Karel Makoň: 82-10 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

A to tajemno se odsunuje na úplně vedlejší kolej. A když se přejde přes určitou úrovni, tak zase prchá dál a dál. Takže nakonec, jak Ježíš Kristus říkal, nebude nic skrytého, co by nemohlo být zjeveno. To myslel na dalekou budoucnost pochopitelně. Ale jsem chtěl obhájit cestu lásky. Cesta lásky byla ukázána skvěle tam na tom posledním soudu, že? Jak jsem vám dneska líčil. A tu přednost, že přestože člověk nic neví o Bohu. Neví, co vlastně dělal, dělal něco slepě, ale správně. Protože to jest bez ohledu na sebe nebo s takovým úměrným ohledem na sebe. To je lépe řečeno ještě, tak ten byl spasen nebo ten je spasen. Je důležité si uvědomovat také, co je to ten úměrný ohled na sebe. Že Ježíš Kristus nikdy nechtěl, jako třebas chtějí Indové nebo jako chtějí asketové, úplně se vzdát sebe nebo po sobě šlapat nebo sebe zničit. To nechtěl. On nebyl pro... pro kláštery. On nebyl pro takový život mučednický, nýbrž on byl pro... pro plný život, ano? A on si tedy přál, aby člověk miloval bližního jako sebe. méně. To je velice moudré. A zkuste si to, milovat za každých okolností bližního jako sebe. Jak je to velice těžké. A to zkusíte, tak nikdy nebudete chtít milovat bližního víc než sebe. A jestliže budete se o to snažit někdy milovat bližního víc než sebe, tak se dopouštíte opravdu chyby proti učení Ježíše Krista se stavíte, protože on byl jenom pro tohleto. On totiž považoval za každého jedince i toho, který k Bohu jde, za stejně hodnotného. Toho bližního i toho člověka, který se k tomu bližnímu staví správným způsobem. Všichni mají před ním stejnou hodnotu. Nesmí se dávat přednost bližnímu před sebou. Všichni mají stejnou hodnotu. Před Bohem jedna jediná duše nesmírnou cenu. A tak můžeme jít kousek dál. Jestliže tato cesta lásky je pěstována tím způsobem, že člověk nezavrhne nic ze svého lidského myšlení, ze svých lidských představ o Bohu, a Ježíš Kristus se nikdy proti tomu nestavěl. Tak pak to za následek, že Boha oděje do lidských představ. Když oděje Boha do lidských představ, a Ježíš Kristus říkal Otec o Bohu, že? Tak to je odění Boha do lidských představ. Tak to jednu velikou výhodu. Že toho Otce mohu považovat za milujícího... za milujícího Otce, a za jiného ho jistě považovat nebudu moci. A pokud mi to bude vycházet, tak to bude v pořádku. za ním budu schopen jít. Ale bude to mít další špatný následek, který je tam znázorněn v bibli, který Ježíš předvídal, pochopitelně. On neříkal žádné bludy, on věděl, jaký to bude mít špatný následek. Že totiž této víry se bude muset člověk na určitém stupni zbavit. Ta mu nebude moci víc sloužit... sloužit dokonce. Považovat Boha za dobrého sluhu, který člověku všechno udělá, co mu na očích vidí, to je špatný způsob myšlení. Bůh nemůže být nikdy naším sluhou. A proto lidským způsobem se přibližovat k Bohu je nesprávné. Po určité době, na určitém stupni Ježíš Kristus musel svým učedníků tuto představu o dobrém Bohu, který sestoupil mezi na svět, sebrat. Najednou se k nim obrátil zády a šel na kříž. Kdyby byl udělal jenom to, tak v tom mohli vidět nějakou oběť. Ale on ztratil veškerou, v jejich očích, veškerou schopnost se bránit. Byl nejslabší z nejslabších. On Bůh vtělený, že? Ztratil spojení s Bohem. Přiznal to na kříži: Bože, pročs opustil? To všechno udělal jenom kvůli tomu, aby se ti jeho žáci zbavili víry, která je výborně vedla, výborně vedla k tomu kříži. Ale pak je dále vést nemohla. Toto je největší neštěstí pro celé křesťanství, že toto nepochopili. A že potom ty kruté odlivy, temná noc mysli a ducha, jako to měl svatý Jan z Kříže, byly někdy tak tragické, že mnoho lidí se z toho zbláznilo. A mnoho lidí přes to nepřešlo vůbec. Většina, tak devadesát devět procent. Jedno procento zvítězilo. To byl zázrak. A jenom proto se to stalo, že nepochopili ten pravý smysl lásky. Ti učedníci Páně, těch jedenáct, ti nepochopili, nemluvím o svatém Janu o tom dvanáctém, ti nepochopili pravý smysl lásky. A proto muselo k této krizi dojít. Kdyby byli pochopili pravý smysl lásky, jako ji pochopil svatý Jan, tak k krizi nikdy nedošlo. Takže cesta lásky není špatnou... špatnou cestou. Ale protože nemá v sobě dostatek poznání pravého, není nositelem poznání, to pokulhává, to jde pozadu. Tak člověka nedokáže ušetřit těch velikých neštěstí a utrpení, které na něho číhají tam okolo toho kříže. A okolo každého přechodu z jednoho stupně na druhý. To je jsou třebas mírnější a ty přechody jsou snazší, ale přeci jsou velice kruté. Třebas Panna Maria se musí zříct svého- své společnosti lidské. Židovský národ dávno předtím se musel zříct svého blahobytu v ze- země asyrské. A musel jít do neznáma jenom za slib, za slibem Božím, který byl dán Abrahamovi. A voni o něm jenom měli tušení, že věřili Abrahamovi. A to bylo vopravdu odosobnění, že ano? A dělali to tisíc sedm set let tohleto. A potom Ježíš Kristus musel zase se odvádět od své rodiny a jít do Jordánu a tak dále, musel přemoct Satana. To všechno je tam krásně vylíčeno a to se i beznabohovi přesně vysvětlit, jak jsou tam principy cesty vůle přesně naznačeny. A jak se tou vůlí musí na každém stupni manipulovat jinak. A citlivě a může to člověk dokázat, jestliže vzor v Ježíši Kristu a když v něm vidí příklad, jak to dělat. Příklad svůj dal jsem vám, říkal on, ano? A bohužel to nejsou pouhá slova, která taky řekl při tom. Slova jsou pouhým komentářem. My se taky chytli jenom toho komentáře, ale toho celého příkladu jsme se nechytli. To nás teprve čeká, abychom to konečně po dvou tisících letech pochopili. No a teď. Ježíš Kristus sám přeci nešel za svou osobní spásou. Je, eště bych zapomněl na toho svatého Jana, to musím vysvětlit. Proč ten svatý Jan neprošel tou krizí, kterou procházelo těch jedenáct? Jeden na to zkrachl, jeden se zavraždil se, to byl Jidáš a druzí zalezli v domnění, že jejich mistr prostě zkrachoval. A to bylo vidět na tom Petrovi, kterému Ježíš nej- Ježíš nejvíc věřil. Ten ho zapřel v okamžiku nejrozhodnějším, protože přestal tomu věřit. Šlo mu víc vo sebe, proto říkal: zachráním aspoň sebe, když můj mistr se zachránit nedá. Tak jak to bylo s tím svatým Janem? Tam totiž zřejmě lásce svatého Jana něco předcházelo. A... a předcházelo poznání. Protože předcházelo poznání, tak ta láska byla postavena na určitém stupni poznání. A pak nemohla se dostat do těch konců jako u jiných učedníků Páně. Proto vám tady říkám, že budoucnost náboženská a z všeho- všeho lidstva spočívá v tom, že se budou snažit lidé nově poznávat všechny věci. Ne hledat něco nového, ale nově na věci jít. Neměnit ani slovo v evangeliích, není třeba, ale nově na to jít. Nově k tomu přistupovat, s novým vnitřním pochopením. To, co udělal Šankaračáryja někdy dávno před naším letopočtem v Indii, když potřel buddhismus, ano? To znamená nevíru v Boha. A jestliže potom ten svatý Jan nemiloval během toho poznání sebe, nýbrž miloval Ježíše, tak se s ním do míry ztotožnil, že pro něho nemohla nastat krize, když Ježíš trpěl na kříži. Neboť ten Jan, který byl pod křížem, byl zároveň tím Ježíšem na kříži už. Oni byli jedno. On byl pod křížem a tamten byl na kříži. A byli jedno. Aby- abychom to pochopili, tak proto Ježíš Kristus říká Janovi: hle, matka tvá. Nebyla to jeho matka. Ale protože on Ježíš a Jan byli jedno, tak to byla jeho matka, rozumíte mi? Ne fyzická, ale vyšším... vyšším způsobem matka. A matce říká: hle... Takže vidím jedinou možnost překlenutí těchto rozporů a těchto hlubokých propastí mezi stupni v tom, že se najdou tato spojení mezi poznáním a mezi láskou. Čili nikdy nebude správné, aby si šlo lidstvo jenom cestou poznání. To je cesta velice jednak strohá a jednak, řek bych, chladná, není to lidské. Ale jestliže to poznání na určitém stupni bezpečně může zaujmout úlohu vedoucí, ale na určitém stupni, kdy nehrozí, že ten člověk se stane hluchým pro utrpení jiných lidí. Tak jestliže to utr- toto poznání nastoupí potom jako hlavní činitel v životě lidském, tak pak to bude mít za následek, že se ta láska také