Karel Makoň: 82-06 (přepis nahrávky)

Tak ti učedníci Páně si mysleli, že celý svůj život opustili, když opustili své rodiny, když se přestali starat o to, jak je uživí, co dělají dětičky doma a tak dále, ne? A šli jenom za Ježíšem. A my dneska můžeme říct, že se velice klamali, to vidíme z toho dalšího. Ani zdaleka neopustili sebe, nýbrž opustili zatím jenom své. Ono to s tím "být ničím", dopadá tak, že napřed člověk dokáže opustit své. Taky v těch sedmnácti letech jsem opustil své. A mělo to opravdu důsledky sáhodlouhé, nečekané, naprosto nečekané a velice silné. Ale nebylo to vrcholné. Protože to bylo opuštění svého, a nikoliv sebe, upozorňuju na to. Voni potom museli tvrdě, zrovna tak jako já, bojovat o to, aby opustili také sebe. To jsme viděli, třeba na konci těch tří let, když svatý Petr zapřel Ježíše. To byl jasný důkaz. A proto to tam tak je v evangeliích napsáno. Jasný důkaz o tom, že sebe neopustil. Své ano. Rodinu měl pryč, ale sebe ne. On měl strach o vlastní chřtán, proto Ježíše zapřel. Čili sebe ne, sebe neopustil. Čili teď se na něm chtělo, opustit ještě sebe. Takže vidíte, že ta manipulace s vůlí přináší, pokud člověk opouští sám sebe, stává se ničím, přináší něco, čemu se říká: z konkrétní vůle přejít do stavů vůle. To znamená, už si nepřát konkrétně nic v tom smyslu být ničím, a "přes to" jít. Co je to "přes to" jít? To se dá vysvětlit různým způsobem. To je moc Boží, kterou se jde dál. To se dá vysvětlit jako doznívání té vůle, taky se to chce jako obejít. Ale fakticky vůle Boží je oděna lids- do lidské podoby, do lidské vůle konkretizací, kterou jí člověk sděluje. A když tato konkretizace je odbavena, vůle jako taková může zůstat. A to je ten žádoucí stav. Tato vůle, která zůstává, to je ta esence vůle, bez které by si konkrétně člověk nic nemoh přát, rozumíte? A ta esence je vod Boha. Čili, když mi zůstane ve mně jenom ta esence, když já nerezignuju zneklidňováním, že ano? Nýbrž rezignuju s klidem, odevzdáním. Tak najednou začne fungovat spojení s Bohem. Samočinně. Nevím jak. Nevím, kterak se to může stát. Prosím, já se znovu vracím třebas k Panně Marii, která při navštívení tím andělem nevěděla, kterak se to může stát, že když muže nepoznala, že se z ní narodí nějaké dítě. Nepotřebujeme poznávat v tom momentu, kterak se to může stát. Důležité je, že řekneme: aj, já dívka Páně. Staniž se mi podle slova tvého. Neřekneme: ale víme to a chceme to tak, aby se tak stalo. Ta konkrétní vůle přestala být konkrétní, neboť to, co chce Bůh, my neznáme. My se podřizujeme jeho vůli. My se podřizujeme jeho abstraktní vůli, která nesouvisí s konkrétní vůlí lidskou. Taky vás upozorňuju na to, že když si přejete spojení s Bohem, to se náramně podivíte, až k tomu spojení dojde. Že to vůbec nevypadá tak, jak si to představujete. Mýrnyx, dýrnyx, najednou tady bude přede mnou defilovat celá řada andělů a nakonec Pán Bůh. Kdepak, vůbec ne. Já musím ztratit taky sama sebe, aby tohleto bylo vůbec možné. A to bude ještě těžký boj. Takže my potom vidíme na dalším stupni, jak když Ježíš Kristus se odevzdal Otci a zažil to seslání Ducha svatého tam v tom Jordánu, že potom se musel vypořádat se svým "já". Jestliže by se byl vypořádal se svým já dříve než v tom- po tom Jordáně, než po té poušti, než po tom zlačnění, tak by byl si znemožnil veškerý postup. Jestliže je někdo příliš rezignovaný na cestě, příliš se bije v prsa, že říká: já nejsem k ničemu, já nejsem schopen a tak dále, tak si znemožňuje další postup, přátelé. On musí ze své lidské, jemu předané tedy moci od Boha, dělat všecko, co může dělat. Jinak nepoužije správně hřiven, které mu byly svěřeny. Konkrétní vůle lidská, to už jsou hři- to už je způsob hospodaření se hřivnami. Prosím, při tom hospodaření se hřivnami je- jsou dvě věci důležité: že je přijmu k hospodaření a že s nimi potom hospodařím. A toto že s nimi hospodařím, je něco jiného, než že je přijmu. Že je přijmu. To hospodaření, to je začátek věcí. To je to, že najednou se nějak, při nějaké té změně, dostanu se k jinému způsobu myšlení. Jinak hodnotím a hospodařím se svým životem, jako od Boha svěřeným, ne? To je v pořádku, ale musím s ním hospodařit. Říci si tak, on je to život od Boha svěřený. To nestačí. To bych tu hřivnu zakopal. Já musím ji mít v ruce a musím s ní jednat, jako kdyby to byla moje hřivna, ba lépe, než kdyby to byla moje hřivna. Je to hospodářova hřivna a já s ní musím jednat jako s Boží, ne? Hřivnou. Dokonale s ní hospodařit. A nedělat si nejmenší naději, že mi z ní něco zbyde. Že si z ní něco budu nakonec moci uštípnout, jo? Vůbec nic. V tom podobenství o hřivnách vůbec není zmínka o tom, že by si byli ti učed- ti služebníci dobří dva něco uštípli z těch hřiven. Ani je nenapadlo. Ty hřivny od hospodáře svěřené odevzdali i s tím, co z těch hřiven dobyli. Do posledního haléře všecko, jestli se může o haléřích tam mluvit, ne? Všechno prostě odevzdali. Jestliže z každé hřivny jednu další hřivnu vydobyli, obě dvě odevzdali. Je to tak? Je. Dovedete si představit, jaká mela by se byla semlela, kdyby byli tomu hospodáři řekli: no, já jsem sice nahospodařil tři, třebas hřivny, ale jednu si Pane, nechávám. To nebylo vůbec ve smlouvě. Jo. To není možné. Voni nesměli vůbec nic si pro sebe nechat. Ani na to nesměli pomyslet. To je při tomhletom, to je při té druhé fázi, když se vědomě hospodaří s hřivnami, to je od Betléma teprve nutné, předtím ne. Předtím si může člověk ty zásluhy přičítat. To je v nejlepším pořádku. Žádný hřích nemá, když... když ví, že dělal dobře, rozeznává schválně dobré a zlé, všímá se dobrého, zříká se zlého, to je stylizace života, to je v pořádku. Ale nechť si přitom uvědomuje už napřed: zlo i dobro je relativní záležitost. A není to něco absolutního, taky to k absolutnu nemůže vést. To je jenom relativní zájem. Čili relativní nějaký prospěch z toho bude, ale nikoliv nějaký konečný vítězství, to z toho nebude, jo? Kdežto má-li z toho být aspoň křest v Jordánu, tak už to musí být takové hospodaření, že do toho Jordánu ten Ježíš vstupuje se vším, co za třicet let vydobyl. Nic si nenechává pro sebe. Chápete to? Vůbec nic. Kdyby ho tam byli zabili v tom Jordánu, tak ho zabili. No, ale přeci mu zůstává jeho "já". A s tím se musí vypořádat. Teď je načase konečně se s ním vypořádat. Kdyby se vypořádal dřív, tak nerozvinul správně život, protože bez "já" se život nerozvíjí. Jenom pomocí "já", lidského "já", rozvíjím svůj život. A bez rozvinutého života nemohu jít dál, ne? Čili jestliže například křesťanští světci předčasně skládali své "já". Odsunovali ho, týrali se, mučili se, zanedbávali se, to je největší chyba, kterou dělali. Sice jim to nebylo počítáno za zlé, protože tomu nerozuměli, nevědomost tam hříchu nečiní, ale toto způsobuje řádné utrpení. Takže oni jsou vzorem utrpení, které by bylo bývalo nemuselo být, kdyby byli věci rozuměli, jako třebas vy tomu rozumíte, ne? Ale máte tady třebas příklad u mě. Já tomu třebas rozumím stejně dobře jako vy, a přesto dělám skopičiny. Upozorňuju vás na to, že když něco je- nebo je v takovým postavení jako já nebo vy, a přesto neposlouchá, že pak už není to nevědomost, nýbrž pak je to neposlušnost, a za tu je trestán. Já bych se nedostal do koncentráku, kdybych byl býval poslušen. Za to vám ručím, že by to bylo- nebylo zapotřebí. Bylo by to šlo hladčeji všechno. Na druhé straně si řeknu: když to už jednou bylo, tak přece jenom víte, že nějaké požehnání to vyneslo, viďte? No, všichni víte, pivní řeči. Ale za jakou cenu? Ona i ta cena má zase nějaký význam, že ano? Protože člověk se tím odosobní a tak. Když nechtěl po dobrým, po zly- po zlým. No ale to... to jsou reminiscence, které zanecháme stranou. Já chci jenom tu zásadu teďka vylíčit. Že stav, být ve stavu "nic" a jít jako "nic", je na každém stupni něco jiného. Na stupni narození v Betlémě ještě musím mít "já", které se bude vyvíjet, které mně bude sloužit k tomu vývoji. Po křtu v Jordáně, to znamená, když mám přejít do fáze, kdy mám plnit jedině z vůle Boží- vůli Boží, vědomě plnit na každém kroku vůli Boží. Být s ní plynule spojen přechodně, ale plynule spojen. Tři roky to tam trvalo, potom to se zrušilo. Tak musím prostě to svoje "já" donutit k poslušnosti. To "já" už nemá talon rozvíjet můj život, nýbrž to moje "já" má pr- povinnost být služebníkem. Takže to "já" od okamžiku, kdy je potřen satan na poušti, Ježíši slouží. On mohl právě proto o sobě říci: že cokoliv budu dělat pro sobě- když budu dělat něco pro sebe, tak mně nevěřte. Protože opravdu to "já" muselo sloužit, to nemohlo mu nařizovat, aby pro něho jsem něco udělal, ne? Pro to "já" lidské, s tím se nedá nic dělat. No, a to je ta fáze další toho "nic", ne? Vidíte? A co je to to "nic" potom tam na kříži, to už taky víte. To už si dovedete z toho představit. Že toto osobní spojení, které tím nabydu s Bohem, které vypadá jako