Karel Makoň: 78-02B-Praha-Kaly (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
Obvykle
nás
méně
udiví,
že
v
nás
působí
ta
milost
boží
jak
nás
udiví
že
působí
v
v
jiných
u
nichž
jsme
nemohli
s
tím
vůbec
počítat
třeba,
že
někdo,
kdo
se
k
nám
stavěl
zády
a
nebyl
ochoten
nikdy
nám
pomoci,
najednou
se
k
této
pomoci
dobrovolně
hlásí
aniž
jsme
ho
o
to
požádali.
Nebo
jaksi
nedobrovolně
provádí
to,
co
bychom
sami
my
provést
doplňuje
naší
činnost
tak
aby
byla
komplexní.
čili
bychom
mohli
říct
milosti
boží
má
vždycky
charakter
když
my
nějakým
způsobem
někam
něčemu
míříme
tak
nikdy
to
není
komplexní,
my
vždycky
na
něco
zapomeneme
co
s
tím
souvisí.
pán
bůh
nezapomene
ani
nejmenší
detail,
který
je
k
tomu
zapotřebí.
servítky
jsou,
všechny
lžičky
jsou
seřazené,
všechno
je
naservírováno
tak,
jak
nejlepší
člo
nej
nejdokonaleji
poučení
člověk
nedokázal
to
znamená
já
si
vždycky
říkám
anebo
že
o
co
ty
se
přitom
staráš?
Jsi
snad
tak
malicherný?
To
člověka
svádí
k
takovému
názoru
a
ne
ten
je
tak
důkladně
milující,
ten
ví
jací
jsme
tvrdí
jak
jsme
nechápaví
a
že
nás
spíše
upozorní
na
jeho
lásku
a
drobnůstka
ta
a
kterou
bychom
nikdy
nevzpoměli,
než
věc,
která
je
nám
samozřejmá,
například
že
jsme
živi.
Ale
že...že
přiloží
k
tomu
něco
co
jsme
bychom
nikdy
nepřiložili,
o
co
bychom
se
nikdy
nepostarali
nebo
co
bychom
považovali
za
kdybychom
se
tím
měli
vůbec
zabývat,
to
nás
obyčejně
přesvědčí.
Nad
míru
mistrným
způsobem.
Jsem
se
nesčetněkrát
o
tom
přesvědčil.
Čili
toto
jsou
neničí
důkazy
toho
co
je
to
pravé
vnuknutí
a
pravá
pomoc
boží
a
osvícení
nejenom
Nejenom
toho
člověka
samotného
ale
celého
okolí.
Zvrácení
událostí
zvrácení
obrácení
všeho
na
ruby
do
té
míry
jak
je
to
zapotřebí.
Nemůže
to
vždycky
obrátit
všechno
naruby.
tak
aby
to
všechno
proběhlo
podle
vůle
boží
takže
co
potom
to
vyjde,
na
to
mohu
vsadit
krk,
že
toto
byl
projev
vůle
Boží,
toto
byl
vůbec
projev
tady
se
s
ním
setkám.
nejdokonalejší
setkání
s
bohem
je
v
v
této
fázi,
setkávání
se
s
jeho
s
vůlí,
s
projevem
vůle
kterou
se
dosud
neznal.
Protože
to
je
setkání
s
jeho
mocí,
která
působí
ve
všech
údech
stvořeného
tam
kam
člověk
svou
silou
a
svou
mocí
nemůže
nikdy
dosáhnout
a
to
je
přeci
přesvědčující.
o
tom
jakou
disciplínou
na
této
cestě
lásky.
protože
jsme
si
říkali,
jestliže
člověk
není
schopen
jít
tou
stránku
nebo
jenom
občasný
si
jí
vypomáhat,
pak
hrozí
nebezpečí
že
citový
postup
nebude
systematický
a
to
by
bylo
na
závadu
celé
cesty.
My
máme
zvolit
jenom
takový
způsob
postupu
který
by
zaručoval
plynulý
systém.
A
to
systém
tak
snadno
proveditelný
že
nebude
vyžadovat
příliš
mnoho
technického
nadání
aby
totiž
pro
techniku
kterou
jí
zavézt
zapomenout
na
konečný
cíl
toho
snažení
navážete
ž
že
když
se
předepíše
detailně
systém,
který
má
člověk
zachovávat
že
myslí
na
techniku
kterou
má
provést
kterou
má
splnit
kterou
má
si
osvojit
a
dokonale
ztratí
na
cestě
z
dohledu
směr,
mistr
toho
co
dělá.