připojí. A že to dotáhne potom do úrovně toho poznání. Jichž manipulace vůlí. Tak du po tom příkladu života Ježíše Krista v tom nejširším slova smyslu, kdy se začal projevovat tím, že se Bůh, a tam byla jednota mezi Otcem a Synem pochopitelně, projevil Abrahámovi někde v městě Ur a řekl mu: odveď svou- svůj národ do zaslíbené země, kterou bude spravovat ve jménu mém a tak dále. Tohleto správcovství země, neznámé země, o které neměli vůbec zdání, co to je, kde nikdo nebyl předtím, to je ten správný začátek manipulace s vůlí. Že jsem správcem svého těla, svého majetku, všeho, co tady mám k dispozici na tomto světě. Ale mám být jenom správcem. to být správcovství něčeho, co neznám. jdu do správcovství něčeho, co teprve budu poznávat. jdu z jistého do nejistého. To je ta moudrost nejistoty. Že totiž když mám korunu v ruce, myslím si o ní, že je moje, tak to je ten vrchol špatnosti, přes který se nemohu dostat dál. To je brzda na cestě správné manipulace s majetkem. Kdyby bylo křesťanství za těch dva tisíce let naučilo lidstvo aspoň to, že by z majetníků udělala pouhé správce. Tak by bylo nedošlo k těmto koncům, ateismu a k tomu všemu. Protože pak někdo jiný než z křesťanů musí začít učit lidi spravovat a nevlastnit. A je nám to velice trapné, a dokonce jsou křesťani při tom pobíjeni, že ano? A bych říkal, že ne tak neprávem úplně, protože zanedbali něco, co měli sami provést. Ježíš Kristus zásadně ukazuje na to, že ve všem jsme správci a máme být správci toho, co máme k dispozici. Představte si to, kdyby ti tři služebníci nebo, no byli to služebníci toho hospodáře, který jim svěřil hřivny, kdyby si byli z nich jenom něco malinko chtěli nechat pro sebe, jak by to bylo dopadlo. Ani ten, který měl jenom tu jednu jedinou, si nenechal nic z jedné jediné pro sebe. On to zakopal, protože věděl, že hospodář je přísný, že přijde, bude účtovat. Říkal, já, říkal o... o tom hospodáři: Pane, vím, že jsi přísný. A že rád žneš tam, kde jsi nezasil. A proto jsem to zakopal, abych se neprovinil, abych neměl vinu. Von říkal: "ale ty máš vinu", že s tím měl hospodařit. Čili od nás se nechce utéci od tohoto... od tohoto světa. To je zásadní nepochopení Ježíše Krista. Chce se, abychom ho spravovali. Abychom v něm zůstali a spravovali jej. A jestliže se nechováme jako správci nýbrž jako majitelé, tak nám potom není platno nic, že konáme všechny příkazy Boží. Vizte třeba toho bohatého mladíka, který chtěl od Ježíše Krista vědět, jak se dostane do království Božího. A Ježíš se ho ptal: plníš příkazy Boží? Von říkal: od mládí plním. Ježíš se zaradoval, načež Ježíš mu potom řekl: a teď všechno, co máš, rozdej chudým. To znamená, ty nesmíš mít majetek. Ty ho musíš spravovat. On tam neříkal, že jako, on říkal: rozdej všechno chudým. To znamená, že ho vůbec neměl mít. On to nemoh jinak ukázat, než že ho nemá mít. Ale u svých učedníků toto nechtěl. Ty měli všechno k dispozici, všechno měli. Nebyli hladoví, všechno měli, ale museli se k tomu chovat jako správci. to nebyly jejich rodiny. Ti všichni šli za Ježíšem, ano? A potom jim nic nechybělo, ano? Tak to je první fáze. Když se člověk zdokonalí v tomhletom, se stane správcem svých věcí, to znamená i správcem svého těla, prosím vás, to musí... to musí do všech podrobností, do všech detailů, to musí být domyšleno, všeho. Tam nesmí být žádná výjimka. Kdyby byl jenom třebas majetníkem svého těla a ostatní všechno to, co spravovával jenom, tak by uštípl z hřivny něco, rozumíte? To je kus hřivny od Boha. To si nemůže dovolit. On musí být správcem i svého těla, jenom tak. A musí se snažit je spravovat správně, ne lajdácky. Toto nemá vést k lajdáctví. Toto nemá vést k opomíjení ničeho, co opomíjejí ti největší lich- co neopomíjejí ti největší lichváři. Ti největší mamonáři, bych tak řekl. "Nedělej si přátele z mamonu", tam říká jednou Ježíš Kristus. Protože ty jsou nám vzorem po stránce, že to berou důsledně. Na tom mamonu lpí. A my musíme lpět na tom správcovství. Kdyby byli ti služebníci toho hospodáře nehospodařili správně s těmi hřivnami, kdyby jim na tom bylo nezáleželo. Jako nezáleželo tomu, kdo to, kdo tu hřivnu zakopal, tak byli uvrženi do temnot vnějších, kde bylo pláč a skřípění zubů. To znamená, vnější temnoty jsou temnoty v tom smyslu, že nejsou vnitřní, že opomíjejí vnitřek věcí. Že nemůže člověk pochopit u- to, co je uvnitř, za povrchem věcí. A proto je nevědomý, a proto utrpí. Proto je utrpení, utrpení z nevědomosti, že? No, čili nevědomost je možná také proto, říkám také, protože důvodů je víc, že člověk nespravuje své věci. Kdyby se je naučil spravovat, tak by také nebyl neb... neb- ne- nežil by, nepřebýval by v temnotách, ano? Protože by žil ve světle. To správcovství samo by mu přineslo světlo. On by se nemusel snažit to dovědět se, kterak to udělat, aby to světlo měl. To není zapotřebí. Kterak se Panna Maria dozvěděla, že se z narodil Ježíš Kristus? Jak poznávala muže? Nepoznávala, to je všechno vedlejší. Otázka je špatná: kterak se vyhnout utrpení? Správná otázka je: jak to udělat, abych se správně stal správcem všech věcí. To je první ovšem fáze. Tak se dostane světlo takového druhu, dostaví se, že potom vědomě jsem tím správcem. Napřed se k tomu nutím a pak už, když se vychovám k tomu, tak mi to jde samo. A pak vo tom vím, že tomu tak je. Ta fáze, kdy vo tom vím, že tomu tak je, to je ta fáze narození v Betlémě. Tam vím, že tomu tak je a že tedy se musím starat o jedno jediné, o ten nový život v sobě, o ten duchovní život. A ty všechny ostatní fáze jsem vylíčil v tom následování Ježíše Krista a v jiných spisech, tady je nebudu dále líčit. Ale vidíte, že je to čistě manipulace s vůlí. To ovšem z tohoto by to je patrno, že existují nějaké vývojové fáze, že ta manipulace na každém stupni je poněkud jiná. A nedá se naučit manipulaci. musím dojít na kterémkoliv stupni, je to kterýkoliv stupeň, k nějakému vrcholu užití vůle na tom stupni. Třebas za tisíc sedm set let ti Židé se dostali do maxima touhy po Mesiáši. A to způsobilo, že se u nich Mesiáš narodil. Ale zůstanu u toho jedince, který jde na to jinak než nábožensky. Jestliže člověk, a to byla podstata toho myšlení Ježíš- těch starých Židů, dělá to, co mu není příjemno, nýbrž dělá to, co je správné, třebaže je mu to nepříjemné, a tak vypadal celý Starý zákon, věci, který směli dělat pohané, oni nesměli dělat. Bylo jim to nepříjemné, že to nesměli dělat, ale přesto to nedělali, jim to zákon nařizoval. Tak tento způsob vede k tomu, že i u jedince, že ten člověk nakonec přestane rozlišovat mezi příjemným a nepříjemným. A začne si všímat jenom toho, co je správné. A za tím jde bez ohledu na sebe. Nebo s úměrným jenom ohledem na sebe, bych tak řekl, podle Ježíše Krista. Protože se mít taky určitým způsobem rád. Na tomto stupni kdyby se vůbec neměl rád, tak by znamenalo, že by zkrachl na tom stupni, že by nemohl jít dál. Tam se ještě musí mít rád. Ti Židi se měli rádi, neboť chtěli Mesiáše pro sebe, ne? Tak toto ještě, touha po spáse je tady dovolena, ne? Ta je ještě naprosto je nutná dokonce. Čili nemám křesťanům za zlý, že považujou za první předpoklad správného křesťanského života touhu po spáse. Ta je tady nutná na začátku. se člověk může zbavit mnohem později, když spásu má, vlastně když je spasen fakticky. Ale na každém tom přechodu se najednou ocitá v situaci, kdy vůlí nemůže jednat tak jako předtím. to sice budu líčit jako něco nového, ale nebo něco, co by se dalo možná naučit, ale naučit se to nedá. Nýbrž člověk do toho doroste. bych to řekl třebas, promiňte mi, na jednom svém případu. Když jsem těch sedumnáct let prvního svého života, vono to bylo tehdy od tří a půl roku nebo vod tří let do těch sedmnácti, jednal tak, že jsem dělal jenom to, co bylo správné, a ne, co mně bylo příjemné. Ale přitom jsem do toho míchal i to, co mně bylo příjemné a tomu jsem dával přednost, tak jsem se nemohl ocitnout v tom nic, které je absolutně nutné, k tomu abych se dostal do přechodu do dalšího stupně. jsem tam měl nějakou lásku, a to bylo přírodní vědy, a