Karel Makoň: 82-13 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

něco systematicky zvládli. Třebas násobilku musí systematicky zvládnout. Je to málo, ale musí to zvládnout. Nesmí tam chybět třebas pět krát sedm. To by se celá násobilka zhroutila. To musí být systém, který se nezhroutí jenom proto, že je celý. A na celý ten systém se musel potom dát další celistvý systém budovat. Na to vás upozorňuju. Čili nic nemám proti vědeckému bádání a proti vědě a proti pokroku rozumu. Nic, všechno je to v nejlepším pořádku, ale musíme přestat s vírou, že tady je konec. To je pustá, no je to bohaprázdná taky víra, ale je to víra naprosto neplodná. Neboť zatarasuje cestu k dalšímu pokroku. myslím, že lidstvo k tomu brzo dojde, že tato hypotéza je chybná a půjde za hranice rozumu. Protože dneska se ukazuje, že rozumem se nedá to bohatství myšlení tak zvládnout, aby to jeden člověk mohl vůbec použít prakticky. je třeba týmové práce na cokoliv, i v jiném oboru lékařství anebo v oboru techniky. Ve všech oborech je třeba týmové práce, aby jenom spousta mozků dohromady dala něco, co by jeden člověk nedokázal vůbec dát. To je hrozně těžkopádné. se to stane tak těžkopádné, že dál ani tým se nedostane, na tohle ještě, to se ještě budem muset chvilku počkat. Zatím to ještě týmově budeme chvilinku zvládat. Říkám chvilinku, nějakých sto let, ne? Tak pak samozřejmě přijdou k obecnému názoru, že je třeba na to jít jinak než rozumově. A to bude ten moment, kdy konečně poznají v životě Ježíše Krista návod k tomu, jak to netýmovým způsobem a nerozumným způsobem, opravdu nerozumným způsobem... nerozumným způsobem dopracovat dál. Rozum totiž smysl ten, že dovede člověka k dokonalosti v určité oblasti, k relativní dokonalosti. Ale pak, jestliže není opuštěn, tak je překážkou. A tohleto Ježíš Kristus dobře věděl, a nezapomněl to- na to upozornit. Blahořečím Tobě, Otče, že jsi svěřil tyto věci prostým lidem, a neřekl si je těm moudrým tohoto světa. Neboť oni se opírali tehdy o svůj rozum, který jim byl brzdou tam, kde Ježíš začínal mluvit o tom dalším, co je za rozumem. Neboť i to, co se ke mně dostalo vod těch sedmnácti let, to všechno stálo za rozumem. jsem nemohl tehdy pochopit, kterak se to mohlo stát, že jsem najednou nabyl vědomí nesmrtelnosti. Zrovna jako Panna Maria nemohla pochopit a nebylo třeba, aby pochopila, bylo tam- je to tam právě dobře nám znázorněno, proč se v může narodit Ježíš Kristus, když vona nepoznává muže a tak dále. Není rozhodující, že nevíme proč. Musíme nám zůstat faktem, že to takhle se dělat a Ježíš Kristus tam návod, jak se to dělat, a ne proč je tomu tak. Ten návod tam není. Nebo je tam jenom tak no... no mírně jenom naznačen, proč je tomu tak. Ale jak se to dělat, to tam je detailně vysvětleno. To jsme ještě ani nenačrtli. Ani jsme do toho neklofli, jsme to nepochopili. Tak prosím, myslím, že bych měl s touto kapitolou přestat. Protože teď budete číst Ježíše Krista a jeho životopis, tak tam tyhlety prvky budete doufám hledat. A potom budete moci k své cestě, kterou jdete, přidat trošku více poznání. Abyste nebyli závislí na nějakém povídálkovi jako jsem já, který vám to musel pořád vysvětlovat. Proč jsem schopen vám to vysvětlit nebo proč jsem schopen tomu porozumět? Protože tomu nerozumím, chápejte to. Vy tomu chcete porozumět. To je v pořádku. Ale to jde jenom do určité míry a pořád se budete muset ptát. Pořád znovu a znovu se budete ptát. vás chci dostat na takovou cestu, kde se ptát nemusíte. se nemusím nic ptát. na to nemusím přemýšlet, co tady říkám. musím přemýšlet o tom, jak to říct česky. to vím, ale ne česky. to vím obsahově, ano? Daleko širším způsobem, než jak to česky jsem schopen říct. Víte, kolikrát jsem ucukl od nějakého postranního proudu myšlení, protože bych se dostal někam jinam než do toho centra, kam mířím. A jestliže vy přijmete hypotézu, že za rozumem je další volná cesta, kterou naznačil Ježíš Kristus svým životem, tak budete vědět o těchto zásadách. Budu-li dělat soustavně to, co je mi třebas nepříjemné, ale budu to dělat proto, že je to správné. Čili půjde-li mně o věc, a ne o moje, o moje chtění, co se mně líbí, tak prvně začnu manipulovat s vůlí tak, že začnu ztrácet to, čemu se říká vůle vlastní. Nakonec se musí celá vůle vlastní ztratit. A Ježíšův pochod výkladový spočívá v tom, že nás učí postupně ztrácet vlastní vůli. A teprve ten, kdo ztratí úplně vlastní vůli, ocitne se v náručí Boží, dříve ne. I v poslední fázi, kdy člověk chápe Boha osobně, ještě je v tom lidská vůle. Neboť chápe podle obrazu člověka, Boha, a ne opačně. Nemůže se podle obrazu člověka Bůh nějak vytvořit. Nýbrž musí se opustit obraz člověka, aby se vytvořila správná představa, v uvozovkách představa o Bohu. Čili o Bohu není možno nabýt lidskou představu, jo? S tím jsem bohudík v sedmnácti letech začal. Že jsem neměl o Bohu a nemám dosud o Bohu vůbec žádnou představu. Ta mezi mnou a Bohem nestojí. si nedělám o Bohu představu jako o někým- o nějakým dobrým nebo špatným, milosrdným, laskavým nebo přísným soudcem. Lidskou představu o něm nemám. Když člověk začne posuzovat Boha takhle lidsky, tak vždycky narazí. Najednou se ocitneme třebas ve stavu, jak jsme se ocitli v koncentráku, že vidíme, že je šlapáno pro- po ctnostném člověku a zlý člověk není trestán. Řekneme: co je to za spravedlnost Boží? Tou by nemohl dojít k tomuto hodnocení, kdyby člověk Boha nepovažoval za bytost, dokonalou lidskou bytost. Tou není. Člověk se příliš mnoho přeceňuje, když si myslí, že je středem vesmíru a vrcholem něčeho, a není. To je přechodný článek vývojový, přes který je třeba jít dál. V Otcově příbytku nebudete člověkem, a proto budete moci člověku pomáhat. Dokud budete jenom člověkem, tak mu nepomůžete. Slepý slepému nepomůže, oba dva padnou do jámy, říká Ježíš Kristus. Čili my musíme být viďou- vidoucí a to znamená, musíme být Bohy vnitřně, spojenými s Ním. Abychom mohli někomu vůbec poradit i sobě poradit, pochopitelně. Tak tohleto učí Ježíš Kristus, že napřed nechá ty učedníky konkrétně jednat. To znamená přelévat vůli lidskou do konkrétních činů, které se netýkají toho, co je toho člověka, který ten čin koná, nýbrž kterému začíná jít o věc. Například aby byl ten uzdraven, aby byla tamta křivda napravená a tak podobně. Aby mu byla usnadněna cesta bez ohledu na toho, kdo ten zázrak koná. A přes tuhletu přechodnou fázi, aby se dostal k něčemu, kde vůbec nebude rozhodovat o tom, komu pomoci. O tom bude rozhodovat Duch svatý. Ne on. Na koho viděli apoštolové sestupovat Ducha svatého, toho pokřtili. Někdy jim to bylo proti srsti, jako svatýmu Petrovi, ne? Ale svatý Pavel říkal: vidíš tam toho Ducha sestupovat, tak ho pokřtíme přeci. Takovou protekci. Tady nesmíme svou vůlí rozhodovat. museli ztratit svou vůli, přestože neradi, museli svou vůli ztratit. V tom příbytku u Boha, do kterého voni tehdy mířili, nemá člověk svou vůli. Vůle Boží je vůle toho člověka u Boha. A tak může spolupracovat bez mezer a bez těžkostí na díle Božím, že plní Jeho tvůrčí a jinou vůli, ano? A to mu dělá tu nesmírnou blaženost tam na věčném životě. Ne že tam odpočívá, ale že může vědomě spolupracovat s vůlí Boží, že může ztratit svou vlastní vůli pro věc. Pro věc, o kterou jde tomu Bohu. Zatím u těch učedníků Páně jim šlo o konkrétní pomoc člověku. Ale potom jde o obecné tažení Boží, které spočívá v tom, že všichni musí nakonec se ocitnout v náruči Boží. Jinak to nejde. A tomu právě ten světec, který se ocitne v příbytku u Boha, může přispívat. Daleko lépe než my, který tam ještě nejsme, že? Nesmíte toužit po tom, aby vám- někdo na vás prováděl tyhle pokusy s regulací dechu. Protože to je součást cesty poznání, kde jsem si jenom prověřoval, že to, co jsem zažil, aniž by někdo s mým dechem reguloval, se zařídit taky na někom v něm, který nemá touhu regulovat dech. Nemá touhu regulovat dech. A je ve stavu, kde si to musí dát líbit. Je ve stavu trpném. A tím jsem napověděl velice důležitou věc, že Ježíš Kristus vede člověka k trpné modlitbě, k trpné modlitbě životem. Když se třebas člověk modlí Otčenáš, tak netuší za tím modlitbu trpnou, nýbrž dojem, že něco chce tou modlitbou