Karel Makoň: 82-11 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

A tato nevědomost způsobuje, že člověk si neumí udělat obraz o tom, co může a co nemůže. Ale měl by si být vědom jedné věci. Když byl na samém začátku přímé cesty, kdy ještě vůbec nevěděl nic o tom, co ho na cestě čeká, najednou v sobě objevil touhu, kterou předtím nikdy v sobě neobjevil. A neměl k dispozici. To byla ta nová hřivna, která mu byla dána od Boha a se kterou měl hospodařit. A jestliže s tou hřivnou hospodařil správně, tak se nemusí starat o to, co potom bude, s dohospodaří. Protože tu touhu dovede tak daleko, že mu bude samozřejmostí dělat to, co původně mu připadalo být obětí, jak jsem před chvilinkou říkal. Tak pak samočinně se stane to, že přijde hospodář, zúčtuje a předestře mu další úkoly. A zase k tomu mu poskytne takovou moc ze sebe, že o nebude moci pochybovat, čí je to moc. bude vědět, že je to moc Boží, a že to není moc toho člověka, ano? A to doufám, bude potom hlavním činitelem jeho pokroku. Protože nebude si přivlastňovat to, co bylo propůjčeno. Snáze bude správcem věcí a tíže se bude stávat vlastníkem. Na nejvyšších stupních nikdo z těch žáků Ježíšových napřed nic nevlastnil. si nepovažovali za vhodné pro sebe nechat třebas jenom kousek života nebo chvíli života, byli ochotni co chvíli celý život obětovat. Všechno se vším, co měli a měli toho hodně k dispozici. To osvícení, ty dary dělat skutky dobré a tak dále, zázračné dokonce. A to byli ochotni opustit pro tu lásku k Bohu a pro ten smysl, pro cíl, pro tu věčnost. Tady je řečeno, nevědomost je, sice není hříchem, hříchu nečiní, ale způsobuje veliké utrpení a možná, že zbytečné, které nikam nevede. A mělo by se jako trošičku něco napravit v tom smyslu, že by člověk neměl být tak nevědomý. Nebo se potom může stát, že pro svou nevědomostí během života nabalí na sebe takové těžkosti, zrodí se do takových těžko- přerodí se do takových těžkostí místo, aby se přerozoval k dobru, že je to pro něho neúnosné. A on pod tím nakonec klesne do hrobu. Tak podívejte se, nejsem toho názoru, že tomu takhle vůbec někdy, i třebas v jednom jediném případu, je. Je sice pravda, že většina lidí tak, jak si tady žije, na to za jeden život nestačí, aby se ocitli v náruči Boží. To je mi jasné. Ale i ti, kteří na to nestačí, každým životem, každým životem, každým, říkám. jakkoliv vypadá, nabalí, co chtějí, se dostanou nějaký krůček kupředu. Tomu se nedá zabránit, to je v plánu tohoto vtělování, že každé vtělení člověka posouvá kupředu. Takže, že tomu nerozumíme a že vo tom nevíme, to je jiná věc. Ale vopravdu věřte mně, musíte mi to věřit, že je faktem, že každý si z toho života něco odnese dobrého. Balíky nějakých předurčení, takové, řek bych, konglomeráty předurčených věcí nebo dispozicí, kterých se tady chápete během tohoto života. Tyto balíky nebo těchto balíků se chápete proto, že jsou příbuzné s obsahem vašeho genetického záznamu. To je v první řadě důležité vědět, že to není náhodný nějaký výběr, co vám tam v tom krámu podají, ano? Nýbrž že od rodičů máte nějaké dispozice, jenom od rodičů. Z nějakých předcházejících vtělení ne, jenom od rodičů. A ta předcházející vtělení čekají na příležitost, jak se nabalit na ten genetický záznam. Něco se nabaluje v okamžiku početí toho dítěte, že tam jsou geny v činnosti. A něco se nabaluje postupně během toho života. Takže vemu jenom takové nejhrubší záležitosti, aby to bylo dobře srozumitelné. Ty jemňounké by nebyly pochopitelné. Ale dejme tomu, jestliže mně odbavili lékaři sounáležitost smyslovou od vědomí. Jestliže vybalili vědomí od smyslové, hmatové, pocitové zkušenosti. Takže jsem po určitých operacích nevnímal bolest, kterou mně způsobovali, tak ve mně uvolnili nějaké zdířky, bych tak řekl, udělali je volnými. Nějaké přístupy byly ve mně volné. Takže se do mohlo vtělit v tom okamžiku, kdy jsem se odpoutal od pocitu tělesnosti, mocí smyslového dráždění, jsem se, mohlo se do vtělit něco ze zkušeností minulých. Třebas ne tohoto člověka, nějakého jiného, na tom nezáleží, připravených zkušeností, připraveného balíku, který spočíval v tom: ty nejsi tělo, že? Ty jsi vědomím. Tato zkušenost, která nepostihne třeba člověka během celýho života, je to, pravděpodobně ho nepostihne. Vůbec se s nesetká, protože nemá volné zdířky pro ni. Tato zkušenost způsobila úplný převrat v mým životě a způsobila, že jsem potom uvolňoval další zdířky. Vlivem tohoto jsem se odosobňoval, jsem si umožňoval nevnímat některé věci nebo nehodnotit je tak, jako jiní lidé. jsem hodnotil život jinak, než oni hodnotí nebo než vy hodnotíte. A tím jsem se, tím způsobem hodnocení jsem se vzdaloval od některých událostí nebo záležitostí, které vy považujete za středové, za hlavní. jsem je napřed vsunul na pokraj, a pak jsem je úplně odsouval a v okamžiku, kdy jsem je odsouval, tak tam vzniklo prázdnota a ta nesmí zůstat prázdnotou. To je zařízení, že člověk vždycky musí být komplexní v tom životě. Když nějaké volné tykadýlko v sobě, tak hned nějaký balík sem přisune, že to není žádná náhodička, rozumíte? To je zákon, že člověk je komplexním vesmírem v malém. A vždycky komplexním. To právě po smrti není pravda. Potom není komplexní. Ale tady na tom světě komplexní, a proto může všecko. Proto může do věčnosti se dostat. Po smrti ne. A to všechno se nabaluje, ty balíky se nabalují na vědomí. To vědomí by rádo sice zůstalo čistým, ale není mu to dáno z toho důvodu, že člověk svou tělesnost a má, a je tak i přijímací stanicí, která přijímá všude a vždycky, když je tam nějaká vlna volná, že? Nějaké... nějaké- nějaká ta část aparátu jeho je nezaměstnaná. Člověk i když se cítí být nezaměstnán, nemůže být nezaměstnán. Pořád ho někdo zaměstnává. Takže se na něho najednou navalí třebas věci, které nepředpokládal. Dejme tomu, někdo si žil plným životem činorodého člověka. A dokud tímto způsobem žil, byl spokojen sám se sebou a dělal věci správně. Teď se třeba dostal do důchodu a vyřadil část své činnosti a ničím ji nenahradil. Tak se na něho nabalí něco, co nepředvídal, že se nabalí. Popadne ho něco, co může vypadat jako třebas nějaká duševní strázeň nebo nerovnováha duševní. Protože se do toho jeho celku nabalilo něco, co tam ještě organicky s tím nesrostlo. On si s tím neví rady. A toto může znamenat duševní nerovnováhu. Proto většina penzistů nastupujících umírá třebas v tom okamžiku, když si neví sami se sebou rady. Když nevědí, co mají dělat. Anebo se stávají nenormálními, vyšinutými a podobně, podivíny. Takže tohleto se mně stalo mockrát v životě. Nejenom jednou, tehdy vod roku jedenapůl tři, v mém životě operovali. Ale potom postupně čím dál prudčeji a častěji, že jsem něco ze sebe uvolňoval. To znamená, s něčím jsem se vypořádal v tom životě, něco jsem v tom životě nechtěl dál dělat. A neuvědomoval jsem si třebas, že tím vzniká ve mně volná kapacita, na kterou se samočinně nabaluje něco zvnějšku. Říkám zvnějšku, ono to není správně termínováno, nic není vnějšího a vnitřního. Něco se nového nabaluje zkrátka, lépe řečeno. Tak jsem se postupně stával jiným člověkem. Takže v sedmnácti letech, když jsem odbavil přírodovědeckou kariéru, tak se na nabalila- nabalil věčný život, vědomí věčnýho života. To byl balík dost těžko snesitelný. Protože nijak nesouvisel s mým dosavadním životem, který tíhnul ke konkrétním cílům. A všechny konkrétní cíle byly smazány. Takže jsem měl tendenci z toho života odejít. Kdybych neměl býval matku, kterou jsem litoval, tak jsem spáchal sebevraždu. Ale protože jsem ji litoval, že by to těžce nesla, tak jsem ji nespáchal, ale neměl jsem k tomu dosavadnímu životu ani k těm cílům dosavadního života vůbec žádný poměr nadále. Protože jsem měl najednou poměr k něčemu, ke- k čemu jsem předtím vůbec žádný poměr neměl. vás obdivuju, že vy toužíte po věčném životě. jsem po něm nikdy netoužil. Po Bohu jsem ani neštěkl, že? To... to by mně mohlo být všechno ukradeno a najednou to tady bylo. Že jsem- protože jsem byl do značné míry prázden, do takové míry prázden, že se říct, že jsem byl ve smyslu člověka, jak jsem poznával tehdy, úplně prázdný. jsem totiž pro nic jinýho nežil než pro ty přírodní vědy. A protože jsem se vyprázdnil od nich, tak se vyprázdnil od sebe celého. Aspoň od toho, co jsem si uvědomoval, že jsem já, ne? A to mělo proto tak dalekosáhlý vpád za následek