To
stává
nejenom
při
zvané
mike
koncentraci,
že
člověk
člověk
začne
vůlí
soustřeďovat
na
boha
ale
pak
to
vůbec
soustřeďování
na
není
pak
je
to
honění
nějaké
techniky
nýbrž
se
stává
i
v
běžném
životě
kdy
člověk
jde
za
tím
aby
plnil
vůli
Boží
ale
se
nakonec
zakousne
do
určitého
případu
tak
že
tam
vykonává
jenom
vůli
svou
a
nebo
snaží
dokonale
technicky
provést
to
co
je
před
ním.
Takže
není
třeba
si
na
každým
kroku
říkat
jdu
do
Říma,
jdu
říma
ale
mít
na
mysli
jednotící
smysl
všeho
toho
co
dělám.
když
to
nepospojuju
jednotící
smyslem
tak
zase
sem
roztěkaný
a
zase
se
vyčerpávám
přes
příliš
tím
co
by
je
jinak
nevyčerpalo.
nevyčerpají
e
přitom
je
ať
ať
zvolím
touž
jakýkoliv
systém,
každý
z
nich,
pokud
je
správně
zvolen
má
za
následek
že
čím
dál
mně
to
jde
líp,
s
námahou
protože
se
vyvolává
pomoc
boží
která
stojí
za
mnou
a
ta
si
to
přeju,
aniž
po
tom
toužím,
vykonává
čím
dál
tím
víc
to
hlavní
a
já
jenom
dobrovolně
přisluhuji,
já
jsem
vždycky
jenom
ministrantem
takovým,
tím
knězem
přitom.
Když
můj
systém
se
stává
stále
náročnější
a
vyčerpávám
mě,
tak
je
špatně
zvolený.
Neboť
my
dobře
víme
co
ježíš
kristus
dokázal
před
Jordánem,
co
dokázal
po
něm
až
smrti
na
kříži
a
co
dokázal
potom
po
seslání
ducha
svatého
to
jsou
nesrovnatelně
zvyšující
se
možnosti
zde
ukázány.
musíte
uznat
že
způsobem
jakým
prováděl
například
zázraky
že
to
že
to..
způsobem
se
nemusel
namahat
kdežto
my
bychom
nemohli
nic
takového
provést,
to
by
hrozná
námaha
a
ještě
by
to
nedopadlo.
pro
mnohonásobně
činnost
vyžadoval
mnohonásobně
menší
úsilí.
Bylo
zapotřebí
mnohonásobně
menšího
úsilí.
a
to
je
při
každém
tom
systému
hlediskem
správnosti.
a
proč
je
tomu
tak
protože
jestliže
člověk
do
toho
systému
správně
zamontoval
sebezápor
a
snažil
se
poctivě
o
tento
sebezápor,
pak
tento
sebezápor
uvolní
dosud
latentní
síly
je
které
působí
za
člověka.
Takže
nejenom
že
působí
Bůh
jako
mohli
bychom
říct
z
vnějška,
to
je
ovšem
právní
pojem
pojetí
ale
působí
i
tyto
síly
z
nitra
které
jsem
nikdy
nevyužíval
a
nyní
začínám
důležité
je
aby
se
člověk
nezastavoval
na
této
cestě.
víte
už
ze
starého
zákona
to
znamenalo
zastavení
se
nad
hořícím
městem.
něco
hoří,
něco
se
spaluje,
něco
umírá
a
vědy
by
velice
hezký
na
to
kdybych
mohl
si
říct,
vidět
tak
ve
mně
ří
taková
a
taková
část
mých
špatností,
ta
moje
Sodoma
a
Gomora,
ale
jestliže
se
chci
a
hledět
na
tu
zkázu,
způsobem
li
sebezápor,
zkázu
toho
tak
vždycky
zůstanu
trčet,
stane
se
ze
mě
solný
sloup,
na
to
vás
upozorňuju.
že
třeba
jít
i
ve
chvíli
úspěchu.
když
jsem
se
vymanil
ze
zajetí
toho
špatného,
co
jsem
objevil
za
špatné
to
znamená
po
každém
úspěchu
spěchat
dál.
Nikoliv
se
těšit
z
dosaženého
čeho
úspěchu.
tadyhle
totiž
tomto
momentu
mé
prokázat
nejvyšímu
sebezáporu.
Zapírat
se
v
něčem,
nepovažuju
za
správné
snaze
ale
Ale
zapírat
se
v
něčem,
co
mě
dělá
dobře
a
nesprávné
to
nepovažuji,
naopak
je
to
úspěch,
že
jsem
toho
dosáhl,
to
vyžaduje
daleko
větší
a
to
je
nejužitečnější
na
této
cestě,
já
bych
řekl
dostaví-li
se
úspěch
a
já
se
u
něho
nezastavím
tak
je
dvojnásobný
úspěch,
minimálně
dvojnásobný
úspěch.
To
se
letí
skokem,
přímo
se
skáče
přes
hory
bych
tak
řekl.
nezaměnil
jsem
částečný
cíl
za
cíl
nebo
Nebo
ten
částečný
byl
prostředkem
jenom
k
konečnému
cíli.
