Karel Makoň: 78-03B-Kaly (přepis nahrávky)

Už to jde? Všechnu sílu vyčerpáme v boji s tímto tak zvaným satanem, to znamená nezaměstnanou části už života našeho. A proto například například i Neat Khan správně říkal a to nemusí jít o hříchy jenom, které se hlásí ke slovu, to znamená o vášně. Jestliže si někdo přeje naučit se třebas anglicky, ať se naučí, protože by mu to potom vadilo, že se nenaučil a vyčítal by si to. Chce-li jakkoliv kdo rozvinout život, ať ho rozvine. a neváhá a a rozvine ho, protože pak by si vyčítal že to zanedbal a přišel o něco v životě. přitom by se mělo říct neměl by proto otázat se rozhodnutí jít okamžitě za teď jsem se dostal k bodu ve kterém chci opakovat to, co jsem řekl a vás na to že jsou jiné prostředky vhodnější než které máme volit za východisko řekl jsem doufám že v dnešní době volit cit za východisko na cestě lásky je velice riskantní protože se nám nepodaří okolo citu shromáždit naši bytost jelikož city naše jsou rozhárané a nikdo z z nás téměř nezažil tak vznešený a velký cit. Aby aspoň jednou v životě tento cit sjednotil celou jeho bytost To se nám nestalo. A kdo toto nezažil u toho není zárukou že se mu podaří okolo citového života tého shromáždit, ujednotit celou bytost, protože ten cit u něho není dominantou. Jestliže existuje nějaká jiná dominanta, tak by se měl jí a pomocí ní by měl sjednotit ostatní bytost Bylo by to snazší. Okolo silného magnetu snadno se shromažďují všechny... všechny střepiny nebo všechny že pilinky, ne? Všecko takhle, kdežto okolo slabého ne, ten nepřitahuje tak snadno. takže my potřebujeme vytvořit akové magnetické pole ze své bytosti a k tomu je třeba mít silný magnet a tím magnetem je ta hlavní složka naší bytosti která dokáže tahnout srovnat všechny ty součásti naší bytosti do nějaké řady, dát jim stejný, žádoucích Prosím silokřivku vytvořit. Tak navrhoval bych tedy a my jsme to přijali za správné už v tomto století že spíše mysl by měla být takovým středem i na cestě lásky. proto jste si všimli že já tu cestu lásky vykládám jinak jak se tradičně vykládá, jako citovou Protože jsem si vědom že citová rozháranost dnešního člověka my nezaručuje pospojování bytosti. kdežto mysl se učíme od útlého mládí soustřeďovat na nějaký objekt. Výchova vázne. O tu sice nějakým způsobem rodiče Možná že i stát ale my víme že to je, tato výchovná stránka že vázne, oproti té stránce výuky, to znamená oproti pěstování mysli, jak bych tak řekl. A protože jsme si tohoto vědomi že je to je dnešní state člověka tak proto považuju pochopitelně za samozřejmé, že ta by se měla stát středem, o který bychom se měli opřít. kamenem základním na kterém postavíme celou budovu duchovního života a tak mi teďka nic jiného než o té mysli vás informovat. Ale než to učiním tak si si ještě vzpomenu ostatní východiska která tam Ježíš Kristus navrhuje. On neříká jenom celou myslí, z celé duše své. Co je to roz-jaký je rozdíl mezi myslí a duší? mysl je součást našich duševních schopností a duše má víc schopností než duše má za pomoci má jako pomocníka smysly. může smysl můžeme smyslově dní má za pomocníka ty city a všecky a pudy a všecko možného má k dispozici, duši je komplex, duše představuje komplex života komplex liství když my jako jdeme pomocí mysli, tak ještě musím být velice opatrný protože ne u každého ta složka mysli hraje tak významnou roli jak já vám to tady přednáším. Někdo třebas nerad myslí. nebo se rád víra po cestách, které si vyšlapal. nemůže mnoho přijmout... přimět k tomu aby zvolil třebas jenom malinko pozměněný řešení On má své zaběhané cesty pochody stereotypy a s takovým člověkem nehnete méně ho přimějete aby pomocí této mysli takhle upravené pohodlně upravené prošlou cestu připravené šel dál. Ta není připravena pro úzkou cestu. mysl musí být schopna jít po úzké cestě. jenom taková