Karel Makoň: 82-09 (přepis nahrávky)

F. Celá ta cesta musí být plynulá, člověk se musí osvědčit v malém. To znamená, on musí ztrácet sebe napřed pro světské věci třebas. Zas pro nějaké cíle studijní nebo já nevím, co by to mohlo být, nějaké cíle v práci, ne? Ztrácet sebe. A teprve pak, když se osvědčí v malém, může se osvědčit také ve velkém, třebas v tom hledání království Božího. Není možné se osvědčit ve velkém, když se neosvědčil v malém. Upozorňuju vás na to. Tam je někde nějaká laguna, nějaká mezera, přes kterou když se dostane, tak potom to má za následek, a nevyřeší to a dostane se přes ní, tak to má za následek veliké utrpení. A této chyby se dopouštěla většina křesťanských světců. A my bychom neměli se toho dopouštět, protože už máme zkušenosti od nich. To mockrát pokazili, abychom mohli vědět, jak na to máme jít. Znovu. My máme chybný dojem oddělenosti. My žijeme si v mylném pojmu oddělené bytosti od prostředí, ve kterém žijeme, od lidí, se kterými žijeme a tak dále. Od vesmíru, ve kterém žijeme. A my jsme volně, velice volně vázáni na vesmír. Daleko úžeji jsme vázáni třebas na tuto planetu, ještě úžeji na prostředí, ve kterém žijeme, ještě úžeji na tělo, ve kterém žijeme, to je nejužší vazba. Ale že by tam nějaká vazba někde chyběla s něčím, co je okolo nás, to je mylný názor. Já jsem do značné míry Bohouškem, do značné míry Janou a tak dále, Antonínem. Jakmile se s nimi setkám, tak ta závislost vzájemná roste. Jakmile se od nich vzdálím, a nemám je na mysli, tak ta závislost není tak tuhá, jo? My rozlišujeme jemnou závislost, střední silnou závislost a silné závislosti. Teďka například jsme vzájemně závislejší na sobě, protože si věci vyjasňujeme mezi sebou. Ty poměry, ty vztahy mezi sebou si vyjasňujeme. A to způsobuje pro tuto chvíli velkou závislost. A všimněte si, až se vzdálíme, že vy... vy tu závislost na mně budete ještě delší dobu pociťovat. To je jenom proto, že jsme ji navázali tak úzce, kdy se to nedá hned rozvázat. Takže, co tím chci říct: že jestliže všechno kolem mě jsem do určité míry také já, hranice mé osobnosti nekončí mým tělem, tak pak musím také brát ohled na všechno, co jsem já. Jako bych to byl já. Jednat pro někoho, jako by to bylo pro mě. A tím se dostávám do situace, jednat pro bližního jako pro Boha. Rozumíte, tady ty přechody jsou takhle jemné. A kdybych se nedostal do tohoto přechodu, o kterém jsem prvně mluvil, tak se nedostanu ani do toho dalšího přechodu pro člověka jako pro Boha. A v posledním soudu, nejpozději v posledním soudu se dovím, že co jsem udělal pro kohokoliv, že sem udělal pro Boha. To je zrušení pocitu neodvislosti a navození jasného pocitu závislosti na Bohu. My si myslíme, že je to jenom láska k bližnímu, ne, to je prostě nějaký výraz závislosti, poutanosti. My si myslíme, že jsme poutáni třebas k tomu nebo k onomu. Ne, Čhándogya upanišad správně říká: jestliže si manžel myslí, že malo- že miluje manželku kvůli ní, mýlí se, kvůli mně ji miluje. Jestliže otec myslí, že dítě miluje kvůli dítěti, mýlí se, kvůli mně ho miluje, mě on miluje v tom dítěti, mě on miluje v té manželce a tak dále. A zrovna tak by byl mohl ten člověk, který psal Čhándogya upanišad říci: cokoliv nenávidíš člověče, to je nenávist vůči mně. Pamatuj si to, tím se Mně vzdaluješ. Takže když člověk je si vědom těchto vzájemností, jak negativních tak pozitivních, tak si dává dobře pozor, aby šel cestou k Bohu. Aby se neučil na žádném kroku své cesty například nenávidět. Nýbrž aby se učil milovat. A když mu to nejde, aby aspoň byl neutrální, že ano? To je to minimum, co na tom může udělat. Ale jestliže potom se dostane do fáze, kde už ty věci poznává v pravém světle, tak pak nemá vlastně nepřítele, nikdo proti němu nejedná. A tam přirozeně chápe, co je to milovat nepřátele své. Že to není nic těžkého, protože on je nemá ty nepřátele. Oni si myslí, že jsou mými nepřáteli třebas, ale já vím, že ne, že si to jenom myslí, že nevědí, co dělají. Když Ježíš Kristus byl někým popravován, mučen, tak on se za ně modlil za ty lidi, protože říkal: dyť voni nevědí, co dělají, Otče, odpusť jim. Ne? Ale on věděl, co dělají, on věděl, že je to láskyplná činnost. Než já jsem vám na tohleto přišel v tom koncentráku, že ty kopance, to mučení, to vyhrožování smrtí, to hladovění a tak dále... a tak dále. Ta nejistota z čeho pocházející, že to je projev nejvyšší lásky Boží, to mně to trvalo. To bylo třeba kopanců, to bylo třeba trýznění a mučení a utrpení. Ejhle, jakmile jsem pod vlivem milosti Boží, vlivem vyprázdnění, které muselo předcházet té milosti, vyprázdnění od sama sebe, jakmile jsem dorostl do tohoto způsobu pochopení, tak najednou ten gestapák nebyl mým nepřítelem. Nýbrž byl poslem Božím, a potom mě nemoh vraždit. Protože koho chtěl vraždit, toho před sebou už neměl, ten už byl dávno mrtev. Ten už nebyl mezi těmi jeho živými, jo, které měl vraždit. A tak dále. Tady jeden z vás projevil dojem, že automatismus dvě, který navozuje události nebo závislosti, kloubí závislosti kolem mě, přihrává mně je, a tak dále, aby mě to vedlo. Že ten působí velice pomalu a patrně proto, že má na starosti nebo za úkol tahnout, utáhnout celý zástup bytostí naprosto nevědomých a událostí stejně nevědomých, přírodních záležitostí třeba. Takže, má-li to všechno skloubit a zvládnout a má-li to nakonec umět vrcholit k nějakýmu poznání, tak to patrně tomuto vedení bude trvat velice dlouho. To je... to je klamný dojem. Protože my nemůžeme vůbec o čase zde rozhodovat. Jestliže nám- nebo mít vo tom nějaké zdání, jak to probíhá. To nechme na tomto řízení tedy, na tomto vedení. Protože ono nepospíchá jenom proto, že je pro nás neúnosné to, co by se stalo, kdyby pospíchalo. My bychom zvrátili tu událost, my bychom to vyzvraceli. My bychom se s tím nevypořádali tak, jak by mělo být. A byly by poslední věci horší než ty začáteční. Kdežto když ono to dělá pomalu, tak jenom je to proto, že máme slabé vnitřnosti, slabý žaludek, slabé trávicí zařízení, bych tak řekl, slabě to trávíme. To, co nám předkládá. Jakmile se dostaneme z této fáze léčebného procesu a náš žaludek trošičku bude mít větší kapacitu nebo bude mít lepší schopnost trávicí, tak se věci začnou tak urychlovat, že dneska vůbec nedovedeme předvídat a nemůžeme to předvídat, jak dlouho to bude trvat. A jestli k tomu bude třeba celý život. Já bych ti chtěl říci, že záleží někdy na vteřině, jak intenzivně tu vteřinu právě bereš, jak ji prožíváš, aby se větši- věci tak rychle pohnuly kupředu, že už není větší rychlost možná. Dejme tomu, dostal jsem nakopáno v koncentráku, byl jsem v nebezpečí života, měl jsem strach o svůj život a tak dále. Všechno probíhalo strašně pomalu. A vypadalo to, že se z toho vůbec nedostanu, že tam v tom koncentráku zemřu. A to jsem viděl vedle sebe za- ze- zmírat stovky, tisíce lidí. A bez pomoci. Přestože prosili Boha, nebylo jim pomoženo. A ejhle, jakmile jsem se vzdal sama sebe, tak najednou se všechno tak urychlilo, že tady byla skutečnost, která předtím neměla ke mně přístup, protože jsem byl pln sama sebe, svého utrpení, svých zájmů, své starosti a tak dále. Takže o tom se nedá vůbec nic říct, jaká rychlost je odtamtud shora, řek bych, plánovaná. Protože záleží na tom lidském, jak se k tomu staví. Jestliže člověk intenzivně žije přítomným okamžikem, tak to ruší všechny časoprostorové vztahy, jo? A nastupuje bezčasový zásah okamžitý. Znovu upozorňuju na toho tanečníka pod tím stromem, že? Když se moc radoval z toho, že jenom tolik listí, kolik je na stromě, mu zbývá vtělení. On se považoval za špatného, tak pro tu velikou radost, pro ten- pro to intenzivní prožívání okamžiku, že Bůh je tak milostiv, že ho nechá jenom tolikrát vtělit, co je těch listů na stromě. Okamžitě byl spojen s Bohem, protože intenzivně prožíval přítomný okamžik, rozumíte mně? Čili tady se nesnažte nějak usuzovat