Karel Makoň: 82-04 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

To je nižší lidské "já" a člověk buď je věren tomu svému nižšímu "já", anebo je věren Bohu. Nemůže být věren oběma dohromady, protože to nižší stojí proti tomu Bohu. Nestojí proti němu po celou dobu lidského života. Protože v době, kdy se člověk vyvíjí a rozvíjí, je toho "já" tak nutně zapotřebí, že se bez něho člověk nemůže obejít. A kdyby ho dříve vopustil a dříve na něho nedbal, tak by se nerozvinul a jenom z rozvinutého života může se dostat k Bohu. Čili, co se nám jeví Satanem jako protivníkem, to není Satanem, protivníkem na začátku naší životní pouti. To je velice užitečná záležitost, velice užitečný prvek, bez kterého se neobejdeme. Satan se projevil u Ježíše teprve na poušti, dříve ne. Dříve mu ten Satan sloužil k rozvinutí lidské bytosti, to potřeboval. A jakmile byl jednou ten Ježíš rozvinut, tak pak se lidské "já" stává, jako u každého jiného člověka, Satanem. To znamená, když ten člověk si chce zůstat na úrovni a chce tam přešlapovat, tak tím se dostává z stezky, která jde dál k Bohu na stezku opačnou, směrem do stvořeného, kam nepatří. Odkud je předurčen pro tu chvíli odejít. A Ježíš Kristus právě ukazuje, co je třeba udělat, aby člověk, když rozvine svůj život, z toho momentu dovedl jít dál. Že musí přemoci Satana. Satana by nepřemohl, kdyby za sebou neměl křest v Jordánu. To se vůbec nemusí člověk pomá- namáhat, přemáhat Satana, sv- své "já", protože do křtu v Jordánu von to "já" nutně potřebuje. A teprve když prodělá křest v Jordánu, von mu tady vysvětlí, co to je, jsem musel vysvětlit v Sladkém jhu nebo někde jinde si přečíst. Teprve když to překoná, tak teprve pak může se postavit Satanu tváří v tvář. To znamená, nepotřebuje svoje "já", protože to jeho "já" zastoupí vůle Otcova, se kterou on se osobně stýká. Takže Ježíš Kristus místo svého "já" nastolil po překonání Satana vůli Otcovu, která jím vládla. Nevládl jím Satan už. To znamená předtím lidské "já", ne? A potom podoba Satana. Takže tohleto je nutné vědět, že "já" pořád potřebujeme. Jenomže to "já" je vedeno tvůrčím principem ze začátku Božím. A tím dovádí tvůrčí systém Boží do krajnosti, ze které je možno jít na další stupeň. A nebo toto lidské "já" potom si chce zachovat svojí... svoji prestiž a trvá na svém postavení, pak se stává Satanem. A jestliže je včas vyměněno za působení Otcovo, tedy toho Stvořitele, tak ten Stvořitel potom nepůsobí tvůrčím způsobem pouze nýbrž způsobem, řek bych, způsobem činitele. Von je jako tvůrce taky činitelem, ale Ježíš Kristus ukázal svými skutky, těmi zázraky, co je to Bůh činitel. On nedělal vůbec nic, dělal to za něho Otec. To je to nové "já", které nastoupilo za to staré "já", které bylo přemoženo na poušti. Tohleto by vyžadovalo eště detailního vysvětlení a se zatím spokojím s tímhletím, abych se dostal dál. Takže ten Job vlastně je předobrazem člověka, který bojuje jiným způsobem než Ježíš Kristus proti svému "já", aby nastolil Boží moc nad sebou. Aby místo "já" lidského nastoupilo "já" Božské. A ukazuje, že způsob, kterým on na to šel, byl způsob absolutní odevzdanosti do vůle Boží. To je tedy jeden z bez- bezpečných důvodů, jak se člověk může dostat z toho přechodu od "já" Satanova do "Já" Božího. Jak dlouho vnímají duše v astrálu naše myšlenky, vděčnost, lásku, za co se máme pro ně, pro naše zemřelé modlit? Co jsme, co si máme, co jim máme přát? Pomůžeme jim také myšlenkami, když se neumíme dostat jako vy na jejich astrální úroveň a s nimi komunikovat? bych to řekl krátce, odtamtud sem je vidět dobře. Takže od nich komunikace s námi je velice snadná. A my můžeme tu komunikaci, řek bych, zesílit ze své strany, ze svého podnětu tím, že na myslíme. Jakmile na pomyslíte, tak jsou s vámi. Tam ta prostora nebo to záření, ze kterého my tady žijeme a oni žijou, to je jiné, jiná úroveň, nehrajou tak velkou roli, když je tady myšlenka, která je velice jemná, a která je okamžitě přivolá. jsem vám to vykládal třebas na případu zraněných dvou sourozenců, jiného sourozence, který předtím zemřel. Jakmile oni byli zraněni stejným způsobem, nějakou havarií automobilu tak si na něj vzpomněli v tom momentu: to se stalo našemu sourozenci. Jakmile si vzpomněli, tak on byl rovnou při tom a všeho byl svědkem, co se tam dělo. Oni když viděli proti sobě jet ten vlak, který na narazil, tak si na něj vzpomněli, že je čeká asi stejný osud jako jeho. A tou chvílí, tou intenzivní myšlenkou na bratra ho okamžitě přivolali. Takže on mohl nám potom líčit, že zná přesně to místo a celý průběh toho, co se tam stalo. Takže to líčil matce, ta si to potom prohlídla to místo, přesně to tak bylo, jak to líčil. Z toho je vidět, že myšlenkově si musíme dávat pozor, protože způsobem myšlení je přitahujeme. A když tady naše myšlenka je trudná, tak jim způsobuje daleko větší utrpení, než oni mohou způsobit nám. Oni nám téměř žádné utrpení způsobit nemohou, my to necítíme, my jsme tvrdí, ale oni cítí naše myšlenky. Proto se doporučuje buď, když se za modlíme, tak modlit se v takovém optimistickém stylu, přejeme jim všechno nejlepší a tak podobně. A když na myslíme, tak jim přejeme dobro, štěstí, ujišťujeme je o svém dobrém stavu a tak podobně. Takže to je odpovězeno, zase je to napsáno dost detailně, takže to nebudu tady, nebudu moci tady všechno říct. Kdy je mládež vhodné zasvěcovat do duchovní cesty, nauky a vést je k duchovním cvičením? Prosím přibližný věk. Není možno uvést přibližný věk, protože platí jedna věc. Jestliže předepíšete dítěti duchovní cvičení stylu zastavování mysli, to znamená pravou mystickou modlitbu, tak způsobujete degeneraci jeho myšlenkového principu. Ten člověk se, přestane být normálním člověkem a začne blouznit. A je to z toho důvodu, že nezakotvil ještě v myšlenkovém světě, jak měl, a nemůže v něm zakotvit, dokud není úplný. Člověk není ve funkcích lidských úplný, dokud není dospělý. Von potřebuje, aby v něm všechny ty sekrece, které fungujou v dospělým člověku byly vzhůru, ne? Aby naopak zase některé funkce, třebas některých žlaz, pominuly. Tak například vzrůstový princip, aby nefungoval dál, ne? A to jsou některé ty hormony, aby nefungovaly. A kdyby se tam zasahlo do toho takovou modlitbou vnitřní, tak by se dosa- dostavila hormonální porucha, na to vás upozorňuju. A ten člověk by nato celý život doplácel. Nedoporučuje se je tedy vést tak, aby dělaly dos- duchovní cvičení dospělých lidí. To znamená, zastavovaly myšlení, to ne. Ony mohou o věci rozjímat, ono se jim to může říct způsobem, jakým je to vhodné, ale musí se zároveň varovat, aby nic takového nedělaly. Protože by se, kdyby to dělaly vážně a dítě si je schopno vážně něco brát, vážněji třeba než dospělý člověk, tak by se mohly rázem zabít, né? jsem poukazoval na Imeldě Lambertini roku tisíc třista třicet tři, která se v Miláně tímto způsobem zabila, že? Jenom po přijetí těla Páně. Rovnou byla mrtvá, protože bylo třináct let. Když to brala takle, tak muselo víst- vést k okamžité smrti. Není to, teda že by to byl jed, ne? Ale odbavuje to člověka ze života a to myslím, že není správné. Čili když například ty věci učím, třeba svá vnouč- své vnoučata, tak jim to neříkám takovým návodným způsobem, aby mohly podle toho dělat nějaká duchovní cvičení, nýbrž to říkám tak, aby tomu rozuměly. Aby se s tím tak spřátelily, že by jim to nebylo cizí a že by to pochopily napřed pohádkovým způsobem a pak způsobem méně pohádkovým. Takže dejme tomu, když já, jak jsem tady prozradil v tom, při- před tím "O", ne, na straně jedna čtrnáct. Když jsem třebas vykládal několikrát svýmu malému vnímavému vnoučeti Pavlíkovi, kterýmu není ani ještě šest let vo babičce, proč umřela a co s je a tak dále. Tak jsem mu to nevykládal způsobem normální pohádky. Ale protože měl z babičky strach, někde třeba straší nebo tak nějak, tak jsem mu to musel vyložit švandovním způsobem. Tak švandovním, že se smál pusta- pusa od ucha k uchu. A měl hroznou radost z babičky, jak ona si tam vyvádí, né? A jak se teďka dobře. Že on se tak nemá a podobně. A postupně, jak se na bude znovu ptát, tak to uvedu do jiných kolejí méně švandovních a více reálných. Ale přitom nelžu. když mluvím o babičce takovýmto způsobem, tak ji nijak neshazuju. Nýbrž ji přibližuju jeho způsobu myšlení. A jemu dávám takový obraz o tom, jak to