Karel Makoň: 82-14 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Sny. To se země zaslíbené. To byla země zaslíbená. Tam nejmíň existovala asi by nějaká země zaslíbená, jim zaslíbená. A když potom se chovali jako v zemi zaslíbené vůči Ježíši Kristu, tak to bylo zase chybně. To zase nebyla země zaslíbená, to bylo království Boží, a ne žádná země. No to bylo království, který není z tohoto světa. A tohleto jsou fáze, které na cestě poznání je třeba ctít. Že musím umět nově na věc jít, vždycky nově. Vono to bolí, protože člověk vyšlapané cesty. A chtěl by pořád jít stejnou cestou, protože mu to jde samo. Ale jakmile mu to jde samo, tak další princip cesty spočívá v tom, že je nejvyšší čas to opustit, protože to jde samo. Samo nic nesmí jít. My to musíme hnát kupředu. Je vyčleněna vůle od Boha k člověku v tom smyslu, aby vládl na cestě zpět do Otcova domu. Takovým způsobem, aby vládl. A jakým způsobem vládnout na cestě zpět? To je tam detailně vysvětlováno, to jsem mockrát vysvětloval. Ovšem možná, že některé momenty jsem nevysvětlil. Že mně nedovolovalo to vysvětlit, to vaše postavení víry, které vo tom nějaké představy jiné, než mám třebas já, který jsem nevěřící. Ale teď se musím vrátit bohužel k sobě, je mně líto. A musím vysvětlit, jak je to s mou vírou. Protože jinak mně nebudete dobře rozumět. musím o tom udělat jasno. Že totiž také jsem, jako vy, přišel na tento svět a byl jsem vychováván od začátku k víře v tento svět. Jenomže záhy jsem byl z této víry, z této... z této ucelenosti soustavy, kterou zažíváte zatím vy bez mezer, vyváděn krutým způsobem. Řeknu to zase jen heslovitě. Jestliže mně lékaři odbavili pocit tělesnosti od jednoho a půl do tří let, tak způsobili velkou mezeru, v tom, v čem vám nikdo mezeru nezpůsobil. Ta mezera spočívala v tom, že mně odbavili nános na vědomí, který normálně člověku brání do vědomí vstoupit. Člověk celý život žije v nánosech na vědomí, a nikdy do vědomí nevstoupí. Čili nepozná jeho mohutnost, když je zbaveno nánosu. Takže vnímání tohoto světa je víra v tuto skutečnost. To je nános tak mohutný, že nedovoluje nikdy člověku, aby prozřel nebo nazíral na vědomí jako takové, na čisté vědomí. neříkám, že jsem tehdy, v těch třech letech třebas, nazíral na čisté vědomí. Ale jelikož jsem byl jednou vybaven z pocitu tělesnosti, tak se tam přece objevila nějaká skulinka, která způsobila, že ten člověk do svého života pojal něco, co normálně člověk v tom věku, ani v pozdějším, do toho života nevsune. A to byla nová víra, která v člověku normálně není. Že mám konat to, co je správné bez ohledu na sebe. Tohleto dalo velice práci Ježíši Kristovi, aby to naučil své učedníky, protože tam tahleta mezera v jejich nánosech na vědomí neexistovala. Ono- on na to šel, řekl bych, trošičku způsobem, který bychom my lidsky nazvali ošidným. Tehdy, jak víte, vládla víra, že bude konec světa. A on jim to vůbec nebral. On jim říká: ano, bude konec světa, a proto musíte jít za mnou, který vás v okamžiku konce světa převede do věčného života. A vy nevzni- nebudete zničeni v okamžiku konce světa. A oni na základě toho za ním šli, na ň- za nic jiného ne, se nechytli. A na- důvěřovali mu a následovali ho. Pokud jim to vycházelo, pokud toho Ježíše nepopravili. Pak to tak nešlo. Ale nebyla to lež? Nebyla. Byla to ta pravda, která pro někoho existuje a pro existovala. A pro někoho zároveň neexistuje, pro něho neexistovala. On věděl, že ten konec světa je něco jiného než jak se to tehdy věřilo. Jenomže on jim přes tu víru si netroufal udělat škrt. Protože by jim něco jiného nemoh za to dát. A ten člověk nemůže být bez víry. Na žádném stupni nemůžete být bez víry. Vy musíte vždycky věřit tomu stupni, na kterém jste. I ten ces- ten na cestě poznání musí věřit, že to, co poznává, je nutností. Třebas nereálnou nutností na cestě, bez které se neobejde. A proto to tak poznává. ty věci teď poznávám takle, protože to vytváří možnost východiska. Ale jakmile se ocitne na jiné úrovni, tak něco jiného bude vytvářet nové východisko, absolutně nutné pro další úroveň. Jakmile si nevytvořím další solidní stupeň, na který by se dalo stoupnout pevnou nohou, tak ta celá cesta se hroutí. musím stupeň za stupněm odvozovat z toho minulého. A musím stát jenom na tom stupni, který jsem si vyvodil z toho minulého. Nesmím se opírat vědomě o dva stupně najednou. Nesmím sedět na dvou židlích. musím se opírat jenom o ten stupeň, protože vím o těch minulých, na kterém právě stojím. Abych moh mít druhou nohu nakročenou na stupeň vyšší. Jinak si nedovedu představit postup po schodech. Tento obraz dost jako, ten kulhá jenom na jednu nohu, prosím vás, na víc