Karel Makoň: 82-07 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Tady mám řečeno: stav vůle není konkrétním stavem, jo? Jak´s to definoval. Není konkrétním stavem, není to nic konkrétního. Jo, jo, teďka jste to říkal, viďte? Jste z toho pochopil, co jsem říkal. A proto nemůže mít za následek nějaké konkrétní činy. Nemůže vést k nějakým konkrétním činům, nemůže být podnětem ke konkrétním činům. No tak, protože si větu nedopověděl, tak mně dovol, abych ti, jak jsem říkal, začátek věty byl dobrý, ale konec tam chybí. Ten Buddha řekl o sobě, že pod tím stromem se vymazalo, že se vymazala jeho existence, jeho já, jo? Nirvána to je vymazání. Vymazat, tak se to překládá. Ale jsem mockrát říkal, že to vymazání vypadalo tak, že předtím, než se mu to stalo, dbal jenom o sebe, jenom se snažil o to poznání Boha, ne? A všechno dělal, aby toho Boha poznal. A jakmile se toto stalo, jak se přišlo do toho stavu, ve kterém se nic konkrétního nemůže, říkáš správně, tak najednou, když z něho vyšel, jo? Když... když vstal a říkal: jsem vymazaná existence. Tak jakou mocí to říkal? Říkal to pomocí svého vypěstovaného "já". O kterém zdánlivě prohlašuje, že je vymazáno, vedle toho pozorovatele, který pozoroval Boha, jo? Svým vědomím pozoroval Boha. On byl ve vědomým spojení s Bohem, jo? Byl tady, počkej... počkej... počkej byl ještě, byl ještě nějaký svědek, ještě nějaký svědek, a ten byl někým jiným než tím pozorovatelem. Ten svědek například, dejme tomu, to řeknu takhle konkrétně nějak, jo? Svatý Petr byl svědkem toho, že Duch svatý sestupoval na pohany, ale nevstupoval na Židy. Naštěstí při jednom případu, jo? To je to je ve Skutcích apoštolů. Naštěstí tam byl svatý Pavel, a když svatý Petr odmítl pokřtít ty, na který sestupoval Duch svatý, protože to byli pohani a že ten Duch svatý nedává přednost pohanům, ne, tak svatý Pavel ho přemluvil. A říkal: ne, my musíme poslouchat Ducha svatého, když sestoupil na ty pohany, tak je musíme pokřtít. Ale nakonec je pokřtili, né? Tak tady vidíš, že přes ten stav seslání, podle mýho to je vysoký stav, že voni vidí sestupovat Ducha svatého, to my nevidíme. To musí být v nějakém jiném stavu poznávání, než jsme my, že jo? To uznáváš. To je ten nekonkrétní stav. To je ten nekonkrétní stav. Oni přeci sice konkrétně viděli jako sestupovat Ducha svatýho, ale ne svou mocí, to byla moc Boží. No jo, to musíš přesně rozlišovat. Ale je- ten svědek Petr byl proti tomu. To byla jeho konkrétní vůle a tou konkrétní vůlí nakonec pokřtil. Kdyby byl konkrétně nepokřtil, ten dech- Duch svatý marně sestoupil. To se minulo cílem. To je právě ta jemnůstka, kterou dobře chápeš, ale nechceš, že totiž je třeba lidského prvku. A ten je zachován. Kdyby nebyl zachován ten lidský prvek se svou vůlí, vedle toho stavu, který vnitřně vládne tomu člověku. To- ten člověk už, kdyby to nebylo takle zachováno, tak by ten člověk přestal jíst, přestal pít, přestal by žít na tomto světě, jo? Jako ta blahoslavená Imelda. Ta neměla vůli žít na tomto světě, viď? Ta ztratila veškerou konkrétní vůli po životě. Ta se úplně vzdala tomu stavu, který zažívala. Ale u těch apoštolů to nebylo, že by se byli vzdali tomu stavu. Ty si ponechali to své jáčko, protože to měli za úkol si ho ponechat. Protože měli úkol tady těm lidem sloužit. Oni to nepovažovali za něco lehkého. Oni to považovali za, nechci říct utrpení, ale za těžký úkol, za velkou zodpovědnost. Ta blahoslavená Imelda tu zodpovědnost nemohla ctít, to bylo dítě, že ano? To nemůžeme mít za zlé, ale tito učedníci to považovali za... za úkol. A proto, že ten úkol na sebe vzali, proto jim smělo být ponecháno jejich "já". A to smělo rozhodnout, aby mohli rozvázat na zemi a bylo rozvázáno na zemi- na nebi, aby mohli je svázat na zemi a bylo svázáno na nebi. Cokoliv rozvážete na zemi, to je vaše vůle, bude rozvázáno na nebi, protože vycházíte z pravého stavu poznání Boha, rozumíte? To tam není řečeno, ale vyplývá to z toho seslání Ducha svatýho a z toho, jaké- jakou měli moc. Tak prosím vás, berte na vědomí, že my nemůžeme oddělit jedno od druhého a musíme to chápat komplexně. Voni měli na jedné straně Ducha svatého, seslání Ducha svatého, přitom byli chybující, neříkám tolik jako předtím. Ale měli lidské tendence, měli schopnost nadržovat někomu. Například svatý Petr nebo svatý Pavel by byli zemřeli, kdyby nebyl Pán Bůh zakročil a tak dále, ne? Ze žaláře musel být vyveden uměle vůlí Boží, jeho vůle byla jiná, zemřít a podobně. To vám říkám jenom proto, abyste viděli, že není pravda, co říkají Indové, že by člověk byl vymazán. My se lišíme křesťani od Indů, a to je veliký přínos Ježíšova života, Ježíšova poznání, které nám přinesl. Že on není pro splynutí s Bohem, nýbrž on je pro příbytek u Boha, jo? Příbytek u Boha, a to je veliký rozdíl. My, prosím vás, promiňte, jsme jenom křesťané, které- kteří jdeme jenom do příbytku u Boha. Nestaneme se nikdy Bohem. Eventuelně příbytek. A proto musí být zachováno naše "já". Jak správně sem- tam bylo řečeno manželce v tom jednom snu: to zvíře honí proto, že nevíš, že je to moje zvíře, říká ten princ. Jakmile se ona to dozvěděla, že je to jeho zvíře, tak ji to zvíře přestalo honit a jako beránek šlo vedle ní, ano? To je vono. Čili my musíme, na našem hodnocení velice záleží, i když máme seslání Ducha svatého. Prosím vás s tím, co dostanete od Boha, musíte umět nadále hospodařit. To nemůže být v tom přirovnání o hřivnách obsaženo. Protože to... to požehnání, a zároveň tím způsobem hospodaření, je to úplně nově ví- jinak, na vyšší úrovni, na úrovni, když mám jenom hřivny a vím, že je to od Boha. Tam potom nemám jenom hřivny, tam mám celé město, nakonec všecko mám od Boha. Nakonec nejsem vůbec nic, ne? Nakonec žije ve mně Kristus, že jo? A ne já. Ale podívej se, než se k tomu člověk dopracuje, tak musí projít tuhletěmi všemi věcmi. Ta svatá Terezie z Avily, když mohla jednou říct: mýma nohama chodí Kristus, mýma rukama. Tak to musela projít nějakým vývojem, ne? Že jo? A nesmíš si myslet, že byla bez chyby. To si, prosím tě, nemysli. Byla s chybama. A kdyby se byla cítila být bez chyby, tak to byl její konec i při duchovní výši. Ona musela vědět, že je ponecháno její chybující "já". To musela, toho si musela být vědoma. Jenom musela vědět, že co to "já" může, a co to "já" nemůže. Vona ho musela umět pořád držet v jeho mezích, slušných mezích poslušného služebníka. Že totiž věděla, že to "já", si to přeje, jak chce, nemůže způsobit, aby zemřela na kříži. Aby vnitřně zemřela, to nemůže způsobit. A proto Ježíš Kristus musel ukázat, že znovu za musí umřít na kříži, aby vona vnitřně umřela. To "já" nemůže udělat. Takže musíme si uvědomovat, že tady je nějaká dělba práce, že Bůh nás tady přímo přizvává k svému tvůrčímu a spasitelskému úkolu. A jestliže to člověk, jestliže je člověk toho si je vědom, tak pak z toho neutíká, jo? Pak to bere jako sladké jho z rukou Božích, ano? To je smysl toho sladkého jha, které jsem tak dlouze popisoval, ano? když toto kde žil že ho do toho co čeho kdy boha Tak jsou v podstatě dvě cesty připravené pro člověka. Jedna z nich, že se narodí zde na tom světě a žije pro tento svět, pro sebe. To znamená pro sebe, všechno dělá pro sebe nebo pro to své. A tím se odsuzuje k tomu, čemu Ježíš říkal, že je mrtev, že k tomu, že co má, ještě ztratí. Takže tento člověk, který tímto způsobem žije, se musí na konci svého života se vším rozloučit, co tady měl. To je jedna cesta. A tato cesta vede k převtělování a k tomu všemu, co jsme se učili z Indie a takové věci. A Ježíš Kristus razil jinou cestu. Bohužel tato cesta nebyla dost dobře známa, jenom v hlavních principech od jak- od zač- od začátku křesťanství byla známa, ale podrobnosti nebyly známy, takže bylo těžko se řídit. A dvacáté století dostoupilo tak daleko, že celá řada lidí na celém světě, nejen nějaký Karel Makoň, ale celá řada nac- lidí na celém světě se snaží o to, vysvětlit, jak se pokračovat tou druhou cestou plynule, bez mezer, bez těžkostí. A princip toho spočívá v