Karel Makoň: 82-12 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Protože my se musíme vmýšlet... my se musíme vmýšlet do toho, že od Boha přicházíme, abych po bez od následovat. A že k Bohu se vracíme. K tomu, tou- tomu všemu potřebujeme víru. A protože nejsme a nikdy nebudeme v postavení Ježíše Krista, který o tom věděl, že od Boha přichází a k Bohu se vrací. Čili podmínky následování Krista jsou jiné, než jak na základě víry by se dalo předpokládat. Je vůbec možno, aby někdo, kdo nevěří v Boha, cestou Kristovou šel? myslím, že je. A že to bude to největší gró lidí, kteří v budoucnosti za Kristem půjdou, přestože nebudou věřit na Boha. A protože situace vypadá tak, že ti, co věří v Boha, během těch dvou tisíc let tak zdiskreditovali víru, že více ani nemohli. Protože pro víru se vraždilo. Pro víru se žalářovalo, mučilo. Pro víru se kroutily povahy, protože se nutilo je vměstnat do nějakého středověkého způsobu myšlení, a ono jim to třebas nevyhovovalo. A tak byli k tomu nuceni inkvizicí. To byly prostředky, které prostě nejsou zrovna vzorné a kompromitují velice víru. Tak se vůbec nedivím, že lidé dneska nevěří těm, kteří věří. Protože znají historii víry a historii věřících, těch zastánců pravé víry, jak my říkáme. A vědí, že mnozí z nich nestáli za nic. Podívejme se na takovou nějakou malou hrstku lidí, kteří bez víry v Krista se k němu dostali. V první řadě to byl svatý Pavel. Protože ten v Krista vopravdu nevěřil to... to můžeme na to vsadit krk, protože pronásledoval křesťany a byl proti němu tak zaujat, že důsledně zakročoval proti všemu, co jenom zdánlivě bylo nakaženo Kristem. Považoval to za zradu na židovském národě a tak dále. Ovšem je pravda, že on věřil v něco jiného. Že on věřil v toho svého mistra Gamaliela a celou tu tradici starožidovskou, pomocí níž se dostal do extaze, jak von říkal, dis- dost vysoké, ve které se ocitl v třetím nebi. A čili, zase to není obraz člověka, který by byl v něco nevěřil. On věřil a jenom jednu víru zastoupil poznáním jiným. Ale je tady aspoň krůček kupředu, že víru, kterou měl ve staré nějaké zřízení zasvěcovací, zaměnil za poznání. ne za víru. A tak jdeme kousek dál. Jestlipak někdo z nás nebo jestlipak tady nejsou také lidé a nebyli lidé, kteří nevěřili ani nějaké v starověké zúčtování, něco takového, a nýbrž vopravdu z nevíry přistoupili ke Kristu a následovali ho, ano? A takový jsou. A nebudu chodit daleko do historie. Právě jsem zá- zástupcem této řídké skupiny lidí, kteří nevěřili a ke Kristu se dostali. Z toho vyvozuji, to hned, abych to zkrátil. bych moh jmenovat lidi před sebou, ale nebudu to dělat. to chci zkrátit, abych se dostal ke konci toho argumentu. jsem se přesvědčil, že jestliže jsem předtím nevěřil a najednou jsem se dostal k poznání... k poznání, nikoliv k víře. K víře jsem se nikdy nedostal, ale k poznání o tom, že existuje Bůh, že existuje věčný život, nesmrtelná podstata lidského života a tak dále. Ke všemu, co, k čemu se člověk jinak nutí věřit. jsem se dostal k této- k tomuto poznání ze stavu, o kterém bych mohl klidně říct, že to byla nevíra. Ale jakmile jsem přešel přes tu hranici nevíry a do oblasti poznání něčeho jiného, než co mně předtím zprostředkovaly smysly, rozum a cit, tak jsem jasně poznával jednu věc. A to vám musím prozradit. Že co jsem předtím viděl před sebou, ten svět, který jsem vnímal jako jedině skutečný, to všechno dohromady se mi jevilo jako pouhá víra. jako všichni, kdo nevěří, jsem věřil v tento svět. A teprve když se člověk ocitne za hranicemi tohoto světa, si může prověřit, že to byla pouhá víra, která byla zprostředkována tím, že na vědomí, které je nesmrtelné a které je v člověku, bylo neprodyšně navěšeno něco, přes co se nedalo do toho vědomí vůbec projít. Co bychom nazvali smyslové vjemy, rozumové uvažování a citový obsah lidského nitra. A toto tvořilo, řek bych, takovou soustavnou, takový soustavný obal nebo takový kryt vědomí, že nebylo v tomto krytu vůbec žádného- žádné mezery. A první mezera, která se tam vocitla, která se nějakým způsobem uskutečnila. To vám ještě řeknu, to vy to víte jak, která se najednou u přihodila. Tak první mezera způsobila, že jsem skrz ty mraky, skrz tu kompaktní přikrývku vědomí prohlédl do vědomí samotného. A mělo to za následek, že ses z druhé strany díval potom na tu přikrývku mračen, kterou jsem definoval jako soustavu smyslů, smyslového vnímání, jako rozumové uvažování, jako třeba citový pokrok takový. A jestliže jsem skrz tohleto prohlédl, skrz tohleto jsem se dostal dál, tak jsem se odtamtud díval nad... nad tahleta mračna přikrývající skutečnost. A to mělo za následek, že jsem správně hodnotil: jsou to mračna. Co je to plášť a co je pod tím ta skutečnost. jsem samosebou tehdy byl pod vlivem Indů, když jsem toto zjistil, tak jsem hned začal studovat Indy, jak mi poradili moji přátelé, a tam bylo jasně řečeno: "to, co všechno přikrývá tvé vědomí, člověče, a to je vidění tohoto světa. To je všechno iluze, to je mája." To není pravda. S tímhletím nesouhlasím. Proč by byly mračna, který stojí mezi sluncem a námi, proč by byla neskutečná? Ta jsou tak skutečná, že to brní. Ta jsou skutečná, protože opravdu nám skutečně přikrývají záření slunce. Čili tuto myšlenku indickou, která konečně není ta nejhlubší, která tam vznikla, bych ze zásady nepřijímal a odvrhoval. Jenom co bych od vás chtěl, abyste si uvědomovali, že je možné to čisté vědomí mít přikryto i jinými věcmi, než které jsem tady jmenoval. A co to je, to jiné, co může přikrývat čisté vědomí? To jsou různé jiné zákonitosti, řek bych, oblasti zákonitostí, do kterých se člověk může dostat pomocí sice vědomí, ale zahaleného do těchto úrovní. Tak například astrální svět, jednou takovou přikrývkou vědomí. Elementární svět, rajský svět a tak dále. To je jich mnoho. mluvím jenom o těch, které všeobecně všichni známe jako podle názvu. A je možné, že totiž zbaví-li se člověk jedné přikrývky třebas smyslové, tím že zastaví třebas běh mysl- mysli a vnímání okolního světa. Zbaví se třebas přikrývky rozumového uvažování, tak není nutné, není tím řečeno, že by se musel ocitnout v čistém vědomí. Může narazit na další přikrývku, třebas astrální, a může se klidně toulat v astrální oblasti, a nedotknout se vůbec čistého vědomí. A to se stalo tamhle Petrovu příteli, ano? Že totiž nebyl připraven k tomu, aby se ocitl v čistém vědomí. A než se tam tedy dostal, odstranil sice rozumové uvažování, takže měl dojem duševního klidu. Ale neodstranil přikrývku třebas astrálního světa. Toto dobře známe z duchovního postupu, že lidé, kteří nemají příliš velkou zaujatost vůči tomu vrcholnému poznání, kteří nejsou jim zaujati, strženi, vábeni, zůstanou trčet někde na poloviční cestě. A to ne třebas tak nízko jako on, v astrálu. Ale zůstanou trčet třebas někde velice vznešeně vysoko, třebas v ráji. A to je ještě horší neplecha, než když někdo trčí přímo v tom astrálu. Tam sice je považován za blázna a tam nahoře by za blázna by považován nebyl, ale nikdo mu ne- nevysvětlí, že to, co zažívá, je nesprávné. On zažívá blaženost. A o tom je přesvědčen, že je to předzvěst blaženosti rajské, konečné, nějaké výsledné činnosti, která být na konci světa a nevím kde. Protože je vlastně součástí spásy, a mýlí se. Protože i tenhleten člověk, který se ocitl ve stavu blaženosti, se zvrhl vlastně. To je člověk, který zaměnil cíl za ráj, ze kterého dávno předtím, než se dostal do světa, spadl. A teď se omylem na cestě zpět zastavil zase v tom ráji. Když se dobře podíváte a promyslíte si podobenství