Karel Makoň: 78-04A-Kaly (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Domnívám se že v tom spisu sladké jho nebylo jasně ukázáno, jaký je rozdíl ve východiscích na cestě činnosti a na cestě lásky. Tím méně samozřejmě na cestě poznání tam jsme se s tím spisováním ještě nedostali. A tak doplňuji text o pojednání o východiscích, rozdílnosti východiska, kdyby totiž bylo východisko stejné na obou dvou cestách, tak by byli zbytečné dvě cesty, protože je ale různé tak se hodí pro dva. Různé typy lidí některý člověk je založen spíše činorodě A některý člověk je založen spíš, nechci říct láskyplně, ale citově a z citů pochází nebo z citového založení citového zaujetí pochází jeho činnost. kdežto u činného člověka. V činnosti může vzejít láska v činnosti může vzejít cit a tak dále znáte že lidi někteří nejsou schopni dělat něco k čemu nemají citový poměr To jsou vyložení lidé jsou lidé kteří, pro které by se hodilo vyloženě to východisko cesty lásky. A kdežto v jsou zase lidé, kteří se dovedou tak zapřít, že i když k tomu nemají osobní poměr, k tomu nás vychovává dnešní společnost velice dobře tak to dělají bez reptání. A nepotřebujou si vytvořit k tomu citový poměr. Je celá řada povolání, kde není vůbec možno a není třeba si vytvářet citový poměr k tomu co dělám budu li třebas plánovačem, nemusím mít k tomu citový poměr. Budu-li ale učitelem nebo lékařem není na závadu, když ten citový poměr budu mít nebo když budu, když se budu snažit stát se třebas lékařem nebo stát se učitelem stát se knězem. Pro svůj citový poměr k tomuto povolání, ano? Nejenom rozumový čili tady vidíte že můžeme rozlišovat školsky dva typy lidí. Jedni kteří se bez citu nevych....neobejdou protože je to východisko. I pro jejich činnost. A druzí kteří se obejdou protože činnost je jim daleko pro důležitější než ten cit který potom třebas někdy z toho vyplývá nebo ta láska která z toho vyplývá oni potom třebas tyto tito druzí milují daleko dokonaleji než tamti první, protože ti na to šli jenom citem a ten je prchavý a tudleti na to šli. Ze zásady, že je to správné toto dělat a tamto nedělat. Bez ohledu na cit. A to je taková konstanta, která je trvalejší než tamta citová. No ale se vrátím k tomu východisku. Tedy východiskem na cestě činnosti je chtít něco dělat kvůli bohu. Tedy jako služba bohu nebo jako otrok boží a když je to jako přítel boží, tak to zavání láskou. čili jestliže můžu zvolit a mohu to udělat na této cestě východisko přítele božího je to dost odvážné ale mohlo by se to stát tak pak od začátku ta moje cesta činnosti, Činnosti toho přítele, který chce pro něho něco udělat. Toto východisko je zamícháno s východiskem na cestě lásky. nevadí se nemusíme bát, že to není jednoznačně cesta činnosti nebo jednoznačně cesta lásky, ovšem že všichni mícháme typy. Dokonce platí že nikdy nemáme stejné východisko k tomu. Co děláme i když jsme na cestě činnosti protože něco se také dělá z lásky od začátku na cestě činnosti. A jestliže se něco dělá otrocky, to znamená bez ohledu na výsledek bez ohledu na užitek osobní, no tak to je velice vznešené hledisko na cestě činnosti které zaujímala například svatá terezie z avily. Že totiž řekla pravá činnost je taková, která si pro sebe vůbec nic nežádá. No to je pořád činnost a u Terezie to bylo do stejné míry zamícháno s láskou. Že ona Když si předstírala, že nic nežádá uspokojovalo to její potřeby milovat boha rozumíte mi? neboť ona tím dávala najevo že koho miluje od toho nic nechce. Nebudeme sahat do svědomí, ale patrně tomu tak je. Tak na cestě lásky je naopak východiskem cíl nebo představují si přitom výchozím bodě, Že cílem toho