tomhletom. Že jakmile člověk vlivem, jsem tomu říkal stylizace života, to znamená vlivem toho, že si nedělal v tom životě to, co mu bylo příjemno a to, co chtěl dělat. A když neopomíjel to, co bylo správné a měl dělat, tak tomu říkám stylizace života. Když takhle stylizoval život, tak si samočinně způsobil, že se v něm narodil Ježíš v Betlémě, v jeho těle. A pak nastává řetězová reakce, při které se daleko snáze proviňuje než v tomto životě, kdy je takzvaně duchovně mrtvý. To znamená, na první cestě provinění spočívá v tom, že všechno, co měl, se ztratí. Tak to je trestán dost. Ale tady na tom, tady na cestě je trestán dvojnásobně. Jestliže on totiž v době, kdy se v něm narodí Ježíš v Betlémě, v jeho těle, nejedná s tím Ježíšem tak, jak má. S tím novým životem tak, jak má, tak se s ním stane totéž, co s židovským národem. Propadne prokletí, o kterém Ježíš Kristus mluvil, že je strašné, nezůstane kámen na kameni, a tak dále. To znamená, oni sice zůstali ty Židi naživu na tomto světě. Ale dodneška mají potíže, které by neměli, kdyby se byli takle neprovinili proti Ježíšo- Ježíšovi narozenému v Betlémě. A totéž se děje individuálně v lidském životě. Že když se v něm narodí Ježíš v jeho těle, to znamená v Betlémě, tak on z toho musí vyvodit nové důsledky, které předtím nemusel ze svého života vyvozovat. Protože když to neudělá, tak ustrne na tom stupni. A ustrnout na tom stupni znamená pád. Jenomže je to pád na určitém- z určité výše už, čímž je to velice bolestivé. Tak my jsme potom viděli pád Jidáše ještě z vyšší úrovně a tak dále. Tak bych teďka řek jenom tohleto: jestliže ten člověk tedy napřed stylizoval život. To znamená, nedělal to, co sám chce dělat, nýbrž co... co bylo správné, aby dělal, bez ohledu na to, že je to příjemné nebo nepříjemné, a dělal to takhle celý život. To znamená celý den od rána do večera. Že dělal to, co je správné, šel za tím, co je správné, a ne co je příjemné, tak se v něm automaticky narodí Ježíš. To je ovšem nový život, který potřebuje svoji stravu, jinou než tady na tom světě pobíráme, který potřebuje jinou, řek bych, péči. A v životě Ježíše Krista je znázorněno, co se tím myslí. Ten člověk, který v sobě narodil toho Ježíše Krista, musí být v tom, co je jeho Otce. Von si musí uvědomovat, a to von si uvědomuje, že se v něm ten Ježíš narodil, že jeho pravým Otcem, jeho pravou matkou nejsou rodiče z tohoto světa, nýbrž že je to věčnost, která ho zrodila. On totiž opravdu v sobě nachází nový život, o kterém stoprocentně může říct: toto mně rodiče nedali. To je... to je pravá známka toho narození v Betlémě. jsem potom, když jsem toto zažil v těch sedmnácti letech, mohl s naprostou jistotou říct: toto od rodičů nemám. A o to musím pečovat. A musím o to pje- pečovat přednostně. A jestliže nebudu, jestliže budu na jedné straně pečovat o tento svět, na druhé straně o ten nový svět, tak se proviňuji jak proti tomuto, tak proti tamtomu. Jak to potom udělat? jsem ze začátku samozřejmě nevěděl si s tím rady a tak jsem opomíjel tento svět a věnoval jsem se jenom tamtomu duchovnímu. Což by bylo bývalo mělo za následek, že bych byl umřel fyzicky. To se tak nesmí. My musíme tento svět, který máme, považovat za hřivny od Boha a s těmi musíme hospodařit pro Boha, a nikoliv pro lidi. To znamená, lidi mně budou pořád nařizovat: toto udělej, tamto nedělej, ale to neberu z jejich rukou. to beru z rukou Božích. Takže tam se najednou začnou dít s člověkem takovéhle věci. Že nikdo mně po nějaké době není schopen nařizovat, co nesouhlasí s tou mou cestou. Najednou lidi mně nedávají příkazy, které se rozbíhají se smyslem nové cesty. Dávají mi všechny příkazy, které sice myslí, že pocházejí vod nich, ale ve skutečnosti ne. To je vedení událostmi a pocházejí od Boha. A v tom čím dál tím jasněji poznávám, že mně pomáhají. Celé to okolí totiž se stane pomocníkem toho člověka, který touto cestou jde. To je veliká vymoženost na této cestě. Proto se nemáme bát této cesty, protože celé okolí i moje tělo, které dosud sloužilo jenom tomuto pozemskému životu, se stane pomocníkem. Čili v této době se musím dostat do situace, kde tělesnost moje je pomocníkem nepostradatelným. Celé okolí je nepostradatelným pomocníkem. Rodina a tak dále, není to moje, nýbrž jsou to hřivny k hospodaření, se kterými musím hospodařit tak, že nic z nich mně nezůstane pro mě. Ovšem upozorňuju vás tím, že předbíhám trošku událostem. Protože, kdy mně z toho nic nesmí zbýt? přejdu z této úrovně na vyšší. Ježíš Kristus hospodařil do těch třiceti let s tím, co měl kolem sebe, s tím prostředím, ve kterým žil, tak, že si z něho ponechával pro sebe všechno, co potřeboval pro svůj hmotný život a tak dál i pro svůj duchovní. A nezříkal se matky, nezříkal se otce, nezříkal se společnosti, nezříkal se řemesla. Rozvíjel svůj život tak, aby byl stoprocentním člověkem rozvinutým na této hmotné úrovni. Teprve se mu to všechno stalo samozřejmým, samovolným, tak teprve pak najednou... najednou to všechno opustil, odchází do Jordánu a po něm říká: kdo je matka, kdo jsou bratři, ale ne dřív. Kdyby to byl udělal dřív, tak nemohl na dalším stupni udělat ani jeden krok nebo s velikými potížemi. Tyto chyby udělali křesťanští světci. Že totiž nedodělali jedno, a se hrnuli do dalšího. Tak teď chci říci: jestliže člověk začne žít za jiným cílem, to znamená, že udělal nějaké rozhodnutí. Čili na každém stupni se dělá nové rozhodnutí s novým obsahem. Každé rozhodnutí na každém stupni jeden jediný smysl. Že to, co jsem dříve dělal pro sebe, nestačí. to dělám pro někoho jiného. Ježíš Kristus radí, aby na tomto stupni křesťané milovali bližního bez nároku na odměnu, nezainteresovaně. To že je nejlepší způsob, jak hospodařit s hřivnami, které na tomto stupni mám. A to samo stačí podle jeho slov k tomu, čemu se říká spása. Ale on sám ukázal na svých učednících a na sobě, že když opustil určitou zákonitost, kterou dobře rozeznával na určité- určitém stupni od nuly svého věku do třicítky, tak že se po zákonitosti vůbec neměl ohlížet, že nastoupil novou zákonitost. A nová zákonitost byla nastoupena tím, že získal nové poznání. Když nezískáte nové poznání, nemáte žádné nové povinnosti. Jenomže von získal v Jordánu nové poznání, a tím narostly jeho nové povinnosti. Tím vznikly nové povinnosti. Ty povinnosti vznikly asi tohoto druhu, že nedělal nic pro sebe, napřed to musel pro sebe dělat, protože by byl nerozvinul svůj život. Nedělal nic pro sebe a dělal všechno pro jiné. A nedělal nic z vlastní vůle nýbrž z vůle Otcovy. On neměl vůli, na to vás upozorňuju. To je velice vznešený stav, který nedokazuje- nedokážeme, leda při tom poznání, které bychom nabyli. Von měl, von žil ve stavu vůle Otcovy. To nebyla konkrétní vůle, tou konkrétností toho, co dělal, to teprve naplňoval. Dejme tomu, on znal vůli Otcovu, ale ta je obecně platná. Ta udržuje tento svět jako celek. Ta ho... ta ho rodí ustavičně, ta ho ustavičně maří a tak dále. To všechno dělá soustavně jedno vedle druhého. Kdežto člověk je tady proto, aby této obecné vůli Boží, tomu říkám stav vůle, dal konkrétní obsah. A uskutečnil v rámci toho stvořeného něco, co neodporuje tomu stavu Boží vůle. A tak Ježíš Kristus začal dělat třeba zázraky. Napřed ne. Napřed přemohl satana. To znamená, napřed to svoje "já", které mu dokonale sloužilo v tom, aby rozvinul tento život, dostal do pozice nebo odmítl. Nebo ještě jinak se to říct, odsunul do pozice služebníka, a ne do pozice rozvíječe života. Ten neměl úkol rozvíjet lidský život, to jeho "já". Proto se jeví jako satan, když si pořád dělá nároky něco získávat, něco rozvíjet, to nesmí tyto nároky dělat. Toho "já" je ještě zapotřebí. "Já" se nemůže ten Ježíš Kristus zříci, ale potřebuje ho jako služebníka. A tak to, co se stalo potom na poušti u Jordánu, tam je vysvětleno, co se vlastně vod člověka chce. A jak se se svým "já" vypořádat. Jestliže má... jestliže zachovat stav vědomí vůle Boží, jinak nezachová. Jinak to "já" jeho bude stát proti tomuto stavu a bude ho člověka z toho stavu