Karel Makoň: 82-02 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Takže jsem se chopil takového případu, kdy lidé sami popoháněli vývoj v co nejširším měřítku kupředu pod vedením hrstky lidí, kteří věděli, kam vývoj směřuje. Kam vývoj lidstva směřuje v tom nejvyšším slova smyslu. A to byli třeba, dejme tomu, indičtí zasvěcenci, anebo židovští zasvěcenci. Zatímco ale indičtí zasvěcenci, protože měli starší tradici než Židi, na to šli takovou pohodlnou cestou, že nechali avatary, to znamená vtělení Boží, působit tehdy tehdy, když jim to samotným nešlo, když to samotní utáhnout nemohli. vám řeknu proč, tak Židi nečekali na to, to samotní nebudou moct utáhnout. Nýbrž, řek bych, provokovali Boha k tomu, aby to za táhl. A ne, jim poteče do bot. Řeknu vám, jak to bylo možné, že v Indii... v Indii, přestože měli takový živý styk s tím centrem, jak tomu říkám, to vždycky dopadlo tak, že musel tam sedmkrát intervenoval- intervenovat přímo avatar, aby to vůbec postavil na nohy. A kdežto v takovém Izraeli stačilo jednou. Ona je to nedávná doba, tak vůbec bude třeba tam zakro- zakročit ještě víckrát. Ale jak jsem vám psal, mi spisy tak za různých okolností, za jiných okolností než v Indii. A proč v Indii to vždycky takhle dopadlo? Protože oni způsobem tradičním si předávali duchovní zkušenost. Tradice to je předávání. Oni také brzdí Indové jiný způsob předávání než tradiční. Protože jsou na to zvyklí minimálně pět tisíc let, říkám minimálně, ono je to víc asi patnáct nebo dvacet tisíc let. Ale to se neříká, že co my víme, co my můžeme vystopovat historicky, je to pět tisíc let. To se vystopovat. A pojmenovat se dají ty lidi, kteří při tom byli, ne? A oni jsou pro to, že mistr musí si najít žáka střiženého podle jeho vzoru, připraveného vnitřně podle jeho vzoru a toho dovede tam, kam se ten mistr sám dostal. To znamená, sebere mu jeho vůli a svou vůlí v něm působí, pokud ten žák je poslušný, tak, aby ten žák se dostal na úroveň toho mistra. Nedá se ale zabránit tomu, aby se při tomto tradování, přenášení něco neztratilo. Vždycky se něco ztratí, jsou to minimální ztráty. to chápu, je to systém velice dobrý, ale jsou to přeci jenom ztráty. Takže když třebas nějaký mistr vychoval pátou generaci, tak ta pátá generace je k nepoznání plytká. Vezměme si třebas Ramakrišnu. To byl velice vznešený pán. Mistr nad mistry. Partyzán, který se nespokojil s tím, co mu mistři předali, nýbrž moc toho ještě k tomu přidal. To je ten člověk, ve čtvrté generaci měl následovníky typu Mulforda, přečtěte si žáka Rama- žá- žáka Ramakrišny ve čtvrté generaci, Mulforda. Co z něho zbylo, to je chabé. A Mulford měl zase své žáky a ti vůbec nestojí za řeč. K tomu se vůbec nemusíme vracet, Marden a jiní, to jsou prostě žabaři už. Ž- Ramakrišna to nemohl zachránit, že se to dostalo do prostředí, kde- které ovlivnilo to původní poznání tak, že ho modifikovalo zcela lidským způsobem. A všechno Božské se z toho ztratilo. Takovou erozi, bych tak řekl, v Indii nepoznáme. Tam to prostředí je příhodnější pro tu tradici. Ale přesto ta eroze tam také působí. A proto se musí vždycky vyskytnout v Indii buď avatar anebo nějaký člověk, který zkrátka se nespokojí s tou tradicí a jde přes a za ní. Takovým člověkem byl například Buddha, že? Že se nespokojil s tradicí. A bylo to zaměřeno nějak nikoliv jenom z jeho strany, ale ze strany těch mistrů, protože ho jeden za druhým vyhazoval od sebe. Že je nevhodný, nešikovný, neschopný. Neschopný vedení. A je to pochopitelné, převedeme si to do normální mluvy, protože on nebyl střižen podle žádného toho mistra, který ho vedl. Takže on ten mistr jenom slepě rozeznal: je nevhodný. A že by byl vhodný někde jinde, to nepozná už, tak daleko to jde. Takže on byl vhodný jenom tehdy pro další postup, když ztratil víru ve všechny ty mistry. I ve vlastní pokrok. A protože ten jeho vlastní pokrok byl obsahem celého jeho života a snažení, nic jiného nežilo v tom Buddhovi, v tom Gautamovi, ještě než byl Buddha, než tato touha poznat věčný život. A protože neměl jiné lásky než téhleté, když se vzdal toho poznání, říkal: těmito prostředky to nedosáhnu. On se vzdal jenom těch prostředků. touhy se nemohl vzdát. Ta v něm byla zakotvena velice pevně, protože měl k tomu svůj vývoj za sebou. Tak jak vám známo, posadil se, cítil na s- na sobě, že to na něj jde, že ta věčnost na něho at- že ho atakuje a získal nirvánu, ne? Tedy to byl partyzán, ten se dostal za hranice víry v mistra. Bez mistra se dostal dál přímým vhledem do toho centra, jak tomu říkám, ne? No a takových tam bylo víc, Ramakrišna, Šankaračárja, Patandžali a jiní. Vy je všechny znáte, takhle podle jmen, ne? A tuhleti mužové nestačili nikdy na to, aby udržovali ten oheň na takové výši, že by tím netrpělo, aby tím netrpělo, aby tím netrpěla úroveň duchovní celého toho národa. Dneska jsme zase svědky toho, že ta úroveň náboženská v Indii je velice nízká. A ti indičtí mudrci k tomu říkají: je nás velice málo a můžeme velice málo lidí vychovat. Nemůžeme si troufat vychovávat víc lidí. Nikdo z nás neunese výchovu víc než třiceti lidí. A to při množství lidí v Indii, které je mnohonásobně větší než bylo dřív, nestačí. Takže, dejme tomu, když ti staří indičtí mudrci pracovali v Indii, která měla asi padesát miliónů obyvatel a dneska minimálně patnáctkrát více, že? Tak prosím vás, to nejde. Oni na to nestačí, na to kvantum lidí nestačí, takže proto je tam taková i náboženská bída. A oni jsou na tom tak, že tolerujou třeba mě, který je kritizuje za tohleto, když uznám, že přece jenom drží to světlo. A že kdyby jich dnes nebylo na zeměkouli, tak není vůbec žádné jiné centrum, které by to světlo duchovní udrželo. Není nikde. Ani v Evropě ani v Asii ani v Africe, nikde. Dneska jedině v Indii jsou schopni toto udržovat. Mají hrstku lidí ještě asi dva nebo tři, někde v Číně, někde na Filipínách, ale to je všechno. Takže jsou ochotni vést člověka, který sice s jejich metodou nesouhlasí, ale s výsledky jejich metody souhlasí. To jim stačí, to je můj případ. s těmi výsledky se plně ztotožňuji, ale s metodou ne. Ale jsou naštěstí mezi nimi dneska žijící lidé, jako třebas Yesudian, který nesouhlasí ani s tou metodou. A proto například, dejme tomu, když jsem překládal Jógu dvou světů, tak byl při tom a ten komentář vedl. A dával pozor, aby v něm nebylo ani slova více ani slova méně, než co on si přeje. Proto ten komentář je velice slabý, velice chabý, že takhle oni si předávají, takhle oni si představují, že bude předávána jejich tradice na západ, jenom v tomto měřítku. Kdežto to ostatní, co tam není, co bych tam byl třebas přidal, celý ten spis se mi zdál být velice plytký, taky si ho přečtěte a uvidíte, že takový je. To všechno ostatní oni tradují dodneška jenom mezi čtyřma očima. A říkají je- jsou předsta- mají představu o tom, že je to velice nebezpečné, něco navíc oproti tomu říct nebo napsat. To je totéž. Protože by se to mohlo zneužít. Vizte to, co jsem vám říkal před chvilinkou o těm- o tom vojenském možném zneužití této věci. A to oni si přejou, protože to jsou lidé, si přejou, aby se to nestalo, že? Protože to jsou lidé, kteří si opravdu přejou mír. Ti o válku nestojí. A žárlivě to střeží před lidmi, kteří by to chtěli zneužít například pro vojenské účely. A v tom s nimi plně samo sebou souhlasím. Tak to je druhý důvod. Tak zvláštní přednost moje je tahleta. Že když ti lékaři v tom útlém věku naučili neztotožňovat se s tímto tělem, nýbrž považovat toho- prostředkem toho, který myslí. To se jim podařilo bezvadně po čtrnáctinásobné operaci za vědomí, ve věku jednoho a půl tří let. Tak předurčili oni k tomu, abych se na svou tělesnost a potřeby těla díval