Karel Makoň: 77-02A-Zlin (přepis nahrávky)

Vlastně ještě nezačal milovat. A tedy začnu vůbec milovat tím způsobem, že se začnu učit té lásce na lidech, kteří nejsou mí a z jejichž lásky vůbec nikdy nic... nic mít nebudu. Možná že naopak nepříjemné věci, to znamená, nebude- nebudu za to odplá- odplacen nijak za to, že je- že jim lásku prokazuji, jo? A jestliže mohu potom říci, že dostatečně miluju toho, koho jsem miloval už předtím, protože jsem ho vlastnil. A že ta láska je tak velká, jako láska k tomu, kterého jsem nikdy nevlastnil a nikdy vlastnit nebudu a nemám naději ho vlastnit. Když toto měřítko je svědomitě postihnutelné a postiženo, tak pak jsem se naučil milovat bližního jako sebe. Protože předtím dokud jsem protekčně miloval, tak jsem vlastně miloval sebe, neboť jsem miloval, co bylo mé. To byla jenom taková sebeláska, druh sebelásky. Kdežto když miluju někoho, ze kterého nic nemám, ze kterého nemám pocit vlastnictví, tak je to výraz pravé lásky a to je pro mě měřítko, že začínám milovat. Tam se to musím nějak učit, ne? Čili učit se to sebezáporem. A potom to prověřuju na lásce, vždycky to prověřuju na lásce k někomu, ze kterého nic nebudu mít. Jestliže ta míra této lásky se rovná míře lásky k tomu, ze kterého něco mám, který je můj, tak pak se naučím mít i ty svoje rád bez vlastnění. A i tam budu milovat opravdu a nevlastnit. Já myslím ale, že my se nebo já se podceňujeme příliš mnoho, když si myslíme, že my ty, takzvané vlastní, někdy taky nemilujeme bez ohledu na sebe. Naopak ty také milujeme bez ohledu na sebe, jenomže to není ta obecná láska, kterou máme prokazovat. Neosvědčili jsme se ještě v tom, co Ježíš Kristus říkal: kdo je má matka, kdo jsou mí bratři, kde je můj domov? Ne? Ne- neprotekčně miloval, miloval o to víc, že neprotekčně miloval. Ta láska neprotekční, ta nás nepřipravuje o tu velkorysost lásky, ta činí z naší lásky hlubokou záležitost celobytostní. Roku tisíc devět set sedmdesát tři se ocitl na italsko-rakouské hranici bez pasu, jelikož jsem ten pas zapomněl v kempu v Benátkách asi, několik stokilometrů od té pohraniční stanice. A vedl jsem výpravu, která byla na mně závislá, dvacet lidí. Nemohli beze mě přejet, tak jsem věděl, to se stalo večer v půl sedmé, že si budu muset ten pas přes noc opatřit v těch Benátkách. Že si pro něj budu muset zajít. Proto jsem dal zastavit před stanicí železniční, ta je osm kilometrů od hranic, a tam jsem prvního člověka nádražníka popadl a ptal jsem se ho, kdy jede vlak, nějaký rychlík, co nejrychlejší do Benátek, že jsem tam zapomněl pas. A on se na mě podíval a říkal: co byste tam jezdil, já jsem drážní policie, tam zatelefonuji a oni vám ten pas dají na ten rychlík, který odtamtud pojede v půl deváté, no to by bylo, aby do půl de- deváté ho nenašli v tom kempu. Je to kemp Fusina Nestre Benátky, předměstí Benátek, třináct kilometrů od železniční stanice Benátky. Ale on tam zatelefonoval, pas nenašli, teprve když jsem si vzpomněl, že mám lístek od toho pasu v kapse, potvrzenku číslo sedmdesát osm, tak podle tý potvrzenky ten pas našli. Ty policajti drážní tedy přijeli tam autem, odvezli ho na nádraží, to znamená, udělali těch šestadvacet kilometrů sem a tam dohromady a dali ho do vlaku. Ten vlak odejel do Udine, tam to předali do jiného vlaku, který jel do Tarvisia, kde jsem já čekal. Vlak měl přijet ve dvanáct hodin čtyřicet pět minut do Tarvisia. A když tohleto ten Ital konečně zařídil s velkými potížemi, musel několikrát telefonovat, protože mně ten pas nemohli najít. Tak potom řekl: no pak- pas už je na cestě, buďte bez starosti, teď si potřebuju promluvit zase já s vámi. A říkal mně: já jsem hrozný prevít. S nikým se