Karel Makoň: 82-03 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Takže tady bylo všechno připraveno k tělesnosti, lidské tělesnosti, tak teprve ta lidská duše sestoupila sem do lidského těla. To je konec z kdy. Proč dané Ten proces sestupu od Boha na zem, do lidskosti, do tělesnosti, to je proces kontinuální, ustavičný, nikdy nezačínající, no, nikdy nekončící zatím, ano? Lépe řečeno. A protože je to kontinuální proces, tak jsou ještě bytosti připravené ke vtělení, které dosud nevodešly od Otce. Je tam ještě nějaká záloha živých bytostí, to řeknu hodně lidově, to potom možná řeknu trošičku líp, za chvilinku, jestli budete si přát. A tahleta část těch bytostí, která dosud neodešla od toho Otce, ta nemá za sebou tu protřelost světem nebo časoprostorem. A dokonce se jim nechce sem jít, rozumíte? Ono je jim tam dobře. A protože jim je tam dobře, a protože jsou ve stavu, kde se zahálet nedá, kde se musí pracovat daleko dokonaleji a beze zbytku, tam nemusí například spát, takže pracujete ve dne v noci. Ale ne, že mlátíte rukama a nohama, to je práce trošičku jiného druhu si to v tom nemáme mít představu, jaká je to práce. To je jako byste nic nedělali, ale je to... je to soustavná práce bez mezer. Ne takový propíjení všeho, co... co kdo dostal jako tamten marnotratný syn, ne? Nýbrž to je opravdová práce pro veškerenstvo. A ono se těmto bytostem odtamtud nechce. A pochopitelně, když se někdo vrátí nazpátek do toho stavu, ve kterém voni ještě, ze kterého vony se ještě nedostaly, lépe řečeno, voni se nedostaly ani do toho stavu, do kterého se teď dostal ten vrácený. Tak vony vidí, jaký je v tom rozdíl mezi tím, že tam zůstaly a mezi tím, že prošly časoprostorem. To je rozdíl tak velký, že by se to dalo symbolicky vyjádřit, že to musí jednoho dožrat, ne? Kdo je tam, kdo tam zůstane. Protože on se ničeho zlého nedopustil, světem se neprotřel, nic neprochlastal, nic nepromarnil. A přitom nemá tu čest toho, kdo se vrátil, viďte? A protože to je další vývojová fáze, kterou on ještě neprošel. Jisto je, že na tom jiném světě u Pána Boha je tomu bohužel tak, že se nikdy nikdo nemůže usadit na nějakém rohu a říci: dost, tady jsem zůstal. A to je všechno. Nýbrž musí pořád se přibližovat k věčnosti dokonaleji. Protože ta věčnost v sobě obsahuje nekonečný pramen moudrosti, lásky, existence. Je možno taky do nekonečna se přibližovat, že? Z toho, co konečného člověk na sebe vzal a z čeho se taky svlíká postupně. Jelikož tomu takhle je, tak se tam nezahálí na věčnosti. Nýbrž se člověk tím, že se ustavičně přibližuje k tomu Bohu, také musí ustavičně snažit něco dělat. Totiž vy dobře víte z zkušenosti, kterou máte, že chce-li se člověk přiblížit k Bohu tím, že třebas sedne do skvělé pozice koncentrační a skvělé cvičení, které je vyzkoušeno a... a které- kterému on věří, že to nemá ani zdaleka takový účinek, jako když se necítí oddělenou bytostí od svého okolí. A v tom stavu bez tohoto pocitu odděleno- oddělenosti dělá totéž, co předtím. Pak se to daří daleko lépe a účinek přiblížení se k Bohu je daleko mocnější. To je způsobeno tím, že vystihl základní věc. Pocit oddělenosti byl zrušen nebo částečně zrušen. A to je náběh na vědomě žitý věčný život. Kdo pocit oddělenosti, nežije fakticky věčným životem. I když si myslí, že je spasen. Vizte Totapuri, který radil Ramakrišnovi. On měl pocit, že on je na tom daleko líp než Ramakrišna a tak dál, přestože byl oddělenou bytostí. A to způsobilo, že vlastně se klamal. No, tak nevím, jestli jsem to vysvětlil. Ale důležité je si uvědomit, že člověk není nikdy hotov se svým duchovním vývojem. A že tedy se dostal do situace, tím že se sem vtělil, která ho předurčuje k ustavičnému vývoji bez konce. A jestliže si někdo třebas řekne: jsem svatý, nepotřebuju se zabývat třebas jinými lidmi nebo... nebo vůbec i svou svatostí nebo... nebo přibližováním se k Bohu, tak se v každém případě mýlí. Protože špatně hodnotí situaci. Jestliže dojem, že tam něco někde končí, tak přehlédl, že to tam teprve začíná, a to je špatné. Opravdu být informován o hlubinách, které nejsou těmi hlubinami, které se dají ještě představit, je myslím zbytečné být o tom informován. Protože člověk, to je, by si měl uvědomit, z jaké hloubky von je schopen jít. Z jaké hloubky von je schopen se vynořit. On totiž člověk je schopen se vynořit jenom ze své tělesnosti. Tak bych mohl říci jednu věc. Že celý vývoj, kterého jsme tady svědky na tomto světě, probíhá ve fázích. Z tu- ztělesňování se nebo ztotožňování se s tělesností a dbání tedy o tu tělesnost ze všech stránek, i když třebas přitom se snažíme o duševní život, to je, to sloužit tělesnosti, že ano? A vlastnictví a tak dále. Tak to je první fáze. Z této hloubky, z této hlubiny je možno se dostat nahoru jenom tím způsobem, že ten člověk je v nebezpečí života. Tímto nejhlubším způsobem se šlo na mě. jsem ten primitiv, kterýho tady vidíte, a který se právě tímto způsobem šplhal nahoru. Že totiž mu šlo o chřtán, od... od toho, začátku toho života, kdy si ani ještě neuvědomoval, že je člověk, ne? A potom se to ustavičně opakovalo na vyšší úrovni. Ale pořád to bylo totéž. Že mu brali jeho tělesnost, ano? Jednoduše se s tolik neztotožňoval, přeci pořád mu ji ještě brali. Tak to je ta hloubka, ze které je člověk tady schopen, nejhlubší hloubka, ze které je schopen tady jít, když se ztotožňuje s tělem anebo když mu na těle záleží. Jako mně třeba v tom koncentráku znovu začlo na těle záležet. To je stejné, jako bych se byl s tím tělem ztotožňoval. Jiná hloubka je duševní hloubka. Toho, odtamtud si člověka může Bůh pozvat jenom tehdy, když ten člověk po duševní stránce propadne. To znamená, neobstojí sám před sebou ani před Bohem. Vy to vidíte na příkladech apoštolů Páně. Svatý Petr, když zapřel Ježíše, neobstál sám před sebou, hořce plakal a odešel z místa. To znamená, nechtěl o sobě vědět. Viděl jakej je padouch. To byla hloubka duševní tísně, která ho povznesla nakonec k tomu Duchu svatému, zrovna jako ty ostatní, kteří ho nezapřeli. Jenomže tahleta hloubka je jinou hloubkou, než ze které je ještě dále možno jít. Třeba nejvyšší hloubka, nejhlubší hloubka, kterou člověk tady může dosáhnout, je hloubka přináležitosti. vám to musím vysvětlit. Člověk tady na tomto světě náleží napřed tělu, potom své duši, ne? Když se dostane dál, nějaký ten špriclíček, a potom přináleží Bohu. Jestliže přináleží Bohu, a je mu tato přináležitost upírána, tak to je ta nejhlu- nejhlubší hloubka tedy, ze které se vyjít nahoru. jsem četl od Bubera Martina: Extatische Konzeptionen, Zpovědi extatické. To je skvělé dílo, kde von vykládá, jak lidé prožívali různé extaze a také poextatické stavy. A některé z nich byly stavem velice zoufalého člověka. Protože to, co tam zažili, tu přináležitost k Bohu, že jemu patřili, že u něho byli, že byli jedno s ním. A teď z toho museli vypadnout zase do té... pustiny tohoto života, kterou my za pustinu nepovažujeme, pokud jsme nepoznali nic jiného, ne, lepšího, vyššího. Tak to je pro nesnesitelné. Oni by radši spáchali sebevraždu, než aby zůstali naživu. Také dejme tomu, ve starověku všichni stoikové, jakmile zažili extazi, tak okamžitě po spáchali sebevraždu. Jeden za druhým, Zenon i ostatní, ano? Protože nemohli pochopit, proč by tady měli být, když už... byli předtím ve věčnosti. To řešení nepovažuji za správné. To prostě tady je vidět, co všechno dokáže hloupého extatik. On se pořád svým způsobem rád. A