Karel Makoň: 78-03B-Kaly (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

to jde? Všechnu sílu vyčerpáme v boji s tímto tak zvaným satanem, to znamená nezaměstnanou částí rozvinutého života našeho. A proto například i Neat Khan správně říkal a to nemusí jít o hříchy jenom, které se hlásí ke slovu, to znamená o vášně. Jestliže si někdo přeje naučit se třebas anglicky, se naučí, protože by mu to potom vadilo, že se nenaučil a vyčítal by si to. Chce-li jakkoliv kdo rozvinout život, ho rozvine. neváhá a rozvine ho, protože pak by si vyčítal že to zanedbal a že přišel o něco v životě. Ovšem přitom by se mělo říct neměl by proto odkládat své rozhodnutí jít okamžitě za bohem teď jsem se dostal k bodu ve kterém chci opakovat to, co jsem řekl a navázat na to že jsou jiné prostředky vhodnější než citové které máme zvolit za východisko řekl jsem doufám že v dnešní době volit cit za východisko na cestě lásky je velice riskantní protože se nám nepodaří okolo citu shromáždit celou naši bytost jelikož city naše jsou rozhárané a nikdo z nás téměř nezažil tak vznešený a velký cit. Aby aspoň jednou v životě tento cit sjednotil celou jeho bytost To se nám nestalo. A kdo toto nezažil u toho není zárukou že se mu podaří okolo citového života svého shromáždit, ujednotit celou bytost, protože ten cit u něho není dominantou. Jestliže existuje nějaká jiná dominanta, tak by se měl chopit a pomocí by měl sjednotit ostatní bytost Bylo by to snazší. Okolo silného magnetu snadno se shromažďují všechny... všechny střepiny nebo všechny železné pilinky, ne? Všecko takhle, kdežto okolo slabého ne, ten nepřitahuje tak snadno. takže my potřebujeme vytvořit takové magnetické pole ze své bytosti a k tomu je třeba mít silný magnet a tím magnetem je ta hlavní složka naší bytosti která dokáže tahnout srovnat všechny ty součásti naší bytosti do nějaké řady, dát jim směr stejný, ano žádoucí. Prosím silokřivku vytvořit. Tak navrhoval bych tedy a my jsme to přijali za správné v tomto století že spíše mysl by měla být takovým středem i na cestě lásky. proto jste si všimli že tu cestu lásky vykládám jinak než jak se tradičně vykládá, než jako citovou záležitost. Protože jsem si vědom že citová rozháranost dnešního člověka mi nezaručuje pospojování bytosti. Kdežto. Mysl se učíme od útlého mládí soustřeďovat na nějaký objekt. Výchova citová vázne. O tu se sice nějakým způsobem rodiče starají. Možná že i stát ale my víme že to je, tato výchovná stránka že vázne, oproti stránce výuky, to znamená oproti pěstování mysli, jak bych tak řekl. A protože jsme si tohoto vědomi že to je dnešní situace člověka tak proto považuju pochopitelně za samozřejmé, že ta mysl by se měla stát středem, o který bychom se měli opřít. tím kamenem základním na kterém postavíme celou budovu duchovního života a tak mi teďka nezbývá nic jiného než o mysli vás informovat. Ale než to učiním tak si ještě vzpomenu na ostatní východiska která tam Ježíš Kristus navrhuje. On neříká jenom celou myslí, z celé duše své. Co je to roz-jaký je rozdíl mezi myslí a duší? mysl je součást našich duševních schopností a duše víc schopností než myslet. Duše za pomoc jako pomocníka smysly. může smysl můžeme smyslově vnímat za pomocníka ty city a všecky a pudy a všecko možného k dispozici, duše je komplex, duše představuje komplex lidského života komplex lidství když my jako jdeme pomocí mysli, tak ještě musím