o marnotratném synu, tak si tam jistě všimnete toho, že ten syn, který se vrátil z toho světa, všechno prodělal, všechno prohýřil, tak se nevrátil do pozice syna, který u toho Otce zůstával. Nýbrž měl vyšší a větší práva než tamten bývalý syn. Nikdy se nepostavil na jeho místo. Ten syn, který zůstal v tom ráji, bych tak řekl, to Otci zazlíval. On takový hýřil se vrátí domů a ono se s ním dělají takové cavyky. Jak, co je to za pořádek. To je proto, že ta zkušenost, kterou prošel v tomto světě, ho opravňuje nikoliv k tomu, aby se zastavil někde v ráji, odkud se padá v každém případě, kde není možnost se trvale zdržovat, aby se dostal přes ten ráj dál. Zase jenom k tomu Otci. Aby byl daleko váženějším, jak je tam řečeno symbolicky, než je ten syn, který nebyl marnotratný a zůstal v tom ráji. vám tím chci jenom říct, že na člověka na cestě k Bohu čeká celá řada úskalí. A většina z nich se překonat jenom tím, že člověk se snaží o správné rozlišování. Že si řekne: tohleto, třebas ten klid, který zažívám, to ještě nejsi ty, Bože. Protože mně to neposkytuje jistotu, že tam patřím, odtamtud jsem odešel a tam jsem se vrátil. Stav, který mně nenapovídá tohleto všecko, to ještě budu opakovat, není správným stavem. Je to jenom bloudění nebo zastavení tady na cestě. Ještě jednou. Jakmile se člověk octne zase v náruči Boží, po tom svým marnotratným životě, tak je si vědom těchto tří věcí. Odtud jsem kdysi odešel. To je jedna věc. Takže, když mi někdo řekne: a kdy jsi nabyl toto vědomí Otcovského domu? To vám vždycky odpoví jednoznačně: to jsem jenom přechodně ztratil, ale nenabyl jsem ho. To jsem ve věčnosti měl. To je první příznak správného stanutí v Otcově domu. Druhý příznak, že se tam vrátil, že opravdu pocit, neklamný pocit, že teď je konečně doma, že byl dlouho vyvrhelem. Von, snad se mu podaří jedna věc, která je také neklamným znamením toho, že se správně strefil do toho domu. Že všechno to, co bylo mezitím, jak byl v tom světě, nepovažuje sice za zbytečné, považuje za něco velice užitečného, ale zvláštním způsobem užitečného. Že mu to ukazuje, že to všechno, co tam zažil, není jeho zásluhou. Že je to jenom způsob marnotratného syna. Čili von sebe si za to neváží. To je velice důležitá známka člověka, který se ocitl v náruči Boží, že se považuje za nic. A jestliže se nepovažuje za nic, tak se neocitl ještě v náruči Boží. Pro všechno to, co zažil, to bylo tisíce vtělení, to všechno v jeho očích je planá tráva. Je to nic, je to prostě něco, co jenom bylo zapotřebí prožít, aby si mohl více vážit toho Otcova domu. Aby věděl o sobě, jaký to byl marnotratník a co všechno vyváděl a co všechno neměl vyvádět a tak dále. Tak to je druhá známka, ano? A třetí známka neméně důležitá, že z toho Otcova domu může libovolně přicházet ke všem věcem na tomto světě. Nemusí nic z toho světa vynechávat, nemusí se ničeho zříkat, nemusí vůbec dbát na nějaké mravní příkazy. Ti jsou mu samozřejmé, rozumíte? Dříve se musel k něčemu nutit. Buď ctnostný nebo nedělej nic špatného. Teď kdyby chtěl být nectnostný, kdyby chtěl dělat něco špatného, tak nemůže, protože je v Otcově domě. Jak správně říká svatý Jan: kdo se znovuzrodil, nemůže hřešit. A svatý Jan v těch epištolách nelže, protože to byl člověk velice zkušený, v tom Otcově domě byl. Když takhle mluví, tak je to zaručeně pravda. Čili tento člověk může libovolně odtamtud do tohoto světa přicházet. Není jím poskvrněn, není jím lákán, není jím ohrožován a není nikdy srážen z toho světa, ve kterém je. Odtamtud se nemůže padnout, když tam člověk vešel. On nevešel do ráje. Jestli vešel do ráje, to jest extaze, tak odtamtud zase může znovu padnout. Ale s nebe se nepadá. V nebi člověk prostě je. Dříve než Abraham byl, jsem. Do tohoto stavu "jsem" se dostávám, ano? Čili bezpečnou záštitu domu, ze kterého se libovolně daleko odejít, aniž by z něho odešel. To musím vysvětlit. To je jako šňůra, která se natahuje směrem od toho domu, ale pořád je člověk za tu šňůru přivázán. Není to šňůra, která by znamenala nesvobodu, nýbrž je to vědomí toho domu Otcova, které se neztrácí. To je ta šňůra. A protože se neztrácí, tak on vědomě z vůle Boží jedná. Tak jestliže Ježíš Kristus o sobě řekl, že je ustavičně spojen s Otcem, tak byl představitelem člověka, který se z domu Otcova nedostával. Po celé ty tři roky byl v tom domě Otcově. A vyšel jakkoliv daleko z toho domu, tak nikdy tu nit s tím Otcem neztratil. Samozřejmě stalo se tam něco po těch třech letech, a to mohu zase potom vysvětlit, že tu nit ztratil. jsem tady říkal, že ta se nikdy neztratí. Říkal jsem vám to. A najednou říkám, podle slov Ježíšových, musím- nesmím nic vynechávat z jeho poselství, když tam na kříži křičí: Bože, proč si opustil? S otazníkem, neví proč? Tak zřejmě to vypadá, jako kdyby tato šňůra byla přestřižena. A že přeci jenom je možno z toho Otcova domu odejít beznadějně, bez nadějí na návrat, bez vědomí toho, proč se to stalo. Upozorňuju vás ale na jednu věc, že Ježíš, to se vysvětlit Ježíšovým úkolem totiž tohleto. Ježíš měl úkol, který my nemáme. On měl úkol vtěleného Boha. A ten vtělený Bůh musel ukázat... vtělený, ten vtělený Bůh musel ukázat, že když někdo od Boha jde, a je to člověk a stane se člověkem, jako on se člověkem stal, že se ním musí stát to, co se stalo s Ježíšem Kristem. Proto se stal také kvůli nám člověkem. Že když se narodí na tento svět, přestože přichází od Boha jako Kristus, tak si vůbec není vědom toho, že u Boha byl. A že potom musí tvrdě nastupovat cestu a důsledně ji plnit, aby se dostal nazpátek zase do toho domu Otcova. Nic mu nepomůže, žádnému člověku nepomůže, že od Boha přišel. Jednak si toho není vědom, a to je veliký hendikep, protože nemá ani poznání ani víru. Obojí mu chybí. A jednak musí překonávat svojí tělesnost, která je tady určena k tomu, aby se rozvinula. A teprve rozvinutá tělesnost, vždy tělesný život rozvinutý, může mu také poskytnout možnost, jak se vědomě spojit s Bohem. Dříve tato možnost není, člověka, neexistuje. A toto von všechno musel ukázat. On sám nepotřeboval se vtělit do člověka. On sám nepotřeboval se dostat do Jordánu, ocitnout se na kříži, vstát z mrtvých. On jenom ukazoval, co člověk potřebuje na cestě udělat. Tak jestliže například potřebuje také ztratit vědomí spojení s Bohem, přestože ho předtím měl, tak to neznamená, že by fakticky se ta šňůra zrušila, o které jsem tady mluvil. Nýbrž ve vědomí člověka je zrušena. To je rozdíl. A to opuštěné vědomí neví, proč se to stalo. To je velice důležité, protože kdyby to vědělo, tak by člověk se nemohl stát na této úrovni znovu ničím, na velice vznešené úrovni znovu ničím. A vono je na každé úrovni třeba, aby se stal podle míry úrovně do takové míry stejné zase ničím. A to se tedy bezvadně povedlo touto ukázkou, že když člověk trvale vstát z mrtvých, trvale být v tom domě Otcově, tak musí ztratit i veškerou naději na nějakou spásu. Musí se vzdát i touhy po sebespáse. Ta ho dovedla pod kříž, to stačilo. Učedníci Páně mohli jít za svou sebespásou, a nebyli proto Ježíšem odsouzeni. Ale teď byli Ježíšem odsouzeni. Protože ten, kdo si přeje sebe spásu, před sebou ještě kříž, kde musí tohoto člověka, který si pro sebe přeje spásu, ukřižovat. Ten se také musí zničit. Ten se musí stát ničím. I to je něco, a velice mohutného něco, co stojí mezi člověkem a Bohem. A on to všestranně Ježíš Kristus dokumentuje svým životem. Oni se rozprchli, přestali mu věřit, né? A on tam ztratil vědomí spojení s Bohem. Všechno, to je paralela, která vedle sebe probíhá, abychom my