Karel Makoň: 78-03A-Kaly (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

V. Dar je A druhý s cílevědomým zaujetím, tak ten první se vrhá do zkázy a ten druhý jde k vítězství. A to prosím je pravidlem u každého člověka který se v životě naučil nějakým stereotypům. na této cestě stereotypy jakéhokoliv druhu jsou marasmem, který rozkládá celý systém. Rozkládá ho tak. Že se musí ten systém opustit anebo chvilinku si odpočinout od něj. Samosebou každá cesta a to platí i o cestě lásky. Ten svoje individuální vzezření a individuální prostředky. A nikde víc než na cestě lásky je třeba odevzdanosti. To znamená nikde víc než na cestě lásky je třeba trpělivosti. Tam, když se trpělivosti nedostává, tak se ruší celý ten proces lásky. kdybyste si laskavě jenom vždycky četli to co řekl svatý Pavel těm korintským že je trpělivá, Že si nikdy nezoufá, že všechno přestojí a tak dále Toto se chce na cestě lásky. A to se snad nechce na jiné cestě, ale tady když mluví o lásce, Tak vám dává přesný recept, čeho se vyvarovat a s čím začít. myslím že bych k tomu neměl co dodat. a samozřejmě že když takhle se chováte když správně, daleko dokonaleji než kdekoliv jinde uplatníte tu trpnost cesty tak se dostanete do trpné lásky kde jste milováni, Kdežto bez toho. Se ten trpný faktor být milován nikdy neobjeví. Ten Ježíš marně klepe na vaše dveře, protože vy nejste dosti trpní. Na cestě lásky se chce jsem se tak daleko ještě nedostal v tom výkladu se k tomu dostanu, doufám, že ještě do konce tohoto týdne, ale trpnost z lásky to je třeba zvláštního výkladu několika hodinového, aby jste věděli co v tom je. To je velice obtížná záležitost to umět to slovy vysvětlit vim co to je, ale vysvětlit to slovy bude velice obtížné. A nechci od vás od nikoho aby jste šli převážně třeba cestou lásky protože k trpnosti třebas máte daleko ale to neznamená že v příhodný okamžik byste neměli těmito prostředky začít také vládnout. Když to soustavně nebude cesta lásky tak vás občas navštíví bůh. A ukáže vám jak vám miluje jak vás miluje a v tom případě by bylo dobře, abyste se chovali jako Panna Maria a ne jak se chováte dosud A dívka páně staniž se mi podle slova Tvého a ne co mně neseš, že jo, dej to sem. Tedy to je obchodní způsob jednání který na cestě lásky vůbec nemůže existovat za to co dělám něco chci. Na cestě lásky toto neexistuje. Za to co dělám nesmím nic chtít. to dělám čím dál tím víc z lásky k toho k tomu, kterého miluji, to je ta trpnost. A ne z lá..., vycházím z lásky k sobě, to musím vycházet, prosím, proti tomu nic nemám ale postupně se osvobozuji od této lásky k sobě. A míra osvobození od lásky k sobě je mi také pravou mírou pokroku na této cestě. Když mě, když by někdo řekl nedosahuju cílů odpovídajících mému snažení, tak mu drze mohu odpovědět protože nemiluješ toho boha tak jako sebe a nikdy se nezmýlím. Čili musíš se dále učit lásce k bohu To je jediné, co mohu navrhnout. V minulé přednášce jsem vlastně mluvil jenom o přípravě životem. My bychom, mohli bychom říct na poli ne? Přípravem životem o přípravě životem ke spojení s bohem. A postrádali jste plným právem na tu druhou část, která jít paralelně s tím zevním životem. Navenek obráceným tedy lépe řečeno a to je vnitřní modlitba. Velice záleží a snad na cestě lásky tím více než na jiných v na tom do jaké míry je sladěna