Karel Makoň: 82-01A (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
Praha
třicátého
ledna
devatenáct
set
osmdesát
dva.
Já
mi
to
tam
dej
už
taky.
Tak
tady
mám
otázku
automatismus
dvě.
Že
on
nemůže
od
začátku
automaticky
přeci
působit,
protože
by
to
odporovalo
Ježíšovu
učení,
že
kdo
chce
za
mnou
přijíti
a
tak
dále.
To
znamená,
musí
tam
ze
začátku
být
nějaká
vůle,
nikoliv
něco
automatického.
Automaticky
nikoho
království
Boží
nepotká,
že
ano?
Ale
to,
co
jsem
já
zažil,
a
co
jsem
už
popisoval
detailně,
nemělo
by
odporovat
tomu,
co
tady
říkáte,
že
to
automaticky
nejde,
víme,
že
to
automaticky
jde.
Totiž
takhle,
jestliže
jsem
třeba
v
těch
sedmnácti
letech
provedl
nějakou
obdobu
něčeho,
co
udělali
učedníci
Páně,
že
jsem
se
vzdal
svého
života,
oni
se
vzdali
svých
rodin,
ne,
svého
zaměstnání
a
tak
dále.
Tak
to
byla
ta
vůle,
že
jsem,
že
oni
chtěli
jít
za
Ježíšem.
Tak
se
vzdali
své-
svých
rodin,
svého
zaměstnání.
Já
jsem
nechtěl
jít
za
Ježíšem,
já
jsem
se
svého
života
tehdy
vzdával,
protože
jsem
v
něm
nenacházel
nic,
nějaké
zalíbení.
Dostal
se
na
scestí,
kam
jsem
si
nepřál,
aby
se
dostal
ten
život,
ano?
A
tenhleten
moment,
že
tehdy
automaticky
nastoupilo
vědomí,
které
jsem
vůbec
nečekal,
že
nastoupí,
ne?
Bylo
dlouhou
dobu
připravováno.
Život
připravuje
totiž
automatismus
dvě
v
době
ještě,
než
se
člověk
rozhodne
jít
cestou
k
Bohu.
Jestliže
třebas
žijeme
v
noci,
ve
stavu,
ve
kterém-
který
si
uvědomujeme,
že
víme,
že
jsme
tam
někým
jiným,
s
kterým
se
ztotožňujeme,
to
se
také
děje
automaticky.
Zrovna
jako
se
automaticky
děje,
když
já
tady
nabydu
vědomí
tohoto
světa
a
považuju
to
zas-
za
jednu
jedinou
skutečnost,
která
když
tady
klepe
mi
srdce
a
tak
dále.
Tedy
je
pravda
jedině
ta,
že
ten
automatismus
dvě
musí
tady
napřed
být,
a
pak
se
do
toho
musí
zamontovat
lidská
vůle.
Čili
Ježíš
Kristus
mluvil
z
prostředku.
A
když
vememe
jenom
jeho
výroky,
tak
mu
nemůžeme
nikdy
rozumět.
My
musíme
vzít
jeho
život,
a
pak
porozumíme
tomu,
co
to
byl
automatismus
dvě.
A
že
fungoval
dříve,
než
Ježíš
vůbec
promluvil
a
než
si
vůbec
něco
přál.
Ale
dříve
do
toho
nemohl
svou
vůlí
zasáhnout.
Zasáhl
do
toho
svou
vůlí,
když
se...
když
se
narodil
u
Panny
Marie?
Vůbec
ne.
To
byl
dítě,
nemluvně
a
výchovou
a
tak
dále.
To
všechno
bylo
mimo
něj
a
ten
automatismus
už-
us-
už
rostl.
Tam
je
jasně
ukázka
věš-
v
životě
Ježíše
Krista,
jak
ten
automatismus
roste
bez
přímého
chtění
člověka,
že
ano?
A
když
potom
doroste
samosebou
do
určité
fáze,
tak
pak
člověk
musí
se
rozhodnout.
Musí
ho
buď
odhodit,
tu
perlu,
kterou
má
k
dispozici,
anebo
tu-
s
tou
hřivnou
dále
hospodařit.
Ježíš
Kristus
ukázal,
že
celý
ten
život
v
automatismu
dvě
je
hospodaření
s
hřivnou,
která
není
naše.
To
je
nejsprávnější
pochopení
automatismu
dvě.
