Karel Makoň: 77-04A-Zlin (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Uvědomte si, že Ježíš Kristus nám k tomu dává přesné dispozice. Mluví o cestě široké a cestě úzké a trnité. To znamená, když vyhovím běhu událostí tak, abych bez ohledu na to, jestliže je to správné, spravedlivé, dobré, láskyplné, to udělal, je to sice cesta nejmenšího odporu, cesta široká, ale vůbec nevede k Bohu. přitom přestávám mít základní hledisko správné, a to jest: vzdaluji se tím od Bohu- od Boha nebo se k němu přibližuji? Toto musí být hledisko, které při všem tom učení se lásce musí být hlavní, ústřední. Je toto cesta k Bohu, je toto krok na cestě k Bohu? Jestli je to spravedlivé v očích Božích, když to neodporuje jeho příkazu, naopak. Jestliže to odpovídá to, co nás křesťanství učí, tomu všemu, co nás učí Ježíš Kristus, hlavně v Horském kázání, že? Pak samosebou je to cesta k Bohu, je to cesta do království Božího. Jestliže je to ale oportunistický způsob jednání, to znamená vyhovění okolnostem, zalíbit se tomuto světu, zalíbit se mocným třeba nebo prostě slevit. Nebo být protekční nebo jde o lidi, vždyť mně jde přeci o lidi, jak bych jim toto mohl udělat. Kdyby to byl cizí člověk, toho pak, to se nedivím, to bych mohl, ale mým lidem to udělat nesmím. Takhle se nesmí při tom myslet. Vaši lidi, to jste vy, to je vaše "já". A toho vás Kristus zbavil. On vás chce dostat do... do situace nebo do... do způsobu jednání, ve kterém neprotekčně s každým jednáte stejně. To znamená, když z toho nic nemáte, tak stejně spravedlivě a stejně dobře jednáte, jako když z toho něco máte. A ono by se to dalo definovat tak: nikdy se nevzdalovat daleko od vůle Boží. Vždycky se dotazovat: co je vůle Boží? Vnitřně se dotazovat: co je vůle Boží? Když nerozumíte, co je vůle, když nevíte, nemůžete se rozhodnout, jestli a nevíte, jestli budete opravdu konat vůli Boží. Jsou takové situace, že nevíte, je to vůle Boží nebo není to vůle Boží? Nabízí se vám několik alter-alternativ, tak lépe jest chvilinku počkat, utišit se. A když to ani potom se to ani nedovíte, tak raději se do toho nepouštět. A říct těm lidem, kteří to na vás chtějí, to je nad síly, tomu nerozumím, situaci nerozumím, si tu věc musím rozmyslet a tak dále. A nedělat to, čemu nerozumím, že je dobré, o čem nemohu prohlásit, že je to dobré nebo aspoň neutrální, jak jsem to dříve nazýval, ano? To radši nedělat. A samozřejmě, kdyby se člověk mohl rozhodnout mezi dobrem a zlem, to by bylo na světě velice snadné. Ale on musí dělat kompromisy často, víte? On musí volit někdy ze dvou nebo více zel to menší. A z několika dober musí volit zase to největší dobro, rozumíte? Čili tyto zásady musí být. Když musíte dělat zlo, tak abyste věděli, jaké dobro, jaké větší dobro to bude mít za následek. Že například: pro svého člověka to neudělám, to bude doma zle. Pochopitelně. Ale jaké větší dobro z toho bude pocházet, když jsem zastával objektivně dobro, toho si musím být vědom. Co je mi do toho, že doma budu mít peklo, když jsem zastával dobrou věc. Když ani nepomůže třeba, když to doma vyložím, ale musím mít klidné svědomí, neprotekčně jednat, ano? bych vám řekl, jak se pozná, že se vzdaluju od Boha. Že například se nemáme vzdalovat od Boha, od jeho vůle. Protože, jak se vzda-vzdalujeme od jeho vůle, tak ho přestáváme taky milovat, jo? Přestáváme plnit jeho příkazy, a tím se tedy od- odnaučujeme milovat ho. Jak nám něco nevychází v tom světě, tak z toho poznáme, že to není vůle Boží. Když to jde samo, tak je to vůle Boží, rozumíte? Když to jde samo, nenásilně. Ovšem, aby to samo šlo, tak musíme všechno proto, pro tu, musím plnit ty dva body předešlé, jo? Neprotekčně milovat, hledat dobro, správně jednat, ne? Když se správně snažím jednat, tak to potom, tak se potom dostanu na úroveň událostí, která je vyšší. A že to všechno jde samo. Jakmile to nejde, tak jsem z úrovně spadl. A musím se tam dostat zase tím, že se štípnu a řeknu si: tak v