Karel Makoň: 82-05 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Tak byste si zjistili, že on někde mluví velice vzdáleně tomu duchu křesťanství. A přitom si vzpomíná asi na to své mládí starozákonní, ne? A plete to tam do toho. A bych teďka napřed opravil ten výrok svatého Pavla tak, jak by měl znít dnes, kdy lidé umírají často a nemohou přitom ani hnout prstem. Například jsem to viděl v tom koncentráku. To on takovýhle hromadný vraždění nemohl vidět nikde tam. Neměl k tomu příležitost, takže to není jeho vina. Tam prosím vás, když on dával vraždit křesťany, to byla idylka, ne? To kolik toho mohli zavraždit. Nebo když... když inkvizice vraždila křesťany. To byla idyla proti tomu, co se dělo v této válce. Takového něco, takovou bezmocnost, kterou jsem třeba viděl v koncentráku, tam bylo tehdy asi tři- třináct tisíc lidí, ale všichni absolutně bezmocní. Když někdo chtěl dokázat svoji moc, tak to byla okamžitá jeho smrt, jo? Nic jinýho nedokázal, takže ostatní se ani nesnažili dokazovat svoji... svoji nadvládu nebo opozici nebo něco takového. Tak jestlipak takovýhle člověk, takle bezmocný nějaký... nějaký privilegium u Boha. Než ale na to odpovím, tak bych se ještě všiml toho Pavla. On opomněl jednu věc, že, a jsem to tam poznamenal, ne snad ve Sladkým jhu, ale potom někde jinde potom později. Že totiž asi v tom "O dvě" myslím, že když člověk nemá možnost se bránit situaci, do které se dostane, bylo by to nesmyslné se bránit. Tak, a nezneklidní se, to znamená, neproviňuje se proti situaci jako třeba ti učedníci Páně, kteří pluli po jezeře, ne? Byla bouřka, a čím víc se báli, tím byla bouřka větší. Protože tím, že se člověk bojí, tak vzbuzuje proti sobě prostředí, ve kterým žije. To on si neuvědomuje, že vytváří situace úplně jiné, které by nenastaly, kdyby nebyl neklidný, ano? Česky řečeno, nebyla by bouřka. Bouřka je kvůli němu, že je neklidný, a ne že byla bouřka. Není to tak objektivní záležitost, za jakou to považujeme. Objektivní nad a byl ten... ten pán, co tady byl přede mnou, co je tam vedle, tak ten si na ty věci pořád stěžuje. A pořád to spolu řešíme a proto to nemůžeme dořešit, že vedle sebe pacienta, který to nemá všechno pohromadě v hlavě už, ne? A s tím je těžko potom vycházet a považovat ho za... za Božího prostředníka nebo tak nějak. A ten svatý Pavel zkrátka přicházel postupně, přitom že spolupracoval na vraždění křesťanů, k názoru, že ti křesťani nejsou tak špatní, za jaké je považuje to vedení obce izraelské. Že když oni jsou ochotni pro Krista se obětovat bezhlas- bezhlesně, bez odporu dávají svůj život všanc, že patrně v tom musí být nějaká síla vnitřní, kterou on ještě nepochopil. A proto čím dál pokračoval v tomto pronásledování křesťanů, tím více byl přesvědčen, že nedělá správně. A byl úplně přesvědčen, že to, co dělá, je nesprávný, ale nevzdával se toho jenom, protože měl závazek vůči izraelské obci. Tak v tom pokračoval jenom takovou setrvačností. A viděl, že je to veliké provinění, tak musel na ten okamžik, kdy to bylo nesnesitelné, kdy on zkrátka nebyl schopen v tom vůbec pokračovat. A rezignoval na to. "Ať si říká obec moje, co chce, nemohu dál. Pane Bože, tady máš k dispozici." Jak tohleto vyřkl a jestli to taky takhle mínil, tak v tom tu byl Kristus a vzal si ho k sobě. Protože on byl zcela bez viny. A nebyla to věc milosti, nýbrž byla to věc zvláštního druhu připravenosti, že on vzdal svůj život. Ovšem skrz nějakou chybu. Vono je dycky snáze vzdávat život skrz nějakou chybu než skrz nějakou přednost. Panečku, kdybych byl býval měl nějakou přednost v tom životě, bych ho byl nevyměnil za nový smysl života. Ale že jsem neviděl v těch sedmnácti letech nic dobrého v tom svým mi- minulém životě, který byl bez Boha, protože ten byl bez Boha, tak nebyl dobrý, jednoduše myšleno. Tak jsem mohl ho snadno vzdát. A von protože vraždil křesťany, taky to snadno mohl vzdát. Vraždění mu jistě nešlo moc k duhu ani se mu to moc nelíbilo. A byl by rád každým okamžikem s tím přestal, tak mu Ježíš Kristus tím osvícením dal k tomu příležitost, ne? Tak není pravda, že někdo je, kdyby byl Pavel býval omilostněn beze skutků, nýbrž on byl omilostněn ze skutků, ale opačných, než který moh přičítat k dobru sobě. Ty skutky ho tak znechutily, ze se... se sebou samým, že sebe vzdal. Důležité je, aby se člověk sebe dovedl vzdát. A jak vám říkám, je těžší vzdát se dobrýho člověka než špatného. On se toho špatného dobře vzdal, snadno vzdal. A proto byl omilostněn. On vystihl tu zákonitost, za které může Bůh vstoupit do lidského života, lidského vědomí, a to je při sebevzdání: zapři sama sebe, že? A jak to není splněno, milost nepůsobí. Čili milost Boží je zákonitá záležitost, a ne nějaká protekce. Podívejte se, je totiž otázkou, co je to, že mně, jestli správně rozeznávám co je- co, že mně modlitba nejde. Nebo že mně modlitba jde. Upozorňuju vás, že kdykoliv jsem si umínil, že mně to půjde, tak nikdy to nešlo. Protože jsem zaměnil prostředek za cíl. Tady nejde o to, aby to šlo, aby člověk při tom byl klidný. Ale aby se přes svou vůli být třebas klidný, nebo nevím, mít nějaký prostředek k dispozici, který tam přibližuje k tomu Bohu, aby se přes tyhlety nástrahy a přednosti k tomu Bohu dostal. Jestliže s- to zjednoduším všecko, tak bych to řekl takhle: lidská duše u Boha nesmírnou cenu. Není žádné vyšší ceny v celém vesmíru než lidská duše. Protože ta se vlivem vývoje došplhala tak daleko, že její ztráta by byla opravdu minimálně řečeno nedopatřením. A správně řečeno ničím nenahraditelnou ztrátou. A jelikož tomu tak je, není ani jedna lidská duše ztracena. Když si ovšem vezmeme situaci, že není víc než jedna duše, tak tady mluvím vlastně o rancích. Že ty rance, které si, ty dojmy, které si přináším z toho života ani ty nejsou ztraceny. Všecko je nějakým způsobem někde uloženo v nějakým archivu. A z toho zase bereme na další vtělování nebo tak nějak. Ale to nejdu přímo k věci. to potřebuji jenom to okolí vysvětlit, abyste porozuměli tomu základu otázky. A ten zní takle: že totiž když mně situace při modlitbě dopadne tak, že nejsem schopen se soustředit. Tak je to proto, že jsem jednal jako učedníci Páně: mně to tam, nám to tam nejde, Ježíši. My tam toho zlýho ducha nemůžeme vyhnat. Musíš nám říci, jak na to. A vono jim to nešlo proto, že to dělali svou silou. mám jednoho dobrýho přítele, který do všeho vkládá tolik vůle, že tato vůle ve chvíli, kdy být odložena, ještě trvá a překáží mu v dalším pokroku. Vona mu moc dloho sloužila velice dobře, ale v určitém momentu, který je v bibli, v symbolice Ježíše Krista označen jako zničení satana nebo odstranění satana na poušti, od toho momentu musí vůle lidská odpadnout. Aspoň pro tu modlitbu. A teď pozor! Když se modlím a jdu na to svou osobní vůlí, je to ohromný, je to chvályhodný stav. Ale nesmíte se smířit s tím, že musí trvat do konce modlitby. Kdyby trval tento stav chtít se soustředit, chtít se modlit do konce modlitby, tak byste se přes to chtění svoje a pro to své chtění k Bohu dál nedostala. Že