A
jestliže
s
ním
hospodařím
správně,
tak
nastala-
nastalo
přechodná
období
zúčtování,
ve
kterém
za
jednu
hřivnu
dostanou
třebas
jedno
město
nebo
tak,
jak
je
tam
řečeno
v
těch
přirovnáních,
ne,
v
těch
podobenstvích.
Čili
kvalitativně
se
to
a
kvantitativně
se
to
rozmnoží,
ano?
Tak
je
to
s
tím
automatismem
dvě.
Já
bych
k
tomu
řekl
ještě
něco,
co
se
bude
týkat
Josefa
Svobody.
On
mě
mile
překvapil,
mně
pořád
píše.
V
jednom
dopise,
kde
mně
vysvětluje
moje
méno
Makoň.
Ne
tedy,
jak
ho
budu
vysvětlovat
já,
ale
dost
se
k
tomu
přiblížil.
A
protože
se
k
tomu
dost
přiblížil,
tak
já
vám
na
něm,
na
tomhletom
jménu
vysvětlím
funkci
automatismu
jedna,
automatismu
dvě.
Jak
jsem
se
o
tom
dověděl,
když
na
mě
spadl
ten
balík
v
tom
koncentráku,
když
jsem
se
vzdal
svého
života.
Kdykoliv
se
člověk
totiž
vzdá
svého
života,
ať
v
malém
nebo
velkém,
ale
vždycky
musí
upřímně
se
vzdát
všeho,
o
čem
ví,
že...
že
tím
je,
tak
vždycky
odhalí
automatismus
dvě
a
uvede
ho
do
činnosti.
Je
ovšem
rozdíl
mezi
tím,
že
ho
uvede
do
činnosti
a
mezi
tím,
že
ho
krmí.
To
je
jiná
záležitost.
Krmit
ten
automatismus
a
uvést
ho
doži-
do
života.
Když
ho
potom
neumím
krmit,
tak
ten
automatismus...
automatismus
jednou
oživený
živoří
a
bere
si
život
z
tohoto
automatismus
jedna.
A
já
tím
velice
trpím.
Proto
křesťanští
světci,
kteří
o
tom
nevěděli,
vědecky
na
to
nešli,
velice
trpěli.
Jsou
vzorem
utrpení.
A
to
by
nemělo
být.
Protože
nevěděli,
jak
se
plní
automatismus
dvě.
Neví
taky,
nevěděli
taky,
jak
se
dýchá.
Jak
on
musí,
jak
my
musíme
za
něj
dýchat
všechno.
A
potom
von
funguje
samostatně.
Nejde
to...
nejde
to
automaticky
v
tom
smyslu,
že
já
musím
dýchat,
naučit
se
dýchat,
jak
von
potřebuje,
naučit
se
pro
něj
jíst,
pít
a
ve
všem
ho
živit.
Když
ho
naučím
živit,
tak
von
potom
automaticky
funguje.
Ani
tento
automatismus
jedna
nefunguje
sám
o
sobě,
když
nemám
živé
tělo.
Já
musím
živit
toto
tělo,
aby
tam
ten
automatismus
dvě
fungoval,
aby
mně
klepalo
srdce
a
tak
dále.
Já
se
musím
živit,
a
pak
je
to
všechno
automatické.
Ale
je
to
fakticky
automatické?
Není,
protože
kdybych
to
neživil,
bylo
by
po
automatismu.
On
suverénně
nemůže
být
živ.
Jako
automatismus
dvě
nemůže
být
živ
sám
o
sobě,
když
já
ho
nebudu
živit,
rozumíte
tomu?
Tak
ta
celá
situace
vypadá.
Já
to
vysvětlím
na
tom
Makoňovi,
jo?
Tak
to
je:
končí
to
on,
oň,
to
se
podobá
óm.
Já
to
vysvětlím
napřed
na
óm.
Óm
je
tvůrčí
slabika.
To
znamená,
odněkud
z
nitra
"ó",
tady
vzniká
"ó"
dole.
Z
nitra
řekněme
Božího,
já
to
ten
symbol
převedu
do
tvůrčí
činnosti
Boží,
se
něco
uskutečňuje
až
dopředu,
to
je
"m"
na
"m",
tam
to
končí.
To
je
realizace
tvůrčí
myšlenky
tím
znázorněna.
"M"
znamená
zakotvení
někde
v
pohybu,
řeči,
v
pohybu
této
úrovně.
Když...
když
by
to
bylo
"n",
všimněte
si,
"m"
končí
tady.
To
je
daleko
dál,
končí
než
"n",
to
končí,
už...
to
končí
už
na
patře.
