Karel Makoň: 82-08 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Takže odpadá pro ten strach z věčnosti, který jsem měl v předškolním věku. A proč jsem se vodnaučil věřit. Říkal jsem: babičko, jenom se mi nestane, abych se dostal do nebe. Kde bych splynul s Bohem do míry, že bych se musel jenom dívat na tu krásu, na tu velikost, na ty jeho svaté a nudil bych se strašně. To ne, tam nechci. tedy věřit nebudu radši. Na takový ty věci věřit nebudu, protože, to je hrozné. Nediv se, pro dítě je hrozné nic nedělat. Celé- celá historie, jak křesťanských světců, tak pravých indických světců, říkám pravých indických světců, ne kteří zůstali někde stát na úrovně extáze, vede tam, kam říkám, že vést. Totiž ne k přechodnému nějakému požitku, nýbrž k trvale se stupňujícímu stavu. K původní úrovni vzestupujícímu stavu, ale to je možný jenom v tom příbytku. Takže bych tím chtěl tuto kapitolu skončit, jo? Protože to je nezpověditelné pro člověka, který se o tom jenom domýšlí, a který sám za Kristem nejde. Nejde za Kristem za jeho kříž. Musí za jeho kříž. jsem měl tu příležitost, aspoň na ten kříž se dostat v tom koncentráku. I když jsem k tomu jenom přičichl, prosím vás. Přeci jenom to stačilo, abych pochopil tyhlety věci, co je to ten příbytek u Boha. Tam jsem zažíval pět měsíců, co je to příbytek u Boha. Jelikož jsem měl příbytek u Boha, těch pět měsíců jsem měl příbytek u Boha, to nebyla žádná extaze. To byl příbytek u Boha. jsem jednal jako jiní lidé. Tak jsem prováděl činnost ostatních lidí, ale bezstarostně a s jasným vědomím toho, kdo to dělá, s jasným vědomím činitele. Kdo je jediný činitel, kdo je jediný milující, kdo je jediný existující, ano? A myslím, že toto stačí k tomu, aby člověk měl příbytek u Boha. Když ovšem se vymkne, jako jsem se vymkl z toho úkolu, že ho buď zdánlivě dodělá, tak může i z tohoto příbytku spadnout. Na tomto světě, pokud člověk tady je v těle, může z tohoto příbytku se vystěhovat zase ven. Může být vodtamtud vyhozen. A tak vás upozorňuju na jednu věc, že také úroveň přebývání, něco takového. Když se podíváte na to podobenství o marnotratném synu, tak ten syn, který nebyl marnotratný a přebíhal- přebýval v Otcově domě, se právem durdil nad tím, jak se Otec chová k vrátivšímu se marnotratnému synu. Jak mu protěžuje, jak odpo- jak zapomíná na všechno špatné, co ten syn marnotratný prováděl v tom světě, viďte? A že mu dává lepší postavení, přednostnější před tím synem, který mu zůstal věren a zůstal tam u toho Otce. Přemýšlejte vo tom a poznáte, jaký je rozdíl příbytků u Otce. Že to není na jedno kopyto, že to není žádné splynutí, že je to láskyplný poměr, který se stupňuje. A že to stupňování toho láskyplného poměru je právě možné tím, že člověk prochází úrovní této hmoty. Nebo obecně řečeno časoprostorem, vesmírem. To je najednou záslužné. No, víme jak. Když jsem řekl, že duch je podstata mysli, tak jsem myslel, že je to ten základ mysli, který člověk jako základ mysli ještě vůbec může pochopit. Je to, jak tomu říkají křesťanští mystikové, nejvnitřnější část duše. Voni si s tím neví rady, voni neznají ten indický pojem bindu. Ale přibližujou se k tomu tímto způsobem, že říkají: touto nejvnitřnější částí duše se můžeme dostat k Bohu, pokud také jsme schopni ještě obětovat. Kam člověk si uvědomuje, že vůbec jeho život sahá. A že si ho vůbec může uvědomovat, když tohleto všecko dá, odevzdá, tak pak nemůže vopravdu odevzdat nic. A tak to můžeme volně považovat za, můžeme mysl považovat za základ ducha. Nebo že duch je základem mysli nebo něco takového, jak jsem to řekl, to je jedno, na tom nezáleží. Ale je to relativní záležitost, protože u každého záleží na úrovni, na které se- na kterou se dostal. A von by každý člověk na své úrovni přísahal, že je to to poslední a nejvyšší. A to je jeho nejvyšší chyba, totiž za tím jsou- je nekonečný postup kupředu. Vás by to třebas netěšilo, ale velice těší, že nikdy se svým vývojem nebudu hotov. Protože na úrovni, na které se člověk ocitne, by nemohl být bez této progrese vůbec živ. Ježíš Kristus by byl nemohl žít bez spojení s Otcem, tak to myslím. Protože by to nemělo smyslu. A pro někoho, kdo toto nezažil, smysl ten život, ve kterém není špetka nebo jenom malá zmínka o tom, spe- špetka toho spojení nebo malinká jenom, malinký takový závan toho spojení. Tam ještě se člověk bez toho obejde, ale tam, kde ten duch vane tak moc, jako u Ježíše Krista, tam je rád, že vane. A ta jeho individualita je svědkem toho, že vane správným směrem, žádoucím směrem. A může se jako domnívat, může tu hypotézu přijmout za správnou, že asi to nikdy neustane. Jestliže snad by byla ještě nějaká další mez, po seslání Ducha svatého, po vzkříšení, po nanebevzetí, prosím, se vzdávám. Ale si myslím, že potom, jak se člověk vy- vymaní z času a prostoru, nebude třeba se vracet k ničemu, nýbrž bude moci přímo jít k ničemu přirozenosti Boží. Protože bude mít příbytek a to bude mu zárukou, že nebude muset zase přes to "nic". jsem si ukazoval na tom vobrázku, že tou cestou "nic" se musí jít, ale pak je svým způsobem ničím. Ta individualita není ničím v tom nelidském způsobu, to vidíme na tom Buddhovi. Jakmile se stal nic, jak on o sobě tvrdí, tak šel kázat lidem. Dokud byl něčím, tak myslel jenom na sebe. To je to "nic", to Ježíšovo "nic". Cokoli dělám pro sebe, vždycky dělám pro sebe, nevěřte mi. To je to pravé "nic". Protože člověk se nemá stát Bohem, tak je třeba, aby byl ustavičně nedokonalý. A z pozice své nedokonalosti se mohl donekonečna přibližovat k dokonalosti Boží. Tak se jenom musí navodit plynulý tok. Napřed ten tok není plynulý. Starý židovský národ snažil se o nějakou stylizaci života. Končilo to, přešlo to přes nulu, narození Ježíše Krista a šlo to zase do Jordánu a tak to šlo dál, ne? to... to šlo individuálně u Ježíše, ale byly tam pořád konce a začátky. Byly tam zase přechody přes "nic". Kdežto Ježíš Kristus jasně řekl: jakmile potom budete mít k dispozici Ducha svatého, nebude těchto přechodů přes "nic". On to řekl jiným způsobem a to zkracuju. Ty věci by se daly citovat přímo z Ježíše tak, jak von to řekl: nebudete mít potřebu lidského života. A jestli budete mít potřebu, tak jenom proto, abyste jiným sloužili. si vás tady ještě ponechávám jenom na tak dlouho, abyste to mohli jiným zvěstovat. Ale pak si vás vezmu k sobě, tak nebude v tom žádných mezer. Nebude v tom žádných přechodů, nebude v tom žádných vzdávání se všeho a žádného znovunabývání. Protože úroveň vaší nevědomosti bude tak malá, že nebude moc rušit tento plynulý tok, asi v tom smyslu. Takže příbytek u Boha znamená, trvalý příbytek u Boha, že to nemůže být zrušeno lidskou nevědomostí. Ta není, ta je tak nepatrná, že nemůže tohleto zrušit, ano? Ta je tady jenom proto, aby byl zachován svědek. Aby člověk mohl být svědkem. Aby zůstal tedy individualitou, aby z toho něco měl ten člověk. Když není Bohem, tak aby z toho aspoň něco měl. Toto právo mu je zachováno na věky. A nechci se mnoho věcí zas tak dohadovat. Ale jelikož člověk také od Boha pochází a k Bohu jde, jako Ježíš Kristus, ale jako člověk od Boha pochází, a ne jako Kristus, jako Syn Boží. Tak musíme říct že, jak říká svatý Pavel: od věků je pro člověka, od začátku a před začátkem věků, pardon, je pro člověka připraveno to, co ani oko lidské nevidělo ani a tak dále, neslyšelo. No, nesmírná velikost. Čili když člověk se poprvně ocitne v náruči Boží, tak říká: aha, to je to, kde jsem byl a odkud jsem vypadl. A ne kam poprvně vstupuju, nikdy ne. Kdo tam poprvně vstupuje, tak se jenom mýlí, že tam vstupuje. Nevstoupil, vstoupil do svých představ o Bohu. Ale ne do Boha. Kdo vstoupil do Boha, do... do příbytku u Boha, který tam od věků, tak ten ví, že tam příbytek má. To je věčná záležitost. Jako, dejme tomu, ten marnotratný syn, když se vrátil, tak tam měl připravené místo, které předtím opustil. To ten, který tam zůstal, nemohl pochopit, že to místo tam zůstává, že tam je. Takovéto jemnůstky samosebou Indům vynechávají. Voni to dobře vědí. Ti, kteří