Já
jsem
nezaměnil
ten
prostředek
za
cíl.
hrozí
hrozí
v
každé
fázi
protože
všechno
se
děje
etapovitě
já
se
nedostávám
až
do
konce
to
nikdy
ne
a
rád
postál
aspoň
chvíli
a
se
z
toho
co
jsem
vydobyl
bědami
tohleto
stálo
mnoho
dní
duchovní
život
to
To
znamená
to
že
definitivně
rezignovali
na
začí
postup
a
začli
potom
z
nedostatku
sebekritiky
to
co
dosáhli
o
živa
za
konečný
úspěch
a
jestliže
A
jestliže
to
tímto
způsobem
provedu,
hlavně
na
přechodu
z
jedné
fáze
dobré
tak
další
hledisko
správného
postupu
je
to,
že
shledávám,
že
na
další
fázi
se
méně
musím
namáhat.
stále
méně
se
namáhám,
až
nakonec
nic
nedělám
fakticky,
vrchol
nejvyšší
činnosti
jako
bych
nic
nedělal.
protože
to
když
se
snažím
a
dělá
ještě
něco,
to
není
dokonalý
způsob
snažení.
Nejdokonalejší
způsob
snažení
takový
že
se
dá
označit
zevním
pozorovatelem,
že
to
nic
není,
že
jako
nic
nedělám.
Já
se
tady
od
boha
na
Lao´ceho,
který
říká
že
se
zdá
jakoby
to
Tao
vůbec
nic
nedělalo.
A
že
kdo
tohleto
myslí
tak
celkem
se
mu
to
nemůže
mít
za
zlé
ale
on
viděla
v
tom
smyslu
nic
že
je
u
při
všem
a
proto
není
konkretně
nikde
harmonicky
všechno
rozvíjí.
A
tento
harmonický
rozvoj
lidské
bytosti
ten
je
jenom
v
pozdějších
fázích
jenom
tím,
že
já
už
nemám
nějaký
hlavní
článek
nebo
hlavní
prostředek
kterým
se
ubírám,
všecko
postupně
stále
více
věcí
a
nakonec
všecko
mě
slouží
k
tomu
pokroku
já
už
z
toho
systému
několika
nebo
jednoho
nebo
několika
prostředků
se
přešel
na
systém
všeho
co
je
mi
k
dispozici
jako
prostředků
cíli,
dosažení
cíle
asi
tak.
Že
jestliže
dříve
mně
pomáhali
jenom
lidi,
kteří
to
se
mnou
mysleli
dobře
potom
je
pomáhají
i
a
někdy
víc
než
ti
přátelé
a
potom
mně
všechny
okolnosti
a
všechno
mě
pomáhá
natolik
že
já
vlastně
přitom
nic
nedělám.
Já
se
divím
a
neodporuju,
nýbrž
koordinuju
to
svým
úmyslem,
cílevědomým
úmyslem.
této
cestě
celé
se
setkáváme
s
různou
manipulací
vůle
neboť
cesta
lásky
není
ničím
jiným
než
správnou
manipulací
vůle
když
se
řekne
správná
manipulace
vůlí,
tak
se
tím
chce
říct
že
není
možnost
s
vůlí
ze
ze
začátku
zacházet
stejným
způsobem
jako
na
konci.
Ze
začátku
je
třeba
do
toho
nasadit
všecku
vůli,
kterou
mám
k
dispozici.
Čili
že
částečně
si
nechám
ne
něco
jiného
svou
vůli
čili
něco
se
vymkne
tomu
metodě
tak
mě
to
zabrzdí.
to
zabrzdí
se
mi
stane
se
mi
stane
řada
jak
spolupracuji
s
Bohem
a
začne
života
vstupovat
za
mého
vědomí
milosti
ví
ůle
boží
a
já
se
jí
už
jenom
podřizuju.
Takže
ono
to
plynule
jde
tak
že
čím
dál
víc
se
podřizuji
vůli
Boží,
až
nakonec
úplně
ztratím
vlastní
vůli
té
chvíli
kdy
úplně
ztratím
vlastní
vůli
jsem
schopen
být
nejčinnější,
nikoliv
nejpasivnější.
závidění
hodná
činnost
mě
doprovází,
protože
já
zmohu
daleko
více
touto
vůlí
Boží
a
mocí
mocí
než
svou
vlastní,
pochopitelně.
takže
obdiv
na
straně
lidí
co
ten
nebo
onen
svatý
dokázal
je
chybný
obdiv,
protože
to
za
něho
dokázal
Bůh.
