Karel Makoň: 78-02B-Praha-Kaly (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Obvykle nás méně udiví, že v nás působí ta milost boží než jak nás udiví že působí v jiných u nichž jsme nemohli s tím vůbec počítat třeba, že někdo, kdo se k nám stavěl zády a nebyl ochoten nikdy nám pomoci, najednou se k této pomoci dobrovolně hlásí aniž jsme ho o to požádali. Nebo jaksi nedobrovolně provádí to, co bychom sami my nedokázali provést doplňuje naší činnost tak aby byla komplexní. Čili bychom mohli říct Působení milosti boží vždycky komplexní charakter. Když my nějakým způsobem někam k něčemu míříme tak nikdy to není komplexní, my vždycky na něco zapomeneme co s tím souvisí. ale pán bůh nezapomene ani nejmenší detail, který je k tomu zapotřebí. všechny servítky jsou, všechny lžičky jsou seřazené, všechno je naservírováno tak, jak by nejlepší do nejí nejdokonaleji poučený člověk nedokázal. To znamená si vždycky říkám pane bože o co všechno ty se přitom staráš? Jsi snad tak malicherný? To člověka svádí k takovému názoru a ne ten je tak důkladně milující, ten jací jsme tvrdí jak jsme nechápaví a že nás spíše upozorní na jeho lásku taková drobnůstka na kterou bychom nikdy nevzpoměli, než velká věc, která je nám samozřejmá, například že jsme živi. Ale že...že přiloží k tomu něco co jsme bychom nikdy nepřiložili, o co bychom se nikdy nepostarali nebo co bychom považovali za zdržování kdybychom se tím měli vůbec zabývat, to nás obyčejně přesvědčí. Nad míru mistrným způsobem. Jsem se nesčetněkrát o tom přesvědčil. Čili to to jsou největší důkazy toho co je to pravé vnuknutí a pravá pomoc boží a pravé osvícení Nejenom toho člověka samotného ale celého okolí. Zvrácení událostí zvrácení okolností obrácení všeho naruby. Do míry jak je to zapotřebí. Nemůže to vždycky obrátit všechno naruby. tak aby to všechno proběhlo podle vůle boží takže co potom z toho vyjde, na to mohu vsadit krk, že toto byl projev vůle Boží, toto byl vůbec projev boha tady se s ním setkám. protože nejdokonalejší setkání s bohem je v této fázi, setkávání se s jeho s vůlí, s projevem jeho vůle kterou jsem dosud neznal. Protože to je setkání s jeho mocí, která působí ve všech údech stvořeného tam kam člověk svou silou a svou mocí nemůže nikdy dosáhnout a to je přeci přesvědčující. dále bych chtěl mluvit o tom o jakou disciplínou Pokračovat na této cestě lásky. protože jsme si říkali, jestliže člověk není schopen jít tou citovou stránkou nebo jenom občas si vypomáhat, Pak hrozí nebezpečí že citový postup nebude systematický a to by bylo na závadu celé cesty. My máme zvolit jenom takový způsob postupu který by zaručoval plynulý systém. A to systém tak snadno proveditelný. Že nebude vyžadovat příliš mnoho technického nadání aby totiž pro techniku kterou musí zavézt nemusel zapomenout na konečný cíl toho snažení. Stává se totiž že když se předepíše detailně systém, který člověk zachovávat že myslí na techniku. Kterou provést kterou splnit kterou si osvojit a dokonale ztratí na cestě z dohledu směr, smysl toho co dělá. To se stává nejenom při takzvané mystické koncentraci, Že člověk začne nejlepší vůlí soustřeďovat na boha ale pak to vůbec soustřeďování na boha není pak je to honění nějaké techniky nýbrž se stává i v běžném životě kdy člověk jde za tím aby plnil vůli Boží ale pak se nakonec zakousne do určitého případu tak že tam vykonává jenom vůli svou a nebo snaží se dokonale technicky provést to co. Je před ním. Takže není třeba si na každým kroku říkat jdu do Říma, jdu do říma ale mít na mysli ten jednotící smysl všeho toho co dělám. když to nepospojuju Tímto