toho balíku uvědomování si věčnosti- věčného života. To je tedy balík náramně těžký. Takže jsem ten život najednou nepotřeboval. To je běžný, to je ten běžný život. To je ten běžný způsob omylu, kterého se do- dopouštěli všichni asketi, že odcházeli z tohoto života, ne? Někam na poušť, jestliže to život nemá smysl. To je omyl. Ten musí dlouho ještě být průvodcem, věrným průvodcem člověka, aby vůbec někam tenhle člověk se dostal, protože jedině s tímto životem se musíte dostat dál. Bez něho se dál dostat nemůžete, žádná sebevražda to nevyřeší. No a tím jsem chtěl na takových několika ukázkách říci, že člověk se přerozuje tolikrát ve svém životě a tolikrát nabírá nových vlastností, kolikrát a do jaké míry se zbaví těch minulých, jako dožitých, jako nepotřebných, klidně o- opuštěných, ne emocionálně opušťovaných, nýbrž klidně opuštěných. Kdežto emocionálně opouštět, to znamená, že se lituje, že to nemůže dále dělat. To se toho nezbavil. Toto na něm pořád lpí. Protože nemůže to dělat, tak to na něm pořád lpí. To se neuvolnil pro nové balíky. Tak nemyslím, že je rozumět tomu, jak je to v běžném životě. Teď, jak je to po smrti, ano? Řeknu. Přejdu na okamžik smrti. Jestliže v okamžiku smrti se oddělujeme od fyzického života, od tělesnosti, tak se zbavujeme prostředku, který jediný doplňuje celou lidskou bytost na takový komplet, kde se pomocí něho může do věčnosti vstoupit. Když nemáme všechno k dispozici, tak se do věčnosti vstoupit nedá, ano? Čili musí se z toho vyvodit nějaké důsledky. Jestliže se- jestliže život na této planetě je zaměřen k tomu, aby člověk koneckonců k tomu Bohu došel, pak mu musí být zachováno všecko, co na cestě potřebuje. To znamená, nesmí se ztratit nic z toho, co na- to- nabyl, kam se dostal. Čili v okamžiku smrti se toto dostává do nějakého záznamu. Z toho konkrétního pojetí: toto dělám, toto směřuju k tomu tam, tím a tím k tomu nebo tímhletím od toho pryč. Tak to končí a všechno se přetavuje na pouhý dojem o tomto životě, který jsem tady teď prožil. Tento dojem o tomto životě, ten není hmotné povahy. Ten nemá, řek bych, konkrétní podobu úkolu. Nýbrž je to jakýmsi soudem nad člověkem, neříkám posledním. Je to obsah nějakého soudu, ze kterého vzniká nějaký celkový dojem, a je tedy to slučitelné s věčným životem. Nabalí se to na věčný život, jako se tady nabalila na věčný život tělesnost, tak zástupně místo tělesnosti se nabalí na věčný život tento dojem. A pro tento dojem, který se nabalí na věčný život, není člověk schopen se nezrodit. Nýbrž povinnost se zrozovat znovu. Protože to vědomí není čisté. Není volné. Není svobodné. Je za- uvězněno ve věži dojmů jako u nějakého čaroděje. Tak to je jedna věc, co se stane v okamžiku smrti, že se vytvoří dojem, jednoznačný dojem. Když říkám jednoznačný, tak tím říct, že vznikne balík, o kterém potom dále mluvím. Ale ten se netýká záhrobního života, tak jak se s ním setkáme ve spiritistické seanci nebo ve snech o svých zemřelých nebo tak nějak, ne? Tam totiž se stěhuje nikoliv nějaký dojem, za to ten člověk nemůže, že se něco tam zúčtovávalo, že se tam vytvářel nějaký dojem. Člověk může jenom za ten život, který tady žil. A on v tom životě může dál pokračovat přes ten dojem. Proč byste přes nějaký dojem nemohli pokračovat ve svém životě dosavadním? Můžete. Dojem tady byl, může si ho dokonce uvědomovat, že tu byl, že nějak pozměnil další váš život. To taky v to jsem se uvědomovat, taky nemusíte. Taky můžete podle hloubky přechodu na stupni, na kterém se děl. Ale jestliže ho třebas nezažíváte, nevadí, vy se odeberete do astrálního světa a tam vám zůstane tatáž vůle, jakou jste měli tady, vůli po životě. Ta vůle po životě vám zůstane. A vy z vůle po životě žijete dál. Ale nemá to nic společného s tím balíkem, který se nabalil na ten věčný život, rozumíte mně? To nic. Z toho se můžete maximálně převtělit. A tady z toho se převtělovat nemůžete. to zjednodušuju. Ono to tak jednoduché není. Ale to říkám tak nejjednoduším způsobem, jako byste se mohl z te- z toho balíku jednou zase chopit. Vzít si ho na sebe, né? A si... si znovu žít. Tak jednoduché to není, protože, jak jsem vám říkal, genetický záznam těch rodičů, které máte, vám nedovoluje, abyste se toho balíku celého chopili. Nebo byste se ho chopili tak, že by opravdu seděl, bych tak řek, na tu novou bytost, která není zrozena za těchže podmínek, jako byla tamta. Čili vy z toho balíku si vyzvednete jenom část a ostatek zůstane k dispozici někomu jinému nebo čeká na vás tam dorostete. Že je možné, že z téhož balíku berete během života. To co jste si minule vydělali, ano? Že se nenabalujou další balíky, nýbrž ten váš se dobaluje, bych tak řekl. Čeká na dobalení, taky je to možné. Ale může se stát, třebas jako mně, že když jsem udělal nové, vždycky nové rozhodnutí, tak to mělo za následek, že se nabalily úplně jiné balíky, které bych si moh přičítat, jako z mnoha z předcházejícím tím vtělení, ale nemuselo by to být tak. Byly to jenom vtělení, byla to jenom vtělení, jenom balíky z vtělení nebo pozůstatky z dojmů z minulých vtělení těch lidí, kteří ke mně pasovali dle mého postupu duchovního. Že jsem se dověděl o takzvaných předcházejících vtěleních, říkám o takzvaných, do asi tři tisíce pět set let před Kristem, ne? A to nemusely být moje vtělení, to nemuselo být moje převtělování. K tomu jsem prostě dorostl, k těm balíkům, rozumíte? Tady je to takhle. Ale se nebudu všímat tohoto života zde na zemi. si budu všímat toho života záhrobního. Jestliže ten člověk si žije v své vůli, kterou tady vypěstoval, jako dosud, tak by rád dělal to, co dělal tady. Tak se potuluje napřed okolo svého bývalého bydliště a tam třeba uklízí. Podle toho, co tam dělal. Nebo tam píše dál nebo něco tam provádí a konstatuje prostě, že si to dělal více méně pro sebe. A že těm ostatním to nijak neslouží, tak postupně tomu odrůstá. Postupně se zbavuje těhletěch vazeb. A jak se zbavuje těhletěch vazeb, tak se stává novým člověkem, který žije jenom pro tamten život, ano? Tak například se dovídá, že lidé, ke kterým mluví, mu nerozumí. Když se jim třebas těm lidem i zdá o těch zemřelých, že toho zemřelého člověka vidí, tak zjistí, že ten zemřelý člověk třeba s ním vůbec nemluví. To je nepochopitelné, že by nemluvil. Von mluví, jenomže on mluví novou řečí, kterou my nerozumíme. On mluví obsahem myšlenkovým. Von si to myslí, a protože všichni tam na tom druhém břehu mu rozumějí, když si něco myslí, vědí, co si myslí. To von se takle před vás postaví, myslí si něco a myslí si, že tomu taky rozumíte. A nepromluví ani slovo, ne? Řekne, on na ani nemluví, to je... to je... to je frajer, ne? Kdepak. On mluví, ale obsahovou řečí. A jestliže potom vy dorostete snad do toho stádia vývoje, že i obsahové řeči rozumíte, tak pak mu najednou rozumíte, pak najednou k vám mluví. Máte dojem, že mluví česky. To jenom proto, že jste dos- dospěli do toho stádia překladu osobního, vnitřního, do češtiny. Pochopitelně, život v tamní oblasti nové vymoženosti, které zdejší život neměl. Když se obsahem dorozumíváme, myšlenkovým obsahem dorozumíváme, tak si všichni tam rozumíme. To je veliká vymoženost. Že když něco chci udělat, tak to stejný obsah v češtině jako ve francouzštině jako v kterémkoliv jiném jazyku, pochopitelně. Takže když on svou vůli přenáší vnitřně na toho druhého, ten tomu okamžitě rozumí a buď se podle toho zařídí nebo se podle toho nezařídí. To záleží na něm. Ale je to rozšíření, určité rozšíření životních možností, o kterých se nám tady vůbec nezdálo na tomto světě. Jako taková náhražka za to, že nemůžeme to, co jsme mohli tady. Tady jsme za omeze- za omezenějších možností mohli se dostat do věčnosti, a tam se nemůžeme dostat. Co je to platné, že lidé tam na tom břehu všichni věří v Boha. Protože ví, že to tělo, co mají, není z rodičů nýbrž odněkud odjinud, tak říkají, to je od Boha, ne? Tam se nezrodí jako tady, že by nevěděli, kdo se tam narodil. Voni vědí vo tom člověku, který tady žil. A taky je jim velice snadno porozumět, že toto, co tam mají, není z rodičů, ale je to vod Boha. Takže tam není ateistů, to je rázem vyřízeno. Ale na druhé straně tam není nikoho, není tam nikdo, kdo by mohl k tomu Bohu dojít, to není. Takže ti mrtví nám vykládají, že najednou po tolika a tolika letech někdo tam odsud zmizí, neumírá jako my nějakou chorobou, zmizí