Karel Makoň: 77-02B-Zlin (přepis nahrávky)

Říkal jsem, že budu mluvit o "království Boží násilí trpí a násilím je dobýváno." Teď to násilí, kterým je dobýváno, to bych chtěl detailněji ještě rozvést. Protože to násilí, kterým je dobýváno, musí dělat vůči sobě. A tím, že ho děláte vůči sobě, tím dobýváte to království Boží. Jak můžete dělat násilí přímo na království Boží, když ho vůbec nevidíte a když ho nemáte před sebou. Nesmí to být nic nadsmyslného a nic nerozumného, protože co stojí proti vám nebo co stojí vám v cestě, abyste mohli vstoupit do toho království Boží? Vy sami si stojíte, nikdo jiný než vy sami, ten přelud, ten váš dojem klamný, že toto je jediná skutečnost. A vy musíte si udělat to násilí, že tuto skutečnost musíte překročit, se dostat za ní, nad její úroveň nebo rozšířit tu úroveň tohoto vědomí. Čili rozumně... rozumně zvyšovat poučenost. To je první věc. Já sem jezdím jenom proto, abych zvýšil vaši poučenost. Od toho já si hodně slibuju. Já jsem nikdy žádnou poučenost neměl, šel jsem na to samorostle. A s tím bylo spojeno veliké nebezpečí. Že jsem to překonal, tak to je jedině veliká milost od Boha. Ale vím, že poučenost, když jí je člověk poslušen, vykonává to největší násilí na lidském organismu. Totiž, když vám třebas lékař doporučí nějakou dietu, tak si musíte dělat násilí, né? Ale tím, že tu dietu dodržujete, tak se vyléčíte třeba, já říkám příklad. Například já mám teďka dojem třebas u té žloutenky infekční, že se to vůbec neléčí, že se tam jenom upravuje ten- ty pochody se upravují pomocí nějaký diety, na to není asi lék vůbec, že? Klid a dieta, klid i duševní. A tak tohleto platí na duchovní cestě obecně. Jestliže já jsem neklidem přidržován při tomto světě, tak klidem jsem odváděn od toho jediného, co považuju za důležité. Čili především zachovat za každé okolnosti klid. Jestliže mě něco přivádí z míry, tak je to pro mě příznakem, že je to chybné. Že je to chybný stav, do kterého se- ten mně vzdaluje království Boží. Čili já nedělám tak velké násilí, že od toho, co mě zneklidňuji- zneklidňuje soustavně odcházím, já se toho vzdávám, že? Já od toho odstupuju, třebas jenom na okamžik. Odstupuju až do té doby, až se uklidním, pak k tomu znovu přistoupím. Když mě to znovu zneklidňuje, tak znovu prostě odstoupím a tak dále. A znovu jako... jako když se klepe, že, na bránu, to dělám. Nejsem schopen to dělat dokonale, dělám to jenom jako klepání. Odstupuju, přistupuju, odstupuju, přistupuju. Odstupuju proto, že mě to zneklidňuje, ne proto, že bych chtěl odstoupit, že mě to zneklidňuje a přistupuju proto, že tam mířím, že ano. A to je to nejhlubší násilí, které můžete na království Božím dělat. Protože jestliže budete trvale klepat, tak to má tento blahý následek. Že čím déle budete klepat, tím více se budete muset odosobnit. Ale není to, řek bych, lajdáctví nebo netýkavost ze strany těch, kteří jsou za dveřma, že vám neotevřou, nýbrž je to vaše neschopnost klepat, že vám není otevřeno. Kdo klepe totiž, tomu bude otevřeno. Dobře si uvažujte mezi sebou a v sobě, jestli opravdu klepete. Jestli opravdu děláte nějaké násilí zavřeným dveřím. Ježíš Kristus chtěl, aby se to násilí tomu, co je zavřeno, dělal. Že kdyby říkal: neklepejte, nenamáhejte se ne? Tak to bylo něco jiného. Ale on zásadně byl pro to, aby se, třebas nenápadně, ale soustavně klepalo. Dejme tomu, nemusíte ani mít ten smysl pro to království Boží, třeba toho nejste ani schopni. Ale jednostranně budete klepat v tom smyslu, třebaže budete chtít být zdraví, dejme tomu. Jestliže ale budete klidně klepat, klidně, a ten klid přitom musíte zachovat, tak si otevřete království Boží do značné míry. Já bych to řekl jinak. Když