tady vůle překáží tomu spojení s Bohem. Jako napomáhá do určitého stupně a je nepostradatelná, tak přes určitý stupeň překáží. Takže dejme tomu, kdybych v okamžiku, kdy mi to začíná jít, dále do toho dmychal svou vlastní vůlí, tak to přestane jít. Jakmile mi to začne jít, ovšem nevím, jestli to správně rozeznáváte, co to je, když to začne jít, tak to je avízo, že musím sebe odevzdat. Přes tu modlitbu, skrz tu modlitbu, jako prostředek k Bohu. To znamená, dorostl jsem ke chvíli, kdy ta modlitba může zastoupit mě, celé moje já, celou moji osobnost. Ta se musí stát výrazem celobytostního mého bytí, je to z života, všeho, že jo? Lásky, poznání všeho, všech schopností, všech mohutností duševních. A jestliže ona zastoupí v tom momentu samotného i vůli, tak najednou jsem bez vůle, bez, s- bez klepání, beze všeho. se ocitnu v situaci bdělé panny, která si zachovala olej, ne? Sice také usnula, ono to je podobno spánku, ale měla připravený olej v lampičce. Ta lampička nezhasla, kdežto ty přejí který neměly ten olej, když přišel najednou ten princ nebo ten ženich, tak jim mohl klidně prozradit: jděte pryč, vás neznám, že? A vzal tam ty, co měly ten olej. Tady je to rozmezí, které dobře nechápeme. To je velice jemná záležitost. A nevím, jestli se to vůbec tak dobře pochopit dá. Ale proto vám příště slibuju, že to zase pošlu v podobě nějakých dalších stránek "O tři". Že postupně budu prozrazovat některé části z toho, co z toho zjevení, které se mi dostalo v bezčasovém okamžiku. V okamžiku, kdy jsem v tom koncentráku odevzdal svůj život. A jednu tu část vám prozradím teď, co to pro znamenalo vo- vobjevení toho slov- jména Makoň. Pro mě, ne pro vás. Ale vy z toho můžete vyvodit obecné principy. Proto to budu psát. Obecné principy se ze všech poznání konkrétního, individuálního dají vyvodit. A mnoho lidí schopnosti vyvodit obecný princip pro sebe vhodný z nějakého konkrétního příkladu. Kdyby tomu tak nebylo, tak by byl Ježíš Kristus nedělal zázraky. Z konkrétních případů se vyvodily obecné zásady, ano? To si totiž přál. No. A tedy, když se vám koncentrace přestane dařit, nejde vám ta m- vnitřní modlitba, tak to nesmíte lámat přes koleno. Musíte odstoupit, tak jako Klárka, ano? Jako Klárka musím odstoupit. To znamená, když jejich Klárka dělá opozici, tak oni ji pošlou do koupelny, aby to tam vodtrucovala. A vona se za třicet vteřin vrátí, a netrucuje. Proto Ježíš Kristus radil: nelehejte si na dveře, na které, skrz které chcete projít do věčnosti. Nýbrž klepejte, mezi tím jsou mezery. Kdo příliš dobrou vůli, ten se k Bohu nedostane, jako kdo nemá vůbec žádnou. Jsou na tom asi úplně stejně. Zatímco ten první se nedostane vůbec nikam, ten druhý se dostane tam, kde více může litovat, že dál nemůže. Ten je vod toho znechucen tím, že tady to dál nejde. Vono to jde pořád proto dál, že pořád spoléhá svou vůli. A pořád si myslí, že musí projevovat stále lepší a dokonalejší vůli a plynulejší vůli, to nejde. Člověk se svou volní stránkou nestačí na všechno. Musí také dovolit, aby Bůh působil svou vůlí. Situace musí dopadnout tak, že nakonec Bůh svou vůlí ve vás působí. A vy vůbec svou vůlí nic neděláte. Vůbec zanecháte sama sebe, a vůbec si sebe nevšímáte a jednáte jeho- z jeho moci. Jinak z jeho moci nemůžete jednat, když mu nedopřejete, aby svou vůlí se ve vás prosadil. To je někdy velice nepříjemné, pochopitelně. Protože to není, jak se vám zdá, váš osobní prospěch v tom není obsažen. Protože častokráte ten osobní prospěch je v úplným rozporu s tím- s tou vůlí Boží. Jistěže to nejkrásněji vyjádřil Ježíš Kristus, když říkal na kříži: Bože, pročs opustil? To bylo v rozporu s vůlí toho člověka, který visel na kříži. Ten nevěděl, proč Bůh ho opustil. To je v nejlepším pořádku. Jenom ukázal ten rozporný okamžik, že když nám nějak modlitba nejde, tak se vlastně cítíme Bohem opuštěni, né? To je, proč nám nejde. A to nám nejde jenom proto, že tato opuštěnost je nutná. Kdyby byl někdo pomohl Ježíši Kristu z kříže, tak by byl nedovršil celý to svoje dílo, a nebyl by seslal Ducha svatýho. Ho musel nechat ukřižovat Pán Bůh, ne? Tomu nikdo nesměl pomoct. On sám si nesměl pomoci a nikdo jiný mu nesměl pomoci. Aby se dostalo, aby se dovršilo tam, kam se to dovršit má, ne? Tak pamatujte si, že ten okamžik, kdy vám to nejde, je ten nejbližší Bohu právě, pokud dovedete přejít ze své vůle na ztrátu této vůle a odevzdanosti Bohu bez konkrétního volního zaujetí. Řeknu si třebas: Pane Bože, tady je, tady máš. A to ani ne- neopakuji, nýbrž v tom stavu přebývám, že k němu směřuju. A když bych se rozplynul, tak nic žes si to ani ani neuvědomuju, tak si to uvědomění musím znovu obnovit. Zkrátka při modlitbě se klepat. A nemá se ležet na vratech, jo? Vší silou tohleto nejde. To... to... to dříve nebo později každý se zastaví. Páč každý mně říká, především Stáňa, jak dál? A neví, protože to je člověk například, který velice ov- dobře ovládá svou vůli, a to mu brání potom nakonec v tom vítězství, jo? Každá úroveň a každý stav, když se dostane do svého vrcholu, přechází do samovolnosti. A to je nejblahodárnější stav, že jako nic neděláme a vono to de dál. Nic neděláme proto, aby nám tlouklo srdce, ne? Vědomě ne. Aby nám střeva fungovaly a všechno ostatní, celá vnitřní sekrece, dech. A vono to samo de. A právě proto, že se o to ne- že se o to nedbá. To se jenom nějak zavedlo, a potom se to udržovalo jenom nepřímo, stravou, dýcháním, ne? Ale ne přímým zásahem. A tak taky v tomto případě. Jakmile na kterémkoliv stupni, na kterémkoliv stupni, například u modlitby, modlitba dospěje do stádia samovolnosti, tak to znamená, že musím, pokud nedokážu opakovaně tu samovolnost, když dokážu, tak je to v pořádku. Kdybych ale ztrácel vědomí, bystrost, samovolnost by se přeměnila v tupé civění, tak musím tuto úroveň modlitby zanechat. Musím začít jinde s jiným způsobem, jo? Tedy řečeno ještě z jiné stránky, člověk by měl okamžik samovolnosti považovat za avízo, že musí přejít na jiný prostředek. A toho se musí chopit. Tak dejme tomu Ježíš Kristus, když mu to samo šlo rodinou a s okolím, tak bez obrácení zpět, bez hlesu, bez, řek bych, nějakého znechucení opustil všechny, kterým za mnoho vděčel- vděčil. A šel do Jordánu. A po Jordánu potom říkal: "kdo je matka, kdo jsou bratři?" Tak daleko to šlo. Jenže úplně se k nim obrátil zády v tom smyslu, že nebyl v jejich moci, nýbrž byl v moci někoho jiného. My nemůžeme být totiž v moci Boží, dokud jsme v moci své vlastní vůle. A my na každé- na každém stupni získáme nějaký jemnější druh vůle, jemněji a lépe motivované, rozumíte? A ta motivace bohužel na vyšším stupni nestačí. To zdůvodnění, proč to děláme, nestačí. Například, dejme tomu, když se učedníci Páně stali učedníky, tak stačila motivace tahleta: bude konec světa a vy chcete tomu ujít a chcete být spaseni a věčně živi. To stačilo, ale to nestačilo pod křížem, tam se museli tohoto nároku vzdát. Kdyby byli si přáli spásu pod křížem, tak Ježíš Kristus na kříži bezmocně pnící, jim byl důkazem, když to nedosahuje