Karel Makoň: 82-01A (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Praha třicátého ledna devatenáct set osmdesát dva. a mi to tam dej taky. Tak tady mám otázku automatismus dvě. Že on nemůže od začátku automaticky přeci působit, protože by to odporovalo Ježíšovu učení, že kdo chce za mnou přijíti a tak dále. To znamená, musí tam ze začátku být nějaká vůle, nikoliv něco automatického. Automaticky nikoho království Boží nepotká, že ano? Ale to, co jsem zažil, a co jsem popisoval detailně, nemělo by odporovat tomu, co tady říkáte, že to automaticky nejde, víme, že to automaticky jde. Totiž takhle, jestliže jsem třeba v těch sedmnácti letech provedl nějakou obdobu něčeho, co udělali učedníci Páně, že jsem se vzdal svého života, oni se vzdali svých rodin, ne, svého zaměstnání a tak dále. Tak to byla ta vůle, že jsem, že oni chtěli jít za Ježíšem. Tak se vzdali své- svých rodin, svého zaměstnání. jsem nechtěl jít za Ježíšem, jsem se svého života tehdy vzdával, protože jsem v něm nenacházel nic, nějaké zalíbení. Dostal se na scestí, kam jsem si nepřál, aby se dostal ten život, ano? A tenhleten moment, že tehdy automaticky nastoupilo vědomí, které jsem vůbec nečekal, že nastoupí, ne? Bylo dlouhou dobu připravováno. Život připravuje totiž automatismus dvě v době ještě, než se člověk rozhodne jít cestou k Bohu. Jestliže třebas žijeme v noci, ve stavu, ve kterém- který si uvědomujeme, že víme, že jsme tam někým jiným, s kterým se ztotožňujeme, to se také děje automaticky. Zrovna jako se automaticky děje, když tady nabydu vědomí tohoto světa a považuju to zas- za jednu jedinou skutečnost, která když tady klepe mi srdce a tak dále. Tedy je pravda jedině ta, že ten automatismus dvě musí tady napřed být, a pak se do toho musí zamontovat lidská vůle. Čili Ježíš Kristus mluvil z prostředku. A když vememe jenom jeho výroky, tak mu nemůžeme nikdy rozumět. My musíme vzít jeho život, a pak porozumíme tomu, co to byl automatismus dvě. A že fungoval dříve, než Ježíš vůbec promluvil a než si vůbec něco přál. Ale dříve do toho nemohl svou vůlí zasáhnout. Zasáhl do toho svou vůlí, když se... když se narodil u Panny Marie? Vůbec ne. To byl dítě, nemluvně a výchovou a tak dále. To všechno bylo mimo něj a ten automatis- už- us- rostl. Tam je jasně ukázka věš- v životě Ježíše Krista, jak ten automatismus roste bez přímého chtění člověka, že ano? A když potom doroste samosebou do určité fáze, tak pak člověk musí se rozhodnout. Musí ho buď odhodit, tu perlu, kterou k dispozici, anebo tu- s tou hřivnou dále hospodařit. Ježíš Kristus ukázal, že celý ten život v automatismu dvě je hospodaření s hřivnou, která není naše. To je nejsprávnější pochopení automatismu dvě. A jestliže s ním hospodařím správně, tak nastala- nastalo přechodná období zúčtování, ve kterém za jednu hřivnu dostanou třebas jedno město nebo tak, jak je tam řečeno v těch přirovnáních, ne, v těch podobenstvích. Čili kvalitativně se to a kvantitativně se to rozmnoží, ano? Tak je to s tím automatismem dvě. bych k tomu řekl ještě něco, co se bude týkat Josefa Svobody. On mile překvapil, mně pořád píše. V jednom dopise, kde mně vysvětluje moje méno Makoň. Ne tedy, jak ho budu vysvětlovat já, ale dost se k tomu přiblížil. A protože se k tomu dost přiblížil, tak vám na něm, na tomhletom jménu vysvětlím funkci automatismu jedna, automatismu dvě. Jak jsem se o tom dověděl, když na spadl ten balík v tom koncentráku, když jsem se vzdal svého života. Kdykoliv se člověk totiž vzdá svého života, v malém nebo velkém, ale vždycky musí upřímně se vzdát všeho, o čem ví, že... že