Jestliže
této
fázi
kdy
za
něho
pracovali
už
Bůh,
ze
začátku
to
není
tak
nějak,
ale
v
této
fázi,
kdy
za
něho
už
Bůh
pracoval
on
si
ten
svatý
občas
myslí
jaký
je
kabrňák,
tak
to
dříve
nebo
později
způsobí
jeho
nebo
do
na
cestě.
čím
dál
stoupá
tím
víc
si
musí
uvědomovat,
že
sám
nic
nemůže.
než
na
to
trvá
začíná
teprve
tam,
kde
ten
člověk
o
sobě
že
vůbec
nic
sám
nedělá.
i
sám
nedělá.
jenom
průchodícím
domem
Boží.
Tak
to
by
bylo
asi
tak
všechno
o
tom
co
tady
jsem
chtěl
říci
o
disciplíně.
je
třeba
se
chytnout
správného
receptu
a
tím
správným
receptem
je
život
Ježíšův.
Tam
je
přesně
vět
jako
manipuloval
s
vůlí
v
první
fázi,
druhé
další
A
že
před
čím
utíkal
potom
už
jenom
od
toho
odcházel,
potom
od
toho
vůbec
neodcházel
a
tak
dále,
to
tam
se
dá
vyčíst
a
to
už
jsem
mockrát
vysvětloval.
Čili
recept
dokonalý
dispozici
a
je
to
recept
na
cestu
lásky.
Ten
je
nejdokonalejší
nejdokonalejším
popsán
v
životě
Ježíše
Krista.
Vůdčím
lmente
při
kterékoliv
disciplíně
abych
ji
ještě
podrobněji
označil
je
poslušnost.
ze
začátku
dokud
nejsem
osvícen
musím
poslouchat
světlo
svého
rozumu
tak
jak
je
poučen
o
a
později
musím
poslouchat
všechno
v
čem
jsem
byl
osvícený.
To
je
ta
fáze
kdy
Josefa,
který
se
mnou
třebas
utíká.
později
musím
poslouchat
přímo
boha
který
je
vede
neboť
ale
to
se
dříve
než
až
se
osvícení
změní
ve
spojení.
Osvícení
je
chvilková
záležitost,
ze
které
potom
musím
žít
v
pamětně
a
disciplinovaně.
kdežto
spojení
je
trvalé
napojení
vlastní
vůle
na
vlastní
existence
a
vlastního
vědomí
za
vidomého
ží
a
tam
samozřejmě
potom
už
to
donese
svůj
a
musím
dbát
na
to,
co
je
boží
soustavně
To
je
takhle,
tady
mám
dotaz
to
čemu
se
říká
doteky
boží
to
je
to
osvícení
nebo
spojení
mohlo
by
to
nazvat
osvícením
ale
i
do
tekou
ani
tím
osvícením.
To
je
jenom
projev
milosti
v
tom
že
se
mi
předává
duchovní
cíl
se
tímto
dotekem.
to
tak
ten
bývá
někdy
tak
mocný
že
že
převrací
lidské
nitro
úplně
ho
převrací
a
že
člověk
bez
znalosti
příčiny
je
jiný.
bez
znalosti
příčiny
se
například
raduje,
najednou
je
radostný
a
protože
se
ho
Bůh
dotekl,
ano?
Může
se
ho
dotknout
téměř
řekl
bych
fyzicky
a
může
se
ho
dotknout
událostí,
nějakými
okolnostmi,
které
se
kolem
něho
nakupí,
nebo
tak
nějak.
Ale
většina
těch
do
těch
bývají
na
cestě
lásky,
bývají
tak
zvané
doteky
lásky,
to
znamená
ten
člověk
zahoří
po
takovém
do
té
láskou
aby
našel
v
sobě
sílu,
kterou
potřebuje
k
uskutečnění
další
etap
na
této
cestě.
je
to
zázračná
posila
na
této
cestě
kterou
aby
mohl
jít
dál.
Stylizace
je
obecný
pojem
když
když
se
řekne,
když
se
mluví
oslí
stylizaci
života,
to
je
obecný
pojem
kdežto
když
velikým
o
disciplíně
cestě
lásky,
tak
mám
na
mysli
prostředky
lásky.
já
se
učím
disciplinovaně
milovat
O
tom
jsem
nemluvil
bohu
že
to
znamená
vyhledávám
možnosti
jak
se
tomu
naučit
tomu
se
nejsnáze
člověk
učí
tím
dělá
něco,
co
dělá
nerad.
To
je
způsob
že
že
to
dělá
za
druhé
že
dělá
něco,
co
dříve
už
dělal
rád
a
ještě
lépe
a
to
z
lásky
k
Bohu.
Třebaže
ho
ještě
nemiluje
tak
říká
udělám
to
ještě
lépe
protože
se
učím
lásky,
lásce.
to
navíc
to
do
toho
vkládá,
to
je
ta
jeho
míra
jakou
si
váží
lásku
Boží,
to
že
může
k
Němu
jít.