tam vypadá. Zkrátka dětem se musí opatrně, musíme si uvědomovat jednu věc, že co snese dítě, to dospělý člověk nesnese. Vy můžete říct naopak věci, které mu nemůžete vysvětlit dospělému člověku. například tomu dítěti mohu vysvětlit všechno, co my si tady vykládáme, ovšem dětským způsobem. Takže kdybys zůstal na úrovni toho chápání a odnesl si to do dospělého života, tak budeš směšný mezi lidmi. musím mu to časem přizpůsobovat jeho věku. Na tohleto není učebnice. A ji taky nenapíšu, protože to je hrozně zdlouhavá záležitost. Na to nemám v tomto věku čas. Ale dám k tomu dispozice, jak se to dělat. A protože se to učím v druhé generaci, na svých dětech jsem to ještě nedokázal nebo jenom částečně. A na těch vnu- vnucích si to troufám dokázat daleko lépe, protože mám zkušenosti s těmi svými takzvanými dětmi, ne? Svými, to znamená i svými dětmi, protože nejsou to děti mé, že? To víte proč. A například, jak je to s těmi mými dětmi. Oni těm věcem věří, protože je jim to jako samozřejmé. Oni o tom vůbec nepochybujou. Ale mají o tom představu zatím ještě dost takovou zjednodušenou. Oni ty věci nejsou tak jednoduché, jak se musí předkládat dítěti anebo lidem, kteří jsou odkázáni na, nevím kolikátou tr- transpozici indického učení. Například my jsme odkázáni na karmu v pojetí Besantové, tak to je tak strašný primitivismus proti tomu, jako- jak to vědí mistři indičtí, že vůbec to s karmou nemá nic společného, jak oni tomu rozumějí. Na to vás upozorňuju, že to co víte o karmě z Weinfurtera, to je Besantová, to není pojetí indické, to vůbec není. A jestliže by si někdo myslel, že to musí vodkrouhnout všechno, co natropil, tak tím si hází klacky pod nohy, protože myšlenka je velice silná a působí překážky. Nedoporučuju na takle pojatou karmu vůbec věřit, to pořád proti tomu proto brojím. Ne proti karmě samotné, ale proti tomu pojetí, vulgárnímu pojetí karmy, jak se zachovala nám přes Besantovou a Weinfurtera. A tak to je asi všecko, co jsem vám chtěl o tomto říct. Tady mám otázku: jakou hodnotu má... jakou hodnotu mše svatá, která je placená za mrtvé. Víte, to je otázka zprostředka. Když bych na ni odpověděl, že nějakou hodnotu a jakou hodnotu, tak se dopouštím chyby, že vám neřeknu proč. A když mám říct proč, tak se musím hrozně moc rozpovídat. A tak bych vás prosil o to, abyste mi prominuli, že řeknu jenom kostru. A když byste potřebovala ještě další vysvětlení, tak se přihlašte. budu mluvit jenom do míry, jak je to únosné vzhledem k tomu času, který tady máme vyměřen. Tak astrální svět se dělí na dvě části. Nebo život v astrálním světě se dělí na dvě části. Na jeden první, na jednu první část, kde dohořívají vzpomínky, reminiscence z tohoto světa a tam ten člověk vlastně ještě nežije tamním životem. Nýbrž prodělává něco, čemu se říká očista. Očista z tohoto života, z těchto myšlenek, ze- z pozůstatků představ o tomto světě. Takže on si všechny představy z- o tomto světě přenáší tam a jedná tak, jako by žil v tomto světě. Mýlí se. Ale ty myšlenky tam mají daleko větší sílu než tady, takže ho to zdržuje v nastoupení tamního života. Mše svatá pro tyto lidi nesmírný význam, třebaže je placená, když je spojena s dobrou vůli těch lidí, kteří ji dají sloužit. Jelikož důležité je při tom, ta víra těch lidí, kteří ji dají sloužit. Že voni mu přejou nějakou úlevu a to on pociťuje. Zvláště když se mši zúčastní, protože úplně je při tom také totiž. A ono mu to pomáhá rychleji překonávat představy z tohoto světa. Uvolňovat ho pro tamní nějaký svět. Ale může mu to pomoci jenom v první fázi toho života. To znamená, ta mše by měla být sloužena těsně po jeho smrti. Nebo tak v prvních dvou, třech letech od jeho smrti a někdy taky sto let po jeho smrti, když... když pořád ještě ty představy si zachovává. To se nedá přesně říct. To si ho musel vyzpovídat, jak daleko... jak daleko se dostal tam v očistě. Jak dlouho ještě žije v těch představách z tohoto světa. On nějakou utkvělou představu, že se tady něčím třebas provinil, tak on, tím, tou myšlenkou na provinění se váže na místo toho provinění. Bere odtamtud sílu k astrálnímu životu, protože to... místo je tady a von a je ozařováno sluncem a on si od- on tam s ním se spojuje. On si bere nechtěně záření sluneční na sebe. A tím si udrží třebas na stovky let, jako by byl mumifikován, život v astrálu. Takže takový ty strašidla třebas naše na zámcích, to jsou lidi, kteří spojujou s tím místem svůj život. Mají představu, že se tam nějak provinili nebo nějaký způsobem se tam zavázali. A ten závazek je nutí, aby z toho místa sáli sílu. A tou se živí tam na tom světě, a nemohou nastoupit tamní astrální život. Takže živí všechny myšlenky z toho záření, které na sebe berou, které měli zde na světě. A to jim prodlužuje tu první fázi očistnou takzvanou, očistnou z tohoto, z těchto představ v tom astrálním světě. Takže v této fázi, když se za modlí mše svatá, jsou velice spokojeni a cítí velkou úlevu. A jakmile s- ta úleva opravdu nastane a oni se osvobodí od prostředí, ve kterém tady žili, pak je zbytečná ta mše, úplně zbytečná. Nikomu to neslouží ani jim ani... ani těm lidem, kteří jsou okolo toho. A pak teprve nastoupí vlastní astrální život, který je zbaven představ o tomto světě. A řídí se, teprve potom se řídí beze zbytku tamními zákonitostmi. To nejsou zákonitosti stejné jako na tomto světě, nýbrž jsou obdobné, ano? Takže vás o nich nebudu informovat, protože to nás nemusí zajímat. Jelikož do toho se tam musí člověk znovu narodit, do těch zákonitostí, musí se s nimi smířit, musí být do toho uveden. Tam jsou odborníci, kteří člověka uvedou do toho. Ale jak jsem vám tady prozradil v tom "O tři", když ta paní Mičanová si žádala, aby se setkala se svým manželem, který měl tu očistu za sebou z velké části, o které jsem tady teďka mluvil, tak ho neviděla, nýbrž viděla jenom světlo. To znamená, on tam nepotřebuje přeci mít ústa, zrak a takovéhle vědce- věci, protože ta funkce tam nemá žádnou platnost. Tam tělesnost v tomto smyslu nehraje žádnou roli. A jestliže ten člověk se chce potom zjevit třebas tělesně někomu, tak to si musí vypůjčit na to látku jako na šaty, že? Ten šat dávno odložil. A voni mu ji tam za nějakou úplatu, za nějaké zvláštní povolení k dispozici dají. Upozorňuju vás, že mu nedají tolik, aby s tím vydržel pobývání na tomto světě. Nýbrž aby se třebas mohl jenom zjevit nebo někomu něco vyřídit, a pak zase vybaví vodsud nazpátek. Takže je to veliké utrpení pro toho člověka, když ho sem zvete v době, kdy za sebou očistu. A je to velice obtížné ho sem dostat. A je to z veliké dálky, jak my tomu říkáme lidově, ovšem to je lidové pojetí. Takže on potom na konci takového střetnutí žádá: pusť, musím jít. A mám jiné povinnosti a tak všelijak se vymlouvá. Ale je to proto, že mu došla baterka. A nic jiného to není. Je to všechno velice přirozené, co se tam děje, nic zázračného. Příroda nedělá skoky. A je možno se v tom zcela dobře vyznat, se tam jednou ocitnete, tak budete mluvit úplně tak, jak moje manželka říkala: prosím tě, to co si říkal, je pravda. Řekni to svým přátelům, aby věřili. Protože bylo by chyba to znovu vynalézat. Je to tak, jak to říkáš, tak jestli to potvrzuje ona, když tam teďka je, tak můžete tomu věřit, že to opravdu tak je. A to je asi všechno, co bych tak ve zkratce chtěl říct vo tom, jo? Ještě víc. Zpopelnění, kdyby bylo tak kruté, tak by ho především takoví odborníci, jako jsou Indové, neprováděli. Samozřejmě v Indii rozklad jde daleko rychleji kupředu než v Evropě, je tam větší teplo. Ale přesto musíme říct, že zpopelnění, pokud někomu dělá nějaké obtíže, tak je to jenom proto, že je to člověk absolutně nepoučený. Že svým astrálním dvojníkem leží v tom hmotném těle a potom ten žár ho vyžene, ne? Tak je to takový štípnutí blechy, bych tak řekl. Popáleniny nějakýho stupně, ze kterých on se vylíže během několika neděl. My máme s tím zkušenosti v rodině, že ten člověk asi tři šest neděl se potom musí léčit, ne? A oni ho tam potom léčí. A jestliže, mají na to způsoby, jak vyléčit toho člověka. Jestliže on tam nezůstane ležet v tom těle v okamžiku, kdy je spalováno to tělo, tak není to nic násilného. Naopak, dejme tomu ta manželka moje, která- kterou jsem nechal bezostyšně spálit, když jsem měl zajištěno, že tam nebude ležet v tom těle, tak ta se ukázala potom mně po