tím je, tak vždycky odhalí automatismus dvě a uvede ho do činnosti. Je ovšem rozdíl mezi tím, že ho uvede do činnosti a mezi tím, že ho krmí. To je jiná záležitost. Krmit ten automatismus a uvést ho doži- do života. Když ho potom neumím krmit, tak ten automatismus... automatismus jednou oživený živoří a bere si život z tohoto automatismus jedna. A tím velice trpím. Proto křesťanští světci, kteří o tom nevěděli, vědecky na to nešli, velice trpěli. Jsou vzorem utrpení. A to by nemělo být. Protože nevěděli, jak se plní automatismus dvě. Neví taky, nevěděli taky, jak se dýchá. Jak on musí, jak my musíme za něj dýchat všechno. A potom von funguje samostatně. Nejde to... nejde to automaticky v tom smyslu, že musím dýchat, naučit se dýchat, jak von potřebuje, naučit se pro něj jíst, pít a ve všem ho živit. Když ho naučím živit, tak von potom automaticky funguje. Ani tento automatismus jedna nefunguje sám o sobě, když nemám živé tělo. musím živit toto tělo, aby tam ten automatismus dvě fungoval, aby mně klepalo srdce a tak dále. se musím živit, a pak je to všechno automatické. Ale je to fakticky automatické? Není, protože kdybych to neživil, bylo by po automatismu. On suverénně nemůže být živ. Jako automatismus dvě nemůže být živ sám o sobě, když ho nebudu živit, rozumíte tomu? Tak ta celá situace vypadá. to vysvětlím na tom Makoňovi, jo? Tak to je: končí to on, oň, to se podobá óm. to vysvětlím napřed na óm. Óm je tvůrčí slabika. To znamená, odněkud z nitra "ó", tady vzniká "ó" dole. Z nitra řekněme Božího, to ten symbol převedu do tvůrčí činnosti Boží, se něco uskutečňuje dopředu, to je "m" na "m", tam to končí. To je realizace tvůrčí myšlenky tím znázorněna."M" znamená zakotvení někde v pohybu, řeči, v pohybu této úrovně. Když... když by to bylo "n", všimněte si, "m" končí tady. To je daleko dál, končí než "n", to končí už... to končí na patře. nebudu mluvit o tom, jaký význam v mystice a jógy- józe patro tedy, to je úplně jiný význam než ústa, jo? Ale také o tom pomlčím. Protože to by byla zase další přednáška. To bych zase kecal těm Indům do toho jejich, tak to nechci. Ale "ň", všimněte si, jaký je rozdíl mezi "n" a "ň". "N" je uzavřené, "ň" propouští, vono sice propouští žlábkem jazyka trošku vzduchu. To znamená, ono to učí: když něco z duchovna bereš, to je to "ó", svůj život, to znamená, to, jak jsi stvořen, když to bereš, tak ne, aby sis to nechal pro sebe. Popouštěj to, popouštěj to. Nepovažuj tento život v tomto světě za něco méněcenného, pro které- pro který by to nebylo určeno. Pro toho je to také určeno. Před tím "on" je "k". Všimněte si psaného "k", to je šipka směrem k vám, ne? Šipka směrem k vám a stěna. Jakmile budeš obracet to "óm" opačně, budeš ho jenom malinko popouštět jako "ň", "oň", ale budeš ho v podstatě větší část obracet do nitra, nazpátek, tak to bude mít ten následek, že začneš klepat. Ale narazíš na stěnu, to znamená, Ježíš Kristus mluví o dveřích, které ti musí být otevřeny. A ty si je sám neotevřeš. ti budou otevřeny, tak se ocitneš na druhé straně, ten automatismus dvě se spojí s Bohem. Stane se součástí, vědomou součástí království Božího. "Má", to je matka, tvůrčí princip, že ano? Vesmíru. Tak takle, on to takle přímo neříkal, ten Svoboda, ale dost to se tomu přiblížil, kupodivu. mu to na- dám písemně, nemusíte mu to říkat todleto. Protože on moc se jako zabývá těmito věcmi a říkal mně: máš jedinečné jméno, že takle se to z toho vodvodit, ne? A čili jsem tehdy, když se mi tohleto objevilo v tom koncentráku, jaký význam pro mě... pro to slovo Makoň, ne? jsem tehdy pochopil, jaký