jsou dneska živi a se kterými se setkám, to všichni vědí todleto a souhlasí s tím, co vám tady říkám. Lys- mysl lidská je do doby těkavá, a nemá pokoje, dokud nespočine v Bohu, říká svatý Augustin. A jak může spočinout tedy v Bohu? Pochopitelně mus- a člověk tu vůli, že si to může vnutit. Člověk si může udělat rozhodnutí, jít k Bohu a zasvětit svůj život Bohu. Být služebníkem na poli a v domě a tak dále, to jsme tady rozebírali dávno. To znamená komplexně svůj život obětovat Bohu. A jakmile dosáhne této úrovně, že svůj život obětuje, no tak dříve nebo později jeho mysl se ustálí. Protože mocně z druhé strany mu bude Bůh v ustálenosti pomáhat. Svými lidskými silami neustálíme mysl, to není možné. To není, to... to tedy vlastně přeceňujeme člověka. Když se někdo snaží o soustředění, tak se přeceňuje. On se musí snažit o obětování sebe Bohu. To musí být podstatou jeho soustředění. Jakmile toto není podstatou jeho soustředění, tak se marně snaží o soustředění. On dělá dvě věci. On chce jít za Bohem a na druhé straně se soustřeďovat. Jakživo nenapadlo se soustřeďovat. A soustřeďoval jsem se. Protože napadlo, vlivem Boží milosti, pochopitelně, že jsem se stal ničím, tam někde v sedmnácti letech. Že jsem měl od Boha k dispozici moc, která rázem smazala všechny pohyby těch vln mysli na tom povrchu toho oceánu. Nemusel jsem se o to vůbec snažit, pokud jsem se obětoval Bohu. Pokud jsem to bral jako soustředění, mocně jsem musel bojovat. A mohl bych vám to dneska předvést, že bych znovu musel bojovat. kdybych se teďka chtěl soustředit na Boha, tak by sem musel- tak bych musel bojovat tvrdě. Ale co myslíte, když mně kladete otázku, že se musím soustřeďovat na Boha? Že budu se snažit soustřeďovat se na Boha? Ne. Jestliže od Boha beru tento život a taky váš, vaší řeč, tak jsem v něm. A tak nemám těžkosti v tom soustředění, rozumíte mi? patrně, podívej se, podívejte se, jsem to líčil velice jako schematicky všecko. Ne že mně to takhle všechno šlo. Samo sebou schema je správné. Vono by to tak mělo vypadat. Ale proč to tak nevypadá? Protože se nelze zastavit na žádném stupni vývoje. Jestliže třebas Pán Bůh nadal určitou milostí pro nějaké "nic", které jsem dosáhl v sedmnácti letech, nějaké- nějakou úrovní milosti nadal k tomu, abych udělal nějaké kroky jeho mocí kupředu, tak samo sebou jsem tuto milost dočerpal za čas. A ono se na mně chtělo, abych k tomu přidal nové "nic", daleko, řek bych, na podkladě poznání daleko dokonalejšího, daleko prázdnější. Víte, bych apeloval tady na fyzikáře a řekl bych, víte, že my dovedeme uká- udělat vakuum, že ano? To znamená, kde není vůbec žádný vzduch. Ale že se nám nepodařilo absolutní vakuum provést. To je dycky, něco tam ještě zbyde. A tak je to na každém tom stupni toho lidského vývoje. Něco tam ještě zbyde. A to je to, co tady si velice cením, a to, co musí být navěky zachováno. Aby člověk zůstal svědkem toho Boha, aby měl příbytek u něho. Takže v tom není žádná chyba. Ale chce se vode mě, abych i od toho uměl ustoupit. Abych dovedl použít i toho mála, co mám, k novému nástupu. Ale co je to, to málo, co mám? To je hrozně málo lidského a moc Božského. To jsme nejlépe viděli u Ježíše Krista zase. Von musel odevzdat tu obrovskou moc, kterou měl vod Otce, na kříži ji musel celou odevzdat. To bylo daleko těžší, než co odevzdáváme my, kdy třebas odevzdal v sedmnácti letech anebo později. To je daleko těžší, protože to je, toho je moc a je to velice cenné, ne? Co je to proti lidskému životu to, co Ježíš nám ukázal svým životem. To je daleko více. A on i toho se musel vzdát. Von tady ukazuje na princip, že vzdání musí být stále vyššího charakteru, stále dokonalejší. A že je závislé na míře poznání. Do jaké míry poznávám, do takové míry se musím vzdávat. Nesmí tam být žádné reziduum, žádný zbytek, že si něco nechám pro sebe z toho, co poznávám. A toto by mohlo sloužit mně a tamto by mohlo sloužit Pánu Bohu. Ne. Všechno musí sloužit Bohu, ano? Čili, zase se to nedovím úplně, zase tam budou nějaké mezery, ale musím mít klidné svědomí, že všechno jsem dal. To je ve všech podobenstvích Ježíšových ukazováno. jsem to ukazoval i na přirovnání o hřivnách, že nic z toho, co ten člověk nabude a jenom k hospodaření, si nesmí nechat pro sebe. Nesmí z toho malý- malinko uštípnout. Jenom tak je schopen jít dál kupředu, ano? Čili, když se to řekne tak souhrnně, tak by se mohlo říct, že lidská cesta zůstává lidskou do konce. A že i ta nadlidská část určitý lidský charakter, protože je to od věků připravený příbytek, a není to Bůh. Víte, Pán Bůh nepotřebuje žádného pomocníka k tomu svému dílu. On, v jeho vůli je obsažena ale také radost ze stvoření. A my jsme mu pomocníci v této radosti, nic víc. A to stačí na věky. víčka do tého před Milost je určité pojmenování zákonitosti. Milost je druh zákonitosti. Jako můžeme říct třebas: úměra přímá, úměra nepřímá je zvláštní druh závislosti. A tady můžeme říct: milost je zvláštní druh zákonitosti. Čili každá milost je zákonitá. Není žádné milosti, která by nebyla zákonitá. Ale je to zákonitost, která oproti ostatním zákonitostem jednu osobitou vlastnost. Že totiž prolíná na různých stupních zákonitosti různým způsobem. Milost se nemůže projevit v zákonitosti tohoto světa, pokud žiju jako zvíře přírodně, tak volně, tak svobodně, ba téměř vůbec ne. Jak se nám potom jeví ta zákonitost vyšší, jako třebas na úrovni, kde stylizuju život, tam se milost projevuje daleko výrazněji. Je to jedna a tatáž milost, která se projevuje i na tom zvířecím životě. Ale možnost více se uplatnit. Tak se nám jeví jako něco nového, jako něco vyššího, jako něco, co tu dřív nebylo. A vona tu... vona tu byla, jenomže se neměla možnost uplatnit. A čím vyšší zákonitost, úroveň, tím ta milost se do toho více vtěluje. Více se tam vejde, jak kvantitativně tak kvalitativně. To znamená i jakostně i povahou je to nová jako věc. Zdá se nám to být úplně nová věc. Ježíš Kristus dokonce říká: vodejdu, tak vám pošlu toho Ducha svatého, který vám všechno vysvětlí. To vypadá jako nová milost, kterou- které předtím nebyli schopni. A je to zákonité v tom smyslu, že teprve projdou těmi zákonitostmi předešlými, to znamená stylizace života, učednictví, ne? Napřed ještě ten- to mládí, učednictví, potom kříž a to čekání, tak ty mezery mezi tím. Tak to všechno je třeba, aby... aby tím prošli, aby se mohlo dostavit to, co se nazývá sesláním Ducha svatého. To znamená milost, která vypadá jako úplně nová, která tady předtím nebyla. A je to jenom úroveň jedné a téže milosti. Čili přes různé úrovně zákonitostí milost jako taková je takový druh zákonitosti, která prolíná všemi úrovněmi, všemi zákonitostmi, jenomže na každé úrovni jiná práva. A na týhleto se jinak uplatňuje, také jinak- jiné vzezření. Ale je to jedna a tatáž věc. To, že my žijeme, třebas, že dýcháme, že jíme a že si odpočíváme a že jsme jakoby živi, to je jedna a tatáž milost. Jako když na člověka sestoupí Duch svatý a osvítí ho veskrze. Jenomže úroveň milosti, míra na tom prvním stupni je jiná než na tom posledním, jo? Že to stačí, je to zákonité. Prodělám- li kříž, smrt na kříži, zmrtvýchvstání a nějakou dobu čekací, to je ta přechodná doba při- na každém stupni, tak pak jsem schopen pojmout milost ve formě seslání Ducha svatého, ano? Dříve ne. To je tatáž milost, ze které žiju, když teďka s vámi tady mluvím. Každý z nás žijeme z téže milosti, ano? Milost, když se, by se potom definovala jako tažení Boží, jo, které je zákonité. Tomu se nedá zabránit. Tažení Boží směrem k Němu, nazpět, do Otcova domu. Čili vzpomínka na otcovo- Otcův dům je také milost, že ano? A tak dále. A když takle to vezmete, tak pak snadno pochopíte, že ta milost je jedno a totéž. A že je to zákon. Jenomže na rozdíl od zákonitosti jednotlivých stupňů, je to zákon, který prolíná všemi stupni, jo? To je fakt. A proto to je tak záhadné. Proto se zdá, jednou to působí, jednou to nepůsobí, je to nevypočitatelné. Není to pravda. My neznáme, na kterém jsme stupni. A protože jsme pokaždé na