trošičku s odstupem. Než jak se na to dívají ostatní lidé. A rozvíjel ten život, o kterém ty mluvíš, způsobem stylizovaným. jsem od chvíle ten život stylizoval. To znamená, jsem ho nenechal rozběhnout tak, jak se rozbíhal u všech vás. Nýbrž jsem ho nechal rozbíhat jako něco, co je pod dozorem někoho, kdo není tím, kdo se chce rozběhnout. Ta tělesnost se chce rozběhnout. Chce se také rozvinout, že ano? Po všech stránkách. Od normálního chtění, toužení po běžných věcech po pohlavní život, kde to asi končí ta- ty tužby všecky. Kde to asi vrcholí nějak. Nebo umělecká činnost, tam taky, to je další takový vrchol. A že to u každého není, pohlavní život je u každého a ta umělecká činnost, tam to nevrcholí u každýho takhle. Tak jsem to nenechal rozběhnout do těchto kolejí, protože jsem měl nad sebou pána, to je ten, který myslí, žádný zázrak, se kterým jsem se ztotožňoval. Ale jako dítě jsem nevěděl, že je to mozková kůra, cizí ne? Která snad produkuje myšlení. To jak říkají materialisti. Naopak. jsem viděl správně druhou stránku věci, kterou materialisti nevidí, že to do mozkové kůry nějak vodněkud čiší, ta síla myslet. Že je tam nějaký náboj, ne, který není dodáván jenom tím, že člověk jí, anebo dýchá. Jenomže je tam dodáván ještě z jiného pramene, kterému říkáme pranické proudění, což hraničí s hmotou. To je něco, o čem se teprv badá, co by to mohlo být, ne? Ale není třeba to přesně vědět, co to je, protože hlavně že to funguje a že víme o zákonitostech, za jakých to funguje. jsem to před chvilinkou předváděl, co jsem s tím udělal třebas v okamžiku před smrtí své manželky a tak dále. A jak jsem navodil rozšířené vědomí, vlivem pranického dýchání, ne? No a tohleto od toho útlého mládění se- mládí jsem měl možnost dělat, protože jsem nežil podle toho, jak ta tělesnost si to žádala. Například tělesnost měla hlad, tělesnost měla žízeň, tělesnosti se chtělo spát, tělesnosti se něco líbilo, tělesnosti se něco nelíbilo. Něco chtěl poslouchat, něco nechtěl poslouchat, někoho chce pod se a tak dál. To všechno jsem šš- jsem... jsem hodnotil jako spády tělesnosti, a ne jako vůli toho, který myslí. Vůle toho, které- který myslí, byla, řek bych, neutrální. Ta neměla povahu: chci jíst, chci pít, chci spát, nýbrž to chci. tomu chci rozumět, chci jednat správně. zůstanu jenom u toho: chci jednat správně. jsem se potřeboval dovědět, co je to jednat správně, když jsem takhle se ztotožnil s tím, který myslí. Abych moh tomu tělu nějak poroučet. Abych mu neporoučel scestně, po každý jinak, tak jsem se opřel jedině o zkušenost starších lidí. Se ptal babičky, maminky a všech starších, mladších jsem se neptal, jsem si říkal, ti jsou nezkušení, ti to nemohou vědět. Ale ti, co žijou delší dobu v životě, ti musí vědět, co se a co se nemá. Jsem se jich ptal, co se a co se nemá a přebíral jsem si to tím, který myslí. Co jsem považoval za správné, jsem přijal a podle toho se řídil. A co jsem považoval za nesprávné, jsem odhodil, úplně chladnokrevně odhodil. Tak jsem vám říkal, že v předškolním věku jsem odhodil víru v Boha, například. Že to se mně nehodilo do toho mého receptu správně jednat. Neboť jednat správně proto, abych se dostal do nebe, se mi nezdálo být rozumné. Protože se zeptal těch, kdo věřili, co to... to nebe je, tak buď nevěděli, anebo nebo mluvili, jak jsem vám říkal, věci, které mně neseděli: hledět na Pána Boha, na jeho svatý, jsem si říkal, to bude strašná otrava. Takže jsem měl největší strach z toho, že se dostanu do nebe po smrti. jsem dělal všechno možné, abych se do toho nebe nedostal. A tím končila moje víra. Promiňte mi, možná, že jste věřící, vám nechci po vaší víře šlapat. si velice cením, ale vlivem toho, že jsem takhle se odosobnil nebo zbavil sounáležitosti s tělesností nebo jsem ji revidoval nebo její touhy a podobně, tak jsem se dostal i k těmto závěrům, předčasně možná. Ale tím horlivěji jsem se držel toho, co bylo správné. Tak jsem od těch svých, kdy ty operace končily, tří let do těch sedmnácti let, dělal něco, co židovský národ pod vedením svých mistrů prováděl na podkladě záznamů, které o tom oni zanechali v těch pěti knihách Mojžíšových, kde bylo sepsáno do podrobnosti, co se a co se nemá dělat. Samo sebou, to mně nebylo známo, jsem se na to zeptal svých starších. To znamená rodičů, a tak dále. A ti mně řekli: toto děláš správně, to děláš nesprávně. se podle toho řídil. A za to, co bylo nesprávné, jsem se trestal. Ptal jsem se taky po trestech. jsem nečekal nějaké nebe nebo peklo. jsem si myslel, že se to musí všechno vyřídit na místě. Jsem na takové věci nevěřil. A nechtěl jsem si zatěžovat svědomí. Takže jsem se opravdu krutě trestal, ale musím říct, že jsem se také odměňoval. To byla veliká chyba. jsem se odměňoval uspokojením z toho, že to dělám dobře. Tuto odměnu jsem bral hojně. Byl jsem sám se sebou spokojen, když mně to vycházelo, a nespokojen, když mně to nevycházelo. Nedalo se to na úrovni jinak dělat. A myslím, že toto trpěli i židovští zasvěcenci tomu židovskému národu, protože mu slibovali: když budete sekat dobrotu, tak ten Hospodin s vámi bude dobře vycházet. Bude vás chránit proti nepřátelům a nepřátelé vás nepřemohou. A tedy voni dyž nepřátelé je nepřemohli, měli uspokojení, že to dělají dobře. To muselo nastat. A naopak, když budete- nebudete to dodržovat, nepřítel přijde, přemůže vás, uvede vás do zajetí a víte, babylónské zajetí a tak dále. A to všechno mělo předehru, ta je tam všechna zapsána v Bibli, v tom Starým zákoně. A my víme přesně, že to byly následky určitých příčin, vy- vyhmátnutelných z toho Starého zákona, z těch dějin toho židovského národa. Tak tyhletěch tisíc sedmset let, jsem v klidu a bez vědomí náboženského a bez víry, asi tak jako fakticky nevěřili ty běžní lidé v židovském národě, jenom zasvěcenci, ty měli vrcholnou víru a vědomosti, jsem bez víry se za sedmnáct let dostal na úroveň člověka židovského, který prošel tím vývojem tisíc sedmi set let. To se zvládnout, prosím vás, i u dítěte, aniž ještě rozvinulo život a rozví- rozvíjela ho stylizovaně ale, ano? To stylizované rozvíjení života je víc než normální těkavý život, který se rozbíhá do všech směrů. To není rozvinutí v pravém slova smyslu. Rozvinutí života by mělo mít nějaký řád. Asi jako třebas dívám se tam na tu krásnou růži, v tom je řád toho rozvoje toho květu tady. To není nějak šířeno pampeliškou, že ano? To je růže. No a ono právě, že to bylo stylizováno opravdu přísně, řek bych, vědecky jedním směrem, ne za účelem spásy, to... to- po tom jsem netoužil. Tak jsem mohl v době třinácti, čtrnácti let, ne, třinácti let se dostat tam před to narození Ježíše v Betlémě. tady mluvím o symbolice Ježíšova života v širší poloze od odchodu z Babylónu, tedy ze země asyrs- Asyřanů, do jeho zmrtvýchstání a tak dále. A hledám tu aplikaci ve svém životě, o které jsem dřív nevěděl. Ale potom se to, dodatečně jsem to do toho vmontoval. No, nevěřte tomu, že byste vy při dospělém věku potřebovali čtrnáct nebo třináct let k tomu, abyste dospěli k narození Ježíše v Betlémě. Rovná se ve svém těle, rovná se ve svém vědomí. Uvědomovat si svou nesmrtelnou podstatu, která definuje jenom to narození v Betlémě. Nesmrtelnou podstatu, že to je, že to jsem já, že to je moje pravé já. To je ta pravá individualita, která se nerodí tím, že se tady rodí ve vědomí mém, nýbrž ta je. Dříve než Abraham byl, ano? Jenže se vo tom teprve dovídám, jakmile se to narodí v tom Betlémě. To znamená v mým těle. A tam se to dovídám jenom takovým, řek bych, mlhavým způsobem. Spíš že se cítím být napřed těhotný tím novým životem, a pak se cítím být obdařen tím životem, který ještě nemá vypovídací schopnost. Ale tu je, tak