o budoucnosti. Víte, to nás ruší. Stejně ta reminiscence s minulostí, to nás taky ruší. My musíme se snažit o tom- o to, abychom každý okamžik považovali za stejně posvátný a stejně příležitostní, ať je nám osmdesát nebo dvacet. Nikdo nemá pozdě, když přítomný okamžik intenzivně prožije. Neboť ten okamžik je rozhodující pro tu prostitutku, která se tam u něho složila, pro toho lotra, který už chcípal na kříži, že? Nebylo pozdě. A celý život byl lotr. Víte, my nemáme správnou představu o milosrdenství Božím. Když se to tak veme lidsky, tak jestli to tam mají nějaké váhy a říkají: tak kolik lumpáren jsi prodělal, no tak za to nemůžeš nic jinýho sklidit, než zase nějaké- nějakou čekací lhůtu, takhle se to nedělá. I kdybys byl největším hříšníkem mezi hříšníky, se praví v Bhagavadgítě, na loďce svého poznání se přeplavíš přes oceán svých hříchů. To znamená, jakmile začneš poznávat, jak se věci mají, a to poznání, podstata toho poznání je v tom, že sebe se vzdáš. Jinak se to poznání do tebe nevyjde- nevejde, tak v tom okamžiku se přeplavíš přes všechny svoje chyby. Jako by nebyly. A už budeš mít k nim poměr, který jsi předtím neměl. Ano, to byl život špatný, tím životem už já dále nemohu ani krok jít, tak se mu nebudeš vracet, nebudeš se na něj obracet. Budeš ho opouštět a budeš se věnovat novému smyslu života. A jak tahleta situace nastane, nový smysl života, tak neříkám, že je vyhráno, ale překročil jsi další stupeň. Prah. Je tu další dotaz. Tamten, doufám, byl odpovězen, a ten zní: Jak se může člověk zbavit utrpení? Je-li k tomu třeba přejít do vyšší sféry, aby mohl podléhat jiné zákonitosti, pak musí napřed znát, jak se do této sféry dostat. Prakticky, a nejen teoreticky. Jak to provést bez krize? Při tom je v " O tři" na straně třicet sedm napsáno, že osobní zkušenost nelze vysvětlit, ale jen zažít, aby člověk poznal, že je nesmrtelnou bytostí. Na straně čtyřicet téhož spisu je uvedeno, že příčinou utrpení je nevědomost a neposlušnost. Avšak vypravit se z těchto závis- vymanit se z těchto závislostí může až člověk osvícený, člověk s maximálními zkušenostmi. A jestliže je nemá, tak asi se nevymaní. Tak podívejte se. Já považuju jako člověk ve školství zaměstnaný za nutné, aby se vždycky vycházelo při nějakém výkladu z nějaké definice. A jestliže budu teďka definovat utrpení a jestliže já ho budu definovat jinak než jindy, tak ne proto, že bych zapomněl na ty minulé definice utrpení. Ale protože teď potřebuju, abyste se na utrpení dívali z tohoto hlediska, které vám teď předestřu. A můžete se dívat na utrpení jindy z jiného hlediska, nebude to na škodu věci. Ale chcete-li mému výkladu porozumět, musíte se teď zmocnit tohoto hlediska a z něho vycházet. Můžeme se dostat postupně někam jinam, do jiného hlediska, ale musíme mít nějaké východisko. A zvolme si společné východisko, abychom se sjednotili v tom vstupu, abychom vstupovali stejnou branou. To je velice důležité. Takže já budu teď utrpení definovat způsobem, jak jsem to dosud nedefinoval. Že je to komentář k nedostatkům naší cesty. Pouhý komentář, pouhé vysvětlení. Ovšem někdy komentář velice bolestivý. Pro tu bolestivost tohoto komentáře považujeme utrpení za samostatný nějaký objekt, které- který tady na nás číhá, aby nás napadl. Ne. Ten nemá, utrpení nemá tento prvořadý úkol na někoho číhat, na někoho být připraven a ze zálohy ho napadnout, né? Utrpení vzniká teprve tím, že nejednáme tak, jak na té úrovni máme jednat. Samozřejmě, já mluvím z hlediska jednoho jediného vtělení. Nemluvím z hlediska převtělování, neboť- anebo z hlediska kolektivní karmy. Ale i tam do určité míry platí to, co jsem tady řekl, ale jen do určité míry. Když třebas kolektivní karma na mě působí do té míry, jak já se stavím k tomu kolektivu. Když já ten kolektiv beru emocionálně, když já ho prostě, když se tím kolektivem přespříliš nebo nad míru únosnou pro svou osobnost ztotožňuju s jeho vzestupem a pádem, tak také se musím smířit s tím, že s ním stoupám a s ním padám. Jestliže to beru to, co se v kolektivu děje okolo mě, jenom jako nějaké kolektivní vedení, jehož jsem já součástí taky, tak pak se mě mnoho věcí, které- kterými jiní lidé trpí, vůbec netkne. Protože jsem do toho nezapadl až po uši jako ostatní. A já bych radil, abyste tento řád zaujatosti také v sobě zachovávali. To vám uspořádá míru utrpení na takovou úroveň únosnou, že vám nikdy nepřeroste přes hlavu. A já teďka přejdu na to utrpení. Jak se může člověk zbavit utrpení? Je otázka, jestli je to vždycky správné takle se dívat na utrpení. Říkám, není správné trpět a nevědět proč a nevzít si hlavně z toho poučení. Ale musíme si uvědomovat, že utrpení je něco obdobného bolesti. Bolest je konkrétní výraz utrpení a každý lékař vám řekne, že když někoho bolí zub, že to je- není jenom nějaké, něco jenom utrpení. Je to avízo, je to signál, že tam je něco v nepořádku. A za to musíme být vděčni. Čili, buďme vděčni za utrpení. Čili neptejme se jenom, jak se zbavit utrpení. Nýbrž ptejme se především, co nám to utrpení signalizuje. To je daleko užitečnější otázka a odpověď je na to daleko užitečnější než tamta první otázka a odpověď. Jestli si řekneme, co je utrpení, já jsem vycházel schválně z definice, která se mně hodí. Že je to jenom komentář, takové bolest komentář k tomu, co se děje třebas v tom zubu nebo někde v organismu. Tak tady je to s utrpením taky tak. Nehleďme na... na... na utrpení jako na něco prvořadého, nýbrž jako na něco následného, ano? Tím se proklofávám tou definicí utrpení zase kousek dál. A jestliže takhle nahlížíme na utrpení, jako na následek, tak se musíme snažit příčiny toho utrpení odstranit. A jestliže ale to není tak snadná záležitost jako třebas u zubního lékaře, že říká: tenhleten zub bolí, tak já ho budu léčit, ne? To není skryta, jestliže to není tak snadná záležitost, abychom věděli... abychom věděli, jaká je tam příčina, tak pak musím obecně se snažit příčiny utrpení odstraňovat, obecně. Jak se obecně odstraňují příčiny utrpení, než když nedovedu konkrétně je odstranit? Ale je to vždycky lepší obecně odstraňovat příčiny než konkrétně. Protože když já si pomohu od konkrétní bolesti, například tabletkou proti bolení hlavy, je otázka, jestli jsem vyléčil příčinu nebo zamezil příčině té bolesti. Vůbec ne. Já jsem si jenom tloukl do nervů. A tak to děláme také v našem životě s utrpením. Netlučte s- nepotírejte utrpení, když neznáte příčinu. A neznáte-li příčinu, tak je to způsobeno tím, že jste už teďka plni toho utrpení. A nedovedete se ho zříci, protože Vás to naplňuje od hlavy k patě za- za prvé a za druhé už se to utrpení tak rozvinulo, že odstranit příčiny není už tak snadné, neboť choroba se rozrostla. Ta duševní choroba se rozrostla, to je něco jako asi rozsev, bych tak řekl, rakovinný, ano? A ono už je potom dost nesprávné říci: no, tak ten rozsev zjišťujeme tam a tam, tak ho tam potřeme, ne? To je otázka, jestli se nepřestěhuje někam jinam, že jo? A tak to utrpení obyčejně, když ho vodněkud vyháníme, tak se s ním shledáme ve větší míře někde jinde. Já obyčejně líčím jako v pohádce, drak, kterému se utne hlava, narostou mu tři další nebo dvě, to je jedno. A tak je to s utrpením. Čili, jak se zbavit utrpení, na to není odpověď přímo se s ním potýkat, to není správná odpověď nebo to není správné řešení. Správné řešení je obecně se snažit o obecné odstranění příčin. Mnoho lidí mě jako si obtěžuje, ale chce ode mě vědět, když píšu takové spisy, jak by se zbavili toho nebo onoho konkrétního utrpení. A k jejich velkému podivu jim říkám: podívejte se, když se zbavíte utrpení tohoto, tak vzhledem k tomu na jaké jste úrovni myšlení, dostaví se utrpení jiné a horší. Já vám nebudu mluvit o člověku, kterého znáte a který mě celou řadu let obtěžoval otázkami, jak se zbavit toho nebo onoho utrpení. A já jsem mu vždycky poradil, tedy když to