mistr a volá: "Bože, pročs opustil"? Že ani voni nebudou mít to privilegium, aby se k tomu Pánu Bohu dostali. A když zkrachoval mistr, nic názornějšího nemohlo být ukázáno než tohleto, zkrachujeme i my. Čili von jim dal bezvadnou příležitost opustit to, co jim bylo nejdražší. To je dycky to nejtěžší. jsem opustil v sedmnácti letech to, co bylo nejhorší, ne? Nevíra, život bez Boha, kdežto oni opustili víru v život, v Boha, v zázraky, v schopnost, jakou nemá žádný jiný člověk. To všechno museli hodit přes palubu, to bylo velice obtížné. Protože byli na daleko vyšším stupni než v těch sedmnácti letech, pochopitelně. No, chtělo se, aby přešli do vedení Ducha svatého, Duchem svatým. Tak to je také váš úkol a úkol každého z nás. My si nesmíme myslet, že prostředky nižšího stupně mohou sloužit na vyšším. Naopak tam může být opravdovým protikladem toho, co tam máme dělat. Samo sebou my se dostáváme na nějakou vyšší úroveň nebo na nějaké samovolnosti na úrovni, bohužel nikoliv celobytostně. Jak vám říkám, oni se ty vyšší stupně obyčejně dobývají na splátky. My si nesmíme přát takového splátkového řešení, ale obyčejně nám nic jiného nezbývá, než se smířit s tím, že tenounký pramínek vědomí vystoupil z muladhary nahoru do anahaty nebo někam, jak by říkali odborně Indové. Čili že ne celobytostně, nýbrž jenom tou částí své bytosti, které jsme si vědomi, jdeme k tomu Bohu. A to není třebas velká část, to je jenom ta část sebeuvědomění, která předtím byla, je ta část sebeuvědomění malá. To znamená, nebyli jsme příliš bdělí při koncentraci. Ježíš Kristus říkal: bděte... bděte, opět pravím bděte. Neboť nevíme dne ani hodiny jež si málo bdělá tak... tak je to tak subtilní, jak vy říkáte. Ale jestli je člověk plně bdělý a plně soustředěný, plně zaujatý pro tu věc, pro toho Boha, pro tu věč- pro ten věčný život, tak to není vůbec subtilní okamžik. Nýbrž to je všepojídající skutečnost, všeobjímající skutečnost, všeobsahující a žárlivě střežící lidskou pozornost, aby nikam netěkala, aby nikam neodešla. Takže jsem byl svědkem toho, že zatím, co třebas někdo se musí snažit o to, aby zachoval tento okamžik, jsem se musel podivovat Pánu Bohu, že tak dokonale hlídá. Že nepustí ze svého provazu. A když konečně pustil a jsem byl bez něho, a nevěděl jsem, proč jsem bez něho, tak jsem byl z toho úplně nešťasten. A to byl ten začátek toho koncentráku, tam jsem se cítil dokonale opuštěn, člověk asi patrně já. Nechci se omlouvat, ale člověk patrně to nedokáže bez takových krizí. A jsem za to dneska vděčen jako za nejšťastnější okamžik svého života a právě jsem tu krizi prožíval. Bez bych se byl nedostal dál, nebyl bych chápal vyšší smysl života. Člověk na cestě nějaké osobní vedení. A to osobní vedení jeden veliký nedostatek, že se nehodí obecně pro všechny. Nýbrž že je určeno pro toho člověka, který je osobně veden. Čili kdyby se to chtělo použít obecně na každého, tak by to nejenom nešlo, ale zavádělo by to člověka, že by si přál vedení, které pro něho není určeno. Například takové situace, které jsem vám líčil, ne, by se jako u něho nemohly třeba stát. Ale vy se ptáte, tak to je důvod, proč si to nechat vůbec pro sebe. Vůbec se o tom nemá mluvit, ale když z toho něco prozradí, proč prozrazuje jenom to, co nepadá v úvahu jako článek vedení. To už, čím nemá býti dál veden. Protože jestliže se nějaká situace opakovala a prodělávala nějaký vývoj a nějakým vývojem člověka prováděla, jak jsem vám to tam líčil taky, nejenom staticky ale dynamicky, tak pak se na takovém příkladu ukázat, ne jak to vypadat to vedení, ale jak se tentýž prostředek na různých úrovních začne jinak jevit. A nově funguje v pozměněné situace úrovně, ano? Tak vám tam chtěl ukazovat spíše to, že ten prostředek může působit na vyšší úrovni, než na které původně působil. Jestliže člověk uskuteční napřed na úrovni původní to, co mu napovídal, a pak se toho drží dál. To znamená, jestliže on není poslušen ze začátku, tak hned ten prostředek ustane, a ta řada dál nepokračuje. Jestliže ale poslechne toho vnuknutí zadaného tou událostí, tak je veden toutéž událostí na jiné úrovni vyšší dál. do situace, kdy nepotřebuje dále událostmi být veden. Takže jsem uvedl jenom takové prostředky, kde to představovalo události, jimiž nemám být veden. jsem poznal, že ten prostředek byl vyveden do toho nejvyššího kraje, kde dál nemohl vést, kde člověk se ocitá nad prostředky, ano? Přímo to bere od Boha, abych tak řekl, ano? A nemusí k tomu mít prostředníka ani k nějaké události. A proč tedy to smím říct? Proto, že na tom mohu ukázat něco jiného než konkrétní případ. Nýbrž že na tom mohu ukázat, jakým způsobem tentýž prostředek mění tvář a účelnost na různých stupních, ne? A to si myslím, že je skvělá událost. Skvělá ukázka toho, jak buď prostředek musíme opustit a ho opouštím tím, že to vykládám. ho vědomě opouštím, protože to přestává být potom součástí individuálního vedení, je to součástí vedení všech. Tím to... tím to hasne, z toho důvodu to hasne jedině. Že jsem z toho, že jsem to přestal brát jako individuální prostředek vývojový. Záleží velice mnoho na lidské mysli. To je jeden důvod, proč se to dále nebude opakovat. A druhý důvod je, že za všemi událostmi stojí Bůh. A jestliže něčím jsem vyveden k němu, třebas událostí, tak jsem vyveden do stavu takzvaného nedění, jak jsem teďka psal v těch "O tři". A tam jsem veden ne děním. Tam jsem veden právě tou, řek bych, jistotou, která není ještě děním, ta je víc než dění. Do... do dění může vyústit, nemusí vyústit, ale je víc než dění, protože dění začíná a končí. Kdežto jistota je bez konce, bez začátku. Když jsem například do jistoty poprvně vpadl do nějakého stupně jistoty, u nás taky své stupně. Jsem do nějakého stupně jistoty vpadl v sedmnáctém roku svého života, tak jsem si prvně zjistil, že to nevzniklo v tom okamžiku, nýbrž že ta skutečnost, že je člověk věčnou bytostí, je trvale platná, věčná. I když si to člověk neuvědomuje. A to je důležité toto. Kdežto událost začíná a končí a proto je, proto může se něco prozradit, co nemá význam pro individuální vedení, ano? Říkáš fakticky tohleto. Když člověk nabyde nějakou jistotu, která nepochází z jeho úvahy, nýbrž je mu vnuknuta asi tak, ne? Tak tato jistota se mu objevila na úrovni třebas, na úrovni vědomí, ze kterého mohl spadnout zase. Ale jistota sama zůstala, protože to byl důkaz, na který se nedá zapomenout asi, že? Jestli je možno takovou jistotu dostat na úroveň trvalé zkušenosti? To znamená, jestli ji lze pořád podporovat novou a novou opakovanou zkušeností? vím, že si to třebas nežádal todleto, ale to žádám, jo? Aby to bylo v odpovědi obsaženo. Že totiž musí mít k tomu ještě další věc kromě jistoty. A to musí mít, a to musí být prostředek. Prostředek, kterým vybavit tu jistotu z toho okamžikového poznání, které končilo, do trvalé situace. To znamená, způsobit vtělení Boží do situace, do dění. Vtělení Boží do dění, aby se tam vtělovalo, ano? A to je možné, pochopitelně. Protože jestliže záleží na míře, v jaké... jaké se