hmatatelně, že se nemohu zbavit jistoty, že on je pravým životem, který nastupuje po tomhletom životě. Tak jsem vám říkal, že není třeba k tomu zrovna těch čtrnácti let nebo třinácti anebo tisíci sedmi set let nebo nějakých převtělování. To jsou všechno skrupule, to není pravda. To je, všechno to, co tady líčím, jsou bezčasové záležitosti. To je vybřednutí z časoprostoru, kterému musím jenom dát průchod. musím dovolit, aby k tomu došlo. tady mluvím o podmínkách, za kterých to dovoluji. Když to dovolím, to je otázka vůle, tak se to prostě stane, to je zákonité. To není nějaká náhoda nebo nějaká milost, jak si myslí křesťani. Ona za tím je ohromná milost, ale jinde. Jiným způsobem, než jak si to představujou křesťané. Ta milost tady zaručeně byla, že to přeci není jenom tak náhodné, co tady se mnou dělá. Ale nespočívala v tom, že by mně muselo být něco odpuštěno, no tak to né. Nýbrž jestliže člověk poskytne průchod moci Boží, tomu říkají věřící lidé, tak ona tu je. Záměrně tu je a působí. zase přeskočím kus cesty a s- chopím se těch učedníků Páně, kteří prostě dali průchod moci Boží, do určité míry jenom, v těch třech letech učednictví, šli za Ježíšem, tím způsobem, že dali přednost spáse osobní, za kterou šli. A proto šli za Ježíšem. Před smrtí na tomto světě a službě rodině a vydělávání si, a tak dále. A tím se dostali na jinou úroveň volní, k jinému disponování vůlí, ještě disponovali vůlí osobní, nezanechávali předčasně, ta se musí rozvíjet na různých úrovních i na téhleté úrovni, když člověk jde za vlastní spásou třeba. Nic jiného nedokáží zatím. Oni nic jiného nedokázali, než jít za vlastní spásou. Možná, že ten svatý Jan, nepochybuju vo tom osobně, vám říkám možná, ale o tom nepochybuju, nešel za vlastní spásou. Že von šel za Ježíšem. Že mu šlo opravdu o toho Ježíše. Mám dojem, že ano. Protože se nikdy od něho nevzdaloval. A protože opravdu s ním spolupracoval způsobem, jakým nebyli schopni spolupracovat ostatní učedníci. To bylo nejlépe vidět pod tím křížem. Když se oni rozutekli a von tam šel bez ohledu na Jana, bez ohledu na sebe, bez ohledu na to, že přijde o život, když tam se objeví jako učedník Páně. Že ho zatknou, pověsí. On o Janu nevěděl, o Janovi nevěděl, že? On byl tím Ježíšem, který visel na kříži. A proto se mu nemohlo nic stát, jednou visel na kříži. nebyl pod tím křížem. To rozdvojení je tam jenom symbolicky napsáno tak, abychom my tomu rozuměli. Protože to je všechno, tady líčím život Ježíšův jako přesnou jógu do všech podrobností vypracovanou tak, jak si žádný Ind, indický mistr netroufal to popsat, říct, ono je to ještě tajné, řečeno tajemství. Jako pro normálního křesťana je to tajemství. To je tajemství spasitelské, nevím, těch tajemství tam je, tajemství svatého růžence máme, že ano? Samá tajemství, jedno tajemství za druhým. Ale přeci Ježíš řekl: vůbec nebude žádné věci tajemné, která by nebyla odhalena. A jestli nelhal, a on nelhal, tak se to musí jednou říct. Tak se to taky říká, to nejsem sám, to není moje privilegium. žasnu, kolik lidí to dneska zrovna tímtéž způsobem říká na všech stranách světa, dneska zrovna... zrovna v tuto dobu třebas. Jenže v Americe, kde to hlavně říkají, tak tam je teďka noc ještě, že? Tak tam to momentálně neříkají, zítra to budou říkat nebo odpoledne to začnou říkat zase. Říkáme to na všech stranách světa. Protože doba je zralá pro to, aby to dneska, aby se konečně porozumělo tomu Ježíši Kristu. Jako symbolice života lidského, která není tím způsobem, jak člověk žije, dotažena do konce. Není prodělána do konce. Po symbolice lidského života deme jenom do určité fáze a tam končíme lidskou smrtí. Nechci říct, že jsme žabaři, ale prostě nejdeme dál. Ježíš Kristus ukázal, jak provést tu nástavbu, ne, toho včas, než se umře fyzicky. se vrátím, prosím vás, k své vlastní zkušenosti. Tak když potom v sedmnácti letech se u v tom těle narodil Ježíš tedy v Betlémě, a ty detaily vám nebudu vůbec předvádět, protože je to všechno popsáno v mých spisech, ne? Tak potom se na mně nechtělo, abych stylizoval život, jako jsem to dělal předtím. Abych byl si sám soudcem. To by bylo nestačilo. Tady na této cestě totiž platí: vám pořád opakuji, že prostředky, které jsou výtečné v určité fázi, pak ztrácí tuhletu tažnou sílu a vůbec odůvodnění. A když jsou ještě, ne, když se dostanou, když je přetáhneme ještě do další vyšší fáze, tak jsou nebezpečnými pro to, a ohrožují to, co tam mám provést. A to je důležité vědět, že na každém tom přechodu, a člověk přechází přes mnoho přechodů, přes mnoha přechodných období, my tomu říkáme krize. Jenže po nich se třeba vracíme k tomu původnímu, protože nevíme jak dál. A nějak to všelijak flastrikujeme, tak po takový krizi, která se úspěšně překoná přechodem do vyšší fáze vývojové, nemohu se chopit beztrestně prostředků, které jsem užíval předtím. bo doby se tak ne jeden kompromis by se dal udělat. Že bych k těm prostředkům dodal další, to prosím ano. Protože tam chci mít nějaký organický přechod. nemohu najednou se chopit nových prostředků, které jsem neznal. musím aplikací toho minulého něco nového najít. A co jsem tam našel, to nebylo možno vyčíst z toho, který myslel. jsem se také přestal ztotožňovat s tím, který myslel. jsem začal, a představte si to, to je ta nejdůležitější změna, považovat toho, který myslel, protože rozmýšlí věci a jenom rozmýšlí věci, podškrtávám slovo "jenom" rozmýšlí o věcech, za překážku. Za největší překážku toho, abych se dostal dál, ano? Čili tím nepopírám rozumovou činnost, ale podřazoval od chvíle tomu, kdo nemyslí v člověku, ale ví. Kdyby nevěděl, nemá tam místa. Ale ví. Napřed to způsobem, který je nevypověditelný. A kdo se jako dostane do- jenom do této fáze, tak říká: to je tajemství, o kterém se nedá mluvit. Omyl. On se musí dostat do další fáze a bude potom umět o tom něják aspoň mluvit. neříkám, že tím zprostředkuje tu zkušenost, to ne. Ta zkušenost se musí nabýt vlastní iniciativou. Ale může dát vodítko k tomu, aby ten člověk nedělal vylomeniny na cestě. A aby šel směrem, který je žádoucí, aby se nedostal na scestí. No a teď. Kdo je to ten, kdo ví, s kým se to ztotožňoval? jsem vám říkal, že bohužel na tom přechodu v mém životě byla extaze, bohužel říkám. Dneska říkám bohužel, tehdy jsem za byl strašně rád. Ale i ta extaze, kterou si mystikové křesťanští tolik cenili, je něco, co musí být překonáno. To není obecně přístupná záležitost nebo prostředek vypovídací. Nýbrž to je jenom náhražka pravého vědění. Protože jaké je to vědění, které se tam člověku v extazi dostává? On najednou vstoupí do vědomí o něčem, o čem předtím nevěděl, co daleko větší životní nebo silnější životní dynamiku, než celý tento život. Takže touto dynamikou potom působí, i když to přestane tenhleten zážitek. Ale to je všechno, ten zážitek přestane a doznívá jenom tou náplní, která přežila, ano? A jestliže se ta extaze neopakuje, tak ochabuje ten záži- ten... ten dovětek, ta ozvěna je pořád slabší. Takže dejme tomu, když takový třebas Jakub Boehme měl za život tři extaze. Nebo když zen buddhista japonský jedno satori, což jest extaze a vono mu to stačí, tak se odsuzuje k polovičnímu úspěchu. Odsuzuje se k stagnaci. A co z toho potom vyvodí, může mít nedozírně špatné následky nejenom na něho, ale i na celé lidstvo. Představte si to, že svatý Pavel, který měl za sebou extazi, vraždil křesťany. No to přeci nebylo hezké. jak se tomuto nenapověděl, že to nemá dělat. Nebo indič- japonští zasvěcenci vedli japonskou válku v tomto období druhé světové války. A co natropili zla. A kdyby jich nebylo těch zen buddhistů, tak tu válku vůbec nezačli Japonci ani v tak dlouho úspěšně, poměrně úspěšně nepůsobili. Ten