prosadit. "Buď vůle tvá", a tak dále, "chléb náš vezdejší dejž nám dnes" a tak dále. Všechno jsou prosby, které jaksi předpokládají lidskou vůli ztotožněnou s vůlí Boží, pochopitelně. Tak o to je ta vůle lepší, že to není jenom lidská vůle, nýbrž je to vůle podrobená vůli Boží. Je to zákon, je to prohlašování něčeho, co si Bůh přeje od nás. Ale je to jenom prostřední fáze modlitby, není to vrchol modlitby. A jestliže se chce dostat na tento vrchol, tak se musí snažit jenom o jednu věc. O zaujetí pro věc takové, které by ho samotného vymazalo. A toto zaujetí se nedosahuje dost snadno na náboženském poli, nýbrž to se nejsnáze dosahuje tam, kde člověk nechce se podrobit nějaké disciplíně, a přesto se přemůže a disciplíně se podrobí. To- nějaké vědě, ne, jedno kde, v nějaké činnosti, třebas v kuchyni. To je jedno kde, podrobí proti své vůli. Takže ztratí sama sebe tímto sebepodrobením, tímto sebezáporem. Zase platí to Ježíšovo Kris- Kristovo, Ježíšovo: zapři sama sebe. Bez toho to nejde. Čili jestli chcete být přítomni takového experimentu, zapírejte sama sebe, ale ne v tom smyslu, abyste se týrali, to ne. Ale v tom smyslu, že jestliže je něco účelné, aby to bylo provedeno, a vám je to nepříjemné, ale je to účelné a právě vy to můžete provést, tak to, prosím vás, proveďte důsledněji, než když se vám to líbí. A uděláte takový krok kupředu, že jste netušili, co se touhletou cestou všechno překonat. A kde to potom toto před přes od boha. Vy mně tady tvrdíte: to je nesmysl, co mi říkáte. Kdybych se nestaral o to, jestli mně bude klepat srdce, tak by se mně zastavilo. Je to nesmysl, co mně říkáte. Vy mně říkáte, vždyť vidíš, to vůbec neříkáme. To je asi něco podobného, jako když Ježíš Kristus říkal v tom posledním soudu: vy jste neviděli nikdy nemocného, vy jste nikdy neviděli hladovícího nebo vy jste nikde neviděli žíznivého, ne kohokoliv jste napojili, že jo? A komukoliv jste dali jíst a kohokoliv jste navštívili nemocného a v žaláři. Mně jste to učinili. Je to tak? Tak když mi teďka tvrdíte, jo, to co mně říkáte, že netvrdíte, že by to byl nesmysl. Tak je to, tak je v tom tenhleten nesmysl. To by byl v tom vašem tvrzení, který neříkáte, protože by to byl nesmysl. Vy mi to říkáte na jiné jedné úrovni, to je též nesmysl. Ten nesmysl by zněl takto: kdybych se staral o srdce, aby mně klepalo, dopadlo by to s klepáním srdce ještě hůř, než když se vo to nestarám, ano? vám pořád říkám: zaměřit se někam jinam než k tomu, na co nemůžete mít vůbec vliv. Zaměřit se na to, na co můžete mít vliv. Na tomto nemůžete mít vliv. Na žádný automatismus jedna nemůžete mít vliv. automatismus jedna, který zařizuje vaše vnitřní sekreci, všechny funkce, srdce, žaludek, všechno, že? To je samovolná záležitost. Na to vůlí je nejlépe nepůsobit. A zrovna tak máte automatismus dvě. Nestarejte se o to, jak fungovat a co dělat a co vám přednést. A jakou představu vám o něčem dát? To on všechno vám tu představu o tom dá. neříkám, že dneska nemám představu o Bohu. ji mám. Ale na základě zkušenosti. A ji mám tak dokonalou, že byste ji mohli závidět. Ale že jsem si nevytvořil, vůbec ne, rozumíte mně? Vo to, to je starat se o to, co dělat automatismus dvě. To udělal automatismus dvě. vám říkám naposled: pusťte automatismus dvě k slovu, aby směl promluvit, aby směl jednat. My musíme, když jsme se narodili a když nás lékař šťouchl do... do zad, abychom vy- vyrazil z nás dech, abychom mohli být v tomto světě živi. V tom okamžiku v na... na- v nás způsobil funkci automatismus jedna. A zrovna tak musíte vyrazit dech, nic víc nemůžete udělat než vyrazit dech pro ten automatismus dvě. Jakým způsobem jsem vyrazil dech? Žádné předurčení, žádný, nevím, co všechno, předminulý životy nebo, nic takového. Nýbrž v mém životě došlo k tomu, že jsem vypadl... vypadl nechtěně, ale bez lítosti z rámci- z rámce dosavadního svého života. jsem nechtěl dále být přírodovědcem. A to byl jediný rámec mého života, o který jsem stál, ano? A tím, že jsem se vyrazil z tohoto rámce, který těsně souvisí s automatismem to na ty v něm jedna, je na něj vázán. To je automat který řídí tento svět, takhle jsem vrazil do světa druhého, aniž jsem věděl, kam vrážím. Prosím vás, to je podstata milosti. Milost není nic tajemného nebo co působí protekčně. Vůbec ne. Nebo podle nějakého předurčení, vůbec ne. Nýbrž vám říkám: vyražte se z jednoho, bez ohlédnutí na sebe nazpátek a vrazíte se zásadně a ihned do toho druhého. Návod. Ovšem návod je na... na- návod. Jestliže tenhleten svět se vším, co mám, s masem, tělem, s tělesností, se vším, co mám, obětuju Bohu bez nároku, aby mně něco z toho vrátil, tak vyrazím se z automatismu jedna a stejně automaticky popadne automatismus dvě, těžko říct, že je to Bůh, těžko říct. To není, to je jeho jiná zákonitost, rozumíte mi? se dostanu do jiné sféry zákonitostí. A tam budu o něm vědět, rozumíš? To je takový druh zákonitosti, že o něm vím, že mi není skryt. Že mně není skryta jeho moc, jeho síla, jeho všemohoucnost, jeho podstata, jeho existence a tak dále. Ale nebudeš ho eště chápat dokonale, pochopitelně, toho Boha, jenom skrze tuhletu zákonitost. Že vono se řekne: vono to není představa, ale ono je to přeci jenom něco méně než Bůh eště, tohleto první chápání. Je to to, co zažil Buddha pod stromem Boddhi, zákon. On si začal uvědomovat zákon. Tady je nějaký zákon, říkáte. To není Bůh, to je zákon. To, co my považujeme za Boha, to není to, co jsem zažil. On byl proti... proti formě myšlení, jaké- jakou my známe, že... že je Bůh. On byl tvrdě proti tomu. Von říkal: Bůh neexistuje, existuje zákon, říkal on. Protože on narazil na tuhletu zákonitost, vyšší zákonitost, ze které všech, ze které všechno vyplývá. A von se s tím do smrti spokojil, ne? A vono to stačilo k tomu, aby mohl kázat lidem. Že tento zákon se objevuje tehdy nebo člověk o něm jasno tehdy, když vymaže sám sebe. Nirvána, smazání sama sebe. Upozorňuju vás, že máme vo tom tom chyb- chabou představu, jsem vám říkal. To vymazání sama sebe není zničení se, nýbrž převod popudů z jedné úrovně na úroveň druhou. Nové podněty. Takže tam to opustí, jako kdyby to bylo smazané. A to moje "já" se vtělí do nové úrovně, tam přejde. Takže mohl mít Buddha o tom dojem, že se vymazal. Von se vymazal na téhleté úrovni, ale našel se na úrovni jiné. Kdyby se nenašel, tak by nebyl svědkem. Kdyby byl vymazaný, tak nám o tom vůbec nic nemohl říct. Nirvána není smazání všeho. Jenom převod "já" někam jinam, ano? To je omyl, základní omyl buddhismu. myslím, že Buddha to takle nemyslel, že to je jenom chybný výklad jeho nauky. jsem se možná vyjádřil chybně, že říkal, že se musíte k těm všem věcem. si právě myslím tohleto o momentu umírání člověka, kdy on fakticky kapituluje v tom smyslu, že říká: tady na tomto světě nebudu. Žádný jiný svět nezná... nezná, nemá o něm vůbec zdání, ale se tohoto vzdává, protože ví, že kdyby se vzpěčoval, že by to bylo beztak zbytečné. Že by to byla zbytečná námaha. beztak, jak vidím, umírám, no tak se k tomu obrátím zády a bez lítosti od toho odstoupím. Jestli tímhletím způsobem on odstoupí bez lítosti, bez obracení, tak z něho nebude solný sloup, jako z Lotovy ženy. Nýbrž bude z něho někdo, kdo odejde na druhý břeh úplně svoboden. Takže vono se tohleto dohonit ještě v okamžiku smrti. Ovšem nedá se toho víc udělat, když člověk žil normálně světským životem, než co se mi stalo v sedumnácti letech. Je toho dost, ale je toho pořád ještě málo. Kdyby bylo zůstalo u toho, co se se mnou stalo v sedmnácti letech, tak toho bylo strašně málo. se domnívám jednu věc: že kdo by takhle odešel z tohoto světa, že by rezignoval, ne, na tento svět, že by kapituloval, že by po něm přestal toužit, jo? A že by přesto, že nezná nový svět, jiný svět, jiný- jiné okolnosti, tak by prostě se vzdával tohoto světa. U toho by zaručeně nastala prázdnota a objevil se svět nový, nové zákonitosti vyšší. Ale mám dojem, že by se ocitl maximálně v ráji. Upozorňuju vás ale na jednu věc. To je něco rozdílného, než se ocitnout v astrálu. Do astrálu člověk nejde celý. Tam na rozhraní mezi přechodem do astrálu a tímto světem se odlučuje od něho dojem o tomto