čem se máš rád, v čem ses vzdálil Bohu? V tom se nesmíš mít rád, a to musíš napravit. vám nemohu tohleto radit, co vám teďka řeknu, ale dám to sem přesto do toho písma, že když jsem toto vždycky zjistil, tak jsem dělal pokání. vám to neradím, jsem se trestal. jsem kolikrát nevěděl, jak to jinak udělat. Jak radikálně proti sobě zakročit. Tak jsem dělal něco, co mně bylo krajně nepříjemné. Tak jsem si říkal: toto jsi nikdy nedělal, protože ti to bylo krajně nepříjemné. Ale jestli je to účelné, rozumíte? Ne protože by to bylo nepříjemné, tak jsem to začal dělat, že to bylo účelné, ale bylo to nepříjemné. A dělal jsem to tak dlouho, dokud se mi nezjevila vůle Boží, v čem jsem se zmýlil. Jsem třeba se dověděl, že jsem se mýlil, rozumíte? Ale tím, že jsem se začal zapírat někde jinde, tak vzrostla moje míra sebepoznání. A jsem věděl, v čem chybuji, rozumíte mi? To nemohu radit, to je radikální způsob. Ale tím jsem zabránil a zabraňuju dodnes často velikým krizím. Takže lidi, když se na dívají, tak přímo říkají: proč se, chlapce- chlapče, trestáš? A jsem říkal: kdyby jsi znal, jaký jsi padouch, že si to nemohu jinak vymluvit, tak by si se nedivil, že se trestám. Proč ty například, to a to neděláš nebo to a to nechceš a tak dále. Na to říkám: mně alkohol třeba moc voní. A takhle se všelijak vymlouvám, ne? Ale ve skutečnosti trestám sebe za to, že nejsem ochoten dělat něco po dobrém. Nebo že něco nejde a v tom nejsem ochoten vidět volání Boží, protože sebe moc mám rád. Když mně něco nejde, tak v tom mám vidět volání Boží, když chce k sobě přitáhnout. A musím hledat všechny prostředky, jak se k němu zase přiblížit. protože, že mně je to nepříjemné, prosím vás, co se děje, to nesmí být hledisko. To kdybych zastával to hledisko, tak to se vzdaluji ještě víc od Boha. Se nesmím bát nepříjemností. Naopak, si přišiju takovou nepříjemnost na tělo, že dělám něco nepříjemného, co je ovšem účelné, ne proto, že je to nepříjemné, a tím se zbavím sama sebe. Včera jsme se pokusili o jednu pro vás novinku, že totiž jsme vyvodili důsledky z toho, že optimálně žitý den v činnosti není koncem, říkám optimálně žitý z duchovního hlediska, den, není koncentrací, nýbrž je meditací. Kroužením kolem toho centra soustřeďovacího, kolem toho systému soustředění, čili příprava na soustředění. A podobá se to celému tomu dění, které jsme prodělali, kterého jsme byli svědky nebo na to se ani pamatovat nemůžeme, na kterém jsme byli podílníky při tom, čemu se říká stvoření. My bychom měli celý den považovat za opakování tvůrčí činnosti Boží v malém. Co Bůh dělal ve velkém, že stvořil celý vesmír, a přičemž my jsme ho přistihli dnes jako při úkonu, kde ten vesmír stojí nebo je v takovém stádiu vývoje, že z něho vyprýštilo jasné naše vědomí. Tak my bychom měli, k tomu jsem vás chtěl přivést, dojít k názoru, že se ocitáme ve stádiu rozpracovaného díla. Že přeci nemůže být smyslem vesmíru, aby něco z Boha vyšlo a zůstalo mu to vzdáleno a zůstalo mu to cizí. Proto se ve Starém zákoně všechno tak dramatizuje při tom pádu z ráje a tak dále. A také v životě Ježíše Krista, v Novém zákoně se to dramatizuje. Aby bylo znát, jak záleží Bohu na tom, aby toto dílo, které začal a ke kterému přizval v určitém okamžiku člověka, aby bylo zdárně dokončeno tím, že by člověk byl vtažen tam, odkud přišel, do Otcova domu. Svatý Pavel říkal: tak Bůh miloval člověka, že svého jediného Syna poslal a obětoval, aby skrze jeho oběť člověk se mohl vrátit k Bohu. Zrovna takhle to je. My bychom měli pochopit, že toto je smyslem této fáze stvoření. Že je tady člověk, který tuto myšlenku může pojmout, že je ji schopen nejenom pojmout, ale i realizovat. Při realizaci jsou samozřejmě určité potíže. Protože tou realizací předbíhá ten celkový pomalý vývoj, který ještě celý vesmír čeká. To není ale něco, co by nebylo správné. si myslím, že my děláme tak krutou nenáležitou věc, děláme násilí království Božímu, to je pravda. Ale to