srážet. Dovedete si představit, kdyby byl ten Ježíš poslechl toho satana? Kdyby se mu začal klanět nebo začal podle něho lítat z věže nebo takového něco. Tak byl konec jeho kariéry. Tady si nemůže člověk dovolit to, co si dovolí předtím. Že užívá svých sil, které k dispozici, byl by mohl sletět s věže, a nebyl by se zranil, které k dispozici jenom kvůli tomu, aby si dokázal, co... co umí. Nebo aby pro samolibost, zkrátka to řeknu jednoduše, nýbrž on to musí, těch sil musí užívat jenom ve prospěch člověka, který chce jít za Bohem. vzdáleně, to znamená, potřebuje jenom být na to zdráv, anebo blízce, že přímo k tomu Bohu chce jít. A to věděl, že je vůle Boží, to je ta rámcová vůle Boží, která rámec jenom, to je stav. Neboť Bůh si přeje, rámcově řečeno, abychom se do jeho domu vrátili. A tu konkrétní náplň toho návratu musí zařídit člověk sám. A to jsou konkrétní činy, které nám tam potom Ježíš Kristus ukazuje, jak ten návrat vypadat. Tak takhle jsem je to za vaší nepřítomnosti učil, jenže velice zdlouhavě, pomalinku, aby tomu bylo dobře rozumět. Protože křesťanství toto nehlásá takhle, jelikož strašně podceňuje, takže by to vůbec nevěděli, ale strašně podceňuje běžného křesťánka. Oni si myslí, že křesťan by toto nedokázal, že by to bylo na něho příliš silné. Velice se mýlí, protože kdyby to člověk měl dělat ze své vlastní síly, tak by to nedokázal ani křesťan ani Ind, nikdo. Ale protože na každém stupni přistupuje na pomoc tomu člověku určité poznání a s tím určitá moc a určitá pravomoc a určitá nová zákonitost, která nepředstavuje brzdu, nýbrž představuje energii, bych tak řekl, nebo pravomoc provést všecko, co tomu stupni odpovídá. A člověk si to brzo zjistí a může se o to opřít. Ježíš říkal ještě ve chvíli, kdy ho zatýkali: copak si myslíš, Petře, že bys musel tasit meč, abys uchránil, kdybych si nepřál sebe zmařit? Pluky andělů by tady byly a uchránily by mě. A si přeju sebe zmařit. Protože tady ukazuju cestu toho zmaření určitého stupně vývojového, aby mohl nastat další stupeň vývojový. On se přeci Ježíš Kristus zmařil, když se narodil na tomto světě. Zmařil to plnění zákona, doslovné plnění zákona starověkého Mojžíšova a dal mu novou náplň, jak se tam o tom vyjadřuje. Tím překročil hranice toho zákona. To znamená, on sice nepřišel zrušit, ale fakticky naplnit novým obsahem. To znamená, ten minulý stupeň musí za námi stát. Ten nemůže být zrušen, jak jsem to tak, možná primitivně, líčil ze začátku toho... toho- této přednášky. Ale to je podsta- podstavba nebo podstavec, na kterém musím stát, to znamená, kdyby to, kde by- kdyby se nedalo tam postavit, na co postavit, tak by ta stavba neměla základ. Ježíš Kristus musel stavět na Starém zákoně, to znamená na stylizaci života. Ale nesměl jenom stylizovat život, to mu bylo samozřejmé. Pro člověka, kterej zažije narození Ježíše v Betlémě, je samozřejmé nehřešit jako ostatní lidé. To se nemusí namáhat nehřešit, vůbec ne. On by se musel velice namáhat, aby hřešil. No vono mu to nejde, protože on by v tom viděl nejenom provinění. On by v tom viděl zanedbávání schopností, které k dispozici. On schopnost nehřešit. A proto svatý Jan v epištole řekl: znovuzrozený nehřeší. Ovšem, upozorňuju vás na to, že von to říkal globálně. Absolutně znovuzrozený nikdo není. A že on nehřeší na určité úrovni a von se může na určité úrovni ještě prohřešovat. Ale kdyby se prohřešil, a to by se musel na to dávat záležet, aby mu to vůbec šlo. Takže kdyby byl, kdyby sklouzl na tu úroveň nižší, na které byl předtím, tak to by mělo pro něho nedozírné následky, které jsou tam v Ježíšově životě velice dobře znázorněny všemi těmi symboly. Například pobití mláďátek. Když se ten člověk spoléhá na svůj rozum, a to nesmí spoléhat na svůj rozum, jakmile se narodí v Betlémě ten Ježíš, tak ten rozum Herodes pobije všechen nový život, který v něm vznikl. Ale když mu nedůvěřuje a kouká od něho zmizet do Egypta, to znamená tam, kam nesahá jeho pravomoc, tak ho přežije. Ten Herodes umře mezitím. Tak je to tam znázorněno velice názorně, v tom- tam je všechno detailně rozepsáno tedy. To tady všichni tomu rozumějí, protože jsem to dávno vykládal, ale vy jste tu nebyla, tak to ještě musím tím, že to říkám, tak to zase trošku jinak. To nesmíte nechat podruhý říkat, to potom jsem moc rozvláčný. No a tak tam je zkrátka popsáno, jak se člověk na každém stupni hlídat nebo co dělat. A jak si zacházet se vším. Jak nově zacházet s věcmi a s přáteli a s událostmi. Ale bych to řekl zase jenom rámcově. On se dostává do nové zákonitosti, do nového řádu, který předtím vůbec neznal, a který na něj vůbec neměl žádný vliv. Tak dejme tomu Ježíš Kristus se dostal tím, že utekl před Herodesem do takového druhu zákonitosti, že po třicet let nikdo na něj ruku nevztáhl. Klidně si žil do třiceti let. A totéž platilo po další tři léta toho učitelského úřadu, když se dostal zase do jiné zákonitosti, kde ta minulá byla jenom takovým podstavcem zase. tam byly podstavce dva, staroza- Starý zákon, třicet let života, na to se postavil a tam zase novou zákonitostí byl řízen. On nesměl nic pro sebe udělat. On nesměl na sebe vůbec myslet. A zdá se vám to být nemožné, ale měl moc od Boha k tomu, aby to dokázal, z člověka to není. A potom kromě toho měl za sebou zákonitost, která samočinně za ním stála a jeho podporovala. Takže on pomocí této zákonitosti, znalostí těch zákonů, věděl, co se s ním stát, co se s ním nemá stát. To není žádné věštění. To vypadá, jako že byl vševědoucí. Jako že věděl, že umře na kříži. Věděl to, ale ne z nějakého důvodu věštění nýbrž ze znalosti zákonitosti. Že i ten stupeň, na kterém byl, svůj konec, se dostat za něj, tak musí všechno, pro všechno zemřít. Zákonitost uzavřít, na se postavit a jít dál. No a tak to je ten celý princip cesty, který jsem jim tady vykládal. A nevím, jestli jste z toho moudrá ve zkratce, ale jsem to dlouze popsal na nějakých tisících stránkách, takže to je ten... Nedělejte si žádné iluze o tom, že padesát let po něčem kráčíte, po tomto světě a že se s vámi nic neděje. A že tedy přešlapujete na místě. To není pravda. jsem hrozně rád, že vím toho velice málo o tom, co bych měl dělat, protože tím se zbavuju povinnosti to dělat. Takže jestliže vím jenom to, co nutně potřebuju, a to každý z nás ví. Tak je to právě to, co, bez čeho bych se nemohl dostat kupředu. A věřte mi to, že vy toho víte na stupni, na kterém jste, mnohem více než je slušno. Že je to pro mnohého z vás neúnosné, že to nedokážete uskutečňovat. Že to sice pochopíte, ale uskutečnění toho pokulhává. To se děje u každého člověka. Ale ta zrada, která je tam symbolizována třebas Jidášem, v hlubším slova smyslu a jemněji zapřením Petrovým. To nejsou provinění, která by způsobovala debakl na cestě, úplný debakl, nýbrž jenom těžkosti. Svatý Petr, když zapřel Ježíše v momentě, kdy to bylo nejméně žádoucí, kdy se měl právě ukázat jako pravý žák věrný, kdy ho zapřel, ten svatý Petr se neprovinil do míry, aby ho byl Ježíš Kristus zavrhl. Nemyslete si, že když vy zapíráte Ježíše Krista tím, že si děláte něco po svém v tomto životě, že je to provinění takového druhu, že byste zasluhovali nějaký takový tvrdý pád do pekla, anebo jak se tomu říká nějak, to ne. To je něco, co vás naopak pasuje na rytíře. Ovšem jednu- jeden nedostatek to má. musím si říct, co je to pasovat na rytíře, a já- jaký to nedostatek. Že totiž takový svatý Petr, který zažil tu zradu svojí v tom smyslu, že zapřel Ježíše Krista v době, kdy se měl k němu hlásit, kdy měl s ním umřít, jak sám potom pociťoval, že tak měl udělat. To nakonec se ukázalo být velikým požehnáním. Protože ono se mu tím, jenom tím podařilo tomu svatému Petru, že se mohl stát ničím v tom momentu, že mohl přejít přes práh minulé zákonitosti toho učedníka. Kdyby on byl se považoval svatý Petr za něco ještě, za něče- za hodného něčeho, tak by byl se nemoh stát někým, kdo Ducha svatého přijal od Ježíše Krista potom po seslání Ducha svatého. Nikdo z těch učedníků Páně nebyl ve stavu, kdyby si byl mohl