jednotícím smyslem tak zase jsem roztěkaný a zase se vyčerpávám přespříliš. Tím co by jinak vůbec nevyčerpalo. důležité přitom je že zvolím jakoukoliv cestu jakýchkoliv systém, každý z nich, pokud je správně zvolen za následek že čím dál mně to jde líp, s menší námahou protože se. Vyvolává pomoc boží která stojí za mnou a ta aniž si to přeju, aniž po tom toužím, vykonává čím dál tím víc to hlavní a jenom dobrovolně přisluhuji, jsem vždycky jenom ministrantem takovým, nejsem tím knězem přitom. Když naopak můj systém se stává stále náročnější a vyčerpává mě, tak je špatně zvolený. Neboť my dobře víme co ježíš kristus dokázal před Jordánem, co dokázal po něm do smrti na kříži a co dokázal potom po seslání ducha svatého. To jsou nesrovnatelně zvyšující se možnosti zde ukázány. Přičemž musíte uznat že způsobem jakým prováděl například zázraky že to.. že tímto způsobem se nemusel namáhat. Kdežto my bychom nemohli nic takového provést, to by byla hrozná námaha a ještě by to nedopadlo. Čili pro mnohonásobně dokonalejší činnost. Vyžadoval mnohonásobně menší úsilí. Bylo zapotřebí mnohonásobně menšího úsilí. A to je při každém tom systému důležitým hlediskem správnosti. a proč je tomu tak protože jestliže člověk do toho systému správně zamontoval sebezápor a snažil se poctivě o tento sebezápor, pak tento sebezápor uvolní dosud latentní síly v něm. Které působí za člověka. Takže nejenom že působí Bůh jako takový. mohli bychom říct z vnějška, to je ovšem nesprávný pojem pojetí ale působí i tyto síly z nitra které jsem nikdy nevyužíval a které nyní začínám objevovat. Důležité je aby se člověk nezastavoval na této cestě. Protože víte ze starého zákona co znamenalo zastavení se nad hořícím městem. Kolikrát něco hoří, něco se spaluje, něco umírá A byl by velice hezký pohled na to kdybych mohl si říct, Mohl vidět tak ve mně hoří taková a taková část mých špatností, ta moje Sodoma a Gomora, ale jestliže se chci pozastavit a hledět na tu zkázu, kterou způsobil můj sebezápor, zkázu toho špatného tak vždycky zůstanu trčet, stane se ze solný sloup, na to vás upozorňuju. je třeba jít i ve chvíli úspěchu. když jsem se vymanil. Ze zajetí toho špatného, co jsem objevil za špatné to znamená po každém úspěchu spěchat dál. Nikoliv se těšit z dosaženého částečného úspěchu. Tadyhle totiž v tomto momentu mohu prokázat největší míru sebezáporu. Zapírat se v něčem, co nepovažuji za správné to je snadné. Ale zapírat se v něčem, co dělá dobře a za nesprávné to nepovažuji, naopak je to úspěch, že jsem toho dosáhl, to vyžaduje daleko větší sebezápor a to je nejužitečnější na této cestě, bych řekl dostaví-li se úspěch a se u něho nezastavím tak je to dvojnásobný úspěch, minimálně dvojnásobný úspěch. To se letí přímo skokem, přímo se skáče přes hory bych tak řekl. protože nezaměnil jsem částečný cíl za cíl konečný. Nebo ten částečný byl prostředkem jenom k tomu konečnému cíli. jsem nezaměnil ten prostředek za cíl. a to nám hrozí v každé fázi protože všechno se děje etapovitě se nedostávám obyčejně do konce to nikdy ne a rád bych postál aspoň chvíli a těšil se z toho co jsem vydobyl běda mi tohleto stálo mnoho lidí duchovní. Život To znamená znamenalo to že definitivně rezignovali na další postup a začli potom. z nedostatku sebekritiky to co dosáhli považovat za konečný úspěch A jestliže to tímto způsobem provedu, hlavně na tomto přechodu z jedné fáze do druhé tak by další hledisko správného. postupu je to, že shledávám, že na další fázi se méně musím namáhat. Stále méně se namáhám, nakonec nic nedělám fakticky, protože vrchol nejvyšší činnosti je jako bych