být velice opatrný protože. Ne u každého ta složka mysli hraje tak významnou roli jak vám to tedy přednáším. Někdo třebas nerad myslí. Nebo se rád ubírá po cestách, které si vyšlapal. A nemůže mnoho přijmout... přimět k tomu aby zvolil třebas jenom malinko pozměněný způsob řešení životního. On své zaběhané cesty pochody stereotypy a s takovým člověkem nehnete tím méně ho přimějete aby pomocí této mysli takhle upravené pohodlně upravené pro širokou cestu připravené šel dál. Ta není připravena pro úzkou cestu. mysl musí být schopna jít po úzké cestě. jenom taková mysl je vhodná Jako východisko. Jiná nikoliv. Takže pro takové pro ty všechny ostatní lidi by se tedy vlastně mělo radit, aby šli z celé duše své, z celé duše své to znamená co se jim nabízí z jejich lidské schopnosti, z jejich lidských schopností, aby to nabídli bohu aby tím se chytli. To ovšem tahleta cesta ovšem ta také své těžkosti. Protože co chvíli jsme jiní, co chvíli jiná vlastnost v nás vrch. Co chvíli se musíme chápat jiného prostředku kterým jdeme vzhůru. A obyčejně si říkáme a to je nedostatek této cesty. Toto je ve mně tak chabé, že pomocí toho nic nedokážu. Přijdeme k druhé součásti své bytosti, tato moje vlastnost je taky tak chabá, že taky nic nedokážu. nakonec zjistím, že nic ve mně není tak dominantní tak pregnantní, tak výrazné abych mohl říci že za tohleto když se postavím a pomocí tohoto když půjdu, tak se někam dohrabu. A to se týká bytostí tak zvaných plochých, abych je nazval. že totiž všechny jejich vlastnosti jsou určité úrovni. Žádná nepřevyšuje druhou jestli trošičku zvedne nějaká hlavičku, tak to je výjimka, ale ten člověk nemůžeme o něm říct, že něčím vyniká že něčím vyniká nad své okolí, že je v něčem výjimečný. S takovým člověkem bude určitá velká potíž ho dostat na tuhletu cestu, protože on bude ve všem průměrný. A výslednice bude vlažný. A ten bude vyvržen z úst Hospodinových. Tak teď bych chtěl promluvit o tom východisku které zvolíme a to je východisko mysli Prosím ještě znovu podotýkám: Mysl je součást naší duše. To není celá naše duše. To je jedna mohutnost duševní jak to budu nazývat. A ta je nadána určitými vyjadřovacími prostředky takže není divu že my za mysl mylně považujeme její vyjadřovací prostředky například tím vyjadřovacím prostředkem je, že něco chápu. A že to také potom vyslovím, formuluji, to co pochopím, formuluji anebo uvedu do praxe. uskutečním. To je, to potom dělá za mysl jiná složka ale ona dala podnět toto považuju za mysl, kdežto to je její činnost to je její výraz, její prostředek její projev a bych byl nerad kdybyste v budoucnosti projevy něčeho považovali za to, čeho je to, čeho jsou to projevy Toto v náboženství dělá veliké neplechy, protože pantheismus například říká že všechno je Bůh což není pravda. Toto všechno jsou projevy Boží. To je asi jako taková chyba jako kdyby řekl tato báseň to je Vrchlický. Je to Vrchlický, je to projev Vrchlického, ne? Ale není to Vrchlický. Tak prosím také to jak se nám projevuje naše mysl to jsou její projevy a nikoliv ona. Teď se dostanu k tomu co to ta mysl je. Když ji zredukuju na její podstatu. a budu ji rozlišovat od jejích projevů kdybych považoval mysl za vědomí, jak jsem to dělal třeba nebo jak to vypadá, že to dělám v cestě vědomí, Tak bych se dopouštěl jakési chyby v tom smyslu. Že bych jeden z prostředků této mysli považoval za ní. Vědomí je také prostředek