Karel Makoň: 76-06A-Kaly-11 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

kterou by zvolil, nedostačuje k tomu, aby se s spojil. Nýbrž ho jenom disponuje k tomu. Čili on opravdu rozeznával přesně, co je to klepání, a to byla ta metoda, a co je to otevření, které není v síly člověka- silách člověka. Bude člověku otevřeno. Čili nezáleželo mu na tom, jestli v koncentraci mu bude otevřeno. Záleželo mu na tom, aby správně klepal. A tuto metodu vypracoval velice podrobně, metodu klepání. A není to tak chybné, že to vypracoval, že on věděl, že člověk nemůže víc udělat. Kdyby si byl myslel, že tím klepáním zároveň si otevře, tak by si k tomu aspoň sedl, aby hned nespadl zvysoka, že ano? Že si k tomu ale nesedl, tak nepředpokládal, že si otevře, protože toto cvičení duchovní považoval za spojovací účin. To znamená, ne okamžitě, ale nečekaně, účinky se dostaví, protože člověk se disponuje. Čili ten rozeznával to, co my nerozeznáváme, klepání od otevírání. Klepání je moje schopnost, otevírání je milost Boží, která je pro každého připravena. Ještě bych chtěl něco říci. My si možná mylně myslíme, jenže pak si to nepřiznáme, že musíme Bohu prohlašovat svoji věrnost, prohlašovat svoji lásku, prohlašovat svoji oddanost. A nevím, co všechno, a svoji vůli, obsah své vůle, jako by to nevěděl. On to všechno ví. Čili, jestliže my nějak- nějakou deklaraci provádíme, tak je to jenom formulace lidského rozhodnutí. Jenže ta formulace není k zahození, protože člověk, když si formuluje své rozhodnutí, upřesní je a to rozhodnutí je třeba závažnější, obsažnější, více jej strhne na svou stranu. Ale všimněte si... všimněte si, jak rozhodnutí dělali ti, kteří uspěli s tím rozhodnutím. Panna Maria: "staň se". Né? To znamená velice prostě. "A dívka Páně, staniž se mi podle slova tvého", když to chcete říct. To znamená, ona radostí překypovala, to nepotřebovala Bohu vyznávat. Ona prostě měla radost, že je děvečkou Páně, to znamená, že je jeho služkou. A že tedy může se stát předmětem jeho vůle nebo uskutečňovatelem jeho vůle. Nebo vezměme třeba ty apoštoly, protože máme o tom známku- poznámku v bibli, v Novém zákoně, jakým způsobem šli za Ježíšem, když je získával, beze slov. Kdyby mu byli prohlašovali: budu tohleto a tak dále. Víte, že v tom je veliké nebezpečí, protože když to jednou prohlašoval Petr, jak to dopadlo, viďte? To my se neznáme, lépe je co nejmíň prohlašovat. To, že se stává, že máme třeba dobrou vůli a začneme zase prohlašovat tuto vůli a místo, aby se u nás vystupňovala, tak ona se zmenšuje a nezbyde z nakonec vůbec nic. Že rozdělení mění deklaraci. Promarníme ji tím slovy. Víte, síla duchovní, kterou v sobě pociťujeme, se nejsnáze promarní jakýmkoliv pohybem, jakoukoliv činností. Jakmile tuto sílu pocítíte, musíte odejít pokud možno bez pohybu, jak slovního, mentálního tak fyzického k činnosti a na chvilinku se uklidnit při této činnosti. A tím tuto touhu nebo tuto milost, která se vám projevuje, převedete do sebe, do svého "já". nemohu radit to, co říkali středověcí mystici, ale aspoň se o tom zmíním. Že oni říkali, jakákoliv činnost, někteří z nich, ti tak- takzvaní modlitebníci přitom, nic nedělali: jakákoliv činnost člověka odvrací od Boha. To bylo středověké pojetí mystiky, které někomu dokonce vyhovovalo. A s tím souhlasím jenom po stránce, že základ toho je pravdivý, oni to měli dobře vypozorované. Že když na něco takového jde, tak se nesnažím ani do toho promlouvat ani se pohybovat. Uklidním se, bych tak řek, utiším se, lehnu, sednu, cokoliv. Nejkratším stylem se