rád se způsobem pro nás nemístným, nemyslitelným, protože my se máme rádi pro svou hloupou tělesnost. Na to von se dívá spatra. My se máme rádi pro své duševní vlastnosti, že jsme takoví nebo takoví, že ano? bych toto nedokázal to, co on dokázal a tak dále. Takhle se hodnotíme, a proto se máme rádi. A nebo se... nebo se máme rádi také, protože patříme Bohu. Že jsme ho třebas zažili, že jsme zažili sounáležitost s ním. A tomu říkám přináležitost, tedy sounáležitost s někým takým, například s věčnou bytostí. To je největší hloubka, kterou tady může člověk dosáhnout. Jestliže je z vytržen, a musí se tedy vzdát, protože mu dále nekyne, tak to je moment, při kterém když si nezoufá a nespáchá sebevraždu a tak dále, může být vynešen opravdu trvale nahoru, ano? Ovšem musí to snášet s klidem, to je velice obtížné. Proto extaze jsou problematická záležitost vůbec. A musí zase s klidem se snažit, to je těžko, to je špatně vyjádřeno, zase s klidem musí očekávat nový příchod Páně, bych tak řekl, ne? ctnost. Obyčejně tomu nerozumí, proč ten Pán přichází, že si nedovede pomoci a vlastní vůlí by to ani nedosáhl. To jsou lidi, kteří zažili extazi a podruhé ji nezažili, protože podruhé na to šli z vlastní vůle. Poprvně na to z vlastní vůle nešli, a proto to šlo. Ale když jde na extazi někdo z vlastní vůle, tak ji nedosáhne. Z vlastní vůle nikdo extazi nedosáhne. Takovou extazi, kde by se stýkal vědomě s Bohem. Tak to jsou ty hloubky lidské, lidských možností. si netroufám o dalších hloubkách mluvit, jo? Prominete mi. To stačí. Člověk jest nebo cítí se být něčím pomocí rozumu a pomocí smyslů, citů a tak dále. To znamená, on se cítí být tím, čím je, jenom pomocí těchto filtrů. Těchto filtrů vědomí Božího. Uvědomte si, prosím vás, laskavě, že když se díváte, že se to nedíváte vy, nýbrž Boží moc vás- vám umožňuje, abyste se dívali. vás nechci přivádět k panteismu, to ne. Ale je to moc Boží, která způsobuje, je tady tok Boží moci z našich smyslů, přefiltrovaný je naší tělesností, že my se díváme, že vidíme toho, toho a tak dále. Že my vnímáme jinými smysly, že my rozumujeme a tak dále. Uvažujeme, citově se angažujeme. Čili, je-li tomu takhle, a tak si musíme říct, že jsme, že se cítíme být právě jenom tím, co nám ta naše úroveň filtrů přetlumočí, ne? Propustí, přefiltruje. To nám neříká nic o tom, čím fakticky jsme. Nýbrž nám říká jenom něco málo o tom, čím se momentálně cítíme být. A to je veliký rozdíl. Tak musíme rozlišovat pocit bytí a bytí samo. Bytí bez pocitu je také bytím. Pocit je určité chvění, rozumíte? Chvění mysli, citové a tak dále, smyslů, frekvence záření. To všechno jsou, to je obsahem, vnitřním obsahem pocitu. Ale bytí za těmito pocity není vázáno na žádný filtr, na žádnou- žádné omezení tělesností nebo čímkoliv jiným. A jest možné teprve tehdy, takový ten, takové to bytí je možné teprve tehdy, když člověk dokonale do posledního vrcholu možného využil vzestup pomocí pocitu. Pomocí pocitového bytí, pocitové bytí musí býti využito. Abyste mohli se ocitnout v bytí za pocitem, ano? A toto bytí za pocitem je přebývání v Otcově příbytku. No. Dobře. Tak jsem v tom blahopřání napsal tohleto: lidé v tom životě se snaží všelijak vycházet se svým okolím. Ale manželství je jedinečná příležitost v tom, že člověk musí, nechce-li se dát rozvést, vycházet se svým partnerem. A toto přinucení, když se dělá jako požehnání, když se provádí jako požehnání, které člověka potkalo. Když to znamená dobrovolnou komunikaci s druhým, přináší takzvané narovnání cesty. Daleko dokonalejší narovnání cesty, než jaké přináší modlitba nebo jakákoliv jiná hodnota. Protože právě musí probíhat pořád. K modlitbě si můžeme sednout a můžeme zase od odsednout. Ale od manželství se nedá odsednout. Tam například jsou děti, to všechno je takové společenství trvalého charakteru, které člověk musí brát nikoliv tak jako, tady je manželka, tamhle jsou děti, nýbrž to je můj úkol. To je můj úkol přistupovat k tomu, jako ke svému úkolu. Řešit nové jako úkol, a pokud se člověk dostane dál, jako úkol od Boha. Ovšem upozorňuju na jednu věc. Že by se mohlo stát, kdybyste toto předčasně dělal někdo, že by ten partner to vyčíhl a začal by z toho těžit, že ano? Ježíš Kristus radí brát od Boha život jako úkol od Boha teprve tehdy, se narodí Ježíš v Betlémě. Pak může totiž bezpečně rozlišovat, co je správné a co je nesprávné, že rádce v sobě, ne? Takže on byl oddán svému okolí teprve tehdy, když byl narozen v Betlémě. Před narozením v Betlémě nebyl oddán svému okolí. A neradil nikomu, aby se slepě okolí oddával. Těm, kdo šli předtím- před ním. To byly strohé zákony a tak dále, to vám nebudu tady vykládat. jsem to takhle dlouze samosebou neříkal, tam to bylo jenom na jedné stránce. Říkal jsem, jenom vysvětlím trošičku tu napřímenost cesty. Napřímenost cesty v manželství spočívá v tom, jenom toto jsem tam napsal, že člověk nepatří jenom sobě, nýbrž patří stejnou měrou, pokud to dělá dobře, i tomu druhému. Čili vychází sám ze sebe. A protože vychází sám ze sebe, je na cestě do věčného života. Neboť není možno do věčného života vstoupit jinak než cestou od sebe tam. A ne od sebe přes tamto zase k sobě, to je nesprávné. Tak to dělá většina mystiků, že dělá duchovní cvičení jenom pro sebe a zase se vrací k sobě a tak dále. To je původ- původní možná, ta vnější fáze dobrá, ale nevede na konec. Musí nakonec to udělat tak, že od sebe bude odcházet k Bohu, ne? A ten člověk, který žije manželským životem... manželským životem spravedlivě, to znamená snaží se svému partnerovi v tom, co je správné vyjít vstříc a pro ně- jen, co je správné a obětovat se pro něho, ten fakticky není tolik svůj. nestojí před ním nebo mezi ním a Bohem ta největší překážka, vlastnění sama sebe. Možná, že žije překážka další, vlastnění toho druhého. Ale je to přeci jenom někdo druhý. A to není tak, možná, tak přiléhavé na tělo, jako když vlastní člověk jenom sebe. Tam není vůbec žádného východiska od sebe. A tak jsem říkal dívce: takže tady, když člověk např- začne napřimovat svou cestu tím, že se naučí odcházet od sebe, nezištně od sebe pro druhého, tak je na dobré cestě k tomu, aby vůbec od sebe odstoupil. A pokud to dělá nezainteresovaně, ocitne se bezpečně v náruči Boží, ne? Jen se musí začít konkrétně, prosím. Nejvyšší je us- v lidském životě to, když ztrácí vědomí o sobě pro toho druhého. To je báječné. Když najednou v jeho mysli existuje jenom ten druhý, a nic jiného. To je tak blízko Bohu, že Ježíš Kristus neopomněl nikdy na tohleto ukazovat. Samaritán ošetřující nepřítele, dokonce nepřítele, copak dítě, to je přítel, ne? Nepomyslel vůbec na sebe, že tady myslí, že tady ošetřuje nepřítele. Nechal tam dokonce peníze, aby mohl být ošetřován i nadále, ne? A to si můžete uvědomit, že tak je to i s vděčností dětí. Že jednou třebas nebudete mít právo, žádat od nich vděčnost za to, co jste do nich vložila. Protože jste to měla vložit neosobně pro věc. Protože je to dítě, které samo nemůže žít a potřebuje vaší péči, ne? To je ten princip věci. A jestli je dovoleno také působit na partnera životního, když člověk právo vlastně zlepšovat jenom sebe, zlepšuje se s prací na sobě, sebe vlastně. A bych řekl, to právo působit na partnera vzniklo tím momentem, když svůj život spojil s jeho životem. Jestliže opravdu šlo o spojení jeho života s životem partnera, tak tím vznikají četná práva. Jsou na jedné lodi. A jestliže by na lodi dva jednali jinak, tak