o sobě myslet, že něco zmohl, že něco sám dokázal. Všichni si mysleli, že to všechno dokázal za Ježíš Kristus. Že za zemřel na kříži, že za prolil krev. Neboť oni se poznali jako absolutně nehodnými, protože ho zapřeli, rozutekli se. Prosím vás, tady je výjimka, svatý Jan. A si ho zatím nechám stranou, protože to se mi nehodí do krámu. jsem to vysvětlil jinde, ale to není náš případ, tak mluvím od teďka k tomuto tématu, protože bych se nedostal k tomu, co potřebuju. Ale mělo to jeden- jednu velkou nevýhodu. Na jedné straně, protože se stali ničím na určité, dost vznešené úrovni už, tak jako nic se mohli setkat s ničím přirozenosti Boží. A to je nutné, jinak to nejde, rovný s rovným se jenom ne-nalezne. Tak na druhé straně tady zůstal svědek, lidský svědek, "já" lidské, které bylo svědkem tohoto, jak jsem vám teďka řekl. jsem se provinil, nejsem ničím- něčeho hoden, a přesto Ježíš Kristus za prolil krí- krev na kříži a učinil hodným. Jenom on je toho vinen, že jsem tam na tom místě, kde jsem, jen on to způsobil svou milostí. Je to jenom milost a žádná zásluha. Ze skutků nemůže být člověk ospravedlněn, říká svatý Pavel, že? A tady se velice mýlí všichni. Pro toho lidského svědka, který se ukázal být nehodným. Voni si měli uvědomovat, že přeci jenom byli učedníky. Že tři roky s ním chodili, že dělali zázraky, že mnoho lidí uzdravili, mnohým odpustili hříchy. A že se ukázali být nakonec nehodnými, tak se stalo jenom proto, jenom proto, aby mohli být ničím. Neboť jenom z ničeho se může člověk dostat na další stupeň každý. Na každém rozdělu zákonitosti jedné musí být předěl "nic", nulový, ano? Neboť nulová frekvence to je Bůh. To je styk s Bohem, ano? A proto například vůle konkrétní se musí stát taky jenom stavem a to je nulová frekvence vůle a... a tak dále. A z toho se potom může jít i ke spojení s Bohem. No a tohleto svědectví stálo, potom je mnoho takových nedopatření nebo, řek bych, úplně nechutných scén, že voni třebas, jako ten svatý Petr si říkal: na jedné straně na chci a Ježíš Kristus taky, protože to napodoboval Ježíše Krista, aby byli dobří, aby nehřešili. A na druhé straně dobře vím, že ze žádných skutků jsem nebyl ospravedlněn. jsem byl ospravedlněn jenom z milosti, že snad kdybych byl nejhorším mezi nejhoršími, jak si o sobě myslel svatý Pavel, když vraždil křesťany, tak jsem byl taky omilostněn. To je nevyzpytatelné, že ano? Kampak nevyzpytatelné. To je vinen ten svědek, že... že si- že zapomene na to, co předtím bylo a šlape po tom zbytečně. A to nemá, to by, to s to, v chvíli, toho nic, to nesmí dělat. To si nesmí vzpomenout na sebe, to je pravda. Ale pak zase musí sebe pobrat a musí se- si stoupnout na všechny výdobytky toho minulého a musí jich užívat nově, ano? Tohleto není dopracováno ani v tom Eckhartovi, protože on na to neměl čas. Byl příliš společensky exponován. Proto se snažím pokud možno se s lidmi nestýkat. Nerozšiřovat okruh svých přátel, abych měl čas tyto principy pořádně vypsat. A pořádně vysvětlit aspoň malému okruhu lidí, aby konečně to bylo srozumitelné, že? Když to není srozumitelné, se těžko tomu dá, podle toho se těžko potom jít. No, takže se potom stalo, že ten svatý Petr na jedné straně kázal, aby dělali dobře nebo svatý Pavel, a na druhé straně věřil, že je konec světa. To tedy byla hrůza. On myslel, von jim tam přímo říkal: teď přijde Ježíš ve- veškeré slávě své a sečte vám to u krku a budete koukat, jací jste. Mýlil se. To je ta pasáž z Petrova dopisu prvního a druhého. Jest nám svědkem toho, že tento Petrův omyl je pro nás jeden z nejdůležitějších omylů, které tam jsou zapsány. Protože nám dosvědčuje, že to psal pa- svatý Petr, že to nevzniklo později, že to tam bylo napsáno v době, kdy on si myslel, že... že je konec světa. Pamatujte si, říká, je konec všech dnů. To je výborný dokument. Jestliže epištoly vznikly po evangeliích a to je jasné, že vznikly a evangelia vznikla přímo za života nebo těsně po životě Ježíše Krista. Čili jsou to autentické záležitosti. Takovýhle věci nám prozrazují, že všichni vědci, kteří hledají tady v tom nějaké hnidy, a že jestli to bylo později napsáno a přeloženo teprve ze řečtiny nebo nevím, co všechno tomu vyčítají, že se mýlí. Ty věci jsou autentické. jsem se snažil vykládat z evangelia, a jsem nenašel jedno slovo chybné. Nenašel a snažil jsem se, šťoural, nenašel. Je to všechno správně. Je to všechno autentické. A čím hlouběji do toho pronikám, tím větší a dokonalejší vazby shledávám mezi jednotlivými, zdánlivě si odporujícími záležitostmi v tom evangeliu. Není tam vůbec žádných rozporů pro mě. Je to jenom otázka hloubky poznání, aby ty rozpory zanikly. Aby se ukázaly být jenom uměle postavenými rozpory v našem rozumu. Když se vodejde vod Herodesa, tak je to všechno v pořádku. Včas se musí odejít. Řekl, že musíme rozlišávat- rozlišovat mezi tím, co si svatý Pavel nebo svatý Petr nebo někteří jiní dopisovali se svými přímými žáky, od toho, co bylo dáno jako předpis, obecný předpis... obecný předpis, ne konkrétní, obecný předpis pro všechny. Čili netroufám si, a dnes jsem to znovu tady podotkl, ani slovo měnit v evangeliích ani o slovu pochybovat. Přestože tam byly takové konkrétní rady na tehdejší dobu ušité, to on si musel například podobenství vypůjčit z tehdejšího způsobu života, nemohl ani jinak. A dneska jsme od toho života daleko. A třebas tím způsobem nesejeme nebo tím způsobem nemlátíme, a tím způsobem nehospodaříme jako tehdy. Nemáme ten druh podřízenosti, jako tehdy měli lidé a nadřízenosti, to všechno je jinak, ale se z toho snadno vyvodit obecný princip. Kdežto z mnohých epištol nebo z mnohých částí epištol svatého Petra i Pavla, Jana bych ani neřekl, ale u těchletěch dvou se nedá dneska udržet jako obecně platné něco z toho, co tehdy psali svým žákům. Protože situace byla tehdy jiná. Například situace ženy. Situace ženy byla taková, že jaká je dneska v orientu dodneška, že byla muži poddána. A když to tak nebylo, tak se proviňovala svým, celým svým způsobem života. Tato poddanost muži šla tak daleko, že muž směl všecko, to řeknu obecně jenom a žena nic, ne? Přeháním to trošičku, takže kdyby si byl například muž dovolil nějakou nevěru, nic se nestalo, ale běda, když si to dovolila žena. Byla vyobcována ze společnosti, ve které žila. Panna Maria dobře věděla, když budeš mít za svobodna dítě, že nebude nikým jiným než otrokyní tou společno- společnosti. Nikým nemůže být právoplatnou manželkou kohokoliv. Prosím vás, postavení ženy je dneska jiné, rovnoprávné. Ale von tam s tímto například svatý Pavel ještě počítá, s tehdejším postavením ženy. bych moh mluvit o jiných věcech. Postavení nadřízených a tak dále, to všechno platí na tehdejší dobu. Kdybychom to takle brali doslova, tak se proviňuje proti smyslu evangelií. A to si nesmíme dovolit. Kdykoliv epištoly stojí proti smyslu evangelií, tak si to musím umět přebrat, ano? A jenom do míry to přebírám, konfrontací s evangelii, ale ne nějak se sebou, se svým vlastním míněním. To ne, to by bylo opravdu chyba a to bych potom mohl cloumat čímkoliv a jakkoliv. Ale když, správně si počíná církev katolická, když čte při mši evangelium a epištolu. Tak napřed čte epištolu a tu prověřuje evangeliem, to je správné. Každá epištola je tam prověřena evangeliem, přátelé. To kdybychom to takle vi- vi- kteroukoliv epištolu prověřovali evangeliem, které za tím následuje, tak byste koukali, že to takhle platí. jsem se to na několika místech pokusil udělat v té... v Postille, ale na mnoha ne, to jsem říkal: to bylo příliš zdlouhavé, kdybych to měl všude dokazovat, ale je tomu tak. Takže církev říká, katolická církev říká: epištola je tělo, kdežto evangelium je duch. Obojího je zapotřebí. Oni to museli tehdy tělesně nějak zvládnout a pro ten svůj život tehdejší. A proto jim, proto potřebovali ty dopisy, to osobní vedení, konkrétní osobní vedení toho svatýho Pavla nebo svatýho Petra nebo někoho jiného. Ale dneska se musíme čím dál tím víc, se oddalujeme od doby, kdy se to psalo, se čím dál