království Boží je tam, Ježíš Kristus o tom říká, to to násilí trpí a je rádo za ně, přijímá je a je tím dobyto. Ježíš Kristus od nás chce, abychom toto násilí prováděli, abychom se nedívali na rostliny jenom jako na krásný dar od Boha. Abychom se nedívali na ostatní, kteří to ještě nedělají: vždyť ten taky nejde, tak co bych se namáhal. Je to tak řídká možnost se tam někam dostat, že... že... že... že by bylo celkem škoda, kdybych se o to vůbec snažil. Takhle nechtěl Ježíš Kristus, abychom mysleli, protože řekl Samaritánce: kdybys chtěla, měla bys život věčný. to zkracuji, pochopitelně. A tak taky my, kdybychom chtěli, tak bychom měli život věčný. Co se od nás chce? Abychom se připojili vědomě k vůli Boží, připojili k vůli Boží. Je to otázka vůle. Je to otázka zase připojení naší vůle k vůli Boží, abychom se k připojili tak, aby nás ona vynesla k sobě. My nemáme tu sílu, abychom naší vůlí k nim došli- k němu došli. Ale když se k připojíme, tak se to stane, viztež Pannu Marii. Ona se připojila k vůli Boha, k vůli Boha Otce a narodil se z Ježíš. A tak to šlo potom dál, to jsme si tady mockrát líčili. Čili vždycky to bylo připojení k vůli Otcově, k vůli Otcově. A při tom je fakt, že ta vůle lidská, která se připojuje k vůli Otcově, napřed se nějakým způsobem pozměňuje, zjemňuje, jak to Ježíš ukazoval do křtu v Jordánu, a pak se ztrácí. Pak přestává být vůlí toho člověka. Protože člověk do takové míry se setkal s Bohem, že pociťuje jeho vůli a připojuje se vědomě k jeho volnímu, tvůrčímu aktu. A to potom dělal Ježíš Kristus od Jordánu dál. A po Jordánu, to nebudu teď tady rozvádět. Tak teď ještě dál. Prosím vás, jestli je tedy pravda, že my, jako celé stvoření, jsme jednou vyšli z domu Otcova, tak myslím, že není nic těžkého vzít na srozuměnou, že nás nevyhnal, že nás zase čeká. Že v tom stvoření, které on rozvinul, máme jenom nějakou funkci, kterou ve spolupráci s ním máme splnit. Není třeba funkci rozumět, na to vás upozorňuju. Nelamte si tím hlavu, nezneklidňujte se tím. Panna Maria vám jasně napovídá: nevím, kterak se to může stát. Když nevěděla ani kterak se to může stát, že porodí, když ne- nepoznává muže, tak ani nevěděla, proč se to stát, pochopitelně. Nevěděla nic, ale byla přemožena tou vůlí Boží a připojila se k ní. Nic od vás se nechce, žádná spekulace, nýbrž uznat, že toto stvoření není dotvořeno. Že to je odchod, že jsme ve fázi odchodu z Otcova domu a dost daleko. Že jíme s vepři. A to je dost daleký odchod, to je nejkrajnější mez. A berte na vědomí, že z této krajní meze je nejsnazší přístup zpět. Je to sice vzdálené, ale nejsnazší proto, že tam nemůžeme být utěšováni například rajskou blažeností. To je dávno za námi. Dokud jsme si žili v ráji, tak je pochopitelné, že jsme netoužili po Bohu. My jsme toužili jenom mít ještě víc toho života, proto jsme sáhli na jablko poznání. Je to tak? Abychom plněji ten život žili. Ale dneska vidíme, že pojíst si jablko poznání znamená přijmout nový úkol. Když totiž vy po této cestě půjdete dál, tak si nesmíte myslet, že to znamená uspávací metoda. To je braní úkolů. Ježíš Kristus to jasně ukazuje, že kdo se za ním odebral, tam to nekončilo, dostával okamžitě úkol. Ti chudáci učedníci, sotva se u něho ohlédli, je poslal dělat zázraky. Dovolte si to, dělat si ty zázraky. Protože nejste jeho učedníci, nemůžete je dělat. Ale jakmile se jeho učedníky stanete, budete nuceni aspoň být svědkem toho, že ty zázraky se dějou. Napřed se budou jenom dít, ale budou se dít za vaší pomoci, nikoli bez vás. A největší zázrak, jehož můžete být svědky, kdy, dnes a denně, je ten, že když všeho necháte, a vám vysvětlím, co je to všeho nechat. A půjdete za ním, k tomu nemusíte mít ani formulaci větnou ani formulaci obrazovou, půjdete za ním tím, že se mu odevzdáte. Že mu svůj život předložíte bezeslovně, protože jestli to chcete udělat, tak je zbytečné slovo. On není tak hloupej jako my, abysme museli česky mluvit, není