nic nedělal. protože to když se snažím a dělám ještě něco, to není dokonalý způsob snažení. Nejdokonalejší způsob snažení je takový. Že se označit zevním pozorovatelem, že to nic není, že jako nic nedělám. bych se tady odvolal na Lao´ceho, který říká že se zdá jakoby to Tao vůbec nic nedělalo. A že kdo si tohleto myslí tak celkem se mu to nemůže mít za zlé ale on nedělá v tom smyslu nic že je u všeho při všem a proto není konkrétně nikde ale harmonicky všechno rozvíjí. A tento harmonický rozvoj lidské bytosti ten je možný jenom v pozdějších fázích jenom tím, že nemám nějaký hlavní článek nebo hlavní prostředek kterým se ubírám, nýbrž všecko postupně stále více věcí a nakonec všecko slouží k tomu pokroku z toho systému. Několika nebo jednoho nebo několika prostředků jsem přešel na systém všeho co je mi k dispozici jako prostředků k cíli, dosažení cíle asi tak. Že jestliže dříve mně pomáhali jenom lidi, kteří to se mnou mysleli dobře potom mně pomáhají i nepřátele a někdy víc než ti přátelé a potom mně pomáhají všechny okolnosti a všechno pomáhá natolik že vlastně přitom nic nedělám. se jenom divím a neodporuju, nýbrž koordinuju všechno to. svým úmyslem, cílevědomým úmyslem. takže na této cestě celé se setkáváme s různou manipulací vůle. Neboť cesta lásky není ničím jiným než správnou manipulací vůle.. Když se řekne správná manipulace vůlí, tak se tím chce říct že není možno. s vůlí ze začátku zacházet stejným způsobem jako na konci. Ze začátku je třeba do toho nasadit všecku vůli, kterou mám k dispozici. Čili že částečně si nechám na něco jiného svou vůli čili něco se vymkne tomu této metodě se tak to zabrzdí. později se mi stane řada důkazů jak spolupracuji s Bohem a začne do mého života vstupovat za mého vědomí za mého svědectví vůle boží. A se jenom podřizuju. Takže ono to plynule jde tak že čím dál víc se podřizuji vůli Boží, nakonec úplně ztratím vlastní vůli v chvíli kdy úplně ztratím vlastní vůli jsem schopen být nejčinnější, nikoliv nejpasivnější. záviděníhodná činnost doprovází, protože zmohu daleko více touto vůlí Boží a jeho mocí než svou vlastní, pochopitelně. Takže obdiv na straně lidí co ten nebo onen svatý dokázal. Je chybný obdiv, protože to za něho dokázal Bůh. Jestliže v této fázi kdy za něho pracoval Bůh, ze začátku to není tak nějak, ale v této fázi, kdy za něho Bůh pracoval on si ten svatý občas myslí jaký je kabrňák, tak to dříve nebo později způsobí jeho pád nebo zastavení na cestě. čím dále stoupá tím víc si musí uvědomovat, že sám Vůbec nic nemůže. a svatost pravá začíná teprve tam, kde ten člověk o sobě že vůbec nic sám nedělá. vůbec nic sám nedělá. že je jenom průchodícím domem v z vůle Boží. Tak to by bylo asi tak všechno o tom co tady jsem chtěl říci o disciplíně. Zkratka je třeba se chytnout správného receptu a tím správným receptem je život Ježíšův. Tam je přesně vidět jak on manipuloval s vůlí v první fázi, druhé a další. A že před čím napřed utíkal potom Jenom od toho odcházel, potom od toho vůbec neodcházel a tak dále, to tam všechno se vyčíst a to jsem mockrát vysvětloval. Čili recept dokonalý máme k dispozici a je to recept především na cestu lásky. Ten je nejdokonalejším nejdokonalejším způsobem popsán v životě Ježíše Krista. Vůdčím elementem. při kterékoliv disciplíně abych ji nějak ještě podrobněji označil je poslušnost. protože jen začátku dokud nejsem osvícen musím poslouchat světlo svého rozumu tak jak je poučen o cestě. A později musím poslouchat všechno v čem jsem byl osvícený. To je ta fáze kdy poslouchám Josefa, který se mnou třebas utíká. A později musím poslouchat