Karel Makoň: 82-08 (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
Takže
odpadá
pro
mě
ten
strach
z
věčnosti,
který
jsem
měl
v
předškolním
věku.
A
proč
jsem
se
vodnaučil
věřit.
Říkal
jsem:
babičko,
jenom
ať
se
mi
nestane,
abych
se
dostal
do
nebe.
Kde
bych
splynul
s
Bohem
do
té
míry,
že
bych
se
musel
jenom
dívat
na
tu
krásu,
na
tu
velikost,
na
ty
jeho
svaté
a
nudil
bych
se
strašně.
To
ne,
já
tam
nechci.
Já
tedy
věřit
nebudu
radši.
Na
takový
ty
věci
věřit
nebudu,
protože,
to
je
hrozné.
Nediv
se,
pro
dítě
je
hrozné
nic
nedělat.
Celé-
celá
historie,
jak
křesťanských
světců,
tak
pravých
indických
světců,
já
říkám
pravých
indických
světců,
ne
kteří
zůstali
někde
stát
na
úrovně
extáze,
vede
tam,
kam
já
říkám,
že
má
vést.
Totiž
ne
k
přechodnému
nějakému
požitku,
nýbrž
k
trvale
se
stupňujícímu
stavu.
K
původní
úrovni
vzestupujícímu
stavu,
ale
to
je
možný
jenom
v
tom
příbytku.
Takže
bych
tím
chtěl
tuto
kapitolu
skončit,
jo?
Protože
to
je
nezpověditelné
pro
člověka,
který
se
o
tom
jenom
domýšlí,
a
který
sám
za
Kristem
nejde.
Nejde
za
Kristem
za
jeho
kříž.
Musí
za
jeho
kříž.
Já
jsem
měl
tu
příležitost,
aspoň
na
ten
kříž
se
dostat
v
tom
koncentráku.
I
když
jsem
k
tomu
jenom
přičichl,
prosím
vás.
Přeci
jenom
to
stačilo,
abych
pochopil
tyhlety
věci,
co
je
to
ten
příbytek
u
Boha.
Tam
jsem
zažíval
pět
měsíců,
co
je
to
příbytek
u
Boha.
Jelikož
jsem
měl
příbytek
u
Boha,
těch
pět
měsíců
jsem
měl
příbytek
u
Boha,
to
nebyla
žádná
extaze.
To
byl
příbytek
u
Boha.
Já
jsem
jednal
jako
jiní
lidé.
Tak
jsem
prováděl
činnost
ostatních
lidí,
ale
bezstarostně
a
s
jasným
vědomím
toho,
kdo
to
dělá,
s
jasným
vědomím
činitele.
Kdo
je
jediný
činitel,
kdo
je
jediný
milující,
kdo
je
jediný
existující,
ano?
A
já
myslím,
že
toto
stačí
k
tomu,
aby
člověk
měl
příbytek
u
Boha.
Když
ovšem
se
vymkne,
jako
jsem
se
vymkl
já
z
toho
úkolu,
že
ho
buď
zdánlivě
dodělá,
tak
může
i
z
tohoto
příbytku
spadnout.
Na
tomto
světě,
pokud
člověk
tady
je
v
těle,
může
z
tohoto
příbytku
se
vystěhovat
zase
ven.
Může
být
vodtamtud
vyhozen.
A
tak
vás
upozorňuju
na
jednu
věc,
že
také
úroveň
přebývání,
něco
takového.
Když
se
podíváte
na
to
podobenství
o
marnotratném
synu,
tak
ten
syn,
který
nebyl
marnotratný
a
přebíhal-
přebýval
v
Otcově
domě,
se
právem
durdil
nad
tím,
jak
se
Otec
chová
k
vrátivšímu
se
marnotratnému
synu.
Jak
mu
protěžuje,
jak
odpo-
jak
zapomíná
na
všechno
špatné,
co
ten
syn
marnotratný
prováděl
v
tom
světě,
viďte?
A
že
mu
dává
lepší
postavení,
přednostnější
před
tím
synem,
který
mu
zůstal
věren
a
zůstal
tam
u
toho
Otce.
Přemýšlejte
vo
tom
a
poznáte,
jaký
je
rozdíl
příbytků
u
Otce.
Že
to
není
na
jedno
kopyto,
že
to
není
žádné
splynutí,
že
je
to
láskyplný
poměr,
který
se
stupňuje.
A
že
to
stupňování
toho
láskyplného
poměru
je
právě
možné
tím,
že
člověk
prochází
úrovní
této
hmoty.
Nebo
obecně
řečeno
časoprostorem,
vesmírem.
To
je
najednou
záslužné.
No,
víme
jak.
Když
jsem
řekl,
že
duch
je
podstata
mysli,
tak
jsem
myslel,
že
je
to
ten
základ
mysli,
který
člověk
jako
základ
mysli
ještě
vůbec
může
pochopit.
Je
to,
jak
tomu
říkají
křesťanští
mystikové,
nejvnitřnější
část
duše.
Voni
si
s
tím
neví
rady,
voni
neznají
ten
indický
pojem
bindu.
Ale
přibližujou
se
k
tomu
tímto
způsobem,
že
říkají:
touto
nejvnitřnější
částí
duše
se
můžeme
dostat
až
k
Bohu,
pokud
jí
také
jsme
schopni
ještě
obětovat.
Kam
až
člověk
si
uvědomuje,
že
vůbec
jeho
život
sahá.
A
že
si
ho
vůbec
může
uvědomovat,
když
tohleto
všecko
dá,
odevzdá,
tak
pak
už
nemůže
vopravdu
odevzdat
nic.
A
tak
to
můžeme
volně
považovat
za,
můžeme
mysl
považovat
za
základ
ducha.
Nebo
že
duch
je
základem
mysli
nebo
něco
takového,
jak
jsem
to
řekl,
to
je
jedno,
na
tom
nezáleží.
Ale
je
to
relativní
záležitost,
protože
u
každého
záleží
na
úrovni,
na
které
se-
na
kterou
se
až
dostal.
A
von
by
každý
člověk
na
své
úrovni
přísahal,
že
je
to
to
poslední
a
nejvyšší.
A
to
je
jeho
nejvyšší
chyba,
totiž
za
tím
jsou-
je
nekonečný
postup
kupředu.
Vás
by
to
třebas
netěšilo,
ale
mě
velice
těší,
že
já
nikdy
se
svým
vývojem
nebudu
hotov.
Protože
na
úrovni,
na
které
se
člověk
ocitne,
už
by
nemohl
být
bez
této
progrese
vůbec
živ.
Ježíš
Kristus
by
byl
nemohl
žít
bez
spojení
s
Otcem,
tak
to
myslím.
Protože
by
to
nemělo
smyslu.
A
pro
někoho,
kdo
toto
nezažil,
má
smysl
ten
život,
ve
kterém
není
špetka
nebo
jenom
malá
zmínka
o
tom,
spe-
špetka
toho
spojení
nebo
malinká
jenom,
malinký
takový
závan
toho
spojení.
Tam
ještě
se
člověk
bez
toho
obejde,
ale
tam,
kde
ten
duch
vane
tak
moc,
jako
u
Ježíše
Krista,
tam
už
je
rád,
že
vane.
A
ta
jeho
individualita
je
svědkem
toho,
že
vane
správným
směrem,
žádoucím
směrem.
A
může
se
jako
domnívat,
může
tu
hypotézu
přijmout
za
správnou,
že
asi
to
nikdy
neustane.
Jestliže
snad
by
byla
ještě
nějaká
další
mez,
po
seslání
Ducha
svatého,
po
vzkříšení,
po
nanebevzetí,
prosím,
já
se
vzdávám.
Ale
já
si
myslím,
že
už
potom,
jak
se
člověk
vy-
vymaní
z
času
a
prostoru,
nebude
třeba
se
vracet
k
ničemu,
nýbrž
bude
moci
přímo
jít
k
ničemu
přirozenosti
Boží.
Protože
bude
mít
příbytek
a
to
už
bude
mu
zárukou,
že
nebude
muset
zase
přes
to
"nic".
Já
jsem
si
ukazoval
na
tom
vobrázku,
že
tou
cestou
"nic"
se
musí
jít,
ale
pak
už
je
svým
způsobem
ničím.
Ta
individualita
není
ničím
v
tom
nelidském
způsobu,
to
vidíme
na
tom
Buddhovi.
Jakmile
se
stal
nic,
jak
on
o
sobě
tvrdí,
tak
šel
kázat
lidem.
Dokud
byl
něčím,
tak
myslel
jenom
na
sebe.
To
je
to
"nic",
to
Ježíšovo
"nic".
Cokoli
dělám
pro
sebe,
vždycky
dělám
pro
sebe,
nevěřte
mi.
To
je
to
pravé
"nic".
Protože
člověk
se
nemá
stát
Bohem,
tak
je
třeba,
aby
byl
ustavičně
nedokonalý.
A
z
pozice
své
nedokonalosti
se
mohl
donekonečna
přibližovat
k
dokonalosti
Boží.
Tak
se
jenom
musí
navodit
plynulý
tok.
Napřed
ten
tok
není
plynulý.
Starý
židovský
národ
snažil
se
o
nějakou
stylizaci
života.
Končilo
to,
přešlo
to
přes
nulu,
narození
Ježíše
Krista
a
šlo
to
zase
až
do
Jordánu
a
tak
to
šlo
dál,
ne?
Už
to...
to
šlo
individuálně
u
Ježíše,
ale
byly
tam
pořád
konce
a
začátky.
Byly
tam
zase
přechody
přes
"nic".
Kdežto
Ježíš
Kristus
jasně
řekl:
jakmile
potom
budete
mít
k
dispozici
Ducha
svatého,
nebude
už
těchto
přechodů
přes
"nic".
On
to
řekl
jiným
způsobem
a
já
to
zkracuju.
Ty
věci
by
se
daly
citovat
přímo
z
Ježíše
tak,
jak
von
to
řekl:
už
nebudete
mít
potřebu
lidského
života.
A
jestli
jí
budete
mít
potřebu,
tak
jenom
proto,
abyste
jiným
sloužili.
Já
si
vás
tady
ještě
ponechávám
jenom
na
tak
dlouho,
abyste
to
mohli
jiným
zvěstovat.
Ale
pak
až
si
já
vás
vezmu
k
sobě,
tak
už
nebude
v
tom
žádných
mezer.
Nebude
v
tom
žádných
přechodů,
nebude
v
tom
žádných
vzdávání
se
všeho
a
žádného
znovunabývání.
Protože
úroveň
vaší
nevědomosti
už
bude
tak
malá,
že
už
nebude
moc
rušit
tento
plynulý
tok,
asi
v
tom
smyslu.
Takže
příbytek
u
Boha
znamená,
trvalý
příbytek
u
Boha,
že
to
už
nemůže
být
zrušeno
lidskou
nevědomostí.
Ta
už
není,
ta
už
je
tak
nepatrná,
že
už
nemůže
tohleto
zrušit,
ano?
Ta
je
tady
jenom
proto,
aby
byl
zachován
svědek.
Aby
člověk
mohl
být
svědkem.
Aby
zůstal
tedy
individualitou,
aby
z
toho
něco
měl
ten
člověk.
Když
už
není
Bohem,
tak
aby
z
toho
aspoň
něco
měl.
Toto
právo
mu
je
zachováno
na
věky.
A
nechci
se
mnoho
věcí
zas
až
tak
dohadovat.
Ale
jelikož
člověk
také
od
Boha
pochází
a
k
Bohu
jde,
jako
Ježíš
Kristus,
ale
jako
člověk
od
Boha
pochází,
a
ne
jako
Kristus,
jako
Syn
Boží.
Tak
musíme
říct
že,
jak
říká
svatý
Pavel:
od
věků
je
pro
člověka,
od
začátku
a
před
začátkem
věků,
pardon,
je
pro
člověka
připraveno
to,
co
ani
oko
lidské
nevidělo
ani
a
tak
dále,
neslyšelo.
No,
nesmírná
velikost.
Čili
když
člověk
se
poprvně
ocitne
v
náruči
Boží,
tak
říká:
aha,
to
je
to,
kde
jsem
byl
a
odkud
jsem
vypadl.
A
ne
kam
poprvně
vstupuju,
nikdy
ne.
Kdo
tam
poprvně
vstupuje,
tak
se
jenom
mýlí,
že
tam
vstupuje.
Nevstoupil,
vstoupil
do
svých
představ
o
Bohu.
Ale
ne
do
Boha.
Kdo
vstoupil
do
Boha,
do...
do
příbytku
u
Boha,
který
tam
má
od
věků,
tak
ten
ví,
že
tam
příbytek
má.
To
je
věčná
záležitost.
Jako,
dejme
tomu,
ten
marnotratný
syn,
když
se
vrátil,
tak
tam
měl
připravené
místo,
které
předtím
opustil.
To
ten,
který
tam
zůstal,
nemohl
pochopit,
že
to
místo
tam
zůstává,
že
tam
je.
Takovéto
jemnůstky
samosebou
Indům
vynechávají.