tím víc spoléhat na Krista a čím dál tím méně na tehdejší poměry. A to tedy znamená nikoliv snad zavržení svatýho Pavla, ale musíme vidět i to, co tehdy omylem nebylo, že dneska je mylné. To musíme vidět. Například dejme tomu, když ten svatý Petr říká, že bude konec světa, tak to se svatý Petr Duchem svatým navštívený mýlil. No, eště to tam je, protože je vidět, že to aspoň tehdy psal, že vopravdu čekal, že bude konec věků. Tady jsem to citoval přímo. To si tam potom najdete, to je v tom pojednání. Stačí to? F. Sk. Tady bych chtěl říci. Momentálně v tom předešlém jsem říkal, že existuje něco jako evangelium, což jest, co odpovídá indickém védám, né? A existuje něco jako upanišády, to odpovídá epištolám, ne? Asi tak nějak. A že tedy v Indii existuje situace, že Indové si říkají, že by nepsali nové a nové upanišády, že by jejich védy ztratily na životnosti. A že by se jimi nikdo nemohl řídit. Že dneska člověk se může řídit védami jenom proto, že k dispozici pokud možno nové upanišády, které prověřují časem, v kterém ten člověk žije momentálně, to, co bylo nadčasově psáno v těch védách. A tak je tomu také s evangeliem. Ježíš Kristus žil vědomě tak, že vědomě od Boha přicházel a k Bohu se vracel. Tato stránka jeho života měla věčný punc. A pro to všechno, co se tam dělo... dělo, nikoliv, co říkal, to je absolutně platné. Co k tomu říkal, to je vysvětlení, kterého bylo zapotřebí, aby tehdejší lidé pochopili. Jestli je to všechno zapotřebí, abychom to my pochopili, to dobře vidíme, že neni pravda. Že my to z toho nechápeme. To, co von tehdy říkal, bohužel ne. Protože jsme zapomněli na ten vnitřní věčný smysl jeho života, od Boha přicházím já, každý člověk a k Bohu se vracím. To je smysl jeho života i našeho. A jakmile toto nemám na mysli, tak příkazy Ježíšovy jdou- jdou mně buď proti srsti, anebo se jich vůbec ne- nebo se vůbec nedokážu dopátrat jejich pravého smyslu. No, to byla situace, která za dob Ježíšových nebo těsně po životě Ježíšově vládla. Nemyslete si, že by musel svatý Pavel psát tolik dopisů, kdyby byli rozuměli jeho učedníci slovům Ježíšovům- Ježíšovým anebo životu Ježíše Krista. Nerozuměli. A proto bylo třeba komentáře, bylo třeba upanišad. A je toho třeba zapotřebí dodnes. Říkáte mi tady, že na jedné straně se tihleti lidé přibližovali rozumovýmu pochopení nebo vycházeli vstříc rozumovému pochopení těch svých posluchačů. Čili stavěli rozum na místo, kde nemá vládnout už, kde nemá mít vládnoucí postavení. A na druhé straně zase byli si vědomi toho, že veškerá moudrost pochází od Boha, a ne z rozumu. A tedy že rozum do mnoha věcí nemá vůbec co mluvit. Nebo když začne, tak si to vždycky zařídí podle svýho. To znamená, hrne vodu na svůj vlastní mlýn. To všechno je pravda. Tento relativismus je dokonce zapotřebí. Kdyby totiž neobhájil člověk svou vlastní situaci, a rozumem ji obhájí, že momentálně, jak se zařizuje třebas podle evangelií nebo podle epištol, to je jedno, že je to správný způsob zařizování se. Co si rozumem obhájí, tak by nebyl schopen udělat ani kroku kupředu. On třebaže chybně a pro sebe pohodlně obhájí rozumem to, co pro jiného se zdá být nerozumné a neobhajitelné, když to udělá, tak udělal správně. Protože je to jeho individuální cesta. A je to součást zákonitostí, kterých jsme všichni svědky. Proč, prosím vás, my vidíme jenom tento svět, který považujeme za svůj. To je náš svět, svět lidí, my se tam zbytečně považujeme za pány této situace, že ano? To je jedno, to se přehání, ale proč je to na náš svět? Protože je to jediná skutečnost, i když to není pravda. Protože je to správné, co takhle pociťujeme. Jelikož nemáme nic jiného na starosti, na práci a žádnou jinou povinnost, než správně se rozvinout v této zákonitosti. A to je možné jenom tehdy, když budeme absolutně připoutáni jenom k tomuto, v čem se máme vyvinout. Kdybychom zároveň vnímali něco jiného, tak se v tomto nevyvineme. jsem bezpečen, když vám budu vykládat o nejvyšší zákonitosti, že vám nevnuknu zažívání této zákonitosti. Jenom vám způsobím pojetí nebo ponětí o tom, že vedle této skutečnosti existuje skutečnost jiná a že je dobře vědět, že existuje. Ale vás se nesnažím vymanit z jedinečnosti tohoto světa, protože vím dobře, že musíte využít této zákonitosti, jo? Čili obhajoba rozumem je tímhletím opodstatněna. Rozum je také něco, co způsobuje, že mohu na tom stupni kráčet kupředu. Bez něho bych nemohl. Že mohu pochopit, co mám dělat. Že mohu dokonce pochopit, co mám dělat na dalších stupních, ale dělat to nemohu. to mohu jenom pochopit. Takže potom nejsem překvapen, tam přijdu, že budu muset dělat něco jinak, než jsem to dělal předtím. To je velice důležité, to vědět a pochopit to. Ale nemyslete si, že když vám to tady vysvětlím, že to budete dělat, vůbec ne, to nebudete. Takže ne- nedávejte rozumu větší pravomoc, než jakou a větší moc, než jakou má. To moc dokreslit situaci na úrovni, na které jsem. Kdybych byl na nějaké jiné úrovni než zvířete, než člověka mrtvého, třebas kdybych byl na úrovni člověka, ve kterém se narodil Ježíš Kristus v Betlémě nebo nějaké jiné. To je jedno, vyšší, tak zase by mně tam rozum pomáhal přesně pochopit zákonitosti, které tam vládnou. Abych se mohl jimi řídit, abych si to moh uspořádat a abych mohl toho použít, pokud možno rychle, a dostat se tím ke konci tohoto stupně. Čili rozum je na každém stupni důležitý. Jenomže na každém stupni novou funkci a novou povahu. Vysvětlil jsem to dávno, například v "Cesta vědomí". Svatý Josef je symbolem osvíceného rozumu, opět rozum. Ale osvícený. Na každém stupni ta míra osvícenosti toho rozumu je jiná. A proto smí znovu do toho mluvit a znovu radit. A když to někdo posuzuje z vyššího hlediska, tak říká: no tak, to pro není správné. A pochopitelně pro něho to není správné. Ale pro toho člověka, který je na tom stupni vyšším, je to absolutně správné. Například bylo velice správné, že učedníci Páně nechápali všechno, co mohli pochopit, teprve jim Ježíš seslal toho Ducha svatého. Kdyby byli pochopili to, co pochopili potom, po seslání Ducha svatého, tak nemohli dodělat ten stupeň. Vůbec to nešlo, oni museli být tak pěkně mile přihlouplí, jak to odpovídalo úrovni vývojové jejich. A to jim umožnilo, aby došli na konec, aby nakonec zkrachli tou svou úroveň- úrovní. Voni by nezkrachli s tou svou úrovní, ne? Voni pořád šli ale někam nahoru a věděli: aha, tak takhle je to potom a todleto. No tak, co bych se vzdával sám sebe. A takle, když se vzdá své hlouposti, své špatnosti, své proradnosti, své zrady, to jim jde snadno. Ale věřte mi to, největší potíž je, aby se vzdal svého života někdo, kdo ho považuje za dobrý. Ten bohatý mládenec považoval svůj život za dobrý, a taky se ho nevzdal, a taky se nestal učedníkem Páně. A to je to neštěstí rozumu. Že on může člověku předstírat, že to, co člověk dělá, je dobré. Ale měl by vědět, že je to relativně dobré. Přestože je to dobré, ale relativně dobré. Že ta relativnost jinou úroveň na ja- na dalším vyšším stupni. Čili tím jsem chtěl odpovědět, že ten rozum svou platnost, že? A že určitou míru osvícení k dispozici a tím pořád ještě může existovat. Dokonce existuje u člověka, který je osvícen Duchem svatým. Ten rozum pořád ještě mluvil svatýmu Petrovi a svatýmu Pavlovi do toho, co voni kázali. A protože ten rozum byl svědkem, který se nedá ho zbavit. Svědkem jejich postupu, svědkem jejich nedostatků, takže ono je to pořád v hlavě strašilo, že tím a tím se provinili a že to byla jenom milost vod Boha a tak dále. Není to pravda. V tom to svatý Pavel přehání. nemám čím se chlubit, říkal svatý Pavel. Nic ze není. Tolikrát jsem ztroskotal na moři. Tolikrát jsem byl v žaláři, ale nikdy vlastní mocí jsem se nedostal z těch brynd. Vždycky milost Boží vodtamtud vytáhla. Čím bych se mohl chlubit? jsem pronásledoval Ježíše Krista, jeho následovníky a von se přesto ujal. Čím se mám chlubit, prosím vás? To byl ten rozumný svědek, který mu toto napovídal. Na jedné straně je to správné, že to říkal. Protože my jsme vodjakživa, máme