dostanu do polohy, kde to mohu zažívat. A zaručeně s nikým nemluvit ani se sebou. Máme vnitřní a vnější klid, zachovávat vnější klid, to je málo. Musím zachovávat i vnitřní klid, to znamená, nevedu dialog. Neve-to znamená ani kontrolní myšlenky ani nějaké povzbuzování sebe sama dalšími střelnými modlitbami. Když to tady na přichází, tak není třeba střelné- střelná modlitba. Naopak ta střelná modlitba v tomto případě by porušila tu vzrůstající třebas lásku. Ta onlid- modlitba vzrůstajících afektů čili lásky, ta právě nesmí být rušena slovy. Může za čas začít třebas podněcování, ale pak, jak jednou se rozpoutá ten příliv, tak potom musí se mu člověk odevzdat. Tak to by asi bylo. Řekli jsme si tady, že ta cesta nebo to klepání se skládá ze dvou částí. Klepám-li, vlastně žádám, aby mně bylo otevřeno. A bylo by dobře chápat ten můj přístup za klepání. Pochopit- vidět v něm klepání, ale nepředstírat si, že chci něco jiného. klepám přeci proto, aby mně bylo otevřeno. Ale neměl bych do toho vměšovat sebe-otevírání Boží, otevírání vlastními silami. To, že žádám, to je klepání. To není přece v rozporu s tím vpuštěním, naopak, to... to disponuje, ale není to odevzdanost. Není to v pravém slova smyslu odevzdanost. Vy si myslíte, tady trčím v odevzdanosti a vy si myslíte, že tím, že někam se soustřeďujete, že tím se odevzdáváte. Ono vám to vpravdě nejde, jsem si všiml. A to proto, že nevíte, neumíte toho prostředku použít, jak jsem to říkal, jako nástroje. To klepání je nástroj k tomu, aby vám bylo otevřeno. A nejlepší použití toho nástroje, kterým nejvíc disponuje, je, že... že s tím nástrojem... že s tím nástrojem se ztotožní. Že to jsem já, který klepe, a ne moje ruka, ne nějaké slovo Páně nebo nějaké, to jsem celý já, který klepe. Není nic, ve mně nezbývá nic jiného než ten, kdo klepe. Tím se ztotožním s prostředkem, kterým klepu. Tím se ztotožním třebas s tím jmenováním jména Božího, nebo s tím vcházením do nitra. A tím začíná sebeobětování, to je přechod k sebeobětování. Ovšem člověk se tak dalece rád, že nikdy by se neobětoval. To si jenom předstírá, že by byl ochoten. K tomu potřebuje sílu od Boha, aby se obětoval. On mu musí vnuknout sílu, která mu dovolí, aby překonal sama sebe. A tu musím říct, že jsem prvních devět let dělal tu chybu, soustavně, že jsem do tohoto sebe odevzdávání šel sám. No, sice s nějakým poznáním, či taky ne, bez Boha. A dejme tomu, kdo to poznání nemá, tak jde úplně sám, to je úplně ztracené napřed. To může zírat do věčnosti, a nikdy se nic nepovede. Ale se musím umět připojit k oběti Ježíšově. Proto je mým Spasitelem, že kdokoliv se k němu připojí, k jeho oběti, tak On se za něho znovu obětuje. On se za něho znovu obětuje. Proto Ježíš řekl svaté Terezii: "vezmi si moje utrpení na kříži a znovu ho odevzdej". To znamená, on se znovu s tou Terezií obětoval na kříži. A ona to tak popisovala: "tady se Ježíš obětuje za mě". A pro tu vděčnost a pro to všecko se k němu připojila a vstala z mrtvých na tomto světě. Rozumíte mně dobře? No a my vlastně musíme udělat totéž. Milost, kterou dostáváme, je velice záva- závažná záležitost. Protože právě milost způsobuje, že se posouváme kupředu. Jestli jsme si řekli, že ovšem křesťansky vyjádřeno je to milost, ne? To vyjádřily symboly jinýho náboženství, slovními symboly, jiná náboženství si to přejmenovala. Jmenovala to třeba zásah Boží, zásah prozřetelnosti a tak. Ten se neděje nikdy bez... bez toho, že by to neznamenalo závazek toho, komu ta milost byla udělena. vám to řeknu jinak. Když třebas Jonášovi