Karel Makoň: 76-06B-Kaly-12 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

F. Buď zvýšenou lásku nebo zvýšené poznání nebo rozšířené vědomí, ale nikoliv jenom smyslové vjemy. Ty jsou vedlejší, ty v tom mohou zcela chybět. A Ježíš přeci právem řekl, že nikdo nepřijde k Otci, než skrze něj, protože tyto stavy nezpůsobuje nic smrtelného, žádná smrtelná snaha, snaha tedy smrtelného člověka, lépe řečeno, nezpůsobí tyto stavy přímo. Nýbrž jenom na jejich okraj člověka dovede. To je mnoho, ale není to vůbec spojovací stav, kam člověka dovede. A Ježíš správně řekl, že on jediný, to znamená tento aspekt Boha. Tato funkce Boha na starosti, aby člověka převedla na druhou stranu, to znamená, to nedělá člověk, to dělá za něj Bůh. Čili při tom je člověk absolutně trpný, když se do toho zase znovu plete svou činností, tak tak obrovskou moc, že zabrzdí Bohu tuto možnost. Zabrzdí mu tuto vymoženost provést na člověku. A upozorňuju vás na to, že ten, kdo by se jenom snažil, že pro tu svoji snahu by mohl zabrzdit možnost vstupu do Boha, do věčnosti. On musí umět od snahy také ustoupit. Ne nadlouho, ale na tak dlouho, ale hlavně tak intenzivně, aby mu z pro tu chvíli nic konkrétního nezbylo. Aby mu zbyla jenom touha, která stála za tou snahou. To o to se nemusí starat, když ta touha zůstala, protože ta vždycky je silnější, než chce ta konkrétní činnost. Do konkrétní činnosti člověk totiž musí svou aktivitou vstupovat. Kdežto do toho doznívání konkrétní činnosti vstupovat nesmí, ta doznívá sama. To je samovolná síla, která přežívá jakoukoliv činnost, neboť je zákulisím veškeré aktivní činnosti. Například jsme si to ukázali v minulosti na víře. Naučená víra je aktivní činnost, ale za stojí samovolná víra, která je trpné povahy. A není proto zbytečné naučenou víru mít, i když samo o sobě je to neužitečné, samo o sobě. Protože dokud bychom se řídili jenom naučenou vírou, tak to nemá spojovací účinek. My musíme umět od své víry také odstoupit, ano? Jako od všeho naučeného. A když my se modlíme jakýmkoliv způsobem, tak je to otázka paměti. si to děláme sebejednodušeji, sebezjednodušenější modlitba, tak je to otázka paměti. Říkám-li slovo Boží, to je přeci otázka paměti, si to slovo musím pamatovat. musím říkat, když je to zvýšený... zvýšený cit, tak je to otázka paměti, protože ten cit musím mít v paměti a tak dále. Čili to všecko paměť, pokud je do něčeho zapletena, to všecko nás pořád udržuje v prostoru a v času. Kdežto trpnost znamená opuštění všech těchto vymožeností, kterými zde žijeme. Takže jestliže, ještě opakuji jednou, řekl Ježíš, že jedině skrz něj se může jít, to znamená, jedině skrz tohoto projeveného Boha se může přistoupit k Bohu Otci, který je pořád v tom stavu na nebesích, to znamená neprojeven, tak měl pravdu. Protože jim řekl: dokud se mi neodevzdáte, dokud nebudete následovat, dokud sebe nezapřete, i v tom nejlepším slova smyslu, to znamená, i když děláte dobře, tak se musíte umět zapřít na chvíli, se s tím přestat na chvíli, tak nemohu vás odvésti odsud. vím, že to tam není přímo v tom řečeno, ale je tomu tak nutno rozumět. Protože my nejsme Bohem, a když on říkal, že skrze něj se jde, tak je to činnost, kterou neděláme my. Čili my při tom nesmíme být činní. Když tady Ježíš řekl: "já jsem cesta i pravda i život". Tak byste řekli, no tak vlastně každý krok na této cestě vlastně dělá on. Anebo by se mohlo vysvětlit také, že on označil cestu, zatím zůstanu u cesty napřed, po které se kráčet. A my jsme si, vysvětlujíce si jeho život, řekli, že tomu tak