jiném stupni, tak taky se v tom nevyznáme vůbec nikdy, ne? Že padáme a stoupáme a tak dále, tak proto se nám to zdá být jako nevyzpytatelné. Ale vůbec nevyzpytatelné to není. Kdybychom vyzpytovali, kde jsme, tak víme, jaká míra milosti a jaký druh milosti na nás čeká zákonitě na tom stupni. Tak tady je otázka, zdali když něco provedu, co odpovídá nějakému vyššímu způsobu myšlení a jednání, například miluju bližního nezainteresovaně. Jestli... jestli mám právo pomýšlet na milost, o které je mluveno například u posledního soudu, že jo? Že budu spasen. No počkej, nechej domluvit. To řeknu rovnou zprostředka. A odpovídám taky někomu jinému přitom, ano? A nemám... a nemám. Takle se milost vystopovat nedá, protože to není žádný kšeft. Tam si nemohu říct: za tohleto mám právo na tamhleto. Milost nezapříčiňuje žádná práva. V tom smyslu je milost nevyzpytatelná, protože milost je znakem uvolněnosti lidského nitra. Jestliže jsem prázden do určité míry, tak je tam místo pro milost. A ta prázdnota nejenom povahu množstevní, ale taky kvalitativní, to znamená, jestli jsem tam v určité kvalitě prázden, tak mám teprve potom právo na určitou kvalitu milosti. Ale nesmím si na to dělat právo, protože je to něco, co je závislo na tom, jestli já, do jaké míry odejdu sám od sebe. Do jaké míry změním nějakou třebas vůli vlastní. A podle toho, co mi říkáš, to zapáchá vůlí, za stav vůle, to znamená, že si to nepřeju. Jestli si to nepřeji, tak pak ta milost úplný průchod. Ovšem nepřeji, to ne v tom smyslu, nechte si to nebo tak ani záporně ani kladně. Nýbrž od toho odstoupím jako ve zlatém klíči, asi takto. Jak je to v nejširším slova smyslu se zlem? To je relativní záležitost. Dokud nemáme jiné světlo než rozum, pak rozum není Herodesem, který chce převládnout, který chce zabít Ježíše. Nýbrž je to prostě vládce. Jakmile ale získáme jiné světlo, to znamená svatého Josefa, osvícený rozum, malého Ježíška, Pannu Marii, která zrodila a tak dále, tak pak ten Herodes je odkázán na vedlejší kolej. A rozum jako takový může, sice je mu dovoleno ještě vraždit někde mláďátka, nevinné součásti lidského "já", ale nemůže a není mu dáno právo a nemůže zavraždit samotného Ježíše. To Božské Já, které v člověku je, ano? Které se tam zrodilo v stáji. Tak tady je trošku jiné zacházení se zlem než u toho Herodesa už- u samého Herodesa. Tady jsou nějaká mláďátka, nějaké pokusy o znovuzrození, které krachují. A nesmíme si z toho dělat hlavu, že třebas padesátkrát zkrachujeme s tím zrozením v Betlémě. My musíme jedenapadesátkrát znovu nasadit a pomocí čeho, pomocí osvíceného rozumu, pomocí osvícené duše se dostaneme z bryndy za dosah, mocenský dosah toho rozumu. Čili my musíme v první řadě, chceme-li zlo správně v sobě ovládnout, musíme správně stanovit rozsah privilegií a pravomoci rozumu, ano? A to je dáno mírou osvícenosti toho člověka a jeho zrozením v Betlémě, ano? Zrozením Ježíše v Betlémě. Do jaké míry je to vědomé, to zrození, tak do takové míry máme povinnost toho Ježíška hlídat a tak dále, jak je tam všechno řečeno. Když potom se dostaneme do Jordánu, to znamená, když se dovíme ze zkušenosti, že jsme syny Božími nebo dcerami, tak pak musíme se vypořádat se svým "já". Pak ho musíme vybídnout to... to, co v nás nebylo zlem to, co v nás bylo dobrem. To co nás do doby mělo k tomu, abychom rozvinuli svůj život, to musíme podrobit. Předtím, kdybychom to byli předtím podrobili, kdybychom to byli, kdybychom mu řekli: apage satanas, odejdi satane, to by nebylo správné. Jenom satan právo odejít, ale "já", které se v nás rozvíjí, nemá právo odejít. To nám musí pomáhat. Takže do doby, když se učil poslouchat rodiče, poslouchat prostředí, učit se řemeslníkem a tak dále. To bylo totéž "já", které potom jako satan vystupovalo na poušti, ale předtím dobře sloužilo. Ale po křtu v Jordánu neslouží. Stává se satanem, musí být ovšem vyvoláno uměle, duch ho pudil na poušť a takhle to všechno. To byste si museli znovu prověřit v bibli. Tam je to detailně popsáno, to tady nebudu říkat. A tam se ten satan, začíná být tedy satanem, a stává se ale služebníkem. Proměňuje se v Jidáše fakticky, to znamená, von se stává něčím extravertním. Něčím, co je mimo podstatu toho Ježíše. se s tím člověk neztotožňuje, to nepotřebuje k přímému vývoji na této zemi. Nýbrž k duchovnímu vývoji ještě to potřebuje. Aby si to vzal za úroveň zákonitosti, ve které člověk žije. Ve které žil i Ježíš Kristus, když byl učitelem a když byl spojen s vůlí Otcovou a když ji taky plnil. To není nejvyšší úroveň. Na tu úroveň se může člověk dostat jenom pomocí zla. A kdyby toho nebylo bývalo, tak se na tu úroveň nedostal. Proto on udělal všecko možné, aby si Jidáše u sebe zachoval do posledního momentu, aby ho předčasně nevodmrštil, neznechutil. Aby mu nakonec dal i moc k tomu, aby provedl to, co chce provést. Dal mu to sousto, co chceš udělat, udělej rychle, že? To tam všechno je. Náhodou tu bibli ovládáte. No a teprve tam, když na kříži svého ducha odevzdává Bohu, teprve tam končí funkce zla. A to znamená, tam symbolicky vysvětleno, Jidáš se vraždí, sám sebe zavraždil. Není tam nikde řečeno, že by byly se zrodili po Ježíši, to jestli jste to tam vyčetl, tak jste machr. To byla mláďátka, která v době žila v tom Betlémě, protože se narodila dříve. No a do jednoho roku, to znamená, všechny, to byla všechna mláďátka do jednoho roku, která měla být vyvražděna. No ono některému už- mohlo být tři čtvrtě roku, takže je pravděpodobné, že byly většinou starší než Ježíš, víte? Tak se soudit, prosím, to nemusíme takový soudy vůbec dělat. Ale zaručeně to nebyl nikdo, kdo by byl narozen nějak později, ne? A takže Ježíš byl napřed a potom voni ne... ne... ne. To byli soukmenovci a tak asi, jo? A tady jde o to, abyste pochopili, že člověku se nepodaří obyčejně na jedenkrát provést to zrození v Betlémě. Není divu, protože jeho vytváří protiakci, kterou se snaží zmařit tohleto znovuzrození. No, ale bych se ještě vrátil k tomu konci. Tak ten Jidáš se vraždí proto, že dvojnost určitou- určitý dosah výchovný. Vono se tady jako vychovatel funguje. To není nic za trest člověku. Jak jsem to vyložil teďka v tom "O tři" a vy jste to ale všichni nečetli. vám to vysvětlím, protože, ještě jednou. Protože tam je nutné vědět, že do tohoto zla, od tohoto druhu zla, který tady zažíváte, se dorůstá. Protože když si to tam přečtete, tak řeknu jenom hesla, jo? Že totiž vývoj lidstva napřed se neubíral v oblasti, ne- neprocházel oblastí dvojnosti, do dvojnosti člověk dorůstal. A teprve se dostal z ráje ven, tak měl zvířecí tělo. To znamená, toto hmotné tělo, které máme dnes. V ráji ho neměl. Do toho pomalinku dorůstal, když se začal stydět teprve. Před sebou se začli stydět, to znamená, teprve se viděli jako těla. Oni se předtím jako těla neviděli, protože ho neměli, jo? Tak toto je všechno cesta od Boha k člověku do nynějšího stavu. A když se de na- nazpátek, tak se musí projít týmiž stavy, ale opačným způsobem. Nemusí se všechno doslova samo sebou opakovat. Něco tam musí být vynecháno, protože to je dáno povahou věci. Neboť něco bylo člověku přidáno a proto všechno nemusí znovu prodělávat nazpátek. Ale většinu věcí prodělává zase tak, jak to prodělal směrem dolů, tak zase směrem nahoru. Takže nevím, jestli jsem původně odpověděl, jak na to. Ale jestliže člověk nedokáže svou slabostí patřit Bohu více než svou ctností a přednostmi, tak se nikdy nemůže k tomu Bohu dostat, nýbrž protože sedí na dvou židlích. Jestliže třebas někdo se cítí být tak slabý, nemožný, že by se za to třebas styděl, tak se nestydí, se nezneklidňuje. Nýbrž klidně tu svou slabost odevzdá Bohu. tou slabostí de. jsem teď slabý a jako takový k tobě jdu, Bože. To je správný způsob jednání se zlem. Tedy s tím dobrem, to je možná zase nějaký- nějaké nedopatření vzniklo, to bych doplnil. Když se mluví o posledním soudu, tak se mluví opravdu o posledním soudu. Nikoliv o soudech předešlých, které nejsou posledními soudy. My ustavičně, jakmile jdeme přímou cestou, jsme ve stádiu