nebavím, nikdo není můj bratr ani moji vlastní bratři. Ty jsou jinde, ty jsou někde v Capui v jižní Itálii, já se s nimi vůbec nestýkám ani si nepíšeme a rodina mě považuje za rasa. A tady všichni zde taky. Já jsem vedoucí té policie drážní a já to tady stírám hrozným stylem. Prosím vás, zeptejte se jich, že tomu tak je. Tak jsem se zeptal, bylo tomu tak. A vůči vám jsem bez naděje, že budu odměněn. Ani bych nechtěl být odměněn to za- co opatřoval, protože mi na vás strašně záleží. Od prvního momentu, kde jsme se setkali, jste mi, nevím proč, bratrem. Opravdu rodným bratrem, ba co dím, víc než bratr. Já bych potřeboval vědět, proč jste mi tím bratrem, vy mně to musíte vysvětlit, proč já ve vás cítím bratra? Vždyť já jsem se s vámi nikdy neviděl. Musíme spekulovat, že jsme se mohli vidět někde. A tak jsem mu vykládal celý život. Von říkal, to se muselo něco v tom životě stát už dříve, než jsme se teď setkali, než jsme se pobratřili. Vykládejte mně svůj život, kde jsme se, abych já věděl, kdy jsme se to pobratřili. Že od prvního momentu jste mi bratrem, to už je pokračující stav, to už nezačalo tím momentem, co jsme se poprvně viděli, teď. Takže jsem mu vyprávěl ten život, on říkal to ne, to ne, to nemůže být. Až jsem přišel na ten případ v tom- s tím gestapákem v koncentráku, kde jsem říkal mu: no já jsem celý život odevzdal. Jsem se ho vzdal, protože jsem věděl, vedle mě padl člověk, teď se vrhá na mě, padnu i já, budu mrtev, tak jsem ten život vzdal. A on mně říkal: protože jste vystoupil z vlastního života, to znamená, vzdal jste se vlastního života, proto jste volný a můžete vstoupit do života kohokoliv. Tuto schopnost nemá nikdo, než kdo ze sebe vystoupil. Protože dokud patří sobě, já to říkám delším způsobem, než to říkal von. Pokud patří sobě, nemůže patřit nikomu jinému, taky nemůže neprotekčně milovat, rozumíte mně? Ale když vystoupí ze sebe, může vstoupit do života druhého, jako kdyby to byl on sám. Protože má svobodu, má vnitřní svobodu, může si to dovolit. Jinak vaše sebeláska, když sobě patříte, když jste sebe nikdy neopustili, je takovým poutem, takovým věznitelem, že se nikdy z těchto pout nedostanete, nikdy ne, to vás pořád drží. A prosím vás, teď když toto vím, tak mně musíte říci, jaký to systém myšlení vám dovolil, abyste se tam odevzdal a abyste dodneška mohl vstupovat do života druhýho člověka. Já bych to potřeboval vědět, protože to by bylo naplnění mého života. Já nechci být do smrti tím rasem, jakým jsem, který zná jenom sebe a svou povinnost a na všechny kašle. Přímo takhle to říkal. Prosím vás, řekněte mi tu metodu. Já vám ji tady vykládám pochopitelně čtyřiadvacet let a on chtěl, abych mu to vyložil, než přijede rychlík. V té době bylo dvanáct hodin čtyřicet minut. Já jsem mu říkal, rychlík přijede za pět minut, za pět minut vám to nevyložím. Kolik byste minimálně potřeboval, abyste mi to mohl vyložit? Já říkám půl hodiny. Půjdu se zeptat, jak přijede rychlík. Měl půl hodiny zpoždění. Takže jste mi slíbil, za půl hodiny mi to vysvětlit. To víte, to byl kalup. V takovém případě já vůbec nejednám sám ze sebe, znovu odevzdám situaci. Protože není možno za půl hodiny, co vám tady vykládám dvacet let nebo ještě déle, za půl hodiny vysvětlit. I napadlo mě, že se musím opřít o jednoduché podobenství o marnotratném synu. My jsme marnotratní synové a dcery, kteří odešli z domu Otce a máme se k němu vracet. Jeden si vůbec nevzpomíná, druhý už si začíná vzpomínat. A vy, protože jste pocítil toto bratrství s člověkem, který tam vstoupil do toho domu, domu Otcova, vy už jste si vzpomněl na ten dům. A nebudete mít vůbec pokoj, dokud to neuskutečníte. A proto vám to tady říkám: vy máte cestu