ten chromý u toho rybníku Bethesdy moc let ležel, a nikdo mu nepomohl do té zčeřené vody, aby ho ten anděl zachránil od tý choroby, to... to znáte. Tak on už tam ležel, prostě, já bych řekl lidsky beznadějně, že? To už nebyla naděje velká, ale on tam přesto vydržel. On tam přesto vydržel, protože se naučil za tu dobu trpělivosti, ne? To je to násilí, on se naučil zvláštnímu druhu násilí, které je jedno z nejúčinnějších, jaké vůbec znám. Trpělivě na jednom místě dolovat, jak říká Ramakrišna. A to se člověk dostane až k tomu pramenu věčné vody, říkal taky on, ano? A rozuměl tomu v Indii stejně dobře jako my, to je zajímavé. Takže, když on tam takhle beznadějně byl, jenom pro svou vytrvalost tam ještě zůstal. Jenom proto, že se naučil trpělivosti, tak nakonec se dostavil Kristus. Najednou byl před ním Kristus, a to se stane také nám. On ho sice vyléčil jenom z té jeho choroby, nevíme, co stalo dál, ale každý z nás jsme choří nějakým způsobem. A jestliže nás z toho- z této choroby vyléčí, je velká naděje, že to půjde zase dál, že? Nedělejte si iluze, že to všecko půjde najednou, ne? Ale zaručeně příchod Krista do našeho života je tím nejlepším, co se může stát. A já věřím, že mezi vámi není ani jeden, kdo by toho zneužil jenom pro své tělesné uzdravení. Že by všichni, kdyby se ocitl ve vašem životě, byste s ním šli k němu, to já věřím. Ani jeden z vás tedy není takový, který by toho zneužil ani jeden z vás. Zato vám se mohu zaručit, to vás znám do tý míry. Čili klidně si ho pozvěte do svého života svou trpělivostí. A ta trpělivost je na místě proto, že to děláte, jako mouchy sežerte mě, víte? Že to neděláte s tou naléhavostí toho chromýho. Vy se necítíte být dostatečně chromí. Mě zachránilo to, že já jsem se v sedmnácti letech cítil být absolutně neužitečným člověkem v tomto životě, když jsem nemohl dělat to, co mě bavilo. Absolutně chromý v tom smysle duševním, jo? A tím jsem mohl velice snadno odstoupit od toho života, který byl ještě přede mnou. A to se opakovalo v tom koncentráku, kde jsem zase odstoupil od toho života. Kdybych byl neuměl odstoupit od sama sebe, tak jsem se z té chromosti nikdy nedostal. On opravdu ten chromý u toho rybníka musel se do značné míry vzdát sama sebe, toho satanáše, který mu říká: je to beznadějné, nelež tady, zanech toho nebo udělej sebevraždu, né, nebo něco takového, spáchej něco jiného, ale tady nelež. Je to beznadějné, vždycky tě někdo předejde a nikdy tam nebudeš první v té vodě. A on s tím- toto musel dobojovat, toto si musel za ta četná léta, která tam ležel na tom břehu, musel si vyřešit a když to vyřešil, v tu chvíli tam byl Ježíš Kristus. Jakmile to bylo samovolné, jakmile když se dostanete k samovolnosti svého počínání, to znamená, bez říkání budete poslušni toho, co si přeje Bůh, budete se bát dělat něco, co není v jeho zájmu a co je v zájmu vašem a není to ale správné, to dobře víte. Jakmile se dostanete do toho stadia, tak máte ho v sobě velice blízko už. To je na pokraji toho plnění Starého zákona, ze kterého se zrodí Ježíš ve vašem prostředí. Ovšem já jsem měl příležitost, například tady v těch Kalech, co jsem byl tady s nimi, zjistit, že se tam chtěli toho Boha, který se v nich narodil, který se- že se ho chtěli chopit. Bylo zle. To bylo zlý. Kdokoliv se ho chopil, tak ho ztratil. Vy si musíte uvědomit, že tady, že sice již Ježíš Kristus říkal: nepřišel jsem, aby mně bylo slouženo. To ne. Ale přišel jsem proto, abyste mě následovali a nic víc než následovali. A toto následování to je přeci: zapři sama sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Ze začátku berete jenom svůj kříž, a to je kříž těžký. Ne proto, že by byl tak strašný, ale že je to váš