co budu dělat bude milovat boha. Na věky. A k tomu se nějak chci dopracovat. Obyčejně to neumím jinak udělat nemám představu o tom, že bych to jinak udělal než zase, že se budu cvičit v lásce, že se budu učit milovat. A zase nejlépe se učí lásce skutky. Takže proto ta cesta lásky vždycky povahu cesty činnosti, ovšem podnětem k tomu je láska k činnosti, ano? Primárním podnětem je láska, kdežto tam primárním podnětem bylo potřeba být činný. tak jsem mluvil o východisku o různosti východisek na cestě činnosti a na cestě lásky. samosebou že různost východiska nese následky také na tom co se potom dělá v domě. jak na poli, tak v domě. tak dejme tomu člověk který jde cestou lásky a je čemu my říkáme na poli hospodářově, to znamená nehospodaří pro sebe. Nýbrž hospodaří tak, aby plnil vůli boží to řeknu jemně, ne tak naplno jak jsem to říkal v tom svém spisování, to si tam potom doplníte. Tak tenhleten člověk je-li na cestě činnosti může to dělat jenom proto aby plnil vůli boží nemusí to dělat z lásky k němu to všechno víte a když teďka přichází do domu otcova, to znamená modlí se ten člověk a to se od něho také chce, To znamená modlí se za účelem aby se s Bohem vědomě spojil, ne aby se modlil.. Tak to znamená, že kdyby zjistil že ta jeho modlitba je jenom modlitbou a nespojuje ho s bohem tak je li správně postaven na cestě činnosti, tak s tím není spokojen a takovou modlitbu nekoná ani den ani den ani hodinu ani minutu, protože jeho modlitba je tady k tomu aby ho vedla do domu to znamená ke spojení s Bohem, ano? a co nevede, to vyloučí. To neznamená, Že by měl zanechat modlitby, nýbrž že by ji měl zkvalitnit tak, aby tam vedla a že by neměl být ani chvilinku spokojen, když to tam nevede. a to by měla být ta nutkavost a to by mělo způsobit, že by modlitba nebyla mechanická. Na tom by mělo záležet, protože buď si předstírá, že jde k Bohu, nebo si nepředstírá. A když si nepředstírá, tak musí komplexně jít k bohu i na poli i v domě. A do domu se nedostane, jestliže nemá během dne možnost dělat činnost s ohledem na spojení s bohem jako službu Jemu, tam víc nemůže udělat a když potom při modlitbě tu modlitbu nedělá přímo tak aby se s Ním spojil. Samozřejmě když činorodý člověk přijde domu tak tam zase něco dělá. To znamená on i při modlitbě něčím převažuje v modlitbě, činná stránka. Aktivní stránka. To znamená takové činorodé povaze nebo takové cestě činnosti odpovídá spíše třebas koncentrace písmenová než tichá. Ta písmenová koncentrace je výrazem činorodosti, neboť tam pořád něco člověk dělá on mluví, to je činnost, prosím vás. Jiného druhu než mlácení lopatou, ne? a kdežto ten člověk který jde cestou lásky a který na poli nepracoval v tom našem slova smyslu to ještě potom vysvětlím, jak jsme zvyklý, že pracujeme aktivně, nýbrž on tam pracoval také trpně. On tam byl činný trpně, být činný trpně to jde těžko vysvětlit to vysvětloval na Marii, ne? Ale to není dostatečné vysvětlení. to vysvětlím ještě později dokonaleji, připomeňte mi to. teďka, jde teďka jenom o ten dům tak jsem myslím byl dotázán a nechci to rozplýtvávat na všechny strany. tak jestliže potom on jde do toho domu ten člověk, to znamená začne se modlit ten člověk který je na cestě lásky, tak nedělá nic jinýho než se odevzdává. Na cestě lásky opravdu všechno co předcházelo ho musí nést tak, aby při tom odevzdání necivěl. Jestliže ho to dostatečně nenese, tak se musí vrátit k láskyplné činnosti. Co je to vrátit se k láskyplné činnosti v modlitbě že on rozjímá láskyplně o Bohu. Že on se jenom neodevzdává. Čili modlitba na cestě lásky pořád se pohybuje mezi rozjímáním, to zjednodušuji, mezi