Voni
to
dobře
vědí.
Ti,
kteří
jsou
dneska
živi
a
se
kterými
se
setkám,
to
všichni
vědí
todleto
a
souhlasí
s
tím,
co
já
vám
tady
říkám.
Lys-
mysl
lidská
je
do
té
doby
těkavá,
a
nemá
pokoje,
dokud
nespočine
v
Bohu,
říká
svatý
Augustin.
A
jak
může
spočinout
tedy
v
Bohu?
Pochopitelně
mus-
a
člověk
má
tu
vůli,
že
si
to
může
vnutit.
Člověk
si
může
udělat
rozhodnutí,
jít
k
Bohu
a
zasvětit
svůj
život
Bohu.
Být
služebníkem
na
poli
a
v
domě
a
tak
dále,
to
jsme
tady
rozebírali
už
dávno.
To
znamená
komplexně
svůj
život
obětovat
Bohu.
A
jakmile
dosáhne
této
úrovně,
že
svůj
život
obětuje,
no
tak
dříve
nebo
později
jeho
mysl
se
ustálí.
Protože
mocně
z
druhé
strany
mu
bude
Bůh
v
té
ustálenosti
pomáhat.
Svými
lidskými
silami
neustálíme
mysl,
to
není
možné.
To
není,
to...
to
tedy
vlastně
přeceňujeme
člověka.
Když
se
někdo
snaží
o
soustředění,
tak
se
přeceňuje.
On
se
musí
snažit
o
obětování
sebe
Bohu.
To
musí
být
podstatou
jeho
soustředění.
Jakmile
toto
není
podstatou
jeho
soustředění,
tak
se
marně
snaží
o
soustředění.
On
dělá
dvě
věci.
On
chce
jít
za
Bohem
a
na
druhé
straně
se
soustřeďovat.
Jakživo
mě
nenapadlo
se
soustřeďovat.
A
soustřeďoval
jsem
se.
Protože
mě
napadlo,
vlivem
Boží
milosti,
pochopitelně,
že
jsem
se
stal
ničím,
tam
někde
v
sedmnácti
letech.
Že
jsem
měl
od
Boha
k
dispozici
moc,
která
rázem
smazala
všechny
pohyby
těch
vln
mysli
na
tom
povrchu
toho
oceánu.
Nemusel
jsem
se
o
to
vůbec
snažit,
pokud
jsem
se
obětoval
Bohu.
Pokud
jsem
to
bral
jako
soustředění,
mocně
jsem
musel
bojovat.
A
mohl
bych
vám
to
dneska
předvést,
že
bych
znovu
musel
bojovat.
Já
kdybych
se
teďka
chtěl
soustředit
na
Boha,
tak
by
sem
musel-
tak
bych
musel
bojovat
tvrdě.
Ale
co
myslíte,
když
mně
kladete
otázku,
že
já
se
musím
soustřeďovat
na
Boha?
Že
budu
se
snažit
soustřeďovat
se
na
Boha?
Ne.
Jestliže
od
Boha
beru
tento
život
a
taky
váš,
vaší
řeč,
tak
jsem
v
něm.
A
tak
nemám
těžkosti
v
tom
soustředění,
rozumíte
mi?
Já
patrně,
podívej
se,
podívejte
se,
já
jsem
to
líčil
velice
jako
schematicky
všecko.
Ne
že
mně
to
takhle
všechno
šlo.
Samo
sebou
schema
je
správné.
Vono
by
to
tak
mělo
vypadat.
Ale
proč
to
tak
nevypadá?
Protože
se
nelze
zastavit
na
žádném
stupni
vývoje.
Jestliže
třebas
mě
Pán
Bůh
nadal
určitou
milostí
pro
nějaké
"nic",
které
jsem
dosáhl
v
sedmnácti
letech,
nějaké-
nějakou
úrovní
milosti
mě
nadal
k
tomu,
abych
udělal
nějaké
kroky
jeho
mocí
kupředu,
tak
samo
sebou
já
jsem
tuto
milost
dočerpal
za
čas.
A
ono
se
na
mně
chtělo,
abych
k
tomu
přidal
nové
"nic",
daleko,
řek
bych,
na
podkladě
poznání
daleko
dokonalejšího,
daleko
prázdnější.
Víte,
já
bych
apeloval
tady
na
fyzikáře
a
řekl
bych,
víte,
že
my
dovedeme
uká-
udělat
vakuum,
že
ano?
To
znamená,
kde
není
vůbec
žádný
vzduch.
Ale
že
se
nám
nepodařilo
absolutní
vakuum
provést.
To
je
dycky,
něco
tam
ještě
zbyde.
A
tak
je
to
na
každém
tom
stupni
toho
lidského
vývoje.
Něco
tam
ještě
zbyde.
A
to
je
to,
co
já
tady
si
velice
cením,
a
to,
co
musí
být
navěky
zachováno.
Aby
člověk
zůstal
svědkem
toho
Boha,
aby
měl
příbytek
u
něho.
Takže
v
tom
není
žádná
chyba.
Ale
chce
se
vode
mě,
abych
i
od
toho
uměl
ustoupit.
Abych
dovedl
použít
i
toho
mála,
co
mám,
k
novému
nástupu.
Ale
co
je
to,
to
málo,
co
mám?
To
je
hrozně
málo
lidského
a
moc
už
Božského.
To
jsme
nejlépe
viděli
u
Ježíše
Krista
zase.
Von
musel
odevzdat
tu
obrovskou
moc,
kterou
měl
vod
Otce,
na
kříži
ji
musel
celou
odevzdat.
To
bylo
daleko
těžší,
než
co
odevzdáváme
my,
kdy
třebas
já
odevzdal
v
sedmnácti
letech
anebo
později.
To
je
daleko
těžší,
protože
to
je,
toho
je
moc
a
je
to
velice
cenné,
ne?
Co
je
to
proti
lidskému
životu
to,
co
Ježíš
nám
ukázal
svým
životem.
To
je
daleko
více.
A
on
i
toho
se
musel
vzdát.
Von
tady
ukazuje
na
princip,
že
vzdání
musí
být
stále
vyššího
charakteru,
stále
dokonalejší.
A
že
je
závislé
na
míře
poznání.
Do
jaké
míry
poznávám,
do
takové
míry
se
musím
vzdávat.
Nesmí
tam
být
žádné
reziduum,
žádný
zbytek,
že
si
něco
nechám
pro
sebe
z
toho,
co
poznávám.
A
toto
by
mohlo
sloužit
mně
a
tamto
by
mohlo
sloužit
Pánu
Bohu.
Ne.
Všechno
musí
sloužit
Bohu,
ano?
Čili,
zase
se
to
nedovím
úplně,
zase
tam
budou
nějaké
mezery,
ale
musím
mít
klidné
svědomí,
že
všechno
jsem
dal.
To
je
ve
všech
podobenstvích
Ježíšových
ukazováno.
Já
jsem
to
ukazoval
i
na
přirovnání
o
hřivnách,
že
nic
z
toho,
co
ten
člověk
nabude
a
má
jenom
k
hospodaření,
si
nesmí
nechat
pro
sebe.
Nesmí
z
toho
malý-
malinko
uštípnout.
Jenom
tak
je
schopen
jít
dál
kupředu,
ano?
Čili,
když
se
to
řekne
tak
souhrnně,
tak
by
se
mohlo
říct,
že
lidská
cesta
zůstává
lidskou
až
do
konce.
A
že
i
ta
nadlidská
část
má
určitý
lidský
charakter,
protože
je
to
od
věků
připravený
příbytek,
a
není
to
Bůh.
Víte,
Pán
Bůh
nepotřebuje
žádného
pomocníka
k
tomu
svému
dílu.
On,
v
jeho
vůli
je
obsažena
ale
také
radost
ze
stvoření.
A
my
jsme
mu
pomocníci
v
této
radosti,
nic
víc.
A
to
stačí
na
věky.
víčka
do
tého
před
Milost
je
určité
pojmenování
zákonitosti.
Milost
je
druh
zákonitosti.
Jako
můžeme
říct
třebas:
úměra
přímá,
úměra
nepřímá
je
zvláštní
druh
závislosti.
A
tady
můžeme
říct:
milost
je
zvláštní
druh
zákonitosti.
Čili
každá
milost
je
zákonitá.
Není
žádné
milosti,
která
by
nebyla
zákonitá.
Ale
je
to
zákonitost,
která
oproti
ostatním
zákonitostem
má
jednu
osobitou
vlastnost.
Že
totiž
prolíná
na
různých
stupních
zákonitosti
různým
způsobem.
Milost
se
nemůže
projevit
v
zákonitosti
tohoto
světa,
pokud
žiju
jako
zvíře
přírodně,
tak
volně,
tak
svobodně,
ba
téměř
vůbec
ne.
Jak
se
nám
potom
jeví
ta
zákonitost
vyšší,
jako
třebas
na
úrovni,
kde
už
stylizuju
život,
tam
se
milost
projevuje
daleko
výrazněji.
Je
to
jedna
a
tatáž
milost,
která
se
projevuje
i
na
tom
zvířecím
životě.
Ale
má
možnost
více
se
uplatnit.
Tak
se
nám
jeví
jako
něco
nového,
jako
něco
vyššího,
jako
něco,
co
tu
dřív
nebylo.
A
vona
tu...
vona
tu
byla,
jenomže
se
neměla
možnost
uplatnit.
A
čím
vyšší
zákonitost,
úroveň,
tím
ta
milost
se
do
toho
více
vtěluje.
Více
se
jí
tam
vejde,
jak
kvantitativně
tak
kvalitativně.
To
znamená
i
jakostně
i
povahou
je
to
nová
jako
věc.
Zdá
se
nám
to
být
úplně
nová
věc.
Ježíš
Kristus
dokonce
říká:
až
já
vodejdu,
tak
vám
pošlu
toho
Ducha
svatého,
který
vám
všechno
vysvětlí.
To
vypadá
jako
nová
milost,
kterou-
které
předtím
nebyli
schopni.
A
je
to
zákonité
v
tom
smyslu,
že
teprve
až
projdou
těmi
zákonitostmi
předešlými,
to
znamená
stylizace
života,
učednictví,
ne?
Napřed
ještě
ten-
to
mládí,
učednictví,
potom
kříž
a
to
čekání,
tak
ty
mezery
mezi
tím.
Tak
to
všechno
je
třeba,
aby...
aby
tím
prošli,
aby
se
mohlo
dostavit
to,
co
se
nazývá
sesláním
Ducha
svatého.
To
znamená
milost,
která
vypadá
jako
úplně
nová,
která
tady
předtím
nebyla.
A
je
to
jenom
úroveň
jedné
a
téže
milosti.
Čili
přes
různé
úrovně
zákonitostí
milost
jako
taková
je
takový
druh
zákonitosti,
která
prolíná
všemi
úrovněmi,
všemi
zákonitostmi,
jenomže
na
každé
úrovni
má
jiná
práva.
A
na
týhleto
se
jinak
uplatňuje,
také
jinak-
jiné
má
vzezření.
Ale
je
to
jedna
a
tatáž
věc.
To,
že
my
žijeme,
třebas,
že
dýcháme,
že
jíme
a
že
si
odpočíváme
a
že
jsme
jakoby
živi,
to
je
jedna
a
tatáž
milost.
Jako
když
na
člověka
sestoupí
Duch
svatý
a
osvítí
ho
veskrze.
Jenomže
úroveň
té
milosti,
míra
na
tom
prvním
stupni
je
jiná
než
na
tom
posledním,
jo?
Že
to
stačí,
je
to
zákonité.
Prodělám-
li
kříž,
smrt
na
kříži,
zmrtvýchvstání
a
nějakou
dobu
čekací,
to
je
ta
přechodná
doba
při-
na
každém
stupni,
tak
pak
jsem
schopen
pojmout
milost
ve
formě
seslání
Ducha
svatého,
ano?
Dříve
ne.
To
je
tatáž
milost,
ze
které
žiju,
když
teďka
s
vámi
tady
mluvím.
Každý
z
nás
žijeme
z
téže
milosti,
ano?
Milost,
když
se,
by
se
potom
definovala
jako
tažení
Boží,
jo,
které
je
zákonité.
Tomu
se
nedá
zabránit.
Tažení
Boží
směrem
k
Němu,
nazpět,
do
Otcova
domu.
Čili
vzpomínka
na
otcovo-
Otcův
dům
je
také
milost,
že
ano?
A
tak
dále.
A
když
takle
to
vezmete,
tak
pak
snadno
pochopíte,
že
ta
milost
je
jedno
a
totéž.
A
že
je
to
zákon.
Jenomže
na
rozdíl
od
zákonitosti
jednotlivých
stupňů,
je
to
zákon,
který
prolíná
všemi
stupni,
jo?
To
je
fakt.
A
proto
to
je
tak
záhadné.
Proto
se
zdá,
jednou
to
působí,
jednou
to
nepůsobí,
je
to
nevypočitatelné.
Není
to
pravda.
My
neznáme,
na
kterém
jsme
stupni.