věčné spojení, o kterém Ježíš Kristus říká: abysme byli zajedno s Otcem, jako já s ním jedno jsem. Toto jednoho dne také končí, že? Končí z toho důvodu, že Ježíš Kristus neukazuje cestu k oslavenému člověku, jak si to církev představuje, nýbrž ukazuje cestu nad lidstvím. Lidství samo o sobě je prostředkem k tomu dalšímu stupni. A toto si právě Indové na křesťanství nejlíp cení, nejvíc si cení. A říkají: toto tě z milosti Boží bylo ukázáno v sedmnácti letech, proto v tomto experimentu pokračuj. Ne? Tak jsem vám to řekl po té druhé linii. Já vám to ještě řeknu způsobem, který, všichni vy budete mít možnost si to přečíst, já vám to řeknu ještě na zázracích Ježíšových. Protože to je sice v malém to, co já tady vám vykládám ve velkém. To není to hlavní, je to ale vzdálený ohlas toho, co vám tady vykládám. Dělat totiž zázrak, to je prkotina, proti tomu spojit se s Bohem, pochopitelně. Takže jestliže Ježíš dělal nějaké zázraky, tak Indové mu to mají za zlý, že ty zázraky vůbec dělal. Dyť to nic není proti tomu, spojovat člověka s Bohem. Proč to dělal vedle toho, proč degradoval to spojení s Bohem těmi zázraky, tím fakírstvím? Tak důvod je jiný. On jich tolik nadělal, že mohl klidně ukázat, že z toho každému mohlo být při dobré vůli patrno, co je principem těch zázraků. A těch principů je několik. Především byly všechny ty zázraky diktovány láskou k bližnímu, o tom není pochyby. A tento princip nebudu tady dál rozvádět, ačkoliv je velice důležitý, jelikož tím se vybavuje člověk sám ze sebe. Ale my zázraky neumíme dělat, takže my tímto způsobem se ze sebe vybavovat nemůžem... nemůžem. Ale důležitější je, že se mu všechny ty zázraky vedly, že ani v jednom zázraku nezkrachoval. On věděl, i kdyby byl se zázrakem zkrachoval. On věděl, že když by tam zkrachoval, tak tam do toho nelezl. Von v tom Nazaretě, kde mu nevěřili, zázraky nedělal, že on potřeboval, aby mu lidi věřili, ne? Tak tam nešel do Nazareta, a ani jeden zázrak tam neudělal. A říkali mu: proč neděláš v Nazaretu zázraky, když jsi z Nazaretu. Říkal, není prorokem ve své vlasti, že jo? Jen prorok ve své vlasti není ctěn. Tím to obešel, pochopitelně. Já vám tady vysvětluju věci, jak se... jak se fakticky mají, že když to už nemusíme dneska obcházet. On to svým životem totiž vysvětlil. On to mohl vysvětlit jednou větou, ale vysvětlil to svým životem. Když třebas nějaký, co jsem tady jmenoval, ale já budu jmenovat jiný případ. Když například dva slepci ho následovali, Ježíše Krista, a netroufali se ho oslovit. Čekali, až někam vejde, aby ho nerušili v jeho cestě, aby jim neřekl: teďka někam du, teď mě neobtěžujte. Tak až někam došel, tak ho teprve oslovili a řekli mu: Pane, my jdeme za tebou tak a tak dlouho a přejeme si, abys nás uzdravil. A on si nechává vod nich vysvětlit, co si přejou. On dávno věděl, co si přejou. On také věděl, že jdou za ním, taky věděl. On to ale trpěl, aby jejich vůle se vystupňovala. Aby se ukázala být pravou vůlí, aby do toho vložili všechny svoje naděje. Aby jim žádná jiná naděje už nezbyla. Než ta jediná. To znamená ten chromý u toho jezera, u toho rybníka Bethesdy, že to po tolika desítkách let nebo jak to bylo dlouho, co tam ležel. Musel ztratit veškerou víru, že to svou mocí dokáže, jenom mocí Boží a ta tam potom zaútočila na něj. No tak teď, já to řeknu na tom žebrákovi ještě jednou, na tom jediným. Se ho ptá, přestože ví, co si přeje: co si přeješ? To je to krásně znázorněno na tomto případu. A on říká: abych viděl. Samo sebou, že věděl, že co chce. Ale teď dávejte pozor, to je jemnous- jemnůstka velice důležitá. On si přál, aby ten žebrák svou jedinou vůli, se kterou se celý propt- ve které se celý propojoval, celou svou bytost... bytost do ní vkládal, aby tuto vůli přenesl na Ježíše Krista, aby už ji neměl. Né, že by si byl nepřál už, aby viděl. Ale nepřál si to svou silou, svou osobní vůlí, rozumíte? Když on si to už přál vůlí Ježíšovou. Čili on odstoupil od své vůle a dostal se do takzvaného stavu vůle, rozumíte? To je, že jsem měl stav vůle. A to je moment, který Ježíš Kristus potřeboval k tomu, aby vůbec moh provést zázrak. Když někdo zůstal u své vůle a chtěl být uzdraven, nebyl uzdraven totiž. On mu musel svou vůli předat. A pak měl jistotu Ježíš, že se zázrak podaří. A totéž platí o nás. Zázrak spojení s Bohem se nepodaří, dokud my svoji vůli nepředáme Bohu. A jestliže naše vůle je konkrétně vyjádřena nějakým způsobem modlitby, tak já neříkám záměrně zch- přestanu v té modlitbě v tom, né. To by bylo zase z mé vůle záměrné přestání se modlit, ne? Ale já musím tak dlouho útočit, až nejsem schopen dále. Z vyšší moci to nastane, jestliže pořád útočím, tak nakonec nebudu schopen dále útočit vůlí. Já ji budu muset zanechat. Ono to dál prostě nepude. To se něco přetrhne, jako u mě, v těch- v tom raném věku se něco přetrhlo, takže já jsem už dál bolest necítil. Něco obdobného, já to dobře chápu, co to, co v tom je. Jako se dostal z konkrétní existence do existence jako takové. A to byl první, to je na všech polích stejné. To je první správný krok na cestě. To nevedlo nijak daleko, protože to dítě by to ani neuneslo bývalo, ale aspoň vod té doby jako tomu mohu rozumět. Měl bych tomu rozumět, jak to je. A jestliže tedy se promění naše vůle na každém stupni ve stav vůle, tak tento stav vůle má jednu- jeden následek, že mě naučí nově hodnotit. Že já podle toho z- podle vznešenosti toho stavu, von má své stupně, podle vznešenosti toho stavu začnu jinak hodnotit tento svět. Uspořádá mně ta vůle Boží nově všechny hodnoty ve mně. Takže něco jiného je navrch a něco jiného je vespod. A já jednám podle toho, co je navrch. A jestliže jsem poslušen a jednám podle toho, co mně přikazuje, tohle to není, co mně přikazuje Bůh v tom no- v tom novým hodnocení, které v sobě pociťuji jako nutkavost. Jako prostě nepodmínečnou podmínkou dalšího života. Tedy ne- nepomíjející nebo takovou nějakou neopomíjitelnou nebo ničím nezastupitelnou podmínkou dalšího způsobu života, co takle beru. A jestliže si toho všímám, tak sice dělám... dělám všeliké skopičiny, ale plním tuto vůli. A to způsobí, že se to Boží ve mně zakoření. Tak to je ta druhá linie. Teď vám něco řeknu legendárně. To znamená, to je legenda. To není pravda. To je lež. Totiž je to pravda zahalená do oděvu, který se mi hodí proto, abych něco vysvětlil, ano? Tak asi. V tom smyslu je to lež. Čili pod tím oděvem vůbec nemusí být ta pravda ani třebas vidět. Ale vysvětlí to dobře principy, které by se jinak než pohádkovým způsobem nedaly vysvětlit. Ale když nakonec řeknu tu pravdu, tak to uvedu na pravou míru, jo? Takže nevěřte ničemu z toho, co vám teďka říkám. Jenom to, co potom z toho vyvodím, tomu už budete, byste měli věřit. Jestli vůbec mě berete vážně, jo? Teď mě vážně neberte. Todle, co vám teďka říkám, to je pohádka, kterou třeba vypravoval Ježíš Kristus tomu nějakému celníkovi o marnotratném synu. Aby mu vysvětlil, jaké je jeho postavení a jak se má k tomu Bohu nazpátek vrátit. A říkal mu to proto, aby ho pro cestu nadchl, aby do něho vnukl nebo vtělil nebo vložil ducha té cesty. Vono se mu to kupodivu podařilo líp, než kdyby jim to říkal holou pravdu. Holá pravda není dycky tím nejlepším prostředkem, kterým můžeme někoho poučit. A já myslím, že v tomto případě je to taky tak. Tak dříve než jsem se narodil, tak si mě Indové vzali stranou. A řekli mně: ty x ypsilon, voni mě jmenovali jinak, než jak se teďka jmenuju, který jsi u nás prodělal tu a tu školu a který jsi prodělal mezitím také školu křesťanskou a mohamedánskou, čili máš zkušenosti universální. My způsobíme, že v pravý čas, na pravé věci z té své milosti si vzpomeneš, tak aby tě to nepřekáželo. Že příliš mnohé- mnoho vědomostí vedle sebe by tě překážely. Ale když si vzpomeneš na jedno po druhém, tak to bude to správné. Především způsobíme, aby sis vzpomněl, že nejsi tělem, že jsi duchem. Prosím vás, jak si na to musím vzpomenout? Žádné dítě si na to nevzpomene. Jako dítě si na to vzpomeneš, nech to na nás. To už je naše režie, to už my zařídíme. Ty si v předškolním věku vzpomeneš, ty ten předstih potřebuješ, ty si v předškolním věku vzpomeneš, že nejsi tělo, že jsi duch. Že tomu budeš nějak lidsky, dětsky rozumět, to už je tvoje věc, ty časem dorosteš. Buď bez starosti. Nic si z toho nedělej, žádný mudrc z nebe nespadl, ty budeš dětský pořád jako jiné děti. Jenomže nebudeš se považovat za tělo. A to bude znamenat, že budeš schopen na sebe vzít úkoly, které normálně by dítě na sebe vzít nemohlo. Ale protože lidský život je krátký, tak ty musíš používat- využívat svůj život už vod narození. Čili nemůžeš dovolit ten přepych, jako někdo přijde k hotovému, aby si to v dospělém věku teprve vzal za své. To musíš si vzít za své už od svého narození. Hotovo, to nech na nás. A jakmile potom dospěješ do nějakého takového momentu, že se vzdáš svého světského