Karel Makoň: 77-01A-Zlin (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Dosáhla přitom soustředění na Božské srdce Páně, tak hlubokou soustře- tak hlubokou sílu soustřeďovací, že se tím vědomě spojovala, že přecházela do věčného života. Tak upozorňuju vás, že na to nepřišla nějakou pro toto soustředění. Pořád trvám na tom, že moc je důležitá ta příprava a z vyplyne téměř samovolně samočinně ten efekt, to znamená třeba v tomto případě to soustředění. Neboť jestliže bez přípravy my se snažíme třeba soustřeďovat na srdce Páně, bez přípravy celým životem, bez takové, řekl bych, patřičné přípravy celým životem, tak se sice soustřeďujeme, ale nikdy z toho nevyplyne vědomé spojení s Bohem. Kdežto, když provedeme správně přípravu, i když se soustřeďujeme všelijak, nevíme ani jak, tak se dovíme i metodu soustřeďovací samovolně z toho. I se dostaví účinek, který to mít. Příklad: svatá Marie Markéta Alacoque žila velice čistým životem nebo snažila o to, aby tímto životem žila. Dlouhou dobu měla všelijaké špatné představy a všelijaká pokušení, se kterými musela bojovat. Vybojo-vybojovala tyto boje s přispěním Božím vítězně. Když se nedostavovaly tyto těžkosti, pak byla z toho téměř zoufalá, říkala: co teď budu pro tebe, Bože, dělat, když toto je tak velká milost, že ji mám od tebe zdarma a že nemusím se vůbec namáhat. Co udělám, co ještě budu provádět, abych byla hodna tvé milosti, kterou zažívám. A teď je důležité, abyste si to dobře... dobře si uvědomovali. V tom- v chvíli, kdy všechno šlo samo, ale ona v tom chtěla pokračovat způsobem, který bychom mohli nazvat starostlivým, ne? Bůh si nepřál, aby začla být starostlivá, protože přál si jenom, aby byla láskyplná. Tato láska přemohla starostlivost v ní, ta byla silnější než starostlivost. Ona chtě- starostlivost byla prostředkem jenom toho, aby mohla láskyplně jednat, ne? A ona se v chvíli setkala s Ježíšem Kristem. A ten řekl, nebo měla dojem, že říká, to je jedno, on nic neříkal, ona to cítila, co od chce: srdce je v srdci duchovním každého člověka. Neboť tam je chrám Boží, ve kterém přebývám. Neobracej se ke svému srdci, nepředstavuj si své srdce, nýbrž jdi k mému srdci do svého nitra. Tam je stejnou měrou jako v kterémkoliv chrámu. Čili důležité je, ucházet se o toho Krista v tom těle, jako ne ve svém těle nebo ve svém chrámu nebo ve svém srdci, nýbrž o jeho srdce, jít k jeho srdci. Jeho srdce ve mně jest, ano? A k tomu se utíkám. To je asi tak podstata věci, jak se to potom podaří. Potom máte v tomto stavu vyčkat nebo jak, setrvat, protože jestliže dostaví tahleta milost, vzhledem k tomu, že jste vystihla podmínky, kdy se ona zákonitě dostavuje, tak existuje jenom jeden problém, vůbec s tím přestat. A neexistuje problém, jak dlouho mám tedy tam zůstat. Protože člověk je tažen něčím mocnějším, než je jeho vůle a ono ho to přemáhá, takže on velkou potíž se dostat z toho ven. Takže úplně opačně se to jeví, než jak máte obavu, jo? A jestliže se dostane ven za vteřinu, tak je to v nejlepším pořádku. Protože momentálně toho víc není zapotřebí, nemá si z toho nic dělat, ne? A pak samozřejmě se to musí podobat tomu klepání, které Ježíš Kristus navrhoval, že se znovu vejít, jako když se klepe, né, a znovu odstoupit a tak dále. To tam potom v tom Sladkém jhu detailně vysvětluju. Jestliže si Marie Markéta Alacoque mohla vybrat mezi cestou utrpení a bez utrpení, tak si nevybírala z hlediska toho, jestli je to příjemné nebo nepříjemné, rozumíte? Nebo co je snadné a co je nesnadné, nýbrž ona vybírala z hlediska vůle Boží. Takovýhle světci jako ona při