A
protože
jsme
pokaždé
na
jiném
stupni,
tak
taky
se
v
tom
nevyznáme
vůbec
nikdy,
ne?
Že
padáme
a
stoupáme
a
tak
dále,
tak
proto
se
nám
to
zdá
být
jako
nevyzpytatelné.
Ale
vůbec
nevyzpytatelné
to
není.
Kdybychom
vyzpytovali,
kde
jsme,
tak
víme,
jaká
míra
milosti
a
jaký
druh
milosti
na
nás
čeká
zákonitě
na
tom
stupni.
Tak
tady
je
otázka,
zdali
když
něco
provedu,
co
odpovídá
nějakému
vyššímu
způsobu
myšlení
a
jednání,
například
miluju
bližního
nezainteresovaně.
Jestli...
jestli
mám
právo
pomýšlet
na
milost,
o
které
je
mluveno
například
u
posledního
soudu,
že
jo?
Že
budu
spasen.
No
počkej,
nechej
mě
domluvit.
To
já
řeknu
rovnou
zprostředka.
A
odpovídám
taky
někomu
jinému
přitom,
ano?
A
nemám...
a
nemám.
Takle
se
milost
vystopovat
nedá,
protože
to
není
žádný
kšeft.
Tam
si
nemohu
říct:
já
za
tohleto
mám
právo
na
tamhleto.
Milost
nezapříčiňuje
žádná
práva.
V
tom
smyslu
je
milost
nevyzpytatelná,
protože
milost
je
znakem
uvolněnosti
lidského
nitra.
Jestliže
jsem
prázden
do
určité
míry,
tak
je
tam
místo
pro
milost.
A
ta
prázdnota
má
nejenom
povahu
množstevní,
ale
taky
kvalitativní,
to
znamená,
jestli
jsem
tam
v
určité
kvalitě
prázden,
tak
mám
teprve
potom
právo
na
určitou
kvalitu
milosti.
Ale
nesmím
si
na
to
dělat
právo,
protože
je
to
něco,
co
je
závislo
na
tom,
jestli
já,
do
jaké
míry
odejdu
sám
od
sebe.
Do
jaké
míry
změním
nějakou
třebas
vůli
vlastní.
A
podle
toho,
co
mi
říkáš,
to
zapáchá
vůlí,
za
stav
vůle,
to
znamená,
že
si
to
nepřeju.
Jestli
si
to
nepřeji,
tak
pak
ta
milost
má
úplný
průchod.
Ovšem
nepřeji,
to
ne
v
tom
smyslu,
nechte
si
to
nebo
tak
ani
záporně
ani
kladně.
Nýbrž
já
od
toho
odstoupím
jako
ve
zlatém
klíči,
asi
takto.
Jak
je
to
v
nejširším
slova
smyslu
se
zlem?
To
je
relativní
záležitost.
Dokud
nemáme
jiné
světlo
než
rozum,
pak
rozum
není
Herodesem,
který
chce
převládnout,
který
chce
zabít
Ježíše.
Nýbrž
je
to
prostě
vládce.
Jakmile
ale
získáme
jiné
světlo,
to
znamená
svatého
Josefa,
osvícený
rozum,
malého
Ježíška,
Pannu
Marii,
která
zrodila
a
tak
dále,
tak
pak
ten
Herodes
je
odkázán
na
vedlejší
kolej.
A
rozum
jako
takový
může,
sice
je
mu
dovoleno
ještě
vraždit
někde
mláďátka,
nevinné
součásti
lidského
"já",
ale
nemůže
a
není
mu
dáno
právo
a
nemůže
zavraždit
samotného
Ježíše.
To
Božské
Já,
které
v
člověku
je,
ano?
Které
se
tam
zrodilo
v
té
stáji.
Tak
tady
je
trošku
jiné
zacházení
se
zlem
než
u
toho
Herodesa
už-
u
samého
Herodesa.
Tady
už
jsou
nějaká
mláďátka,
nějaké
pokusy
o
znovuzrození,
které
krachují.
A
nesmíme
si
z
toho
dělat
hlavu,
že
třebas
padesátkrát
zkrachujeme
s
tím
zrozením
v
Betlémě.
My
musíme
jedenapadesátkrát
znovu
nasadit
a
pomocí
čeho,
pomocí
osvíceného
rozumu,
pomocí
osvícené
duše
se
dostaneme
z
té
bryndy
za
dosah,
mocenský
dosah
toho
rozumu.
Čili
my
musíme
v
první
řadě,
chceme-li
zlo
správně
v
sobě
ovládnout,
musíme
správně
stanovit
rozsah
privilegií
a
pravomoci
rozumu,
ano?
A
to
je
dáno
mírou
osvícenosti
toho
člověka
a
jeho
zrozením
v
Betlémě,
ano?
Zrozením
Ježíše
v
Betlémě.
Do
jaké
míry
je
to
vědomé,
to
zrození,
tak
do
takové
míry
máme
povinnost
toho
Ježíška
hlídat
a
tak
dále,
jak
je
tam
všechno
řečeno.
Když
potom
se
dostaneme
do
Jordánu,
to
znamená,
když
se
dovíme
ze
zkušenosti,
že
jsme
syny
Božími
nebo
dcerami,
tak
pak
už
musíme
se
vypořádat
se
svým
"já".
Pak
ho
musíme
vybídnout
to...
to,
co
v
nás
nebylo
zlem
to,
co
v
nás
bylo
dobrem.
To
co
nás
do
té
doby
mělo
k
tomu,
abychom
rozvinuli
svůj
život,
to
musíme
podrobit.
Předtím,
kdybychom
to
byli
předtím
podrobili,
kdybychom
to
byli,
kdybychom
mu
řekli:
apage
satanas,
odejdi
satane,
to
už
by
nebylo
správné.
Jenom
satan
má
právo
odejít,
ale
"já",
které
se
v
nás
rozvíjí,
nemá
právo
odejít.
To
nám
musí
pomáhat.
Takže
do
té
doby,
když
se
učil
poslouchat
rodiče,
poslouchat
prostředí,
učit
se
řemeslníkem
a
tak
dále.
To
bylo
totéž
"já",
které
potom
jako
satan
vystupovalo
na
poušti,
ale
předtím
dobře
sloužilo.
Ale
po
křtu
v
Jordánu
už
neslouží.
Stává
se
satanem,
musí
být
ovšem
vyvoláno
uměle,
duch
ho
pudil
na
poušť
a
takhle
to
všechno.
To
byste
si
museli
znovu
prověřit
v
bibli.
Tam
je
to
detailně
popsáno,
to
já
tady
nebudu
říkat.
A
tam
se
ten
satan,
začíná
být
tedy
satanem,
a
stává
se
ale
služebníkem.
Proměňuje
se
v
Jidáše
fakticky,
to
znamená,
von
se
stává
něčím
extravertním.
Něčím,
co
je
mimo
podstatu
toho
Ježíše.
Už
se
s
tím
člověk
neztotožňuje,
už
to
nepotřebuje
k
přímému
vývoji
na
této
zemi.
Nýbrž
k
duchovnímu
vývoji
ještě
to
potřebuje.
Aby
si
to
vzal
za
úroveň
té
zákonitosti,
ve
které
člověk
žije.
Ve
které
žil
i
Ježíš
Kristus,
když
byl
učitelem
a
když
byl
spojen
s
vůlí
Otcovou
a
když
ji
taky
plnil.
To
není
nejvyšší
úroveň.
Na
tu
úroveň
se
může
člověk
dostat
jenom
pomocí
zla.
A
kdyby
toho
nebylo
bývalo,
tak
se
na
tu
úroveň
nedostal.
Proto
on
udělal
všecko
možné,
aby
si
Jidáše
u
sebe
zachoval
až
do
posledního
momentu,
aby
ho
předčasně
nevodmrštil,
neznechutil.
Aby
mu
nakonec
dal
i
moc
k
tomu,
aby
provedl
to,
co
chce
provést.
Dal
mu
to
sousto,
co
chceš
udělat,
udělej
rychle,
že?
To
tam
všechno
je.
Náhodou
už
tu
bibli
ovládáte.
No
a
teprve
tam,
když
na
kříži
svého
ducha
odevzdává
Bohu,
teprve
tam
končí
funkce
zla.
A
to
znamená,
tam
symbolicky
vysvětleno,
Jidáš
se
vraždí,
sám
sebe
zavraždil.
Není
tam
nikde
řečeno,
že
by
byly
se
zrodili
po
Ježíši,
to
jestli
jste
to
tam
vyčetl,
tak
jste
machr.
To
byla
mláďátka,
která
v
té
době
žila
v
tom
Betlémě,
protože
se
narodila
dříve.
No
a
do
jednoho
roku,
to
znamená,
všechny,
to
byla
všechna
mláďátka
do
jednoho
roku,
která
měla
být
vyvražděna.
No
ono
některému
už-
mohlo
už
být
tři
čtvrtě
roku,
takže
je
pravděpodobné,
že
byly
většinou
starší
než
Ježíš,
víte?
Tak
se
dá
soudit,
prosím,
to
nemusíme
takový
soudy
vůbec
dělat.
Ale
zaručeně
to
nebyl
nikdo,
kdo
by
byl
narozen
nějak
později,
ne?
A
takže
Ježíš
byl
napřed
a
potom
voni
ne...
ne...
ne.
To
byli
soukmenovci
a
tak
asi,
jo?
A
tady
jde
o
to,
abyste
pochopili,
že
člověku
se
nepodaří
obyčejně
na
jedenkrát
provést
to
zrození
v
Betlémě.
Není
divu,
protože
jeho
já
vytváří
protiakci,
kterou
se
snaží
zmařit
tohleto
znovuzrození.
No,
ale
já
bych
se
ještě
vrátil
k
tomu
konci.
Tak
ten
Jidáš
se
vraždí
proto,
že
dvojnost
má
určitou-
určitý
dosah
výchovný.
Vono
se
tady
jako
vychovatel
funguje.
To
není
nic
za
trest
člověku.
Jak
jsem
to
vyložil
teďka
v
tom
"O
tři"
a
vy
jste
to
ale
všichni
nečetli.
Já
vám
to
vysvětlím,
protože,
ještě
jednou.
Protože
tam
je
nutné
vědět,
že
do
tohoto
zla,
od
tohoto
druhu
zla,
který
tady
zažíváte,
se
dorůstá.
Protože
když
si
to
tam
přečtete,
tak
já
řeknu
jenom
hesla,
jo?
Že
totiž
vývoj
lidstva
napřed
se
neubíral
v
oblasti,
ne-
neprocházel
oblastí
dvojnosti,
do
té
dvojnosti
člověk
dorůstal.
A
teprve
až
se
dostal
z
ráje
ven,
tak
měl
zvířecí
tělo.
To
znamená,
toto
hmotné
tělo,
které
máme
dnes.
V
ráji
ho
neměl.
Do
toho
pomalinku
dorůstal,
když
se
začal
stydět
teprve.
Před
sebou
se
začli
stydět,
to
znamená,
teprve
se
viděli
jako
těla.
Oni
se
předtím
jako
těla
neviděli,
protože
ho
neměli,
jo?
Tak
toto
je
všechno
cesta
od
Boha
k
člověku
do
nynějšího
stavu.
A
když
se
de
na-
nazpátek,
tak
se
musí
projít
týmiž
stavy,
ale
opačným
způsobem.
Nemusí
se
všechno
doslova
samo
sebou
opakovat.
Něco
tam
musí
být
vynecháno,
protože
to
je
dáno
povahou
věci.
Neboť
něco
bylo
člověku
přidáno
a
proto
všechno
nemusí
znovu
prodělávat
nazpátek.
Ale
většinu
věcí
prodělává
zase
tak,
jak
to
prodělal
směrem
dolů,
tak
zase
směrem
nahoru.
Takže
já
nevím,
jestli
jsem
původně
odpověděl,
jak
na
to.
Ale
jestliže
člověk
nedokáže
svou
slabostí
patřit
Bohu
více
než
svou
ctností
a
přednostmi,
tak
se
nikdy
nemůže
k
tomu
Bohu
dostat,
nýbrž
protože
sedí
na
dvou
židlích.
Jestliže
třebas
někdo
se
cítí
být
tak
slabý,
nemožný,
že
by
se
za
to
třebas
styděl,
tak
ať
se
nestydí,
ať
se
nezneklidňuje.
Nýbrž
ať
klidně
tu
svou
slabost
odevzdá
Bohu.
Ať
tou
slabostí
de.
Já
jsem
teď
slabý
a
jako
takový
k
tobě
jdu,
Bože.
To
je
správný
způsob
jednání
se
zlem.
Tedy
s
tím
dobrem,
to
je
možná
zase
nějaký-
nějaké
nedopatření
vzniklo,
to
bych
doplnil.
Když
se
mluví
o
posledním
soudu,
tak
se
mluví
opravdu
o
posledním
soudu.
Nikoliv
o
soudech
předešlých,
které
nejsou
posledními
soudy.
My
ustavičně,
jakmile
jdeme
přímou
cestou,
jsme
ve
stádiu
soudu.