životě. A ten jde k nesmrtelné duši a tíhne k dalšímu převtělení. Takže astrální život potom je bez tohoto dojmu, celkového dojmu o tomto světě a dohořívá jenom ten zbytek toho vědomí. Kdežto když někdo v okamžiku smrti umře s takovou rezignací, že ano? To jsme tady říkali. Kde se vyprázdní a kde nastoupí vyšší zákonitost, nemůže vlivem toho, že žil předtím světsky a nikdy takhle nerezignoval a nikdy na tu rezignaci nenasadil vyšší způsob života. Nemůže počítat s ničím jiným, než že přijde do ráje i s tou svou, i s tím svým dojmem o životě. A pak je to zase komplexní bytost, zbavená ovšem tělesnosti, protože tam dostane tělo rajské, takže i to tam má. Ale je to cesta zpátky. Je to cesta zpátky, která znamená minimálně třicet tisíc let zdržení, po nichž se tam může potom ten člověk zase znovuzrodit. mám na mysli to, co je v Mahábharátě řečeno, když potom, co jste četli Bhagavadgítu, tak je tam dále rozmluva Krišny s Ardžunou a ten Ardžuna se ptá Krišny: co dělají moji nepřátelé, kteří nespravedlivě napadli a kteří zahynuli v boji se mnou? A Krišna řekl: co si myslíš, kdeže jsou? A von říkal: v pekle. Mýlíš se. Jsou v ráji. Jak k tomu přijdou? ti je ukážu, jsou v ráji. Všechny je ukázal v ráji. Protože voni si nebyli vědomi toho, že by byli někoho napadli neprávem. A blaženě umírali s vědomím spravedlivé smrti, ano? To stačilo k tomu, aby se dostali do ráje. To je také rezignace na tento život, rezignace blažená. To je také předpoklad pro rajský život. Ale říkal Krišna: to jim nezáviď, pro tebe není ráj. Oni se zdrží minimálně třicet tisíc let a pak se budou muset zase znovuzrodit. Oni s tou představou, o s- s tou- řekněme dojmem o tomto světě, přešli do ráje a s tím se budou muset vypořádat a musí se znovu narodit. A ty toto zdržování nemusíš poznat. Pro tebe je tenhleten život, ve kterém můžeš se se mnou spojit, jo? Cesta poznání není, prosím, jenom cestou ateistickou. Jestliže začíná někde, a u každého může začít, i když nevěří, tak může také začít u někoho, kdo věří. U každého, kdo věří, se jde také cestou poznání. Není nějaká vyhraněná cesta poznání, nějaká vyhraněná cesta lásky, anebo cesta života, činnosti tedy. Nýbrž Ježíš Kristus jasně řekl, že on je pravda, cesta a život, že? Všechno dohromady. Takže jestliže teď převážně mluvím o cestě poznání, to znamená, jsem pravda. V tomto smyslu říkám jenom tuto část, tak vás prosím o jednu věc. Neoddělujte to od toho ostatního, co jsem řekl. Nestavte to proti těm ostatním třem částem. On je pořád sat, čit, ananda, všechno dohromady, jo? A nejenom jedno z toho. A proto s- mám nejvíc křesťanství za zlé, že věčný život si představují, a to je mylná představa, jako věčnou blaženost. To znamená jako ananda. To je chybné pojetí, protože to jednu část vydávají za celek. To není, tak to nemůže být. To je zase život a to je zase pravda. No a to je zase poznání a zase život. A ne jenom nějaká blaženost, nějaká ananda, to není. Kdyby to byla jenom ananda, tak to není plný věčný život. Tak je to život v ráji a z toho se padá, ne? Jak jsme si tady mockrát říkali. A tak se vrátím nazpátek k cestě poznání. Ta cesta poznání tedy může přejít z víry do toho poznání. Jestliže přechází z víry do toho poznání, tak ta víra je takovým modifikátorem, takovým pozměňovatelem poznání. Že napřed člověk věří, napřed člověk poznává jenom to, co věří a jak na to věří. A teprve překoná vlivem nějakých krizí tu svou víru, tak to poznává z čisté nahoty. Tohleten způsob uznávají Indové za klasicky správný. Říkají: napřed se obracej k Bohu ve tvaru a pak teprve k absolutnímu Božství. A to je, prosím, cesta víry, která přechází do poznání jako takového. Že se ten člověk v obejde bez víry, protože se ocitl za jejími hranicemi. Jinak bych řekl, cesta s gunami a za gunami a tak dále. Ale ta cesta víry způsobuje, a zvláště to vidíme v křesťanství a vidíme to i v Indii, vám vysvětlím oba dva případy. Ta cesta víry způsobuje, že se podstatně omezuje poznání. Že ty lidi dokonce můžete tahat za nos dva tisíce let. Můžete jim nakukat představy o Bohu, které nejsou správné a voni podle toho správně půjdou k Bohu nakonec po velkém utrpení. Protože jejich víra je spasí, jak říkal Ježíš Kristus. Ale spasí je zanechávajíc je na dlouhou dobu, řek bych, těm věcem nerozumějící. A to je v dnešním věku neúnosné, jak pro naše náboženství, tak pro vědu. říkám i pro vědu. Protože věda, jestliže bude trvat na tom a věřit tomu, že rozumové možnosti jsou konečným způsobem poznávání, tak strašně omezuje své další možnosti. Ona musí dojít k názoru, že jsou daleko lepší způsoby poznání než rozumovou úvahou. A k tomu musí dospět co nejdřív. Nemůže jinak k tomu dospět, než když se trošičku pustí do cesty poznání, jak je v náboženství ukázáno. Jinde se touto cestou nešlo, jinde se na tyto věci vůbec nepřišlo. teďka ještě zkusím to vysvětlit indicky. Jestliže Indové například z pěti hlavních jog ve čtyřech odstraňujou víru v Boha. Napřed, než ten mistr vezme toho žáka k sobě, tak mu zakáže veškerou víru, kterou dosud měl. Chceš věřit v toho Krišnu nebo v kohokoliv jiného, ve kterého jsi věřil předtím? Se chceš dále klanět sochám a tak dále, tak ke mně nepatříš. jsem teď tvůj vůdce a do toho musíš vložit všechnu svoji naději. Nikam jinam. Protože jinak je to nekontrolovatelné a ty se vymykáš mému vedení. Jakmile toto uděláš, jsem velice žárlivý na tebe. A to není žárlivost slepá, nýbrž nutná. Jakmile toto neuděláš, tak nejsem schopen vést. Prosím vás, toto je domyšleno do posledního písmene u Ježíše Krista. Protože ti, kdo mu tak dokonale nevěřili, jako svýmu duchovnímu vůdci, jako představiteli Boha ve svým středu. A měli své výhrady, tak ti se nakonec z- stali zrádci nebo aspoň, že ho zapřeli, že jo? Kdežto ti, kdo mu věřili stoprocentně, neměli výhrady, protože měli lásku, která tyto výhrady nahražovala, vylučovala, tak ty bez krizí mohli projít křížem, jo, jako svatý Jan, ostatní nikoli. Tam totiž je vidět, u křesťanů, do jaké doby ti učedníci Páně byli nevědomí. Po celé ty tři roky toho skvělého příkladu Ježíše Krista nebyli schopni ho pochopit v celém rozsahu. Chápali to tak mizerně, že když člověk čte v tom evangeliu, jak jim to Ježíš vysvětloval, ta svoje podobenství, aby tomu rozuměli lépe než ten dav, tak s hrůzou konstatuje, jak málo jim v tom toho řekl. Jak oni byli málo schopni na tehdejší dobu vývojovou, rozumovou, pochopit. Voni museli projít Duchem svatým, vedením Ducha svatého, aby vůbec ty věci mohli chápat. Jako třebas později, dneska my to můžeme chápat bez toho vedení osobního. Nebo my se obejdeme s daleko menší mírou osobního vedení, než se obešli ti učedníci Páně. To je veliká výhoda dnešní doby. Že dneska nepotřebujeme tolik osobního vedení, jako oni potřebovali. Oni se neměli o co opřít. Oni neměli to rozumové zázemí, jako máme my. Oni neměli ten- tu schopnost rozlišovací, jako máme my. My se můžeme rozumem dostat dál, než oni se dostali. A proto ten předěl mezi vedením osobním a neosobním může se posouvat tam i sem. Tak chtěl jsem vám toto říci proto, abyste pochopili, že víra není na překážku, ale způsobuje na dlouhou dobu, že ten člověk nemůže pochopit věci, které by mu ve víře překážely. Protože kdyby začal věřit, že Bůh není tak milosrdný jako člověk, že je milosrdný jiným způsobem než člověk, nadlidsky, nelidsky, bych tak řekl, tak by ho vůbec nemohl milovat, tak by k němu vůbec nemohl přelnout- přilnout. On když začal s prosebnou modlitbou, tak chce mít z Boha, nechci říc- říct svýho sluhu, ale pomocníka, že ano? A teprve přes pomocníka se dostává k Bohu jako k někomu milovanému. On ho miluje proto, že mu Pán Bůh pomáhal, a ne pro něho samého, pro toho Boha. Víte, i tenhleten moment způsobuje, že mu tomu takovému člověku, který takhle se dostává k Bohu, zastírá se cesta poznání. Protože, jak může někdo poznávat podstatu Boží, když zájem jenom o tu pomoc Boží. Ta pomoc je následkem, ne příčinou jeho postavení. Pomoc Boží nemůže vypadat tak, jak si člověk přeje, protože neví, člověk neví, kde je a co potřebuje. Že ta pomoc nepřichází, tak to není nemilosrdenství Boží, nýbrž vědění Boží, že nemá pomoci. Proč si myslíte, že byla