věděli, co se s námi děje na tomto stupni a na každém přechodu. Jako bychom předtím nic neudělali. Jako bychom se nikam nedostali. Tak se nám musí jevit život, kterým jsme dosud prošli. Kdyby se mi byl v sedumnácti letech nejevil život těch sedmnácti let jako nic, jako něco plytkého, špatného, nechci říct hanebného, ale zbytečného, tak bych byl nemohl udělat ani krok kupředu. Že bych se byl pořád ohlížel na to, co se stalo, co jsem dobrého udělal. A proč jsem, jak jsem si zasloužil takovéhle pokoření, že se mi to všechno vzalo. Dokud jsem tohleto dělal na nějakém vyšším stupni v koncentráku, tak jsem byl bit jako žito, nemilosrdně. A byl jsem ustavičně ohrožován na životě. Na tom životě, na kterém tolik záleží, na tomto pozemském životě, aby se vůbec skrze něj člověk mohl dostat dál. Kdyby mně byl ten bývalý život vzat, tak jsem nemohl udělat ani krok dál, protože jenom v lidském těle se jít kupředu. Ale naštěstí okolnosti, zdánlivě přicházející zvnějšku, způsobili, že jsem se stal znovu ničím na této úrovni. Že jsem mohl říct: pochopil jsem, moje cesta nebyla k ničemu. Sice to není objektivně pravda, rozumíte mi? Ale subjektivně je to pravda. A to je důležité. Tady se jedná na celé cestě o relativní dobra a relativní zla. O žádná absolutní dobra a zla tady nejde, nikde na cestě. To je na konci. Ale tady Ježíš Kristus o sobě mohl říct, že "já nejsem ani dobrý". Protože konal jenom relativní dobro. Tamhle udělal zázrak, tamhle někoho vzkřísil a tak dále. Tam někomu odpustil hříchy, to jsou relativní dobra. A také předtím člověk jestli cokoliv vyvedl dobrého, to bylo relativní dobro. To nebylo dobro jako takové. Pravé podstatné dobro to nebylo. A proto může si dovolit celý svůj dosavadní život odsoudit, jako život k ničemu pro ten okamžik. Potom se může k němu zase vrátit bezpečně už, ale pro ten okamžik Ježíš Kristus na kříži musel ukázat, že se všechno obrátilo v nic. I to spojení s Otcem, o kterém pravil, že vede svý žáky k takovému spojení, jaké sám on s Otcem má. A najednou se i tohleto ztratilo z jeho vědomí, aby dokázal, že osobní vedení své meze. A že za těmi mezemi je něco dalšího, co v jiném světě před Kristem jenom, tomu říkám, partyzáni ducha předvídali a dokázali a uskutečnili jako Šankaračarya a jiní, že? To znamená, že na cestě k Bohu musí osobní vedení jednou končit a musí být nalezeno neosobní vedení Ducha svatého. To není žádná bytost. Tam se říká ve skutcích apoštolů, že to bylo světlo, které se tam objevilo a které jim osvítilo další cestu. To není bytostné nějaké jednání, nýbrž to je neosobní vedení. Tak a teď se vrátím nazpátek zase k tomu úvodu. A totéž, co jsem řekl na úrovni čistě teoretické, teď provedu trošičku s ohledem na praxi. Tak jestlipak je tedy možné v tomto životě osamostatnit vědomí? jsem vám řekl, že ti lékaři na mně v předškolním věku provedli, osamostatnění vědomí, ale jeho částečné obnažení tím, že zbavili pocitu tělesnosti v tom, v chvíli, jak operovali při vědomí. A ten organismus hmatový, lidský, nesnesl tak velkou bolest. A proto odstoupil od tak dokonale, že se vybavil z pocitu tělesnosti. Víte, že toto vybavení z pocitu tělesnosti Indové považují za začátek vůbec jakékoliv pořádné jogy. Například radžajoga, abych nemluvil o všech jogách, že to přece sem nevejde, říká, že zvládne-li člověk pozici, zbaví se pocitu tělesnosti. Že jenom to je zvládnutá pozice, která ho dovede ke zbavení pocitu tělesnosti. A teprve po zbavení pocitu tělesnosti, že se může dosáhnout něčeho, čemu oni říkají dharana, dhyana, samadhi a tak dále. Dokud člověk pociťuje tělesnost, že nemůže do těchto stavů soustředěnosti, ani do toho nejnižšího, vstoupit. Mají úplně pravdu, nemůže, protože zatímco tělesnost je absolutně nutná z toho důvodu, že podržuje vědomí, i to nesmrtelné v nás, a zprostředkuje je pro vnímání tohoto světa a potom k tomu dalšímu. Tak na druhé straně ta tělesnost je překážkou, jestliže člověk- jestliže člověku zastiňuje to bytí Boží. Ona tělesnost nezastiňuje nic jiného než bytí, než jednu stránku z toho sat, čit, ananda. Zastiňuje to sat, to bytí. Ale jestliže to bytí není zastíněno, tak po stránce, jak my ho vnímáme, tak se celé bytí nedá vnímat. Když vnímám část bytí, to znamená svojí tělesnost a s tím související pohled na tento svět, tak si odnímám možnost vidět bytí jako takové. To znamená, řek bych vidět Boha, říkám vidět v uvozovkách, nazírat, jak říkají křesťané, na Boha. To si tuto možnost odnímám, protože nazírám na tento svět. Křesťani byli toho názoru a Indové jsou bohužel téhož názoru. V tomto smyslu křesťani nepokročili. Že vnímání Božího světa je závislé na vytržení z tohoto světa. Že člověk je vytržen z vnímání tohoto světa, a pak může vnímat svět tamten. To je omyl. Je to sice přechodný stav, který se vopravdu vyskytuje. Ale není to něco, co by svědčilo o výsledné činnosti nebo o konečném stavu člověka. To mluví jenom o nějakém přechodném stavu, který opravdu vypadá tak, že jeden stav vylučuje druhý. Tam ještě to jinak nejde na tom přechodném stavu třebas samádhi. Nebo i v takové dhyaně, že člověk nevnímá tenhleten svět, aby mohl se stýkat se světem vyšším. Ale to je důkaz, že není na konci cesty, že zaměňuje určitou výši za cíl. Neboť kdyby se ocitl v příbytku Božím, to znamená u Boha, tak by mu nesmělo nic stát v cestě. V pohledu na všechny úrovně, které z Boha vyšly a vycházejí a do Boha se vracejí. To znamená, kdo jednou je v příbytku Božím, nemůže se ocitnout ve stavu ž- takovém, že by ho například tělesnost omezovala do míry, že by nemohl skrze na jedné straně se stýkat s Bohem a na druhé straně se stýkat s tou úrovní, která mu dříve bránila v pohledu na Boha. Je mu oboustranný pohled dovolen. A je to samozřejmě, jak říká svatý Pavel, ještě pohled zastřený. Není to tak úplně jasné, jako třeba na věčnosti, kdy tu tělesnost nemá. Ale na druhé straně je to přeci něco, co se neruší tím, že člověk žije ve světě. Ale to jen bylo takové extempore. se vrátím k tomu vědomí. Tak jestliže třeba se člověk narodí na tomto světě, tak vědomí, které sebou strhne z věčně- z věčného života do této své tělesnosti, je okamžitě zastřeno jeho tělesností. A řek bych ještě velice tupou. Nechci říct neživou, ale velice tupou, nevědomou tělesností, která ještě nevnímá ani tento svět pořádně a nevnímá něco vyššího, z toho vyšla. To vědomí je přikryto dokonale i u dítěte a sice své přednosti to dítě před námi dospělými a o těch budu teďka mlčet, že bych se zase čtvrt hodiny, tam něk- někudy toulal. A přejdu dál. Teprve se začne člověku vyjasňovat, jakmile se zde ocitne, a obzor se mu vyjasňuje jednostranně. On se nedívá odtamtud, od Boha sem na tento svět, nýbrž z vtělené součásti vědom- z vtělené součásti vědomí Božího. Jenom z této vtělené součásti vědomí Božího se dívá na tento svět. To znamená, to, co unese jeho mozková tkáň, jeho smysly, jeho způsob uvažování, jenom to je tím, co mu zprostředkovává uvědomovací schopnost. On si uvědomuje jenom to, co unese jeho lidský organismus, na který je poután a který ho dokonale omezuje. A teď zbývá jenom jedna otázka, kterou je třeba odpovědět. Je tento omezující faktor, činitel toho druhu, že se nedá překonat nebo že se musí zrušit, aby byl překonán, anebo je tomu jinak? bych hned napřed řekl, je tomu jinak. Podle zkušenosti, kterou mám, nemusí být lidské tělo opuštěno. Nemusí člověk odněkud skákat, třebas z vokna, aby se zabil, aby se ocitl v náručí jiného vědomí. Nýbrž je třeba využít této spojky opačným směrem, než byla využívána dosud. Uvědomte si jednu