jejich hlavní velitel, když ho sestřelili letadlem, ještě byl nalezen v pozici satori, ještě po smrti, co z toho letadla ho vyprostili, že? Tak je vidět, jak ten jejich hlavní velitel to vedl a kudy to vedl a z jaké pozice polovičně vzdělaného mystika. Takže extatikové i v Evropě i v Americe i v Asii udělali moc zla. jim to nemohu z této pozice odpustit. Protože, dejme tomu, jestliže jeden z největší extatiků evropských svatý Bernard z Clairvaux rozpoutal druhou křížovou válku, vono stačila ta první, nemusel tu druhou rozpoutávat. A potom to bylo strašný zle, jsme proti sobě poštvali islámský svět celý, se nemuselo vůbec stát. Že s ním mohli dobře vycházet s tím islámským světem, tak udělal moc velké zle. A on si myslel, že dělá dobře. Jestliže jiný takový mystik poloviční extatik, šedá eminence rozpoutala třicetiletou válku, tak musíme říct, že nebýt třicetileté války, nebyla ani tato druhá světová válka. Když si to historik takhle rozebere všecko, tak tam začlo něco, co se nedalo zastavit. O čem jeden muž v minulém století řekl: vy nás Francouze litujete, že jsme prodělali tak těžkou revoluci. Tolik krve se u nás prolilo a tolik chybných věcí se provedlo, skácelo se a zmrhalo se, co se nemělo zmrhat. Ale litujte sebe. Protože to je začátek revolucí. To bude revoluce permanentní, kterou nikdo nezastaví. A mohl by to zastavit jenom ten nebo ti, kteří by porozuměli zákulisí toho zrychleného točení se kola osudu. Proč se to točí zrychleně? Že to je nějaká fáze, ve které se musí zakročit z jiné strany než pohybem. Ve které se musí zakročit z strany, kde není pohyb. A jsem se dostal zpětně k tomu, kdo je ten, který člověku radí okamžik- od okamžiku, když se v něm narodí ten Ježíš. Je to ten, který není v pohybu. Jsem najednou... najednou se začal spojovat s nějakou stálou existencí, která se nepotřebuje rozvíjet, která prostě jest. A která jest nejenom po stránce existenční. Jsem se to dozvěděl později, před- přecházím na zkušenosti pozdější, která- které potom nastaly asi po devíti letech. Ale mohu to říct dneska sumárně. Ta zkušenost je, že existuje nejenom v oblasti toto "já", bych tak řekl, pravé, míněno v oblasti existenční, nýbrž také v oblasti lásky, v oblasti poznání. A to je strašně důležité. Protože dneska se dostáváme třebas po stránce poznání do oblastí už, v každé vědě, nejenom řekněme v technice nebo v lékařství, že jeden člověk není schopen rozhodnout správně. Že se musí rozhodnout týmově, protože každý zvládl nějakou speciální pasáž své vědy nebo techniky. Tak se dostáváme do takových konců, že je to velice těžkopádné, to další dobývání pozic tímto směrem, pohybovým směrem, pohybem myšlení. Když vono to někde je všechno hotové bez pohybu, ale bohužel bez frekvence. My dosud dovedeme postihnout jenom to, co nějakou frekvenci. Buď na to máme vlastní aparát organický, který se vyžívá v určité frekvenční fázi, v podstatě odvozené od frekvenčního záření, anebo máme k tomu k dispozici jiné části, o kterých nevíme, že? Které v jiné frekvenci také pohybem za frekvencí se něčeho zmocňují. A to je všechno hrozně pomalá záležitost. Protože je tady nějaký základ bez frekvence, a protože je bez frekvence, může v tom být v klidu obsaženo všechno, co jinde je v pohybu. Je tam totéž v klidu, co jinde je v pohybu. Každá frekvence to dostává do pohybu. Bez frekvence je to tam, ale je to bez pohybu, ano? Tak s tímhletím jsem se shledal. Ovšem jak to dneska vykládám, tak jsem tomu tehdy nerozuměl nebo nedovedl jsem si to tak vysvětlit lépe řečeno. A s tímhletím "já" manipuloval Ježíš Kristus nebo s tím se stýkal. Jako vod těch sedmnácti let, ovšem von daleko dokonaleji jako avatar, pochopitelně, jsem obyčejný člověk, do těch třiceti svých let. Co mu tohleto napovídalo? Čím se měl dále řídit? A chci právě tuto praktickou stránku zachytit z symboliky lidského života. On se nemohl stát pouhým soudcem. Vůbec ne, aby soudil sám sebe. jsem také v tom útlém mládí nebyl jenom sám sobě soudcem pomocí toho, který ve mně myslí. Vono to občas bylo neúnosné, pořád se soudit. jsem vám včera říkal, jsem většinu dne v předškolním věku, jsem si zpíval, abych se nemusel... abych se nemusel soudit. A tím, že jsem si zpíval, tak jsem odcházel od sama sebe a odpočíval jsem si od toho soudce, který ve mně soudil tu tělesnost. No a ten Ježíš ale o sobě řekl ve svých dvanácti letech, když ho tam našli v tom chrámu, kde vykládal s těmi farizeji a zákoníky, se jim tam ztratil: zdali nevíte, že musím být v tom, co je mého Otce? Čili on si nebyl soudcem. Soudcem mu byl ten Otec, že jo? On tam musel být. To napověděl bezvadně tu změnu, která nastala oproti tomu, kdy se chtělo od židovskýho národa do narození Ježíše Krista, aby sám sebe soudil. Aby sám posuzoval, měl to napsané v desateru a jinde, co dělat a co nemá a měl si sám posoudit, jestli je to správné nebo nesprávné. A teď se to posuzovalo z hlediska vyššího poznání, bych tomu tak řekl, lidově. To znamená z hlediska toho, který není v pohybu. Jehož vědomosti nejsou psané, bych tak řekl, nejsou nikdy někde kodifikované. jsem- to je s rezervou řečeno, že kodifikace tu je. Uzákonění tu je. Je to jiná sféra zákonitosti, než kterou tady poznáváme na tomto světě. Člověk se ocitá v jiné sféře zákonitosti, která je zrovna tak ucelená jako tahleta zákonitost zde na tomto světě. Když se tady například zvíře proviní proti zákonitosti svého života, když nežije jako jiné zvíře svého druhu, tak na to tvrdě doplatí. Sežere ho jiné zvíře nebo zahyne nějakou chorobou nebo prostě zaplatí. A to zvíře lidské taky na to doplácí, když se nežije, když se neřídí těmi přirozenými zákony, které tady vládnou. Ty by měl člověk dokonale zvládnout a měl by se jimi řídit, žádným vyšším nějakým řádem. Protože rozvinutí, pravé rozvinutí života spočívá v tom, že správně vystihne zákonitosti tohoto života a jimi se řídí, přátelé. Žádný zázrak, žádný napomínání ze strany Pána Boha, vůbec ne. Ale je výborné, že jsme dostali se tak daleko, že zákonitosti tohoto života chápeme. Kéž bychom se jimi také ještě řídili. K tomu máme bohužel daleko. A kdyby tomu tak bylo, tak rozvineme velice prudce tento život. A to je to rychle točení se kola, kterého jsou teďka svědky ti Indové, ano? No a chtějí, aby se zakončilo nějak, aby se to tak... aby se to tak prudce netočilo. Ono by se to dalo taky zařídit tak, že ta celá budova se zhroutila, ne? Během nějaký katastrofy a ono by se to zastavilo všecko, jenže to není žádoucí. Ale šest miliard lidí taky není žádoucí, když to jenom kyne, že ano? Taky není žádoucí, nějaký kompromis se bude muset najít mezi tím, někde. No, ale se dostanu k vyšší zákonitosti. Ježíš nám ji vysvětlil tím životem do třiceti let. Zhruba, co to je. Že on teď mohl být beztrestně a bez nebezpečí oddán lidem, mezi kterými žil. Pokud mu to neporušovalo ten princip, že musel být přitom v tom, co je jeho Otce, rozumíte? Von s tím, co měl ve vědomí od Otce, nech- nepřicházel k Otci nýbrž k lidem, napřed k lidem. A všimněte si, že tomuto učil Ježíš své učedníky: jak budete milovat Boha, kterýho nevidíte, když nemilujete bližního, kterého máte před sebou. Vy musíte pomáhat bližnímu, to je ta pravá cesta. "Já chci milosrdenství, a ne oběti". A tak dále... a tak dále. To je vysvětlení této zákonitosti. Tak každý, kdo podle této zákonitosti žije, a nestaví se na vlastní nohy v tom smyslu, že říká: "co je mi do toho, co je mi do tamtoho, mně jenom do samého", takhle von nesmí žít v této fázi. Tomu musí být také něco do toho prostředí, ve kterém žije. A k tomu nás bezvadně vychovává kterákoliv lidská společnost. Že my ani nevíme ani si toho nejsme vědomi, že ti tažní koně, kteří většinu sílu