tendenci odjakživa podceňovat milost Boží. To je nesmírná moc, která převyšuje moc rozumu a všeho ostatního. Ale nesmíme si uvědomovat zase to, co svatý Pavel, že je zapotřebí být pořád ničím. Kdyby totiž člověk se snažil být pořád ničím, on musí se stát zase ničím na každém novém stupni. Aby moh s tím zase vládnout a moh zase jít dál. Víte, to je to, co není dopovězeno v žádném podobenství, protože to nemůže být dopovězeno. To je nová zákonitost, takže znovu mluví třebas Ježíš o zákonitosti na úrovni hřiven, potom nemůže mluvit o zákonitosti na úrovni měst, to není možný. Proto se od těch podobenství nemůže chtít všecko. Jenom od života Ježíše Krista, který... který je dopracován do konce, jo? Tam si mohu každé podobenství dopracovat jeho životem, říct: aha, potom je to a tak dále. A především bych si přál, abyste se záviděníhodným způsobem nedívali na mě, neříkali: tak ten člověk obrovskou přednost před námi, že toto všechno vidí od a do zet. Nemá, je to veliký nedostatek cesty, je to veliké jho, které pro ten úkol, který ten člověk má, musí na sobě nést. Kdyby ho nemusel nést a byl vždycky přesně prvý tak, jak to odpovídá jeho stupni, byla by jeho cesta snazší. Ale není, protože nějaký úkol. Protože jednou ty principy musí být známy. Jelikož by se mohlo stát, že by někdo zavrhl třebas celé evangelium, protože by tomu vůbec nerozuměli. Jako se stalo za doby sa-Šankaračárjy. Tam měli nějaké védy předtím, které napřed četli a snažili se jim porozumět. Pak četli jenom nějaké úryvky. Na to- na úrovni je svatá církev katolická. A potom se dostali jenom k tomu, že to jenom okuřovali, a vůbec to nečtli. Protože to bylo příliš posvátné. A vtom přišel Šankaračárya. A říkal jim: tak kam jste to došli, to jenom vokuřujete. A znovu to vysvětlil. To byla upanišáda, která přišla v pravý čas a zachránila hinduismus. Celý ty védy a všechnu tu moudrost, která tam je. No a toto poslání ve dvacátém století celá řada lidí, protože je přímo katastrofální, že křesťané věří slepě. A myslí si, že je tajemstvím, co tajemstvím dávno by nemělo být. A co, kdyby zůstalo v dvacátým století ta- tajemstvím, tak by se člověk normálně myslící, rozumově založený, úplně odvrátil od křesťanství. A to se nesmí stát. A proto tuhleti lidé, daleko vyšší než a my pomocníci si tak přicmrdujeme u nich, máme tento úkol, že? Tyto věci znovu obnovit a tím sice sami trpět, ale na druhé straně pomoci jiným, ne? Každý člověk na rozhraní těch jednotlivých stupňů musí se stát "nic" v tom smyslu, že se musí vrátit jako by se narodil, jak to Nikodém chápal, že jo? To máme znovu vejít dolů do lůna matčina, když se máme znovu narodit z vody a z ducha? Ne. Vy se- stačí se vrátit do pupku. tu techniku nechci, prosím vás, tady předvádět to. To nenapodobujte, protože by se vám to nepodařilo, že byste tak intenzivně ten pupek necítili, jako jsem ho cítil já, když operovali, protože jsem to měl upnutý. přivedli lékaři vědeckým stylem a při tom museli být halda Indů, který pomáhali, abych se soustředil na pupek, aby si se odpoutal od bolesti. Dneska to vidím, že to de tímto způsobem. Takže vy jste pociťovala slast, protože jste ze své úrovně, na které jste, je to kterákoli, v chvíli blaženosti sestupovala ke svému zrodu. A odtamtud se vystoupit na jiný stupeň, rozumíte? Než... než před to, jin- jindy to nejde než přes to "nic". Teď jsem vám to "nic" vysvětlil jiným způsobem, technicky, bych tak řekl. To jsem mohl moc ještě prozradit z techniky, ze života. Ale jak vidíte, je tam toho strašně moc ještě v za- záznamu. Ale to je to, co jsem spálil tuhleto. Tuhleto je například v těch tisíci stránkách, které jsem spálil. O tom znalosti, o těch nadis, o těch, nebo co mají Indové bezvadně, daleko lépe to sdělí než já. Takže obyčejně jogi- jogín tomu rozumí líp než já, tak proč bych to popisoval. To mi správně zatrhli. Tak prosím vás, každá úroveň svoji takzvanou předurčenost, které my omylem říkáme předurčenost, tím že se dovídáme na úrovni, co máme, a co nemáme dělat. A jak to neděláme, tak jsme za to trestáni. Třebas dejme tomu, to řeknu nejjednodušším způsobem, aby bylo vidět, jakým způsobem je to předurčeno. A co je to ta předurčenost fakticky, jak to tady vykládám, to znali daleko dokonaleji. A to si potom přečtete, jo, potom ten detail. Teďka vode nechtějte ten detail. Ale to vysvětlím na zvířeti. Zvíře se musí držet svých pudů, hlavně pud sebezáchovy a pud udržování rodu. Když se drží těchto dvou pudů, tak je na úrovni svým způsobem chráněno. Nemůže se o dalšího nic starat, než aby poslouchalo tyhlety pudy, to je ta věc poslušnosti. Tam je to úplně zřetelné. A co je to ta předurčenost? To jsou možnosti toho zvířete. Ty možnosti se dají dočerpat, když je to zvíře poslušné. Jakmile ho začneme vychovávat my lidé, to zvíře, tak ho činíme neposlušným těch zákonitostí. A taky se u něho začnou objevovat věci, které by se normálně neobjevily. Choroby a všecko možné a... a nenormálnosti, které normálně u toho zvířete vůbec neexistují, ano? Je to o pohlavním životě a tak dále. Ty pudy se dostávají do nerovnováhy u něho, že porušili uměle nerovnováhu- tu rovnováhu. No a tak je to na každé jiné úrovni, třebas na úrovni lidské. Tam také se pohybuje člověk v určité zákonitosti. Ovšem s tím rozdílem, že není závislá ta jeho vůle, zas jsme u vůle, není závislá a není podřízená jenom pudům. Ta vůle je závislá na rozumové... rozumové úvaze a na citech především. A jestliže dokonale beze zbytku posloucháme rozum a cit pro správnost a nesprávnost, to je jenom věc citu. Pro každého je možná něco jiného správného a něco jiného nesprávného. To není pro každého stejné. Ale je to přitom nějaký takový osobní cit, co mohu a co nemohu. A co bych měl, a co bych neměl. A jestliže se tímto citem řídíme, tak ty zákonitosti na své úrovni dokonale využíváme. A pak všechno to, co na úrovni je pro nás připraveno, tomu se říká předurčenost omylem, se na nás splní, jo? Jestliže ale neposloucháme úrovně, tak se na nás nesplní. Kdepak je ta předurčenost? V této souvislosti je to trošičku jinak, než jak my si to představujeme. My se stavíme proti tomu, tak ona se zase staví proti nám. Ta zákonitost se staví proti nám. My jsme v bojovém postavení jeden proti druhému, ano? To jsme způsobili sami. Nejlépe by bylo, kdybychom dokonale ovládali zákonitost na úrovni, na které jsme a dokonale se s řídili. Ale protože my nejsme tak dalece poslušní, tak nemáme taky právo vo všechno vědět. Na žádné úrovni nejsme dokonale informováni, protože nejsme dokonale poslušni. Mírou poslušnosti se zvyšuje míra informanosti- informovanosti, ne? No a mírou informovanosti a mírou poslušnosti se řídí nebo je ovládána samovolnost, bezstarostnost a pochod kupředu, bych tak řekl. Čili opravdu do předurčenosti člověk co mluvit pořád, jo? Není to věc napsaná někde ve hvězdách, i když je to obecně platný zákon. Člověk se do něho svým způsobem vej- vchází- vejde nebo nevejde nebo ho odmítá nebo ho přijímá. A podle toho to na úrovni s ním dopadá. No a když potom to všechno na úrovni jde samo, když von dokonale zvládl tu mechaniku těch zákonů, ten mechanismus, tak by měl pochopit, že nemá co dělat na úrovni. Ono ho to tam přestane taky bavit. A měl by se obrátit zády k úrovni a vědět, kam vykročit. To ví, když udělá nové rozhodnutí, nový smysl života. Proto vás seznamuji s různým smyslem života, jak se pochopit na kterékoliv jiné úrovni, ano? A když ten nový smysl života na sebe vezme, okamžitě se navodí nové vedení, které pochází buď z jiné úrovně, nebo se začne dovídat o jiných zákonitostech. Buď se jimi řídí, nebo se neřídí a potom zase obdobně stejně dál, ne? dejme tomu za tři roky Ježíšova života, kdy byl mistrem a měl své učedníky, všechno mu šlo samo, tam neměl co dělat, musel jít dál, jo? A tak je to s každým člověkem na každé úrovni tohleto. Víte, to chci definovat. Člověk mrtvý podle Ježíše Krista je člověkem. Ovšem mrtvým v tom smyslu, duchovně mrtvým, že on dělá věci pro sebe, a pro to, co považuje za své, aby to bylo uchováno