mysli. Poměr vědomí k mysli. Mysl bychom mohli považovat, mohli považovat. za ničím, podstatu mysli prosím, za ničím nezaujatou inteligenci. A vědomí bychom mohli považovat za mysl zaujatou tím co my nazýváme vědomím a to různé tváře. Například řeč lidská, to je tato mysl omezená logickým myšlením, velice omezená a to omezení jde tak daleko že se se neprojevuje například v kamení je to mysl která se z našeho hlediska vůbec neprojevuje. Omezení z našeho hlediska vrcholné není to ještě zdaleka vrcholné omezení ale my víme že tam je nejomezenější, tam už, ale není tím řečeno, že by tam nebyla. Nebo mohli bychom říct básnicky je to inteligence spící v kameni, asi tak. My bychom mohli definovat mysl jako pravdu a říci si, že co je pravdivé, to je pravou podstatou mysli. To se vám nezdá protože co je lživé by pravou podstatou mysli nebylo, jenomže jsem nedefinoval co je to pravda a to bych se dostal zase do dalších těžkostí. Že totiž ježíš definoval mysl jako pravdu a to proto že znal že to co dělá pravda není to co my chápeme jako činnost, to co my chápeme jako činnost je v očích Ježíšových podobno smrti. a to co my nechápeme jako činnost, je v očích Ježíšových rovno životu. A to je ta pravda protože tam je jednota mezi životem pravdou a cestou, jak on řekl, že ano? jsem všechny ty tři věci dohromady. My obyčejně neumíme mysl použít nebo vzít si na pomoc celou. My se chápeme pomocí některého z jejích projevů. Například pomocí řeči, pomocí citu lásky a tak dále. jestliže například použijeme jestliže se zmocňujeme této mysli pomocí prostředků musíme se za tímto prostředkem pomocí tohoto prostředku ocitnout. Jestliže to neudělám jestliže se to nestane, zůstaneme trčet v prostředku a nesetkáme se svou myslí s podstatou věcí. O to jediné mně jde. protože jsem dělal velikou chybu že když docházela řeč, když jsem nemohl říkat jméno boží, tak jsem z toho byl zoufalý. Protože to byl pro prostředek který měl dovézt k Bohu. ale jak jsme si řekli v pohádce ten koník nemůže na ten hrad, ne? a tak taky. žádný projev mysli nemůže dojít do podstaty mysli, ho musím umět odevzdat, jeho se muset umět vzdát. platí tady pořád to jednoduché pravidlo klepejte. Nebo to jednoduché pravidlo že s každým prostředkem se ocitneme u zdi, Která nám musí být otevřena z druhé strany. Asi tak nějak. čili ani na této cestě lásky, která si pomáhá myslí, není jiného východiska než se smířit s tím, že prostředky mysli které máme k dispozici nás dovedou ke zdi a My to jako zeď budeme pociťovat. A jestliže neodstoupíme od sama sebe ten prostředek bude projev nás, od tohoto projev..ten projev... ten projev mysli byl projev náš to je nám člověku vlastní ta řeč například, nikomu jinému. jestliže neodstoupím od tohoto prostředku se neocitnu za ním. To ovšem nesmím od něho... odejít s neklidem. Že bych hartusil na všechny strany na poměry nebo říkal, že jsem zkrachl. To není vůbec pravda. Ve chvíli kdy ten prostředek dosloužil a kdy nemůže dál nést jsem na nejlepší cestě k vítězství. To je moment rozhodující, to je moment kdy jsem na prahu vítězství. Protože se dostávám k základu něčeho co se vůbec pochopit nedá, co se nedá spoutat žádným slovem a žádným prostředkem. Každý prostředek může k tomu jenom disponovat a nemůže do toho dopravit žádný prostředek ani mysl ani cit. Nic z toho není vehiklem, který by vedl do nebe, nýbrž nýbrž k nebi. Tohleto všechno říkám také