tomu- této lásce jsem propadl. A dokud jsem se této lásky nevzdal, že to, v tom smyslu, že pro to není, tak jsem nebyl vyprázdněn. A proto jsem nemohl poznávat, co se s vůlí dělat na vyšším stupni nebo jak se vládnout dál. Jakmile jsem se ale, a to trvalo rok a tři čtvrtě, před tím sedmnáctým rokem mého života, vzdal i toho, že nebudu přírodovědcem. A klidně, konečně klidně, v tu chvíli, ale zrovna v tu chvíli jsem se vzdal, jsem věděl... jsem věděl, jak s vůlí počínati dále. Ovšem věděl jsem to temně a přitom to bylo vědění velice mocné, upozorňuju vás, strašně mocné. vám to vysvětlím. Temné v tom smyslu, že jsem neviděl Boha, že jsem jenom si byl jist tím, že člověk je nesmrtelnou bytostí, ano? Nic víc. Že tedy je to jednota mezi ním a Bohem, že jedna- nesmrtelnost musí být jediná. To je pochopitelné, to bylo pro pochopitelné. To byla ta obrovská moc, která v tom byla, že jsem to věděl tak jistě, že jsem nemohl ani jinak myslet. Ani jsem nemohl jinak jednat, než jak mi toto poznání nařizovalo. jsem nemohl být takovým, jaký jsem byl předtím. jsem nemohl hřešit tím lidským planým životem jako předtím. Mít ty lidské starosti, a to všecko, jsem nemohl najednou mít. jsem neměl starost ani o vlastní živobytí ani o to, co budu jíst. O to jsem se vůbec nezajímal. A tím méně to zajímalo někoho jiného, pochopitelně. Co to... co to bylo za moc? To byla obrovská moc, která sama naučila, ovšem temně, naučila mě, co mám dále dělat a co dále dělat nemám. Že s daleko větší měrou se mám přestat všímat sebe a začít se všímat toho, co si přeje Bůh. Že pro nemohlo být měřítkem, jako předtím bylo, co si lidé považují za správné, nýbrž co Bůh považuje za správné. To mně mělo být měřítkem. Jsem začal zajímat o svatá písma, aby jsem věděl, co Bůh si přeje, a ne, co si přejou lidé. Protože předtím jsem si všímal jenom, co si přejou lidé, a ne Bůh. Ten mně byl vzdálen. jsem se chopil třeba Bhagavadgíty a teprve potom bible, postupně jsem to všechno bral, jak to za sebou leželo, stálo. Všechno jsem to prostě vzal. Protože jsem říkal: tady mluvil Bůh, tak to jsem vo tom přesvědčený, co vode chce. A pak jsem se řídil zase tím, co jsem poznal, že si přeje Bůh, rozumíte? Čili to byla vyšší fáze manipulace s vůlí. A teď si mohl říkat člověk, co chtěl, kterýkoliv. Mohl mně cokoliv radit, jsem na to neskočil. jsem se podle něho neřídil. jsem byl, jak se zdálo... zdálo být, paličatý, neboť jsem se držel to- toho, co jsem považoval za přání Boží. A když jsem měl někdy úplně jasno vo tom, co si on přeje, tak jsem bez ohledu na sebe... tak jsem bez ohledu na sebe jednal tak, jak mně to bylo zvěstováno. To samosebou idealizuji, někdy jsem měl taky vlastní hlavu, protože jsem byl vzorem neposlušnosti. Nechci se vymlouvat, že... že jsem experimentoval, asi takle, jsem se takhle vymlouval. Ale ve skutečnosti jsem byl svůj ještě, ano? Člověk totiž sebe přitom hned neztratí, nýbrž postupně sebe ztrácí. To není možnost ztratit sebe celého, protože sebe eště potřebuje. U Ježíše Krista je jasně řečeno, do kdy potřebujeme své "já". Teprve po Jordánu přemáhá Ježíš Kristus své "já". To je ten Satan. A teprve na kříži mu před- nebo před křížem mu přestává to jeho "já" být sluhou. Například sloužej mu svým způsobem učedníci, že roznášeli jeho evangelium. A sloužil mu i Jidáš, že ho zradil, že umožnil, aby dokončil ten symbol cesty. Ale potom toho Jidáše nepotřeboval. A ten si spáchal sebevraždu, jak vám známo. Protože tady je řečeno, že to zlo, které pochází z našeho já, z naší omezenosti, tam potom nemá význam. My nemáme být vedeni dualistickou cestou, párem dvojic, zlem a dobrem. Nýbrž že máme být vedeni neosobně, dobrem jako takovým, absolutním. No a tohleto je asi ta nejvyšší fáze manipulace s vůlí. Samozřejmě, že na každém tom stupni je jedno charakteristické, že se člověk musí umět obrátit zády k tomu, co bylo předtím. Panna Maria se musela obrátit zády k národu židovskému, který tím- tou chvíli ji vydědil ze své společnosti, když měla jako svobodná matka dítě, ne? A musela na to rezignovat. Ježíš Kristus se obrátil zády ke své rodině, která ho skvěle vychovala a která mu byla dost prospěšná cele jako když šel do Jordánu, že? Obrátil se zády zase znovu ke svým žákům, když šel na kříž. Prosím vás, tohleto všecko je vysvětlením jenom toho jediného principu, že jedno je třeba opustit, aby se mohlo začít s druhým. Neznamená to, že by se to jedno mělo zabít, nýbrž jenom opustit. Zdalipak zabil Pannu Marii Ježíš Kristus, když se narodil? Nikoliv. Zdalipak nechodila Panna Maria s ním, protože říkal, že to není jeho matka? Kdo je matka, kdo jsou bratři, že? Chodila s nima, víme před těmi zázraků způsobem, že zázrak se konal a že tím rozpoutala celý- celou tu sérii zázraků. Takže, a byla eště pod křížem, takže láska tady matčina byla pořád, ale byla na jiné úrovni. Tak tím jsem chtěl říci, že není třeba nic zabíjet, nýbrž ještě je třeba uvést všecko na pravou míru. Nově toho užívat. Nově se k tomu stavět. Mít vnitřní postoj nový, lepší, velkorysejší a vyšší. Na celé cestě je důležité to, aby člověk odcházel od sebe. A jestliže nemá cesta nad člověkem jít dál, tak je to zaviněno jenom tím, že on od sebe neodchází. Každá správná cesta musí vést člověka k tomu, aby na sebe zapomínal. Nějakým způsobem sebe vyjmul z toho kontextu. Ježíš Kristus ovšem upozorňoval, že to nesmí být tak prudké, jako bylo třeba u toho člověka, o kterém jsme včera mluvili. Nýbrž že se člověk musí snažit podle principu: "miluj svého bližního jako sama sebe", o to, aby nebyl středem, nýbrž neprotekčním činitelem nebo neprotekční součástí celku. Abych totiž byl tímtéž, co můj bližní. Pro sebe, pro mě, abych byl tímtéž, co je můj bližní. Čili správně jednat by bylo, neprotěžovat sám sebe, ale dělat každému to, co považuji za správné bez ohledu na to, jestli je mně to příjemné nebo ne. Rozhodující je, že je to správné. A proto když Ježíš Kristus radil, před tím narozením, promiňte, že takhle budu mluvit, protože to nebudu znovu vysvětlovat, to je... to je v Sladkém jhu. Když radil, aby ti Židé odešli do zaslíbené země, kterou neznali, tak jim radil: odejděte do značné míry z jistoty, kterou máte, do nejistoty, kterou ještě neznáte. Prostě tu zem neznali. Můžete se spolehnout na to, že když je vám něco řečeno o vyšším, lepším způsobu jednání, že jsou to principy, kterým sice ještě nerozumíte, ale které je nutno ctít proto, že vám umožňují daleko prudčím způsobem odcházet od sebe než to, čemu rozumíte. Také totiž je třeba umět odstupovat do určité míry od rozumu. Když dělám něco, čemu rozumím, vím, že je to správné, dělám to, je to v pořádku. Ale moc prudce od sebe tím neodcházím. Když ale dělám něco, čemu nerozumím, ale vím, že je to správné, tak to dalekosáhlejší následky. Podívejte se. Teď je to zase od počátku. nebudu vysvětlovat to, že odešli do Palestiny, kterou neznali. Ale zastavím se u Panny Marie, která říká: "nevím, kterak se to může stát, že se skrz narodí Syn Boží, když muže nepoznávám", ale vidíte, nedělala z toho vědu. Tím, že se s něco dělo, čemu nerozuměla, tak to bylo daleko silnější než všechno ostatní, co by- byla mohla udělat, protože odstupovala od sebe. Ustupovala od svého rozumu, od svého porozumění. A člověk je takovou schránkou, ve které je všechno dohromady propojeno. bych to chtěl vysvětlit jen co to, tím chci říct. Že totiž na základu všeho, co člověk dělá, stojí něco, čemu se říká vědomí. A na to vědomí je navěšeno smyslové vnímání, rozumové uvažování, citové zaujetí. Hlavně tyto tři věci. Takže my pro to citové zaujetí, smyslové vnímání a rozumové uvažování vůbec se nikdy nedostaneme na kloub tomu vlastnímu vědomí. My vůbec nevíme, co to vědomí je. My známe jenom projevy toho vědomí. To jako nevíme, co je život. Známe jenom projevy života. Všechno, co tady zažíváte, že se vidíme a že se vnímáme, to jsou projevy života, ale život sám to není. To jenom Ježíš Kristus mohl o sobě říct: jsem život. Protože se ocitl v základu života a bez ohledu na vnímání jakéhokoliv druhu v tomto základu