mysl je vhodná východisko jiná nikoliv takže pro takové protiváhy ostatní lidi by se tedy vlastně mělo radit, aby šli z duše se své, z celé se své to znamená co se jim nabízí z jejich lidské schopnosti, z jejich lidských schopností, aby to nabídl bohu aby tím cli to ovšem tahleta cesta ovšem ta má také své těžkosti. Protože co chvíli jsme jsme jiní, chvíli jiná vlastnost má v v nás vrch. chvíli se musíme chápat jiného prostředku kterým jdeme vzhůru. A obyčejně či říkáme a to je nedostatek to cestě to té je ve mně tak chabé, že pomocí toho nic nedokážu. Přijdeme k součásti své bytosti, tato moje vlastnost je taky tak chabá, že taky nic nedokážu. zjistím, že nic ve mně není tak dominantní tak pregnantní, tak výrazné abych mohl říci že za tohleto když se postavím a pomocí tohoto když půjdu, tak se někam dohrabu. A to se týká bytostí tak zvaných plochých, je nazval. že totiž všechny jejich vlastnosti jsou určité úrovni. Žádná nepřevyšuje druhou jestli trošičku zvedne nějaká hlavičku, tak to je výjimka, ale ten člověk nemůžeme o něm říct, že něčím víta že něčím vyniká nad své okolí, že je v něčem výjimečný. S takovým člověkem bude určitá velká potíž ho dostat na tuhletu cestu, protože on bude ve všem průměrný. A výslednice bude vlažní a ten bude vyvržen z úst Hospodinových. Tak teď bych chtěl promluvit o tom které zvolíme a to je východisko mysli Prosím znovu podotýkám: Mysl je součást naší duše. To naše duše. To je jedna mohutnost duševní jak já to budu nazývat. a ta je nadána určitými vyjadřovacími prostředky takže není divu že my za mysl považujeme její věd řvaní prostředky například tím vyjadřovacím prostředkem je, že já něco chápu. a že to také potom vyslovím, formuluji, to co pochopím, formuluji anebo uvedu praxe uskutečním. To je, to potom dělá za mysl jiná složka ale ona dala podnět toto považuju za mysl, kdežto to je její činnost to je její výraz, prostředek projev a já bych byl nerad kdybych ste v budoucnosti projevy něčeho považovali za to, čeho je to, čeho jsou to projevy Toto v náboženství dělá veliké neplechy, pantheismus například říká že všechno je Bůh což není pravda to všechno jsou projevy Boží. To je jako taková chyba jako kdyby řekl tato báseň to je Vrchlický. Je to Vrchlický, je to projev Vrchlického, ne? Ale není to Vrchlický. tak prosím také to jak se nám projevuje naše mi to jsou její projevy a nikoliv on teď se dostanu k tomu co to ta mysl je. Když ji zredukuju na její podstatu a budu ji rozlišovat od jejích projevů kdybych mysl za vědomí, jak jsem to dělal třeba nebo jak to vypadá, že to dělám té cestě v té cestě vědomí, bych se dopuštěl jakési v tom smyslu že bych jeden z prostředků této mysli považoval za ní. Vědomí je prostředek mysli. Poměr vědomí k mysli. bychom mohli považovat, považovat za ničím, podstatu mysli prosím, za ničím nezaujatou inteligenci. A vědomí bychom mohli za mysl zaujatou co my nazýváme vědomí a to má různé tváře. Například řeč lidská, to je mysl omezená logickým myšlením, velice už omezená a to omezení jde tak daleko že se až se jou například v kamení je to která se z našeho hlediska vůbec neprojevuje. z našeho hlediska není to ještě zdaleka vrcholné omezení ale my víme že tam je nejomezenější, tam už, ale není tím řečeno, že by tam nebyla. Nebo mohli bychom říct básnicky je to inteligence spící v kameni, asi tak. My bychom mohli definovat mysl pravdu a říci si, že co co je pravdivé, to je pravou podstatou mysli to se vám nezdá protože co je lživé by pravou podstatou mysli nebylo, jenom že já jsem nedefinoval co je to pravda a to bych se dostal zase do dalších těžkostí. Že totiž jiné a mysli jako pravdu a to proto že znal že to dělá pravda není to co mícháme jako činnost, to co chápeme jako činnost je očích Ježíšových podobno smrti. a to co my nechápeme jako činnost, je v očí Ježíšových