Ježíš
Kristus
sám
říkal,
že
přišel
soudit
na
ten
svět,
ano?
A
jeho
učedníci
to
vzali
jako
poslední
soud,
ne?
To
sice
neřekl,
ale
voni
to
tak
vzali.
To
nevadí.
Ale
on
přišel
soudit,
protože
jestliže
někomu
vysvětlil,
co
je,
co
má
dělat
a
co
nemá
dělat.
A
on
se
proti
tomu
začal
proviňovat,
tak
vědomě
se
proviňoval.
Tím
ho-
tím
se
stal
jeho
soudcem,
ne?
Takže
dobro
samo
o
sobě
absolutně
sice
neexistuje,
ale
je-
li
nám
oznámeno,
co
je
dobré,
a
my
to
chápeme
jako
dobré,
tak
nás
to
soudí,
když
to
nekonáme,
ano?
S
tím
měl
velikou
práci
svatý
Pavel.
Jak
tuhleti
pohani
k
tomu
přijdou,
zákon
neznají,
nectí
ho,
dělají
si,
co
chtějí
a
nejsou
odsouzeni.
A
my,
protože
známe
zákon,
jsme
tvrdě
souzeni.
Že
kdo
neví,
tam
někde
v
té
duchovní
oblasti,
ten
za
to
nemůže
pykat.
Kdo
ale
ví,
kdo
zná
zákon,
ten
se
může
proti
němu
prohřešovat.
To
je
něco
jiného
než
v
normálním
právním
řádu.
Tam
neznalost
zákona
neomlouvá,
tady
neznalost
zákona
omlouvá.
Ovšem
jenom
částečně,
protože
člověk
trpí.
Když
dělá
něco
protizákonného,
a
nerozumí
tomu,
tak
trpí,
ano?
Takže
to
způsobuje
větší
utrpení
jenom.
Takové
ještě
zdlouhavé
jednání,
prodlužování
cesty
a
tohleto
všecko.
Tak
to
je
asi
o
tom
dobru,
kdybych
to
převedl
nějak,
doufám,
že
už
jsem
to
převedl
na
pravou
míru,
ano?
Křesťané
netrpěli
tolik
jenom
proto,
že
přijali
nějaký
řád
hodnot,
a
pak
ho
neplnili.
Ale
také
proto,
že
ten
zákon,
že
ten
řád
hodnot
prosazovali
důsledně
proti
všem,
kteří
ten
zákon
neuznávali,
ten
řád
hodnot
neuznávali.
Největší
utrpení
prvních
křesťanů
spočívalo
v
tom,
že
byli
mučeni
za
svou
víru,
ne?
Nezapomeň.
A
to
nebylo
protivení
se
zákonu,
nýbrž
to
bylo
sveřepé
plnění
zákona,
tím
se
nejvíc
trpělo.
Takže
já
tím
nechci
říct,
že
když
se
plní
zákon,
že
by
se
tím
přestalo
trpět.
To
neříkám.
Protože
jestliže
ten
člověk,
který
plní
zákon
i
proti
vůli
svému
okolí,
není
na
takové
výši,
na
které
by
byl
nezávislý
na
svém
hmotném
životě,
tak
velice
trpí.
Že
když
se
ale
ocitne
na
výši,
třebas
přechodně
jenom,
na
které
není
závislý
na
své
hmotné
podstatě,
pak
netrpí.
Každá
zákonitost
má
svou
oblast,
která
je,
řek
bych,
neprodyšně
uzavřena
zdí,
ano?
My
jsme
o
té
zdi
už
mluvili,
kdysi
ve
spisu
"Mystická
koncentrace",
ne?
Kde
jsem
poprvně
o
tom,
pokud
vím,
mluvil.
Že
totiž
člověk
nařa-
naza-
naráží
na
zeď,
přes
kterou
se
nemůže
dostat.
A
pak
se
nemůže
vědomě
spojit
s
Bohem.
Je
to
tak?
To
je
zeď
ukutá
ze
zákonitosti.
To
je
mez
zákonitosti.
Abych
to
řekl
tak:
že
je
to
schod,
který
má
svůj
konec.
A
naráží
na
další
schod,
který
má
nějakou
kolmou
stěnu,
přes
kterou
se
nelze
dostat
na
té
úrovni,
na
které
jsem,
asi
tak.
Naráží
se
na
ten
druhý
schod,
který
je
vyšší.
Ale
když
se
jde
dolů,
tak
samo
spadnout
se
může,
z
kolika
se
chce
schodů
dolů.
To
jde
snadno.
Ta
zákonitost
směrem
dolů
není
tak
zlá.
To
už
je,
není
tak
přísná,
není
tak
strohá.
To
už
je
krásně
zaznamenáno
ve
Starém
zákoně
v
Genezi,
že
na
hranici
ráje
stojí
Michael
anděl
s
plamenným
mečem.
To
znamená,
nazpátek
se
nemohlo.
Ale
vodtamtud
se
padalo
vesele,
že
ano?
To
je
vono.
To
znamená,
je
to
zvláštní
druh
kaskády,
bych
tak
řekl,
ty
zákonitosti.
Dolů
směrem
se
padá
dobře
i
dolů
se
dobře
vidí.
A
nahoru
se
ani
nedá
dobře
jít
ani
se
nedá
tam
vidět.
Čili
jiným
způsobem
řečeno
ještě,
odtamtud
nás
oni
vidí.
Oni
například
vědí,
co
my
myslíme,
jak
my
myslíme,
co
děláme
a
tak
dále.
Já
jsem
se,
já
jsem
si
dělal
pokusy
s
manželkou,
na
obrazovce
nevidí
nic
v
televizi,
nevidí
nic.
Vidí
obrazovku,
vidí
televizor,
protože
už
ten
televizor
je
dávno
ohmatán
mýma
lidskýma
očima,
takže
už
v
astrálu
taky
existuje
tím
ohmatáním
mýma
očima.
Ale
ten
obraz
není
astrálního
původu.
To
není
něco
vohmataného
ještě,
to
nevidí,
si
říká:
ať
se
dívám
shora
zdola,
já
na
televizi
nevidím
vůbec
nic.
Takže
jakýkoliv
při-
jakoukoliv
představu
mou
třebas,
ona
ji
nevidí.
Já
si
něco
představím,
tak
vona
to
nevidí.
Jsem
si
myslel,
když
jde
obsahově
se
s
ní
domluvit,
tak
taky
představově
se
s
ní
dá
domluvit.
Ne.
Ta,
když
ta
dcera
třebas
si
na
něco
stěžuje
a
pláče,
tak
vona
to
cítí.
Jasně
to
cítí
a
volá
vo
pomoc:
že
tej
Daně
se
musí
pomoct,
že
ano?
To
je
jasný.
Ale
aby
ji
viděla,
aby...
aby
viděla
třebas
něco,
kdyby
mně
napsala
něco,
to...
to
by
nemohla
přečíst.
No,
ale
já
jsem
říkal,
je
to
oblast
ohraničená
přesně.
A
je
ohraničená
tím,
že
je
to
soustava
zákonitostí,
která
má
určitou
míru
platnosti.
A
když
se
člověk
ocitne
svou
frekvencí
záření
na
určité
úrovni,
tak
to
odpovídá
frekvenci
té
zákonitosti.
A
proto
ta
zákonitost
se
ho
týká
a
von
to
považuje
za
předurčenost.
To
je
ten
druh
předurčenosti,
že
když
já
jsem
zvířem-
zvířetem,
tak
se
chovám
buď
jako
zvíře
a
pak
mně
to
vychází.
Anebo
se
nechovám
jako
zvíře
a
pak
za-
na
to
trpce
doplácím.
Že
nevyhovuju
té
zákonitosti,
do
které
patřím.
A
když
jsem
zase
na
vyšší
úrovni,
a
nechovám
se
jako
takový,
tak
na
to
trp-
trpce
do-
doplácím.
A
když
se
chovám
jako
takový,
tak
se
tam
mám
dobře
na
té
úrovni.
No,
a
teďka
o
těch
hranicích.
Jak
lze
překonat
potom
tu
mez,
která
jde
nahoru?
Že
vždycky
musím
dokázat
nakonec,
abych
to-
ten
svůj
život
na
určité
úrovni
přeměnil
ve
stav.
Kontinuální
trvalý
stav,
který
v
sobě
obsahuje
podstatu
voře-
stvořeného.
To
znamená
Boží
podstatu.
Já
se
musím
dostat
k
podstatě
Boží,
která
je
na
každé
úrovni
stvořeného
obsažena,
v
každé.
Jak
se
dostanu
až
této
podstatě,
která
není
ničím
konkrétním,
která
už
není
konkrétní
zákon-
zákonitostí,
že
už
je
podstatou,
duchem
té
zákonitosti.
Jak
se
dostanu
k
tomu
duchu,
tak
já
přes
tohoto
ducha
se
mohu
dostat
dál.
Čili,
kdo
mně
otevírá:
klepejte
a
bude
vám
otevřeno,
ano?
Kdo
nám
otevírá?
Stav,
který
dosahujeme
a
který
je
v
podstatě
původu
Božího.
Neboť
rovné
s
rovným
se
jenom
stýká,
a
jestliže
je
možno
se
dostat
přes
konkrétní
obsah
do
absolutního
nebo
do
abstraktního
stavu
na
té
úrovni,
tak
ten
mě
potom
vynese
dál.
Já
nevím,
jestli
tomu
je
rozumět?
Ale
je
to
zrovna
tak,
jako
tomu
bylo
třebas
na
podkladě
toho
ráje,
jak
tomu
bylo
před
smrtí
Ježíše
na
kříži.
Že
tam
dokud
on
se
nevzdal
svých
učedníků,
nerezignoval
na
ně,
dokud
se
nevzdal
i
toho
vedení,
které
měl:
"Bože,
pročs
mě
opustil?",
tak
nemohl
přejít
dál
na
vyšší
stupeň,
ačkoliv
byl
vtělený
Bůh.
Do
stavu
se
musel
dostat,
z
činnosti
do
stavu.
Činnost
je
dycky
z
našeho
hlediska
něco
konkrétního.
Z
toho
konkrétního
jednání
k
tomu
abstraktnímu
stavu,
který
je
výplodem,
následkem
toho
konání,
ano?
Vy
si
myslíte,
že
před
Kristem
lidé
neměli
ten
příklad
Ježíšův,
podle
kterého
by
se
řídili,
protože
Ježíš
eště
nežil
a
nemohl
svým
životem
ukázat,
jak
se
má
postupovat
směrem
do
Otcova
domu?
Detailně
to
nemohl
rozpracovat
svým
životem?
Tak
jste
na
velkým
omylu.
Protože
nikdo
méně
tomu
nerozuměl
tomu
životu
Ježíše
Krista
než
křesťani.
Já
si
troufám
říct,
že
do
dneška
tomu
nerozumí.
Ten
určitý
teolog,
se
kterým
jsem
teďka
mluvil,
já
ho
nebudu
nazývat,
mně
říkal:
todleto
my
jsme
nevěděli.
A
já
s
klidným
svědomím
říkám,
že
to
neví
ani
katolíci.
Nejenom
my
evangelíci
ani
katolíci.
Jak
jsme
to
mohli
vůbec
tak
dlouho
s
tím
naboženstvím
vydržet,
když
se
podle
něho
vůbec
neřídíme.
Nemůžeme,
protože
tomu
nerozumíme,
říkal.
Vy
jste
blahoslavení,
protože
vy
se
nemůžete
proviňovat,
když
tomu
nerozumíte,
tak
nemáte
vinu,
ne?
Vy
můžete
jenom
velice
trpět
a
to
se
vám
tedy
daří
výborně.
A
to
moderní
utrpení,
který
na
vás
sesílají
ti,
kteří
jsou
proti
vám,
to
je
jenom
součástí
celkového
tažení
proti
nevědomosti.
Budete
nakonec
nuče-
nuceně
se
něčemu
doučit.
Tak
jediný
nedostatek
snad
před
Kristem
spočíval
v
tom,
že
to
byl
starověký
způsob
zasvěcování
individuálního,
nikoliv
kolektivního,
novinka
na
Ježíši
Kristu,
kterou
voni
neznali,
bylo
kolektivní
vedení.
To
nebylo.
Ale
individuální
vedení
bylo
velice
dokonalé.
A
je
vidět
na
svatým
apoštolu
Pavlovi,
že
když
měl
tu
extazi,
ve
které
vstoupil
do
třetího
nebe,
že
už
byl
velice
vysoko,
takže
dokázal
i
vraždit
ty
křesťany,
že?
To
muselo
být
přeci
už
dobré,
že?
To
už
se
musel
dostat
dost
daleko,
ne?
Protože
to
dělal
s
vášní,
opravdově,
dokud
to
nezabili,
tak
nebyl
spokojen,
ne?
A
tedy
takovou
houževnatost
my
nemáme,
abysme
takhle
šli
za
věcí,
to
z
náboženských
důvodů
Takže
před
Ježíšem
Kristem
to
vedení
bylo
na
téže
úrovni
jako
po
Ježíši
Kristu,
protože
lidé
zase
po
jeho
příchodu
na
svět
upadali
jenom
do
extazí.