setrvával. Kdežto my jsme se toho ani nedotkli toho základu. Čili jiným způsobem řečeno: chce se od člověka, aby odhalil své nitro, aby osamostatnil svoje vědomí. Měl jsem to, tu vymoženost nebo tu přednost proti jiným lidem, jako jeden možná z mála miliónů lidí, totiž jeden z mnoha milionů, ale málokterý člověk to zažil, možná že v Evropě nikdo. Že jsem totiž v útlém mládí byl nucen odhalit své nitro. To znamená svoje vědomí. Sice jenom částečně ti lékaři způsobili, že smyslové vnímání odpojili od mého vědomí, tím že týrali, hrozně týrali. A že ten organismus nesnesl to vnímat, strhal se, bych tak řekl. Takže jestliže tady vynechalo to vnímání smyslové, tak to mělo za následek, že se pod tím objevilo vědomí jako takové. A to zatím bylo způsobeno jenom tím, že mně odňali smyslové vnímání. Jenomže ono se od člověka chce, aby se odstranilo vnímání rozumové, totiž rozumování a citové zaujetí. Prostě všecko, co je nalepeno a navěšeno na čisté vědomí. Pak se člověk uvě- pak si člověk začne uvědomovat, čím vlastně je, že je vědomím, které není závislé na tom, co tady vnímáme, nýbrž to, co tady vnímáme, je závislé na tom vědomí. To... to si neuvědomujeme. Je tomu zcela opačně, než jak to pociťujeme, než jak si to uvědomujeme. Všechno je závislo na vědomí. Kdyby se vědomí odňalo, tak ty návěsy jsou mrtvé. To není vůbec k ničemu. Kdežto člověk, který se ocitl ve vědomí, tak zjišťuje, že jako Indové říkají: všechno ostatní je klam. Je to omyl názorový, klam to není, ale jsou to návěsy. Oni tomu říkají iluze, mája nebo tak něják, né? bych to nepovažoval za máju. jenom vím, že samostatně to nemůže existovat. Takže jestliže člověk třebas zemře na tomto světě fyzicky a ztratí tělo, neztratí vědomí. Takže nesmíte si myslet, že po smrti o ničem neví, vědomí mu zůstane. Jenomže jeden návěs, kterým bylo jeho hmotné tělo, ztratil. Takže kontakty, které jsou způsobovány pomocí hmotného těla, byly odstraněny. A on je musí pracně znovu nabývat nebo je vůbec nenabyde. Podle toho, kam se dostal a jakým způsobem tam odešel. Tak to je první věc, kterou bych vám chtěl vysvětlit, že totiž my opačným způsobem na sebe nahlížíme, než jak bychom měli na sebe nahlížet. Čili, co se chce. Ježíš Kristus ukazoval cestu, jak postupně se vybalovat z těch návěsů citových, rozumových, smyslových a dostat se k čistému vědomí. On o sobě řekl: jsem život. To znamená, on věděl, že není rozumem jenom, nějakým citem nebo nějakou hmotnou existencí, nýbrž že je životem jako takovým. To my o sobě nemůžeme říct, protože jsme se k tomu životu vůbec nedopracovali. My pořád žijeme a držíme se určitých projevů života. A ty projevy považujeme za samotný život. Ježíš Kristus se o tom vyjádřil jako, že je to tak velký klam, že vopravdu nejsme ještě ani živi, že jsme mrtví. Protože se držíme něco, co je následkem něčeho. A když ta příčina odpadne, následky neexistují. A jsem mrtvý, i když jsem normální člověk, tím způsobem, že nejsem spojen vědomě s tím centrem, nýbrž jenom s tím přívěsem. A to je labilní záležitost, která den co den může končit. A pak se přesvědčuji o tom, že jsem vlastně nežil. Kdežto, kdo se spojí během tohoto života s tím základem vědomí, tak není závislý na těch projevech, které dneska mylně považujeme za život. Jak jsem vám říkal, sice ti lékaři u odbourali jenom smyslové vnímání a jenom část smyslového vnímání. Ale i to mělo převratné následky v tom smyslu, že jsem se od doby nemohl považovat za toto tělo. Nemohl. A dodneška se za nepovažuju. To je nástroj. A takhle když se na věci nedíváte, nikdo vám to nemůže mít za zlé, když se ztotožňujete s tělem, když jste to vy, to tělo, jak si myslíte, tak to ten neblahý následek, že jste co chvíli vyvedeni z míry. Když to tělo buď skomírá nebo zemře. Nebo když vám vysazuje paměť. Nebo když jste citově příliš zatíženi a tak dále. Vidíte, že být závislý na těchto přídavcích, a ne na vědomí, skýtá nesčíslné množství nebezpečí a utrpení a bolesti v tomto světě. A proto žijeme v tom slzavém údolí, by se tak dalo říct, protože se ty slzy týkají těch přívěsů, ty neexistují někde v tom centru. Dobře jsem se o tom přesvědčil v tom koncentráku, že slzel jsem nad sebou, plakal jsem nad sebou do doby, dokud jsem nevěděl, že to, co se se mnou děje, že jsem tam týrán a v nebezpečí života, že je to projev lásky Boží. Dokud jsem to nevěděl a ztotožňoval jsem se s tím, co se tam dělo, s těmi událostmi, které se tam děly, jako s něčím podstatným, tak jsem tím také musel trpět. Jakmile jsem od toho odstoupil, najednou vůbec to neexistovalo pro mě, přestože to fakticky tam bylo. Ale nikdo nemohl dál ohrožovat, nikdo nemohl ve mně způsobovat nějaké starosti o život, nějakou bolest. A ostatní všichni to zažívali, protože se pořád ztotožňovali s tím, co není pravé. A neztotožňovali se s tím, co je podstatné. Dostal jsem se prostě na jin- jinou úroveň zákonitostí a o to Ježíši Kristu šlo při celém tom kázání cesty. Že se začít takle. V první řadě dělat to, co někdo zasvěcený s Bohem spojený nám vysvětlil jako důležité, podstatné, jako základ veškerého jednání a myšlení. A to bylo, jít z nejistoty, kterou vlastním, jít, pardon, jít z jistoty, kterou vlastním, do nejistoty, kterou budu jenom spravovat. Příkladem toho je podobenství o hřivnách. Hřivny, které jim těm lidem, tam těm třem, ten hospodář svěřil, zatímco odcházel, nebyly jejich. A voni poprvně v životě věděli, že to, čím hospodaří, není jejich, že je to hospodáře. To je dobrý začátek. Ale není to všechno. Nevěděli, co ten hospodář vlastně potom od nich bude chtít. On jim neřekl víc, než: "hospodařte". Takhle to vypadá s naším životem. My nic nevíme, než že s tím svým životem máme hospodařit. S těmi hřivnami, které máme k dispozici, máme hospodařit, nic víc nevíme. Ani nic víc nepotřebujeme vědět, protože to, že víme něco navíc, to nás zavazuje. A možná, že ten závazek neuneseme. Kdežto když jsme nevědomí, tak to sice způsobuje utrpení, že se s něčím potýkáme nebo do něčeho vrážíme, nevíme kam, ale na druhé straně nás to nezavazuje. Takže daleko důležitější je, že nejsme zavázáni tím, co bychom ještě nedokázali plnit, než když bychom to věděli, a neplnili. To by bylo horší. A teď, jestliže člověk začne místo vlastnění, od čeho odejde, jenom hospodařit s tím, co není jeho, tak to následky, které v bibli čteme, že se narodí v něm Ježíš Kristus, v jeho Betlémě, v jeho těle. Ještě jednou zopakuju. Jestliže by byli bývali Židé zůstali v Asyrii okolo města Ur, kde byli, kde měli svoje- své pozemky, své vlastnictví. Byli tam zemědělci a chovatele dobytka. Kdyby byli toto vlastnictví si ponechali, kdyby byli odtamtud neodešli, tak se nikdy nezmohli na to, aby se dostali k narození Ježíše Krista v Betlémě. K tomu bylo vůbec nedošlo. A jestliže teď jim pomocí Abraháma bylo zajištěno: půjdete-li do země zaslíbené, která je vám svěřena, to je jako hřivna, to není majetek, rozumíte? Je vám svěřena a bude vám svěřena do doby, dokdy budete dělat dobrotu, tak se dočkáte Spasitele. To znamená, nebude vám kralovat pozemský král, nýbrž vám bude kralovat něco, čemu Ježíš Kristus říká království nebeské nebo království Boží. To znamená, obrovská vnitřní moc, to voni nepochopili všichni na některé zasvěcence, která přemůže veškerou moc světskou. Takže se vám nebude moct nic stát. Nepřítel vás nenapadne, nepřítel vás nezničí. Ale běda, když nebudete to poslouchat, protože jste na vyšším- vyšší úrovni než ostatní lidé. Budete shlazeni s povrchu, a nebude milosrdenství mezi mnou a vámi, nebude ta láska trvat, jo? A budu mstít se do čtvrtého pokolení a tak dále. To je tam všechno řečeno. Tak krutě je to vysvětleno, že obyčejný Žid měl dojem, že Bůh je nemilosrdný soudce. To se mýlil. Nemilosrdným soudcem je jenom v tom smyslu, že do zákonitosti, do které dorostl ten národ, se dostal za podmínek poslušnosti. A jakmile není člověk poslušen vyšší zákonitosti, tak to dopadá s ním obdobně, jako když není poslušen zákonitostí tohoto světa. Kdybyste třebas tady přestali jíst nebo jste se přejídali nebo nespali, nedbali