Karel Makoň: 82-01B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

V. Ale kdyby se sebelépe seznámil s mapou a na mapě si prověřil, kudy jít, kdyby se tomu i nazpamět naučil, tak ještě ani krok neudělal ve skutečnosti v terénu. Takže my tady nepochodujeme v terénu, ale nemůžeme říct, že by to bylo zbytečné, ano? Jsou, myslím, dva typy lidí, kdybychom to hodně školsky vzali. Jedni se potřebujou poradit s mapou, aby se vydali do terénu. A jiní se dají vést cestou, kterou vidí před sebou, ne? A neznají mapu. Jenom slyšeli, že ta cesta někam vede, kam vede a tak dále. A dají se po cestě. Tak si myslím, že devadesát devět procent ze všech lidí, jestliže mají nastoupit nějakou cestu, musí se napřed po orientovat. Orientace ovšem vypadá několikerým způsobem. Nejběžnější orientace křesťanská je vírou. Že voni věří, to je ta jejich mapa. Voni věří, že to tam de, ne? A ovšem Indové tuhletu cestu jedinou neznají, nýbrž jejich jógy nejsou postaveny na víře, většina z nich není postavena, jenom Bhaktijoga. A ty vopravdu se setkají napřed s mapou. Tou mapou je jim jejich mistr, podle které oni se řídí, takže voni mají tu mapu pořád k dispozici. V křesťanství tohleto není možné, protože osobní vedení je například v katolické církvi zakázáno. Předávání zkušeností, předávání faktických zkušeností duchovním druhému je zakázáno. Lze se o tom jenom poučit, a nikoliv předat, ano? Tak tam musíme volit takovou nějakou prostřední cestu, že se o tom poučujeme. Co my tady děláme, my se poučujeme o cestě, tím nabýváme o nějaké představy. A tím se dostáváme do těch devadesáti devíti procent všech lidí, kteří bez představy nejsou schopni někam jít. A proto bez představy jsem nikdy nikam nešel. Neměl jsem žádnou představu o Bohu, anebo o cestě k Bohu a netoužil sem po a tak dále, všechno tady mockrát vykládal. A teprve, když jsem nabyl jistotu o tom cíli, tak jsem za ním šel. A nepotřeboval jsem potom přidat k tomu představu. Tu představu tady uměle přidávám kvůli vám, protože jste lidé věřící na rozdíl od- ode nevěřícího, že ano? To je ten rozdíl. Tak prosím vás, musí, proto jsou tady teď zdánlivé rozpory, že mluví k vám člověk, který nezačal, věřil tak do čtyr do pěti let, ale potom nevěřil a dodneška nevěří a věřit nebude, protože to nepotřebuje, že? Ale kdy- protože to závisí na cestě, že? Na mém úkolu, kdybych šel cestou víry jako vy, tak těmto věcem nepřijdu v čas na kloub, nýbrž nakonec. Víra někam donese zrovna tam, kam vás donese, ale teprve nakonec získáte poznání, které do doby postrádáte. Kdežto to potřebuju na začátku, na prostředku a na konci cesty, pořád. Protože ty věci mám napsat a mám je vyložit. Tak to nemohu se opírat o víru, protože kdybych se opíral o víru, tak to okamžitě všichni poznají. se musím opírat o fakta, o zkušenost, ne? A to znamená, jsem člověkem, který se neseznámil s mapou. Nýbrž mapa se stala součástí jeho cesty. Ten mistr, kterého mají Indové mimo sebe, ten mistr žije ve mně. se s ním neztotožňuju, jenom vím, že to nejsem já. Že se mi prvně projevil se v sedmnácti letech a tak dále, že to nejsem já, to není toto smrtelné "já". Nýbrž to říkám, že to smrtelné "já" umře, že se ztratí, né? Jako... jako vzniklo, všechno, co vznikne, tak... tak se zase ztratí. Ale to nevadí, ta individualita je jiná, to je ten mistr, o kterém tady mluví. Každý, kdo se dá- vzdá svého života, pozná sama sebe. Co je to "pozná sama sebe"? Pozná tu cestu od začátku do konce a před začátkem a před koncem, pozná věčnost, ne? Čili zná celou mapu. Říkám od začátku do konce, ale taky před začátkem a před- a za koncem. Čili zná mapu a zná její položení, zná individuální cestu a její umístění v universu, řek bych tak. Její postavení, on se nezhlédne ve spáse pro sebe. On tu spásu nehledá pro sebe, ano? Tento případ není zázrak, o němž jsem mluvil, nýbrž to je zákon. Zákon, který třebas lidi neznají, ale je to zákon, který je všeobecně platný. Jakmile