otevřenou. Je to jednoduché: vy prostě si uvědomte, že tenhleten život, který tady žijete, je životem, který spěje k smrti, a ne k vzkříšení. Vy ho musíte žít tak, aby vedl ke vzkříšení. To znamená, smysl života, který jste dosud zastával, je špatným smyslem. Vám musí být ten život prostředkem, na každém kroku, v každém hnutí i v tom nejsvětštějším, prostředkem k přemostění té propasti mezi vámi a Bohem, kdy se pomocí nejprostšího skutku, nejprostší myšlenky musíte snažit dostat k Bohu. Nesmíte si myslet, že jste člověkem ze své vlastní vůle, vy jste člověkem z vůle Boží. Vy jste tady vyslán od Boha, abyste k němu se vrátil a takhle hleďte na všechno, co děláte do budoucnosti. To dělám z poslání Božího. Mějte při tom rozum, když se vám to bude zdát nerozumné, tak to nedělejte, protože rozum je taky od Pána Boha i to vám bylo posláno. Použijte všech svých duševních mohutností, rozumu především. Je to rozumné a správné z hlediska křesťanského, tak je to od Boha a to dělejte, jako úkol od něho. Vám už od dneška nikdo nebude poroučet než Bůh. Mně nikdo neporoučí než Bůh, nikdo. Já nemám vůči nikomu povinnosti, nikdo to na mně nepozná. Všichni si myslí, že plním jejich příkazy, nikdy ne už. Od tý doby, co jsem toto poznal, plním jenom příkazy Boží. A toto když vám bude pravým měřítkem správnosti, tak tam dojdete velice prudce. A na heslo království Boží násilím trpí a násilím je dobýváno. My totiž tak, jak jsme lidé utvářeni dnes, jsme takovým meziproduktem ve tvůrčí činnosti Boží. Nejsme dodělaní. My jsme meziproduktem a my se z tohoto stavu meziproduktu těžko dostáváme. To znamená, kdybychom se chtěli dostat nazpět do meziproduktu nižšího rázu, třebas v podobě zvířete, tak nám to dělá potíže a má- mělo by to neblahé následky. A kdybychom se chtěli dostat výše nad tu úroveň toho svého meziproduktu, tak by to dělalo stejné potíže. To znamená, my bychom si museli dělat veliké násilí, abychom se stali buď zvířaty nebo abychom se stali duchovními lidmi, vyššími než jsme dosud. K tomu je třeba obrovského úsilí, řekl bych, násilí. A já se teď všimnu, jak nám to svým příkladem života ukázal Ježíš Kristus. Čím vlastně jsme, neboť on nás chtěl upozornit na to, že jsme určitým meziproduktem, ze kterého ne po dobrém, ale obrovským úsilím, on to říkal, násilí tomu říkal, se můžeme dostat dál. On sám svým životem dokázal, že se sice jako vtělený Bůh dostal od Boha do lidského těla, ale že musel prodělat obrovské násilné převraty, než se tam mohl vrátit nazpátek. Že to nešlo snadno a to byl vtělený Bůh, který nedělal vůbec žádné chyby při tom svém pochodu zpět k Otci. Teď si představte, co čeká nás. Jestliže my se nepřizpůsobíme jeho vedení, jestliže nedáme na to, že on to neomylně předvedl, a budeme napodobovat třebas někoho, kdo nám to radí, tak to bude velice chabé. Protože ten to nikdy nemůže poradit tak, jako on, který se nemohl splést. Že on sem záměrně přišel, do toho našeho stavu meziproduktu, nedodělaného tvora, který z nestvořeného přišel do stvořeného a ještě neměl vůbec čáku na to, aby se dostal znovu do nestvořeného. To znamená, on v tom stavu stvořeném je meziproduktem, který se má vrátit zase nazpátek do Boha. A dokud ten Avatar, to vtělení Boží, trvale nebude vstupovat mezi lidmi a nebude jim ukazovat neomylnou cestu, tak my ji vždycky znovu a znovu ztratíme. Totiž, když ji bude ukazovat někdo jiný, ať je sebevětším zasvěcencem, vždycky v tom bude celá řada omylů, že on bude hledat teprve cestu. Takže Ježíš Kristus pro tu svou neomylnost, že on záměrně přišel, záměrně. O tom záměru od začátku věděl, z věčnosti, do stavu meziproduktu, kterýmu se říká člověk, do toho sestoupil a teď ukazoval, jak by