prostě zákonitostí tohoto světa, tak na to zahynete. A tam také, když znáte novou zákonitost, to jest správcovství, a ne majetek, a nechováte se potom jako správci, nýbrž jako majetníci a přivlastňujete si to, co vám není, tam si to nesmíte dovolit. Tak to za následek, že nejenom že se nezrodí u vás ten Spasitel, že nenajde tu vnitřní sílu pro další vzestup. To je přeloženo do češtiny, zde z náboženské- bez náboženského obsahu. Nejenom to, ale vy se vrátíte nazpátek do vyhnanství, jako se kolikrát stalo těm Židům. Byli v Babylonii ve vyhnanství, byli v Egyptě na pracích, na těžkých, že? A nebude za vámi stát ta moc, která předtím za vámi stála, protože jste se zprotivili. Protože jste nedbali zákonitosti, kterou jste poznali. Je to velice strohé, ale čím dál člověk jde, tím více musí poslouchat. Všimněte si, jak poslouchal Ježíš Kristus, který byl zaručeně dále než židovský národ, jak poslouchal svého Otce. On mohl klidně říct o sobě: jestliže něco chci pro sebe, nevěřte mi. On dělal všecko jenom proto, že věděl, za jakým účelem tady je a co musí všechno dělat pro lidi. A zmařil se dokonce, to znamená, na kříž šel vědomě, a ne, že by to bylo tak špatně dopadlo, že to dopadlo výborně tím, že na ten kříž šel. A toto nepochopili ani jeho vlastní učednící a to ho nesmělo znechutit. Protože on věděl víc, než věděli oni. A oni se to nemohli dovědět, protože nebyli v zákonitosti, na úrovni, na které byl on. A kdyby to byli věděli, a nebyli schopni to plnit, tak se provinili, jako asi dejme tomu ten Jidáš, eště horším způsobem. Čili nežehrejte na to, že něci- něčemu napřed nerozumíte, že nevíte, kam jdete. To je ta moudrost nejistoty, která způsobuje, že se můžete prudčeji sebe vzdát. Podívejte se, tam je v tom podobenství o hřivnách dost jasně vysvětleno, že žádný z těch tří služebníků nevěděl, kdy se vrátí ten hospodář a bude vyžadovat účtování. Von se najednou neočekávaně vrátil a řekl: zúčtujeme. A tak je to v životě každého člověka. On nemůže předvídat, kdy se dostane v tom svém stupni na konec. Jakmile ale v tom svém stupni se dostane třebas jenom chvilkově na vrchol, tak v chvíli je tady hospodář, který s ním zúčtovává. Zúčtování vypadá zrovna tak, jako v tom podobenství o těch hřivnách. Toto všecko, co jsi dosud měl k hospodaření, mně musíš odevzdat. Nic z toho si nesmíš nechat. To znamená, jestli člověk tyto návěsy, jak tomu říkám, a von tomu říká život, k dispozici, smysly, rozum, tělo, to musí v tom okamžiku přechodu do dalšího stupně odevzdat. Všechno musí odevzdat. se o tom mockrát přesvědčil, že tomu tak musí být. Napřed jsem to dělal velice neochotně a tak se to vrátilo nazpátek a musel to opakovat tak dlouho za trest, jsem to nepotřeboval opakovat. to vyšlo, jsem se bez hlesu a bez obracení dostal za to. Netoužil jsem, aby se to vrátilo, ano? A takhle to dopadá potom. Nedostali ti uč- ti hospodářovi služebníci ty hřivny, které hospodáři odevzdali. Ti by dostali nové hřivny nebo dokonce města za každou hřivnu, je tam řečeno. Zvláště to podobenství, když se tam mluví o městech místo hřivnách, je zvlášt pěkně vysvětlené, protože tam bylo vidět, že tohle nejsou tytéž hřivny. Že se dostane člověku nových vlastností, které předtím neměl. v těch sedmnácti letech jsem dostal nové vlastnosti, které jsem předtím vůbec neměl. Se stal úplně novým člověkem. A kdybych byl s tím začal- nezačal zase znovu hospodařit, tak jsem to všechno ztratil. Kdybych to byl zakopal, k tomu vždycky člověk tendenci, tak to nemělo vůbec žádný význam. Naopak bylo to odsouzení pro mě, protože jsem se ocitl- bych se byl ocitl rázem v temnotách vnějších. To znamená, bych byl věcem zase nerozuměl, bych byl zase nevěděl, co dál, a nebyl bych mohl pokračovat. Jestliže jsem ale dbal na ty nové vlastnosti, které jsem dostal a hospodařil jsem s nimi třebas špatně, ale nějak hospodařil. Tak to mělo za následek, že jsem věděl, co mám dělat, aspoň to. Jelikož věděl, co mám dělat, tak jsem se nepotřeboval nikdy ptát, co mám dělat. Nýbrž to bylo obsahem moci, toho stupně, který se ve mně objevil. Tak to musí být na každém stupni. Že ti učedníci Páně, když se stali učedníky Páně, tak věděli přesně, co mají dělat. Oni nepotřebovali se ptát Ježíše: máme jít tam nebo tam, máme udělat to nebo ono. On říkal: cokoliv rozvážete na zemi, rozváže se i na nebi. Cokoliv svážete na zemi, sváže se i na nebi. To znamená, dělejte podle své vlastní vůle, co uznáte za vhodné, a ono to bude mít i dopad duchovní, nejenom světský. Takže voni šli, pomáhali lidem, léčili, pomáhali, křísili a tak dále. A vono jim to šlo, ne z jejich vlastní moci, nýbrž z moci, kterou dostali od Ježíše Krista, z moci Boží. A tak to šlo tak dlouho, dokud nevyčerpali všechny možnosti tohoto stupně. Za tři roky, jak vám známo, vyčerpali tyto možnosti, neměli dále dělat zázraky, neměli osobně být vedeni. A proto Ježíš Kristus od nich odešel na kříž. To bylo pro nepochopitelné. Každý přechod je vstup do nejistoty. Nemyslete si, že ten Abraham tam někde v městě Ur, když se chtěl stěhovat s celým národem někam do Palestiny, kterou nikdo neznal, že měl s nimi snadné pořízení. To bylo, to se museli hodně vzájemně potýkat, než se domluvili na tom, aby odešli. A si myslím, že všichni neodešli. Ale ti, co odešli, byli opravdu dobří, věřili tomu Abrahamovi. A nakonec se ukázalo, po tisíci sedmi sty letech, že to... že to byla pravda. Ovšem po tisících sedmi stech letech, nevěšte hlavy, tak to dlouho s člověkem netrvá. Ale je to takhle. Ti adepti, ti zasvěcenci židovští vždycky věděli, že nikdo z těch ovcí izraelských nebude ztracen, přestože zemřel, nedočkal se Spasitele. To znamená nedočkal se... nedočkal se toho zásahu vnitřní moci v sobě. Že nebude ztracen, že nebude vynechán z toho počtu. jsem tam citoval někde toho Ezechiela, který jasně mluví o tom, pro jasně. Že všichni, kdo se podílí během těch tisíci sedmi set let na tom budování království Božího na zemi v židovském národě, že všichni se znovu zrodí, tam bude Ježíš Kristus mezi nimi. A budou mít příležitost se rozhodnout pro vstup do toho, jak se říká nebe. To znamená do stavu, ve kterém se nemusí člověk převtělovat a není závislý na těch převlecích, na těch přívěsích, jak jsem tomu dneska řekl. To znamená, v době Ježíše- narození Ježíše Krista se tam zrodili všichni Židé, kteří se vodstěhovali z města Ur, na to vás upozorňuju, kdysi s Abrahámem. A my o tom máme i z Nového zákona zprávy, že tomu tak bylo. Neboť je tam řečeno, že například se tam ocitl i ten Eliáš v podobě svatýho Jana Křtitele, ne? Který měl přijít na konci světa, jak se tam kdysi řečlo- ře... ře- bylo řečeno ve Starým zákoně. nastane konec světa, tak se znovu zrodí Eliáš. A proto se ptali toho Jana: jsi ty ten Eliáš, který přijít, ne? A on říkal: chcete-li, tak jsem... chcete-li, tak jsem. Protože oni nepochopili, že hlásá jiný konec světa než fyzický, konec světa vnitřního, který byl nepravým světem, který nevedl sám o sobě ke spasení. To znamená k věčnému zažívání života, nýbrž jenom k dočasnému zažívání života. A tohleto jim nikdo nevysvětlil ani ve Starém zákoně, jim tam ten Ezechiel říká, jak se všichni převtělí. Ale říká jim to způsobem, že nikdo, téměř nikdo z nich, na hrstku lidí, tomu nerozuměli. A proč? Proč byl takový bezohledný? Protože je nechtěl zavazovat. Kdyby jim to byl vysvětlil, tak je zavázal, a oni nebyli schopné- schopni vyššího druhu poslušnosti, než jakou na ušili tam shora. Stylizace života, to bylo dost silné na ně, aby to byli schopni udělat. A co pak něco navíc. Co Ježíš Kristus ukazoval třebas od chvíle narození v Betlémě do Jordánu. Toho by nebyli bývali schopni. Toho byl schopen například Ježíš Kristus jak- aby nám dával příklad, jak to jít dál s člověkem. A potom po Jordánu byl schopen ještě něčeho jiného, jak byl dán příklad, jak to být potom dál. A čeho se máme potom zříct a tak dále. To všecko je tam jasně u Ježíše Krista naznačeno. tím mířím k tomu, abych vám vysvětlil jenom jeden princip, že na celé... celé cestě se chce, abychom postupně odstupovali od