rozjímáním a odevzdáním, rozjímáním a odevzdáním, mezi tím je nějaké rozhodnutí, nějaké předsevzetí vždycky totéž, patřit bohu. Když a potom to rozhodnutí je hned se mu odevzdat. Čili rozjímání vždycky končí okruh rozjímací končí touhou se odevzdat Bohu, rozhodnutím se mu odevzdám a odevzdá se. A protože je tam v této cestě obsaženo. V souladu aktivní stránka s pasivní proto nemusí dojít ke křižování, tam by to mělo být harmonické, rozumíte? Kdežto na cestě činnosti to harmonické není z toho důvodu že, tedy v čistokrevné cestě činnosti že tam nemůže člověk činný ustavičně sloužit to by ho strhalo. On slouží jenom svou činností ničím jiným, když je na poli. Ale nemůže být pořád činný, on si musí odpočívat a pak vlastně přetrhuje tu svou službu. nabírá jenom sil což je nutné, aby dělal. na cestě lásky se nenabírají síly, to je cesta plynulá, od začátku. jenom se liší začátek od konce tím že ze začátku miluje málo a potom víc, ano? Ale má-li to být cesta lásky všechno být podmíněno láskou. Všechno je to činnost nebo nečinnost, je to odpočívání nebo mlácení rukama všechno musí být prostoupeno láskou, všechno musí být z lásky k Bohu děláno, prováděno. A protože o tomhletom ježíš kristus věděl se vracím k Marii, věděl u Marie že ho miluje. A proto ji neměl za zlý, že ta její láska nedovolila aby se z vytrhovala. Tam je dovoleno potom nic nedělat. protože kdyby byla chodila po kuchyni, nebo něco vařila, tak by byla z toho stavu lásky vytrhována. A protože ona žila v tom stavu lásky, Ježíš Kristus musel dopřát a ukázat, že je lépe, aby z něho nevycházela, zvolila lepší úděl sobě. Tak smysl nejistoty. Že totiž my vlivem toho, že rádi stojíme na tak zvaných vlastních nohách, česky řečeno že chceme mít jistotu o tom co děláme že je správné nebo že je to pro nás užitečné že nejsme tak založeni eticky, tohleto způsobuje že z nejistoty se hledíme vymanit. A že děláme všechno možné abychom ji nějakým způsobem zaplašili. Někdy vybíravými, někdy nevybíravými prostředky. To zatím nebudu řešit jenom jsem chtěl říct, že toto je tendence u každého člověka stejná a dokud tu tendenci nemá ten... o tom můžeme říci že je nějakým způsobem duševně narušen. A nebo že si neví rady a předstírá že to není jeho slabost. Že žije v nejistotách, nýbrž že se s tím smiřuje a že je to v pořádku, ale není to pravda No tak protože tedy my se snažíme být ve všem si jisti, Nějakým způsobem aspoň z některé stránky, aby nás to uspokojilo, tak nejistota nás zneklidňuje a tato nejistota způsobuje, že přirozeným způsobem míříme k vyrovnání těch nejistot. Pak ovšem platí že různé druhy nejistot mají podnětný charakter, že totiž máme snahu napravit věci a v tom je veliká moudrost nejistoty, že Každý musí řekl bych sáhnout hlouběji do rejstříku svých možností, Aby vyvazevší se nejistoty vyrovnal, zaplašil a Kolikrát se stane, že protože se musel vyrovnat s nějakými nejistotami. Aktivně že objevil něco. co nebýt jistoty by se bylo vůbec neobjevilo. To platí jak o soukromém životě jednoho jednotlivce, každého z nás, tak o celém lidstvu, že celá řada nejistot způsobila většinu vynálezů, a buď člověk byl nejistý před bouřkou, vynalezl hromosvod a tak dále to bych mohl mluvit o celé řadě vynálezů takhle, a víme dobře že to byly vynálezy užitečné a takové vynálezy dělá každý člověk sám v sobě jenomže si to nemůže nazvat vynálezem hromosvodu, ale každý z nás vlivem nejistoty do kterých se dostává, vynalézá své cesty, jak se k jistotě dostat. A tyto cesty jsou potom jsou třebas stereotypními řešeními, to je pravda ale jsou potom vodítky pro celý život. Aby se ten člověk jak se říká dostal z bryndy a aby byl