se člověk dostal nazpátek do věčného života, kdyby se nemýlil na cestě. A tomu je možno zabránit, aby se mýlil, protože když se zařídíme podle něho, no tak se nemusíme mýlit. Tím způsobem on je také, kromě jiného, naším Spasitelem. Že my můžeme neomylně nasadit prostředky, které nám radí. Ale přitom si buďme vědomí jedné věci: z jedné vody načisto se to dělat nedá tahleta věc. Vy musíte mířit do nejvyššího, co můžete, to znamená do věčného života. To, jak budete mířit jenom za nějakým částečným cílem, tak nikdy se nikam nedostanete. Vy musíte mířit do věčného života, to je nutné, jako on. Ale musíte zároveň dívajíce se na Ježíše, nikoliv na Krista, dívajíce se na Ježíše, podívat se, co ho to stálo. Co musel on udělat napřed, co potom, co musel ze svého díla vypustit, co do svého díla musel přidat, aby to pořád harmonicky šlo kupředu. Především, jak jsme si tady mockrát říkali, to byla manipulace s vůlí. Já bych to nerad omezil na- zjednodušil na tuhleten jediný moment, ale v podstatě neudělám velkou chybu, když vám to vysvětlím jako manipulaci s vůlí. My totiž, aniž si toho jsme vědomi, tou vůlí manipulujeme tak, aby nás to přivedlo ke hrobu. Bych vám mohl tady dokazovat, že děláte všechno možné, abyste fyzicky umřeli. Přestože se na mě díváte s údivem a říkáte, to přeci nikdo z nás nedělá. Ne, poctivě se snažíte, abyste fyzicky umřeli. Protože jestliže já budu například jíst proto, abych se najedl. Jestliže já budu pít proto, abych se napil, spát, abych se vyspal a tak dále... a tak dále. Já o všech lidských funkcích nebudu mluvit. Nebo když já budu pracovat, abych to nebo ono provedl a jenom pro to, tak dělám všecko k tomu, abych rozkouskoval svoji vůli na malinké části. Jednou se soustředím na jídlo, jednou na to, jednou na ono, takže ona se nikdy neobjeví jako celek přede mnou a nemůže tedy fungovat v takové míře a takovou silou, kterou by se dalo prorazit do věčného života. Čili člověk normální takzvaný, přitom je to absolutně nenormální stav, člověk normální se stará o všechno možné, jak se najíst, jak se oblíct, jak s- kolik peněz nastřádat, jak se postarat o svou rodinu a tak dále. A tím si zakazuje vstup do věčného života, zakazuje. Protože on nikdy nesebere svoji vůli dohromady, nedá ji do jednoho rance, nikdy nezpůsobí, aby to byla taková velmoc v jeho rukou, která by prorazila. Jestliže by ale tohleto dokázal, že by ji shromáždil, soustředil, tak by soustředil tak obrovskou moc, že se musíme na to dívat jako na násilí, které je v jeho rukách a kterým může pootevřít i království Boží. Pochopitelně takhleto myslel Ježíš Kristus, že násilí Boží se trpí. Takovéto násilí království Boží trpí, tak jsem to chtěl říct, ano? Ale nemusel se bát, normálně člověk není schopen tohoto násilí, není schopen to provést. Ačkoliv mu Ježíš Kristus dává podnět k tomu, aby to provedl. Prosím vás, říká, nebojte se, království Boží násilí trpí. Není proti tomu. A násilím je dobýváno. Protože co jiného je to, než násilí, když vy neděláte už nic pro to, abyste se najedli, abyste se napili, abyste se ošatili, abyste se postarali o svou rodinu. Nýbrž děláte všechno jenom pro to, abyste vešli do království Boží, a přitom jíte, pijete, jakoby se staráte o rodinu. Samozřejmě všechno děláte jako ostatní, nesmíte být rozezná- rozeznat od ostatních lidí. Ale děláte to ne proto, abyste se najedli, ale abyste udržovali tento aparát. Abyste například ve své rodině nevytvořili podmínky, které by zneklidňovaly rodinu, které by jim znemožnily třeba žít, které by znemožnili výchovu a podobně. Na to všechno musíte dbát proto, že také oni jdou cestou k Bohu. Nejdete sami. I když si toho vůbec nejsou vědomi. Tak Ježíš Kristus