sebe. A proč? Protože toto naše "já", jak ho my chápeme, stojí mezi námi a mezi věčným životem jako přehrada, přes kterou nevidíme, přes kterou nevnímáme. A proto je překážkou zdánlivě nepřekonatelnou. Proto Indové měli za to, že se toto "já" musí odstranit, že se musí vymazat. To ne. To se musí napřed porobit, než se vymaže. A se vymaže, tak se vymaže způsobem zcela nečekaným. To eště na konci přednášky potom řeknu. Podívejte se. To vymazání toho "já" je totiž, to řeknu radši hned, bych to potom zase zamohl- zapomenout, spočívá v tom, že dříve na počátku cesty se vyvinulo naše "já", a to "já" bylo středem našeho života a přálo si, aby se mu sloužilo. Kdokoliv z nás si přeje, aby mu život vycházel tak, že by mu ten život byl sluhou, jo? A že mu ten život v něčem maličko třebas neslouží, tak na to reptá. Něco ho třebas píchá, no tak mu ten život neslouží. Tak to píchání je něco, co mu neslouží. A on reptá, je v takové fázi nebo tak nějak, pokud se to zařídit, ale vono to je jenom píchání v uchu nebo někde. Může za to nějaká... nějaká neplecha mimo něj třebas, že jo? Že mu něco neklape v jeho životě, v jeho rodině, v jeho společnosti, ve které žije, není s tím spokojen. Pak nemůže jít k lékaři, pak se musí s tím nějak vypořádat jinak. To znamená, on si musí uvědomovat, že to, co se děje v něj- vně něho, mimo něj, není způsobeno někým, jak se mu zdá, nýbrž je to způsobeno tím člověkem, kterému to překáží. Neboť projevuje se to v podobě bolesti a ta bolest je jenom signálem, že něco někde je nepořádku. Takže se musí přezkoušet poměr k tomu, který překáží nebo k okolnostem, které jsou na závadu, jestli by se neměli tyto poměry zlepšit nebo napravit nebo zrušit nebo prostě něco s nimi udělat. Aby nepřekážely, aby nealarmovaly třeba nějakou bolest jako utrpení, nýbrž mu pomáhaly kupředu. A tohleto je věc, kterou Ježíš Kristus dovedl zařídit u svých učedníků teprve tehdy, když s nimi chodil ty tři roky. Teprve tehdy jim vůbec nic nechybělo. Ale předtím než se člověk dostane do tak vznešeného postavení učedníka Páně, tak mu pořád něco musí chybět. Protože to, že mu něco chybí, je jenom správným příznakem toho, že se mu napovídá, kde něco vylepšit. Nesvádět na nikoho, kdo to zdánlivě způsobuje, že on je tím vinen. Nýbrž vždycky si být vědom, že je to člověk, který tu bolest pociťuje, tím jediným viníkem, tím hlavním viníkem. A ti ostatní jsou přisluhovači. Samozřejmě, když třebas trápí dítě, dejme tomu, tak mu musím vyčinit, musím ho uvést na správnou míru, musím ho opravit. Ale na druhé straně si musím být vědom, že hlavním viníkem to- neplechy, kterou dělá dítě, jsem já. Že jsem ho včas neinformoval třebas, že jsem ho dost důrazně nepřivedl na správnou cestu a že jsem také nějakou újmu tím nabyl. Že jsem nějak tím trpěl, a neměl jsem tím trpět, nýbrž měl jsem se dát jenom poučit. No, nikdo snad nemůže lépe tyto věci skutečně pochopit než člověk, který hodně trpěl a ví, že újmy, které musel zakoušet, byly způsobeny, jak se nakonec dověděl, jenom jím samým. Že jsem se radši ocitl v koncentračním táboře, nebylo vinou režimu, který tehdy vládl, nebylo vinou nějakých gestapáků, který mučili, nýbrž viníkem jsem byl já. jsem byl původcem všeho toho, co se mnou dělo. Kdybych byl nebýval původcem, neměli vůbec právo na vůbec sáhnout. Neměli právo vůbec deptat, neměli právo vůbec se mnou se stýkat. Nýbrž by byli vynechali. A to platí o každém režimu, o každém způsobu myšlení a jednání. Vždycky hledejte chybu napřed v sobě. Když tam ji odstraníte, tak se velice podivíte, že odpadnou všechny následky. Že ten, kdo vám předtím škodil, vám je teď nyní ke prospěchu. A kdo vám byl ke prospěchu, vám prospívat dál nebude, že dohrál třebas svoji úlohu. Obojí je správné. Vy si nesmíte vybírat nástroje, které vám mají sloužit nebo stát proti vám. Tomu nerozumíme nikdo z nás. Proto musíme se smířit s tím, že jak to přichází, tak to musíme brát z rukou Božích a přebírat si to světlem svého rozumu. I to je třeba, přebírat si to světlem svého rozumu. Že ono to přichází ladem, skladem všechno nebo hromadně ke mně a výběrovým způsobem se v haldě událostí a vlivů zevních musím dostat k tomu, co je pro určeno a čeho se mám chopit. Protože kdyby se chápal člověk všeho, co k němu přistupuje, tak se ztra- ztratí v džungli počínání. To chci říct, činnost by ho tak zatížila, že by se zhroutil. My musíme také umět si přebírat všechno podle principu: zmohu to nebo nezmohu? Nikdo si na sebe nesmí blít- brát více toho, než co unese. A pak si samosebou vybere to, na co může mít trvalejší vliv. A ne to, co přechodně k němu přichází a zase to odchází. Takže bude řešit události, které se ho dlouhodoběji týkají, a nebude řešit přednostně události, které jenom ho chvilkově poučují a tak dále... a tak dále. Toto jsou všechno principy, které Ježíš Kristus svým životem krásně ukázal. Tím širokým životem od města Ur po vzkřísení z mrtvých. Když čtete třebas Starý zákon, začněme odtamtud, tak vás musím upozornit, že nebyl psán pro zasvěcence. Ty v něm, pokud v něm četli, ty v něm četli jinak, než v něm čteme my, anebo lidé nezasvěcení. Čili pro to gró, pro které byl Starý zákon psán, to bylo gró, to bylo, to byla většina lidí, kteří nevěděli, co čtou. Kteří se potřebovali jenom informovat o tom, co mají dělat. Těm muselo být jedno jediné z toho jasno, co mají dělat, a co nemají dělat. A když toto pochopili, tak to bylo dostačující. Že nepochopili například systém převtělování, systém konec světa, tyto myšlenky nepochopili vůbec ve Starém zákoně. Chápali je nějak tak mlhavě, jako třebas fyzický konec světa, což byl nesmysl. I v době Ježíšově se to tak chápalo pořád. A tato myšlenka narůstala, co do důležitosti, že si v době Ježíše Krista kdekdo myslel na Blízkém východě, že bude konec světa. A do toho vpadl ten Ježíš Kristus, se jim to hodilo, ne? Aby tam zase začal ten konec světa hlásat a začal ho také produkovat těm jednotlivcům, ne? Tak jestliže to takhle bylo se Starým zákonem, tak obdobně tomu bylo s Novým zákonem. Ti pisatelé Nového zákona si byli dobře vědomi toho, že Ježíš Kristus k nim mluvil v podobenstvích a že jim nařizoval: neházejte perle sviním! Čili ře- vyřkněte to podobenství tak, jenom tak, jak jsem ho vyřkl. A ne nedo- nedo poší, nic k tomu nepřidávejte! Ani slovo k tomu nepřidávejte! Protože nesmíte si o nikom myslet, kdo to bude po vás číst, že bude dál, než jste byli vy, když jste to ode poslouchali, že to byl nesmysl toto si myslet. A tak byste se proviňovali, kdybyste to psali jinak. Pište jenom to, jak jste to slyšeli vode mě. Jak jste to v těch třech letech slyšeli, nic víc. Ale přesto tam prozrazují, že tomu oni rozumí lépe a jinak. Jenomže to nepíší způsobem, aby z toho někdo, kdo není stejně poznalý jako oni, mohl rozumět. Podívejte se. Jestliže třebas svatý Jan píše na jednom místě, to je nenápadná poznámka, milost za milost bereme. V tom smyslu co... co... co je, to nic není, to pro nás nic není. Ale to je tak převratná myšlenka pro toho, kdo do toho pronikl, že normální čitatel Písma na to vůbec nemůže přijít a není si toho vědom, co tím svatý Jan chtěl říci. Podívejte se, to jenom začnu malinko, to nedořeknu. To mně musíte prominout, protože taky jsem vázán jako oni. A vás nechci totiž zavazovat, nechci být tajemný a nechci vás zavazovat. Nechci vás odsuzovat. Nechci být vaším soudcem. chci být vaším pomocníkem, a proto řeknu takhle: jestliže třeba dejme tomu, tím že Židi tisíc sedum set let se snažili dělat něco, co by byli nikdy nedělali podle vlastní vůle, nýbrž se řídili zákonem, to znamená vůlí, kterou považovali za vůli Boží. To znamená, dělali něco, co jim nebylo třebas příjemné, občas jim to bylo velice nepříjemné, tak způsobili, že získali milost. Zrodil se u nich Ježíš Kristus. To se jim podařilo něco, co se nikdy na světě ještě, na světě ještě nestalo a trvalo těch tisíc sedm set let. Že také to nedělali dycky důsledně a tak to bylo prostě na splátky. Ale když se to podařilo, tak se museli zříct, měli se zříct všech těch milostí, kterých se jim