a není tam. Voni z toho usuzujou, že buď došel na nějakou vyš- do nějaké vyšší sféry, anebo že se převtělil. To, tu vyšší sféru jim nemám za zlé, to je pravda. Potom vysvětlím, jaká pravda to je. Ale že se odtamtud převtěluje, to není pravda. Kdo, to se převtěluje člověk pomocí genetických záznamů rodičů a pomocí balíku, o kterém jsem tady mluvil, dojmu, jo? Mohu to říkat, doufám úplně jasné a nebudu třeba- nebude třeba to dále opakovat, ne? To je, doufám, definitivně. A teď, jestliže tam na tom světě, jestliže tam na tom světě postupně přestaneme mít touhu se vracet na tento svět, který opustil. A dokončí všecko, co zde nedokončil, bych tak řekl, tam se v tom ještě hrabe nějakou dobu, tak teprve potom přechází na vlastní záhrobní život. Tam teprv nastává vlastní život, který nemá nic společného s tímto životem. To je samostatným životem. Tomu oni říkají přechod do vyšší sféry. A to se jim těm nově tam narozeným nebo nově tam vešlým jeví jako, že to tam ten člověk mizí u nich, jo? Že najednou není vidět. Protože von byl vidět tím, že měli společné vzpomínky. Ty vzpomínky byly vidět, na tenhleten svět. A co bylo podstatou těch vzpomínek? Podstatou těch vzpomínek nebylo jenom astrální tělo, které odpovídalo tělu na tomtéž na tomhletom světě. Když kromě těch vzpomínek bylo i- byla i energie, kterou přebrali zde z tohoto života. Energie, kterou zde přebíráme, je transformována slunečním zářením. My jsme schopni sluneční záření asimilovat. Naše tělo je schopno. A tak to asimiluje nejenom do hmotného těla tím, že jíme, nýbrž tím, že dýcháme také do astrálního těla a do takzvaného éterického těla. A z toho éterického těla v okamžiku spánku žijeme. A v okamžiku bdělém ho nabíjíme. Tak je to. Denní bdělý stav je nabíjení éterického těla. To nemá vlastní smysl, že to nemá vlastní rozum. To je jenom baterka, je od nás. A když se nabije, tak v noci jsme schopni z této baterky ž- vyžít, ano? Na jiné úrovni než hmotné. A je to- de to tak daleko, že jsme schopni z této baterky žít třebas na onom světě možná šestnáct let. Možná déle. Když se nám podaří, to jsou ty zkazky o upejrech- o upírech, na- nabíjet tu baterku, tak to můžeme prodlužovat do nekonečna, ano? A to nemusí být upírci, to může být mumifikace mrtvoly. Přes mrtvolu nabíjíme znovu tu baterku, tak prostě se můžeme stýkat s tímto světem nebo pokračovat ve stylu tohoto života, né, v pamětech na tento život a podobně. A to je důležité si uvědomovat, protože je to rozdíl mezi spálením a mezi zetlením těla, které tlí pomalinku a vydává ze sebe tuto životní sílu. To znamená sluneční záření a frekvenci s tím spojenou a tím váže toho člověka na tento svět a tak dále. To všechno nebudu tady říkat, to z toho samosebou vyplývá. Ale jednou to všechno dodělá. Ta baterka se vypotřebuje a tam začíná teprve vlastní život astrální, který není závislý na vzpomínkách na tento svět. Takže když si potom člověk vyvolá nějakého člověka, který je tam delší dobu a vypotřeboval vzpomínky na tenhleten svět, tak se podivuje, že ten člověk nepotřebuje si vzpomínat na tento svět. Když mu to připomínáme, tak si jako na něco vzdáleného na tomto světě ještě vzpomene. Vono to v něm nějak je, v tom. Ale jenom v podvědomí. Tam je podvědomí jako tady. Ve vědomí to nemá. To tu nějak nepřekáží. Ale tenhleten člověk obyčejně se nestýká s lidmi, kteří ještě mají tohle vědomí, tenhleten svět, který si žijou podle zákonitosti tého- tohoto světa. A pomalinku do nich prolíná zákonitost tamního astrálního světa. Takže dejme tomu, po takových, nevím kolika letech, nějaké desítce let, ten člověk se těmhletěm lidem nově přišlým tam ztrácí. Začne žít na opravdu astrální úrovni, kde se vyskytuje jiné záření. tomu říkám jiná strava než slunce, tam slunce nesvítí. A z toho je tam živý tak dlouho, se všechno rozloží v prvky. Jakmile to ztratí to ústředí, udržovací hmotu nebo látku, ono je to těžko říct, energii, tak tam to končí definitivně. A o tomhletom mně říkala manželka: no tam to není tak šťastný život jako tady. Neboť tam víme, že jsme tam začli s tím životem, že to tady taky bude končit. A si tam ani chvíli nežijeme, jako jsme si žili tady na tom světě, kde jsme nemysleli na smrt. Že jsme si žili, jako bychom věčně měli být živi. Tam žijeme s vědomím, že jsme tam přišli. Víme sice jak, ale že nevíme, jak vodtamtud odejdeme. A kdy vodtamtud odejdeme, protože vidíme, že ustavičně vodtamtud lidi odcházejí. Nevíme proč a nevíme jak. Čili je to taková nejistota, která zde neměla existovat. To je to velké pokušení, která na člověka tady čeká, že si je jist, že je věčnou bytostí. Tady každý z vás, pokud vám nic není, tak si žijete jako věčná bytost. Tam ne. Tam si nežijete jako věčná bytost. Vy věčnou bytostí nejste tam na tom světě. Tady jste ještě věčnou bytostí svou vnitřní podstatou. Ta se vodstěhovala pryč. A z této vnitřní podstaty nesmrtelné se teprve potom znovu tady vtělujete. Proto si například nedovedu vzpomenout na žádné astrální životy svoje a dovedl jsem si vzpomnět pomocí těch balíků na nějaké životy. Třebas to nebyly moje, to je jedno, na tomto světě, a ne na nějakém onom světě. A... a to platí o všech lidech. I o těch největších. Třebas u těch bu- o tom Buddhovi. Ten vykládal, jak se říká, o mnoha svých životech, ale vzpomněl si jenom na životy na této planetě, nikoliv někde jinde. Protože člověk je komplexním vesmírem v malém, tak zatímco se nedo- nemůže stýkat astrální dvojník, který se dostal zde- z tohoto života do tamtoho, s těmi, kteří tam zase vodešli někam jinam, s těmi se stýkat on nemůže. Neplatí to o mně, se mohu s nimi setkat, ano? Protože jsem komplexní. mám spojku s celým vesmírem. Na jedné straně s Bohem a na druhé straně i s tím nejnižším, s tou nejnižší oblastí života. Takže kdybych se třebas dostal, kdybych byl na takovém stupni vývoje, že bych měl tyhlety možnosti, že bych měl oživené- oživený ten automatismus dvě, který spojuje s veškerenstvem, když je dokonale oživen. Tak bych mohl se stýkat nejenom s tím, co právě zemřel, ale i s těmi, kteří nejsou viditelní a hmatatelní pro ty, kteří umřeli a žijou si v astrálu. A mohl bych tedy zjistit zákonitosti toho ostatního světa. Zjistil bych jenom, že to je vlastně dožívání na úrovni bez vzpomínek, ano? To znamená, vytváří si novou oblast zájmovou, ve které žije tak dlouho, dokud mu ten život vystačí. Jako asi tady. Takže dříve nebo později každý mrtvý si musí- se musí zařadit do tamního života. Pracovat se musí všude. Zapřáhnou ho do úkolů tamních a on je musí dělat. A co se týče toho styku nah- nás s nimi, to je nežádoucí, aby se s nimi člověk mohl stýkat. Ale když se chce stýkat s nimi, tak musí zapřít, musí umět zapřít tento výron života, který ho připoutává k tomuto životu pozemskému. A musí ho nahradit dokonale jiným... jiným tykadlem. Jinou zdířkou, jinou vlnou, jinou frekvencí, jak tomu říkám, ano? Jestliže nahradí tuto frekvenci, pomocí níž vnímá tehhleten svět, jinou frekvencí, jestliže tu schopnost má, tak pak se stýká s tamtím světem. A může taky prozradit, jak to tam je. Není to nic zázračného, je to způsob obdobný tomuto životu, jenomže s jinými možnostmi. Na jedné straně většími, na druhé straně omezenějšími v tom smyslu, že do věčného života ten člověk tam nemíří, ano? Asi jako v ráji nemířil člověk do věčného života. To ještě nebylo před ním. Předtím- mezitím musela být propast tohoto hmotného života. Teprve odsud se mířit do věčného života. Tam sice se s Bohem mohl nějak stýkat, to je pravda. A jenom pán, ty pán, nikoli jako spojený člověk s tím Bohem. jako oddělená bytost od Boha. A to bylo velice nedokonalé. A proto k tomu pádu došlo. Teď máme andělský stav rajský za sebou. netvrdím, že třebas člověk, který žil dost ctnostným způsobem, netvrdím, že by musel projít astrálním světem. naopak si myslím, že člověk, který zde žil poctivým životem a dosáhl nějaké blaženosti extatické, že se může dostat hned v okamžiku smrti, jestliže toho dosáhl v okamžiku smrti, se dostat hned do stavu blaženosti, ve které si může pobýt třeba třicet tisíc let, ne? Ale zdržuje se zbytečně. Tam totiž tak jiný zákon, von si tam odešel i s tím balíkem. jsem toto nikdy neříkal, ale co dělal s tím balíkem, který normálně zůstal u věčnosti, né? A teďka zůstal tímto rajským způsobem u věčnosti a tím se člověk zdržuje. Takže on se zdržuje třeba