ta bouřka na tom jezeře, když ti se plavili ti učedníci Páně s Ježíšem? Aby se přesvědčili, jak Bůh působí jinak než člověk. A to bylo v mnohých případech stejně tak, že je to vidět jenom na jednom případu. tady nebudu, říkal Ježíš. Tak vám radím pro ty případy něco zcela jiného, než jsem radil, dokud jsem tady byl. jsem radil: nebe- neberte si ani opasek ani meč ani peníze. Ale teď vám radím: vemte si opasek s penězi i meč. A braňte se. Protože ještě mnohým věcem nerozumíte, to nově dodávám, a nevíte, proč se dějou. To milosrdenství Boží nevypadá tak, že by vás musel Pán Bůh vždycky chránit v každém případě, děláte jakkoli hloup- jakkoli hlouposti. To ne. Když budete jednat nemoudře, tak se zbavujete ochrany. Ta moudrost pochází totiž od Boha a jakmile ji nepoužíváte, tak je to vaše vina. Padá na vás zákonitost oblasti, ve které jste a můžete být třebas sťati. Kabir, to je ten případ. To byl člověk velice duchovně poznalý. A u toho mogula, u kterého byl na dvoře, ne? Jak je známo u Inayeta Khana, doufám, že jo? To byl ten, ano? Tak ten nectil ty zákony, které tehdejší víra předpisovala. Nechodil do kostela a zpíval si. Obojí bylo špatné. Zpívat nesměl. Jenom v kostele, když jako, to, aby to bylo posvátné, ano? A do kostela musel chodit. Ten mogul ho napomínal a říkal mu: lidé, poddaní mně mají za zlé, že mám takového rádce, který nectí Mohamedovy příkazy. Prosím tě, začni chodit do kostela, mysl- mysli si o tom, co chceš, ale nezpívej si na zahradě nebo bude s tebou zle. A von říká: je se mnou, jak chce zle, jsem člověk svobodný, ti do toho kostela chodit nebudu, do mešity tedy. A si budu zpívat, jak budu chtít. Že ten zpěv potřebuju pro povznesení své duše. A zpíval si dál a dál dokud vás to tak von mu ještě několikrát vyhrožoval a nakonec říkal: tak zabiju. Protože co mu tam dal ho se- setnout že? To víte, ne? A von říkal: no, v pořádku, zabiješ, ale tím končí moc mogulů v Indii. Taky to kleslo. Nic. On je neproklel, ale zabít si takového mudrce, protože jedná chybně, je veliká neplecha. To... to si vlastně člověk na sebe přivazuje velké břemeno, které ze sebe nesundá. Tak chci říci, že ty moudří tohoto druhu nějakým způsobem řídí život těch nemoudrých. A jestli ty nemoudří nejsou ochotni je tolerovat, tak se proviňují. Ten mogul musel vědět, co v tom Kabirovi je. Když si ho zvolil za svého rádce a musel vědět, že je moudrý člověk a věděl to. Ale když ho přesto, protože to byl hlas lidu, poslechl lidu, že ho přesto dal popravit, tak se provinil. A tím musel vodejít také z tohoto světa, ale nejenom, celou tu svou dynastii odsoudil k zániku. Tak to jsou takové zákonitosti, které ten moudrý zná. Takže moh bez věštění říct: tady končí vaše moc. To nebylo žádné věštění, to bylo vědění. Tak čím se liší cesta víry od cesty vědění a cesty poznání? Že ten člověk ví, co dělat. To je velice zodpovědná cesta, toho cesty- cesty poznání, protože když to ví, tak to z jiného pramene než lidského, než z úvahy. Mohou to být úvahy takové nezávazné. Jestliže to myslí, že to tak je, tak se nestane nic, když se to tak neudělá. Ale když ví, jak to je a jak to udělat, to musí udělat, přátelé. A proto se musí na tyto věci opatrně. A musí si být člověk jaksi vědom toho, že víra je dobrá z toho důvodu, že ona ho přeci jenom tolik nezavazuje jako poznání. Ta zavazuje tak asi stokrát méně než poznání. Když se proviníte proti víře, tak katolická církev na to jde, že se jdete vyzpovídat, viďte? Ale když se proviníte proti poznání, tomu zpověď by nic neprospěla. Tam se musí poslechnout. Když se neposlechne, žádná úroveň není vysezená. Z se padá. A ty pády na cestě poznání jsou daleko horší než na cestě víry. Toto všechno je třeba vám říct. Proč například dneska, dejme tomu, v tej Číně, kde se šlo cestou poznání, jsou na tom tak zle, že tihleti taoisti, který todleto všechno vědí, ten- ty zen buddhisti jsou tam v takové menšině, že celkem nehrajou vůbec žádnou roli v tom státním dění. A o těch taoistech se dokonce říct, že to jsou většinou z devadesáti procent ší bál kteří jenom manipulujou se slovy a vůbec podstata věci je jim... je jim taková, nechci říct k ničemu, ale neznamená pro mnoho. Oni se jenom baví těmi koany a vším tímhletím, jo? To jsou samosebou taoisté, kteří s tímhletím nezačli, to tam vnesl teprve buddhismus, ale ono je to dneska všechno tam pomíchané. Nechci jim sahat do svědomí, ale když jsme se teďka, mluvili jsme o lidech, kteří působí z doby ze šestého století po Kristu, teď v naší době. Proč nepůsobí přítomní lidé, kteří tam dneska žijou? Protože asi nejsou na téže úrovni, jako byli tehdejší lidé. Vidíte, jaký je to starý úpadek. Jak dlouho trvá. A proto ty konce tam v Číně. A k tomuto úpadku se delší dobu chystá taky západ, křesťanství. Jestli nepřibere trošičku větší míry poznání, tak vírou neobhájí náboženství. Vírou se dneska náboženství obhájit nedá, protože víra předpokládá, jak to říkají křesťani, milost. To není věc rozumové úvahy, nýbrž věc milosti. A ta milost se dneska tíž zprostředkovává u každého člověka nebo dostavuje se u člověka, než ve středověku nebo ve starověku, protože to je příliš složitá bytost. A žádná hodnota ani hodnota víry nemá takovou váhu, ale žádná jiná nemá takovou váhu, jako měla ve středověku, třebas váhu víra nebo jiná hodnota. Ta měla obrovskou váhu. Dneska protože všechny hodnoty mají malinkou váhu a jejich moc, tak žádná není rozhodujícím činitelem v lidském životě. A vlivem toho nastává takový vnitřní rozklad všech těch systémů myšlení. jsou filosofické nebo politické, anebo náboženské. A má-li se náboženství, a o to jde, zachránit, tak ho budou zachraňovat ateisté, přátelé, kteří půjdou cestou poznání a kteří se dostanou z jiné pozice k víře. Jako u je víra v Boha podepřena poznáním. jsem nepotřeboval do šestadvaceti let věřit v Ježíše Krista, nepotřeboval. jsem předpokládal, že existoval, jsem předpokládal od těch svých sedmnácti let. Ale nepotřeboval jsem ho jako pomocníka, jako člověka, jako někoho tedy, jako třeba osvíceného člověka, ani ne. Třebas jako avatara, taky ne. Protože Indie byla pro všecko. Ale když jsem najednou věděl o Kristu to, co vám dneska všechno říkám a daleko ještě víc věcí, najednou, aniž jsem vo to stál, tak mám právo si myslet, že to jsem získal něco, co není moje. A to je důležité na tom- na cestě poznání, že si to člověk nepřivlastňuje. Kdežto víru, to je velké neštěstí na cestě, si člověk vždycky přivlastňuje. To je moje víra! A ta je lepší než víra toho druhého. A tak se třebas bojuje proti víře toho druhého. Zabíjí se ten druhý, ne? Ve znamení víry, no to je hrozný. Toto přeci se děje v Irsku a někde jinde v arabském světě. To se nemůže dít dál, to jsou hrozné rány do těla náboženství. Aby se to- tomuto zabránilo, k tomu je třeba jedině nějakého poznání. Prosím vás, znovu vám doporučuju si přečíst tu knížku Ilony Borský: "Doktorka z domu trubačů", jo? Buďte tak dobří. Abyste poznali, ty Arabové jsou mezi sebou rozděleni. A tak je to i v křesťanství, co tam bylo církví, teďka pomalinku to dávají dohromady, a jak jim to velkou potíž, protože stojí mezi nimi přehrady čistě formálního druhu, né? A malichernosti, které v našich očích vůbec, ti to potom nadiktuju znovu, nemusíš se ptát za mými zády. A tady vůbec nehrajou žádnou roli. Prosím vás, tohleto je důležité, aby se co nejdřív odbouralo. A opravdu nevidím žádného jiného prostředku než cesty poznání. Berte tu cestu poznání s mírou. To vám teďka budu tento týden vykládat. S mírou, aby tam nikde nezastírala víru, ale aby vám to pomohlo k rychlejšímu poznání, abyste nebyli na nikom, je to Karel Makoň nebo někdo jiný, to je jedno, závislí. Abyste mohli být závislí jenom na tom systému poznávacím, který je jiný než úvahový, ano? A to je asi tak ten úvod, který jsem chtěl říct, jo? Na cestě víry existuje nebezpečí největší v tom, že na přechodu z osobního vedení do neosobního bude velká krize. Na cestě poznání existuje další těžkost, že na kterékoliv úrovni poznání člověk nesmí zůstat trčet. Jakmile zůstane trčet, to za následek nikoliv, že by tam zůstal, nýbrž že padne. Ty pády se opakují třebas úplně notoricky, jeden za