kříž. Všechno, co je naše, je strašně těžké... strašně těžké. A co na něm, co naše není, tak to na nás nelpí, také je to lehké, přestože to jiným připadá, že je to strašně těžké a že by to neunesli. Vy to ale fakticky nenesete, protože to není vaše. A proto je to lehké. A Ježíš Kristus vám postupně dá sílu v tom, že s vámi to ponese do takové míry, jak budete ochotni ho následovat. Takže nakonec to dopadne tak, že on ponese za vás všecko a vy neponesete vůbec nic. Mně to kolikrát připadá tak, že mám co dělat, abych za ním klusal. On si to tam nese, ten můj kříž, a já mu nestačím ani běžet za ním. Věřte mi to, tak je to. A to jsem začátečník. A já doufám, že vy na tom budete ještě líp. On nás zahanbuje. Jakmile mu začneme, jakmile ho začneme následovat, tak nás zahanbuje svou láskou tak dokonale, že si netroufáme vůbec říci, že ho milujeme. Protože kdybychom si to troufali vedle něho, jeho lásky říct, tak bychom lhali. Protože vedle jeho lásky naše není žádná. Nedělejte si z toho, že nemilujete, není z toho nic. Kdo si mysleli, že ho mají rádi, jako svatý Petr, klamali se. Radši si myslete, že ho vůbec nemáte rádi. Ale snažte se ho následovat, protože je to správné... protože je to správné, ano? Stačí, protože je to správné. A té lásce on vás naučí a až ji budete umět, tak budete dobře vědět, že to není vaše láska, že je to jeho láska, která se do vás vtělila, že jeho láskou děláte nějaké věci navíc, co jste předtím nedělali. A nebudete to sobě na klopu přišívat, nebudete se tím chlubit, protože budete dobře vědět, že sami nejste schopni. To platí o mně i o vás, o všech lidech bez výhrady, jo? Takže ze začátku člověk dělá nějaké násilí a pak, protože ho trpělivě dělá, já jsem tomu říkal klepání na dveře, tak nakonec je tím, do čeho vstoupil přemožen... přemožen, dokonale přemožen. A tím dokonaleji, čím větší násilí dělal, násilí sobě, jak jsem to předvedl, ne? Že musíte mít trpělivost nebo jiné vlastnosti, které já jsem tady všechny nejmenoval, které musíte v sobě soustavně trénovat, bez tréninku to nejde. Každá ta věc potřebuje soustavnost, a jakmile ji v sobě vypěstujete, tak samozřejmě potom si vás to vezme. Upozorňuju vás ještě znovu, že nejdokonalejším způsobem sebezáporu a nesení kříže je mystická koncentrace. Upozorňuju vás ale zároveň, že u málokterého člověka je to koncentrace mystická, většinou je to jenom koncentrace. Ale doporučuji vám vřele, abyste si přečetli ten spis Mystická koncentrace a příprava k tomu, co jsem teďka napsal, dostanete to za čas, za chvilinku to budete mít. A tam doufám, že jsem aspoň ve zkratce, teď to píšu zdlouhavě, napsal, co je to, jaký je rozdíl mezi koncentrací a mystickou koncentrací. Že totiž není možno se soustředit na Boha bez veliké přípravy. Jestliže já před tím, než se soustřeďuju třebas do nitra nebo jakkoliv nebo než se modlím, neudělám ze svého života do značné míry už modlitbu, to znamená cestu k Bohu, tak pak svým životem jdu jinam než tou modlitbou a vzájemně se to potírá. A já v sobě pociťuju místo úlevy napětí, protože já, to je ke ztroskotání úplně, to je k roz- roztříštění bytosti to vede, k schizofrenii nebo já nevím k čemu. Kdežto když už ten svůj život hledím přizpůsobit vůli Boží, když ho... když ho- když se připravuji tím životem k té modlitbě, tak ta modlitba samočinně z toho života vyplývá. A má úroveň, kterou bych životem samotným nedokázal. Ona mě ta modlitba zase vynese dál, já se jí posílím pro ten další život, takže dostanu ten život vlivem modlitby na vyšší úroveň. Nemohu nikomu doporučovat, aby se nemodlil. To je absolutně nutné... absolutně nutné. Tím má lidský den vyvrcholit, aspoň jednou za den má vyvrcholit. Ale jestliže se