tři tisíce let, teprve pak se musí znovu vtělit. Tam ten život rajský dohoří, jako všem dosud dohořel. říkám třicet tisíc let jenom tak namátkou. Toto prozradil Krišna Ardžunovi, když Ardžuna po bitvě vyhrané, jak se líčí v Bhagavadgítě, se ptal toho boha: prosím tě, Krišno, a jak je to s těmi mými nepřáteli teď, který jsme tam pobili v bitvě? A von říkal: no, tak pojď se mnou, ti to ukážu. I šel s ním Ardžuna a viděl, že všichni ti nepřátelé, které- kteří neprávem napadli toho Ardžunu a jeho království, byli všichni v ráji... všichni v ráji. Neprávem ho napadli a byli všichni v ráji. A jak se tam měli. A říká na to Ardžuna: a to je pěkný pořádek. Voni... voni nás tady neprávem napadli, že voni si nebyli vědomi toho, že neprávem, rozumíte? Voni si myslili, že zastupujou správnou věc. Voni si nás tady napadli a voni jsou za to v ráji. Von říkal: podívej se, to je jenom zdržování. Voni se tam ocitli i s tím balíkem, místo... místo, dejme tomu, nějakého soudu, protože zemřeli násilnou smrtí. Soud nenastal. Místo nějakého soudu, nějakého dojmu o životě, odešli tam tak, jak byli se vším i s tím balíkem. A tam si s tím balíkem pobývají třebas třicet tisíc let, u toho zůstanu, to on tam neříkal, ne? A tím se jenom zdržujou. Kdežto ty se zdržovat nebudeš, ty můžeš během tohoto života nebo během několika málo životů se ocitnout v náruči. Voni ne. Takže ty je musíš litovat za to, že jsou v tom ráji. A ne jim to závidět. Kdo to tedy odchází do věčného života? Když člověk se dostane vědomě do věčného života, tak tam neodchází něco bezbarvého, věčnost jako taková, to zase Ježíš Kristus krásně prozradil. Že když mluví o tom marnotratném synu, který se vrátil, a to jsme my, kteří se po tomto vtělování vracíme do Otcova domu. Tak s ním ten Otec jednal zcela jinak než tam s tím synem, který tam zůstal, rozumíte? Který měl před sebou teprve ten pád z ráje sem do toho světa, do toho marnotratnovství a navrácení do Otcova domu. To znamená, kdo se to tam dostává? Tam se dostává člověk, který byl u Boha původně. Od něho přes ráj se dostal do světa a nazpátek se vrací jako marnotratný syn obohacen zkušenostmi časoprostoru. To znamená dimenzemi všeho druhu. Tato zkušenost obohacená dimenzemi způsobuje, že ten člověk může do věčnosti nabývat dokonalejšího a stále dokonalejšího vědomí o Bohu. Kdyby nebyl nasycen nebo doplněn člověk, který odchází od Boha původně, tímto dimenzionálním životem, že je na světě, tak by se po smrti u Boha nudil. Jestliže ale nabaleno na sobě, tyto zkušenosti nabaleny o tomto životě v dimenzích, v rozměrech časoprostorových všeho druhu rozměrech, tak ty mu brání, aby splynul s Bohem. Ty mu umožňují, aby se Bohu stále dokonaleji odevzdával tím životem, který stojí mezi ním a Bohem. Tím životem v dimenzích. A toto neustálé odevzdávání svého života způsobuje ten blahoža- blahoslavený nebo, nevím, blažený nebo jak byste, poznaný život tam poznávajícího, život tam na věčnosti. A to je důležité si uvědomit, protože tím se liší křesťanství vod, nebo Ježíšovo učení od učení indického. To je něco navíc, co v těch učeních minulých nebylo obsaženo, protože každý vtělení, každý avatar přinese nějaké nové poznání, které dřívější lidstvo nemělo. Tento avatar přinesl právě toto poznání, jako jedno z nejdůležitějších: že syn, který se vrací k Otci, je na tom lépe než ten, který tam u něho byl a nikdy se nestal marnotratným, ano? Čili takovým způsobem člověk zažívá věčnost. A to je ten, kdo tu věčnost zažívá. Je to ten člověk. Je to to "já" a toto Indům uniklo, že "já" tam zůstává, že není tak úplně vymazáno, rozumíte mně? Kdy- kdyby nebylo aspoň tím svědkem. Kdyby to bylo splynutí s Bohem, tak by to mělo za následek, že by opravdu končilo to někde v Bohu všechno, ale protože to nezačlo, tam je nelogičnost, jo, v indickém myšlení, tak to nemohlo končit. Prosím? Nás ne- nejvíc překvapilo třebas nakonec pře- překvapuje na če- při četbě těch indických mudrců, zvláště těch novějších, to je toho Bhagavána anebo toho třeba Allana Wattse, že voni nerozlišují mezi takzvaným malým "já" a velkým "Já". A jim to tajně nemám za zlé, protože oni tím sice matou lidi, ale konečná pravda je taková, že toto malé "já" odešlo z Otcova domu a zase se do něho vrací pozměněné nějak, né? Čili když si budete představovat, že to... to "já", které tady znáte, které se tam vrací, tak se nic stane. Ale upozorňuju vás, že na druhé straně je stejně pravda, že pro toho, který si přeje věčný život, ten život nikdy nebude dosažen. A teprve bude dosažen tím, který si to nepřeje. Ten bude vlastně spasen. Protože ten marnotratný syn, který se vracel do Otcova domu, ten si nepřál stát se znovu synem Božím, synem Otcovým. On si přál být nejubožším služebníkem na jeho dvoře. A to je ten správný stav umenšení našeho "já". To "já" je tak umenšeno na věčnosti, že si nedělá právo na to, aby byl synem Božím, nýbrž si dělá právo na to, aby mu sloužil navěky. Všichni svatí, praví svatí, když nám o sobě vykládají, co tam dělají, tak říkají: plný ruce práce, že? Voni se nějak podílejí na tvůrčí činnosti Boží. Jo! To se nás netýká, počkejte si, tam budete, ne? Ale je tomu tak. Že si nemysl- nesmíme myslet, že tam je věčná blaženost, že si takhle člověk mele rukama jenom, né? A dívá se na Pána Boha nebo svatý. To by byla hrozná otrava. To by dlouho nevydržel. Ale on je zapřažen a čím dál víc je zapřažován do jeho činnosti. A jestli mu to nestačí a jestli chce něco navíc udělat, je mu dána klidně možnost se znovu vtělit na tento svět. A začít znovu a zase posílit tím průchodem světem tu složku toho služebníka užitečnějšího, než byl ten minulý, ano? Asi tak. Mluvil jsem tam během přednášky o volné kapacitě. Řekl jsem, když ta volná kapacita v životě lidském nas bez nabalí, to nemůže být také, ten musí být pořád kompletní, že ano? Nabalí něco, co ani neočekával, že se na něho nabalí. A teď je tady jedno, jedna těžkost vždycky nastává. Že totiž to nového, co se na něj nabalí, není něco nižšího, než úroveň, na kterou se třebas jenom chvilkově vyšplhal tím, že se vyprázdnil. A může to být balík, který velice tíží člověka. Protože před něho předkládá úkoly, které jenom těžce zvládá. Ono se totiž touhletou chvíli, když se na něho nabalí něco nového, ocitá zase na počátku nového stupně a na počátku nového stupně se de velice těžko. Neboť se shledává s novými věcmi, které předtím neznal a nemůže je zvládat jako samozřejmou věc. Nýbrž může se s nimi vypořádat tím, že je- se do toho vloží, zcela do toho vloží. Zcela se tomu odevzdá čela- zcela to provádí celobytostně, bych tak řekl, asi tak. A teprve postupně se tomu učí tak, že to nakonec jde samovolně. Čili, co my vidíme v životě světců? Že najednou nastávají těžkosti, které předtím neměli, utrpení, které předtím neměli a žádná slast. To není jenom, jak jsem dříve říkal, zaviněno tím, že vzniká nerovnováha mezi vnitřním a zevním životem. Je způsobena taky tím, že dostali na svůj hřbet nový balík, který jim stanovil nový směr života, na který ještě nejsou zvyklí. A když ho mají nastupovat, tak se to podobá prošlapávání cesty. A prošlapávání cesty je dycky obtížné. Ono se to jeví jako utrpení přicházející zvnějška. To je omyl. To se tak jeví. To je klam. Protože vono to jako přichází zvnějška jenom proto, aby... aby to rozeznali jako bolest snáze, aby se mohli tomu lépe bránit. Ale jinak by se to nedalo totiž léčit. Ale není to něco zvnějška, nýbrž je to zaviněno tím balíkem, který je vnitřní záležitostí toho člověka, ano? To mohl. Židovský národ při příchodu Ježíše Krista splňoval podmínky jeho příchodu. To znamená, on si to zasloužil tím sedum tisíc- těch tisíc sedm set let trvajícím sebeodříkáním a stylizováním života, jak tomu říkám. A teď nepochopili, že ten Ježíš Kristus nepřišel proto, aby si ho přivlastnili, nýbrž aby pomocí něho mohli udělat další kroky ducho- na duchovní cestě. A protože voni si ho chtěli přivlastnit, nemohli udělat další kroky na cestě. Je vám to jasné? Že my si na žádném stupni nesmíme dovolit ten přepych, že bychom si ten stupeň přivlastnili. Tu úroveň považovali za svou. To je méně naše než ta minulá, že? Jestli tento život můžeme považovat, tento hmotný život za svůj, protože ho máme vod rodičů a tak dále, tak tenhleten nový život nemůžeme považovat za svůj. Protože jsme ho předtím neměli a přišel od