člověk sebe vzdá. Že ti učedníci, páč se vzdali toho předcházejícího svýho smyslu života, ne? Rybář, celník a tak dále, to pro něho neměli, to by pro nemělo smysl už. Šli za to, nadto, tak se vzdali života, jak ho znali dosud. A toto sebe vzdání způsobilo, že tato pravda se vtělila do jejich skutků a do jejich schopností například dělat zázraky, jít za Ježíšem a tak dále, jo? To bylo vtělení Boží, s mocí Boží. Vtělení dokonalejší, než když Ježíš Kristus s nima takle jenom chodil okolo nich. A viděli ho tělesně. Von pořád jim vnukal myšlenku: co to je království Boží? Kde ho hledáte, tam nebo tady? přišlo, je s vámi to království Boží. Neukazoval přitom na sebe, ale na tom- na tu jistotu, kterou nabyli, že on od Boha pochází a Boží mocí v nich působí. A to je to království Boží. Jakmile to království Boží takle v sobě zakoušíme, že je to síla od Boha pocházející, nejenom nějak myšlená, ale skutečná. A působící ne naší vůlí, nýbrž právě při zastavení naší vůli jedině působící, tak pak jsme na správné cestě. A pak z toho okamžiku poznání, který se v nich zrodil, se dostaví také prostředek, kterým převedeme tu okamžikovou skutečnost na trvalou- trvalé zakoušení. Podívejte se, jistota, kterou nabýváme nikoliv svým přičiněním, nýbrž z milosti Boží, která pochází zřejmě od Boha. To na poznáme, že nás přemáhá, že ji považujeme za zvláštní druh jistoty, kterou jsme dosud nepoznali v tomto životě. Taková jistota, která, řek bych, je na jedné straně nutkavá, protože zdaleko zastíní všechny jistoty, které jsme na tom světě nabyli. A na druhé straně je tak nenápadná, že nikdo na nás nepozná, že tu jistotu v sobě nosíme. Taková jistota tohoto druhu z- obyčejně vzniká v okamžiku, kdy jsme se vzdali svého života. A jenom proto, že jsme se vzdali svého života nebo části života, o který víme, že je to náš život. My se neznáme úplně, takže my se nikdy nemůžeme vzdát celého života. Ale my si myslíme, že jsme se vzdali. Toto musí být v tom obsaženo, ten dojem, že jsme se vzdali celého života, ano? Jako i Ježíšovi učedníci měli dojem, že se vzdali celého života. A protože měli ten dojem nebo ten omyl svůj, byli, stali se učedníky Páně. Protože oni do toho vložili všechno, jak si mysleli, že? To byl omyl, ale nevědomost hříchu nečiní. Nevědomost, to je v této oblasti, způsobuje jenom veliké utrpení, jak vždycky opakuju. A to utrpení na čekalo. A taky se dostavilo. Tak jestliže se dostaví takováto jistota, která nepochází z rozumové úvahy, že jak říkají křesťani, je nadpřirozeného původu, ne? to nerad užívám, ale se to takovým jednoduchým způsobem říct, když tomu rozumíte, co... co... co tím křesťani myslí. Tak pak se dostaví zároveň jistota další vždycky... vždycky, že najdu dříve nebo později prostředek, kterým pozvu a dokážu strhnout tu jistotu do oblasti normálního vnímání. To znamená, že ona sestoupí z nebe ke mně do tohoto běžného života pomocí nějakého prostředku, a tam ji budu zakoušet. Takže jsem třebas hned zároveň s tou jistotou, že jsem nesmrtelná bytost vnitřně, získal další jistotu, to sou- současně, že najdu prostředek, kterým vybavím ze vzpomínky tuto zkušenost, ze vzpomínky do trvalého zažívání zkušenosti. Přestože to nešlo ruku v ruce spolu, tento prostředek se nedostavil hned, nýbrž za nějaký den, dostavil se. Dostavil se, jak víte způsobem nečekaným, že jsem to našel někde, kde to nebylo, ne? To nevadí, tam i osel mluví potom, že ano? To znamená ten, kdo nic neřekne, je vám svědkem Božím, a neví o tom. Tak myslím, že je to vysvětleno, ne? Je mi tady napovídáno, že jestliže je to opravdová jistota toho původu nadpřirozeného, je to ne skrze maso, jak říkal Kristus, ale Duch to člověku zjevil, ne? Tak to musí mít v sobě takovou sílu, že to nepotřebujeme posilovat něčím. Ale když to jednou nastalo, tak to také muselo skončit. Čili jestliže jsem si to jednoho dne uvědomil jako jistotu, tak toto uvědomování si toho, přestalo. To je zákonité. Teď. Takže posilování spočívá v tom, že to, co nastalo, uvedo- uvedu do situace, která nenastala, která v tom okamžiku nenastala. A to je to posilování. To znamená, mám život od Boha. To velice zjednoduším, promiňte mi, abych se nemusel vyjadřovat několik hodin. mám život od Boha, a jestliže mám život od Boha, tak tento život mu zase patří. A když najdu prostředek, kterým bych tento život jemu odevzdal, tak to je ten jediný způsob, jakým Bůh moh posílit tu jistotu nabydou- nab- na- nastavší v nějakém okamžiku. Neboť jestliže mu odevzdám všechno, v čem to nastalo, tak není tady překážka nastavšího. Protože to, v čem to nastalo, nebude existovat. nebudu existovat jako ten, ve kterém to nastalo. Jelikož začnu potom, toho prostředku použiju, být tím, který nenastal, který jest, prosím. Tak podívejte se. Jestli například jsem nabyl takovouto jistotu, která, přímo sem předtím nikdy neměl jsem, o které jsem nikdy nevě- nevěděl, ne? Tak vás upozorňuju na jednu věc. To je jistota absolutní. Není možno ji ničím posílit, to máš úplně pravdu, úplně pravdu. Jenomže pročs to nezakouším dál? Je zaviněno tím, že jsem se z jistoty vrátil do stavu, ve které jsem žil v nejistotě dříve... dříve. A tento stav sám o sobě oslabuje tu vzpomínku na tu jistotu, vzpomínku. Není to, není to tak závažná záležitost, to oslabení vzpomínky na tu jistotu. Takže vono to není tak živé jako to bylo v tom okamžiku, když jsem to zažíval. A čili, kdo tady je překážkou? Překážkou je moje dočasná existence, že? Ve které se znovu ocitám, a ve které- do které se spadám nebo padám z jistoty, kterou jsem nabyl. Čili musím nebo bylo by správné, kdybych všechny prostředky, které z absolutního dělají relativní, protože v relativnu žiju, kdybych tyto prostředky doplnil něčím, co vrací relativního do toho absolutního. A to je ten prostředek, kterým tento život, který byl předtím, než jsem nabyl zkušenost o věčném životě. A je i potom, když jsem tu zkušenost na- nabyl, když tento život převedu do života věčného. To je jediná jistota, jak to absolutní mohu ve vědomí uchovat. Já, mně jde o to uchovat ve vědomí. Co je absolutní, je absolutní. Ale aby to bylo ve vědomí, to... to je otázka jiná. To nemusí zůstat ve vědomí. Proč by to mělo zůstat ve vědomí? Co tady bylo lidí: Walt Whitman, Kierkegaard, jiní, kteří zažili tohleto, co teďka si líčíme. Ale vypadli z toho a časem to úplně v nich usnulo. A tohleto by se stalo každému, kdo by neznal cenu tohoto života světského, přirozeného, pomíjejícího. Tento život musí být převeden vzápětí po zkušenosti do oblasti zkušenosti. To znamená z relativního do absolutního. A jedině uzavření tohoto okruhu, pochopení smyslu života pozemského, pomíjejícího, že ten smysl se vrátit, odkud vyšel. Jedině toto může.....