A
extazi
považovali
za
vrchol,
zrovna
jako
Indové
ji
považovali
za
vrchol,
ty
běžní
Indové,
ne
ty
vyšší
jako
Ramakrišna
nebo,
ti
ne.
Ti
partyzáni,
ti
šli
dál.
Ale
ti
obyčejní
jogíni
považujou
tohleto
za
vrchol
duchovního
poznání,
a
tím
si
znemožňují
cestu
k
trvalému
spojení
s
Bohem.
Takže
nejsem
toho
názoru,
že
by
bylo,
jak
k
tomu
přijdou,
že...
že
by
bylo
nějakým
neštěstím,
když
tady
nebyl
Ježíš
Kristus,
že
se
nemohlo
tedy
jít.
A
jako
církev
říká,
že
se,
že
museli
počkat
až
se...
až
se
dostane
na
svět
Ježíš
Kristus,
že
musel
čekat
někde
v
nějakým
předpeklí
nebo
nějakým
očistci,
to
né.
Vůbec
ne.
Ale
v
čem
spočívala
tedy
ta
voběť
Ježíše
Krista,
že
mohl
on
spasit
člověka
svou
krví
na
kříži?
Tohleto
pojetí
"krví
na
kříži
spasiti
někoho",
je
pojetí
svatého
Petra
a
svatého
Pavla
a
je
způsobeno
tím,
že
byli
svědkové,
že
to
byli
svědkové
Boží.
Že
to
byli
svědkové
toho,
co
se
s
nimi
stalo.
A
to,
co
se
s
nimi
stalo,
nebylo
obecně
platné.
To
nám
neřekli,
bohužel.
Ne,
že
by
to
chtěli
za-
zatajit,
ale
oni
si
nebyli
vědomi
toho,
že
to
není
obecně
platné.
Voni
z
toho
vyvodili
obecně
platný
zákon.
Oni
generalizovali
něco,
co
nebylo
správné.
Když
například
svatý
Petr
v
okamžiku
nejtěžším
Ježíše
zapřel,
a
přesto
získal
Ducha
svatého
stejně,
jako
ten,
kdo
ho
nezapřel,
jako
svatý
Jan
třeba,
si
říkal:
co
to
tedy
způsobilo,
že
já
jsem
toho
Ducha
svatého
získal
zrovna
jako
ten
Jan,
který
ho
nezapřel?
Jedině
milost
Boží,
která
se
ke
mně
dostala
tím
způsobem,
že
on
za
mě
také
na
kříži
umřel.
Vyvodil
z
té
smrti
na
kříži
něco
obecného,
co
obecné
nebylo.
Je
pravda,
že
u
něho
se
to
projevilo
zrovna
jako
u
těch
dalších
učedníků
Páně,
těch
deseti,
že
ten
Duch
svatý
na
ně
sestoupil.
Ale
na
nikoho
jiného
Duch
svatý
nesestoupil.
To
je
málo,
přátelé.
Z
toho
neměl
vyvodit
generální
takový
názor,
generálně
platný,
všeobecně
platný,
že
smrtí
Ježíšovou
na
kříži
jsme
všichni
vykoupeni.
Nikdo
není
vykoupen
smrtí
na
kříži.
To
vykoupení
si
musí
každý
pomocí
smrti
na
kříži,
která
je
nepostradatelná
pro
nás,
si
musí
každý
vydobýt.
A
jestliže
se
nepřidá
k
té
smrti
Ježíše
na
kříži,
tak
není
spasen.
A
priori
není
nikdo
spasen
smrtí
Ježíše
na
kříži.
Smrt
na
kříži
Ježíše
má
ten
význam,
že
představuje
jednu
z
hlavních
a
posledních
zdí
mezi
úrovněmi
zákonitostí,
kterou
nemůže
člověk
překonat
vlastní
silou.
Nýbrž
jenom
silou,
v
tomto
případě
Ježíše
Krista,
který
umřel
na
kříži.
Vizte
povídání
o
svaté
Terezii,
která
chtěla
vnitřně
umřít,
nešlo
jí
to.
Ježíš
Kristus
musel
znovu
na
kříži
za
ni
umřít.
A
ona
si
to
mohla
potom
vzít
na
sebe
tu
jeho
smrt,
ano?
Tím
se
stala
znovuzrozenou
a
tím
přestala
sama
něco
dělat,
nedělala
nic.
Jejíma
nohama
chodil
Kristus,
jejíma
rukama
pracoval
Kristus,
jak
to
sama
vyjádřila,
viďte?
Ale
takže
to
platí,
že
Ježíš
Kri-
život
Ježíše
Krista
a
potom
nakonec
smrt
na
kříži
a
jeho
krev
nás
spasí.
Ale
chceme-li
a
jsme-
li
schopni
ho
následovat
až
pod
ten
kříž.
Dál
nemůžeme
pochopitelně,
ale
my
musíme
klepat.
My
si
nemůžeme
z
jedné
události
v
Ježíšově
životě
vyvodit
všecko.
To
jsme
hotoví
kacíři
tedy,
protože
jenom
celek
je
platný.
A
ne
jedna
jednotlivost
vytržená
z
celku.
To
samo
o
sobě
nevykládá
správně
o
celku.
To
jenom
zastiňuje,
zatemňuje
celkový
význam.
A
proto
se
křesťani
uchylují
k
tomu,
že
říkají:
to
je
nevyzpytatelné
tajemství.
To
že
jeden
člověk,
třebaže
je
to
vtělený
Bůh,
mohl
spasit
celé
lidstvo
svou
smrtí.
To
není
nic
nevyzpytatelného,
protože
nikdo
není
spasen,
kdo
si
s
tím
Ježíšem
Kristem
nejde
až
pod
ten
kříž.
A
teprve
tam
pozná,
kdo
ho
vede
a
kdo
ho
převádí.
Dřív
o
tom
si
ani
nemusel
být
vědom.
A
ani
na-
na
těch
prvních
krůčcích
jsem
si
nebyl
já
osobně,
tak
vysoko
třebas
já
teďka
nemířím,
ale
to-
s
tím
svým
vnitřním
výkladem.
Ale
chci
vám
říci,
že
třebas
do
těch
sedmnácti
let
jsem
nepotřeboval
vůbec
Boha.
Do
šestadvaceti
let
jsem
nepotřeboval
Ježíše
Krista,
a
přesto
ten
pokrok
ke
spáse
pokračoval.
Není...
není
třeba,
abych
já
byl
býval
věděl,
že
jsem
zažil
v
sedmnácti
letech
narození
Ježíše
v
Betlémě,
to
jsem
vůbec
nemusel
ani
vědět.
Ono
se
to
stalo.
A
tak
se
to
stalo
také
s
mnohými
jinými,
kteří
to
narození
Ježíše
v
Betlémě
nad-
zažili,
ale
nevěděli,
že
to
je.
Ale
podle
následků,
podle
ovoce
poznáte
je,
říká
Ježíš
Kristus.
Podle
ovoce,
jaké
to
neslo,
je
poznat,
že
to
bylo
to
zrození.
Jestliže
jsem
se
třebas
tam,
jestli
se
tam
narodil
Ježíš
Kristus
v
Betlémě
v
těch
sedmnácti
letech
u
mě,
tak
já
jsem
potom
musel
být
v
tom,
co
je
mého
Otce.
Ono
to
jinak
ani
nešlo.
Když
mě
maminka
nutila
k
tomu,
abych
třeba
začal
znovu
zase
studovat,
jsem
začal
propadat,
abych
jedl,
abych
pil,
abych
žil
jako
ostatní
lidi,
tak
jsem
jí
říkal:
ale
musím
být
v
tom,
co
je
mého
Otce.
Já
nemohu
s
vámi
jíst,
pít,
milovat
se
nebo
já
co
všechno,
anebo
studovat
nebo
světsky
žít,
to
mně
nejde.
Já
mám
jednu
jedinou
povinnost.
Protože
to
je
všechno
pravda,
ale
je
to
nesmyslné,
protože
i
Ježíš
Kristus
žil
a
jedl,
ne?
A
jednal
normálně
a
byl
řemeslníkem,
vzdělal
se.
Tak
mě
prostě,
protože
jsem
nebyl
schopný
toto
pochopit,
mě
donutila
se
naučit
řemeslu,
jíst,
pít,
zachovat
se
na
životě,
ne?
Vděčím
všechno
své
matce,
jak
jsem
vám
kolikrát
říkal.
Prosím
vás,
to
je
nemilosrdnost
ze
strany
té
zákonitosti,
že
jak
se
na
ni
dostanete,
tak
vona
vás
celýho
pohltí.
Kořistí
z
vás,
ona
vás
chce
celého
pro
sebe.
Pro
ten
zákon,
pro
plnění
toho
zákona,
do
kterého
jste
vrostli.
A
ostatní
všechno
vynecháváte,
jako
by
pod
vámi
nic
nebylo.
Nad
vámi
nevíte,
co
je
a
pod
vámi
nic
není.
To
pro
vás
nemá
vůbec
žádný
význam.
To
je
důkaz,
že
jste
překonali
určitý
stupeň.
Ale
pak
je
třeba,
aby
lidská
společnost
za
takového
člověka
se
postavila.
A
donutila
ho,
aby
plnil
to,
co
je
třeba
jako
podklad
pro
živý
organismus
lidský,
aby
byl
zachován
člověk
ve
své
tělesnosti.
Aby
mohl
pokračovat
na
té
úrovni,
na
které
je.
Protože
tělesnost
je
zapotřebí,
jak
vám
známo,
až
do
vzkříšení
z
mrtvých.
To
je
dost
vysoko.
Že
by
se
jí
člověk
předčasně
vzdal,
tak
zruší
celou
cestu.
Ježíš
Kristus
říkal,
že
ty
své
učedníky
potřebuje,
že
sám
by
toho
tolik
neudělal,
jako
voni
toho
udělají.
To
křesťanství
je-
jenom
ukázkou.
Na
kříži
nemohlo
existovat.
Tady
musí
být
učedníci,
kteří
to
potom
publikovali,
bych
tak
řekl,
roznesli
do
světa.
A
tohleto
si
uvědomte,
že
bez
lidského
prvku
by
neexistovala
ani
víra
v
Boha
ani
nějaké
křesťanství
ani
jiné
náboženství.
Ani
bychom
nevěděli
vůbec
nic,
že
existuje
něco
takového,
že
se
to
takhle
má
dělat.
Všechno
je
záležitostí
lidského
prvku.
To
si
musíme
velice
vážit,
ano?
Řekl
jsem,
že
určitá
úroveň
nebo
vyvrcholení
v
té
úrovni
je,
existuje
tehdy
nebo
dosahuje
se
tehdy,
když
člověk
se
dostane
z
vědomého
konání,
něco
na
té...
na
té
úrovni,
do
samovolného
konání.
Jako
bych
to
už
nedělal,
jde
mi
to
samo,
přestane-
přestanu
něco
dělat,
začne
mi
to
přecházet
do
stavu,
jo?
Asi
jako
když
někdo
štrikuje,
a
ani
neví,
že
štrikuje,
že?
Takhle
melou
ruce,
že?
a
A
ta
dotyčná
třebas
klepaří,
že
ano,
ne?
Promiňte
mně
dámy.
A
to
je
stav
štrikování.
A
vona
z
toho
vyjde
punčocha,
konkrétní
punčocha
ze
stavu.
A
daleko
dokonalejší,
než
kdyby
na
to
musela
myslet.
Já
například
vím
tady
na
jednom
os-
člověku,
jakým
způsobem,
já
jsem
se
na
ní
díval
detailně,
ona
stříhá.
To
už
není
přemýšlení
vo
tom,
jak
to
má
stříhat,
to
už
je
zkušenost,
která
samovolně
probíhá,
jo?
A
kdyby
měla
znovu
o
tom
přemýšlet,
to
by
bylo
veliké
zatížení,
námaha,
únava
a
já
nevím,
co
všechno.
Ona
tímto
způsobem
dokáže
daleko
delší
dobu
stříhat
bez
únavy,
protože
přešla
z
tohoto
oboru
do
stavu
stříhání.
A
tak
je
to
s
každým
z
nás.
Že
já
proto
například
jsem
tak
dlouho
ve
školství,
abych
samovolně
vyučoval.
Abych
už
ne,
abych
už
nic
přitom
nedělal,
rozumíte
mi?
A
protože
už
mi
to
začíná
jít
pomalu,
tak
už
musím
odtamtud
odejít,
protože
když
člověk
se
dostane
do
stavu
samovolnosti,
tak
už
je
načase,
aby
šel
na
další
stupeň,
ano?
Protože
to
už
se
dostane
do
vrcholu,
ze
kterého
se
dá
přejít
nahoru.
To
je
asi
tak
jako
to
říkal
Ramakrišna,
že
když
se
naplňuje
nádoba
vodou
tekoucí
shora,
a
to
je
ta
milost,
kterou
člověk
užívá
k
naplnění
té
nádoby,
tak
to
napřed
zurčí,
že?