Hospodin říkal, že Ninive padne pro svou ostudnost, ne, pro své špatné mravy a že mu dává asi šest neděl na polepšení, tak to byla milost, kterou on získal. Nejenom Ninive mělo tu milost, ale také ji měl Jonáš. Ninive kupodivu tou milostí nepohrdlo, nýbrž vzalo to jako závazek a polepšilo se. Jenomže milému panu Jonášovi to nebylo vhod, protože to byla pro něho ostuda, když jednou řekl z moci Boží: za šest neděl po vás bude veta. A voni šest neděl přežili, tak odešel z Ninive zahanben. Se mu taky smáli, taky je to možné, to nevíme. To tam nikde není taky napsáno. A spolkla ho velryba. To znamená, musel přežít několik dní v temnotách, to je symbol, v temnotách na moři, to je také symbol. To znamená, ponořen v těch hlubinách temných, temného poznání. A teprve pak byl vyvržen, když tam prodělal svou smrt. ten proces, kterým měl projít pomocí milosti, musel projít násilím v něm, ano? A pak zase byl Jonášem, jakým měl být. Čili tady jsem najednou všem přítelům ukázal, jak milost je závazkem, a nikoliv dojnou krávou. Kdybychom se milosti chtěli chopit a ji využívat, to třeba se ani nezdá, že ten Jonáš ji chtěl využít ke své slávě, viďte? Ale on chtěl. On se chtěl taky vytáhnout. To přitom neměl dělat. pro tu maličkost byl trestán. Přestože v podstatě všechno splnil. On tomu městu řekl správně, co dělat. Všechno jim to vzkázal správně, všechno splnil, ale nesplnil tuhleten základní požadavek, že milost nesmí být vlastněna, že? Žádným i v takovým přeneseným slova smyslu vzdáleným, jako on že se chtěl ozdobit. Ta není pro ozdobu. Ta je proto, že člověk se podle zařídit, podle dále se odosobnit a za milost, milost zase vzíti. Jak je prostě v tom přirovnání o těch hřivnách jasně řečeno. Když hospodařil s jednou hřivnou dobře, a nic si z vůbec nenechal, prosím, po všech stránkách v přeneseném i v původním slova smyslu, dostal za to jedno město. A pak ovšem zase, když jedině co dostal, tak dostal zase další a tak dále, to znamená milost za milost, menší, větší a tak to jde dál. A tak taky ti jeho učedníci, když za tu milost, kterou přijali, převzali tím, že se stali jeho učedníky, vzali jenom závazek, chápali to jako závazek vůči bližnímu. Kázali, křtili, dělali zázraky, to znamená, a nakonec se obětovali, tak to bylo v nejlepším pořádku. To je závazek, velkej závazek. Ale kdokoli z nich to nebral jako závazek, nýbrž jako na prosazování vlastní vůle, jak chtěl Jidáš, ten zradil tuto milost. To je úplný zrádce. A je to taková maličkost. Jenom měl svou vlastní vůli. Milost zase znamená další okleštění vlastní vůle. Vždycky další stupeň milosti, další okleštění vlastní vůle, další přechod na další stupeň, ne? Tak jsme si to líčili v tom- v symbolice Ježíšova života. Svatý Augustin řekl, že, a to říkám volně samozřejmě, že je nositelem světla, které v něm hoří. A že míra toho světla se řídí tím, jak se chová. Chová-li se chybně, nectí-li toto světlo, nechová-li se podle toho, jak si to světlo přeje, to světlo se umenšuje. A protože těžce nese tmu, ve které jiní lidé klidně si žijí, protože neznají světlo, ale on, který zná ten rozdíl, je nešťasten, proto se snaží dělat dobrotu. A není to, řekl bych, jeho předností, že je- že dělá dobrotu, není tedy dobrý, nýbrž jenom, řekl bych, hnusně vypočítavý, protože by se zbavil milosti, která roste jemu odpovídají- odpovídajícím harmonickým životem. A jestliže život tomu neodpovídá, ta milost klesá, ta odliv v tom životě člověka. Čili každý, kdo nějakou milost přijme, musí podle žít, neboť ona jasně zřetelný obsah. To není nic jiného, jak než