řekl Stvořitele a potom používají toho návratu do Otcova domu, ne? Toho používají v podobě úlohy Syna Božího, to jsou jejich avatarové, to používají. Ale pokud se týče Ducha, vo tom vědí, Ducha svatého, ale voni to nepoužívají. Voni říkají, aspoň se kterými jsem se setkal, říkají, že do toho ještě naše doba nedorostla. A že to je hlavní doba, to jest hlavní důvod, proč jsme nepochopili křesťanství. Že totiž jsme dodnes nepochopili smysl Ducha svatého, ano? Že voni ho sice pochopili, ale nepoužívají moci Ducha svatého. Kdežto my jsme ho nepochopili, a tedy ani ho nemůžeme... nemůžeme mu porozumět. Ani ho nemůžeme použít, ne? A to mají pravdu. Protože když oni se dívají třebas na to, jak my vzýváme Ducha svatého, tak se smějou na plný pecky. Protože tak se Duch svatý nepozve, jak jsme dneska říkali jednou, že ano? Duch svatý se pozve jenom, když se projde tou vývojovou stezkou přes kříž a za něj. A způsobem, jak tam prošli ti učedníci, za ten kříž. Pak se nevzývá slovy, nýbrž se vzývá s nastavší situací. Že totiž člověk rezignoval na spásu vlastní a byl neustále připraven pro tu přípravu, kterou měl předtím Ježíš Kristus, když učil s učedníky dělat dobro pro jiné, ne? Nejenom pro sebe. On je připravoval na to seslání Ducha svatého. On to moh jenom připravit. Kdyby byl v nich nechal hledat svoji vlastní spásu jenom, jejich vlastní spásu, tak je k tomu nepřipravil. Ale od prvního okamžiku jenom chtěl dělat zázraky, pomáhat lidem. Že on je dokonale připravil k tomu, aby mohli přijmout Ducha svatého. Kdežto mám dojem, že indický svatý nepřipravuje dobře své žáky k tomuto přijetí Ducha svatého, nemá to vůbec ani v úmyslu. Takový mistr, ten je tam se svými žáky a věnuje se jenom jim, ano? A nikomu jinému. Je samozřejmě příklad tady takového Yesudiana, který je ale silně ovlivněn křesťanstvím. Že totiž ten říká: přesvědčil jsem se o tom, že existuje nějaký jogin, který žije někde daleko v pustině, v džungli a že spolupracuje se zvířaty. Zvířata k němu přicházejí, a když například opicí uštkne had, tak ona se z posledních sil doplazí k tomu mistrovi. A ten na ni zapůsobí a ona je zbavena toho vlivu jedu, ne? Čili tím chtěl říci, že ten mistr nespolupracuje jenom se svými žáky, nýbrž že spolupracuje s celým okolím. Možná, že je to tak, nepochybuju. Ale myslím, že si vybral výjimečný případ. Že normálně indický jogin zázraky nedělá, tím méně na opicích. A že tedy kdyby k němu přišel někdo, aby ho vzkřísil nebo zbavil nemoci, tak řekne: vod toho máš lékaře. Nebo: od toho máš třebas fakira. nevím koho, na koho by odkázal. Proto například Ramakrišnova mise, která je velice dobrá mise, ta nedělá nic jiného, než zakládá nemocnice. To jsou, prosím vás, zasvěcenci. A ti zakládají nemocnici za asistence normálních lékařů. Nejradši tam dávají lékaře, kteří jsou členy Ramakrišnovy mise. To znamená, mají nějaké zasvěcení, ale jsou ti lékaři nenahraditelní. Nejsou nahraditelní indickým světcem. Ten jiné poslání než lékař, rozumíte mi? Kdežto v křesťanství byli světci, někteří tehdy vyloženě typu lékaře. Jiní vyloženě typu kazatele, jiní vyloženě typu milujícího bližního a tak dále, ne, svatýho že a tak dál. František... František se- Ferrerský a zase měl typ, to byl typ lékaře. A tak zkrátka křesťanství je mnohoznačnější a jsou tady vidět vlivy toho Ducha svatého. Přeci jenom, že tam něco do toho vstoupilo, tím že, jak vám říkám, nedá se vzývat slovy, jenom zkušeností. A von že tady existuje funkce Boží, jednoho a téhož Boha, kterému říkáme Stvořitel. Další funkce Boží: Spasitel, jde o jednoho a téhož Boha a další funkce Boží: Osvětitel, Duch svatý. Jestli existuje posloupnost v tom přechodu z jednoho do druhého při cestě člověka, jo? Jestli on musí napřed projít tou tvůrčí stránkou, třebas existenčním způsobem život- dosahování. A jestli potom teprve může jít na to druhé a na to třetí, ne? Tak nemohu odpovědět jednoznačně. Protože jedno je jisté, že kdyby člověk nebyl člověkem, kdyby se v tom tvůrčím procesu nedost- nedošplhal do lidské úrovně, tak nemá dost mouky, ne? Ten kvas nemu- není... není, kde by to kvasilo. Jedině přes toto síto lidské bytosti to může být všechno překvašeno. Čili o tom prvním nepochybuju, ale to je předpoklad daný, na kterém nemůžeme nic měnit, když jsme lidmi, že? Leda, že bysme se zabili. Na tom nemůžeme nic měnit. A je to samovolná záležitost. Člověk se nestává člověkem z kompletní přímé vůle, že ano? Že by si říkal: tak budu člověkem, jo. To asi ne. On do toho dorostl, ano? Tím vývojem. To je všechno samovolná věc. Ta samovolná stránka života je strašně důležitá, že ano? Teď je otázka, jestli je samovolná také ta stránka toho tažení nazpět do Boha, spasitelská a jestli je samovolná ta stránka seslání Ducha svatého a působení toho poznání. A vás překvapím: je samovolná. Všechno funguje současně. Jenomže asi tak, že to stvoření, ten tvůrčí aspekt musí být úplně rozvinut, aby mohlo vůbec začít něco, čemu říkáme spasitelský úkol, návrat nazpátek. Rozvinut v tom nejširším slova smyslu. Například rozvinutí v tom podobenství o marnotratném synu nastalo tehdy, když všechno promarnil. To bylo taky rozvinutí, třebaže negativní, rozumíte? Tak to nemusí být vždycky v tom aktivním slova smyslu, abyste mi nemysleli si, že propaguju jenom pořádně si zažít všechno, tak to myslím. Ne. Taky to může dopadnout takhle, opačně, ano? Například když člověk rezignuje na život, protože myslí, že je ztracen, jako jsem si to myslel v tom koncentráku, tak to bylo nejvyšší rozvinutí života. To je taky nejvyšší rozvinutí života, když jsem ten život odevzdal Bohu. Protože vono opravdu není možné odevzdat něco nerozvinutého, jako nemůže padnout nezralé jablko ze stromu. Nemůže se vrátit ke své matičce zemi, odkud vzešlo. Musí být zralé, aby upadlo. A tak taky ten... ten život byl nějakým způsobem za nějakých okolností, který dobře znáte, zralý. A proto se vrátil ke svému tvůrci, ke svému tvůrci, nikam jinam. No, ale samovolné je například i to, že po stránce poznání, že člověk poznává tento svět samovolně. Nemusí, von se sice učí dívat, když je moc malý, když se učí poslouchat, slyšet a všemi smysly vnímat. Učí se uvažovat, to všechno se učí. Ale to je jenom jako rozdmychávání ohně, nic jiného, nic jinému se to nepodaří- ne- nepodobá. Jakmile jednou rozdmychá ten oheň smyslů, oheň rozumového vnímání a uvažování, tak to potom samočinně působí, ano? On je ochoten nebo schopen o všem uvažovat. Naučíte-li ho vůbec přistupovat způsobem uvažování k něčemu, on potom uvažuje i o tom, co by neměl vůbec uvažovat, ne? Opačně to přehání. Anebo, když ho naučíte dívat, tak se dívá i na to, co by se, co by neměl vidět tak a podobně. Nebo jak by neměl vidět. A tak je to se všemi smysly. No, tak sem to jde všechno samovolně a také to poznání je samovolné, pokud to dovolí to síto v mozku. Síto v mozku vám dovolí prosít určitou míru síly poznávací. My tomu říkáme sílu, tomu říkám síla uvědomovací, která pochází od Boha. A pokud lpím nebo ustrnu na úrovni mozkové činnosti, rozumové činnosti, pohybu myšlenek, tak to dál nevede a pořád jenom vnímám tento svět. A je to poznávání pocházející od Boha. Jenomže je vymezeno přesně nástroji, kterých používám. Jestliže ale začnu používat jiných nástrojů, myslím tím automatismus dvě, které nemají nic společného s mozkem, že? Když se naučím tyto nástroje nejenom krmit, a když se naučím dýchat pro tyto nástroje, tak oni zase samovolně působí, že poznávám jiným způsobem než rozumovým, ano? Čili bych řekl, že samovolnost hraje největší roli i na cestě poznání, na všem tomhletom. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych měl opravdu pravdu v tom, že by ti Indové stáli jenom pod křížem a že by se nikdo dál neshrabal. Ale jsou tam partyzáni, kteří se dostanou dál, protože lidský duch se nedá spoutat ani pěti tisíciletou tradicí, tím méně dvou tisíciletou katolickou. A taky mu to nejde, že? Ani tou mohamedánskou, žádnou jinou. Zkrátka Bůh neseslal, Allah neseslal Mohameda pro dobytek. Nýbrž pro člověka, který myslí, a to je samovolná činnost. A tím se šplhá postupně výš do určité míry, a pak to musí být bez myšlení. No, to je moc drzá otázka. Prosím. Dej to tam. Upozorňuju vás, že jestliže máte dojem, že když váš přepadne ta jistota, jako třebas v těch sedmnácti letech, že ztratíte pocit tělesnosti, máte pravdu. Ale upozorňuju vás, že při ztrátě pocitu tělesnosti zůstává vaše tělo živé. Nezapomínejte na tuto skutečnost, že nějaký automatismus jedna, případně i dvě ho udržují při životě. A kdyby ho neudržovaly při životě, tak by experiment končil. Vůbec nic by se neuskutečnilo. Aspoň v této první fázi je nutné, aby tělo zůstalo zachováno živé. My jsme se přesvědčili o tom z povídání že... že- o Ježíšově životě, že v poslední fázi u smrti na kříži, nemusí tělo zůstat živé. Může být mrtvé. Bylo mrtvé, zabili ho. Ale to se nestalo v Betlémě. V Betlémě zabili padesát šedesát mláďátek, prosím, to nepřehlížejte, ale samotného Ježíše nezabili. Zabili padesát šedesát, jak se tak předpokládá historicky, tak mohlo být podle velikosti obce, tolik máme sčítání z těch- z doby vy výtka bych padesát, šedesát novorozených tam mohlo být, ty Herodes dal zabít, ale Ježíše samotného nezabil. Čili předčasně zabíjet, odstraňovat pozemskou existenci, jo? To je důležité. Ta není odstraněna tím, že člověk v nějaké extazi nabývá první dojem o tom, co je to věčný život. Tak chci tím říci, že ten lidský život, ta existenční cesta nespočívá v tom, že by člověk pošlapal tuto pozemskou existenci nebo že by ji překročil nebo že by šel za její hranice. Když von skrze do určitý doby pořád dál pokračuje. Že tu živou existenci svoji, to je existenční cesta, von pokračuje dál, ano? právo by to o co to je to co co on Velice zjednodušeně chtěli celou duchovní cestu k Bohu znázornit jednou větou, tak bychom řekli, že je to správná manipulace s vůlí. To je příliš technicky zavánějící definice. A proto z trošičku budu slevovat, ale čím víc budu slevovat, tím to bude nejasnější. Ta definice je absolutně přesná a je v tom celá cesta. jsem ale vždycky proti tomu jednou větou, tamhle Stáňa ne, ten je pro to, aby se jednou větou všechno vyjádřilo. Ale jsem pro to, aby se to řeklo kloudně a hodně zeširoka a ze všech stran ukázalo, a tak to udělám i tentokrát. Když to říkal takový člověk jako třeba Scheffler, Angelus Schilesius- Silesius Poutník cherubínský a říkal: kdybys měl jenom malinko, špetku toho, co se nazvat lidskou vůlí, tak se nedostaneš do království nebeského. A když to říkal takovýhle člověk, tak dobře informovaný, který na podkladě opravdového spojení s Bohem se dostal jednak ke konverzi a jednak k tomu vysokému poznání, které tam v těch svých spisech ukazuje, tak prosím, je tomu nutno věřit, že opravdu nějak s tou manipulací vůle to souvisí. Jenomže on nám neřekl, a to nám bohužel neřekl nikdo z těch svatých, jak tedy s tou vůlí správně manipulovat. Ne, že by to nevěděli. Jestliže se stali vědomě spojenými s Bohem, tak to věděli. Jenomže správně považovali to, co se dověděli, za zcela individuální vedení, které je vhodné právě jenom pro ně. Protože se přesvědčili na jiných případech, že dotyčný jiný člověk, který dosáhl téhož spojení, jinak manipuloval s vůlí a taky mu to vyšlo. Čili neuměli z toho vyvodit obecné pravidlo. A to bylo způsobeno tím, že nerozuměli symbolice Ježíš- života Ježíše Krista. Kdyby byli symbolice rozuměli, tak by byli věděli, co je to správná manipulace s vůlí. bych tu správnou manipulaci s vůlí rozvedl dvěma směry. Jedním jenom schematicky, protože jsem to mockrát vykládal. A druhým, který jsem nevykládal, to bych rozvedl. Tím prvním způsobem bych řekl tohleto: člověk, když je tady na tomto světě a vnímá jenom tento svět, tak podléhá určité zákonitosti, která je dána rozsahem pravomoci toho člověka. Pravomoci, to znamená taky rozlehlostí vůle, způsobu, jak může s vůlí manipulovat. A jak jinak nemůže ani. Čili není jeho vinou, že například se nesetkává s Bohem vědomě, že na něj třebas vůbec nevěří, to bych- to jsem dávno si vodmyslel někomu vyčítat, že je ateista. To souvisí s jeho úrovní, na které je. A je to poctivě myslící člověk. Na této úrovni nevidí nic jiného než tento svět, tak proč by věřil v Boha. Prosím nic vůle jsem to vydržel taky do sedmnácti letech, a nic se mi nestalo. A no pak jsem věřit nepřestal, ne nezačal, pardon. No, ale to nevadí. osobně nebudu mluvit. Budu mluvit obecně. Obecně se potom vysoudit ze života Ježíše, jenom ze života Ježíše Krista, jak s tou vůlí manipulovat. Jestliže třeba, to řeknu jenom schematicky, ten židovský národ pod vedením svými zasvěcenci manipuloval s vůlí tak, že dělal ne, co oni chtěli, nýbrž co chce od nich Bůh. Tak se dostali na určitou úroveň, kterou máme vyznačenu v evangeliích. Nebo no v evangeliích hlavně, narození Ježíše Krista v Betlémě. Čili taková základní manipulace s vůlí zní: stylizuj život. To znamená, nedělej si v životě, co ty chceš, nýbrž soustavně dělej něco, co pro tebe někdo dobře vymyslel. A čemu ty věříš, že je to dobře vymyšleno, a tak se tím můžeš taky řídit. Může to být dost velkorysé, všestranně promyšlené, do všech stránek tvýho života zasahující, jinak to nemá význam. Jak to nezachytí celou tvojí bytost, tak částečně sedíš na jedné židli a částečně na druhé. A je to to neštěstí, o kterém často Ježíš Kristus pro- prohlašoval, že to je nejhorší, co se může na duchovní cestě stát. Ale jestliže se cele tomu věnuješ a plně věříš této devizi, této- tomuto příkladu, těmhletěm zásadám na organizování života, myšlení, jednání, tak se dostaneš maximálně k narození Ježíše Krista v Betlémě. Jestliže třeba, dejme tomu, Židé dokázali tímto způsobem manipulovat svou vůlí, že nedali na vůli svou, nýbrž dali na vůli, o které si mysleli, že je to vůle Boží v těch příkazech. Tak způsobili, to bylo v takovém velikém národě třebas tolik lidí dohromady složilo tu sílu, způsobili, že se u nich narodil ten Ježíš, v tom Betlémě, pro ně. Ale když se narodí pro někoho Spasitel v Betlémě, a ne v jeho těle, tak to je zatím jenom příslib toho budoucího. Ten se musí narodit v tom Betlémě, který náleží mně. V stáji, která je mojí, takzvanou mojí stájí, ano? bych ještě udělal malinkou reminiscenci. To bude reminiscence dost dlouhá, ale ty máš kilometr těch pásek, no tak to vydržíš. Uvědomte si jednu věc, že ni- scházející článek v genetice našich vědců je tenhleten. Jak