to nebude dopadat dobře s tou lodí. A musí se domluvit o způsobu soužití. A ten způsob soužití spočívá především v tom, že jeden sleví z toho svého na úkor svůj a ve prospěch druhého. To ne z vypočítavosti, jako když mně uděláš ty tohleto, udělám tobě tamto. Takle by neměli nikdy spolu manželé mluvit. Nýbrž proto, že je to životní nutnost, aby táhli za jeden provaz, kde jenom to je možné. A protože jsou některé oblasti, kde to vůbec možné není, tak především by bylo třeba si uvědomit, kde to možné není a tam toho partnera nenutit. Ale mít ho k tomu, kde to možné je, a kde to možné není. A vono pro inteligentní lidi stačí říct jenom, kde to možné není, to ne. Možné to není tam, kde jde o do- vo individuální přístup toho člověka, dejme tomu k Bohu nebo k jinému člověku, k situaci. K situaci musí každý přistupovat po svém. To mu musí být ponecháno na jeho vůli, aby po svém mohl se situace zhostit. Neboť v ruce jiné prostředky než ten druhý. A kdyby se nutil ten druhý prostředky toho partnera působit, ne svými vlastními, tak by otupoval ostří svých prostředků. Nemohl by vůbec zásadně dobře zasáhnout do věci. On přeci může jenom svým osobitým způsobem zasáhnout. A třebas nezasáhnout. A tím udělal více, než kdyby zasahoval jinými prostředky, než které jsou mu vlastní. On musí prostě zasahovat svou celou by- bytostí nebo tím, co je jeho. On když zasahuje totiž tím, co je jeho, co považuje za svou vlastnost, za svou schopnost nebo neschopnost, tak on tím uplatňuje sebe a tím se vlastně sebezhošťuje. A ono je důležité, aby tím sebeuplatněním nejenom nabýval na vědomí své důležitosti, ale také se rozdával. Správné sebeuplatnění je rozdávání se sama sebe se... se s někým jiným, ne? A jestliže to tuto povahu činnost partnera, tak pak samozřejmě k tomuto je možno mu jenom přisluhovat, ne se mu do toho plést. Totiž my jsme lidé s křesťanskými předsudky. My si myslíme, že se používat to dobré, co v nás je, ale toho špatného se máme vyvarovat. To říká svatý Pavel. Ale ono to tak doslova nepla- neplatí. Protože jak říká Pascal, ho tam cituju francouzsky na tom jednom místě, jestliže se říká: zabíjet je chybné, je špatné. Tak je to pravda, protože my rozlišujeme dobro a zlo a zabíjet je špatné. Ale kdyby v přírodě se nezabíjelo, tak na úrovni přírody zabíjet se musí, to by to všechno zbujelo. To by to přerostlo všem přes hlavu. Jestliže se řekne, je dobré se ženiti, tak to platí jenom částečně, relativně. Když se řekne, je dobré se neženiti, kdyby jako to mělo platit absolutně, tak vyhyne lidský rod a tak dále. On tam prostě ukazuje, že pojetí dobra a zla je relativní. A tam se svou poučkou končí. bych šel kousek dál za toho Pascala. Jestliže mám nějaké špatné vlastnosti, třebas mě- dávám se něčím unést, kam bych se neměl nechat unést, tak je třeba, abych to konstatoval. Abych to o sobě dokázal pozorovat. Teď jsem se dal unést, co nejdřív se, to konstatovat nebo si dát poradit partnerem. Protože ten to pozná snáz a říct mu: prosím tě, jakmile zase vyletím a někam budu mířit, kam nemám, tak buď tak dobrá a řekni mně: teď si uletěl. Jo? A proč? Ne, jako výtku. Nýbrž jako připomínku, že to je moment velice plodný, kdy... kdy von vystihl ve svém životě, jak ze sebe vyletět, hm? Z kůže přímo. A to je nutné umět z kůže vyletět. Kdyby se této situace, této emoce ten člověk chytil a tu emoci okamžitě obrátil na Boha, tak by se podobal tomu Latu- Latemu, který se hádal s manželkou, a kterému poradil Ramakrišna, aby se hádal s bohyní Kálí. A von tím způsobem zvítězil. Nebyl jiný- von neměl jiný dobré vlastnosti, než se doved bezvadně hádat s manželkou, že ano? Nic jinýho neuměl. A tomu půs- tomu způsobilo, že se spojil s Bohem vědomě, ano? Tak chtěl říkat, že u těch manželů by si měli ověřit, že by měli být vděčni za to, že ten druhý neosobně připomene: nezapomeň s tuhletím jít k Bohu. Nezapomeň tuhleto obrátit na Boha. Potom mně dodatečně ještě vynadáš, co ti ještě zbyde síla. A když... když zbyde tomu partnerovi více síly, než by mělo- bylo slušné, tak to s to... to si s tím málo odešel do Boha, rozumíš? Kdyby člověk s tou emocí odešel do Boha, tak by opravdu se stal extatikem, tak by tam, se tam vsunul. No, to je velice prostá záležitost. Buddha říká: ke stvoření, vlastně ke vtělení, je třeba tří věcí. Muž, žena a to něco, co se chce vtělit. A o tom, o těch prvních dvou prostředcích, nebudeme tady debatovat. Ale o tom něčem, co se chce vtělit, jsme dosud málo mluvili. Lidově podle klasické teorie indické, lidově ovšem jenom pojaté, se člověk vtěluje z jednoho života do druhého, ne? Ale to platí o Indii, snad beze zbytku, pokud ti lidé tam svou vírou v převtělování na to působí. Říkám: působí na toto převtělování vírou v převtělování. Kdyby touto věrou v převtělování na to nepůsobili, tak by ani tam to nepůsobilo. Ale Indové mají jedinečnou schopnost, která za sebou tradici víc než dva tisíce let, že se naučili vtělovat. Kdežto u nás jsme se převtělovat nenaučili. My se nemů- neumíme převtělit. bych těžko o vás, o někom mohl říct, že jste převtěleným tím a tím. Nemohl. Nemám o tom žádné zprávy, nevím nic takového. A nemohu ani o sobě říct, protože to přečesávám indickou teorií a říkám to jinde. Že jsem převtěleným tím a tím, ne? Prosím vás, tohleto berte s rezervou. Protože co je to, to něco, co se chce vtělit, tímhletím není vysvětleno. Nýbrž jenom je to, se to obchází. to tedy vysvětlím. V okamžiku smrti, když umíráte přirozenou smrtí, nenásilnou, tak se sbalí, jak jsem tady dneska říkal, čas a prostor na okamžik. To znamená, vy ten život svůj, který jste tady prožili, najednou vybalujete v celé těžkopádnosti, při které von tady třebas probíhal desítky let. A zmocňujete se ho ve své mysli v určitém okamžiku. To je vlastně sbalení dlouhého času do malinkého ranečku, nepatrného ranečku. tomu budu říkat ranec radši, do rance, který není v času a v prostoru, pokud se úplně sbalí. Když někdo u Moodyho třebas nebo jinde, ještě vo tom nějak podává nějaké vědomosti, to ještě není úplně sbalený čas a prostor. To je teprve zkrácený nebo zredukovaný na minimum. Ale když to jde ještě dál, tak se celý ten život promění v jeden jediný okamžikový dojem. A ten dojem nemá časoprostorovou povahu, nýbrž povahu bezčasovou, bezprostorovou. A proto se vejde k Bohu, proto může být u Boha. Proto si ho může na sebe vzít nesmrtelná duše, která aneb budete překážet jenom částečně, že to je totiž nabaleno něco z tohoto světa. Tak to je ten dojem o životě. Pamatujte si, že v okamžiku smrti, když člověk normálně umírá, si dělá dojem o tomto životě, který se tou chvílí přestěhovává do věčného života. A tam, řeknu to lidově, čeká na vtělení. Ale to je to něco, co chce vtělit. Protože to bylo, že to byla výpověď o tom, co tady dělal, co tady člověk chtěl žít, jak chtěl tady žít. Je v tom obsaženo i to chtění. Ale vedle tohoto dojmu zůstává paměť... zůstává paměť, zkušenosti z tohoto světa. Pamatujte si, že paměť nikdy se nedá vtěsnat do neprostorové záležitosti, bezčasové. Paměť vždycky povahu časoprostorovou. Čili ta nemůže a nemá přístup k Bohu. Ten dojem o životě, to není paměť, prosím vás, to je něco jiného. To je všechno dohromady sbalené do bezčasového, bezprostorového klubíčka, bych tak řekl. Ale paměť o tomto světě je něčím zcela jiným. A s touto pamětí člověk odchází na takzvaný druhý břeh do astrálu, ano? Je to způsobeno tím, že k dispozici zase tělo. Kdyby neměl k dispozici zase