ztratíš sama sebe, nalezneš život věčný. To je zákon, žádný zázrak. Zákon nejsou zázraky, oponuju. Stal se zázrak, tak se obracím k rozumu, aby pochopil, že to nemůže pochopit. Znalost ve vnitřním tak vím z něho ho o bohu je za tu nad po o tu Ano, správně, stalo se něco tak výjimečného, že to odporuje zákonu fyzického světa. Protože existuje celá škála zákonitostí a celá škála zdánlivě od sebe oddělených sfér. Každá ta sféra svou vlastní zákonitost. Jestliže něco z vyšší zákonitosti se projeví ve sféře nižší zákonitosti, považujeme to za zázrak. Tak asi, že ano? Ovšem je to jenom vyšší zákonitost, která přetrumfla nižší zákonitost, neboť přednost jo, asi tak. Tady bylo řečeno, že jak se zdá, nezáleží na tom tolik, co se dělá, nýbrž s jakou zau- zaujatostí se to dělá. A myslím, toto nám potvrdil Ježíš Kristus, když tam se před ním složila ta prostitutka, ne? A ti farizeové, stalo se to v jejich společnosti, řekli: kdyby on věděl, přeci jenom není mistr, s kým tu čest, tak by se vůbec s nebavil, ne? A on řekl: v minulosti, protože hodně milovala. Jak prosím vás milovala, my víme, ne? Jako prostitutka. Tak proto může býti spasena. Čili opravdu nezáleží na tom, co člověk dělá, ale s jakou intenzitou to dělá. Ona to dělala zřejmě velice intenzivně. nechci omlouvat, prosím vás, prostituci, to ne, vůbec ne. Když ji bude dělat dobře, tak je to výborné, tak je to lepší, než děláme špatně. Ale vona nebyla přesvědčená o tom, že dělá špatně. To ji omlouvám, protože tehdy to byla instituce. To znamená, jako dodnes je prostituce v Indii institucí. To není žádné neřestné řemeslo, to je instituce, prosím. To my nemůžeme pochopit, to je orientální způsob myšlení, ano? Čili pro nás toto tak úplně neplatí, co tam Ježíš Kristus takle ukazuje okatě. Protože my si můžeme vy- vybrat mezi dobrým a zlem. A lépe je dělat dobře, ne? Relativní dobro je lépe dělat než zlo. To by nám svědomí nemělo nechat dělat. Stačí. Tadyhle, prosím, mám otázku, stačí tedy například tančit, to je neutrální činnost, která nikomu neškodí, není dobra ani zlá, ne? Ale dělat to intenzivně, stačí to. Ono to stačí k tomu, aby se člověk dovedl, přivedl do nějakého transu. Protože podnět k tomu, aby tančil, nebyl z nějaké vyšší sféry, nýbrž on tačil- tančil pro svou radost, že jo? Tak ono to není tak neutrální činnost. Anebo ti černoši tančí proto, aby se dostali do transu, jedině proto. A ten trans není ničím jiným než stavem blaženosti, ano? Ze kterého vycházejí velice osvěženi, protože byli blažení. A život jim takovou blaženost vůbec neposkytoval než právě ten tanec, se utančili. Čili jestliže tady není podnět vyššího rázu, tak každá činnost nevede nahoru. Nýbrž vede třebas k nějakému druhu transu, ano? Ale ten trans nekončí poznáním věčného života. To je prostě trans, to je omámení, ano? Takže neutrální činnost, ve které člověk zapomíná, že běží čas, a diví se, že je večer, nevede přímo k poznání Boha. Nýbrž vede k nějakému uspokojení, nějakému transu, který způsobuje jedno kladné, že si člověk od sebe odpočine. A umět si od sebe odpočívat jinak než spánkem je velice dobré. Protože člověk, když musí být stále sám se sebou a jenom pro sebe žít, tak se daleko dříve vyžije a unaví než člověk, který si dovede od sebe odpočinout. myslím, že to umění od sebe si odpočívat, je obecně známé ve všech oborech, hlavně ve sportu. A že to není nic špatného, naopak doporučitelná věc. A jsou dokonce systémy, například tyhleti indiáni, ti to znali, že tím sportem, tím během se do míry zbavili sama sebe, že upadli potom do transu, ve kterém nacházeli poklad. Možná že ano, možná že tomu tak je, jak to tam ten indián říkal: my hledáme poklad. A to není zlato. Ale chtěl jsem vám říct: neutrální činnost jako taková obecně řečeno, to nemusí být zrovna tanec, že ano, neutrální činnost jako taková, která nikomu neškodí, nikomu neprospívá, ale jsme na celý svůj život odkázání, protože děláme