je to mezi tou vopicí a mezi tím člověkem, a kde najednou se z toho stal člověk, kdy to přestala být opice, a nevím? Tam je nějaký chybějící článek řetězu. Tenhleten vám musím vysvětlit teď, protože jinak nepochopíte to další, tu další manipulací s vůlí. Totiž vono se těmto věcem ještě pořád dobře rozumět. Když to nemohu tak na papír tolik, bych toho musel strašně moc, ale jestli chceš, to potom napíšu, mně je to jedno. Ale kdybyste pilně četli ve Starém zákoně v Genesis, tak byste se dověděli tyhlety věci. Jednoho dne se v tom ráji, to nebudu všechno opakovat, co tam je, stalo tohleto: voni pojedli ze stromu poznání. A v chvíli si uvědomovali, že jsou nazí. Proč si neuvědomovali předtím, že jsou nazí? Protože neměli tělo, přátelé. Kdyby byli měli tělo, tak ho viděli taky nahé jako potom. Oni neměli tělo. My jsme to hmotné tělo teprve dostávali. Tam jsme ho dostali. Rozdělení, nebo například je tam skvěle vysvětleno, ovšem musí se tomu rozumět, jako jsem tomu porozuměl v tom koncentráku, když tam zabili nebo chtě- oni zabili fakticky. Tady máte mrtvýho. A tak jsem se taky dověděl, že třeba, když ten Bůh udělal z toho Adama taky ještě Evu, tak ho napřed uspal a v tomhletom transu z žebra udělal ženu. Tak prosím, to je pro velice srozumitelné, to nebyl žádný trans. Nýbrž to je další příznak přechodu z jedné fáze vývojové do druhé, z jedné zákonitosti do druhé. Ze zákonitosti, kde není... není ještě rozdílu pohlaví, kde ta dvojnost ještě není plně zakotvena, do plné dvojnosti. Tam musí nastat něco jako nějaký trans, se to zdálo. Není, on ho uspal, je tam řečeno. Jak to tam být znázorněno, vono je to zkušenost, která je stará možná milióny let. Když po miliónech let potom píšou ještě takle srozumitelně, tak je to báječné tedy. To je pokrouceno celkem málo. Ta hlavní podstata věci je tam zachována, né? A teď von se probudí a je mužem, on se probudí a je ženou, chápete? Jestli byl ženou i mužem dohromady, vo tom jsou dneska ještě všelijaké dohady. My se o tom nebudeme bavit. Jestli to byla, jestli to bylo napřed pokolení hermafroditů, prosím, ale ten název hermafrodit je velice poučný. Hermes je mužský bůh, božství mužské a Afrodité je ženské. Je to vazba Hermesa a Afroditity v jednom. Čili ti staří lidé, kteří o tom vyprávějí, z raného středověku a starověku, o těhletěch věcech. V kabale a jinde takhle o tom mluví, hermafroditi o tom takhle... takhle je nazývají. Ty opravdu rozuměli výtečně těmhletěm věcem. Ale teď se stalo, ještě jsem se nedostal ke kořenu věcí. to musím říct tak aspoň po těch hlavních bodech vám říkat. Stala se další věc. On je vyhnal z ráje ten Bůh za to, že pojedli ten strom- ze stromu poznání. A přitom je přioděl zvířecími kožemi, aby jim nebyla zima, si řekneme. Kdepak, von jim dal zvířecí tělo. Toto zvířecí tělo, toto přiodění, tohlectomu moc dobře rozumím. Teprve potom, jakmile vypadli z ráje, byli takle hodni jako jsme my. A tím začíná další epocha lidstva v dualismu. Vysvětlím to ve zkratce, vás převedl nějakými miliardami let, že ano? Toto musíte vědět, že to, co se s námi dělo od shora dolů, teď se s námi musí dít zdola nahoru. Čili potom se tomu všemu rozumět. I přes ten ráj se de, přes všechno se jde nahoru. A ty kožky musíte vodložit a to všecko, to jsme si teďka my, například s manželkou vyříkali všecko, co ty kožky a co to všechno je, ne? A to mně velice prospělo, říkám poučení z její strany, že ona pochopila, co to je, že ona řekla: tady nejsou například ateisti vůbec, kde se... kde se po nich zaprášilo, říkala. Každý věří tady, no protože si myslí, že to tělo, který tam mají, není to od rodičů, to oni vědí, tamto bylo pochováno. To je omyl. No, ale na základě toho omylu voni věří v Boha. Na základě omylu věří v Boha. To je krásné. To se mi líbí od nich. Nějak tam příjít, kdybych tam přišel, tak bych z nich nadělal ateisty natošup tedy. No ale nebudu tam, tam nebudu fungovat po této stránce. tam budu fungovat později, ale jinak než jako dělat ateisty, ale chystám se tam na ně. Tady to vopustím a pudu se tam na podívat, jo? A kdybych měl, tady opustím a pudu to dělat tam. To nic. to tam mám taky úkol. Teď mám úkol tady, tak slyšte dál. Jestliže tedy se narodí ten Ježíš v Betlémě, napřed i pro ten národ, a ten národ to nepochopí, že musí teď s touto hřivnou hospodařit. A pro sebe nýbrž pro hospodáře. Neboť jak jsem vám u toho Boha, to je u toho Otce, jak jsem vám tady vysvětlil. Od Boha všechno přichází, ty kožky a to všechno, to tělo, to všechno je od Boha, ne? To všech, nic neměli vod sebe, nic neměli vlastní ze sebe. Čili jakmile si přivlastňujeme tady například tělo, to je největší chyba, to je zdroj veškeré nevědomosti. To kdybychom aspoň nedělali. A tam, když víme, že ta stáj, že to není naše stáj, nýbrž je to stáj Boží, tak s tím jednáme jako s darem, jako s hřivnou a tak dále, jo? A teď je důležité: nelehnout nikdy na vavříny. Nýbrž jakmile se stane to, že se u narodí Ježíš v Betlémě, tak to své následky, ze kterých musím vyvodit přesné důsledky. Jaké následky to má? Ten Ježíš ode žádá nový- nastoupení nového smyslu života. Jestliže jsem předtím žil pro sebe, teď musím žít pro Boha. A jestliže nehledám především království Boží, čili jdu pře- že svůj život nezaměřuju jako službu, že to ešt- takle neumím, tak aspoň jako službu na poli nebo službu v domě, jedno z toho. To nezaměřím jako službu, tak to se mnou dopadne tragicky, protože to dopadne zrovna tak, jako s tím židovským národem. Tady se zastavovat znamená vždycky tragédii. Se zastavím tam, kde ještě sem se nikam nedohrabal, tak se nic nestane. Nemám vodkud padnout, jsem nízko. Ale když mám vodkud padnout, ten židovský národ, zvysoka padl. A proto dodneška nemá klidu, že? Tam potom si laskavě přečtěte o tom Ezechielovi, to tady nebudu popisovat, říkat znovu. Jak tam Ezechiel líčí přivtě- převtělování bezohledně. I když ví, že na to nikdo nebude tomu rozumět a jak ten... ten Bůh, ten Hospodin nechal znovuzrozovat celý národ tak, se dočkal toho Ježíše a tak dále. No a zrovna tak, jestliže by byl Ježíš napřed nehospodařil jiným způsobem než předtím s tím, co mu bylo svěřeno od Otce, tak by se nedostal do Jordánu, byl by zůstal trčet někde. Bylo by to pro něho prokletí. On musel, on na sebe vzal lidskou kůži, abychom, to byl ten stav po pádu z ráje. Jenomže tu kůži bral vědomě na sebe, prosím vás, teď to, teď to de nazpátek, chápejte to. Teď to jde nazpátek. Aby v kůži nebo tím, že to nejde, udělal všechno, co se v může a jedině v může udělat. Ty kožky jsou tam taky zmiňovány že jak to to dál tam nedopracoval. No a tedy od nás se chce, abychom věděli, že ta naše tělesnost je nezbytná pro další cestu, ale že musí být prostředkem, ne cílem, ne středem našeho života. Že tou tělesností musím jít za úkolem od Boha. Abych moh pomocí tohoto prostředku úkol provést. To je nástroj jako lopata v ruce nebo něco takového, ne? Tak to byla jedna linie, kterou nedopovím, protože byla mockrát dopovězena. Po druhé linii to chci vysvětlit, jako manipulace s vůlí ve smyslu