Já
nebudu
mluvit
o
tom,
jaký
význam
má
v
mystice
a
jógy-
józe
patro
tedy,
to
je
úplně
jiný
význam
než
ústa,
jo?
Ale
také
o
tom
pomlčím.
Protože
to
by
byla
zase
další
přednáška.
To
bych
zase
kecal
těm
Indům
do
toho
jejich,
tak
to
nechci.
Ale
"ň",
všimněte
si,
jaký
je
rozdíl
mezi
"n"
a
"ň".
"N"
je
uzavřené,
"ň"
propouští,
vono
sice
propouští
žlábkem
jazyka
trošku
vzduchu.
To
znamená,
ono
mě
to
učí:
když
něco
z
duchovna
bereš,
to
je
to
"ó",
svůj
život,
to
znamená,
to,
jak
jsi
stvořen,
když
to
bereš,
tak
ne,
aby
sis
to
nechal
pro
sebe.
Popouštěj
to,
popouštěj
to.
Nepovažuj
tento
život
v
tomto
světě
za
něco
méněcenného,
pro
které-
pro
který
by
to
nebylo
určeno.
Pro
toho
je
to
také
určeno.
Před
tím
"on"
je
"k".
Všimněte
si
psaného
"k",
to
je
šipka
směrem
k
vám,
ne?
Šipka
směrem
k
vám
a
stěna.
Jakmile
budeš
obracet
to
"óm"
opačně,
budeš
ho
jenom
malinko
popouštět
jako
"ň",
"oň",
ale
budeš
ho
v
podstatě
větší
část
obracet
do
nitra,
nazpátek,
tak
to
bude
mít
ten
následek,
že
začneš
klepat.
Ale
narazíš
na
stěnu,
to
znamená,
Ježíš
Kristus
mluví
o
dveřích,
které
ti
musí
být
otevřeny.
A
ty
si
je
sám
neotevřeš.
Až
ti
budou
otevřeny,
tak
se
ocitneš
na
druhé
straně,
ten
automatismus
dvě
se
spojí
s
Bohem.
Stane
se
součástí,
vědomou
součástí
království
Božího.
"Má",
to
je
matka,
tvůrčí
princip,
že
ano?
Vesmíru.
Tak
takle,
on
to
takle
přímo
neříkal,
ten
Svoboda,
ale
dost
to
se
tomu
přiblížil,
kupodivu.
Já
mu
to
na-
dám
písemně,
nemusíte
mu
to
říkat
todleto.
Protože
on
moc
se
jako
zabývá
těmito
věcmi
a
říkal
mně:
máš
jedinečné
jméno,
že
takle
se
to
z
toho
dá
vodvodit,
ne?
A
čili
já
jsem
už
tehdy,
když
se
mi
tohleto
objevilo
v
tom
koncentráku,
jaký
význam
pro
mě...
pro
mě
má
to
slovo
Makoň,
ne?
Já
už
jsem
tehdy
pochopil,
jaký
je
smysl,
následující
smysl
mého
života.
Jak
s
ním
mám
zacházet.
Co
si
mám,
co
mám
dělat,
abych
živil
automatismus
dvě
a
abych
ho
nejenom
krmil,
ale
abych
taky
dýchal,
jo?
Že
je
k
tomu
třeba
ustavičně
se
modlit.
Né
plácat
rty
samo
sebou,
skutkem
se
modlit.
Právě
dneska
jsem
to
předváděl
té
doktorce,
že
jsem
říkal:
tak
já
mám
tak
krátkou
dobu,
tak
já
to
podobenství
o
marnotratném
synu
řeknu
jako
modlitbu.
A
ne
jako
povídání
o
marnotratném
synu.
Protože
ten
Ježíš
Kristus,
když
vstoupil
do
toho
projevu
toho
Matouše,
tak
se
tam
těmi
slovy
za
ně
modlil.
A
vono
to
v
případě
toho
Matouše
učinkovalo.
Nejdokonalejší
obživou
automatismu
dvě
je
dýchat
za
něj.
A
to
je
žít
v
přítomným
okamžiku.
Nesnít,
dělat
to,
co
dělám,
když
jak
říkají
Číňani,
když
sedím,
tak
sedím,
když
píšu,
tak
píšu.
Jakákoliv
světská
činnost
moc
se
tomu
nevymyká.
Dělat
právě
to,
co
dělám,
neříkat
si:
a
co
potom?
Nebo:
jak
to
dopadne?
Pro
tu
věc
to
dělat.
Opravdu
myslet
na
to,
co
dělám.