tělo, v tom případě astrální, tak nemůže zachovat paměť. Ale protože vlastně obdobné tělo, jako je tohleto, může býti paměť zachována. A může se tam žít druhým životem a zase tam může skončit druhou smrtí, jak o tom povídá Evangelista. Čili tady se život rozpolcuje na dvě části, na část dojmů a na část paměti, ano? A teď ty dojmy u Indů, jejich cesta, bych tak řekl, jejich cesta nazpátek do vtělení je řízena. My o tom nemáme zkušenosti. Nechtějte řídit dojmy z tohoto života, taky se s tím dojmem nesetkáte, možná třebas vůbec, tak aby se mohli převtělit třebas, kam byste si přáli. No, možná, že by to vyšlo, možná že ne. Ale nebudeme o tom tady debatovat. V každém případě je nutno vědět, že život paměti nebo život s pamětí, je život jiného druhu než ten, kde se paměti neužívá. bych to řekl zase z druhýho břehu. Nemyslete si, že Pán Bůh potřebuje paměť, aby všechno mohl řídit. Ten by měl hlavu jako To je jiný princip než pamětný, kterým všechno řídí, naprosto nepochopitelný pro nás. se pokusím ho trošičku vysvětlit, jestli to pude. Co řídí činnost stroje? Strojník, dejme tomu, ano? A na čem je závislá ta činnost stroje? Ne, nejenom na tom strojníkovi, na tom, na energii, která do toho odněkud plyne. Nýbrž také na funkci přímo, na konstrukci toho stroje. Ta konstrukce toho stroje se skládá ze dvou částí. Stabilní základny a z pohybové, která vykonává nějakou činnost. Takže dejme tomu auto stabilní část karosérie a pod o kola a písty a to všecko, co tam v tom je. A kombinací těchto dvou stabilních a pohybových součástí to někam dojede třeba, ne? A zrovna tak třeba, lépe je to ještě znázornit u stroje stabilního, kdy je zase někde v továrně na betonu, šrouby. Protože je zasazen do toho betonu na šroubech, je schopen nahoře se pohybovat tím soukolím a něco třebas vyrábět. Tak kam mířím? Že totiž existence lidská dvě části: stabilní, o které nemáme tušení, protože ta sama nic nedělá. My máme vědomí jenom toho, co se děje. Ne toho, co se neděje. to přerovná náboženskou nebo filozofickou podstatu věci, tedy člověk v sobě oblast mě- nedění, které si není vědom a oblast dění, kterou manipuluje a je si vědom. A tuto oblast dění považuje za jedinou skutečnost, protože je si vědom. To je materialistický způsob myšlení, který z stránky zvnějšku je správný. Ale nedomýšlí věci z druhé strany. Že opravdu v tom lidském stroji je všechno také závislé na tom nedění, jako na tom hmotném stroji. A tohleto nedění je opravdu tím, jak to jmenuju. To znamená, dokud se něco v člověku děje, není schopen si být vědom toho, co se v něm neděje. To je také ale něco. Jenomže to není v oblasti dění, je to v oblasti nedění. A proto to považujeme za neskutečné. Jakmile se ale dostanete do oblasti nedění, tak máte vždycky tendenci obdobnou tomu materialistickému myšlení. Že toto dění považujete za neskutečné, za máju, protože to nic není- nemění na podstatě neměnné, to je tohoto světa. A je to jenom takové, jak říkal Vivekananda: vlnění na oceánu Božství, že? Ale samotný oceán to není, jenom lehké vlnky na jeho povrchu. Tak takle si to vysvětlujou ti Indové. bych u toho zůstal nebo bych z toho vyšel při dalším výkladu. Jestliže tedy se člověk vtělí do tohoto světa, tak po svých rodičích zdědí jejich vlastnosti. tomu říkám genetický zápis, ano? Kromě toho genetického zápisu k dispozici něco, čemu jsem říkal předtím ranec nebo rance. Tady všude existují ty zkušenosti nejenom genetické, ale přeměněné na bezčasovou oblast v podobě dojmů. A to je to něco, o čem praví Buddha, že se chce vtělit. A tohleto, ta tendence tohoto, že se to chce vtělit, využívá se při narození člověka, že rovné s rovným nebo podobné s podobným se snáze stýká. Takže když ta genetická základna, ten genetický zá- zápis určitou povahu vhodnou nebo podobnou s tím dojmem v tom nějakém ranci, tak ten ranec se přilepí na tu lidskou bytost, ano? A on dojem třeba, že se znovuzrodil. Jenomže ouvej. Ona se tam na... na nikoho z nás nepřivalí jenom jeden ranec. Protože ten genetický zápis není tak jednoduchý, mnoho prvků, přitahuje mnoho ranců a mnoho součástí těchto ranců. Tak se nalepí na člověka z mnoha ranců něco, takže se v Evropě stýkám s lidmi, neříkám v Asii, tam ne, v Evropě stýkám s lidmi velice složitými, kteří mají ze všech možných koutů něco sehnáno, na svůj genetický zápis přilepeno. A voni neví, čí jsou. Nedovedou k ničemu zaujmout jednotné hledisko. Ničemu ne- se neda- nedokážou odevzdat úplně, ničemu úplně nepatří. Na rozdíl od toho jsou oportunistický, jdou s větrem, kam je vhodno jít, aby to jako to dobře vyšlo, né? Prostě bezpáteřní jsme všichni tady v Evropě. A to z toho důvodu, ne naší vinou, nýbrž složitostí našeho genetického zápisu, který zase tisíciletí se tady kreslil jinak než v Indii. se ještě zase zmíním o tom genetickém zápisu, že ten je základem toho převtělování. Že totiž v Indii nějaký král Ašóka asi roku dvě stě sedmdesát čtyři před Kristem si vzpomněl, že zavedou převtělování tak, aby se lidé převtělovali jenom v určité kastě a tam v určitém řemeslu zase. To znamená, aby třebas tanečník se zrodil zase do rodiny tanečníka. A když se to potom děje mnoho vtělení za sebou, třebas deset vtělení za sebou, tak ten tanečník, který z čista jasna tam se od úč- od útlého mládí a mistrně, že v sobě vedle toho zápisu, vedle toho balíku, také genetický zápis svých deseti předchůdců pokolení lidských. On se opravdu vtělil na pravém místě. Do toto je možno vložit jeden jediný ranec, do takle připraveného genetického zápisu. Takhle připravený, vědecky připravený genetický zápis v Evropě vůbec neexistuje. Nikdo ho nemáme. Takže když třebas o sobě řeknu, že jsem tím a tím zrozeným z minulého života, tak do jaké míry to platí? Teď dávejte dobře pozor. Když jsem se narodil, tak jsem byl zdravý. I ta levá ruka byla zdravá. Ten genetický zápis se spojil s rancem, který odpovídal zdravému dítěti, ano? Jenomže to dítě nezůstalo dlouho zdravé. Od půldruhého roku mělo zánět toho kloubu a tak dále a vzali mu vědomí jeho tělesnosti. On se přestal ztotožňovat s tělesností, a v tu chvíli mu tam v tom genetickém zápisu vznikla mezera. Tam vznikla volná plocha, balík, nový dojem. Tam jsem získal nový dojem. Prosím vás, proto, že jsem získal dojem, který byl křížený s- se Starým zákonem a Čínou, ne? A tento dojem vedl k tomu, že jsem měl fanatickou snahu dělat to, co je správné. A podle Izraele je správné to, co je ctnostné. A podle Číny je správné to, co dělám bez ohledu na to, jestli je to příjemné nebo nepříjemné. Úplně podle jiného hlediska. A tyto dva rance se ve mně setkaly. Takže jsem od těch tří let zároveň dělal to, co jsem považoval za správné podle... podle Izraele a zároveň jsem dělal to, co nedbalo na to, jesti je to příjemné nebo nepříjemné. Bylo-li to nepříjemné, tak jsem říkal: to je veliký hřích, že je ti to nepříjemné, když je to správné. Ta kombinace tady byla nutná, tak je to v pořádku. Budeš to dělat, protože je to správné a nebudeš se tomu vyhýbat, protože je to nepříjemné, rozumíte? A tak jsem se dostal k těm sedmnáctým letům svého života. vám tyto věci líčím jenom proto, abyste pochopili, že se nezrodí člověk v okamžiku, s tím rancem v okamžiku narození, nýbrž že různě, v různých dobách přijímá další rance, nebo dokonce některé rance jsou mu odnímány, ano? Tak mu, kdyby mu byl odňat ten hlavní ranec, pro který se on zde vtělil, tak on musí zemřít. Najednou umře z důvodů, řekne se, nějaká choroba