přímo.. Boha který vede neboť ale to se nemůže dříve stát než se osvícení změní ve spojení. Osvícení je chvilková záležitost, ze které potom musím žít pamětně a disciplinovaně. Kdežto spojení je. Trvalé napojení vlastní vůle a vlastní existence vlastního vědomí na vědomí boží tam samozřejmě potom v vůbec nejsem svůj a musím dbát na to, co je vůli boží soustavně. To je takhle, tady mám dotaz se na to čemu se říká doteky boží co to je to osvícení nebo spojení ten mohl bych to nazvat osvícením ale ty doteky často nejsou ani tím osvícením. To je jenom projev milosti v tom smyslu že se mi předává duchovní síla tímto dotekem. Dotek ten bývá někdy tak mocný že v že převrací lidské nitro úplně ho převrací a že člověk bez znalosti příčiny je jiný. Bez znalosti příčiny se například raduje, najednou je radostný a protože se ho Bůh dotekl, ano? Může se ho dotknout téměř řekl bych fyzicky a může se ho dotknout událostí, nějakými okolnostmi, které se kolem něho nakupí, nebo tak nějak. Ale většina těch doteků bývají na cestě lásky, bývají tak zvané doteky lásky, to znamená ten člověk zahoří po takovém doteku láskou aby ji našel v sobě sílu, kterou potřebuje k uskutečnění dalších etap na této cestě. Je to zázračná posila na této cestě kterou potřebuje aby mohl jít dál. Stylizace je obecný pojem když se řekne, když se mluví o stylizaci života, to je obecný pojem kdežto když tady mluvím o disciplíně na cestě lásky, tak mám na mysli prostředky lásky. se učím disciplinovaně milovat O tom jsem Nemluvil bohužel. To znamená vyhledávám možnosti jak se tomu naučit tomu se nejsnáze člověk učí tím že dělá něco, co dělá nerad. To je nejlepší způsob že to dělá přednostně za druhé. Že dělá něco, co dříve dělal rád a dobře ještě lépe a to z lásky k Bohu. Třebaže ho ještě nemiluje tak říká udělám to ještě lépe protože se učím lásky, lásce. to navíc co do toho vkládá, to je ta jeho míra jakou si váží tu lásku Boží, to že může k Němu jít. tady zatím nerozlišuju jednotlivé systémy, mluvím o systému jako takovém o obecných znacích, o společných znacích všech systémů na cestě lásky. Protože jsem si vědom toho. Že to obecné znaky a že například kdybych jenom tam kde jsem jindy reptal dneska nereptal, myslím ve své duši nereptal, tak to je velký sebezápor a to je velký pokrok na cestě lásky. A priori si klást, předpokládat nebo dát si předsevzetí co budu dělat v čem se budu odosobňovat, v čem se budu sebezapírat podle toho co nemám rád, co nerad dělám to budu dělat tak v tom smyslu let to se musí s úvahou dělat takové předsevzetí. mám dost toho, co ke přistupuje abych to zdolal a nikdy si nedělám předsevzetí, že Příště konat a nikdy více nebo tak nějak rozumíš protože to tady člověk musí zachovat něco čemu se říká proporcionalita. jsem pro možností, jaké člověk na každém stupni. Víš ono se brzo v tomto systému zjistí že je toho dost, co den přináší. A kolikrát by se mohlo stát že když se nevypořádám s tím co aktuálně na mně přichází aby pořád se něčím co představuje moje předsevzetí na dlouhou dobu. že zanedbám věci blízké oproti věcem vzdáleným a ty věci blízké které jsem zanedbal způsobí, že ani věci vzdálené nebudu moci vykonávat. Zmařím třebas i svoje zdraví všechno možné. Mnoho asketů tímto způsobem zkrachovala na cestě. Proto jsem vám říkal že nejlépe těmto věcem rozuměli alchymisté. že ve svých receptech předpisovali úměrnost všech těch ingrediencí k tomu svému dílu nejenom co tam přidat, kolik kdy jakou teplotu jakou dobu stanovit pro všechno. To je opravdu nejdokonalejší obraz správné proporcionality díla. Dílo nesmí být přepáleno, dílo nesmí být