neutrální činnost, kterou- o které nemůžeme říct, že je mravná nebo nemravná. To nemůžeme. Je to prostě činnost, to jsou naše povolání třebas, né? A s mravností to nemá nic společného. Ani negativně ani pozitivně. Taková činnost opravdu nás zbavuje sama sebe. A to znamená, dnešní společnost vybavuje člověka z něho samého, a to je na chvályhodné. Ježíš ho učí, to je škola odosobňování. Že on potom, když se naučí v práci zapomínat na sebe, jakoby to našel v koncentraci, ano? Na- přímo na duchovní věc. Když řezám dřevo, mám myslet na to, že řezám dřevo, anebo myslet na to, že du k Pánu Bohu tím řezáním dřeva. Tak horečně mám myslet na to, že řezám dřevo, jedině na to. To je ta správná cesta. Ramakrišna to také krásně vysvětlil tím příkladem toho oráče, na kterého mistr tomu žáku ukázal jako na největšího světce doby. A ten žák se přišel na něj podívat, chtěje vidět největšího mistra. A von celý den oral. Večer, když přestal orat, zvoral všechno, tak se ho ten žák konečně troufal zeptat: pane, mně můj mistr řekl, že jsi největším mistrem mezi duchovními mistry, tak mně, prosím tě, řekni v čem to tvé mistrovství spočívá? No v tom, že jsem oral. A on říká: no, tak to jiní ořou taky a mistrem nejsou. To jsi při tom jistě myslel na Pána Boha. Kolikrát jsi myslel na Pána Boha? On říkal: ani jednou. A tomu si, tomu říkáš, že jsi mistr? A on mu dal ten pohár naplno- na- naplněný, úplně do vrchu naplněný vodou a říkal: jdi vodtud tamhle k tomu stromu, ale aby si neukápl. A potom se ho zeptal: neukápl si, dobře. Myslel si na Boha? Ne, dyť jsem musel myslet na to, abych neukápl, aby to neukáplo. No tak zrovna tak, jsem myslel jenom na to, že ořu. On žil intenzivně přítomným okamžikem. To je mistrovství všech mistrovství, prosím vás. Proto vám říkám, rozvinujte život tam, kde se rozvinout dá, žijte intenzivně přítomným okamžikem, o tom všichni mistři vědí, že je to nejlepší cesta k Bohu. A nemusíte vůbec myslet na Pána Boha. A je to cesta pro všechny i pro ty nevěrce, ano? To je na důležité. Totiž tohleto se ukazovat do takové jednoduché činnosti, jako je třeba orání pole. Nedá se, to je školsky pojato, to se mu to Ramakrišnovi podařilo, on na to nešel daleko. On byl prostý člověk a chtěl na prostých příkladech ukázat podstatu věcí, na těch velkých by to nešlo. Kdyby začal s výzkumnou činností třebas, ukazovat to na výzkumné činnosti, tak by milý pan Ramakrišna nepochodil. Protože výzkumná činnost, kdybych ji prováděl nebo řešení nějaké technicky, nějakého technického vědeckého problému a tak dále, k tomu bych musel přizvat celou svojí technickou nebo vědeckou minulost. A musel bych mít na mysli cíl, kam s tím mířím. Čili bych nemoh intenzivně žít jenom v přítomném okamžiku, bych musel myslet na své zkušenosti, musel bych je mít na mysli. A musel bych mít na mysli cíl, abych cílevědomě jednal v tom přítomném okamžiku. Proto například dejme tomu, manželé Curieovi přitom, že takhle intenzivně se věnovali výzkumu, nepoznávali Boha. Protože to nebyla tak prostá činnost, jak ukazuje Ramakrišna. Voni nežili, oni žili intenzivně přítomným okamžikem, ale s ustavičném ohle- s ustavičným ohledem na minulost a budoucnost. A to není osvobozující přítomný okamžik, žít osvobozujícím způsobem v přítomném okamžiku. Čili proto, může to být skvělá příprava, prosím. Skvělá by byla, možná pro někoho nepostradatelná, protože to je třebas jeho povolání. Ale on musí přesto aspoň jednou denně se vrátit k vrcholu své možnosti, to znamená dejme tomu vnitřní koncentraci. Musí mít nějaký vrchol. A ten vrchol se musí kvalitativně lišit od jeho intenzivní činnosti po celý den, ano? A jestliže ta koncentrace na Boha stejný charakter, stejné intenzity jako ta činnost během dne, tak to není vrchol dne. Nýbrž to je tatáž úroveň, bez které se, na které se nesetká s Bohem, na které neprorazí do věčnosti. Ta jeho vnitřní modlitba musí být vrcholně nad tím, co dělal přes celý den. U