Karel Makoň: 76-05A-Kaly-9 (přepis nahrávky)

Odít nějakým jiným životem. Nebylo by bývalo mně po chuti, kdybych se byl vrátil k tomu životu, který jsem žil předtím. I když jsem se předtím snažil poctivě, jako vy, k tomu Bohu vejít, do jeho věčného života vejít, tak ono to mělo jenom částečný úspěch z toho důvodu, že jsem tam šel se svým životem. To, co jsem vám tolikrát prozrazoval, že to byla největší obtíž, kterou měla na cestě svatá Terezie z Avily, tutéž chybu jsem dělal po dobu devíti let. Ale domnívám se, pokud si na to vzpomenu, že tuto chybu neudělám, po té zkušenosti, kterou jsem nabyl v koncentráku. Že když jsem se dověděl, že se musím odít do jiného života, ne už do svého. Že tento můj život nikdy není tím, co by se mohlo nazvat svátečním nebo svatebním oděvem. A tedy mě nikdy neopravňuje, abych byl přítomen hostině s tím hospodářem. Nýbrž do té doby, než na sebe vezmu ten sváteční oděv, svatební oděv, jak chcete, slavnostní oděv, do té doby jsem jenom žebrákem nebo mrzákem, kterého někde chytili na rohu a nedali mu příležitost nebo on se sám neoděl do toho svátečního oděvu, potom byl vyhozen. Takže vy se pokaždé cítíte vyhozeni. Já vám to vysvětlím ještě na výrocích Ježíše Krista. On totiž, když vzal k sobě své učedníky, tak je zbavil veškerých starostí o jejich život tím, že je z tohoto života odňal. Nejenom to, že je odtamtud odňal, ale on jim do života vložil svůj život. Napřed nemohl celý, oni by to byli neunesli. Ale vložil jim ho tam do takové míry, jak ho unesli. A to byla míra značná, proti tomu, co my zažíváme. Totiž oni od začátku, od prvního přístupu k němu, mohli dělat zázraky, mohli kříst- křtít s následky, které dneska při křtu nevidíme. A protože to od začátku mohli dělat, tak si byli jisti, jasně vědomi, že to není jejich moc, nýbrž že je to moc, kterou jim dal k dispozici Ježíš Kristus. A že nejsou ani hodni toho. A kdykoliv zapomněli na to, že tuto moc mají od Boha, tak se jim nepodařilo ten zázrak udělat. Vrátili se s nepořízenou k Ježíši a říkali: tam nám to nejde... tam nám to nejde. A on vždycky měl na to jeden- jednu jedinou odpověď: že jsou malověrní, že jsou neschopní proto, to já dodávám, abyste tomu dobře rozuměli, že to začali dělat ze svých vlastních sil. A že se neopírali o tu Jeho sílu. Už v Bhagavadgítě se říká: já jsem síla koncentrační, a ne ty, člověče, máš sílu koncentrační. Nevyčítáte nikomu, že neumí se soustřeďovat nebo tak. To tam nikde není. Ani Ježíš nic takového nevyčítá svým učedníkům. Vyčítá jim jenom, že se neumí o něho opřít, že když zdánlivě spí vedle nich, tak si myslí, že utonou. A voni utonou, voni měli namále a mohli utonout jenom proto, že měli strach, že měli obavy, že se starali. Veškeré starání musíme odložit, protože to je naše. Jak jsem z rozhovoru s vámi poznal, vy vůbec nevíte, co je to moj- naše "já". Vy si myslíte, že vaše "já" je něco, co něco chce nebo něco nechce, kterému je něco milé nebo nemilé. A říkáte: já, když nemám žádné touhy světské, když se dovedu od všeho oprostit, když dovedu všech- se vším se vypořádat, tak já už žádné "já" nemám. To jste na velkém omylu. To, že žijete v pocitu oddělenosti, to je mi jasným důkazem, že máte stoprocentně jenom a nic jiného než vlastní "já", že nikdo vás tam jiný nedrží v tom pocitu oddělenosti. Kdepak Pán Bůh vás má rád, ten by měl vás rád ve svém domě neoddělené. Ten přeci je tím člověkem, který zve svého marnotratného syna a neodmítá ho, i když je marnotratný. Tak a teď se dostaneme k podstatě věci. Zapomínáte