Ta modlitba nám úroveň modlitby s úrovní životního počínání. A tak teďka, jo ještě bych chtěl říci tolik že do ve středověku nebyli o tomhletom správně poučováni. Že v řádech které existovaly postrádali většinou. Tu složku zevní uplatnění výtěžků modlitby v zevním životě. výtěžky modlitby se mají uplatňovat praktikovat v zevním životě a zevní život se praktikovat v modlitbě. Tom tato formulka být zachována. a to i když si čtu řády klášterní, všelijaké tak nikde nenacházím tuhletu jednotu v tomto pojetí ale musíme mít za to že celý život jako takový, vnější nebo vnitřní, to znamená život v myšlení. A život činný aplikace myšlenek, činy, skutky, že je to jednota a že když je nějakým způsobem porušena že to vždycky neblahé následky. A z toho vycházím při dalším výkladu. Čili budu li se držet Těch stupňů modlitby na které přišli během staletí a staletí křesťanští mystikové, stupňů mystické modlitby, to znamená spojovací modlitby, modlitby která vede ke spojení s Bohem, budu si všímat těchto, a budu používat jejich terminologie a budu se jich všímat. Tak prosím je budu pořád vyrovnávat s děním běžného života nebudu mluvit jenom o modlitbě samotné nýbrž budu vám mluvit o následcích modlitby. Na dění na skutky. Protože s tímhle tím se právě oni těžko vyrovnávali. Vlivem neodborně udělaného řádu životního kdežto. Lidé kteří, například Jakub Bohme a jiní, kteří nežili v žádným v klášteře, ty na to šli daleko praktičtěji. A my se můžeme taky poučovat od nich nejenom z klášterní mystiky. Ale s ale oni zase ti mystikové klášterní utřídili ty druhy modlitby tak přesně na rozdíl od Jakuba Bohmeho, se toho celkem toho třídění nevšímal že nám se z metodických důvodů hodí lépe se přiřazuje jich co do třídění a Jakuba Bohmeho a spol., to znamená lidí žijících ve světě co do aplikace této modlitby vstupní, této modlitby v životě. A syntéza tohoto je to co teď budu vykládat. V. Tak především křesťanští mystikové teoretici, teoretici křesťanští mystiky, křesťanské mystiky říkají že. Mystická modlitba nám je modlitba zdarma daná nikoliv vysloužená, že si člověk nemůže zasloužit. Že je to zvláštní nevyzpytatelná milost od boha přicházející, za kterou nikdo z nás nemůže a že se nepodařilo nikomu přijít na to, proč jeden je nadán tou mystickou modlitbou a druhý vedle něho který dělá totéž, tou mystickou modlitbou nadán není.. Všechno nasvědčuje tomu, když se díváme na dva vedle sebe jsoucí lidé, jdoucí toutéž cestou invertní, že mají pravdu. Ale nemají. Protože oni si výtěžky modlitby neprověřovali životem. A nemohli zabránit tomu že když dva vedle sebe dělali jednu a tutéž modlitbu snažíce se spojit se s bohem a pěstujíce askezi. Nemohli zabránit tomu aby jeden to dělal malicherným zkrupu..zkrupulózním způsobem a druhý velko..velkorysým všestranně ohleduplným, všestranně pronikajícím do všech koutů v myšlení způsobem tedy kdo to dělal tímto druhým způsobem měl úspěch, kdo to dělal tím prvním způsobem měl absolutní neúspěch. A kromě toho, málo komu z těch klášterníků bylo dopřáno aby si svoji modlitbu prověřil v běžném životě. věřím, že i tak zvaní velcí mystikové kdyby se byli pustili mezi lidi, tak většina z nich se zvrhla. Protože ten nebyli na ty svody běžného života zvyklí. A byly by podlehli tak dneska kdy prakticky není možno to dělat tím laboratorním klášterním způsobem, nýbrž