Karel Makoň: 76-05B-Kaly-10 (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
Kdybychom
ovšem
na
kterémkoliv
stupni
začli
považovat
ty
podmínky,
které
plníme,
už
za
své,
to
znamená,
přivlastnili
jsme
si
výdobytky
toho
stupně
a
tedy
nechtěli
od
toho
odejít.
Tak
by
znovu
nastala
krize,
která
by
nemusela
znamenat
přechod
do
vyššího
stupně,
nýbrž
by
mohla
znamenat
pád
na
tom
kterém
stupni.
Jedině
tehdy,
když
bereme
jho
Ježíšovo,
to
znamená
podmínky,
které
nám
byly
stanoveny,
jsou
obecně
stanoveny
Ježíšovým
životem
a
jejich
plnění
je
příkazem,
řekl
bych,
Ježíšovým.
Je
to-
jsou
to
tedy
jeho
podmínky,
je
to
jeho
jho,
které
pomáháme
s
ním
nést
za
celé
lidstvo,
s
kterým
jsme
ve
spojitosti,
s
veškerenstvem.
Tak
teprve
za
takových
podmínek,
že
si
to
nepřivlastňujeme,
když
ho
od
začátku
do
konce
považujeme
za
jeho
jho.
V
takovém
případě
je
to
jho
lehké.
Ovšem
musíme
splnit
ještě
tu
podmínku,
že
jsme
ochotni
při
nejlepším
v
nejlepším,
když
už
to
všechno
máme
zajez-
zaježděno,
zaběhnuto,
v
tom
případě
okamžitě
odejít.
Právě,
když
to
všechno
nejlépe
šlo
Ježíšovi,
když
na
oslátku
slavnostně
projížděl
Jeruzalémem,
když
opravdu
nám
chtěl
dokázat,
až
to
takhle
půjde
na
kterémkoliv
stupni,
to
je
okamžik,
kdy
se
z
toho
musí
odejít,
jo?
A
když
toto
splníme,
a
on
odešel
bez
reptání
z
toho
stupně,
tak
pak
se
mohl
vzkřísit
na
jiném
stupni.
Mohl
zažít
vzkříšení
na
vyšším
stupni.
A
takové
vzkříšení,
prosím,
předcházelo
už
předtím.
Když
mu
už
ta
tesařina
tam
šla,
no
tak
vstoupil
do...
do
Jordánu.
Musel
se
vzdát
ovšem
té
své
rodiny,
musel
správně
o
ní
říct:
"nemám
bratry,
nemám
sestry,
nemám,
kam
bych
hlavu
sklonil,
nemám
matku".
Čili
všechno
je
v
něm
krásně
vysvětleno,
pokud
to
takhle
chápeme,
tam
není
mezery.
Tam
nemůžeme
říct,
že
nevíme,
co
dál.
Protože
vždycky
se
nám
dostane
osvícení
tím,
že
se
vyprázdníme.
To
osvícení
je
vždycky
vyššího
rázu
a
vždycky
nám
přesně
napoví,
co
máme
dělat
dál.
A
najdeme
si
to
ještě
jako
dokument,
jako
důkaz
v
Ježíši.
Tam
je
to
všechno
napsáno.
To
je
zákonitost
obecně
platná,
takže
nikdo
z
nás
nepůjde
po
jiné
cestě,
když
se
už
chopil
jednou
Ježíše,
jeho
cesty,
jeho
jha.
Ovšem
musí
se
držet
jeho
jha,
musí
jeho
jho
vzít
na
sebe,
a
ne
nějaké
své.
Z
toho,
co
jsme
tady
už
si
řekli,
je
doufám
patrno,
že
soustředění
na
Boha,
které
je
konáno
s
úmyslem,
abych
se
s
ním
spojil
kvůli
sobě
totiž,
protože
stav
oddělenosti
mně
nevyhovuje.
Tato
koncentrace,
ať
je
prováděna
sebedůkladněji
a
pečlivěji,
nevede
k
vědomému
spojení
s
věčným
životem.
