Karel Makoň: 76-05B-Kaly-10 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Kdybychom ovšem na kterémkoliv stupni začli považovat ty podmínky, které plníme, za své, to znamená, přivlastnili jsme si výdobytky toho stupně a tedy nechtěli od toho odejít. Tak by znovu nastala krize, která by nemusela znamenat přechod do vyššího stupně, nýbrž by mohla znamenat pád na tom kterém stupni. Jedině tehdy, když bereme jho Ježíšovo, to znamená podmínky, které nám byly stanoveny, jsou obecně stanoveny Ježíšovým životem a jejich plnění je příkazem, řekl bych, Ježíšovým. Je to- jsou to tedy jeho podmínky, je to jeho jho, které pomáháme s ním nést za celé lidstvo, s kterým jsme ve spojitosti, s veškerenstvem. Tak teprve za takových podmínek, že si to nepřivlastňujeme, když ho od začátku do konce považujeme za jeho jho. V takovém případě je to jho lehké. Ovšem musíme splnit ještě tu podmínku, že jsme ochotni při nejlepším v nejlepším, když to všechno máme zajez- zaježděno, zaběhnuto, v tom případě okamžitě odejít. Právě, když to všechno nejlépe šlo Ježíšovi, když na oslátku slavnostně projížděl Jeruzalémem, když opravdu nám chtěl dokázat, to takhle půjde na kterémkoliv stupni, to je okamžik, kdy se z toho musí odejít, jo? A když toto splníme, a on odešel bez reptání z toho stupně, tak pak se mohl vzkřísit na jiném stupni. Mohl zažít vzkříšení na vyšším stupni. A takové vzkříšení, prosím, předcházelo předtím. Když mu ta tesařina tam šla, no tak vstoupil do... do Jordánu. Musel se vzdát ovšem své rodiny, musel správně o říct: "nemám bratry, nemám sestry, nemám, kam bych hlavu sklonil, nemám matku". Čili všechno je v něm krásně vysvětleno, pokud to takhle chápeme, tam není mezery. Tam nemůžeme říct, že nevíme, co dál. Protože vždycky se nám dostane osvícení tím, že se vyprázdníme. To osvícení je vždycky vyššího rázu a vždycky nám přesně napoví, co máme dělat dál. A najdeme si to ještě jako dokument, jako důkaz v Ježíši. Tam je to všechno napsáno. To je zákonitost obecně platná, takže nikdo z nás nepůjde po jiné cestě, když se chopil jednou Ježíše, jeho cesty, jeho jha. Ovšem musí se držet jeho jha, musí jeho jho vzít na sebe, a ne nějaké své. Z toho, co jsme tady si řekli, je doufám patrno, že soustředění na Boha, které je konáno s úmyslem, abych se s ním spojil kvůli sobě totiž, protože stav oddělenosti mně nevyhovuje. Tato koncentrace, je prováděna sebedůkladněji a pečlivěji, nevede k vědomému spojení s věčným životem. A to z toho důvodu, že tady není pravého ducha, který by k tomu vedl, a to jest ducha lásky. Při takovýchto druzích koncentrace musí dojít vždycky k situaci, kde koncentrace se nevede a teprve z toho- této pozice, když člověk rezignuje na to, že sám nedokáže vejít, může se nadát nadějí toho, že totiž bude vzat, že bude mu otevřeno. Totiž tam, když člověk dělá koncentraci, tak neplní jednu z těch podmínek, o které jsme si řekli tom- v větě Ježíšově:"klepejte, a bude vám otevřeno." Von zároveň klepe a zároveň si chce otevřít. Rozumíte tomu? To je jemný omyl. On si- on jenom klepat. A to málokdo dovede, jenom klepat. On si zároveň otevírá, a tím ruší toto- tento předpis Ježíšův, proti kterému se nedá nic dělat, to je zákonitost. Protože kdyby bylo možno svou vůlí přecházet z jednoho stupně nebo z jedné úrovně na druhou, tak by nebylo možné soustředění na kteroukoliv úroveň. A