musí se to dělat v terénu všecko, považuji za vhodné pojmout celou tu soustavu trošku jinak a říci, přestává být za nynějších okolností Pravda že by to byla volba zvláštní volba milosti boží protože jsme se přesvědčili že kde existuje příprava životem adekvátní úrovni modlitby že to za nás za následek že modlitba přejde samovolně přes svůj stupeň dál a přejde-li samovolně modlitba přes svůj stupeň dál, přejde taky forma a úroveň života přes svůj stupeň dál. Jedno se drží s druhým, jedno vzájemně druhé podporuje a ten člověk harmonicky stoupá dál. Samozřejmě je tady jiná potíž kterou neměl klášterník a kterou máme my že totiž občas ta modlitba se dostává do takových fází, mohl bych říct otáček, že to člověka vybaví. z běžné činnosti. mystikové jsoucí v klášteře, měli úlohu snadnou, včetně svaté terezie říkala činnost ruší mystickou modlitbu. Tedy to je názor který platí pro kláštery protože tam opravdu činnost rušila mystickou modlitbu ale pokud u nás činnost ruší mystickou modlitbu, tak je to pravda jenom tehdy, když ta činnost je na daleko nižší úrovni než je ta modlitba pak pravdu Jestliže ale činnost je na úrovni vnitřní modlitby něco ještě čeká na výklad se to dneska nemohu říct ještě, tam se to nevejde tak pak jedno druhé neruší. Tak teďka se dostanu konečně k modlitbě. Samosebou východiskem modlitby ji každé modlitby je uspořádat vnitřní řád myšlení, uspořádat hodnoty. myšlenkové. Jestliže modlitba ve svých původních fázích nemá schopnost uspořádat. Poměry v modlitbě a poměry mimo stejnou měrou tak je to modlitba nevhodně volená, Která mně buď vytrhuje z toho zevního světa a ukazuje mi ho jako že ruší, to se stávalo. Anebo naopak, tím zevním životem ruším tu modlitbu a pak ji zanechám. obojí je chybné tak. předpokládám prosím že jsme volili základní modlitbu správně tak. Že nám stanovila závazný program, jak pro činnost tak pro modlitbu. A to bych doporučoval si znovu promeditovat, porozjímat Otčenáš a zjistit si, do jaké míry je pro směrodatný jako řád hodnot. neznám lepšího řádu hodnot. Komu by nestačil tento řád hodnot ve zkratce. Tak ten se musí poohlédnout po životě ježíšově v tom nejširším slova smyslu od Chaldeje po nanebevstoupení a tam ta modlitba Otčenáš, se mu objeví rozpracována do jednotlivých oddílů. Protože ty hodnoty které jsou tam vedle sebe postaveny, v tom Otčenáši, Ty mají různou váhu na každém stupni ne že by byly přeházeny, Ale že přece jenom ze začátku třeba ten Otec, s kterým začínám v Otčenáši, je mi přece jenom vzdálenější než později když jsem když poznávám jeho vůli a řídím se jí, pochopitelně, takže tím se úroveň mojí modlitby zase povýší a povýší se tím úroveň taky mýho života. Teď jestli jsem tedy začal správně s modlitbou která stanovila řád jestliže vím jaký řád životní mám zachovávat na základě modlitby a jestli tento řád si neustále vštěpuji do hlavy opakováním této modlitby tak aby mně to přeříkávání zavazovalo. Ne aby to bylo přeříkávání, je to písmenová koncentrace nebo Otčenáš nebo cokoliv jiného, to musí být pro řád. Který závazný řád ta modlit...ta modlitba modlitba mně musí zavazovat k nějakému způsobu života. A ten k nějakýmu způsobu modlitby k obojímu. Jestliže toto se splní tak pak mohu mít reálnou naději že moje modlitba získaná, to znamená úroveň získaná modlitby získá určitou úroveň modlitby že