chtěl, tak jsem mu poradil, jak se zbavit toho nebo onoho utrpení. A vždycky namísto toho, čeho se zbavil, se dostavilo něco jiného, o co mě zase žádal, aby se toho zbavil, ne? A tak to šlo donekonečna kupředu. Takže von říkal: toto není správné řešení. Jsem říkal: to je dost, že to poznáváš. Toto není správné řešení. Proto Ježíš Kristus říkal: hledejte království Boží a vše ostatní vám bude přidáno. A my- a to je správné řešení utrpení. A my jsme si řekli, jak ho hledat, když ho neznáme a když po něm netoužíme. Řekl jsem vám: je k tomu první skvělý krok, že jdeme za věcí, za správným jednáním. To už je hledání království Božího. Hledání království Božího nezačlo někde v Betlémě nebo někde, já nevím, po křtu v Jordánu, nýbrž začlo někde u Abrahama. A ten národ, který se zapíral a nejednal tak, jak by si byl přál podle svých choutek, nýbrž podle předpisů Božích nebo zákona, který byl nad nimi. Ten se dočkal příchodu toho království Božího k nim, toho Ježíše Krista. Jak s ním potom pak zacházel, to už je jiná věc, tady nebudeme řešit, protože zase nevěděl další krok jak udělat, ne? Ale vy jste z toho Ježíše Krista se dneska mohli poučit o všech dalších krocích. Nemohli- nemuseli byste udělat tu chybu, kterou dělal židovský národ. Ovšem upozorňuju vás na to, že jestli se nechcete dopustit té chyby jako židovský národ, budete muset na každém kroku, který provedete, se donutit k tomu, abyste si tam nesedli a na tom kroku se nezabydleli. Jak správně, jestli je to t- tak správně, já nevím, ale zdá se mi to být správné- správně přeloženo v Tomášově evangeliu, které je apokryfem, je napsáno: život lidský je mostem k Bohu, do věčnosti. Je velké nebezpečí se na něm zabydlit. Když se v něm kdosi zabydlí, tak nemůže ten most přejít. A ten židovský národ se chtěl zabydlit u toho Ježíše Krista, chtěl si ho tam vzít k sobě, a ne sebe k němu, k tomu Ježíši, aby on sloužil tady, aby byl tady přikován, ne? A ne, aby oni sloužili jemu nebo aby přešli, to on nechtěl sloužit, ale aby přešli do té vyšší úrovně. Čili utrpení vás- nás má přimět k tomu obecnému řešení, že musíme svým postojem, svým postojem duševním se dostat na vyšší úroveň, že totiž budou důvody, naše jednání nové. Kdo jste četli třeba to "O tři" v tom pojednání o Josefu Kupertinském, já vám to vřele doporučuju toho... toho Josefa Kupertinského se zmocnit. Tak to byl člověk, který neměl vůbec žádné předpoklady, aby utrpení, které mu kynulo pro tento život jako nedochůdnému, jako nedodělanému, jako člověku, který nebyl prostě na takové duševní výši s malým inteligenčním kvocientem, aby nebyl ustrkován. Tomu nemohl předejít jinak, než že si vzal do hlavy, že bude knězem. On si pod tím představoval, že bude sloužit Bohu, že bude patřit Bohu, že se bude stýkat s Bohem. To při jeho dětské duši, ta představa byla sice mylná, že kněz takový není obyčejně, ale von si takle kněze představoval. Důležité bylo, jak si ho představoval. A von se tím knězem, jak se tam dovíte, opravdu stal, přestože pro to neměl vůbec žádné předpoklady. Takže z toho vyvozuju: to, že máme my předpoklady pro velká utrpení, vůbec nic se z toho nestane, když se to vezme za ten pravý konec, odstoupení od sama sebe, jo? A vyprázdnění sama sebe. A vy se to, vono tomu Kupertinskýmu Josefovi to šlo snáze než nám z toho důvodu, že vyprázdnit se nebo zbavit se nebo nenávidět sama sebe, který je blbečkem, jako on byl, je snazší, než vyprázdnit se třebas od člověka, který si myslí o sobě, že je inteligentní, že je dokonce dobrý, že něco dokáže. To je velice obtížné. A to je jediná potíž v tom, že se nedokážeme zbavit potom ani utrpení. Protože trváme na tom, že něčím jsme. No když něčím jsme, tak můžeme být také objektem utrpení, pochopitelně. Kdybychom byli ničím, tak nemůžeme přeci trpět, přátelé. To je jednoduchý recept. Když já jsem byl v tom koncentráku najednou... najednou ničím, jak jsem mohl být zabit, jak jsem, jak mohlo pokračovat utrpení, které jsem předtím pociťoval velice krutě. Tady jsem poznal ten nejvyšší recept, jak... jak... jak se zbavit utrpení. A proto nemohu slevit z toho, z tohoto pohledu na utrpení. Tak to je zhruba vysvětleno, jak se zbavit utrpení. Zdali se to dá provést bez krize, to je další otázka. Nedá z toho důvodu, ovšem nedá, s nějakou rezervou to takhle říkám, zatím to říkám školsky, že nedá. Ono to tak úplně pravda není, ale říkám školsky nedá, jenom školsky říkám nedá. Opakuju třikrát. Protože člověk lpí na cestě, kterou má vyšlapánu a bolí ho nastoupit nová cesta. Jako už bolí i myšlení a vůbec to, člověk by si nejradši to udělal tak, aby to ne- nestálo vůbec nic, že ano? Aby se například místo studia, aby se moh koukat jenom do knížky nebo já nevím co všechno. A kdyby to tak šlo mechanicky. To nejde. To do toho musí vložit svoji bytost, to musí od sebe odejít, to k té věci. Tak jestliže dejme tomu se u Ježíše, nebo Ježíš chtěl, aby učedníci odešli od svých rodin. To je symbol. A šli za ním, to je symbol. Jestliže lidi vodcházeli potom ze světa, utíkali do klášterů, to je krutý omyl. Tady šlo o to vnitřní opuštění. A to vnitřní navození nových vztahů. A není nikde psáno, že když já uteču ze světa, že jsem navodil stejně živý vztah nový, o kterém nemám vůbec zdání, jak má vypadat, když jsem tamto opustil fyzickým útěkem od toho. Fyzickým útěkem se nic neopustí. Svatá Terezie správně říkala o svých jeptiškách: většina těch jeptišek, které tady jsou, jsou takové povahy, že bychom je měli vrátit do toho světa, neboť ony touží po světě. A tělem jsou tady a duchem jsou tam. A to se nedá nic dokázat. Utrpení nikdo nezažehnal, kdo věděl, jak se ho zbavit. To je jako když někdo vezme pilulku proti bolení hlavy. Příčiny té bolesti nezahladil. A je dobře vědět, že symptomatické léčení i na téhleté cestě je chybné, nebo není dokonalé. A my musíme léčit příčiny. Musíme zjistit příčiny a tam se obrátit se svou léčbou. Takže příčina, jedna z příčin je, že existuje nějaká setrvačnost, bezbolestná setrvačnost, protože na jedné straně přináší velké utrpení třeba, ale bezbolestná je po té stránce, že mě nenutí nastoupit nové cesty neprošlapané. A já mám tendenci pořád se ubírat prošlapanými cestami. A tohleto způsobuje, že se to bez krizí neobejde. Že já delší dobu ještě jdu prošlapanou cestou a už dávno vím, že bych měl nastoupit cestu jinou, která ještě prošlapána není. Kdybych ho- poznával tuto cestu, jako třebas v mým případě to bylo, že jsem to poznával, a přesto jsem tou novou cestou nešel. Ani po několikanásobném napomenutí jsem nešel. Jsem se držel cesty, kterou jsem měl dobře prošlapánu, tak to mělo za následek, že jsem musel trpět. A byl bych netrpěl, kdybych byl se dal novou cestou neprošlapanou. Proto Ježíš Kristus radil: nechoďte po té široké, to jest vyšlapané, pohodlné cestě. Dejte se cestu na úzkou, strmou, trnitou. To je cesta nevyšlapaná a to je cesta pravá. A není jiné pravé cesty. Není jiné cesty, která by vedla k tomu cíli duchovnímu. Je to tedy potom krize? Ne, toto je způsob návodu Ježíše Krista, bezkrizový způsob. Protože jestliže vono to bolí, to našlapávání po té cestě strmé, plné hloží, kamenů, a tak dále, úzká je to cesta. Jestliže to bolí, tak to není krize v pravém slova smyslu. Nýbrž to je jenom překonávání sama sebe. Překonávání vlastního pohodlí. Když si to takle správně vysvětlím, zapřu se, tak tím sebezáporem překonám veškerou krizi. A to jho, které napřed bylo velice tvrdé, dopadalo na mě velice zle, stane se jhem lehkým. Protože jakmile já vyjdu sám ze sebe, tak už to nejsem já, který to nese, nýbrž někdo jiný, který to za mě taky nebo se mnou zároveň nese. Takže i na té nejvyšší fázi třebas, když Ježíš jde na kříž, a nemůže donést ten kříž, padá pod ním, najde se dycky člověk, který pomůže tomu, kdo ten kříž nese. A že to není zase krize, nýbrž je to jenom využívání závislostí samovolných, samovolného