na jednu věc. Co to ten Ježíš s těmi svými učedníky udělal? On je měl k tomu, aby ho napodobovali. To jsem vám ukázal na tom "následujte mě", a vyložil jsem to v nějakých těch kapitolách. Ale dost jsem vám nevysvětlil kapitolu velice důležitou, která je sice obdobná, ale ono je třeba vysvětlit asi všecko, celé učení Ježíše Krista. Nevynechat něco, abychom se nestali kacíři nebo bludaři. To vždycky hrozí, když část vydáváme za celek. A to je jedna jediná věta, kterou jsem nevysvětlil, a to je: "mé jho je sladké, mé břemeno je lehké", řekl o sobě. Podškrtl jsem s vámi v duchu i nahlas slovo: mé. To znamená, jakákoliv břemena jiná jsou těžká. Jdu-li k nim- k němu se svým břemenem, je to těžká záležitost, proto už jsem před mnoha lety radil: odložte svá břemena a nemyslete si, že je uhlídáte mimo sebe. Ty se k vám budou vracet, protože jste na ně zvyklí. Vy bez toho břemena nedovedete být živi. Poproste Boha a jinou nemějte k němu prosbu, než aby vám ta vaše břemena u sebe na chvíli poschoval, aspoň na tu chvíli, co vy k němu kráčíte. A kráčejte k němu tak, abyste si vzali jeho břemeno na sebe, jeho jho na sebe. Ne abyste rovnou kráčeli ke svobodě. Ono to tak rovnou nejde, protože nemáte vůbec tu schopnost něco takového udržet, takovou svobodu, tý byste se lekli, od tý byste utekli. To by se vám zdálo být jako nic, jako ztráta sama sebe. Čili vzít na sebe jeho břemeno, jeho jho, znamená v pravém slova smyslu ho následovat jeho silami. To znamená, zaměnit svůj život, který jste dosud měli, za jeho život. Pro mě to bylo velice snadné, ačkoliv jsem si to před tím nikdy nedovedl představit. Ale když jsem svůj život opravdově odložil a v životě jsem kupodivu pokračoval, tak jsem nevědomky vzal na sebe život Boží. Od té doby totiž nedá mně práci, nemusím se vmýšlet do toho, že ten život, který mám od té chvíle, co jsem nepřišel o život, nýbrž jenom vnitřně jsem o něj přišel, což bylo asi víc a důležitější, od té chvíle mám ten život z rukou Božích. Tam jsem se na to nemohl dívat jinak, než jako na zázrak, který se stal v tom smyslu, že ten gestapák, když mě nezabil, tak jeho ruka byla zadržena Hospodinem. Asi jako Abraham, když chtěl zabít svýho syna a podo- obdobně. Tam je to nějak jinak motivováno než tady. Takže protože od té doby beru život z jeho rukou, tak je mi také snadné v tomto životě věčném přebývat bez mezer. A pro vás je velice těžké tam už i jenom třeba vstupovat, protože nechápete nebo nechcete pochopit nebo nevíte, že musíte vzít jeho, a ne své břemeno na sebe. Nedbejte na své břemeno, to nechte stranou a vezměte si jeho břemeno. Co je to vzít jeho břemeno? To vám musím vysvětlit. Co je to vzít jeho jho? To jest vzít jeho úkoly na sebe. On od začátku učil své učedníky, že musí se podílet na jeho úkolech do takové míry, jak on je plnil. A to znamená napřed ve vel- velice malém. On jim říkal: "až já budu povýšen, teprve pak budete dělat věci větší než já", ale do té doby jenom malinko bylo vidět, že mohou udělat. Protože ani mu tak dalece nevěřili, nebyli toho schopni mu tak věřit. Čili on plnil úkoly Otcovy. Neplnil něco, co by on sám chtěl, nýbrž co chtěl Otec. Čili jestliže já si přeju, aby on mě poslal do světa. On. Tak já na tom místě, kde jsem, jsem z vůle Boží. Jestliže si to upřímně přeju, aby on mě poslal do světa, abych tam nešel sám, nýbrž z jeho dopuštění, z jeho vůle, tak já jednoho dne začnu v tom světě být tam, kde on mě chce mít. I když nevím, proč mě tam má nebo proč mě tam chce mít, to... to nevím, na tom nezáleží, to