A
to
z
toho
důvodu,
že
tady
není
pravého
ducha,
který
by
k
tomu
vedl,
a
to
jest
ducha
lásky.
Při
takovýchto
druzích
koncentrace
musí
dojít
vždycky
k
situaci,
kde
koncentrace
se
nevede
a
teprve
z
toho-
této
pozice,
když
člověk
rezignuje
na
to,
že
sám
nedokáže
vejít,
může
se
nadát
nadějí
toho,
že
totiž
bude
vzat,
že
bude
mu
otevřeno.
Totiž
tam,
když
člověk
dělá
koncentraci,
tak
neplní
jednu
z
těch
podmínek,
o
které
jsme
si
řekli
tom-
v
té
větě
Ježíšově:"klepejte,
a
bude
vám
otevřeno."
Von
zároveň
klepe
a
zároveň
si
chce
otevřít.
Rozumíte
tomu?
To
je
jemný
omyl.
On
si-
on
má
jenom
klepat.
A
to
málokdo
dovede,
jenom
klepat.
On
si
zároveň
otevírá,
a
tím
ruší
toto-
tento
předpis
Ježíšův,
proti
kterému
se
nedá
nic
dělat,
to
je
zákonitost.
Protože
kdyby
bylo
možno
svou
vůlí
přecházet
z
jednoho
stupně
nebo
z
jedné
úrovně
na
druhou,
tak
by
nebylo
možné
soustředění
na
kteroukoliv
úroveň.
A
my
jsme
proto
ve
hmotě,
a
proto
jsme
tam
v
té
hmotě
člověkem,
lidmi,
abychom
se
mohli
dokonale
naučit
soustřeďovat
na
hmotu.
Neboť
jenom
ten,
kdo
se
osvědčí
v
malém,
může
se
osvědčit
ve
velkém.
A
v
tom,
že
bychom
si
mohli
soustředěním
nějakým
nebo
nějakou
praktikou,
v
té
hmotě
pomoci
k
tomu,
abychom
z
ní
unikali,
by
porušovalo
tu
možnost
vyspět
vůbec
ve
hmotě.
My
bychom-
kdo
nám
zaručí,
že
jenom
vyspělý,
jenom
ten,
kdo
se
plně
rozvinul
v
té
hmotě,
že
zrovna
ten
si
přeje
přechodu
do
věčnosti.
To,
ne-
jednak
se
člověk
nezná,
takže
nemůže
vědět,
kdy
je
dospělý
duševně
i
tělesně
tedy
a
kdy
má
rozvinutý
život,
jednak
je
to
protizákonné
jednání,
protože
byl
sem
poslán,
aby
zde
určité
věci
vykonal.
Není
tady
totiž
sám,
je
tady
ve
společenství
s
ostatními
lidmi,
s
ostatním
tvorstvem.
A
má
všem
jako
vedoucí
činitel
v
tomto
tvorstvu,
pomáhat
k
tomu,
aby
se
také
oni
dostali
někam
dál.
A
roztodivnými
způsoby,
třebas
negativními,
to
je
jedno,
to
v
tom
se
nikdo
nevyzná,
takže
není
třeba
se
o
tom
tady
bavit.
Ale
stává
se,
že
člověk
třebas
po
léta
koncentruje,
ale
nikdy
se
nekoncentruje
tak,
že
by
jenom
klepal,
nýbrž
také
otevírá,
a
pak
se
diví,
že
mu
to
vůbec
nejde.
No,
nevadí,
on
se
jednou
splete
a
v
tom
smyslu,
že
zjistí,
že
to
nejde
tímto
způsobem.
A
pak
tedy
vynechá
jeden
z
těchto
prvků,
že
třeba
bude
jenom
klepat
a
nebude
si
otevírat.
Nebo
bude
klepat
tak,
jako
by
neklepal.
A
to
je
ten
nejlepší
způsob
vstupu.