příliš třeba zase na dlouhou dobu opuštěno aby nezvadlo, aby nezahynulo ono je živé svým způsobem. se musím na tu cestu dívat jako na malé duchovní dítě které roste a které potřebuje ustavičnou péči. si musím představit, že ve mně žije začíná žít nový život který potřebuje dýchat a ten vzduch se mu musí dávat, všecko všechno co potřebuje ta strava pití ten klid, všecko tohleto potřebuje a. To znamená že se musí reagovat především na to co se s námi děje. Reagovat okamžitě a pozitivně. A kdybych si říkal nemám čas pro předsevzetí které jsem si udělal tak bych zanedbal třebas to dítě, které se tady zrodilo a které by třeba zahynulo. Musím se přiznat že v takových dětí novorozených u sebe jsem zavraždil strašnou, strašné množství. Protože jsem měl nějaký dlouhodobý úkol před sebou který strašil v hlavě, ono je to správně cílově, cílově je to správné ale stanovit si sebezápor, do budoucnosti, když neznám, jestli vůbec bude zapotřebí, když neumím deska zvážit jestli tento prostředek bude účinný později jestli ho vůbec bude zapotřebí, že nemám dostatek sebepoznání ani poznání prostředků to nepovažuji za správné. Ano protože nedělejme to dělejme, žijeme ze dne na den. Chléb náš vezdejší dej nám dnes platí i tady, program dneska mám a to stačí. Cíl mám věčný ale program mám na dnešek. musím plně žít přítomností. Ne v nějakých jako sférách nejasných, budoucích. Takhle žijou všichni lidé a to je ten nejšpatnější způsob. To je stylizace života. Při tomto systému hraje důležitou úlohu také jak věděli alchymisti takzvané zrání. Každý prostředek, je to sebelepší, který užívám svým časem dovrší míru svého působení a dále není k ničemu. A nový prostředek třebas ještě nemám v ruce. Tak musím sáhnout po zcela obecných prostředcích, řekl bych takovému sebevzdělání nebo sebedisciplíně nebo k sebevýchově. Se vrátit třebas na začátek to je jedno, rekapitulovat si všecko možné to říkám jenom příkladem. Ale ne nehledat byl úpěnlivě nové prostředky protože dozraje ve mně, dozrají ve mně účinky toho co jsem dělal tak dospěju také samovolně k novému prostředku. nemusím ho dneska znát, ho potom poznám, se znovu pustím do díla tam kde jsem ho opustil zdánlivě ovšem zdánlivě, jsem jenom rekapituloval a rekapitulace se nesmím bát, potom mohu daleko snáze od toho bodu pokračovat dál a zjistím, že mám nové prostředky. Protože ono není správné jenom chytat se nových a nových prostředků nýbrž umět je taky pospojovat a to je podstata zrání. To znamená zrání je najít systém, najít v systému cestu dál ukazatele. A to se mi podaří jenom tehdy když se mi to pospojuje líp než jak je to na sebe naházené. Tak myslím že ten si nemyslíte o tom že tady schvaluju lenivost. Ono se rozeznat, kdy jde o lenivost a kdy jde o zrání protože jestliže ve mně zůstane touha. A touha se nezmenšuje nýbrž se zvyšuje tak to není lenivost. Nýbrž jenom nedostatek znalostí nových prostředků. jsem přesvědčen o tom, že těmi prostředky, kterými jsem šel jsem se dostal kam jsem se s nimi mohl dostat to jako je mi jasné jestliže mi toto je jasné, tak nečekám sice na to mi spadne nějaký nový prostředek z nebe, nýbrž rekapituluju třebas prakticky. Prováděním, všechno co jsem dosud provedl, bez ohledu na to, že jsem to jednou dělal. A tím se dostanu do vyšší fáze, tím dozraje snáze a rychleji to, co jsem dosud provedl. Myslím že tohleto platí o každém systému. Kdybych například chtěl studovat vyšší matematiku se neodvážil si zrekapitulovat celou elementární matematiku, měl bych hrozně těžkou úlohu ve vyšší matematice. Jestliže si ale zopakuju celou elementární matematiku těsně před