rozvinutého života. Vůlí, jedinou vůlí můžeme rozvinout lidský život do takové míry, aby z něho byl vůbec prakticky možný přechod do jiné vyšší zákonitosti, do rozšířeného vědomí, ale běda. Na hranici tohoto přechodu je zeď. A ta zeď je způsobena tím, že tam končí moc osobní vůle. Osobní vůle vždycky jeden jediný charakter. Je konkrétní. si přeju to nebo si přeju ono. Ale dycky vím, co si přeju. Tak například, když některý iks z vás si přeje spojit se s Bohem, tak je to jeho konkrétní vůle, přestože nemá představu o tom Bohu, na tom nezáleží, ale je to ho konkrétní vůle. On si představuje, Bůh je něco věčného, milujícího a tak dále. Nějakou představu vo tom a on... on si přeje s tímto Bohem žít. Prosím, to je jeho konkrétní vůle. A to ho neopravňuje k tomu, aby se s tím Bohem spojil. To není vystižení zákonitosti, která tam u Boha vládne. Co to tam, co mu tam chybí? Co votvírá ty dveře? vůlí si to může otevřít. Bude vám otevřeno, vy si to neotevřete, že ano? Co to je, co mu votevírá ty dveře? To je stav, který je následkem vůle, rozumíte? Stav, který je následkem vůle, který není konkrétní vůlí. Musíte si myslet, že Bůh vůli, ale ta vůle není konkrétní. To je vůle obecná. On touto vůlí tvoří, ustavičně tvoří. Touto vůlí ustavičně udržuje stvořené a touto vůlí ustavičně stvořené k sobě přitahuje. Všechno dělá najednou. To znamená, z našeho hlediska to ničí. A to je vůle Boží, která dělá zdánlivě protilehlé věci, jednu proti druhé. Není to pravda. Že vona ani ne- nemá konkrétní povahu, že si může dovolit dělat všechno najednou. Čili tahleta podoba vůle, to je Boží podoba vůle, to je Božská vůle. Když my se dokážeme svou vůlí dostat do této podoby vůle, tak jsme s Bohem spojeni. To je ta vůle, která nám otevírá ty dveře. Ta nesmí být konkrétní. to napřed vylíčím na svých vlastních případech, které tam nezapíšeme, a pak to řeknu zase na případech, které tam zapíšeme, ano? S- totiž správná manipulace s vůlí i lidskou, konkrétní spočívá v tom, že je to láskyplná činnost. To je nejskvělejší, nejméně zdržující a nejrychleji s Bohem spojující způsob ovládání nebo manipulace s vůlí. Ježíš Kristus radí každému, kdo není vůbec nějak poučen, aby dělal dobro bez ohledu na sebe, nezainteresovaně, a tím se dostane k tomu spojení, neboť slibuje těm lidem při posledním soudu spásu, né? A upozorňuju vás na to, že ne každý z nás pořád schopnost dělat dobré skutky. Ale jestliže manipuluje svou vůlí, tak, že to, co dělá, považuje za práci na Otcově poli, na hospodářově poli, tak je to správná manipulace s vůlí. Ovšem a je v tom jeden háček, že se do toho vmýšlí. A že se tím unaví. Takže jakmile se unaví, tak je to buď poloviční práce nebo žádná práce, žádný pokrok. A nedá se zabránit tomu, aby pokračoval dál, když to začne zmechanizovaně dělat. Neboť ten, kdo miluje, ten to nedělá mechanicky, ten do toho vkládá celé své srdce. Tam sis všiml v tom pojednání, který jsem napsal, že ten ubožáček Josef Kupertinský si nepamatoval z celého evangelia vůbec nic než jednu větu: blahoslavená srdce, která jste nám přinesli. Neboť on byl schopen do všeho vložit svoji- své srdce. A toto se mu vrylo do paměti proto, že to odpovídalo jeho způsobu myšlení a jeho způsobu jednání. Kdo tuto skvělou schopnost, jako on měl, jako my na to nemáme nikdo, tak to nedělá mechanicky. Ale de mu to samovolně, vo tom nepochybuju. Jde mu to samovolně. To je pro něho samozřejmá věc, že takle musí do toho srdce vkládat. Ale vkládal do toho celé srdce a to prudce spojuje s Bohem, prudce. No ale myslím, že tuhletu věc si budeme moci vysvětlit při dalších těch bodech, jo? myslím od toho odejdu. Vysvětlím, co je to jít jako nic na různých stupních vývojových. Protože člověk nemůže být ničím stejným všude. Podle schopností svého poznání může být ničím. A nějak abstraktně ničím. To nejde nebo nějakou chtěnou pokorou. Zvláště chtěná pokora není znakem mě- ničeho, že budu říkat: jsem k ničemu, nešika, nemožný, nejde mi to. To je vzor nepochopení toho, jak být ničím. Neboť to je úplně špatně pochopeno to, co vám teď vysvětlím. vám to řeknu napřed heslem. Potom to vysvětlím na svém vlastním příkladu, jak jsem to sám zažil na různých stupních, a pak to zase řeknu obecně, jo? Podle toho hesla to řeknu obecně dál. Tak napřed heslo: jít jako nic k ničemu přirozenosti Boží znamená od začátku tohoto pochodu, toho nic, se chovat jako znovu narozený člověk. To znamená, nemá za sebou život, nemá za sebou minulost. Minulost pro něho končí, to je něco bezcenného. Ta minulost je tím ničím. Ten přítomný okamžik nesmí být ničím. Nesmí být pokorný služebník, který se bije v prsa, to není správné. On něčím je. On je tím vědomím a to je vod Boha. To není on. Ale von je ničím v tom smyslu, že se neopírá o své zásluhy, o svou minulost, on na zapomíná. A to se mu podaří jenom v tom smyslu a tehdy, když přijme nový smysl života. Když zamění starý smysl života za nový smysl. To se chtělo od židovského národa. Nový smysl života. To znamená, nestačilo, aby dělal to, co Mojžíš z dopuštění Božího jim přikázal. Nýbrž museli být v tom, co je jeho Otce. A ne tedy jenom konat nějaká přikázání, to je málo. To není být v tom. Tohleto oni nepochopili, neboť to by vyžadovalo bývalo následovat Ježíše. Následovat Ježíše znamená zařídit se podle jeho života. Svůj příklad dal jsem vám, ne řeči jsem vám vedl. "Svůj příklad dal jsem vám. A ten následujte". To znamená, jestliže oni nemohli ten příklad následovat, protože mu nerozuměli, protože měli srdce, jak on říkal z kamene a zavřená srdce a podobně, nebyli dosti dětmi. Tak nemohli zapomenout na svoje zásluhy, na svoji věrnost Bohu a na všechno. A to stálo mezi nimi a Bohem. Kdyby je byl Bůh mohl napomenout, jako že On nemluví, bohužel, a říct jim: nemyslete na své zásluhy, ne pro zásluhy jste ospravedlněni, ale pro milost, kterou vám tady slibuju a dávám, jste ospravedlněni. A ta milost, tej musíte dopřát prostor v sobě. A to je tehdy, když budete vzhledem k minulosti ničím. A dokonce, jak říká starej Bhagvan, řek: v budoucnosti ničím. Přestat mít i naději. Do přítomného okamžiku se, to si... to si ho zvlášť cením, za to, ten okamžik, když on řekl vo naději: i naději musíte přestat mít. Jestliže ten okamžik přítomný být správně využit, musí být prost naděje i prost reminiscencí z minulosti. A tohleto musím říct, že na různých stupních různě vypadá. Podle toho, jak se člověk zná. Co to znamená: zanechat svůj minulý život? To znamená, považovat ho za chybný směrově. Špatně nasměrovaný, třebas tam nebyly žádné velké chyby takle podle vědomí lidského. Ale chybný v tom smyslu, že mířil někam jinam, než kam měl. Měl mířit k Bohu a bez Boha se obešel třebas nebo částečně se obešel a tak dále. Čili bylo to, byla to míchanina všeho dohromady. A to musí odpadnout. To musí být jednotné sedění na jednom křesle, jestliže by řek jednoho. Jinak nemohu přítomný okamžik plně zažívat. A nezpřítomním-li se ve svém vědomí, nedostanu úroveň lidského vědomí na úroveň Božího vědomí. A tady se jenom rovný s rovným se shledá