Co
je
to:
bude
klepat,
jako
by
neklepal?
Znovu
se
vrátím
k
tomu
Buddhovi.
Když
on
si
po
tolik
let
přál
spojení
s
věčným
životem
a
všechny
metody
mu
zkrachovaly,
žádnou
se
tam
nedostal.
A
když
i
ta
poslední,
na
kterou
se
nejvíc
spoléhal,
askeze
mu
také
nevyšla,
copak
si
myslíte,
že
po
sedmadvaceti
letech
úsilí
a
po
sedmi
letech
úsilí
asketického,
mohl
zastavit
ten
proud
vůle,
který
už
se
sice
nepodobal
klepání,
nebylo
v
tom
nějaké
duchovní
cvičení,
které
bychom
mohli
nazvat
klepání,
nebyla
v
tom
žádná
metoda,
žádná
askeze,
žádná
jiná
metoda.
Myslíte,
že
mohl
zastavit
tento
vztah
k
tomu,
co
chtěl
docílit?
Ten
vztah
zastavit
nemohl.
On
zastavil
faktické
klepání,
ale
klepal
jiným
způsobem,
než
že
fakticky
klepal.
On
začal
klepat,
řekl
bych,
stavem,
který-
do
kterého
vstoupil
během
těch
mnoha
let
marných
pokusů.
On
člověk
během
mnoho
let
marných
pokusů
vstoupí
do
určitého
stavu
touhy,
která
ho
provází,
třebaže
ví,
že
je
neuspokojitelná,
že
je
neukojitelná,
že
je
nevyslyšitelná,
já
nevím
co
všecko.
A
tato
touha,
i
když
fakticky
neklepe,
ho
obyčejně
jemným
způsobem
dokáže
převést.
Říkám
obyčejně,
protože
jsou
ještě
jiné
podmínky,
které-
za
kterých
také
to
jde.
Nemusí
to
jít
zrovna
tímto
způsobem.
Ale
to
je
jeden
z
nejjistějších
způsobů.
Ježíš
také
ukázal,
že
právě
ve
chvíli,
kdy
všechny
metody
opouštěl,
kdy
opouštěl
pomáhání
lidem,
kdy
opouštěl
sám
sebe,
všechno
opouštěl,
kdy
nevěděl
ani,
proč
ho
Bůh
opouští,
v
tom
momentu
nalezl
způsob,
to
jest
odevzdání
ducha,
ten
nám
to
přesně
definuje,
kterým
se
spojil.
Čili
to
právě
je
stav
asi,
který
zažívá
člověk,
když
jakoukoliv
metodu
opustil,
a
přesto
nerezignoval
na
cíl
ve
skrytu
své
duše.
Že
je
to
odevzdání
ducha,
které
mu
ještě
zbývá,
a
které
nastává
bezděčně,
aniž
se
k
tomu
nějak
provokuje
myšlenkově.
Naopak,
možná
že
kdyby
se
k
tomu
nějak
chystal,
že
by
to
bylo
více
prohlašování
nějaké
odevzdání
než
faktické
odevzdání.
Jsme
se
přesvědčili
nesčetněkrát,
že
jsme
prohlašovali
skvělými
slovy
a
obraty
slovními,
že
se
odevzdáváme,
že
se
toužíme
odevzdat,
a
přeci
jsme
se
neodevzdali.
Protože
kdybychom
se
byli
odevzdali,
tak
to
dopadlo
spojovacím
způsobem.
Že
na
straně
Boží,
jak
jsme
si
pořád
říkali,
není
překážek.
Ale
protože
jsme
se
fakticky
neodevzdávali,
nýbrž
jenom...
jenom
jsme
to
prohlašovali,
sami
sobě
jsme
na-
nalhávali,
že
se
odevzdáváme,
tak
proto
spojení
nenastalo.