tohoto orajícího zasvěcence celý den to byla taková vrcholová činnost. To byla modlitba. A myslím, že ten Ramakrišna se marně snažil těmito jednoduchými příměrami toto vysvětlit, protože Ježíš Kristus k tomu potřeboval symbolismus celého života, aby to vysvětlil a vysvětlil to. Detailně to vysvětlil, co to je činnost. A ve všech fázích, začáteční, pokročilé i dokonalé, jenomže jsme tomu dodneška neporozuměli. A i když se to vysvětlí třebas podrobně, tak ustavičně je vidět, že tomu není rozumět. Neboť tam je to popsáno, co ta činnost, která vede ke spojení s Bohem, co... co je, co... co to... co to obsahuje, celá její podstata. Totiž musí to být modlitba neustálá. Jestliže bych třebas dělal dobré skutky tisíckrát za den, tak tisíckrát za den nejenom přicházím k Bohu, ale také víckrát za den odcházím od Boha. To je moc dobrá věc, moc dobrá příprava, ale není to modlitba neustále. Tihleti učedníci Páně, když přišli do služeb Ježíše Krista, netoužili po tom pomáhat lidem. Oni toužili po tom pomoci sobě ke spáse. Vyhnout se konci světa, tak to začalo. Ale on je měl k tomu, aby konali zázraky, aby pomáhali lidem. Protože on jim- on je chtěl naučit neustálé modlitbě. Neustálá modlitba je vnitřní nicnedělání. Jinak se nedá neustálá modlitba uskutečnit, jenom vnitřním nicneděláním. Voni tím, že dělali zázraky, vnitřně nic nedělali, protože oni se při tom nemuseli namáhat. Oni se museli jenom odevzdat do moci Boží, kterou je oděl Ježíš Kristus. To znamená, to nebyla moc jejich a von to pustil, toho si museli by dobře vědomi, že ani jeden zázrak sami neudělali, že všechno ta moc Boží, která v nich žila. Čili on je učil nicnedělání, on je učil pravé modlitbě, která je ničím, neděláním nic. To je pravá modlitba v duchu a v pravdě. Ovšem to nedělání nic vnitřní navrch podobu intenzivní činnosti, upozorňuju vás. To je ta těžkost toho výkladu, která přede mnou tady stojí. Že intenzivní činnost na povrchu, uvnitř být ničím nedělat, nic nedělat, ničím nedělání tedy, ano? A bych to řek ještě časově, že to být cesta z dění do nedění. Neboť podstata Boží je nedění. A podstata všeho stvořeného je dění. A se musím tím děním dostat do nedění, bych tak řekl. Jsem tady určen svou povahou čl- lidskou k tomu, abych něco dělal. To nemohu zapřít, to nemohu přeskočit, toho se nemohu zříct, jinak jsem nepochopil smysl tohoto života. Smysl tohoto života je dění. Dění, aktivně se zúčastnit nějakého dění. A za tím, za tím děním, se dostat do toho nedění. To jsem vysvětlil na tisících stránkách, prosím vás nechtějte, abych to zase znovu vysvětloval. Je to mockrát vysvětleno z mnoha stran. A v tomto posledním, co jsem napsal o posmrtným životě, je to znovu vysvětleno. Protože jsem nevysvětloval posmrtný život kvůli posmrtnýmu životu, nýbrž kvůli tomu, abych přes toto poznání okrajové čtenáře přivedl zase k tomu poznání, co je to dostat se do nedění. Protože jestliže třebas jakákoliv sféra, ve které funguje vědomí... ve které funguje vědomí, určitou frekvenci, tak ta sféra, ve- která je základem všech sfér ostatních a kterou my nazýváme Bohem, ta je bez frekvence, a proto je neděním. Když se něco děje, tak to potřebuje určitou energii, která se tam spotřebovává, která se tam taky rodí, vydává. Když se něco spotřebovává, tak se to musí taky odněkud brát. A zůstává ještě tajemstvím, jak může něco bez frekvence ze sebe ustavičně vydávat celou škálu různých frekvencí. Ale jsem si dycky pomáhal laciným způsobem, asi jako Ramakrišna, k tomu, abych ozřejmil tento princip všeho bytí. Všeho bytí, nejenom existencí frekvencí ani tyto bez frekvence, že stroj, má-li pracovat, musí být pevně zakotven, že ano? Kdyby nebyl pevně zakotven, tak by nemohl něco vykonávat, že? A ta pevná základna, to není ještě frekvence, která je třeba k tomu, frekvence třeba elektrická, která je třeba k tomu, aby von ten stroj se pohyboval, nahoře se tam něco točilo, ne? Tak to je tak asi, co si myslel