třeba. To není člověk. Tomu není třeba slovo říct. mohu chtít. A čím méně slov i beze slova mohu chtít. si to přeci mohu přát, a nemusím k sobě při tom mluvit. Sice není mi... není mi pětaosmdesát, abych musel říkat: postavím na kafe. A můžu na to kafe postavit, aniž si to říkám, prosím vás. Tak na to vás upozorňuju, že ta formulace je vždycky něco, co budete muset dříve nebo později odbourat. Na vám protože to je projev stvořeného. Když budete říkat jméno Boží, tak je to projev stvořeného. Proto jsem vám včera do toho mluvil, abyste pořád nemohli kecat, abych taky směl za vás, aby vy jste byli chvilinku ticho. Abyste pochopili, že tímhletím způsobem jdete víc k Bohu, než když něco pořád prohlašujete. Co jste se toho naprohlašovali. A kde jste? Nikde! Tak s tím, prosím vás, přestaňte. A dělejte něco! A to něco dělat, to znamená, to by bylo nejlépe celý den se takhle se připravovat, abyste kroužili tou svou činností okolo... okolo Boha. Co to je kroužit, nevzdalovat se? To znamená vědomě dělat to, o čem mohu nabeton říct, že to není proti vůli Boží, že je to správné, spravedlivé, dobré, jestli je možné laskavé, dobročinné, jestli je to možné. To vždycky není možné, na tom nezáleží. Tak, aby v tom nebyly hloupé myšlenky. si od tých hloupých myšlenkách pomáhám, protože nejsem jich prost, zrovna jako vy, tím způsobem, jak jsem tady říkal tomu Bobovi, že si zpívám. Když si zpívám, věřte mi to, nemohu hloupě myslet. Nemohu ani nic formulovat. Vůbec nic nemohu formulovat. nevím, jestli jsem zpěvná nátura, ale prosím vás, to můžete i falešně zpívat, to vám nikdo kontrolovat nebude vnitřně a nebudete moci myslet jinak. Slovně nebudete moci myslet. Ten zpěv je víc než slovní myšlení. A je to již blíž Bohu, protože při tom nic nepokaňháte, nemyslíte na hlouposti. Samozřejmě kdyby vám to dělalo potíže a museli byste vymýšlet noty, to by bylo hrozné. To, to taky obecně tedy neplatí tohleto. No jsem to mohl radit Bobovi. Takže, když člověk celý den krouží tímto způsobem okolo toho, co večer nazývá, říkám nazývá, koncentrací, tak si nesmí potom večer myslet, že se zkoncentruje. Nýbrž, že když bude reprodukovat na vyšší úrovni to poměrně vzdálené kroužení okolo spravedlivosti, pravosti, pravdivosti, opravdovosti a moudrosti Boží, když bude bližším způsobem kroužit, že patrně bude větší naděje, že do něho vejde. A myslím, že když nejsem vázán na konkrétní činnost, která je poměrně vzdálená tomu blízkému kroužení, které jsem vám předváděl včera večer konkrétními myšlenkami na chrám Boží, tak že vás to blížeji připraví. To, co jsem prováděl včera, měla být takzvaná příprava blízká. Ovšem příprava blízká bez přípravy vzdálené zase stojí ve vzduchu. Ta nemá základ, ta je na písku, ta se hroutí. Vy nevíte, co s tím, vy... vy nevíte, co potom, co s tím máte dál udělat. Proto vám to chci teď poradit. Samozřejmě, zase to nebude obecně platné. Možná, že nikomu z vás to, co vám teď řeknu, se nebude hodit. Že zrovna to nebude vás styl. vám ale nemohu radit nic jiného, než to, co sám dělám, pochopitelně. Nemohu radit nic jiného než to, co jsem sám vyzkoušel. A tak bych vám radil, když vám dneska budu zase napovídat, teď víte, takzvanou blízkou přípravu, to znamená, že budu, když budu blíz- blíz- velice blízko použit ta vaší s vaší myslí, se jenom poddávejte myšlence, jako kdybyste vy to vyslovovali, to nes- nesnažte se to po mně opakovat. Jenom... jenom dej- jenom to poslouchejte, vnímejte to. za vás dělám tu hrubou práci, vás nenechám formulovat. Vás vzdaluju od toho, co vás vzdaluje, a nepřibližuje. A to je ta vaše formulace, se kterou se namnoze spokojujete. to za vás provedl, abyste vy z toho měli jenom ten užitek. Abyste z toho měli jenom toho ducha toho. Abyste viděli v tom toho ducha, abyste ho postihli, abyste se jím dali unést, rozumíte? Když se mi toto povede, tak to unešení tou myšlenkou bych vám radil využít takhle. Třeba řeknu: svatý Pavel, začnu s tím, co jsem včera