přejde do toho do čeho říkají, o čem říkají křesťanští mystici, do modlitby vlité To znamená do modlitby mystické to znamená začnou se tam projevovat spojovací prvky. Zásah Boží do modlitby. bych vás přesto varoval před tím. Abyste nečekali během své modlitby zásah boží tím byste ji rušili. To je ta činnost která tam nepatří. Když se modlit, když se modlím tak nemám být činný, mám být činný předtím ale v modlitbě dělat dvě věci najednou například honit myšlenky a myslet na Boha. Buď honím myšlenky anebo myslím na Boha. Když myslím na boha tak nehoním myšlenky. Když honíte myšlenky aby aby vám nepřekážely a zároveň se soustřeďujete na Boha, tak nikdy neuspějete s mystickou koncentrací nikdy nepřejde do spojovací modlitby, na to vám můžu dát jed. Za to ručím. dál jestliže tedy opravdu se modlíte k Bohu, třeba špatně ale nehoníte myšlenky, nýbrž jak dokážete poctivě a trpělivě znovu a znovu navazujete i to svoje volání Boha nebo jak na to jdete, ten váš vnitřní postoj nechci předurčovat, každý máme trošku jiný, že? Nebo to svoje odevzdávání Bohu, tak pak dříve nebo později musíte přijít na kloub jedné věci musím svůj život zasvětit bohu a svou modlitbu taky. zasvětit znamená ten svůj život obětovat. Ze začátku to nejde tak že bych byl schopen pro Boha zemřít, jít na hranici na kříž, do žaláře jak sliboval svatý Petr. klamal bych se kdybych něco takovýho vnitřně prohlašoval. Katolictví třeba vyhledává modlitby při pozdvihování bože v Tobě žiji, v Tobě umírám, Tvůj Syn je živ i mrtvý Amen ani jeden z nich v něm nebyl živ ani v něm neumíral a nic ale prohlašovali to. Taková prohlašování jsou strašně nebezpečná protože ukolébávají člověka nebo přesvědčujou člověka klamně v domnění že to co prohlašuje opravdu dělá a vůbec to nedělá tak musíte ta slova při Modlitbě opravdu vážit a musí být upřímná, protože pána boha neobalamutíme A slibujeme mu jenom to čeho jsme schopni tak jestliže chci svůj život zasvětit bohu upřímně. Tak moje modlitba by měla být výrazem tohoto zasvěcení bych mu ten život měl v modlitbě nabízet nikdy víc se to nehodí než v modlitbě. A aby mi ukázal cestu z modlitby do obětování života, to bych si od modlitby měl přát. Neboť modlitba je takovým, takovou křižovatkou myšlenkových cest, kde, odkud se přejít že snáze do věčného života než z běžného života do modlitby, ten běžný život se strašně plete do modlitby ze začátku. Ale modlitba se mi neplete do života naopak ji tam postrádám. A tak bych měl si toto přát aby moje modlitba aby úroveň modlitby pronikala do toho mého života s tímto přáním bych měl z modlitby vycházet, bych neměl ji utrhnout a teď se věnovat víru života to ne. A to tak jestliže tohleto splním, Tak pak mohu počítat s tím že moje modlitba se může stát méněmluvnější A že to může být více stále více odevzdání to znamená přistupuju k trpnému způsobu modlení, k trpnému. V modlitbě jak ji navrhuje Ježíš Kristus je celá řada proseb a málo trpnosti, neboť tam se stanoví jenom řád, ale to je začátek věcí. Dále se pokračovat tím směrem, že to bude více odevzdání než přání a do jaké míry odevzdanost bude převažovat nad přáními. Do takové míry se přirozeně stane trpnou moje modlitba. ovšem přirozená trpnost velice nízkou úroveň ale je-li upřímná pak se této trpnosti, této dobré vůle se bohu dát bůh chopí, protože nás miluje, protože my mu