je smysl, následující smysl mého života. Jak s ním mám zacházet. Co si mám, co mám dělat, abych živil automatismus dvě a abych ho nejenom krmil, ale abych taky dýchal, jo? Že je k tomu třeba ustavičně se modlit. plácat rty samo sebou, skutkem se modlit. Právě dneska jsem to předváděl doktorce, že jsem říkal: tak mám tak krátkou dobu, tak to podobenství o marnotratném synu řeknu jako modlitbu. A ne jako povídání o marnotratném synu. Protože ten Ježíš Kristus, když vstoupil do toho projevu toho Matouše, tak se tam těmi slovy za modlil. A vono to v případě toho Matouše učinkovalo. Nejdokonalejší obživou automatismu dvě je dýchat za něj. A to je žít v přítomným okamžiku. Nesnít, dělat to, co dělám, když jak říkají Číňani, když sedím, tak sedím, když píšu, tak píšu. Jakákoliv světská činnost moc se tomu nevymyká. Dělat právě to, co dělám, neříkat si: a co potom? Nebo: jak to dopadne? Pro tu věc to dělat. Opravdu myslet na to, co dělám. A to automaticky živíte nebo dýcháte, pardon, dýcháte pro automatismus dvě. Kdybyste toto dokázali dvě hodiny, tak máte ten automatismus tak živý, že by vám bylo z toho špatně. Proč? Protože on by si potom žádal dál potravu a bral by si ji z vašeho běžného vědomí. Z toho, čím živíte automatismus jedna, abyste ho cítili jako osobní újmu, byste omdlívali třebas, že ano? Nemohli byste se soustředit na... na světské věci. Když jsem takhle oživil nebo byl u oživen automatismus dvě tam v tom muzeu, jak jsem vám to líčil. jsem potom nebyl schopen se věnovat tomuto světu. Ten automatismus dvě kořistnicky všechnu sílu mně bral pro sebe. On chtěl, abych pro něho dýchal, a to jsem ještě neuměl. Von nechtěl být jenom živen, on chtěl taky, abych pro něho dýchal. se dodneška učím pro něho dýchat pořádně, aby se mi nezadusil, ne? Že, neřeknu, kdo to říkal. Říkal, že zázrak je skok a že to není žádný vývoj. A že kdyby v duchovnosti bylo možno vývoje, nevím, třeba na věčnosti, tak když se tam nedějí žádné zázraky a a vy, že považujete duchovní život, život ve věčnosti za zázrak, největší zázrak všech zázraků. Proto musí být takový skok do toho- do této oblasti, a nikoliv nějaký vývoj. Odpověděl, protože všechny zázraky, které učinil Ježíš Kristus, byly součástí nějakého vývoje. On nemohl ty zázraky dělat dříve, než vstoupil do Jordánu. Ten vývoj, který on měl za sebou do Jordánu, a potom na poušti, způsobil, že mohl dělat zázraky. Že totiž mohl dělat něco z moci svého Otce, a ne z vlastní, že? A to řeknu ještě, to se vám jako, toto nechtěla ta doktorka dneska pochopit. Že když, že to říkala všechno ke mně z pocitu oddělenosti člověka od člověka. Že ten zázrak, který udělal Ježíš Kristus na někom a zdá se, že skokem se něco změnilo, napřed musel připravit jako kouzelník, ne? V těch třiceti letech svého života předešlého a v těch tisíci sedmi sty letech, kdy chodili s tím Abrahamem a s jinými, jo, než se tady zrodil tělesně. Jinak by se byl ten zázrak najednou nestal. Tady je třeba minimálně přípravy tisíce sedm set let, aby se moh vůbec nejmenší zázrak stát, aby moh se například narodit v Betlémě. A když teďka si vezmeme to ze strany Ježíšovy. Když to šlo takhle vývojově a ze strany těch, kdo byli vyléčeni například. Tak třeba, dejme tomu, ten člověk u toho rybníka. Sedmadvacet tam ležel a beznadějně. Ale neztrácel klidu, pořád čekal, ten anděl zčeří pro něho vodu. On tam vstoupí a bude uzdraven z toho- z své chromosti. Nedočkal se a dočkal se Ježíše Krista. Nebyl to skok. Protože Ježíš Kristus mu u toho říkal: co tady děláš? No čekám až, a tak dále, že? Jsem to teďka vysvětlil. No, tak