rovno životu. A to je ta protože tam je mezi životem pravdou a cestou, jak on řekl, že ano? já jsem všechny ty tři dohromady. My obyčejně neumíme mysl použít nebo vzít si pomoc celou. My se jí chápeme pomocí některého z jejích projevů například pomocí řeči, citu lásky a tak dále. jestliže například použijeme jestliže se jí zmocňujeme této pomocí prostředku musíme se za tímto prostředkem pomocí tohoto prostředku ocitnout. jestliže to neuděláme jestliže se to nestane, ustaneme trčet v prostředku a nesetkáme se se svou myslí s podstatou věcí. O to jediné mně jde. protože já jsem dělal velikou chybu že když mě docházela řeč, když nemohl říkat jméno boží, tak jsem z toho byl zoufalý. Protože to mě prostředek který mě měl dovézt k Bohu. ale jak jsme si řekli už té pohádce ten koník nemůže až na ten hrad, ne? a tak taky žádný projev mysli nemůže dojít až do podstaty mysli, já ho umět odevzdat, jeho se muset umět vzdát. tady pořád to pravidlo klepejte. Nebo to jednoduché pravidlo že s každým prostředkem se ocitneme u zdi, na musí být otevřena z druhé strany. Asi tak nějak. ani na této cestě lásky, si pomáhá myslí, není jiného východiska se smířit s tím, že prostředky mysli které máme k dispozici nás dovedou ke zdi a my to jako zeď budeme pociťovat. A jestliže neodstoupíme od sama sebe ten ten prostředek bude projev nás, od tohoto projev..ten projev... ten projev mysli byl projev náš to to je nám člověku vlastní ta řeč například, nikomu jinému. jestliže já neodstoupím od tohoto prostředku já se neocitnu za ním. ovšem nesmím od něho... odejít s neklidem. Že bych hartusil na všechny strany na poměry nebo říkal, že jsem zkrachl. To není vůbec pravda. ve chvíli kdy ten prostředek dosloužil a kdy mě dál nést jsem na nejlepší cestě k vítězství. To je moment rozhodující, to je moment kdy jsem na prahu vítězství. já se dostávám k základu něčeho to se vůbec pochopit nedá, co se nedá spoutat žádným slovem a prostředkem. Každý prostředek mě může k tomu jenom disponovat a nemůže mě do toho dopravit žádný prostředek k ani mysl ani cit. z z toho není vehiklem, který by vedl do nebe, nýbrž nýbrž k nebi. Tohleto říkám také proto, aby jste věděli, že kteréhokoliv prostředku použiji, tak meze znát jeho možnosti, musím vědět že to není cíl a že to není podstata to není nic podstatného, že je to jenom něco co mně má někam kus cesty dovézt a možná zapotřebí prostředek časem změnit, na tem mě to donese kus cesty a zase ne a nakonec né ale všechny prostředky mají relativní povahu nositelů cestě A povahu toho, kdo působí z druhý strany. a já si musím být vědom toho že na mně se chce projev dobré vůle. To znamená použít všech prostředků, které mám k dispozici nebo je-li to můj názor toho nejlepšího prostředku, to je obdobné tomu jako kdyby byli všechny, protože já to nejlepší beru a kladu jako oběť tomu Bohu, rozumíte neodvažuju se to méněcenné mu tam předložit, takže to je zástupná obě za mě celého to co považuju za nejlepší, to je mi prominuto jestli je Jestli vzpomenu určité utrpení ale je mi to prominuto. tak já tohleto jenom předkládám tomu aby to bylo zmařeno v okamžiku, kdy já vstupuju k tomu Bohu. A je důležité si uvědomovat, že právě lidská mysl kterou já znám jenom v projevech neznám ji čistou jako mysl, k tomu Bohu protože kdyby tomu takhle nebylo, tak se smaže i to vědomí, o tom, že tam vstupuji. je na na řadě abych řekl že chce-li Ježíš, abychom šli myslí svou k Bohu, tak tím: nebojte se, já dobře vím, to je jinde zase znázorněno, že bez mé nejste schopni. nejste si by vás... to by vás jedině ustaral, byste honili pořád vysvlékli o jako to poctivě děláme, čímž ovšem si zamezujeme postup kupředu. on říká životem nikdo není schopen něco komplexně Bohu dát. Například který není ani schopen celým srdcem, duší celou žít celou silou k Němu jít. Proč to