moudrý, aby byl moudřejší než kdyby je ty nejistoty nechal plynout tak jak jdou, kdyby v nich zůstával. takže považujete za moudřejšího člověka zaručeně který nemá, nežije v nejistotách, který se nepotácí od zdi ke zdi, Nýbrž který zná řešení svého života dovede si to všechno provézt co se na něj... co ta nejistota mu přináší ale v nejistotě je dokonce vyšší moudrost. si myslím o tomto stvoření které tedy zažíváme že je to nedokončené, že je to akce nedokončená, že ten tvůrčí akt ustavičně postupuje. Vykládám si stvoření světa tak že neustalo. Že probíhá současně, ustavičně z vesmíru těch šest dní tvůrčí práce, i ten jeden den zároveň s tím, i ten jeden den odpočinku a toto se děje ve velkém ve vesmíru že takto probíhá tak i u nás. A z toho samo že nic není dokončeno, nic není definitivního vniká celá nejistota, Která pomáhá k tomu aby věci šly kupředu. A tedy nejistota kdybych chtěl definovat nejistota nejistotu tak bych řekl že je to stav neúplnosti A který pociťujeme jako závadu, to mluvím o jednotlivci o jeho životě, to je definice pro jednotlivce platná, ne pro vesmír nějaký. A protože je to pravidlo celovesmírové, tak je možno tím vesmírem vlivem této nejistoty jak osobním tak lability celého vesmíru hýbat s tím stvořeným, to znamená dokonce se z něho vymanit. kdyby to bylo všechno tak na beton hotové vykované, dokončené, tak z toho není úniku. To ale není hotová věc, to je soustava nejistot. My ve dvacátém století jsme udělali veliký pokrok a největší ze všech v tom jsme stanovili princip relace... relativity. Zatímco v minulém století všechno považovalo za definitivní, ty zákony fyzický a tak dále dneska jsme daleci od toho a víme, že pokrok je možný jak v poznání a tak tedy ve vývoji hmoty a tohleto považuji za daleko větší úspěch Než například dejme tomu atomová puma nebo nějaká jiná technika No, tady napovídáte že kdyby člověk si byl jist svým životem kdyby žil tady nekonečně dlouho, že by ho vůbec nenapadlo a pokud ho to nenapadne tak je tomu tak že po duchovních věcech třeba netouží, ale nejistota tohoto života ho vede k snahám kterými by se s tou svou jistotou domnělou vůbec nehrabal, jo? Prosím vás, jsem dopoledne mluvil o tom jakou rozdílnou modlitbou procházet člověk na cestě činnosti a na cestě lásky. Samosebou je to školsky pojato, jsme smíšené typy ne? Ale zhruba se říci, Tak limitně, bych tak řekl, že ten kdo je na cestě činnosti, Ten musí prokázat aby ta cesta byla úspěšná jenom to, že tu činnost bude provádět jako službu bohu a po takové službě nemusí mít žádnou jinou další snahu, žádnou jinou touhu. Může si klidně odpočívat a uhasne veškerá touha, jenom se dostane do další činnosti tak zase ho musí provést s ohledem na svou povinnost sloužit provézt, hotovo. Čili když potom on přijde do koncentrace. Která by měla spočívat jenom v odevzdání se bohu tak není doprovázen tímto stavem touhy. On tam vstoupí, odevzdá se a zůstane civět, nebo se to zmechanizuje, jedno z toho, obojí je chybné. Kdežto ten, kdo jde cestou lásky, tak potřebu lásky, ten dříve nebo později ne ze začátku hned ne, se dopracuje potřeby lásky, naučí se milovat zkrátka. Naučit se milovat znamená mít potřebu lásky. A tenhleten člověk touto potřebou vstupuje do koncentrace. Takže když se teďka odevzdá tak jenom proto že potřebuje milovat a ne si odpočinout nebo se odevzdat. To je prostředek. On se odevzdá a vyvstane daleko výrazněji než když do toho odevzdání nevešel jeho touha, jeho touha po tom Bohu. Takže když nepřekáží myšlenkovým světem jelikož odevzdán, jelikož je uklidněn, tak tak ta touha tam vítězí ve formě spojení s Bohem. A to není případ při cestě