Chtěl
bych
vám
jenom
říci,
že
třeba
Kerning,
který
do
smrti
cvičil
vestoje,
ta
písmenová
cvičení
dělal
vestoje,
dobře
věděl,
že
nemůže
v
tomto
postoji
ztratit
například
pocit
tělesnosti
a
dosáhnout
toho
uvnitřnění,
které
se
dostavuje,
když
nemusím
myslet
na
tělo.
Protože
asi
nečekal,
že
cvičení,
které
provádí,
bude
mít
bezprostřední
prvořadý
smysl
spojovací.
Nýbrž
že
bude
jenom
nepřímým
prostředkem,
pomocí
něhož,
nechci
říct,
se
střádají,
ale
pomocí
něhož
se
vyprovokovávají
síly,
které
v
okamžiku
netušeném,
nečekaném,
nepředvídaném,
nijak
už
nechtěném,
to
je
důležité,
najednou
se
rozpoutají
a
člověka
převedou.
A
já
mám
za
to,
že
přestože
vestoje
nemohl
se
spojovat,
že
ten
Kerning
se
s
Bohem
spojil
a
že
toto
bylo
nutno
říci
na
jeho
obranu.
Protože
mnozí
říkali,
jak
si
mohl
tak-
takové
nemožné
postavení
při
koncentraci
zvolit,
když
to
je
to
nejhorší,
co
mohl
dělat.
Musel
myslet
na
tělo,
čili
seděl
na
dvou
židlích,
kde
asi
hluboce
pochopil
smysl
koncentrace.
Že
tam
se
člověk
má
odevzdávat
Bohu,
aniž
by
si
žádal
za
to
odměnu.
On
tím,
že
stál,
nežádal
si
odměnu,
on
si
přál
jenom
Bohu
patřit.
A
víte,
to
je
vpravdě
milující
člověk,
který
chce
jenom
patřit
a
nechce
za
to
nic,
který
se
toho,
komu
miluje,
milovat
bez
nároků
na
odměnu.
Toho
jsme
málokdy
schopni.
Já
myslím,
že
by
byl
toho
nebyl
schopen
ani
Kerning,
kdyby
se
byl
uložil
do
polohy,
která
by
mu
byla
vyhovovala
a
kde
by
byl
ztratil
pocit
tělesnosti.
On
se
nutil
k
tomu,
aby
Boha
miloval
bez
následků.
A
to
bylo
veliké
vnitřní
hrdinství,
za
které
si
ho
musíme
velice
vážit.
Pochopitelně
jeho
následovníci
to
nevěděli
a
nevěděl
to
ani
Weinfurter,
takže
pranýřovali
tento
jeho
postoj
zcela
neprávem.
Já
vám
proto
neradím,
abyste
se
postavili
při
koncentraci.
To
měl
zase
Weifurter
pravdu
a
Indové
takovou
pozici
nám
napovídají,
abychom
zaujali,
která
by
nám
nejmíň
překážela
v
odosobnění,
k
zbavení
se
pocitu
tělesnosti,
protože
vystihujeme
lépe
podmínky
toho
spojení.
Ale
to
je
mechanické
vystižení,
technické
vystižení
a
jenom
technikou
to
nejde,
to
jsme
si
sami
zdokumentovali.
Takže
teprve
tehdy
až
k
tomu
přistoupí
vlivem
okolností
a
vlivem
toho,
že
náš
čas
vypršel,
bych
tak
řekl,
že
nám
došla
trpělivost
třeba
být
mimo
toho
Boha
a
že
tam
do
něho
opravdu
půjdeme
hlava
nehlava,
tak
v
tom
případě
nám
bude
brána
otevřena.
Neboť
přítel
neodbytný,
jak
o
něm
mluví
Ježíš
Kristus,
nebyl
nikdy
odmítnut.
Přítel
neodbytný
je
sice
otrava
pro
toho
hostitele,
ale
hostitel
mu
otevírá
proti
své
vůli,
proto
mohl
Ježíš
Kristus
řekl-
říci,
že
království
Boží
je
násilím
dobýváno.
I
přátelé,
kteří
jsou
neodbytní,
vstupují
pro
svou
neodbytnost.