ne. Ten by jako měl vydržet ve vaší mysli nějakou dobu, abyste si uvědomili, proč zrovna takhle to kážu, a proč to nekážu jinak. Tak jestliže jsem věřil, že to, co dělám, je správné a hleděl jsem na sebe nedbat, tak jsem se od sebe vyprazdňoval. Soustavně jsem se od sebe vyprazdňoval. A to je na každém stupni zapotřebí. Jakmile se ocitnu na nějakém stupni a jakmile ho, řekl bych, dovrším v tom smyslu, že ho kompletuji, tak se musím z něho vyprazdňovat. musím z něho startovat dál, ano? A proto například dítě nemůže zůstat dítětem, když je dospělý- dospělým člověkem, musí z toho dětství odstartovat. A dospělý člověk musí odstartovat do stáří. A toto dovede ještě méně lidí než z dětství ods- odstartovat do dospělosti. Oni všichni ti se nestanou dospělými ani do smrti. Ale mnoho dospělých, když se nestane starými lidmi, jak být, jací mají být, aby mohli přejít ze svého stáří přes smrt bez krize do věčnosti. A to je věc umění žít, kterou vás tady učím vlastně. Abyste žádný věk, na to útlé mládí, nepovažovali za méněcenný, abyste se nepovažovali nikdy za méně neschopné, jít k tomu, k věčnosti pro svůj věk nebo pro svůj zdravotní stav. To je nesprávný způsob hodnocení. Jestliže se například cítím být nemocen, slabý, tak tato nemoc, tato slabost mně poskytuje momentálně podmínky pro to, abych se v slabosti propojil. Abych byl jenom slabý, jenom nemocný a jako takový šel kupředu. Jestliže budu chtít být také přitom zdravý, tak se možná uzdravím, ale jsem vyřízen pro další postup na cestě poznání. To nám Ježíš Kristus jasně řekl. Někoho uzdravil, tak ho jenom uzdravil. Ale byl ten člověk vyřízen pro cestu poznání. Ale jestliže mně jde o něco jiného, a vám by mělo jít také, o to poznání věčného života. Tak pak nestačí být někde na nějakém stupni zdráv nebo přát si to uzdravení na nějakém stupni. To vám musí být pouze prostředkem, je- li toho zapotřebí, abyste mohli jít dát. A zdravým na každém stupni je ten, kdo ho komplexně zvládl. Kdo mu to tam, komu to tam na tom stupni jde samo. Jestliže t- Ježíšovi Kristu to šlo na... na tom svém úr- na své úrovni života vod nuly do pěti let samo už, tak tam neměl co dělat. Jestliže to židovskému národu šlo, že si zvykl za sedm set let stylizovat život, tak tam neměl co dělat. Proto se muselo Židům zdát, že překračuje Ježíš zákon. Né, že ho naplňuje, že ho překračuje, že proti němu bojuje. Nesvětí soboty, nevím, co všechno dělal podle jejich názoru špatně. Tak voni se mýlili, protože Ježíš Kristus ve skutečnosti ho jenom naplňoval tím, že udělal krok dál. Jakoby tam ten zákon neexistoval. Ale stál na něm. Pevně stál na něm. Ten zákon u něho byl celistvý, komplexní a s- samovolný. To znamená, on se nemusel snažit nehřešit, on prostě nehřešil. jsem se v malém toto dovídal, když jsem udělal ten krok v těch sedmnácti letech. Že jsem nebyl schopen hříchu, kterého jsem byl předtím. Nebo malichernosti, které jsem byl schopen předtím. Ničeho jsem nebyl schopen najednou, ale ne z vlastní síly nebo z vlastní vůle. To... to vůbec nebyla moje vůle. jsem prostě nechtěl žít životem jako předtím. To mně bylo úplně cizí, přestože předtím mně to bylo vlastní. jsem z vlastnictví vyšel. Tam vychází člověk z jednoho vlastnictví, a běda, jestliže to zamění za další vlastnictví. Představte si to, kdyby hospodář rozdal hřivny a voni by si ty hřivny všechny nechali pro sebe. Ale dal nám hřivny, utečeme s nimi a půjdeme pryč. Ten příklad vám tam taky ukazuju, že? To o tom nepravém hospodáři a tak dále. Tak to je odsouzeníhodné tohleto. Čili další princip této cesty je: jednat, jako bych to vlastnil, jakoby, abych to moh správně zvládnout. Jako by to bylo moje vlastnictví. Ten člověk, který hospodaří s hřivnami, musí s tím jednat jako s vlastním. Ale je přitom jasně správcem. vo tom, že je správcem. Ale kdyby jednal méně zodpovědně než vlastník, tak by se proviňoval proti zákonitosti úrovně a nenastřádal by, co by ho opravňovalo k tomu, aby z to- postoupil dál. Upozorňujeme vás v tomto textu, který jsem teďka napsal, že na základě toho správného hospodaření člověk z věci mrtvé dostává věc živou, aby spravoval. Čili když přestoupíte z jednoho stupně na druhou- na druhý, tak se vám ten minulý život, ten minulý stupeň jeví jako něco úplně mrtvého. Jako když jste neživot zaměnili za živé. Takhle vo tom mluví Ježíš Kristus: nechať mrtví pochovávají mrtvé. Tak se vám- tak se jemu to muselo jevit. Všechno jako smrt, vedle toho života, který von zažíval. A jestliže vstoupím na nějaký stupeň, a není to ten nejvyšší, na kterém byl Ježíš Kristus, to což taky nebyl na tom nejvyšším do těch- do toho zmrtvýchvstání. Ale není to ani tak