ram- Eckhart o tom "nic přirozenosti Boží", ano? ve starověku věděli, jak se oživuje automatismus dvě, že nejsnazší způsob oživení automatismu dvě je strachem, stresem, jak vy tomu říkáte. A proto celé zasvěcování, které se dělo ve starověku, bylo postaveno na umělém vzbuzování strachu o život toho, který byl zasvěcován. My jsme viděli, nevím, jestli tys to viděl, ale ještě ne, jsem tam na to neměl čas. Ale viděli jsme, zachoval se totiž dům zasvěcovací "casa dei mystery", dva kilometry vod Pompejí. Viděls ty obrázky aspoň z toho, ne? Tak strachem vymýtili z toho člověka jeho "já". On když začal mít jistotu, že... že ho chtějí ubít, tak se konečně vzdal sama sebe, ne? A tou chvílí mohl ten mistr do něho předat své poznání. Dříve tam nebylo vůbec pro to poznání místo. Mu předal svoje poznání a nazval ho potom zasvěcencem. Takovým způsobem byl zasvěcen třeba César, Cicero a jiní pánové. A ovšem jaké to mělo následky, takovým způsobem byl zasvěcen patrně také Pavel. Dříve než byl zasvěcen Ježíšem Kristem. A když byl Šavlem nebo Saulem. Ale toto není živení automatismu dvě, to je jenom oživení automatismu dvě. Kdežto Ježíš Kristus celým svým životem mluvil o tom, jak ho krmit, jak pro něj dýchat. to ještě jednou zopakuju, promiňte mně, ale opravdu jenom ve zkratce, protože poznáte okamžitě, že jsem to říkal padesátkrát. Záleží na tom, ve které fázi vývojové člověk je. Jestliže je před narozením Boha v člověku, před narozením toho vědomí o vnitřní nesmrtelné duši, vnitřní světelné podstatě, jestli je v této fázi vývojové, tak musí stylizovat život. Takovým způsobem jsem stylizoval život do těch sedmnácti let. jsem nevěděl o nesmrtelné podstatě. jsem sebe považoval za člověka, který myslí, jsem ten, který myslí. A stylizoval jsem svůj život. To znamená, nedělal jsem to, co jsem chtěl, nýbrž to, co jsem považoval za správné, třeba mně to nešlo pod fousy, jak se říká, ano? A to způsobilo, že jsem dorostl vývojově do těch sedmnácti let a kromě jiných věcí, které jsem jmenoval, jo? Ty vzaly z těch studií, a to všechno s tím souviselo. Tak to je první fáze, nesmí se člověk sápat hned po druhé fázi, když todleto nestrávil. Nesmíte si taky myslet, že vás odsuzuju kohokoliv k tomu, když máte, když se nacházíte před tou- před tím zrozením v těch- tam v tom v Jeruza- v tom Betlémě, že vás odsuzuju k tomu, že to nemůže nijak dopadnout, než že se narodíte v Betlémě. Že se ten Bůh narodí ve vás teprve. Ne. Vy totiž můžete připravit půdu pro nejvyšší fázi cesty při tom nejnižším. Záleží na tom, jak důsledně děláte třebas to, že dýcháte pro ten automatismus dvě, to znamená, zapíráte sama sebe. tomu říkal, stylizujete svůj život, zapíráte sama sebe. Když se dokonale zapíráte, Ježíš Kristus říká, že to stačí, že potom zbývá jenom jedno, následovat ho. To znamená, uvědomovat si jeho cestu a jít po ní. Konkrétně jít po ní. Ale bez toho sebezapření se po vůbec nedá jít. A potom jakmile se v člověku zrodí ten Ježíš, to znamená, člověk si- je si vědom, že jeho podstata je nesmrtelná, třebaže se s nemůže ještě stýkat, vono je to nemluvně, ale o tom, o tom jistotu. Tak pak musí být oddán svému okolí to... to... to dělal Ježíš třicet let. Tím, že byl oddán svému prostředí, to znamená, že se dostával do Jordánu, to znamená, do další fáze. Bylo nebezpečné být oddán svému okolí a svému prostředí předtím, dokud jenom stylizoval život, že von nerozuměl, co je správné a co je nesprávné a neuměl rozeznávat. Schopnost rozeznávací získá teprve tehdy, když se v něm narodí Bůh. Pak získává takovou schopnost rozeznávací, že může být oddán svému okolí a nehrozí mu zkáza mravní nebo jiná, že? Scestí mu nehrozí. To je ten rozdíl oproti první fázi. No, a když to potom dělá, neříkám třicet let, to je jenom... to je jenom symbol, ano? Tak dlouho, že mu to samo jde, samovolně dycky to na konci musí jít samovolně. Když to samovolně jde, tak musí okamžitě od toho odstoupit, jakoby