my jsme proto ve hmotě, a proto jsme tam v hmotě člověkem, lidmi, abychom se mohli dokonale naučit soustřeďovat na hmotu. Neboť jenom ten, kdo se osvědčí v malém, může se osvědčit ve velkém. A v tom, že bychom si mohli soustředěním nějakým nebo nějakou praktikou, v hmotě pomoci k tomu, abychom z unikali, by porušovalo tu možnost vyspět vůbec ve hmotě. My bychom- kdo nám zaručí, že jenom vyspělý, jenom ten, kdo se plně rozvinul v hmotě, že zrovna ten si přeje přechodu do věčnosti. To, ne- jednak se člověk nezná, takže nemůže vědět, kdy je dospělý duševně i tělesně tedy a kdy rozvinutý život, jednak je to protizákonné jednání, protože byl sem poslán, aby zde určité věci vykonal. Není tady totiž sám, je tady ve společenství s ostatními lidmi, s ostatním tvorstvem. A všem jako vedoucí činitel v tomto tvorstvu, pomáhat k tomu, aby se také oni dostali někam dál. A roztodivnými způsoby, třebas negativními, to je jedno, to v tom se nikdo nevyzná, takže není třeba se o tom tady bavit. Ale stává se, že člověk třebas po léta koncentruje, ale nikdy se nekoncentruje tak, že by jenom klepal, nýbrž také otevírá, a pak se diví, že mu to vůbec nejde. No, nevadí, on se jednou splete a v tom smyslu, že zjistí, že to nejde tímto způsobem. A pak tedy vynechá jeden z těchto prvků, že třeba bude jenom klepat a nebude si otevírat. Nebo bude klepat tak, jako by neklepal. A to je ten nejlepší způsob vstupu. Co je to: bude klepat, jako by neklepal? Znovu se vrátím k tomu Buddhovi. Když on si po tolik let přál spojení s věčným životem a všechny metody mu zkrachovaly, žádnou se tam nedostal. A když i ta poslední, na kterou se nejvíc spoléhal, askeze mu také nevyšla, copak si myslíte, že po sedmadvaceti letech úsilí a po sedmi letech úsilí asketického, mohl zastavit ten proud vůle, který se sice nepodobal klepání, nebylo v tom nějaké duchovní cvičení, které bychom mohli nazvat klepání, nebyla v tom žádná metoda, žádná askeze, žádná jiná metoda. Myslíte, že mohl zastavit tento vztah k tomu, co chtěl docílit? Ten vztah zastavit nemohl. On zastavil faktické klepání, ale klepal jiným způsobem, než že fakticky klepal. On začal klepat, řekl bych, stavem, který- do kterého vstoupil během těch mnoha let marných pokusů. On člověk během mnoho let marných pokusů vstoupí do určitého stavu touhy, která ho provází, třebaže ví, že je neuspokojitelná, že je neukojitelná, že je nevyslyšitelná, nevím co všecko. A tato touha, i když fakticky neklepe, ho obyčejně jemným způsobem dokáže převést. Říkám obyčejně, protože jsou ještě jiné podmínky, které- za kterých také to jde. Nemusí to jít zrovna tímto způsobem. Ale to je jeden z nejjistějších způsobů. Ježíš také ukázal, že právě ve chvíli, kdy všechny metody opouštěl, kdy opouštěl pomáhání lidem, kdy opouštěl sám sebe, všechno opouštěl, kdy nevěděl ani, proč ho Bůh opouští, v tom momentu nalezl způsob, to jest odevzdání ducha, ten nám to přesně definuje, kterým se spojil. Čili to právě je stav asi, který zažívá člověk, když jakoukoliv metodu opustil, a přesto nerezignoval na cíl ve skrytu své duše. Že je to odevzdání ducha, které mu ještě zbývá, a které nastává bezděčně, aniž se k tomu nějak provokuje myšlenkově. Naopak, možná že kdyby se k tomu nějak chystal, že by to bylo více prohlašování nějaké odevzdání než faktické odevzdání. Jsme se přesvědčili nesčetněkrát, že jsme