vysoký, jak- na kterým byl Ježíš Kristus. Tak si musím uvědomit, že to, co nyní považuju za život a tamto jsem považoval- považuju za smrt, to co... to co jsem překonal. To ještě není ten pravý život. se nesmím na daném stupni zastavit. mám schopnost rozlišovací tak velikou na tom stupni, že když budu jenom spravovat tenhleten život, a nebudu ho vlastnit, tak mně není nikdy upřena zkušenost, že to ještě není konečná fáze. A tak to zjednoduším a řeknu: bude tomu do konce nebo do skonání věků nebo do skonání věků. To znamená do skonání všeho času a prostoru a co s tím souvisí. Budu také zažívat skutečnost, která právě přede mnou bude jediná jako živá. Jako něco, co z něčeho pocházelo. A to je dneska pro mrtvé. A jako vstup do něčeho, co ještě nezažívám, ale co bude větším a rozsáhlejším životem. Takže se budu moci na každém rozmezí mezi stupni stát znovu ničím. Kdyby mně toto nebylo umožněno, tak zase ta cesta se celá zhroutí. To není jednou se stát ničím. Ale vždycky, když překračuju jakoukoliv mez dosavadního, tak se musím znovu stát ničím. A kvalitativně jinak ničím než předtím. Podle míry svého poznání. Jestliže míra mého poznání je větší, musí být moje vakuum dokonalejší, ano? Asi tak. Nikdy není vakuum absolutní. My to zatím nedokážeme. Ale po této úrovni dimenzí nedo- nedokážeme absolutní vakuum, prosím vás. O kterém mluvím, ano? Ale bude to vakuum dostačující k tomu, abych se mohl ocitnout na úrovni vyšší. Abych si řekl s čistým svědomím: jsem "nic". Ovšem tím, že si říkám, že jsem "nic", dosvědčuju zároveň, že něčím jsem, protože jsem tam svědkem, že? To nevadí. To je to minimum, které v tom vakuu ještě může existovat z něčeho a které bude existovat dokonce navěky. Neboť mýlí se Indové, když si myslí, že se spl- že se splyne s Bohem. Žádné splynutí s Bohem neexistuje. To by nemělo smysl tohleto celé dění tady. Jenom se přichází do příbytku u Boha. To je ten velký rozdíl mezi křesťanstvím. To je ten, to veliké plus toho Ježíše Krista oproti tomu, co hlásali Indové. To je po této stránce velice zastaralá myšlenka, která dneska neobstojí. Indové si toho jsou dobře vědomi, pokud jsou to lidé otevření vhledům. A takových je tam celá řada. A když ten člověk se ocitne za hranicemi dimenzí, tak konečně může bez mezer a bez návratu žít u Boha. To je ten věčný život neextatický, soustavný. A jakmile se tam ocitne v tomto životě, tak jeho svědectví bude vypadat takto: nikdy jsem odtamtud neodešel. A to je všechno. Tak to je zatím ten úvod toho přechodu. Takový, to jak vidíte, ani dvě hodiny to netrvalo a jsem na konci cesty, prosím. Měli jste dojem z jiné přednášky, že konec světa nastává pro toho, kdo si ten konec světa přeje, ne? Vůbec ne. Konec světa si nemusíte a nesmíte přát. To není podmínkou této cesty. Ten nastává samovolně, ano ? Zrovna jako samovolně nastává život na tomto světě bez vaší vůle. Tak Ježíš Kristus ukazuje na cestě poznání, ne na jiné cestě, ne na jiné cestě. A on káže také jiné cesty. Pro každého jeho cestu, která se pro něho hodí. Kdybys chtěla, měla bys život věčný, kdybys chtěla, dám ti život věčný. Ale na cestě poznání chtění po konci světa například vůbec neexistuje. A nesmí existovat. To, co si nesmí člověk tam přát. Jakmile si tam něco přeje na této cestě, tak tato vůle předurčuje... předurčuje, že se nemůže dostat dál, ano? Tam si nesmí přát, je konec světa. Aby nastalo něco, co je za koncem světa, to znamená něco věčného. Nýbrž tam se jednoduchým způsobem musí zmenšovat. Musí sebe ztrácet. A jestliže sebe zapírá a bere svůj kříž, tak je teprve schopen následovat Ježíše Krista po cestě, jak von ukázal. A následuj. To je ta vybídka: a následuj mě. Platí jenom pro toho, kdo se zapřel a vzal svůj kříž. Nemůže nikdo následovat Ježíše Krista, kdo sebe nezapřel. A stačí jenom se zapřít, abych ho mohl následovat. A bez toho to není možné ho následovat, ano? Osobně například nemohu být věřící, nikdy bych nemohl. To bych lhal, kdybych řekl, že jsem si přál život věčný nebo že jsem si přál spásu. Nebyl to můj případ. To je případ váš. To není špatná věc. To je jiná cesta, než je ta moje cesta. Tu cestu Ježíš Kristus taky hlásal. To je cesta lásky. Například. Nebo cesta existenční. Například. Tam člověk musí chtít. Když nechce, tak se nikam nedostane. A když jenom chce, tak se taky nikam nedostane, jo? To je ta logika nearistotelovská. Jak to? Když totiž někdo chce získat život věčný, tak se tam nedostane proto, protože je to tak silná vůle jeho, že to oponuje vůli Boží, kterou bychom vedle této vůle mohli nazvat "né vůlí". My se musíme dostat do "né vůle" Boží. Neboť Ten si konkrétně nic nepřeje, jako my si konkrétně něco