a tak dále. A v tom smyslu je mrtvý, že všechny síly duševní věnuje tomuto svému nebo sobě. To znamená tomu, co se cítí být odděleno od Boha. A protože tím vlastně pěstuje, zalívá nebo hnojí svůj pocit oddělenosti. Ten tam kvete, zatím se bezpečně dostává k smrti, kde všechno ztratí, co ještě má, ne? To je ale lidská úroveň, normálně lidská úroveň, ale mrtvýho člověka. Čili kdybychom ho považovali za věc, tak se nic nestane. No, vím, ale radši tak přísný nebudeme. Že Ježíš Kristus taky neuvažoval toho mrtvého člověka za věc ještě taky, s ním mluvil dokonce, ne? A s věcí se mluvit nedá. No ale kdybych byl takový hříšník, že by to- že bych člověka, který nejde za Bohem, považoval za... za věc, ne? To zase z jiného hlediska, protože provinění vůči němu by nebylo tak velké. Kdybych vůči němu se provinil něčím ss- stejným- stejným způsobem jako pro- proti někomu jinému, který je na vyšší úrovni, tak se u něho proviním mě- méně než tamtoho, kdo je na vyšší úrovni, rozumíte? Za to bych byl trestán a za to- za tohleto dolejší bych nebyl trestán téměř vůbec možná. Protože bych se provinil málo. Ale když se proviňuje někdo proti Ježíši Kristu, no to mělo kruté následky pro celý národ, že jo? Jak víte. A on se provinil a byl za to zavržen. A kde byla jeho vyvolenost? To všechno bylo zhaceno, to bylo moc, to byl velice krutý trest. Ale bych se vrátil k definici toho mrtvého a živého člověka a k podřízenosti zvířete. Jaký je v tom rozdíl? Zvíře je podřízeno čistě svým pudům. "já", taky "já", ale to je soustavně podřízeno pudům, ano? Kdežto u člověka jenom částečně platí, že je podřízen také pudům někdy, ne? A někdy ne. Někdy je to jeho "já" podřízeno rozumu a tak podobně a citům ne? A vytváří se tím osobnost na úrovni daleko vyšší než na úrovni zvířete. Takže ten člověk zůstává tímhletím způsobem člověkem, i když je mrtev. A to "já" je středem jeho života. A vyšší smysl života spočívá v tom, že tím středem to "já" nezůstane. Nýbrž že z toho středu sestoupí do stavu služebníka. Jako se stalo po křtu v Jordánu a po zabití toho nebo překonání toho satana na poušti u toho Ježíše, ano? Ale dřív ne. Dříve to "já" není pouhým služebníkem, nýbrž je vůdcem v tom životě toho Ježíše Krista. I když ten člověk Ježíš musel být v tom, co je jeho Otce, dál řídil se svým "já". To "já" bylo zaměřeno, protože měl osvícený rozum k dispozici, právě osvícený rozum k dispozici jenom tak, aby šel svým životem k Bohu. A to musí pomocí "já" zařizovat. Bez "já" to nejde. To musí stavět na tom rozvinutém "já", vod narození výchovou dál, ne? Tak asi to je zodpovězeno. Je možno mezi zvířecím životem a lidským životem na úrovni, kde se mísí zvířecí život ze- s lidským, přecházet dost snadno. Ale nemusí se moc hluboko sestupovat do "nic", není třeba. Protože člověk je také obdařen zvířetem. To je ta výhoda. Člověk, jak jsem vám to včera líčil, při pádu z ráje byl obdařen zvířecím životem. Dříve dří- zvířecím tělem. Dříve ho neměl, ne? To je to, jak mu tam ten Bůh dal ty kožky zvířecí na něho, aby mu nebyla zima, ne? A u Terezie je to znázorněno, řečeno, vysvětleno. No vysvětleno moc ne, ale je to tam v podstatě takle podáno, takže, kdo voči a tak dále. Tak jestliže tomu takle je, tak tento přechod mezi zvířecím a lidským je snadný. Ale mezi zvířecím, ale mezi, pardon, mezi lidským, mrtvým lidským a živým lidským není možný přechod, přímý přechod mezi... mezi těmi úrovněmi. Nýbrž musí se to dít prostřednictvím Boha. Dejme tomu, a to ovšem znamená vel- velké vymazání minulosti. Asi bych to měl vysvětlit Ježíšovým životem. Jestliže třebas, a to je tam úmyslně řečeno, abychom si to do hlavy vštípili, že někdo chtěl jít za Ježíšem, ale chtěl ještě pochovat svého otce, Ježíš mu říkal: nechať mrtví pochovávají mrtvé, ty pojď za mnou. To znamená, ztrať paměť pro svou minulost. Ten otec je jeho minulost toho člověka. Ztrať absolutně paměť, když jdeš za mnou. Ten musí jít přes Boha, kde ta paměť nemá tu funkci jako tadyhleta pamět. Tato paměť totiž, kterou my máme, zastírá nám vzpomínku na pravou paměť, na Otcův dům. Kdyby tento nátěr této lidské paměti tam nebyl, tak si vzpomínám okamžitě na Otcovský dům. A taky tam jdu. Ale jelikož tato paměť lidská tam je, tak nemohu za Kristem jít, rozumíte mi? To mi tam brání. Proto Ježíš Kristus zabraňoval tomu člověku, aby pochoval svého otce. Je to velice řízný nápad, ne? Ale je míněn takhle, vono to nebylo tak nemilosrdné. To bylo velice moudré, tato rada. Přes Boha to jedině jde. Jdi za mnou, jdi za Bohem a tím se dostaneš na tu úroveň jinou, kde tato paměť lidská nehraje žádnou roli a když se můžeš rozžehnat s tím, co bylo předtím. A kdy nemusíš se k tomu dál hlásit. Když nejdeš za mnou, tak se k tomu budeš muset hlásit pořád, protože ta paměť nebude vymazána. To je jenom mou mocí se to děje, že mohu zbavit paměti. To znamená, česky řečeno, veškeré starostlivosti o tento svět. To je ta paměť, součást paměti. Jestliže mně tady někdo z vás říká, nebudu vás uvádět, pochopitelně, nebudu vás kompromitovat. Když mi tady někdo z vás říká, že vono se jako na člověku vlastně chce, aby vyšel sám ze sebe, ne? Tak tomu dotyčnému se naopak zdá, že musí vcházet do sebe. A je tady nějaký rozpor. Ne. Člověk obsahuje celý vesmír. Je vesmírem vesmírů v malém. Tak jestliže je zapotřebí, aby se člověk dostal ze sebe, tak stejně dobře může vstoupit do sebe a dostane se na dno sebe samého, jako může vystoupit ze sebe a dostanete se vod sebe pryč, ne? Je ovšem otázka jiná. Kdy je správné se dostat od sebe pryč? A kdy je správné vstoupit do sebe? A aspoň tuhletu otázku bych zodpověděl, ačkoliv mně nebyla klade- kladena přímo. jsem totiž odpovídal obyčejně na to, co potřebujeme. A ne, na co se ptáte, víte? Tak je to takhle. Jestliže pro zdolání nějakého stupně potřebuji svoji tělesnost, tak musím jít do sebe. Jestliže při zdolání nějakého stupně, třebas téhož, potřebuju se zbavit pocitu tělesnosti, musím vystoupit ze sebe. To je obecný princip, jo, věci. Tady bych moh ještě detailně říkat jako na příkladech, kdy to a kdy ono, ano? Tak třeba, kdy potřebuju tělesnosti k tomu, abych se mohl ocitnout z toho stupně, kde jsem, na stupni vyšším? potřebuju tělesnosti tehdy, když musím sil, které jsem soustředil ve svém těle, použít pro ten vzestup. A jaké jsou to síly? To jsou síly vývojové, řek bych, stav vývoje existence. Když se potřebuju opřít o vývoj existence člověka, jak se to vyvinulo od zrození věků po mě. se potřebuju někdy o to opřít. Obecně zase řečeno, Ježíš Kristus se o to opíral, když vstoupil zase do těla. Když vstoupil do těla vod Boha, kde mu nic nechybělo, vstoupil do těla, opřel se o člověčenství. Opřel se o princip vývojový, o vývoje- o vývoj tohoto stvořeného k člověku. A přesně nám řekl, kdy a jak se mohl o tento vývoj opřít. V jeho životě je odpověď dokonale popsána. ji nemůžu samo sebou tady celou opakovat, to bych tady byl několik týdnů, ne? Ale to řeknu zase několika větami jenom. On říkal: o tělesnost svoji jsem se mohl opírat do kříže, ne? Ale mezitím, a ještě na kříži pochopitelně, ale mezitím jsem se musel také umět opírat o něco, co nepocházelo z tělesnosti. Když jsem chtěl se zařizovat podle vůle Otcovy, tak jsem se nemoh opírat o konkrétní tělesnost. Nýbrž o stav vůle, který jsem musel pochopit tělesně, rozumově, konkrétně, lidsky. Čili obojí je zapotřebí, že? do kříže. A po kříži není zapotřebí vůbec tělesnosti, ale dříve je zapotřebí obojího. Jak to kombinovat, to vám takhle ve zkratce neřeknu. Ježíš je- v životě Ježíše Krista je to všechno popsáno pochopitelně. Tam byste si to mohli klidně najít, jenom to číst stačí. Ale fakticky máte pravdu, že jednou je třeba vyjít ze sebe a jednou je třeba do sebe vejít. Kdybych například vám chtěl na vaší odpověď- na vaší otázku dát odpověď a vcházel do sebe, tak bych vám odpověď nedal. musím vyjít ze sebe, abych vám odpověď dal. Protože musím znát vůli Otcovu, do jaké míry to mohu vypovědět. Že tam je obecně předepsáno všechno do konce. Jenomže, když se dotážu Boha, tak