věc. Jestliže člověk pomocí své tělesnosti, mozku, citu a tak dále, smyslů vnímá tento svět, tak je to umožňováno jenom proto, že ustavičně dostává příkon energie uvědomovací, to je určitá kvalita energie, dostává od Boha. Kdyby se tento příkon, tento příliv, tento vpád soustavný této energie od Boha k člověku zrušil, tak člověk by přestal vnímat tenhleten svět. Ten se nesmí ani na okamžik zrušit. Ani ve spánku se nezruší. Tam také vnímá nějaký svět. A to všechno je vlivem toho, že od Boha ustavičně k tomu dostává uvědomovací... uvědomovací sílu, ano? Tak je-li tomu takhle, že od Boha ustavičně dostává uvědomovací sílu, teď záleží jen na tom, kam tu sílu naměří, kam ji zaměří. Kam ji napřáhne. A jestliže ji dosud napřahoval směrem k poznávání tohoto světa, a teď ji obrátí směrem k Bohu, tak nemusí zrušit svou tělesnost nebo toho prostředníka. Nýbrž naopak. A to je jedině správný postup, může ho a musí ho využít na cestě zpět. A kdyby ho neměl, kdyby nebylo této spojky, kdyby například zemřel nebo spáchal sebevraždu, tak nemůže se u Boha ocitnout, nejde to. Takže je nutné mít toto tělo, nejchatrnější z těl, to je jedno, je to prostředník, pomocí něhož se člověk může vrátit k Bohu. Proto to celé povídání o marnotratném synu, který musel projít světem. A který jako my dodneška nakonec to dopracoval tak daleko, jako my, že žral s vepři, s odpuštěním, vepři žerou. A to děláme my. A tohleto je ten nejnižší stav, v jakém žijeme a ze kterého je právě nejsnazší přístup k Bohu, do Otcova domu. A z dřívějšího stavu není možno vůbec tam přijít než z tohoto našeho stavu, kdy jíme s vepři. Kdy se živíme jako zvířata, kdy máme zvířecí tělo a tak dále. To dříve nebylo možné z toho důvodu, že nám chyběla, řek bych, chci říct, lotus, no to se mi tam nehodí, dokonalost této spojky, dopracovanost spojky. bych to řekl ještě nějakým podobenstvím, snad vám to nebude vadit. Chybělo nám to, co na houpačce nazýváme výkyvem na jednu stranu. Ten maximální výkyv na jednu stranu, abychom se mohli opravdu zhoupnout na stranu druhou. A jestliže bychom se jenom malinko pohupovali na houpačce a nezhoupli se do toho krajního výkyvu na jedné straně, tak bychom nemohli se dostat tím druhým výkyvem na stranu druhou, kde se můžeme chytit toho Boha. To je na druhé- na tom druhým břehu. Ten výkyv je příliš slabý. A proto ty výkyvy jsou velice důležité v našem životě. Proto například umělec daleko blíže k Bohu než obyčejný člověk, protože u něho ty výkyvy, které normálně člověk považuje za náladovost, hrajou daleko větší roli než u člověka, který není umělecky založen nebo... nebo není nábožensky založen, to je obdobné, kde ty výkyvy jsou daleko prudčí a větší. Takže on se brzy chápe toho, co na tomto světě způsobem, který my neumělci je nebo nenábožensky založení lidé se neumíme toho chopit. A na druhé straně se chápe pro ten výkyv na stranu jednu také na druhé straně toho Boha. Zase tak, jak se my neumíme toho chopit. Protože nemáme ten rozkyv, nemáme ten výkyv, nemáme tu šíři toho výkyvu. Opět se tady ukazuje to, co ustavičně zdůrazňuje Ježíš Kristus svým životem, že je třeba tento život rozvinout. A to způsobem, jak to člověk dovede. Nemůže ho rozvinout všestranně, protože není to jeho východisko. Podle jeho založení ho rozvinout tak, podle svého založení člověk rozvinout život tak, aby se dostal do krajní pozice výkyvu, jak jsem tady říkal symbolicky, promiňte mi ten symbol, se to hodí obejít mnoho výkladů. A aby se mohl potom zhoupnout na druhou stranu. Čili nemám žádnému extatikovi za zlé, že potřebuje třebas extazi k tomu, aby se mohl dostat na stranu druhou. Ale jenom bych chtěl říci, že s extatikem to dopadá zrovna jako s umělcem tak, že on se chopí sice druhé strany, ale zase ji musí pustit, protože ta tíha gondoly, ve které je nesen, je tak velká, že ho zase utrhne. Že on by si musel utrhnout jinak ruce, kdyby tam chtěl zůstat na druhé straně. Není to možné. On se utrhne a zase zhoupne nazpátek. To ho přivádí do stavu zoufalství někdy. Ale nemělo by, protože je- mělo by mu to být důkazem, že ten rozkyv u něho je tak dobrý, tak vydatný, že se může aspoň na chvilinku dotknout v něčem, čeho se ostatní lidé dotknout nemohou. celou extazi, jak náboženskou, tak uměleckou považuji za dotknutí, za takové dotknutí, ale i to je dobrým příznakem. No a jsem se v tím, v úvodu, jsem zůstal u toho dítěte, které se tady narodilo a které se smířilo, že vidí jenom tenhleten svět. S tím se smířilo, protože nešlo to ani jinak ani nemělo srovnání. A to srovnání, které mohlo v začátku mít, ztratilo. jsem si to prověřoval včera na tom malém dítěti, do jaké míry ho ztratilo a do jaké míry ho ještě má. A proto to dítě, které bylo svědkem tohoto prověřování, na to tak reagovalo, abyste jako tomu rozuměli. A protože tady se experimentovalo. A ona ta dotyčná malinká bytost se potom toužila se mnou dostat do styku, protože věděla, aniž si to dovedla definovat, co jsem vlastně prováděl. Věděla, že jsem zprostředkovával styk, který ona ztrácí, tato bytost, a nenávratně ztrácí a všechno prostředí, ve kterém žije, ji v tom podporuje. Považuje to za normální a je to v pořádku. Protože napřed se musí nabýt vědomí tohoto světa, ucelit se musí. Člověk v tom světě musí dorůst do takové velikosti, do jaké je vůbec možno dorůst. A teprve dospělý strom může nést ovoce, které není tím stromem, nýbrž je ovocem na stromě, ano? Něco se tam nevyskytuje než ve stavu zralosti. Ale kdyby se ten strom nenechal dozrát, tak by se tam nemohly objevit ani ty plody. Takže nerušme děti v tom růstu směrem do tohoto světa. Nepředkládejme jim hned problémy, které sami řešíme. Nýbrž třebas pohádkovým způsobem jim usnadňujme cestu do tohoto světa. A postupně reálným způsobem, aby se s tímto světem ztotožnili. Protože potom nastane situace, kde se budou držet s tou houpačkou na jedné straně existence. A jakmile se jednou pustí rukama, tak upozorňuju vás, že nejsou na prostředku, ve stavu klidu. Nýbrž jsou ve stavu vysunutém, to znamená ještě ne v krajním bodě. Na nějakém provázku se drží tou houpačkou visunutou na jednu stranu. A stačí potom jenom nějakým způsobem se uvolnit, a o tom teď dále budu mluvit, aby ta houpačka je donesla na druhou stranu a přednesla jim obrazy, které dosud nikdy nespatřily. A tak jdu dál. Jestliže se podaří člověku, aby rozvinul tento svůj život, tak pak je na čase, teďka mluvím za lidé nevěřící- za lidi nevěřící, aby začal se všímat možností překročení prahu. Aby se neztotožňoval s vírou většiny vědců. To je víra, že rozumové možnosti jsou konečnou možností člověka. Nýbrž aby doufal, tady ještě smí doufat, že za možnostmi, které lidstvo zatím užívá, jsou další, které neužívá, o kterých ani neví, které nejsou v oblasti nějakého nadpřirozena, nýbrž v oblasti rozšířeného vědomí. A o toto, aby se o toto rozšířené vědomí pokoušel. Nemusí vůbec začít věřit. Jenom musí přijmout hypotézu, domněnku, že to může zkusit, jestli se jeho, jestliže se jeho, zdali se jeho vědomí může rozšířit. A bez ohledu na to, co mu říká věda a bez ohledu na to, co mu říká náboženství. bych se ale přesto všiml příkladu Ježíše Krista, protože vám, kteří věříte, to nebude dělat potíže. vám to potom převedu do hantýrky beznaboha. se vám všimnu proto, že tam tento příklad, jak potom von později zaručeně uzná, ten beznaboh, je krásně znázorněno, jak se to rozšiřování vědomí provádět. Jakými cestami a kdy a jak. Jsou v lidském životě okamžiky, kdy ten člověk přestává intenzivně myslet na sebe a na svůj svět. To znamená, kdy to, co považoval