Já
tady
zatím
nerozlišuju
jednotlivé
systémy,
mluvím
systému
jako
takové
o
obecných
znacích,
o
společných
znacích
všech
systémů
na
cestě
lásky.
Protože
jsem
si
vědom
toho
že
to
obecné
znaky
má
a
že
například
kdybych
jenom
tam
kde
jsem
jindy
reptal
dneska
nereptal,
myslím
ne
své
duši
nereptal,
tak
už
to
je
velký
sebezápor
a
to
je
velký
pokrok
na
cestě
lásky.
A
priori
si
klást,
předpokládat
nebo
dát
si
předsevzetí
co
budu
dělat
v
čem
se
budu
odosobňovat,
v
čem
se
budu
sebezapírat
podle
toho
co
nemám
rád,
to
nerad
dělám
to
to
budu
dělat
tak
v
tom
smyslu
to
se
musí
s
úvahou
do
takové
takové
předsevzetí.
Já
mám
dost
toho,
co
ke
mě
abych
to
zdolal
a
nikdy
si
nedělám
předsevzetí,
že
už
a
ani
kdy
ví
a
nebo
tak
nějak
rozumíš
protože
to
tady
člověk
musí
zachovat
něco
čemu
se
říká
proporcionalita.
já
jsem
pro
možností,
jaké
člověk
má
na
každém
stupni.
ono
se
brzo
systému
zjistí
že
je
toho
dost,
co
den
přináší.
kolikrát
by
se
mohlo
stát
že
když
já
se
nevypořádám
tím
co
aktuálně
na
mě
přichází
a
vy
pořád
se
ničím
co
co
moje
předsevzetí
na
dlouhou
dobu
že
já
zanedbám
věci
oproti
věcem
vzdáleným
a
věci
blízké
které
jsem
zanedbal
způsobí,
že
já
ani
věci
vzdálené
nebudu
moci
vykonávat.
Zmařím
třebas
i
svoje
zdraví
třeba
všechno
možné.
Mnoho
asketů
způsobem
v
zkrachovala
na
cestě.
proto
jsem
vám
říkal
že
nejlépe
těmto
věcem
rozuměli
alchymisté.
že
ve
svých
receptech
předpisovali
úměrnost
všech
těch
ingrediencí
tomu
svému
dílu
jenom
co
tam
přidat,
kolik
kdy
jako
u
teplotu
jakou
dobu
stanovit
pro
všechno.
To
je
opravdu
nejdokonalejší
obraz
proporcionality
díla.
Dílo
nesmí
být
přepáleno,
dílo
nesmí
být
příliš
třeba
zase
na
dlouhou
dobu
opuštěno
aby
nezvadlo,
aby
nezahynul
ono
je
živé
svým
způsobem.
Já
se
musím
na
tu
dívat
jako
na
malé
duchovní
dítě
roste
a
které
potřebuje
ustavičnou
péči.
Já
si
musím
představit,
že
ve
mně
je
začíná
žít
nový
život
který
potřebuje
dýchat
a
ten
duch
se
mu
musí
dávat,
všechno
co
potřebuje
ta
bytí
klid,
všecko
tohleto
potřebuje
a
to
znamená
že
se
musí
reagovat
především
na
to
co
se
s
námi
děje.
Reagovat
okamžitě
a
pozitivně.
kdybych
já
si
říkal
nemám
čas
pro
předsevzetí
které
jsem
si
udělal
tak
bych
zanedbal
třebas
to
dítě,
které
se
tady
zrodilo
a
které
by
třeba
zahynulo.
sice
přiznat
že
takových
dětí
novorozených
u
sebe
zavraždil
strašnou,
strašné
množství.
Protože
jsem
měl
nějaký
dlouhodobý
úkol
před
který
mě
strašil
v
hlavě,
ono
je
to
správně
cílově,
cílově
to
správné
ale
stanovit
si
sebezápor,
do
budoucnosti,
když
neznám,
jestli
mě
vůbec
bude
zapotřebí,
když
já
neumím
neska
vážit
jestli
tento
prostředek
bude
účinný
později
jestli
ho
vůbec
bude
zapotřebí,
že
nemá
dostatek
ani
poznání
prostředky
to
nepovažuju
za
správné
nedělejme
to
dělejme,
žijeme
ze
dne
na
den.
Chléb
náš
vezdejší
dej
nám
dnes
platí
i
tady,
program
dneska
mám
a
to
mě
stačí.
mám
věčný
ale
program
mám
na
dnešek.
já
musím
plně
žít
přítomností.
Ne
v
jako
sférách
nejasných,
budoucích.