tím, než sáhnu po vyšší matematice tak je to hra, hříčka. ale běda když tam něco chybí v tom systému. uzavřít systém je něco jiného než ho provádět. Na uzávěrku je třeba taky nějaký čas. Na to dovršení, navršení, ucelení. Ucelovací procesy vypadají jako nicnedělání, ale když pociťuji nutnost ucelit si věci, mám si na to věnovat čas, nemám pospíchat kupředu, ano? Nedočkavost sama, nedočkavost sama je znakem neklidu, který ruší a toho musím být prost, ano? koneckonců život je věčný, nemám kam pospíchat. musím mít jenom vážný úmysl, ze kterého nesmím slevit. A někdy dokonalost v provádění tohoto úmyslu je důležitější než rychlost jeho provádění. Protože co my víme, v čem spočívá další míra dokonalosti, nevíme nic. Ale víme anebo umíme zvážit vážnost svého úmyslu. A jestliže v době kdy nemohu jít dál neochabnu ve vážnosti svého úmyslu tím že rekapituluju třeba všechny možné prostředky, které jsem použil, tak si tím tu vážnost ještě podpořím. bych to řekl takhle ještě k tomu co jsem před tím předeslal. Musíme se považovat v situaci v jaké my jsme za nemocné. Za nemocné. Ke kterým... ke kterým zázračnou pomoc Ježíše Krista, bez které se neobejdeme my umíráme, my chátráme nemocí kterou žádný lidský lékař nevyléčí. Tím méně si ji vyléčíme sami. My musíme být vědomi, že čím dál tím víc na cestě budeme potřebovat pomoc Boží. A čím dál tím méně se bez obejdeme. a proto je důležité se zbavit také nedočkavosti, protože ta choroba vyžaduje přizvání pomoci Boží. Jestliže moje nedočkavost spočívá v tom že já. Nepociťuji o pomoc Boží, nebo čím dál méně, nebo čím dál je to pro těžší nebo moje duchovní modlitba se třeba stává automatickou nebo tak nějak, všechno se nějak stává plytké v mém životě, Tak je to způsobeno tím že jsem příliš spoléhal na sebe. A málo jsem spoléhal na lásku boží. musím tady trošičku udělat opravu svého života. musím vědět že on je schopen mně vyléčit jediný a pak ta nedočkavost je zažehnána. Toto co jsem řekl samosebou neplatí za tohoto předpokladu. jestliže míru sebezáporu nyní existující považuji za dostačující, tak pak se musím smířit s tím, že ani nedočkavost ani chtivost nepomůže k tomu abych udělal další krok. Jestliže jsem si ale vědom toho že jediné co stojí v cestě, je malá míra sebezáporu velká sebeláska tak pak. Musím se snažit o to abych se dále dokonaleji poučil o tom jak milovat boha. Prostředky i disciplínou a jestliže to dělám tak se odstraní to, že v tom systému na nacházím stále větší překážky. V každém systému správně prováděném kde je úměrné to co jsem tady říkal úměrně použité co jsem tady říkal hlavně ten sebezápor tam se věci stávají stále snazšími. opak. Člověk nesmí jenom sám na sebe stále více nakládat jak bych tak, jak byste mohli usoudit z toho co vám tady říkám. Nýbrž musí si uvědomovat, že je spolupracovníkem božím a že bůh který miluje všechno, miluje to všechno daleko víc než a jestliže jsem schopen mu pomáhat, Tak nám daleko více pomůže než tomu který není. Čili naše. naše závaží, které spolu neseme, nebo tíhu do toho společenství s jinými dušemi. Poneseme daleko snáze než dříve, když jsme to všechno táhli sami, třebaže jsme utáhli daleko menší část. Ježíš Kristus utáhl tíhu hříchů celýho světa bych tak řekl. To byla nějaká tíha. Ale kdyby byl to musel táhnout sám, tak to neutáhne. To předtím musel dávno se vzdát vlastní vůle. A my zpočátku musíme do toho vložit celou vůli ale postupně se musíme vzdávat vlastního jak poznáme vůle boží jaký do jaký míry poznáváme vůli Boží a podřizujeme se jí, tak do míry opouštíme vlastní. To neznamená že nic neděláme, ale že to děláme lehkostí