činnosti, tam se musí volit jiná činorodější modlitba to jsme si řekli, to tady bylo. Je to pro antonína jo? Dvojtečka. Život lidský je tak nejistý, tak nejistý, že bychom neměli v něm nic dělat tak jakože bychom to mohli ještě jednou opakovat. Vždycky dělat všechno tak jako kdyby to bylo naposled jako kdyby to byla poslední příležitost. Jestliže bych přistupoval jiným způsobem k jakékoliv činnosti, nikdy se mi nepodaří se věnovat úplně. Ale jestliže přistupuji s tímto pocitem, který je neklamný a správný, že všechno může být naposled, všechno, ono taky nic není opakovatelného na světě, i když se zdá, že to děláme pořád na jedno kopyto, jestliže s tímto pocitem přistupuji k nějaké, k jakékoliv činnosti, pak ji zaručeně dělám důkladněji, než kdybych věděl že co neudělám dneska, udělám zítra, udělám pozítří a za rok a příští vtělení a tak dále. Tak to je první co bych ti radil. jsem upozorňoval že tvůj patron antonín poustevník Každý den začíná znova. Jako by nikdy před tím nic dobrého neudělal. A proto byli svědkem toho že věci dělal nesmírně pořádně, že k tomu běžnému způsobu provedení každý den něco přidával, co v tom minulém dnu nebylo, proto že to nekopíroval. A nejenom že každý den znovu začínal jako první. Takže nevzpomínal vůbec na nějaké zásluhy z minulých dnů, to je důležité. Na nějaký nějakou míru odosobnění, kterou dosáhl, nějakou míru sebezáporu kterou dosáhl. On byl čistou tabulí, on byl duší která touží po Bohu a k Němu jde. Dnes znovu, teď znovu a během toho dne v přítomném okamžiku se pohyboval. Ten okamžik který prožíval byl pro něho právě posledním okamžikem těch možností které měl v ruce. Ty možnosti nebudou za chvíli samozřejmě když zdvihnu motyku a klepnu ji o zem jako bych obdělával pole tak nebudu mít možnost nebo bylo by zbytečné, abych tu možnost znovu vyprovokoval abych tam tou motykou stejnou věc udělal musím okopávat dál čili on to není tak ten nejlepší příklad ale jenom chci říct, že nic není opa... opa... opakovatelného na tomto světě a že tedy on měl právo takhle myslet. Vlivem tohoto způsobu myšlení když do... dospěl do konce dne, tak zase Všechny užitky toho dne obětoval Bohu, říkal všechno k Tvé větší slávě ne pro mě. A všechno pro bližního, který potřebuje Tvou pomoc, ne pro mě. A ti odevzdávám tento život mého prvního. a mého posledního dne. Mého prvního a mého posledního dne. A s tím usnul jsa smířen, že se ráno neprobudí než u Boha. A tak to šlo den za dnem do jeho sto pěti let. Říká se, že dožil sto pěti let a že byl do poslední chvíle čilý, čiperný, protože. Byl to první den ten poslední den v tom sto pátém roce jeho věku kdy začal pro Pána Boha něco dělat. čili jeho práce byla ustavičně živá. neměl následkem toho žádnou formulku v celém životě, podle žádné formulky to nedělal co právě ten den mu přinesl jako úkol toho se chápal jako věci nové, od Boha dané. jako nový úkol který musí zdolat. No nebyl to zrovna prototyp lásky ale byl to prototyp činnosti. Nevynikal láskou v tom pravým slova smyslu, ale tím že takhle pracoval pro boha tak se za těch sto pět let života naučil takové lásce k Bohu, že to bylo záviděníhodné Myslím že málokterý světec křesťanský takové velkoleposti lásky dosáhl. To bylo vidět na tom jeho díle. On zbudoval takovou oázu uprostřed pouště v Egyptě, na poušti. A tam se musela voda těžce dolovat ze země, z hluboké studny, a on tam založil hospodářství slepice, všechno, zemědělství, takže celé široké okolí z toho bylo živo. Takže za čas shromáždil okolo sebe to byl vlastně první takový poustevnický klášter, založil klášter který pomáhal svému okolí, aby si zvýšili životní úroveň a tím mu uvěřili, že on tím zjednal lepší život než jaký dosud měli, to chápali jako důkaz že...