modlí odděleně od svého života, tak by bylo opravdu lépe se nemodlit, protože lže Pánu Bohu. On musí žít tak, jak se modlí. My se nemodlíme "chléb náš vezdejší" na prvním místě, nýbrž my se modlíme "Otče náš", prosím vás. To znamená první poslušnost jemu... jemu podřídit svoji činnost, stát tváří tvář před ním. A ne před nějakým úkolem, který tady mám. Když budu své úkoly konat stoje před Bohem, to dopadne úplně jinak, než když je budu konat, protože mně to někdo nařídil, rozumíte? Budu si umět také přebrat to, co mně někdo nařídil. A stává se mně, že ten dotyčný, který mi to nařídil, potom říká: a to jsem ti nenařídil. Ale dobře, žes to udělal. Jak si to mohl předvídat, že jsem takový hloupý? Protože nemůže člověk předvídat, i když dává v nejlepší míře a ve vědomí dobra příkazy někomu, jestli je to správné nebo není to správné. Ale když se člověk postaví před Boha jako svědka své činnosti, tak on mu přetřídí všechny úkoly, on sám za něj přetřídí všechny úkoly, které od světa dostává. Takže zbyde jenom to, co je v jeho vůli, ano, a to se provede. Čili ten život takového člověka má potom takový vzezření velkorysého života, ano? On dělá něco, co se mu ani nenařídilo, takže třeba to vypadá, jako že to dělá dokonaleji. Ale na druhé straně nedělá to, co se mu nařídilo, ne proto, že by odporoval, ale protože to není moudré ani správné. Tuhletu moudrost Boží si musíte brát za svědka. Nemůžete se proti ní postavit, nesmíte, ano? Já bych myslel, vy si potrpíte na formulky, že bych mohl formulovat to, co jsem už sice napsal do toho SJ dvě, ale vám jsem ještě nedodal a je mi velice líto, protože je to závěr, takový zásadní závěr té kapitoly činnosti. A tak jsem tam napsal nebo zobrazil dokonce takovou formulku, já se to vždycky snažím zobrazit, formulku o tom, jaký smysl má lidská činnost, jakékoliv lidské počínání. Že totiž člověk v té své povaze lidské, to znamená tím, že se stal jednou člověkem, je východiskem k celé úrovni nebo celému vnímání světa na té lidské úrovni. Já bych řekl, že to je horizontální taková úroveň, horizont takový, vodorovná pláň, na které se setkává ten člověk s určitým druhem kauzality, s určitým druhem závislosti vzájemného, takového přímého i nepřímého souboje párů dvojic. A v tomto prostředí nebo na této úrovně, pokud je jako člověkem, to znamená, já ho nazvu teďka jenom "A", velké "A" pokud je člověkem, já se obracím v duchu k tomu obrázku, který tam vidíte naps- namalovaný, už jsem vám ho tam namaloval. Tak se musí vyrovnat s tím, čemu on říká lidský osud, né? A co je v podstatě, řekl bych, zákonitostí této úrovně. Ale není to nějak předepsáno na toho člověka, jak si my představujeme. Nýbrž to je obecně platná zákonitost, do které se člověk nějakým způsobem svým postojem vejde. Jakým způsobem se vejde, to už je jeho individuální způsob přístupu k této úrovni. Ale nestává se, že by z této úrovně nějak se vymykal. On tam má dost pevné postavení a musí jenom v té úrovni své možnosti buď dočerpávat nebo nevyčerpávat. Jednat tam buď důsledně nebo nedůsledně. A tím bych řekl, že se z toho výchozího postavení svého lidství ocitá daleko od sama sebe nebo blízko k sobě. Čím totiž více vyčerpává tyto své lidské možnosti, tak tím se dostane, dostává víc na kraj toho lidství. Já bych ten krajní bod této roviny nazval "Z", "A", zet je- "A" je začátek, "Z" je konec. A z tohoto jediného bodu "Z", já jsem ho tam definoval přesněji, ale vám to bude stačit, takhle říct, vy si to potom přečtete detailněji, o to jediného bodu "Z", né z bodu "A", kdy se člověk stává člověkem. Nýbrž z bodu "Z", kdy vyčerpává lidské možnosti, jak jsem často už říkal, jest možno z- vzejít někam výš, do vyšší úrovně, jinak