vůle boží neboť v je moc a v naší moc není. Každý z nás, každý den musí začínat znovu. A nesmí se spoléhat na to že může jeden den kopírovat podle druhého. To je to co na vás nechci, protože povyrostl. A den, který bude zažívat, vyžaduje nové oběti nebo nový způsob nové za novou zaujatost. Všechno znova, nově třeba jinak možná že stejně, to je jedno, ale poznám co vyžaduje navíc, to tam nového musím do toho vložit. Čili dát někomu recept co dnes a zítra znamená přikovat ho. V řetězy které nerozpoutá on ani nikdo jiný. To je, to je systém, tento systém který vám vykladám tady to je systém dynamický. To není systém statický, to jste si měli všimnout. V tom není nic stálého bezstarostně musím být jistý si tím, že zítřek nebude o ode chtít co chce dnešek. A že od boha budu mít všecko, co budu potřebovat k tomu, abych úkoly zítřka provedl. a kdybych to chtěl od sebe vědět nebo od někoho jiného, tak se proviňuju proti důvěře v Boha proti víře v jeho vedení Věřte trošičku tomu, že On vás vede že On je moudřejší, než kterýkoliv člověk. A Že vám sdělí včas, na každý den, co máte dělat, pokud si nesednete na svůj vlastní systém a pokud ho ho nebudete chtít zvěčnit, na to nemáte právo. To je jediné, co On vyčítal a velice řízně Farizeům a zákoníkům. Sedli na nějaký systém a mysleli že na něm budou sedět do skonání světa. A On jim říkal hroby zbílené. Nic špatného nedělali všechno plnili podle systému který znali. Žádný systém který znáte vám nebude vyhovovat, jak vy potřebujete pro svoje individuální pochodování. protože jsem se přesvědčil že cesta každého z nás je cestou jedinečnou nikým nenapodobitelnou. Nikdo z vás nepůjde toutéž cestou co jenom podobnou. mohu mluvit jen o obecných principech. Ale každý z vás je svědkem a bude svědkem, že si to musí přebrat, a že s pomocí Boží na to musí jít po svém. A jestli nebude ochoten tak vždycky mu hrozí to, že v systému který vynalezl nebo který uznal za správný, zůstane civět protože i ten nejlepší systém časem se opotřebuje a z živé věci se stane věc mechanická. Malinké extempore: i v tomto systému lásky je, konkrétně vypadá jakkoliv platí, že tam není vším to co dělám nýbrž důležitou složkou je také to, co nedělám. Když, podobnost je klepání klepání je podobno dělat nedělat systému dělat nedělat. systému samočinného počítače jedna nula nula jedna, jedna nula. žiju ve dvojnosti všechno v pulzuje. A také tento systém který ze dvojnosti vede to je pulz na na vyšší úrovni. nemohu jenom tlačit. musím stejně klidně ustupovat od toho tlačení, tomu říká klepání česky řečeno když například provádím mystickou koncentraci. A zjistím že to co dělám jen začíná být mechanické v tu chvíli toho nechám, protože se podobám boxeru, který místo aby boxoval si lehl na soupeře, rozumíte on zvadl. když kterýkoliv systém se stane mechanismem tak toho nechám a chvilka odpočinku, která je srozumitelná pro boha, způsobí, že se mohu do toho pustit nikoliv mechanickým nýbrž zase s plným uvědoměním. Ale běda když mechanicky dělám něco. Co nesmí být mechanické co to co ten mechanismus degraduje takovou činnost na nečinnost v tom nejhorším slova smyslu. na nicnedělání v nejhorším slova smyslu. myslím, že je vám jasné, že když se někdo modlí: Otčenáš tdddtdddtddd a tak dále, že neříká vlastně nic, nedělá vlastně nic. A tak je to s veškerou naší činnosti. Když o své činnosti nemohu říct k čemu to je, tak je to činnost při nejmenším roztěkaná a při nejhorším odvádějící od cíle. Takže když dva dělají totéž totéž, není to totéž. když dva dělají duchovní cvičení které za úkol dosáhnout Boha a jeden to dělá mechanicky.