využívání. Jde o samovolné využívání závislostí, o kterých jsme dříve nevěděli. Ten Šimon Cyrenejský se tam přidal najednou, nikdo ho nezval, že? A on tam najednou byl a pomohl tomu Ježíši donést ten kříž nahoru. A kdyby nebylo té pomoci zvnějšku, tak by byl Ježíš nedonesl ten kříž na Kalvárii. A bylo by to všechno zkrachovalo. I v té poslední fázi. Takže, co z toho chci vyvodit: správné potírání utrpení kromě toho, co jsem řekl, spočívá také v tom, že já se nevyhýbám pomoci jiných bytostí, okolností, událostí. Neboť na této cestě štáb andělů je připraven, aby člověku kříž nesl, když je člověk ochoten tuto pomoc od nich vzít. A ten štáb andělů se nám nemusí jevit, a nikdy se nejeví jako anděl. Gestapák nebyl andělem, a byl jím, ne? Sám sebe jako anděla nechápal, pochopitelně. On věděl, že je vrahem. A byl andělem. Takže tím andělem, který nás vede, může být zvíře, může být zlý člověk. Když si od něho z jeho jednání vezmeme, co na té cestě potřebujeme. Poučení, které potřebujeme, například: musíš donést kříž. Když takové poučení si z jeho jednání vezme, tak ten kříž doneseme, a není těžký. On nám i ten zlý člověk může pomoci. I ty události, na které třebas, proti kterým žehráme, jsou nám užitečné. Můžeme? Tak je vždycky utrpení nebo má vždycky utrpení duchovní příčiny, anebo má jenom příčiny někde ve hmotě, v založení třeba člověka a dědictví třeba po rodičích a tak dále? Tady ta otázka je chybně kladena. A vlivem toho by taky odpověď byla chybná. Musela by být, kdyby ten, kdo ji přijímá, ji napřed neopravil. Otázka by měla znít: kaž- je utrpení záležitostí takovou, že při hledání příčin se dá oddělit, se dají oddělit příčiny hmotné od příčin duchovních? To už je lepší. A není to nejlepší způsob ptaní. Já ale s touto chybou budu počítat. Jaká je tady chyba v této otázce eště? Chyba je podle mého poznání v tom, že se mám ptát: jaké duchovní příčiny má utrpení? Protože není jiných příčin než duchovních. Ale já se takhle ptát nebudu, protože to vypadá moc abstraktně a je- zdá se to být nepochopitelné. Ale já budu odpovídat s tou chybou, já budu počítat s tou chybou, to je střední fáze otázky, když se člověk neptá dokonale, ale protože nemá to poznání, ale když se neptá zase tak špatně, jako to bylo původně řečeno. Přesto, že měl nějaké poznání, tak zapomínal při některých svých dotazech nebo některém svém hledání na závislosti, na které by neměl zapomenout. To mně připomíná školské případy. Naučíme posluchače nějakým matematickým pravidlům, třebas rovnici o dvou neznámých, a voni mají tohoto použít v chemii, stechiometrických výpočtech, a on to tam ne- nepoužije. To je chemie, tam už to nepoužije, zrovna tak to nepoužije ve fyzice. Neví, že se to dá aplikovat na chemii, fyziku a další řadu přírodní věd a další okolnosti. A tak taky tady člověk neumí často to vzorové absolutní převést na konkrétní případy. A proto ta otázka v té poslední formě je sice dokonalá, ale má v sobě všechny znaky nedokonalosti v tom smyslu, že není, nebere ohled na člověka, který se takhle neumí ptát, protože nezná jednotu života. Von totiž považuje něco jiného za hmotu a něco jiného za ducha. A v tom jsou rozpory, zbytečné rozpory, které se vlečou po tisíciletí a tisíciletí v lidstvu. Idealismus a materialismus, boj mezi sebou, to je absolutně nesmyslný boj z hlediska těch, který se dostali na úroveň, kdy všechno chápou, kde všechno chápou jako projev ducha. Ve hmotě, někde jinde, prostě v duševní oblasti, ale projev téhož ducha jednoho. Takže tohleto je třeba si aspoň uvědomovat, že tato jednota tady existuje. A když budu teďka mluvit o příčinách hmotných utrpení a příčinách duchovních téhož utrpení, tak se budu dopouštět té nepatrné chyby, že nebudu přihlížet k této jednotě mezi hmotou a duchem, která tady ve skutečnosti je. Počítáme s tou chybou a můžeme se pustit do odpovědi. Odpověď je chybná do té míry, jak je chybná otázka, ano? Ne úplně, ale tak, jak je chybná otázka. Čili jaké hmotné příčiny má utrpení? Utrpení má hmotné příčiny, které pocházejí z tělesnosti člověka a z hmotného prostředí, ve kterém ten člověk žije. Takže dejme tomu, jestliže já mám třebas chromou ruku, tak z toho by mělo pocházet nějaké utrpení, že jo? A jestliže někdo trpí nějakou chorobou jinou než tohleto, tak, a není to třebas vyléčitelné, tak by z toho mělo pocházet nějaké utrpení. Nebo přechodně nevyléčitelné, tak také přechodně nějaké utrpení. To je odpověď sice pro mě chybná, ale dostačující tehdy, když člověk rozlišuje mezi hmotou a duchem. Tak já teďka uvedu napřed na správnou míru tuhletu odpověď o přiblížím pravdě, malinko jenom, ne moc. Co je to lidské tělo? Co je to tělesnost? Co je to prostředí, ve kterém žijeme, ze kterých pochází naše utrpení, jak se nám zdá? Příčiny, hmotné příčiny utrpení. To je určité vtělení Boha do určité úrovně zákonitostí. A protože je to vtělení do zákonitosti, už to není Bůh, nýbrž je to jeho zákonitost, která jedná slepě. A utrpení z toho spočívá v tom, v té sleposti, s jakou jedná ten zákon. Spravedlnost každá je slepá, že ano? A na té úrovni zákonitosti musí existovat nějaká slepá zákonitost, která tne hlava nehlava, protože tam tne, jenom tam, kde, co že- co se nachází na téže úrovni. Nemůže tnout něco, co na té úrovni není. Jakmile jsem se ocitl v koncentráku na jiné úrovni, tak nemoh mě gestapák zabít, rozumíte tomu? Ale dokud jsem byl na té úrovni, kde ostatní trpěli, tak já jsem trpěl taky. Takže jaká je tady hmotná příčina? Vidíte, jak jsem vás uvedl do rozpaků? Že v podstatě to je zaviněno jenom tím, že se ztotožňuju s něčím, s čím se nemám ztotožňovat takovým způsobem primitivním, jak to dělám. Já si musím uvědomovat, že například hmotu, život ve hmotě a tělesnost potřebuju jako ničím nezastupitelné prostředky vývojové. Že kdybych například i v tom, v těchto prostředcích, neměl k tomu přidanou soustředěnost na tyto prostředky, to znamená, kdybych já třebas nevěřil, že je to jediná skutečnost, už i to mě bude rušit a to mě bude způsobovat veliké utrpení, už i tato víra, která je třebas v podstatě správná. Ale není správná de facto, protože překračuje moje poznání, tak způsobuje utrpení, neboť já se nedovedu soustředit na tu hmotu a na to prostředí hmotné. Nedovedu z toho využít, co se využít má. A tím se nemohu dostat na další stupeň, a tím se stupňuje utrpení. Víte, jak je složitá odpověď na tuto otázku, když se na to de tímto způsobem. A teď to vezmu z druhého konce. Já se přiblížím z toho druhého konce tady k té hmotě. Jestliže třebas mluvíme o tom, jaké jsou duchovní příčiny utrpení, tak se dá říci, a zase ta odpověď bude chybná do té míry, do jaké míry já to duchovní odděluju od toho hmotného, pochopitelně. To- s tou chybou už počítáme, když s ní počítáme, tak je to v nejlepším pořádku. Tak ty duchovní příčiny spočívají v tom, že existuje nějaká nerovnováha v prostředcích duchovních. A třebas prostředkem duchovním je postoj vůči tomuto světu. A postoj zauja- zaujatý v modlitbě. Jestliže se tento postoj zaujatý v modlitbě liší od postoje k tomuto světu, tak je tady rozpornost v duchovních prostředcích, prostředcích ducha a vznikají z toho utrpení. Já to řeknu daleko srozumitelněji. Třeba když se člověk modlí Otčenáš, a nežije podle toho Otčenáše, tak jeho modlitba je v rozporu s jeho činností, s realizací. A čím, řek bych, upřímněji se bude modlit ten Otčenáš, upřímněji a s touhou splnit, co tam v tom Otčenáši se požaduje, a nebude to přesto moci provádět, nebude, ne ochoten, ale nebude schopen, nebude mít tu sílu rozhodnutí a vytrvalosti, tak to bude přinášet utrpení místo nějakého osvobození. E. Takže dejme tomu, my jsme, když si čteme ty anály těch mystiků, nejdokonalejší záznam o tom zanechal svatý Jan z Kříže, jsme svědky toho, že von prodělával temnou noc smyslů a temnou noc ducha. To znamená, jestliže smyslová činnost se nepodrobovala