tady nabízíme příležitost vstup do mého života, vstup do modlitby. A On se toho zaručeně chopí. A chopí se byl tím způsobem že začne v nás působit, jednat. O jednáním božím bych měl říct další přednášku nechte to prosím vás říct... zítra říct, to teďka vynechám, jo? ale zítra prosím vás, musíme se toho všimnout. To bude vyžadovat mnoho hodin. Protože neví vy nevíte co je to jednání Boží. To se vůbec neshoduje s jednáním člověka to není jednání lidské, to je jednání nadlidské. Jak si to představují třebas pisatelé Starého Zákona tak to není. Toto takhle vykládali lidem aby tomu nějak vůbec rozuměli Bůh se hněvá a nevím co všechno dělá. To nic takového neexistuje. ale Bůh vstupuje do modlitby těmi dveřmi o které jsem pro něho otevřel, pro Něho otevřel. To nejsou dveře do království Božího nýbrž pro něho otevřené dveře ke mě. To jsou jiné dveře než na které klepám. Tak jsem zamčen na mnoho zámků proti bohu kdybych totiž nebyl, tak dávno vstoupil do mého vědomí. Tyto dveře je také třeba otevřít. Co co tím myslím? Z toho symbolu musím vyjít do nějaké konkrétní řeči. Že totiž, jestliže, třebas zvolím nějaký způsob modlitby, jestliže třeba rozjímám je to modlitba rozjímavá tak musím ten okruh toho rozjímání vždycky uzavřít. To znamená musím rozjímání končit předsevzetím. pokud možno vždycky stejným, abych třebas více miloval Bože nebo abych uznal že Ty jsi toho hoden. Ty okruhy meditační mají mít takovou povahu, aby to k tomu vedlo. A když to pokaždý vede k něčemu jinému el tak meditace nebo rozjímání li neříkám že je bezcenná, ale nemá spojovací účinek. Jestliže ale okruhy rozjímání zvolím tak, Aby podpořila ta moje modlitba rozjímací vždycky ve stejném předsevzetí. Spojit se s Bohem, tak to je jednak otvírání mého nitra. A zároveň je to klepání na království boží obojí musím být sám otevřen a mně musí být zase otevřeno. Protože ze sebe musím vystoupit a dokud jsem u sebe. zavřen, tak ze sebe nevystoupím, musím ze sebe vystoupit a vstoupit někam jinam k každá cesta mystická je pouť odněkud někam. Správný symbol je slovní symbol poutníka je symbol mystika který odněkud někam jde. Ovšem musí vyjít sám ze sebe aby mohl někam jít, musí ze svého domu vyjít, neboť to není pravý dům. kde dosud byl. A teď je li to tedy že takováto rozjímavá myšlenka, myšleno modlitba tak obyčejně se napřed ve mně vzbuzuje cit proto o vstoupení do království božího. mám k tomu citový poměr, začnu k tomu mít citový poměr k je to otázka je to především nikoli otázka rozumu nýbrž otázka mého citu pociťuju, že je to správné nemohu to vysvětlit ale mně je to pro je to správné i když nepotřebuju rozumovou argumentaci. Je to pro správné že patřím Bohu a že mám k němu jít. Jakmile se dostanu do této fáze, tak teď jsem poskytl Bohu právo aby do mého citu vstoupil. A začnu pociťovat že ten můj cit vůči bohu stoupá na tu normální úroveň kterou jsem vyprodukoval. A stoupá neúměrně daleko takže jsem tím citem unášen za hranice svých lidských možností. Takže tato modlitba je odborně nazývána modlitba stoupajících citů, čili modlitba afektivní se tomu říká latinsky. Afectacionis, anacio afectacionis. Tak tohleto když se se mnou děje tak tam začíná mystická modlitba to jsou první známky setkání s bohem na úrovni modlitby jsem mluvil o setkání s Bohem na úrovni běžného života zatím, jo? Teďka mluvím