Ale
nedaří
se
jim
to
kolikrát
ve
chvíli,
kdy
jsou
právě
neodbytní,
protože
nevystihují
jiné
podmínky
klidu
a
tak
dále,
které
přitom
hrajou
velkou
roli.
A
proto
se
nečekaně,
ale
pro
tu
svou
neodbytnost
dostávají
do
toho
domu
Božího.
Až
vystihnou
ostatní
podmínky,
o
kterých
nevěděli,
že
ve
chvíli
neodbytnosti
je
nesplňovali.
Tady
mám
poznámku,
že
i
Sokrates
meditoval
vestoje
a
opíral
se
o
sloup,
aby
zůstal
ve
vodorovné
tedy
v
kolmé
poloze.
Upozorňuju
vás
na
jednu
věc:
že
soustřeďovat
se
pod
stromem
nebo
pod
sloupem,
pod
něčím,
co
jde
kolmo
nahoru,
má
veliký
význam
pro
zvládnutí
představivosti.
Že
totiž
nesmíme
podceňovat
omezení,
která
nám
staví
do
cesty
naše
obrazotvornost.
My
třeba
když
soustřeďujeme
do
nohou,
tak
proudíme
svou
myslí
dolů
směrem
k
těm
nohám.
A
když
ale
má
stoupat
hadí
síla,
se
kterou
je
spojeno
poznání
duchovní
a
taky
spojení
s
Bohem,
tak
naopak
ten
tok
musí
jít
opačně.
Tak
se
nám
často
stává,
že
my
nenastřádáme
tu
hladinu,
protože
se
neumíme
soustřeďovat
tak,
aby
taky
šel
bez
naší
vůle
a
bez
našeho
přičinění
nahoru
ten
proud
prany.
Ale
když
se
postavíme
ke
stromu
nebo
se
postavíme
ke
sloupu
a
ztotožníme
se
s
jeho
postojem,
to
znamená
jeho
vzestupem
ze
země
nahoru,
tak
napodobujeme
ukřižování.
Napodobujeme
ten
vzlet
duše
k
Bohu
a
to
znamená,
odpoutáme
se
snáze
od
země.
Říká
se,
že
Buddha,
a
on
to
sám
potvrdil,
v
té
poslední
fázi
před
Nirvánou
byl
pod
stromem.
A
u
kořene
stromu
se
soustředil.
No,
já
si
myslím,
že
i
ten
strom
mu
vydatně
pomohl
proto,
že
v
něm
ta
míza
jde
nahoru.
Čili
v
něm
je
proudění
opačné
než
v
člověku.
A
člověku
stačí
se
k
tomuto
proudu
síly
připojit.
Ten
strom
ho
mimovolně
podporuje.
Já
nechci
říct,
že...
že
ve
sloupu
je
taky
podobná
síla,
ale
ona
tam
je,
protože
celá
země
vyzařuje.
A
kde
jsou
výčnělky
z
ní,
ty
vyzařují
víc.
Proto
horolezci
třeba
vylezou
na
vršek
a
je
jim
tam
moc
dobře,
že
posadit
se
na
vršek
a
soustřeďovat,
to
je
poloviční
práce.
Tam
všechno
jde
nahoru
v
člověku.
Opačně
než
dolů,
jak
to
normálně
jde.
Čili
člověk
se
snáze
odpoutá
od
všeho
pozemského.
Já
jsem
na
horách
zažíval
nejkrásnější
chvíle
svýho
života,
asi
takhle,
asi
proto.
Tak.
Výklad
sporu
o
vzkříšení.
Je
to
Lukáš.
Přišli
k
němu
někteří
ze
saduceů,
ti
popírají
vzkříšení
a
otázali
se
ho:
"Mistře,
Mojžíš
nám
ustanovil,
zemře-li
něčí
bratr
ženatý,
ale
bezdětný,
ať
se
s
jeho
manželkou
ožení
jeho
bratr
a
zplodí
svému
bratru
potomka.