vzestupu na úrovni modlitby a podmiňovala potom její úroveň, tak to mělo kruté následky. Bylo z toho to utrpení, jak byste se nedokonale vyjádřili, podobně jako svatý Jan, mělo to duchovní příčiny. Ve skutečnosti smysly, a teď to rozpletu trošičku, aby to nebylo takové zauzlené. Smysly mají přesně vymezený úkol. Jestliže třeba člověk chce od smyslů něco víc, co nemůže od nich chtít, co by neměl od nich chtít, tak vzniká utrpení, protože smysly mu to nedovedou přednést. Já to řeknu takhle: jestliže má člověk nějakou představu třebas o Bohu, smyslovou představu, třebas milujícího Ježíše Krista, postavy Ježíše Krista a tak dále. A pod tou postavou si představuje toho milujícího Krista a utíká se k té jeho podobě, té lidské představě Ježíše Krista, tak ho to na nějakou úroveň může vynést. Že ta představa ho třebas zaujme, že se do ní vlije obrovská duchovní síla, takže ta představa může být u něho úplně živá a může ho vést. On si myslí, že je to Pán Bůh. Na tom nezáleží, to je ta představa o Bohu a už je živá, ale ta živost té představy nevede až k vědomému, trvalému spojení s Bohem. Nýbrž ta vede jenom k tomu, že člověk upadne do extaze. A že z té extaze je zase vypuzen. A teď se strašně diví, jak se to mohlo stát, že se stýkal, tady rozmlouval s Ježíšem Kristem a najednou to končilo. A jsem zase vedle a jsem zase ve hmotě, v temnotě. No, stalo se jenom to, on to špatně ohodnotil, co se stalo na hoře Tabor. To nemohlo trvat věčně. Ježíš Kristus hnal opravdu hnusným tempem ty učedníky tři s té hory dolů, protože se jim tam strašně líbilo. Protože mít smyslový pochopení pro něco, co je nad smysly, není konec cesty. A je třeba být z toho vyvedeni. Může nám to sloužit jako ukázka, abychom získali živější víru. Abychom měli nějakou zkušenost o své víře, ale nemůže nás to spojit s Bohem, nemůže nás to zbavit utrpení. To utrpení na ty učedníky teprve čekalo. Kdyby tam na té hoře byli zůstali, a kdyby byli opravdu, kdyby to bylo konečné, tak by byli nemuseli se ocitnout pod křížem. A nemuseli by všichni umřít násilnou smrtí a tak dále... a tak dále. Tak já myslím, že to malinko začínáme rozplétat, že? Tuhleto, tu špatně kladenou otázku. A když tedy člověk se neumí zbavit svých smyslových představ o Bohu, prodělává něco, čemu říká svatý Jan z Kříže: temná noc smyslů. Že najednou ty smysly už ho nevedou k té představě. Ta představa, která byla živá, odumírá. On se dostává totiž za tu představu, aniž ví jak, to nemusí vědět. A už mu ta představa neslouží. A on už neupadá do té extaze. Von už se nestýká pomocí té smyslové představy s tím Bohem. Až nakonec se ocitne v něm temno, jako by nic nebylo. Temná noc smyslů. On to považuje za krizi, za veliké utrpení pocházející z duchovna, ne? By řekl on. Ale ve skutečnosti je to veliká milost, že byl zbaven prostředků, že mu byly ukázány meze prostředku, který už neměl dál jít. Který už neměl ve své funkci možnost dále člověka posouvat. A proto musel být od člověka po zlém odňat. Dovedu si představit to tak jasně, protože sám jsem tyto věci prodělal. Já sám jsem neměl představu o Bohu, nějakou obrazovou, ale třeba opakoval jsem jméno Boží, a v určitém momentu jsem nemohl dále opakovat. A bylo to velice kruté, že jsem nemohl, protože jsem si říkal: tak nejsi schopen té vnitřní modlitby. To byla krize. A že to byla milost ve skutečnosti, protože Bůh si nepřál, abych... abych stáhl se se smysly, kde už smysly přestaly mít svou váhu. Ty mají váhu tady v tomto prostředí hmotném, aby mně scelily pohled na tento svět a aby mně sjednotily vnitřní bytost. A abych mohl pomocí ní potom jako jedn- jeden jediný jít dál. No a zrovna tak je to se- s tím- tou temnou nocí ducha. To vedlo u svatého Jana z Kříže a u jiných... jiných mystiků k velkému utrpení, a to z toho důvodu, že nevěděli, že toho ducha také se musí vzdát. A oni se ho drželi. Co je to ten duch? To je mysl, duch rovná se mysl. Mysl povídavá, uvažující. A přeci jenom musíme si přiznat, že úvahy, rozjímání daleko vysoko člověka povznesou. Jsou skvělým prostředkem vývojovým a najednou jsou zdrojem utrpení. Čili, nebo postupně se stávají zdrojem utrpení. A jestli, když trváme na tom, abychom stále rozjímali, tak si zabraňujeme... zabraňujeme dalšímu vzestupu, jo, své duše. A toto také určitým způsobem dělalo mně potíže. Ale naštěstí jsem měl pomocníky, na které jsem taky dal. A ti mě zase přesvědčili o tom, že jsou to uměle vyvolávané potíže, způsobované nevědomostí a podobně. U svatého Jana, který neměl tyhlety možnosti, protože měl určité skrupule řádného katolíka, takže se nemohl stýkat volně s bytostmi, které by mu byly dobře rádi poradily. Tak musel tu temnou noc snášet daleko tíže, než v jiných případech člověka, který je o těch věcech poučen nebo se dát poučit nebo je ochoten to poslechnout. On byl býval ochoten to poslechnout, jenomže nesměl. Církev mu to zakazovala, on byl poslušným synem církve především, a proto ty těžkosti, proto ta utrpení všechna. No, tak podívejte se, je rozdíl mezi duchovními příčinami a hmotnými příčinami utrpení? Zajisté že je, ale je to uměle postavená stavba porozumění, protože ve skutečnosti jedinou příčinou všeho utrpení je to, že já patřím sobě, a nepatřím Bohu. Že se mu nedovedu odevzdat, že se nedovedu zříci sama sebe. Zříci sama sebe, to není jenom zříci se, být odpoután od sama sebe. A to je právě chyba. My jsme už před chvilinkou řekli, že ta odpoutanost nemá vypadat tak jako odejít ze světa. Ale odejít třebas od své konkrétní myšlenky. Odejít od své konkrétní představy, to je také vzdání sama sebe. To je daleko širší věc, než jak chápali třebas středověcí mystikové. Ale jak dobře chápou třebas Indové. Ale i jim to dělá velikou potíž, protože se, než se dostanou do tohoto pojetí, o kterým já tady mluvím, tak dlouho pěstujou obrazy. Obrazy čakramů, a já nevím čeho všeho. A pomocí těch obrazů se dostávají kupředu. A myslí si, že by to bez těch obrazů nešlo, bez té obrazové techniky. A vono a ono je to zaviněno tím, že dobře nechápou smysl tohoto života. Smysl tohoto hmotného života, to je tak bohatý arzenál obrazové techniky, že když se ho chopíme, že nám to dokonale stačí k tomu, abychom mohli jít vědomě dál. A tomu se potom říká vedení událostmi a tak dále. Samo sebou člověk, který je v ašramu, ten nepotřebuje být veden událostmi, protože jeho vůdcem je duchovní vůdce. Ale tady není takového duchovního vůdce mezi námi, a proto nás vedou, duchovní bratrstvo nás vede všemi událostmi, které tady okolo nás existují. To je vedení mimochodem daleko dokonalejší. Jenom být pro ně citlivý v tom smyslu, že když poznám, že je to správné, tak se podle toho zařídím. To je definice té citlivosti. Citlivě se podle toho zařídím. Tady mám dotaz velice závažný. Jak je to s tím překračováním mezí určitých zákonitostí? Jinde se tomu říká předurčenost nebo tak, že? To už my dneska víme z toho, co jste si přečtli, ne? Nebo co jsme teď říkali, že není předurčenost jako taková, že je dána zákonitostí toho stupně, ne? A jakmile překročím tu zákonitost, tak předurčenost tady není toho druhu, ale je nesmírnosti předurčenost jiného druhu na jiné úrovni. Ale je tady otázka velice dobře kladená. Jakým způsobem tedy mám se vypořádat s tou zákonitostí, ze které odcházím? A mám ji jako vyhodit přes palubu nebo co s tím mám dělat? Ne. Ježíš Kristus, když se narodil v Betlémě, tak musel se zříci dobrovolně bez lítosti nad sebou úžasného poznání blaženosti a všestranné existence, vědomosti, vševědou- všemohoucnosti a tak dále. Tím, že se stal ubohým, bezmocným dítětem v betlémském chlívě, v těle. Jestliže Ježíš Kristus nám ukazuje, že z takové obrovské slávy vědomě překročil do takového ponížení, tam vstoupil, a vůbec se nelitoval. Tak rozdíl mezi ním a námi spočívá jenom v tom, že my nevíme, že my také z této slávy jdeme. A že my nevíme, že do této slávy se vracíme. To