Boha. Jasně je nám to ukázáno, ne? A oni si toho Ježíše neměli pro sebe přivlastnit, oni měli pomocí něho ho následovat. A měli ho následovat tam, kam on šel. Čili on šel k Bohu. On se k Bohu vracel. A oni měli k Bohu za ním jít. Tam bylo jeho království. A proto ho ztratili, promarnili, že jo? Protože ho chtěli mít pro tento život, zde na světě, a ne pro život věčný, rozumíš? Byli mezi Židy lidé, kteří nepoznali, že to, že je to Mesiáš a popírali jeho mesiášství. Ale byli mezi nimi lidi, kteří to nepopírali, uznávali a ty ho v pravém slova smyslu honili a chtěli ho dosadit za krále. On musel z prostředka nich utéct, ztratit se, aby ho králem neudělali. Je to pravda? A proč? Protože tady neměl být králem: moje království není z tohoto světa. On je vedl do jiného království, které není z tohoto světa. A to voni nepochopili. A voni ho chtěli mít tady... tady. Do toho království ho chtěl dosadit lid, nikoliv ti farizeové, ti vedoucí duchovní, to ne. Ti dávno nebyli na výši totiž, ty seděli na vavřínech. Ti si mysleli, že jsou něčím. A protože si mysleli, že jsou něčím, tak nemohli nikam, že ano? Ten lid věděl, že je ničím, a proto mohl si ho vzít. Jenže nepochopil, že si ho vzít nemá. Tam bylo nedorozumění za nedorozuměním. A zřejmě ten národ na víc nestačil na tehdejší dobu. Ježíš to dobře předvídal, to je pochopitelné, že říkal v tom podobenství dávno než zemřel, vo tom pozvaným, vo těch pozvaných na svatbu. Že ti, kdo byli tam původně pozvaní se tam nedostavili a "amen pravím vám, mnozí přijdou", ne? Kteří hned nasednou na vaše místa a tak dále, jo? Co tím chceš říct? Podívejte se. Předurčenost nespočívá v tom, že někdo v rozhodujícím okamžiku odmítne ten vzácný okamžik a staví se k němu zády a nepřijme požehnání z toho okamžiku. To není předurčenost, to je špatné užití vůle. My máme opravdu vyčleněnu vůli z vůle Boží a můžeme s dělat, co chceme. Ježíš Kristus mockrát ukázal, že záleží na člověku, jak si se svou vůlí bude zacházet. A kdyby zacházel podle předpisů, jak zacházet, tak by to dotahl úplně někam jinam, než když s zachází špatně. Takže toto nepovažuju za předurčenost. Ale myslím si jinou věc, že ti Židé tehdy vydali ze sebe všecko, co mohli. A protože zatím vždycky se jim podařilo, v uvozovkách, všechny dary vod Boha si přivlastnit. A nemělo to ten neblahý následek, že by byli tím padli. Tak si mysleli, že když si tak přivlastní Mesiáše, že se taky nic nestane. vám to řeknu ještě podrobněji. Jestliže se třebas dostali z země asyrské do země zaslíbené, která jim byla od Boha propůjčena, tím Bohem zaslíbena jako oblast, kde se měli zdržovat do seslání Mesiáše, čili to byl přechodný stav propůjčenosti. Tak jestliže oni tuto zem začli považovat za svou, a dodneška ji za takovou považují, tak se provinili proti tomu původnímu poslání země jako propůjčené na tom průchodu do království Božího. To je jenom průchozí oblast, která je sice nepostradatelná, jako lidské tělo je nepostradatelné, na cestě. To je něco hmotného zrovna jako to lidské tělo, ale není to něčí. Není... není to vůbec nikoho z toho, kdo toho používá. Ten by to měl používat jenom správcovským způsobem, že by s tím hospodařil jako se hřivnou. A voni nechtěli s tím Ježíšem Kristem hospodařit jako se hřivnou. Voni s ním chtěli hospodařit jako se svým, ne? To měl být jejich Mesiáš, pro jenom, ne? A z toho je musel Ježíš Kristus vyvést. Protože to nebylo, to by se příčilo jeho způsobu myšlení, jeho způsobu kázání, jeho způsobu návodu na duchovní život. Ten návod vypadá vždycky tak, že musím od sebe odstupovat. A ne si přivlastňovat vlastnosti Pána Boha nebo Syna Božího. To je vrchol neštěstí. Ten je tady přeci proto, aby někam odvedl, a ne, abych ho měl pro sebe. Přirozenost Boží, jak říkal Eckhart, je nic. To znamená, někdo, kdo se nedá definovat jako bytost, jako něco ohraničeného. A jako takové je to také ničím v tom smyslu, že se nám to jeví, jako by tu nebyl, ne? Protože my jsme něčím ohraničeni. My chápeme jenom to, co je ohraničeno, co hranice. Jak to nemá žádné hranice, tak je to pro nás vzduch, nic. Vzduch taky, ale nikdo ho ne- nevnímá, že? Ten Ježíš takhle udělá rukou, to vnímám. My vo něm nic nevíme. A ten Bůh je tady zrovna takovým způsobem jako... jako ten vzduch. Zrovna jako by tu vůbec nebyl, ne? Ale kdyby tu nebyl, tak jsme okamžitě vyřízeni. Tak neexistujeme, nemůžeme milovat. Nemůžeme poznávat. Nic z toho. Čili, jaký je recept se setkat s Bohem? Být také tím ničím. A pak jsme na stejné úrovni a rovné s rovným se setkává. To je jednoduché, že ano? A jestliže vono to nejde, jestliže nám to tedy nejde, tak se musíme smířit s tím, že to de postupně. Vono nám to nejde proto, že sebe neznáme. To je hlavní důvod. Často máme dobrou vůli. Ale že sebe neznáme a nedovedeme správně manipulovat s tou vůlí. Nemůže- nemůžeme přejít, neumíme přejít z vůle do stavu vůle. To jsou ty dvě hlavní podmínky, proč se nesetkáme s Bohem, ano? zůstanu u první, že se neznáme. Totiž, když si o sobě myslíme, že jsme ničím, tak zdaleka ničím nejsme. Protože sebe neznáme v tom ostatním, v čem ještě něčím jsme. Takže se sice vzdám dobrovolně všeho, o čem vím, že i- že tím jsem. A ke své hrůze poznávám, že Bůh se mi nezačne jevit, vůbec o něm nemám zase dále ani zdání, jako jsem předtím neměl, že se s ním vědomě nestýkám. Teprve když na dolehnou události, že se ode chce, abych v praxi si prověřil, jak jsem se vzdal, tak teprve pak poznám, že jsem se nevzdal. Že jsem si to jenom nalhával. Že jsem se do toho jenom vmýšlel, že jsem měl to upřímné přání se vzdát. Ale když se ode to vzdání chtělo, tak jsem ukázal, že jsem sebe, že jsem se sebe nevzdal. Viztež, to není váš případ jenom, to je případ obecně platný. Viztež svatého Petra, který si myslel, že Krista miluje, že by pro něho šel, nevím kam, i na smrt. A když mu poprvně šlo vo život tomu Petrovi, tak ho zapřel. To znamená, něco jiného si to prohlašovat, něco jiného to chtít a něco jiného to praktikovat, že? To je rozdíl. A takže otázka měla znít: jak se přesvědčit o tom, že si sám něco nalhávám, že si nepřeju se spojit s Bohem. Protože si... protože si nejsem vědom toho, za jakých podmínek se to děje a co všechno budu muset ze sebe zbourat. Od sebe odstranit, abych se s ním moh setkat, aby sem byl nič- abych se stal ničím. jsem si myslel například v těch sedmnácti letech, že jsem ničím. Protože to, co jedině na tom světě zajímalo, to bylo obsahem mého života, tím jsem byl. Se toho vzdal, takže jsem byl ničím. A jevilo se mi to taky potom jako následek, že totiž jsem nezajímal se o ten svět, tak se potom mně připadalo, že jsem ničím. Kdybych byl umřel tedy, tak mně to osobně nic nedělalo, ne? Ale nebyla to pravda. jsem se přeci jenom vzdal své kariéry životní, ničeho víc. Že jsem do byl celý zamilovaný, to je jiná věc. A taky tak když se vzdali učedníci Páně svých rodin, svého zaměstnání, všeho svého, tak se ještě ani zdaleka nevzdali sebe, přátelé. To rozli- to rozlišujte. Vzdát se svého, jako byla moje kariéra a vzdát se sebe, mezi tím je propastný rozdíl. se budete muset vzdát sebe, tak si zjistíte, že nejste oddělenou bytostí ani časově ani prostorově, od toho všeho, co se před vámi dělo a co se bude dít po vás dokonce. Takže vy ponesete v tu chvíli toho odosobnění, kdy se máte vzdát sama sebe, tíhu celého vesmíru od jeho stvoření po dnešek. A od dneška do jeho konce. A tuto tíhu budete muset překonat, na svých bedrech přenést. Když to nedokážete, jako že to nedokážete, to taky nedokážu, vy taky ne, tak ucuknete. jsem čtrnáctkrát ucukl z tohoto stavu, než z milosti Boží jsem přes to přešel. A když jsem přes to přešel ve vnitřní modlitbě, tak se mi zase v koncentráku dokázalo, že tento podařený přechod ve vnitřní modlitbě není přechodem v zevním světě ještě. Tam když jsem se ocitl v koncentráku, kde jsem byl znovu pronásledován a znovu ohrožován na životě, jsem znovu začal lpět na tomto světě a znovu jsem si přál v něm být. A prosil jsem Boha, aby zachoval na životě, že budu sekat ještě větší dobrotu než předtím. Proč se tohleto stalo, prosím vás? Stalo, protože jsem to vnitřně uskutečnil, ale nepřevedl jsem to do zevního života. Mezi vnitřní modlitbou, která u předcházela vždycky zevnímu činění nebo konání nebo uskutečňování, je veliká zase ještě propast. Vnitřně něco uskutečnit není ještě uskutečnit to