Bylo
tedy
sedm
bratří,
oženil
se
první
a
zemřel
bezdětný,
jeho
manželka-
jeho
manželku
si
vzal
druhý,
pak
třetí
a
stejně
všech
sedm.
Nezanechali
děti
a
zemřeli.
Nakonec
zemřela
i
ta
žena.
Komu
z
nich
bude
tato
žena
při
vzkříšení
náležet?
Všech
sedm
ji
přece
jen
mělo
za
manželku."
Ježíš
jim
řekl:
"Lidé
přítomného
věku
se
žení
a
vdávají.
Avšak
ti,
kteří
byli
uznáni
za
hodny
dosáhnout
budoucího
věku
a
vzkříšení
z
mrtvých,
nežení
se
ani
nevdávají.
Vždyť
už
nemohou
zemřít,
neboť
jsou
rovni
andělům
a
jsou
synové
Boží,
poněvadž
jsou
účastni
vzkříšení...
jsou
účastni
vzkříšení.
A
že
mrtví
vstanou,
naznačil
i
Mojžíš
ve
vyprávění
o
hořícím
keři,
když
na-
nazývá
Hospodina
Bohem
Abrahamovým,
Bohem
Izákovým
a
Bohem
Jakobovým.
Bůh
přece
není
Bohem
mrtvých,
ale
živých,
neboť
před
ním
jsou
všichni
živí.
Někteří
zákoníci
na
to
řekli:
"Mistře,
dobře
jsi
odpověděl"
a
už
se
neodvážili
položit
mu
jinou
otázku.
Já
bych
se
zastavil
u
toho,
oni
totiž
věřili
tak
primitivně
jako
třeba
katolíci,
že
se
vstane
z
mrtvých
jen
na
konci
světa.
A
tady
Ježíš
jim
velice
jasně
zodpověděl,
že
už
Abrahám,
Izák,
Jakub
vstal
z
mrtvých,
že
jsou
živí
před
tváří
Boží.
Čili,
že
už
mají
po
vzkříšení.
Že
k
tomu
vzkříšení
nedochází
někde
na
konci-
na
obecném
konci
věku,
nýbrž
ten
konec
věku
je
pro
každého-
nastává
pro
každého
tehdy,
když
on
přejde
z
časového
do
bezčasového.
Jako
se
stalo
u
Jakuba,
Izáka
a
Abrahama.
Tím
jim
vysvětlil,
jak
se
má
chápat
vzkříšení.
Je
to
svým
způsobem
vzkříšení
v
těle,
neboť
oni
zůstávají
individualitou.
A
naší
individualitou
není
tělo,
jak
jsme
si
řekli.
Copak
nevíme,
že
moje
ruka
nejsem
já?
To
je
moje
ruka.
Individualita
je
někdo
jiný,
moje
noha
nejsem
já.
Moje
noha.
Čili
individualita
je
někde
jinde,
té
které
toho
času
patří
ruka
dočasně,
které
toho
času
patří
noha
dočasně,
které
toho
času
patří
tato
mysl,
která
přemýšlí,
také
dočasně.
Že
až
bude
u
Boha,
tak
nebude
potřebovat
tuto
přemýšlivou
mysl.
Ale
je
nutné
si
uvědomit,
že
nastává
u
každého
individuálně
konec
světa
a
že
tady
v
těchto
verších
je
to
v
tom
sporu
o
vzkříšení
skvěle
vysvětleno.
Chtěl
bych
říci,
že
ne
každá
příprava
na
soustředění
dopadne
stejně.
Po
některé
přípravě
se
nedokážeme
přimět
k
touze
a
po
jiné
přípravě
jsme
lidmi
toužícími
po
spojení,
a
pak
tedy
také
podle
toho
má
vypadat
koncentrace.