zájmu, pokud to bude tvůj zá- zájem jediný, a to nech zase na nás, abychom to zrežírovali. Pokud bude zájem jediný, tak budeš propojen tímto zájmem a jestliže tě okolnosti donutí k tomu, aby ses toho zájmu zbavil, tak v té chvíli můžeme my zasáhnout. A jsme opravdu zvědavi, že to není v naší režii, jak to dopadne. Ale buď bez pochyby, jsme s tebou všichni, jak nás tady vidíš všech pětadvacet, jsme za tebou, jo? Není tam jeden, je nás pětadvacet. První z nás žil tři tisíce pět set let před Kristem. A poslední z nás žije dneska. A je dneska živ, teď je živ, teď s námi žije. A ti všichni budou za tebou, jak ten živý, tak všichni ti mrtví. Takže ty se neobracej na svou minulost, ty z ní budeš mít to, co my tě z ní věnujeme. My tě věnujeme jenom to, co budeš nutně potřebovat. A jdi! Já říkal: ahoj a šel jsem, ne? Narodil jsem se a voni všechno zrežírovali. Takže, když jsem potom se poprvně vzdal takzvaně svého života, vono to bylo jenom toho svého. Když jsem opravdu začal mít zájem jenom o jediné a toho jsem se musel vzdát vlivem okolností zdánlivě zvnějšku přicházejících. Říkám zdánlivě zvnějšku přicházejících, tak nastal moment, kdy jsem se vyprázdnil od svého. Když se vyprázdníte od svého, tak najednou zjistíte, že jste svobodní, svobodnými lidmi. Že máte ve svém nitru prostoru pro nabytí vědomí daleko širšího, než jaké člověk má. A tak se tam stačil vlít Bůh se svou existencí, s vědomím o své existence, jako první. A hned vzápětí nato, naše osobní vedení, to se tam taky vešlo. Takže od té doby jsem byl osobněji veden, nikoliv jenom ve snu, ale ve skutečnosti. Já se tomu nikdy ne- nedivil, protože při koncentraci jsem potřeboval třeba se zbavit pocitu tělesnosti. Já jsem se s ním špatně ztotožňoval, s tím pocitem tělesnosti, ale bylo třeba mě jí zbavit. Tak ten Ind se mě ihned ujal konkrétně, naučil mě padmasáně, ve které jsem se zbavil pocitu tělesnosti. Poprvně v životě jsem se zbavil pocitu tělesnosti. A jakmile jsem se ale zbavil pocitu tělesnosti, tak jsem tomu Indovi řekl: hochu, já jsem to dělal poprvně a naposled. Protože jestliže padmasána, takovej jsem já chlap, slouží k tomu, aby se člověk zbavil pocitu tělesnosti, pak nemáte na to privilegium. A nemusí to být zrovna padmasána, může to být jakákoliv jiná poloha, ve které člověk nepociťuje svoji tělesnost, ve které se jí vzdává, ve které ji vodkládá. A to myslím, že je vleže daleko pří- příhodnější než v té vaší padmasáně. A tak jsem to zkusil jenom jednou a potom to vleže šlo taky. A tak vám to dál nebudu líčit, ale fakt je, že takle konkrétně vypadalo to vedení, jo? A teď, tak to je ta legenda, ještě bych měl říct její konec. Když potom v tom koncentráku jsem vzdal se konečně života, nikoliv jenom svého. Jsem se vzdával jenom toho svého, sice taky života, ale tak jenom vnitřně, ne? To nebylo iv- i s tělesností. Když jsem se konečně vzdal i té své tělesnosti vůbec ze všeho, vším, tak Indové řekli: tak tohleto je moment, kdy si se stal naším spolupracovníkem. Od této chvíle budeš s námi spolupracovat. Ne my ti jenom pomáhat, ale ty budeš pomáhat i nám. A proto, co od tebe my budeme chtít, nám budeš, pro nás budeš dělat. A to, co ty od nás budeš chtít, my uděláme pro tebe. Vzájemnou pomoc. Takže, jak vám známo i lámali nohu, když jsem nechtěl poslouchat, ne? To je jenom příklad maličký toho vedení, třebas i poslouchám. Tak až sem legenda. To je všechno lež. Teď to řeknu, stačilo to, tuhleta legenda? Jestliže člověk v nějakém momentu životním ztratí sama sebe nebo si- má dojem, že sebe ztratil a už se po sobě neobrací, už se neohlíží po své minulosti, nýbrž se jí dobrovolně vzdává jako něčeho překonaného, tak je schopen vzít na sebe nové jho. Předtím měl na sobě jho pomíjejícího života a s tím by byl padl do hrobu. A když by se znovu narodil, tak neví, čím byl, co se s ním dělo a kam se až dostal. Kdežto v tomto případě, když se vyprázdní od sama sebe, tak se mu rozšíří vědomí hned v tom smyslu, že poznává svou nesmrtelnou podstatu a rozsvěcuje světlo na jiné úrovni, než do které- na které dosud žil. To rozsvěcování světla na jiné úrovni, to je stav, to není žádné světlo. Světlo to je zase legendárním způsobem vysvětleno. To je stav, jako třebas vy mě tady vidíte, neříkám jako světlo, ale jako postavu, jako skutečný tvar na této úrovni. Tak tam rozsvítí světlo člověk tím způsobem, že tam je taky vidět, tam také žije. Kdyby mluvil slovy Ježíše Krista, tak by řekl: on je konečně živ. Kdežto pro ty, kteří jsou tam živi, ostatní jsou věcmi. Ti nejsou ještě živi. To jsou předměty, rozumíte? Proto Indové, kteří odtamtud hledí na ty ostatní, říkají: to je všechno iluze. Ne, to jsou předměty. Ježíš Kristus to správně řekl: to jsou předměty. Ti nejsou živí, že ano? To není žádná iluze. Vy, ty například si předmět. Ty nejsi člověk, pokud nejsi spojen vědomě s Bohem, tak jsi předmět. Nejsi živý, jo? Jakmile jsi spojen vědomě s Bohem, jako oni byli, třebas chodili za Ježíšem, tak byli vědomě skrz něj vědomě spojeni s Bohem s Ano... ano, když nenásleduje Krista, ne? Tak je mrtev. Tak je věc. Tam podle těch Indů je iluze, ano? Ale to já ne... ne, já s tím nesouhlasím. Vy pro mě nejste věci, ale pro Indy ano. Dokonce iluzorní záležitosti jste, ale to je chyba. A tak ale co je důležité na tom vědět, že jakmile tam rozsvítíte svoje světlo, tak se tam shledáváte se všemi tam žijícími. To je přirozené. Jaké by, jaký by to byl přechod do jiného světa, kdybyste tam nikoho neviděli, kdybyste tam fakticky nebyli. Tam jste. Jako jste tady, tak jste potom tam. A to je rozšíření vědomí, to už nastává při nepatrném rozšíření vědomí, při joganidře. Totiž při normálním spánku ztrácíte svoji vůli, ne? Při joganidře nikoliv. Tam zůstává z vaší vůle stav vůle. Stav na nějaké nízké úrovni poměrně, kde se můžete stýkat se zasvěcencem. On se může odtamtud shora zase dostat na tu vaší úroveň, z toho vašeho stavu vůle, z vaší vůle se vůbec setkat nemůže. Když si přejete setkat se vy osobně setkat se s nějakým indickým vůdcem, tak vám mohu napřed dát písemně, že se s ním nikdy nesetkáte. To je nemožná věc. To je osobní přání. To je jako když si přejete spojit se s Bohem, ne s- nespojíte se s Bohem. To je osobní přání. Vy musíte si tak dlouho přát, až už to dál nejde, nezoufat, nezneklidnit. Nýbrž odstoupit od sama sebe, od toho, který si to přeje. Od toho, který si to přeje. Ne od toho přání, od toho, který si to přeje. A pak to přestane být osobním přáním, začne to být stavem přání, ano? A v tom, v té chvíli jste Božími dítky. Tohleto skvěle dokázal ten Josef Kupertinský, jak jsem tam líčil tady v tom vašem povídání. Protože ten zůstal dítětem do dospělého věku, a proto si přál věci, které my si vůbec přát neumíme. Přál si je dětsky, tak neosobně, prostě jako dítě. No, ale abych moc neodbočoval. Tak jestliže ten člověk se dostane do stavu vůle, tak najednou všechna duchovní minulost, kterou buď sám zažil, anebo kterou zažívali jiní, se stává do určitý míry jeho vůlí, jeho majetkem, jeho vymožeností, tak bych to řekl. Je mu k dispozici, lépe řečeno, ano? A tak tedy může potom vládnout větší měrou darů. U Ježíše Krista je to víc vysvětleno, že když dobře hospodařili s jednou hřivnou, dostali za jednu hřivnu jedno město. Ovšem už tam nemůže být vylíčeno, co se potom dělo dál? Nemohli si do toho města sednout a brát něco z toho, jako že to město měli nebo prebendy, to nemohli, když museli zase hospodařit s tím městem. Jenomže za jiných okolností, a tam to už se na rozdíl od toho podobenství, to stále nemohlo být řečeno na téže úrovni. Musí s tím ale hospodařit. A jestliže s tím dále hospodaří, tak zase dostanou dál a tak, milost za milost berou, jak říká svatý Jan. A to je asi vysvětleno to, co to znamená jít po této cestě "nic", jít jako "nic". Vždycky svým způsobem jsou "nic", když voni odevzdají celou svojí snahu, ti služebníci, kteří střádali pro hospodáře. Nic si z toho nenechají. A nic jiného nedělali po celou tu dobu, co hospodář nebyl s nimi, než že hospodařili pro něho. Takhle můžeme se ke svému životu chovat, prosím. Jestliže to děláme, pak si vynucujeme fakticky příchod toho hospodáře. A dostaneme za každou hřivnu víc hřiven nebo město nebo jako vono se to... se to symbolicky řekne, na tom nezáleží, ne? A to je ta pravá cesta, správně pochopená pravá cesta, ano? A je to zase "nic". Víte, ten moment "nic", to je tam moment, to je přítomný okamžik, ve kterém jsme "nic". Ne nějaká perioda. Ten, je rozhodující ten přítomný okamžik, kde jsme ničím, kde ti služebníci do posledního halíře všechno odevzdávají hospodáři: tady to máš Pane, nic není naše. My nic nemáme. My a jak, jak je tam řečeno. Jestliže jsem v tom postavení služebníka na poli, ne? Jestli jsem celý den správně sloužil, jsem služebníkem neužitečným, eště neužitečným. Takhle se hodnotit. To není pokora chtěná, nýbrž to je stav poznání. Že to