Karel Makoň: 78-Kaly-CD02-tr01 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

e Ještě další princip bych chtěl říci a tím dalším principem je nezainteresovanost, interes je česky mít zájem nač, jako bych o to neměl zájem, a ja vás pořád mám k tomu aby jste měly zájem řekněte si to. A to je teďka velice obtížné vám vysvětlit jak to myslím a si pomohu obdobymi, teď bude mít velikou přednost před všemi ostatními vy dva, protože no možná že i no, protože m bude umíte analogicky myslet. jako matematici, a budete muset li to šlo při abyste mi se k a v k o tom je tak jako. když třebas rozeznáváme bezstarostnost na jedné straně a svatou bezstarostnost na straně druhé. obě dvě se totálně od sebe liší, totálně. Čím je způsobená bezstarostnost člověka který není poználí? Lajáctvím flegmatičností, vlastnostmi které se nehodí na duchovní cestu. Kdyby hořeli nepoznalí pro něco, bylo by to daleko lepší, než když se nestarají. Kdo se nestará, napočátku, přestože to Ježíš Kristus to tolik měl za zlé svým žákům, se trarají ne? Ten nemůže nikam dojít. Ten prostředek ze začatku hraje obrovskou roli, později tu roli ztrácí, nebo ji dokonce napřekážku. Víte si myslím, předpokládám, tak jsem to aspoň cítil v tom koncentráku, že na toho Jana a na toho Bartoloměje všichni ostatní učedníci Ježíšovi šli, přišli i, Petra nevyjímaje přišeli za ním jenom proto, že se báli konce světa. S pohnutek čistě světských, měli starost o sebe, šlo jim o ně, vůbec než do větší či jenom je činí ji pro to co by viděli co dělá, že on je převede přes ten konec světa bez pohromy, a že voni se ocitnou ve věčným životě a ostatní všichni, stratí se, úplně jo úplně se zniči, všechno bude zničeno. A to bylo rozhodující že za ním šli. Kdežto svatý Jan a svatý Bartoloměj, Nathanael se jmenuje tam původně. Bartolěj je další jeho jmého, který dostal teprve e tak tito dva, mladíci mimochodem, asi dvcetiletí, byli z nich nejmladší, ti neměli zasebou vůbe žadný život než poustevničení po boku svatyto Jana křitele, oba byli jeho žáci. Ty prostě zřejmě přešli k Ježíši na doporučeni to svatýho Jana Křitele, protože svatý Jan Křitel byl předtím svědkem pokřtění Ježíše, chápete? Teprve po pokřtění Ježíše, po jeho vybojování vítězného zápasu na poušti Ježíš teprve potom přijímal své žáky, své učedníky A tak je velice pravděpodobne, že svatý Jan mu poslal sve žáky, své nejnaděj, nejnadějnější žáky a řekl jim, tam je pravésvětlo a za vás se nebudu muset stydět. Asi tak a opravdu se za oba dva, za nikoho z nich nemusel stydět. Zatím co svatý Jan nezemřel vůbes násilnou smrtí, svatý Bartoloměj sice zmizel násilnou smrtí ze světa, ale e přednášel jak jistě dobře víte tyto věci v Indii. A přednášet křesťanství v Indii, které mělo tak starou tradici naboženskou a takhle, tolik moudrosti ve své tradici, to byl nejtěžší úkol, který mohl Ježíš někomu svěřit. To nemohl svěřit nikomu jinému, to nemohl svěřit ani Pavlovi tohleto, to mohl svěřit jenom mladičkému Nathanaelovi s otevřeným srdcem. Který byl schopen velkoryse se postavit po bok indické moudsti a sekundovat, hrát první roli, sekundovet. Ano, hrát druhou roli, a zřejmě taky tu druhou roli hrál bezvadně protože jak nám dosvědčují zprávy o jeho působení a o těch máme zprávy jenom od indů, tam mají velikou paměť, nikoliv na data, ale na události. To mají velikou pamět a ti nám říkají, ten svatej Bartoloměj, to byl člověk který opravdu se choval jako náš mudrc. To je co říct. A na druhé straně byl tam taky Tomáš v indii, jestli z vlastní iniciatývy nebo z poslání přímího, silně pochybuju a ten založil jenom malinkou kolonii, která ale vydržela. Takže my jsme velice vděční tomu že vydržela, protže ještě svatý František Xaverský když tam přišel někdy v šestnáctém století, tak se s těmito tomášovci setkal v indii a zjistil jak vlastně Ježíš tehdy učil. Oni se dušovali, že oni nic nepřidali a nic neubrali k tomu, co je Tomaš učil. Ale teď, jaký je rozdíl mezi svatou a obyčejnou bezstarostností, proti obyčejné bezstarostnosti e jako Ježíš měl mnoho výhrad. Protože byl si jist tim, že je to