na úrovni modlitby to jsem o tom ještě nemluvil. A jestliže tedy tento cit takhle stoupá tu modlitbu nerad opouštím. A když ji opouštím tak ona mi, on ten cit mně doprovází do ostatního života. A bych měl dobrovolně tu modlitbu opouštět, abych mohl žít taky v denním životě abych s tím citem směl do toho běžného života odejít. Aby tam také mně napovídal, aby tam byl pro mě. arbitrem, soudcem o řádu hodnot aby tam rozhodoval cit aby rozhodoval ne rozum jenom, cit aby rozhodoval o tom co je správné a co je nesprávné. Tím se na této úrovni pochopí daleko víc než rozumem A jestliže toto dovolím a ten cit projde branami modlitby do mého života tak pak se můj život postupně srovná s úrovní modlitby. Jakmile se srovná s úrovní modlitby tato modlitba není dále užitečná. Rozumíte musím tuto formu modlitby umět opustit. se nesmím snažit dále vzbuzovat city ono mi to taky nejde. Přestože před tím bůh obdarovával zvyšováním citů řekl bych nadpřirozeně jak to chápe takhle, tak najednou tomu tak není moje city jsou ty tam, chladnu, jak se mi zdá a nevidím že bych někde udělal nějakou chybu. Chyba je jenom ta, že moje modlitba táhla život a můj život netáhl modlitbu. Teď je třeba v životě nastoupit větší míru obětavosti láskyplné. Aby popotáhl zase trošičku přes určitý práh tu modlitbu jestliže toto udělám, tak ta modlitba stoupajících citů přejde do vnitřního ticha. Ovšem to je ticho naučené jak se o něj snažím, když honím ty myšlenky. Nýbrž to je ticho které jasně ten pro je symbolem širšího dokonalejšího života totiž v něm ztrácím pojem tělesnosti a přesto neztrácím vědomí. kdybych totiž ztrácel přitom na tomto rozmezí vědomí tak jsem na zcestí. Tady se moje do vědomí rozšiřuje. Ale do takové šířky, že jsem se nikdy, jsem takhle široce nikdy vnitřně nežil. jsem byl vždycky upnutý na konkrétní úkol, na konkrétní myšlenku konkrétní konání. Moje myšlenka doprovázela nebo komentovala, hodnotila činy, které jsem prováděl nebo předcházela abych mohl něco provést. rozjímala a tak, ale nikdy nebyla povahy jako teď, že o že ona nemusí vůbec povídat a proniká řekl bych všude. Takovým způsobem, že když tomu nebráním tak vstupuje zase se mnou do života. tímto vnitřním tichem vstupuju do života a co dříve rozházelo to teďka nerozhází, ale bylo by dobře v těch prvních fázích si dávat pozor a utíkat před tím co by příliš rozčilovalo. Opravdu nepře... nepřes... sebe nepřeceňovat. Ještě člověk není tak silný v kramflecích, aby si mohl dovolit chodit mezi pijany, nevěstky, symbolicky řečeno, mezi do prostředí kde všechno je proti tomu postaveno tím neklidem. Měl by trošičku ten klid podporovat vyhledáváním situací klidných. Nebo řešit klidně snažit se všemožně klidně řešit třebas nějakým odstupem třebas počítat do desíti, když chci něco provézt, co nutí k neklidu, tak nějak, jakkoliv primitivně si pomůžete to je jedno, hlavně když nevyjdete z toho klidu. tady neklid začíná být hlavním hříchem při této fázi modlitby. Předtím ne, naopak určitý neklid tam byl podnětem ale tady klid začíná být hlavním hříchem a jestliže my ten klid nepřeneseme z modlitby do ostatního života tak modlit... tak život nás zdržuje začíná nerovnováha mezi životem a tou modlitbou opět a zase jsme křižováni, zase to, to je utrpení a tohleto, vám tady líčím prosím vás sladké jho a ne nerovnováhu. Ne protože bych