druhým. Není to vysezené, to poznání není, to padá neposlušností, ano? A neposlušnost spočívá v tom také, že se nechce dál. Že ten člověk si tam sedne a říká si: je mi tady dobře, ne? Jako tam třebas, kdy oni začali poznávat někde na hoře Tabor a chtěli si tam sednout. Ne, z toho se musí padnout, z toho se musí odejít. Jako když například křesťani, vlivem toho, že cesta poznání taky u nich probíhala, chtěli si extazi zachovat. Tvrdě že vodtamtud byli vyhnáni a to, co zažívali po extazi, bylo horší, než to, co bylo předtím. Hrozná- hrozné pády, temná noc smyslů ducha, to všechno, prosím, je vám dobře známo, že? Cesta poznání se nedá nazvat cestou, jako třeba cesta lásky nebo cesta víry nebo cesta životem se nedá vedle nich postavit z toho důvodu, že cesta poznání pokud jít někam dál, na prvních krocích používá sice prostředků zcela lidských, takže by se dalo o říci, že je to cesta, po které se kráčet. Ale jakmile, a pokud neodstoupí od těchto lidských prostředků, tak se dále po kráčet nejenom nedá, ale nedá se postupovat kupředu. To znamená, když například neodbavím rozumové vnímání, smyslové vnímání a citový život na této cestě, tak si znemožňuji postup touto formou do toho vyššího poznání. musím se distancovat od smyslového vnímání na této cestě. To znamená, musím ztratit pocit tělesnosti se vším, co s tím souvisí. To znamená, se musím distancovat od vidění tohoto světa jako jediné skutečnosti. To je zbavení se pocitu tělesnosti. Dále musím se distancovat od víry. Neboť víra, jak jsem vám říkal, na tom vyšším stupni, ne na tom nejnižším, na tom vyšším stupni stojí proti poznání. Jelikož, jestliže chci poznání pomocí víry dostat na tu úroveň, na kterou se může dostat bez víry, taky tam to poznání nedostanu. Protože víra předurčuje způsob poznání. Činí ho nesvobodným. Ona ho omezuje do určitých forem, do určitých představ, do lidského pojetí zkrátka. A cesta poznání vést za lidské možnosti. Jelikož za lidskými možnostmi není lidská cesta, proto ji můžeme poznat jako po- nebo říkat nebo nazývat ji jako cesta, po kte- po které se nedá lidsky kráčet. Když Lao-ć říká, že pravé tao je takové, po níž se- po němž se nedá kráčet, tak tím myslí, že se musí odbavit nejenom smyslové vnímání, ale také rozumové uvažování. Protože když bych neodva- neodbavil rozumové zvažování, tak bych neměl přístup k poznání přímému. Kdybych například a pokud bych uvažoval o tom, co vám mám třebas odpovědět, tak bych zůstal na úrovni úvah, a nepřešel bych na úroveň vnuknutí, bych tak řekl. Tak nějak se to nazývá. Je to ještě nějak jinak, ale tak asi jako to říkám, stačilo zatím. A jelikož je tomu takhle, tak když mně dáte třebas otázku, na kterou neumím úvahou odpovědět, tak se musím úvahy vzdát. Ale musím se vzdát i naděje na zodpovězení, všeho. A to, že se vzdávají i naděje i způsobu myšlení a všeho toho tak jsem říkal předtím. To znamená, dostanou to na nadlidskou úroveň, kde toto není, neexistuje, tak teprve pak se může, nemusí, dostavit poznání, které nemá hranice. Takže když mně dáte otázku, která je přesně ohraničená, odpovím zase ohraničeně. Ale to je potom vtěsnání toho poznání do nějakých hranic srozumitelných. Do nějaké cesty, po které se zase kráčet. Ale v tom poznání jako takovém to obsaženo takhle nebylo. Tam to bylo vždycky bez hranic. mi dáte jakoukoliv otázku, pokud na ni nedovedu odpovědět pomocí úvahy, tak je tam vždycky svoboda v obsažena. V odpovědi je obsažena svoboda poznání bez hranic. To je cesta poznání, ano? A proto ji nemohu nazvat cestou, protože každá cesta své břehy. A toto břehy nemá. Naopak kdyby to břehy mělo, tak to přestává být cestou poznání, rozumíte? Takže říkat vo tom, že je to cesta poznání, je dost taky problematické. Ale my si pomáháme touto terminologií jenom proto, že v našich očích je to nějaká cesta. Je to nějaký systém. Spíš by se mělo říkat, že je to systém, který je za systémem úvah, za systémem citů, za systémem smyslového vnímání, ano? A přesto neruší vědomí. Abych to řekl ještě podrobněji: my se během celého života ani jednou, každý normální člověk, ani jeden z nás se nesetká s čistým vědomím. Vždycky jenom s oděvy tohoto čistého vědomí. Jednou je to vědomí oděno do smyslového vnímání, že třeba se dívám, že něco pociťuju, že něco hmatám, že něco čichám a tak dále. Jednou je, anebo zároveň je oděno do rozumové úvahy. A zároveň je emocionálně oděno do citového mého života. Tyto oděvy tak dokonale zakrývají čisté vědomí, že to vydržím celý život, aniž bych nahlédl tváří v tvář do svého vědomí pomocí svého "já". Do svého vědomí. Takže nevím, co to vědomí je. A cesta poznání spočívá právě v tom, žes odbavuji všechna tahleta odění různá a jedno třebas po druhém nebo všechny, nakonec všecky. A vono vědomí zůstává jako čisté. A to čisté vědomí je způsobeno tím, že jsem se zbavil sama sebe. Že jsem odstoupil od své touhy, od své vůle a zůstal mně ten stav vůle, jak vám to tam jsem několikrát vysvětloval, no? Jakmile se dostanu z konkrétní vůle do stavu vůle, tak to je moment, kdy cesta poznání učinila podstatný pokrok a kdy se mohu setkat se svojím- se svým vědomím. Jakmile se setkám se svým vědomím, tak poznám, že je to součást Boha. Pak nemusím, pak najednou vím, že Bůh je. Předtím jsem nemusel vůbec na Něj věřit. A toto stačilo k tomu, abych se s Ním setkal. A vím, že je to Bůh, protože nemám o něm žádnou představu, nic nevidím, nic neslyším, že? Nic nevnímám rozumově ani citově, ani smyslově, a přesto mám jasnou- jasné vědomí o tom, že se stýkám s Bohem. Neboť tam nikdo jiný nemůže být než On, když je tak mocné, to pak vědomí, že přesahuje zdaleka moje dosavadní schopnosti. A ukazuje mně cestu z tohoto vědomí do těch obalů. Takže potom se světlo obrátí, jak jsem psal v "Cestě vědomí", že z toho vědomí přecházím do těchto obalů. A odtamtud je mi sdělováno co s těmi obaly, asi tak, ano? No tak je to tak bylo větší pravdy řeč ženu tak z toho jaksi když vytknout když je ten tedy přes za jako takovou váha je mu na jenom na úrovni rozumového z mých jsou ne přes měli v že tak tu obrázku pak v tom případě kde se hovořit v tom smyslu ku tane cestě to je něco jiného to je nějaká nad z na ba No, tak k tomu bych chtěl říct: samozřejmě, že na cestě jiné než poznání, kdyby byla taková nějaká čistá cesta poznání, vona neexistuje, ale kdyby taková cesta byla, tak na jiných cestách hraje velkou roli, jak tělesnost se vším dohromady, to znamená s pocity, s city, rozumovou úvahou, jo? To všechno hraje na každé jiné cestě, na cestě- než na cestě poznání velikou roli. Kdežto- takže po této stránce je to lidsky cesta. A Ježíš Kristus také ukazoval cestu od člověka takového, jaký je. Čili také byl cestou, která nic nezamítá z toho, co člověk k dispozici, se vším pracuje. Kdežto cesta poznání postupně vylučuje, ne hned najednou všecko, vylučuje napřed pocit tělesnosti se vším dohromady, jak jsem tady jmenoval, potom dejme tomu víru, potom vylučuje lásku hlavně citovou, ne? Ale na to vás upozorňuju ještě na jednu věc. Že byste tedy měli přitom mít na vědomí, brát na vědomí, že tak, jak je křesťansky pojímána láska, tak to není, řek bych, komplexní pojetí lásky. Neboť Ježíš Kristus vyžadoval od člověka, aby miloval nejenom z celého srdce svého, to znamená emocionálně, nýbrž také z celé duše své. To znamená všemi lidskými vlastnostmi. A nejenom tak, ale také ještě s veškerou silou a celou svou myslí. A při tomhletom, když se dostane do této úrovně, že například celou svou myslí miluje, tak snadno odbaví, člověk takhle milující, odbaví ten způsob lásky, který je citový. Protože mysl nepotřebuje citu k tomu, aby mohla fungovat. Ta potřebuje jiných mohutností, nějaké inteligence, že ano? A potom funguje. Takže když třebas teď mluvím o tom, že cesta poznání není cestou v tom pravém slova smyslu, jak přisuzujeme, tak chci říct, že se vymyká postupně, a dost brzo a daleko dříve než ostatní cesty, z těch prostředků čistě lidských. Míří daleko strměji kupředu. Ježíš Kristus nemohl jít sám osobně jinou cestou přednostně než cestou poznání, ačkoliv miloval všecko ostatní, všechno ostatní bylo z toho odvozeno. On musel jít cestou poznání z toho důvodu, že