tom stádiu poznání, ti nedbají na to, jestli trpí nebo netrpí, dbají na to jestli, na ten smysl těch věcí, jestli smysl trpět, trpím. Jestli nemá smysl trpět, netrpím. A oni jsou dokonce takoví, že ani netouží vědět, proč trpí jo? To bych jako nevydržel s nimi, to zase potřebuju vědět, ne? Ale oni ani to nepotřebovali vědět. Oni se prostě vmýšleli do toho poslání svého tak, že jestliže bylo vůle Boží, aby trpěli, trpěli, a jestli nebylo, netrpěli. Čili oni si cestu nevybírají zase, rozumíte? To je to. Ne-nevybírají, ten výběr udělá za někdo jiný. Právě dneska jsem vám říkal, jak jsem byl svědkem takovýho výběru, který jsem sám nedělal, že? V běžných událostech, četných, ne? A tak je člověk svědkem také toho vnitřního výběru, který sám nekoná. To-neříká se u Ježíše: vybírej si způsob, nýbrž hledej především království Boží, nic víc. Ne, vybírej si metodu. Víte, ono ve skutečnosti nejde o to vybrat si stále- vybírat si stále lepší metodu, nýbrž zlepšovat to, co dělám, zkvalitňovat to, co dělám. Jde se toutéž cestou znovu a znovu. To jsem vám včera říkal. Když ten Honza šel osvobodit princeznu v pohádce a před ním šli toutéž cestou jeho bratři, tak je to jenom uměle rozpojeno na tři bytosti, aby to bylo snáze pochopitelné, že on to dělali- oni to dělali špatně a on to dělal potom dobře. Ale fakticky to byl on Honza těch bratří, kteří to dělali špatně. To je zase on. Jenže než se to naučil dobře dělat, tak musel zkamenět, ne? Teprve pak se to naučil, byv poučen tímto způsobem. Ovšem, taky se to jednoduše, primitivně vysvětlit tak, že člověk, který dbá jenom na sebe při tom hledání Boha, hledání princezny, ten nikdy se nedostane na konec cesty. Ten se dostane jenom do určité fáze a dál nemůže, protože zanedbává tu spojitost mezi sebou a prostředím, ve kterém žije. Není oddělenou bytostí, nesmí se tak podle toho taky chovat. bych se zase opět vrátil k tomu, co píši, protože mám možnost ve zkratce říci, co tam je na mnoha stránkách napsáno. Živá řeč určitou výhodu proti psanému. když píšu, tak se musím pojišťovat, aby mně rozuměl ten, kdo nemá příležitost slyšet. Protože ta věta, která se napíše, vždycky může někoho svést k něčemu, k jinému porozumění, když tomu jinou intonaci nebo čte to bez čárek, a to mu nemohu přikázat. A proto teď, když mluvím, tak intonuji, to znamená, dávám důraz na některé slovo, které považuji za důležité. A proto to dostává jiný význam, než když je to psané. Z toho důvodu to znovu říkám. My jsme, budu mluvit za křesťany. Jako křesťané se dodr- podržovali Krista dosud, do našeho dvacátého století podle jeho poučení. A to bylo- ty byly hlavním zdrojem toho, co jsme si z Ježíše Krista brali. Přičemž jsme dělali ještě další chybu, že jsme se omezovali jenom na tento komentář k jeho nauce životní, že jsme jeho život považovali za něco, co začlo v Betlémě a co končilo na kříži nebo zmrtvýchvstáním nebo vzkříšením a nanebevstoupením, což byla veliká chyba, protože nikdo z nás, i když teď žijeme, by se neměl považovat za člověka, který začal existovat, když se narodil na tomto světě. To je nejhorší způsob informací o člověku. Nechci propagovat převtělování, vůbec ne, ale je tady lidské plemeno, které je velice staré a my jsme jedním z článků, pokračujících článků v tomto řetězu života, který se předává od našich předků po nás. Čili my bychom měli si být vědomi toho, že jsme v mnohém tím, co byli naší předci, že tedy si nemůžeme pomoct a musíme je chtě nechtě napodobovat. My jsme zcela nepatrně jiní, než byli naši předci. To je dlouhá řada dědictví, které se předává z jedné generace