je. Že je to cesta, po které se kráčet. Ovšem je to cesta, po které se kráčet způsobem, který jsme si detailně vysvětlili. Že totiž: jde se po cestě a musíme vždycky dos- dospět do stádia, kdy vyčerpáme na určitém stupni všechny lidské možnosti. A v tom momentu, kdybychom chtěli dál jít svými silami, tak se z místa nehneme. A tady potom platí, že on je cestou, po které se kráčet nedá. Protože tady musí zakročit on, aby nás převedl na další stupeň. Tady se musíme opřít o jeho sílu, čili musíme zůstat trpní. A zase potom to je cesta dál, po které se kráčet dá. Kdyby tomu tak třebas nebylo, tak by nebylo možné, aby on nechal své, sotva, řek bych, narozené učedníky, sotva se ocitnuvší ve stavu učedníků, dělat zázraky nebo křtít a podobně. To znamená, dělat veliké skutky. On zároveň působil v nich jako ta trpná síla, která měla daleko větší moc, než měli oni. Čili my, když si to takhle samo sebou vysvětlujeme, tak my si vždycky, vy máte z toho dojem, že dlouho děláme všechno sami a pak najednou je tady Pánbu a udělá nějakou změnu. Tohleto, jak to ukázal Ježíš Kristus, je, řek bych, schematická ukázka. Nemůže se to jinak ukázat. Ale tady o tom- v tom případu, i jako třeba při různých podobenstvích, třeba při těch hřivnách, platí, že On tu- to podobenství nemohl říkat do nekonečna. Že ho nemohl říkat třeba, a bylo by to neužitečné, protože kdo rozumí jednou z Ducha, tak rozumí tomu celému. Nemusel říkat: za jednu hřivnu dostaneš jedno město, za to město dostaneš jeden stát a takhle dále a potom třeba celou soustavu sluneční, takhle na to nemohl jít. Ale ve skutečnosti je to soustavná činnost Boží v nás, která trpnou povaha- povahu. Je to soustavné působení Boží, které probíhá souběžně s naší činností. Takže, dejme tomu, během soustředění můžete tisíckrát přecházet do trpnosti během několika krátkých chvil. To znamená během třeba nějaké hodiny nebo tak, mockrát můžete přecházet do trpnosti. A jestli to neděláte, tak se proviňujete, že se držíte svého, čili neodstupujete od svého vlastnictví, a tím si znemožňujete další postup. Takže když řekl: "já jsem cesta", tak řekl: jsem cesta, i taková cesta, po které se kráčet dá, i po které vás vedu. To znamená, po které vy sami nekráčíte, ano? A zrovna tak, když řekl: že jsem- jsem pravda. Tak je to i pravda, kterou jak vidíte, můžeme zčásti pochopit. Ale nedělejte si iluze, že byste ji pochopili tak, že by... že by to bylo dostačující. Totiž toto pochopení, které my si rozumem tady přednášíme a zprostředkujeme, to není pochopení, které by nás poutalo. To nás jenom třeba překvapuje, na... na chvilinku nadchne, ale museli bychom si je pořád předvádět, aby nás znovu a znovu nadchlo a nakonec by to všechno otupělo. Kdežto poznání, které on najednou, ne postupně, poskytuje člověku ve velkém kvantu, hlavně ve velké hloubce, to je poznání ohromující svou hloubkou a převádějící člověka do jiného způsobu chápání věcí. Takže takové poznání je světlem pro toho člověka, trvalým, které neuhasíná, které se pamětně nemusí obnovovat. To se obnovuje jenom tím stavem, který se postupně prohlubuje. A když nám, takže ještě bych to mohl říct znovu, na tom nezáleží, že také pravda, kterou on hlásal, do určité stránky je dostupná i rozumu i našim citům, našemu chápání. A tak po této stránce je to cesta, po které se kráčet. Ale ta pravda, kterou najednou vidíme zčista jasna ze všech stran, takže ji nemůžeme vůbec lidsky vyjádřit. Jelikož bych ji- kdybychom, slovy bychom ji vyjadřovali vždycky jenom z jedné strany. Tato pravda takhle viděná ze