předávají tomu nákladu, který táhnou a nemají z toho nic než ten obyčejný žvanec. Že podle práce stupňuje tak, že člověk z čím dál tím méně a společnost čím dál tím více. A vono by si " babi, Arabela... Arabela... Arabela. To je důležitý. Víte, to je důležitý, pro tento věk je to důležité, Arabela, to je zákonitost, to je v pořádku. To nás neruší, leda maminku, která musí na Arabelu. Tak je to jednoduché, když on přitom správně rozlišuje. A on schopnost rozlišovací. Co ten Otec chce. V tom smyslu, aby se ten člověk neztratil v lidské společnosti, nýbrž aby mu zůstal věren tou službou lidské společnosti, upozorňuji. Předtím ten člověk sloužil jenom sobě, do toho narození Ježíše Krista, teď slouží lidské společnosti. Jestliže toto dodržuje a přitom se nespustí toho Otce, to znamená, vůle toho, který nemyslí už, který ví, tak je to v nejlepším pořádku. A dospěje k další fázi, a to je křest v Jordánu. Zase se tam musí opakovat totéž, co předtím při narození Ježíše Krista a před ním. Že ta Panna Maria se vzdala svého života ve společnosti židovské, jako svobodná matka se musela vzdát. Ale udělala to bez hlesu, bez... bez repliky, tak ten Ježíš musel se na podpatku obrátit, ani se nesměl rozloučit se svou rodinou, jak to chtěl od svých učedníků: neluč se, nedoorej pole, nechoď pohřbít svého otce, nechať mrtví pochovávají mrtvé. No a tak on odešel od své rodiny. A šel do Jordánu. Prosím vás, tohleto je důležité na každém přechodu, jich proděláte, kolik chcete. A on se ten přechod někdy prodělává na splátky. Takže vy máte dojem, že jste prodělali jeden přechod nebo že jste prodělali padesát přechodů, pardon, a vy jste sotva prodělali jeden. Protože to, co je tady jednorázově ukázáno v Ježíšově životě, to člověk musí třebas tisíckrát opakovat, aby to dovršil vůbec. Že on se strefuje, on přeci jedná jako nevědomý, vůbec neví, co dělá. "Odpusť jim Pane, neboť oni nevědí, co dělají", říká, když se modlí za ty s- sví ukřižovatele. Za ty svoje co... co... co ho tam trápili, ne? Protože modlí se správně, jelikož ví, že člověk neví, co dělá. Oni nevěděli, co prováděli, jako skvělou věc prováděli, že ho ukřižovali, že? No, to nevadí. Stalo se to a kdyby to byli věděli, tak by to byli vůbec nedělali. Oni to nesměli vědět. Několikrát vůbec nesmíme být poučeni vo tom, co děláme, abychom to vůbec dokázali dělat. Protože jestlipak by někdo skočil do propasti, kdyby si nebyl jist tím, když pokud je si totiž vědom toho, že když na něho bude čekat nějaká síť dole nebo ho chytí voni, ne? Že se mu nic nestane, tak tam skočí. Ale když by si byl vědom, že tam skočí a bude po něm, tak by tam neskočil. Ne že by to byl sebevrah, a to není příklad správný. No, ale na každém tom rozchodu z jedné úrovně na druhé musí být člověk takovým vnitřním sebevrahem. Musí ten minulý smysl života dokonale vyměnit, pokud se to dokonale vyměnit, za nový smysl života. A změna tedy je ve smyslu, který přikládáme životu. Napřed nevědomě a potom vědomě, ale dycky celobytostně. Jakmile sedíme na dvou židlích, tak na úrovni vyšší nikam se nedostaneme. To Ježíš Kristus na to dbal a pořád připomínal: "neseďte na dvou židlích", že ano? No, tak tady ty vyšší fáze nebudu líčit podrobně, neboť jsem vám princip vysvětlil cesty. Jestliže pochopitelně v této symbolice ti učedníci Páně představují lidské vlastnosti, vlastnosti jednoho a téhož člověka a manipulaci s nimi, tak pak samozřejmě je to všechno velice srozumitelné. A člověk vědět, z toho, co důležité je tady vědět, co dělat. A co ho čeká. Že ho čeká další krize, další přechod. Že totiž když se někdo ocitne v Jordánu a zažije tam vědomí, to přece jen musím nějak trošku definovat, nejenom že je nositelem věčného života, nýbrž že je, že věčný život je jediný činitel. To je rozdíl. Že je jediný milující, on ten věčný život, jediný činitel a jediný existující. Z toho mylně vyvodili Indové, že toto je iluze. To není pravda. Když toto se tam doví, tak pak je pří- jeho tělesnost je přívěskem tohoto vědění. On říkal Ježíš o sobě: "jestli něco dělám pro sebe, nevěřte mně". On nic nedělal pro sebe, protože: "já nemám, kam bych hlavy sklonil". Syn člověka nemá, kam by hlavy složil, neměl tady domov. Toto tělo se vším tím komfortem tohoto světa nebylo jeho domovem, prosím vás. On věděl, že domov někde, příbytek u Boha, bych tak řekl, lidsky řečeno nebo jeho hantýrkou mluveno. Čili on vlastně od chvíle, kdy se dostal k Jordánu a potom kdy přemohl toho Satana, to znamená, sám sebe na poušti, se dostává do vývojové fáze, kde nic nedělá, přátelé. A my ho vidíme v horečné činnosti, tak se nám to jeví zevně, zázrak na zázraku. Když jsem o tom mluvil s Indů- Indy, tak můj argument nejsilnější je, že nic neudělal, že žádný zázrak neudělal. A to potom chápou. "Vy vyčítáte", jim říkám, "proč von dělal zázraky, když to dělaj u vás jenom fakírové, když jsou podružní sou- svým duchovním vzestupem a von si to dělal Ježíš Kristus, avatar, jak je to možné?" Nedělal zázraky. To, co my vidíme jako zázraky, to byla moc Boží, která je v každém realizována, kdo absolutně poslouchá tu moc, pochopitelně. Takže on byl do míry poslušen moci, že sám sebe zmařil na kříži. Prosím vás, to je nejvyšší míra poslušnosti, kterou nám ukázal. Neboť nikdo, jak on říkal, nemůže více dát než svůj život. Víc ne- nemá k dispozici. A on bez reptání to dal. To byla tedy oddanost Otci nevídaná v historii lidstva. A tímhletou- touhletou fází se dostává za indické učení, nad ně, nad to indické učení. A to postrádají všichni indičtí mudrci, kteří se sami nad tuto fázi nedostali, kteří jenom omílají to, co udělali jejich předkové. Anebo koketují s Ježíšem Kristem, což není totéž, jako to uskutečnit. To není totéž. Oni třebas vědí, že Ježíš Kristus udělal něco navíc, ale jenom s tím koketují. Jenom o tom hezky mluví, ale nerealizovali pro sebe. To pozná podle s- podle jejich skutků člověk. Podle jejich mluvy a podle všeho, podle každého hnutí. A jestliže potom se Ježíš vzdává tohoto osobního vedení, tak on to tam prohlašuje na kříži: "Bože, proč jsi opustil". Tak ten člověk, který umírá při tom, definitivně umírá, že tam není třeba člověka na další vývoj. Na další vývoj není třeba člověka. Ježíš vede člověka k nadlidství, za lidství, toto je třeba si uvědomit. Ne k nějakému převtělování nebo být převtělován jako světec ani k tomu ne? Nýbrž za lidství vede, k příbytku u Boha, ano? Kdyby se setkali třebas s nějakým takovým svatým, si to říkám tak švandovně, protože si to dovedu představit, který takový příbytek u Boha, tak byste žasli, co on práce. Jestli jste si teďka po tom mém výkladu uvědomili, co práce vykonal Ježíš Kristus, nadlidské práce už, když z moci Boží něco dělal, po ty tři roky. Tak teďka si představte, co nadlidské práce udělá člověk, který příbytek u Boha. To není záležitost do ztracena, že si tam odpočívá v pokoji. Kdepak. Pokoj to je, ale nikoliv odpočinek. Protože tam se nedělá tím, že se musím moc pohybovat, že čím víc se namahám, tak tím víc toho udělám. Čím méně se namahám, tím víc toho udělám. To je nepřímá úměrnost prosím vás. A to je třeba pochopit, že tomu tak je. Ježíš Kristus čím méně se namáhal, tím více provedl za doby existence těch tří let mezi těmi svými žáky. A ti žáci jakmile se začli někde namáhat, tak jim to nešlo. Vono nám to nejde tamtoho zlého ducha vy- vymítnout. Říkal: bodejť by vám to šlo, říkal Ježíš: to jde jenom modlitbou. A teď jim tu modlitbu předvedl a toho zlého ducha vymítl. Vím, jak to je, to on převedl, že by to všechno převedl na normální choroby, ale nechci. Já, mně stačí, nemám na to čas, jenom říct, že ta modlitba, kterou jim předvedl, nebyla slovní modlitba. To byl skutek. Modlitba... modlitba