je jediný rozdíl. Jinak ale mějme za to, a to bych byl rád, kdybyste to předpokládali o sobě, že od Boha přicházíme a k Bohu se vracíme. Jestliže jsme si tohoto vědomi aspoň vzdáleně, tak pak smíme jednat jako Ježíš. Jestliže tři- jestliže toto nepředpokládáme, to je jediný předpoklad, který od vás chci, jinak se do ničeho ostatního nevmýšlejte. Ale tento předpoklad si vezměte za svůj. Že od Boha taky vy přicházíte, že není věčnost, která by začínala teprve teď. Že věčnost je na obě dvě strany, od Boha k člověku a od člověka... od člověka k Bohu. To je věčnost na obě dvě strany věčná, bych tak řekl. Není rozdílu mezi věčností Boží a věčností člověka v jeho nesmrtelné duši, ano? Jestliže tomu takhle je, pak můžeme to dělat tak jako Ježíš Kristus. Jestliže on v tom útlém mládí až do třiceti let konečně, sice plně žil v této společnosti, z jejích zdrojů, lidských zdrojů, ze zdrojů své tělesnosti, věděl, a to je to, co my nevíme, že musí být v tom, co je jeho Otce. Jestliže nejsme na této úrovni, jestliže jsme na úrovni před narozením v Betlémě, to se může nám taky stát, tak musíme prostě plnit zákon, který není z nás. Nýbrž který si někdo vymyslel, lepší než jsme my, třebas Ježíš Kristus v podobě Otčenáše. Anebo mu- nebo nějaký Mojžíš přes toho Hospodina, to už je jedno, nějaký celistvý zákon to musí být. Otčenáš je takový ucelený zákon, který se, když se plní, tak se stylizuje správně život a... a tak dále. Má to za následek vzestup na vyšší úroveň. Tak jaké pak je to v tomto případě ctění toho, odkud jsme odešli? Spočívá v tom, že to dělám takovým způsobem jako Ježíš Kristus. Když jsem byl u Boha, a nebyl jsem v tomto světě, tak jsem byl jenom s Ním. Když jsem sestoupil na tento svět a byl jsem jako dítě nevědomé, tak jsem byl jenom s tím, s kým jsem žil a z čeho jsem bezprostředně bral všechny prostředky k tomuto životu. A to bylo tato hmota, tato hmotná pole, péče rodičů, moje zaměstnání, mé živobytí, mé výdělky, mé zdraví a tak dále. A jestliže jsem tohleto plnil, tak jsem mohl být bez těžkostí v tom, co je mého Otce. Protože jsem si mohl uvědomovat, že to jsou jenom prostředky, né cíl, abych mohl být v tom, co je mého Otce. Kdybych já neměl vědomí, nebyl živen, nebyl zdravý, tak mě to rušilo, třeba ty potíže zdravotní v tom, abych mohl být v tom, co je mého Otce. A když celé to prostředí mně toto obstaralo, že? Ve všem hmotném vlastně všechno obstarává zatím, jindy mi to potom bude obs- obstarávat někdo jiný, ale teď mi to obstará toto prostředí, tak já mohu v tomto prostředí, když to považuju všechno za prostředky, já mohu být v tom, co je mého Otce. To znamená, já se mohu snažit nepřekračovat jeho vůli a mít na mysli cíl, smysl, vyšší smysl lidského života, přestože ho eště nemohu splnit. Mně schází ještě Jordán, mně schází ještě smrt na kříži, vzkříšení, to nesmí. Ale už vím o tom cíli a mohu prostřed- pomocí prostředků, které mám, za tím cílem jít. A všimněte si, jak potom když postoupil Ježíš Kristus na vyšší úroveň, jak sice se vzdal svého otce, své matky, pardon: kdo je má matka, kdo jsou mí bratři? Vzdal se té společnosti, na které ovšem závisí, už ani závislý nebyl. Ale tím, že řekl: kdo je má matka, kdo jsou mí bratři? Tak jenom řekl, že není závislý. Že ta hlavní závislost, která byla na hmotném prostředí, bez které by se byl neobešel, se stala na vyšší úrovni závislostí vedlejší, slabší, méně závažnou, ale nekončila. Protože, to by se byl nehádal s farizeji, a to by byl neměl učedníky, a to... to všechno potřeboval k tomu svému úkolu. A to by byl třebas také nepotřeboval potom v té hmotě něco provést ještě. On toho musel po tři roky mnoho provádět, ne? Aby se konečně mohl i toho zříci. A důležité je, a nezapomeňte na to: "zvířata a mají svá doupata, ptáci mají svá hnízda, ale syn člověka nemá, kam by hlavy sklonil". Tento syn člověka, který takhle o sobě mluvil, měl, kam by hlavy sklonil, takhle to nesmíte brát, všude ho zvali. Mohl se vrátit do svého rodinného kruhu, všechno mohl, ale už věděl, že tam nemá své místo. On to věděl, to byla... byla znak poznání. Takže on se neodvrátil od toho- od té minulé zákonitosti tím, že by ji byl potíral, že by říkal: tak tu mou matku nechám třeba zemřít hlady. Nebo ty podílníky na tom poznání těch svých učedníků, rodiny necháme bez prostředků, ne? Ať se bez nás obejdou. Ne. On se o všechny bezvadně postaral. Čili kdybych já přestoupiv na vyšší úroveň, přestal mít zájem o to, aby prostředí té ztělesnosti, hmotný svět, dále byly sluh- sluham- služkami nebo jak chcete, ale už jenom služkami. A kdybych na to nedbal, kdybych těm sluhům nedal k dispozici všecko, co potřebují, tak bych se proviňoval proti té zákonitosti minulé, a nemohl bych na té vyšší vůbec existovat. On se musel vypořádat s tou vyšší zákonitostí tím, že tam měl od Boha pomoc. Pomocí níž samozřejmě se postarala tato moc také o to, aby ty rodiny, jak toho Ježíše, tak těch učedníků, měly všechno a nic jim nechybělo. Jestliže u člověka, který je na duchovní cestě, to musí dopadat tak, že musí utéct od rodiny, a nestarat se o ně, tak je to znak nedokonalosti této cesty, velikého utrpení na té cestě. Jednak pro ty, které opustil a jednak pro něho samotného, protože nepochopil smysl toho života. On musí pečlivě dbát o to, aby nikomu, koho opustil, nic nechybělo. Řečeno obecně, aby zákonitost, přes kterou se dostal nahoru, zůstala naplněna. Naplněna duchem toho vyššího stupně. To je to naplnění zákona, ano? Ne opuštění, ale naplnění. Mojžíš vás živil manou tam někde na poušti, když jste neměli co jíst. A já vám dávám chléb, po kterém se nehladoví, vodu, po které se nežízní. A z toho pili i ti, kteří byli na nižší úrovni a kteří měli za úkol ho podporovat v jeho činnosti. To byly třebas rodiny všech těch učedníků a tak dále, ano? Takže on se jich moh klidně zeptat: co vám chybělo, když jsem s vámi chodil? A museli říct, že ne. Ani jim ani jeho přísluš- ani příslušníkům jejich rodin. Nic jim nechybělo. Takže vcelku řečeno, odvrácení od minulého stupně, který jsme překonali, nespočívá v tom, že by říkal: je to pro mě pasé, já už s tím nemám nic společného. Nýbrž je to pro mě život, na kterém stavím další stupeň života. A má-li to být život, musím to životem naplňovat. Životem vyšším naplňovat. To je ta vymoženost toho příbytku u Boha. Až budu u Boha v tom příbytku, tak budu moci vespod žít na kterékoliv úrovni bez újmy na bohatství podílením se na přítomnosti toho Boha, tam někde v jeho příbytku. Protože nebudu muset sestupovat, nýbrž budu nějakým způsobem obsažen ve všem nižším. Nižší není obsaženo ve vyšším, ale vyšší je ve všem nižším obsaženo. Tak je správně pochopení nižších stupňů, ano? Jinak je to všechno špatně. My se nesmíme bát toho nižšího, těch nižších zákonitostí. To už nemá na nás ten dopad, tím utrpením a vším tím, jako předtím, protože jsme na vyšším stupni. Ale musíme pořád mít na mysli, že kdyby toho nižšího stupně nebylo, tak nejsme ani na tom vyšším. Čili musíme mu zachovávat vděčnost. Proto Ježíš Kristus třeba, když udělal první zázrak v Káni galilejské a Panna Maria to od něho chtěla, říkal: "co je mi do tebe, ženo, víš, že moje chvíle eště nenastala". A provedl ten zázrak, přesto provedl ten zázrak. Protože ono už člověku nic není do té úrovně, ze které vyšel, rozumíte? Přesto ale musí splnit požadavky té úrovně. Tady jde o věc, a ne o konkrétně o nějaký poměr, který už překonal. To už nebyla jeho matka, která by mu mohla jako synovi poručit: toto budeš dělat, a toto dělat nebudeš. Proto ji nenazval matkou, každý slovo tam sedí, ji nazval ženou. Pro něho to byla prostě žena, která si od něho něco chtěla vzít, ne? To už nebyla jeho matka. Kdyby říkal, kdyby tam bylo napsáno: matko, co to ode mě chceš. To by byla chyba. To bychom to nemohli vůbec vysvětlit. To takhle můžeme vysvětlit proto, že to tak- takhle sedí dokonale. Pro