přejeme. Ten si přeje abstraktně všecko. A přeje si to zvláštním způsobem, kde do toho sebe vkládá. Kde do toho sebe vtěluje. Tím si to přeje. Vtělit se do něčeho, jo? To je správný způsob přání, které nestojí pro- proti cestě k Bohu. Které dovoluje, aby člověk po kráčel kupředu. Jestliže třebas člověk chce se uzdravit, tak se uzdraví. Jestli chce být spasen, tak dojem, že je spasen. Ale Číňan by mu řekl: všichni, kdo dosáhli osobní spásy, ani jeden z nich není spasen. Nýbrž on si jenom myslí, že je spasen. A mají pravdu ti Číňani. Nikdo není tady spasen. Tady na této cestě neexistuje vůle, která by takhle daleko mohla sáhnout. Ta... ta prostě stojí proti konečné fázi. I znemožňuje ji, protože je individualizována. Doplňky k tomu minulému. Mám tady první repliku na problém intuice. Ten, kdo mně tady oponuje, říká: že žádný pravý vědec se bez intuice neobejde. A kdyby jako ji neměl, tak je po vědci, ano? To znamená, když to přeložím do své češtiny: přešlapoval by na místě, jenom by byl reproduktorem toho, co tady je. Ale nikdy by nebyl tvůrčím duchem, který by mohl třebas jenom malinké polínko přiložit navíc do toho ohně, aby to spálilo víc. Tak to myslím, jo? A tomuto člověku dávám zcela za pravdu. Jenomže zároveň tvrdím, že ten vědec, který zažívá tuto intuici, musí na hledět, jak mně taky napovídá ten dotyčný, jako na milost. Jako na vědeckou milost. Jako je náboženská milost, jak tady mi tvrdí, existuje vědecká milost, která není každému dána. To je prostě jeho založení, které mu umožňuje, aby tu intuici čas od času měl. A aby z něco vyvedl, ne? A komu není dáno, ten to neudělá. A ten se tak tím pravým vědcem nestane. A to je to, co mně chybí na vědecké cestě. A na tom, čemu říkáte vědecká milost. Že totiž zrovna jako Ježíš Kristus ukázal, co je to náboženská milost. A jakou to podmíněnost. Za jakých okolností tato milost funguje. Zákonitě, zákon. Tak také vědci, doufám, že během několika staletí, se dovědí, za jakých okolností zákonitě ta vědecká intuice funguje. A pak to nastane v lidském životě a v životě vědců úplně nová éra. Zatím to nevědí, ale prosím vás, nevědí. Zrovna jako v náboženství to také nevěděli. Oni říkají, že je to záhadná milost, která přichází, a nemůžeme za ni. Je to patrně založení člověka. A myslí, že tím to objevili. Vůbec ne. Ježíš Kristus je přesvědčil o tom, že tomu takhle není. Že není nikdo založen pro nějakou intuici a jiný založen není. Proto jsem se snažil v tom minulém textu vám předvést na Josefu Kupertinském, jak člověk absolutně nezaložený pro něco, i pro normální lidský život, najednou to založení získal. A nejde o nic jiného na cestě poznání, než o získání schopností, které dříve člověk neměl. Nebo které přicházejí sporadicky a jevily se tehdy jako milost. Což je nesprávné. Jestliže například se chce vědec přesvědčit, za jakých okolností intuice funguje jako zákonitá vlastnost myšlení, tak se přesvědčí jenom, a nějakým jiným způsobem to nejde, jenom tímto způsobem, že v oblasti, ve které pracuje, se dostane ke koncům, přes které se nikdo nedostane. Které se, kterým se může říct, že to- že je v tom oboru ažůr. Že tam, kde jsou ty ostatní, asi. Na svým vrcholu. Když se tam dostane, že mu to tam je samozřejmé, že toto je správné a že tak to je. Tak se může... může, nemusí, od toho vyprázdnit. Jestliže se od toho nevyprázdní, to znamená, jestliže mu to, jestliže nepoužívá této samovolnosti tak, jako by nepoužíval, jako by nic nedělal. Když se nestane přitom ničím prázdným, ta intuice nepřijde. A jestliže se stane takhle prázdným, ničím, intuice tu je. A musí to být přeci za dramatických okolností třebas. On rezignuje možná že? Ale potom ve spánku, když nevládne svou vůlí, dostane se do stavu vůle, aniž jak, tak se mu to ucelí. A von... von přijde na nějakou spojitost, která dříve v tom nebyla. Začne... začne být tvůrčí činem dneska do so do k schopným tvůrčího činu, a prostě intuitivně jednajícím člověkem, ano? To platí, prosím vás, na úrovni toto přechod- tento přechod přes nic, platí na úrovni hmotné, zrovna jako na úrovni náboženské. Jestliže by byl býval Ježíš Kristus vstoupil do Betléma s jasným vědomím, že od Boha pochází, tak by byl neudělal ani krok na cestě, kterou nám ukázal. On musel být nemluvnětem, které nic- které ničemu nerozumělo, nic nevědělo. A z tohoto "nic" péčí své rodiny a okolí a svatých Tří králů, se dostal rychle tam, že věděl, kdo je jeho Otec a že v tom musí být. A pak to šlo dál, to byl řetěz, což potom je srozumitelný. Ale tento začátek přes "nic" potom byl znovu začátkem toho "nic" před Jordánem, znovu na poušti, znovu na kříži a tak dále, jo? Pořád přes "nic". Tohleto