ukázal, že člověk má mít od začátku nejvyšší cíl, ale má používat jenom těch prostředků, které jsou pro něho dosažitelné. Že se mu nebude mít za zlé, že nemůže použít vysokých nějakých vznešených prostředků. Neboť jestliže chudá vdova má jenom jeden peníz a ten dá, dala více než bohatý člověk, toho si dobře buďte vědomi. Že dostane jenom jednu hřivnu a dobře s ní hospodaří, je to totéž, jako když má někdo jich pět. Naopak, kdo jich má pět, tomu se tíže hospodaří, protože neví, co s tím napřed. Jak... jak to všechno využít. Neví, kam se obrátit a co s tím dělat. Je to jednodušší, že máme menší možnosti, protože nemusíme toho dělat tolik. Já sám osobně jsem velice rád, že tomu poměrně málo rozumím, protože bych, kdybych tomu více rozuměl, to je závazné, musel bych více dělat. A já jsem podstaty lenivé a tak mně dělá dobře, že jsem takový připonapotvrdlý. A vy buďte taky rádi, že jste takoví, jací jste. To je solidní základna, ze které můžete jít dál. A používejte těch prostředků, na které stačíte. Ale vždycky, jak to Ježíš ukázal, musí to být komplexní využití lidských možností. Jsou slabé ty možnosti, ale vždycky to musí být komplexní využití. Co to znamená? Že né něco pro Pána Boha a né něco pro sebe, nýbrž všecko pro něho. Toto si nejvíc cením na svatým Ignáci z Loyoly, který říkal: všechno k větší slávě Boží. To znamená, já nevím, proč dneska třebas jím nebo proč dýchám. Ale musím si přát, abych, upřímně přát, abych dýchal jenom proto, že on si to přeje. Že je to jeho vůle. A ne, že já chci být živ. Jakmile bych já dneska začal mít strach o sebe, v tu chvíli zahynu, eště teď byste mě vezli... eště teď byste mě vezli na hřbitov. Byla by z toho, bylo by z toho veliký zle. Ale protože vůbec mně nejde o sebe, jo? Nýbrž jde mně o takovou míru poslušnosti, jaké jsem zkrátka schopen. Já jsem schopen malé míry poslušnosti, ale celou poslušnost, které jsem schopen, této věci věnuju, tak nemusím se o nic jiného starat. Taky se o nic nestarám. A přesto budou mít lidé dojem, že se starám o každého z vás. A rodina to má taky ten dojem, že se o ně starám. Vůbec ne. Nikdo mně neporoučí. Ani jejich nejlepší doporučení není pro mě závi- nějakým příkazem. Já se řídím stavem, stavem jejich duší, ten je mi rozhodující. A podle toho se, podle toho se zařizuji zase já. Podle toho jim pomáhám, jak se říká, ne? Podle toho, co potřebují vnitřně, se k nim chovám. A ne podle toho, co si myslí, že potřebují. Že se jim nedostává toho, co by chtěli, ale dostává se jim toho, co potřebují. A já bych chtěl, abyste se na tuto platformu dostali. Abyste dělali to, co Bůh chce, abyste měli k dispozici, a ne to, co si vy přejete, abyste měli k dispozici. A k tomuto stavu se dostanete velice snadno tím, že neplníte svou vůli, že plníte vůli jeho. Jak to? Vy znáte třeba, jakým způsobem se má myslet podle názoru Ježíše Krista, jakým způsobem se má jednat, ovšem všechno vychází ze způsobu myšlení. Takže zařídíte své myšlení podle toho, jak on chce. To znamená, budete spravedlivě smýšlet o všem, s čím se setkáváte. Spravedlivě smýšlet, jako kdyby to byla vaše záležitost, jako kdybyste řešili své věci. Řeším-li kteroukoliv věc vaši, řeším jakoby svou věc. A já svou věc řeším jenom tím způsobem, jak si myslím, že je to ve vůli Boží, rozumíte? Ne jinak. Ne jako svou, nýbrž podle potřeby duchovní, ano? Čili upírejte si pomoc, která vám nenáleží, a přičiňujte si pomoc, která vám náleží podle vůle Boží. Čili, co od vás Ježíš Kristus chce: abyste podle jeho vzoru napřed byli v tom, co je jeho Otce. Ovšem, než se dostanete na tuto úroveň, což byla úroveň od jeho narození v Betlémě, tak se musíte do toho vmýšlet, a to je vždycky veliká chyba. Musíte