Takhle
žijou
všichni
lidé
a
to
je
ten
nejšpatnější
způsob
To
je
stylizace
života.
při
tomto
systému
hraje
důležitou
úlohu
také
jak
věděli
alchymisti
takzvané
zrání.
Každý
prostředek,
ať
je
to
sebelepší,
který
užívám
svým
časem
dovrší
míru
svého
působení
a
dále
není
k
ničemu.
nový
prostředek
třebas
nemám
v
ruce.
tak
já
musím
sahnout
po
zcela
obecných
prostředcích,
řekl
takovému
sebevzdělání
nebo
sebedisciplíně
po
sebevýchově
se
vrátit
třebas
na
začátek
to
to
je
jedno,
rekapitulovat
si
všecko
možné
já
to
říkám
jenom
příkladem
ale
nehledat
úpěnlivě
nové
prostředky
protože
až
dozraje
ve
mně,
až
dozrají
do
mně
účinky
toho
co
jsem
dělal
tak
já
dospěju
také
samovolně
k
novému
prostředku.
ho
dneska
znát,
já
ho
potom
poznám,
až
se
znovu
pustím
do
díla
tam
kde
se
ho
opustil
zdánlivě
ovšem
zdánlivě,
já
jsem
jenom
rekapituloval
a
rekapitulace
se
nesmím
bát,
já
potom
mohu
daleko
snáze
od
toho
bodu
pokračovat
dál
a
zjistím,
že
mám
nové
prostředky.
on
není
správné
jenom
chytat
se
nových
a
nových
prostředků
nýbrž
nýbrž
umět
je
taky
a
to
je
podstata
zrání.
To
znamená
zrání
najít
systém,
najít
v
systému
přes
tu
dále
kazatele
a
to
se
mi
podaří
jenom
tehdy
když
se
mi
to
pospojuje
líp
než
jak
je
to
na
sebe
naházené.
myslím
že
si
nemyslíte
o
tom
že
já
tady
schvaluju
lenivost.
Ono
se
dá
rozeznat,
kdy
jde
o
lenivost
a
kdy
jde
o
zrání
protože
jestliže
je
ve
mně
stane
touhu
a
touha
se
nezmenšuje
nýbrž
se
zvyšuje
tak
to
není
lenivost.
nýbrž
jenom
nedostatek
znalostí
nových
prostředků.
jsem
přesvědčen
o
tom,
že
těmi
prostředky,
kterými
se
šel
jsem
se
dostal
kam
jsem
se
s
nimi
mohl
dostat
to
už
jako
je
mi
jasné
jestliže
mi
toto
je
jasné,
tak
nečekám
sice
na
to
až
mi
spadne
nový
prostředek
z
nebe,
nýbrž
rekapituluju
prakticky
Prováděním,
všechno
co
jsem
dosud
provedl,
bez
ohledu
na
to,
že
už
jsem
to
jednou
dělal.
A
tím
se
dostanu
do
vyšší
fáze,
tím
dozraje
a
rychleji
to,
co
jsem
dosud
provedl.
Myslím
že
tohleto
platí
o
každém
systému.
Kdybych
já
například
chtěl
studovat
vyšší
matematiku
se
neodvážil
si
si
zrekapitulovat
celou
elementární
matematiku,
měl
bych
hrozně
těžkou
úlohu
ve
vyšší
matematice.
Jestliže
já
si
ale
zopakuju
mentální
matematiku
těsně
před
tím,
než
sáhnu
o
vyšší
matematice
tak
je
to
hra,
hříčka.
běda
když
tam
něco
chybí
v
tom
systému.
uzavřít
systém
je
jiného
než
ho
provádět.
uzávěrku
je
třeba
taky
nějaký
čas.
Na
to
dovršení,
navršení,
ucelení.
Ucelovací
procesy
padne
jako
nicnedělání,
ale
když
já
nutnost
ucelit
si
věci,
mám
si
si
na
to
věnovat
čas,
nemám
pospíchat
kupředu,
ano?
Nedočkavost
sama,
nedočkavost
sama
je
znakem
neklidu,
ruší
a
toho
musím
být
prost,
ano?
život
je
věčný,
kam
pospíchat.
musím
mít
jenom
vážný
úmysl,
ze
kterého
nechme
slevit.
dokonalost
v
provádění
tohoto
úmyslu
je
důležitější
než
rychlost
jeho
provádění.
Protože
co
my
víme,
čem
spočívá
další
míra
dokonalosti,
nevíme
nic.
ale
víme
nebo
u
mez
vážit
vážnost
svého
úmyslu.
A
jestliže
v
době
kdy
nemohu
jít
dál
neochabnu
ve
vážnosti
své
úmyslu
tím
že
rekapituluju
třeba
všechny
možné
prostředky,
které
jsem
použil,
tak
tím
tu
vážnost
ještě
podpořím.