nic nedělal, jakoby se byl nikam nevyšplhal, ne se otáčet nazpátek: jsem se třicet let odevzdával své rodině, plně jsem sloužil. Naučil se být tesařem, že? Vynikal jsem moudrostí nad ostatní lidi a tak. Takhle nesmí myslet. On musí, ani se nerozloučí se svou rodinou a odejde do Jordánu. To znamená, on se v této chvíli velice snadno odevzdá Bohu, velice snadno. Je na to připraven, to je vývoj. Je na to připraven, to není žádný skok. Je na to dokonale připraven tím, co před tím bylo. Takže v Jordánu se doví, že je synem jiným, Božím, v němž se Bohu zalíbilo. A teprve teď je načase, aby zotročil svoje "já", které předtím muselo by plně živé. A muselo mu sloužit tou poddaností rodině, v níž se učil tesařem a tak dále. Kdyby ho byl zabil dříve, kdyby ho byl odstranil z cesty dříve, tak nemohl tu cestu dokončit. To je to rozvinutí života, to nepochopili křesťani, bohužel. Teprve po křtu v Jordánu, když jsem vědomě synem Božím, mohu si dovolit: apage satanas, odejdi satane. To znamená: moje "já" odejdi. Tam končila pro Ježíše Krista ta individualita nepravá, kterou my potřebujeme do Jordánu. Která vznikla na tomto světě a tam zanikla. Tam zanikla, tam nebyla. A potom, co bylo z Ježíše Krista, to bylo dělání toho, co Otec chtěl a k čemu mu Otec dal sílu. On ze své síly a ze své vůle nic nedělal. Ani své učedníky si nevybral ze své vůle. do doby ze své vůle něco dělal. Ze své vůle šel do Jordánu, ze své- nešel ze své vůle, ale na poušť. To ne, Duch ho tam hnal. Každého slova si tam všímejte v bibli, tam je přesný jogický předpis. A potom dělal z vůle Otcovy všechno. A to není poslední fáze, neboť potřeboval se vzdát i tohoto osobního vedení, že? Takže moh na kříži prohlásit: Bože, pročs opustil? A dokonce v situaci, kdy přestane lidsky chápat, proč se to muselo stát. To je... to je v nejlepším pořádku. Se vzdal i svých učedníků a tak, vám to dál nebudu předvádět, protože opravdu jsem toto všechno napsal. Jenomže v tom množství slov, kterými plýtvám jako Jirásek málem, že ano, se to snadno ztratí, ne? Ale je to tam všecko. Čili návod u Ježíše Krista je tak dokonalý, že i Indové říkají: proč jste ho dosud neobjevili a proč říkáte, že to máme udělat my, když nejsme křesťany. To musíte udělat vy, přátelé, vy musíte objevit Ježíše Krista. Vy musíte objevit, jak ho následovat, toto je následování Krista. Podívej se, my jsme bohužel příliš tradičními křesťany a myslíme si, že k tomu Pánu Bohu můžeme jít, jsem to mockrát říkal, jenom s těmi dobrými skutky. Jenom s tou dobrou vůlí a vším, co dokážeme. Ale my tam také můžeme jít tím, co nedokážeme, svou slabostí a všemi svými nedostatky. A protože tohoto máme každý dost, i vy, a netroufáme se touto půlkou, minimálně půlkou, mluvím jenom za sebe a u je to půlka, prosím vás. Špatnost je u půlka, u vás je to jistě líp, ne? U je to půlka. bych nedokázal touto půlkou jít, bych si netroufal, bych Pána Boha urazil, kdybych tam šel svými špatnostmi. Tak to je hlavní důvod, proč se nikam nemohu shrabat. Protože jestliže třebas propukne u nějaká špatnost, třeba dejme tomu, mně chutná tady ten koláč, že? si... si netroufám teďka říci, abyste mně ho podali. Nepodávej mi ho! To by bylo všechno na hlavu postaveno, děkuji. se stalo. Tak to je špatnost, že ano? To je ta půlka. To je ta půlka, prosím vás, jo? A kdybych tímhletím nedokázal jít k Bohu, tak jsem porušil vnitřní rovnováhu, rozumíte mi? Teď ji poruším. A vám znovu připomínám situaci, kterou líčí nějaký vypravěč čínský, že se šel Konfucius podívat na starého Laotseho, to se nemohlo stát, oni žili v jiných stoletích. Ale je to hezky vymyšleno. A našel tam starce nad hrobem a říkal tomu starci nad hrobem: jak to, že tebe považují za největšího mistra? A on říkal: vidíš, jaký jsem mistr. jsem tak slabý, že nic nedokážu. A tou svou slabostí jdu. Musel pořád celobytostně, jít pořád celobytostně. Kdybych byl hodinu před smrtí, slabý k smrti, tak mám