na druhou. A je to tak detailně předáváno, že člověk žasne při podobě lidí, při rodových znacích a při způsobech vyjadřování a myšlení, jak to všechno jedno na druhé navazuje. A tak taky Ježíši Kristus, když se narodil v Betlémě, nevznikl teprve tam, nýbrž byl článkem řetězu židovského národa, který dva tisíce let předtím se odstěhoval ze země chaldejské. A neodstěhoval se z jiného důvodu, než aby ze sebe zrodil Krista, z jiného důvodu se nes-nestěhoval. My totiž o tom dost dobře nevíme, že Abraham, který byl při tom stěhování toho národa, věděl o tom, že ten národ jde do zaslíbené země jenom proto, že v této zemi budou jednou vedeni přímo Bohem. nepřímo pomocí proroků, zasvěcenců, nýbrž ano, pomocí králů zasvěcených, nýbrž přímo vedeni Bohem. To on dobře věděl, z toho co je tam psáno, je to jasně vidět. A nemohl ale toto svému národu vysvětlit, ten národ by to byl nepochopil. Národ si nemohl představit, že jdou do země, kde mají se starat o to, aby se u nich narodil Kristus. Nýbrž on jim musel předstírat, že jdou do země, kde se budou mít lépe, ano? Nelhal tím? Nelhal, protože země zaslíbená pro Židy, kteří žili v rámci asyrské nebo babylonské, to ne, v rámci asyrské anebo chaldejské země, pro ty Palestina byla opravdu zemí zaslíbení- zaslíbenou. Protože bylo tam více vody, ne? A bylo tam méně lidí, Palestina byla nepřelidněná, ta byla téměř liduprázdná. No a takže oni šli do nové země. Ale ti jejich duchovní vůdci měli na mysli něco jiného, nejenom to dovést je do nové země. Měli na mysli také to, aby je jednak zachránili na životě a jednak, aby vytvořili tradici, která by nakonec vynesla narození Spasitele. Obojí se jim podařilo. Protože když oni žili těch dva tisíce let v Palestině, tak v době zmizeli z povrchu zemského Asyřané, Chaldejci. Kdyby byli s nimi zůstali spřaženi na půdě, tak by byli zmizeli i s nimi. Byli vyhlazeni jinými národy. Dneska po nich není ani stopy. Ani nevíme, jak vlastně intonovali, jak mluvili, to vůbec není známo. Takže oni je, řek bych, na poslední moment odvedli odtamtud, kde jim hrozila celonárodní zkáza. To oni napřed věděli tohleto. Neboť ty obrovské národy, které tehdy existovaly, Babyloňané, Chaldejci, Asyřané, po těch není dneska veta, po těch vůbec není památka, že ano? A malinký nárůdek rovněž semitský, který žil mezi nimi, ten se zachoval, kupodivu. To je zázrak, který způsobili ti zasvěcenci, kteří o tom věděli, jaká katastrofa čeká tamty národy. A že je čeká proto, že způsobem neudržitelným, na tehdejší poměry neudržitelným, zachovávali víru a klanění bohům, které neodpovídalo úrovni tehdejší vyspělosti kultury. Řek bych to dnešními- dnešní terminologií, technika života tehdy přesáhla umění života, které bylo založeno na náboženství. Technika vysoce přesahovala tu- to umění žít. A tato nerovnováha způsobila, i když se to jevilo jako vpád jiných národů zevně, způsobila, že oni prostě museli vyhynout. A se proto tak dlouze tohoto všímám, že totiž dneska je obdobná doba, nevěřím na žádný konec světa, ne? Ale jenom chci říct, že také ten rozdíl mezi kulturou duchovní a mezi technickou, mezi pokrokem technickým je tak velký, že ta nerovnováha je opravdu katastrofální. My jsme si to předvedli přeci v tomto století, že jsme dvakrát se začli vy- úplně hubit, velkoryse. No a když v této válce zahynulo padesát miliónů lidí, v minulé osm miliónů jenom, to jde velice rychle kupředu a tehdy vlastně se vyměnilo obyvatelstvo Palestiny a to bylo čtyřicet miliónů lidí, to se vyměnilo. Takže to byla nějaká taková podobná katastrofa, která tam nastala dávno předtím