smrti, abych tomu věřil. Celý tělo nutila prohlídnout a říkala: nejmenší popálenina tady není, buď bez starosti, je to správný. Vyhnals dokonale, jsem přitom nebyla, né? A je přitom zajímavý, že to zjevení manželky bylo nikoliv lidské velikosti, nýbrž v několikanásobně nadlidské. Tady bylo vidět, že ona ovládala nebo někdo tam ovládal způsoby, řek bych, zvýš- zvětšení nějakého, prostorového zvětšení nebo zase se může naopak něco stáhnout do minima. A to je jedna ze zákonitostí, kterou my tady neznáme, tam ta hmota astrální je pružnější než tahleta. A když oni potřebovali mně ukázat detailně to tělo, tak mně ho pro zvětšili třebas dvojnásobně. Jsem si ho mohl vod shora dolů prohlídnout jako lékař třeba, že? Zjistil jsem ano, žádná porucha, vývod bokem, který měla, neexistuje, všechno zahojený. Vůbec ta oper- ten operativní zákrok tam není patrný na tom astrálu. jsem si to všechno detailně prohlédl, ne? A to oni si zřejmě přáli, protože věděli, že to budu psát, že o tom budu vykládat. Že se na to přátele budou ptát. A když mám tu schopnost se do toho astrálu podívat, jako se dívám na vás, ne? Ovšem to nepřeháním, s to teďka dělat zase nebudu. Ono to stojí moc sil tělesných. Ale když tu schopnost mám a ono jich takových lidí není ma- moc, tak zneužívají v pravém slova smyslu k tomu, aby mně všechno ukázali. Takže voni se o tam tak pečlivě starají, jak tam přijdu, že mně ukážou třeba svojí babičku a všecky. se musím s nimi setkat, podat si ruce, prohovořit si o jejich způsobu života. Všechno mně vy- všich- jako by byli na- naverbováni a museli ke mně přijít a vykládat mně o sobě. Takže vám to nebudu všechno vykládat, to by vypadalo přesně bájeslovně. Ale jsem se moc divil, že například moje manželka, je tam chvilinku, se může setkat s mou babičkou. A ta zase podává určité svědectví o manželce, které jsem neznal třeba vůbec. jsem si to nemohl nakukat. A mluvila vo kvalitě jejího zrození tam nebo tak, jo? O překážkách a přednostech takového způsobu vstupu a všechno mi to vysvětlila. No a ta je tam od roku třicet... třicet čtyři, prosím vás. A vona k okamžitý přístup dneska. To znamená, tam je to asi zařízeno tím způsobem, že kdo se tam dostane po smrti, nemá přístup vůbec k lidem, kteří jsou tam delší dobu, vůbec ne. Voni totiž ho vidí, zase shora dolů se vidí. Oni jsou jemnější, oni ho vidí, ale von je nevidí. Von se cítí opuštěn a tak dále, nikdo si ho nevšímá, jak se mu zdá. Jenže oni ho vidí, a nemohou mu pomoci, no protože von je nevidí. Von je hrubý ještě příliš, a pro tu hrubost nevidí tu jemnost. No, tak tadyhle tento případ manželky dokázal, že když vona v době než zemřela, se naučila vstupovat vědomě do tamního světa, takže potom překonala moc let vývoje tam. Kdyby se člověk tady naučil, to... to nemůžete nikoho k tomu mít, se tam sžívat s tamním prostředím, než tady umře fyzicky, tak by tam měl velice upravenou cestu. Ale to se nedá vůbec navodit normálně, protože k tomu je třeba pomalé smrti, pomalého umírání. A to nikomu nepřeju, poněvadž je to rakovina, ne? A to je tedy bolestivé umírání pomalu. Kdyby to bylo bezbolestné, tak prosím, senilnosti nebo tak, ne? Jenže při tom, když je člověk senilní, nemá z toho tolik, co člověk při plném rozkvětu života. Jako byla třebas manželka, která měla všech pět pohromadě eště. A mohla si to všechno konfrontovat s těmito vědomostmi o toho- o tomto světě. Takže vono by bylo třeba člověka seznámit s tamním světem za plného života zdejšího. A pak by tam vstoupil, ale tak přirozeným způsobem, že by vůbec nebylo překážek při tom vstupu. Kdežto normálně člověk tam vstoupí, tak veliké překážky, velice trpí přechodně. To je asi všecko. My se modlíme za to, abychom neži- nezemřeli násilnou smrtí: "od náhlé smrti osvoboď nás, Pane", se modlíme v Evropě. A jsem dokonale pochopil proč. Protože jestliže člověk nezemře násilnou smrtí, tak se vytváří něco z tohoto života, čemu říkám sbalení času. To znamená, vytváří se dojem, bezčasový dojem o celém obsahu tohoto života. A jestliže v tom dojmu je obsažena nějaká myšlenka nebo nějaká situace, která svou podstatou převýšila ostatní úroveň toho života, tak ta je, řek bych, tím ochranným obalem, tím pojítkem celého toho dojmu. Takže ten balík, který v okamžiku smrti, pomalé smrti, člověk v podobě dojmu zanechává u Boha, tedy ve věčném životě, o tomto životě zápis o tomto životě, ale bezčasový zápis už. tomu říkám dojem. To je to, co se potom znovu sem vtěluje, ano? Nic jiného se nevtěluje než tento dojem. Těchto dojmů o lidském i zvířecím i jiném životě je tam spousta, jenomže na nás se nemůže při novém narození nabalit třeba zvířecí život. Protože aby se to na nás nabalilo, k tomu je třeba genetická základna, tomu odpovídající záznam genetický. To znamená hmotný, bych tak řekl, záznam po rodičích. My nemáme rodiče zvířecí, tak se to na nás nenabalí. Ale může se na nás nabalit kterýkoli z těch dojmů, z těch ranců, které jsou tam připraveny ke vtělení a touží po vtělení. A bohužel, jak jsme si včera říkali, se nenabalí jenom jeden balík, nýbrž se jich nabalí z mnoha balíků, něco, co se hodí na ten genetický záznam. Co... co je přitahováno tím naším genetickým záznamem. Takže i v rodině jedné se narodí děti, kteří mají různý povahy, děti, které mají úplně různé povahy. Protože nemohou si dvě děti vzít tentýž balík na sebe. Když ho jeden popadne, ho nemá k dispozici druhé dítě. To si musí vzít z jiného balíku. Takže v každé rodině musí být každý člen jiné povahy. I když mají genetický záznam třebas stejný, povahu mají jinou, jsou jinak vychovatelní, protože tam ten dojem, který si vzali, nebyl pro dalšího druhého k dispozici. To si vzal jeden a druhý si to vzít nemohl, rozumíte? Samozřejmě, když se narodí dvojče z jednoho plodu, z jednoho vajíčka, tak ty žijou z jednoho a jediného balíku. Ty mohou mít absolutně stejnou osud, jak to říká i stejné zájmy, všechno. Ale to musí být opravdu tento případ výjimečný. Jinak toho- jinak mají různé balíky, ano? Jak se vysvětlit hudební genialita, která v rodině kvete po různé generace, že? Je to zaviněno tím, že ten genetický zápis je hudebního po- hudební povahy, takže zase láká, hudební balík, bych tak řekl. Tak to je jednoduchá odpověď. Podívejte se, tohleto je křesťanská tradice, která se dodneška jako nezachovala. Protože v novém pojetí, "Věřím v Boha", Kréda, je toto vynecháno. "Vstoupit do pekel" se tam nemodlíme. Jenom čeští bratři se to eště modlí, ti si to zachovali. Ale katolíci to vymýtili vlivem evangelíků, kteří je k tomu donutili, ti se tam také nemodlí dávno. "Obcování svatých" se nemodlí a: "vstoupil do pekel". Ale věřím, že když to byla tak stará tradice křesťanská, že v tom jedenáctém století, když se to vlastně všechno teprve utvářelo, se to vtělilo do Kréda, ne? Ono to Krédo bylo tak od šestého století, ale tak v jedenáctém to bylo úplné. A to "vstoupil do pekel" tam bylo vod šestého století. Když tam bylo tak brzo, tak to mělo nějaké opodstatnění, pochopitelně. Jak to mysleli? Je to snadno pochopitelné. myslím, že to pochopíte i z toho krátkého pojednání, které tady řeknu. Žijeme ve dvojnosti, a copak to znamenat? Dvojnosti a tato dvojnost vyžaduje, aby jak zlo relativní, tak dobro relativní bylo naživu. Aby obě stránky života plnily svou funkci. Kdyby neplnily, tak se zhroutí ten dualismus. Čili nebyl by v dualismu možný vývoj. Čili proto zde na světě musí fungovat relativní zlo, relativní dobro. A kdo je relativně dobrý, není dobrý, jak říkal Ježíš Kristus o sobě: nejsem dobrý, nýbrž jenom Bůh v nebesích, můj Otec. Protože on byl schopen jako člověk provádět jenom relativní dobro. I když dělal jenom dobro, bylo relativní, a proto nebyl dobrý, rozumíte? Ale protože Jidáš prováděl relativní zlo, tak nebyl taky zlý. To je pochopitelné, to je logické. Je relativně jenom zlý. A proto nemohl být na věky zavržen. A proto Ježíš měl co dělat také v pekle. Aby takzvané zavržené přijal nazpátek nebo potěšil, nebo jak chcete. To je jedno, co tam dělal, my jsme při tom nebyli, ne? Ale aby je prostě puncoval na užitečné. Aby jim ukázal užitek zla relativního, ze kterého on těžil tím způsobem, že se dostal na kříž a mohl ukázat vůbec celou cestu. Kdyby totiž nebylo Jidáše, tak kam se hrabali všech ostatních jedenáct apoštolů. Ti by byli nedokázali to, co dokázal on, ten Jidáš. A on