začal. Svatý Pavel řekl: chrám Boží jste a duch Boží ve vás přebývá. Tak jsem to formuloval, jsem dva jeho výroky stáhl v jeden. Protože jsem, protože mně šlo o ten vnitřní chrám. A toto, že svatý Pavel řekl, jsem vám včera řekl, to je upozornění na vaši přednost, kterou máte před všemi tvory tohoto světa. Před zvířaty, rostlinami a tak dále, před živými i mrtvými stvořeními. A vy se toho celý den nevšímáte, této vymoženosti. Možná ze skromnosti, možná z dojmu, že to nedokážete, anebo netečnosti, že o ten chrám nesto- nestojíte, že vod něho, že do něho nechcete vstoupit. Ale protože je to, to nejlepší, co v životě můžete udělat, vrátit se do Otcova domu. A protože vás upozornil svatý Pavel, že ten Otcův dům je ve vás, prosím vás, buďte tak dobří a nes- si předse- musíte předsevzít, že do toho chrámu vstoupíte. Tedy první musí být volo chci, chci tam vstoupit. "Chceš-li kdo za mnou přijít". musím v sobě vzbudit touhu. Tak po tomhletom bych mlčel teď, že ano? A vy byste, pokud tato touha by ve vás byla vzbuzena, byli s tím spokojeni. Neformulovali si: Pane Bože, opravdu toužím, prosím tě, toužím... toužím opravdu, toužím... toužím... toužím... toužím, no prosím vás, to je blbost. Žádnou formulaci na vás nechci. Tu jsem za vás udělal, jo? Prosím vás, jestli opravdu to ve vás vzbudilo touhu, tak to je stav touhy, to je lepší než jakákoliv formulace. jsem tu formulaci proto za vás provedl, abyste mohli vstoupit do stavu touhy. Tohleto je názorné učení koncentrace. Protože vy musíte vstoupit ze stavu tohoto povídavýho světa diskurzivního, dějepisného, do stavu, v jakém existuje Bůh, nejvyšší existence. Jeden z jeho stavů je stav vůle. A tento stav, to je láska, upozorňuji vás. Čili, když budete chtít, setkáte se s jeho láskou. To je první věc, kterou bych vás chtěl učit, ano? vás dost dlouho nenechám po tomhletom úvodním slově chtít, protože vy mi za chvilinku chtít nebudete, že zvadnete za dvě, za tři vteřiny. vás nechám ještě chvilinku uležet, pochopitelně, ale ne proto, abyste měli jiné myšlenky. Nýbrž abyste si jasně uvědomili, moc dlouho jsem nechtěl, nemuseli jste si to říkat, abyste si toho byli vědomi, že vy nejste schopni toužit. Takhle se ohodnoťte. Čím dříve přijdete k mínění, že jste neschopní, tím je to lepší, snáze sebe opustíte. Vždyť mně o nic jinýho nejde, než abyste toho padoucha, který jediný vám stojí v cestě k Bohu, abyste ho opustili. vás budu učit ještě jiným vlastnostem než chtít a taky dlouho nevydržíte. A když se přesvědčíte, že v ničem nevydržíte, tak možná že přijdete na to, že tady je jenom milost Boží, která je schopna vás tam převést. A to je ta síla za tou stěnou. Kdybyste totiž přestali věřit, že za dveřma je milující Bůh, že je tam Otec, jehož vy jste synem, kterého když vy požádáte o chleba, že po vás hodí kamenem, pak toho, prosím vás, nechte. Ale to myslím, že mezi vámi není nikdo, kdo by si toto myslel. Za těmi dveřmi je opravdu milující Otec, na to vás upozorňuju. A jestli vám neotevře, tak jste vinni jenom vy, které před sebou, kteří před sebou máte tisícero zástěn, nejenom ty dveře úrovně. Ale dveře sebelásky, dveře neschopnosti se odevzdat, vzít svůj kříž, odosobnit se, sebe zapřít a konečně následovat. Ani jedno ani druhé ani třetí ani čtvrté. A jestliže na toto přijdete, tak druhý den si budete počínat jinak. Vy se budete snažit vědomě ho následovat. A jsem dost snad napsal o činnosti, abyste věděli, jak činnost vypadat, prosím vás, je toho dost. to tady nebudu opakovat. Abyste tu činnost zavedli příště tak, že by vás opravdu odosobňovala a že by vás přiváděla blíž k Bohu. Ta vzdálená příprava obrovskou výhodu proti koncentraci v tom, že když přes den děláte činnost, která... která se shoduje s vůlí Boží a která se mu neprotiví, ta tu velkou výhodu před koncentrací při... při které míříte k Bohu, že totiž když tuto činnost dokážete dělat tak, abyste to dělali proto, že on si to přeje, a ne proto, abyste se s ním