prohlašovali skvělými slovy a obraty slovními, že se odevzdáváme, že se toužíme odevzdat, a přeci jsme se neodevzdali. Protože kdybychom se byli odevzdali, tak to dopadlo spojovacím způsobem. Že na straně Boží, jak jsme si pořád říkali, není překážek. Ale protože jsme se fakticky neodevzdávali, nýbrž jenom... jenom jsme to prohlašovali, sami sobě jsme na- nalhávali, že se odevzdáváme, tak proto spojení nenastalo. Chtěl bych vám jenom říci, že třeba Kerning, který do smrti cvičil vestoje, ta písmenová cvičení dělal vestoje, dobře věděl, že nemůže v tomto postoji ztratit například pocit tělesnosti a dosáhnout toho uvnitřnění, které se dostavuje, když nemusím myslet na tělo. Protože asi nečekal, že cvičení, které provádí, bude mít bezprostřední prvořadý smysl spojovací. Nýbrž že bude jenom nepřímým prostředkem, pomocí něhož, nechci říct, se střádají, ale pomocí něhož se vyprovokovávají síly, které v okamžiku netušeném, nečekaném, nepředvídaném, nijak nechtěném, to je důležité, najednou se rozpoutají a člověka převedou. A mám za to, že přestože vestoje nemohl se spojovat, že ten Kerning se s Bohem spojil a že toto bylo nutno říci na jeho obranu. Protože mnozí říkali, jak si mohl tak- takové nemožné postavení při koncentraci zvolit, když to je to nejhorší, co mohl dělat. Musel myslet na tělo, čili seděl na dvou židlích, kde asi hluboce pochopil smysl koncentrace. Že tam se člověk odevzdávat Bohu, aniž by si žádal za to odměnu. On tím, že stál, nežádal si odměnu, on si přál jenom Bohu patřit. A víte, to je vpravdě milující člověk, který chce jenom patřit a nechce za to nic, který se toho, komu miluje, milovat bez nároků na odměnu. Toho jsme málokdy schopni. myslím, že by byl toho nebyl schopen ani Kerning, kdyby se byl uložil do polohy, která by mu byla vyhovovala a kde by byl ztratil pocit tělesnosti. On se nutil k tomu, aby Boha miloval bez následků. A to bylo veliké vnitřní hrdinství, za které si ho musíme velice vážit. Pochopitelně jeho následovníci to nevěděli a nevěděl to ani Weinfurter, takže pranýřovali tento jeho postoj zcela neprávem. vám proto neradím, abyste se postavili při koncentraci. To měl zase Weifurter pravdu a Indové takovou pozici nám napovídají, abychom zaujali, která by nám nejmíň překážela v odosobnění, k zbavení se pocitu tělesnosti, protože vystihujeme lépe podmínky toho spojení. Ale to je mechanické vystižení, technické vystižení a jenom technikou to nejde, to jsme si sami zdokumentovali. Takže teprve tehdy k tomu přistoupí vlivem okolností a vlivem toho, že náš čas vypršel, bych tak řekl, že nám došla trpělivost třeba být mimo toho Boha a že tam do něho opravdu půjdeme hlava nehlava, tak v tom případě nám bude brána otevřena. Neboť přítel neodbytný, jak o něm mluví Ježíš Kristus, nebyl nikdy odmítnut. Přítel neodbytný je sice otrava pro toho hostitele, ale hostitel mu otevírá proti své vůli, proto mohl Ježíš Kristus řekl- říci, že království Boží je násilím dobýváno. I přátelé, kteří jsou neodbytní, vstupují pro svou neodbytnost. Ale nedaří se jim to kolikrát ve chvíli, kdy jsou právě neodbytní, protože nevystihují jiné podmínky klidu a tak dále, které přitom hrajou velkou roli. A proto se nečekaně, ale pro tu svou neodbytnost dostávají do toho domu Božího. vystihnou ostatní podmínky, o kterých nevěděli, že ve chvíli neodbytnosti je nesplňovali. Tady mám