musí pochopit každý vědec. když jsem poznal vědce, to byl kterýkoliv pravý vědec, tak asi jsem jich v životě viděl takových šest. A tak každý z nich byl především přirozeně, prosím vás, přirozeně, chtěně, přirozeně pokorný. Přirozeně velice pokorný. To byla jeho vlastnost, která přímo zarážela. Jak to, že tenhleten člověk je takhle pokorný? Přirozeně pokorný, chtěně, ne uměle, že si říkal: nic nejsem. No to né. Ale na něm bylo vidět, že "nic" není. To z něho páchlo. A si myslím, že Ježíš Kristus na kříži toto ukázal bezvadně. Že i z toho spojení s Otcem nebylo vůbec nic: pročs opustil? A tak dále. trvám na tom, že na této cestě se musí přecházet přes přechody, kde je člověkem- kde je člověk ničím. Protože se tímto způsobem přibližuje k tomu "nic" přirozenosti Boží. A jinak by nemohl ta přiroz- na přirozenost Boží na další úrovni dosáhnout vůbec. A tak je to v oblasti vědecké a tak je to, tam taky to řek: přirozenost Boží. A jenomže tomu říkáme jinak, ne? A tam také, ano? Je to zodpovězeno? Můžu. Tadyhle je to věc, záležitost relativní, co to tady říkám. To znamená, člověk není schopen poznávat absolutní dobro nebo absolutní zlo. A zrovna tak není schopen ve vědě poznat absolutní vrchol. Nikdy nikdo nemůže. Čili podle svých, a to jsou dispozice, podle svých dispozic. Jeden dostane k dispozici jenom jednu hřivnu, druhý dvě, třetí pět. Tady dispozice hraje nějakou roli. Ale v každém případě je to intuice, v každém případě je to hřivna. Ni- nikdy to není jeho, rozumíte? Jeho to není. Je to správcovství. Je to princip správcovství. Na kterém je to postaveno. A on vyvede z jedné hřivny jedno město, jo? Nakonec i přes to nic, že je mu to zase vzato, ne? Třebaže to nebylo za dramatických okolností, jak je obvyklé v situaci dramatické. To je to, co není líčeno v tom evangeliu. Jinde jo. V životě Ježíše Krista je to velice dramaticky líčeno. O boji se Satanem na poušti, ukřižování. A je to drama, aby... aby bylo vidět, že to také jde dra- dramaticky, že? To nemusí být všechno pohodový. A jestliže to takhle prochází přes "nic", tak u každého to "nic" je relativně ničím. To znamená podle jeho nadání a podle úrovně, na které to zažívá, je relativně ničím. On přirozeně považuje ten svůj stav za absolutní. Nemá ten přehled. On si myslí: jsem nic, jsem tady zkrachoval, třeba. jsem neschopen jít dál. To je možné. A, ale to je relativní myšlení. Ne obecně platné. A s každým to probíhá na jiné úrovni. A postupně s tímtéž člověkem na další úrovně, ano? S tímtéž člověkem na další úrovni. Takže když jste si četli toho Josefa Kupertinského, na nějaké úrovni to probíhalo, když se stal knězem, aniž něco uměl, ne? Na jiné úrovni to probíhalo, když byl knězem, a nevěděl, jak to kněžství provádět. To byla vyšší úroveň, když mu někdo dal ten plášť, ze kterého pocházelo to jenom- ta jeho moudrost, že ano? A... a tak dále. Tak jsem na nějaké jiné úrovni, zase totéž zažíval. Že nějak jinak jsem to zažíval v tom svém předškolním věku, nějak v sedmnácti letech, nějak v koncentráku. A to ještě později zase jinak. Jsou tam další odůvodňování. O tom radši nemluvím. A co tím chci říct. Že ten relativismus nemění na absolutní platnosti této zákonitosti vůbec nic. Ten zákon je absolutně platný v rámci relativity, rozumíte mně? Asi tak. Abyste tomu rozuměli. No, bych chtěl říci, že nezáleží na tom, jakého rozsahu je to nové, co do člověka vstupuje a jaké je to kvality. Důležité je, že vždycky ten člověk může říci opravdu spravedlivě: to, co nyní poznávám, je na věci nové. Je to tatáž věc, ale nově pojatá, ano? Takže je to krok na téže cestě. Ne na jiné. Nezačíná se jinou cestou, nýbrž kráčí se toutéž cestou, ale dělá se nový krok. Víte, ono například ve vědě existovaly takové převratné objevy, že to zdánlivě zrušilo něco z toho stávajícího vědění. To je pravda. Ale zrovna tak byste mohli se na to takhle dívat v oboru v oblasti náboženství. Že těm, kteří se dívají na život Ježíše Krista a na jeho počínání, se zdálo, že šlape po zákoně. To se ovšem jenom zdálo. Ve skutečnosti každý z nás je výplodem prostředí, ve kterém žije. To znamená, nemůže šlapat po tom, co ho vychovalo. Zdánlivě po tom šlape. Vono to je jenom pro něho překonané, to je tak, že je to podle toho nového života mrtvé. Ale existuje to. to znázorním indickou symbolikou, že matka Káli tančí na hřbetě Šivově. Je ten Šiva mrtev? Je ten Šiva neskutečný? Ne. Ale kdyby nebyl ten Šiva pod jejíma nohama, tak by neměla po kom tancovat. Šiva je stvořitel. Kdyby nebylo stvořitele a stvořeného, tak by si ta matka Káli nezatančila tu cestu poznání se světem. Řekl jsem, že ta matka Káli svým poznáním tančila na hřbetě