mě k ničemu neopravňuje, nýbrž pravé oprávnění je něco jiného. Že já jsem ohodnocen jako "nic". Jako s ničím se se mnou jedná, hospodář tam klidně bužíruje a já na to musim koukat. A ještě se na mě usmívej a taky řekne: a teď... teď si sedni a taky si pojez, že? To je vono. Ale nečekám třebas na to. A mám třebas hlad. Na tom nezáleží. Sloužím v domě, a tam se slouží jinak, než se slouží na poli. Na poli se sloužilo tím, že obdělávám to- pár let pole. Ale tam, že ho krmím, že ho- že mu přímo sloužím, přímá služba, vědomá služba Bohu, to je něco víc. Cokoli jste učinili nejmenšímu z bratří mých, mně jste učinili. To už je něco víc než služba na poli. To už ten člověk, když je v tom domě, tak ví: toto je služba hospodáři. Když já sloužím bližnímu, tak už vím, že je to služba hospodáři. To už ovšem musím mít poznání nějaké. To je asi to poznání, na které- které mně bylo vlastně svěřeno. Jsem tomu nerozuměl, na začátku mé životní kariéry, že ten, kterýho jsem převážel, mi dal minci svatého Kryštofa. To znamená, že ten Kryštof nevěděl, komu slouží. Vůbec si to neuvědomoval. Až teprve mu ten Ježíšek, kterýho nesl na hřbetě, řekl: dyť si nesl všechny hříchy světa, dyť si nesl Spasitele. Proto jsem byl tak těžký. Zrovna jako ti, kdo byli kdy spaseni při posledním soudu, říkali: a kdy jsme tě, Pane, viděli hladovícího, a kdy jsme tě viděli v žaláři, a kdy jsme tě viděli nemocného? Cokoliv jste učinili, a tak dále, rozumíte? Nepotřebujeme tomu rozumět. Ale dělat to, jak se to má, v správném duchu do toho jít, jo? To je důležité při tom. Tak to je nelegendární způsob vysvětlení, ano? Pak samozřejmě, jak se ocitnete jednou v té přítomnosti, tak jestliže ti, kteří zvítězili, už v té přítomnosti žijí, tak nemáte k nikomu bližší vztah než k těm, kteří jsou v tom přítomném okamžiku. To nemusíte za nimi chodit. Ty jsou s vámi. Kteréhokoliv potřebujete, tak ho máte k dispozici. Pod- buďte tam v tom přítomném okamžiku, tak je máte k dispozici nebo tam nejste, pak je k dispozici nemáte. Pak si musíte říkat: a proč mě nějaký svatý ne- nenavštíví, proč mně nenapoví? No nenapoví, že nejste v přítomném okamžiku, nežijete plně přítomnost. To je ta jediná chyba, žádná jiná. Šedesátého... šedesátého šestého, to tam píšeš, viď? No to je, to je chyba. Šedesátého šestého jsem byl v Gottwaldově na návštěvě o prázdninách. A ten tehdy mně Antonín slíbil, že mně dodá další spis. Von je to vod toho Yesudiana. Protože se mu moc líbilo to "Sport a jóga", ne? Že to bylo velice návodné. A já jsem říkal, mně se to líbí, a to je člověk, který vopravdu je zasvěcen. Je vidět, že to mu to dobře myslí a tomu dobře rozumí. Vod toho kdyby byly další spisy, tak bych je taky přeložil. No tak milý Antonín měl nějakou protekci někde, tak si sehnal z ciziny ten spis "Jóga dvou světů" a mně ho slavnostně o prázdninách roku šedesátého šestého předložil. Já jsem mu pochopitelně slíbil, jak jsem viděl Yesudiana, tak jsem zajásal, že to přeložím, ne? A ve vlaku do Plzně jsem se do toho díval a zjistil jsem, že je to velice plytké dílo, že to nestojí za překlad. Tak jsem už toho začal litovat na cestě do Plzně. A když jsem přijel do Plzně, tak jsem říkal: slíbil jsem to Antonínovi, tak já něco přeložím. Tak jsem překládal. Dokud jsem překládal, bylo dobré, což bylo asi deset stránek z těch dvě stě padesáti. Bylo to v němčině. Přeložil jsem to asi dvě stě- asi deset stránek do mého listu, malých stránek a už jsem toho měl plné zuby. Nechal jsem to a okamžitě se ve snu... ve snu mně objevil Yesudian a říkal mně: buď tak dobrý, mimochodem mně tykal, to je sprosté viďte: přelož to. My bychom to potřebovali. Já jsem říkal: no, já to přeložím. A zase jsem pár stránek přeložil a zase jsem toho nechal. I objevil se znovu ve snu Yesudian, jo? Říkám to přes- teďka přesně jo? Já budu říkat ještě o jiných zážitcích. Zase ve snu se zjevil Yesudian a říkal: prosím tě, už si nám to několikrát slíbil, buď tak dobrý a přelož to, my to potřebujeme. Já jsem opět slíbil, opět jsem pár stránek přeložil, pak jsem toho nechal. A konečně nastaly, tak to byla dost dlouhá doba od září do prosince, nastaly vánoční prázdniny roku šedesát šest. A ten den, co nastaly ty vánoční prázdniny a já jsem přišel ze školy, uložil jsem se večer do postele, už tu stál Yesudian. Ani jsem neusnul, kdepak, už tu stál Yesudian a říkal: tys nám... nám slíbil, že to přeložíš, a nepřekládáš! Já říkám: promiň dvojí, zaprvé je to velice plytké dílo, kam se to hrabe za tím, co si napsal předtím. A za druhé, proč bych já to měl překládat, když někdo jiný by to moh z té tvé francouzštiny nebo angličtiny, ze které to, v angličtině to píšeš, by to moh přeložit příměji a lépe než já. A on říkal: no, tak já to píšu také německy, protože žiju toho času ve Švýcarsku a spolupracuji s Haigovou, ne? A německy jsem se naučil. A ona mi to koriguje. Ale to by nevadilo, o to tu nejde. Nám jde vo ten komentář k tomu, který nikdo jiný nemůže v Československu provést než ty. A pro Čechoslováky je třeba udělat československý komentář. Neboť tady jsou specifické poměry duchovní, které se liší od duchovních poměrů třeba v Maďarsku, kde já taky působím. Anebo třebas ve Švýcarsku nebo něk- někde jinde na světě. A protože s námi komunikuješ, a když věci píšeš, tak my tě můžeme vědomě ovlivňovat. Proto já potřebuju, abys ty to napsal i s komentářem. Já jsem mu zalhal. Zalhal. To je Karel Makoň. Takový on je. Já jsem říkal: nemám čas. On dobře věděl, že čas mám. Ale on říkal: ty nemáš čas? No, tak to je maličkost. To my ti ten čas věnujeme. I zahořel jsem touhou vědět, jak mně věnujou čas. Dověděl jsem se to. Druhého ledna jsem vystupoval z tramvaje, pospíchaje do školy, klouzl jsem a vjela noha pod tramvaj a měl jsem pět neděl času, neboť jsem vyučovat nemohl, ne? A mohl jsem se kát. Jakmile jsem vyšel z nemocnice, tak hned jsem řekl: manželko, prosím tě, dej mi toho Yesudiana, tamhle ho mám založeného vespod, já ho začnu překládat. Co tě to napadá? No, mě to napadá, protože mám proto zlomenou nohu a já se toho potřebuju co nejdříve zbavit. Ten lékař se divil, že zlomenina v kotníku za tři neděle je zahojena. Rentgen mu to ukázal: zapouzdřeno, všechno v nejlepším pořádku, vás bych moh už postavit na nohu. Já vím, že se to nedělá za tři neděle, tak já vám to ještě nechám tejden v sádře, ale při vašem věku je to podivuhodné. Já jsem už, já od tý doby vůbec nevidím, já vím, že to je levá noha, ale nijak to neotýká, nějak necítím žádné potíže. Mohu s ní vládnout zrovna jako s tou pravou. A to při zloměnině v kotníku je vidět, že to bylo čistě jenom řízení, né? Ale teď vám ještě řeknu, jaký jsem prevít. Abyste viděli, jak to vedení vypadá. Teď ten komentář jsem měl psát podle Indů. Já jsem věděl jak. Voni napovídali bezvadně. Žádný řeči neslyším. Jenže tím nejhorší- tou nejhorší nápovědou, jakou můžete slyšet. Ani slovo nikdy neslyším. Jak jsem vám tady teďka líčil, jak jsem mluvil s Yesudianem, to je všechno ode mě vymyšlené. My mluvíme spolu obsahově. Já jsem se dověděl od něho moc věcí jiných, který vám tady neříkám. Ale obsah toho, co vy potřebujete vědět, co vám stačí, je ten, co jsem vám řekl. Já jsem nelhal, ale stačí to. Není to ale všechno. To je tak jedna setina z toho, co on mi řekl. A teď ale daleko lépe mě poučoval při tom komentáři. On nedovolil, abych psal, jak si to já přeju, nýbrž jak si to on přeje. On jenom neznal česky tak, když mi to obsahově řekl, tak já už jsem ten obsah dovedl přelít do češtiny. To při dobré vůli velice snadno jde. A tak jsem to do češtiny překládal, já jsem jenom tlumočil. Já jsem nebyl předtím- při tom komentátorem. Já jsem byl tlumočníkem. Ale jednou jsem si řekl: vy jedni mizerové indičtí. Vy takle dbáte na to, aby se ve světě tedy něco rozplamenilo, co sami v Indii rozplamenit nedovedete. Kdybyste si všímali svých záležitostí indických raději, a nestarali se o ostatní svět, jestli bude osvícen nebo nebude osvícen. A hleděli to své světlo vnést především do svého vlastního národa, udělali byste dobře. A takhle jsem to tam napsal, jo? No, sotva jsem to napsal, temno temnoucí, to jsem viděl, jakou mocí píšu ten komentář. To jsem se přesvědčil, že to není moje moc. Já jsem si předtím myslel: neslyším žádný hlas, vím jenom, jak to mám psát, tak kdo ví, jestli jsou to Indové. Ne že to tak inteligentně píšu sám od sebe, né? Jak je to možné? Ale voni to byli Indové, voni se nikdo při tom nepředstavili. Tam osobní jednání není v tom smyslu našem. Rozumíte, tam se stýkáme jako duch s duchem. To ještě nemáme na sobě ty kůže zvířecí při tom styku, vůbec ne. To jsme nepadli z ráje, to jsme se dostali někam jinam než do ráje. To říkáme na jiné úrovni než rajské. A teď jakmile jsem tohleto takle začal psát, tak temno a pan Yesudian se mi znovu zjevil. A říkal mně: zdalipak jsi napsal "M jedna"? Napsal jsem"M jedna" spis. A podívej