Jestliže
třeba
už
před
tím,
než
vstupujeme
do
soustředění,
toužíme
po
tomto
spojení,
tak
pak
je
veliká
chyba,
když
vkládáme
ještě
nějaký
pohovor
nebo
nějaké
přesvědčování,
nebo
nějaký
rozbor
nebo
nějaké
vysvětlování
Pánu
Bohu,
že
to
dobře
míníme.
To
je
zbytečné.
Ty
všechny-
ta
všechna
přípravná
slova
neslouží
pro
něho,
nýbrž
pro
nás.
My
sebe
musíme
přesvědčovat,
my
sebe
získáváme
svými
prostředky
lidskými.
A
nepotřebujeme-li
se
tedy
získávat,
nezískáváme
se.
Takže
potom,
jestliže
někdo
je
chycen
touhou
a
ještě
do
toho
něco
říká,
tak
způsobí,
že
tu
touhu
umenšuje,
třeba
na
minimum
a
je
po
ní
veta.
Kdežto
ten,
který
touhu
nemá
a
považuje
za
nutné
nebo
za
správné,
lépe
řečeno,
aby
k
tomu
Bohu
odešel,
aby
se
mu
odevzdal,
pak
musí
dělat
všecko
možné
i
třeba
slovní
přípravu,
aby
se
mu
odevzdal,
aby
to
dokázal.
Ovšem
jakákoliv
příprava,
ať
slovní
nebo
bezeslovní,
nám
nedopomůže
k
tomu,
aby
koncentrace
byla
účinná,
jestliže
jsme
neudělali
v
přípravě
to,
co
je
absolutně
nutné
a
co
je
velice
těžké.
Že
jsme
do
ní
vložili
svůj
život
nebo
svůj
předešlý
styl,
svůj
předešlý
smysl
života.
Takže,
kdyby
se
to
dělalo
správně,
tak
by
stačila
jedna
jediná
koncentrace,
ne
dvě,
před
kteroužto
bych
napřed
měl
nějaký
starý
styl,
kde
jsem
patřil
sám
sobě
nebo
v
němž
jsem
na
dvou
židlích
seděl
a
z
něhož
jsem
přešel
do
nového
stylu,
do
nového
smyslu
života,
kde
sloužím
jenom
Bohu.
Protože
však
nedosáhneme
nikdy
jednou
koncentrací
takové
radikální
přeměny,
a
to
je
způsobeno
buď
špatnou
přípravou,
špatným
rozhodnutím
nebo
neznalostí
sama
sebe,
tak
musíme
toto
rozhodnutí
opakovat,
důrazně
opakovat
toto
rozhodnutí.
A
to
je
nejlepší
příprava,
jakou
můžete
dělat,
že
nechcete
žít
po
tom
soustředění
na
Boha
pro
ten
cíl,
pro
jaký
jste
žili
předtím,
to
znamená
pro
sebe.
Vy
totiž
musíte
minimálně
přejít,
a
snažit
se
o
to
všemožně,
abyste
přešli
do
plnění
zákona
nad
sebou.
A
ten
je,
abyste
nežili
pro
sebe,
nýbrž
pro
Spasitele,
který
se
má
u
vás
narodit.
A
když
jste
dál,
tak
potom
už
jenom
pro
Spasitele,
který
se
u
vás
narodil.
To
znamená,
když
toto
neuděláte,
tak
se
Spasitel
nenarodí.
A
ještě
bych
chtěl
něco
říct.
Když
jsem
tady
mluvil
o
tom
v
té
souvislosti
s
tímhle,
a
srovnejte
si
to,
že
v
tom
není
žádná
protiřeč,
žádný
rozpor.
Jak
jsem
tady
mluvil
před
chvílí
o
Kerningovi,
který
vestoje
soustřeďoval,
tak
jsem
možná
dost
nezdůraznil,
že
si
byl
vědom,
že
jakákoliv
koncentrace,
to
znamená
jakákoliv
metoda,
ačkoliv
je
nutná
a
proto
se
celý
život
soustřeďoval
vestoje,
tedy
měl
nějakou
metodu,
jakákoliv