Šivy. Nebyl to- nebylo to nedopatření. Tento tanec byl tancem poznání. Jestliže si myslíte, že ode dobra to je to oblast lásky, tak to jste na velikým omylu. To je bezostyšné poznání. V lásce je obsaženo poznání. A tady je ukázána stránka poznání lásky, ano? To znamená, jinde se mluví o matce milující, ne? A jinde se mluví u Ramakrišny o Durga, Durze. To je trestající matka, stravující svoje stvoření, že ano? Ničící všechno. Tamto je stvořitelka a toto je ničitelka. A vono je to Durga i Káli v jedné osobě, ne? To nebudeme tady tu mytologii předvádět, ale to je otázka po tom poznání. Že ona je ničitelka a zároveň stvořitelka. Milostivá stvořitelka a nemilosrdná ničitelka zároveň. To je eminentně otázka poznání tady řešena. Ovšem, co řešil svým životem Ramakrišna, to byla otázka lásky. Protože on byl matkou Káli vyslán na cestu lásky. Protože v dnešním věku je třeba milosrdenství. To říkal Ježíš Kristus a daleko víc než čehokoliv jiného. A kdyby se někdo vyskytl, kdo by toto popíral, tak se do našeho věku nehodí. Toho nemislosrdného je tady mnoho. A ona musí být zjednaná rovnováha. A von stačí jeden takový Ramakrišna, který jako jedinec zjedná rovnováhu mezi milióny lidí, kteří nejsou láskyplní. Na jedné straně... na jedné straně vah jsou miliardy lidí neláskyplně jednajících. Na druhé straně je Ramakrišna a ještě zjedná rovnováhu. Tak je to. Asi tak. Na jedné straně je Ježíš Kristus, na druhé straně je mizerů strašná fůra a rovnováha je zjednána. To je počet, který si nedovedeme představit, ale je to kvalita, která převáží kvantitu, ano? Na váze kvalita vrcholně váží víc než kvantita. To je ta veliká vymoženost cesty poznání. Že tam kvalita poznání způsobuje, že to, co je za tím člověkem překonáno, se jeví jako mrtvé. To Ježíš Kristus nám ukazoval: mrtví pochovají mrtvé. On je považoval za mrtvé. Jednal s nimi jako se živými, ne? Ale věděl, že jsou mrtví. Řekl-li jsem, že kdykoliv je zapotřebí, tak ta intuice tady je, tak musím vysvětlit napřed to "kdykoliv je zapotřebí" a pak "tak tady je". Obojí zvlášť. A teprve potom to dám dohromady, jo? Když to musí být jednou větou. Když je to- kdy je toho zapotřebí. zásadně nevím, kdy je toho zapotřebí. A nesnažím se o to, abych to věděl. To není cesta, kterou by se člověk měl tímto směrem ubírat. Tam není třeba vidět ž -že je toho zapotřebí, například intuice. Nýbrž na této cestě se musí umět vyprazdňovat. Jestliže se vyprázdní a ono to tam je, tak je toho zapotřebí, ano? Tak dejme tomu pokladete mně otázku. A na neumím odpovědět. Nevadí, nezneklidním. Neříkám: jsi hlupák, to nezodpovíš nebo tak. Co bych si nadával. se stanu "ničím", pro tu chvíli "ničím". To musím vyběhnout cestu k tomu, abych se stal "ničím". To znamená, řečeno dost jako nepřesně, rezignuju na odpověď na váš dotaz. Jestliže rezignuju na odpověď na váš dotaz a přitom vás odkážu do mezí, do kterých vím, že vás mám s vaším dotazem odkázat, tak buď se stane to, že ta intuice přijde, anebo se stane to, že nepřijde. Když nepřijde, v pořádku, nebudu se, není toho zapotřebí. Když přijde, je toho zapotřebí. Vím, je toho zapotřebí. A tak poznám, že je toho zapotřebí. Jak poznám, že to zapotřebí, tak se do toho pustím. A pak se ta lavina řítí. Pak vím postupně, co v chvíli začáteční intuice jsem nevěděl. To se navazuje jedno na druhé, to přivede k nějakým souvislostem, které jsem původně vážně nebral. Takže to jsem vysvětlil to, kdy je toho zapotřebí. A teď na mně je, abych vysvětlil "tak to tady" je. A je to tady, když mám odbyto to, že je to zapotřebí. To vím, když to tady je, že je to zapotřebí. Ono je to tady způsobem, jakým tady není nic, co je z mého rozumu. Z mého rozumu je tady všecko tak, že je to vynulováno v závislostech v rozumových kategoriích, ano? Kdežto todleto je tady jako vědění nezávislé na rozumovém uvažování. Jak to tady je, to je způsob, který by se mohl v některých případech zdát jako velmi nerozumný způsob myšlení. Protože, bych to vysvětlil na nějakém příkladu. Je, bylo pro ty posluchače, nebo svědky v Ježíše živo- v Ježíšově životě, všechno rozumné, co on dělal? Ani zdaleka ne. Oni říkali: tvrdá je tvoje řeč. Kdo ji rozumět. A tak taky byly tvrdé jeho činy. Voni nevěděli třeba, že když křísil Lazara, že to byl předobraz vkřísení Ježíše Krista z mrtvých. Nebo když ho žena pomazala drahocennou mastí, které je- která představovala celé jmění. Že to byl obra- předobraz toho pomazání, které existovalo při jeho smrti v hrobě. A nepotřebovali to vědět. To bylo nerozumné z hlediska toho Jidáše, co ta žena dělala a jak a že to Ježíš přijal, tu mast. To se mělo za to něco koupit pro chudé, že ano? Prosím vás, to je