by to byl také nedokázal, kdyby mu k tomu dal- nedal eště Ježíš v posledním okamžiku požehnání. Že mu dal to sousto a říkal: co chceš udělat, udělej rychle. Čili Ježíš Kristus se vědomě zmařil. A to vědomé zmaření nemohl- nebylo vinou Jidášovou nýbrž vinou Ježíšovou. Protože on se chtěl zmařit, on se musel, aby nám ukázal celou cestu. Bez zmaření lidského "já" již není možno nastoupit cestu vedení Duchem svatým neosobním způsobem. Čili kdybych to hodně zjednodušil, tak bych řekl: po smrti si Ježíš šel pro Jidáše do pekla, aby si ho vzal k sobě, aby ho spasil. Protože nepotřeboval ho mít v pekle, v relativním zlu. On ho moh z relativního zla vybavit, jako vybavil z relativního dobra svý ostatní učedníky. Tím, že je dostal pod vládu Ducha svatého. Ovšem on nemohl na tom Jidášovi totéž udělat. On ho nemohl přizvat k těm jedenácti, kteří přivzali do svého života duch- vedení Ducha svatého, a ne osobní. On ho musel nechat na úrovni osobního vedení. Ale to znamená, v relativním dobru a zlu, působení těchto dvou prvků na to, aby se dostal dál. Ale ne- nezabrzdil jeho duchovní vývoj, zase ho zařadil do duchovního vývoje. A ne všelijaký ty zkazky o Jidášovi znovuzrozeném a tak dále. Jsou možná částečně pravdivé. A čili peklo není věčné, zrovna jako zlo. Žádné zlo, které tady vidíte, není věčné. To je všechno relativní, a co je relativní, relativní následky. Nemůže mít něco časného věčný následek, ano? Když vám dneska třebas předvádím vzor života Ježíše Krista symbolikou jeho života, tak když mluvím o symbolice jeho života, tak to je obraz. Nechtějte v tom vidět nic víc než obraz. Z toho obrazu to musíte umět vybalit. to dávno mám pro sebe vybaleno. Pro žádný z těch obrazů nemá nejmenší význam. A vás mám k tomu, aby to pro vás význam mělo. A jsem si dobře vědom relativnosti mých příkazů nebo doporučení, protože vy tomu taky odrostete. jsem celému obrazu Ježíšova života odrostl ve svých sedmnácti letech, možná ještě dřív, neprávem předčasně. Taky se může někdy předčasně. Pak jsem se po roku třicátém devátém k tomu musel vrátit, protože jsem něco předčasně opustil. Na této cestě se dělaly veliké chyby tím, že se zahodí prostředek, který měl ještě sloužit. Protože nové prostředky, které máme k dispozici, se ještě nehodí, ještě jsme do nich nedorostli. To znamená, starý jsme si odmítli používat a nového ještě neumíme použít. A tam je potom nějaké vakuum, které nás stojí třebas celý život. Tak bych vás prosil o jednu věc. Ne- nedívejte se na tyhlety obrazy, které tady říkám, jak předvádím toho Ježíše- život Ježíše Krista, jako na něco, co by se zase mělo obrazně uskutečňovat. To se uskutečňovat fakticky. A předělat to na svůj život. To znamená, když jsem prodělal třebas ve svém životě narození Ježíše v Betlémě, tak jsem k tomu nepotřeboval ani vědět, že se Ježíš narodil v Betlémě. Ani jsem neměl vidění děťátka nebo Panny Marie nebo oslíka nebo stáda nebo něco, co tam všechno přitom fungovalo. A přesto jsem to prožil bez těchto obrazů. jsem měl to štěstí, že jsem to první znovuzrození, to znamená narození děťátka v Betlémě, to znamená narození, uvědomění si věčné podstaty v tomto lidském těle, jsem zažil bezobrazně. Tam to nebylo napojeno na žádný obraz Betlému nebo něco takového nebo představa člověka to nebyla. To nebyl člověk, který se mi tady objevil jako pravá moje podstata. Vůbec to nebyl člověk. Takže protože jsem takhle obráceně na věci šel, tak vás varuju, abyste neviděli v tom pochopení toho, co vykládám, ono je to velice sugestivní, věřím. Abyste neviděli konec všech věcí nýbrž začátek. Abyste si potom věděli rady, že to, co se s vámi bude dít, že nebude vůbec obrazně tu podobu, co se dělo s Ježíšem, ale obsahem to bude totožné. Záleží jenom na tom obsahu. Obsah toho, co se mi stalo v sedmnácti letech, bylo totožné s narozením Ježíše Krista, protože od doby jsem musel být v tom, co je mého Otce. Jako o sobě to prozradil Ježíš ve dvanácti letech. jsem nevyšel nikdy ani na chvíli z toho, že musím být v tom, co je mého Otce. A to se vám, prosím vás, nestane, pokud nezažijete jednorázově to znovuzrození v tom Betlémě. Upozorňuju vás, že jsem se narodil nebo ten Bůh se ve mně narodil jakoby v Betlémě, ne? V fázi vývojové Betlém najednou, v bezčasovým okamžiku, jenom proto, že tady byla provedena správná příprava pro ten okamžik. Stylizace života od útlého mládí, ale stylizace života navozená lékaři, kteří způsobili, že jsem se neztotožňoval s tělem. Kdybych byl sebelépe stylizoval život, ale ztotožňoval se s tímto tělem, tak ta stylizace byla málo učinná. Ta stylizace je jenom tehdy účinná, když toto tělo považuji za prostředek toho, který myslí. Takže to tělo musí potom poslouchat. To je služebníkem. Ničím víc. A z této pozice jsem stylizoval život. Takže touto stylizací života takle provedenou se překoná veliká prostora vývojová, která je například ve Starém zákoně znázorněna tisíc sedmi sty lety, před narozením Ježíše Krista, za třináct let nebo za čtrnáct let, ne? To není žádný zázrak. To se překonat za vteřinu. Ovšem muselo by to být ještě na jiné úrovni provedeno, než jak jsem to prováděl já. Prováděl na poměrně nízké úrovni. Protože představovat si sebe, považovat sebe za myslící princip, to je ještě velice neomalený způsob myšlení, v tom je ještě velice mnoho chyb. jsem si s tím vystačil od tří let do... do čtrnácti, do... do sedmnácti let, ale to ještě není úplná pravda. jsem sice také tím, kdo myslí, ale na druhé straně je to taky největší překážka k tomu, abych se dostal za toho, který myslí. Takže když se ztotožním s tím, který myslí, zabraňuji si úplně vstup k tomu, který bez myšlení ví. Protože pravé vědění je toho druhu, že nemusím na to myslet. Tady je činitelem někdo jiný než myslící můj princip. Bůh je činitelem, a ten nepotřebuje si o něčem přemýšlet. Ten se nepotřebuje namáhat, aby něco provedl a tak dále. Tam jsou úplně jiné zákonitosti v platnosti než na tomto světě. Ony jsou i ty zákonitosti v astrálu poněkud jiné než tady ty a se to blíží po této stránce poznávání božské oblasti. Von je... von je krůček jenom malinký, ale přeci jenom to vědomí tam, které tam je a je od Boha, to je naše vědomí také. To není vázáno na tolik obalů, na tolik těl, jeden obal, ten nejhrubší odpadl. Takže to vědomí blíž k tomu obalu a ten obal blíž k tomu vědomí a je tam, to je, je to všechno daleko pružnější. Když se potřebuju dostat do rozšířeného vědomí, které převede z úzkého rámce vidění a vnímání tohoto světa do širšího rámce vnímání, tak především potřebuju mít zaujetí pro ten svět, do kterého se deru. A ne manipulovat s dechem. Úplně opačně než jak radí jogíni. Když budu manipulovat s dechem, tak to bude mít za následek, že to, co tím zaujetím dosáhnu za minutu, tak tím manipulováním dechem dosáhnu za dvacet let. A to je povážlivé, ne? nedoporučuju tyto jogické metody převádět na křesťanskou půdu. Ty mají své uplatnění v Indii a jak- když se praktikujou zde v Evropě, je nebezpečí v tom, že se některá podmínka opomene jako zbytečná. Jakmile se to udělá, tak je to nesprávné. Musí se při každé józe zachovat všechny podmínky toho, za kterých to cvičení bylo předepsáno. A pak pomalu ale jistě, ne jako v Evropě nejistě, v křesťanství nejistě, odvede člověka do rozšířeného vědomí. Ale zůstanu u Evropy. Svatý Ignác z Loyoly byl člověk, který extazí se dostal do rozšířeného vědomí. Jak víte, byl zraněn v bitvě u Pamplony a při velikých horečkách se mu zjevil Kristus. A řekl mu asi v obsahu takhle: si zachovávám pro svou církev, abys v udělal nápravu, a proto ti odevzdávám nazpátek tvůj život, abys ho nežil pro sebe, nýbrž pro mou církev. Abys všecko dělal "ad maiorem gloriam Dei", k větší slávě Boží, ne? A on si toto heslo potom vzal do svého štítu a k větší slávě Boží to všechno dělal. Tenhleten člověk, protože byl extatikem, tak v jeho životě musely jako odpadek probíhat síly nebo musely vznikat síly, které nazývají Indové siddhis, zázračné síly. A které on dovedl použít velice mistrně, protože děl pověz toto to, co se stalo v mládí, že, a to on měl poměrně dlouhý život před sebou eště, že to mohl rozvinout. Takže on třebas instruoval svoje žáky přesně podle jejich individualit. tady dycky předvádím třebas svatýho Františka Xaverského, kterého zformoval pro jeho misii v Indii a v Japonsku tak, aby byl lepší než