jdi a jsi zdráv. Protože ta trpělivost byla veliká. Jestliže dejme tomu, co jsi říkal, co si řeknete tak to, co se ti hodí takovýhle... takovýhle zázrak, že ano? Ale kdypak byly zázraky, které to, takhle to, takhle to tam nešlo, že? Tak například dejme tomu, měl přítele Lazara, ne? A ten mu umřel za nepřítomnosti Ježíšovy. Marta a Marie, sestry toho Lazara mu vyčítaly: "kdybys tady, pane, byl ještě zůstal, my jsme zdržovali." Oni ho tam měli, rádi ho tam viděli". Tak by se to bylo jistě nestalo. Ty bys udělal nějaký zázrak a on by se byl vyléčil. je tam tři dni a jeho mrtvola jistě zapáchá v našem prostředí. A to se s nedá nic dělat". On říkal: nezoufejte si, ne že by se nedalo nic dělat. I to, že ta mrtvola tlela tři dni, byla příprava zázraku, kterou- který byste nepochopili, kdyby se bylo nestalo to, co se stalo s Lazarem. Vždyť je to předobraz toho, co se stane se mnou. budu tři dny v hrobě, než vstanu z mrtvých, a proto se to stalo. Ejhle zase vývoj, že? by jako to tady se to ještě taky podařilo, řekneš možná. Ale copak takový od narození, nevím, co to byl, hluchý nebo slepý nebo co to bylo. A oni se ho ptali Ježíše, když udělal zázrak a byl normální ten mladík: čím se to stalo, že on byl od narození takhle potrefen? Zavinili to rodiče tou svou karmou? Anebo to zavinil von svou karmou v předcházejícím vtělení? A on říkal: žádná karma, žádný vývoj, nic takového. Ukázala se jenom sláva Boží. Pro nic jiného se to nestalo. Čili nedá se to vždycky ukázat na potrefené osobě, nýbrž vždycky se musíme se zeptat také zdroje, který to způsobil. Ta sláva, která se tam ukázala, ta měla před sebou ten vývoj. Nepovažujme vyléčeného za oddělenou bytost od Ježíše, který léčí. Prosím vás, to Ježíš nikdy sebe nepovažoval za jiného než za toho, který je buď léčen anebo je nejmenším z bratří jeho. Neboť: co jste učinili nejmenšímu z bratří svých, mně jste učinili, ano? Čili opravdu, když takhle budete myslet, ne z pozice odděleného člověka od vědomí ostatních lidí, tak pochopíte, že ten vývoj, který zdánlivě někde šel skokem a skok byl vidět jasně, byl připravován vývojově. A potom zase se vývojově uda- ubíral klidně dál. Když třebas, dejme tomu, ti učedníci Páně vstoupili do učení Ježíše Krista, byl to skok. Bylo to připravováno jejich předcházejícím životem. Tím, co žili předtím do těch svých let, než se dostali k tomu Ježíši. Ale potom zase ještě to muselo provést- projít dalším vývojem. A kdyby tam všude nebyla ta vývojová stránka takhle zdůrazňována, bych na netrval, ale vona- vono v není nikde mezery. Mezera vám připadá být jenom tam, kde z pozice pocitu oddělenosti věci posuzujete. Tady je Ježíš, tady je léčen. Ale on říká: ty jsi pomohl tomuto mrzákovi? Vždyť to si pomohl mně. Mějte na mysli. Když svatý Martin, tehdy ještě setník ve vojsku římském, ne? Tam někde v Tours ve Francii přistoupil k bráně města Tours a viděl tam žebráka, který by nahý a třásl se zimou, rozdělil se s ním o svůj plášť. Měl potom v noci tento sen. Zjevil se mu Ježíš Kristus a říkal mu: děkuji tě, žes mně dal ten svůj plášť. mně nebyla zima. A von říkal: Pane, jsem viděl žebráka, a ne Tebe. A to si myslíš, že tím žebrákem jsem nebyl já? Rozumíš? Takhle vidět ten vývoj. Musíš myslet, když svatá Terezie se snažila umřít. Vono to nešlo ani skokem ani vývojem, nijak. Ježíš Kristus říkal: a co pak zapomínáš, dcero, že jsem za tebe na kříži umřel? Oděj se do smrti na kříži, a teprve pak umřeš. Když se oděla do toho vývoje, který nám ukázal Ježíš Kristus, do své smrti od svého narození, do své smrti na tomto světě, okamžitě vnitřně umřela a