spojili, ono to přímo konkrétně nejde, se spojit, že ano? Jako by to dopadalo, že to děláte proto, abyste byli na jeho poli a na jeho pra- na jeho poli pracovali. Jako třeba s tím strojem, né? Tak to spojovací účinek. Protože si to vlastně nepřejete to spojení, chápete to? Ale ten miluje, kdo plní vůli mého Otce. Ten miluje Boha. A když vy, takže nestarejte se předem o nějaké spojení s Bohem. Starejte se o to, abyste dělali správně, jak si to Bůh přeje. A teprve vyvrcholením toho budiž koncentrace, rozumíte? si říkat, jdu do Říma u každýho patníku, jak jsme kolikrát opakovali. Nýbrž prostě dělat dobře, jít správným směrem. A jít správným směrem, to je velice snadné. Velice leh- velice snazší, než se spojit s Bohem, že to není ve vaší moci. Když se mu jste ho poslušni přes den. Teď se od něho nevzdálit, kroužit kolem jeho vůle, hledět vystihnout jeho vůli. Není to pravda? Čili to je cenné na vzdálené přípravě. Zhasni to. Jestliže vy konáte jenom to, co Bůh si přeje, aby bylo vykonáno, bez ohledu na to, jaký to bude mít pro vás efekt, tak takové činnosti říkáme nezainteresovaná činnost. to nedělám pro sebe, nýbrž jasně to dělám pro něho, protože on si to přeje. To je opravdová práce na jeho poli. A to je nejlepší příprava na vstup do domu. Prosím, není to vstup do domu, to je jasné. Ale je to jedinečná práce na jeho poli. Kdyby ten služebník, který pracuje na jeho poli, myslel na to, co za to dostane, to by se příčilo tomu celému podobenství, které tam je a i tomu podobenství o těch hřivnách. Ti, co měli správcovství těch hřiven, ti nemysleli na to, co jim to vynese. Ti opravdu chtěli vyhovět přání toho hospodáře. Hospodařte s tím. Neřekli jim: se vám odvděčím. Tu větu tam nemáte v žádném vydání. Hospodařte. Je to tak? Takže oni neměli příslib. A tato nezainteresovaná činnost je velice důležitá. Je takzvaná vzdálená příprava. Ovšem, když potom skončíte práci na poli, tak máte přeci právo vstoupit do jeho domu, a to jsem vás učil včera večer. To právo máte, to vám náleží, protože jste pracovali na jeho poli. Hoden je dělník mzdy své, ale nemá na ni myslet celý den. Jakpak by to s tou jeho prací vypadalo, né? Tak když potom vejde do toho domu Otcova, tak zase musí tomu Otci nebo tomu hospodáři dokázat, že mu šlo, jak při práci na poli, tak při tom vstupu o toho hospodáře, a ne o sebe. Když mu začne najednou jít o něho, tak přijde, flákne nářadím někam do rohu a jde se najíst, že ano? To ne. Vy jste se tam nepřišli najíst do koncentrace. Vy jste tam přišli tomu Bohu, tomu hospodáři posloužit. Vyhovět jeho přání. Co je jeho přání? Co? Teďka se podivte. Jeho přání je s vámi se spojit. To je jídlo, které mu dáváte. Že vy se opášete, jak tam je řečeno, to znamená, vy na sebete- na se- na sebe berete myšlenku, kterou jste přes den neměli, to opásání jste předtím neměli. A to je myšlenka nová, čistá, tam jsme měli špinavý oděv, to je jasné. To je myšlenka čistá na spojení s ním. A to, co mu připravujete, to je od vás jemu... to je od vás jemu, neříkám, že je to vaše. To je jeho jídlo, které mu patří a vy mu ho jenom připravujete. na tak mu které musíte vědět, vy jste ho nevyrobili v koncentraci, to není vaše dílo. Jste teprve ještě služebníky neužitečnými třeba. Myslíte, že proto jste dobří, že mu tohleto děláte. Ale to je to důležit- to je ten správný duch koncentrace tuhleto. Jak zaujmete jiný, tak vás mohu ujistit, že to nikam nepovede. Ještě ne... ještě ne. Tak jsem se snažil v tom, co jste dosud měli napsáno, vylíčit, co je to činnost, která vede k Bohu. Budiž vám jasno, že není člověk tak utvářen, aby mohl být jenom činný, aby to taky vydržel. Proto taky večer lehá, nejdéle večer a odpočívá od činnosti. Nejenom to, během dne nesčetněkrát si musí odpočinout. A to vám je jistě dostatečným důkazem toho, že člověk není schopen jenom činností soustavně k Bohu jít. Že musí nějakým způsobem kombinovat všechny složky toho, co z Boha vyprýštilo a zhmotnilo se nebo