se tam na stranu tu a tu. On prosím, čte moje spisy, že ještě nikdy před sebou neměl, pochopitelně. O nich ví, obsahově vo nich ví. Že ten obsah myšlenkový, který já jsem do toho vložil, voni ho zachytili. To pro ně není nic těžkého. A on mně říkal: na straně té a té, řádka ta a ta shora, je psáno to a to. Přečti si to. Já jsem honem běžel, přečetl si to a tam stálo psáno, já to nevím přesně, ale je to tam tak obsahově: jestliže se mluví v Evropě o Rozikruciánech a že uměli dělat zlato z obyčejných kovů nebo pomocí elixír- elixíru života, tak to nešlo o dělání zlata. Nýbrž šlo o vedení duší. A jestliže jsi tam řekl, že jeden zasvěcenec stačil tak na třicet žáků, aby je mohl utáhnout, tak je to taky s námi. Žádný náš mistr průměrně nemá více než třicet žáků, na víc nestačí. A kdyby to svoje vědění rozředil na víc, tak by z toho nebylo nic. Nikdo by z toho nic neměl. Tak my v dnešní kalijuze jsme rádi, že to světlo udržíme, že jeden nadělá třicet případů, ne? To není dost? To je dost. A tak to pěkně smaž, jinak beru zpět to, co jsem po tobě chtěl. Já od tebe další překlad ani další komentář nechci, když jsi neposlušen. Poneseš všechny následky neposlušnosti, to znamená, zbavuješ se našeho vedení. To jsem si to rozmyslel, protože jsem člověk vypočítavý, ne? A začal jsem psát zase podle jejich vůle a vono to šlo až ke konci. Ale dnes, když si to čtu po sobě, já nemám moc příležitosti, protože tom mám nevím kde, ale když si to poslechneš, tak je to zcela plytké povídání zrovna jako ten jeho původní spis. Protože on si to přál na této úrovni mít. Prosím, má to tam. A vono mu to odpovídá, vono mu to dělá dobře. Mu to dělá dobře, tak to dělá dobře, ne? To je moje věc. Ale zaručeně mu nebudu, dneska už nebudu nikdy Indům vyčítat, že jsou nešikové, že vo vlastní národ se nepostradají- nepostarali. Je to tak, je to správné, že to tak dělají. Plně s nima souhlasím. Prosím, je kalijuga, je doba temna, nedá se nic jiného dělat. Musíme se aspoň snažit, abychom když nejdeme, abychom nepadli, ano? Zase schopni jít kupředu. Proč si to asi přáli? Ten spis se jmenuje "Jóga dvou světů". To je ze strany indické jedna z prvních stránek nebo, řek bych, jedna z předností, velikých, Indů, že se snaží oproti jiným náboženstvím srovnat všechna náboženství, jo? Tak, aby jedno proti druhému nestálo. To znáš dobře, takovou tendenci mají. Ty nejsou proto, aby byla nějaká protekce u Pána Boha, že křesťan je dál než Ind nebo tak. Všichni pokud jdou v pravém duchu kupředu, to je v pořádku, ptát se do toho patří, tak ti jdou správně. Tam není konkurence, ano? víte Rozumíte mi? Až budu mluvit dál, to vono se začne navíc mluvit ten pták, to víte, ten má co do toho mluvit. Ten Josef Kupertinský měl taky takovýho zpěváčka tam u sebe, že ano? To je v pořádku. Tak je to pochopitelné, protože voni napsali ten spis, který měl znamenat smíření mezi hinduismem a křesťanstvím, ano? Mezi všemi náboženstvími dohromady. A to je velice aktuální záležitost. A proto jim záleželo na tom, aby i v Československu takové hnutí bylo něčím podpořeno. Tak a protože je to v mém vínku, jak jsem vám říkal v té legendě, vzali si mě stranou a řekli mi: toto je, to jsem tam neřekl. A to dneska říkám pravdu, toto je můj úkol: najít principy cesty. Ne se všímat vás. Ale najít principy cesty. Znovu oprášit principy cesty, které byly zaházeny do popele zapomenutí, do popele formalit, skrupulí, všeho možného. Můj případ je obdobný případu Šankaračárji, který se snažil stavět na nohy hinduismus, ano? Ovšem nejsem Šankaračárja, ale s tou schopností, jakou mám, to dělám. Vím jasně vod začátku, vod svých sedmnácti let, co mám za úkol. Ten úkol znám a plním ho a budu ho plnit až do konce svého života. To, co tady dělám s vámi, to jsou melouchy, ne? Ale tento úkol, to je to hlavní. Já tam vidím, že vám můžu říct další zásadu, se kterou já jedině můžu tyhlety věci dělat vůbec. Psát, povídat, že z toho nic nebudu mít než leda nebezpečí života. Že z toho nic, že si přitom nesmím myslet na sebe, na svůj prospěch nebo na svoji slávu. Takže já nepíšu pro ten svůj život, pro to, aby za mého života to bylo zveřejněno. Já to píšu, jak říkám dycky, pro jednadvacáté století, že toho se nedočkám. A je to správné, že se toho nedočkám, není třeba. Mojžíš se také nedočkal zaslíbené země, do které vedl svůj národ. A bylo to v nejlepším pořádku. A není to správné, není to správné si myslet, že se nějak provinil, ne. On musel nezainteresovaně jednat. Jinak by tam byl ten národ nedovedl. Já nevedu žádný národ, ale mám úlohu pomocníka. Nic víc než úlohu pomocníka mezi těmi všemi, kteří toto také vedle mě dělají. A lépe než já. A já to mohu plnit jenom za těch okolností, že vůbec na sebe nebudu při tom myslet, jo? No, a to von chtěl. Člověk si je jist tím, že patří na určitou úroveň zákonitosti a podle ní tedy jedná. Opouští tu zákonitost minulou, ne? Ve prospěch té nové, tak jedná správně. A ta neposlušnost je neposlušností jenom v očích těch zevních pozorovatelů, kteří ještě musí ctít tu jinou zákonitost, kterou už tamten směl opustit, ano? Ale běda, takhle jednoduché to není. Totiž my to, co Ježíš Kristus ukázal svou cestou, nedovedeme udělat z jedné vody načisto. Dejme tomu zrodit se v Betlémě, nedovedeme tak, abychom to nezvrhli na obyčejné zabíjení mláďátek. Voni se tam taky v Betlémě narodili, rozumíš? Ale byly zavražděny. A bylo jich padesát nebo šedesát, tak počítám. A my těch mláďátek jsme zavraždili moc. Vlivem toho, co jsem dělal vod těch tří let, asi tak, do těch sedumnácti, jsem žádné mláďátko nepotřeboval zabít. Ale ujišťuji vás, že vy, jak tady sedíte, už jste jich zabili dost. Čili ono to nejde někdy najednou. Abych se tak moc nevytahoval, tak když šlo o to druhé, křest v Jordánu, to mi nešlo na, z jedné vody načisto, vůbec ne. To neznamená, že když něco vám jde vlivem toho, co st- co před tím dělali poctivě, jako dítě jsem to dělal poctivě do těch sedumnácti let. No, tak vono potom to mělo ten stoprocentní následek, že ten první krok, to narození v Betlémě se podařilo stoprocentně. I když jsem vůbec nevěděl, že je to narození v Betlémě, na tom taky nezáleží. Jsem vůbec nevěděl, devět jsem to nevěděl, na tom ale vůbec nezáleží. Já jsem ani nevěděl, že to, co zažívám, že to je extaze. Taky jsem nevěděl, nikdo mi to neřekl. Je to třeba nějak umět nazvat. Nama rupa, to je zbytečná záležitost, hlavně to zažít. Hlavně vědět, vidět ty následky toho. To když jsem to potom srovnal, Indové to taky přede mnou tajili, jsem to potom srovnal s nimi. A když mně to potom směli už říct, aniž bych se tedy naparoval, že jsem potom se dostal přes úroveň extází, když jsem přes ní přešel, tak mně mohli říct: teď si za tou úrovní extazí, tak už věz, kolikrát jsi měl tu extazi, víš o tom? No já jsem říkal, ne. Tak čtrnáckrát si z ní utekl. A teď mi to všechno vyčítají. Přesně měli záznam o tom, co já jsem vyváděl, jo? Tak jsem z toho poznal, že jsem byl stoprocentně sledován. A že oni vědí, že ta cesta, aspoň někteří z nich vědí, že ta cesta extatická, kterou někteří dodneška propagují, starověká cesta, kterou znal například svatý Pavel a dovedl přitom ještě vraždit křesťany, že to není ten vrchol. Že se musí za ním dále, jak věděla svatá Terezie z Avily, ano? No a tohleto je poznání, které sice mě opravňuje k tomu, abych se zařadil do jiné zákonitosti, než je zákonitost extatika. Jeliž- ale jelikož já třebas na této cestě zase nabývám něco, co si přivlastňuji, tak padám na této cestě na úroveň nižší. A jakmile si něco přivlastním, musím nést následky toho přivlastnění, a nemohu zanedbávat zákonitosti tohoto vlastnění. Já se musím k tomu, co začínám vlastnit, chovat jako k tomu, co vlastním. A musím se snažit z toho nějak vykličkovat. Protože jsem to neudělal z jedné vody načisto. To je asi, já vám to vysvětlím, já si to dovedu všechno vysvětlit příkladem Ježíše Krista. Ještě že máme ten příklad před sebou. Že tam v tom okamžiku toho koncentráku jsem pochopil ho detailně. To jsem zíral, jaký přesný lidský předpis nám dal k dispozici. Tam taky stojí psáno, že těm apoštolům to někdy nešlo ty zázraky, ne? A vono jim to nešlo tehdy, když to dělali svou vlastní vůlí. Když to nedělali tím stavem, který získali vod Ježíše, stavem vůle... stavem vůle Boží to nedělali, nýbrž svou vůlí. A pak jim to nešlo. A Ježíš jim říká: to nejde jinak líp než modlitbou. Ale ta modlitba byla modlitba trpná, modlitba odevzdanosti, to nebyla vlastní vůle. Takže on když se začal modlit u toho, u toho, který mu... mu ho nemohli vyléčit, ti jeho učedníci, tak neviděli, že by mlel pusou, vůbec ne. Von se odevzdal Otci, a tou chvílí, to byla pravá modlitba, tou chvílí ten nemocný byl uzdraven. A voni se... voni se nedovedli na víc odevzdat, než kolik síly jim k tomu dal Ježíš Kristus, rozumíte mi? Teprve až jim seslal Ducha svatého, tak to dovedli větší