Je
to
slyšet.
Čím
víc
se
nádoba
naplňuje,
tím
méně
je
vody,
je
to
samovolně,
jako
by
nic
nepřitékalo.
A
tak
je
to
s
člověkem.
Jakmile
se
dostane
do
takového
stádia
vývoje,
že
na
tom
stupni
mu
to
jde
samo,
tak
je
načase,
aby
se
obrátil
na
podpatku
a
šel
dál.
To
musí
volně
provést.
To
musí
do
toho
vložit
svoji
vůli,
to
nejde
samo.
Takže
Ježíš
Kristus
si
musel
uvědomit
ve
třiceti
letech,
že
už
mu
to
na
té
úrovni
jde
samo,
že
už
nemůže
být
dokonalejším
řemeslníkem,
že
už
nemůže
lépe
poslouchat
matku,
že?
Pěstouna
a
své
okolí,
že
už
nemůže
na
tom-
této
úrovni
nic
získat.
A
proto
se
otočil
a
šel
do
Jordánu.
Tak
dokonale,
že
všechny
nechal
stranou.
A
nebyla
už
pro
něho
matka,
nebyli
už
pro
něho
bratři,
ne?
A
byl
jenom
Otec,
ke
kterému
šel.
Je
to
tak?
A
na
tom
nejvyšším
stupni
samo
sebou
to
tam
dneska
vypadá
tak,
že
on
zanechá
všechny
učedníky
a
jde
si
na
kříž
klidně,
a
klidně
sice
ne,
ale
dočerpá
všechny
lidské
síly.
Napřed
dočerpá
síly
lidských
schopností
v
Getsemanské
zahradě,
že
oni
tam
usnou,
ne?
A
usnou,
ne?
A
potom
dočerpá
své
fyzické
síly,
že
to
nemůže
ten
kříž
donést
na
kř-
nahoru
na
Golgotu
a
tak
dále...
a
tak
dále.
A
nakonec
dočerpá
i
to
spojení
s
Otcem,
že?
Říká:
"Bože,
proč´s
mě
opustil?"
Všechno
dočerpá,
a
tím
se
dostane
do
stavu
absolutního
klidu.
A
z
toho
se
dá
potom
jít
zase
dál.
Jinak
ne.
Je
vám
z
toho
jasno,
že
mluvím
o
"nic",
na
každém
rozdělu
mezi
stupni.
Jenže
to
nic
má
obsah
dycky
nový.
To
"nic"
není
ničím
v
našem
slova
smyslu,
nýbrž
je
ničím
na
úrovni
poznání
toho
člověka.
Von
se
poznává
jako
"nic"...
von
se
poznává
jako
"nic",
není
ničím.
Ale
důležité
je,
že
se
poznává
jako
"nic".
Já
se
v
sedmnácti
letech
poznával
jako
"nic".
Ne
jako
ubohý
člověk
nebo
nedokonalý
člověk,
nýbrž
jako
"nic".
Já
jsem
nic
neprovedl,
nic
nebylo
dobře,
všechno
bylo
špatně.
Já
jsem
byl
úplně
ničím.
A
tak
je
to
na
každém
stupni
vyšším.
A
jedině
potom
může
přijít
milost,
která
způsobí
ten
převod
nebo
dokončí
ten
převod.
"Nic"
na
každém
stupni
je
něco
jiného.
Protože
je
závislé
na
sebepoznání
člověka.
Důležité
přitom
je
jenom
to,
aby
se
člověk
poznával
jako
"nic".
Ne
jako
člověk
slabý,
neschopný,
to
je
málo.
Když
mně
v
Plzni
nějací
moji
přátelé
řekli:
"se
cítím
být
takovým
malým,
neschopným",
já
jsem
říkal:
to
je
chtěná
pokora
a
ta
nevede
vůbec
nikam.
Toto
kdybych
měl
právo,
tak
bych
vám
zakázal
jako
jednu
z
největších
překážek
na
cestě.
Být
takhle
chtěně
pokorný.
On
chce
být
pokorný,
on
chce
být
ničím,
on
chce
být
malým,
to
ne.
On
se
musí
malým
cítit
v
tom
smyslu,
že
je
ničím,
právě
cítit,
pardon,
ničím
cítit
v
tom
smyslu,
že
je
to
vymazáno
v
něm
způsobem
takovým,
že
vzhledem
k
jeho
sebepoznání
si
myslí
o
sobě,
že
je
"nic".
Že
není
vůbec
ničeho
hoden,
že
nic
nedokázal,
nic
nedokáže.
A
proto
vůbec
se
nesmí
zneklidňovat
tím,
že
Bůh
k
němu
není
milostiv.
A
jakmile
se
nezneklidňuje
tím,
to
je
správný
postup,
že
Bůh
mu
není
milostiv
a
sám
se
cítí
být
ničím,
tak
to
jsou
dvě
podmínky,
které
dokonale
vystihují
další
pokrok.
Způsobují
přímo
na
místě
další
pokrok
duchovní.
Takový
člověk
totiž
okamžitě
se
vyprazdňuje
od
sebe,
od
toho,
co
ve
vědomí
o
sobě
má,
to
stačí.
A
tím
vyprazdňuje
místo
pro
milost.
Milost
si
hledá
místo
prázdné.
Nádoba
prázdná
je
užitečná,
vizte
Lao-c´.
A
to
platí
na
každém
stupni.
Jestliže
třebas
Ježíš
Kristus
během
své
učitelské
dráhy
přestal
být
ničím,
čím
byl
v
okamžiku,
kdy
vyšel
z
Jordánu,
nýbrž
začal
být
něčím,
kterému
se
všichni
klaněli,
kterého
uctívali,
někteří
nenáviděli,
ale
začal
být
něčím
velice
uctívaným
a
nenáviděným,
tak
on
se
musel
z
tohoto
něčeho
také
umět
svléknout,
ano?
A
to
se
mu
podařilo.
Neboť
jeho
nepřátelé
ho
viděli
zdeptaného
a
to
jim
stačilo.
Viděli
ho
napřed
jeho
nepřátele,
že
jo,
tam
před
mám
jak
upadá,
jak
to
není
schopen
s-
se
postavit
na
nohy
nebo
nemůže
ten
kříž
donést
a
tak
dále,
ne?
A
viděli
jeho
přátele,
kteří
říkali:
tak
toto
je
ten,
na
kterého
jsme
se
spoléhali.
Čili
on
se
musel
smířit
s
tím,
že
je
v
jejich
očích
není
ničím,
ale
pro
sebe
byl
ještě
něčím
tím,
že
měl
spojení
s
Otcem,
tak
to
také
musel
ztratit
a
tou
chvíli
byl
dokonale
ničím.
Pak
mu
zbylo
jenom
toho
ducha
odevzdat,
že
jo?
To
byl,
já
jsem
překročil
mnoho
stupňů,
já
jsem
vykládal
první
a
poslední
stupeň,
abyste
viděli,
jak
to
vy-
vypadá
na
každém
stupni
jinak.
On
s-
dejme
tomu
na
prvním
stupni
Panna
Maria
byla
ničím,
se
stala
ničím
v
tom
smyslu,
že
v
té
společnosti
nic
neznamenala.
Protože
se
vzdala
jako
svobodná
matka
tomu
duchu,
který
ji
oplodnil,
že
ano?
To
tedy
byl
hřích,
o
kterým
si
mohli
myslet,
že
to
není
jenom
tak
něco
zázračného,
skutečného
a
tak
dále,
hm?
No
a
tak
ji
vydědili
ze
společnosti,
stala
se
otrokyní
tou
chvílí.
Ale
na
tom
jí
nezáleželo.
A
protože
jí
na
tom
nezáleželo,
tak
se
stala
ničím.
Protože
jí
na
sobě
nezáleželo.
To
je
ten
praktický
dopad.
Ježíšovi
nesmělo
na
tom
záležet
na
tom
pokoření,
on
nesměl
sebe
litovat.
Jakmile
sebe
na
kterémkoliv
stupni
začnete
litovat,
tak
jste
se
zvrhli,
tak
nejste
ničím.
Tak
jste
sebe
litující.
Máte
totiž
koho
litovat.
Kdybych
byl
sebe
litoval,
jak
mě
ten
gestapák
chtěl
zabít,
tak
mě
zabil.
Protože
jsem
byl
něčím.
Ale
protože
jsem
sebe
nelitoval
a
sebe
jsem
opustil,
tak
na
té
úrovni
jsem
byl
ničím.
Neříkám
na
nějaké
vznešené
úrovni,
ale
na
té
úrovni
jsem
byl
ničím.
Takže
to
on
mě
neviděl
a
nezabil
a
nemoh
mě
zabít.
Protože
já
jsem
tam
nebyl
na
té
úrovni,
chápete
to?
Tak
je
to
s
každým
na
té
úrovni,
na
které
je,
že
tam
není
pro
ty,
kteří
ho
tam
chtějí
srazit
z
toho
místa.
Například
Ježíš
Kristus
nebyl,
neexistoval
pro
ty,
kteří
ho
chtěli
kamenovat
nebo
chtěli
ho
udělat
králem,
když
ještě
nenastal
jeho
čas,
kdy
se
měl
dostat
na
kříž,
že
ano?
A
proč
se
ztrácel
zprostředka
nich?
Protože
byl
pro
ně
ničím.
Takže
ono
to
má
své
stupně
všecko,
a
nic
se
nedá
definovat
jednoznačně.
Protože
záleží
všechno
na
poznání,
jednak
sebepoznání
a
jednak
na
poznání
potřeb
té
cesty.
U
Ježíše
to
byla-
bylo
taky
poznání
potřeb
té
cesty.
On
věděl,
že
se
nemá
nechat
uka-
ukamenovat.
On
věděl,
že
nemá
být
hmotným
králem
izraelského
národa,
ne?
No
a
podle
toho
jednal.
Mám
odpovědět
na
otázku,
proč
Ježíš
dovolil
nebo
proč
potřeboval
obětovat
svého
syna,
aby
byl
spasen
svět.
Tak
bych
moh
odpovědět
slovy
svatýho
Pavla,
usadil
bych
vás
hned.
Jenže
já
nechci
tak
levným
způsobem
usazovat.
On
jim
ale
říkal:
tak
Bůh
miloval
svět,
že
svého
jednorozeného
syna
na
svět
poslal
a
tak
dále,
ne?
Tak
to
je
důvod,
tak
jestli
to
nestačí
svatý
Pavel,
jestli
myslíte,
že
Karel
Makoň
je
lepší,
prosím.
Já
ti
to
řeknu
lepším
způsobem,
jo?
Totiž
modernějším.
Tak,
spíš
nebude
lepší.
Nebude.
Ale
bude
modernější,
bude
tě
lépe
vyhovovat.
To,
co
se
tam
dělo
historicky
na
kříži,
a
už
jsem
vám
to
mockrát
říkal
a
slibuji,
že
to
už
říkám
naposled.
To
není
jenom
historická
událost.
To
je
událost,
která
se
ustavičně
děje.
Událost,
která
se
ustavičně
děje,
není
vůbec
událostí
už,
nýbrž
je
stavem.
Bůh
se
ustavičně
za
nás
obětuje.
Bůh
nejenom
tvoří,
ale
ustavičně
se
za
nás
obětuje.
Né
někde
roku
nultého
na
kříži
nebo
třiatřicátého,
jak
chcete.
Nýbrž
pořád.
A
kdyby
totéž
pořád
nedělal,
tak
by
nestačilo,
že
by
jenom
pořád
tvořil.
Já
jsem
vám
taky
vnucoval
tu
představu,
že
pořád
tvoří.
Těch
šest
dnů
není
jako
někdy
nějakých
minulých
šest
dnů,
nýbrž
to
pořád
probíhá,
ne?
A
i
když
neprobíhá
ten
den
toho
odpočinku,
pořád
probíhá
jedno
vedle
druhého,
to
je
aristotelovsky
naprosto
ne-
nesrozumitelné.
Jak
může
trvat
odpočinek
i
s
činností
najednou
vedle
sebe?
To
my
touto
logikou
aristotelovskou
nepochopíme.
Na
to
je
třeba
jiné
indické
logiky,
která
nám
to
jasně
osvětluje.
Ale
že
dokonce
v
tom-
v
této
oblasti
je
možné,
aby
proběhlo
i
osvícení
soustavně
vedle
těch
dvou.
Také
my
jsme
ustavičně
osvěcováni.
Jestliže
si
myslíme,
prosím
vás,
ale
to
berte
tak,
aby-
abyste
se
z
toho
nezbláznili.
Jestliže
si
myslíte,
že
vy
se
díváte
tady
po
svých
přátelích?
Ne.
On
se
dívá.
Vy
si
myslíte,
že
slyšíte,
jak
tady
mluvím,
ne.
Jeho
slyšíte.
A
toto
"já",
tohoto
"já"
jsem
si
dobře
vědom.
A
proto
se,
jenom
proto
jsem
schopen
nic
nedělat.
Protože
já
už
jsem
si
toho
vědom,
že
já
nemluvím,
že
já
nevidím
a
tak
dále.