si to vsugerovávat a to dlouho nevydržíte, při tom se unavíte. Tak proto jsem v tom v Sladkém jhu radil, a teď to píšu právě, abyste se zařídili podle Starého zákona, podle toho ovšem, co tam není vysvětleno, co ti zasvěcenci židovští od svého národa chtěli. Aby totiž si přáli uprostřed sebe mít vtěleného Boha. Být jím vedeni, být- aby jim kraloval, aby je řídil. Dokud budete si... si chtít stačit sami sobě a pro sebe všechno dělat, tak nikdy nebude smět vůbec přes váš práh překročit Bůh. Jakmile ale budete si přát, aby vás on vedl k sobě, to znamená, bude v tom přeci jenom nějaká špetka lásky k němu. Né tedy kvůli tomu, aby se vám to lépe dařilo, ale abyste k němu došli, tedy z lásky k němu, tak od té chvíle budete mít po starosti. A ten Ježíš Kristus se ve vás zrodí tak, že nebudete moci jednat, jak byste chtěli. A to bude osvobozující. Například musím říct, že kdybych dneska směl jednat podle své vlastní vůle, tak jsem nešťastný. A to by byl konec mého života. A nemělo by to vůbec smyslu, abych tady byl. Já musím jednat tak, do jaké míry poznávám vůli Boží. A každý z nás ji poznává, protože zná, co je spravedlivé a co je nespravedlivé. Co je správné a co je nesprávné. Na to máme křesťanskou mravouku a všechno ostatní. Čili nemůžeme nikdo z nás říct, že... že bychom neznali vůli Boží. My ji do značné míry známe. Jestliže podle toho jednám, tak mě to vnitřně osvobozuje, ale nejenom že mě to vnitřně osvobozuje, pomáhá to také těm ostatním. Protože já při tom nehledám svůj prospěch, nýbrž prospěch obecný, bych tak řekl. Protože když člověk se všímá jenom své vůle, tak to dělá podle toho, co on potřebuje pro sebe, že ano? No. Tak Ježíš Kristus ukázal, že ten židovský národ napřed plnil vůli tazvaného zákona, který byl nad nimi. To už jsem tady minule vykládal, o tom se nebudu dále zmiňovat. Dneska jsem chtěl pokročit o kousek dál, když on ukázal potom, že bude třeba se umět také vzdát ovoce svých skutků. To znamená, ti Židi si všimli: teď se u nás zrodil ten Ježíš, ten vtělený Bůh. I chopme se ho a udělejme z něho krále. Kdežto ono to byla míněno jinak. Neuchopit, nýbrž podřídit se mu, následovat ho. Vždycky je snazší uchopit, aby za- za člověka něco dělal, než se podle něho zařídit. A Ježíš Kristus od nás chce podle něho se zařídit, a ne ho uchopit. Do jaké míry ho budete chtít mít pro sebe, do takové míry ho ztrácíte, a nebude vám dispozici. Ale do takové míry, do jaké ho budete následovat bez nároků na užitek, jenom protože považujete za první svoji povinnost ho následovat. Tak přirozeně nevíte třeba nic víc než nějakou novouku nebo já nevím co, tak jakmile ho budete následovat, tak se stane všecko, co v jeho životě je napsáno. To znamená, postupně dostanete takový příkon síly, kterou jste předtím neměli, že budete jednat nadlidsky. Rozumíte mi? Nadlidsky. Že budete především rozumět věcím, kterým jste nerozuměli. A když se podle toho zařídíte, tak také zařídíte věci, které jste nikdy zařídit nemohli. A budete zaři- zařizovat bez násilí, bez těžkostí, bez... bez nějakého plahočení. Ono to půjde jakoby samo, ano? A tohle to všechno bude způsobeno tím, že nebudete pracovat svou vlastní silou. On ukazoval Ježíš Kristus, jak ten člověk, který se narodil v Betlémě, se potřeboval postupně zmenšovat. Až úplně zahynul na kříži. Ten člověk, který se zrodil v Betlémě, zahynul na kříži, upozorňuju na to. Ten člověk, který se zde narodil, musí zahynout, ale na kříži, vnitřní smrtí dříve, než se umře fyzicky. To ukázal velice jasně. A on to ukázal taky na těch pasážích, že to zahynutí nejde tak zkrátka. Že on se musí se snažit o to, aby se- aby vstal z mrtvých. Ale nes- nemůže od začátku používat