od nás chce. nám říká, učte se na bližním milovat. A do jaké míry se naučíte do takové míry vytvoříte celek, se kterým žete ke mně jít. Celek známý. Čili řečeno jinak celou celou duší, celou myslí celou... to znamená vším co-o čem víte že jste. ale ani to není možné protože nemáme schopnost udržet to pohromadě všecko. Jenom částí toho o čem víme vždycky jdeme. a on nám zase přichází na pomoc v tom smyslu, že jestliže máme dobrou vůli a snažíme se duší on chce jenom, ono mu jde jenom o tu snahu, celou duší celou myslí nebo nějakým takovým způsobem jít, tak On nám dá moc, abychom tu svou mysl například jednotili, abychom ji našli najednou celou. až najdete mysl spolu celou, vás upozorňuju na to, že nebudete váhat a půjdete s ní k Bohu, protože poznáte, že jste ji nikdy ze své síly neucelili. To je tak obrovská mohutnost že jste se s tím dosud setkali a budete mít ne víru ale jistotu o tom, že pochází tato celistvost od Boha. A poznáte, co je to mysl, aniž se snažit takhle pracně si to definovat. čili jestliže, ještě jednou, jestliže Bůh chce od nás abychom celou šli tak na říká měj dobrou vůli celou myslí jít, a já ti pomohu k tomu abys mysl ucelil, abys svoji mysl ucelil. A nastává potom taková zaujatost mysli jeho vlivem zaujatost jaké nejste osobně vůbec schopni a tato zaujatost, jak říkají křesťané přirozená toto tažení mysli zase, jako to tam bylo tažení citu způsobuje že mi do toho Boha vstoupíme, protože to už je to působení zpoza těch dveří jak vy říkáte na Moravě, to znamená to je to dveří a bylo nám otevřeno a byli jsme tam vtaženi, ano? Měli bychom si být lidového že i naše lidství je prostředkem pouhým prostředkem a že je třeba se smířit s tím s tím, že ho musíme odložit. Když se nesmíříme s tím, a potom samozřejmě ani s tím že je nutných prostředků projevů toho lidství by se nesmí když se nesmíříme že všechno to musíme tak nemůžeme stanout u Boha. protože nic smrtelného se nemůže setkat s nesmrtelným. to co je životem v tom smrtelném že co životem boží se to zatím je to nositelem svým, to je a jeho a jeho projevy odděleno od Boha. A já vás tady učím, jako mocí tohoto prostředku se s Bohem po co mu sebou když tentýž prostředek má schopnost nás oddělovat od od Boha a s Bohem tak na hranicích toho spojení musí odpadnout protože nás jinak začne zase odpojovat. Já nevím jestli to je ale co nás dříve odpojovalo od Boha, tím způsobem jak bylo dosud používáno nás odpojovalo od Boha, rozpojovalo. jeli používáno jinak nás spojí s Bohem, ale co spojí tu naší podstatu nesmrtelnou s podstatou boží a to co... to co bylo prostředkem bylo svědkem toho o je a ten svědek protože pochází z z mysli ten to přežije. Tady se dovídáte o nové řekl bych povaze mysli že je to svědek. Je to ovšem zase přívlastek kterým definuji mysl. že de všeho že nemusí logicky myslet, jenom hledí hledí na věci. To co už je velice hluboké pojetí ravdy protože to se týká toho Tááp po kterém se nedá kráčeti a při všem je a do ničeho se nemíchá, nějak ale já bych nerad vás o nepravdě že se do do ničeho nemíchá, kdyby tady své vyslance jedním z nich je tak bychom mohli říct, že se do ničeho nemíchá, ale jestliže tady je všechno stvořené tak se do míchá jenom tím projevy ne ne svou podstatou, rozumíte? Tak já bych teďka tady měl nějaký takový speciální kázáníčko osobní. například opakujeme jméno boží při té té modlitbě což je záležitost používání jednoho prostředku mysli. Čili jestli to děláme z lásky, tak je to cesta lásky a může to být cesta lásky z mysli své Kdy je to z celé mysli své, když já opakuji jenom jedno jméno Boží. to je tehdy, když toto jméno považuji já osobně, nezáleží na tom jestli někdo jiný já osobně za něco představuje toho Boha, co vyjadřuje jeho podstatu lidsky nějak, jeho podstatu. Takže má schopnost se s touto podstatou sloučit, protože to k