přeci slabost. To je báječná věc, jenom si troufat tou slabostí k Bohu jít. Opravdu jít, a neříkat: jsem slabý, nemohu. Kdyby ten mrzák u toho rybníka říkal: dyť sem tady sedmadvacet let, tak mně muoh- mohlo dojít, že nikdo tam nedostane včas a že se nebudu zachránit. To nesměl udělat. On musel naopak přejít do stavu klidu a klidně znovu čekat. A kdybyste jenom věděli, jak Bůh čeká u prahu našich dveří, tak byste se taky odvažovali vy čekat a vy klepat. Ale bohužel nevidíme tu druhou stránku, kdo je za těmi dveřmi a tak nás to neinspiruje k tomu, abychom my z druhé strany dělali totéž. Nebo aspoň to napodobovali trošičku, víc se na nás nechce. Ale měl jsem, jak tady správně říkáte, jednu jedinou výhodu, že jsem věděl, kdo je za těmi dveřmi od těch sedmnácti let, že? To musím přiznat. A to nebylo přičinění přímé, nýbrž to byl automatický následek, zákonitý následek toho, že jsem vzdal svůj život. Kdokoliv to udělá, i když to dělá nedokonale, ale opravdu celobytostně, tak se setká s tím Bohem. Tak ví, kdo je za dveřmi a nabude o tom jistotu. K tomu, co jsem tady líčil o životě Ježíše Krista jako symbolice naš- nas- naší nádstavby života, tak k tomu vůbec není třeba žádného času, absolutně žádného. Protože Ježíš Kristus ukazoval cestu tedy, a která se uskuteční jeden život- jediným životem, ale je to bezčasové všecko, co se tam uskutečňuje. Všechny hlavní fáze, které- kterými tam člověk prochází, jsou vlastně odstupem od času. Takže, dejme tomu, kdyby se to chtělo uskutečnit v tak raném věku, že by člověk ještě nebyl dospělý, tak by na to umřel, na ten bezčasový okamžik. To by ne- nevydržel. Když to udělá v dospělém věku, tak na to neumře a záleží na tom jedině, jak se rád. Jestliže dejme tomu od toho, co mu Bůh věnuje ze své podstaty, utíká ze strachu o sebe, to trvá dlouho. A když neutíká, tak to netrvá dlouho, že? Tak to je věc strachu za prvé a věc poslušnosti za druhé. Takže není to závislost nějak na času, nýbrž na poslušnosti a tak samosebou na informova- informovanosti taky, ne? Na s- strachu, poslušnosti, informovanosti. A to potom nejsou žádné podmínky časové. "Zapři sama sebe", se provést okamžitě. s celý život v prostí že život no ano mám rozdílný a s kdo Pamatuj si jednu věc, že všechno je symbol, tedy i ten čas. Že nemluví vůbec o času, nýbrž mluví o čase jako o symbolu. Ber to- důsledně symbolicky. Všechno, co je tam zarámováno do časů, je symbol. Podstata věci probíhá mimo čas a mimo prostor, ano? Takže, když se člověk dostane do oblasti věčného života, tak zjistí, že příbytek u Boha od věčnosti, že to nezačlo někdy, že ho tam připraven, že jenom do něho vstupuje vědomě nazpátek, ne? Takže když mu někdo poklade otázku, co jsem často říkal: kdy jsi začal být spojen s Bohem? Tak řekne: takhle se může přát- psát jenom člověk, kterej tomu nerozumí, který to neprodělal, protože to nemohlo nastat, to vždycky bylo a je a bude. Člověk je spojen s Bohem, ovšem bez svého vědomí, ne? Bez vědomí tohoto okrajového, to je od- bez od vědomí této odvozeniny a odvozenina o tom neví, ale to ani podstatné. Jakmile se z odvozeniny vymaní do toho podstatného, tak okamžitě si uvědomuje, že... že tam je věčný. Prosím vás, tady opravdu to nové, co bylo vneseno do celé starobylé soustavy zasvěcovací, je to, že kvantita se nahrazuje kvalitou, ano? Že opravdu Ježíš Kristus hlásal kvalitu. A ne množství, nechci množství obětí, ne? Ale tu zaujatost, tak asi, to říkám volně. chci milosrdenství. V tom milosrdenství totiž je kvalita. Jiná, která tam u toho zasvěcovaného v Indii nemusí hrát vůbec žádnou roli. On se stará jenom o sebe. A on třebas provádí oběť, on se obětuje při tom, to je možné, ale milosrdenství jde stranou. Kdežto milosrdenství, to je ta nová kvalita, která v Indii je známa jenom v jedné z jógy, a v jiných ne. A to v Bhaktijóze, že? Tam milosrdenství hraje velkou roli, milost Boží a tak dále a milosrdenství. A kdežto v ostatních