rozumné. A toto jednání ženy bylo z hlediska rozumujícího člověka nerozumné. Takhle to tady vždycky je. To z čeho je zapotřebí. Že to nemusí být rozumné. Nemusí se to jevit jako rozumné. Může se to jevit jako nerozumné. Právě jednou mi tady jeden z vás psal nebo říkal: to, že je to nerozumné, to slovo je tam asi špatné. Není to pravda. No, to tedy je tenhleten případ. Že něco je nerozumné z toho, co ta intuice předvádí. Vypadá to jako velice nerozumná záležitost. Ale není to nerozumná záležitost. počítám s něčím, s čím nemůže i nejlepší rozum počítat. Protože má- zná spojitosti, které my neznáme, které nejsou v dosahu toho myslícího člověka. V dosahu myslícího člověk je opravdu jenom dualistický způsob chápání. Kdežto v dosahu této intuice je něco za dualismem. Navozeno na dualismus. Přicházející odněkud odjinud bez dualismu a bez dualismu transplantováno. A to je na tom to nové a to je na tom to tvůrčí. vší No, že tady je něco připraveno, co ještě rozum neobjevil například. bylo tak jsem se k vyjádřil, že prvním bodem cesty poznání je uvěřit, že toto, co tady zažíváme, je pravá skutečnost. A prý jsem se vyjádřil, že toto není pravá skutečnost. Nevyjádřil. Co tam takhle je, tak to, prosím vás, opravte. jsem se vyjádřil, že je to relativní skutečnost. To není, to neznamená, že to nebyla. jsem zásadně proti tomu iluzionismu. Ten, který hlásali Indové, že toto je iluze, to ne. Toto je relativní skutečnost závislá na nějaké absolutní skutečnosti. Asi v tom smyslu, jak o tom mluví Ježíš Kristus: nejsem dobrý. Jenom Otec v nebesích je dobrý. A prosím vás, když se díváme zblízka na Ježíše Krista, on byl náramně dobrý, ne? Ale když on sobě tvrdí, že není dobrý, tak mluvil takhle, jako teďka mluvím já. Že... že to, co zažívá, je jenom relativně platné. Ne že by to nebylo vůbec, ale je to relativně platné. Není to pravá dobrota. Pravá dobrota není vlita do žádného koryta. Pravá skutečnost není v žádném korytu. Pravé tao není něco, po čem se kráčet a tak dále... a tak dále. Čili to, že se po tomto kráčet, to z toho nedělá něco neskutečného. Nýbrž něco relativně skutečného. A my musíme věřit tedy, že zatím je to pro nás jediná skutečnost. Proto jsem. Protože jakmile to absolutizujeme, tak se dostáváme k další možnosti zažívat to jako samozřejmost. Jinak ne. Jak my to zažíváme jako samozřejmost, tak se produkuje něco z toho, čemu říkáme samovolnost. když se dívám na tuto krajinu, tak samovolně to považuju za skutečnost existující. Nemusím dál přemýšlet, jestli je to relativně platné nebo není platné, prostě pro je to samovolně skutečností. Takovýmto způsobem musíte uvěřit v jedinečnost těchto věcí. Když to samovolně půjde, abyste tomu věřili, a to nejde hned. myslím, že to... že to tak. Pro nás se to zdá, že je to odjakživa prostě tak, ne? Dítě k tomu musí dorůst. A jsem se přesvědčil i na svém šestiletém vnoučeti, že ještě nedorostlo k vidění věcem- věcí tak jako my. Že mu není něco samozřejmého, co nám samozřejmé je. A jestliže člověk nedospěje ani ve zralém věku k této samozřejmosti, tak není dospělý. A jestliže není dospělý, tak nemůže odstartovat. Nedospělý člověk nemůže odstartovat do další skutečnosti. Jedině když samovolně všechno považuje za skutečné a jedině pravé, můžete jít na cestě poznání dál. A pak se dostanete někde jinde a zase ten proces bude probíhat nanovo, zase tam všechno budete vidět postupně jako nová- novou skutečnost, se kterou se smíříte a nakonec bude pro vás samovolná. vás nebudu strašit, jak věci vidím. Ale zaručeně je nevidím jako někdo z vás. Vidím je jako nikdo z vás, jinak, a proto je mně samozřejmé, ano? Kdyby to pro bylo samozřejmé, tak z tohoto bodu neze- neodstartuju dál, ano? A tohleto je požadavek každého stupně. Víra samo, řek bych, ne samospasitelná, za absolutní skutečnost toho, co právě zažívám. Protože kdybych se bál šlápnout na zem, od které se mám odrazit. Bál se proto, že si myslím že není skutečná. Že je to iluze, že se mohu propadnout, se odrazím nějak silněji sem, to by bylo špatné. musím věřit, že je to skutečné. A ta víra způsobí tu skutečnost, že budu moci odstartovat. Když tu víru nebudu mít, tak neodstartuju, ano? Upozorňuju vás na to. Tak jsem to myslel. Uvědomme si, když teďka jsem úvodem, který zde nebyl zmíněn, do tohoto aparátu, předvedl nebo řekl, že cesta poznání by se také dala znázornit jako řadu- jako řada rozhodnutí, po kterých následuje řada zkušeností podstatně nových. Takže vede od zkušenosti ke zkušenosti, od rozhodnutí k rozhodnutí. Je to rozkouskování celé cesty poznání na části dosažitelné určitým stupněm poznání. Přičemž se předpokládá, ovšem předpoklad ten může být mylný, že