prostředků, které používá veprostřed. A zase nemůže na konci používat prostředků, které používal veprostřed. Vždycky používá prostředků nových, účelnějších, účinnějších, protože k nim dorostl svým poznáním. Když se narodil na tomto světě, tak byl bezmocným dítětem jako kterékoliv jiné dítě. Ale měl k dispozici už svatého Josefa, to znamená osvícený rozum. Jakmile vy jednou budete plnit zákon, ne kvůli tomu, abyste byli spravedliví, ale že si to přeje Bůh, z lásky k němu, abyste vyplnili ten svůj vzta- abyste naplnili ten svůj vztah k němu. Abyste byli hodnými dětmi, bych tak řekl, jeho, tak se opravdu těmi dětmi stanete. A on se ve vás zrodí a dostanete k dispozici napřed nic jinýho než svatýho Josefa. To znamená osvícení do takové míry, to není nic mimo vás, takové míry, že budete vědět, co dál. Já mohu aspoň o sobě říci tolik, že dneska už vím, co dál. A opravdu není mi zapotřebí vědět víc, jéž- kéž bych se ale podle toho vždycky zařídil. Člověk je slabý a nechce se mu, protože mu to jde proti srsti kolikrát, co jako se mu radí tímto způsobem, co ví, že by se dál mělo dělat. Ták. Tím právě lidé se nemají následovat, nýbrž mají následovat příklad Krista, který je neomylný. A ne příklad lidí ani největších svatých ne, svatýho Pavla nebo tak, jenom Ježíše Krista se držet, to stačí, tam je všecko. Takže v první řadě, když se potom ve vás zrodí ten Ježíš Kristus, to znamená, budete pociťovat tažení za tím věčným životem, kterému nebudete moci odolat, za kterým budete muset jít. Tak vy musíte se snažit být v tom, co je jeho Otce. A teprve potom až tohleto se stane samočinným, že budete dělat to, co je jeho- v jeho vůli, půjde vám to samo, že ani nevzpomenete, že byste mohli prosazovat svou vůli, rozumíte? Nýbrž budete prosazovat jenom vůli Boží a to už je to, že v tom smyslu, že to jde samo, rozumíte? Tak máte nejlepší čáku na vítězství, kterému se říká vstup do... do Jordánu. Teprve pak se dostanete do Jordánu, teprve pak se vědomě stanete syny a dcerami Božími, ano? To už není- to ještě není vyhráno, protože člověk se sice cítí potom synem, vědomě synem Božím nebo dcerou Boží, a ne dcerou svých rodičů, ale má ještě své "já", které mezitím potřeboval, které je velice silné a které stojí proti tomuto vědomí. To je ten satanáš, který potom pokoušel toho Krista na poušti. A s tímto satanášem si to musíte umět rozdat. Kdybyste například dneska si to chtěli se satanáškem svým, se svým jáčkem rozdat, tak byste při tom prohráli. Do těchto bojů se nepouštějte. Kdekoliv se satanášem setkáte, koukejte s ním nějak vycházet. Já nejsem proto spolupracovat se satanášem, ale jsem proto, ho vynechávat. Protože tím, že mu nevěnujete pozornost, tím ho oslabujete. Nevěnovat mu pozornost. Špatnost, která ve mně bují, nesmí být, ne- nesmí být uvědomována, nesmí- já musím od toho umět ustoupit. Vždycky když mě satanáš v této době, když jsem byl v tomto vašem postavení, poňoukal k něčemu, o čem jsem dobře vědom, že věděl, že to nemá být, třeba v oblasti jenom myšlení. Tak jsem mu říkal: počkej chvíli, já to udělám, to nejhorší, co ode mě chceš, já to udělám. A satanáš má jednu nevýhodu v tomto boji, že musí jednat rychle. Když to neudělá rychle, tak to vůbec už udělat nemůže. A já jsem tuto lest znal. Proto a přesto mě poučil Ježíš Kristus o tom, tím že řekl Jidášovi, když mu dával to sousto, posílil ho: co chceš udělat, udělej rychle. Kdyby to byl neudělal rychle, tak to vůbec neudělal. Toho já jsem dobře vědom, že to musí dělat rychle, čili, když já ho přiměju k tomu, aby to chvilinku nedělal už to nikdy neudělá. A když přijde s jiným podfukem na mě, zase mám nato tisícero triků, jak ho obelstít. Já a to jsem já ten satan