lajdáctví. to nebudu dál rozvádět. to je prostě neobdělávání pole a všechny ty tydlety věci, které tam on říkal, nechávání ladem, neuži nevyužívání možností, to je to, co vyčítal velice krutě a s pláčem v očích jeruzalému. Kdybys věděl, že teďka přišla tvoje hodina a žes nepochopil. Takovou lajdáckou bezstarostnost von si vůbec nectil a nemohl ji hodnotit jinak než odsouzením. Ta svatá bezstarostnost je tedy jak vidíte závislá na svatosti. A proto chtěl Ježíš od svých učedníkú, aby byli svatě bezstarostní. Kde se sebrala v tech učednících ta svatost? Oni si přeci museli být vědomí od prvního okamžiku styku s tím mistrem, že co dělali před tím nebylo ve schodě s tím co dělali za jeho přítomnosti. Že jakmile vstoupili do jeho služeb, bych tak řekl nebo do společenství s ním, že okamžitě dělali zázraky okamžitě převraceli smysl života lidí, toto nikdy je nenapadlo vůbec dělat, čili že ta moc nebyla z nich, oni si svatost které byly svědky a to je moc, to je světlo, to je od slova světlo, véda, věděti taky, e tak svami, světlo ano, tak tu svatost věděli, že nemají svou nýbrž, že je to svatost ježíšova. o kterou se opírají a znějš všechno svatého dělají. Jestliže najednou vedle této svatosti začli být starostliví ,tak to znamená, že se vymykali z tohoto vedení. Starostlivého člověka ani pán bůh nemůže řídit. Tak mocen neni. Čili nezainteresovanost se musi v tomto smyslu brát. Je musím všechno brát z rukou božích, a moc kterou mám, mám od něho a nemusím se starat kde vezmu. Jsem-li postaven před úkol který, na který mám normální disposice když jsem třebas vyučen matikářem dejme tomu, tak nesmím k tomu přistupovat z třesením těla, nýbrž úkol jako úkol od boha ke kterému jsem vybaven tím, jenom tím, že dneska jsem matikářem a před tím jsem byl rybářem. Tím, že rybář je taky člověk Tím, že jsem prostě člověkem. Moje lidství vybavuje k tomu, abych molh být nositelem moci boží v daleko větší míře než jak jsem toho dosud svědkem a než jak to pociťuju, zatím. Ale aby se to mohlo stát, nesmím upadnout nazpátek do starostlivosti. Starost totiž neznamená jak to udělám, jak to dopadne, tak v tom smyslu starostlivost. musím dotoho jít, jako do úkolu od boha, všechno musí být úkol od boha .Když to ovšem projde sítem rozumu. Pochopitelně rozumné věci nemohou být od boha a nemravné věci taky to, řád, krerý nám dal Ježíš Kristus do ruky k disposici tak na to nepostřebuju žádný vnuknutí, to je mi tady dáno, žejo. Chovej se tak, nechovej se tak, žejo, tak podle toho řádu rozumně poznáva poznávanému se musím řídit. Tak, podle toho řádu se musím řídit. Tak nezainteresovanost znamená nebýt zainteresován natom jak to dopadne nebo jestli se mi to podaří nebo co stoho budu mít, nýbrž jenom jesti sloužím bohu. Jak to mohu zjistit, jestli sloužím bohu, jestliže to tak jenom neprohlašuju, to mohu říci jen ze začátku, později, to jsou jiné znaky kterými to potom mohu zjistit, ale ze začátku nemohu to zjistim podle jiného znaku, než že jsem ochoten to dělat líp, než kdybych to dělal protoho, který znal že to připravuju, třeba říká, nebo na chce. Třebas, mám-li před sebou žáka který potřebuje odemě výklad nějakého pravidla matematiského, tak to pro nesmí být žák a nýbrž to musí být pro vyslanec od boha, příležitost abych bohu sloužil, abych, protože mě, že se nemohu stýkat s boham, setkávám se jenom s člověkem abych na měm dokázal, jak bych jednal ,kdyby to byl bůh, rozumíte mě, kdyby tu potřebu měl bůh, prosím vás, to je ob, to je jenom analogické myšlení tohteto, neboť ,kyž on tam říkal o těch spasených, že jsou kteří udělali nekomu něco dobrého, že to udělal Ježíši, tak jsem to jenom obrátil rozute? To udělaly jemu, ačkoli to nepoznávali že to dělali jemu. Vy to nemusíte poznávat, že to děláte bohu. Vy to musíte dělat daleko lépe než kdyby jste to dělaly kdyby to byl pouhý žák. Rozumíte mi, a to pro začátek stačí, když to takhle budete dělat, tak jste zachovaly zainteresovanost jinou proti který Ježíš nic neměl. Protože on říkal, hledejte království boží, to byla zainteresovanost, kterou nemám na mysli ,prti které