vám nepřál utrpení ale že to není vzorová cesta. Že to není nesprávná, nemůžu říct ale není to dokonalá cesta, bych chtěl aby jste šli dokonalou cestou. A jestliže potom to, tato modlitba ticha se dostane do mého běžného života tak to ten následek že. začnu chodit s bohem v tom smyslu, že sice ještě s Ním nejsem spojen ale jednu Jeho vlastnost zažívám. Čili chodím soustavně s jedním z projevů Božích. Normálně takhle se stýkám s mnoha projevy Božími, vy jste všichni projevy božími. Ale to je konstantní prvek projevů božích, který doprovází. Není to ještě on sám a je to Jeho jasný zástupce. Čili nemůžu říct jsem spojen s bohem mohu jenom říct tvůj anděl se mnou chodí asi tak a ten se jmenuje klid. Moudré ticho, které vnáší do činnosti úžasnou moudrost. Do naší činnosti tedy. a jestliže to takhle pokračuje, tak není třeba extase. jestliže ale nevyrovnám se s tím v běžným životě, jestliže tento klid nenechám. Působit ve svém životě, jestli mu nedopřeju a to musím nějak dobrovolně udělat tady moje vůle je důležitá aby zapůsobila tímto směrem. Jestliže toto nedopustím, tak pán bůh mně v hrsti, tady to nadpřirozené tažení tady je a On přivede do extaze. Nastanou situace vzdáleně přicházející z vnějšku, vidím třebas louku, jako třeba svatá Kateřina krásných kopretin a upadnu do extaze ne? Stačí to dřív vůbec nestačilo na extázi, teď najednou stačí jsem na měkko, jak se říká. ale jsem prostě vnitřně připraven abych přešel přes tu fázi A upadnu do těch extazí tak dlouho dokud nevyrovnám svůj zevní zevní život úroveň zevního života s tou fází v tiché modlitbě, poloextatickou a extatickou. A tam ty extáze jsou nikoliv ještě spojením s Bohem, nýbrž přechodným osvícením přechodným... přechodným spojením, ze kterého zase vycházím. A jestliže tvrdě ostatní život nesrovnávám, tak ty extase tady končí a tam končí celý vzestup člověka, dál to nejde. A jestliže srovnám ostatní život tak za těmi extázemi kyne trvalé vědomé přeplývání mého vědomí do Boha a Božího vědomí do mně, vzájemně. Takže jestliže jsem před řešením čehokoli tak s tím co vnímám samovolně vcházím do vědomí božího a od tam jako ohlas přichází řešení. problémy končí a tomu říkám spojení s Bohem. Že totiž, když člověk překoná buď ty extáze, povýší těmi extázemi, si říct aby povýšil svůj život na úroveň těch extází, A nebo přejde bez pomoci extaze do toho že tu moudrost Boží převede, dovolí jí, aby se předvedla do běžného života. Napřed pomocí ticha a tak dále, tak pak. Nastává něco čemu říkají mystici "kontenplacio" a to považujou toto nazírání, to je dost nepřesný překlad český, to považují za vrchol mystického života na této zemi. Že totiž nazírá člověk na moudrost Boží a moudrost boží podílí se na životě toho člověka. To jsem tam ale řekl, jenom jsem neřekl, že je to nazírání. Ke stavu nazírání se může disponovat každý člověk. Splní-li podmínky, o kterých jsem tady mluvil, to jsou podmínky dispozice. To znamená jestli opravdu sebe obětuje bez ohlížení bohu. Že sebezápor jde do takové úrovně že celý jeho život je takovým soustavným sebezáporem. Protože tam, kde není soustavný sebezápor, tak tam člověk zůstává člověkem a nepřechází do království Božího. Království Boží je synem božím a ne synem člověka, ano? Včera jsem vám líčil východisko lásky citem. Toto východisko samozřejmě kladl Ježíš Kristus na místo A