A
to
automaticky
živíte
nebo
dýcháte,
pardon,
dýcháte
pro
automatismus
dvě.
Kdybyste
toto
dokázali
dvě
hodiny,
tak
máte
ten
automatismus
tak
živý,
že
by
vám
bylo
z
toho
špatně.
Proč?
Protože
on
by
si
potom
žádal
dál
potravu
a
bral
by
si
ji
z
vašeho
běžného
vědomí.
Z
toho,
čím
živíte
automatismus
jedna,
abyste
ho
cítili
jako
osobní
újmu,
byste
omdlívali
třebas,
že
ano?
Nemohli
byste
se
soustředit
na...
na
světské
věci.
Když
jsem
takhle
oživil
nebo
byl
u
mě
oživen
automatismus
dvě
tam
v
tom
muzeu,
jak
jsem
vám
to
líčil.
Já
jsem
potom
nebyl
schopen
se
věnovat
tomuto
světu.
Ten
automatismus
dvě
kořistnicky
všechnu
sílu
mně
bral
pro
sebe.
On
chtěl,
abych
pro
něho
dýchal,
a
to
já
jsem
ještě
neuměl.
Von
nechtěl
být
jenom
živen,
on
chtěl
taky,
abych
pro
něho
dýchal.
Já
se
dodneška
učím
pro
něho
dýchat
pořádně,
aby
se
mi
nezadusil,
ne?
Že,
já
neřeknu,
kdo
to
říkal.
Říkal,
že
zázrak
je
skok
a
že
to
není
žádný
vývoj.
A
že
kdyby
v
duchovnosti
bylo
možno
vývoje,
já
nevím,
třeba
na
věčnosti,
tak
když
se
tam
nedějí
žádné
zázraky
a
já
a
vy,
že
považujete
duchovní
život,
život
ve
věčnosti
za
zázrak,
největší
zázrak
všech
zázraků.
Proto
musí
být
takový
skok
do
toho-
do
této
oblasti,
a
nikoliv
nějaký
vývoj.
Odpověděl,
protože
všechny
zázraky,
které
učinil
Ježíš
Kristus,
byly
součástí
nějakého
vývoje.
On
nemohl
ty
zázraky
dělat
dříve,
než
vstoupil
do
Jordánu.
Ten
vývoj,
který
on
měl
za
sebou
až
do
Jordánu,
a
potom
na
té
poušti,
způsobil,
že
mohl
dělat
zázraky.
Že
totiž
mohl
dělat
něco
z
moci
svého
Otce,
a
ne
z
vlastní,
že?
A
já
to
řeknu
ještě,
to
se
vám
jako,
toto
nechtěla
ta
doktorka
dneska
pochopit.
Že
když,
že
to
říkala
všechno
ke
mně
z
pocitu
oddělenosti
člověka
od
člověka.
Že
ten
zázrak,
který
udělal
Ježíš
Kristus
na
někom
a
zdá
se,
že
skokem
se
něco
změnilo,
napřed
musel
připravit
jako
kouzelník,
ne?
V
těch
třiceti
letech
svého
života
předešlého
a
v
těch
tisíci
sedmi
sty
letech,
kdy
chodili
už
s
tím
Abrahamem
a
s
jinými,
jo,
než
se
tady
zrodil
tělesně.
Jinak
by
se
byl
ten
zázrak
najednou
nestal.
Tady
je
třeba
minimálně
přípravy
tisíce
sedm
set
let,
aby
se
moh
vůbec
nejmenší
zázrak
stát,
aby
moh
se
například
narodit
v
Betlémě.
A
když
teďka
si
vezmeme
to
ze
strany
Ježíšovy.
Když
to
šlo
takhle
vývojově
a
ze
strany
těch,
kdo
byli
vyléčeni
například.
Tak
třeba,
dejme
tomu,
ten
člověk
u
toho
rybníka.
Sedmadvacet
tam
ležel
a
beznadějně.
Ale
neztrácel
klidu,
pořád
čekal,
až
ten
anděl
zčeří
pro
něho
vodu.
On
tam
vstoupí
a
bude
uzdraven
z
toho-
z
té
své
chromosti.
Nedočkal
se
a
dočkal
se
Ježíše
Krista.
Nebyl
to
skok.
Protože
Ježíš
Kristus
mu
u
toho
říkal:
co
tady
děláš?
No
já
čekám
až,
a
tak
dále,
že?
Jsem
to
teďka
vysvětlil.
No,
tak
jdi
a
jsi
zdráv.
Protože
ta
trpělivost
byla
veliká.