není možné. To znamená, Ježíš Kristus jasně ukazoval, že jednak z krajní situace a jednak z vyčerpání, a on hlásal hlavně tohleto, krajní situace je tam jenom ně- na několika místech, Maří Magdalena, lotr na kříži, a to co pořád říkám. Ale že z normálních možností, které on ukazoval, když se dočerpají krajně, v klidu, je možno přejít na vyšší úroveň. A on to definoval jednodušším způsobem než jak já to říkám: kdybys chtěla mít život věčný, té Samaritánce u studny, měla bys ho, já bych ti ho předal. To znamená, nejbezpečnější způsob, jak se dostat k bodu "Z", je správně užívat vůle. Vypěstovat si toto užívání, učit se ve škole vůle. Prostě školit svoji vůli tak, aby se člověk dostal co nejdále k bodu "Z". A tím zamezil tomu, že by se tam musel k tomu bodu "Z" dostat z prekérní, stresové situace. Jako se to vždycky stalo mně. Po dobrém nikdy do bodu "Z" nepřišel. Proč to takhle říkám, protože bych nechtěl mít dále dojem, že když si líčím, když si pomáhám lehkým způsobem v líčení krajních situací, abyste nemysleli, že to je jediná možnost, jak tam se dostat někam dále. Nýbrž to je opravdu jedna, to jest nejsnazším způsobem vylíčitelná krajní situace. Ale pro toho spisovatele. Ale ve skutečnosti Ježíš Kristus tímto způsobem lidi neškolil, nýbrž on je školil: následujte mne. A to je trvalý stav, to je prostě způsob jednání, který vede k tomu bodu "Z". Já bych vám chtěl teď nějakým způsobem zpřístupnit ten- to lidství lidské, abyste ho pochopili po té stránce, jak my ho potřebujeme chápat k tomu rozletu. Člověk se podobá tomu bodu "A" nebo stojí na tom bodu "A", stojí na svém lidství, začíná být člověkem v tom smyslu, že může z toho lidství vyjít až k Bohu jenom tehdy, když se nechová jako nižší tvor, než je člověk. Jak se chová nižší tvor? Prosím, po mnohých stránkách lépe než člověk třeba, že ano? Ale, že dejme tomu, zvíře jako takové jenom jí, stará se o to, aby se najedlo, aby zachovalo se při životě, aby zachovalo druh, né? Je to pud sebezáchovy, pud druhového zachování druhu, bych tak řekl, a jakmile tomuto- těmto dvěma věcem dostojí, tak odpočívá. Nezná činnost jako takovou pro něco, co by přímo nesloužilo jenom materiálnímu životu. On svou činnost provádí jenom pro svoji materiální, pro svoji makt- materiální existenci, pro nic víc. A proto jeho činnost může býti úzce specializovaná, to je specializovaná na tu potravu, na sehnání té potravy a na to, aby se uchránil naživu, aby se rozmnožil. On to všechno dělá velice ekonomicky, to zvíře, protože na příklad dejme tomu, nejí nikdy nadmíru, pohlavně se stýká jednou za rok, né? Všecko dělá úměrně tomu svému stavu zvířete. To znamená, většinu doby odpočívá, což se nám jeví jako třeba velice silné, ale vono je velice odpočaté také. Kdežto člověk na rozdíl od zvířete, je činorodý. To znamená, už od útlého mládí jedná nebo hraje si způsobem, ke kterému můžeme mít postoj jedině jako vyví- rozvíjení činnosti, všestranné činnosti. Například medvědi nebo jiná zvířata taky si hrajou, když jsou malá, né, ale zase rozvíjejí jenom tu činnost při té hře, která slouží sebeobraně, podus- pudu sebezáchovy, oni se perou mezi sebou, jinak nic. Kdežto dítě se jenom nepere, jste si všimli jeho her, které jsou mnohostranné zábavy. Jednak je k tomu vedeme záměrně, ale jednak ono samo ze své přirozenosti tíhne k té všestrannosti, a tím se připravuje na rozvinutou činnost. Takže kdybychom ho chtěli dovést cestou činnosti až k bodu "Z", o kterém tady byla řeč, tak bychom mu museli dopřát, aby tu činnost prováděl tím způsobem, že by z toho bodu "A" odcházel od sebe za tou činností. Tím se, aniž ví jak, dostává k bodu "Z" na- nakonec, na krajní mez své úrovně, ze které je možno