žije navěky ve věčnosti vědomě. Zase to nebyl skok kam ven, navenek to vypadalo jako skok. Stal zázrak. Jo, ta jeho kvalita nová se objevila nahoře, která vevnitř byla napřed, že? Ale fakticky to skok nebyl. Konec vysílání. bych řekl tohleto, svatý... svatý Petr řekl: pamatuj, že neodejdeš odtud, dokud posledního haléře nes- nesplatíš. Tohleto si vzali deterministi do hlavy a říkali: všechno je určeno, všechno si musíš vypít, celou karmu, ne? A dokud si nesplatíš všecko, tak musíš se tady bídně plazit po tomto země- zemi a nic, žádný zázrak ne- nečeká, nic takového. Tak prosím vás, on nedefinoval svatý Petr ten haléř. To je překlad do češtiny konečně, mohl to být ti nají nebo na tom nezávisí. Von nedefinoval, co je to splácet. Nedovedete si představit, co je to splácet například láskou. Jaký zázrak se rodí, když něco začnete splácet láskou. Kolik toho najednou splatíte, jako byste udělali skok, jakože ho děláte. Nebo, co splácíte vděčností třeba. Dobře vám to ukázal Ramakrišna na tom přirovnání s tím tanečníkem, že byl vděčný za to, že jenom tolikrát ještě tolik, kolik je těch listů na tom stromě, že on znal, jaký je to mizera, ne? A pro tu vděčnost okamžitě byl spasen, ne? Čili jakýpak předpis a jaký zvláštní pohled na zázrak. Všechno je zakotveno v počínání člověka. Jestliže je dosti velkorysý, dovede od sebe odstoupit, ten tanečník musel odstoupit od toho mizery. On musel si říci: no tak je mizera, ale Bůh je milostivý, že ano? To znamená, jako kdyby Maří Magdaléna byla pomyslila na svoji minulost, myslela pořád na svoji minulost, když šla k Ježíšovi a tam se mu složila k nohám. By byla nikdy nezískala svatost a byla pořád tím, kým je, kým byla, ne? Ale proto ten život tam složila. Složte svůj život k nohám Ježíšovým a okamžitě budete svědky zázraku, pro každého je připraven. Jenom se musí zbavit sama sebe, vždyť to je tak jednoduchý princip, odložit sama sebe, ne? A pak je ten zázrak tady. Ovšem byl dlouho připravován, pochopitelně. No. Byl dlouho připravován. Budete si myslet, že třeba i taková Maří Magdalena toho patrně měla dost, toho svýho života, ne? A proto přišla k tomu Ježíši. Kdyby toho nebyla bývala měla dost, tak k němu nešla. Víte dobře, že pojem času je relativní záležitost. Jak vám pomalu utíká čas, když se nudíte, jak vám rychle běží, když jste něčím zaměstnáni. Čili vývoj není otázka času, vývoj je otázkou intenzity života. Samozřejmě, že čím intenzivněji žijete v přítomném okamžiku, tím ten život poháníte rychleji kupředu, taky se na ten čas přepočítat nějak. Ale ve skutečnosti, kdybys byl největším hříšníkem mezi hříšníky, ne? Na- v hloubce svého poznání se přeplavíš. To znamená, kdybys získal poznání, tím, že se otevřeš mu, tak okamžitě se přeplavíš přes všechny ty překážky, které stojí mezi tebou a Bohem. Okamžitě. Čili není to otázka času, ale je to, přesto se to jeví jako zásadní otázka času. Že totiž člověk musí překonat tolik a tolik věcí, ne, než se to stane. Například dejme tomu, ten u toho rybníka musel tam být sedmadvacet let třebas, ne? Než se to stalo. Ve skutečnosti von potřeboval sedmadvacet let k tomu, aby se dokonale oprostit od sama sebe. Aby mu na něm nezáleželo. Aby zůstal přitom klidný, že tam ještě ležel v setrvačnosti, ale ho to neznepokojovalo, že sedmadvacet let nikdy se nedočkal toho zázraku. Kdybych byl očekával jakýkoliv zázrak ve svém životě, ani jeden se nestal. Ale protože jsem na zázraky vůbec nevěřil a nevěřím a nebudu věřit, tak se jich děje každý den spousta. Jenom protože na nevěřím a že na nečekám, a že si od nich nic neslibuju. Žádný zázrak se