pomlčka skutek. Von svou- s tím skutkem, který je za pohybem, způsobil, že pozastavil nějaký pohyb nějakým směrem libovolně, že? Že třebas směrem k nějaké chorobě. umím všechny ty zázraky vysvětlit zcela přirozeným způsobem, konstatuju. Zcela přirozeným způsobem, nic nadpřirozeného v tom není, ano? A jenom, bohužel, se to dodneška vykládá jako zázraky. A ten pojem musím zachovávat, protože se to nezná jinak, ne? A teď co se chtělo dál? Aby ten, který není člověkem, působil dál. A to se chce od každého z nás. Aby jednou, nebudeme lidmi, mohli jste působit tím více na toto, co je stvořené. Než jste mohli z toho úzké- z toho úzkého pole možností, pokud jsme lidmi byli. Chce se po nás rozšířená činnost. Nejenom rozšířené vědomí. Jenomže toho my nejsme svědky. My si myslíme, Bůh není, tamti vodešli, nevíme kam, ti svatí. Omyl, Bůh je. A ti svatí všichni jsou, prosím opravuju, že jsem nikdy na Boha nevěřil ani nevěřím, vím, že je, né? Nevěřím samosebou. Ale on jest způsobem, který není postřehnutelný z úrovně pohybu, z úrovně frekvence. My se musíme, a to je celý ten princip cesty, to teďka řeknu jednou větou, dostat z frekvence, z různé frekvence a přes různou frekvenci k tomu základu nehybnému, bez frekvence, ve kterém je všechno obsaženo. To není nic v tom, že by jako tam nic nebylo. To je nic v tom smyslu, že je to bez frekvence. Jak se to jevilo třebas Eckhartovi, jako "nic" přirozenosti Boží, protože z hlediska lidského je to "nic". To je pravda. A on to jinak nemohl předvést než takhle. Tak to je zhruba ten můj experiment. A život můj je záměrně tak zaměřen, aby tento experiment dokázal i, dejme tomu, to je jenom tak postranní záležitost, převést na papír nebo říci, vysvětlit. Protože je dva tisíce let po tom, co to bylo předváděno Ježíšem Kristem, a vono se tomu ještě bohužel nerozumí. A vono se tomu, jak vidíte, rozumět. Co jsem vám tady říkal, to není nic nepochopitelného. A kdybych vysvětlil detaily, tak všechno je pochopitelné. Kam se to vysvětlit, nic není tajného. Všechno může být ozřejměno. Ovšem musíme bazírovat na tom, že ten život Ježíšův není něco náhodného. Nýbrž že je to produkt vývoje, který prodělal židovský národ během tisíce sedmi set let, zasloužil si ten vývoj pro ty, kteří byli ochotni následovat. Jak říkal Ježíš Kristus: "to je jako s tím podobenstvím", říkal: "s vámi Židy je to jako s tím podobenstvím o tom člověku, který pořádal svatbu. Napřed šel po všech svých příbuzných a všechny zval a všichni se vymluvili a nikdo nepřišel. A pak řek svým sluhům: jděte na křižovatky a tam poberte všechny. jsou to otrhanci, anebo mrzáci, to je jedno. kdo je ochoten přijíti, se naplní moje síň svatební. A oni přivedli všecky, který tam našli. Ale běda, když tam někdo přišel tak otrhaný, jak ho našli na křižovatce". On řekl: co tu děláš v tomhletom oděvu, pryč! A vyhnal ho ze svatební síně. A tím velice dobře vysvětlil, že se nedá skočit do svatební síně slavnostně neoděn. Tento život nám skýtá možnost slavnostně se odít a takhle vstoupit do síně svatební. Jiné podobenství o těch bdělých pannách nám říká, že jenom ti se dočkají ženicha, kdo měli oleje v lampě. A tento život nám skýtá možnost si ten olej do lampy opatřit. To je smysl tohoto života, to je smysl živého člověka. Bez toho ta cesta není možná, my musíme tento život žít, abychom se dostali do věčného života. Bez lidského života to nejde, to je nutný mezičlánek, přátelé. Nesmíme tím opovrhovat jako klášterník, který si uteče od všeho. To není žádné řešení. To je nesprávné řešení. Ten se neoděl svatebním oděvem. Ten nevzal olej tohoto života k sobě. Ten ho neměl při sobě. A když přišel ženich a ta panna se vymlouvala: si ten olej opatřím, dyť si ho koupím. Pozdě, kup si co chceš, ale neznám. Jenom ti, kteří nebo ty, které mají ten olej, mohou vstoupit se mnou do svatební síně. Prosím vás, ta- tyto zákonitosti všechny jsou nemilosrdné. To není to, co křesťanství předvádí jako milosrdenství Boží. To je nemilosrdná zákonitost jako tady, a denně se o tom přesvědčujou lékaři, nemilosrdná zákonitost třebas rakoviny. Setne člověka a mohou dělat, co chtějí, ano? A tak takováto nemilosrdná zákonitost existuje na každé vyšší úrovni. Proto se ve Zjevení svatého Jana říká: padne jich tisíc vedle tebe nalevo a tisíc napravo, neohlížej se na to, jdi pořád dál. No. Říká se tady, to musím opakovat ve zkratce, že vlastně ten, kdo přechází do jiné zákonitosti, musí dokonale opustit zákonitost nižší. Ne- nesmí s flirtovat a musí plnit zákonitost tamtu, novou. Myslím, že to správně zodpověděl Ježíš Kristus, za jakých okolností se to děje a že se to beztrestně děje. On nesmí přitom narážet na společnost, ve které žije. Dejme tomu, když se Ježíš Kristus ztratil ve dvanácti letech v tom chrámu a rodiče ho hledali zoufale, tak on jim řekl: se vrátím... se vrátím k vám. Ale vidíte dobře, že přitom musím být v tom, co je mého Otce. Proč se o strachujete? Takže vy nemusíte nikomu vykládat, že jste v tom, když jste na vyšším- vy- vyšší fázi zákonitosti se ocitnete. Že jste v tom, co je vašeho Otce, když máte jiného Otce než tohoto. Ale musíte být společnosti oddáni, nesmíte se proti postavit, ano? Jenom osvícená poslušnost opravňuje člověka, aby plnil zákonitost vyšší. A osvícení spočívá v tom, že bere vrcholný ohled na úroveň, kterou opustil. Že o Ježíši bylo řečeno: nalomené stéblo nedolomí. To je ten správný způsob pochopení toho ostatního světa. jím opovrhovat, se stavět nad něj. Kdyby byl Ježíš Kristus opovrhoval tím ubožákem na tom rohu, který křičel, jakoby to udělal třebas indický zasvěcenec. By říkal: co je mi do tebe, se převtěluješ ještě tolikrát tak. Ale ten ne, když mu řekli: tamhle křičí, ale ne- nedej na něj, ten tam řve, to je člověk, ten nezasluhuje tvé úcty. Von říkal: ne, ne, ne, dovolte. Šel k němu. A uzdravil ho. Víte, tohleto citlivé pochopení pro lidské city, které vykvétají z úrovně chápání, na které se člověk nachází kterýkoliv, to je to je to důležité, osvícené, řek bych, spolužití s tou úrovní, kterou člověk opustil. Ježíš ji dávno opustil, a přesto s velice účinně spolupracoval. Matka plačící nad zemřevším synem. Co mu mělo být do toho? Dyť život je věčný. Dvě sestry plačící nad svým bratrem Lazarem, že umřel. Co mu mělo být do toho, když je život věčný? Lazar přeci, když umře, fyzicky neumřel, ne? Tak jako tak neumřel a von zaslzel, když mu ty sestry vo tom mluvily. A věděl, že ho vzkřísí, ale přesto zaslzel, to je to účastenství na tomto životě. To je to pravé osvícení. On to tam ještě podobenstvím zdůraznil. Říká třeba: podobné jest království Boží Samaritánovi, který ošetřil svého nepřítele úhlavního, který byl v bezvědomí, a který kdyby byl vědomý, tak mu za to nebyl vděčen ho byl odmítl pomoc, přesto, že to byl nepřítel, tak ho ošetřil. A ještě tam nechal peníze, aby ten, kdo tam bude, potom ho mohl dále ošetřovat, aby na to měl. Neúčastněně v tom smyslu, nezainteresovanost o sebe. To je to bezpečné přináležení vyšší úrovni. Tak se může náležet vyšší úrovni, a není to šilhání po nižší úrovni přitom, rozumíte? Protože tam je ta nezainteresovanost, tomu Ježíši šlo o věc. Když každému z vás pude o správnou věc, můžete dělat cokoliv... cokoliv. Ale musí jít o správnou věc nebo o pomoc bližnímu, jak chcete. O milosrdenství, anebo o správnou věc jenom, vědecky o správnou věc, prosím. Von by měl vědět každý člověk, co dělat především. To znamená, že by se měl orientovat potom, kde je. Protože Ježíš Kristus nevylučoval nic z toho, co dělali ostatní lidé. On chodil... chodil na hostiny, že ano? Radoval se s ostatními lidmi. On nebyl, nežil se svými apoštoly v klášteřích. A nikdy k tomu nikoho neměl, aby