jogách toto vůbec nepadá v úvahu, při celém tom školení se s milosrdenstvím nepočítá. To by bylo zdržování. Tam je určitá technika, která je rozhodující. A když ji člověk nezvládne, tak na cestě neuspěje, v Indii, ne? Protože ale technikou se nedá dojít do konce, tak ta cesta u nich ve většině případů končí před tou smrtí na kříži. Tam technika neplatí přeci. Když je někdo někým ukřižován, tak jakápak technika? On se sám nekřižoval. na to, že von se chtěl zmařit, ne? Jenomže osobním počínáním se nezmařil. By se byl přibil na kříž nebo, to ne. Někdo ho přibil na kříž. Tady je důležité vědět, že události kolem nás nejsou fakticky událostmi kolem nás, to jsou vnitřní záležitosti. Vedení událostmi nás přesvědčuje o tom, že všechno, co se děje kolem nás, je také součástí našeho vnitřního života. Proto je velice důležité, jak reagujeme na zevní události. Neboť jestliže reagujeme příliš zaujatě na zevní události, že se dáváme zaujmout zevními událostmi příliš, tak zapomínáme na vnitřní stránku svého života. Příliš se upínáme navenek a ubíráme na síle své zaujatosti pro vnitřní život. Sedíme na dvou židlích zkrátka. Ne na jedno při co tohle na kdo to na co při ča pak tak.. Mně dělá určitou potíž tyto věci vysvětlovat proto, protože zkušenost, osobní zkušenost musím převádět do slov. A ta zkušenost vůbec není slovní, to je zkušenost faktická. Fakta musím převádět do slov. To jsou od začátku do konce fakta. V tom nehraje ani jedno slovo žádnou roli. bych to vám zpřístupnil nějakým biologickým způsobem. Jako třeba v matčině těle zárodek prodělává za devět měsíců vývoj od těch původních obyvatel naší země, kteří žili před čtyři sta padesáti miliony lety jenom v moři ve vodě, po člověka. To prodělává za devět měsíců, tedy ve zkratce, ten zárodek. Příroda takovýhle skok nebo takovýhle rozvoj, v matčině těle prov- provede za devět měsíců, co příroda stačila udělat za čtyři sta padesát miliónů let. Tak na mně se chtělo, abych takovou- takové období asi dvou tisíc let si rekonstruoval svým životem. To znamená, normální průběh lidského vývoje směrem k věčnému životu, který by normálně trval dva tisíce let, mám za úkol provést za jeden život. To není zdaleka tak velká úloha, jako když ta příroda to dělá sama, samovolně, čtyři sta padesát miliónů let, ne? Za devět měsíců, že to jsem hotový žabař. Této úlohy jsem se nelekl pochopitelně, jsem říkal, to je malinká úloha poměrně. Ale chápejte, když dva tisíce let mám vtěsnat nejenom do jednoho života, ale mám to komentovat, protože to, co dělám, je jenom komentář. To je takový nějaký, tomu říkám melouch. To není opravdové dílo, to není to samotné dílo, to vy dobře na tom poznáváte. To jsou všechno jenom slova, to je komentář k tomu dílu. Tak když to takle vezmete, tak sem- tak mi musíte prominout, že v tom komentáři jsou mezery, protože nevím ani jak komentovat. To nikdo neučí. K tomu mám lidský mozek, který vytvořila příroda po vývoji čtyři sta padesát miliónů let trvajícím, a ještě delším, protože předtím ty v tom moři taky měli nějaký rozum, né, ovšem nepatrný. A tam mám v tom mezeru, v tom komentáři, mezery tam mám četné. A proto se vás ustavičně dotazuji, protože jakmile vy se dotážete, to předám centru, které mně to nařídilo komentovat. se dovím obsahově, okamžitě se dovím obsahově, co mám odpovědět. Obsahově. si to musím pomocí češtiny převést do... do jazyka českého. A to není tak velká potíž v tom, to sice udělám po makoňovsku, pořád na jedno kopyto. Protože nejsem schopen to převést třebas do širšího jazykového rámce. No, ale se tomu rozumět. Jde totiž tomu centru o to, aby těm věcem bylo dneska rozumět. Protože minuly doby, kdy bez... bez dorozumění, bez porozumění, bez pochopení rozumového, bylo možno také jít. Dnes vlivem rozvoje rozumových zkušeností tato doba pominula a zkušenost, která se bezeslovně někde nabírá, musí být převedena na úroveň rozumového chápání. To je ten celý úkol, ano?