měrou, ne? Zase. To jsem si ověřil sám, že člověk neunese větší míru poznání, než nakolik se odpoutá od sebe. Míra sebeodevzdání, míra sebesmazání, nebo tak nějak, to je míra poznání. To udává přesně míru poznání, a to také způsobuje všechny ty vnitřní zázraky, které na sobě zažíváme. Prosím tě, řekni Alence, budeš tak dobrý, že tento rozpor, který má v sobě, že církev něco nařizuje, a také ať se doví paní Zaoralová, a který je, spočívá v tom, že církev nařizuje něco navíc, co by se zdálo být zbytečné vzhledem k Bohu, jestli to také má plnit. Jestli je to důležité tolik, aby to plnila, jo? Prosím tě, řekni jí, že je to důležité, aby to plnila. Ať vo tom nepřemýšlí proč. A aby to klidně plnila v rozumné míře. Například ke svatému přijímání stačí jednou za rok. To je rozumná míra. Ať se nedá zlákat k tomu, aby tam chodila každej tejden, jo? A když tam k tomu přijímání půjde, tak ať při první příležitosti řekne, proč tam jde. Že tam jde proto, že chce změnit smysl života. A že pro tuto změnu smyslu života potřebuje milost od Boha a že tu milost postrádá. A že si myslí, že když se více sebe vzdá, a to je účel, proč jde k té zpovědi. Že té milosti bude mít víc, že bude mít v sobě více prostory pro tu milost. A proto prosí toho duchovního ve jménu Božím, aby vyprosil tuto milost. Aby jí pomáhal vyprosit tyto milosti. Aby se do ní vešel... vešel nový smysl života, jo, který vona chce nastoupit. Aby neměla ty těžkosti, jako dosud má. A jestliže jí von nebude chtít dát rozhřešení za to, že vona chce změnit smysl života. A že k tomu nemá sílu. A že von to bude považovat za bezhříšný stav ten její. A že von to za hřích nebude považovat. Tak vona, tak ať z- oponuje, ať řekne: ne, já vás budu tak dlouho dožírat a tak dlouho budu na vás naléhat, až mně dáte právo toto považovat za hřích. Že já něco v životě dělám ještě bez Boha, něco v životě dělám s Bohem. A já nemohu na dvou židlích dál sedět. A nechci dál sedět. Já chci všechno dělat s posvěcením Božím. A k tomu potřebuju sílu od Boha. A tu nemám, protože nejsem zřejmě dost vnitřně připravena. Proto jdu k vám, pro toto požehnání si jdu. To chci od Ježíše Krista. To je smysl přijímání, mého svatého přijímání, ano? Budeš tak dobrý a řekneš to. Ne právě proto, že o tom, máš to tam? O tom procentu nevíš. Tak mně tu vůli svou nemůžeš předat. Já totiž s vámi hraji zrovna tak, jako Ježíš Kristus. Když mně dáváte otázky, já je napřed vím. Já taky nikdy neodpovídám podle toho, co si vy přejete, nýbrž co potřebujete. To jste si mohli už všimnout. Někdy mluvím úplně scestně, protože to, co jste se ptali, bylo zbytečné, to co jste si přáli vědět. Já odpovídám na to, co potřebujete. Já znám vaše potřeby, jo? Upozorňuju. Jinak bych si tady s váma vůbec nemluvil. To nemá cenu. Tak já chci vědět, co... co ty postrádáš? Jestli mi to neřekneš, tak ti řeknu, co... co ty postrádáš. Možná, že se neznáš, jo? Že člověk, který je takzvaně sám, jako třebas tamleten Stáňa, ne, který není ženat, že je na tom hůř, než člověk, který jde ve dvojici. Tam si někdy jeden druhému překáží víc, než si pomáhají. A docílit jednotu cesty ve dvojici je velice obtížné, protože to vyžaduje toleranci, úžasnou toleranci jeden vůči druhému, a přitom nepřihlouplou. Takovou, aby se tolerovalo všechny... všechny neřesti a všechny špatnosti a všechny slabosti, to ne. Vůči slabostem druhého musí být ohleduplný, ne? Musí jim co možná nejvíce vycházet vstříc, aby ostří jejich slabostí otupil, že? A na druhé straně musí příkladem, pokud je ho schopen, ukazovat lepší stránku věci. Tak když ty takhle, tak já třebas neřeknu: teď tě dám příklad, ne? To provedu vedle toho partnera jinak, ne? Myslím si přitom, že to dělám třebas líp, ne? Nebo jsem si tím jist, že to dělám líp, ale neukazuju, teď jsem to, teď jsem ti ukázal, teď... teď... teď to vidíš, jak se to má dělat. To ne, to bych to všechno zvrhl, ne? Už to dělám jinak. A trpělivě to dělám rok, dva, pět, deset, jak to dlouho musí, jak to holt uznám za vhodné. A nakonec to může dopadnout tak, že ten druhý, který to dělá jinak, nakonec tohlento dělá líp než já. Tak já potom musím uhnout ze své cesty a musím se dát na cestu toho partnera, ano? Když uznám, že jsem se mýlil, že jsem sebe neznal. Rozumíš, takto dokonce. Čili není to ta nejsnazší cesta, jít ve dvojici, není to. Ale cesta jednotlivce, ta je po určité stránce těžší a po určité stránce je snazší. Těžší je po té stránce, že člověk se cítí snáze oddělenou bytostí. Není nucen pořád se všímat toho druhého soustavně. No, vono totiž, já nevím, ale moje manželka mi dycky říkala: copak ty, ty se nás nevšímáš. Ty si píšeš tady knížky, ne a to... to je tvoje, ne ? I v noci a todleto a tak. My vo tobě vlastně nevíme, že... že jsi náš vůbec a že k naší rodině patříš, ne? Tak to tedy, já vám říkám, jak jsem to já praktikoval, ne? A já jsem v tom vydržel celou dobu toho manželství, v tomto stylu. Tak to já nepovažuju za tak úplně správné. Teprve poslední rok, né, když jsem věděl, že je to poslední rok života mé manželky, jsem se trošku polepšil. Že jsem měl jistotu, že je to poslední, tak jsem sekal trošičku dobrotu. A trošičku jsem zařizoval, co ona potřebovala. A ne podle toho, co přímo ten úkol můj životní vyžadoval. A jsem velice rád, že jsem to tak udělal, protože jsem se tím poučil líp, než když přímo jdu za svým úkolem. Vono není dycky to nejlepší, jít přímo za svým úkolem, to nevystihuje kolikrát pravou podstatu věci dobře. No, ale ten, kdo jde sám, ten zkrátka musí zase na druhé straně umět správně regulovat svoji činnost. Daleko lépe než ten, kdo jde ve dvojici. Ten musí svoji činnost umět nezainteresovaně provádět. Bez rozčilování, bez zneklidňování, jako službu Bohu. A je to potom přímější cesta, než když jde ve dvojici. Nemusí brát pořád přímý ohled na toho druhého, ne? Takže ono to má své výhody i nevýhody. A tady v tomto případě, co člověka, co člověku schází, to jedno procento, té nejistoty, že totiž bližší košile než kabát. Já mohu mluvit za sebe, že nikdy mé vlastní zájmy nebyly na stejné úrovni se zájmy mé manželky. Že vždycky byly přednější mně než ty zájmy mé manželky. A já nechci říct, že je to správné, ani že je to nesprávné. Že každý jsme jinde a máme jiné zájmy a musíme se držet svých zájmů. A nemáme právo jeden druhého ovlivňovat, aby měli každý... každý měli stejné zájmy. To není zapotřebí. Ale byly mně přednější, a to už tedy není tak úplně správné. A já jsem se dycky omlouval, přece dělám dílo duchovní a takhle, ne? To byla křivá omluva. To byla lenivost. To byla neschopnost být neoddělenou bytostí od toho druhého. Cítit se já, opravdu s ní bojovat o její spásu, ne? Takže dejme tomu, když moje manželka měla nějaké vedení, tak si nesmíte myslet, že já jsem jí to vedení vysvětloval tak dokonale, jako třebas je vysvětluji vám. Ne. Já jsem dobře věděl, že ona je nepovídavá a že se tedy nedovede přihlásit ke slovu, ale já jsem to nebral na vědomí. To máš odpojený? Já jsem to nebral na vědomí. A já jsem, když se nehlásila ke slovu, tak jsem jí to slovo nedal. A nic jsem jí nevysvětlil. Nic. No, tak to tedy, všechna čest, to bylo špatně, ne? Já nikomu nemám povinnost něco vnucovat, pochopitelně. Ale trvalo to potom déle, než by to trvalo bývalo, kdybych to byl rovnou vysvětlil. Tak jako třebas vysvětluju vám teďka tady v těch povídáních o těch koních a o tom všem. To kdybych jí byl tehdy řekl, tak šla možná rychleji kupředu. Jenomže já jsem si osoboval právo ji nějakým způsobem hodnotit. A já si to právo osobuji i při jednání s vámi, bohužel. Že totiž říkám jenom to, co si myslím, že je pro vás pro tu chvíli únosné. A když chvíle je taková, že je něco únosnějšího, tak řeknu víc. Když si myslím, že je méně příhodné mluvit, tak mluvím méně a víc plytce, ne? Tak takhle jsem jednal také se svými dětmi a takhle jednám s každým člověkem. Já, prosím vás, se omlouvám Ježíšem Kristem, bohužel. Že on také nevysvětloval každému všecko jako svým učedníkům. A učedníkům nevyslo- nevysvětloval to tak, jako jim to potom vysvětlil Duch svatý. Tak to je moje... moje jediná omluva a vím, že není dokonalá, ale tím se omlouvám, ano? Tak především s tou vůlí. Největší chybu křesťanství dělá v tom, že lásku považuje za věc citu. A to je jednostranné pojetí lásky, a to má za následek vybičovávání citové, co- citovosti, které nakonec, když to moc dobře dopadne, vede... vede ko- ke zlomení té bytosti. Opravdu se zlomí ta bytost, protože tu přemíru citu nevydrží, nesnese. A cit také je nejprchavější vlastnost lidská, která tady chvilinku je, chvilinku tady není, jak to poznáte z mých spisů. Dyť to pořád opakuji, ne? A proto, prosím, pravé pojetí lásky není pojetí citové nýbrž pojetí volní. Já bych řekl, že láska je projev vůle. Ta pravá láska, že je projev vůle. Jestliže není projevem vůle nebo do jaké míry, jak není projevem vůle, do takové míry je