vím, do jaké míry to můžu zodpovědět. jsem se dotázal a jsem odpověděl. jsem vyšel ze sebe. A potom jsem to v sobě nějak transponoval na lidskou řeč. To bylo zase přechod do sebe. jsem použil obou dvou prvků při tomhletom výkladu, ano? Duše, duch, ego, jo, chcete vědět, rozpitvám to velice rychle. Protože nejsem duchem analytickým do míry, jak bych měl možná být. Jsem spíše duchem syntetickým. Tak hned přejdu, pokud možno brzo přejdu do syntéze. Začnu od duše. To, co my známe jako vlastní duše, je něco, co se začlo vyvíjet od chvíle narození. Takže: "milovati budeš Pána Boha svého z celé duše své", znamená všemi rozvinutými lidskými schopnostmi. Lidskými schopnostmi, nesmíš se zříkat toho lidského přístupu k lásce k Bohu. Proto se můžeš lidsky podněcovat k tomu, abys miloval toho Boha. Můžeš si střádat argumenty lidské pro tu lásku. To je všechno v pořádku, protože máš lidskou duši, která není věčná. Která se narodila, ale která se vrátit do věčnosti. S těmi dary, které si přivlastnila a které jsou věčného původu. Co je na věčného, to jsou ty schopnosti, ta esence těch schopností, které si přivlastnila. A která- které... které pocházejí všechny vod Boha, kterými se oděla, bych tak řekl, ano? Kterými vůbec si umožnila svůj život na této planetě. Tím že člověk vod- od chvíle narození nabýval lidských vlastností, nabýval je každý individuálně a tím vytvářel "já". "Já" je pojítko lidských vlastností, které mně umožňuje, abych je nasměroval. Jinak by si každá vlastnost dělala, co by chtěla. Vono to v takovém nepořádku někde v nitru je, ale nemá to být, že? Takový člověk je nešťasten. Ale jestliže je to nasměrováno, tak je to vinen- vinno "já", nikoliv duše. Toto "já", které se vyvinulo také od narození, způsobuje, že já, že se ty duševní vlastnosti podrobují vůli toho "já". To "já" se chce rozvinout, to "já" chce se uplatnit, to, na úrovni, na které je, ne? A ještě na vyšších úrovních, než na které je. Ještě se může teda uplatňovat tedy někde tam na toho kříži zase. Ovšem tam potom jako služebník a předtím jako pán, ne? To... to postavení se liší. Takže bychom mohli říct: postavení "já" se pozměňuje během cesty dříve než postavení duše. Nebo duše rovná se souhrn jejích vlastností, ne, než postavení duševních vlastností, nějak sesumírovaných dohromady. Protože zatímco "já" se musí stát služebníkem po Jordánu, na poušti, duševní vlastnosti smějí usnout někde v zahradě Getsemanské, dříve ne. A na kříži: "Bože, pročs opustil?". Nemá ty vlastnosti duševní. Čili, to de pozadu, ne? Takže vono je to tam takhle nějak uspořádáno. Ale je tak dobře v tom, trošičku v tom vyznat, né? Když vám to dělá dobře, ano? Tak jestliže se například tato duše zde zrodí, to znamená, někde tady začíná, tedy není věčná, nemůže se stát věčnou. Jestliže z toho mého výkladu bylo vidět, že jako by se- najednou by se stala věčnou, tak to je ten veliký omyl katolické církve. Že říká, že věčnost je jednostranná, od narození do věčnosti, a předtím. Předtím jsme nikdy nebyli podle názoru katolické církve. Ale začínáme být chvílí narození, a odtamtud jsme věční. Omyl, to není možné. To správně říkáš, to není možné. Co začíná, to končí. Čili lidská duše začíná, také musí končit. Ona ze sebe musí vydat plody. A ty plody, které ze sebe vydá, ty jsou jiného původu než zrození na tento- na tomto světě. Dříve než ona se zrodila, všechny ty síly, které v potom působily vlivem genetiky, tady byly. Ona je jenom nějakým způsobem uspořádala, nějakým způsobem je využívala. Čili, všechny ty síly od Boha pocházejí, jako celé stvoření od Boha pochází. To je věčné. A do věčnosti se vrací. Ale duše sama, a to je právě zase zřídlem veškerých omylů indického myšlení, duše sama se k Bohu jako taková nevrací. Ta vopravdu umírá. To bylo vidět na tom kříži. Že Ježíš Kristus se vzdal všeho, co se vyvinulo v tom světě. I to spojení s tím Bohem. Všeho se vzdal a odevzdal svého ducha. To znamená podstatu své mysli, jo? Duch je mysl, duše jsou schopnosti, ano? To je rozdíl. A on se vzdal této podstaty mysli, to je víc než jednotlivé vlastnosti. A odevzdal je Bohu. To znamená, mysl vyprázdněná od konkrétního obsahu, od těch schopností, je potom schopna se vrátit do Boha, rozumíte? I ta mysl, která se tady vyvine konkrétně, v nějaký způsob chápání, v nějaký inteligenční kvocient, i ta musí zmizet. Ale podstata toho ne. Ta je od Boha. Tak v tom smyslu bych to chtěl opravit, že jsme věční tím zdrojem celého svého života. V tom zdroji svého života jsme věční. Takže my sem přicházíme na svět jako věční. A jako věční se můžeme vůbec z toho vymanit zase do věčnosti. Nic než věčné se nevymaní. Musíme ale vědět, že ty věci, které jsou dočasné, mají svou funkci ničím nenahraditelnou. A musí být nám rezonovány po celou tu dobu naší existence na tom světě a po celý- po celou dobu vývoje do věčnosti. Čili jsou to přechodné- přechodně používané schopnosti anebo dary, ne? Lépe řečeno dary, bez kterých bychom se neobešli přechodně. Ale se jednou ocitneme v příbytku Božím, tak pak takhle těchto schopností používat nebudeme. To je něco jiného. Prosím. E Tady budím dojem, kolikrát, že mermomocí chci potřít Indy, kteří říkají, že s Bohem splyneme v tom smyslu, že na věčnosti se staneme Bohem. Kdežto podle Ježíše Krista, který mluví o příbytcích u Boha, ne podle nějakýho Karla Makoně, tvrdím, že člověk se nestane Bohem, nýbrž že bude mít příbytek u Boha. Že tady bude zachována nějaká individualita. A že ta individualita vlastně potírá, tím se potírá ta možnost splynutí s Bohem nebo spojení s Bohem, dokonalého spojení s Bohem. Víš, to je, tím nejsem vinen já, tímto rozporem. Nýbrž jsou- je vinen postup jaký, to je jenom metoda, metoda myšlení, metoda postupu. Postup indický a postup Ježíšův. Postup indický spočívá v tom, že žák svou vůli odevzdá mistru. A ten mistr zachází s jeho vůlí. A dovede toho žáka maximálně do úrovně své, ano? Kdežto Ježíš sice se chápe toho žáka stejně jako mistr indický, vede jeho vůli, podřizuje vůli Otcově. Ne své Ježíšově, vůli Otcově. Voňo to u nich budí dojem, že to je vůle Ježíšova. Von je s spojen, tak vono ten dojem celkem je bezchybný, ale není to tak úplně správné. On říká: to nechci pro sebe, a to není moje vůle, to je vůle Otcova, ne? To je trošičku rozdílný tady trošičku rozdílný postoj toho mistra a toho Ježíše. Ale on nakonec ten Ježíš končí tam s tím učednictvím svých posluchačů, že je odevzdává Otci. To je princip, který v Indii neexistuje. Tady končí vývoj v Indii a tady začíná působit nová vymoženost avatara Ježíše, že člověka vede nad to lidské vedení. Nad ty možnosti lidského vedení, čímž myslím i možnosti takzvaného člověka spojeného s Bohem. Říkám takzvaného, protože to spojení je relativní, to není absolutní, jak správně říkal Buddha. Ale vostatní, kteří nešli takovou partyzánskou cestou jako Buddha nebo Ramakrišna nebo Šankaračárya a hrstka jiných, ti takhle v Indii do dneška nemyslí. Ty si myslí, že lze něco předat a že to je to maximum, co se může dít. To není pravda. Ježíš Kristus jasně dokázal, že to, co může on předat, je daleko méně než to, co může předat Duch svatý, který neosobně vede. Voni si také myslí Indové, že vedou člověka od Boha ve tvaru k Bohu bez tvaru. Ale syst- tento systém je pouhou fikcí u nich. Není skutečný, není podložený pravdou, nýbrž je tisíciletí pěstovanou fikcí. To je iluze vopravdová. To je jediná iluze, kterou uznávám, kterou voni ale zase neuznávají, vím. Protože se mýlí, jako se mýlil Totapuri. A prosím, obracím se na případ Totapuri, Ramakrišna, aby si to vyříkali s Ramakrišnou, a ne se mnou. Protože s tím nemám nic společného. A nebudu na to odpovídat. Na to odpověděl dávno Ramakrišna, Šankaračarya, Buddha a jiní. A Kristus. Nemám, co bych k tomu dodal. Opravdu ne. To není rozpor. Indie nám představuje zastavení na cestě. A je třeba jít cestou dál. A kdyby tomu tak nebylo, kdybychom splynuli s Bohem, tak by nějaké zastavení bylo možné. Ale jelikož máme jenom příbytek u Boha, tak je možno pořád jít kupředu