zase jít dál. Každý schod má povahu takovou, že někde začíná, to je to "A", někde končí a odtamtud se zase stoupá do vyššího patra nebo na vyšší schod. Tak je to i tadyhle v této oblasti hierarchie hodnot lidských. Takže po stránce činnosti, kdyby to takhle člověk dělal, kdyby bez jakýchkoliv stresových situací, bez strachu, bez zneklidňování, dočerpával všechny možnosti své lidské činnosti, která je založená na myšlení. Neboť není úzce specializovaná, není to jenom činnost opakovaná, vycházející nějakého pudu. Kdyby to takhle dělal, tak by se musel pomocí činnosti dostat k okamžiku nebo k mezi, za kterou už dále nemůže jít. Kdyby se tím nedal zneklidnit a z teho- z tohoto bodu povznesl svou mysl k Bohu, tak by to muselo mít za následek vědomé spojení s vyšší úrovní. Neříkám nějakou nejvyšší, ale postoupil by kupředu. Proto Ježíš radil: modli se a pracuj. To znamená, tu práci vyvrchol, vždycky musíš vyvrcholit modlitbou. Je to, povznesení mysli je absolutně nutné, aby klidně bez krizí se člověk dostal dál. Povznesení mysli k Bohu, absolutně nutné, ano? A to, co jsem říkal o činnosti, totéž platí o lásce, také té se můžeme naučit, a to je... to je učení, jak manipulovat s vůlí. Láska, prosím, rovná se vůle. Je to projev vůle, je to nejzákladnější projev vůle. A tedy pěstování této vůle způsobem, já to taky předvedu v tom SJ, znamená, jak jsem taky v tom Mystické koncentraci už to popsal, v tom spisu, částečně aspoň z prostředka, přináší také ty možnosti, že člověk se snaží naučit se milovat bližního přes bližního v Bohu a tak dále. Jakmile se naučí milovat bližního dost, tak musí od sebe odejít, když nemiluje jenom sebe, ne? Je to zase ta cesta z toho bodu "A" k tomu bodu "Z". Tak jenom zhruba říkám, abyste věděli, oč jde. A nejtíž to bude předvést vám to na úrovni poznání. Co to znamená jít od bodu "A" k bodu "Z". Já to ale zjednoduším na to minimum, jak jsem to říkal dneska dopoledne nebo v poledne vám zatím, ale nes- nesmiřuju se s tím, já to v tom spisu rozvedu víc. Že to je, dát se poučit napřed o své lidské činnosti, o podstatě všech jevů. To my jsme dost dokonale poučeni, třebas z přírodních věd a z různých jiných bádání, které jsou nám k dispozici. A dát se poučit také o cestě k Bohu, dočerpat tyto možnosti. A jestliže mně potom zbyde touha to uskutečnit, realizovat, tak se nechat touto touhou vyzdvihnout nahoru, už bezeslovně. Tak to je tak zhruba cesta poznání. A to jsou ty hlavní tři cesty z toho bodu "A" k bodu "Z", a z bodu "Z" nahoru. Kdykoliv člověk buď nemiluje nebo nic nedělá nebo nedělá dost intenzivně nebo se zneklidňuje nebo prostě nedělá nic z toho, co jsem tady říkal, to- nic z toho trojcestí, které jsem tady jmenoval, tak z toho bodu "A" jde dolů a nejde po té rovině, sbližuje se se zvířaty. To není tak nějak degradujícího v tom smyslu, že zvíře jedná kolikrát velice hezky, ne? Ale je to ten způsob, že jenom pro sebe jedná ten člověk a jakmile pro sebe všechno udělal, nemá další zájmy, ano? Tak to je zvířecí úroveň. My můžeme říci nízká ne, ale zvířeti to stačí, protože nemá žádné ambice jiné. Když toto napodobuje člověk, to znamená, dejme tomu, ne dost intenzivně se snaží, tak nemůže nikdy se spojit s Bohem. A proto myslím, že ten Goethe velice dobře tomu rozuměl, kdo se neustále pilně snaží, toho můžeme spasit, že ano, když říkal, tam ten anděl říkal, když sebíral toho Fausta z náruče toho Mefistofela a sebral mu ho. Protože ten Faust nikdy ne- neutuchal ve své činnosti, ve své snaze a propadl tomu peklu jenom proto, že na chvilinku si chtěl odpočinout. To Goethe velice dobře znal, on byl velice činný člověk pochopitelně všestranně, že ano? Takže on takhle chápal život, že tak- takhle