pře- je prchavá. A není na ní vůbec spolehnutí. Protože jestliže je projevem vůle, pak je to věc rozmyšlená. Pak je to věc, která není proti člověku, která vychází z jeho potřeb. Kdežto cit není s- není něco, co bychom pořád potřebovali. Vůli potřebujeme ke každému kroku. Na každém kroku své cesty. Ale cit, někdy když... když ho použijeme, tak je úplně to scestná záležitost, protože tam neměl být použit. Emocionální pojetí, citové pojetí cesty je to nejhorší pojetí, protože to mává s člověkem. Takže já jsem toho názoru, že pravá láskyplná činnost je záležitost vůle, a z tohoto neslevím. Protože jestli je to něco jiného, ohled citový, tak to není to pravé. Ježíš Kristus ukazoval na mnoha příkladech, že to byla otázka vůle, ta pravá láska. Že to, a kdyby tomu tak nebylo, tak se lásce nedá naučit. A lásce se dá naučit, protože je to otázka vůle. Kdokoliv chce se naučit milovat, může, když chce. Proto mohl Ježíš Kristus říkat, řekl: chceš-li, budeš mít ten život věčný. To znamená, musíš se naučit především milovat království Boží, jít především za královstvím Božím. Vždyť to je otázka vůle. A druhá věc. Jestli tedy, tam bylo ještě zvláště řečeno, že to tam neklapalo, jak ta vůle přechází do stavu. Že to není přeci věc, kterou může člověk ovlivnit. Jsem úplně opačného názoru, protože člověk se může k tomu přechodu disponovat. To je dost. To je vlastně ovlivňování toho přechodu. Jak se disponoval člověk, který desítky let ležel chromý u rybníku Bethesdy? Tou svou vytrvalostí vůle. Až ta vůle přešla do stavu takového, že už si to vlastně lidsky ani přát nemohl. Že už jenom setrvačně tam zůstával. Nebylo by rozumné od něho, kdyby si přestal přát být zdráv, to bylo nerozumné, proto jeho vůle to odmítala. Ale že by si byl sliboval od toho ležení už faktický zásah nějaký vyšší moci, že by tak jemu po tolika letech bylo pomoženo, to už si nesliboval. On musel, to je tedy klasický příklad toho, jak sám přešel do stavu vůle. Jak už si konkrétně nedoved ani představit, že by ho tam někdo donesl do toho rybníka, když ten rybník se zčeří a anděl zachrání toho prvního od těch neduhů, že? To už si nemoh ani pomyslet. Protože říkal: dycky mě někdo předejde, nikdy se tam nedostanu první. A tak nejsem nikdy vyléčen. A Ježíš říkal: tak to je opravdu vlastnost, pro kterou, to je vytrvalost vůle, pro kterou tě mohu já vyléčit. A vyléčil ho. Protože ten dotyčný už neměl vlastní vůli. Ten už tam byl držen jenom tím- tou setrvačností toho stavu, ve kterým tam prostě už přebýval. Já jsem tam našel na mnoha jiných případech ten přechod z vůle do stavu třeba, jenže vy jste se to nenaučili tam číst. To dělal ten člověk. Podívejte, třeba ten setník, když on říká: mám těžce nemocného služebníka, který umírá. A slyšel jsem o tvých zázracích. Vím, že máš takovou moc, že stačí říct slovo a můj služebník bude zdráv. Nechoď ke mně. Toho já nejsem hoden, toho nejsem hoden, to nedělej. Jenom řekni slovo a můj učedník bude zdráv. Von říkal: to je víra, kterou jsem v Izraeli nenašel. "Jdi, tvůj služebník se uzdravil". Prosím vás, co se to stalo? Ten setník se vzdal své vůle, aby byl služebník uzdraven, a předal tu vůli, to jednání konkrétní, kterýho se vzdal. On už udělal tím dost, že šel za tím Ježíšem, ale víc již dělat nemohl. Opravdu víc se udělat nedá. Ale jít za Ježíšem se dá. A to je krajní mez vůle. Když ta je vyčerpána, tak pak už se dostavuje z druhé strany pomoc. To je to "klepejte" a bude vám otevřeno z druhé strany. Tam už se ta vůle toho setníka přeměňovala ve vůli Ježíšovu, ne? To znamená neosobní vůli vzhledem k tomu setníkovi, tedy ve stav vůle. Tím je to krásně řečeno. A takových případů je tam více. Se ukazuje, jakým způsobem když na těch, všechny ty zákaz- zázracích ukazoval, co je to ten- ta podstata toho zázraku. Že ani jeden by se byl nepodařil, kdyby byl ten člověk, který měl být vyléčen, nepřešel svou vůlí do stavu vůle. Dejme tomu tam plačou nad nějakou dcerou Jairovou, která se- která zemřela nebo nad nějakým Lazarem, ne? Který taky zemřel. A v obojím případě i v dalších jiných situace dopadne tak, že řeknou: Ježíši, je pozdě, vždyť už nedýchá. To říkají o té jai- Jairově dceři. Anebo tam: dyť už je to třetí den, už zapáchá. Už je tři dny v hrobě, ne? Tam je horko, ne? A ale přesto mu dovolují, aby léčil, aby uzdravoval, aby křísil. To znamená, přesto mu předávají, přesto, že jsou si jisti, že to nejde, tak mu tu vůli předávají. Svou vlastní vůli mu předávají, mění to ve stav. Když byly ty dvě sestry Marta a Marie, řekly: Vidíš, kdybys byl zůstal u nás, nebyl by umřel. Taky to, to ještě, až sem to řekli správně. Ale ty jsi odešel, a on nám umřel, už je tři dny v hrobě. To jsi promeškal moc věcí, to jsi vinen ty, že jsi u nás nezůstal. My jsme tě tam chtěly u nás nechat. Proč jsi u nás nezůstal? To mu patrně nebylo už dobře tomu bratrovi. Ty si, ty sis asi přál, aby ten bratr náš zemřel. A teď už je ale pozdě, už je tři dni v hrobě. A Ježíš byl dojat tím, že jeho přítel zemřel. A zaslzel, to je tam řečeno. Ale vzal tu vůli těch sester na sebe. Voni ho nevodháněly, říkaly je- neříkaly mu: tak už tam nechoď, prosím tě. Je to zbytečné. Ty říkaly: je to sice zbytečné, ale dělej si, co chceš. Voni mu vůli předaly. Von šel a vzkřísil Lazara. To je možné jenom... jenom tehdy, když někdo, a to musí vždycky být živá bytost, svou- své vůle se vzdá. Jinak se žádný ani tento maličký zázrak vzkříšení ani ten velký zázrak převedený do vědomí o Bohu se nestane. Když jsem v těch sedumnácti letech se vzdal své vůle být tím přírodovědcem, to znamená podle mého názoru všeho, co jsem od toho života chtěl mít, tak tím jsem uprázdnil v sobě místo pro stav vůle. Stav vůle Boží, stav vůle, já jsem se ocitl ve- sám ve stavu vůle, se rovná stavu vůle Boží. Protože to je jeden a ten- von je, Bůh si nepřeje konkrétně, aby se někdo vyléčil, aby nikdo nezemřel, to ne. Von je bez stavů vůle. To vypadá absolutně nemilosrdně, přátelé. Takže já jsem byl svědkem toho, kdybych nebyl toho svědkem v tisících případech v koncentráku, zabíjení lidí, kteří se nedovedli převést do stavu vůle. A byli nemilosrdně pobíjeni v okamžiku modlitby, tak bych toto netvrdil. Já mám právo toto tvrdit, že já, který se tam převedl do stavu vůle, že jsem nebyl zabit. A nebyl jsem dokonce viděn v okamžiku, kdy jsem měl být zabit. A byl bych zabit, kdybych byl trval na své vůli, že bych měl být živ. Já jsem na tom netrval, já jsem od toho života odstoupil bez ohlédnutí na ten život. Že ten život můj už nebyl, ten nebyl vidět, ten gestapák mě neviděl, protože já jsem nebyl už živ. Já jsem pro něho nebyl živým člověkem. Čili mě ostatní viděli, to je pochopitelné. Ale on mě neviděl, to je důležitý, on mě nemoh za- zabít. Tak daleko to jde s tím stavem vůle. Ten převádí velice strohým způsobem a přímočarým člověka do jiné zákonitosti, do zákonitosti Božího světa, kde už neplatí záko- žádná zákonitost toho přírodního světa. To není otázka přírodní už potom, to je záležitost Boží. A to je to, že je nám otevíráno z druhé strany. Nevíme jak. Ani Panna Maria nevěděla, kterak se to může stát. Na tom nezáleží. Já jsem věděl devět let, že se ve mně narodí Ježíš Kristus na tom vůbec nezáleží, ale důsledky toho byly. Já jsem musel být v tom, co je mého Otce. Musel, nedovedl jsem si pomoci, mně to prostě nedalo. Já kdybych byl něco dělal pro sebe, tak jsem to cítil jako veliké provinění na svém závazku k Bohu. Já jsem dělal jenom to, co v mých očích, třeba to bylo špatně, vypadalo jako, to jsem si moh omluvit to jako službu Bohu, ne? Jestliže jsem dělal jenom to, co bylo službou Bohu. I když jsem třebas studoval na vysoké škole, tak jsem studoval jenom po té míry- do té míry, jak jsem viděl, že je to vůle Boží. Tak třeba dejme tomu ty jazyky jsem si myslel, že potřebuju. Já jsem si, já jsem si zahrával jenom se svou samolibostí, myslím, že mě to bavilo třebas, že jo? To je možné. Ale já jsem si to takle omluvil. Vono je tady důležité, co si člověk- jak se člověk dovede omluvit přitom taky. Aby měl čisté svědomí, neboť kdo má přitom čisté svědomí, sice trpí, protože se mýlí, ale neproviňuje se. Nevědomost hříchu nečiní, ano? Takže já jsem sice trpěl, ale nevědomost moje hříchy nečinila. A bylo to v tomto smyslu v pořádku. Ale přestala to být přirozená záležitost, to vám řeknu. Protože jak já jsem dělal ty zkoušky, to byl zázrak nad zázraky. Co jsem se nepotřeboval naučit, to jsem se opravdu nemusel učit, to ode mě Pán Bůh nechtěl. Ten mě prostě tou zkouškou propašoval. Přečtěte si Josefa Kupertinského, to se se mnou dělo soustavně, prosím. Až to budete číst, vzpomeňte si na mě, se mi nedělo dvakrát, nýbrž se mi dělo pořád. Samo sebou nakonec jsem zesmutněl jako von, že měl jsem v ruce glejt, a neuměl jsem nic. Tak jsem byl smutný. On byl taky smutný z toho, že jo? Každé konkrétní vyjádření vůle je touha po něčem