nebudu rozebírat. Jsem třeba zrovna tam, co jsem byl včera, ale už jsem tam jinak. Už tam nejsem se svým jhem, nýbrž jsem tam s jeho jhem. Čili ta moje pozice, čím víc do tohoto budu vrůstat, a ono se bohužel jenom stupňovitě dá do toho vcházet, tím bude moje pozice tam snazší. A tím radostněji budu plnit jeho úkoly, a ne svoje. Ty moje, prosím, když já pracuju na Hospodářově poli tak, protože to není pole moje, tak je to úkol, který dělám pro toho Hospodáře. To znamená, Jemu je to ve prospěch, a né můj. Já musím dělat všechno: ad priorem gloriam dei. To znamená: k větší slávě Boží, řekl by svatý Ignác z Loyoly. I když to nebudu prohlašovat, fakticky to budu ale dělat. To nejdrobnější úkon musí sloužit jeho slávě, musí sloužit jemu. Ježíš Kristus sice řekl: "syn člověka nepřišel proto, aby se mu sloužilo, nýbrž aby on sloužil". Ale tím, že nám tohleto řekl, jak máme sloužit Bohu, ne jemu, jakmile budeme pracovat na jeho poli, v jeho domě, tím nám vysvětlil, jak budeme plnit úkoly, které na sebe vzal Ježíš Kristus. A bez tohoto následování Ježíše Krista nedokážete vstupovat. Protože jestliže váš ostatní život nebude vstupem, napřed třeba velice nenápadným, to je jedno, tak ani ta vaše koncentrace záměrná nebude vstupem. Vy zjistíte jenom, že to neumíte, že vám to nejde, protože je to něco jiného, než co děláte přes den. Sedíte na dvou židlích a stále více jenom se napínáte, abyste z jedné stačili na tu druhou sednout. To je vnitřní napětí, které se ve vás stupňuje až k únavě. Takže potom říkáte: jó ze začátku, to mi to šlo, dokud jsem měl nějaké nadšení, dneska už ho nemám. To se mýlíte, dneska už se na vás chce víc. Tehdy jste těmi prostředky, které jste tehdy měli po ruce, stačili nějakou etapu cesty zdolat. Ale narazili jste na zeď, kvalitativní skok a po něm je třeba zasadit nové prostředky. A především prostředky, které nejsou mé nýbrž prostředky Ježíšovy: jeho jho, jeho břemeno. A těmito novými prostředky dojdete zase kus cesty, ale ne až nakonec, to tam Ježíš ukázal. Jenom to osobním vedením, kde budete osobně vedeni, dojdete pod kříž a tam zase budete muset se chopit nových prostředků a tamty zahodit. Jestli to neuděláte, tak zase budete říkat, jak to... jak to je možné, že já celý život umírám a pořád toho není konec. Co pak jsme neměli dost příkladů ze života svatých, že celý život nosili třebas stigmata, a ne- nekončilo to. To byla jejich chyba, ne přednost. My... my si myslíme, kdovíjaká milost je potkala. Jo, když to trvalo tři hodiny, tak to byla veliká milost, ale potom už ne. Já dělám, prosím, výjimku u takovýho třeba pátera Pia, který to bral vědomě za jiné lidi. Protože si to myslel, že to tak je nutné a že... že to jinak nejde, že by to Pán Bůh třeba neunesl. Protože měl k Němu tak láskyplný poměr, že by tyto úkoly, které na sebe vzal při obracení hříšníků, kdyby nechtěl předat Ježíši nebo Panně Marii nebo někomu jinému. Ačkoliv dobře věděl, já si pamatuji na jeho výrok, když uzdravil tu holčičku, která neviděla a když mu tam děkovali, říkal: "ne, to dělala Panna Maria". Říkali jste mi tady jednu námitku, že tady musím někdy rozlišovat, kdy vlastně přestat a kdy začít těmi silami Božími, že tam je těžké to rozhraní vystihnout. Samo sebou dělám-li přípravu, například na tu vnitřní koncentraci, tak to, co si před tím říkám, to říkám z vlastních sil pochopitelně, ale neslibujte si od toho nic jiného, než odvádění našeho "já" na pravou cestu. Převod jeho, převod- přechod, to je přechodné stádium. Jakmile mám dojem, že