úplně. Uskutečnit to úplně znamená všestranně i v zevním životě. A to je velice obtížné. Tělesnost moje a naše mně v tom brání, nám v tom brání. A tak na museli dojít tím způsobem, že měli jako zabít, né? A tím jsem to nakonec vzdal, ale jenom po tomhletom násilí. Čili, co tím říkám? Že totiž je těžko si představit, co je to prázdnota. Když si sebelépe vnukám myšlenku, že jsem prázden, že jsem se osvobodil od sebe, tak to zdaleka není ještě pravda. se neznám. ještě nevím, co všechno mně zbylo, ale kdyby se na uhodilo, jak bych se tvářil. Možná jako svatý Petr, takže bych vod toho utekl. Je to pravděpodobné. Že zaručeně pokud jsem v oblasti výš- osobního vedení, tak bych utekl. Samotné osobní vedení nestačí dost dopravit tak daleko, abych neutekl ze stavu, který osobní povahu. musím se ocitnout ve vedení za touto, za tímto osobním vedením. Teprve pak je bezpečně známo, že se z toho neuteče, ano? Ale jak se tam dostat, vždyť v tom je dilema, dyť se tam nemohu dostat dřív než... než zase nějaká milost někde zakročí a tak to je všechno dokolečka. Prosím vás, neřešte tyhlety věci, že to není na vás. To je jako kdyby se starali o to, proč vám klepe srdce a jak to, že vám klepe srdce. To je automatismus přeci číslo jedna a tamto je automatismus dvě. Neklaďte mně takovýhle otázky. Je to zbytečné, protože před toto řešení nikdy nebudete postaveni. Vy bu- vy se budete jenom zachovat podle toho, jak vám říkám: odevzdám se, odevzdat, jak to dokážu. Když to nedokážu, dát si líbit, že se na uhodí, když to myslím upřímně. Podle míry upřímnosti se na uhodí a vypáčí to z mejch- mých pozic, do kterých nepatřím. Pokud to z těch pozic nepáčí, tak tam ještě nepatřím, někam jinam. Tak to je jenom utá- to je jenom otázka nebo odpověď na to, kde jsem. Jestliže se neznám, tak nevím, kde jsem. Ale když nikdo nepáčí, tak ještě nejsem připraven na to, abych se dostal někam jinam. Takže nic zlého se se mnou neděje. Neklaďte mi otázky, jak na to. Protože to je otázka z automatismu od věk který nedovodíme svým způsobem myšlení. To není v možnostech logického myšlení toto vůbec pochopit. to taky nechápu. jenom vím, že se to děje. Jako Panna Maria nechápala, jak se mohl v narodit Ježíš Kristus, když muže nepoznávala. Je to pravda? A potřebovala to pochopit, a von se přesto narodil. Zrovna jako nepotřeboval chápat Ježíš Kristus, co se s ním stane v Jordáně. On tam prostě šel. Důležité bylo, že opustil rodinu, že opustil prostředí, ve kterém žil, v tom momentu, kdy věděl, že mu nemůže nic dalšího poskytnout. Nepřešlapoval na místě, nežil si tam teďka klidně. On by si tam byl moh v tom lidském těle žít vod toho třicátého roku do smrti velice klidně. Ale protože měl před sebou úkol, kterej měl splnit, tak to nedělal. A my ten úkol před sebou každý máme. My jsme pozváni ke spolupráci s Bohem, že? A v tomto úkolu daleko menším svým rozsahem než měl Ježíš Kristus, musíme se sebe na každém stupni nově a ve větší míře vzdávat. Když tady pravím že, musíme se naučit nebo musí se dospět tak daleko, že se z konkrétní lásky někam směřující člověk musí dostat do stavu lásky, která nesměřuje, nýbrž zůstává láskou jako takovou a proto je podstaty Boží, ona. Nebo když říkám, že když mám konkrétní vůli něco provést, a to z nějakých důvodů provést nemohu, nejde to provést. Nezoufám, nezneklidním, nýbrž přejdu do stavu, ve kterém si konkrétně nepřeju tu věc, ale řek bych, trvám na věci jako na takové. To je obtížný vysvětlit. Tak pak je to stav, který se rovná stavu Božímu. Protože stav tvůrčí činnosti Boží spočívá v tom, že netvoří konkrétně strom nebo země nebo neodděluje, jak se tam praví v Genezi, vodu vod země a podobně. To jsou symboly. Nýbrž tvůrčí stav spočívá v tom, že pomocí tohoto stavu všechno konkrétně někam tíhne. To je jiná věc než on, ano? A jestliže jde o poznání, tak jestliže po- toužím po konkrétním poznání něčeho a tak taky toužím po poznání Boha. To je jako konkrétní věcí. Tak nemohu se zmoci na stav poznání. Protože to moje poznání teče nějakými koryty. bych to řekl asi takhle. Moje vědomí je pořád neprodyšně přikryto pláštíkem smyslového vnímání, pláštíkem rozumového uvažování a pláštíkem citového zaujetí. A tyto tři pláště, někdy víc jeden, někdy ví- víc druhý nebo třetí, mně tak dokonale překrývají čisté vědomí, že se za celý život třebas vůbec čisté- čistýmu- s čistým vědomím nesetkám. A protože jenom čisté vědomí se rovná Bohu. To je podstata Boží. To je to čit, sat, čit, ananda. Čit, ano? To je ta čistá podstata Boží. A se mohu s tím "čit" setkat jenom tehdy, když ho oprostím od těch zbytků, od těch nánosů, od těch dovětků, které jsou způsobeny životem v tomto světě tělesností. Tak, co potom bych vám radil. Abyste v životě vyhledávali příležitost, kdy můžete pro věc, pro kterou jste zaujati, udělat všecko tak, abyste mohli, kdykoliv je toho zapotřebí, od toho bez lítosti a bez ohlédnutí odejít. Abyste splnili požadavek Ježíše Krista: neví pravice, co dělá levice. Abyste nikdy se nedostali do situace, že byste litovali, že jste vynaložili na to takové a takové úsilí. A k ničemu to nevedlo. To je stav, ve kterém se vzdalujete od Boha. Jakmile sebe začnete litovat: ubožák, nic nedokážu, mně to nejde, tak dokazujete, že jste nepochopili základní princip cesty, ve kterém se požaduje, abyste byli ničím. Ten, který se lituje, ten není ničím. Ten, který se nelituje, ten je ničím. Přestože udělal všecko pro to, aby se to povedlo, teď to odevzdává Bohu. Jestliže nemůže s klidným svědomím říci, že udělal všechno pro to, aby se to povedlo a pak i to odstoupení od toho nevede k tomu vědomému spojení. Ale když dovrší všechny své lidské možnosti, malé nebo velké, na tom nezáleží. Někdo malé dispozice, dovrší malé, jenom jednu hřivnu. Někdo víc dispozic, dovrší velké. Všichni jsou stejně odměněni v rámci toho účtování. Někdo to za jednu hřivnu, jedno město a tak dále. Jestli takhle tomu je, tak pak samozřejmě ten člověk, který se takhle od sebe vyprázdní, řekne: Pane Bože, tady to všecko máš, jsem udělal, co jsem mohl, více nemohu, tak s tímto odevzdáním odevzdává sebe. A to je nutné. Ta jeho odevzdanost se stává zástupnou obětí velice snadno pochopitelnou. Že on tím, on sebe odevzdává Bohu, a nejenom to, co provedl. On toho provedl tolik, že víc provést nemohl. On se dostal na vrchol svých možností. Na tom vrcholu byl celý. A jestliže tomu tak je, tak se celý ocitne v náruči Boží. Jestliže tomu tak není, že se mýlí, jestliže mohl ještě udělat víc, tak musí znovu klidně začít a znovu se dostat k tomu vrcholu. A tak dlouho se k tomu vrcholu blížit znovu a znovu, jednou na tom vrcholu bude ničím. Jako by nic neudělal, jako byl předtím nic neudělal. To je důležité toto, aby si nevzpomínal, aby nehandrkoval se s Bohem, aby nekšeftařil, aby neříkal: jsem pro tebe Pane Bože udělal tolik a tolik, tak taky pro udělej to a tak dále. A teď to Pánu Bohu všechno sečte u krku, ne? To takhle nemůžete dělat. To je právě veliká nevý- nevýhoda věřícího. Že on si je vědom, kolik ctností provedl na tomto světě a podle toho uspěl u Pána Boha. Kdežto učetnictví být jenom na straně Boží, a ne na straně člověka. Ten si je nemá účtovat. Ten to předložit, odevzdat, nic si z toho nenechat. Ani to uspokojení, ne? To je správné účtování. To dopadne vždycky tak, že místo jedné hřivny dostane jedno město, vždycky. A jakmile řekne: Pane, podívej se, co mi za to dáš? Tak nic nedostane. A myslím, že v tomto očekávání jsou všichni lidé, kteří na to jdou vírou. Protože toto je veliký nedostatek víry, že za... za akt víry provedené ctnostmi se očekává nějaké odměnění někde v království Božím. Kdežto ten, co nevěřil, ten těžko bude moci něco očekávat, né? Nebo taková prostitutka, která se tam položí na cestu pod nohy Ježíše nebo takový lotr na kříži, on byl celý život lotrem, nemohli nic očekávat. Ale přesto se odevzdali. Ta prostitutka si tam lehla prostě, nechala tam celý svůj život, hotovo. A proto Ježíš Kristus ji nesoudil. Ani tu ženu cizoložnou. Kdo po tobě hodil kamenem? Ani nehodil, že ano? Můžeme si být jisti tímto, že Bůh po člověku nehodí kamenem, že se neobrátí k němu zády, když ten člověk se mu odevzdá. Ale ne tak, aby měl na mysli součet svých ctností, anebo zásluh. On se mu odevzdá bez ohledu na ty- na to jaký je. je dobrý nebo špatný, dyť všechno je relativní. je možný nebo