konkrétním, po něčem konkrétním. Třebas já toužím a myslím si, že je to konkrétní, po spojení s Bohem. Pokud já toužím po spojení s Bohem, tak je to konkrétní moje vůle, a nemůže být Bohem vyslyšena. Tedy já svou vůlí tomu Bohu bráním. Takovou obrovskou moc mám, že mu bráním, a že já si to přeju, a von se se mnou nespojí. To je- to vypadá jako nemilosrdnost. Nebo já si přeju být uzdraven, a nejsem uzdraven. Protože tam nenastal ten moment, tam jsi z toho nepostihl, že ten žebrák musí předat svou vůli Ježíši. Ten moment ti tam chybí, a to je ten stav vůle. Že on si to už sám přestane přát, už tu touhu přestane osobně mít. Jako já jsem přestal osobně mít touhu být přírodovědcem, né, ale přírodní vědy se mi pořád líbily, ale chtěl jsem osobní touhu mít. A proto jsem měl prázdno v sobě v tom smyslu, že tam nebyla osobní konkrétní vůle. A byl tam jenom stav, který byl dovětkem té konkrétní osobní vůle. Ale to není tak hezký příklad jako u toho žebráka, který přenes svoji vůli na Ježíše a potom se spoléhal, že Ježíš to za ní- za něj udělá, ne? Možná mezi védou a upanišádou. To, co píše svatý Pavel, jsou upanišády. To už je po evangeliích. Já si troufám proti němu postupovat zrovna tak příkře jako proti Bhagavánovi. Ne proto, že bych je považoval za špatné, ale že to, co píšou, považuju za pouhé upanišády. Ty jsou vhodné pro ten okamžik, kdy byly napsány. Něco z toho může být taky pro budoucnost, ale už s výběrem. Že například bychom mohli si tady klidně říci, ne o tom Bhagvanovi, ale vo tom svatým Pavlovi, co už se dneska nehodí. Ale nemůžeme a nebylo by správné, opravovat Ježíše Krista a říct, že něco se z toho pro nás nehodí. Když je to komplexní symbolika, ze kterého když se něco, ze které když se něco vynechá, tak to dopadne vždycky špatně. My se bez ničeho neobejdeme, co v té symbolice je napsáno. To je krok za krokem, ale kdo umí dělat skoky, všechna čest, ať to udělá, ale já tomu nevěřím. Já si myslím, že ty kroky je třeba provést, co tam Ježíš Kristus navrhl- navrhuje. Aspoň kromě mě, ale já jsem hlavní osoba přitom, že ano? Všichni Indové jsou téhož názoru, ano? Všichni. Že ty kroky jsou všechny správné, které tam Ježíš Kristus ukazuje. A že není vhodné ani jeden vynechat, jo? To se shodujeme stoprocentně. Ale jsou taky toho názoru, že upanišády, které byly napsány třebas v době Šankaračárja nebo v době Patandžaliho dnes už neplatí stoprocentně. A tehdy byly velice platné po všech stránkách, dokonalé, ano? A nezměnily se, nestaly... nestaly se lží, ale změnily se poměry. Kdežto principy zůstávají pořád stejné. Ježíš svým životem, ale ne výroky už, ale tím životem ukazuje principy. Těmi výroky často se odvolával na tamní poměry. To už si musíte umět převést na naše poměry. Ne že bychom to zavrhovali, ale musíme umět to chápat očima dnešního člověka, že? Ale principy jeho cesty zůstávají nezměněné. A slova jeho jsou pouhým komentářem k těmto principům. Upozorňuju na to. Ty jsou komentářem, ne že bychom museli něco z toho ubírat, ale nejsou s- nejsou tím podstatným. My totiž podléháme stejnému omylu, jakému asi podléhali učedníci Páně, že von řekl něco a vono se to stalo. Mysleli si, že to slovo je to hlavní. To není pravda. Než to řekl, tak věděl, co má říct. A to, co věděl, to jeho vnitřní poznání bylo to pravé. O tom oni neměli ani páru. A jestli to řekl, tak jenom dokumentoval nebo komentoval to, co věděl, že se má nebo se... se ví že se už stalo vlastně, ne? Takže dejme tomu, von třebas někdy někoho zachránil, někoho uzdravil, který si to vůbec nepřál. Například dejme tomu, ten chromý, kterému odpustil hříchy. Napřed mu odpustil hříchy, a nikdo mu vo to neříkal, aby mu odpustil hříchy. Ani si nikdo nedovede představit, co to je, odpustit hříchy. To si nikdo nedovede představit. Von mu odpustil hříchy, a vono se s ním nic nestalo, on byl pořád chromý. Tak přítomní farizeové říkali: no, tobě se to říká: "odpouštějí se tobě hříchy". Jakou mocí to děláš? Jak to poznáme, že tu moc máš? Dyť to... to nám něco nalháváš? A von říkal: tak já udělám něco menšího, abyste mně uvěřili. Vezmi ty svoje berličky, vstaň a choď! A on vstal a chodil. Tak teď věříte, že něco je na tom, že já můžu odpouštět hříchy. Proč von tohleto udělal? On nám potřeboval také zanechat zprávu o tom, co je to hierarchie hodnot. Von, když tolik léčil, tolik křísil a tolik pomáhal konkrétně lidem, tak musel taky ukázat, že daleko víc udělal tím, že lidem odpouštěl karmu, se tomu říká. A tím je činil vnitřně svobodnými, že? A to nám musel aspoň na jednom případu ukázat. To nám ovšem neukázal jenom na jednom případu, ale ukázal nám to na všech svých učednících. Že všem bylo, muselo se odpustit, že ho zapřeli třebas, až na toho Jana, ne? Že jo? Všichni se báli o sebe, o svůj kejhák a opustili ho v rozhodujícím okamžiku, viďte? No, tak von jim odpustil. Jestli si třebas dejme tomu, co jste ještě vy jako církev neexistovali, to si myslím, to je proti nějakým evangelíkům, ale když třebas se hádali v sedmém až devátém století koncily, jestli jsou andělé mužskýho nebo ženského rodu. A když se hádaly potom dvě století, jestli žena má duši a jestli to není věc. Prosím vás, co to bylo za teology, co to bylo za úroveň duchovní. A koneckonců když nikdy neměl právo mluvit ten, kdo byl duchovně na výši, nýbrž ten, kdo měl v ruce moc, tak je tady zpráva, tak tímhletím jednáním církev na sobě prozradila, že zavrhla Ježíše Krista. A zavrhla ho fakticky roku tři sta dvacet čtyři, když dovolila vraždit a dovolila vlastnit. Těm tam končí křesťanství. A pracně to ti prosťáčci partyzánsky dávali a kroutili dohromady. Takový svatý František nevlastnil, že ano? A následkem toho si mohl vůbec troufat tomu Bohu se přiblížit. Takový Josef Kupertinský, jak jsem ho objevil, nevlastnil, že ano? Ten si byl absolutně vědom toho, že nemá vůbec ani v hlavě o ničem páru. Ten dokonce nevlastnil ani správný rozum, že? Všem byl na posměch. Ten dobyl království Boží. Protože chtěl. On při své méněcennosti si usmyslel, že bude knězem. Von si přitom ovšem nemyslel na kněžství. Na nějak- nějaký prebendy nebo nějakou čest. Von si myslel na službu Bohu. Von si myslel, že je kněz, při své dětskosti si to tak myslel. On zůstal dítětem až do smrti. To je věc šedesátého prvního roku, kdy zemřel. Von si myslel, že kněz je spojen s Bohem. A chtěl takovým člověkem být. Mu šlo o to spojení. Teprve potom, když se stal tím knězem, ani nevěděl jak, tak poznal, že nemá vlastnosti kněze. Ty vlastnosti, který společnost od něho chce. A byl z toho velice smutný. Dva roky smutný, že? A tam se dovíte, jakým zázračným způsobem, se zdá být zázrakem, se dostal k té schopnosti být knězem. Dostal od neznámého kněza- kněze tuniku, se kterou dostal všechno, co potřeboval k vykonávání kněžského úřadu. A od tý doby by řádným knězem. Naopak nejenom řádným, ale tak moudrým, že udivoval všechny mudrce své doby. Ten člověk, který nevydržel ani pusu mít zavřenou, asi jako já, že? Tohle měl potvrzeno a tekly mu z ní sliny. To byl, takový to byl ubožáček méněcenný. Toho kdyby dostal do ruky kterýkoliv Ind, všechna čest Indům přitom, tak ho odvrhnou jako nemožného, jako neschopného. Řeknou: ty bys tak moh ještě mít padesát vtělení. Měli pravdu, kdyby tady nebyla vůle toho člověka. To jako vyhodilo, já nevím kolik zasvěcenců vyhodilo, indických a velice dobrých, Buddhu, že je absolutně neschopný. Měli pravdu. Ale von chtěl. A v tom okamžiku, když se vzdal konkrétní své vůle a přešel do stavu, tam je to krásně vidět, té vůle, to znamená, pojedl. Když se vzdal konkrétními prostředky svými osobními prostředky se někam dostat, toho se osobně vzdal. Čili vůbec sám už nechtěl jít. Tam už věděl, že dnes se nikam nedostane. Tak v tom okamžiku najednou to na něj začlo přicházet. A on se stal poznávajícím, že ano? Už to tam máš? Prosím vás, důležité je, aby se na tom vrcholu cesty, já nemyslím nejvyšším, na vrcholu kteréhokoliv stupně, stalo něco, čemu se říká uzavřený okruh mezi člověkem, mezi vůlí lidskou a vůlí Boží. Že totiž člověk, ten je vědomě spojen s Bohem, ví o tom, co si Bůh přeje. A jestliže se podle toho zařídí, tak má moc k tomu, aby to prosadil. Ale pak ví dobře, že ten zázrak se stal. Že to není lidská záležitost, nýbrž že je to od Boha řízeno. Vy tomu říkáte režie, že proti tomu jsem proto vždycky byl, protože jestliže člověk poznává vůli Boží, pak to musí sám zrežírovat, aby se to stalo, jo? Bůh to za něj nebude režírovat. No, to je na- velice neosobně jednající. Tao, po němž se dá kráčeti, není pravé tao. Při všem je, jakoby vůbec při tom nebyl. To Lao-tse tomu moc dobře rozuměl. Ale když se člověk svou vůlí do toho vloží, totiž tím stavem vůle, pardon, tak poznává stav vůle Boží, konkrétně poznává, co si Bůh přeje. A může konkrétně se podle toho zařídit. Má k tomu od Boha moc. Jestliže si to Pán Bůh nepřeje, od Boha tu moc nedostane.