se vždycky vynalezne, od toho máme lékaře, ne? Ale ve skutečnosti to nebyla ta choroba, ta byla následkem určité hlubší příčiny. Že se člověk zhostil nějakého rance, ze kterého vůbec byl schopen, při kterém byl jedině schopen žít na tomto světě. Odevzdanost k Bohu je obyčejně záležitost, které se zhošťujeme téměř vždycky špatně. Myslíme si, že se odevzdáme Bohu tím, že zavedeme nějakou praktiku vyprazdňování mysli a nějaké vnitřní modlitby. Bohužel, s odevzdaností Bohu to málo společného. Téměř nemožné, je téměř nemožné odevzdat se Bohu, ne- nenaučil-li se člověk odevzdávat zde, v tomto světě sebe, věci spravedlivé, bez ohledu na sebe, bez osobní zainteresovanosti. Jestliže se člověk naučí zde bezpečně oddat se věci, kterou považuje za správnou, třebaže se mýlí, tak na tom nezáleží. Věci, kterou považuje za správnou a zapomněl přitom na sebe, tak ten je připraven k odevzdanosti Bohu. Vizte svatý Pavel, vraždil křesťany, ne? Ale byl přesvědčen, že je to správné, že jsou to kacíři, ne? Čili nebylo mu to považováno, mýlil se, nebylo mu to ale považováno za zlé. Nýbrž měl čáku pro pravou oddanost nebo odevzdanost Ježíši Kristu. A tu prokazoval potom na každém kroku svého života. Je to tak pravda? Protože to napřed natrénoval ve světském životě, že ano? Ale to jsem vzal krajní případ. Vy můžete to trénovat daleko lepším způsobem, než vraždit křesťany, pochopitelně. Vy můžete ve svém prostředí provádět něco, co vám zaručeně nic nevynese, ale co je správné. A jestliže to takhle provádíte, ale neobrací se- neobracíte se přitom na sebe ani zpětně neprovádíte něco, čemu se říká zpětná vazba na sebe, tak se správně odevzdáváte. A této průpravy je zapotřebí. Protože jestliže se potom odevzdáte Bohu, ale neumíte, nedokážete se nevracet od odevzdanosti k sobě, tak všechny užitky z toho odevzdání zase rázem promrháte. vám to řeknu třebas. Jestliže člověk pocit, že udělal něco dobrého po tom, co to dobrého udělal a těší se z toho pocitu, blaží ho to, jo? A je sám se sebou spokojen, vzal odplatu svou. Takový člověk, když se odevzdá Bohu, tak najednou zjistí, že ten Bůh si ho bere, ano? On to tu první fázi uměl dobře, takže Bůh si ho bral. Ale Bůh člověka nevrací člověku, když on si toho člověka nechává. A to v člověku působí velikou úzkost, bázeň, strach. Takže ten člověk utíká z tohoto stavu, a tím ten užitek toho stavu je nulový, ano? Protože on se neuměl nezainteresovaně o něco zajímat pro věc dobrou, rozumíte? On pěstoval zpětnou vazbu k sobě. A tady není z tohoto stavu spojení s Bohem cesta zpátky. Jestliže však ta cesta zpátky přesto je, u někoho nemá tedy být, bych tak řek- řekl, tak to znamená jenom extazi, a ne trvalé spojení s Bohem. A to je chyba. Vivekánanda říká, že spojení s Bohem závisí na kvalitě cesty. Jestliže jde člověk třebas cestou lásky, tak na pozadí svého vědomí, jako úzký pramínek oleje přetékající z horní nádoby do... do dolní, přetéká vědomí Boží v podobě lásky, pociťované jako lásky Boží v člověku do jeho lidského vědomí. A je to ten stav spojení s Bohem, trvalý stav spojení s Bohem, bhakti jogina, který spočívá v tom, že on si je vědom toho, že nemiluje on, nýbrž miluje v něm Bůh, rozumíte? Že je to láska Boží, která v něm působí. A když tohleto předvedl džňana jogin v podstatě, Vivekánanda na bhakti joze, tak to mohl předvést na kterékoliv jiné józe. Jenže tam zase východisko je jiné, tím že někdo poznává, ne? Tak to poznání přeplývá do jeho vědomí, poznání Boží přeplývá do jeho vědomí bez mezer. Bez mezer po stránce, že jestliže člověk do toho vkládá svoje úvahy, a von musí bohužel úvahy do života vkládat, jak je tam zapsáno, je, tak to je v pořádku. Jestliže musí tam vkládat úvahy, tak to vědomí o poznání Božím je málokdy dokonalé. Tam totiž ta cesta je daleko, řek bych, ošidnější než cesta lásky, není tak prostá. Jelikož tady se může ten člověk opírat jenom o jednu věc, o přítomný okamžik. Jestliže žije intenzivně v přítomném okamžiku, tak to poznání Boží se hrne a nemá překážek. Jestliže však zabíhá z přítomného okamžiku do minulosti nebo sní o budoucnosti, tak ztrácí tento vhled do poznání Božího. Protože on není ani budoucnost ani minulost, on je přítomnost, věčná přítomnost, která nikdy nekončí. Čili jenom v se může při této cestě... cestě poznání setkat s Bohem. Čili tady vidíte, je to velice obtížné pro člověka, který není do toho zasvěcen a nemá opravdu zasvěceného učitele, který by ho do toho uvedl. tuto cestu nemám vykládat, tak přejdu na další, cesta in- té- é- cesta jiná je cesta existenční, ne? A to je cesta také velice často rušená tou existencí lidskou, neboť člověk tu svou existenci ztotožňuje se svým tělem. A jakmile ji ztotožňuje se svým tělem, tak zabraňuje proniknutí podstaty existence Boží do lidského vědomí. On musí se přestat ztotožňovat s tělem, a pak se okamžitě začne projevovat existence Boží. Ovšem musí se přestat ztotožňovat i s astrálním světem a se všemi ostatními šaty, které tady můžeme na sebe vzít. A to je potom také spojení s Bohem přes existenci. To je cesta izraelská tohleto. Na duchovní cestě je velice důležité, aby člověk našel smysl života, třebas světský, to je jedno. Jestliže, dejme tomu, kdokoliv ve Starém zákoně, třebas ten celník Matouš našel svůj světský smysl života v tom hýření, v tom lehkomyslném životě, našel ho ten smysl, Ježíš Kristus ho proto nezavrhoval. On ho pro to mohl potřebovat. Jestliže nějaká prostitutka našla smysl svého života dosavad, ne? V tom co dělá, on ji proto nezavrhoval. Vona hledala a von ten Matouš hledal a všichni ostatní hledali nový smysl. Zaměnili ten minulý za nový. Ale kdo je schopen starý smysl zaměnit za nový, když starý nemá. Musí starý kabát sej- sejmout ze sebe a nový odít, nemůže si ho nechat ten starý a nemůže dělat na něm záplaty něčeho nového. To se všechno roztrhá, to tam Ježíš Kristus v těch podobenstvích nádherně říká, že ano? Čili opravdu je třeba skokem, řek bych, zmocnit se nového smyslu, neohlížet se dozadu, najednou se rozhodnout. Třebas po zralé úvaze, ale vždycky jenom tehdy, jsem dovršil ten smysl. Nebo jsem pochopil dosavadní smysl, abych měl co obětovat. Jestliže třebas nemám co obětovat, tak to není pravej duch cesty. Tam je třeba sebe obětovat, sebe vzdát, sebe. například v těch sedmnácti letech, jsem se vzdal svýho života přírodovědce. To nebylo, v dneš- dnešních mých očích to není nic. Ale tehdy to pro bylo všecko. To je důležité, že to tehdy bylo všecko. A proto to mělo za následek ten skok kvalitativní, že ano? Takhle to musí vypadat v životě každýho člověka a buďte bez starosti, proběhne to zrovna jako u mě, a to proběhne u každého z nás. Jenomže musí být nějaký smysl nalezen a tamten smysl zase další naleznout. Když například byl bych třeba lékařem, tak bych nacházel, musel najít v tom svým lékařství, jak si pomáhám lehkým způsobem, u lékaře se to snadno ukázat. bych si našel v tom svým lékařství smysl svého života, že? A tehdy bych přišel na vyšší smysl života, třebas léčit lidskou duši. Tak bych nedělal to tím způsobem, že bych říkal: tak pacienti marš, od dneška se neléčí tělo, dneska se léčí duše. Nýbrž bych k tomu léčení těla přidal psychoterapii, zaručeně. Nějaká paní Kamenická, to je léčitelka, není to žádná lékařka, ale velice úspěchy. Říká: jestliže pacient neodchází z ordinace s dojmem, že je napolovic zdráv, on ten... on ten lékař to dělá špatně. Ten musí do toho vložit víru v uzdravení, ne? A to je