nebojuju, mluvím o nezainteresovanosti o všechno ostatní, jo, jo nejsem zainteresovám na tom, jestli třebas budu s toho mít nejaké uspokojení. Si řeknu teď sto udělal dobře nebo špatně, jakmile se u oběví tento cit, toto emocialní zažívaní věci, tak hned tento cit obětuju, ne nemůžu takhle, to jsou další kroky, to nemohu tady vystvětlovat, to by nebylo správné. Ale zkrátka a dobře, nezainteresovanost znamená neobracet to k sobě, ty účinky mýbrž je obracet k bohu. Nerainteresovanost, to znamená nepracovat na svém díle, pracovat na díle božím, že ano. A to tím způsobem, že z počátku dělám něco na víc, to bych nedělal, kdybych pracoval na svém a potom když to takhle dělám, tak potom něco málo jsem tomu byl schopen přidat, tomu přidal všechno co mohu, ne nějak že bych odměřoval co mám přidat a co nemam, dost, tady dost, nějaké meze si stanovit, všechno tam přidám co mohu, aby to bylo co možná nejdokonalejší. A když to takhle dělám, tak je to správně pochopená cesta činnosti a nezainteresované činnosti A se pomocí nezainteresované činnosti doslan dostanu k vědomému spojení s Bohem. Ja vám bohužel nemohu líčit teď co jsem zažíval, když tam při tom v zkoušen ze skoušce zváště ne, na to je televize. Podívejte se, první co vám chci říct že ta zainteresovanost, nezainteresovanost své stupně. Nemůžu být totalně nezainteresovaný, zpočátku to nejde, ale vždycky poctivě dotoho musím vložit takovou míru nezainteresovanosti jaké jsem schopen momentalně, za dané situace, a že jsem vám radil jako že první co mohu udělat, kromě toho co jsem tady řekl je a to jsem řekl ovšem jenom mezi řádky, že ja nekonám příkaz toho, kdo to zdánlivě dal, nybrž ja vědomě konám příkaz boží, rozumíte mi? Kdybych tohleto nedělal ,takto na sobě vůbec nepociťujete jinak co tady zažíváte se mnou, neý jako obyčejné řeci. A vím že nepatrně třebas to plyne popřípadě že nejsem schopen třebas, dokonelej, ale snažím se všemožně, tedy snažím se přeci, uvozovka, prostě, dělám to tak, abych tam vyčerpávájícím způsobem položil veškerou míru, jo služby Bohu. A protože nesloužím vám, jak vy máte dojem, zváště když třeba si vezmu jednoho na paškál a rozebíram a tak dojem, teď konkretně sloužím, taky tak se vyjadřuju. To je zaklínací menévr, když chci sloužit jemu, tak musím velice konkrétně soužit, rozumíte. Jakými slovy to odívám, na tom nezáleží, ja musím vám dát jenom pochopit, že to konkretní počínání. Když například, nemyslete si že Ježíš Kristus nesloužil Bohu když léčil někoho ze slepoty, ale konkrétně léčil slepotu, jinde schromnutí, jinde odpuštěnisu a tak dále, co bylo kde zapotřebí, Lazara křísil z mrtvích. Konkrétně, konkrétní úkol zdolával. Tak vám tady chci ukázat na těchto případech že jsem si toho vědom že musím konkrétní úkol zdolávat, něják rozplizle pro nikoho, kdežto musí být pro vás a tím je to pro boha protože vy jste mi tady od zboha, vy jste mě, to přeženu, bohem v tomto oděvu. vidím ovšem jenom jeho oděv pochopitelně, to jsou vaše těla, vaše mysli a takdále, vidím jenom jeho projev ale vy jste zaručeně jeho projevy. A si musím nesmírně vážit, když Vám na cti utrhám Miloši tohoto projevu Božího. Proč Vam přitom na cti třebas utrhám, to Vám nejde asi dost hlavy dobře. Protože Vaše osobnost je oděvem a si přeji, abyste pokud možno skrz ten oděv spatřovaly Boha. A tak do strhávám někdy, někdy Vás zase přiodívam, jo? Jak považuju za nutné, protože někdy kdyby člověk nepřioděl ránu, ona by krvácela, on ji musí obvázat. A někdy, kdyby obvaz nesňal, tak by zbitečne způsobil v ráně něco co by nemělo tam třebas nastat, si pomáhám takovym ňákým možná špatným přirovnáním, ale je třeba vystavit člověka votevřeně třeba světlu, někd ho před světlem zahalit, ne? A tak je to při tom mém jednání. si pře- připadám, při tom, co tady dělám, jako pomocník velkého Lékaře. Jako instrumentář, rozumíte, nebo instrumentářka. On léčí, ne on uzdravuje, se posus-ja se pokouším se snažím léčit, ale vím že to uzdravení je je v jeho rukách, jedine v jeho rukácha. Ovšem je taky v rukách vašich pochopitelně, to musí být spoluprace, no kap.