proto, aby jste věděli, Že kteréhokoliv prostředku použiji, tak musím znát jeho meze možnosti, musím vědět že to není cíl a že to není podstata to není nic podstatného, že je to jenom něco co mně někam kus cesty dovézt a bude možná zapotřebí prostředek časem změnit, zase to donese kus cesty a zase ne nakonec ale všechny prostředky mají relativní povahu nositelů na cestě. A nemají povahu toho, kdo působí z druhý strany. A si musím být vědom toho že na mně se chce projev dobré vůle. To znamená použít všech prostředků, které mám k dispozici nebo je-li to můj názor toho nejlepšího prostředku, to je obdobné tomu jako kdyby byli všechny, protože to nejlepší beru a kladu jako oběť tomu Bohu, rozumíte neodvažuju se to méněcenné mu tam předložit, takže to je zástupná oběť za celého to co považuji za nejlepší, to je mi prominuto. Jestli vzpomenu určité utrpení ale je mi to prominuto. tak tohleto jenom předkládám k tomu aby to bylo zmařeno v okamžiku, kdy vstupuju k tomu Bohu. A je důležité si uvědomovat, že právě lidská mysl kterou znám jenom v projevech ale neznám ji čistou jako mysl, k tomu Bohu vstupuje. Protože kdyby tomu tak nebylo, tak se smaže i to vědomí, o tom, že tam vstupuji. teď je na na řadě abych řekl že chce-li Ježíš, abychom šli celou myslí svou k Bohu, tak říká tím: nebojte se, dobře vím, to je jinde zase znázorněno, že bez pomoci toho nejste schopni. Že to by vás... to by vás jedině ustaral, byste honili pořád myšlenky jako to poctivě děláme, čímž ovšem si zamezujeme postup kupředu. On říká svým životem nikdo není schopen něco komplexně Bohu dát. Například který není ani schopen celým srdcem, celou duší celou myslí celou silou k Němu jít. Proč to od nás chce. Protože nám říká, učte se na bližním milovat. A do jaké míry se naučíte do takové míry vytvoříte celek, se kterým můžete ke mně jít. Celek vám známý. Čili řečeno jinak celou duší, celou myslí celou... to znamená vším co-o čem víte že jste. ale ani to není možné protože nemáme schopnost udržet to pohromadě všecko. Jenom částí toho o čem víme vždycky jdeme. a on nám zase přichází na pomoc v tom smyslu, že jestliže máme dobrou vůli a snažíme se celou duší on chce jenom, ono mu jde jenom o tu snahu, celou duší celou myslí nebo nějakým takovým způsobem k němu jít, tak On nám moc, abychom tuto svou mysl například jednotili, abychom ji našli najednou celou. najdete mysl spolu celou, tak vás upozorňuju na to, že nebudete váhat a půjdete s k Bohu, protože poznáte, že jste ji nikdy ze své síly neucelili. To je tak obrovská mohutnost. Že jste se s tím dosud nesetkali a budete mít ne víru ale jistotu o tom, že pochází tato celistvost od Boha. A taky poznáte, co je to mysl, aniž se budete muset snažit takhle pracně si to definovat. Čili jestliže, ještě jednou, jestliže Bůh chce od nás abychom celou myslí šli tak nám říká měj dobrou vůli celou myslí jít, a ti pomohu k tomu abys mysl ucelil, abys svoji mysl ucelil. A nastává potom taková zaujatost mysli jeho vlivem taková zaujatost. Jaké nejste osobně vůbec schopni a tato zaujatost, jak říkají křesťané nadpřirozená toto tažení mysli zase, jako to tam bylo tažení citu způsobuje že mi do toho Boha vstoupíme, protože to je to působení zpoza těch dveří jak vy říkáte na Moravě, to znamená to je to otevření dveří a bylo nám otevřeno a byli jsme tam vtaženi, ano? Měli bychom si být vědomi toho že i naše lidství je prostředkem