indický jogin. A uměl všechno, co indický jogin a než japonský zen buddhista. Takže von když tam přišel, vynikal nad tyhlety zen buddhisti a nad ty joginy. A bude protoko- zaprotokolováno čtyřiačtyřicet vzkříšení z mrtvých například jenom. To je tedy rekord v křesťanství, tedy v zázračnictví, že ano? To je, to nikdo ze žádných žáků Ježíšových neudělal asi tolikrát. A kromě toho jiných vyléčení a nakonec zemřel na infekční chorobu tedy. Sám přitom sebe neuchránil. Ale zdá se, že to nebylo tak jednoduché, že tam se nějak... nějak překročil nějakou pravomoc, a to se nesmí. Každý ten duchovní borec musí přesně dbát na to, aby dodržoval to, co mu je dáno do vínku a to, co splnit. Svatá Jana z Arcu taky překročila svou pravomoc a okamžitě byla upálena. To je nemilosrdné. Vy myslíte, že Pán Bůh je tak lidsky milosrdný, jak my si to představujeme. To je milosrdenství úplně jiného druhu. Sk. Že oni ty jezuiti měli na svou dobou velice pokrokový způsob myšlení. Ale kdybyste si přečetla třebas "Sladké jho", kde se s jejími myšlen- jejich myšlenkami musím potýkat, protože dneska to nemá ten punc pokrokovosti, tak byste zjistila, že je to velice zaostalé dneska. A že je třeba zase k tomu něco přidat. Kdyby tady byl sám Ignác z Loyoly, tak by nepřešlapoval na... na místě, víte, nýbrž by šel taky dál. si právě velice cením toho výroku, který napsala Ilona Borská ve svém spisu "Doktorka z domu trubačů", doporučuju vřele k přečtení, kde píše, že se setkala ta doktorka s nějakým mohamedánským knězem. A ten řekl: my nesmíme brát toho Mohameda tak, jak to tehdy se vykládalo. My musíme o tom přemýšlet a přizpůsobit to dnešnímu způsobu myšlení. Mohamed byl poslán Allahem ne k dobytku, ale k člověku, který přemýšlí. Páter Pio, který byl zázračným člověkem a středem jeho činnosti byla zpověď, individuální zpověď. Byl tak založen, že na podkladě zpovědi měnil... měnil svou silou ducha způsob myšlení a života člověka, který se u něho vyzpovídal. To byla individuální zpověď. Na druhé straně můj patron, svatý Jan z Vianney farář arský, měl tolik lidí kolem sebe, kteří toužili po tom, aby se s ním setkali, aby chodili k němu ke zpovědi. Aby změnili svůj život, že on při nejlepší vůli nemohl stačit to všechno vybavit. Takže on když konal svoje kázání, které nebyly před dvě stě lety v žádných amplionech, že ano? Nic takového. Tak on to dělal před kostelem na veřejném prostranství, kde se shromažďovalo třicet tisíc lidí, se divím, že ho vůbec slyšeli. A on si vybíral z toho davu lidi, na kterých ukazoval příklady špatností. Kdy říkal: ty tamhle v rohu stojící, ses provinil tímhletím a tímhletím způsobem, tak a tak. Je tady celá řada lidí, která se- kteří se obdobně provinili. A jestliže vy litujete tohoto provinění, je vám odpouštěno, ne? Hromadně absolvoval, ne, dával absolutorium hromadně hříšníkům střiženým na jedno kopyto, bych tak řekl. A hříšníky střižené na jiné kopyto zase zpovídal zase hromadně, zase takhle. A tak odbavil třeba třicet tisíc lidí za jedno... za jedno kázání. A voni opravdu cítili velikou úlevu a se ke svým hříchům nevraceli. To byl po této stránce duševního vlivu největší genius vůbec z křesťanství, tohleto. Jan z Vianney dvě "n", Vianney. A tak tenhleten způsob individuální zpovědi je vhodný tam, kde ten člověk opravdu potřebuje se zbavit představ o své vině, který se jinak nemůže přes- dostat. Který se jinak nemůže, než... než je svlíknout, než je někam odhodit, než je někde zanechat. A ten kněz, jestli to dělá dobře, si ten jeho balík vin bere na sebe. A odevzdává ho Bohu. Samosebou eště si ho může nechat, ale odevzdává Bohu. Čili to dělá správně. A tím se zbavují oba dva těchto vin. A ten člověk je potom svobodný. Takže správná zpověď by měla vypadat tak, že je to, že ta vina se odbavuje tím, že se vymaňuje člověk z představy od viny. A to stačí k tomu, aby ji na sobě nenosil. A ta obecná zpověď, vo tom nebudu vůbec mluvit, že? To je výjimečný případ, která- který se sice v některých církvích pěstuje, ne? Ale pokud jsem si všiml, tak velike- velice malou účinností. Nemají toho Jana z Vianney. Správná zpověď by měla vést k tomu, aby člověk nezapomněl, že ty hříchy, které- kterých se dopustil, jsou pouhým přívěskem, chabým přívěskem smyslu života. Vyplývají z dosavadního smyslu života. Že ukrajovat hříchy je jako symptomatické lí- léčení v lékařství. To znamená podle následků léčit, podle symptomů, a ne příčinu pravou. Příčina pravá tkví ve chybném stanovení smyslu života. Jestliže zpověď vypadá tak, že se vyzpovídám ze všech hříchů v dobré vůli a v pravém předsevzetí se polepšit, opět upadnu do těch hříchů, třeba ne do všech, ale do některých a to stačí. Takže účinnost je chabá z toho důvodu, že jsem se dal navést k tomu, abych ukrajoval sani hlavy a nechal saň samou nepo- neporušenou. Místo jedné hlavy narostly tři. Kdežto když jsem třebas šel k zpovědi, jsem, říkám, jenom jednu věc jsem udělal pořádně. Ale tam jsem naštěstí, taky pro vás je to štěstí, proto tady říkám znovu, přišel na to, ne svou vlastní vinou, že dosavadní smysl mého života byl chybně volen. Že jsem nežil podle toho, co na mně Bůh chce. jsem si žil a to bylo velice snadné z mého hlediska, bez Pána Boha do sedmnácti let. jsem ho k ničemu nepotřeboval. jsem se bez něj obešel. jsem sice se snažil o spravedlivý život, jsem se nemohl zpovídat z nějakých takových hříchů, nějaké prostopášnosti, to jsem se nemoh zpovídat. A jsem se vám tam zpovídal, v jakém- k jakému údivu doktora Urbana, to byl číslo jedna, řád františkánský, jsem se zpovídal ze smyslu, dosavadního smyslu života. A von říkal: z čeho se mi to tady zpovídáte? jsem říkal: se zpovídám z toho, že jsem zatím žil bez Boha, že mně to vůbec nevadilo a že takový život nemá smysl. Že je to život plytký a proč nemá smysl? Protože vede ke smrti a ke zničení. Vede k promarnění všech těch hřiven, které máme od Boha. To znamená celého života. A jestli mně tohleto neuznáte jako největší hřích, tak v zpovědi tady nemám co dělat. Vy musíte odsoudit dosavadní smysl mého života. To znamená hledání prospěchu v tomto světě, jsem chtěl být přírodovědcem a tak dále. Když mi toto neodsoudíte, tak jsem tady zbytečný a vy jste tady taky zbytečný. potřebuji, abyste to prohlásil za smrtelný hřích. Neboť to vede ke smrti, ke zkáze, ke zničení. A von říkal: žádné zrcadlo zpovědní to nenakazuje. to nemohu udělat. Né? My jsme se tam hádali. A jsem začal plakat, srdečně plakat a říkal jsem: prosím vás, nepláču jako herec nýbrž upřímně. Mně je líto, že nepustíte k Bohu. se potřebuju tohoto smyslu zbavit. to potřebuju tady nechat ten smysl toho života. potřebuji nastoupit nový smysl života, jehož středem bude Bůh a služba Jemu. A von říkal: jelikož tomu tak je a vidím upřímnou snahu Bohu sloužit: ego te absolvo in nomine Dei. ti dávám rozhřešení ve jménu Božím. A my si potom, po zpovědi o tom promluvíme, ne? Tam toho ještě bylo řečeno totiž víc, tady nebudu, jenom chci ten, tu ukázku stále svoji tady říct. Proč to byla správná zpověď? Protože správná zpověď není zpovídání se z nějakých x hříchů. Nýbrž ze smyslu života. Ten zpovědník by měl přijít na to, že je tady, že jde tady o chybný smysl života. A proto člověk bloudí po různých hříších. Jestliže von se dopouští hříchu jenom ze slabosti, ale smysl života správný, tak je velice snadná náprava ze všech hříchů. A jestliže nepochopil jiný smysl života, než za kterých dělal ty hříchy beztrestně a tak dále, tak je to konec, žádná zpověď nemá žádný účel. A tohleto většina kněží vůbec neví. Oni podceňujou hrubě podceňujou křesťanskou duši, křesťana, že by ten křesťan nebyl schopen toho, aby udělal z toho svého života něco jiného, aby nastolil tam vládu Boží. Jestliže se ten kněz neodváží k tomu, aby vyzval křesťana: nastol vládu Boží a jemu služ a jemu podřiď každé svoje hnutí, tak je příliš levný, a ten hříšník na to doplatí. Když byste naléhali na kněze, aby vám odpověděli lidsky na otázky, na které voni odpovídají teologicky, to znamená nějakou formulkou, o jejímž smyslu vůbec nepřemýšlí, kterou vykládají jenom z poslušnosti, tak vás upozorňuju na jednu věc. Že s těmito kněžími si musíte vědět jinou radu. Musíte jim dát za pravdu v tom smyslu, že lidský rozum nemá právo, aby získal odpovědi na tyto věci. Nemá právo, protože to do něj nevejde. To není logická