takový takhle žitý život má smysl a jiný, že ten smysl nemá, správně to pochopil. Tedy správná činnost vypadá tak, že se mám snažit dočerpat všechny lidské možnosti až do meze, za kterou už bych se nebo při které bych se začal zneklidňovat. Zneklidňování pomocí činnosti se nedoporučuje, to je cesta zpět. To není cesta od toho "A" k "Z", nýbrž nazpátek k tomu člověku. Protože ten člověk, který se zneklidňuje, sám sebe začne pociťovat. On už není v tom, v té své činnosti, v té věci, které se věnoval, nýbrž je zase v sobě. A činnost má vést člověka od něho, k tomu, co má realizovat, ano? Čili má ho dostat od toho bodu "A" k tomu bodu "Z", čili má to být činnost klidná, pokud možno nezištná. Protože když je to zištná činnost, tak ho to zase přivádí nazpátek tomu áčku, k sobě, rozumíte? On to všechno vztahuje na sebe. Dále to má být, to si všechno už rozhodnete na... na základě těch indických nauk, né, ovoce skutků a tak dále, to už všechno, to se musí shodovat, mají tu zkušenost, mají velikou Indové. A dále ta činnost musí mít povahu rozumnou. To znamená, jedině rozum je vlastností člověka na té úrovni rozumového vnímání, hodnocení to musí být. Čili to hodnocení musí dovést člověka dál od něho, to hodnocení musí mít povahu odvádět toho člověka od něho samého. Že tady není pro sebe a tak dále, to je zase už navazuje na... na cestu lásky a na ty ostatní oblasti. Zkrátka a dobře, tady se dociluje kvazi situace krajní, neboli, jak jsme ji to zatím jmenovali prekérní situace, né, vyhrocená. Protože, já říkám kvazi, jakoby, on normálními prostředky postupnými dostává se do krajních možností své činnosti. To znamená do krajní pozice od sebe, od toho "A" k tomu "Z", ze kteréhožto bodu "Z" je jediná možnost k vzestupu dál. Dokud nevyčerpá člověk svý možnosti, tak je to hříšné spoléhání na Pána Boha, když od něho něco chce. To nikdy není vyslyšen, známá věc. To je zákon. Zákon, protože nepřešel úroveň lidskou. Není to vinen nějak Pán Bůh, ale je to vinen ten člověk, že tu úroveň nevyčerpal možnosti lidské úrovně, v klidu je nevyčerpal. Když člověk zahálí, tak se podobá zvířeti, které, když si vykoná své, tak musí odpočívat, tak jenom odpočívá. Vykoná své pro sebe. Když člověk odpočívá samo sebou, protože je unaven, to je něco jiného, ne? Ale odpočívat proto, že jsem si pro sebe udělal, co jsem potřeboval a o všechno ostatní zakopávat, to je úroveň zvířecí. My nejsme specializovanými tvory, my nemůžeme se omezit jenom na své, to není možné. Koneckonců naše společnost ať je kapitalistická nebo socialistická nebo komunistická, to je jedno, nás vedou k tomu, že více pracujeme pro jiné než pro sebe. Že v tom musíme vidět správné pojetí osudové, řekl bych, celého lidství, my se čím dál tím víc dostáváme k tomu, k čemu bychom se dobrovolně nikdy nepropůjčili. Samotná... samotná činnost samosebou mě nikdy nedovede dost daleko od sama sebe. A to je její nevýhoda. Ledaže by to byla činnost, která by byla konána s takovým zaujetím pro věc, že by mě také tak daleko uvedla. Ovšem, kdybych byl nějak- nějakým výzkumníkem třeba, tak zabořen do toho svého problému, který bych řešil, tak by mě mohla ta moje činnost dovést hodně daleko od sebe. Kdybych zapomněl na sebe, manželé Curieovi například, že ano? Tam těžko říct něco o lásce, to je těžko, ta činnost je dovedla k této krajnosti, která souvisí s poznáním věčného života. A taky to poznávali, a- protože zapomínali při tom na sebe. Ale říkám si, že běžný způsob života lidského je takový, že člověk v určitém momentu, kdy dočerpá pouhé možnosti činnosti, násobí tyto možnosti láskou. Nebo násobí tyto možnosti zvýšením poznání, ano? Že totiž, tím nechci říct, že láska třebas musí