Jestliže
dejme
tomu,
co
jsi
říkal,
co
si
řeknete
tak
to,
co
se
ti
hodí
takovýhle...
takovýhle
zázrak,
že
ano?
Ale
kdypak
byly
zázraky,
které
to,
takhle
to,
takhle
to
tam
nešlo,
že?
Tak
například
dejme
tomu,
měl
přítele
Lazara,
ne?
A
ten
mu
umřel
za
nepřítomnosti
Ježíšovy.
Marta
a
Marie,
sestry
toho
Lazara
mu
vyčítaly:
"kdybys
tady,
pane,
byl
ještě
zůstal,
my
jsme
tě
zdržovali."
Oni
ho
tam
měli,
rádi
ho
tam
viděli".
Tak
by
se
to
bylo
jistě
nestalo.
Ty
bys
udělal
nějaký
zázrak
a
on
by
se
byl
vyléčil.
Už
je
tam
tři
dni
a
už
jeho
mrtvola
jistě
zapáchá
v
našem
prostředí.
A
to
už
se
s
ní
nedá
nic
dělat".
On
říkal:
nezoufejte
si,
ne
že
by
se
nedalo
nic
dělat.
I
to,
že
ta
mrtvola
tlela
tři
dni,
byla
příprava
zázraku,
kterou-
který
byste
nepochopili,
kdyby
se
bylo
nestalo
to,
co
se
stalo
s
Lazarem.
Vždyť
je
to
předobraz
toho,
co
se
stane
se
mnou.
Já
budu
tři
dny
v
hrobě,
než
vstanu
z
mrtvých,
a
proto
se
to
stalo.
Ejhle
zase
vývoj,
že?
nějakou
že
to
tady
se
to
ještě
taky
podařilo,
řekneš
možná.
Ale
copak
takový
od
narození,
já
nevím,
co
to
byl,
hluchý
nebo
slepý
nebo
co
to
bylo.
A
oni
se
ho
ptali
Ježíše,
když
udělal
zázrak
a
byl
normální
ten
mladík:
čím
se
to
stalo,
že
on
byl
od
narození
takhle
potrefen?
Zavinili
to
rodiče
tou
svou
karmou?
Anebo
to
zavinil
von
svou
karmou
v
předcházejícím
vtělení?
A
on
říkal:
žádná
karma,
žádný
vývoj,
nic
takového.
Ukázala
se
jenom
sláva
Boží.
Pro
nic
jiného
se
to
nestalo.
Čili
nedá
se
to
vždycky
ukázat
na
té
potrefené
osobě,
nýbrž
vždycky
se
musíme
se
zeptat
také
zdroje,
který
to
způsobil.
Ta
sláva,
která
se
tam
ukázala,
ta
měla
před
sebou
ten
vývoj.
Nepovažujme
vyléčeného
za
oddělenou
bytost
od
Ježíše,
který
léčí.
Prosím
vás,
to
Ježíš
nikdy
sebe
nepovažoval
za
jiného
než
za
toho,
který
je
buď
léčen
anebo
je
nejmenším
z
bratří
jeho.
Neboť:
co
jste
učinili
nejmenšímu
z
bratří
svých,
mně
jste
učinili,
ano?
Čili
opravdu,
když
takhle
budete
myslet,
ne
z
pozice
odděleného
člověka
od
vědomí
ostatních
lidí,
tak
pochopíte,
že
ten
vývoj,
který
zdánlivě
někde
šel
skokem
a
skok
byl
vidět
jasně,
byl
připravován
vývojově.
A
potom
zase
se
vývojově
uda-
ubíral
klidně
dál.
Když
třebas,
dejme
tomu,
ti
učedníci
Páně
vstoupili
do
učení
Ježíše
Krista,
byl
to
skok.
Bylo
to
připravováno
jejich
předcházejícím
životem.
Tím,
co
žili
předtím
do
těch
svých
let,
než
se
dostali
k
tomu
Ježíši.
Ale
potom
zase
ještě
to
muselo
provést-
projít
dalším
vývojem.
A
kdyby
tam
všude
nebyla
ta
vývojová
stránka
takhle
zdůrazňována,
já
bych
na
ní
netrval,
ale
vona-
vono
v
ní
není
nikde
mezery.
Mezera
vám
připadá
být
jenom
tam,
kde
z
pozice
pocitu
oddělenosti
věci
posuzujete.
Tady
je
Ježíš,
tady
je
léčen.
Ale
on
říká:
ty
jsi
pomohl
tomuto
mrzákovi?
Vždyť
to
si
pomohl
mně.