záležitost, jaké je schopen rozum. Jak to, že jsem najednou toužil po novém smyslu života? A tehdy jsem o Bohu vůbec nevěděl. Vůbec jsem o něj nestál, protože jsem se o duchovní věci nezajímal. Kde se to ve mně vzalo? On se po tom doktor Urban taky potom ptal, kde se to ve mně vzalo. To nebyla moje vina. To nebyla moje přednost. To byla milost Boží, jak tomu říkají křesťani. Jedině Bůh může způsobit tuto změnu v člověku. Ovšem my se musíme umět k tomu disponovat. A smysl života je právě nejlepší dispozicí k tomu, aby ta milost člověka zákonitě našla, že? A když tedy třebas člověk stylizuje život, a nevěří ještě třeba ani na Pána Boha, ale stylizuje jeho život, aby žil správným životem, tak věřte mi to, že se velice prudce přibližuje k tomu zákroku milosti Boží. Ve kterém se mu Bůh zjeví jako jeho pravá podstata. A způsobí v něm ten tah po novém smyslu, to tažení do nového smyslu života. Jako se to stalo u mě. A takže mají pravdu teologové, že rozum je jenom zvědavý, ale neplodný v tomto smyslu. A mají právo mu odmítat některé odpovědi, protože to je svině, která šlape po perlích, nic jiného to není. Vím to, voni vám to řeknou třebas, vysvětlí a vy se jako rozumový člověk otřepete a za chvilinku o tom nevíte a jednáte si zase po svém. Rozum je takovéhle povahy. Kdežto zákon Boží takovéhle povahy není. To je síla, která přemáhá člověka. Jeremiáš říkal: "ten, kdo přemáhá samého, že ano? Ten je ten pravý můj vůdce a činitel". A ten jednoho dne pře- přemohl, nevěřícího, ne? A se měl, jak teď říkám, snadnou úlohu, že jsem mohl klidně říct o svém životě, že nebyl k ničemu. Byl bez víry, šel za osobním užitkem, ne? Za osobní choutkou, že to nebyla choutka nějaká tak moc hříšná, byly to přírodní vědy, ne? No ale byla to choutka osobní. Čili s duchovním to nemá nic společného. Takže jsem měl snadnou příležitost to odhodit. Kdežto vy, kteří jste věřící, budete velice těžko odhazovat dosavadní smysl života. Protože jsem přeci věřil. nejsem jako ten Karel Makoň, který byl neznabohem, tomu se to vodhazovalo. Samo sebou, že se lépe a snáze odhazoval prostopášnýmu Matoušovi jeho celnický život nebo prostitutce Maří Magdaleně nebo Karlovi Makoňovi, který nebyl sice ani tím... ani tím, ale byl světským člověkem a žil si jenom pro tento svět, než třeba bude vám. Vám to bude velice těžké. Když například, dejme tomu, ten bohatý mládenec chtěl znát podmínky věčného života, Ježíš Kristus mu říkal: plníš přikázání Boží. On říkal: od útlého mládí. Zaplesal Ježíš, jenomže když mu Ježíš říkal: všechno, co máš, rozdej chudým. Tak nebyl ochoten a odvrátil se od něj a víckrát se neviděli. A tak vám řeknu, vy jste bohatí vírou, která není bohužel k ničemu. Protože vás nevede k vědomému spojení s Bohem. A vy jí- se musíte zbavit v tom smyslu, že ji musíte nahradit zkušeností, ke které se musíte disponovat. A ta dispozice k této zkušenosti je velice obtížná záležitost. To chce se štípnout a na každém kroku stylizovat svůj život. To znamená jednat ne, jak se mi to líbí, ale jak je to správné. Na to měřítko máte i v křesťanství, co je správné a co je nesprávné. Jestliže dělám něco soustavně nebo žiju soustavně tak, jak je to správné třebas v rámci křesťanství, tak se disponuju k milosti, která jednoho dne záhadně přepadne. A najdu svoji vnitřní podstatu nesmrtelnou. A potom ve mně bude žít síla, která mně nedovolí se vrátit ke svým hříchům, rozumíte mi? Tak je to. A to bylo v těch sedmnácti letech. Jak je to ve srovnání s indickými naukami, s čínskými a podobnými? Jak je to tam s hříchem nebo jak to srovnat s jejich způsobem myšlení? Zdánlivě je to nesrovnatelné, protože Ramakrišna například říkal: jak vy křesťani můžete vůbec dosáhnout nějakého spojení vědomého s Bohem, když vy se pořád bijete jenom do prsou a říkáte: bídný hříšník? No to je okřídlený výrok Ramakrišny. To nikam nedotáhnete, protože máte pocit méněcennosti, pro který se neshrabete ani na to, abyste vzhlédli k Bohu. To Ind tedy takhle na to nejde. Říkají: to to je naše... naše veliká přednost. Voni sice znají pojetí hříchu, ale říkají o něm, že je to velice slabý nátěr na nesmrtelné podstatě Boží. A že se smazat daleko snáze než například nějakou zpovědí. Tím že se člověk dostane pod vliv mistra, který na něho přenese část svého poznání. Jenomže to je velice křehká metoda poučování, a z toho důvodu, že těch mistrů je málo. Čím dál méně na ten počet obyvatel. Počet obyvatel roste mnohokráte rychleji v Indii než ty mistři, že se nerodí podle počtu obyvatel. To je za prvé a za druhé ty lidi nemají tendenci k tomu Bohu jít. Nýbrž oni se smiřujou také s tou technikou života, tím předpisem náboženským, který berou třebas mechanicky. A v tom případě ani v Indii to nemá lepší výsledky než například v křesťanství. Přestože se nebijou tedy v prsa, jak říkají. Oni jsou toho mínění, že na loďce poznání překonají všechny své hříchy. Jak praví Bhagaván: i kdyby si byl největší hříšník mezi hříšníky, na loďce svého poznání přeplavíš se přes oceán svých hříchů. Čili oni proti hříšnosti staví poznání. jsem úplně jejich názoru, protože, ovšem musí se definovat to poznání. To poznání, které jsem získal v těch sedmnácti letech, vybavilo z oblasti těch hříchů, které jsem dělal předtím. A nikdy jsem se k nim nebyl schopen vrátit. jsem dělal zase jiné hříchy na jiné úrovni, ne? Ale tamty ne, protože jsem vyrostl z toho smyslu života. Takže voni tím poznáním se dostávají za ten smysl, dosavadní smysl života, nabývají nový smysl. Ale říkam, dělají tam nové hříchy, že se proviňujou proti tamté zákonitosti, do které vstoupili. Totiž proti každé zákonitosti se můžete proviňovat. Tady se proviňujete proti této karmické zákonitosti svou modlili říkají, a tam se proviňujou proti vyšší zákonitosti, a to je provinění daleko větší. Takže nemyslete, že ten Ind snadnou cestu. On si jenom přesunul viny z jedné oblasti do druhé. Když například žák třebas Ježíšův se dopustil malinké chybičky tím, že prosazoval svoji vůli proti vůli Ježíše Krista, tak se nakonec stal zrádcem, Jidáš. Víte, a to byla veliká chyba, ne? Že tomu dopustil. To kdyby se dopustil člověk na úrovni karmické jenom pouhé, tak s- ty následky to nemá. Tak tím jsem odbyl Indii. A teďka odbydu ještě stejným způsobem Čínu. na to jdu velice rychle. Že totiž tam zase nemají hierarchii hodnot ctnostných a nectnostných hříchů na straně jedné a při se ze na straně druhé, nýbrž hierarchii příjemných a nepříjemných věcí. Jestli totiž je člověku něco nepříjemného, ale je to správné, a on to proto nedělá, že je to nepříjemné, tak se proviňuje proti tomu správnému. A to je vlastně ten hřích, to je pojetí hříchu. Jestliže je mu příjemné něco, a není to třebas správné a von to dělá, tak se taky proviňuje, že? A když tedy a vůbec když dělá něco, co je, když dělá jenom to, co je mu příjemné, a nedělá to, co je mu nepříjemné, tak se totálně proviňuje proti všemu. On musí jít za správným životem bez ohledu na to, jestli je to pro něho příjemné nebo nepříjemné. Nesmí rozlišovat mezi příjemným, nepříjemným. To je velice strohý způsob řízení lidského života, stylizace velice strohá a myslím, že málokterý Číňan tam to dosáhne. To je věc toho, kam se dostali. Ti Číňani se nakonec dostávají na cestu, po které se nedá kráčet. A to je cesta, která se nám křesťanům jeví jako velice obtížná. Protože Ježíš Kristus, jak jsem vám to pořád předváděl na těch obrazech jeho života, na symbolice, je to cesta, po které se kráčet. Ale upozorňuju vás, že mají Číňani pravdu. se kráčet, pokud obraz vám slouží. A ten obraz vám neslouží do konce. Vy musíte jednou si přestat pomáhat tím obrazem. vám to předvedu na ji- životě Ježíše Krista. Osobní vedení, které sloužilo jeho- žákům Ježíšovým po ty tři roky, je mohlo vést přesně jenom po ty tři roky, dokud Ježíš s nimi chodil. Jakmile dohrál roli osobního vůdce, a to šlo velice prudce tam, protože to bylo velice vyspělé vedení, tak nesměli se vracet k obrazu, obraznému vedení. Von jim všechno říkal v podobenství, že ano? To potom se musí za podobenství. To znamená, obecně řečeno, za jakýkoliv obraz, za jakoukoliv představu. A vedení Duchem svatým bylo vedení nelidské, nad představou, za představou, za lidským, za veškerým lidským přístupem. To znamená tato cesta, po níž se nedá kráčet. Takže Ježíš Kristus vedl přes cestu, po níž se kráčet, k