kdyby byl nepoznával, že od Boha přichází, včas kdyby to byl nepoznával a von se vrací, tak to za jeden život nestačil i s tím příkladem a se vším tím ostatním. On musel stačit nejenom za sebe ty věci, ale také pro ostatní lidi a musel se dát ukřižovat a vstal z mrtvých a seslal Ducha svatého a to bylo velice mnoho úkolů. Všechno musel stačit ve velice krátkém životě postupně, bych tak řekl. A z toho důvodu musel do toho zamíchat také poznání. To jeho poznání bylo tak značné, že ve dvanácti letech nad tím žasli ti farizeové a zákoníci k tomu kastlu- v tom kostele, že ano? a z toho svoboda daleko větší v době, kdy se Bohu odevzdal, aby z Boha všechno bral. Že pak nastalo to obrácení světel, že z Boha přicházelo mu poznání o tom, co dělat. Takže když mu přichází od Boha poznání o tom, co dělat, tak nepotřebuje víry, nepotřebuje lásky, nepotřebuje emoce. Může jim podlehnout, pochopitelně, ale nepotřebuje je. A to je mu vedlejší všechno. Ale co je hlavní, vědět o tom, co chce jeho Otec, že ano? A podle toho se zařizovat, být poslušen k smrti. Třeba se zmařit, když je toho zapotřebí. Když ví, že to udělat, ano? Aby dal příklad. A tomu říkám cesta poznání. Kdyby na každém kroku tou jeho cestou nestálo to poznání, tak by byl někdy ucukl nebo někdy slevil. Tak by byl něk- taky myslel na sebe. Ale že von vyšel ze sebe a mohl říct: když bych myslel kdykoliv na sebe, nevěřte mně. Tak opravdu tomu tak bylo a on na sebe přitom vůbec nemyslel. On se ocitl dávno za člověkem a ty ostatní teprve k tomuto stádiu vývoje vedl. Takže cesta poznání tu přednost před ostatními, že vede člověka daleko přímočařeji za něho, za tento prostředek lidský. Člověk je prostředkem na cestě k Bohu, který, dejme tomu, může napřed se dostat do stádia extazí a tam je třeba pořád ještě člověk. A potom ještě za po- za nějakou extatickou z- poextatickou cestu. To je pořád ještě třeba člověk. Ale pak se musí dostat do oblasti, kde člověk- člověka není zapotřebí, kde člověk by vadil. si troufám říci, že taková svatá Terezie dneska není člověkem, a proto může všem lidem sloužit. Dokud nejsem nad úrovní toho, kterýmu mám sloužit, nemohu mu řádně sloužit. Kdyby byl Ježíš Kristus jenom býval člověkem, a nebyl vtěleným Bohem, tak nemohl tohleto všechno provést tedy do že toto je to když vtěleným Bohem. jenom říkám, že vyšší úkol než lidský už, než pouze lidský. Že cestou, kterou von dneska kráčí, a je to zase cesta, že cestou nemůže jít člověk. To musí být člověk, jenom... jenom ten po může jít, kdo to lidství svoje vlastní překonal. A že z hlediska lidského je to cesta, po které my jako lidé nemůžeme vůbec kráčet, ano? Tak prosím vás, především, cesta víry, když ji postavím tedy uměle proti nebo vedle cesty poznání, je na jedné straně milosrdnější než cesta poznání a na druhé straně nemilosrdnější. řeknu napřed, jak je milosrdnější. Ježíš Kristus totiž vzal, měl vedle sebe lidi, kteří věřili. A minimálně věřili v něj. A v tom bylo obrovské milosrdenství, protože pokud v něj věřili a pokud se taky podle něho zařizovali, tak jim nic nechybělo. Ale dobře víte, jenomže- jenom do určité úrovně vývojové. Jakmile přes- šli přes určitou úrovní- úroveň vývojovou, tak jim najednou všechno chybělo. I ta víra i ten vůdce jejich. Ten tam bezmocně tkvěl na kříži. Zkrachoval v jejich očích, ano? Protože šli jenom cestou víry nebo převážně víry v toho mistra. Ten jim byl představitelem Boha. Tak po této stránce je to velice nešetrná cesta. Čili jestliže ten člověk neumí včas z víry vycouvat, bych tak řekl, do toho poznání, ne rovnou třebas do poznání, ale přes víru do pozná- přes pardon, napřed přes víru a potom přes lásku do poznání, tak prožívá obrovskou krizi. Příkladem je nám ten svatý Jan, který se dostal do poznání a my vidíme z evangelia, že bylo veliké, ne? Přes lásku, když tam zařadil vedle víry také lásku, hned asi vod začátku a možná, že předtím než ještě k Ježíši přišel. Tak on nemiloval Ježíše proto, že v něm viděl Spasitele, který spasí jeho duši. Nýbrž pro Ježíše samotného miloval Ježíše. A to ho převedlo přes to úskalí krize, které jinak ostatní neunikli, ano? Tohleto je velice důležité vědět pro cestu víry, že není špatná, ale do určité míry zastírá pravou skutečnost. Neboť pravá skutečnost říká, a to říkal Ježíš Kristus: nemůžete poznávat plně, dokud neodejdu. Dokud osobní vedení postavené na víře ve mě, bude existovat ve vás. To není možné. A nemohu seslat Ducha svatýho, který vám pochopit všechno, co dneska pochopit nemůžete. To není možné. Opravdu cesta poznání není možná, dokud je tady cesta víry. Jedno druhé vylučuje na určité úrovni. Ze začátku ne. Tam naopak, bych řekl, normální vývoj vypadá tak, že napřed člověk věří, ne, a pak se jde dál. Ovšem to byla ta klasická cesta. Jenže dneska u většiny lidí to nemůže začínat vírou. Tam to začíná opačně. Například tady máte vedle- ve mně vidíte moderního člověka, který přes víru na to nešel. Nebyl schopen prostě vlivem okolností, které vládly v jeho okolí a dokonce po výkladu kněží, anebo babičky, nebo taky chcete okolí, tak tomu nemohl věřit, nešlo mu to. Že bych rád tomu věřil, vono to nešlo. Ono to lidsky nebylo pro únosné. A tak to muselo jít cestou jinou. Když jsem stylizoval život, tak to muselo jít cestou jinou. Jsem se o- oklikou dostal k těmže koncům jako vírou, jenomže bez víry, ne? A jak je to možné? Že existujou stejně hodnotné prostředky, jako je víra. To jenom to chci ukázat, že víra není samospasitelná, že to není jediný prostředek, který by člověk potřeboval. Neboť jestli toto nepřijímáme jako pravdu, jako možnost, tak znemožníme existenci vůbec náboženství. Že dneska náboženství nemůže být postaveno přednostně na víře. Ta náboženství musí být po- postavena na poznání. A věřím, že jsme tomu velice blízcí. A když se ptali třebas Einsteina na tohleto, tak von říkal: no, neznám ani jednoho velkého vědce, který by nevěřil. On věří, ale na základě svého poznání. Ne, protože by mu to někdo nakukal. Ten Einstein znal. Takže von se dostal k poznání a přes poznání k víře. To potom taková víra neškodí. Absolutně neškodná. To dejme tomu, možná dělám taky dojem věřícího člověka. Kdybych se kohokoliv zeptal z vás, i když dobře znáte, tak řeknete: děláš dojem věřícího člověka. No, to nás neklam, ty jsi věřící. I když to není pravda, že? Ale mohl by mně vopravdu každý věřící závidět, kdyby takhle věřil. Protože moje... moje víra je jis- jistotou. Ale nebyla. Ale je. To je věc vývoje. Můžu? Jestliže by cesta víry byla postavena na zkušenosti, že v co věřím, se stává, tak by to také jenom po určitý stupeň platilo. Proč ty věřící a přísně věřící, kteří plnili příkazy Boží do poslední čárky, v koncentráku láli na Boha a říkali: proč jsi opustil? Kde jsi? Neexistuješ. Přestávali věřit a tak dále... a tak dále. Prostě nebylo s nimi dobré pořízení. Oni ztráceli víru, protože je Bůh opustil. V jejich očích je opustil. Oni to nepochopili. Ani jsem to nepochopil, prosím, že to, co se tam s námi dělo, byla nejvyšší milost, nejvyšší láska, kterou mně Bůh mohl ukázat. To oni nepochopili. To jim víra ne- nepředložila. Víra jim předkládala jenom to, že když za něco prosím, co je dobrého, tak mně je to splněno. Jenomže přes prosebnou modlitbu se musí jít dál. A Pán Bůh víc než já. mu na určité úrovni nemohu předpisovat, co pro udělat. A proto se taky nemůže stát, v co věřím. Protože víra více méně je vždycky slepá. Není tam taková míra poznání, která by mně umožňovala, aby se stalo bez mezer to, co mně víra předkládá. Víra říká: Bůh je milosrdný. nevím, je laskavý, nevím, co všechno, a najednou se tady ukazuje Bůh jako velice nelaskavý, jako velice nemilosrdný, neznající, vode se odvracející. To všechno jsou dojmy sice klamné, ale co je to platné, fakta tady jsou, že opustil. A proto Ježíš Kristus říká o této cestě na kříži: Bože, proč jsi opustil? A neví proč. A to je vtělený Bůh. Za nás tohleto říká. Za nás věřící, ano? Tohleto říká. Abychom věděli, že víra musí končit, ta končí na kříži. A kdyby tam měl ten člověk oporu ve víře, tak by ten kříž nedodělal. Tak by nemoh vstát z mrtvých. Jenom ten, kdo přestane na kříži věřit v pomoc Boží, víc. On