jednou zase asi ze stejných důvodů. A tak tohleto proto tak dlouze říkám, protože vás připravuju na to, ne na nějakou katastrofu, na to, že je nutné založit opět duchovní kulturu, která by způsobila rovnováhu mezi technickou kulturou a mezi uměním života, které zaostává. My se opět klaníme mnoha bohům jako ty Asyřané a Babyloňané tehdy. A jenomže ti naši bohové, ty jsou jako daleko hmotnější, než byli tamní, a daleko konkrétnější, takže naše klanění se těmto bohům je soustavnější, bez mezer a nemá konce. A není z něho, jak se zdá, vůbec vybřednutí. Co to je? Že totiž každý z nás si zakládá tento život, tak asi jako Féničané kdysi nebo Kartáginci, zakládá si ho pro tento život, to je to klanění se těm bohům. My žijeme jenom pro tento život, že? A tím musíme celou řadu podmínek splnit, abychom udrželi tu křehkou výši techniky. Co dneska potřebujeme jenom opravářů na magnetofony, na pračky automatické, na televize, na všechny dopravní prostředky a to všecko, abychom to udrželi na takové úrovni, že by nám to sloužilo a že by nás to nezotročovalo. No a tehdy jste tuto nic neměli, ale měli obrovské bohatství, obrovský přepych tam byl, u těchto národů. A oni si ho taky zachovávali jenom za cenu otrokaření, bych tak řekl, že? A to klanění mnoha bohům bych dneska definoval, to tvář takovouhle, že prostě máme mnoho zájmů... mnoho zájmů, které všechny mají povahu časnou a těmto zájmům sloužíme. Každý ten zájem... zájem představuje jednoho boha, rozumíte, v hantýrce, jak tady užívám. Čili, že existuje mnohobožství. A to vidím třeba na svých dětech, co znamená třebas nový oděv nebo takového něco nebo no, zcela věci, které se, kterým se slouží celým tělem i duchem, že ano? A potom když se doslouží tomuto, tak se jde k tomu druhému bohu a tomu se zase slouží a tak bez mezer se slouží do smrti, ano? Tak tohleto mnohobožství, z tohoto mnohobožství měli být vyvedeni. A to ti zasvěcenci dobře věděli a dělali to tím způsobem, jak to teď po nich budu opakovat. A jak to potom shrnul svým životem Ježíš Kristus předtím, dávno totiž. A to je, že oni říkali, ti zasvěcenci: vy musíte mít zákon nad sebou, nad všemi vašimi hnutími mysli, city, potřebami tělesnými, duševními, musí být základní potřeba plnit zákon, který je silnější, mocnější a důležitější, než všecky zákony, které vy si sami uděláte. To znamená, vy musíte odstoupit od mnohobožství a musíte se věnovat jenom jednomu jedinému Bohu, a protože ho nevidíte, neznáte, tak plnit jeho zákon a to je to, to je ta služba tomu jedinému Bohu. Takže je detailně spoutali zákony, kterým se namnoze vůbec nerozumělo, toto dělejte, tam to nedělejte, do detailu rozpitváno pro celý život. Takže, když se toho někdo držel, tak vůbec nežil podle vlastní vůle, teď je to důležité, co říkám, nýbrž žil podle vůle, jak se domníval Boží. Tohleto je moc důležité, aby člověk dokázal žít podle vůle, která není z něho, nýbrž která je odněkud odjinud. Pokud totiž žijeme podle vlastní vůle, tak rovnýma nohama spějeme ke hrobu. Nic jiného neděláme, my si zajišťujeme jenom, což je beztak pojištěno, smrt fyzickou, ale nic víc. Kdežto jakmile přestaneme plnit svoji vůli a začneme plnit vůli jinou, o které předpokládáme, nemusí to být pravda, že to, tak tomu nemusí být, že je lepší, že je moudřejší to plnění této vůle, než když plním svou vlastní, než když plním to, co se mi líbí, co se mi páčí. Tak to je něco, co Ježíš vyžaduje. A co vyžadovali ti staří zasvěcenci jako základní podmínku k tomu, aby člověk nalezl věčný život. To znamená, musí sebe zapřít. To je první stupeň sebezáporu a měl by