cestě, po níž se nedá kráčet. A to je myslím postup daleko srozumitelnější, než rovnou začít tam, kde se kráčet nedá, ne? A takže Číňané opravdu, pokud byste se s nimi setkali a byli by osvíceni, by uznali tuto přednost Ježíšova učení. Že člověk není schopen rovnou bez představy se do toho pustit. To je pomůcka nepostradatelná pro normálního člověka. Opravdu, jak to Starý zákon opisoval z pramenů starších, než je Starý zákon, hlavně ze sumerských, tak tam se mluví o vzpouře andělů, vzpouře těch lidí pomocí těch vzbouřených andělů. A vás upozorňuju na to, že toto je dědictví toho přesně pojatého dualistického způsobu myšlení, které se nám do dnešní doby zachovalo třebas v zoroastrismu, který ještě existuje v Persii, že? V malinkých enklávách. To znamená bůh zla, bůh dobra, jeden proti druhému bojují. To je obraz, který má, obraz jenom, který vystihovat pravdu. Ale protože žádné podobenství, a obraz je taky podobenství, nevystihuje pravdu úplně nýbrž jenom částečně, tak taky tenhleten vystihuje pravdu jenom z malinké části. Takovou část, která stačila na tehdejší způsob myšlení, aby uklidnila tehdejší mysli. Dneska nestačí. Ne, proto ji nemusíme zavrhovat. Jenom si ji musíme vysvětlit jako nějakou nedostačující bazi, základnu, která nám dneska nedostačuje. Protože dneska do toho vkládáme daleko větší míru pochopení, než jsme mohli tehdy, když lidi byli negramotní. A neměli školy a neměli, nevážili si tolik rozumu, ten je taky od Pána Boha. No, takže především bych chtěl udělat škrt přes rozpočet o tom vzniku tohoto vesmíru a existenci člověka při tom. Že totiž Sumerové, odkud jsme to opisovali, neznali ještě pojem vesmíru, upozorňuju vás na to. To je pojem dost moderní, který tak vznikl v Evropě teprve po Kristu. Sumerové považovali to nebe, jako něco, jako takovou nějakou desku, která je posázená hvězdami a stálicemi a obě- oběžnicemi a tak dále a nepříliš vzdálenou, ne? To znamená, oni neměli pojetí vesmíru. Čili voni si považovali tuto zem za střed toho všeho, co se okolo děje. Ten geocentrismus byl základem všech tehdejších poznatků. Například tehdejší astrologie nebo tak. A proto je to všechno víceméně pro kočku. No, ale něco na tom přeci je. Když se totiž člověk vtěluje na tomto světě, tak získává k tomuto světu poměr. Ne k nějakému jinému, k jiné galaxii nebo jiné soustavě sluneční nýbrž k tomuto. A když se zde vtěluje, tak bezpečně můžeme říct, že se zde vtělí zase znovu. Čili nás nemusí také ten vesmír tolik zajímat, přestože o něm něco víme, jako nemohl vůbec zajímat tamty starý Sumery, kteří nám napsali Starý zákon. Ten začátek, tu Genezi, to je vod nich opsáno doslova s malinkou změnou. No, ale chci mluvit k věci stvoření. Tak člověk nepotřeboval v fázi, než se stal hmotným na této planetě, než se ztotožnil s tímto tělem, nepotřeboval vůbec tuhletu planetu. Ani ve stavu žhavém, proto říkám, byla ve stavu žhavém, protože ji nepotřeboval, nemoh tady existovat, ve stavu žhavém tady nemoh existovat, když to tak takže von... von tady nebyl. To všechno, co se děje, se mu děje v Otcově domu, se nedělo na této planetě. To se dělo v jiném průběhu času a prostoru. Mimochodem probíhající daleko pomaleji, než zde probíhá čas a prostor. Takže se říká, že den jednoho anděla je náš celý život, ne? Tak pomalu jde jeho den kupředu. No tak myslete si o tom, co chcete. To je podání, to je tradiční podání tohleto. A vy se těžko setkáte s andělem proto, a to je ještě u Pána Boha, že on žije v jiné časoprostorové dimenzi. Von se ještě se s bezčasovostí úplně nerozloučil, ale ještě úplně nevstoupil do tohoto prudce se točícího kola karmy, jak tomu říkají Indové. Takže u něho ten čas pomalu pomíjí a říká se, že vydržíte andělem do konce manvantáry, do konce existence veškerého vesmíru. Tak to je dost dlouho, nebudeme čekat, že je to pravda nebo nepravda, ale jisto je, že člověk ve svých možnostech, ve svém rejstříku, také tu možnost prodloužit čas nebo ho zkrátit nebo ho úplně sbalit. To všechno je v něm, protože on je vesmír v malém. A nejenom vesmír v malém, von je nositelem tvůrce celého vesmíru. Takže nehledejte příbytek Boha někde jinde než v lidském nitru. Nevím, jestli se to někde stalo, někde... někde na nebi nebo někde v ráji nebo to tam musí být takhle líčeno, aby to vůbec bylo pochopitelné jako místo. To dalo hroznou ránu náboženství tohle, protože to žádné místo není, je to stav. A čili dneska můžeme vstoupit do stavu ráje, dneska můžeme odtamtud vypadnout, dneska můžeme vstoupit do stavu nebe, vědomého vstup- vstupu je možné, jo? Něco takového je možné. A jestliže toto je možné, tak pak se taky snadno vyznáme v tom, jak to bylo s člověkem, než se sem nastěhoval na tu zem. Je možno, aby existoval stav, který nazýváme rajský, bez těla? Pochopitelně, protože je to stav daleko dokonalejší než stav vězně v těle. Člověk je tady vězněn v tomto těle, když se to hodně mírně řekne. A kdežto tam nemá to tělo tak hrubé, z tak hrubého záření složené jako tady to, a ten je méně vězněm. Vůbec není, téměř vůbec není ještě vězněm. Čili jde jenom o stav. Takže správná odpověď na to, co jste se ptal zní: člověk, když byl otc- v Otcově domě, byl ve stavu, ve kterém nebyl vázán na tělo. Odešel- li odtamtud, svázal se s tělem. Taková naděje toho, že se dostane nazpátek, spočívá v tom, že všechno, co si odtamtud vzal, promarní. A nebude mít nic z toho, co je, co ho poutá, co ho sváže, co ho váže s tímto tělem, tak si vzpomene. Protože nebude mít vůbec to byl spotřebovanou, tak si přirozeným způsobem vzpomene na Otcovský dům. To znamená na ten stav v nebi nebo v ráji, nebo jak chcete, a vrátí se tam. Bude mít touhu po tom návratu. To se mi stalo v těch sedmnácti letech, jsem si vzpomněl, třeba si vzpomněla moje nesmrtelná duše, ne? jsem byl jenom toho si vědom, to stačilo. A to zvrátilo můj způsob života. Takže vím, co je to odcházet z domova Otcova a zase se do něho vracet. To není věc, která by se jednou byla stala, nýbrž to je věc, která se děje. A děje se tak dlouho, dokud nepřejdeme ze stavu dění do stavu nedění, jak jsem vám tam trošku naznačil v tom "O tři", ano? Velice omylné je, že na duchovní cestě, na těch různých úrovních, vládnou obdobné zákonitosti s touhletou. Takže, když se ocitnete na astrální úrovni, tak se rázem stanete, omylem ovšem, vševědoucím člověkem, který dovede rozsuzovat nás všecky tady a řekne: vy břídilové, vy, a tak dále. Protože on snazším způsobem dosahuje věci, které my tady těžkým způsobem dosahujeme. Třebas určité míry rozšíření vědomí on dosahuje snáze než my. Oni nám řeknou: vždyť my vás vidíme, my víme, co si o nás myslíte, my s vámi komunikujeme. A vy o tom nemáte ani páru, nanejvýš někde ve snu, a to zas zapomenete a ještě to přibarvíte svou představivostí. Že nedáte dohromady to, co jsme my řekli a co vy víte. Vůbec to nerozluší- nerozlišíte vod sebe. Čili je to na nic, co se od nás dovídáte. Takže chci říci: na každé úrovni je obdobná zákonitost, která vládne na této úrovni. A to způsobuje, že my určitou úroveň vyšší považujeme třebas za vrchol. A vydáváme ji za vrchol, a vono to vrcholem není. Třeba svatý Pavel byl zasvěcen Gamalielem, jistě skvělým učitelem. Ten svatý Pavel, než se byl obrácen Ježíšem, byl zasvěcen Gamalielem a zasvěcen byl tím způsobem, že voni star- starozákonní mudrci neuměli překonat úplně své já. A když nepřekonají, když nevěděli, jak na to, jak překonat úplně, většina lidí nevěděla, jak na to, jak překonat své já, tak to se jim pořád plete do řeči duchovní. A nedovoluje, aby oni trvale z- zůstávali ve stavu spásy. Oni tam dycky jenom nahlídli jako dnešní Indové zrovna tak, na stejné úrovni starověké ještě bohužel. A dycky tam nahlídnou a zase odtamtud vypadnou. Tomu se říká extaze nebo samadhi. A takový Pavel měl za sebou několik význačných samadhi a o takovým jednom mluví, že... člověk neví, jestli to bylo v těle nebo mimo ně, jak to bylo, vstup do třetího nebe a tak dále. To si můžete přečíst z jeho Epištol. Tento člověk, přestože měl takové vysoké zasvěcení a měl za sebou extatický život, vraždil křesťany. Tak tím jsem vám chtěl říci, že tenhleten způsob je dneska zastaralý. Pavel sám ho považoval za překonaný, a proto vš- byl vůbec schopen jít za Ježíšem. To je neextatický způsob cesty, a ten vede napřed k tenkému přeplývání Boha do člověka, Božího