to moje "já" souhlasí s tím, aby bylo převedeno, tak pak už ho vkládám do rukou Božích. Jsa si dobře vědom toho, že ono beztak od něho pochází svým původem. Ne tím, co vyvinulo, ale svým původem. My jsme se zkoušeli podle toho receptu, který tady byl nahrán, soustředit, odevzdat se Bohu, spojit se s ním vědomě. Že se to nestalo ani v jednom případě, to není vinen Bůh, jak jsme si řekli, nýbrž to jsme vinni my sami. Protože něco tam v tom vadilo. A teď jsme se hleděli pomocí toho, co teď bylo vyloženo, dopídit těch příčin tohoto debaklu. A kdyby se to shrnulo, tak by se dalo říci ještě tohleto k tomu: že totiž člověk nezná pravou míru toho, co chce, co může chtít. Když člověk chce a odezva není toho druhu, že by dosahoval, co chce, tak přeci bez jakýhokoliv vzruchu musí si přiznat, že lidsky udělal, co mohl. A že tedy v klidu, podškrtávám v klidu, musí od této své snahy ustoupit. Třeba na okamžik, a lépe na okamžik, ustoupí od této své snahy, a tím zároveň fakticky se odevzdá Bohu. Protože když ustoupí, to neznamená, že rezignuje, nýbrž jenom ustoupí od své snahy, protože se ukázala být neúčinná. Nepřestal mít tuto touhu, nýbrž přestal používat prostředků, kterou třeba tuto touhu rozplameňoval. Že například sem přišel, že se obětoval, že tady s námi to a to prováděl a tak dále. Všechnu metodu musíme v určitém momentu, a to v tom, když jsme dosáhli jejího vrcholného použití, musíme tu metodu opustit. A opustit ji najednou, ne po částkách. A to se nejlépe dosáhne tím, že se odevzdám Bohu. Víte, ono je velice těžko být Bohu odevzdán, když člověk má dojem, že ten Bůh vo něho nedbá nebo že vedle něho spí. To se stalo třeba těm učedníkům na jezeře ge- Genezaretském, že se strhla bouřka, protože oni si všimli, že Ježíš spí. A to byl důvod, proč vznikla bouřka. Aby totiž se jim dokázalo, že i když v lidském vědomí není to, že nás má Bůh ve svém vědomí, nesmíme ztrácet klidu. Jinak nezastavíme bouřku, naopak ji rozpoutáváme, neuklidníme se, nemůžeme v Bohu spočinout. Proto Ježíš Kristus řekl tehdy svým apoštolům: "vy malověrní, což nejsem s vámi?" Upozorňuju vás, že když vystupňujete svou vůlí všechnu snahu se s Bohem spojit, zůstává Bůh s vámi, i když nepociťujete to spojení. Můžete si ho považovat za... za stav spánku, prosím symbolicky, to je jedno, jak si to představujete, ale zůstává s vámi. Čili kdybyste se mu opravdu odevzdali, tak by do vás vstoupil svou vlastní vůlí a jeho vůle rovná se láska. Čili byste pociťovali, jak vás miluje a byli byste strženi touto láskou, neodolali byste jí, byli jste nakaženi. A ho milovat způsobem, jakým jste dosud nemilovali. A mohli byste si vštípit do hlavy, že, a snadno si uvědomit, že to není vaše láska, že je to láska jeho, kterou ho milujete. A tento převrat bych chtěl, aby se ve vás stal. Není rozpor v tom, že člověk nezná třeba, co ho čeká nebo co bude v budoucnosti muset plnit, aby se mohl vymlouvat, že protože neví, co má dělat, takže je na tom hůř než ten, kdo ví, co má dělat. Kdo ví, co má dělat, to je ten, který plnil podmínky na určitém stupni. Plním-li podmínky na určitém stupni, na kterém jsem a ty podmínky jsou známy ze symboliky Ježíšova života, všechny do všech podrobností, plním-li je, dostanu se na vrchol tohoto stupně. A dál nic nevím, protože obyčejně považuji tento vrchol tohoto stupně za krizi. Dneska už po tom vysvětlení, co máte, byste neměli považovat za krizi. Ale dejme tomu, že se mi to tak jeví, protože s podmínkami, které jsem plnil, přicházela vždycky určitá pohoda, určitá