Já
když
to
je
to
takhle
ještě
k
tomu
co
jsem
před
tím
předeslat
musíme
se
považovat
v
té
situaci
v
jaké
my
sme
za
nemocné.
Za
nemocné
kterým...
ke
kterým
zázračnou
pomoc
Ježíše
Krista,
bez
které
se
neobejdeme
my
umíráme,
my
chátráme
nemocí
kterou
žádný
lidský
lékař
nevyléčí.
Tím
méně
si
ji
vyléčíme
sami.
My
musíme
být
vědomi,
že
čím
dál
tím
víc
na
té
cestě
budeme
potřebovat
pomoc
Boží.
A
čím
dál
tím
méně
se
bez
ní
obejdeme.
a
proto
je
důležité
zbavit
také
nedočkavosti,
protože
ta
choroba
vyžaduje
přizvání
pomoci
Boží.
Jestliže
moje
nedočkavost
v
tom
že
já
nepociťuju
pomoc
Boží,
nebo
čím
dál
méně,
nebo
čím
dál
je
to
mě
těší
nebo
moje
duchovní
modlitba
se
třeba
stává
automatiku
nebo
tak
nějak,
všechno
se
nějak
stává
plytké
v
mém
životě,
je
to
způsobeno
tím
že
jsem
příliš
spoléhal
A
málo
jsem
na
lásku
boží
já
musím
tady
trošičku
udělat
opravu
svého
života.
Já
vědět
že
on
je
schopen
mně
vyléčit
jediný
a
pak
ta
nedočkavost
je
zažehnána.
Toto
co
jsem
řekl
samosebou
neplatí
za
předpokladu.
jestliže
já
já
míru
sebezáporu
nyní
existující
považuji
za
dostačující,
tak
pak
musím
smířit
s
tím,
že
ani
nedočkavost
ani
chtivost
mě
nepomůže
k
tomu
abych
dělal
další
krok.
Jestliže
já
jsem
si
ale
vědom
toho
že
jediné
co
mě
stojí
v
cestě,
je
míra
sebezáporu
velká
sebeláska
tak
pak
musím
se
snažit
o
to
abych
se
dále
dokonaleji
poučil
o
tom
jak
milovat
boha
prostředky
i
disciplínou
a
jestliže
to
dělám
tak
se
odstraní
to,
že
v
tom
systému
na
prchali
stál
větší
překážky.
V
každém
čistému
právě
prováděném
kde
je
úměrné
to
co
jsem
tady
říkal
úměrně
použité
co
jsem
tady
říkal
hlavně
ten
tam
věci
stávají
stále
snazšími.
člověk
nesmí
jenom
sám
na
sebe
stále
více
nakládat
jak
bych
tak,
jak
byste
mohli
usoudit
z
toho
co
vám
tady
říkám.
musí
si
uvědomovat,
že
je
spolupracovníkem
božím
a
že
bůh
který
miluje
všechno,
miluje
to
daleko
víc
než
já
a
jestliže
jsem
schopen
mu
pomáhat,
tak
nám
daleko
více
pomůže
než
tomu
který
hoden
čili
naše
s
naše
naše
závaží,
které
spolu
neseme,
nebo
tíhu
společenství
s
jinými
dušemi
podle
sebe
daleko
snáze
než
dříve,
když
jsme
to
všechno
táhli
sami,
třebaže
jsme
utáhli
daleko
menší
část.
Ježíš
Kristus
utáhl
tíhu
hříchů
celýho
abych
bych
tak
řekl.
To
byla
nějaká
tíha.
Ale
kdyby
byl
to
musel
táhnout
sám,
tak
to
neutáhne.
To
už
předtím
musel
dávno
se
zázraky
vlastní
vůle.
A
my
zpočátku
musíme
do
toho
vložit
celou
vůli
ale
se
musíme
vzdávat
vlastní
moji
jak
poznáme
vůle
boží
jak
ví
do
jaký
míry
poznáváme
vůli
Boží
a
podřizujeme
se
jí,
tak
do
té
míry
opouštíme
vlastní.
To
neznamená
že
nic
neděláme,
ale
že
to
děláme
lehkostí
vůle
boží
neboť
v
té
moc
a
v
naší
moc
není.
Každý
z
nás,
každý
den
musí
začínat
znovu.
A
nesmí
se
pojat
na
to
že
může
jeden
den
kopírovat
podle
druhého.
To
je
to
co
na
vás
nechci,
protože
povyrostl.
A
den,
který
bude
zažívat,
nové
oběti
nebo
nový
způsob
nové
za
novou
zaujato
všechno
znova,
nově
třeba
jinak
možná
že
stejně,
to
je
jedno,
já
poznám
co
vyžaduje
navíc,
to
tam
nového
musím
do
toho
vložit.