ní leží čili čili může se stát nositelem, koněm, dopravním prostředkem který mě k němu tomu Bohu donese. já potom jsem schopen na tento prostředek si sednout bez záměru z něho sesednout dokud mě tam nedovede tom smyslu že že já, když to jméno začnu opakovat tak ho tak ho opakuju jenom za tím účelem jako se dělají kroky na cestě pomocí, nebo jako se kilometry zdolávají autem nebo asi tak v tom smyslu. Já totiž v tom musím spatřovat od sebe k bohu opuštění sebe a přechod bohu a se smiřovat že od sebe tím odcházím. Já musím mít toto povědomí jestliže tomu do této míry nevěřím, tak to není nikdy použití mi To jméno boží musí sjednotit všechny moje myšlenkové no Poznávám to, že tomu tak není na tom že se se mi tam honí různé myšlenky, že to může být moje slabost. a proto bych radil ty myšlenky nehonit, nýbrž pořád se držet toho jména božího. Ať tam objeví vlevo, vpravo cokoliv, jako vede pohádce neohlížet se po tom, se trpělivě držet toho jména božího, neboť to je prostředek který mě nese a nic jiného mě neunese než tenhleten prostředek, ano? Čili, jestliže to způsobem dělám, tak to, co se se mnou účinek i zjišťovat? sám sebe ztrácím. Ještě nic nového nenalézám já zatím jenom o sebe odcházím já se sobě ztrácím jakoby v dálavách. Ale vědomí zůstává, vědomí zůstává, jedině vědomí zůstává už nevázané na moje tělo čili já se zbavuju positu tělesnosti, o tom že jsem tělo, že jsem člověkem. A jsem jenom někým, kdo do žádoucně, chtivě, s láskou, jak chcete opakuje toto vyznání ja pomocí Tebe k Tobě jdu. Neboť tímto jménem mi představuješ sebe to jsi ty, to je představitel tebe, ano? Tak v takovémto případě to má spojovací účinek, v jiném ne. Nezáleží na tom, kolik myšlenek se tam objeví, ale jestli já se držím toho jména tak, jak tady říkám. A potom důležité je, abych to nezmechanizoval. Pokud já už tohleto necítím, pokud já, pokud to mně nechává vlažným, pokud není tady vzbuzena touha obojí toho se do toho dostat, to je bezeslovní. To je prostě ko taková já to vyjadřuju, to jméno vyslovuju prostředek vyjádření své touhy jemu se dostat je opatřit rozumíte tak Tak jestliže toto pomine tak je třeba okamžitě s tím cvičením přestat, znovu navodit tuto touhu Znovu se nějak štípnout jak chcete nebo něco, nebo porozjímat si to slovně třeba a teprve zase znovu zaútočit na tu bránu, nikdy nedegradovat tu odezvu na mechanické opakování nikdy ne. Může se stát, že to jsem schopen třeba říct jenom nemechanicky, tak to řeknu jednou a počkám až zase to říct, zase jenom jednou anebo půl hodiny. Já obdivuju každého, kdo je schopen to půlhodiny říkat, když jsem tuhletu touhu po Bohu, jsem to nemohl dlouho říkat aniž by to nemělo, to odezvu okamžitě, téměř okamžitě takže já se já jsem vždycky byl vtahován do Boha, já jsem cítil, že sebe ztrácím. a když to ztrácení bylo už hodně veliké, tak jsem měl o strach Já jsem věděl, že jsem daleko někde pryč od toho a to moje vědomí mě předběhlo, nebo ta moje touha mě předběhla a a já že někde hynu, bez přítomnosti toho který myslí. udržuje podle názoru podle mého názoru mé tělo, podle tehdejšího názoru na tělo mé tělo při vědomí a životě No zkrátka a tahleta, tenhleten te tuto přiodění nebo pomocí mysli, má význam jenom když to když to celou mysl upoutá podnítí, upoutá, jinak ne. Teď by ovšem dobře říci přípravu znovu Já jsem v tom spisu mystická ne, znovu by chtěl říci že nemůže člověk najednou z prstu vycucat touhu o které já tady mluvím, že k ní se musí dostat jiný prostřed jež než opakováním jména božího. A to je na cestě lásky, projevy lásky. Projevy lásky, že on se vychovává k tomu aby miloval. To je k lásce a čím dokonaleji je schopen milovat to, z čeho nic nemá, co mu nepřináší ani užitek ani blaho, ani požitek, ale co považujeme za hodno lásky, útrpností, anebo pro krásu před uměním, tak to se musím učit soustavně