pouhým prostředkem a že je třeba se smířit s tím, že ho musíme odložit. Když se nesmíříme s tím, a potom samozřejmě ani s tím že je nutných prostředků projevů toho lidství když se nesmíříme že všechno to musíme odložit byl tak nemůžeme stanout u Boha. Protože nic smrtelného se nemůže setkat s nesmrtelným. jenom to co je životem v tom smrtelném může se životem božím setkat. Zatím je to tím nositelem svým, to je člověk a jeho projevy odděleno od Boha. A vás tady učím, jak pomocí tohoto prostředku se s Bohem spojit. Samosebou když tentýž prostředek schopnost nás oddělovat od Boha a s Bohem spojovat tak na hranicích toho spojení musí odpadnout. Protože nás jinak začne zase odpojovat. nevím jestli to je jasné ale co nás dříve odpojovalo od Boha, tím způsobem jak bylo dosud používáno nás odpojovalo od Boha, rozpojovalo. Je li používáno jinak nás spojí s Bohem, ale co spojí s bohem tu naší podstatu nesmrtelnou s podstatou boží. A to co... to co bylo prostředkem bylo svědkem toho spojení.. A ten svědek protože pochází z mysli ten to přežije. Tady se dovídáte o nové řekl bych povaze mysli že je to svědek. Je to ovšem zase přívlastek kterým definuji mysl. svědek všeho že nemusí logicky myslet, jenom hledí na věci. To co je velice hluboké pojetí pravdy protože to se týká toho Tááp po kterém se nedá kráčeti a které při všem je a do ničeho se nemíchá, tak nějak. Ale bych nerad vás Ujistil o nepravdě že se do ničeho nemíchá, protože kdyby neměl tady své vyslance. jedním z nich je člověk. To bychom moji říct, že se do ničeho nemíchá, ale jestliže tady je člověk všechno tvořené tak se do všeho míchá ale jenom svými projevy ne svou podstatou, rozumíte? Tak bych teďka tady měl nějaký takový speciální kázáníčko osobní. Jestliže například opakujeme jméno boží při své modlitbě což je záležitost používání jednoho prostředku mysli. Čili jestli to děláme z lásky, tak je to cesta lásky a může to být cesta lásky z celé mysli své. Kdy je to z celé mysli své, když opakuji jenom jedno jméno Boží. To je tehdy, když toto jméno považuji osobně, nezáleží na tom jestli někdo jiný nějak jinak osobně za něco co představuje toho Boha, co vyjadřuje jeho podstatu lidsky nějak, jeho podstatu. Takže schopnost se s touto podstatou sloučit, protože to k nenáleží čili může se stát nositelem, koněm, dopravním prostředkem který k němu tomu Bohu donese. potom jsem schopen. Na tento prostředek si sednout bez záměru z něho sesednout dokud tam nedovede v tom smyslu že já, když to jméno začnu opakovat. tak ho opakuju jenom za tím účelem jako se dělají kroky na cestě pomocí, nebo jako se kilometry zdolávají autem nebo asi tak v tom smyslu. totiž v tom musím spatřovat pohyb od sebe k bohu opouštění sebe. a přechod k bohu se smiřovat s tím že od sebe tím odcházím. musím mít toto povědomí jestliže tomu do této míry nevěřím, tak to není nikdy použití celé mysli. To jméno boží musí sjednotit všechny moje mohutnosti myšlenkové ano Poznávám to, že tomu tak není na tom že se mi tam honí různé myšlenky, ovšem to může být moje slabost. A proto bych radil ty myšlenky nehonit, nýbrž pořád se držet toho jména božího. se tam objeví vlevo, vpravo cokoliv, jako v pohádce neohlížet se po tom, pořád se trpělivě držet toho jména božího, neboť to je prostředek který nese a nic jiného neunese než tenhleten prostředek, ano? Čili, jestliže to tímto způsobem dělám, tak to, co se se mnou jaký