poznámku, že i Sokrates meditoval vestoje a opíral se o sloup, aby zůstal ve vodorovné tedy v kolmé poloze. Upozorňuju vás na jednu věc: že soustřeďovat se pod stromem nebo pod sloupem, pod něčím, co jde kolmo nahoru, veliký význam pro zvládnutí představivosti. Že totiž nesmíme podceňovat omezení, která nám staví do cesty naše obrazotvornost. My třeba když soustřeďujeme do nohou, tak proudíme svou myslí dolů směrem k těm nohám. A když ale stoupat hadí síla, se kterou je spojeno poznání duchovní a taky spojení s Bohem, tak naopak ten tok musí jít opačně. Tak se nám často stává, že my nenastřádáme tu hladinu, protože se neumíme soustřeďovat tak, aby taky šel bez naší vůle a bez našeho přičinění nahoru ten proud prany. Ale když se postavíme ke stromu nebo se postavíme ke sloupu a ztotožníme se s jeho postojem, to znamená jeho vzestupem ze země nahoru, tak napodobujeme ukřižování. Napodobujeme ten vzlet duše k Bohu a to znamená, odpoutáme se snáze od země. Říká se, že Buddha, a on to sám potvrdil, v poslední fázi před Nirvánou byl pod stromem. A u kořene stromu se soustředil. No, si myslím, že i ten strom mu vydatně pomohl proto, že v něm ta míza jde nahoru. Čili v něm je proudění opačné než v člověku. A člověku stačí se k tomuto proudu síly připojit. Ten strom ho mimovolně podporuje. nechci říct, že... že ve sloupu je taky podobná síla, ale ona tam je, protože celá země vyzařuje. A kde jsou výčnělky z ní, ty vyzařují víc. Proto horolezci třeba vylezou na vršek a je jim tam moc dobře, že posadit se na vršek a soustřeďovat, to je poloviční práce. Tam všechno jde nahoru v člověku. Opačně než dolů, jak to normálně jde. Čili člověk se snáze odpoutá od všeho pozemského. jsem na horách zažíval nejkrásnější chvíle svýho života, asi takhle, asi proto. Tak. Výklad sporu o vzkříšení. Je to Lukáš. Přišli k němu někteří ze saduceů, ti popírají vzkříšení a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš nám ustanovil, zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratří, oženil se první a zemřel bezdětný, jeho manželka- jeho manželku si vzal druhý, pak třetí a stejně všech sedm. Nezanechali děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Komu z nich bude tato žena při vzkříšení náležet? Všech sedm ji přece jen mělo za manželku." Ježíš jim řekl: "Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli uznáni za hodny dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou synové Boží, poněvadž jsou účastni vzkříšení... jsou účastni vzkříšení. A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když na- nazývá Hospodina Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakobovým. Bůh přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť před ním jsou všichni živí. Někteří zákoníci na to řekli: "Mistře, dobře jsi odpověděl" a se neodvážili položit mu jinou otázku. bych se zastavil u toho, oni totiž věřili tak primitivně jako třeba katolíci, že se vstane z mrtvých jen na konci světa. A tady Ježíš jim velice jasně zodpověděl, že Abrahám, Izák, Jakub vstal z mrtvých, že jsou živí před tváří Boží. Čili, že mají po vzkříšení. Že k tomu vzkříšení nedochází někde na konci- na obecném konci věku, nýbrž ten konec věku je pro každého- nastává pro každého tehdy, když on přejde z časového do bezčasového. Jako se stalo u Jakuba, Izáka a Abrahama. Tím jim vysvětlil, jak se chápat