vyrovnanost, určitý klid vnitřní. Teď plním podmínky nadále a všechno odplývá, nastává odliv. A to z toho důvodu, že spěji k vyprázdnění od toho, co už dohrálo svou roli. To nemusím umět si takhle kvalifikovat, ale je to fakt. Takže s hrůzou konstatuji, že těmi podmínkami, kterými jsem dřív měl určité úspěchy, určité výsledky, dneska už nemám. To není, že jsem zvlažněl nebo něco takového, jak mi tady říkáte, to je chybný názor. Nýbrž to je proto, že už potřebuji splnit nové další podmínky na kvalitativně jiném stupni. Čili je to taky kvalitativně jiné podmínky, ne kvantitu, kvantita tady nehraje roli. Jak dlouho se soustřeďujete, jak dlouho děláte to nebo ono, to nehraje roli, ale kvalita, intenzita, ta je důležitá. Takže dejme tomu, když někdo dojde do konce toho stupně, kde stačilo plnit zákon nad sebou. To je jasná podmínka vyjádřená Starým zákonem. A jasně řečeno: když toto bude člověk plnit, že zrodí ze sebe Ježíše Krista. Pak kdyby chtěl se spokojit po tomto zrození jenom s plněním těchto podmínek, tak by toho Ježíše zabil. V pravém slova smyslu zabil, stal by se Herodesem, a ten věčný život by přestal v něm vědomě existovat. Naštěstí je tady Ježíš Kristus, který nám říká, co se má dít po jeho narození, že se máme stát Josefem, pěstounem Ježíše. A co se má potom stát, Ježíš, to znamená, ten v nás, který si přeje jít dál, protože Josef je ta část naše bytost- naší bytosti, která si přeje jenom toho Ježíše udržovat. To znamená pro něho žít. My máme jinou část, s vlastní je to ovšem jednota, která tohoto prostředku využívá k tomu, aby se vývojově dostala dál. A tato vývojová část je označena Ježíšem. A tento Ježíš si přeje, aby se stal vědomým synem Božím tak, jak jím byl kdysi na věčnosti. A proto plní podmínky nové, které předtím vůbec nemusel člověk plnit, když žil v starozákonních podmínkách, že totiž musí se snažit o to, aby byl v tom, co je jeho Otce. A kromě toho musí být oddán svému okolí, to znamená, musí najít podporu ve světě, bez té podpory se ještě neobejde. Ovšem i v té podpoře, a to já jednou vysvětlím detailně, jsou vývojové rozdíly, podpora od světa je jiná, když jsou v Egyptě. Jiná, když se vrátí z nazare- do Nazareta, protože tam se například začíná s akto- aktivitou toho Ježíše. A není tady spolehnutí jenom na tu část, která je znázorněna tím Josefem, ne? Ale v každém případě nemusíme se starat o to, co potom. O to se nemusíme starat, protože jakmile dojdeme do konce toho stupně, jakmile vystupňujeme všechny možnosti lidské, dovršíme všechno, co můžeme udělat, tak pak se od nás chce jenom, abychom se bez ohlížení vyprázdnili od sebe, který tyto podmínky plnil. To znamená, přestali plnit tyto podmínky, přestali lpít na tom, co jsem před tím dělal. Přestali si vyčítat taky ten odliv a to všecko. Vyprázdnili se tak, že by se mohl v nich provést už bez metody příliv nebo přechod do vyššího stupně. Ten se děje jenom za podmínky vyprázdnění na každém přechodu. Čili, když toto aplikujeme na slova Ježíšova: "mé jho je lehké, mé jho je sladké a břemeno mé lehké jest", tak platí o každém stupni, že než se na tom tom stupni tak to břemeno ještě lehké není. Jakmile si ale zvykneme na ty nové podmínky, které jsou vždycky trošičku obtížné, protože neumíme v nich jako prostě se otáčet. Jakmile si zvykneme na ty nové podmínky, tak se to břemeno na tom stupni stává lehkým a jho sladkým, tak dlouho, než se dospě- dospěje k dalšímu stupni a tam zase obdobně. Na každém stupni je to břemeno lehké, protože plníme podmínky Ježíše.