vstupoval do kláštera. Ani po jeho smrti nikdo z jeho učedníků do kláštera nevstoupil, že? Ani jeden. On byl pro to, dělat v tomto světě všechno, co ostatní lidé. Ale především hledat království Boží, aby to takle lidi dělali. To znamená, nám jde jenom o to, abychom věděli, jaké prostředky jsou adekvátní tomu našemu hledání. Když se totiž chopím dneska prostředku, který není úměrný tomu mému- úrovně a chci tím dosáhnout třebas poznání Boha, věčného života, tak neuspěji. Třebas řeknu, říká se: "vyprázdni svou mysl", ne? A za tou pohybovou myslí najdeš mysl s velkým M, a to je ta pravá podstata věcí. ne koly nenajdeš. Protože on vyprázdní své- svoji mysl a bude z něho kámen. Von se vrátí k nerostům tou chvílí, ten taky nemyslí a Boha nevnímá přitom. A žádnou velkou mysl nevnímá. My musíme uvědomovat si to, že máme mysl pohybovou jenom proto, abychom pomocí tohoto pohybu napřed provedli všechno, co se tím pohybem provést. A tady s vámi provádím tu jednu stránku věci, že tím myšlenkovým pohybem, který vám tady předvádím, se snažím, abychom se společně dostali na hranici toho pochopení, kde ten pohyb přestává mít funkci svou a nebo se ubírá aspoň jinými kolejemi. tomu říkám: v jiné frekvenci, ne? Takže je neznatelný třebas na této úrovni. A teprve potom se přejít do takzvané mysli, která nemyslí vůbec. A tak, jaká je tady chyba? Že ten člověk nesprávně ohodnotil svůj stupeň, na kterém se nachází. Dělají-li dva totéž, není to totéž. Když například Brunton radí: ptej se, kdo jsem já, kdo jsi ty. Tak jestliže toto se ptá člověk, který nic předtím neprodělal, který nebyl řádně připraven na toto dotazování, tak se setká jenom s těmi třiceti dvěma věcmi, o kterých jsme před chvilinkou mluvili u toho Eckharta, s ničím jiným. S tím pravým "já" se nesetká. Jestliže dejme tomu, někdo vyprázdní svoji mysl, tak usne. Ztratí vědomí toho, co dělá. Kdežto když se toho chopí někdo jiný s určitou přípravou, tak posílí bystrost svého vnímání, posílí bdělost své mysli. Bdělost posílí tím způsobem, že nebude zahalena konkrétní pohybovou složkou. Myslím myslící, protože to je obal. Jakýkoliv- jakákoliv konkrétní vědomost, proto moudrost tohoto světa jako vadí. Že jakákoliv složka pohybová začátkem a koncem a tak dále, s pohybem, tam v mysli funguje, tak ta překáží této konstantě, která je pod tím, ano? Jestliže ale člověk ví, že se v něm narodil třebas Ježíš. Tak ví, že může nasadit prostředek, kterým bude náležet během normální ostatní činnosti, jak to ostatní lidé dělají, tomu Bohu. A dokonce, že kdyby se proti tomu proviňoval, že by s úrovně spadl nebo že by na živořil. Tomu říkám, že by neživil nebo nedýchal pro automatismus dvě jo? Tomu říkám. A to by znamenalo veliké utrpení na úrovni, na které se ocitl. Takže my vidíme třeba křesťanské světce nevzorově hrozně trpět. Že na... na to nešli vědecky a nevěděli, co mají na úrovni dělat. Nevěděli, kde jsou. Jenom proto, že nevěděli, kde jsou a kterými prostředky mají jít dál, tak setrvávali například na prosebné modlitbě, na slovním výrazu modlitby. To znamená, se nemodlili v duchu a v pravdě. Ačkoliv předtím to bylo v duchu a v pravdě, protože se měli za co modlit, za co prosit, teď ne. Přestávali se najednou modlit v duchu a pravdě, a tím všechno postavili na hlavu. Čili, když například dejme tomu, jsem v těch sedmnácti letech zjistil, že toto vědomí zjistilo, že ta nesmrtelná podstata není žádná konkrétní myšlenka, není žádný tvar, není to žádná představa. Je to ale moc, obrovská moc, která zaplavuje člověka, pokud příležitost k tomu, aby ho zaplavila tak jistí to tam místo, tak jsem musel z toho vyvodit důsledky. Tak jsem si byl vědom toho, podstaty moci, že to nemá představu, že to nemá tvar, že to nemá nic takového. Takže když jsem třebas dělal nějakou, prováděl nějakou modlitbu slovní, tak jsem se nedivil tomu, no ze začátku sem se divil, ale jsem nebyl poučen, jsem poučen vždycky dodatečně. Nedivil jsem se tomu, řeknu rovnou proto by si se nedivil, věřte tomu, že mi to nejde povídat dál, že se nemohu povídavě modlit. A že to, že se nemohu povídavě modlit, není konec modlitby. Nýbrž je to přechod do vyšší fáze modlitby, kde člověk nepovídá. A kde se podstatně přibližuje k tomu bezfrekvenčnímu, bych tak řek, že jsem teďka dneska nazval. No takže jsem volil modlitbu ticha, jak tomu říkají křesťané, že? Která někdy potřebovala být uvozena, uváděna afektivní modlitbou, někdy. Málokdy, ale někdy potřebovala být uváděna afektivní modlitbou. Pokud byla uváděna afektivní modlitbou, to znamená emotivním způsobem, tak toho člověka vedla k extazi, ano? Toho jsem zažil bohužel mnoho. Ale to nemá být pravidlem todleto. A ta extaze vůbec je takovým postranním východiskem. No, ale kdykoliv jsem na to šel neemotivním způsobem, prostě jsem sebe tou modlitbou odevzdával. Ta modlitba měla prostředkem, jak sebe odevzdat. Nikoliv jak něco vyříkat, jak něco vysvětlit Pánu Bohu. Tomu není třeba nic vysvětlovat, radit mu, co udělat, to ne. Na této úrovni to není zapotřebí. Tak jakmile jsem tímto způsobem postupoval, že jsem v modlitbě nacházel prostředek, jímž mohu celý Bohu patřit, tak jsem mu začal patřit bez extase. A posílilo to ve mně to vědomí smrtelné podstaty, a tak to šlo dál. Takže vono bylo moc dobře, že jsem se zkušeností draze placenou, dostal k tomu vědomí, kde vlastně jsem. A která forma modlitby, a která forma života, odpovídá fázi vývojové, na které se nacházím. Proto říkám, že by bylo dobře vo tom vědět. Jenomže vás musím upozornit na jednu věc. Že žádný stupeň není nějakou definitivou. Že člověk má, jednak je to veliká přednost jeho, jednak je to velký jeho nedostatek, možnost oscilovat. určité hranice, ve kterých se může pohybovat na každé úrovni. Z- na může k dolní hranici nebo k horní. Z horní snadný přístup na další úroveň a z dolní snadný přístup na tu úroveň, ze které měl odejít. A ono by bylo důležité vědět o těchto hranicích dokonce. A bylo by důležité se vyvarovat spodní hranice. A přidržovat se hranice horní. A to všecko je vysvětleno v životě Ježíše Krista. A proto tak důkladně a tolikrát za sebou tu symboliku vysvětluju. Protože jestliže mně byla ta symbolika zjevena najednou bez mého přičinění, protože jsem byl zamilován do Indů, na křesťanství jsem nedal, v okamžiku, kdy jsem ztratil ten svůj život tam v tom kostele, abych se ho vzdal, tak to nepovažuju za náhodnou záležitost. Nýbrž za organickou část toho vývoje, že tam to patřilo k tomu momentu a vyvodil jsem z toho důsledky, že teď nemám být živ já. Nýbrž být ve mně živo to, co normální člověk považuje za neskutečné a to, co křesťané nazývají Bohem. To znamená, to vědomí, které nepracuje pohybově, nýbrž pracuje tím, že je základem všeho. A to je jeho způsob práce, daleko vydatnější, bez mlácení rukama a nohama, bych tak řekl, bez únavy a podobně. A že tedy musím nasadit prostředky, kde bych, a to je ještě pořád na člověku, že to může udělat, kde bych mohl dovolit nebo kdybych dovolil tomuto "já" vlastnímu, působit v mém životě, ano? Takže když mně třebas dáte dotaz, který nedokážu zodpovědět rozumově, tak okamžitě mám oprávnění zastavit mysl, taky to udělám. A tím se ocitnu v nepohyblivé moje části poznání, tam je všechno a potom mám jemnou práci z toho obsahu to vybalit do slov. To je práce veliká. Ale umožňuje mně to se setkat s tou svou podstatou, s tím svým pravým "já". A mám právo se ptát: kdo jsem já? Bez nebezpečí, že mně bude ukázáno těch třicet dva věcí. Protože vím, kdo jsem já. Ale proč bych se potom ptal? Čili tuhletu metodu výběrovou, "kdo jsem já", považuju za velice těžkopádnou. To pokud to někdo prováděl, tak velice tím trpěl. Objevilo se mu věcí, které- ze kterých