předtím za své a za sebe, jako by pro něho v tom okamžiku neexistovalo. Tohleto je přechodný stav do každého vyššího a taky nižšího stupně. A zůstanu u toho vyššího, přes který je třeba přejít dál nahoru nebo dolu. Zůstanu u toho nahoru. Ježíš Kristus napřed šel směrem dolů, když od Boha přicházel sem do toho světa, musel absolutně zapomenout na Krista, na Syna Božího, který žil u Boha. Kdyby byl na to nezapomněl, kdyby se byl nestal v Betlémě nevědomým nemluvnětem, kterého bylo třeba opatrovat po všech stránkách i před Herodesem, to znamená, rozumem. I před jinými nebezpečími, tak by byl nemohl z tohoto bodu vývojového udělat ani krok kupředu. Ale jelikož dokonale zapomněl na Otcův dům, tak vlivem tělesnosti, a to se stává nám všem, jenom proto může nám být příkladem, jak se může jít dál. Také člověk zapomněl na svůj Otcovský dům. A víme dobře proč. Protože byl vybaven takovým bohatstvím od Otce, že dokud z něho mohl žít, tak mu nic nechybělo. Teprve začal jíst s vepři a když mu se nedostávalo peněz od Otce, jak tam je v tom podobenství řečeno, teprve si vzpomněl. Čili tady se dotýkám věci velice důležité, kdy si člověk vzpomíná na Otcovský dům. Kdy se neztotožňuje, kdy se přestane ztotožňovat s tím nebo není mu příjemné, aby se ztotožňoval s tím, za koho se zatím považuje. A to je moment velice důležitý v životě a nastává i bez nějakých hlubokých krizí. Jestliže třebas dejme tomu byste byli lidmi, kteří by byli před nějakým úkolem velice těžkým, který byste měli splnit, tak nikdo by vám neměl za zlé, že když ten úkol splníte, tak si odpočíváte. Že nejste schopné- schopni se nasadit na další činnost. Tento moment odpočinutí, který tam velice zdůrazňuje Ježíš na mnoha místech. On také odpočíval u studně a tak dále. A na jiných místech je tam řečeno o jeho odpočívání. Tento moment vždycky je tam doprovázen situací, všimněte si, která je pro nás velice významná. Ježíš Kristus odpočívá u studny a přichází Samaritánka, žena pěti mužů, nabrat vodu do studny. To znamená, to je symbol vnitřní situace tohoto odpočinku. My jsme si takhle, dosud v křesťanství si to nikdo takhle nevysvětloval, na to vás upozorňuju. bych si to taky nečekal, kdybych tam byl v tom koncentráku neztratil sama sebe. Tam bylo jasně, že tady je návod k tomu, jak se z tohoto místa odpočinku dostat dál. Ten- to místo odpočinku Indové dobře znají, říkají tomu relaxace, ale to není to pravé. To je technika odpočinku. Kdežto Ježíš Kristus ukazuje umění odpočinku. V tom je propastný rozdíl. A proto když dva dělají totéž, není to totéž. Že Ind se snaží záměrně o relaxaci nebo o usměrnění myšlenek nebo jenom usměrnění aspoň na jednu představu, kterou si vytkne, třebas čakramy v páteři. Tak dosahuje velice pomalu postupu od stupně ke stupni. Kdežto když se odpočívá, jsem to nazval umělecky, vám tam vyložím, co tím myslím. Tak vždycky jde o jednu věc při tom, vždycky se objeví jedna věc. Žena pěti mužů jdoucí pro vodu. bych tam mohl vystopovat jiné události z toho odpočinku. zůstanu u tohoto, protože není dneska na to tolik času. Co to je? Že totiž když se člověk oddá tomu odpočinku, tak se najednou objeví ve vědomí toho Boha nebo vědo- objeví se vědomí toho Boha pro toho člověka, který tam nepřichází za odpočinkem, nýbrž za čerpáním vody. Objeví se, musíte si uvědomovat, že to je jeden jediný celek. Žena přicházející ke studni na čerpání vody a Ježíš při tom odpočívající, to je celé lidské nitro, rozumíte? jsem to možná neřekl, ale možná z toho ani nevyplývá, ale takhle musíte celistvě všechny události v bibli brát. To je jako ve snu, když vás tam někdo honí a nevím, co všechno se tam děje a je tam mnoho jednajícím bytostí, tak to jste všechno pořád vy. Ježíš Kristus lé- líčí tyto systémy návodné jako rozklad do prvků, analyticky. A z toho se bohužel křesťanství ještě neztratilo. A jedna ta analýza teďka je vám předkládána. To je jeden- jedno z malinkých součástí cesty poznání, abyste věděli, co v tom všechno eště je. To je jenom taková malinká ukázka. O tom jsem nikdy, jak víte, nemluvil. A nebudu. Ale jenom teď potřebuju princip vysvětlit, v čem spočívá ten přechod do toho vyššího stavu vědomí. Na jedné straně se člověk, když se takhle umělecky uklidní, vám potom ještě vysvětlím, co je to umělecky se uklidnit. Na to pořád ještě nemám čas, protože to je mnoho věcí, který je potřeba přitom vysvětlit a je toho strašně moc. Možná, že na něco zapomenu, musíte mi to potom připomenout. Jestliže ta žena tam jde za čerpáním vody do studny, tak upozorňuju vás, že to je způsob, kterého je schopen člověk, žena pěti mužů, to znamená roztěkaný člověk, který nepatří jedné věci, nýbrž jehož vědomí je rozpitváno minimálně na pět částí. Proto je- proč je to pět mužů, to je pět smyslů, že ano? To je vám možná úplně zřetelné. Nebo je to tento svět zasta- postavený na smyslovém vnímání. A ten Bůh o tom ví, že celé naše konání je postaveno na tomto smyslovém vnímání a proto to ženě vyčítá nebo to nevytýká a říká: vím, že jsi žena pěti mužů, ne? A vona se toho lekne a z toho pozná, že von je Mesiáš. A honem utíká do vesnice to říct, že ano? Čili když člověk umí umělecky odpočívat, to jsem ještě nezjistil, co o čem je. Tak se dovídá, že je, že někdo vo něm ví, že nejedná správně. To je velice důležité na každém přechodu. jsem se na tom prvním přechodu v sedmnácti letech dověděl, že jsem dosud nejednal správně. To byla hlavní podstata toho přechodu, protože jsem šel... šel cestou poznání. Kdybych se byl nedozvěděl, že jsem nejednal správně, tak jsem pořád byl ženou pěti mužů, pěti smyslů. Patřil jsem pěti smyslům. Ničemu jinému než pěti smyslům a dál jsem se nedostal, rozumíte mně? A jelikož mně někdo napověděl: kdybys chtěl, mohl bys mít život věčný a čerpal bys vodu, po které se nežízní. A to se mně nenabízelo. Jestli se tedy dovede člověk umělecky uklidnit, tak vždycky dosáhne toho vědomí, že za tímto vnímáním pěti smyslovým je něco jiného. Nemusí vůbec věřit. Co je k tomu tedy, k tomu uměleckému odpočinku zapotřebí. K tomu uměleckému odpočinku zapotřebí není to, abych věděl, jak umělecky odpočívat, to ne. Vždycky tadyhle Antonín chce vědět. Ne jak, nýbrž za jakých okolností se to samočinně stává, my si nesmíme myslet, že musíme zastoupit automatismu dvě, který to všechno opatřuje. To jako nezastoupíme v ničem ani v nejmenším ani matně musí jedna, který řídí činnost našeho srdce a všeho podvědomí a nevím čeho všeho. Tak taky nezastoupíme v ničem ani v nejmenším o po mat dvě a když se o to snažíme, tak porušujeme jeho schopnosti. A na to máme bohužel právo a možnost. A je to bohužel pravda. Ale jestliže ten člověk splní další požadavky Ježíše Krista, který se tohoto týká, tak začne umělecky odpočívat. Von říká: pojďte ke mně všichni, kteří jste obtíženi a pracujete nebo unaveni a pracujete a vás občerstvím. V první fázi totiž je zapotřebí, aby člověk byl unaven po práci, aby opravdu něco provedl, aby byl tou prací obtížen a aby, to ještě musím potom vysvětlit, šel k tomu Kristu. To nemusí vědět, ke komu jde vůbec. Protože to není záležitost osobní. To je záležitost veskrze neosobní. Věc poznání, které se mu nabízí tomu člověku. Jak tam je krásně řečeno, vona tam nemohla předvídat ta žena, že tam bude sedět nějaký Mesiáš. Že to když prozradil, že je ženou pěti mužů, tak poznala, že všechno a že tedy je Mesiáš. A když nám stav klidu prozrazuje, že když jsem- když jsme nepodlehli únavě v tom smyslu, že usneme, nýbrž zůstaneme bdělí, přístupní hlasu Božího, tak se dovídáme, že je tady v nás pramen vody živé, po