nikdy nestal. Žádný zázrak Ježíš Kristus neudělal, ani jeden ne, se nám jeví jako skok, jako zázrak. To je jenom špatné vysvětlení určitého- určité situace, kterou nechápeme, ano? Která dycky minimálně dvě stránky, ne? Na jedné straně toho léčitele, na druhé straně toho léčeného. Kdežto my si myslíme, že ten léčený to všechno způsobil, kdy von toho třeba, že byl tak trpělivý, to není pravda. Taky tam na druhé straně musel být ten Ježíš, ano? On si si řekl, že svatý Jan pod křížem, to se mi zvlášť líbilo, byl s tím Ježíšem na kříži, byl totožný s ním. Takhle si- takhle ta přeměna probíhá, ne? Nepotřeboval lézt proto na kříž a přeci jím byl. Protože o sobě nevěděl, proto ho taky nikdo nezatkl, ne? On tam akorát nebyl. Toho nemohli ukřižovat, toho- on byl na kříži. Jsem zásadně proti myšlence, že ten, který umírá, ztrácí sama sebe. Není to pravda. Ten, který umře, neztratí sama sebe. To jenom jednoho prostředníka, lidské tělo, zamění za jiného prostředníka, astrální tělo. A s tím se ztotožní stejně dokonale, možná že dokonaleji než s tímhletím tělem, protože tam větší možnosti pohybové a jiné, komunikační a podobně. Ale ještě jsem třebas toto prožil od toho jednoho a půl do tří let, to jsem... to jsem byl čtrnáctkrát operován, jsem se přestal ztotožňovat s tímto tělem, jako ten, kdo umřel na tomto světě. jsem se nepřestal ztotožňovat s tím, kdo myslí. Jsem si představoval, že jsem tím, kdo myslí. A toto tělo je prostředníkem, mozková kůra a tak dále, toho, který myslí, aby vůbec moh skrz toto tělo myslet. Aby moh tady vnímat na tom světě. Dneska bych řekl, jestliže, dneska bych řekl ze stanoviska svého poznání: jestliže vidím vás, tak si nemyslím, že vás vidím, promiňte mi. to složitě nemyslím, jako to říkám. Nýbrž si myslím, že to způsobuje Bůh, že vás vidím. A kdyby on mně nedával k tomu sílu, abych vás viděl, nikdy bych vás neviděl. Že bych taky neměl tuhletu hmotu a nic takového. Protože se dneska neztotožňuju s tím, kdo myslí. nejsem pro sebe tím, kdo myslí. Od sedmnácti let jsem věděl, že jsem nesmrtelnou bytostí. Nesmrtelnou bytostí, ne ten, který myslí. Ten, který myslí je překážkou toho, nesmrtelné bytosti. Že dokud budu myslet, tak ta nesmrtelná bytost nemůže mít navrch. Nemůže být, nemůže, nemohu si být vědom trvale. Teprve při zastavení myšlenek, ale ne zastavení vědomí, naopak zbystření vědomí, vyjdu z toho úzkého okruhu myšlení. To je velice úzká- úzké vězení a dostanu se do širšího pole, do rozšířeného vědomí, ve kterém nebudu vázán na toho, který myslí. A se dostanu ještě dál, nebudu vůbec myslet a budu chápat věci bez myšlení, jako takové, v jejich podstatě, vnitřní podstatě. Kdybych vám například chtěl odpovídat na tyto věci jenom rozumem, tak byste s tím nebyli spokojeni. Ale protože nepotřebuju se dotazovat rozumu na to, co říkám, jenom na překlad, to musím. Takhle vo tom mohu říci víc, než normálně rozum o tom může říct. Protože se neztotožňuju s člověkem, který myslí. si neslibuju od toho, který myslí tolik, co si od něho slibujete vy. vím, že je to prostředník. Ten, který myslí, je prostředníkem. Weinfurter by řekl: manas je prostředníkem, ne? Když von tam těch sedm složek člověka, tak manas je tam tím prostředníkem. To není ještě to pravé "já", ne? To pravé "já" je Atman, ne? Totiž jestliže třebas něco chápeme si představit cestu k Bohu, například máme představu, tak podle mého názoru je to počínání asi takové, jako když si člověk bere do ruky mapu, aby podle mohl jít. Tím, že se seznámí s mapou, to znamená se situací a jak se postupovat podle mapy, to zaručeně není špatná věc. věc.