milovat. dne takhle jestliže se takhle připravuji během dne, tak nebude obtížné jméno boží použít touhou. ale kdybych začal rovnou jménem opakovat tak jdu do toho bez touhy a to už předurčuji k neúspěchu. Proto je Rámakrišna nemohl pochopit když když Chandal Tsu měl sen povalování do shromáždění svých žáků a on jim řekl, teď se budeme soustřeďovat. Jak je to možný, kde jste najednou ten hlavní hnací prostředek touhu po bohu to se nedá vyvolat A tak říkal bylo to hezké, ale nikam se tímhletím nedostanete. šatem tady se nedovedeme Chtěl bych říci, že lidskému já které dokáže být našim nepřítelem, i našim největším přítelem je dána moc dvojího druhu tam jsem myslím skončil dopoledne, a to pozitivní v tom smyslu, že má být prostředkem který mě přes celý pomíjející svět, přes všechny úrovně pomíjející neříkám že mě přivede do věčnosti, ale převede mě přes propasti té pomíjejícnosti to je největší moc předaná Bohem člověku tomu jeho já. po této stránce používáme li jej takhle, je mým přítelem a jestliže mám nou tendenci než použít sebe jako prostředku jako mostu k bohu tak v každém případě každém opačném případě když to když to nepoužiju, Tak toto moje já nikdo jiný, žádný pán Bůh, žádný auto, žádný okolnosti žádná choroba žádné nýbrž moje já mně zabije. vypadá to na zevnějšku, třeba že jsem zestárl, a že jsem umřel marasmus. Nevěřte zabilo mně moje já. moje je postupně pomalu tak jak to odpovídalo chátrání třebas toho organismu. Já mu musím dát možnost, aby nemuselo dělat jenom toto. Aby moje vědomí osvobodit od smrti, od zničení. A my jsme si tady navrhovali různé cesty, nejdokonalejší cesta by měla být cesta lásky taková kde celou duší a veškerou silou se k tomu Bohu jde. Proto to taky to požaduje Ježíšově stojí na konci. protože jestliže někdo jde srdcem, tak to je vlastně sice pro někoho nejsnazší ale je dán přístup na cestě lásky k bohu Jestliže někdo jde celou myslí, to je speciální přístup. Protože to musí být člověk kde ta mysl jeho opravdu vedoucí úlohu v jeho životě a ne každým u každého člověka jeho mysl to na co je kou úlohu člověk jsou dva typy, já to řeknu hodně jeden z z nich, který si svůj osud jak říkají lidé né jak říkají duchovní lidé, to není vláčen, je... dovede si vydobýt svoje postavení záměrně jde za vším že, a věci se mu daří nebo nedaří, to už je jiná věc. Ale je to člověk který si nedá foukat do vlastní kaše. To je člověk u něhož mysl porovná vůlí hraje deku ono protože mysl která vede byla spjata s to není ta mysl která má vedoucí postavení že láska je vůle je projev le a jenom ta míst pomocí lásky že člověka do..dostat k Bohu, kde... je vedena správnou správně nařízenou vůlí čili vůle tou láskou tedy mysl vedená může člověka přivézt k Bohu, ale jenom tomto speciálním případu kdy do toho ta hraje v lidském životě takovouhle roli. čili uvidíte-li jako, jako tady máme některého, kde on se snaží prosadit vždycky svou vůli je to do hlavy tak to to je člověk, u něhož mysl chybně hraje velkou roli jeho lidská mysl a A on tedy opravdu je schopen pro tuhletu svou svou tvrdohlavost veškerou svou myslí jít k Bohu. Když to obrátí na tu lásku, do oblasti lásky. ale kdo nemá takhle vyhraněnou mysl a na druhé straně vyhraněn cit, o tom jsme mluvili dříve, o tom se nebudeme dál zmiňovat, ten musí jít obecnější cestou a to je s duší svou. To znamená on musí trpělivě sesbírávat příležitosti projevu lidského a jimi se dávat bohu to je to co ustavičně propaguji, my se musíme snažit být buď nebo v v domě. Jenže jak jsem říkal, rozdíl je cestě činnosti v tom že to mohlo být děláno z donucení nebo ze strachu na cestě činnosti, nemusela v tom hrát žádnou roli láska, kdežto teď na cestě lásky musí být toto diktováno láskyplným poměrem z z lásky k Bohu se to má dělat se má používat všech duševních i ani čili z celé duše jít k Bohu.