soudu. Ježíš Kristus sám říkal, že přišel soudit na ten svět, ano? A jeho učedníci to vzali jako poslední soud, ne? To sice neřekl, ale voni to tak vzali. To nevadí. Ale on přišel soudit, protože jestliže někomu vysvětlil, co je, co dělat a co nemá dělat. A on se proti tomu začal proviňovat, tak vědomě se proviňoval. Tím ho- tím se stal jeho soudcem, ne? Takže dobro samo o sobě absolutně sice neexistuje, ale je- li nám oznámeno, co je dobré, a my to chápeme jako dobré, tak nás to soudí, když to nekonáme, ano? S tím měl velikou práci svatý Pavel. Jak tuhleti pohani k tomu přijdou, zákon neznají, nectí ho, dělají si, co chtějí a nejsou odsouzeni. A my, protože známe zákon, jsme tvrdě souzeni. Že kdo neví, tam někde v duchovní oblasti, ten za to nemůže pykat. Kdo ale ví, kdo zná zákon, ten se může proti němu prohřešovat. To je něco jiného než v normálním právním řádu. Tam neznalost zákona neomlouvá, tady neznalost zákona omlouvá. Ovšem jenom částečně, protože člověk trpí. Když dělá něco protizákonného, a nerozumí tomu, tak trpí, ano? Takže to způsobuje větší utrpení jenom. Takové ještě zdlouhavé jednání, prodlužování cesty a tohleto všecko. Tak to je asi o tom dobru, kdybych to převedl nějak, doufám, že jsem to převedl na pravou míru, ano? Křesťané netrpěli tolik jenom proto, že přijali nějaký řád hodnot, a pak ho neplnili. Ale také proto, že ten zákon, že ten řád hodnot prosazovali důsledně proti všem, kteří ten zákon neuznávali, ten řád hodnot neuznávali. Největší utrpení prvních křesťanů spočívalo v tom, že byli mučeni za svou víru, ne? Nezapomeň. A to nebylo protivení se zákonu, nýbrž to bylo sveřepé plnění zákona, tím se nejvíc trpělo. Takže tím nechci říct, že když se plní zákon, že by se tím přestalo trpět. To neříkám. Protože jestliže ten člověk, který plní zákon i proti vůli svému okolí, není na takové výši, na které by byl nezávislý na svém hmotném životě, tak velice trpí. Že když se ale ocitne na výši, třebas přechodně jenom, na které není závislý na své hmotné podstatě, pak netrpí. Každá zákonitost svou oblast, která je, řek bych, neprodyšně uzavřena zdí, ano? My jsme o zdi mluvili, kdysi ve spisu "Mystická koncentrace", ne? Kde jsem poprvně o tom, pokud vím, mluvil. Že totiž člověk nařa- naza- naráží na zeď, přes kterou se nemůže dostat. A pak se nemůže vědomě spojit s Bohem. Je to tak? To je zeď ukutá ze zákonitosti. To je mez zákonitosti. Abych to řekl tak: že je to schod, který svůj konec. A naráží na další schod, který nějakou kolmou stěnu, přes kterou se nelze dostat na úrovni, na které jsem, asi tak. Naráží se na ten druhý schod, který je vyšší. Ale když se jde dolů, tak samo spadnout se může, z kolika se chce schodů dolů. To jde snadno. Ta zákonitost směrem dolů není tak zlá. To je, není tak přísná, není tak strohá. To je krásně zaznamenáno ve Starém zákoně v Genezi, že na hranici ráje stojí Michael anděl s plamenným mečem. To znamená, nazpátek se nemohlo. Ale vodtamtud se padalo vesele, že ano? To je vono. To znamená, je to zvláštní druh kaskády, bych tak řekl, ty zákonitosti. Dolů směrem se padá dobře i dolů se dobře vidí. A nahoru se ani nedá dobře jít ani se nedá tam vidět. Čili jiným způsobem řečeno ještě, odtamtud nás oni vidí. Oni například vědí, co my myslíme, jak my myslíme, co děláme a tak dále. jsem se, jsem si dělal pokusy s manželkou, na obrazovce nevidí nic v televizi, nevidí nic. Vidí obrazovku, vidí televizor, protože ten televizor je dávno ohmatán mýma lidskýma očima, takže v astrálu taky existuje tím ohmatáním mýma očima. Ale ten obraz není astrálního původu. To není něco vohmataného ještě, to nevidí, si říká: se dívám shora zdola, na televizi nevidím vůbec nic. Takže jakýkoliv při- jakoukoliv představu mou třebas, ona ji nevidí. si něco představím, tak vona to nevidí. Jsem si myslel, když jde obsahově se s domluvit, tak taky představově se s domluvit. Ne. Ta, když ta dcera třebas si na něco stěžuje a pláče, tak vona to cítí. Jasně to cítí a volá vo pomoc: že tej Daně se musí pomoct, že ano? To je jasný. Ale aby ji viděla, aby... aby viděla třebas něco, kdyby mně napsala něco, to... to by nemohla přečíst. No, ale jsem říkal, je to oblast ohraničená přesně. A je ohraničená tím, že je to soustava zákonitostí, která určitou míru platnosti. A když se člověk ocitne svou frekvencí záření na určité úrovni, tak to odpovídá frekvenci zákonitosti. A proto ta zákonitost se ho týká a von to považuje za předurčenost. To je ten druh předurčenosti, že když jsem zvířem- zvířetem, tak se chovám buď jako zvíře a pak mně to vychází. Anebo se nechovám jako zvíře a pak za- na to trpce doplácím. Že nevyhovuju zákonitosti, do které patřím. A když jsem zase na vyšší úrovni, a nechovám se jako takový, tak na to trp- trpce do- doplácím. A když se chovám jako takový, tak se tam mám dobře na úrovni. No, a teďka o těch hranicích. Jak lze překonat potom tu mez, která jde nahoru? Že vždycky musím dokázat nakonec, abych to- ten svůj život na určité úrovni přeměnil ve stav. Kontinuální trvalý stav, který v sobě obsahuje podstatu voře- stvořeného. To znamená Boží podstatu. se musím dostat k podstatě Boží, která je na každé úrovni stvořeného obsažena, v každé. Jak se dostanu této podstatě, která není ničím konkrétním, která není konkrétní zákon- zákonitostí, že je podstatou, duchem zákonitosti. Jak se dostanu k tomu duchu, tak přes tohoto ducha se mohu dostat dál. Čili, kdo mně otevírá: klepejte a bude vám otevřeno, ano? Kdo nám otevírá? Stav, který dosahujeme a který je v podstatě původu Božího. Neboť rovné s rovným se jenom stýká, a jestliže je možno se dostat přes konkrétní obsah do absolutního nebo do abstraktního stavu na úrovni, tak ten potom vynese dál. nevím, jestli tomu je rozumět? Ale je to zrovna tak, jako tomu bylo třebas na podkladě toho ráje, jak tomu bylo před smrtí Ježíše na kříži. Že tam dokud on se nevzdal svých učedníků, nerezignoval na ně, dokud se nevzdal i toho vedení, které měl: "Bože, pročs opustil?", tak nemohl přejít dál na vyšší stupeň, ačkoliv byl vtělený Bůh. Do stavu se musel dostat, z činnosti do stavu. Činnost je dycky z našeho hlediska něco konkrétního. Z toho konkrétního jednání k tomu abstraktnímu stavu, který je výplodem, následkem toho konání, ano? Vy si myslíte, že před Kristem lidé neměli ten příklad Ježíšův, podle kterého by se řídili, protože Ježíš eště nežil a nemohl svým životem ukázat, jak se postupovat směrem do Otcova domu? Detailně to nemohl rozpracovat svým životem? Tak jste na velkým omylu. Protože nikdo méně tomu nerozuměl tomu životu Ježíše Krista než křesťani. si troufám říct, že do dneška tomu nerozumí. Ten určitý teolog, se kterým jsem teďka mluvil, ho nebudu nazývat, mně říkal: todleto my jsme nevěděli. A s klidným svědomím říkám, že to neví ani katolíci. Nejenom my evangelíci ani katolíci. Jak jsme to mohli vůbec tak dlouho s tím naboženstvím vydržet, když se podle něho vůbec neřídíme. Nemůžeme, protože tomu nerozumíme, říkal. Vy jste blahoslavení, protože vy se nemůžete proviňovat, když tomu nerozumíte, tak nemáte vinu, ne? Vy můžete jenom velice trpět a to se vám tedy daří výborně. A to moderní utrpení, který na vás sesílají ti, kteří jsou proti vám, to je jenom součástí celkového tažení proti nevědomosti. Budete nakonec nuče- nuceně se něčemu doučit. Tak jediný nedostatek snad před Kristem spočíval v tom, že to byl starověký způsob zasvěcování individuálního, nikoliv kolektivního, novinka na Ježíši Kristu, kterou voni neznali, bylo kolektivní vedení. To nebylo. Ale individuální vedení bylo velice dokonalé. A je vidět na svatým apoštolu Pavlovi, že když měl tu extazi, ve které vstoupil do třetího nebe, že byl velice vysoko, takže dokázal i vraždit ty křesťany, že? To muselo být přeci dobré, že? To se musel dostat dost daleko, ne? Protože to dělal s vášní, opravdově, dokud to nezabili, tak nebyl spokojen, ne? A tedy takovou houževnatost my nemáme, abysme takhle šli za věcí, to z náboženských důvodů Takže před Ježíšem Kristem to vedení bylo na téže