A
pokud
taky
přitom
já
vidím,
tak
je
to
vždycky
nějaký
nedostatek
v
té
činnosti.
Taky
do
toho
míchám
sebe
pochopitelně,
ale
to
je
chyba.
Ale
pokud
já
to
nedělám,
tak
je
to
dokonalé
do
takové
míry,
jak
to
potřebujete,
ne
jak
chcete.
Dokonalost
je
dána
vaší
potřebou,
a
ne
vaším
chtěním.
Takže
když
to
vypadá
velice
nedokonale,
tak
je
to
zaviněno
tím,
že
vaše
potřeba
není
vyšší,
nýbrž
taková,
jak
to
dopadá,
ano?
Protože
já
tyto
věci
mluvím
absolutně
samovolně.
Nepotřebuju
na
sebe,
na
to
myslet.
Jenom
potřebuju
mít
na
mysli
téma,
který
jste
mi
dali.
To
musím
mít
na
mysli.
A
to
potom
rozvíjím
volně,
naprosto
volně
bez
přemýšlení.
všeúčelnosti
slovy
mám
Mám
tady
otázku,
jaký
je
Bůh?
Jak
má
neosvícený
člověk
hledat
království
Boží
především,
když
o
něm
nemá
žádnou
představu?
To,
co
je
dobré
a
krásné
na
tomto
světě,
člověk
zná
a
může
o
to
usilovat.
A
proto
tedy
o
to
může
usilovat.
Ale
království
Boží
je
mu
vzdáleno
tak,
jak
tady
mu,
asi
je
škrtnuto,
jak
se
má
tedy
tohoto
všeho,
co
zná,
vzdát
za
něco
neznámého?
Já
bych
to
rozťal
jednou
konečně.
Protože
jestliže
si
člověk
myslí,
že
hledat
království
Boží
je
něco
zcela
jiného,
než
žít
v
tomto
světě,
tak
je
na
velkém
omylu.
Kdyby
tomu
takhle
bylo,
kdybychom
to
takhle
chápali,
jako
to
třebas
chápou
Indové
nebo
Číňané,
ať
mně
prominou,
oni
poslouchají,
tak
jsme
sto
let
za
opicemi.
Já
si
troufám
říct,
že
ti
Číňani
a
Indové
dneska
pokulhávají
za
Ježíšem
Kristem.
Neříkám
za
mnou.
Za
pochopením,
které
nám
naskýtá
příležitost
seznámit
se
s
životem
Ježíše
Krista.
On
totiž
neudělal
nic
z
toho,
co
by
udělal
kterýkoliv
jogin
a
kterýkoliv
čínský
mistr,
kdyby
dostal
k
dispozici
dvanáct
žáků,
jako
třebas
Ježíš
Kristus,
a
kdyby
s
nimi
měl
někam
dospět.
První,
co
by
udělali,
by
odešli
stranou
do
nějakého
ašramu,
a
tam
by
si
to
s
nimi
vyřídili.
A
místo
vedení
událostmi,
do
jakých
člověk
zapadá
v
tomto
světě
chtě
nechtě,
by
ho
vedl
ten
mistr
osobně
odnětím
vůle
v
Indii
a
v
Číně
různými
koany
a
nějakými
cvičeními,
nějakými
soustřeďovacími
cviky
a
podobně.
A
taky
bitím
možná.
Protože
to
by
zastupovalo
to
utrpení,
které
člověk
normálně
musí
tady
zakoušet
a
kterému
se
ve
světě
nemůže
vyhnout.
A
tak
se
tady
vyskytuje
otázka,
a
nebyla
dosud
kloudně
vysvětlena.
A
tak
prosím,
jestli
vám
nebude
jasno
po
tomhletom,
co
teďka
řeknu,
jaký
smysl
má
tenhleten
život,
tak
buďte
tak
dobří
a
stůjte
na
tom,
abych
to
tak
dlouho
vysvětloval,
až
vám
to
bude
všem
úplně
jasné.
Podle
zkušeností,
které
jsem
nabyl,
tento
život
má
stejný
smysl
jako
hledání
království
Božího.
Já
nechci
říkat,
že
by
se
to
mělo
zaměnit.
Já
říkám,
že
to
má
stejný
smysl
jenom
tehdy,
když
o
tom
víme,
že
to
ten
smysl
má
a
podle
toho
se
zařizujeme.
Proto
Ježíš
Kristus
nemusel
odebrat
učedníky
z
tohoto
života,
nýbrž
musel
událostem
v
tomto
životě
učedníků
dát
nový
smysl.
Asi
tak:
Petře,
dosud
si
lovil
ryby,
teď
budeš
lovit
duše.
Zase
lovit.
Nic
jiného
než
lovit.
Když
někdo
se
naučil
lovit,
bude
lovit
i
nadále.
A
teď
je
otázka
jiná.
Když
tedy
tento
svět
nás
naučí
některým
praktikám,
máme
se
jich
zříci,
máme
od
nich
odstoupit
a
říkat
si:
to
mě
poutá?
Anebo
máme
si
říci,
že
mě
to
převádí
na
vyšší
smysl
života.
A
já
jsem
toho
názoru,
že
bychom
si
měli
hledat
cestu
k
pochopení,
že
mě
to
může
převést
do
hledání
království
Božího.
Já
bych
řekl
takhle,
podle
své
zkušenosti.
V
době,
kdy
jsem
vůbec
nevěřil
na
Boha
a
já
jsem
se
odnaučil
věřit
asi
tak
kolem
pátého
roku
svého
věku.
No
vodnaučila
mě
babička,
protože
mě
vedla
do
kostela,
a
neuměla
to
vysvětlit.
Já
jsem
byl
zvídavý
dítě,
který
to
chtělo
rozumět.
A
když
tomu
nerozuměla
babička
a
já
jsem
tomu
taky
nemohl
rozumět,
tak
jsem
se
toho
vzdal,
této
víry.
A
jestliže
já
jsem
tehdy
vůbec
nevěděl
vo...
vo
Bohu,
že
nepotřeboval
jsem
ho
do
sedmnácti
let,
ne?
Přesto
jsem
dělal
něco,
bez
čeho
by
byla
nebyla
možná
cesta
po
sedmnáctém
roku
mého
věku,
tak
musím
říct,
že
co
tam
se
se
mnou
dělo
vod
těch
tří
let
do
těch
sedmnácti,
bylo
hledání
království
Božího.
Ovšem
neuvědomělé,
ale
bylo
to
přímé
hledání
království
Božího
prostředky,
které
má
člověk,
který
měl
tehdy
ten
člověk,
po
ruce.
A
do
kterých
dorostl.
Čili
když
se
dívám
dneska
z
tohoto
hlediska
na
život
člověka,
co
on
dělá,
tak
rozlišuju,
co
to
dělá,
zcela
světské
věci.
Člověče,
hledáš
ty
království
Boží,
anebo
nehledáš?
A
i
když
rozhodující
není,
že
věří
nebo
nevěří
nebo
že
ví,
co
je
to
království
Boží,
anebo
to
neví.
Nebo
že
neví
vůbec
nic
o
Bohu,
nebo
ví
něco
nebo
si
myslí,
že
má
m-
nějakou
představu
o
něm,
to
je
nerozhodující.
Pro
tento
pohled,
který
je
velice
důležitý,
se
rozezná
tímto
pohledem,
o
kterým
budu
mluvit,
se
rozezná,
jestli
on
opravdu
hledá,
anebo
nehledá.
Přestože
neví,
že
hledá
nebo
nehledá.
To
je
nerozhodující
taky.
Není
třeba,
aby
věděl
člověk
na
úrovni,
na
které
je,
kterak
se
to
může
stát.
On
jenom
musí
vědět,
co
má
dělat.
A
né
třebas,
jak
k
tomu
přišel.
Nebo
proč
zrovna
takhle.
To
se
mu
všechno
později
vysvětlí.
Ale
třeba,
jak
já
to
rozeznám?
Jestliže
jsem
třebas,
od
toho,
od
těch
tří
let
do
těch
sedumnácti
se
snažil
o
to
jednat
správně,
bez
ohledu
na
to,
že
je
mně
to
nepříjemné,
anebo
že
něco
je
mně
příjemné,
čemu
bych
dal
moc
rád
přednost.
A
já
jsem
tomu
přednost
nedával,
protože
jsem
šel
za
tím,
co
je
správné.
A
ne
za
tím,
co
je
mi
příjemné.
Anebo
nezdráhal
jsem
se
provést
něco,
co
je
mně
nepříjemné.
A
protože
jsem
tohleto
takhle
dělal,
tak
já
jsem
hledal
království
Boží.
A
neměl
jsem
vůbec
vědomí
o
tom,
co
je
to
království
Boží,
že
ho
hledám.
Ten
princip
toho
hledání
byl
splněn,
protože
jsem
odstupoval
od
sebe,
neboť
jsem
plnil
příkaz
Ježíšův:
zapři
sama
sebe.
Jestliže
vidíte
u
člověka
tendenci
sebe
zapírat
pro
dobro,
za
kterým
de,
pro
pojem
o
správnosti,
který
má
třebas
chybný,
na
tom
nezáleží
vůbec
taky
ne.
Je
důležité,
aby
individuálně
bezelstně
to,
co
dělá,
považoval
za
správné
a
za
tím
šel
bez
ohledu
na
sebe.
To
je
člověk
hledající
království
Boží.
A
já
vám
to
ještě
řeknu
na
případu
Ježíše
Krista,
když
tam
k
němu
přišel
ten
bohatý
mládenec
a
chtěl
znát
cestu
do
království
Božího.
Tak
on
Ježíš
mu
řekl:
tak
především
musíš
plnit
předpisy
zákona
Božího,
ne?
Jak
ve
Starým
zákoně
jsou
napsány.
A
on
říkal:
to
já
od
mládí
plním.
A
je
tam
zmínka
o
tom,
že
Ježíš
zaplesal
nad
tím
jeho
prohlášením.
Čímž
je
řečeno,
to
není
špatná
cesta.
Plnit
ty
příkazy.
Jít
za
správným.
Jít
za
něčím,
co
je
mně
ukázáno
jako
správné,
jsem
si
já
jako
správné
nevymyslel,
to
je
důležité
přitom.
Nýbrž
co
mně
bylo
ukázáno
jako
správné.
Když
třebas,
já
jsem
jako
dítě
neměl
pojem
o
tom,
co
je
správné,
co
je
nesprávné.
Já
jsem
se
ptal
rodičů,
ptal
jsem
se
učitelů,
starších
lidí,
ne
svých
soukmenovců
pochopitelně,
v
mém
věku.
Ty
jsem
považoval
za
stejně
nerozumné,
jako
jsem
já,
ne?
A
když
jsem
z
toho
něco
považoval
za
správné,
vyčlenil
jsem
to
z
jejich
ostatního
způsobu
jednání,
které
se
mi
nezdálo
po
všech
stránkách
správné,
protože
každý
jsme
chybující.
A
tu
chyb-
a
to-
tu
chybnost
nebo
nedokonalost
jednání
jsem
u
těch
lidí
viděl.
A
věděl
jsem,
že
taky
v
něčem
mají
pravdu
a
toho
jsem
se
držel.
Tak
prosím,
já
jsem
šel
za
věcí,
které
se
říká,
za
správnou
věcí,
ne,
by
se
tak
dalo
říct.
A
tím
jsem
hledal
království
Boží.
Čili
ten
bohatý
mládenec
hledal
království
Boží
od
útlého
mládí.
Byl
na
dobré
cestě.
Proto
Ježíš
Kristus
zaplesal.
A
já
jsem
také
do
těch
sedmnácti
let
byl
takovým
bohatým
mládencem,
který
se
dovedl
plnit
příkazy,
které
považoval
za
správné.
Sám
si
je
nevymyslel,
neměl
je
ani
od
Boha,
považoval
to
za
správné,
tak
to
nevadí.
To
byla
správně
udělaná
cesta,
ale
přitom
bohatl.
A
toho
bohatství
nebyl
ochoten
se
vzdát.
Bohatství
je,
a
to
je
to
pouto
jediné
přitom,
ne,
že
člověk
neví,
co
je
to
království
Boží,
že
k
tomu
nemůže
mít
poměr.
To
vůbec
nevadí.
Jak
si
ho
má
udělat,
když
ho
nezná,
když
nepoznává
Boha,
nepoznává
tyhlety
věci.
Ale
když
mu
jde
o
věc,
například
kdyby
někomu
šlo
o
nějakou
vědu,
kterou
by
měl
vystudovat,
pro
tu
vědu,
tak
to
by
byla
správná
cesta
k
hledání
království
Božího,
prosím.
No
a
jestliže
to
tak,
jestliže
tomu
takhle
je,
tak
ten
člověk
včas
v
pravém
okamžiku
se
dostane
na
vyšší
úroveň.
Jakmile
ještě
to
druhé
se
stane
v
jeho
životě,
že
opustí
to
své
bohatství.
A
to
bylo
u
mě
velice
těžké.
Marně
byste
byli
hledali
u
mě
nějakou
korunu.