být soustavný, že? Co tento sebezápor vyžaduje? Abych se odnaučil rozeznávat především věci příjemné a nepříjemné. Nýbrž všecko hodnotil-hodnotím podle toho, jestli je to dobré nebo špatné. Třebaže mám na to, co je dobré, názor třeba zkreslený, ale jestliže jsem přitom čistý jako lilie, když si myslím, že je to správné a dělám to, nic se nestane. I když se mýlím třebas, i když to není třebas správné, je to subjektivní jenom. Ale jestliže dělám to, co je mi příjemné a vystříhám se toho, co je mi nepříjemné a nedbám přitom na dobro a zlo, tak opravdu sebe ztratím, zničím... zničím sebe. Prostě spěju jenom ke hrobu. Jakmile ale začínám se vym-vymykat z toho, co tam vede a to je to hledání příjemného v tomto životě, co je pro jenom. Jakmile začnu přestat být protekčníkem... protekčníkem, který všechno okolo sebe točí, ne? Všechno na sebe vztahuje, všechno pro sebe dělá, tak aniž vím jak, jdu krok za krokem někam jinam, někam jinam od sebe. Nezáleží na tom, že ti lidé, kteří šli do Palestiny, nevěděli, kam vlastně jdou. Že oni si mysleli, že jdou do lepší země, kde budou bohatší stáda, lepší pozemky, více vody, to nevadí. Voni měli pravdu, ty zasvěcenci, že tam bude všechno lepší. Protože symbolicky řečeno, jestliže touto cestou se odebírám do země zaslíbené, bych tak řekl, tak také všecko, co se okolo děje, je lepší, je snazší, protože hledám-li království Boží, vše ostatní je mi přidáno. Nemusím se starat, jako jsem se předtím staral. A není to lajdáctví, že se nestarám, nýbrž je to diktováno moudrostí, zkušeností, kterou mám. Že totiž kdybych se i nadále staral maje k dispozici moudrost, která tady existuje vlivem určité vyspělosti, tak bych se proviňoval, tak bych zapíral něco, co se zapřít nemá. Zapíral bych tu pomoc nebo vzdálil bych se od pomoci, která je mi tady k dispozici. Čili Ježíš Kristus začal žít v tom národě dávno, než se narodil v Betlémě. A začal žít proto, že se plnil zákon, který ho i fyzicky přibližoval k tomu národu. Čili po dobu dva tisíce let nejméně před narozením Ježíše Krista můžeme to, co se dělo v Palestině, považovat za předehru jeho fyzického života. Neboť mluveno nesymbolicky, jestliže člověk být vědomým nositelem věčného života v sobě, tak musí připravovat cestu k tomu. A to že připravuje cestu, je zasetí semene, které v dané době, na daném místě a za daných podmínek vzroste. Čili to, co udělali zasvěcenci, tam někdy dva tisíce let před Kristem, ještě v zemi chaldejské, že je odvedli do země zaslíbené. To byl začátek vstupu Ježíše Krista do života, do fyzického života na této planetě. A takhle pojatý Ježíšův život potom nám řekne téměř všecko, co potřebujeme pro sebe vědět a my právě potřebujeme tyhlety začátky znát. Ty jsou velice těžké, abychom se odpoutali od sama sebe. Abychom nesloužili tomu hlavnímu z těch mnoha bohů a to je moje "já", že? Moje "já", které je nutné sice, aby existovalo, neboť pomocí něho rozvinu své lidské schopnosti, bez nichž bych nemohl dále nic dělat. Ale které se mi stává satanem, když chce, abych pořád se okolo něj točil potom, když to rozvinuto všecko je. To "já" je požehnání do určité doby a po určité době je satanem, který pronásleduje, který si pro sebe žádá ustavičně. Tak, teď by se na tom dalo krásně ukázat, kdy je tím a kdy je oním a to v těch spisech rozepisuji, chci jenom tu kostru dodržet, abych se dostal do konce toho výkladu. Jestliže člověk plní zákon, který mu není po vůli, jak se říká, které-který mu nezpůsobuje jenom příjemné chvíle, nýbrž mu při-způsobuje také chvíle odříkání. Podle toho, co je zapotřebí, tak pak přestává