účinek musím zjišťovat? že sám sebe ztrácím. Ještě nic nového nenalézám zatím jenom o sebe odcházím se v sobě ztrácím jakoby v dálavách. Ale vědomí zůstává, vědomí zůstává, jedině vědomí zůstává nevázané na moje tělo. Čili se zbavuju pocitu tělesnosti, nevím o tom že jsem tělo, že jsem člověkem. A jsem jenom někým, kdo kdo žádoucně, chtivě, s láskou, jak chcete opakuje toto vyznání pomocí Tebe k Tobě jdu. Neboť tímto jménem mi představuješ sebe to jsi ty, to je představitel tebe, ano? Tak v takovémto případě to spojovací účinek, v jiném ne. Nezáleží na tom, kolik myšlenek se tam objeví, ale jestli se držím toho jména tak, jak tady říkám. A potom důležité je, abych to nezmechanizoval. Pokud tohleto necítím, pokud já, pokud to mně nechává vlažným, pokud není tady vzbuzena moje touha pomocí toho se do toho dostat, to je bezeslovní. To je prostě touha jako taková. to vyjadřuju, to jméno vyslovuju jako prostředek vyjádření své touhy k němu se dostat jemu patřit rozumíte Tak jestliže toto pomine tak je třeba okamžitě s tím cvičením přestat, znovu navodit tuto touhu. Znovu se nějak štípnout jak chcete nebo něco, nebo porozjímat si to mnoho slovně třeba a teprve zase znovu zaútočit na tu bránu, nikdy nedegradovat tu odezvu na mechanické opakování nikdy ne. Může se stát, že to jsem schopen třeba říct jenom jednou nemechanicky, tak to řeknu jednou a počkám budu schopen zase to říct, zase jenom jednou anebo půl hodiny. obdivuju každého, kdo je schopen to půlhodiny říkat, když jsem měl tuhletu touhu po Bohu, Tak jsem to nemohl dlouho říkat aniž by to nemělo, to mělo odezvu okamžitě, téměř okamžitě takže jsem vždycky byl vtahován do Boha, jsem cítil, že sebe ztrácím. A když to ztrácení bylo hodně veliké, tak jsem měl o sebe strach jsem věděl, že jsem daleko někde pryč od toho a že to moje vědomí předběhlo, nebo ta moje touha předběhla a že někde hynu, bez přítomnosti toho který myslí. Že ten udržuje podle mého názoru tělo, podle tehdejšího názoru tělo při vědomí a při životě No zkrátka a dobře tahleta, tenhleten způsob soustředění pomocí mysli, význam jenom tehdy když to celou mysl upoutá opravdu podnítí, upoutá, jinak ne. Teď by bylo ovšem dobře říci ještě přípravu znovu jsem vyjádřil v tom spisu koncentrace mystická ne, Ale znovu bych chtěl říci že nemůže člověk najednou z prstu vycucat tu touhu o které tady mluvím, že k se musí dostat jinými prostředky než opakováním jména božího. A to je na cestě lásky, projevy lásky. Projevy lásky, že on se vychovává k tomu aby miloval. To je sebevýchova k lásce a čím dokonaleji je schopen milovat to, z čeho nic nemá, co mu nepřináší ani užitek ani blaho, ani požitek, ale co považujeme za hodno lásky, buď útrpností, anebo pro krásu před uměním, tak to se musím učit soustavně milovat. Během dne takhle jestliže se takhle připravuji během dne, tak pak nebude obtížné jméno boží použít touhou. Ale kdybych začal rovnou jménem božím opakovat tak jdu do toho bez touhy a to předurčuji k neúspěchu. Proto je Rámakrišna nemohl pochopit když Chandal Tsu měl sen ho povolal do shromáždění svých žáků a on jim řekl, teď se budeme soustřeďovat. Jak je to možný, kde jste najednou sebrali ten hlavní hnací prostředek touhu. Po bohu to se nedá najednou vyvolat. A tak říkal bylo to hezké, ale nikam se tímhletím nedostanete. ke však v zel ten jmenovat pod v Chtěl bych říci, že lidskému které dokáže být našim nepřítelem, i