Já
jsem
byl
chudý
student.
Maminka,
která
mě
vydržovala,
plus
strýček
z
Prahy,
ta
měla
třis-
dvěstě
osmdesát
korun
měsíčně,
to
tehdy
bylo
dost
poměrně
proti
dnešním
penzím.
Bylo
to
velice,
bylo
to
stará
staropenzistka,
byla
to
malá
částka,
nemohla
dal
žádné
divy.
A
proto
mě
dostali
z
toho
gymnázia
na
školu,
která
končila
maturitou
jako
praktickou
maturitou,
bych
tak
řekl.
A
to
způsobilo,
že
já
jsem
se
musel
vzdát
svého
bohatství,
které
jsem
nabyl
na
té
škole.
Neni-
není
bohatství
jako
bohatství.
To
nebyly
žádné
koruny.
To
bylo
bohatství
daleko
nebezpečnější,
které
mě
zcela
zaujalo.
Já
jsem
chtěl
být
přírodovědcem,
jak
dobře
víte.
A
do
toho
jsem
byl
tak
zamilován,
že
jsem
se
toho
nechtěl
vzdát.
Jenomže
události
se
postavily
proti
mně.
Zdánlivě
události
přicházející
zvnějšku,
zdánlivě
říkám,
přicházející
zvnějšku,
ano?
To
jsou,
to
je
zase
návrat
do
těch
koanů.
Nebo
totéž,
co
koany,
ale
přicházející
zvnějšku,
ne
vod
mistra.
Otázka,
jestli
to
není
od
mistra,
to
nechám
zatím
stranou.
Já
věřím,
že
je
to
tak
od
téhož
mistra.
Ten
člověka
vede,
přestože
ho
nezná,
nemusí
ho
znát,
to
je
vedlejší.
Oni
jim-
totiž
tam
nahoře
nezáleží
na
tom,
jestli
se
jim
klaníme,
jestli
je
známe,
jestli
je
uctíváme.
Nýbrž
jim
záleží
na
tom,
jestli
je
posloucháme.
A
protože
to
je
rozhodující
pro
jejich
vedení.
Jestliže
je
neposloucháme,
tak
je
to
zbytečné,
aby
nás
vedli.
A
jestliže
je
posloucháme,
tak
pak
poctivě
bez
nároků
na
odměnu,
bez
představování,
vůbec
je
neznáme.
Voni
nás
vedou,
jako
by
byli
za
to
nejlépe
placeni,
nejlépe
odměňováni,
naší,
řek
bych,
úctou
nebo
uznáním,
to
si
vůbec
nežádají.
Oni
potřebujou
jenom
mít
ohlas
v
tom
smyslu
našeho
života,
který
nám
vnukají
a
kterým
se
dostaneme
za
úroveň
nebo
nad
úroveň
minulého
smyslu
života,
který
třebas
představoval
jenom
cestu
za
bohatstvím.
A
takže
když
jsem
byl
nucen
událostmi,
vzdát
se
tohoto
bohatství,
tak
ještě
chyběla
druhá
stránka
věci,
neobracet
se
za
tím
bohatstvím.
A
to
byla
velice
těžko
splnitelná
věc,
jak
se
ukázalo
třebas
při
tom,
když
Abraham
prchal
s
tou
malinkou
skupinkou
lidí
se
so-
Sodomy
a
Gomory,
to
hořící.
A
žena
Lotova
se
obrátila,
jenom
se
obrátila,
a
říkala:
"to
shoří,
ať
se
na
to
ještě
podívám",
né?
A
byla
proměněna
v
solný
sloup.
To
je
krásný
obraz
toho,
co
se
děje
s
člověkem,
když
se
obrací
za
svou
minulostí.
Tady
se
už
chce
od
člověka,
a
to
je
zase
tam
v
tom
Wattsovi
velice
správně
řečeno,
aby
žil
intenzivně
přítomným
okamžikem.
A
jestliže
se
obrací
do
minulosti,
tak
nemůže
z
toho
přítomného
okamžiku
vytěžit
styk
s
královstvím
Božím,
vědomý
styk
s
Bohem.
To
nejde.
Protože
tou
podstatou,
kterou
se
s
Bohem
stýká,
tou
podstatou
mu
už
dávno
náleží.
To
je
ta
tvůrčí
síla
vtělená
do
konkrétních
podob
tohoto
života,
a
to
je
Boží
záležitost.
Jestliže
jí
svlečeme
z
těch
konkrétností
a
nebudem
se
po
těch
konkrétnostech
obracet,
zůstane
jenom
tato
síla
základní,
a
to
už
je
ono.
A
takhle
se
samočinně,
samovolně,
bez
našeho
úsilí,
aniž
víme,
kterak
se
to
může
stát,
spojuje
s
tou
vůlí
Boží.
A
je
tady
království
Boží
na
takové
úrovni,
jakou
uneseme.
Na
jaké
úrovni
bylo
to
království
Boží
přítomno
ve
vědomí
Panny
Marie,
když
třebas
řekla:
ano,
já
jsem
služebnice
tvá
(já
to
překládám
do
češtiny,
lepší
než
je
to
v
bibli),
a
má
se
stát,
jak
ty
si
Pane
přeješ.
Ano?
Tak
tohleto
je
důkaz
toho,
jak
si
má
člověk
počínat,
když
přechází
z
jednoho
stupně
na
druhý.
Že
to
má
být
opouštění
své
vlastní
vůle,
aby
tam
zbylo
něco,
co
je
podstatou
každé
konkrétní
vůle.
Podstatou
každé
lidské
konkrétní
vůle
je
síla
od
Boha,
je
tvůrčí
vůle
Boží,
která
nemá
konkrétní
obsah.
To
je
takové,
řek
bych,
obecné
tažení.
A
jestliže
je
zbaveno
konkrétního
koryta,
kam
se
nese,
tak
se
nese
samotně
do
Boha,
rozumíte?
Buď
se
nese
do
konkrétního
nějakýho
cíle,
anebo
se
samočinně
obrátí
směrem
k
Bohu.
A
najednou
mě
s
ním
spojuje,
a
já
nevím
jak.
To
se
mně
stalo
v
těch
sedmnácti
letech,
ne?
V
tom
muzeu,
že
jsem
nevěděl
vůbec
předtím
ani
vteřinu,
co
se
se
mnou
bude
dít.
A
najednou
se
to
se
mnou
stalo.
Já
jsem
se
přestal
obracet
k
hořící
Sodomě
a
Gomoře,
nestal
jsem
se
Lotovou
ženou.
A
obrátil
se,
totiž
vyprázdnil
se
do
té
míry,
že
tam
zůstala
jenom
ta
síla
Boží,
která
byla
vždycky
podkladem
pro
všechno,
co
my
děláme.
Jenomže
byla
celá
spotřebována
na
konkrétní
úkoly.
Tentokrát
spotřebována
nebyla
a
celobytostně
se
přelila,
nástroj
byl
ten
člověk,
z
toho
člověka
se
přelila
do
toho
Boha.
Takže
jsem
se
s
ním
setkal
v
těch
sedmnácti
letech.
Takže
hledat
království
Boží,
já
myslím,
že
vám
to
trošičku
začíná
být
jasné.
To
není
něco
nového
začít,
nýbrž
dělat
nově,
co
bývalo.
Nihil
novum
seb
nove,
nově
všechno.
To
je
zásada,
kterou
já
vykládám
třeba
v
evangeliách.
Já
tam
nehledám
žádná
nová
slovíčka.
Já
říkám,
tam
chybí
asi
tohleto
slovo,
ne,
nebo
to
se-
si
nikdy
netroufám.
Ale
vysvětluju
to
nově,
ne?
A
tak
náš
celý
život
potřebuje
nové
vysvětlení.
Najít
v
tom
tenhleten
smysl,
že
to,
co
jsem
dříve
dělal
pro
sebe,
já
mohu
dělat
pro
věc.
Napřed
to
dělám
pro
sebe,
to
je
správné,
ale
pak
už
jsem
v
tom
vzdělán
dostatečně,
pak
to
začnu
dělat
pro
věc.
To
ještě
není
tvůj
případ,
zatím
pro
sebe.
Já
to
dělám
potom
pro
věc,
a
potom
už
je
malinký
krůček
jenom
k
tomu
nalezení
království
Božího.
A
nemusím
vědět
vůbec,
kterak
se
to
může
stát.
A
nemusím
vůbec
si
říkat:
království
Boží
sem,
království
Boží
tam,
Pán
Bůh
sem,
Pán
Bůh
tam.
Tykat
si
s
ním
na
každým
rohu,
mít...
mít
představu
o
Bohu.
To
je
to
nej-
nejlepší,
co
mohu
si
vůbec
udělat.
Protože
ta
je
dycky
lidská
a
dycky
špatná
a
dycky
nakonec
stojí
proti,
mezi
mnou
a
Bohem.
Jako
přehrada,
která
na-
někdy
je
úplně
nepřekročitelná,
zcela
nepřekročitelná.
Takže,
já
mám
dojem,
že
jsem
to
z
první
vody
tohleto
vysvětlil.
Jestliže
člověk
se
nachází
v
té
fázi,
že
mu
nejde
o
věc
jako
takovou,
nýbrž
zatím
jenom
rozparcelovává
život
tak,
že
jde
od
úkolu
k
úkolu,
tak
je
to
vyčerpávající
po
té
stránce,
že
nutím
bytost,
aby
se
věnovala
něčemu,
co
nemá
konečný
smysl.
Nýbrž
jenom
smysl
dočasný.
A
protože
já
tomu
musím
dát
třebas
všechny
síly,
tak
je
to
vyčerpávající
po
té
stránce,
že
já
tu
osobnost
odvádím
brzo
sem,
potom
zase
tam,
tak
mě
z
toho
minimálně
bolí
hlava.
Kdežto
jestliže
třebas
tutéž
věc
později,
né
hned,
to
se
musí
například
natrénovat
tady
v
tom,
že
se
přeleju
někam,
k
té
zkoušce
třebas,
potom
k
té
životní
zkoušce,
k
tomu
úkolu
životnímu,
potom
tam
k
tomu.
To
je
ze
začátku
třeba.
Ale
když
já
vyjdu
z
této
fáze
vývojové
do
druhé
fáze,
kdy
já
sice
za
tím
úkolem
du
stejně
jako
předtím,
ale
už
ne
se
starostí,
jestli
projdu
tím
úkolem.
Nýbrž
s
jedinou
starostí,
jestli
úkol
provedu
pečlivě.
To
už
je
rozdíl.
Tady
už
je
přechod
do
toho:
patřit
věci,
jo?
A
ne
to
dělat
pro
sebe.
A
to
musím
trpělivě
čekat,
až
k
tomu
dorostu,
pochopitelně.
A
proto
Ježíš
Kristus
si
nevybral
žádné
nedospělé
lidi,
jo?
On
si
vybral
lidi,
kteří
dobře
plnili
své
povinnosti.
Ať
už
třebas
to
byl
svatý
Petr
jako
rybář,
že
se
staral
o
svoji
rodinu,
anebo
vochlasta
Matouš,
který
jako
řádný
celník
potřeboval
být
pořád
být
v
podroušeném
stavu.
Protože
by
to
byl
jinak
nemoh
provádět,
že?
Jelikož
potřeboval
dostávat
nějaké,
tady
se
říká
dyško
nebo
prostě
něco
potřeboval.
Nesměl
vědět,
že
něco
pašuje
někdo
a
takové
věci.
On
dostal
nějakou
tu
flašku
občas,
ne?
No,
a
to
ho
úplně
zruinovalo.
Takže
ve
chvíli,
kdy
ho
potkal
Ježíš,
byl
to
člověk
propadlý
alkoholu,
děvkám,
a
já
nevím
čemu
všemu.
No,
a
to
tedy
byla
doba
zralá,
aby
přešel
k
věci.
Protože
jak
vám
to
takhle
lineárně
líčím,
tak
to
není
úplně
celá
pravda.
Jestliže
tento
celník,
anebo
ta
prostitutka,
také
byli
chyceni
Ježíšem
Kristem,
tak
je
to
jenom
tím,
že
voni
už
v
těch
úkolech,
které
se
týkaly
jich
samých
a
jim
samotným
byly
prospěšný,
jenom
jim
samotným,
už
dospěli
tak
daleko,
že
už
v
tom
nemínili
dále
pokračovat.
Totéž
se
stalo
svatému
Pavlovi.
Už
nemínil
dále
zabíjet
křesťany.
Tak
došla
ke
konci
doba,
kdy
se
měl
dostat
na
vyšší
fázi
jednání
a
motivace,
bych
tak
řekl,
zdůvodnění
toho,
co
dělá.
Takže
my
opravdu
k
jinému
zdůvodnění
se
musíme
dopracovat.
Ale
nechtějme
napřed
to
zdůvodnění
mít.
No,
to
můžeme
vědět,
že
to
tak
má
dopadat,
ale
vmýšlet
se
do
toho
má
velice
malou
cenu.
Do
toho
se
musí
dorůst,
ano?
ano