psychoterapie přeci, to se nesmí podceňovat. Proto je lékařům obecně zakázáno říkat o nějakých chorobách, jaká to je, že? To je správné. Jestliže třeba byste se chtěli dos- domoci pomoci nějakého světce, tak vás upozorňuju na jednu věc. Že on je na úrovni, ze které nemůže působit na naši úroveň proto, že mu nedovolujeme, aby tady působil, i když to chceme. Jenže mu klademe jiné překážky, které nejsou v naší vůli, kterou- které spočívají v naší nevědomosti. On nemůže pomoci, protože my jsme neodstranili ze svého- ze své cesty překážky, která ani svatému ani Pánu Bohu nedovoluje, aby mohl u nás zapůsobit, jo? Čili jestliže chci například, aby mně pomáhala svatá Terezie, dejme tomu, tak musím zavést její míru odpoutanosti, ne? Jestliže do toho nevložím nic ze sebe, ona nemá možnost vůbec z druhé strany něco dát do toho. musím napřed do toho vložit, co mohu, stylem jejím, rozumíte? A pak zrovna tímtéž stylem ona může odpovědět. Že ona nemůže odpovídat jinak než principy své cesty. To je individualita, to je příbytek u Boha, přesně ohraničený příbytek u Boha, ale nemůže dávat rady třebas Ramakrišny nebo Šankaračárjy. Ona tím nebude opovrhovat těmito svatými, né, ale ona je nemůže dát do souvislosti s její zkušeností. Ona zažila tyto zkušenosti, a ne tamtěch, ano? A kdyby dávala rady tamtěch, tak by musela říct: obraťte se na ně! Protože rada toho svatýho nespočívá v tom, že vám něco říká, napovídá. Nýbrž že do vás vtěluje sílu své zkušenosti, to je ta pomoc svatýho. Čili pomoc svatýho nesmírnou cenu proto, že je to konkrétní síla zkušenosti. Kdežto když se opřete přímo o Boha, tak to není konkrétní síla zkušenosti, nýbrž to je všeobecné tažení, ano? Někdo potřebuje spíš to všeobecné tažení, a ne konkrétní radu. Tomu třebas stačí, to kou- to všeobecné tažení, protože tím nový smysl života nalezne a může si, je schopen za ním jít. Kdežto když si dává pomoc v tom nebo v onom, konkrétně v něčem, tak vlastně dělá tu chybu, že ztrácí celek v mysli a snadno zamění potom důležité za méně důležité a tak dále. Nebo se upře na něco, co nevyžaduje, co by nemělo vyžadovat tak velkou pozornost a podobně. To je nebezpečí i v tom, že když se člověk opře o nějakého svatého, že on mu poradí svým způsobem, ne? A ten způsob třeba tak člověku imponuje, že se toho příliš dlouho drží. Kdežto způsob vedení Božího neimponuje, ten člověka odosobní, ten člověka zbavuje jeho samého. Ta pomoc svatýho nezbavuje tak prudce člověka jeho samého. To je něco, co se nemůže, co svatý nemůže od Boha odkoukat ani nemůže zastat. Proto svatá Terezie nemohla vnitřně umřít, dokud za ni neumřel znovu Ježíš Kristus. To může udělat jenom vtělený Bůh nebo Bůh vůbec. Takže my bychom měli vědět, co od Boha a co od jeho svatých, jo? Od svatých spíš ta konkrétní pomoc v určité situaci, to ano. Ale musíte mu dát právo do situace, aby do situace směl vniknout. To mu musíte to právo dát. To znamená, v situaci být toho svatého, být prostě jemu oddán, ne? A být ochoten na sebe vzít jeho způsob myšlení a života. Pak vám pomůže. Jak beránek Tak pomoc od nesmrtelné duše může přijít jenom tehdy, když se dostanete do stavu poslušnosti vůči ní. Vztah poslušnosti znamená, To se se jeví na povrchu jako bezstarostnost. Dokud se nezbavíte starosti o to, co chcete vyřešit, tak její pomoc k vám nemá přístup. Jakmile se zbavíte z starosti a spoléháte se na a udělali jste předtím všechno, co jste mohli, pochopitelně, a bezstarostně pak se odevzdáte, tak ta pomoc tady je okamžitě. Za jiných okolností ne, ano? Jednou se stalo, že Ježíš Kristus musel zakročit, protože jeho učedníci nemohli někoho vyléčit. A von říkal: se vám nedivím, to je možno jenom modlitbou. Jistě se také modlili oni. Ale my máme, jako oni měli, starověký pojetí modlitby v hlavě. Něco se vyslovuje, nějaká prosba. Nejúspěšnější prosba je taková, kde člověk zdánlivě vůbec neprosí. Jak se to dělá? říkám: zdánlivě neprosí. Jestliže si člověk třebas přeje nějakou dobrou věc a udělá pro ni všecko, co může, tak pak, a ono se mu to nepodaří, a vono to nejde uskutečnit, pak nestojí a nesmí stát o to, aby to svými osobními schopnostmi dokončil. Nýbrž se musí odebrat nebo obrátit ke svému osobnímu vedení, to je Ježíš a musí... musí uznat: Pane, mně to nejde. Jedině v tomto případě, že to člověku nejde a on vyčerpal všechny své možnosti, tak právo se na Ježíše obrátit. A ten to potom zmůže modlitbou. Podívejme se na něj zblízka, jak on se bude modlit. On tam přijde, a vůbec nikdo neuvidí, že se modlí. Že on tam přijde a vstoupí svou myslí do toho člověka, kterého třebas chce uzdravit, dejme tomu. Úplně ho naplní sám sebou a s tím špatným odejde pryč. A člověk je uzdraven. To je ta modlitba, kterou jim nemohl jinak vysvětlit, protože voni ještě dostatečně neuměli pro jiné svůj život ztrácet. On opravdu svůj život musel tomu pacientu odevzdat. Jako by ho vůbec neměl dostat nikdy nazpátek. A teprve, když mu Otec dal právo se vrátit, tak se vrátil. Toto dělal v malém při dělání zázraků, ve velkém na kříži. Odevzdal ten svůj život, jako by neměl ho nikdy dostat zpět. Vždyť přeci tam křičí na kříži: Bože, proč jsi opustil? Von byl si jist, že byl opuštěn, ale nebyl si jist tím, proč byl opuštěn, že ano? Čili opravdu neměl to spojení s Bohem v chvíli. On ten život, on to chtěl ukázat, ten život dokonale odevzdal. I s tím účinkem na spojení s Otcem a na spásu. Když by byl chtěl spásu pro sebe, tak ztratil možnost být Spasitelem všech. A toto je pravá modlitba, která půso- prosebná modlitba, která působí skutkem. Modlitba skutek. Toto Ježíš Kristus ukazoval na každém kroku, že jeho modlitba byla skutkem. Jestliže potom on řekl: jdi, vezmi svoje berle a choď! Ne? To byl jenom následek toho skutku, že von svou silou do něho, kterou vložil od Otce do něho, v něm působil, ne? To byla pravá prosebná modlitba. "Já prosím ustavičně za vás u svého Otce. A nikoho z vás neztratím bez jeho vůle". Říkal jim, že ano? Taky se tak stalo. věřím, že neztratil ani toho Jidáše. No, to je moje víra. Že on ze světa neodešel předčasně. Že on nespáchal sebevraždu dříve, než dokončil všechno, co před křížem se musí dokončit. Jsou události před křížem a jsou událostí po kříži. A kdyby byl něco z toho vynechal, třebas narození v Betlémě nebo v Jordáně. A ty učedníci, ty zázraky, tak neměl právo se ocitnout na kříži. Neměl právo křižovat svoji zevní osobnost, že ano? A takže ten odkaz Ježíšův lišící se od odkazu třebas indického, spočívá v tom, že on rozvíjí život. Do třiceti let rozvíjí život a z rozvinutého života teprv dělá to ostatní. Kdežto klášterníci křesťanští bez rozvíjení života chtěli dosáhnout totéž. To se jim v málokterém případu podařilo, ano? Podařilo se to zrovna jenom takových případech, takových třebas prostopášníků jako třebas svatý František z Assisi, anebo svatý Augustin kteří napřed rozvinuli život a potom se jim podařila ta svatost. Ale kdyby to byli napřed neudělali, tak se jim ta svatost nepodařila. A to je důležité, že my nepotřebujeme takhle žít, jako tihleti prostopášníci František a Augustin My můžeme řádně, vědomě rozvinout svůj život a pak můžeme na to vsadit krk, že to je ten pravý odkaz. Kdo nemiluje bližního, kterého před sebou, jak bude milovat Boha, kterého nevidí, ne? A von učil milovat bližního, dělat milosrdenství a tak dále. Rozvinout tedy život po této stránce lásky k bližnímu a jinak, ne? A to je jeho pravý odkaz. Kdybych nebudu na tebe jmenovat. Kdybych