kterém se nežízní. A vám řeknu, k tomu není třeba vůbec žádné víry, k tomu je třeba jenom nezneklidit se únavou a mít za sebou dobrý kus práce, o kterou se neopírám jako o něco, z čeho beru své uspokojení. To znamená odměnu svou. Nýbrž o co se opírám jenom jako o něco, od čeho mohu odejít. Ona ta žena taky odešla od těch svých pěti mužů v tu chvíli, co šla do studni. Tam nemohla mít s sebou to, to by, kdyby je tam byla přivedla s sebou, tak to přirovnání všechno nám tady krachuje. Ale ona si je nechala doma a tady šla jenom pro vodu. Opravdu člověk jestli když ji čerpat vodu z studny, třebaže jenom plytké, po které se ještě žízní, která je jenom symbolem toho, že navozuje přítomnost. tady taky se musím napájet. Napojuje pří- navozuje přítomnost něčeho vyššího, co jenom sedí u studny. Co je také vodou, ale jiného druhu, ale také vodou, není to ničím novým. Jenom nově pojatou skutečností. Tak jestliže tohleto je takhle pravda, tak ženě se otvírá proto nový obzor, že, ovšem ona to nepřijala, no to je jiná věc. To je důkazem toho, že Ježíš Kristus dobře předvídal, jak to s každým dopadne, když to, když to dělal poprvně nebo když to nezkouší časem častěji. častěji. A že totiž vod toho uteče, protože je to příliš veliké poznání, které na něho- do něho vpadlo. A on to neunese. Tak ale kdyby to unesl, kdyby to unesl, tak by to znamenalo, jak jinde Ježíš Kristus říká, že poznal svůj den ten člověk a chopil se ho. nevím, jesli jsem dobře vysvětlil to umělecké odpočívání. Umělecké odpočívání spočívá v tom, to jenom opakuji ještě jednou, abyste nezapomněli, že ten odpočinek nepovažuju za odměnu pro sebe po práci. Nýbrž za nutnost si odpočinout, abych nebyl zneklidňován nebo vyčerpán přílišně. Za druhé, když se tím, co jsem provedl, neoději, řečeno nesymbolicky, když nezačnu vzpomínat na to, co jsem provedl právě, nýbrž od toho dokonale odstoupím. Co je za mnou, to je za mnou. Co jsem provedl, na to nesmím myslet. mohu, musím sbalit minulost. musím se ocitnout mimo těch pěti mužů, že jo? musím jít jenom pro vodu. Ten okamžik, později to budu dělat vědomě, ten okamžik tady bude jenom proto, abych ze smyslové činnosti se dostal ke studni, ke- k čerpání vody. Napřed obyčejné jako osvěžení a potom živé vody do věčnosti. Čili jakmile člověk v okamžiku relaxace si, řekněme, řekne: no tak teď jsem v klidu. Tak zruší relaxaci. Když si vzpomene, že předtím nebyl tak klidný, na minulost, tak zruší relaxaci uměleckou. A když si vzpomene, co bude dál, jestli tam přijde ten Kristus a podobně, zruší. On nesmí mít ani naději ani nesmí se vracet do minulosti ani nesmí hodnotit to, co udělal. Ani hodnotit to, co bude. On se musí vyprázdnit od sama sebe. To ta žena nedokázala a běžela honem do vesnice to vzkázat. Místo aby u toho Mesiáše zůstala, jak nabízel: tady mám vodu a když se napiješ...a tak dále. Tak to je samozřejmě podobenství, které je prvním krokem v řadě podobenství, které tam u Ježíše jsou uvedena jako návod. se za ten první krok dál nedostal. zůstanu u toho prvního kroku, abyste viděli, že tam návod na cestu poznání je dokonale proveden, ale dokonale. A do všech že detailů a Indové nám závidějí. Ale méně nám závidějí, když... když jsou si vědomi toho, že to taky nedokážeme rozluštit. Že to nikdo z křesťanů dosud nevěděl. Co je vám to platný, že to tam je, když vy to ne- tomu nerozumíte. Mně říkají: co se hrneš do toho komentovat indické učení? Komentuj křesťanské učení. Tam... tam je tvoje půda. Vždyť tomu křesťani nerozumějí. No, tak myslím, že jsem první krok provedl a než provedu další krok, tak se vás zeptám, jestli je to všechno. Ta studna, o které se tady mluví, kde se tohleto stalo, se nazývala Jakobova studna. To znamená, studna toho Jakoba, který se stal zakladatelem duchovní velikosti židovského národa. Neboť zvítězil nad Bohem. A byl nazván bojovníkem Božím, protože přemohl Boha. A byl za to zraněn na patě a kulhal do smrti, že ano? Protože Pán Bůh si ho... nemluvte do toho toho. Ani to prominutí tam neříkejte. Tak jestliže Jakob se stal tím bojovníkem Božím za podivuhodných okolností, že přemohl Boha, tak je tam mnoho tím napovězeno. Neboť člověku je Bohem ta skutečnost, kterou vidí a kterou považuje za všechno. A jestliže ji přemůže, a třebas to byl Bůh v tak vznešené podobě, že to byla představa o Bohu, tak je na další cestě k pokroku. Jinak než způsobem Jakobovým se na to nedá jít, přátelé. To je tam tedy opravdu mistrně naznačeno. jsem myslel, že vo tom nevíte, ale jste velice dobří čtenáři bible, to je od vás moc hezké. A ještě bych se zastavil u toho Jakoba. Jak to, že von přemohl Boha. Je tam totiž vylíčeno něco, co se mnohem později stalo na kříži u Ježíše Krista. Že von přemohl představu o Bohu, která mu sloužila bezvadně k vedení lidí. On ji jinak nepotřeboval. Ale kdyby byl lidem neříkal něco o představách o Bohu, o království Božím, o podobenstvích a tak dále, tak by je byl vůbec nemohl vést. To by si byl mohl zůstat v nebi a nemusel sestoupit na zem. On jim to musel lidsky vysvětlit. Ale přestože to je nepostradatelné na určitém stupni, tak na dalším stupni je to velikou překážkou. A ta překážka musí být překonána tam na tom kříži nebo u toho Jakoba, když přemáhá Boha. Když přemáhá Boha, který předtím vedl židovský národ zcela osobně. Zjevil se Abrahámovi, řekl mu: odejdi z města Ur do zaslíbené země a tak dále. A budete-li dělat dobrotu, tak vás budu chránit. To bylo všechno osobní vedení, ano? A najednou Jakob tadyhle přemáhá toho- toto osobní vedení a dostává se za ně. On je takovým předchůdcem Ježíšovým, Ježíše Krista, který předvídá, co čeká židovský národ, ten Mesiáš přijde. Že jim k dispozici nejenom osobní vedení, to trvalo jenom tři roky. Ale že jim k dispozici vedení, který povede za hranice lidského života do věčnosti, neosobní vedení Ducha svatého: teprve odejdu, to znamená, vás přestanu tělesně vést, vám sešlu Ducha svatého, který vám řekne všechno, co nyní nemůžete pochopit. To je ono, to je ta Jakobova studna, ano? A proto ta žena, která to nemohla pochopit, že by to mohla vůbec pojmout nebo že by toho byla hodna, radši utekla vod toho. Ale udělala chybu, protože člověk nikdy není schopen. Ta schopnost je v podstatě Boží, která je středem člověka. Jenom nesmrtelné se s nesmrtelným setkává. Je třeba jenom odhalit toto nesmrtelné. Prostě tu přikrývku mraku, o kterém jsem ze začátku mluvil, odhrnout. Aby člověk vnikl do toho vědomí. A to je v moci člověka. Tuto přikrývku mraků, našich smyslů, pěti mužů, odstranit. Řek jsem, že Kristus přišel pro všechny, nejenom pro věřící, jak si to zjednodušili křesťani: že kdo věří, tak ten jedině může býti spasen. To není pravda. Pro všechny přišel a to jsem doufám odůvodnil Ježíšovými výroky a jeho jednáním. Že se musel konkrétně zrodit u židovského národa, bylo způsobeno ne tím, že by protěžovali židovskému národu někde na nebi, nýbrž proto, že voni dělali něco, co jiné národy nedělali. Že stylizovali svůj život dlouhou dobu přes, to je dva tisíce let, řekněme, a to je opravňovalo k tomu, aby se ten Ježíš Kristus u nich narodil. A teď jsme u podstaty věci. Co opravňuje člověka k tomu, aby se v něm zrodilo vědomí širší, než je vědomí o tomto světě? Opravňuje ho k tomu, nejenom jak jsem říkal, to byl první krok, ta umělecká relaxace, ne? Nýbrž opravn- potom v jednání, nýbrž opravňuje ho k tomu také něco velice důležitého a tím velice důležitým prvkem, který ho k tomu opravňuje, je ten, že je člověkem. A na to my zapomínáme, na ten smysl lidského života, že totiž ho přistřihujeme. My