ví, že Bůh je, ale přestane věřit v jeho pomoc a nechce se o ni dál opírat, nemá oporu vůbec v ničem. Jenom ten se může stát na takové úrovni ničím, jak je zapotřebí pro úmrtí na kříži. A potom může vstát komplexně z mrtvých a... a tak dále, jo?... jo? Je rozdíl mezi cestou poznání a víry v tom, že poznání, které opravdu není klamným poznáním, nepochází z rozumu, je z vyššího pramene, ano? Za lid, za... za člověkem, spíše ho to vede za člověkem, nebudu ho nějak jmenovat detailně. Když jsem ho poslušen toho poznání, tak nikdy nezklame, nikdy neopustí a nevede k vůbec žádným krizím. Kdybych byl poslechl toho poznání, které jsem měl před koncentrákem, tak jsem se do koncentráku nedostal. jsem vám říkal hlavní důvod. Třikrát jsem byl napomenut z tohoto pramene, abych změnil způsob své vnitřní modlitby, ne? Naposled tím způsobem, že zcela neznámý člověk, nějaký pan Cimrman, mimochodem topič v plzeňské nemocnici, mně vzkázal po panu Nesvorným, schválně jmenuju jména, po panu profesoru Nesvorným, abych se k němu dostavil, že mně co říci o cestě. jsem nikdy pana Cimrmana neznal, neviděl. Šel jsem do kotelny v plzeňské nemocnici. On mně řekl: aha, to jste vy, který mně byl doporučen k tomu, co vám mám říci. vám mám říci: změňte svoji vnitřní modlitbu, tak a tak. Teď mně řek ten způsob. jsem to dvakrát věděl předtím, mně to dvakrát řekli jiným způsobem, stejně lapidárním. A jsem potřetí neposlechl. jsem to dělal zase postaru. Když jsem to potřetí dělal zase postaru, nezbylo nic jinýho, než mně to poznání vzít. Když neposlouchám, tam je to jenom otázka poslušnosti. Když jsem poslechl, poznání fungovalo. Žádná krize, nic. Kdepak. Jakmile jsem neposlechl, krize byla. A jaká a pořádná. A byla to- bylo to velké milosrdenství, že byla to krize přechodového charakteru, tady se dozvíš z tohoto povídání, co tam máš k přečtení, a ta převedla přes ten stupeň. jsem se poznáním přes ten stupeň nedostal, fakt. Protože jsem neměl dostatek poslušnosti. Ale víš, totéž platí o víře. Tam když není poslušnost, tak ta cesta víry vede také ke krizi. Ale ona vede ke krizi, i když je člověk poslušen. A to je... to je to navíc na cestě víry. Copak si myslíš, že svatý Jan z Kříže nebyl poslušen? A jaké kruté temné noci smyslů a ducha zažíval, protože neměl dostatek poznání, které by paralelně šlo s tou jeho vírou. A to je postupem ve vnitřní modlitbě a tak dále. Toto by se na cestě poznání nestalo. Na cestě poznání se dále nestane, aby člověk se s- po určité době musel si pomáhat citovými výlevy, citovou extazí nebo takovou. Čili on poznává bez mezer. To je velice důležité. Kdežto člověk, který jde cestou víry, ten se tam vyšplhá na nějaký vrchol a z něho se padá. A tak se to pořád i na cestě běžné takové lásky srdcem. Na cestě vyšší lásky ne, ale se srdcem ano. A to je právě nedostatek těchto dvou cest. A pro tyto nedostatky se nemusí v budoucnosti cesta víry nebo cesta lásky vyloučit. Ale musí se doplnit daleko lépe a dokonaleji cestou poznání. Ovšem cesta poznání vyžaduje velkou disciplinu, daleko větší disciplinu než cesta lásky. A to je právě na ta křehká věc. Protože, jak vám říkám, jsem neposlechl ani po trojnásobném napomenutí. jsem neměl tušení, k čemu to povede. jsem nevěděl, že z každého stupně je možno spadnout, i když je to cesta poznání. Dneska to vím. Dneska vím, že není žádná vyvolenost. Vy si myslíte, že je nějaké předurčení minulým životem, vůbec žádné, žádná vyvolenost. Žádná povolanost, k tomu všemu se člověk může, když zná cestu poznání, dopracovat vědeckým způsobem. Vyprazdňováním, sebevyprazdňováním, sebezáporem, tak jak to Ježíš Kristus říká. To, co tam říká: chceš-li kdo následovat, zapři sama sebe, vezmi svůj kříž, zapři sama sebe. To není cesta lásky. To je, to se chce na tom člověku, aby se křižoval, aby se mučil, ne? To by pravá láska nechtěla. Tam prostě chce, aby ten člověk odstoupil od všeho lidského, od všeho, na čem lpí, co rád, co miluje. A aby bez ohledu na sebe šel dál, následoval jej, za všech okolností. Cesta poznání vede k takovéto nemírné poslušnosti, že za všech okolností člověk poslechnout. Jakmile za všech okolností neposlechne, tak to není cesta, která by vedla bez krizí kupředu. Tady byla námitka: že cesta lásky se zdá méně krizovější než cesta poznání. Upozorňuju vás ale na to, že zpočátku tomu tak není na žádné cestě. Ani na cestě lásky. Uvědomte si jednu věc. Jestliže svatý Jan byl napřed žákem svatého Jana Křtitele, tak musel být svědkem a brzo svědkem toho, a hned v prvním roku pobytu u Ježíše Krista, že jeho bývalý mistr byl popraven. A Ježíš Kristus nemohl proti tomu nic učinit. Přestože cesta, kterou hlásal Ježíš Kristus, byla především cesta lásky. Nikoliv především cesta poznání nebo cesta víry. To byla především, bych řek, eminentně cesta lásky. Ale von nemohl se zbavit, ten svatý Jan, první krize, kterou si prodělal dávno před ostatními, že musel nechat popravit, musel trpět tu popravu svého mistra. Myslíte, že to byla maličkost pro svatýho Jana? Myslíte, že von svatýho Jana vopustil s lehkým srdcem, ne? Svatý Jan ho tam patrně uvolnil. To byla dobrovolná, to byla domluva. Oni šli ne proti vůli svatýho Jana k Ježíšovi, nýbrž s vůlí, z vůle svatýho Jana. A takže on měl zpočátku cesty za sebou tuhletu krizi. A jenom proto ji potom nepotřeboval prodělávat. On měl za sebou dokonce poznání. Dříve, než ho měli obyčejní rybáři, kteří tam se stali přes noc učedníky Páně. To nebyl případ Janův. Ten měl za sebou nějaké poznání, které si vodnesl od svatého Jana Křtitele. Protože jestliže sám svatý Jan Křtitel o sobě řekl: křtím ku pokání, kdežto ten, co přichází po mně, ten křtí Duchem. To je něco vyššího, ne? Co to znamená, "křtím ku pokání"? K sebezáporu. totiž vedu k lidem- lidi k sebeza- li- k sebezáporu. Když je vedl k sebezáporu, tak způsoboval u nich poznání. Neboť samočinně sebezápor přináší poznání. Samočinně přináší poznání. Když mu v tom nebrání jiné věci, třebas například poslušnost víry, která není opodstatněná. Neboť křesťani často věřili tomu, co jim někdo nařizoval. A ten nebyl osvícen, co jim to nařizoval. Tak to je něco jiného než víra, která je pravá. Ta třebas by nevadila, ne? Ale chci říci, že jestliže Jan si vodbyl tuhletu krizi a přilnul k Ježíši jako představiteli Boha, tak bez nároku na nějakou spásu. Bez nároku na svůj prospěch. Nýbrž šel za ním jenom z lásky k Ježíši. Pro to poznání, které měl, které předcházelo lásce. Čili, jak jednou to poznání se dostane na takovouhle úroveň, tak nemohlo být, řek bych, pokryto láskou, aby se, aby nebylo patrno. Nýbrž láska se kloubila organicky s poznáním, ano? tak on od do červem se do na co s tím s a no Tak bych řek první princip cesty poznání. První princip cesty poznání spočívá v tom, že se neobejde bez víry. A ta víra spočívá v tom, že zrozením na tento svět jsem se ocitl na nějaké úrovni, na které se vlivem vnímání smyslového a rozumového uvažování a citového zakoušení, toho dohromady všeho, vytvořila víra ve mně, že toto, co vnímám a zakouším, je jediná skutečnost. To je víra. Na základě této zcela uzavřené víry, to je enkláva ve skutečnosti, v celkové skutečnosti, velice úzká enkláva, takový vpád do skutečnosti uzavřený ze všech stran, jako zahrada uzavřená plotem. To je základna, která musí být zbudována. A teprve, když je zbudována, mohu jít dál ze zahrady. Jestliže nemám tuto zahradu vytvořenu, že nemám základnu, ze které bych žil a tam mám svoji zeleninu, svoje brambory. tam mám svůj dobytek v tom svém hospodářství, z čeho jsem všeho živ. Řečeno lidsky: tam mám svůj vzduch, své tělo, svůj hmotný život, svůj duševní život, bez kterých nemohu jít dál. Když je toto dobudováno do míry, že to vytváří komplex, nechci říct bez mezer, ale takový, že se o něj můžu opřít jako o něco, co považuju za skutečné, tak je hotová víra. Je hotová oblast víry, a pak si mohu troufat nevěřit. si mohu troufat nevěřit na nic jiného než na to, co vnímám. Co jsem ukázal jako zahradu. To je v pořádku. To jsem ale neudělal ještě ani krok na vlastní cestě poznání. jsem jenom se ohradil v určit- na určité úrovni poznávání a trvám na tom, že je to jediná skutečnost. To