dostalo vlivem těch tisíc sedm set let toho odříkání. Co... co to bylo? U nich se narodil Ježíš Kristus, Spasitel a oni se ho měli zříci, to je ta milost, pro sebe, to nepochopili. Oni ho měli, oni ho neměli mít jako měli to předešlé, že ano? Ono se na nich chtělo totéž, co se chtělo na těch lidech, kteří šli s Abrahámem do země zaslíbené. Že to nebyla jejich země, že ten Ježíš Kristus nebyl jejich vlastnictví, že jim byl propůjčen a na velice krátkou dobu. Propůjčen na velice krátkou dobu, to opakuji. Toto voni nepochopili. Voni ho chtěli se chopit, chtěli z něho udělat fyzického krále svého, ne? Aby jim tady vládl. Marně jim říkal: království není z tohoto světa. A kdyby jste toto pochopili, tak do toho království vejdete, ale když budete chtít udělat králem, tak to jste nepochopili věci. A proto když ho chtěli udělat králem, tak najednou byl pro neviditelný a unikl zprostředka nich. Zrovna jako když ho chtěli kamenovat, byl neviditelný, unikl zprostředka jich, jak se praví v bibli. Proč asi? Aby nám ukázal, že na žádném stupni vyšším, než na jakém jsme nyní, když si můžeme ještě dovolit klidně vlastnit, není vlastnictví dovoleno. Ani těch duchovních statků ani milosti. Jestliže milost za milost bereme, tak jednu musíme opustit, abychom druhou mohli... druhou mohli zase hospodařit, tak je to. Jen ten může hospodařit s tím, co Ježíš Kristus nám tady zanechal, kdo si to nepřivlastňuje, nýbrž to používá jako prostředek k dalšímu postupu. A hrstka Židů to pochopila, stali se učedníky Páně. Ale hrstka, to nebylo, to nebyla většina národa, pochopitelně. Ale byli solí země a stačilo to, aby se toto hnutí udrželo. A je to s námi taky tak, že po každé- po každém tom účtování s minulou milostí, hrstka něčeho nám zbyde. Nikdy neumřeme tak úplně, aby nám něco nezbylo. A na... na tomto téměř nic, a my to považujeme za nic, musíme budovat svůj další život duchovní. To platí, prosím vás, o narození v Betlémě, křtu v Jordáně a vstupu na kříž. O všech těch stupních, které tam jsou znázorněny symbolikou Ježíše Krista, života Ježíše Krista. Takhle to je s duchovní cestou a to doufám, že jednou křesťani aspoň v jednadvacátém, to je blízko, v jednadvacátém století pochopí. Že budou umět řídit se tímhletím, zatím to nedokázali. Křesťani ok se- to dělali tím mizerným způsobem jako ti Židé, že chtěli vlastnit toho Krista. Měli privilegium na toho Krista. To není pravda. Bude jeden ovčinec a jeden pastýř, né? A ne ten, kdo si o sobě myslí, že mu to patří, bude tím pravým vyvoleným. Nýbrž ten, kdo podle toho bude žít. To se chce. Se touto zákonitostí bude řídit. Tak zdá se, že jsem zapomněl jednu důležitou věc vysvětlit. Na- tedy o změně neza- neřekl jsem nic o změně kvality. Tou- touha každá nějaký obsah. Když třebas, dejme tomu, ti Židé odešli z města Ur, z Asýrie do země zaslíbení, tak jejich touha měla tento obsah: žít tak, aby se nám dařilo lépe než v Asýrii. A jestliže nám naši zasvěcenci říkají, že to bude mít na konci toho snažení ten následek, že se v našem národě objeví nebo narodí Spasitel, Mesiáš, který nás navěky povede, že nebudeme umírat, budeme věčně živi, tak kdopak tomu rozumět? Dejme tomu, že se to stane. Ale my tomu nerozumíme. Pro nás je důležitější, že se nám tady bude lépe dařit než v přelidněné Asýrii. Že jsme se na tom svém majetku tísnili s jinými, neboť tam byla přelidněnost. A tak odešli do země téměř nezalidněné a tam se jim opravdu dařilo lépe než v Asýrii. Teď ale pokud byli poslušní a dařilo se jim lépe, tak měli tendenci to, co jim bylo svěřeno k hospodaření, považovat za své. A to mělo ten neblahý následek, že jejich touha degenerovala. Ono jim stačilo, že to mají a přestali toužit po Spasiteli vůbec. Je- jednak tomu nerozuměli a jednak ti, kteří jim to pořád opakovali a mleli to dokolečka, ti jim byli protivní. Protože na nich chtěli něco, čemu voni ne- nerozuměli a co ani ne- nežádali a po čem netoužili. A voni jim to pořád vštěpovali do hlavy: dyť tady jsme, nezapomeňte, ne proto, abychom se tady měli líp. Ale jsme tady proto, abychom ze sebe zrodili Mesiáše. A to jenom tou poslušností vůči zákonu se může stát. Čili touha nejenom se může stupňovat, ale může také degenerovat. Ale v každém případě, jestliže ta touha dospěje k realizaci, k uskutečnění takovému, v takovém rozsahu jako se stala po tisíci sedmi stech letech se židovským národem, že se konečně někdo najde v tom národě, skrze něhož se ten Ježíš může narodit, tak pak je třeba, aby se kvalitativně ta- ten obsah touhy změnil. Aby se ten konkrétní následek, který měla ta touha tisíc sedm set let trvající, to znamená narozený Ježíš Kristus, vtělený Bůh, aby se změnila kvalitativně zase v prostředek. A zase v prostředek. To znamená, aby Ježíš Kristus nebyl něčím, co by pro znamenalo nový majetek, novou degeneraci vůle. Novou degeneraci touhy, nýbrž aby jim byl prostředníkem ke vstupu. On nikdy nikde nehlásal sebe jako střed toho snažení. Nýbrž sebe hlásá jako prostředníka, že je menší než Otec a že k němu vede do Otcova domu, a ne k sobě, všimněte si. Toto je velice těžko pochopit na každém stupni. Neboť konkrétní touha musí přestat být konkrétní touhou na tom předělu do dalšího stupně a musí se stát pouhou touhou. ne konkrétní, to znamená stavem, bych tak řekl, který je pozůstatkem konkrétní touhy. Protože vedle toho Ježíše Krista se měli postavit jako k něčemu, co není jejich, nýbrž co splňuje předmět jejich touhy. bych to vysvětlil radši příkladem na svatém Janu. Jediný svatý Jan se takle k Ježíši Kristu postavil. Že totiž si ho nepřál mít pro sebe, nýbrž přál si tomu Ježíši patřit. Proto je tam to důležité upozornění. to řeknu švandovně: co ten tvůj protekčník, ten svatý Jan? Když se o něm říká, že on jediný nesejde násilnou smrtí, a my všichni ano? My všichni za to svůj život položíme. Proč tomu tak je? Proč tu protekci? Ježíš Kristus to... to nezodpověděl. Protože to od- odpovídal lidem ještě nepoznalým. I ti byli ještě nepoznalí v chvíli, neměli seslání Ducha svatého na sebe. Nýbrž říkal: toto ponechte Bohu, to je rozhodnutí Boží, a to není rozhodnutí vaše. To se neshoduje s lidským způsobem myšlení a uvažování a hodnocení. Hodnocení jiné. Ano, víme dobře, že svatý Jan od počátku cesty byl člověkem, kterému nešlo o osobní spásu. Nýbrž to byl člověk, který byl tak vysoko, že mu šlo o Ježíše. A že mu šlo o Ježíše, to bylo vidět z toho, že jediný se ocitl pod křížem. Jiným tolik o Ježíše nešlo, protože se rozutekli. Ani jeden z těch ostatních se tam neobjevil. Jenom on, že mu šlo opravdu o Ježíše. A Ježíš mu jasně dal najevo, že toto je správný postoj. Při každém přechodu aby člověku šlo o věc, a nikoliv o něho. Třebas nikoliv jenom o osobní spásu. Takže ten svatý Jan beztrestně a bez nebezpečí se mohl ocitnout pod křížem, kde kdyby se tam ocitl býval kdokoliv jiný, třebas svatý Petr a jiní, tak by řekl: ty jsi jeden z jeho učedníků. Jak to řekli předtím. A zbývalo by mu dvo- dvoj- dvojí. Buď utéct, jako to udělal předtím, když zapřel Ježíše, anebo se dát popravit s Ježíšem. Nic třetího by se bylo nemohlo stát. To se ale Janovi nemohlo stát todleto, protože on miloval Ježíše víc než sebe. Protože v tom přikázání Božím, prvním, jak to říká Ježíš Kristus, je: miluj Pána Boha svého a tak dál. A teprve potom bližního. Sám sobě člověk je bližním a sebe milovat tak, jako bližního, ale především milovat Boha. On se dostal na to postavení člověka, kde člověk především miluje Boha a skrze Boha teprve toho bližního, rozumíte? Ne že by mu jako, že by mu šlapal na paty nebo že by mu po něm nic nebylo, ale skrze toho Boha. To znamená tím spektrem poznání Boží přítomnosti. A svatý nam- Jan nám může býti příkladem toho, jak se přecházet z jednoho stupně na druhý. Ono mu nesmělo jít a nemá jít nikomu z nás na každém přechodu o sebe, nýbrž člověku jít o věc. O to království Boží, kam míří, kterému chce patřit, ne které si chce přivlastnit, kterému chce patřit ten člověk. Jestliže to takhle je, tak se tam objevuje prvek odevzdanosti, který předtím se jevil jenom jako poslušnost. A