Mějte
na
mysli.
Když
svatý
Martin,
tehdy
ještě
setník
ve
vojsku
římském,
ne?
Tam
někde
v
Tours
ve
Francii
přistoupil
k
bráně
města
Tours
a
viděl
tam
žebráka,
který
by
nahý
a
třásl
se
zimou,
rozdělil
se
s
ním
o
svůj
plášť.
Měl
potom
v
noci
tento
sen.
Zjevil
se
mu
Ježíš
Kristus
a
říkal
mu:
děkuji
tě,
žes
mně
dal
ten
svůj
plášť.
Už
mně
nebyla
zima.
A
von
říkal:
Pane,
já
jsem
viděl
žebráka,
a
ne
Tebe.
A
to
si
myslíš,
že
tím
žebrákem
jsem
nebyl
já?
Rozumíš?
Takhle
vidět
ten
vývoj.
Musíš
myslet,
když
svatá
Terezie
se
snažila
umřít.
Vono
jí
to
nešlo
ani
skokem
ani
vývojem,
nijak.
Ježíš
Kristus
říkal:
a
co
pak
zapomínáš,
dcero,
že
já
už
jsem
za
tebe
na
kříži
umřel?
Oděj
se
do
mé
smrti
na
kříži,
a
teprve
pak
umřeš.
Když
se
oděla
do
toho
vývoje,
který
nám
ukázal
Ježíš
Kristus,
až
do
té
své
smrti
od
svého
narození,
až
do
své
smrti
na
tomto
světě,
okamžitě
vnitřně
umřela
a
žije
navěky
ve
věčnosti
vědomě.
Zase
to
nebyl
skok
kam
ven,
navenek
to
vypadalo
jako
skok.
Stal
zázrak.
Jo,
ta
jeho
kvalita
nová
se
objevila
nahoře,
která
vevnitř
byla
napřed,
že?
Ale
fakticky
to
skok
nebyl.
Konec
vysílání.
Já
bych
řekl
tohleto,
svatý...
svatý
Petr
řekl:
pamatuj,
že
neodejdeš
odtud,
dokud
posledního
haléře
nes-
nesplatíš.
Tohleto
si
vzali
deterministi
do
hlavy
a
říkali:
všechno
je
určeno,
všechno
si
musíš
vypít,
celou
karmu,
ne?
A
dokud
si
nesplatíš
všecko,
tak
musíš
se
tady
bídně
plazit
po
tomto
země-
zemi
a
nic,
žádný
zázrak
tě
ne-
nečeká,
nic
takového.
Tak
prosím
vás,
on
nedefinoval
svatý
Petr
ten
haléř.
To
je
překlad
do
češtiny
konečně,
mohl
to
být
ti
na
jinou
tomu
na
tom
nezávisí.
Von
nedefinoval,
co
je
to
splácet.
Nedovedete
si
představit,
co
je
to
splácet
například
láskou.
Jaký
zázrak
se
rodí,
když
něco
začnete
splácet
láskou.
Kolik
toho
najednou
splatíte,
jako
byste
udělali
skok,
jakože
ho
děláte.
Nebo,
co
splácíte
vděčností
třeba.
Dobře
vám
to
ukázal
Ramakrišna
na
tom
přirovnání
s
tím
tanečníkem,
že
byl
vděčný
za
to,
že
jenom
tolikrát
ještě
tolik,
kolik
je
těch
listů
na
tom
stromě,
že
on
znal,
jaký
je
to
mizera,
ne?
A
pro
tu
vděčnost
okamžitě
byl
spasen,
ne?
Čili
jakýpak
předpis
a
jaký
zvláštní
pohled
na
zázrak.
Všechno
je
zakotveno
v
počínání
člověka.
Jestliže
je
dosti
velkorysý,
dovede
od
sebe
odstoupit,
ten
tanečník
musel
odstoupit
od
toho
mizery.
On
musel
si
říci:
no
tak
je
mizera,
ale
Bůh
je
milostivý,
že
ano?
To
znamená,
jako
kdyby
Maří
Magdaléna
byla
pomyslila
na
svoji
minulost,
myslela
pořád
na
svoji
minulost,
když
šla
k
Ježíšovi
a
tam
se
mu
složila
k
nohám.
By
byla
nikdy
nezískala
svatost
a
byla
pořád
tím,
kým
je,
kým
byla,
ne?
Ale
proto
ten
život
tam
složila.
Složte
svůj
život
k
nohám
Ježíšovým
a
okamžitě
budete
svědky
zázraku,
pro
každého
je
připraven.