být to jeho "já" středem, postupně. Začíná být pomocníkem, přestože velice důležitým, ale ne středem, ke kterému se obracíme jako k něčemu hlavnímu. Nýbrž my ho používáme od chvíle jako pomocníka. A tu řekli druhé slovo zasvěcenci židovští: teď jste v zaslíbené zemi, ale vy tu nejste proto, abyste si tady lépe žili, třebaže plníte zákon Hospodinův, to nestačí. Vy se musíte vědomě snažit o to, aby se u vás zrodil Spasitel. Než tohleto mohli prozradit svému národu, to uplynula mnohá staletí. Protože oni museli napřed ztratit vedení těch zasvěcenců, ztratit vedení zasvěcených králů, ukamenovat mnoho proroků, vyhnat je ze země, aby pochopili, že bez nich nemohou být živi. Ono to někdy po dobrým nejde. Dokud měli všechno na dlani, tak si toho vůbec nevážili. A ani nebyli ochotni plnit ten zákon, který jim byl předepsán Mojžíšem a jinými proroky. Teprve, když byli toho zbaveni, tak se jim mohlo říct: no teď vám nepomůže nic, když jste vyhnali všechny proroky, ukamenovali jste je. Všechny zasvěcené králi jste popravili nebo něco takového. Tak teď jenom nadpřirozená bytost, která by sem mohla přijít, by mohla způsobit, aby vám popřála dokonalejšího života. A tak vod nich chtěli v těch posledních staletích, úplně jasně to prohlašovali, aby ten národ si žádal rosu z nebes, jak se to tam praví ve Starém zákoně, v podobě toho Spasitele. Rosu z nebes v podobě Spasitele. V rorátech se to ještě v katolické církvi tohleto říká, to starověké, jo, toužení po Spasiteli. To je opsáno ze Starého zákona, ne z Nového, všechny tyhlety věty. A oni se toho opravdu dočkali. Jenomže zase nedorostli jedné věci. Nevěděli, že ten, kdo se u nich zrodí, nevěděli, to potom ještě opravím, zatím budu říkat, že nevěděli. Nevěděli, že ten, kdo se u nich zrodí, že jim nepatří. Že patří zase jenom tomu Otci, odkud přišel, že je jenom tam proto, aby jim pomáhal, aby si je s sebou vzal. A ne, aby si oni, aby se ho zmocnili a udělali ho pozemským králem. My bohužel v této fázi, kdy pomocí plnění zákona nad sebou se dostaneme ke zrození Ježíše v sobě, ve své stáji, to znamená v lidském těle, my děláme tu chybu, že se chceme chopit toho Ježíše. Jeden z nás tím, že ho chce v sobě nechat kralovat, druhý z nás, že ho chce třeba zabít. A třetí, že prostě nic jiného nechce mít, než něho, že ho chce pro sebe podržet nějakým způsobem. Všechno to je špatné, protože tam měli pochopit, že oni mu mají patřit, a ne on jim. On si sem nepřišel k tomu, aby se mu sloužilo, říkal Ježíš. Ale on přišel proto, aby oni se zapřeli a následovali ho. To není služba jemu, to je služba jim, když ho budou následovat. Toto dobře nepochopili nebo pochopila to jenom malá část toho národa. Ale i ta malá část, to znamená, která to pochopila, dodneška je nám svědkem toho, že to je správné, co tato hrstka lidí udělala. A že my je musíme následovat v tomto smyslu, že také my musíme nevlastnit. Nemusím- nesmíme opakovat ty chyby, které jsme směli dělat předtím, že jsme mohli mít to nebo ono. Toho Ježíše nesmíme mít. Toho Ježíše, jakmile se v nás zrodí, musíme jenom následovat. Samosebou abychom mohli následovat, musíme ho dost- musíme ho chránit. Chránit, protože to je křehký nový život, který se v nás narodil. A ta ochrana je tam báječně znázorněna tím, jak Panna Maria s tím svatým Josefem a Ježíškem utíkají do Egypta a tak dále, jak on jim byl oddán do třiceti let, jak ho vychovávali ve své rodině. Toto všechno můžeme dělat, ale oni si byli dobře vědomi, jak ten svatý Josef, tak ta Panna Maria, že si ho nevychovávají pro sebe. Proto mu neměli za zlé, když jednoho