úrovni jako po Ježíši Kristu, protože lidé zase po jeho příchodu na svět upadali jenom do extazí. A extazi považovali za vrchol, zrovna jako Indové ji považovali za vrchol, ty běžní Indové, ne ty vyšší jako Ramakrišna nebo, ti ne. Ti partyzáni, ti šli dál. Ale ti obyčejní jogíni považujou tohleto za vrchol duchovního poznání, a tím si znemožňují cestu k trvalému spojení s Bohem. Takže nejsem toho názoru, že by bylo, jak k tomu přijdou, že... že by bylo nějakým neštěstím, když tady nebyl Ježíš Kristus, že se nemohlo tedy jít. A jako církev říká, že se, že museli počkat se... se dostane na svět Ježíš Kristus, že musel čekat někde v nějakým předpeklí nebo nějakým očistci, to né. Vůbec ne. Ale v čem spočívala tedy ta voběť Ježíše Krista, že mohl on spasit člověka svou krví na kříži? Tohleto pojetí "krví na kříži spasiti někoho", je pojetí svatého Petra a svatého Pavla a je způsobeno tím, že byli svědkové, že to byli svědkové Boží. Že to byli svědkové toho, co se s nimi stalo. A to, co se s nimi stalo, nebylo obecně platné. To nám neřekli, bohužel. Ne, že by to chtěli za- zatajit, ale oni si nebyli vědomi toho, že to není obecně platné. Voni z toho vyvodili obecně platný zákon. Oni generalizovali něco, co nebylo správné. Když například svatý Petr v okamžiku nejtěžším Ježíše zapřel, a přesto získal Ducha svatého stejně, jako ten, kdo ho nezapřel, jako svatý Jan třeba, si říkal: co to tedy způsobilo, že jsem toho Ducha svatého získal zrovna jako ten Jan, který ho nezapřel? Jedině milost Boží, která se ke mně dostala tím způsobem, že on za také na kříži umřel. Vyvodil z smrti na kříži něco obecného, co obecné nebylo. Je pravda, že u něho se to projevilo zrovna jako u těch dalších učedníků Páně, těch deseti, že ten Duch svatý na sestoupil. Ale na nikoho jiného Duch svatý nesestoupil. To je málo, přátelé. Z toho neměl vyvodit generální takový názor, generálně platný, všeobecně platný, že smrtí Ježíšovou na kříži jsme všichni vykoupeni. Nikdo není vykoupen smrtí na kříži. To vykoupení si musí každý pomocí smrti na kříži, která je nepostradatelná pro nás, si musí každý vydobýt. A jestliže se nepřidá k smrti Ježíše na kříži, tak není spasen. A priori není nikdo spasen smrtí Ježíše na kříži. Smrt na kříži Ježíše ten význam, že představuje jednu z hlavních a posledních zdí mezi úrovněmi zákonitostí, kterou nemůže člověk překonat vlastní silou. Nýbrž jenom silou, v tomto případě Ježíše Krista, který umřel na kříži. Vizte povídání o svaté Terezii, která chtěla vnitřně umřít, nešlo to. Ježíš Kristus musel znovu na kříži za ni umřít. A ona si to mohla potom vzít na sebe tu jeho smrt, ano? Tím se stala znovuzrozenou a tím přestala sama něco dělat, nedělala nic. Jejíma nohama chodil Kristus, jejíma rukama pracoval Kristus, jak to sama vyjádřila, viďte? Ale takže to platí, že Ježíš Kri- život Ježíše Krista a potom nakonec smrt na kříži a jeho krev nás spasí. Ale chceme-li a jsme- li schopni ho následovat pod ten kříž. Dál nemůžeme pochopitelně, ale my musíme klepat. My si nemůžeme z jedné události v Ježíšově životě vyvodit všecko. To jsme hotoví kacíři tedy, protože jenom celek je platný. A ne jedna jednotlivost vytržená z celku. To samo o sobě nevykládá správně o celku. To jenom zastiňuje, zatemňuje celkový význam. A proto se křesťani uchylují k tomu, že říkají: to je nevyzpytatelné tajemství. To že jeden člověk, třebaže je to vtělený Bůh, mohl spasit celé lidstvo svou smrtí. To není nic nevyzpytatelného, protože nikdo není spasen, kdo si s tím Ježíšem Kristem nejde pod ten kříž. A teprve tam pozná, kdo ho vede a kdo ho převádí. Dřív o tom si ani nemusel být vědom. A ani na- na těch prvních krůčcích jsem si nebyl osobně, tak vysoko třebas teďka nemířím, ale to- s tím svým vnitřním výkladem. Ale chci vám říci, že třebas do těch sedmnácti let jsem nepotřeboval vůbec Boha. Do šestadvaceti let jsem nepotřeboval Ježíše Krista, a přesto ten pokrok ke spáse pokračoval. Není... není třeba, abych byl býval věděl, že jsem zažil v sedmnácti letech narození Ježíše v Betlémě, to jsem vůbec nemusel ani vědět. Ono se to stalo. A tak se to stalo také s mnohými jinými, kteří to narození Ježíše v Betlémě nad- zažili, ale nevěděli, že to je. Ale podle následků, podle ovoce poznáte je, říká Ježíš Kristus. Podle ovoce, jaké to neslo, je poznat, že to bylo to zrození. Jestliže jsem se třebas tam, jestli se tam narodil Ježíš Kristus v Betlémě v těch sedmnácti letech u mě, tak jsem potom musel být v tom, co je mého Otce. Ono to jinak ani nešlo. Když maminka nutila k tomu, abych třeba začal znovu zase studovat, jsem začal propadat, abych jedl, abych pil, abych žil jako ostatní lidi, tak jsem říkal: ale musím být v tom, co je mého Otce. nemohu s vámi jíst, pít, milovat se nebo co všechno, anebo studovat nebo světsky žít, to mně nejde. mám jednu jedinou povinnost. Protože to je všechno pravda, ale je to nesmyslné, protože i Ježíš Kristus žil a jedl, ne? A jednal normálně a byl řemeslníkem, vzdělal se. Tak prostě, protože jsem nebyl schopný toto pochopit, donutila se naučit řemeslu, jíst, pít, zachovat se na životě, ne? Vděčím všechno své matce, jak jsem vám kolikrát říkal. Prosím vás, to je nemilosrdnost ze strany zákonitosti, že jak se na ni dostanete, tak vona vás celýho pohltí. Kořistí z vás, ona vás chce celého pro sebe. Pro ten zákon, pro plnění toho zákona, do kterého jste vrostli. A ostatní všechno vynecháváte, jako by pod vámi nic nebylo. Nad vámi nevíte, co je a pod vámi nic není. To pro vás nemá vůbec žádný význam. To je důkaz, že jste překonali určitý stupeň. Ale pak je třeba, aby lidská společnost za takového člověka se postavila. A donutila ho, aby plnil to, co je třeba jako podklad pro živý organismus lidský, aby byl zachován člověk ve své tělesnosti. Aby mohl pokračovat na úrovni, na které je. Protože tělesnost je zapotřebí, jak vám známo, do vzkříšení z mrtvých. To je dost vysoko. Že by se člověk předčasně vzdal, tak zruší celou cestu. Ježíš Kristus říkal, že ty své učedníky potřebuje, že sám by toho tolik neudělal, jako voni toho udělají. To křesťanství je- jenom ukázkou. Na kříži nemohlo existovat. Tady musí být učedníci, kteří to potom publikovali, bych tak řekl, roznesli do světa. A tohleto si uvědomte, že bez lidského prvku by neexistovala ani víra v Boha ani nějaké křesťanství ani jiné náboženství. Ani bychom nevěděli vůbec nic, že existuje něco takového, že se to takhle dělat. Všechno je záležitostí lidského prvku. To si musíme velice vážit, ano? Řekl jsem, že určitá úroveň nebo vyvrcholení v úrovni je, existuje tehdy nebo dosahuje se tehdy, když člověk se dostane z vědomého konání, něco na té... na úrovni, do samovolného konání. Jako bych to nedělal, jde mi to samo, přestane- přestanu něco dělat, začne mi to přecházet do stavu, jo? Asi jako když někdo štrikuje, a ani neví, že štrikuje, že? Takhle melou ruce, že? a A ta dotyčná třebas klepaří, že ano, ne? Promiňte mně dámy. A to je stav štrikování. A vona z toho vyjde punčocha, konkrétní punčocha ze stavu. A daleko dokonalejší, než kdyby na to musela myslet. například vím tady na jednom os- člověku, jakým způsobem, jsem se na díval detailně, ona stříhá. To není přemýšlení vo tom, jak to stříhat, to je zkušenost, která samovolně probíhá, jo? A kdyby měla znovu o tom přemýšlet, to by bylo veliké zatížení, námaha, únava a nevím, co všechno. Ona tímto způsobem dokáže daleko delší dobu stříhat bez únavy, protože přešla z tohoto oboru do stavu stříhání. A tak je to s každým z nás. Že proto například jsem tak dlouho ve školství, abych samovolně vyučoval. Abych ne, abych nic přitom nedělal, rozumíte mi? A protože mi to začíná jít pomalu, tak musím odtamtud odejít, protože když člověk se dostane do stavu samovolnosti, tak je načase, aby šel na další stupeň, ano? Protože to se dostane do vrcholu, ze kterého se přejít nahoru. To je asi tak jako to říkal Ramakrišna, že když se naplňuje nádoba vodou tekoucí shora, a to je ta milost, kterou člověk užívá k naplnění nádoby, tak to napřed zurčí, že? Je