že je božím synem. Že jim přinášel samý lepší věci. V tehdejší době tam nebyl ještě mohammed se svou vírou, to bylo asi ve druhém století po Kristu a Tedy neměl vlastně konkurence v nějakém jiném bohu ne, jenom v tom křesťanském a budoval v oblasti ničím nedotčené. Chci teď pojednat o velmi ožehavé otázce, jak jedná Bůh. No není to odvážná otázka, protože my každý máme představu, ze svých vyslyšených modliteb, jak Bůh jedná. Rozporné v tom je, že jednou se modlíme a on podle toho nejedná, On nás nevyslyší a jinda... jindy nečekaně nás vyslyší. I když třebas o to příliš mnoho nestojíme a pak si říkáme že patrně neznáme vůli Boží a proto nás jednou vyslyšel podruhý nevyslyšel. Nevíme co je Jeho vůle. Ovšem stává se někdy že jsme svědky obrovských katastrof, lidi se úpěnlivě modlí a padají přitom jako zkoseni, nikdo si jich nevšimne. jsem to viděl v koncentráku nikdo se jich nezastane, jsou bez pomoci. Nemohou ani hnout prstem pro svoji záchranu. Není to možné. Potom proklínají Pána Boha, nic se tím nezlepší. Jiní se modlí, nic se tím nezlepší. Ti co se modlí jsou na tom stejně jako ti, co Ho proklínají. A takže vzniká otázka je nespí ten Bůh? Jedná vůbec? nestvořil si on nějaký svět o který se nestará? Jak to vlastně s tím jeho jednáním je? A na to je otázka, na tuto otázku je odpověď dost široká. Že totiž chceme-li posuzovat, jak Bůh jedná, pak musíme si uvědomit, že my můžeme Boží jednání posoudit jenom v oblasti Dosahu našeho vědomí, našeho poznávání. A to je dosah tak malý, Že kdybychom to nějak chtěli poměrově vysvětlit nebo vyjádřit, tak bychom řekli že z toho jeho stvoření nevnímáme téměř nic a z toho jednání Jeho taky nic. Zvláště o podstatě Jeho jednání nemáme vůbec žádné zprávy. Vždyť neumíme si vysvětlit například, proč jak se nám zdá, všecko z nějaké jednoduchosti se pořád dostává do stádia rozdělenosti, rozdílnosti, mnohoznačnosti, mnohotvárnosti a proč tento postup dále pokračuje My to vidíme třebas na lidské společnosti. Lidská společnost za dob Ježíšových, to byla společnost poměrně prostých lidí, proti těm, se kterými se setkáváme dnes. Proč do takové složitosti poměrů to všechno vyrostlo a tak bychom mohli, kdybychom sledovali třebas očima biologa přírodu, tak bychom mohli říci, že všecko malé se stává velkým a... a tak dále ne? Shromažďováním buněk se vytváří nějaký vyšší celky a pořád z jednoduchého vždycky se stává složité takže tento proces probíhá všude. Tak proč to tak je. myslím, že kdybychom to očima člověka nezasvěceného nějak chtěli pojmenovat, tak bychom řekli že prostě stvořené se dále rozvíjí nebo proces tvůrčí stále pokračuje a kdybychom to řekli slovy zasvěcenců jak oni to vyjádřili tak bychom řekli ten tvůrčí proces, který je vyjádřen ve starém zákoně šesti tvůrčími dny, jedním dnem odpočinku ustavičně probíhá, to je pomocný způsob vyjádření kterým se mají všechny fáze tvoření vyjádřit v nějaké posloupnosti, aby bylo znát, z čeho se to stvoření skládá a jak ta složitost v něm postupuje. ale není pravda že by to skončilo. Ten tvůrčí proces pořád pokračuje, to znamená my se ocitáme všichni teď, dnes a pořád i na pokračování v těch šesti dnech tvůrčích a v tom sedmém dnu odpočinku To je náš dnešní úděl. a proto také my jsme přizváváni k tomu. Abychom se do tohoto procesu začlenily, ono to není jinak možné, jsme nedílnou součástí toho tvůrčího procesu a abychom pomáhali ve své funkci člověka v fázi, která vede stvořené nazpátek k Bohu. V fázi, kterou slovně vyjádřil Ježíš Kristus nebo eva... jeho evangelista. Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, a bez něho nepovstalo nic, vše bylo stvořeno skrze ně, přebývalo mezi námi, svítilo světlo ve tmách to bylo světlo, které svítilo ve tmách a měl moc. aby všichni, kteří to světlo poznali, se stali dítky Božími. To znamená, řekl tím, jsem přišel proto, abych uzavřel cyklus tvoření za pomoci člověka. Jelikož všechno je spojité, tak ten člověk který se stane dítkem Božím, ne dítkem člověka, ale začne si uvědomovat že je dítkem Božím, pro toto uvědomění, ne na pořád, ale pro toto uvědomění, sebe napojí vědomě na boha a protože všechno co tady vidíme je vývoj vědomí, vědomí v kameni je nepatrné, v rostlině větší, ve zvířeti ještě větší, ve člověku ještě větší, protože to je spojitá nádoba tohoto vývoje vědomí, Tak on když se svým vědomím vstoupí do Boha, tak popotáhne všechna ta nižší vědomí jakože... jako na řetězu a vlastně se stává spoluspasitelem Božím a nebo řekl bych spolutvůrcem v tom smyslu, že pro nižší tvory vytváří příležitost taky se k tomu Bohu dostat, ne? Pro bratry na cestě popohání jejich vývoj. Ale podíváme se na tu Boží činnost ještě z blízka, tak jak je to možno se na ni podívat. my jsme si řekli v tomto sladkém jhu, že Boha můžeme definovat asi tak, jako to udělali Indové. Že ho definovali jako lásku, jako existenci a jako poznání. A teď si představte, kdybychom zůstali u lásky kolik aktů lásky probíhá jenom na naší zeměkouli, mezi lidmi. To je nesčíslné množství aktů lásky. jestliže on ale to nebudu dál vysvětlovat, je tím, který poskytuje látku každému člověku k tomu aby mohl milovat, pomocí níž by mohl milovat, dává mu řekl bych benzín do stroje lásky, aby mohl jet, jestli On je tou podstatou lásky, která u člověka nabírá určitého směru, takže si člověk myslí že on miluje, on člověk že miluje, tak pak je pravda že miluje vlastně Bůh, všude tam, kde vidíme že miluje člověk neboť On mu dává příležitost k tomu, aby miloval. A proto si může dovolit čandungy a upanišad říkat, jestli si někdo myslí, že někoho miluje on to odvádí, jak často říkali, tak se mýlí. Miluje mne. Jenomže protože mně nevidí, mně nevnímá, mně nezažívá, tak dovoluji, aby svou lásku věnoval svým bližním. Nebo dokonce přírodě, rostlinám, zvířatům, ale tuto lásku přijímám, jako lásku k tobě. podobně mluvil Ježíš Kristus když řekl cokoliv jste udělali nejmenšímu z bratřích mých, to jste učinili. Vidíte, to je úplně obdoba toho a co jste neudělali některému z bratří mých, mně jste neudělali. I tato negativní stránka platí všestranně. Ten si pojmů tak trošičku na akt lásky který vychází z Boha na jeho činnost že na pozadí veškerých našich úkonů lásky stojí On. A to je činnost po stránce lásky. můžeme mít vůbec o tom tom přehled, jaké je jednání boží? Vůbec. Protože to jsou miliony úkolů lásky v této vteřině prováděných jenom v oblasti lidských vztahů. Stejně bychom mohli mluvit o podstatě existence, o poznávání. No tak, se třebas pokusím ještě o to poznávání. Jestliže třeba já, teď tady se dívám na vás, kdybych neměl k tomu moc od Boha, kdyby On neživil svým životem, kdyby mi ho nedával, kdyby pořád nestál za mnou a nepumpoval ho do mně, nic nepomůže strava, jídlo, spánek, nevím co všecko, dýchání, okamžitě bych přestal vnímat tento svět. Ale protože on za vším za všemi mými schopnostmi stojí jako za svým nástrojem, do kterého dodávám proud, bych tak řekl, tomu říkám síla uvědomovací, tak proto si uvědomuji vás. Toto je činnost Boží po stránce poznávací. Čili On skrze mne poznává vás, například. Tím ovšem poznává sebe. To je když člověk pohlídne na to očima kdyby na to pohlédl očima, tak to musí být velkolepý pohled na tento na tento.