vzkříšení. Je to svým způsobem vzkříšení v těle, neboť oni zůstávají individualitou. A naší individualitou není tělo, jak jsme si řekli. Copak nevíme, že moje ruka nejsem já? To je moje ruka. Individualita je někdo jiný, moje noha nejsem já. Moje noha. Čili individualita je někde jinde, které toho času patří ruka dočasně, které toho času patří noha dočasně, které toho času patří tato mysl, která přemýšlí, také dočasně. Že bude u Boha, tak nebude potřebovat tuto přemýšlivou mysl. Ale je nutné si uvědomit, že nastává u každého individuálně konec světa a že tady v těchto verších je to v tom sporu o vzkříšení skvěle vysvětleno. Chtěl bych říci, že ne každá příprava na soustředění dopadne stejně. Po některé přípravě se nedokážeme přimět k touze a po jiné přípravě jsme lidmi toužícími po spojení, a pak tedy také podle toho vypadat koncentrace. Jestliže třeba před tím, než vstupujeme do soustředění, toužíme po tomto spojení, tak pak je veliká chyba, když vkládáme ještě nějaký pohovor nebo nějaké přesvědčování, nebo nějaký rozbor nebo nějaké vysvětlování Pánu Bohu, že to dobře míníme. To je zbytečné. Ty všechny- ta všechna přípravná slova neslouží pro něho, nýbrž pro nás. My sebe musíme přesvědčovat, my sebe získáváme svými prostředky lidskými. A nepotřebujeme-li se tedy získávat, nezískáváme se. Takže potom, jestliže někdo je chycen touhou a ještě do toho něco říká, tak způsobí, že tu touhu umenšuje, třeba na minimum a je po veta. Kdežto ten, který touhu nemá a považuje za nutné nebo za správné, lépe řečeno, aby k tomu Bohu odešel, aby se mu odevzdal, pak musí dělat všecko možné i třeba slovní přípravu, aby se mu odevzdal, aby to dokázal. Ovšem jakákoliv příprava, slovní nebo bezeslovní, nám nedopomůže k tomu, aby koncentrace byla účinná, jestliže jsme neudělali v přípravě to, co je absolutně nutné a co je velice těžké. Že jsme do vložili svůj život nebo svůj předešlý styl, svůj předešlý smysl života. Takže, kdyby se to dělalo správně, tak by stačila jedna jediná koncentrace, ne dvě, před kteroužto bych napřed měl nějaký starý styl, kde jsem patřil sám sobě nebo v němž jsem na dvou židlích seděl a z něhož jsem přešel do nového stylu, do nového smyslu života, kde sloužím jenom Bohu. Protože však nedosáhneme nikdy jednou koncentrací takové radikální přeměny, a to je způsobeno buď špatnou přípravou, špatným rozhodnutím nebo neznalostí sama sebe, tak musíme toto rozhodnutí opakovat, důrazně opakovat toto rozhodnutí. A to je nejlepší příprava, jakou můžete dělat, že nechcete žít po tom soustředění na Boha pro ten cíl, pro jaký jste žili předtím, to znamená pro sebe. Vy totiž musíte minimálně přejít, a snažit se o to všemožně, abyste přešli do plnění zákona nad sebou. A ten je, abyste nežili pro sebe, nýbrž pro Spasitele, který se u vás narodit. A když jste dál, tak potom jenom pro Spasitele, který se u vás narodil. To znamená, když toto neuděláte, tak se Spasitel nenarodí. A ještě bych chtěl něco říct. Když jsem tady mluvil o tom v souvislosti s tímhle, a srovnejte si to, že v tom není žádná protiřeč, žádný rozpor. Jak jsem tady mluvil před chvílí o Kerningovi, který vestoje soustřeďoval, tak jsem možná dost nezdůraznil, že si byl vědom, že jakákoliv koncentrace, to znamená jakákoliv metoda, ačkoliv je nutná a proto se celý život soustřeďoval vestoje, tedy měl nějakou metodu, jakákoliv