vědomí do člověka. A čím dál mohutnějšímu přeplývání tohoto vědomí do člověka, to vědomí úplně zaplaví lidskou mysl. A mysl lidská se z toho nevybaví a žije z tohoto vědomí Božího. To znamená, moc Boží vědomě, pro člověka vědomě, působí v lidském těle. To je ideál křesťanství. Tam vedl Ježíš Kristus. Tam nevede žádná indická joga ani radžajoga žádná nevede. Kdo chtěl v Indii a chce v Indii udělat něco víc, musí partyzánsky jít za jogou, jak správně pochopil Brunton, že? Musí to být nauka za jogou, která vede člověka dál. A takový partyzáni tam vždycky byli v Indii, jsou tam a budou tam. Poslední z nich byl třeba Šrí Aurobindo Ghos, ne? Ten žil asi v padesátých letech tohoto století. Takže jestliže se někdo neextatickým způsobem dostane k tomu podílení se na věčném životě, i když není třebas moc daleko, ale je tam, vstoupil tam neextaticky, tak jedinečnou možnost extazi správně zařazovat. Letničáři jsou specificky extatikové. A protože nemají zabité "já", a nemohou ho ani zabít, protože ho potřebujou k vývojové fázi, ve které jsou. Nesmí ho zabít, to by bylo katastrofální. Tak oni nemohou mít soustavné spojení s Bohem ani slabé. A tím ta jejich extaze není na úrovni, na které je třebas i počáteční úroveň poznání křesťana. Jestliže křesťan se napojuje jako třebas mnozí svatí na vědomí Boží soustavně, tak pak jeho život se stává modlitbou. Kdežto u nich je třeba přijít do extaze, aby se spojili s Bohem. Ale tam potom není měřítko, s kým se to spojujou a na jaké úrovni ta extaze byla. vám to řeknu jenom tak pro zajímavost, že třebas Tibeťani, kteří jsou velcí teoretikové, znají sto šest druhů extazí... sto šest druhů extazí. A bych tak řekl, když tak jsem si přečetl ty Tibeťany, když ta sto šestá je na vrcholu, teprv extazí, na který- na kterých následuje, za kterými následuje život bez extazí, bez potřeby extazí. To znamená trvalého přeplývání Boha do vědomí lidského. Tak ta extaze, jak tak si pamatuju, kterou letničáři u sebe pěstují, to je tak asi na dvacátém stupni. Je pravda, že léčí. Hlavně tehdy, když se spojí myšlenkově všichni dohromady a tou, něco ze sebe obětujou a dají to k dispozici tomu... tomu nemocnému. To je v pořádku. Ale upozorňuju vás na to, že to je něco jiného než odpouštění hříchů, pomocí něhož se člověk vybavuje z pravomoci této úrovně. To znamená, vybavuje se z toho vězení, dostane se za tuto klec. Komu jsou odpuštěny hříchy, ten vypadává z klece času... času a prostoru. No, a Ježíš Kristus jednou někomu odpustil hříchy, víte, chromému od narození nebo tak něják, né? A přítomní farizeové řekli: no to se ti to říká, kdopak pozná, co je to, že jsi mu odpustil ty hříchy. On říkal: abyste si uvědomili, že je snazší uzdravovat než odpouštět hříchy, tak taky, vám tohoto taky uzdravím. Uzdravil ho taky, to je snazší, to je nižší úkol. Proto když třebas oni dělali zázraky všichni dohromady, museli s tím jednou přestat, museli vyjít cts- z této omezené sféry. Ty zázraky byly zapotřebí, aby přesvědčili člověka, ale dalšího byli schopni teprve, přijali Ducha svatého. A to, co si letničáři představují jako přijetí Ducha svatého, právě přijetím Ducha svatého není. V tomto smyslu se měli poučit z církve svaté, která přivolává Ducha svatého před každým koncilem minimálně a při každé lepší pobožnosti. A je to nejhrubší neomalenost, jaké se dopouští. Protože co ty koncily vyvedly nesmyslů po tom zvaní Ducha svatého. A co dalších neomaleností provedli lidé, který se dovolávali duchem- duchu- Ducha svatého. To je, to jde do nekonečna. Totiž přivolat Ducha svatého nemůžete modlitbou prosebnou. To je základní omyl. to dělají letničáři, anebo to dělá katolická církev nebo kdokoliv jiný. Ducha- Duch svatý se přivolává zkušeností, která jde za zkušenost na... na kříži. To znamená, teprve ten, kdo umřel na kříži, je schopen toho, aby na sebe vázal vedení Duchem svatým. Rozumíte mně dobře? Jiný není toho schopen. Čili ani jeden letničář ani jeden není toho schopen. Je schopen léčit, to je, ale není schopen třeba dokazovat, on si představuje, že je to ducha- Duch svatý. To je jiná úroveň, daleko vznešenější než tahleta, ale s Duchem svatým to vůbec nemá nic společného. Takže voni sami sebe klamou, ano? Tak to možná někomu nevadí, ne? Ale mně to vadí, protože vím, že se klamou. Víte, my tam těžko i v obyčejném spiritismu, se dopátráme toho, kdo tam vlastně mluví? Kdo tam vlastně jedná, von nám legitimaci nepředloží občanskou, ne? A trapné je, když například Komenský vystupuje ve třech třebas seancích najednou, né? Chudák na třech místech a všude mluví jinak a... a vůbec to není Komenský, pochopitelně. A tak je to tady taky tak. Například to mluvení těch řečí, jsem si to vyslechl na pásce, to je ne... ne- nesmyslná záležitost. To není vůbec žádná řeč. To nemá zákonitosti artikulované mluvy. To je něco, to... to se může jenom nějakému primitivovi vnutit jako řeč nebo. A kdo... kdo z toho něco vydedukuje, ten musí být inspirován jinak než tou řečí. Svou vírou nebo tak nějak, jo? Ježíš řekl: kdo uvěří, spasen bude. A tohleto je jistě výrok správný, ale vo- obstojí samostatně jenom tehdy, kdyby byl Ježíš Kristus vůbec nic jiného neřekl. A my můžeme brát, my si musíme brát, musíme brát Ježíše Krista celého. A kdyby byla stačila jenom ta víra na tu spásu, tak by byl to všechno neřekl. Vedle toho, toho bylo daleko více, a ani byl to všechno neudělal. Ani byl nevstoupil na kříž a tak dále. Nic z toho by nemusel dělat. Čili oni nemají pravdu. Jedinečně, jedinečná ukázka kacířství. Jednu věc vydávat za celek a z jedné věci usuzovat o celku. Kdežto se z celku usuzovat o jednotlivostech. Tak to být, úplně opačně. A to je běžná chyba všech křesťanských sekt, všech i katolictví, všech. Voni se, voni se bojí celku Ježíše Krista. Voni vám celou řadu věcí, třebas ti katolíci, vobejdou jako tajemství, protože se toho bojí, nevědí jak na to. A Ježíš Kristus jasně řekl, že nesmí být nic skrytého, a když tomu tak být, tak se tomu nesmí vyhýbat. Tak řeknu nevím, ne? Ale neřeknu: je to tajemství, a nesmí se to říkat nebo je to dokonce hříšné, je to hříšné spoléhání na rozum. A nevím, jak to všechno odůvodňujou, aby se z toho vyvlíkli. Zatím nevíme devi zbavit schází nám zkušenost a musíme za jít, ne? A nezastavíme se, dokud to všechno ne- neozřejmíme. Tak by měli mluvit, ne? Nezůstat stát. Tady se nesmí zůstat stát, jak říkala Ilona Borská. Ten Mohamed byl poslán vod Allaha, ne k dobytku, ale lidem. A lidé mají schopnost přemýšlet. Čili mají o tom pořád přemýšlet a pořád to opravovat. To pojetí, které ten Mohamed přinesl. Měl velikou přednost, že řekl, že doslovné výklady Svatého písma jsou největším hříchem. A jestliže se dneska někdo v mohamedánství opírá o doslovné znění Mohamedových výroků, tak se staví vlastně proti Mohamedovi. A každého mohamedána, v poslední době jsem asi s pěti mluvil, usadím tím... tím že, takhle otrocky bere si do pusy Mohameda. To nesmí být. Například mu dokážu, jak to Mohamed myslel s těmi bohatými a chudými, ano? A von to uzná. Jenomže říká: to svým bratřím nemohu sdělit, protože vy nejste pravověrný a podobně, že jo, tak nějak. Tak mu to říkám marně, ne? Ale jisto je, že se tam stala nějaká osudná chyba mám na das jak ty dokud si ji nepřekonají, a to nebude tak brzo, nebudou nikdy takovým konstruktivním činitelem v oblasti náboženství. To náboženství dneska je méněcenné vedle i vedle toho ubohého křesťanství a vedle indických náboženství. Autorem výroku, že někdo je ospravedlněn, ne ze skutků nýbrž z milosti Boží, a autorem tohoto výroku je svatý Pavel, ano? Neboť on na sobě musel vidět, že nebyl ze svých skutků ospravedlněn. To znamená přijat u Boha. To se myslí tím slovem "ospravedlnění". Protože skutky jeho nebyly toho druhu, když pronásledoval křesťany, aby jako byl moh si zasloužit, abych moh říct, že si zasloužil tu milost. A jak to, že si ji zasloužil? On musel přijít k jednoduchému názoru, že nebyl ze skutků omilostněn, nýbrž byl omilostněn prostě z vůle Boží, z milosti, z milosti zdarma dané. A tady je jeden z největších omylů svatýho Pavla, na to vás upozorňuju. Protože on bohužel, do tohoto způsobu myšlení nedorostl. Totiž my si myslíme, že jako byl po všech stránkách tím Bohem tak osvícen, že vždycky mluvil jenom tu čistou pravdu, není to pravda. Kdyby se podívali na jeho některá podobenství