by se byl málem zbláznil nebo se někdo i zbláznil. No, takoví taky byli. Tak jsem jenom chtěl odůvodnit ty prostředky, různé prostředky, které vyplývají z toho, že vím, kde jsem. A to se pozná podle toho stavu vnitřní modlitby fakticky. Tam, kde jsem tou vnitřní modlitbou, tam bych měl být svým zevním životem. A jestli tomu tak není, tak sedím na dvou židlích a neutralizuju vliv vnitřní modlitby, paralyzuji. A to je chyba. se mohu uměle udržovat na určité úrovni jakkoliv dlouho. mám na mysli křesťanské světce, kteří například umírali celý život. Udrželi se na úrovni vnitřního umírání, a nikdy neumřeli. A pořád byli nositelé stigmat, a nevím čeho všeho, do smrti nejdelší. A proč? Protože lpěli na tom prostředku, kterým se dostali do tohoto stupně, a nechopili se prostředku, kterým se z tohoto stupně mohou dostat dál, ale je jim k dispozici. Jenomže pro poslušnost třebas církvi, nebo tak nějak, třeba to nechápali, protože církev to další považovala třebas za nic. Za popírání všemohoucnosti Boží, za zahálku. Co měla svatá Terezie za práci třebas s inkvizicí, aby je přesvědčila, že při svých uvnitřněních nezahálí. Voni ji viděli, jak sedí, nic nedělá, né? Pyskama nemele, čili se nemodlí, neklečí ani, pohodlně jenom sedí, aby necítila svoje tělo. A je v tak povznešeném stavu, že by to bylo záviděníhodné. Načež byla obviněna inkvizicí z toho, že je to kvietismus. A to byla dávno křesťanská hypotéza, že to je něco nesprávného, ale on to žádný kvietismus a la Molinos nebyl. A ještěže, ji zachránila jedině ta okolnost naživu, že měla mladšího bratra duchovního svatýho Jana z Kříže. A ten uprosil tu inkvizici, aby týrání, který chtěli provádět na svaté Terezie, on říkal: matce duchovní, aby prováděli na něm. Tak voni ho týrali dvakrát za... za tu Terezii, ne? ho ubili. A ona to přežila. Tak to je asi všecko. a kde on při na na do na přes na Tedy my jsme zvyklí myslet pořád v kategoriích sluneční soustavy. A to znamená v kategoriích jedné malinké části klece, kterou je časoprostor. A to je veliká chyba. My musíme z této klece vyjít. v okamžiku smrti se některým lidem, vy jste asi Moodyho nečtli všichni, ale vono tam taky není to, co vám teďka řeknu. Protože on se stýkal s lidmi, kteří tuto zkušenost nemají. Jestli jsem to neče- nečetl všechno, tak jsem se tak že nějaký, tak prosím vás upomeňte, že to tam je. myslím, že to tam není. Ale tam by měla být tato zkušenost: že když někdo umírá nebo dojem, že umřít, schyluje se k jeho smrti, tak se stane v jeho životě něco, čoby- co bychom mohli nazvat sbalením časoprostoru. Vono se to všechno sbalí dohromady. vám to řeknu konkrétněji. Člověk dojem, že ten jeho život defiluje před ním ve zkratce, přestože zdánlivě pomalu, ale celý beze zbytků, ne? A proběhne v okamžiku a v chvíli je ten člověk mrtev, bych tak řekl. Nebo když se z toho dostane, tak vám o tom dává zprávy, že to zažil, takový průběh toho života. Vy ještě nechápete, kam mířím. to musím takhle bohužel uvést. Je mi líto, že to musím takhle uvádět. Čili tadyhle tento moment v okamžiku smrti, to je vyjití z celého časoprostoru. Ovšem člověk, pokud si přinese zkušenost, například znovu ho oživí nebo tak, nazpátek do tohoto života, tak se nedostal k momentu, kdy se ten čas a prostor dokonale sbalil. On se dostal jenom k momentu, kdy se začal balit. Když se proměnila třebas dlouhá perioda sedmdesáti let na nějaké vteřinky, ne? A von si to v těch vteřinách ten celý život znovu prošel. Víte, to není nic jiného než sbalování času. Ten čas se sbaluje. Ale on se k zkušenosti nedostal na konec, kdy se to úplně sbalí. Musíte si uvědomovat, že tady máte před sebou člověka, který- kterýmu se to všechno sbalilo, ano? Takže ví, co... co je potom dál. Jakmile se to sbalí, tak vesmír přestane mít hranice. To není jenom soustava sluneční nebo galaxie nebo nevím, co všechno. Ale hranice časoprostoru přestanou existovat. Všechno se to sbalilo, on se oci- ocitne za těmi hranicemi času a prostoru. Čili jestliže byl někdo u Boha, to jsem potřeboval právě předeslat tohleto, tak byl za celým vesmírem. On nebyl, to nebylo nikde- někde ve vesmíru. To bylo za celou tou klecí, to nebylo v této soustavě sluneční někde na Marsu nebo nevím, kde by to mohlo být, ne? Nikde, to byste nenašli. V celém časoprostoru byste nenašli místo, kde byl člověk u Boha. Uvědomujete si, uvědomte si taky jednu věc. Když nám to líčí třebas ve Starém zákoně v Genezi, jak to bylo ze začátku, že ten Bůh vduch- vdechl tu duši do toho těla a tak dále, a tak si uvědomte jednu věc. Tady někdo z pozice člověka, který žil přibližně tisíc pět set let před Kristem, líčí události, které se staly několik milionů let předtím. A tak to líčí opravdu způsobem člověka, který je tomu velice vzdálen, který si o tom zachoval jenom nějaký obraz myšlenkový. A kromě toho ten obraz opsal ještě odněkud odjinud, od Sumerů a Babyloňanů a odjinud. Ale to... to na tom nezáleží. Důležité je, že ten odstup časový mezitím způsobil, že se to mockrát popisovalo, mockrát přepisovalo. Mockrát přendavalo do jiných a jiných obrazů, jak to ten věk a ta mysl lidská stačila vnímat, jak... jak ten pokrok tehdy vypadal. Čili my musíme si uvědomit, že když se tohleto tam říká, tak se musí na to jít zcela jinak. Zkušeností za časem a za prostorem a ta vypadá tak, že totiž dříve než cokoliv bylo, člověk jest u Boha. Ne byl, jest u Boha. On jest u Boha. Teď jest tam také, jenomže si toho není vědom, rozumíte mně? si toho začne být vědom, tak tomu se říká spása, ale zase tam potom jenom je, a ne bude a ne byl. Čili byl on v domě Otcově? Byl. Ale on tam je, to například když si vzpomene tou vzpomínkou toho marnotratného syna. Tak ta vzpomínka je to minimum, jakým on ještě je v tom Otcově domě. Kdyby tam totiž nebyl, tak si nevzpomene, ano? Čili jinými slovy a z jiný strany řečeno, kdo si to vzpomíná u toho marnotratného syna na Otcovský dům? Člověk, který se stává něčím, tělem, ten si na to nemůže vzpomenout. Protože to tělo tam nebylo. Ale kdo si vzpomíná, to je jeho nesmrtelná část. Najednou za nějakých okolností, které jsou tam dost přesně vylíčeny, ta nesmrtelná část a její vypovídací schopnost se dostala navrch. A proč? Protože mu tam bylo zle, protože jedl s vepři, že nebyl spokojen a tohoto života se vzdal. Toho života jíst s vepři se vzdal. My bohužel všichni jíme s vepři, ale nevzdáme se toho, nám se to třebas líbí, že jo? Že to vepřový nebo tak nějak, že jo? Ale prosím vás, jemu se to znechutilo, a proto ten život vzdával, a proto měla nesmrtelná duše právo vůbec promluvit. Pán Bůh v nás se chová velice solidně a nevtíravě. Když mu nedáváme právo k tomu, aby promluvil, aby se ozval, tak se neozve. To je ta bída. My si myslíme, že je to nějaká vtíravá bytost, jenomže vono to nemá, řek bych, žádnou v našem smyslu měřitelnost, tomu říkám frekvenci, měřitelnost. A protože je to neměřitelné, tak všude, kde něco měříme, vážíme, usuzujeme, tam nemá místo Bůh. Tam se nemůže projevit. No a tak jsem chtěl říci, že u toho Boha se připravoval sestup sem do tohoto světa. Dávno než existovala tato planeta vůbec. A že ta doba toho ráje nebo pobyt v ráji, což něco začínalo, to bylo začínání něčeho, anebo končení něčeho. To byla věc stvořená. A toto stvoření zaručeně není mezi čtyrma řekami, jak se tam mluví v tom, to je symbol čtvernosti pomíjejícné- pomíjejíce pomíjející čtyrka, nepomíjející trojka je v člověku, ano? Tak ty čtyry řeky jsou symbolem pomíjející čtvernosti obsažené v člověku. To jsou vnitřní záležitosti, to je popis stavu, ano? Jak to v tom ráji vlastně bylo, že tam byly zúčastněny ty čtyry všechny složky, ano? Harmonickým způsobem, a proto ten člověk neumíral a tak dále.