něho to byla už žena, která si něco přála. Zrovna jako si přál třebas někdo na rohu, který křičel, že je slepý a který chce vidět. On taky se nevodvrátil od něho a nebyl na úrovni toho slepého, Ježíš Kristus, že ano? Ale splnil jeho přání, rozumíte mně? A co mu bylo do něho? Nic! a Co mu bylo do něho, nic. Tak prosím, přeberte si to správně. Ono mu do toho křičícího bylo tolik, že on v tom hlasu toho křičícího postřehoval potřebu přejít z utrpení do oblasti jiné než utrpení. Jemu obecně po tom bylo. A jestliže musel to konkrétně vyřešit, tady se to musí řešit konkrétně. To obecné se musí řešit konkrétně, v konkrétním případu, jak nastává, tak pak je to správné řešení. Ale jemu šlo o obecný princip. Tam zasáhnout, kde je toho zapotřebí. On neznal toho žebráka, to nebyl jeho příbuzný, že ano? Neznal nikoho z těch, který léčil. No některé třebas ano, ale většinou ne. Tady nešlo o osobní vztahy, nad těmi už se- nad těmi už byl. Ale šlo o takové, řek bych, obecné vztahy k lidem, které byly daleko lepší než tamty vztahy čistě osobní. Když jsem třebas si bral svou manželku a řekl jsem jí: ale ty nejsi moje žena. Ty jsi mně svěřena od Boha. Tak ona řekla: ale to je kruté. Já jsem říkal: to není kruté, to pochopíš, že já tě mohu mít radši, než kdyby si byla moje. Protože jestliže jsi od Boha poslaná, tak já mám právo tě mít rád i tehdy, když budeš vyvádět. A když budeš moje, tak s tebou musím zacházet jako se svým. To mě musí poslouchat přesně, jak já potřebuju, ne? A takhle ty ani nevíš, co děláš, a nebudeš vědět, co děláš. Ale budeš, protože já tě beru z rukou Božích, budeš nucena jednat jako někdo, kdo byl z rukou Božích poslán. A nemusíš vědět, kterak se to může stát. To nemusíš vědět, jako Panna Maria nevěděla, ne? Na tom nezáleží, že to neví. A ona vám poměrně brzo pochopila tuhletu věc a říkala: měla jsem z toho veliký strach. Ale vidím, že mě máš rád jinak. Vona neřekla: ještě líp. To neřekla. Vona byla opatrná v těch výrocích: jen máš rád jinak než jiní muži své ženy. A mám dojem, že to není tak zlé, jak jsem si to představovala. No tak asi tak. do omočená v nás Ano. Chtěl bych vám říci, co si o nás myslí opravdu zasvěcení jinověrci, když se dívají na to, jak my chápeme krátkozrace Ježíše Krista. Já bych chtěl, abyste si z něho vzali více než ostatní křesťané. Ti křesťani totiž žárlivě hledí na každého, kdo se přibližuje k Bohu, a nevěří v Ježíše Krista. Nemá tutéž víru jako oni, není tak ortodoxní jako oni. A upírají těmhletěm lidem právo se k tomu Bohu přiblížit. To je největší křivda, kterou páší na většině lidstva, protože většina lidstva není křesťanů, není křesťanská. A jestli si myslí křesťané, že tímto způsobem zbudují jednou jeden ovčinec s jedním pastýřem, toho se nikdy nedočkají. Protože my víme, že tímto způsobem malicherným bojují proti sobě víry různých náboženství. A dokonce uvnitř jednoho náboženství po- bojujou proti sobě, prosím vás, šíité a sunnité v mohamedánství. Proč se Arabové nemohou nikdy sejít na jedné platformě? Protože mají už v mohamedánství šíity a sunnity, se vzájemně vraždí, jsou to mohamedáni. No a křesťani vražděj mohamedány a mohamedáni vražděj křesťany a tak je to pořád. Toto jednou bude muset přestat, protože to si moc zadáváme před nevěrci. Jestliže Ježíš Kristus totiž řekl, že máme k němu jít všichni, kteří jsme obtíženi a pracujeme. A neřekl, kteří věříme. Že máme za ním jít všichni, tak je řečeno, že myslel na dalekou a dalekou budoucnost, kdy budou všichni schopni za ním jít. Protože poznají v jeho evangeliu něco všeobecně platného, co se od začátku své kariéry snažím vysvětlit. Co je pro všechny, nejenom pro křesťany, ale i pro všechny jinověrce i pro nevěřící lidi. Já se vám ze začátku budu snažit vysvětlit, co čeká na nevěrce. Protože těch je mi nejvíc líto a je jich dneska nejvíc. Protože křesťani jim nešli vstříc. Ti je jenom potírají, ti jenom na ně shlížejí spatra. A to je špatné. To je špatný přístup k nevěrcům. K nevěrcům se musíme chovat tak, jako ke svým bratřím, ano? To je první věc. A za druhé musíme si uvědomovat, že proti věřícím mají určité přednosti. Já vám to vysvětlím. Ovšem přednosti, které nemohou se vůbec uplatnit zatím, protože jsme jim zatarasili, já mluvím teďka za věřící, jsme jim zatarasili cestu k víře. Protože oni nemohou věřit zčistajasna na zázraky. Proč se nedějí i dneska? Oni nemohou věřit na řízení od Boha dané, protože vidí, že se děje i u... u věřících lidí něco, co by jako věřící neměli zažívat, utrpení a tak dále. Kdekterý věřící se mě ptá, proč je utrpení a k čemu je to utrpení, jak se ho zbavit a tak dále. Toto jsou otázky, které jsou pochopitelné. A na druhé straně prozrazují, že my vůbec nechápeme toho Boha tak, jak ho jednou pochopí někdo, komu nestojí v tomto smyslu ve- víra v cestě. Protože víru, kterou my máme, nemáme pravou. Kdyby to byla pravá víra, tak by byla živá. Spočívala by ve skutcích. Nikdo z nás by se například nemodlil: "Otče náš, jenž jsi na nebesích", kdyby nevěděl, co to říká. My se to modlíme, jsme věřící, a nevíme, co říkáme. "Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi", to bychom se nemodlili, protože to nebude lidská vůle přeci, podle které se Bůh bude řídit, to bude vůle Boží. A ta nám pude pořádně proti srsti. Protože my nevidí- nevíme ani zdaleka toho tolik, co Ježíš, co Bůh, a tak dále, co jeho Syn Ježíš Kristus. A tady se nesmíme divit, že kolikrát to, co budeme považovat za zlo, je vrchol dobra. Například já dneska mohu říct, že nebýt koncentráku, když se mi jevil ze začátku jako veliké zlo, jsem se nedostal přes určitou úroveň vůbec, ne. V tom zlu jsem poznal tedy veliké dobro. Čili, co jsem považoval za neštěstí ze začátku, tak to byl vrcholný projev lásky Boží. Ale já nechci spadat do osobních příkladů, nýbrž jen chci obecně vám ty věci předvést. Jestliže jednou třebas ti bezvěrci řeknou: tak ten Ježíš neexistoval. To mohou říct, prosím. To už voni říkají už sto let, staleta- století, možná, že ještě víc od všichni. To je všechno vymyšleno. Tak to by nebylo tak zlé, že toto říkají. Horší je, že neřeknou, že je to dobře vymyšleno. Ale k tomu bychom jim měli přispět my, věřící. Je to výborně vymyšleno. Že já se potkám s nevěřícím, tak mu nevykládám nebo nevyčítám mu: proč nevěříš. Nýbrž vyložím mu systém a on pozná, že je to skvěle vymyšleno... skvěle vymyšleno. Von říká: tak vono to tak, voni to byli mudrcové vlastně, kteří to vymysleli. Na Ježíše nevěří, pochopitelně. Voni to byli mudrcové, voni znali všechny jogy. Voni to znali lépe než Indové a tak dále. To mu přesně mohu všechno vylíčit. A potom řekne: puč mi tu bibli, já si to musím přečíst. A je chycen. A učí se z nevíry víře, ale na něčem postavené. Ta jeho víra už vypadá jinak než ta naše. To není slepá víra, nýbrž on se přesvědčuje krok za krokem, že když jedná tak a tak, tak to má ten a ten následek. Že je tady nějaká zákonitost, o které my nejsme přesvědčeni při veškeré víře. My si myslíme, že to smilování Boží je nevyzpytatelné. A že je to milost, která- kterou si občas člověk ani nezaslouží. Tak takle to tedy není. Já se vrátím ale k tomu soustavnému líčení těchto věcí. Kdybych tedy měl to učení Ježíše Krista převést na nějakou platformu srozumitelnou všem lidem, aby mohli všichni jít, nejenom my křesťané k němu. Tak bych řekl, že on nás učil jinak vládnout vůlí, než jak my jsme zvyklí. My jsme zvyklí vládnout vůlí tak, abychom vodu hnali na svůj mlýn. Čím dál ale vidíme, to vidí, ať je to beznaboh nebo věřící, že tohleto už není únosné ani v národním měřítku a tím méně v mezinárodním. Kdyby jeden národ například si chtěl něco dneska dělat sám pro sebe, ve svůj prospěch, tak šlape po prospěchu druhých lidí a druhých národů. A oni se na něho shrnou a zničí ho, pochopitelně. Protože budou v tom vidět sobectví na- nacionalismus, který je proti jejich nacionalismu