realizovalo se v člověku. A Bůh se realizoval v celém tvorstvu trojím způsobem, jak často opakujeme, svou existencí, svým poznáním a svou láskou. A všechno do takové míry, jak ten který organismus, to znamená existence, ta která úroveň unesla tyhlety absolutní vlastnosti Boží. Absolutní vlastnosti Boží. Žádná neunesla tyto absolutní vlastnosti absolutně. Každá jenom relativně v poměru ke složitosti svého organismu. A tady je veliké pokušení, které na člověka číhá, že totiž člověk je velice složitá bytost. To biolog, a to my pozorujeme i v jeho způsobu myšlení a jednání, že se kolikrát nevyznáme sami v sobě. A protože je tak složitá bytost, tak se do něho vtěluje do značné míry vědomí od Boha dané. Do značné míry, to znamená poznávací schopnost, do značné míry existence, to znamená existence velice složitá. nadaná takovými vlastnostmi, že o mnozí říkají, myslím, že plným právem, že je vesmírem v malém, že? To znamená, že v něm... že v něm nechybí nic, co je v celém vesmíru. Do určité míry a v určitém smyslu analogicky je to pravda, analogicky tomu tak je. Tak a potom koneckonců je v něm i ta láska v tom člověku do takový míry, aby byl schopen na tomto světě žít jako člověk. Protože kdyby tato láska nebyla v něm zastoupena do takové míry, jak si to vyžaduje složitý lidský organismus, tak by opravdu ten člověk zhynul. Protože on musí od začátku své existence prokazovat lásku. Napřed vůči sobě, že se snaží pít to mlíko matčino a tak dále, ale to je láska. Pak k sobě, jo? A k tomu novému organismu, který ta duše dostala k dispozici. A pak to rozšiřuje dál. Takže, jestliže jsem analyticky napřed třebas rozebíral v těch spisech rozpojení, potom cestu činnosti, teď budu roz-rozebírat cestu lásky, potom cestu poznání, jestli se k tomu dostanu. Tak prosím, zásadně nedokonalé v tom je to, že jsem to rozebral na části, které patří k sobě. A tak teď se budu snažit, aspoň dneska dopoledne, dát dohromady dvě částky, činnost a lásku, aspoň tyto dvě. Kdyby to dílo mělo být ideální, tak bych pro každého z vás, kdybych vás ovšem poznával, a proto nikdo nikdy ideální nebude, protože každý z vás je jiný a já... píšu obecně, píšu obecné vzorce. Tak kdyby to bylo ideální, tak bych pro každého z vás provázal všechny ty složky tak, aby vám to vyhovovalo vašemu složení. Vašemu poměrnému složení těchto složek. Nebo poměrné schopnosti užívání těchto složek. A proto Indové říkají, že je to individuální cesta, která se hodí vykládat pro každého individuálně zvlášť, a ne pro dva nebo pro tři najednou. No, tak třeba, jsem zvlášť si dával pozor, abych vám ukázal, že všechny cesty k Bohu vedou přes hluboké krize a cesta lásky přes ty krize nebo přes tak hluboké krize, mírně řečeno, vás voni se řekne nic nedělá dokonale. Kdyby dělal dokonale, tak by vůbec nebyly žádný krize, ale přes tak hluboké krize nejde. proto, že je to cesta lásky. Proč tomu tak je? Protože například činnost, kterou člověk dělá, začne od začátku tohoto života dělat pro sebe, tím začne. To dítě, to je sobec. To nepomýšlí a vůbec nemá možnost pomýšlet, že neví, nezná stav matky, jestli ta matka nekonečně mléka. To by ji vysálo. A aby se samo udrželo naživu. To je vlastně vzor sobeckosti, nevědomé sobeckosti. To je tomu dítěti vrozeno, to je část vrozených hodnot, které převzalo ze zvířecího života ještě. Že totiž to zvíře také vrozeným způsobem dělá něco, co se vůbec neučí, co je mu vrozeno. Sání mléka u toho dítěte je vrozená vlastnost, a není-li dostatečně dobře vrozena, tak to dítě musí umřít. To musí být vrozeno. Moucha, která by neměla vrozenou vlastnost lítání, nebyla by mouchou, musela by chcípnout. To musí být vrozeno. Ta husa, která by neuměla od útlého mládí tu svojí husí signalizaci, tak by vůbec nebyla vnímána matkou. Ta musí být vnímána tou husou, která ji vede. A voni se dorozumívají tou signalizací. Němé mládě by zahynulo, matka by o něm nevěděla. Tam to jde dokonce tak daleko, že dítě... dítě