nemožný, dycky se odevzdá. A toto je otázka vteřiny, jak se to člověku podaří takhle se odevzdat, tak je tady vědomí o nesmrtelnosti lidské. Nějaká předurčenost nebo zákonitost týkající se doby, kdy člověk umřít, jakou dobu vyměřenu na tomto světě. No, nejvíc prohlášení se týkají právě doby života, jak v Indii, tak i jinde na světě. Každý astrolog a každý indický zasvěcenec vykládá, kolik času kdo na to dosažení určitého stupně. A tohleto, bych řekl, je přímo mánií, a bych to chtěl uvést na pravou míru. Kdyby- kdybych byl neudělal to, co jsem udělal během toho života, tak od svého čtyřicátého osmého roku jsem pryč. To je předurčenost, že tady mám být čtyřicet osm let a že mám mít dvě děti. Takhle vypadají předurčenosti. To je pravopočestná předurčenost. Nic není předurčeno s takovou definoti- definitivností, aby se to muselo stát. Je to za daných okolností dispozice, která se zaručeně splní, nezmění-li se dané okolnosti. To znamená, nepřispěju-ji, lépe řečeno, k tomu, abych ty okolnosti změnil. Jestliže se vysunu na jinou úroveň, tak se to nesplní. Protože však ale člověku obyčejně velice bolí se přesunout na jinou úroveň, zrovna jako to vidím na svých studentech, těm bolí studovat. Něco nového do sebe načerpat. Tak oni se povalují všichni lidé většinou na úrovni, na které jsou. Takže lze téměř bezpečně říct, podle nějakých dispozic, které na nich vidíme nebo podle nějaké astrologie to dovedeme spočíst, jak dlouho tady bude. Ale podle mého názoru to není předurčenost. Je to dispozice, která je dána vírou. To, že ten člověk bude jednat jako dosud. A jestliže ta víra je porušena tím, že buď jedná hůře, anebo jedná lépe a jinak, tak nikdy to neplatí. To, co původně bylo předurčeno. Jinak bych se odvolal na proroky, kteří prorokovali různé věci, a nesplnily se, a nelhali přitom. Například znáte Jonáše Ninive, ne? Šest neděl nebo co tam jim sliboval, ono se to vůbec nestalo dodneška, to nestalo, ne? A takových proroctví vydali jiní proroci více, a nesplnili se. A to církev ani nevykládá nikomu, kolikrát se spletla, když se postavila za ta proroctví. Neboť to říkali lidé na slovo vzatí a s pověstí svatosti a mýlili se. Jako dneska tu předurčenost, kterou oni prozrazovali, že znají, nepovažuje za skutečnou předurčenost nebo za znalost předurčenosti. To dneska nepovažuje. A myslím, že zcela správně, protože to je velice problematické, určit si, kdy člověk zemře na tomto světě, jelikož by musel přitom říci: jestli to z nějakých důvodů víš odněkud, to nezajímá odkud, jestliže jsi přesvědčen, že to tak bude, že tady budeš tak tolik a tolik let, tak to platí jenom proto, že budeš v tom stavu na úrovni, na které dosud jsi. Jestliže z úrovně odejdeš, tak to vůbec přestává platit. Tak dejme tomu, napřed měli jít od Adama. Kdy se to člověk dovídá o předurčenosti? to vím podle své matky, která se o tom dověděla v okamžiku, kdy jsem začal být nemocen na tu ruku. A ona věděla, že budu mrzákem, lékaři to řekli. Tak udělala předsevzetí, že se bude věnovat mně, že se nevdá a v chvíli- od chvíle věděla. jsem se nikdy nedozvěděl jak. Ale to nepotřebuju vědět. Od teď věděla, jak dlouho tady na tom světě bude, že to bude osmdesát čtyři let. To věděla a to mi vždycky říkala: neboj se, jsem nemocná, nic se nestane. mám těch osmdesát čtyři let zpachtováno tady. A ono se to stalo. V osmdesátém čtvrtém roku zemřela teprve v osmdesáti pěti. Čili to je v pořádku. A to byla způsobeno jenom tím, že vona zůstala na úrovni, na kterou se dostala tímto odříkáním se, ne? A na úrovni zůstala do roku tisíc devět set třicet asi sedm. A teprve v tomhletom roku, když tvrdě bojovala proti, předtím, tvrdě bojovala proti mému zaměření života, jako bláhovému. A byla přesvědčena z jiných míst, že její počínání není správné. bych ji nepřesvědčil o tom. A teprve potom pojala jiné zaměření života, ze kterého vyplývalo, že nebude se snažit jenom o takový život, jak jsem tady říkal. Tím chci říci, že existují, řek bych, téměř psané dispozice, jakoby bylo všechno předepsáno. Ale to je jako recepis. Na- nedívejte se tam... tam jinak než jako předpis lékařský. Jak za daných okolností by to mělo dopadat. Ale vezměte si situaci takovouhle. Když se dostane, a to je, prosím, balík od Boha přišlý, do rodiny, kde tomu balíku nechtějí ty rodiče vyhovět, tak odvolají to dítě ze života. To jsem vám tady líč- líčil případ s Julinkou, ne? Znáte to. A to je příklad za všechny. To znamená, okolnosti zevní, zdánlivě zevní, mohou odvolat člověka z toho osudu, který mu je předepsán. Přeci není dost dobře myslitelné, že by se byla ta Julinka zde narodila u rodičů, kam nepatřila. Dejme tomu, že tam patřila pro ty rodiče, že jim měla dát za vyučenou. To je také možné. Ale že by při tom bylo zapomenuto na a byla hozena přes palubu, to není možné. Takže tím chci říci, že někdy se musí třebas něco dokonce přerušit, protože bylo určeno, že to pude dál, protože zevní okolnosti jsou tak silné, že odporují možnosti to provést. A za druhé, jestliže ten člověk, jak jsem říkal, se mění a z vlastní vůle se mění, z vlastní iniciativy se mění. Prosím, tady je důležitá ta iniciativa, tak právě to iniciativa ruší tyto předpisy. To je, jako kdybyste si vzali tedy ten předpis lékařský, který zní na takový a takový život a tak dále a řekli si: tady v tom bodě nebudu dělat tohleto, nýbrž udělám něco jiného. Tím to nemůže potom podle toho předpisu dále běžet, rozumíte? Takže kdyby se vám třebas například podařilo někoho v určitém momentě, o kterém víte, co předepsáno, přemluvit k jinému způsobu myšlení a jednání, tak byste ho zároveň odvolali z jeho osudu. A přemlouvali byste ho na osud nový a by se psal nový recept. To je něco, co se pochopit dobře ze samočinných počítačů. Z programování, které se může na každém kroku pozměnit novými prvky, které se do toho vsunou, a ten počítač to okamžitě přepočítá. Je to tak? Podle těch nových prvků. No a tady je to taky tak. Znáte taky nějaký aparát nutno tu mechanismus je to, A na tak který to všechno přepočítává, jakmile tam rovnou vsuneme nové rozhodnutí, které realizujeme ovšem. Když tam bylo rozhodnutí a nerealizovalo se, tak to nemá vůbec žádnej nejmenší vliv. Ale jsem se přesvědčil na životě svém, a především na životě své manželky, jak neudělá nové rozhodnutí, tak všechno šlo jinak, než jak to šlo do doby. A u taky. Všechno šlo jinak v koncentráku, tam to bylo zvlášť nápadné. V době, že jsem se bál a jsem se strachoval o život, což je lidské, normální. A od chvíle, kdy jsem se vlivem milosti Boží přestal strachovat a začal jsem jiný způsob života. A nežil jsem pro sebe, nýbrž pro lidi, kteří tam byli přítomni. No, moh jsem také pro nežít, pochopitelně. To bylo čistě, záleželo na iniciativě. Kdybych s s- si byl to jenom, kdybych se byl toho jenom všiml a říkal: tak dobře, dneska vím, že nejsem oddělenou bytostí a podobně. jsem z toho vyvodil důsledky. A tak se ten život v tom koncentráku tam utvářel tak, že jsem věděl, kdy vodtamtud pudu pryč a za jakých okolností. A co všechno mám splnit. jsem znal předpis. jsem znal předpis, že když ho splním, že se to stane tak a tak, rozumíte mně? Znalost předpisu je málokdy člověku dáno. Ale za takových vyjimečných okolnosti, jako jsem byl tam, je mu to dáno a podle toho se ty okolnosti a události řídí. No a vopravdu jsem vypadl přesně na hodinu, jsem- v tom okamžiku, kdy jsem splnil ten úkol tam daný. A myslím taky, že pro člověka je předepsán úkol. To je ten jediný předpis, který tady je. Mně například Indové by tedy řekli: maximálně podle dispozic, které máš, podle schopností, které máš, můžeš třeba v tomto životě překonat dvacet životů, ne? Že si vodkrouhnou dvacet životů za jeden. A víc nedokážeš. Jakmile to dokážeš těch dvacet životů vodkrouhnout, tak pojď vodtud pryč. Protože nemá cenu tady zdržovat. Jestli jsme milosrdní, tak odvoláme. Způsobíme, abys byl odvolán, ne? Odvelen, abys mohl začít znovu a zase třeba dalších dvacet třebas vtělení nebo tak nějak. Čili tento úkol je předepsán. Ten úkol je součástí celkového úkolu celého vesmíru, vrátit se k Otci. Jiný úkol než vrátit se k Otci vůbec není. Nic není předurčeno než tohleto. To je jediná předurčenost. A ty dílčí úkoly do toho zapadající jsou součástí toho velkého úkolu. Jenomže člověk může, jak se tomu dneska říká, vstřícně plánovat, znáte to? Totiž může