řekli jsme si že patrně proto, říkám patrně proto, Že je nejpochopitelnější, láska jako citové zaujetí a on mluvil pro prostého člověka samozřejmě citem jít k Bohu vyžaduje nějaké konstantní zaměření citové. To znamená jestliže člověk nemá tak vyspělý cit, aby kolem něho shromáždil celou ostatní bytost. Aby tento cit strhl celou ostatní bytost. Pak stranou tohoto citu zůstává velká nebo malá nebo velká část jeho bytosti která se nezúčastní Tohoto pochodu k bohu a ta se nám ukáže časem být třebas nepřekonatelnou překážkou na dalších krocích Proto středověcí mystici to zařídili takovým nějakým laboratorním způsobem že kdo pociťoval, kdo měl cit, kdo pociťoval lásku k bohu. Tak odešel do ústraní, do kláštera na poušť a tak dále aby tento jeho cit nebyl rušen. A nemýlil se, tam jeho cit rušen světskou společností nebyl. Ale mělo to na vážný nedostatek že totiž takto nerušený člověk. Se obral o celou šíři rozvinutého lidského života. On šel k Bohu se životem který neměl ruce ani nohy Amputovaným životem. a tak se taky těžce pohyboval na této cestě, velice těžce. musel vynaložit vynaložit obrovské úsilí aby vůbec nějaký krok udělal. Přestože úvaha která toho k tomu vedla byla správná jemu to nemohlo být vyčítáno, jemu... jemu to nebylo klade... kladeno za vinu od boha. Ale nedalo se zabránit tomu. Aby přitom strašně trpěl a tak my jsme svědky cesty lásky. Která by měla podle našeho názoru být bez krizí, která probíhala za úžasných krizí a je to zaviněno jenom tím, že se nezúčastnila celá rozvinutá bytost a důkazem toho jsou zkušenosti těchto světců. Neboť oni bojovali se satanem takovým způsobem že nám se to zdá být nemožné, my nic takového nezažíváme. On je honil po pokoji po střeše bil, tloukl, oni byli ráno třeba celá samá modřina a to se stalo i takovému Piovi, páterovi Piovi ještě v tomto století, prosím. Takže to není nic středověkého. Každý kdo nastoupí cestu takhle okleštěnou, s okleštěnou bytostí ten se musí smířit s tím, že to nezaměstnané vyvádí v kleci, do kterého ten člověk ho chce přivést hrozným způsobem, řádí. No a víte dobře že ty spoluklášterníci a ten představený toho kláštera u tohoto Pia, který zemřel devatenácet šedesát osm, dvacátýho třetího září u tohoto Pia oni konstatovali hned z počátku, když ho takhle pronásleduje satan. z toho je vidět, že to bude velký světec, protože malého nikdy nepronásleduje, toho velkého se satan bojí a proto ho se snaží zničit včas. To je zajímavý názor tohleto, se kterým nemůžeme souhlasit. Ale mají pravdu že toho velkého satan pronásleduje víc než toho malého. ten páter Pio Měl předčasně rozvinutou lidskou bytost. On prudce rozvíjel své lidství poměrně rychleji než jiný člověk. A když teď některou část rozvinutou opustil. A ona byla živá kdežto u jiného v tom věku ještě třeba živá nebyla, tak ona se hlásila pořád ke slovu. Z toho by bylo těžko usuzovat že to byl velký světec. jenom správné na tomto úsudku je to, že rozvinutá lidská bytost může být velkým světcem. To je pravděpodobné, to je na tom správné ale v celku ten úsudek správný není ano tak tohleten boj, s tím rozvinutým nebo k životu se hlásícím a my, s tím musíme, tento boj nás prostě ruší na cestě klášterní, na cestě laboratorní, že my ho uměle chceme se ho zbavit. my ho chceme odstranit a takže se stává, že všechnu sílu ...... sílu ...... vizte.