postaven. Dneska si lidé musí při tom množství lidí, které jsou dneska na naší planetě, tak to má svou výhodu, musí si osvojit jiný způsob myšlení a jiný způsob jednání, než jaký měli třebas ve středověku. Tam si mohl každý dělat pro sebe. Mohl si pro sebe věřit, mohl si pro sebe žít, mohl si pro sebe vydělat na živobytí, a nemusel hledět na své okolí. Dneska, čím dál tím více, musíme brát ohled na své okolí. Ať jsme v socialismu nebo kapitalismu nebo v rozvojových zemích, to je jedno, musíme. A to znamená, musíme jinak vládnout svou vůlí. Musíme mít jiné motivy, jiné důvody pro určité zacházení s vůlí pro- je- kterékoli zacházení s vůlí. A k tomu by měl být člověk vychováván už od útlého mládí, aby nežil jenom pro sebe, ano? A to myslím, že na tom systému Ježíše Krista je skvěle ukázáno. Já těm beznabohům dycky říkám: tam se líčí také poslední soud, viďte? A co ti spasení tam říkají? Tam říkají:"Pane, kdy jsme tě viděli hladovícího? Kdy jsme tě navštívili v žaláři?" A tak dále. "Dyť my tě neznáme." Nejsou na tom jako vy, kteří nevěříte v Boha? Oni neznali Boha, nevěděli, komu slouží, ale protože bez ohledu na sebe šli za nemocným, šli do žaláře a tak dále, utěšovali lidi, milovali bližního. Tak rozšířili svůj život za hranice svého osobního života, a proto byli spaseni. Tak jestliže si křesťan velice cení tu okolnost, že věří na Boha, jestliže ho to nevede k tomuto způsobu myšlení a jednání, tak já bych řekl, že ta víra je spíše nějakým uspávacím prostředkem než vodítkem. Protože on je schopen třebas jednat správně jenom tehdy, když si myslí, že je to záslužné. On potom pořád myslí jenom na sebe. Kdežto ten, který byl spasen u Ježíše, ten na sebe vůbec nemyslel, a proto byl spasen, ano? Takhle s nimi mluvím. Oni říkají: no to je skvělé, to je socialismus, říkají. No samozřejmě, že je to socialismus. A teď ale dál. S tou vůlí se nemůže jednat pokaždý a v každé vývojové fázi stejně. Právě v tom nejširším slova smyslu, jak to Ježíš Kristus svým životem ukázal, je také znázorněno, že vůle se nesmí hned potírat, nýbrž vůle se musí vychovávat. A ta výchova vůle je právě tím nejdůležitějším, a my to nějak obcházíme. Podívejte se, jak se vychovává u nás volně po stránce vůle dítě. Jak se mu říká: to je dobré, to je špatné, to nesmíš, to můžeš. A pak se pustí do školy, když se takhle vychová. A tam se mu nařizuje: toto se musíš naučit, toto nesmíš dělat, že? A tam musíš poslouchat a podobně. Samá nařízení, jedno za druhé. Co to znamená? Že sice vůle nějakým způsobem nasměruje, ale nařizovacím způsobem. Věřte mi, kdyby, to je málo lidí, kteří jsou tak nadaní a takovými studijními typy, že se dobrovolně všemu učí. Ale většina, já to poznám, jsem čtyřicet dva roků byl ve školství, většina těch žáků se museli táhnout, nutit k tomu se známkami v ruce, s pětkami, že? Aby se to vůbec naučili. Několikrát jsme je museli nechat opakovat třebas látku, aby to do hlavy jim vešlo vůbec. Co to znamená? Že jsme se nenaučili je vychovávat. Oni nevychovaní prošli celou školou. A když konečně vyšli tu školu a dostali nějaký ten glejt v podobě maturitního vysvědčení, tak si zhluboka voddychli a lehli popelem. A protože to dělali jenom pro sebe, tak pro tu společnost byli malinkým přínosem. Tak Ježíš Kristus byl jiného názoru než naši vychovatelé. Totiž on tím životem před svým narozením v Betlémě, já se nebudu na to odvolávat, já to považuju za něco, co jste přijali za... za možné, vyučoval židovský národ k tomu, aby nedělal to, co jemu příjemné, nýbrž dělal to, co je správné bez ohledu na sebe. Takle by měla vypadat výchova. Dělat správně- dělat správné to, co se považuje obecně za správné bez ohledu na sebe. Jestliže je mi to příjemné nebo nepříjemné. Jestliže je to správné a je mi to nepříjemné, tím více musím trvat na tom, abych překonal sám sebe a dělal to, co je nepříjemné i tak. Jestliže je to takle, čili když byl člověk takhle vychováván a to je výchova, která je tam zapsána v době před narozením Ježíše Krista, tak by si vymodlil tímto způsobem, ačkoliv by vůbec modlitba nepřešla přes jeho ústa. Vymodlil by si tímto způsobem narození Ježíše v Betlémě. To znamená, u něho by se zrodilo vědomí, které by nebylo tak závislé na té tělesnosti lidské, jako je u nás všech. Člověk se považuje se svým tělem za sebe. Kdežto kdyby se takhle vychoval, tak by své tělo nepovažoval za sebe, nýbrž své tělo by považoval za nástroj toho, který jde za správnou věcí. Jít za správnou věcí by bylo krédem, hlavním obsahem víry, ano? Lidstvo by se snadno mohlo dneska z místa domluvit o tom, co je obecně správné. Z místa, bez ohledu na náboženství, bez ohledu na politické zaměření, každý, my každý víme, na čem by se mohli domluvit. Kdyby jsme zača- začli o tomhletom domlouvat, co je pro lidstvo správné, to byste koukali, jak by to dělalo pokroky. Museli by samo sebou většinu lidí donutit k tomu, aby to dělali. Ale kdyby se jim to podařilo je donutit, a vono by se jim to podařilo, protože ve škole je donutíme k věcem, o kterých by člověk ani nedoufal, že se člo- člověk k tomu může donutit. Jestli by je tomu donutili, tak aby to šlo velice rychle kupředu. A tam potom je řečeno v bibli: jakmile se v tobě zrodí vědomí, že jsi bytost daleko širšího rozsahu, než jak ti napovídá tvoje tělesnost, tak se také dovíš, že nepocházíš z těla. Já si teďka vzpomínám na výrok své manželky, která řekla po smrti: my nemůžeme nevěřit v Boha tady po smrti. Protože když se člověk narodí tady na tomto světě, tak nic ho nenutí k tomu, aby věřil v Boha. To ho musí naučit rodiče. Ale když se tam objeví, tak si je dobře vědom toho, že byl živ tady na světě. A že to tělo, ve kterém byl tady živ, už nemá. Od koho má to tělo? Od Boha, to nemá z rodičů. A tak tady není problém víry a nevíry. Já bych dneska nepovažovala ten zápas o víru za tak důležitý, říkala ona, že rá- okamžikem smrti je rázem vyřešen. U všech lidí. Ať věřili nebo nevěřili. No, ale vraťme se k naší situaci. Jestliže potom člověk, který si je vědom, že je bytostí, která žije za- před hranicemi tohoto světa, tohoto života lidského, a za jeho hranicemi. A to si uvědomí, když tou výchovou se dostane, ne nějakým napovídáním, ale výchovou se dostanu- dostane k tomu, že soustavně dělá to, co je správné, z čehož třebaže mu to je příjemné nebo nepříjemné, se k tomuto dostane, tak se v něm toto vědomí zrodí. A on si uvědomuje, a to je na tom nejdůležitější, že této myšlence musí potom věnovat celý život. Ježíš tomu nábožensky říká, ale nemusí tomu nábožensky říkat, že musel být v tom, co je jeho Otce. On poznal, že Otec je někdo jiný než světský člověk než pomíjející člověk, ano? Toto poznání se dá navodit, prosím, disciplínou vychovatelskou, bez učení náboženství. A už tady by lidi začli být vlastně v pravým slova smyslu nábožensky založeni, rozumíte tomu? To nás čeká ve, já doufám, že už v jednadvacátem století. To se tak dlouho, teďka jdou velice rychle věci kupředu. A tam se potom mohou všichni lidi setkat na jedné platformě a nemusí být rozdíly mezi různými náboženstvími. Samo sebou ta cesta jde potom dál, ale já zatím to přeruším, abych se zeptal, jestli je tomu rozumět. Když tady říkám, že cesta poznání je cesta budoucnosti, tak nechci se nijak stavět proti cestě lásky, kterou především ukazoval Ježíš Kristus. On si byl dobře vědom toho, komu to káže a kterému věku to káže. Že lidi tehdejší doby nebyli schopni toho, aby byli nositeli tak velkého poznání jako lidé našeho věku, kteří mají v hlavě školskou disciplínu. To nesmíme podceňovat. Školská disciplína, to je ideální způsob navození logického myšlení, navazování řetěze, řetězu myšlenek. A do- pokud je ten řetěz dokonalý, tak může člověka velice daleko doprovázet. Takže, co jsme dříve považovali za tajemné, dneska už se za tajemné nemusíme považovat, protože logicky se to dá ještě pořád všechno usoudit.