jsme všichni totiž svědkem toho, že člověk se tady rodí a umírá. Ale nejsme nebo nedáváme dohromady svědectví o tom, co se všechno mezitím s člověkem děje. A ono je právě nejdůležitější to, co se mezi narozením a smrtí s člověkem děje. To jsou nepřeberné možnosti, které jsme dohromady ještě nedali. A teď jděme věci na kloub. Nás bude z toho konglomerátu možností, které se s člověkem dějí, zajímat jenom to, co ho vyvádí z toho úzkého vězení časoprostoru. To znamená vidění tohoto vesmíru a ží- žití v něm. A tím je právě jeho vědomí. Pokud člověk nepochopí, že jaká- jakékoli uvědomování si čehokoliv je závislé na vědomí jako takovém, nikoliv na konkrétním obsahu vědomí, nýbrž konkrétní obsah vědomí je závislý na vědomí jako takovém, tak nemůžeme na této cestě udělat žádný pokrok. Čili vědec, který se na tuto cestu poznání, musí vycházet z hypotézy: zkusím to, jestli za konkrétním uvědomováním si něčeho je vědomí jako takové. A jestli bude chtít se dostat k tomuto zdroji uvědomovací síly, tak chtě nechtě bude muset sáhnout k nějakému návodu. A to buď v indické joze, a to dneska se činí dost ve velkém měřítku, anebo jestli si to rozluští, a doufám, že si to časem rozluští, tak sáhne k návodu života Ježíše Krista. Protože ten daleko podrobněji líčí to, co Indové si říkají jenom mezi čtyřma očima. A ještě ne úplně, protože ten mistr si je vědom nedokonalosti toho žáka a dělá za něho mnohé kroky, které ten žák potom nepotřebuje vůbec provádět, protože mistr to za něj provedl. to velikou výhodu, že on ho dostane velice prudce z tohoto, jak Indové říkají "iluzorního vnímání tohoto světa", do nějakého skutečného vnímání něčeho. A na druhé straně, jsem se přesvědčil osobně, že tento systém celý pokulhává po stránce, že když mně někdo něco předá, nějakou schopnost, tak ještě to není tím pravým, co opravňuje k dalšímu kroku. To mně neumožňuje další krok. zůstanu zrovna trčet tam, kde kam von dotahl. Takže praví správně Kristus: není žák nad mistra. Jestliže se žák naučí tímto způsobem něčemu od mistra, tak ho nikdy nepřekoná. A nám jde o to, abychom překonali všechny mistry. A proto musíme přestat být žáky závislými na mistrovi. Toto jedinečně ukázal Ježíš Kristus. Tento návod tam je. Oni byli na něm závislí ti učedníci. A von je učinil zvláštním způsobem nezávislými. Že voni se ho vzdali, že voni ho považovali za zkrachovalého. A on se také tak projevoval jako bezmocný a zkrachovalý i tomu lotrovi, nesestoupil s kříže, když ho vybídl. Ne, jaksi to tam nebyl schopen. A jenom svatýmu Janovi, a to nás zachránilo, neuniklo, že to nebyla slabost ze strany Ježíše Krista, to ukřižování, to všechno, nýbrž že při poslední večeři předal sousto tomu Jidášovi a řekl mu: co chceš učinit, učiň rychle. A tou chvílí nabyl Jidáš schopnost zradit Ježíše Krista. Čili Ježíš Kristus se zmařil dobrovolně ze své vlastní vůle. A to je ten hlavní návod, kterého se máme chopit, který je obsažen i v indickém učení. Ale do určité míry jenom. Ten návod zní: chceš-li se dostat o krok dále za vědomí tohoto světa, musíš toto vědomí tohoto světa zmařit. Nebo víru v něj, pardon, víru v něj musíš zmařit. Protože dokud se nepřesvědčíš, že vidění tohoto světa je obsahem tvé víry, a nikoliv pravou skutečností, tak se nikdy dál nedostaneš. Ale když způsobíš, aby ses dostal za tohleto vidění tohoto světa, tak se zároveň přesvědčíš, že to byla víra. Jakmile jsi ji ztratil, tu víru, tak jsi nabyl vědomí jiné skutečnosti. doufám, že na tydlety věci se pude vědecky. Sám jsem v tomto ohledu dělal pokusy dost sáhodlouhé a musím říct, že mám dojem, že byly úspěšné. Jsem se přesvědčil o jedné věci, že dech lidský je rozhodující pro vnímání tohoto světa. To je nám všem jasné. Kdyby nekopli do toho, nevrazili do toho mláděte lidského, co se ocitne tady na tomto světě, tam nezačal tady dýchat a nezačal by vnímat tento svět. Čili dech je prvořadým činitelem, který způsobuje vnímání tohoto světa. Ale jdu dál. Přesvědčil jsem se, že nejenom dech, ale rytmus toho dechu. Je nesmírně důležité to, je to důležitý v tom smyslu, že podle rytmu také vnímám. Kupodivu, když se prohlubuje vnitřní modlitba, tak se zpomaluje dech. A člověk nemyslí na dech. Kdyby myslel, tak se to nezpomaluje a zrušil by celou modlitbu. Myslel by na dvě věci najednou. Proč se zpomaluje dech? Protože ten o tom aby mu z dvě přispívá k tomu zpomalení dechu samovolně, aby člověk mohl začat vnímat něco jiného za tímhletím světem. A se ten dech úplně zastaví, tak pomocí a o to mater z mu dvě nastoupí dech jiný, pranický, který způsobí, že neodumře mozková tkáň. A ten člověk třebas hodinu nedýchá, vůbec nedýchá ani známku dechu nejeví, a tkáň neodumře. Protože ten o tom matky mu dvě musel s tím počítat a musel zavést jiný dech než hmotný. A tou pranou musel regenerovat soustavně mozkovou tkáň. Jinak by odumřela a ten člověk by se nemohl objevit zase mezi živými. Tak tyto experimenty jsem dělal a musím říci, že jsem je dělal nikoliv na sobě, nýbrž také na jiných lidech. A že jsem se přesvědčil, že jestliže člověk samovolně... samovolně, ne chtěně, jako to dělají Indové, ale samovolně, v tom je veliký rozdíl, mění frekvenci dechu, tak se ocitne rázem v jiné oblasti vnímání. To znamená z toho centra vědomí přesouvá proud uvědomovací síly někam jinam. Zaměřuje ho někam jinam nechtěně, jenom pro tu jinou frekvenci dechu. Takže experiment, který jsem prováděl na dotyčném člověku, vypadal takhle: jakmile ten dech bez vůle toho člověka přešel na trojnásobně dlouhý dech, než máme my lidé, ale bez vůle toho člověka. Von to ze své vůle nedělal. jsem to dělal ze své vůle, že jsem jeho dech převáděl na takhle pomalý, rozumíte? To nebyla jeho vůle. Je důležité, že tady je třeba druhého člověka. To je, že je třeba buď mistr nebo někoho, kdo to prostě ovládá, aby to mohl provést. A to je velice důležitý prvek přitom. A jsem zjistil, že ten člověk začne vnímat bez mezer jiný svět, než je tenhleten náš. A když konečně jsem neudržel ten dech toho dotyčného v určité frekvenci a ona se zrychlila, tak pro zrychlení toho dechu tamten svět odplul. Přestal existovat. Takže ten dotyčný člověk říkal: vždyť ten svět byl stejně skutečný, jako je tenhleten. Proč tu není? Bylo třeba mu jenom vysvětlit, že to byla způsobeno, že to bylo způsobeno jinou frekvencí dechu. Jsem si uvědomil, jak je to problematické žít v tomto světě a mít vědomí jenom tohoto světa, že je to v podstatě závislé na frekvenci dechu. A s tím se budou moc velice snadno dělat experimenty. A když tu frekvenci změníme, ne o své vlastní vůli, nýbrž samovolně a ten dotyčný to změnil samovolně, on nevěděl, že mu to někdo mění, ne? To je jako kdyby nějaký organismus jiný mu to za něj dělal. Jako nějaký o to klidu kde Koneckonců jsem použil o to mat li mu dvě, abych tam ten dech dostal do frekvence u toho dotyčného člověka. To umí každý Ind tohleto. Každý indický jogin. A myslím, že se to od něho naši vědci budou muset naučit. Tak jestliže tohleto se provede, tak se člověk převést se svým vědomím na přerůzné úrovně, které se mu budou jevit jako celistvé se vším požehnáním úrovně. S tím rozdílem, že když se vstupuje na tuto úroveň naší, tak se tam vstupuje při narození. Navodí se určitá frekvence dechu, ve které se pokračuje, buď na úrovni bdělého vědomí nebo ve spánku. To je malinký rozdíl ve frekvenci, je to velice nepatrný rozdíl. Takže se nedostanu vůbec z vnímání tohoto světa nebo z počátku astrálního světa, takového přechodu. Ale jestliže se člověk dokáže tou frekvencí dostat daleko dál, tak vám chci