já, Víte, chtěl, aby ses podle zařídil, podle cesty, tak víš, co bych musel chtít? Abys dělal všecko, co jsem ze začátku na cestě dělal já, ne? Co jsem dělal na cestě já? Na cestě jsem napřed stylizoval život, ne? Tak bych od tebe chtěl stylizaci života. V době, kdy jsem stylizoval svůj život, jsem se neřídil vírou v Boha. Nýbrž jsem si úvahou od vedení rodiči, příbuznými, staršími lidmi, učiteli odmyslel to, co jsem nepovažoval za správné. To, co se příčilo mému citu, že to správné není, tak to jsem prostě vynechal, ano? A vzal jsem z toho jejich vedení to, co jsem za správné považoval. Čili ta stylizace života se neopírala o víru v Boha, nýbrž o víru v lidi, kteří žili správně, ano? Ale jsem nepoznával žádného člověka, který by žil úplně správně. Takže jsem si z něho něco musel odmyslet, ano? A to bys musel také udělat, protože není žádný člověk, který by jednal absolutně správně. Ty máš také rozum, a to je světlo. jsem neměl žádného jiného světla než ten rozum, se řídil světlem rozumu, nikoliv světlem víry, rozumíš? To zastupovalo světlo rozumu z vás ty si to světlo víry, je to jasné? Tímto způsobem jsem stylizoval život bez ohledu na to, jestli je to pro příjemné nebo nepříjemné. Roz- rozhodující bylo jenom, jestli je to správné nebo nesprávné. Když to bylo správné, tak jsem to dělal, z toho s tak jsem se za to trestal, že to dělám třebas, když jsem to náhodou udělal, prostě jsem byl sám sobě soudcem. Být si v tomto- v této fázi soudcem, je velice nutné. Nesmí se to ale přehánět a nesmí se za tím, za tou fází stylizace života, pokračovat v tomto soudcovství. To se nesmí, ano? Ale tam jsem si byl denně soudcem, od rána do večera. A protože to někdy unavovalo, to soudcovství, ne že bych byl chtěl dělat zase něco, co by ten soudce jako nevydržel. Nýbrž pořád se soudit bylo příliš hnidopyšné nebo příliš náročné. Zabíralo to příliš mnoho času. Tak jsem si většinu dne zpíval. Místo, abych se soudil, tak jsem si zpíval. To znamená, prováděl jsem činnost, obecně řečeno, která nebyla špatná. O které jsem mohl si dobře myslet, že se nedopouštím tou činností žádnou- žádné chyby. Zpívám si národní písničky nebo vlastní písničky, to není nic špatného. Je to tak pravda? Tak to jsem dělal v tom předškolním věku. A stylizace- stylizaci jsem prováděl pořád dál. jsem tou stylizací se dostal do situací, kde jsem byl veden událostmi. To dycky taková situace pře- převezme, to převezmou potom události na sebe. Najednou začneš pozorovat ve svém životě, když stylizuješ svůj život, že vedou události a soustavně. Takže jestliže potom se od tebe chce vlastně poslušnost, tak nejsi poslušen Boha, nýbrž jsi poslušen toho dění, které okolo tebe vyplývá z tvé vlastní cesty. Ty jsi svou cestou navodil nějaké vedení. Nemusíš přemýšlet, odkud to je, jestli je to od Pána Boha nebo že nějaký svatý nebo jestli je to ze tvé vnitřní mohutnosti. bych spíš řekl, že je to moje vymoženost osobní. Že začíná se automatismus dvě objevovat, a ten neřídí jenom vlastního člověka nýbrž okolí. A přizpůsobuje okolí těm potřebám vnitřním. A tím se to stane. Tak to je první věc, že bys potřeboval takle stylizovat svůj život. A jestliže bys to dokázal, tak protože jsi dospělý člověk, tak by těch tisíc sedm set let židovského národa se dalo projít podle mého názoru za tři, za čtyři roky, ale ne dřív. Upozorňuju ale na jednu věc. Že při stylizaci nejsi odkázán na to, že bys byl jenom člověkem stylizujícím život, a že by se nemohlo v tobě zrodit vědomí o věčném životě. To se může co chvíli zrodit v tobě, když události, které nastanou, ti tu situaci vnitřního znovuzrození přihrajou. No a mně to ty události přihráli, to nebudu tady vykládat. To by bylo v tvém případě individuálně jinak, ne, než jak to bylo u samosebou, ne? Ale bylo by to také tak nějak, ano? A teprve teď, kdybys, ti říkám, co jsem dělal, ne? Kdybys, to bys musel ale dobře následovat, kdybys zrodil, kdyby se v tobě zrodilo vědomí nesmrtelné vnitřní podstaty. A zase bys ho ztratil, to znamená, věděl by si, že jsi nesmrtelná bytost, ale nemohl by ses s stýkat. Tak by bylo postaráno o tu zaujatost vůči této zkušenosti a chtěl bys si ji znovu vrátit, ne? Takže by si zase vlivem událostí se dostal k prostředku, který by umožnil se stýkat trvaleji s tou vnitřní podstatou, ano? jsem si to vyčetl ve Wein- Weinfurterovi, a vono to tam nebylo, ne? Čili taková nějaká věc by se ti musela stát, to je vedení událostmi. A zase by si potom musel trvale za všech okolností tohoto prostředku používat. Přičemž by se bylo zapotřebí ve stylizaci nikoliv polevit, ale změnit systém v tom smyslu, že je tady první činitel už, to je to vědomí o vnitřní nesmrtelnosti, kterého musíš být poslušen. Tohoto činitele, ano? Této zkušenosti. Že na takové zkušenosti, že se nesmíš příčit zkušenosti. To by bylo, neříkám hřích proti Duchu svatému, to je moc silné, ale prohřešení tak velké, že by se mohly dostavit, kdybys tomu ne- nebyl poslušen, těžké následky v podobě velkého utrpení, a to by nebylo správné, ne? No a kdyby to, kdybys byl potom za těchto okolností, oddán tomuto světu. To znamená, dělal v něm svojí vlastní praxi jako dosud, ne? Plus manželství a všecko ostatní, co s tím souvisí. A vyloučil bys jenom to, co se nehodí do toho systému poslušnosti, tak by jednoho dne to začlo jít samo, bez těžkostí, bez námahy. Tu chvíli, jak by ti to šlo samo, musel by si okamžitě všeho nechat a opustit svou vlastní vůli. Dosud jsi potřeboval svou vlastní vůli, být poddán svýmu okolí, že jo, něco... něco praktikovat v tom světě, všechno svou vlastní vůlí. Být prost své vlastní vůle. Ten Ježíš totiž, když přišel do Jordánu, ne? Úplně se odevzdal do vůle Otcovy a toho, kdo ho křtil tam, ten byl prostředníkem, ne? A teprve potom se dostal na úroveň, kdy nic nedělal, kdy to dělal všechno Otec za něj, ne? Ovšem on přitom byl daleko vrcholněji činný než předtím, jen si všímal své vlastní spásy. Tady musel opustit myšlenku na spásu, na nějaký pokrok duchovní, on třebas na spásu nemyslel, že byl vtělený Bůh, ne? Mu nemůžeme předstírat takový myšlenky. Ale chtěl se dostat svým vývojem do toho Jordánu. To teďka jako musel zanechat, teď musel dbát jenom na vůli Otcovu a zanechat vůli vlastní. Tam ještě svou vlastní vůlí šel do toho Jordánu, k tomu Jordánu. k tomu bodu, kdy mu to šlo samo, že jo? Tak lépe řečeno. Ale pak nešel vůbec svou vlastní vůlí. Takže on mohl svým žákům říct: když jsem něco dělal pro sebe, nevěřte mně. Pro sebe vůbec nedělal, tam žádná vůle nebyla. A teď samozřejmě události vyšly tak daleko, že by do toho života začly vstupovat prvky, o kterých by sem- o kterých bych si mohl klidně říci, že sis je vůbec nepřivolal. A tady by nebylo zase zapotřebí víry, protože bys měl zkušenost. Jenom o čem by ses přesvědčil, to bys dělal. A tak by to šlo dál do toho, do té... do smrti na kříži, ne? Že bys musel zase a tak dále, nebudu dál říkat. Takže je to cesta sice podle Ježíše Krista, ne? Ale ze začátku bez víry v něho, těch prvních, do sedmnácti let bez víry, od sedmnácti do šestadvaceti zase bez víry v něho, ne? Čili je to velice obtížné. A bez představy o Bohu, že je dobrý například. Protože tam jsou zákonitosti, které nefungují jako dobro nebo zlo, relativní dobro nebo zlo, nýbrž jako absolutní dobro. A to se nepoznává, to člověk nemá schopnost poznat jako dobro vůbec. Ono to dobro je. Ale protože je absolutní, tak ho jako dobro nepoznává. Tak by říkal: Pán Bůh je strašně