Jenom
se
musí
zbavit
sama
sebe,
vždyť
to
je
tak
jednoduchý
princip,
odložit
sama
sebe,
ne?
A
pak
je
ten
zázrak
tady.
Ovšem
byl
dlouho
připravován,
pochopitelně.
No.
Byl
dlouho
připravován.
Budete
si
myslet,
že
třeba
i
taková
Maří
Magdalena
už
toho
patrně
měla
dost,
toho
svýho
života,
ne?
A
proto
přišla
k
tomu
Ježíši.
Kdyby
toho
nebyla
bývala
měla
dost,
tak
k
němu
nešla.
Víte
dobře,
že
pojem
času
je
relativní
záležitost.
Jak
vám
pomalu
utíká
čas,
když
se
nudíte,
jak
vám
rychle
běží,
když
jste
něčím
zaměstnáni.
Čili
vývoj
není
otázka
času,
vývoj
je
otázkou
intenzity
života.
Samozřejmě,
že
čím
intenzivněji
žijete
v
přítomném
okamžiku,
tím
ten
život
poháníte
rychleji
kupředu,
taky
se
dá
na
ten
čas
přepočítat
nějak.
Ale
ve
skutečnosti,
kdybys
byl
největším
hříšníkem
mezi
hříšníky,
ne?
Na-
v
hloubce
svého
poznání
se
přeplavíš.
To
znamená,
kdybys
získal
poznání,
tím,
že
se
otevřeš
mu,
tak
okamžitě
se
přeplavíš
přes
všechny
ty
překážky,
které
stojí
mezi
tebou
a
Bohem.
Okamžitě.
Čili
není
to
otázka
času,
ale
je
to,
přesto
se
to
jeví
jako
zásadní
otázka
času.
Že
totiž
člověk
musí
překonat
tolik
a
tolik
věcí,
ne,
než
se
to
stane.
Například
dejme
tomu,
ten
u
toho
rybníka
musel
tam
být
sedmadvacet
let
třebas,
ne?
Než
se
to
stalo.
Ve
skutečnosti
von
potřeboval
sedmadvacet
let
k
tomu,
aby
se
dokonale
oprostit
od
sama
sebe.
Aby
už
mu
na
něm
nezáleželo.
Aby
zůstal
přitom
klidný,
že
tam
ještě
ležel
v
setrvačnosti,
ale
už
ho
to
neznepokojovalo,
že
sedmadvacet
let
nikdy
se
nedočkal
toho
zázraku.
Kdybych
byl
očekával
jakýkoliv
zázrak
ve
svém
životě,
ani
jeden
se
nestal.
Ale
protože
jsem
na
zázraky
vůbec
nevěřil
a
nevěřím
a
nebudu
věřit,
tak
se
jich
děje
každý
den
spousta.
Jenom
protože
na
ně
nevěřím
a
že
na
ně
nečekám,
a
že
si
od
nich
nic
neslibuju.
Žádný
zázrak
se
nikdy
nestal.
Žádný
zázrak
Ježíš
Kristus
neudělal,
ani
jeden
ne,
se
nám
jeví
jako
skok,
jako
zázrak.
To
je
jenom
špatné
vysvětlení
určitého-
určité
situace,
kterou
nechápeme,
ano?
Která
má
dycky
minimálně
dvě
stránky,
ne?
Na
jedné
straně
toho
léčitele,
na
druhé
straně
toho
léčeného.
Kdežto
my
si
myslíme,
že
ten
léčený
to
všechno
způsobil,
kdy
von
toho
třeba,
že
byl
tak
trpělivý,
to
není
pravda.
Taky
tam
na
druhé
straně
musel
být
ten
Ježíš,
ano?
nevčas
si
řekl,
že
svatý
Jan
pod
křížem,
to
se
mi
zvlášť
líbilo,
byl
s
tím
Ježíšem
na
kříži,
byl
totožný
s
ním.
Takhle
si-
takhle
ta
přeměna
probíhá,
ne?
Nepotřeboval
lézt
proto
na
kříž
a
přeci
jím
byl.
Protože
o
sobě
nevěděl,
proto
ho
taky
nikdo
nezatkl,
ne?
On
tam
akorát
nebyl.
Toho
už
nemohli
ukřižovat,
toho-
on
už
byl
na
kříži.
Jsem
zásadně
proti
myšlence,
že
ten,
který
umírá,
ztrácí
sama
sebe.
Není
to
pravda.
Ten,
který
umře,
neztratí
sama
sebe.