jak závazek, takže každý ví, co z toho vyplývá. Když například dejme tomu ti učedníci měli tu milost, že se potkali s Ježíšem, tak z toho vyplýval závazek chodit jenom s Ježíšem, s nikým jiným než s Ježíšem. Ne s nějakou konkurencí, která v tomto případě nebyl nějaký duchovní vůdce jiný, ale rodina, sounáležitost s tím, z čeho odešli. S tím nesměli chodit. Oni museli chodit s Ježíšem. A tak dále, pak to šlo ještě dále. Tak vždycky ta milost, která podle stupně, jak se projevila, zase chtěla další a důraznější a všestrannější závazek. Protože přinášela také a to byl druhý důsledek milosti, určité sebepoznání, ze kterého vyplývaly právě tyto závazky. Kdyby člověk dokonaleji sebe nepoznával, tak by také neměl větší závazky. Jenom tím, že poznává věci jinak než předtím, tak také podle poznání se zařídit. Čili poznání a uskutečňování jít ruku v ruce. Nemá se lišit vivéka od vairágja, jak říkají Indové. bych chtěl závěrem našeho shledání zde v Kalech připomenout jednu zásadní větu z Ježíše, kterou jsme si sice mockrát vykládali, ale po této stránce, po které ji dneska potřebuji vyložit, jsem ji ještě nevyložil. Je to výrok vám obecně známý: "a vám pravím, že jsem ta cesta i pravda i život a nikdo nepřichází k Otci než skrze mě". Tohleto znamenalo, když to nepochopili křesťané, že si mysleli, že mohou v rámci tohoto výroku a kvůli němu a pro špatné pochopení tohoto výroku i vraždit nepřátele křesťanství. Neboť každému přáli, aby se dostal k Otci, a kdo nechtěl, tak to bylo jedno, jestli ho zavraždí, přišel, dostal se do pekla nebo někam jinam. A to vypadá opravdu, že Ježíš si tak troufal, že si myslel, že sám jediný je schopen někoho k Bohu přivést. A musím vám říci, že měl pravdu, ačkoliv takhle pochopeno je to špatně pochopeno. A jak to? Nebudu vůbec vykládat to: jsem cesta, pravda a život. A budu vykládat jenom to, že nikdo nepřichází k Otci než skrz něj. Čili my jsme si řekli, že jsme vystopovali u Ježíše Krista, že něco dělal z vlastní iniciativy, tak například šel do Jordánu nebo musel být v tom, co je jeho Otce. Byl poddán a něco dělal bez vlastní iniciativy. A my jsme si tuto věc, například, že byl na kříži ukřižován, to nebyla jeho iniciativa, to byla inici- iniciativa Židů a jiné věci, třeba že byl pokřtěn. To je ta cesta, po které se nedá kráčet, jsme si řekli, ano? Kdežto ta druhá stránka je cesta, po které se kráčet dá. A toto rozlišování jsme si tady hleděli v Kalech ozřejmit. Je totiž velice důležité, abychom si věděli, abychom si byli jistě vědomi toho, kolik od každého prostředku, který užíváme na cestě, můžeme očekávat. Nejhorší zklamání jsou taková, že nasadíme prostředek a očekávané výsledky se nedostavují. A dlouho se vymlouváme, že je to jaksi vlivem toho, že se to nějak střádá nebo že se nějak musíme odosobňovat nebo že nejsme dost připraveni. A to obyčejně bývají, neříkám vždycky, ale obyčejně bývají špatné argumenty, vymlouvání nebo utěšování. A je škoda při tomto způsobu myšlení zůstávat. Hlavním důvodem, proč nemáme úspěch s určitými prostředky nebo proč se dostavují jenom určité úspěchy, spočívá v tom, že ten prostředek jenom určitý dosah, kam nás může dovésti. A že představuje cestu, kterou můžeme sami vykonat z vlastní iniciativy. To znamená, že se po kráčet, jak se říká v tao. Čili, že to ještě není ta pravá cesta, jak se tam také říká. Ta pravá cesta je taková, po níž se kráčet nedá, říkají oni. To znamená, to skutečné dosahování, které fakticky dosahováním tedy není, protože se to nedá dosáhnout, když ono to samo přijde vlivem připravenosti