nemilosrdný. Jako všichni ti v tom koncentráku říkali: kde je ten Bůh, když nás tady nechá takhle trpět a ničit nás vod těch zvířat gestapáků? A měli pravdu. Víra tam byla zcela zbytečná, protože kdo věřil, byl stejně zabíjen jako ten nevěřící. Bez pardonu. když jsem vždycky takhle přemýšlel vo těch věcech, tak jsem dostal nafackováno minimálně nebo nakopáno nebo něco takového, abych se to vodnaučil, ano? Vodnaučil. Nad prostota dostali pořád něco, takže vono těžko říct, že zrovna jsem to dostal, ale dostával jsem dost. Ty první dni, než jsem vobrátil, než totiž ten gestapák chtěl zabít, že? To bylo dost brzo. No a pak se vod člověka chce, aby všechen ten život založený na vůli... vůli nikoliv své, nýbrž toho vedení, aby tuto vůli opustil. Neví proč, ale musí to opustit, protože se nedostane jinak za své lidství. Ono totiž člověku se daří moc dobře, když nekoná svou vlastní vůli a opírá se o vůli třebas v tomto případě Otcovu. Jenomže to je život, který není ještě v oblasti spásy. Oblast- do... do oblasti spásy patří teprve ten život, který se koná bez... bez toho, řek bych, osobního vedení. To neosobní vedení spočívá na něčem zcela jiném, než vyhovovat člověku v tom, co se mu jeví jako dobré nebo jako vůle Otcova nebo tak. Tam se musí ukázat, že ta vůle tady najednou není patrná. Že... že je pryč, že se ho netýká, že ten člověk musí opravdu umřít. A když neumře, nemůže povstat z mrtvých. To musí, toto jasno musí nabýt. No a pak zase ty tři dni nedělá nic, ne? Je v tom hrobě klidně. A tam je dycky nutné, aby to šlo samo potom nějak, samo kupředu a tak dále, jo? Jestliže jsem například ve Sladkém jhu říkal, že tam předvádím detailně Ježíšův život jako algoritmus, podle kterého se můžeme řídit. A když se podle něho řídíme, tak dojdeme k určitému cíli, který on ukazoval, k věčnému životu, vědomě žitému, tak samo sebou jsem mluvil pravdu. Protože Ježíš Kristus tam vedl lidi. Ovšem chyba by tam mohla být jedině v tom, z strany, že jsem to dostatečně nevysvětlil, to je možné. Ale pokud to člověk pochopí, tak pak se tím může řídit. A musí to vést jinak, než jak šel Karel Makoň. Protože on, jak jsem ti teďka vysvětlil, takhle nešel. K tomuto způsobu myšlení nebo hodnocení, které je obsahem Sladkého jha, se dostal roku třicet devět. Ale předtím si taky žil, ne? Sedmnáct let do obrácení prvního a dalších devět let do druhého obrácení, že jo? No a po všech těch končinách šel bez víry, ne- nýbrž jenom podle zkušenosti. A teprve potom by se to dalo nazvat vírou. I když je pravda, že to byla s- od roku s- od sedmnáctého mého věku také víra. Ale v ty mistry, protože jsem věřil tomu vedení, které jsem měl, né? Ale byl jsem pokoušen všelijak tedy, to je jiná věc. Tak to je tak, to je tak nesledovatelné, to by se nemělo dělat, to jsem nebyl ten věrný, ne? jsem před- přes mnohonásobné napomenutí si dělal své jo? Tak to byla chyba. To se divím, že nehodili přes palubu. Moc se divím. Tak prosím tě, na pravou míru jsem to, doufám, dovedl, ne? To Sladké jho je opravdu podle mého názoru návodem podle Ježíše Krista. Ne podle Karla Makoně. Ovšem podle pochopení Karla Makoně, pochopitelně, ale je to návod podle Ježíše Krista s nedostatky mého pochopení, to je samozřejmé. Ale je to, opravdu se tam snažím to říct věrně, bez příkras, a ne podle Karla Makoně. Na toho nepřihlížím při tom. Jenom se obracím na jeho zkušenosti některé, to jo. Vždycky to doplňuji těmi zkušenostmi. Ale jinak zkušenosti vyplývající ze života Ježíše Krista jsou důležitější, daleko důležitější. Tam to jenom tak, pro okrasu, ne? No č pro z ve oral jsem vědět co s tím co To je právě, tu otázku řeknu celou a vodvolám se na včerejší rozhovor a to říkat nebudu, ne? Tak tady se ptá někdo: individualita člověka se po takzvané druhé smrti rozpadá, kdo nebo spíše co z člověka se znovu vtěluje? Hovořil jste o tom, že se doktor Vízner vtělil a současně žil po sto dvacet let v astrálu. Mohl byste to blíže vysvětlit? Na koho se potom ale vztahuje karma? Ta se také rozdrobí do více za... za- zrodů, ano? Tak tahleta otázka celkem je zodpovězena, protože a je tady nějak- nějaká špatná informace. Doktor Vízner, který spolupracoval v tomto století s nějakou paní v Prostějově, ji nebudu jmenovat, ten doktor Vízner nebyl vtělen... nebyl vtělen. Nýbrž byl odtělen a žil v astrálu po dobu tehdy asi sto třiceti let už. A ten doktor Vízner Z toho od tohoto světa a tu paní vedl. Když ten její, to její, ten jeho astrální dvojník se ještě nerozpadl v tom astrálu a celé to trvalo sto dvacet let, ne? Tak je to zajímavé, tak dlouho se vydrží v astrálu. To je tedy, to jsem se divil. Že normálně se v astrálu vydrží tak dlouho jenom tehdy, když ten člověk nějaký zdroj života, který může nastavovat tamten život. Třebas jako mumifikovaný lidé někde v Egyptě měli náhradní zdroj, ne? Ze kterýho nastavovali svůj život v astrálu. Na koho se potom vztahuje karma po rozpadu? To jsem tady vysvětlil. řeknu jenom v heslech: karma s astrálním dvojníkem není nositelem karmy do dalšího vtělení. Tam se to jenom rozpadá do svých prvků. A tento život se v astrálu jenom dožívá. Kdežto, když se mluví vo karmě, tak si musíme říct, že to je vlastně něco daleko složitějšího, než jak nám to předvádí Besantová, to je verze Indie, kterou jsme- z které jsme se zmocnili v Evropě. Není to tedy verze úplná, bohužel. Takže my se na karmu díváme chybně. To není pravda, že by jako člověk si musel všechno odsloužit z minulého života. To není vůbec možné, to by byl začarovaný kruh, ze kterého by se nikdo nedostal. To by se to pořád komplikovalo... komplikovalo by to vůbec bylo neudržitelné. Dost. Ta karma takzvaná, to je vlastně touha po životě. Všelijak modifikovaná, pozměněná podle individuality toho člověka. Takže dejme tomu, když se někdo zrodí, tak nezrodí se tak, že by nastoupil karmu nějakého jednoho minulého člověka, nýbrž nastoupí karmu podle toho, jak jeho fyzický záznam po rodičích mu to dovoluje. To znamená, větší roli tady hraje ten genetický záznam než takzvaná karma. Ta se k tomu přidružuje podle toho a kde vše a říkají, které rance ten člověk zdědil z toho minulého. To holt se nedá krátce povědět tak, jak jsem to říkal včera. musím rezignovat na tu odpověď celou, ano? To si budete muset tady vypůjčit. Ale karma se nevztahuje na astrálního dvojníka, tam se jenom dožívá to, co tady bylo. jsem to taky napsal. je to napsáno v těch "O tři " to asi dostal jste nebo to dostanete, ne? A takže to nebudu tady taky opakovat. Tak co se týče o knize Jobově, kde se hovoří, že přišli synové Boží a satan před Hospodinovu tvář kvůli řeče- řečeno- řečem, kvůli řečem toho satana, dopouští Hospodin na Joba velmi těžké zkoušky, přestože to byl muž bohabojný. Pod pojmem satan chápu svět a nižší lidské "já". Jakému satanovi tedy demonstruje Bůh Jobovu věrnost? Nebo zkoušky Jobovy byly jeho karmou? Jak dlouho vnímají, tak to je něco jiného. Samozřejmě to pojetí Joba, jak je zachováno v Jobově knize, to je pojetí, řek bych, které bychom mohli nazvat vulgárním pojetím pravdy. Nesmíte si myslet, že ti pisatelé Starého zákona byli ti nejlepší lidé svýho národa. To, co je ve Starém zákoně zapsáno, to je určeno pro dav. Nic z tajných věcí, které byly majetkem několika málo desítek lidí tehdy, tam není zapsáno. Takže vy se tam nedovíte celou pravdu. Vy si musíte z toho, co tam je tu pravdu nějak odvodit nebo nějak ji z toho vydedukovat pomocí nějakých jiných zkušeností nebo.