teď se to jeví jako krutý sebezápor. Něco navíc, jo? Toto něco navíc se chce na každém stupni dalším. Kdyby člověk nedovedl přidat něco navíc na dalším stupni, tak nemůže z toho stupně odejít. To navíc, co přidává člověk, je další a další odstup od sama sebe. Další dokonalejší odstoupení od sebelásky. Podívejte se, začnu zase od Adama. Jestliže odešli z nově z města Ur, ti Židé, kde se jim asi špatně nedařilo, měli tam své majetky, do neznámé země, která byla neobdělaná. Tam museli tvrdě pracovat, a ještě nebyla jiné- jejich, jenom byla zaslíbená teprve. Tak zaručeně se museli vzdát mnoha příjemností, které předtím jim byly k dispozici. Ze začátku na každém stupni to, co člověk začne nově dělat, musí považovat za velikou oběť. Dokud to považuje za velikou oběť, tak se z těch z počátků ještě vůbec nevymanil. Teprve je mu to samozřejmou obětí, tak je trošku dál, ale ještě ne moc daleko. Je mu to samozřejmou obětí. Teprve, se dostane do stádia, o kterém praví Ježíš Kristus, že neví levice, co dělá pravice, ani neví, že se obětuje, tak pak je na vrcholu toho svého stupně. A pak si jenom musí být vědom toho, že může kdykoliv přijít zúčtování s tím stupněm, rozumějte, s těmi hřivnami, které dosud měl. A co se od něho bude chtít? Všechny hřivny odevzdat. Ani malinko z toho ne- neuštípnout. To znamená úplně ztratit toho člověka, který se obětoval. Napřed těžce, pak samozřejmě, pak ani nevěděl, že se obě- obětuje. Dostal se mu do těla ten způsob obětí, jako součást, organická součást jeho života. Tenhleten celý člověk se musí bez obracení dostat do stádia, kde trvale odchází od toho, co dosud provedl. Zase příklad ze Starýho zákona, promiňte mně, když toto něco málo, co zbyde člověku, ještě něco mu vždycky ještě zbyde, protože jeho "já" nesmí být vymazáno. Se přeci jenom některé části obrátí nazpátek, tak se z něho, z této části stane solný sloup. Lotova žena, která se obrátila na hořící Sodomu a Gomoru, že? To se nesmí dělat. Bez ostychu, bez obracení, bez vzpomínek člověk musí odejít třebas od největších svých činů. Víte, kdyby nic lepšího na světě nebylo, lepšího poučení nebylo než lidská smrt, tak popravdě je toho dost, co smrt lidská fyzická pro člověka učiní. Tam ho nutí, aby vod toho odešel, a nemohl, ne že by nechtěl, nemohl se vrátit nazpátek. Nejde mu to. A to je poučení velice kruté, ale poučení, které je v absolutní shodě s tím, co tady říkám. Že toto by měl člověk udělat dříve, než fyzicky umře, sám dobrovolně. Že by se měl na každém stupni tak zdokonalit, že by mu to šlo samo, a pak by měl od toho odstoupit. Ne z vlastní iniciativy, to ne, nýbrž ze zásahu vyšší vůle. To se mu dycky přihodí, že ten zásah vyšší vůle nastane, a pak se samozřejmě musí vzdát toho vodítka své vlastní vůle. A vlastně žije jenom z těch plodů konkrétní vůle. To je to, co mu zbylo. Těch patnáct lidí, který vyšli z hořící Gomory a Sodomy, to bylo veliké město zřejmě, patnáct se jich zachránilo nebo potom bez Lotovy ženy čtrnáct, tak to byla malinká hrstka. A těch čtrnáct se neohlí- neohlédlo. A proto byli zachráněni. A nikdo není zachráněn pro další stupeň, kdo se ohlíží po tom, co udělal. Si říká: takové a takové mám zásluhy. Za to bych potřeboval mít odměnu nebo tak. To tam nehraje taková myšlenka vůbec žádnou roli. Když hraje, tak ten člověk se přes ten stupeň nedostane. Jako bych byl nic neudělal. Proto jsem vždycky radil, abyste každý den začínali jako svatý Antonín poustevník, že jo? Začít ho znovu, jako bych byl předtím vůbec nic neudělal. Von to chudák tímto způsobem dotáhl do sto patnácti let. A myslím, že jenom proto, že každý den byl stejně mladý. Každý den začínal znovu. Neohlížel se na předcházející den, co měl za sebou, nevážil to, netěšil se z toho, nýbrž těšil se jenom z toho, že od Boha možnost jít dál. A to je asi ten hlavní princip cesty duchovní. Nezas- nezastavovat se na žádném stupni. Neříkat si, je toho dost, dál nemohu, jsem třebas starý, nebo mně to nejde, ne? To není záležitostí, že to, člověka, že by mu to šlo nebo nešlo, nýbrž to je záležitostí moci Boží, která sestupuje tam, kde je v člověku prázdno. A snáze se vyprázdní člověk, který nestojí za nic, než člověk, který si o sobě něco myslí. To jsme viděli na příkladech Maří Magdaleny, Lota a jiných, že ano? Ti se ze sebe vyprázdnili daleko snáze než pyšní Ježíšovi žáci. Těm bylo zatěžko zbavit se sama sebe, na toho svatého Jana, takže utekli, jakmile byla první příležitost zdrhnout, jo? To by byl nikdy svatý Jan neudělal, a to neudělal samosebou ani Ježíš Kristus. To by nám dal špatný příklad, když na kříži ho ten lotr ří- mu říkal: jsi-li Syn Boží, sestup s kříže, dyť máš k tomu moc. Ani na to nehlesl. Ani na to neodpověděl. Nebo když ho soudce vybízel: chraň se, braň se, co tady nařknou. Voni ho ze lži nařkli, lživě ho nařkli, a von se nebránil. Kdyby se byl jenom malinko bránil, tak ušel smrti, on se nebránil. To tam řekli: on tenhleten člověk prohlašoval o sobě, že chrám, který jsme čtyřicet šest let stavěli, on rozboří a za tři dni ho sta- postaví. To přeci nikdy neřekl. On to myslel úplně jinak, ne? A on si to nechal líbit. A tím byl odsouzen. Máš proti tomu něco, říkal mu Pilát. Nemám. Tak jsi vinen. Hotovo. Takže člověk musí na tom vyšším stupni přestat chránit své. On všechno, co tam nabyl na tom nižším stupni, ztrácí. On se musí smířit s tím, že to není jeho. Kdyby chtěl něco malinko ponechat, jaký by to byl debakl. Představte si to s tím podobenstvím z hřiven. Kdyby si byli z toho něco utrhli. Kdyby si byli uštípli kus hřivny, že by to byl ten hospodář poznal, kdy tuto hřivnu, kterou mně odevzdáváš, to není celá hřivna. Je tam uštípnuto. To by tam zaručeně bylo řečeno, to tam není řečeno. To je ani nenapadlo. Tohleto je ani napadnout... napadnout nesmí ani že na... na dalším stupni se ocitneme tehdy, když si něco pro sebe pro jistotu necháme. Kdo si něco malinko pro sebe nechal, jako ti manželé, kteří předstoupili před svatého Petra, padli mrtvi k zemi. Tak takhle padá- padáme na každém předělu mrtvi k zemi. Zase znovu jsme mrtví a jsme vyčleněni do temnot vnějších, kde je pláč a skřípění zubů, protože jsme nepochopili podstatu myšlenky, věci. Vzdát se, jak sebe známe, celí sebe. My se neznáme úplně dokonale, jsme se nikdy celí sebe neznáme. Ale o čem víme, toho se vzdáme, ale nic si nenecháme pro sebe. A to je ten správný přechod. To znamená, jestliže naše vůle měla konkrétní obsah, tak tento- tohoto konkrétního obsahu se musíme vzdát, neboť to bylo splněno. Dejme tomu, hospodařím se třemi hřivnami. To byl konkrétní obsah. Toho se musím vzdát. budu hospodařit s něčím, když to bude nutné, co mi ten hospodář dál svěří. ještě nevím co? Na tom ale taky zatím nezáleží. To nemá konkrétní podobu na tom přechodu, rozumíte mně? A toto je důležité pochopit na tom přechodu do vyššího stupně. Kdyby se snad vyskytl člověk, jako že jsem takového nepoznal, že by se cítil být absolutně neschopen něco odevzdat. jsem takového ještě nepoznal, to je zcela školský případ tedy. Ale kdyby se tedy vyskytl takový člověk, tak by to byl vopravdu světec z největších mezi světci. Protože by přesto šel, kdyby přesto šel kupředu. Kdyby přesto si troufal k Bohu jít. Ale protože tomu takhle není a každý je schopen něco odevzdávat, ale třebas málo, nedostačujícím nebo chybným způsobem, nedokonalým způsobem. Tak to dopadne vždycky takhle: že si je každý z nás vědom nebo měl by si být vědom, co od Boha. A co k tomu musí přidat ze sebe. Vždycky se od člověka chce, aby k daru, který od Boha, přidal něco z vlastní iniciativy. To se chce. Třebaže velice málo, takže se mu zdá, že nikdy nic neodevzdal, nebo tak. To je klam. On něco odevzdal, ale málo. Na tom nezáleží. Kdo nemá příliš mnoho schopností, tak ten se snáze dostává kupředu. Kdo si o sobě myslí, že je schopen něco plnit, něco odevzdat, něco řádně dělat, ten velice těžkou cestu. Patrně vůbec neprojde. Totiž pýcha na této cestě není způsobena pýchou nějakých andělů padlých, které- kteří to člověku vnukají, nýbrž ta je způsobena nevědomostí.