všech stran najednou inspirovaně do nás vložená nebo vlitá, to je cesta, po které my jsme nekráčeli a nikdy kráčet nebudeme. Že ta je tady najednou, zdánlivě bez našeho přičinění, my jsme se jenom k tomu disponovali, proto říkám zdánlivě, dispozice tady byla, ale nic víc. Každý krok do této pravdy musel za nás udělat Bůh. A totéž platí o našem životě. Život, který tady žijeme od narození k smrti, Ježíš ho nazval smrtí, tak jako tak. Ale řekněme, že je to život, abychom si umožnili vůbec náš výklad. Tak tento život je velice málo z toho, co pravým životem věčným je. Takže tento život pro nás málo bodů, které by nás přenášely nebo bych, které by nás, které by nám způsobovaly překotný růst ve vědomí. My musíme tvrdě, jak to je řečeno po pádu z ráje, dobývat svůj chléb i po stránce intelektuální i po stránce citů. My dorůstáme pomalinku, postupně do nějakého pochopení nebo do plnosti života. A zase odumíráme, a tak to jde k hrobu. Ale tento život, který do nás vkládá Bůh, to je život, ke kterému se tímto životem, když ho žijeme tak, jak jsme se naučili od Ježíše, z nadstavby jeho života, z symboliky jeho života. Když tímto způsobem jdeme, následujeme Ježíše, tak na nás najednou spadá nebo jsme podílníky vyššího způsobu života. Který je mnohanásobkem tohoto života, který žijeme, který nám otevírá široké obzory, jak poznání, tak lásky, tak všeho ostatního. Ale především nás zbavuje postupně pocitu oddělenosti. A to samo o sobě je poznatek, který vyplývá ze života žitého duchovně, který je tak ohromující a který vede k tolika novým vlastnostem, že můžeme říct, že z člověka dělá vlastně Boha nebo věčnou bytost. Protože člověk nežije v sobě jenom a jenom pro sebe, nýbrž žije pro ty ostatní. A nakonec, když to dobře dopadne stejnou měrou jako pro sebe, neboť víc od člověka ani Ježíš Kristus nechtěl. Ušli jsme tady kus společné cesty a povšimli jste si jistě, že ten kousek, který jsme tady ušli, se podobal cestě učedníků do Emauz, přičemž my všichni jsme byli těmito učedníky. Že nám tady Ježíš vykládal, proč všechno se muselo stát, proč se musel narodit v Betlémě, proč musel vstoupit do Jordánu, proč musel zemřít na kříži, proč musel vstát z mrtvých. On to nedělal kvůli sobě nýbrž kvůli nám. A svatí, kteří ho následovali, nám říkali- říkají, že to dělá pořád kvůli nám. Že ustavičně kvůli nám se rodí v nás, vstupuje do Jordánu, na kříž, vstává z mrtvých. A my si musíme jenom přát, abychom byli svědky toho, že co jsme slyšeli, co jsme viděli, končí tím, že se promění před našimi tvářemi. Že ho poznáme v tom všem dění, které se kolem nás tady odehrává. Že je to on, který nás proměňuje, že on tou cestou, po které bychom sami nedokázali jít ani krok po udělat, leda se snažit. A proto vás prosím, abyste z této cesty nesestupovali, šli ustavičně do Emauz a věřili, že ten Ježíš promění se před vámi tak, abyste ho poznali v těch svých krocích. Ten taky promění vaše nitra, abyste se s ním podíleli na věčném životě. Amen. íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííáááóóó íííáááóóó íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúáá íííéééóóóúúúáá íííéééóóóúúúáá íííéééóóóúúúáá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííáááóóó íííáááóóó íííéééóóóúúúáá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííáááóóó íííáááóóó íííáááóóó íííéééóóóúúúáá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííáááóóó íííáááóóó íííáááóóó íííáááóóó íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá íííéééóóóúúúááá Ku fu. V jít. V ku. V jít. V ííí. V jít. Jít.