jenom říct, že se tyto experimenty, se budou provádět, že tyto experimenty nepo- nepovedou k uvědomování si Boha. Vůbec ne. Že zase tyto věci budou říkat co možná sta- po staletích. No tak my jsme se dneska naučili přecházet z vědomí tohoto světa do vědomí jiného světa. A je to svět jako tenhleten zase bez Boha, Bůh, Boha jsme nikdy neviděli. Bodejť by ne. To je jako, když letí kosmonuti do vesmíru a říká se nám: jak daleko vyletěli, Pánboha- Pána Boha tam nenašli. V času, prostoru se nenajde. Ten je za časem a za prostorem. Změnou frekvence dechu se nedostane člověk z klece časoprostorové, nýbrž jenom v je jinde, ano? Na jiné úrovni, na jiném bidýlku, bych tak řekl, v kleci si sedne. A teď pokus musí jít dál. Nevím, kdy pude dál. Ale prováděl jsem ho tedy dál. A člověk na sobě to může provádět kam chce. Když to bude provádět se jednou vědecky, ve větším měřítku, to nemůhu tady zajistit a to není v moci. Ale ten pokus jsem prováděl dál. Jakmile se zruší veškerá frekvence dechu, veškerá, ale samovolně, nikoliv chtěně, jako to dělají Indové, v tom je veliký rozdíl, opět na to kladu důraz. Tak to jiné důsledky než u toho Inda. Ten Ind, když například chtěně dosáhne zastavení dechu na půl hodiny, dvacet osm minut přesně, tak se ocitne v samadhi. Jestliže člověk samovolně zastaví dech, nemusí to být vůbec na půl hodiny co nemusí to být vůbec na půl hodiny, nýbrž na kratší dobu. Záleží na intenzitě zaujetí, pro které se zastavil mu ten dech. Tak tato intenzita zaujetí je daleko důležitější než technika. To je umění, které je za tou technikou. Tak pak samozřejmě se ocitne v tom, co j- co Eckhart nazývá ničím. V nulové frekvenci a to je východisko do všech frekvencí kladných nebo záporných, to znamená, to je centrum sekuritátis, Bůh, nehnutá skutečnost. Odtamtud se vypadnout na všechny strany, ano? Tohleto je důležité. Indové, když o tom s nimi mluvím, tak říkají: to je do určité míry pro nás novinkou, že se to lépe provést samovolně než chtěně. Tady je něco navíc, co Ježíš Kristus ukázal a co v návodech indických není obsaženo. Že když něco chci, na příklad jdu za spásou, tak dosáhnu jenom určitého stupně vývojového, kterému se říká samadhi nebo nirvikalpa samadhi nebo sahadhu samadhi, jak chcete. To jsou jenom stupně téhož výkyvu. Ale nedosáhnu faktické spásy. Neboť není možno dosáhnout samospásy. Vůbec ne. Jak je možno se vytrhnout z kontextu nebo z celého stvoření a octnout se za jeho rámcem, když všechno je mezi sebou ve spojení? Není možno jinak, není to možno udělat tím způsobem, jak si Indové představují, že splynu s Bohem. To je možno jenom pomocí takzvaného příbytku u Boha. A to je něco jiného, ale to teď nebudu tady říkat, protože to by se sem nevešlo. Jsem říkal zase někde jinde. teďka řeknu jenom jednu věc: že jestliže samovolně vlivem zaujatosti člověk se dostane do nulové frekvence, tak si uvědomí, že existuje vědomí jako takové. To je cesta poznání, co tady říkám. Že se ocitne v nulové frekvenci a pak poznává. Pak poznává především, že všechny druhy frekvencí, to znamená, všechny úrovně, všechny dimenze, časoprostorové a jiné, že to jsou nánosy na vědomí. Nánosy, že to není ta pravá skutečnost. Neschyluji se, nechci se snížit k tomu, abych nazval že to, to os- že to je všechno iluzorní. Ale to není ta původní pravá skutečnost, ze které všechno vychází, neboť jenom to, zeš- z čeho všechno vychází, je to pravé. Ostatní je nepravé v tom smyslu, že je to relativní, že je to závislé. Ne, že by to neexistovalo, to ne, to není iluze, ale je to závislé. Kdyby tamto řeč- z čeho to vychází neexistovalo, tak toto taky nebude existovat. Přece je závislé na něčem, nemůže být bez toho svého původu, ne- nemůže to existovat. Ale protože tam to ustavičně existuje, tak taky existují všechny ty závislosti. Do jaké míry je jich zapotřebí samosebou. Čili jsou také skutečností. Buď je skutečností tamto "nic", a pak je skutečností také všechno "něco", anebo je obojí neskutečné. Toto se musí rozřešit. Buď je toto všechno, co tady vnímáme, neskutečné, i když je to pro kočku, anebo je to skutečnost svého druhu. A pak ovšem také východisko k tomu musí být skutečné a můžeme se k němu dopracovat. Tak to je zhruba ten přehled Ježíšovy nauky, jak se cestou poznání jít k Bohu. Tam je potom popsáno, a to tady nebudu popisovat, jak na každém stupni jinak překonávat ten přechod. Protože ono obyčejně se nedá vniknout rovnou do toho, do frekvence nulové. To člověku nejde, na to je příliš sláb, nýbrž on tam musí procházet jinými úrovněmi, než se tam dostane. A ty úrovně mu umožňují, že bližší tušení potom toho centra, než měl předtím. To byl omezen jenom na tuto skutečnost. Někdy naopak se mu to ještě zahaluje víc, to zase musí nechat stranou, protože to je celý problém, o kterém by se daly popsat celé knížky. Ale se vrátím k tomu Ježíši Kristu. myslím, že jednou vědci přijdou na to, že třeba řeknou: no tak vono je to všechno vymyšleno. Co ten, ten Ježíš vůbec nežil třebas, řeknou si, protože budou nevěrci. Ale je to vymyšleno tak dokonale, že my nad tím dneska žasneme. Kdo si to jenom mohl vymyslet. To bylo na prahu pravého vědění, že ano? Že to tak přesně vymysleli, že je tam na všechno počítáno, jsem vám to předvedl jenom na studni, ale kdybych vám to předvedl na ostatních prostředcích jeho života, to byste trnuli hrůzou. Proto to nevykládám. To byste trnuli hrůzou, co to je tam za pravdu, za hloubku na každém kroku Ježíšova života, na každém otočení. A zdánlivě věci, který nikdy dva tisíce let nikomu nic neřekli, najednou nám odhalovali skutečnost, o které jsme neměli vůbec tušení a celé křesťanství o tom nemělo tušení. A ono tam všechno je zamontováno. Co k tomu chybělo, k tomu křesťanství a nám všem? Určitá úroveň rozvinutosti lidského poznání. A my si musíme říct, že bez této úrovně není možno udělat další krok. Nebraňme dětem svým, aby se něčemu na tomto světě vědecky, k něčemu se naučili vědecky přistupovat, aby to zvládli. Opravdu vědecky, to znamená systematicky od "á" do "zet". Cokoliv, třebas nesmyslnou věc, kterou třebas nebudou v životě vůbec potřebovat, třebas tu mou španělštinu. Se mi smáli, k čemu to studuju, že? Ale když to zvládne od "á" do "zet", tak to člověka vede k Bohu. Tím, že ho to dokonale připraví, disponuje pro nadstavbu. Ale když na tom světě nic neumí, když se ne, jak říká Ježíš Kristus, neosvědčí v malém, a to je jenom osvědčení se v malém, tak se nemůže osvědčit ve velkém. A voni se, tehdejší lidstvo se ještě v malém neosvědčovalo. Tam si každý hrál na svém písečku někde, staral se jenom o sebe, o svou domácnost, o svoje hospodářství. O své prostě. A tady člověku na této cestě poznání musí přestat jít o to, hrát si na svém a se svým. Von se musí vzdát svého. Sebe se ještě dlouho nebude umět vzdát. Ale svého se musí naučit vzdát. To znamená, my dneska od s- toho malého žáčka ve škole chceme, aby se svého vzdal. Ono je mu to třebas nepohodlné, že musí chodit do školy, tam se musí učit, že do něho látají vědomosti, jejichž dosah vůbec nezná. Nezná závislosti další, neví proč to do něho lejou, proč ho to učí, že ano? A myslí, že to nebude nikdy potřebovat. Paní učitelce dalo práci, že jsem přesvědčil svého syna, že se musí naučit číst. On mi říkal, k čemu je to, že vy čtete? Naopak ten vnuk Pavlík říká: vy čtete, to chci taky umět, že ano? To je hlavní rozdíl, ne? Ale tamtoho jsem musel donutit. A tak lidská společnost nutí člověka, aby zvládl systematicky něco a to je dobré. Kdežto v tehdejších dobách Ježíšových toto ještě neexistovalo.