dne, potom jak přišel z Jordánu, z toho křtu, prohlásil: "kdo je matka, kdo jsou bratři". To nebyla zrada na matce, nýbrž to bylo naplnění toho, o čem oni jistě dávno věděli. Že oni ho vychovávali pro sebe, a tam tedy děláme velkou chybu, nýbrž oni ho chovali v rámci své rodiny pro celé lidstvo. My taky, jestliže hledáme život věčný, tak v této fázi druhé, kdy se v nás narodil, musíme přestat s tím, mít ho pro sebe. Když s tím nepřestaneme, tak ho zabijeme, jako Herodes nebo tak nějak, ano? To je tam všechno symbolicky krásně vysvětleno, to všechno je v těch spisech, to nemusím opakovat. hledám jenom tu kostru tady. A jestliže splníme tento- tuto podmínku, a jestliže sami splníme to, co Ježíš Kristus vyžadoval pro sebe, pro tuto dobu od svého narození po křest v Jordánu, že budeme chtít být v tom, co je našeho Otce, tak se dostaneme do Jordánu, rozumíte? To znamená, tam se od nás najednou chce zase opět něco zcela jiného, zcela náročnějšího, než co se chtělo od Židů třebas do narození Ježíše a potom od Židů, od narození Ježíše po Jordán. Tam se od nich chtělo jenom, po ten Jordán, aby ho nezabili a aby mu poskytli prostředí, ve kterém by dorostl do svých duchovních úkolů. Protože obdobně jako o lidském tvoru platí o tomto duchovním životě, který se v nás narodil, že taky roste. Jak se o tom krásně vyjádřil svatý Pavel, že on se zmenšoval, aby Ježíš mohl v něm narůstat. No, a myslím, že bych mohl potom to ostatní říct jenom velice ve zkratce. Protože když by člověk překonal tuhlety překážky, ocitl se v Jordáně, aby potom správně využil toho svého "já", toho satana, který se potom objevil na poušti a sváděl Ježíše. Udělal z něho učedníka, to byl Jidáš, tak by si způsobil, že by se ocitl na kříži, to znamená, že by přežil fyzickou smrt vnitřním vzkříšením. To je podstata smrti na kříži, že ten, kdo umírá na kříži, je mezitím živ, takže vstává z mrtvých jinak než pouze v těle. Ale bylo tam krásně znázorněno, že i v těle, abychom si my nemysleli, že to musí být po smrti. Dost jasně nám to říká. Bohužel křesťani to do dvacátého století nepochopili. Že to nesmí být po smrti, že to musí být tady. To je náročné, křesťanství je náročnější, než jak my si vůbec troufáme ho tak pojímat, jo? A jestliže takhle se to stane, tak my vstaneme z mrtvých před smrtí fyzickou. A pak nám zbývá jenom to poslední, být vzati na nebe. To znamená, ocitnout se v takovém duševním stavu, ve kterém jsme v ustavičném spojení s věčným životem. Předtím než jsme byli v tom stavu, z tohoto stavu jsme vždycky vypadávali, jsme byli vyhazováni jako z ráje. Kdežto potom se dostavit takový stav, ze kterého není úniku, ze kterého není cesty zpět. To je stav nanebevzetí. Že nic nikam do nebe nebo tak, nýbrž to všechno se musí stát tady. A to je v podstatě cesta, která začla někde v chaldejské zemi a takhle popisuju celou tu cestu Ježíše Krista. A vidím tam znaky, co kde se dělat, jak se manipulovat s lidskou vůlí, se všemi lidskými vlastnostmi a aby to harmonicky dospělo k tomu, že na- v určité fázi, když jsem ochoten vzít napřed břemeno vlastní, zapřít se, jak říkal Ježíš Kristus: zapři sama sebe, vezmi svůj kříž, ne můj, svůj. Když jsem, když ukážu dobrou vůli, že svůj kříž ponesu proto, abych ho následoval, Ježíše Krista, tak on v určitému momentu nám předá svůj kříž místo toho našeho. K tomu je třeba veliké sebepoznání, abych poznal, že nic nemám ze sebe, že to, co jsem před tím nesl jako své, že vůbec nikdy nebylo. Že všechno pramení z Boha. A že nesu jeho kříž. Jakmile si toto nikoliv jenom nalhávám nebo napovídám nebo namlouvám