pře- převzít na svá bedra vyšší úkoly, než je mu předepsáno. Když se třebas dovím, že čeká tolik životů, kolik je listí na stromě a zajásám nad milosrdenstvím Božím, tak jsem překročil plán, rozumíte? Okamžitě se spojuju s Bohem třebas. Vidíte, jak je to všechno křehké, to Ramakrišna dobře tomu rozuměl. To ten předpis není něco strohého, co by se nedalo překročit. To se na každém kroku i v okamžiku smrti ještě překročit. Ano. Jestliže někdo napsal v nějaké knize o čtyřech předurčenostech života, z nichž jedna je chvíle osvícení, tak za prvé za něho neručím. A za druhé to opisoval z Indie. A stará tradice indická takhle mluví, že jsou čtyři věci v lidském životě předurčeny, ano? A vy je znáte, tak je tady nebudu opakovat. To je pravda, že jsou předurčeny, protože to jsou opravdu nedílné součásti toho velkého předurčení, že musím k Bohu se vrátit, ne? Čili je to předurčeno. se stane to a to a to a to, tak se stane taky to a budu osvícen. A dostanu se k Bohu. Jenomže Indové se mýlí v jedné věci. Je to maličkost. Ale v mých očích čím dál to větší váhu, protože voni se mýlí v tom stanovení cíle. Jestli se mýlí v stanovení cíle, tak se také mýlí ve stanovení prostředků. Co je to mýlit se ve stanovení cíle v tomto smyslu? No voni si myslí, že osvícení, in-Indové tomu říkají samadhi a zen buddhisté tomu říkají satori, ne? A tak dále, křesťani extaze, jestliže si voni myslí, že to je cíl života lidského nebo spojení s Bohem definitivní, tak se mýlí. Nebo že to je dokonce spása, teprv se mýlí. To není ani spása, to je opravdu jenom osvícení. A to je určeno, spíše řečeno, dispozicemi toho člověka. Jestliže třebas někdo je založen citově, tak když se zahraje na tu strunu, která ho uvede do extaze citové, tak to osvícení se dostaví. Jestliže se nezahraje na tu strunu, tak se nedostaví. Takže i tato předurčenost podle mého názoru je problematická. Nebo předurčenost v okamžiku smrti, jak oni říkají Indové. Nebo předurčenost partnera životního, jak říkají Indové, že ano? To všechno jsou problematické předurčenosti. Protože to platilo, když voni to napsali za dob dávných. Ne, že by to byla úplná pravda, ale v podstatě to tak bylo, kdy se daleko jednodušeji žilo, než se žije dneska. A kdy jeden člověk byl na druhého vázán daleko úžeji než dnes. Dnes takové volné svazky mezi lidmi dokonale škrtají všechny tuhlety předpoklady. Protože pro koho je určen nějaký partner, když on těch partnerů měl třebas pětadvacet nebo ještě víc, ne? Kdo je mu určen? Tomu se vysmívá Ježíš Kristus v době své. Čí je ta žena, která měla sedum mužů postupně, ne? Tam někde na věčnosti. Tím chce říci, tyto věci se nedají určit a je to směšné je určovat, pro Ježíše to bylo směšné. To je zbytek starověkých předsudků, a nemíním tyto předsudky dále šířit. Neexistují prostě. Když například se ode chtělo, abych po určitém asketickém období se oženil, tak jsem váhal, protože se mně do toho nechtělo. Nechtěl jsem se spoutávat se ženou. No a když jsem konečně poslechl, protože jsem si říkal: všeho, každé neposlušnosti jenom určitou míru. A když jsem se konečně oženil, tak musím... musím říci, že jsem vlastně jenom liknavě splňoval podmínky, dispozice mého života, ve kterých bylo: ukázat svým životem úkol, jak se v nové době dostat ke spojení s Bohem. A v tom úkolu nemělo být zanedbáno, jak může světský člověk se tam dostat. A kdybych byl zůstal asketou, který se nevoženil a žil stranou lidského života běžného, tak ten můj hlas byl stejně málo průrazný a důkazný jako těch všech, kterých asketů, který šli přede mnou. Ten říkal: ten neměl starosti, ten si tam někde žil stranou, tomu se to mluví, ne? Tak aby tento argument byl odstraněn, tak jsem měl se oženit, že jo? A kdybych to byl nesplnil, tak jsem nesplnil vlastně ani průkaznost svého experimentu. Jsem si musel rozmýšlet. jsem rozmýšlel takhle rozumně. Bude ten můj experiment průkaznější, když se ožením, anebo méně průkazný. A musím říct, že obojí byla pravda. Že řada lidí říkala: ty, který jsi hlásal askezi, a že nepotřebuješ a najednou se tady ženíš, si zkrachoval na své cestě. A jiní říkali: no, jestli si nezkrachoval, tak to se teprve podíváme, ne? Jak to s tebou bude dopadat. Jestli ta žena roznese na kopytech. A jestli pro starosti o děti a tak dále, ne- nepustíš z hlavy tuhlety věci. No, jak to dopadlo, to je vedlejší. Důležité je, že si ty lidi mysleli, co chtěli, přeci jenom se mi zdá, že je průkaznější pro takové nezúčastněné lidi na tom experimentu, když to napíšu, že jsem to takle prožil. jsem všestranně ten život využil, že jsem ho rozvinul. Jsem pochopil, co je to rozvinutý život a že jsem pochopil, že bez rozvinutého života se nedá jít na další krok. Leda s velkým utrpením. Ano, dá, ale s velkým utrpením. jsem byl přeci jenom toho velkého utrpení zbaven. Tím, že jsem dokázal tohleto překonat. Ten svůj odpor vnitřní překonat proti ženění a proti ženám a podobně. A věřte mi, v tom jednoduchém předpisu bylo, že to bez ženy jde. A v tom předpisu novém bylo, že to s tou ženou je průkaznější pro ostatní. A ty dva předpisy jsem měl před sebou. Věděl jsem, jak dopadne prvý, jak dopadne druhý. A volil jsem ten druhý, protože mně šlo o tu průkaznost. O to, říkám, být příkladem, ale o to moci ukázat, že měl pravdu Ježíš Kristus, když nikoho nelákal do kláštera. A když všem svým učedníkům ukazoval život plný. První zázrak udělal na svatbě a tak dále. Nic jim nechybělo. Nikdo z nich nešel do ústraní. Všichni žili mezi lidmi a lidem pomáhali. Tak jsem si uvědomil: jestli chceš lidem pomáhat, tak musíš být jako jeden z nich. Nemůžeš být jiný. To bys jim nemohl pomáhat. To by ukázali: tak ten si žil jinak než my, a proto to na nás neplatí. Takhle nikdo nemá jako výmluvu, že to, co říkám třebas o Ježíši Kristu, že to na něj neplatí. Jsem říkal z pozice člověka, který ten život rozvinul, jak on to kázal. A snadno dokážu, že Ježíš Kristus žádal rozvinutí života. A ne ústup ze života předčasný, aby člověk nevěděl, co to život je na tomto světě a z něho odcházel. To je nesprávné. To nepochopil smysl toho života. Ten smysl je tady přeci, spočívá v tom, že zrovna toho použiju. Všeho, co tam v tom životě je. Ovšem ve smyslu dobrém, nikoliv špatném. Ve smyslu relativně dobrém, nikoliv relativně špatném, tak bych měl přesně mluvit. Ut o do od tohoto kde ono o to jsem proč s ho v ho Když se tedy velice zjednodušuji- zjednodušeně mluví o cestě k Bohu, tak se může říct, že je to manipulace s vědomím. A to způsobem, který teď vysvětlím. Ovšem je to zjednodušený školský pohled na věc, a není to celistvý pohled. Upozorňuji, že je to otázka vědomí jenom, kterou tady probírám, ostatní všechny otázky jsem probral jinde, tak je tady nechávám stranou. Tím se dostává to, co tady mluvím, do jiného světla a nerad bych, aby touto stranou nebo tímto způsobem bylo osvětlováno všechno, co jsem napsal. Tím nemíním všechno vysvětlit, nýbrž jenom jednu malinkou část, jeden malinký úsek, který se mi zdá být velice důležitý. Že totiž i Ježíš Kristus také mluvil k lidem, kteří v budoucnosti pudou jeho cestou, přestože nebudou věřit v Boha. S tím zřejmě počítal, protože mluvil o tom: pojďte ke mně všichni, kteří jste obtíženi. A ne, v tom výroku neřekl: pojďte ke mně všichni, kteří jste ve uvěřili. Nýbrž zval je na následování v každém případě. Bez ohledu na jejich stav víry nebo nevíry. Byl připraven pro všechny lidi. To se vod doby nikdy nestalo. Křesťané jdou za ním jenom, když v něho věří. A tak je to velice malá hrstka celkového lidstva, která může být tím chycena a vedena. A to považuji za zúžení prostoru, který- ke kterému nemělo dojít. Ale došlo. Takže křesťani velice žárlivě hledí na každého, který nevěří a chtěl bych snad tam také dosáhnout nějakého širšího poznání bez ohledu na Boha a bez ohledu na všechno možné, co oni uznávají. Ale se teďka všimnu toho poselství Ježíše Krista, které vlastně nebylo dosud nikdy sledováno. Nebylo nikdy napodobováno, nebylo nikdy dosud, nikdo se neodvážil dosud touto cestou jít. Neříkám, že je to cesta proto uzavřená, ale je mi jasno, že je to cesta neobjevená, křesťany neobjevená. Oni za- se nevšimli toho, že Ježíš Kristus vědomě od Boha přichází a vědomě k Bohu jde. Tím se liší od nás všech. A máme-li my ho následovat a nejsme- li si toho vědomi, že od Boha přicházíme, tak to následování nám nevychází neví.