To
jenom
jednoho
prostředníka,
lidské
tělo,
zamění
za
jiného
prostředníka,
astrální
tělo.
A
s
tím
se
ztotožní
stejně
dokonale,
možná
že
dokonaleji
než
s
tímhletím
tělem,
protože
tam
má
větší
možnosti
pohybové
a
jiné,
komunikační
a
podobně.
Ale
ještě
jsem
třebas
toto
prožil
od
toho
jednoho
a
půl
až
do
tří
let,
to
jsem...
to
jsem
byl
čtrnáctkrát
operován,
jsem
se
přestal
ztotožňovat
s
tímto
tělem,
jako
ten,
kdo
umřel
na
tomto
světě.
Já
jsem
se
nepřestal
ztotožňovat
s
tím,
kdo
myslí.
Jsem
si
představoval,
že
já
jsem
tím,
kdo
myslí.
A
toto
tělo
je
prostředníkem,
mozková
kůra
a
tak
dále,
toho,
který
myslí,
aby
vůbec
moh
skrz
toto
tělo
myslet.
Aby
moh
tady
vnímat
na
tom
světě.
Dneska
bych
řekl,
jestliže,
dneska
bych
řekl
ze
stanoviska
svého
poznání:
jestliže
já
vidím
vás,
tak
já
si
nemyslím,
že
vás
vidím,
promiňte
mi.
Já
to
složitě
nemyslím,
jako
to
říkám.
Nýbrž
já
si
myslím,
že
to
způsobuje
Bůh,
že
já
vás
vidím.
A
kdyby
on
mně
nedával
k
tomu
sílu,
abych
vás
viděl,
nikdy
bych
vás
neviděl.
Že
bych
taky
neměl
tuhletu
hmotu
a
nic
takového.
Protože
už
se
dneska
neztotožňuju
s
tím,
kdo
myslí.
Já
už
nejsem
pro
sebe
tím,
kdo
myslí.
Od
sedmnácti
let
jsem
věděl,
že
jsem
nesmrtelnou
bytostí.
Nesmrtelnou
bytostí,
ne
ten,
který
myslí.
Ten,
který
myslí
je
překážkou
toho,
té
nesmrtelné
bytosti.
Že
dokud
já
budu
myslet,
tak
ta
nesmrtelná
bytost
nemůže
mít
navrch.
Nemůže
být,
nemůže,
nemohu
si
jí
být
vědom
trvale.
Teprve
při
zastavení
myšlenek,
ale
ne
zastavení
vědomí,
naopak
zbystření
vědomí,
vyjdu
z
toho
úzkého
okruhu
myšlení.
To
je
velice
úzká-
úzké
vězení
a
dostanu
se
do
širšího
pole,
do
rozšířeného
vědomí,
ve
kterém
nebudu
vázán
na
toho,
který
myslí.
A
až
se
dostanu
ještě
dál,
nebudu
vůbec
myslet
a
budu
chápat
věci
bez
myšlení,
jako
takové,
v
jejich
podstatě,
vnitřní
podstatě.
Kdybych
vám
například
chtěl
odpovídat
na
tyto
věci
jenom
rozumem,
tak
byste
s
tím
nebyli
spokojeni.
Ale
protože
já
nepotřebuju
se
dotazovat
rozumu
na
to,
co
říkám,
jenom
na
překlad,
to
musím.
Takhle
vo
tom
mohu
říci
víc,
než
normálně
rozum
o
tom
může
říct.
Protože
se
neztotožňuju
s
člověkem,
který
myslí.
Já
si
neslibuju
od
toho,
který
myslí
tolik,
co
si
od
něho
slibujete
vy.
Já
vím,
že
je
to
prostředník.
Ten,
který
myslí,
je
prostředníkem.
Weinfurter
by
řekl:
manas
je
prostředníkem,
ne?
Když
von
tam
má
těch
sedm
složek
člověka,
tak
manas
je
tam
tím
prostředníkem.
To
není
ještě
to
pravé
"já",
ne?
To
pravé
"já"
je
Atman,
ne?
Totiž
jestliže
třebas
něco
chápeme
si
představit
cestu
k
Bohu,
například
máme
představu,
tak
podle
mého
názoru
je
to
počínání
asi
takové,
jako
když
si
člověk
bere
do
ruky
mapu,
aby
podle
mohl
ní
jít.
Tím,
že
se
seznámí
s
mapou,
to
znamená
se
situací
a
jak
se
má
postupovat
podle
mapy,
to
zaručeně
není
špatná
věc.