a sebe obelstím. Budu se muset naučit sebe obelstít, nikoho jinýho neobe- nechtějte obelstít než sama sebe. Když to dokážete sebe převést, tak to je dostatečné. Já nevěřím, že to je nějaký satan, někde padlý anděl, vůbec na to nevěřím. To je dramatizováno proto, abychom tomu nějak vůbec pochopili, aby to nějak rozuměli, co to je. Ale to jsem já ten satan, který padl z nebe, jo? Z ráje. A já musím s ním umět jednat, ano? Jinak to nejde. Já musím odkázat do jeho mezí. Ale až jednou se ocitnu ve křtu v Jordánu, tak mohu uměle navodit souboj s ním. Ježíš Kristus s ním uměle navodil souboj. Protože on šel, byl puzen duchem na poušť, se tam říká. A zlačněl. A v okamžiku zlačnění ten satan přišel, dřív nemohl. Až člověk zlační. A pak si to rozdali. A pak ten satan mu musel sloužit v podobě Jidáše. A sloužil mu stejným způsobem zkázy... zkázy hodným, bych tak řekl, jako předtím, že ho přivedl na kříž. A bylo to v nejlepším pořádku, protože aniž tomu ještě dneska můžeme dost dobře rozumět, to mluvím i za sebe, to zlo až do posledka má svou funkci. My se musíme smířit s tím, že kdyby toho zla nebylo zapotřebí, tak by vedle nás vůbec nežilo. Ono ho je zapotřebí. A když mi navodíme takové prostředí, že ho tam nebude zapotřebí, odtáhne s nepořízenou. Tam, kde ho není zapotřebí, tam už nefunguje vůbec, ano? Tam mohu říct, že v mnoha věcech, kde jsem se bez satanáše neobešel, kde jsem musel být důtkami honěn, to je von, po určitých chybách, které jsem udělal. Tak dneska už ty důtky nepotřebuju, dobrovolně se podřídím té vůli Boží. Ještě v mnohém zase né, ale v něčem aspoň. Tak to jsem přišel teprve k tomu Jordánu, že? Ale Ježíš Kristus nás vede nikoliv do nějakého vyššího lidství, nýbrž on nás vede do království Božího. A o tomto řekl nám velice málo, totiž symbolicky dost, ale jasně velice málo. Ale řekl třebas, když mu tam ty saduceové, který nevěřili na převtělování, na... na poslední soud, mu tam říkali: jak to bude potom, když ta- tu ženu mělo sedm mužů postupně, jak umírali ne? Komu bude tam patřit v tom věčném životě? Chtěli ho uvést do úzkých. A on se jenom usmál a říkal: tam se lidé nežení, v tomhletom, ani nevdávají. V tomhletom, smysl věčného života je v tom, že totiž tam neexistuje dualismus. A kde neexistuje dualismus, a ve věčném životě neexistuje, tam také nemůže existovat zlo ani dobro v našem slova smyslu. Proto Ježíš Kristus nazval dobrým jenom Otce, který v našem smyslu dobrým není. Protože my nevidíme jeho činnost, nic dobrého jakoby nedělal... jakoby nedělal. Proto říkám "jakoby". A to je ta pravá vláda, jak o tom říká Lao´c: pravá vláda je taková, že ani lid neví, že se mu vládne. A to je vláda Boží. Měl na mysli tuhletu vládu, ano, a vrchol demokracie samosebou, ovšem k tomu jsme daleko ještě. A když potom Ježíš Kristus potřeboval nám ukázat, že jde za stav lidství, tak musel toho člověka nechat popravit. A my se musíme smířit s tím, že toho člověka musíme celého popravit. Jinak nemůžeme existovat ve- v království Božím, kde se ani nežení ani nevdává a taky nic dualistického nedělá. Ten dualismus vznikl někde v ráji teprve, to ze začátku nebylo. Jsme sestupovali postupně do toho dualismu. Tam stvořil Bůh, jak se říká symbolicky, muže a ženu, že ano? A předtím to není, to nebylo. A my tomu ale můžeme rozumět nesymbolicky, že totiž ta dvoupolarita je v celé hmotě. Na tom je založena existence celé hmoty i takzvané neživé hmoty. A kdyby se to tam zrušilo, jak jsme tady předtím ze začátku mluvili, tak ta hmota přestane vlastně existovat, že? Takže tito lidé, kteří třeba na Filipinách léčí, tak ti se dostávají aspoň do značné míry už z toho dualismu, kde existuje hmota, tak jak ji známe, ano?