,
že
to
není
vaše
láska,
že
je
to
láska
jeho,
kterou
ho
milujete.
A
tento
převrat
bych
chtěl,
aby
se
ve
vás
stal.
Není
rozpor
v
tom,
že
člověk
nezná
třeba,
co
ho
čeká
nebo
co
bude
v
budoucnosti
muset
plnit,
aby
se
mohl
vymlouvat,
že
protože
neví,
co
má
dělat,
takže
je
na
tom
hůř
než
ten,
kdo
ví,
co
má
dělat.
Kdo
ví,
co
má
dělat,
to
je
ten,
který
plnil
podmínky
na
určitém
stupni.
Plním-li
podmínky
na
určitém
stupni,
na
kterém
jsem
a
ty
podmínky
jsou
známy
ze
symboliky
Ježíšova
života,
všechny
do
všech
podrobností,
plním-li
je,
dostanu
se
na
vrchol
tohoto
stupně.
A
dál
nic
nevím,
protože
obyčejně
považuji
tento
vrchol
tohoto
stupně
za
krizi.
Dneska
už
po
tom
vysvětlení,
co
máte,
byste
neměli
považovat
za
krizi.
Ale
dejme
tomu,
že
se
mi
to
tak
jeví,
protože
s
podmínkami,
které
jsem
plnil,
přicházela
vždycky
určitá
pohoda,
určitá
vyrovnanost,
určitý
klid
vnitřní.
Teď
plním
podmínky
nadále
a
všechno
odplývá,
nastává
odliv.
A
to
z
toho
důvodu,
že
spěji
k
vyprázdnění
od
toho,
co
už
dohrálo
svou
roli.
To
nemusím
umět
si
takhle
kvalifikovat,
ale
je
to
fakt.
Takže
s
hrůzou
konstatuji,
že
těmi
podmínkami,
kterými
jsem
dřív
měl
určité
úspěchy,
určité
výsledky,
dneska
už
nemám.
To
není,
že
jsem
zvlažněl
nebo
něco
takového,
jak
mi
tady
říkáte,
to
je
chybný
názor.
Nýbrž
to
je
proto,
že
už
potřebuji
splnit
nové
další
podmínky
na
kvalitativně
jiném
stupni.
Čili
je
to
taky
kvalitativně
jiné
podmínky,
ne
kvantitu,
kvantita
tady
nehraje
roli.
Jak
dlouho
se
soustřeďujete,
jak
dlouho
děláte
to
nebo
ono,
to
nehraje
roli,
ale
kvalita,
intenzita,
ta
je
důležitá.
Takže
dejme
tomu,
když
někdo
dojde
do
konce
toho
stupně,
kde
stačilo
plnit
zákon
nad
sebou.
To
je
jasná
podmínka
vyjádřená
Starým
zákonem.
A
jasně
řečeno:
když
toto
bude
člověk
plnit,
že
zrodí
ze
sebe
Ježíše
Krista.
Pak
kdyby
chtěl
se
spokojit
po
tomto
zrození
jenom
s
plněním
těchto
podmínek,
tak
by
toho
Ježíše
zabil.
V
pravém
slova
smyslu
zabil,
stal
by
se
Herodesem,
a
ten
věčný
život
by
přestal
v
něm
vědomě
existovat.
Naštěstí
je
tady
Ježíš
Kristus,
který
nám
říká,
co
se
má
dít
po
jeho
narození,
že
se
máme
stát
Josefem,
pěstounem
Ježíše.
A
co
se
má
potom
stát,
Ježíš,
to
znamená,
ten
v
nás,
který
si
přeje
jít
dál,
protože
Josef
je
ta
část
naše
bytost-
naší
bytosti,
která
si
přeje
jenom
toho
Ježíše
udržovat.
To
znamená
pro
něho
žít.
My
máme
jinou
část,
s
vlastní
je
to
ovšem
jednota,
která
tohoto
prostředku
využívá
k
tomu,
aby
se
vývojově
dostala
dál.
A
tato
vývojová
část
je
označena
Ježíšem.
A
tento
Ježíš
si
přeje,
aby
se
stal
vědomým
synem
Božím
tak,
jak
jím
byl
kdysi
na
věčnosti.
A
proto
plní
podmínky
nové,
které
předtím
vůbec
nemusel
člověk
plnit,
když
žil
v
starozákonních
podmínkách,
že
totiž
musí
se
snažit
o
to,
aby
byl
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
A
kromě
toho
musí
být
oddán
svému
okolí,
to
znamená,
musí
najít
podporu
ve
světě,
bez
té
podpory
se
ještě
neobejde.
Ovšem
i
v
té
podpoře,
a
to
já
jednou
vysvětlím
detailně,
jsou
vývojové
rozdíly,
podpora
od
světa
je
jiná,
když
jsou
v
Egyptě.
Jiná,
když
se
vrátí
z
nazare-
do
Nazareta,
protože
tam
se
například
začíná
s
akto-
aktivitou
toho
Ježíše.
A
není
tady
spolehnutí
jenom
na
tu
část,
která
je
znázorněna
tím
Josefem,
ne?
Ale
v
každém
případě
nemusíme
se
starat
o
to,
co
potom.
O
to
se
nemusíme
starat,
protože
jakmile
dojdeme
do
konce
toho
stupně,
jakmile
vystupňujeme
všechny
možnosti
lidské,
dovršíme
všechno,
co
můžeme
udělat,
tak
pak
se
od
nás
chce
jenom,
abychom
se
bez
ohlížení
vyprázdnili
od
sebe,
který
tyto
podmínky
plnil.
To
znamená,
přestali
plnit
tyto
podmínky,
přestali
lpít
na
tom,
co
jsem
před
tím
dělal.
Přestali
si
vyčítat
taky
ten
odliv
a
to
všecko.
Vyprázdnili
se
tak,
že
by
se
mohl
v
nich
provést
už
bez
metody
příliv
nebo
přechod
do
vyššího
stupně.
Ten
se
děje
jenom
za
podmínky
vyprázdnění
na
každém
přechodu.
Čili,
když
toto
aplikujeme
na
slova
Ježíšova:
"mé
jho
je
lehké,
mé
jho
je
sladké
a
břemeno
mé
lehké
jest",
tak
platí
o
každém
stupni,
že
než
se
na
tom
tom
stupni
tak
to
břemeno
ještě
lehké
není.
Jakmile
si
ale
zvykneme
na
ty
nové
podmínky,
které
jsou
vždycky
trošičku
obtížné,
protože
neumíme
v
nich
jako
prostě
se
otáčet.
Jakmile
si
zvykneme
na
ty
nové
podmínky,
tak
se
to
břemeno
na
tom
stupni
stává
lehkým
a
jho
sladkým,
tak
dlouho,
než
se
dospě-
dospěje
k
dalšímu
stupni
a
tam
zase
obdobně.
Na
každém
stupni
je
to
břemeno
lehké,
protože
plníme
podmínky
Ježíše.