našim největším přítelem je dána moc dvojího druhu tam jsem myslím skončil dopoledne, a to pozitivní v tom smyslu, že moc být prostředkem který převede přes celý pomíjející svět, přes všechny úrovně pomíjející neříkám že přivede do věčnosti, ale převede přes ty propasti pomíjejícnosti to je největší moc předaná Bohem člověku tomu jeho já. po této stránce používáme li jej takhle, je mým nejlepším přítelem. A jestliže mám jinou tendenci než použít sebe jako prostředku jako mostu. K bohu. Tak v každém případě v každém v opačném případě když to nepoužiju, Tak toto moje nikdo jiný, žádný pán Bůh, žádný auto, žádný okolnosti žádná choroba žádné stáří nýbrž moje mně zabije. vypadá to na zevnějšku, třeba že jsem zestárl, a že jsem umřel na marasmus. Nevěřte tomu zabilo mně moje já. Postupně pomalu tak jak to odpovídalo chátrání třebas toho organismu. mu musím dát možnost, aby nemuselo dělat jenom toto. Aby mohlo moje vědomí osvobodit od smrti, od zničení. A my jsme si tady navrhovali různé cesty, nejdokonalejší cesta by měla být cesta lásky taková kde celou duší a veškerou silou se k tomu Bohu jde. Proto to taky v tom požadavku Ježíšově stojí na konci. protože jestliže někdo jde srdcem, tak to je vlastně sice pro někoho nejsnazší ale speciální přístup. Na cestě lásky k bohu. Jestliže někdo jde celou myslí, to je speciální přístup. Protože to musí být člověk kde ta mysl jeho Hraje opravdu vedoucí úlohu v jeho životě a ne v každým u každého člověka jeho mysl. to na co myslí hraje velkou úlohu člověk jsou dva typy, to řeknu hodně školsky jeden z nich, který si svůj osud dělá jak říkají lidé. jak říkají duchovní lidé, to znamená není vláčen, je... dovede si vydobýt svoje postavení záměrně jde za vším že, a věci se mu daří nebo nedaří, to je jiná věc. Ale je to člověk který si nedá foukat do vlastní kaše. To je člověk u něhož mysl. Podporovaná vůlí hraje velkou roli protože mysl která by nebyla spjata s vůlí to není ta mysl která vedoucí postavení že láska je vůle. je projev vůle a jenom ta mysl pomocí lásky může člověka do..dostat k Bohu, kde... která je vedena správnou správně nařízenou vůlí čili vůle tou láskou tedy mysl vedená může člověka přivézt k Bohu, ale jenom v tomto speciálním případu kdy do toho ta mysl hraje v lidském životě takovouhle roli. čili uvidíte-li člověka jako, jako tady máme některého, kde on se snaží prosadit vždycky svou vůli. Je tvrdohlavý. Tak to je člověk, u něhož mysl třebaže chybně hraje velkou roli jeho lidská mysl. A on tedy opravdu je schopen pro tuhletu svou pro svou tvrdohlavost veškerou svou myslí jít k Bohu. Když to obrátí na tu lásku, do oblasti lásky. ale kdo nemá takhle vyhraněnou mysl. a na druhé straně tak vyhraněný cit, o tom jsme mluvili dříve, o tom se nebudeme dál zmiňovat, ten musí jít nějakou obecnější cestou a to je s veškerou duší svou. To znamená on musí trpělivě sesbírávat Všechny příležitosti projevu lidského a jimi se dávat bohu to je to co ustavičně propaguji, my se musíme snažit být buď na poli nebo v domě. Jenže jak jsem říkal, rozdíl je oproti cestě činnosti v tom že to mohlo být děláno z donucení nebo ze strachu na cestě činnosti, nemusela v tom hrát vůbec žádnou roli láska, kdežto teď na cestě lásky musí být toto diktováno láskyplným poměrem z lásky k Bohu se to dělat se používat všech duševních sil ano čili z celé duše jít k Bohu. Včel. Včel. Včel. Včel. Včel. Včel.