to slyšet. Čím víc se nádoba naplňuje, tím méně je vody, je to samovolně, jako by nic nepřitékalo. A tak je to s člověkem. Jakmile se dostane do takového stádia vývoje, že na tom stupni mu to jde samo, tak je načase, aby se obrátil na podpatku a šel dál. To musí volně provést. To musí do toho vložit svoji vůli, to nejde samo. Takže Ježíš Kristus si musel uvědomit ve třiceti letech, že mu to na úrovni jde samo, že nemůže být dokonalejším řemeslníkem, že nemůže lépe poslouchat matku, že? Pěstouna a své okolí, že nemůže na tom- této úrovni nic získat. A proto se otočil a šel do Jordánu. Tak dokonale, že všechny nechal stranou. A nebyla pro něho matka, nebyli pro něho bratři, ne? A byl jenom Otec, ke kterému šel. Je to tak? A na tom nejvyšším stupni samo sebou to tam dneska vypadá tak, že on zanechá všechny učedníky a jde si na kříž klidně, a klidně sice ne, ale dočerpá všechny lidské síly. Napřed dočerpá síly lidských schopností v Getsemanské zahradě, že oni tam usnou, ne? A usnou, ne? A potom dočerpá své fyzické síly, že to nemůže ten kříž donést na kř- nahoru na Golgotu a tak dále... a tak dále. A nakonec dočerpá i to spojení s Otcem, že? Říká: "Bože, proč´s opustil?" Všechno dočerpá, a tím se dostane do stavu absolutního klidu. A z toho se potom jít zase dál. Jinak ne. Je vám z toho jasno, že mluvím o "nic", na každém rozdělu mezi stupni. Jenže to nic obsah dycky nový. To "nic" není ničím v našem slova smyslu, nýbrž je ničím na úrovni poznání toho člověka. Von se poznává jako "nic"... von se poznává jako "nic", není ničím. Ale důležité je, že se poznává jako "nic". se v sedmnácti letech poznával jako "nic". Ne jako ubohý člověk nebo nedokonalý člověk, nýbrž jako "nic". jsem nic neprovedl, nic nebylo dobře, všechno bylo špatně. jsem byl úplně ničím. A tak je to na každém stupni vyšším. A jedině potom může přijít milost, která způsobí ten převod nebo dokončí ten převod. "Nic" na každém stupni je něco jiného. Protože je závislé na sebepoznání člověka. Důležité přitom je jenom to, aby se člověk poznával jako "nic". Ne jako člověk slabý, neschopný, to je málo. Když mně v Plzni nějací moji přátelé řekli: "se cítím být takovým malým, neschopným", jsem říkal: to je chtěná pokora a ta nevede vůbec nikam. Toto kdybych měl právo, tak bych vám zakázal jako jednu z největších překážek na cestě. Být takhle chtěně pokorný. On chce být pokorný, on chce být ničím, on chce být malým, to ne. On se musí malým cítit v tom smyslu, že je ničím, právě cítit, pardon, ničím cítit v tom smyslu, že je to vymazáno v něm způsobem takovým, že vzhledem k jeho sebepoznání si myslí o sobě, že je "nic". Že není vůbec ničeho hoden, že nic nedokázal, nic nedokáže. A proto vůbec se nesmí zneklidňovat tím, že Bůh k němu není milostiv. A jakmile se nezneklidňuje tím, to je správný postup, že Bůh mu není milostiv a sám se cítí být ničím, tak to jsou dvě podmínky, které dokonale vystihují další pokrok. Způsobují přímo na místě další pokrok duchovní. Takový člověk totiž okamžitě se vyprazdňuje od sebe, od toho, co ve vědomí o sobě má, to stačí. A tím vyprazdňuje místo pro milost. Milost si hledá místo prázdné. Nádoba prázdná je užitečná, vizte Lao-c´. A to platí na každém stupni. Jestliže třebas Ježíš Kristus během své učitelské dráhy přestal být ničím, čím byl v okamžiku, kdy vyšel z Jordánu, nýbrž začal být něčím, kterému se všichni klaněli, kterého uctívali, někteří nenáviděli, ale začal být něčím velice uctívaným a nenáviděným, tak on se musel z tohoto něčeho také umět svléknout, ano? A to se mu podařilo. Neboť jeho nepřátelé ho viděli zdeptaného a to jim stačilo. Viděli ho napřed jeho nepřátele, že jo, tam před mám jak upadá, jak to není schopen s- se postavit na nohy nebo nemůže ten kříž donést a tak dále, ne? A viděli jeho přátele, kteří říkali: tak toto je ten, na kterého jsme se spoléhali. Čili on se musel smířit s tím, že je v jejich očích není ničím, ale pro sebe byl ještě něčím tím, že měl spojení s Otcem, tak to také musel ztratit a tou chvíli byl dokonale ničím. Pak mu zbylo jenom toho ducha odevzdat, že jo? To byl, jsem překročil mnoho stupňů, jsem vykládal první a poslední stupeň, abyste viděli, jak to vy- vypadá na každém stupni jinak. On s- dejme tomu na prvním stupni Panna Maria byla ničím, se stala ničím v tom smyslu, že v společnosti nic neznamenala. Protože se vzdala jako svobodná matka tomu duchu, který ji oplodnil, že ano? To tedy byl hřích, o kterým si mohli myslet, že to není jenom tak něco zázračného, skutečného a tak dále, hm? No a tak ji vydědili ze společnosti, stala se otrokyní tou chvílí. Ale na tom nezáleželo. A protože na tom nezáleželo, tak se stala ničím. Protože na sobě nezáleželo. To je ten praktický dopad. Ježíšovi nesmělo na tom záležet na tom pokoření, on nesměl sebe litovat. Jakmile sebe na kterémkoliv stupni začnete litovat, tak jste se zvrhli, tak nejste ničím. Tak jste sebe litující. Máte totiž koho litovat. Kdybych byl sebe litoval, jak ten gestapák chtěl zabít, tak zabil. Protože jsem byl něčím. Ale protože jsem sebe nelitoval a sebe jsem opustil, tak na úrovni jsem byl ničím. Neříkám na nějaké vznešené úrovni, ale na úrovni jsem byl ničím. Takže to on neviděl a nezabil a nemoh zabít. Protože jsem tam nebyl na úrovni, chápete to? Tak je to s každým na úrovni, na které je, že tam není pro ty, kteří ho tam chtějí srazit z toho místa. Například Ježíš Kristus nebyl, neexistoval pro ty, kteří ho chtěli kamenovat nebo chtěli ho udělat králem, když ještě nenastal jeho čas, kdy se měl dostat na kříž, že ano? A proč se ztrácel zprostředka nich? Protože byl pro ničím. Takže ono to své stupně všecko, a nic se nedá definovat jednoznačně. Protože záleží všechno na poznání, jednak sebepoznání a jednak na poznání potřeb cesty. U Ježíše to byla- bylo taky poznání potřeb cesty. On věděl, že se nemá nechat uka- ukamenovat. On věděl, že nemá být hmotným králem izraelského národa, ne? No a podle toho jednal. Mám odpovědět na otázku, proč Ježíš dovolil nebo proč potřeboval obětovat svého syna, aby byl spasen svět. Tak bych moh odpovědět slovy svatýho Pavla, usadil bych vás hned. Jenže nechci tak levným způsobem usazovat. On jim ale říkal: tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného syna na svět poslal a tak dále, ne? Tak to je důvod, tak jestli to nestačí svatý Pavel, jestli myslíte, že Karel Makoň je lepší, prosím. ti to řeknu lepším způsobem, jo? Totiž modernějším. Tak, spíš nebude lepší. Nebude. Ale bude modernější, bude lépe vyhovovat. To, co se tam dělo historicky na kříži, a jsem vám to mockrát říkal a slibuji, že to říkám naposled. To není jenom historická událost. To je událost, která se ustavičně děje. Událost, která se ustavičně děje, není vůbec událostí už, nýbrž je stavem. Bůh se ustavičně za nás obětuje. Bůh nejenom tvoří, ale ustavičně se za nás obětuje. někde roku nultého na kříži nebo třiatřicátého, jak chcete. Nýbrž pořád. A kdyby totéž pořád nedělal, tak by nestačilo, že by jenom pořád tvořil. jsem vám taky vnucoval tu představu, že pořád tvoří. Těch šest dnů není jako někdy nějakých minulých šest dnů, nýbrž to pořád probíhá, ne? A i když neprobíhá ten den toho odpočinku, pořád probíhá jedno vedle druhého, to je aristotelovsky naprosto ne- nesrozumitelné. Jak může trvat odpočinek i s činností najednou vedle sebe? To my touto logikou aristotelovskou nepochopíme. Na to je třeba jiné indické logiky, která nám to jasně osvětluje. Ale že dokonce v tom- v této oblasti je možné, aby proběhlo i osvícení soustavně vedle těch dvou. Také my jsme ustavičně osvěcováni. Jestliže si myslíme, prosím vás, ale to berte tak, aby- abyste se z toho nezbláznili. Jestliže si myslíte, že vy se díváte tady po svých přátelích? Ne. On se dívá. Vy si myslíte, že slyšíte, jak tady mluvím, ne. Jeho slyšíte. A toto "já", tohoto "já" jsem si dobře vědom. A proto se, jenom proto jsem schopen nic nedělat. Protože jsem si toho vědom, že nemluvím, že nevidím a tak dále. A pokud taky přitom vidím, tak je to vždycky nějaký