toho, co jsme předtím dělali. Tak takováhle cesta, ta není vyznačena žádným prostředkem aktivním, nýbrž trpným prostředkem. Pořád jsem vás upozorňoval, že cesta k Bohu není jenom aktivní, nýbrž čím výše po jdeme, tím více se od nás vyžaduje trpnosti. A tato trpná stránka, kterou bychom zjednodušeně mohli nazvat odevzdaností, ta je důležitá proto, že právě ona nás přivádí přes přechody, které bychom, jak jsme na to zvyklí, chtěli také provést sami. Protože si myslíme, že si to musíme zasloužit. A ve skutečnosti těchto přechodů si nikdo nezasluhuje. I Ježíš Kristus ukazoval na svém vlastním životě, na těchto přechodech, že tomu tak je. A že byl vystaven vlivům, na které neměl vliv jako osobnost. A tak tedy souhrnně by se dalo říct: jestliže například, třeba člověk žije ctnostným životem. A že ten člověk, že si ten ctnostný život představuje, chtění zákona nad sebou. To znamená zbavení se vlastní vůle, dělání- nedělání tedy toho, co by si člověk přál pro své osobní uspokojení. Nýbrž dělání toho, co mu káže vyšší zákon, i když je mu to nepříjemné, tak tímto ctnostným životem, takhle uspořádaným a na celý život rozestřeným, se nedostane člověk dál než ke zrození Ježíše. Ale ke, nikoliv, že by zrodil toho Ježíše. To zrození samotné je cesta trpná, jak nám skvěle ukázala Panna Maria, která trpně uznala: "staň se vůle tvá". Čili, jsem tomu dřív říkal "přivolení", to myslím, že je dost slušně vyjádřeno, co se tím myslí. Toto přivolení potom na každém vyšším stupni hrálo stejně důležitou roli, že Ježíš například, před ještě svou smrtí na kříži přivolil, aby se stala vůle Otcova: "staň se vůle tvá". Opět to, "staň se", tam znovu vyskytuje. Tak nechtít od žádného prostředku více, než nám může dát. A nepodceňovat ten prostředek, protože nás nemůže dovést ke konci. Aktivní cesta, a my jsme zvyklí na aktivitu ve svém životě, nás nikoho nemůže přivést k výs- k tomu výslednému věčnému životu. Tak berte si toto, na- vemte to na vědomí a nemějte sobě za zlé, že se soustřeďujete, a jak se vám zdá, nikam to nevede. Ono to ovšem někam vede, ale to jsou všechno stavy, které jsou, řekl bych, nespojovací, nemystické. Když například, dejme tomu, zažíváte teplo, zimu, když zažíváte nějaká vi- máte nějaká vidění, takového něco. To všechno nemá s mystikou nic společného. Nýbrž to jsou průvodní zjevy na cestě. Někdy jsou tady proto, aby se vám ukázalo, že někam jdete. Jindy jsou logickou příčinou toho, že se někam soustřeďujete, pak je tam buď teplo v tom místě anebo jsou průvodními zjevy vzestupu třebas hadí síly a tak dále. Ale s pravou mystikou to nemá nic společného. To jsou jenom takové odpadní projevy, které ve skutečnosti málokdy přinášejí poznání. Například, dejme tomu, kolik lidí říkalo, že při stoupání hadí síly slyší- cítí velikou bolest na konci páteře, že vidí světlo veliké, že slyší cvrkání cvrčků nebo že velkou bouřku slyší, která neexistuje pro ostatní lidi nebo, no takové různé projevy. Ale když si je člověk vyzpovídá, kolik poznání z toho získali, tak žádné. To byly projevy, které znamenaly jenom, řekl bych, něco tak málo jako, že ta hadí síla malinko zdvihala hlavičku, a to ještě neznamená poznání. Někteří z nich cítili, jak to proudí do hlavy třeba. A... a taky to nebylo nic víc, než malinké, nepatrné stoupání hadí síly, které nemělo za následek žádné poznání. Nebo někdo zase pociťoval velký klid, mír, ale poznání žádné, lásku žádnou, nezvyšovalo to lásku ani poznání. Čili, když to nemá tyto znaky zásadní, tak to nejsou spojovací stavy. Každý spojovací stav přináší buď