Čili
dát
někomu
recept
dnes
a
zítra
přikovat
řetězy
které
nerozpoutá
on
ani
nikdo
jiný.
To
je,
to
je
systém,
tento
systém
já
vám
říká
dám
tady
to
je
systém
dynamický.
To
není
systém
statický,
to
jste
si
měli
všimnout.
V
tom
není
nic
stálého
já
bezstarostně
musím
být
jistý
si
tím,
že
zítřek
nebude
o
mě
ode
mě
chtít
co
chce
dnešek.
A
že
já
od
boha
budu
mít
všecko,
budu
potřebovat
k
k
tomu,
abych
úkoly
zítřka
provedl.
a
kdybych
to
chtěl
od
sebe
je
nebo
vědět
od
někoho
jiného,
tak
se
proviňuju
proti
té
důvěře
v
Boha
proti
té
v
jeho
vedení
Věřte
trošičku
tomu,
že
On
vás
vede
že
on
je
On
je
moudřejší,
než
kterýkoliv
člověk.
A
že
vám
sdělí
včas,
na
každý
den,
co
máte
dělat,
si
nesednete
na
svůj
vlastní
systém
a
pokud
ho
ho
nebudete
chtít
zvěčnit,
na
to
nemáte
právo.
To
je
jediné,
co
On
a
velice
řízně
Farizeům
a
zákoníkům.
sedli
na
nějaký
rysem
a
mysleli
že
na
něm
budou
sedět
až
do
skonání
světa.
A
On
jim
hroby
zbílené.
Nic
špatného
nedělali
všechno
plnili
systému
který
znali
žádný
systém
který
znáte
vám
nebude
vyhovovat,
jak
vy
potřebujete
pro
své
individuální
pochodování.
protože
já
jsem
se
přesvědčil
že
cesta
každého
z
nás
je
jedinečnou
nikým
nenapodobitelnou
nikdo
vás
nepůjde
toutéž
cestou
co
já
jenom
podobnou.
Já
mohu
jenom
o
obecných
princip
ale
každý
z
vás
mě
je
svědkem
a
bude
svědkem,
že
si
to
přebrat,
a
že
s
pomocí
Boží
na
to
musí
jít
po
svém.
A
jestli
uchopen
tak
vždycky
to,
že
čistému
který
vynalezl
nebo
který
uznal
za
správný,
civět
protože
i
ten
nejlepší
systém
časem
opotřebuje
a
z
živé
věci
se
stane
věc
mechanická.
Malinké
extempore:
tomto
systému
lásky
ať
ať
je,
vypadá
jakoliv
platí,
že
tam
není
vším
to
co
dělám
nýbrž
důležitou
složkou
je
to,
co
nedělám.
Když,
podobnost
je
slepá
klepání
je
podobno
dělat
nedělat
si
se
mu
dělat
nedělat.
si
svému
samočinného
počít
a
či
jedna
nula
nula
jedna,
jedna
nula.
já
žiju
ve
dvojnosti
všechno
v
ní
pulzuje.
také
tento
systém
který
ze
vede
to
je
pulz
na
na
vyšší
úrovni
já
nemohu
jenom
tlačit
já
musím
je
klidně
ustupovat
toho
tlačení,
tomu
říká
klepání
česky
řečeno
když
například
provádím
mystickou
koncentraci
a
zjistím
tiše
to
co
dělám
jen
být
mechanické
tu
chvíli
toho
nechám,
protože
se
podobám
boxeru,
místo
aby
boxoval
si
lehl
na
soupeře,
o
zvadl.
když
kterýkoliv
systém
cesta
není
je
mechanismem
tak
toho
nechám
a
chvilka
odpočinku,
která
je
srozumitelná
pro
boha,
způsobí,
že
já
se
mohu
do
toho
pustit
nikoliv
mechanickým
brž
zase
plným
uvědoměním.
běda
když
já
mechanicky
dělám
je
to
co
nesmí
být
nechť
se
ten
mechanismus
takovou
činnost
na
nečinnost
tom
nejhorším
slova
smyslu.
nicnedělání
v
nejhorším
slova
smyslu.
Já
myslím,
že
je
vám
jasné,
že
se
někdo
modlí:
Otčenáš
tdddtdddtddd
a
tak
dále,
že
dneska
vlastně
nic,
nedělá
vlastně
nic.
a
tak
je
to
veškerou
naší
činnosti.
Když
já
už
o
své
činnosti
nemohu
říct
k
čemu
to
je,
tak
je
to
činnost
přinejmenším
roztěkaná
a
při
nejhorším
odvádějící
od
cíle.
takže
když
dva
dělají
totéž
totéž,
není
to
totéž.
když
dva
dělají
cvičení
které
má
za
úkol
dosáhnout
Boha
a
jeden
to
dělá
to
dělá
mechanicky