je, prosím, nynější stav vědy, ubohý stav vědy jako takové celé po všech stránkách. Dál vona nejde. A na vás se teďka chce, abyste z této oblasti vykročili. To je cesta z něčeho do ničeho, jak se vám to jeví. A proto tak neochotně člověk opouští to, co považuje za něco a co se mu jeví jako jediná skutečnost. A bude oponovat, že tamto vůbec neexistuje, protože se o tom nijak nepřesvědčuje. Kdyby však vystihl podmínky za, říkám, ale my je známe. Kdyby vystihl podmínky, za kterých se vystupuje z této zahrady, tak by najednou ten člověk zjistil, že za tou zahradou, a tou myslím tento časoprostor celý, tento celý vesmír, tuto velikou klec. Že v tomto časoprostoru existuje něco, co není vázáno na ten čas a na prostor. Co není vázáno na žádné meze, anebo bezmezí vesmíru. Na nic... na nic, na žádné dimenze. Že je něco bez dimenzí. Že jde z oblasti dimenzí jakéhokoliv druhu přejít do oblasti bez dimenzí, ano? To za-zatím musí člověk předpokládat, že to je možné. Nemůže se o tom přesvědčit, dokud tam nevstoupí. Za jakých okolností se tam vstupuje? Dvojím způsobem. Buď se jde přes různé úrovně dimenzí, protože to jsou takové, řek bych, kruhy dostředné. Jeden kruh nejužší je ten, ve kterém žijeme, kterýmu říkáme vesmír. To je velice úzký kroužek a říkáme mu jediná skutečnost. Potom je tu další, dejme tomu, nazvu ho astrálním světem, který je kruhem daleko širším. Není vázán vzdálenostmi tohoto vesmíru vůbec, ale je to velice úzký kruh ještě. Pořád jsou to dimenze. Pak je ještě dalších pět takových, dejme tomu, kruhů, když to řeknu velice lidově podle Indie. A teprve za těmito kruhy existuje něco, co je uvnitř nich i vně nich, protože to není nikde. A je to svět bez dimenzí, který prolíná dimenze, ano? A to je to, kam spěje člověk na cestě poznání. I když tomu říká Bůh, Otec, něco takového, Tvůrce tomu říkají křesťani, že? Ti Čínani by řekli: vůbec co není Tvůrce, vůbec to není Bůh, to není. To je jenom šálení lidí. Vono je to, říkají zase buddhisti, je to zákon, ne? A zase se mýlí. To není správně vyjádřeno. Zákon je to, když se to jako zákon ještě může jevit. A to se může jevit jako zákon v kterékoliv, v tom kruhu, který jsem tady jmenoval. Tam je to ještě zákon. Ale potom je něco za zákonem. Nebo vně zákona nebo uvnitř toho zákona, duch toho zákona nebo jak byste to chtěli nazvat. A to je to, k čemu vás teďka vedu. To je to "nic" přirozenosti Boží. A s tím se nemůže setkat nic jiného než "nic" přirozenosti zase lidské. Uvnitř přirozenosti je toto "nic" také obsaženo pochopitelně, že je to za dimenzemi a u nás je taky něco za dimenzemi, u nás vevnitř. Tak teď jsem zatím se nesnažil o nic jiného, než jenom dokreslit tento jediný výrok. F a a ono ta ho mi to taky, ale o tom jsem nemluvil, ale Eckharta, ano? A to shrnu a řekl bych, jestliže člověk, který si říká: není třeba věřit v Boha nebo něco za touto skutečností, si myslí, že může rozšířit svoje vědění tak, že přesáhne meze svého rozumového vnímání, tak se mýlí. To, čemu říká intuice a čeho si všímá i člověk, který nevěří, ho popadne jenom s- nezákonně čas od času a neví- nevytvoří v tom- to v něm žádnou soustavu. Nýbrž to se mu bude jevit jako vpád něčeho, čemu se nedá rozumět, ale co přesto je správné. Je to vpád něčeho, co si nemůže definovat, a taky se o to nebude snažit, a nebude na tom moci vůbec nic stavět, protože to není nic soustavného. Von si to nemůže ani přivolat. Von ani nezná zákonitosti intuice. Čili on se o to nebude opírat. On to bude považovat za takovou přízdobu toho rozumového vnímání. Tak tenhleten člověk, který takhle na věci jde, ten se může přesvědčit, že existuje něco za dimenzí jenom tím způsobem, když tuto hypotézu v sobě bude praktikovat. Když bude si říkat: existuje-li něco za časoprostorem, tak buď se o tom mohu přesvědčit, anebo ne. Jestli se o tom mohu přesvědčit, tak musím znát prostředky, jak se o tom přesvědčit. A jestliže to někdo ty prostředky zná, jako Indové třebas nebo Číňani, tak se těchto prostředků chopím. Jestliže mi to vyjde, přijmu to. Když mi to nevyjde, nepřijmu to. Tak to je experiment. Jestliže ovšem není schopen této velkorysosti, tak pro tuto cestu je, pro tento systém na této cestě je vyřízen. On musí počkat, v jeho ži- jako to bylo v mém případě, a v jeho případě nastane vyprázdnění od tohoto světa. Jakmile totiž nastane vyprázdnění od tohoto světa a zůstane mu vědomí, tak je svědkem toho, že se do toho vědomí naleje jiný obsah než ten, který tam byl. A bez jeho přičinění přímého. To znamená, nebude to volní záležitost. U nikdy to, co se dělo převratného v mém životě, nebylo součástí osobní vůle. A tu bych, prosím, udělal takový extempore malé a vrátil se k Ježíši Kristu a konfrontoval to, co to tady říkám, s Ježíšem Kristem. Ježíš Kristus je napodobitelný v celku jenom pro tenhleten typ lidí. Pro nikoho, kdo jenom věří, ne. Protože on... počkám. Protože on byl člověk, který nepotřeboval věřit. A ne, na základě víry, o jsem tady mluvil, on budoval tu soustavu poznání. Nýbrž on budoval na základě vědění, které si přenes- přinesl od Boha. To je- nám není dáno do vínku. My nevíme nic, co bylo před naším zrozením. Jo, když se ocitne jednou v tom astrálu po smrti, to je dobrá věc vědět todleto, tak víte, že jste tady žili. Tam nemusíte žít jako nově narození. Jako lidé, kteří pokračují v životě. A Ježíš Kristus pokračoval v životě. Podobně, ovšem na daleko vyšší úrovni, pochopitelně. On věděl, že od Boha pochází. Věděl, že k Bohu jde. On nám taky prozradil, že my jsme taky bohové. Že také od Boha jdeme a také se od Boha- do Boha vracíme, protože momentálně nikdo z jeho učedníků nemohl být tam, kam on jde. On říkal: vy tam musíte ještě chvilinku počkat, nemůžete tam, kam jdu, tam vy nemůžete, teď... teď nemůžete jít, ne později. Ale teď tam nemůžete jít. A to je náš způsob, že my tam teď za ním nemůžeme jít. To na věci nic nemění. My tam teď nemůžeme jít z mnoha důvodů a jeden z nich je, který jsem zatím jenom řekl, jsem jej zatím neprozradil, než že věříme jenom v tuto skutečnost. A to stojí na jedné straně proti tomu vstupu a zase nám umožňuje ten vstup, prosím. Obojí je vedle sebe pravda. Kdyby nebylo této víry, tak nám tam neumožní ten vstup. A kdyby, a protože no to... to je vysvětleno. Tak ten Ježíš Kristus může být následovatelný v celé šířce jenom pro toho člověka, který, když nemá tu zkušenost, aspoň hypotézu, že z věčnosti sem na tenhle svět přichází. To znamená z bezčasu a prostoru a do bezčasovosti a prostorovosti zase vstupuje. Nemusí sice vůbec věřit na Boha, pochopitelně, protože silně pochybuju, že Ježíš Kristus měl pojem Boha takový, jako jej máme my. Přestože ho lidem předváděl jako Otce, jako Stvořitele. Tak si nemyslím, že von potřeboval toto pojetí Boha. Vůbec ne. Protože si byl jasně vědom, že stvoření existuje jenom v času a prostoru, protože ho člověk vnímá jako stvořené. A za ním neexistuje. Ale existuje Bůh, který není závislý na tom, co tvoří. Půjdu kousek dál. Tak ten Ježíš Kristus třebas nás učí, že když od Boha přicházíme, že je to kontinuální proces a že máme možnost se k němu vrátit. Podobenství o marnotratném synu. Nebudu dál vykládat. Mockrát jsem řekl. Na základě toho celou tu nauku rozvinul. Rozvinul ji v etapách, která měla svůj historický nános. Aby byla ta celá cesta pochopitelná, ne z jiného důvodu. Ten historický nános je tady dán jenom proto, abychom věci vůbec chápali, jelikož jsme zvyklí na časoprostorové vnímání. Takže když von třebas, dejme tomu, vyvádí židovský národ z Asýrie, přivádí do oblasti neznámé jim, která je jim jenom zaslíbena, která není jejich majetkem. Potom se u nich rodí, potom vstupuje do Jordánu, potom bere učedníky na svou stranu, potom vstupuje na kříž, vstane z mrtvých, sešle Ducha svatého, tak to jsou etapy. Na kterých, jak jsem vám ukázal, není tak těžko vys- vysledovat, že na každé etapě se choval jinak a na každé etapě chtěl od člověka jiný způsob přístupu k těmže věcem... k těmže věcem. Věci se neměnily. V Asýrii byli taky lidi a taky věci, a ale poměr k nim, těch lidí, kteří tam žili, byl jiný. Těch Židů, který tam žili, byl jiný než poměr těchže Židů v zemi zaslíbené a ke všem věcem