nedostatek v činnosti. Taky do toho míchám sebe pochopitelně, ale to je chyba. Ale pokud to nedělám, tak je to dokonalé do takové míry, jak to potřebujete, ne jak chcete. Dokonalost je dána vaší potřebou, a ne vaším chtěním. Takže když to vypadá velice nedokonale, tak je to zaviněno tím, že vaše potřeba není vyšší, nýbrž taková, jak to dopadá, ano? Protože tyto věci mluvím absolutně samovolně. Nepotřebuju na sebe, na to myslet. Jenom potřebuju mít na mysli téma, který jste mi dali. To musím mít na mysli. A to potom rozvíjím volně, naprosto volně bez přemýšlení. všeúčelnosti slovy mám Mám tady otázku, jaký je Bůh? Jak neosvícený člověk hledat království Boží především, když o něm nemá žádnou představu? To, co je dobré a krásné na tomto světě, člověk zná a může o to usilovat. A proto tedy o to může usilovat. Ale království Boží je mu vzdáleno tak, jak tady mu, asi je škrtnuto, jak se tedy tohoto všeho, co zná, vzdát za něco neznámého? bych to rozťal jednou konečně. Protože jestliže si člověk myslí, že hledat království Boží je něco zcela jiného, než žít v tomto světě, tak je na velkém omylu. Kdyby tomu takhle bylo, kdybychom to takhle chápali, jako to třebas chápou Indové nebo Číňané, mně prominou, oni poslouchají, tak jsme sto let za opicemi. si troufám říct, že ti Číňani a Indové dneska pokulhávají za Ježíšem Kristem. Neříkám za mnou. Za pochopením, které nám naskýtá příležitost seznámit se s životem Ježíše Krista. On totiž neudělal nic z toho, co by udělal kterýkoliv jogin a kterýkoliv čínský mistr, kdyby dostal k dispozici dvanáct žáků, jako třebas Ježíš Kristus, a kdyby s nimi měl někam dospět. První, co by udělali, by odešli stranou do nějakého ašramu, a tam by si to s nimi vyřídili. A místo vedení událostmi, do jakých člověk zapadá v tomto světě chtě nechtě, by ho vedl ten mistr osobně odnětím vůle v Indii a v Číně různými koany a nějakými cvičeními, nějakými soustřeďovacími cviky a podobně. A taky bitím možná. Protože to by zastupovalo to utrpení, které člověk normálně musí tady zakoušet a kterému se ve světě nemůže vyhnout. A tak se tady vyskytuje otázka, a nebyla dosud kloudně vysvětlena. A tak prosím, jestli vám nebude jasno po tomhletom, co teďka řeknu, jaký smysl tenhleten život, tak buďte tak dobří a stůjte na tom, abych to tak dlouho vysvětloval, vám to bude všem úplně jasné. Podle zkušeností, které jsem nabyl, tento život stejný smysl jako hledání království Božího. nechci říkat, že by se to mělo zaměnit. říkám, že to stejný smysl jenom tehdy, když o tom víme, že to ten smysl a podle toho se zařizujeme. Proto Ježíš Kristus nemusel odebrat učedníky z tohoto života, nýbrž musel událostem v tomto životě učedníků dát nový smysl. Asi tak: Petře, dosud si lovil ryby, teď budeš lovit duše. Zase lovit. Nic jiného než lovit. Když někdo se naučil lovit, bude lovit i nadále. A teď je otázka jiná. Když tedy tento svět nás naučí některým praktikám, máme se jich zříci, máme od nich odstoupit a říkat si: to poutá? Anebo máme si říci, že to převádí na vyšší smysl života. A jsem toho názoru, že bychom si měli hledat cestu k pochopení, že to může převést do hledání království Božího. bych řekl takhle, podle své zkušenosti. V době, kdy jsem vůbec nevěřil na Boha a jsem se odnaučil věřit asi tak kolem pátého roku svého věku. No vodnaučila babička, protože vedla do kostela, a neuměla to vysvětlit. jsem byl zvídavý dítě, který to chtělo rozumět. A když tomu nerozuměla babička a jsem tomu taky nemohl rozumět, tak jsem se toho vzdal, této víry. A jestliže jsem tehdy vůbec nevěděl vo... vo Bohu, že nepotřeboval jsem ho do sedmnácti let, ne? Přesto jsem dělal něco, bez čeho by byla nebyla možná cesta po sedmnáctém roku mého věku, tak musím říct, že co tam se se mnou dělo vod těch tří let do těch sedmnácti, bylo hledání království Božího. Ovšem neuvědomělé, ale bylo to přímé hledání království Božího prostředky, které člověk, který měl tehdy ten člověk, po ruce. A do kterých dorostl. Čili když se dívám dneska z tohoto hlediska na život člověka, co on dělá, tak rozlišuju, co to dělá, zcela světské věci. Člověče, hledáš ty království Boží, anebo nehledáš? A i když rozhodující není, že věří nebo nevěří nebo že ví, co je to království Boží, anebo to neví. Nebo že neví vůbec nic o Bohu, nebo něco nebo si myslí, že m- nějakou představu o něm, to je nerozhodující. Pro tento pohled, který je velice důležitý, se rozezná tímto pohledem, o kterým budu mluvit, se rozezná, jestli on opravdu hledá, anebo nehledá. Přestože neví, že hledá nebo nehledá. To je nerozhodující taky. Není třeba, aby věděl člověk na úrovni, na které je, kterak se to může stát. On jenom musí vědět, co dělat. A třebas, jak k tomu přišel. Nebo proč zrovna takhle. To se mu všechno později vysvětlí. Ale třeba, jak to rozeznám? Jestliže jsem třebas, od toho, od těch tří let do těch sedumnácti se snažil o to jednat správně, bez ohledu na to, že je mně to nepříjemné, anebo že něco je mně příjemné, čemu bych dal moc rád přednost. A jsem tomu přednost nedával, protože jsem šel za tím, co je správné. A ne za tím, co je mi příjemné. Anebo nezdráhal jsem se provést něco, co je mně nepříjemné. A protože jsem tohleto takhle dělal, tak jsem hledal království Boží. A neměl jsem vůbec vědomí o tom, co je to království Boží, že ho hledám. Ten princip toho hledání byl splněn, protože jsem odstupoval od sebe, neboť jsem plnil příkaz Ježíšův: zapři sama sebe. Jestliže vidíte u člověka tendenci sebe zapírat pro dobro, za kterým de, pro pojem o správnosti, který třebas chybný, na tom nezáleží vůbec taky ne. Je důležité, aby individuálně bezelstně to, co dělá, považoval za správné a za tím šel bez ohledu na sebe. To je člověk hledající království Boží. A vám to ještě řeknu na případu Ježíše Krista, když tam k němu přišel ten bohatý mládenec a chtěl znát cestu do království Božího. Tak on Ježíš mu řekl: tak především musíš plnit předpisy zákona Božího, ne? Jak ve Starým zákoně jsou napsány. A on říkal: to od mládí plním. A je tam zmínka o tom, že Ježíš zaplesal nad tím jeho prohlášením. Čímž je řečeno, to není špatná cesta. Plnit ty příkazy. Jít za správným. Jít za něčím, co je mně ukázáno jako správné, jsem si jako správné nevymyslel, to je důležité přitom. Nýbrž co mně bylo ukázáno jako správné. Když třebas, jsem jako dítě neměl pojem o tom, co je správné, co je nesprávné. jsem se ptal rodičů, ptal jsem se učitelů, starších lidí, ne svých soukmenovců pochopitelně, v mém věku. Ty jsem považoval za stejně nerozumné, jako jsem já, ne? A když jsem z toho něco považoval za správné, vyčlenil jsem to z jejich ostatního způsobu jednání, které se mi nezdálo po všech stránkách správné, protože každý jsme chybující. A tu chyb- a to- tu chybnost nebo nedokonalost jednání jsem u těch lidí viděl. A věděl jsem, že taky v něčem mají pravdu a toho jsem se držel. Tak prosím, jsem šel za věcí, které se říká, za správnou věcí, ne, by se tak dalo říct. A tím jsem hledal království Boží. Čili ten bohatý mládenec hledal království Boží od útlého mládí. Byl na dobré cestě. Proto Ježíš Kristus zaplesal. A jsem také do těch sedmnácti let byl takovým bohatým mládencem, který se dovedl plnit příkazy, které považoval za správné. Sám si je nevymyslel, neměl je ani od Boha, považoval to za správné, tak to nevadí. To byla správně udělaná cesta, ale přitom bohatl. A toho bohatství nebyl ochoten se vzdát. Bohatství je, a to je to pouto jediné přitom, ne, že člověk neví, co je to království Boží, že k tomu nemůže mít poměr. To vůbec nevadí. Jak si ho udělat, když ho nezná, když nepoznává Boha, nepoznává tyhlety věci. Ale když mu jde o věc, například kdyby někomu šlo o nějakou vědu, kterou by měl vystudovat, pro tu vědu, tak to by byla správná cesta k hledání království Božího, prosím. No a jestliže to tak, jestliže tomu takhle je, tak ten člověk včas v pravém okamžiku se dostane na vyšší úroveň. Jakmile ještě to druhé se stane v jeho životě, že opustí to své bohatství. A to bylo u velice těžké. Marně byste byli hledali u