nebo prohlašuji, když to jenom neprohlašuji, nýbrž začnu vědět o tom vnitřně, že všechno mám od něho, tak v tom momentu začnu nést jeho kříž. A o něm se praví, že je to jho, které je sladké a že je to břemeno, které je lehké. To potom jde, no ale musí se napřed s dobrou vůlí nést vlastní břemeno. Čili dospět ke sladkému jhu a to je ten spis, který teďka píšu, ne, znamená napřed dobrovolně nést vlastní břemeno. A to je ze začátku těžké, ale jakmile člověk udělá správné rozhodnutí první, tak pak všechna další rozhodnutí po tom prvním, že ponese vlastní břemeno, aby následoval Krista, jsou snazší. Ta rozhodnutí jsou daleko snazší, protože za člověkem stojí síla, která se uvolní tím, že jsem sebe zapřel. Tím sebezáporem se dostane na povrch síla, která normálně nemůže se dostat ke slovu, protože nedáme příležitost. My ji brzdíme, jenom sebezáporem, jenom zatím vlastního kříže, ne za účelem, abych se trápil, nýbrž abych následoval. Jenom tímto způsobem se dostanu k nešení kříže Ježíšova. To dělalo velikou potíž křesťanským světcům, protože tuhleten symbolismus nechápali. A vůbec jim to nikdo nezprostředkoval. Svatá Terezie s tím měla veliké potíže, jak víte, a nebyla to malá svatá. Celá tato soustava, o které jsem vám mluvil, jeden, jeden hlavní prvek, tato soustava jeden hlavní prvek, že totiž se člověk postupně učí stále dokonalejším způsobem nevlastnit. A tohleto bohužel křesťanství nezahrnulo do smrtelných hříchů, to mu mám za zlý. A to se stalo z historických důvodů. To, že při-v původním křesťanství tento hřích vlastnění byl největším hříchem. To vidíme ze života Ježíše Krista, jak on nebyl spokojen s tím, že nějaký mladík měl nějaký bohatství, ne, nemohl ho vůbec následovat, dokud se ho nevzdal. Nebo prostě ten Zacheus a mnozí jiní, že jo? Museli se prostě, museli nevlastnit. Když ho chtěli popadnout toho Ježíše a udělat z něho krále, on unikl zprostředka nich. Aby jim dokázal, že ho vlastnit nesmějí, ani toho Krista. Ani matka ho nesměla vlastnit ani bratři. Kdo jsou bratři, kdo je matka? Nemáte právo vlastnit. Ani práh kteréhokoliv domu ho nemá právo vlastnit. Kde je můj domov? Neměl domov, nic nevlastnil. Ovšem to byl vrchol nevlastnění. Ale ti staří Židé, ti zasvěcenci, vedli k tomu postupnému nevlastnění ten svůj národ. Takže když ten národ byl na prahu narození Ježíše v Palestině, tak značný-značnou měrou uměl nevlastnit, co my ještě neumíme. A protože uměl nevlastnit, jenom proto se u něho ten Ježíš mohl narodit. Oni prostě nevlastnili vlastní vůli, oni... oni nepatřili sami sobě, oni patřili zákonu, který ctili, to by- to je základ nevlastnění. Náleželi zákonu, který byl nad nimi. Někdy jim to skřípalo, to víte, klaněli se zlatým telatům a okolním bohům, ne? S tím měli veliký trápení ti Židé, ti jejich zasvěcenci, pokud se sami neproviňovali. A takže celá ta cesta, kterou vám líčím a líčil jsem vám v jiných spisech a teď v Sladkém jhu znovu, bude postupné odnímání vlastnictví. bych chtěl jenom říci: jestliže byste utekli z tohoto světa, jestliže byste rozdali všechno jmění chudým, tak byste nic nepřestali vlastnit, to znamená, pořád byste vlastnili. To není, toto gesto, to je jenom nějaká- nějaké prohlášení, vlastní se vnitřně anebo se nevlastní vnitřně. Jestliže nemám nic, nemám ani korunu, nemám vlastní dům, nemám vlastní rodinu, tak přeci vlastním, protože toužím to mít, rozumíte? Ježíš Kristus jasně ukázal, že kdo po něčem touží, provést například nějaký hřích, ho provedl. Toto si předtím lidé neuvědomovali. Hřích teprve nastával tehdy, když něco provedl. Ježíš Kristus říká: ne