za tou činností vždycky být nadstavbou, to né. Ale že není nikdo tak jednostranný, že by mohl jít jenom čistě výrazně činností nebo čistě výrazně láskou nebo cestou poznání, to není možné. Každý jdeme nějakým smíšeným způsobem. A přitom platí, že při prvních krocích se může jít napřed, řekl bych, jenom jedním směrem, třeba směrem lásky. Popud může být ze strany lásky nebo ze strany potřeby něco provést nebo z touhy po poznání. To tam může být ze začátku, ale potom to přejde všecko do všestrannější činnosti, která je naplněna i láskou i touhou po poznání. Když člověk třeba začne z- v bádáním v nějakém oboru, tak ze začátku prostě se toho zhosťuje jenom, protože se musí s tím nějak vyrovnat, jelikož to třeba na něm chce škola, né? Ale když to má určité úspěchy, tak si- tak se- tak si to zalíbí a potom už touží se dostat dál. Nastoupí cesta poznání, ano? A každá činnost vede k novému a novému poznání, samočinně převádí se do poznání. Člověk, který provádí nějakou činnost, nějakým způsobem se s ní ztotožní a přejde do vyššího způsobu poznávání té činnosti. Kdyby to byla nejprostší činnost řemeslníka, tak on poznává ten způsob, tu technologii daleko dokonaleji než ten, kdo to nikdy nedělal, čili přešlo to do oblasti poznání. A dokonce u toho řemeslníka třebas do poz- do oblasti poznání zcela zmechanizovaného, automatizovaného, čili ta činnost ho nějak nezatěžuje, ale osvobozuje ho od něho samého. Proto například, dejme tomu penzisti, pokud byli činní většinou ručně, rukodělně, ale také duševní pracovníci, jakmile vyjdou z této činnosti, cítí se vykořeněni, ne, a nepotřební a podobně. Což je tedy klamný dojem po té stránce, že oni mohou pokračovat na jiné úrovni, měli by, na vyšší. Ale když to nedovedou, tak samozřejmě jim chybí to, že to soustavné vycházení ze sebe už dále nemohou pěstovat. Že už to, co je podstatou, pravou podstatou pokroku člověka, vyjít ze sebe, to už bylo vyřazeno. Člověk tedy pokud jedná tak, jak mu to jeho možnosti dovolují, jak to nedovolují možnosti zvířete a niž- nižších tvorů, když jedná tak, aby vyčerpal všechny lidské možnosti na té úrovni, na které se pohybuje, ty možnosti toho pochodu od sebe k věcem, uskutečňováním něčeho mimo sebe. Nezneklidňuje se tím, nýbrž klidně se snaží dospět k určité mezi, tak se doporučuje, místo aby se na konci zneklidnil, že už mu to dál nejde, aby rozpoznal tento okamžik jako velice účinný okamžik k dalšímu vzestupu. Aby si uvědomil, že jestliže mu zbyla ještě touha jít dál a zároveň vědomí, že není lidských prostředků, kterými by se dál mohl dostat, nechť se nebojí této touhy, nýbrž nechť se nechá tou touhou nést. A dokud ho ta touha ponese, ať si je vědom tomu- toho, že ho vede do vyšších sfér, do vyšší úrovně, na další stupeň, ano? Čili to je ten přirozený způsob, jak se přechází z jednoho stupně na druhý. Definice tohoto bodu je, touha oproštěná od možnosti realizovat ji lidskými prostředky, ano? Jestliže ovšem člověk se dostane k tomuto bodu a chce využít tu činnost pro svoje osobní uspokojení, jenom pro své osobní uspokojení a pro nic víc, uspokojení v tom nejširším slova smyslu, ať je to po stránce finanční nebo jiné, na tom nezáleží, tak se vrací od toho bodu "Z" zase k sobě nazpátek k tomu ba- bodu "A". A je tam, kde byl, než začal. Čili je to točení se v začarovaném kruhu. Člověk by měl, jsa jednou donesen až k touze, kterou už nelze lidskými prostředky realizovat, neměl by se vracet s nepořízenou k sobě, nýbrž by měl povznést svou mysl k Bohu. Proto Ježíš nám radí: pracuj a modli se. To znamená, svou činnost dovršuj povznesením mysli k Bohu. Aby ten užitek se nevracel k tobě, nýbrž aby ty ses vracel do domu Otcova. Asi tak. otcova tak