nějakou korunu. jsem byl chudý student. Maminka, která vydržovala, plus strýček z Prahy, ta měla třis- dvěstě osmdesát korun měsíčně, to tehdy bylo dost poměrně proti dnešním penzím. Bylo to velice, bylo to stará staropenzistka, byla to malá částka, nemohla dal žádné divy. A proto dostali z toho gymnázia na školu, která končila maturitou jako praktickou maturitou, bych tak řekl. A to způsobilo, že jsem se musel vzdát svého bohatství, které jsem nabyl na škole. Neni- není bohatství jako bohatství. To nebyly žádné koruny. To bylo bohatství daleko nebezpečnější, které zcela zaujalo. jsem chtěl být přírodovědcem, jak dobře víte. A do toho jsem byl tak zamilován, že jsem se toho nechtěl vzdát. Jenomže události se postavily proti mně. Zdánlivě události přicházející zvnějšku, zdánlivě říkám, přicházející zvnějšku, ano? To jsou, to je zase návrat do těch koanů. Nebo totéž, co koany, ale přicházející zvnějšku, ne vod mistra. Otázka, jestli to není od mistra, to nechám zatím stranou. věřím, že je to tak od téhož mistra. Ten člověka vede, přestože ho nezná, nemusí ho znát, to je vedlejší. Oni jim- totiž tam nahoře nezáleží na tom, jestli se jim klaníme, jestli je známe, jestli je uctíváme. Nýbrž jim záleží na tom, jestli je posloucháme. A protože to je rozhodující pro jejich vedení. Jestliže je neposloucháme, tak je to zbytečné, aby nás vedli. A jestliže je posloucháme, tak pak poctivě bez nároků na odměnu, bez představování, vůbec je neznáme. Voni nás vedou, jako by byli za to nejlépe placeni, nejlépe odměňováni, naší, řek bych, úctou nebo uznáním, to si vůbec nežádají. Oni potřebujou jenom mít ohlas v tom smyslu našeho života, který nám vnukají a kterým se dostaneme za úroveň nebo nad úroveň minulého smyslu života, který třebas představoval jenom cestu za bohatstvím. A takže když jsem byl nucen událostmi, vzdát se tohoto bohatství, tak ještě chyběla druhá stránka věci, neobracet se za tím bohatstvím. A to byla velice těžko splnitelná věc, jak se ukázalo třebas při tom, když Abraham prchal s tou malinkou skupinkou lidí se so- Sodomy a Gomory, to hořící. A žena Lotova se obrátila, jenom se obrátila, a říkala: "to shoří, se na to ještě podívám", né? A byla proměněna v solný sloup. To je krásný obraz toho, co se děje s člověkem, když se obrací za svou minulostí. Tady se chce od člověka, a to je zase tam v tom Wattsovi velice správně řečeno, aby žil intenzivně přítomným okamžikem. A jestliže se obrací do minulosti, tak nemůže z toho přítomného okamžiku vytěžit styk s královstvím Božím, vědomý styk s Bohem. To nejde. Protože tou podstatou, kterou se s Bohem stýká, tou podstatou mu dávno náleží. To je ta tvůrčí síla vtělená do konkrétních podob tohoto života, a to je Boží záležitost. Jestliže svlečeme z těch konkrétností a nebudem se po těch konkrétnostech obracet, zůstane jenom tato síla základní, a to je ono. A takhle se samočinně, samovolně, bez našeho úsilí, aniž víme, kterak se to může stát, spojuje s tou vůlí Boží. A je tady království Boží na takové úrovni, jakou uneseme. Na jaké úrovni bylo to království Boží přítomno ve vědomí Panny Marie, když třebas řekla: ano, jsem služebnice tvá (já to překládám do češtiny, lepší než je to v bibli), a se stát, jak ty si Pane přeješ. Ano? Tak tohleto je důkaz toho, jak si člověk počínat, když přechází z jednoho stupně na druhý. Že to být opouštění své vlastní vůle, aby tam zbylo něco, co je podstatou každé konkrétní vůle. Podstatou každé lidské konkrétní vůle je síla od Boha, je tvůrčí vůle Boží, která nemá konkrétní obsah. To je takové, řek bych, obecné tažení. A jestliže je zbaveno konkrétního koryta, kam se nese, tak se nese samotně do Boha, rozumíte? Buď se nese do konkrétního nějakýho cíle, anebo se samočinně obrátí směrem k Bohu. A najednou s ním spojuje, a nevím jak. To se mně stalo v těch sedmnácti letech, ne? V tom muzeu, že jsem nevěděl vůbec předtím ani vteřinu, co se se mnou bude dít. A najednou se to se mnou stalo. jsem se přestal obracet k hořící Sodomě a Gomoře, nestal jsem se Lotovou ženou. A obrátil se, totiž vyprázdnil se do míry, že tam zůstala jenom ta síla Boží, která byla vždycky podkladem pro všechno, co my děláme. Jenomže byla celá spotřebována na konkrétní úkoly. Tentokrát spotřebována nebyla a celobytostně se přelila, nástroj byl ten člověk, z toho člověka se přelila do toho Boha. Takže jsem se s ním setkal v těch sedmnácti letech. Takže hledat království Boží, myslím, že vám to trošičku začíná být jasné. To není něco nového začít, nýbrž dělat nově, co bývalo. Nihil novum seb nove, nově všechno. To je zásada, kterou vykládám třeba v evangeliách. tam nehledám žádná nová slovíčka. říkám, tam chybí asi tohleto slovo, ne, nebo to se- si nikdy netroufám. Ale vysvětluju to nově, ne? A tak náš celý život potřebuje nové vysvětlení. Najít v tom tenhleten smysl, že to, co jsem dříve dělal pro sebe, mohu dělat pro věc. Napřed to dělám pro sebe, to je správné, ale pak jsem v tom vzdělán dostatečně, pak to začnu dělat pro věc. To ještě není tvůj případ, zatím pro sebe. to dělám potom pro věc, a potom je malinký krůček jenom k tomu nalezení království Božího. A nemusím vědět vůbec, kterak se to může stát. A nemusím vůbec si říkat: království Boží sem, království Boží tam, Pán Bůh sem, Pán Bůh tam. Tykat si s ním na každým rohu, mít... mít představu o Bohu. To je to nej- nejlepší, co mohu si vůbec udělat. Protože ta je dycky lidská a dycky špatná a dycky nakonec stojí proti, mezi mnou a Bohem. Jako přehrada, která na- někdy je úplně nepřekročitelná, zcela nepřekročitelná. Takže, mám dojem, že jsem to z první vody tohleto vysvětlil. Jestliže člověk se nachází v fázi, že mu nejde o věc jako takovou, nýbrž zatím jenom rozparcelovává život tak, že jde od úkolu k úkolu, tak je to vyčerpávající po stránce, že nutím bytost, aby se věnovala něčemu, co nemá konečný smysl. Nýbrž jenom smysl dočasný. A protože tomu musím dát třebas všechny síly, tak je to vyčerpávající po stránce, že tu osobnost odvádím brzo sem, potom zase tam, tak z toho minimálně bolí hlava. Kdežto jestliže třebas tutéž věc později, hned, to se musí například natrénovat tady v tom, že se přeleju někam, k zkoušce třebas, potom k životní zkoušce, k tomu úkolu životnímu, potom tam k tomu. To je ze začátku třeba. Ale když vyjdu z této fáze vývojové do druhé fáze, kdy sice za tím úkolem du stejně jako předtím, ale ne se starostí, jestli projdu tím úkolem. Nýbrž s jedinou starostí, jestli úkol provedu pečlivě. To je rozdíl. Tady je přechod do toho: patřit věci, jo? A ne to dělat pro sebe. A to musím trpělivě čekat, k tomu dorostu, pochopitelně. A proto Ježíš Kristus si nevybral žádné nedospělé lidi, jo? On si vybral lidi, kteří dobře plnili své povinnosti. třebas to byl svatý Petr jako rybář, že se staral o svoji rodinu, anebo vochlasta Matouš, který jako řádný celník potřeboval být pořád být v podroušeném stavu. Protože by to byl jinak nemoh provádět, že? Jelikož potřeboval dostávat nějaké, tady se říká dyško nebo prostě něco potřeboval. Nesměl vědět, že něco pašuje někdo a takové věci. On dostal nějakou tu flašku občas, ne? No, a to ho úplně zruinovalo. Takže ve chvíli, kdy ho potkal Ježíš, byl to člověk propadlý alkoholu, děvkám, a nevím čemu všemu. No, a to tedy byla doba zralá, aby přešel k věci. Protože jak vám to takhle lineárně líčím, tak to není úplně celá pravda. Jestliže tento celník, anebo ta prostitutka, také byli chyceni Ježíšem Kristem, tak je to jenom tím, že voni v těch úkolech, které se týkaly jich samých a jim samotným byly prospěšný, jenom jim samotným, dospěli tak daleko, že v tom nemínili dále pokračovat. Totéž se stalo svatému Pavlovi. nemínil dále zabíjet křesťany. Tak došla ke konci doba, kdy se měl dostat na vyšší fázi jednání a motivace, bych tak řekl, zdůvodnění toho, co dělá. Takže my opravdu k jinému zdůvodnění se musíme dopracovat. Ale nechtějme napřed to zdůvodnění mít. No, to můžeme vědět, že to tak dopadat, ale vmýšlet se do toho velice malou cenu. Do toho se musí dorůst, ano? ano