jejich, tedy zvířecí, to znamená jejich mládě, vypadne z hnízda, a se ty rodiče o nestarají. Ono tam prostě v tom hnízdě není. Kdyby to mládě husí než- nežbleptalo něco, tak ty rodiče o něm neví. Ty to nemají spočtěno v tom stádu, neumí počítat. Mají veliké vlastnosti, ale počítat neumí. No a tak teď, když třeba ti učedníci zřejmě šli za Ježíšem, a to jsem mockrát zdůrazňoval, aby vám toto nezůstalo skryto, protože měli dojem, že bude konec světa. Že se z něho mohou zachránit jenom tím, že se připojí k věčnýmu životu, tak tam šli za ním z osobních důvodů. Aby sami získali spásu. Záchranu z toho konce světa, jak jim to musel konkrétně Ježíš znázornit, aby vůbec měli o tom nějakou představu, protože představu věčného života nemohli mít. On jim to musel předvést na konci světa. Že u nich šlo, a u každého z nás jde o konec světa. O nic jiného nejde, on nelhal. Jenomže představu o tom jim musel dát lidskou. My ji nemusíme takhle lidskou mít. My jsme trošku dál než ti rybáři, protože máme za sebou nějaké poznání, které mezi tím proběhlo v lidské společnosti. Toto je na vzestupu. Takže nám se to vykládat trošku jinak, než rybářovi tehdejšímu. No ale dopadlo to přeci jenom tak, že nejenom ti apoštolové se hádali, kdo bude největší v království Božím. Ale že intervenovali dokonce rodiče jejich jestlipak, že jo ty matky, jestlipak můj syn bude mít pořádný místečko v tom království, že ano? Čili to tam je úmyslně napsáno, aby bylo patrno, jim šlo, že to byli sobci. Čili to byla čistokrevná činnost proto, aby mně to něco vyneslo. Tak voni to pojímali. A teď proti nim stál Ježíš, který to takhle vůbec nepojímal, ale musel si s ni- s nimi nějak poradit. Jak to měl dělat? Od prvního momentu je nadal mocí, ještě jim k tomu dal nějaký komentář, neboť říkal: ve jménu mém to dělejte. A to byl ten komentář, tady to na- napsáno velice ve zkratce, že v tom jménu je ta síla, ve kterém on to dělal. Čili, že to není z nich, tím že to, že oni znají to jméno a potom mohou tím jménem působit zázraky. Že to není jejich síla, rozumíte mi? Mělo jim to stačit k tomu, aby věděli, že kdyby ta síla s nimi nebyla, že by okamžitě přestali dělat zázraky, to by měli vědět. Ale on chudák musel vstoupit na kříž a ukázat jim svoji bezmocnost velice lapidárním způsobem, aby to i ten nejtvrdší z nich pochopil. A aby to celý lidstvo pochopilo do budoucnosti. Že jakmile ta síla, která je jedině z Boha, od člověka odstoupí, jakmile člověk nechodí s Ježíšem, jakmile nenásleduje nebo je mu tato možnost odňata, musí být po určité době odňato vedení osobní totiž, aby se přešlo do vyššího vedení neosobního. Neboť tento svět je příprava k nadlidskému stavu, a ne k lidskému zlepšenému. Tak pak to všechno skončí, a není to zase, jako to předtím nebylo. A takže zákonitě se dostavilo to, co se stalo svatýmu Petrovi, že tam- ten tam symbolizuje všechen, celý ten stav téhleté společnosti, na svatýho Jana, že začal si uvědomovat, že se mýlil, že miluje Ježíše. Miloval sebe. A tu činnost dělal kvůli sobě. To mu potom bylo velice jasno. Přestože dělal zázraky jako ostatní a jemu samotnému připadalo, že poslouchá mistra, nikdy mu neodporoval a že dělá, že je ve službě jemu. Ale byl ve službě jemu, o tom není pochyby. Ale jenom kvůli sobě, ve službě jemu kvůli sobě. Tak je to správně definováno. A teď byl z toho bludu vyveden hroznou krizí, protože Ježíš věděl, že jedině když zbaví Petra Petry, toho Petra vybaví z toho Petra, tak jedině tak mu pomůže k tomu neosobnímu vedení. Ten Petr musí se dovědět, že je ničema, že je k ničemu. A že veškerá moc pocházela z Ježíše spojeného s Bohem Otcem. A jakmile tato by s ním nebyla, tak on nic není. Vezmeme si hned, nedokončíme to, ale vezmeme si hned příklad svatýho Jana, miláčka Páně. Ten asi byl jediným člověkem z těch dvanácti, který nešel za ním kvůli sobě. Který slyšel o Ježíši, když byl ještě žákem svatého Jana Křtitele a zahořel k němu láskou. Láskou, kterou-které sám