nikdo na určitém stupni poznání se nebude spokojovat s tím stupněm. A bude toužit pod dalším. Kdežto tento předpoklad nemusí být správný, protože jsme zažili celou řadu případů, že lidé udělali správné rozhodnutí, po něm následovaly zkušenosti rovněž správné, ale lidé si mysleli, že to je něco konečného. A zůstali tam trčet. A kupodivu jakmile toto dokázali, tak spadli z toho stupně, kam se dostali. A my jsme se s nimi shledali na stupni, ze kterého nebylo vlastně vybřednutí. Neboť jak se odtamtud spadne hodně nízko, tak je cesta zpět daleko těžší než na jiné cestě. A to z toho důvodu, že se vlastně tady tak trošku hřeší proti Duchu. A myslím, že nikde jinde tento hřích není tak blízek člověku jako na této cestě. Protože tím, těmi rozhodnutími, které člověk dělá, vlastně provokuje Ducha svatého, aby ho osvítil. A nyní, jestliže je osvícen, a on tím opovrhne, tak se proti němu proviňuje. Ovšem provinutí- pro to provinění není takového rázu absolutně, jak o tom mluví Ježíš Kristus. To by musel být na konci cesty. Ale je přeci jenom tak důležité nebo tak dosažné, že ten člověk se těžko zmůže na další krok. Ale se vrátím k těm rozhodnutím. jsem řekl, že bych mohl celou cestu poznání také předvést na jednotlivých krocích, kterým rozumím jako rozhodnutím. A protože známe život Ježíše Krista, víme, jak ta rozhodnutí za sebou mají jít. Tak aniž bych se o něm zmiňoval. budu mluvit o těchto rozhodnutích, jak jsou tam zachyceny v životě Ježíše Krista. Znovu začínám. Jestliže se člověk narodí na tomto světě a nabude celistvé vědomí o tomto světě. To znamená, jestli si udělá obrázek, k čemu na tom světě je, co by tam měl dosáhnout, co by dosáhnout neměl, tak se může také stát, že chce prožít život spravedlivý nebo život dobrý. To je dobrý začátek, rozhodnutí žít správně. U každého člověka toto rozhodnuti bude vypadat jinak, ano? Každý si bude představovat něco jiného za správné. Ale nebudou dva lidé, kteří by si považovali jednu a tutéž věc za správnou. To bude individuální východisko správnosti. Proto všechny mravní předpisy, všechna etika, všechna noetika, to jsou všechno věci, které nejsou platné obecně. Nýbrž jsou platné místně, časově i prostorově. Proto se o nich nebudeme jako o takových vůbec šířit. Když budeme říkat, že první, obecně vzato, rozhodnutí, kdyby mělo vypadat tak, že člověk si řekne, že bude žít správně. A dělá všechno pro to, aby žil spravedlivým životem. Aby pokud možno nikomu nekřivdil ani za takovou cenu to o to po vložím. že by sám sobě škodil. Když by to bylo správné a prospěšné pro širší celek než je sám, tak by to mohl třeba vést i k jeho škodě. Ale to by mu nevadilo, protože by měl uspokojení z toho, že by dělal dobře. Kdyby dlouho byl na této cestě, tak by se mohlo stát, že by začal na tomto místě přešlapovat a že by tím promarnil, promarnil celý život. Co je to dlouho býti na tomto stupni a na kterékoliv dalším? To jest, že to tomu člověku to jde, že je mu samozřejmé, jed- co je to jednání správně, že je dokonce nesnesitelný pro své okolí. Neboť on svou představu o správnosti a nikdo mu do toho nemá co mluvit. Takových lidí je, že? A přitom nejde z toho stupně dál. Tam zůstává trčet. A jsem takového spravedlivého člověka znal. Neměl úspěch ani ve vlastní rodině při výchově svých dvou dcer, bydlel někde na se- v severovýchodních Čechách. Byl drogistou. A neměl ani úspěch ve svém vlastním životě. Když umíral, tak konečně byl nespokojen s tím, co celý život dělal. Říkal: k čemu mně byl ten spravedlivý život, když společnost právo znehodnocovat to, co jsem pro provedl a považovat to všecko za chybné, ačkoliv to chybné v mých očích nebylo. On byl tedy v Sokole a takovýho něco a vono se to všechno potom zavrhovalo po válce, ne? A tak a jeho taky zavrhli a no. No, ale co tím chci říct. Že na každém stupni musí dojet- dojít k nespokojenosti. Jestliže zůstane spokojen s tím, tak vzal odplatu svou a není schopen se dostat k dalšímu rozhodnutí. A to platí o životě umělce, o životě každého tvůrčího člověka. Kdo za sebou nějaké tvůrčí období, tak nesmí být spokojen s tím, co dosavad vytvořil. On neudělá krok kupředu, že? Ano? To je důležité. Jestliže je nespokojen, přestože mu to jde, všichni ho za to chválí a říkají: ty jsi výborný. On začíná být nespokojen, tak to je příznak přechodové krize nebo přechodového utrpení. Teď bychom tam popisovali rozdíl mezi krizovým utrpením a přechodem, to si potom přečtěte, to tady nebudu vysvětlovat, ano? To by mělo být pro každého příznačné nebo příkazem, aby nezůstal na úrovni, nýbrž aby hledal dál. Aby hledal, aby se snažil o nové rozhodnutí, které by lépe naplňovalo jeho život. Tak jaké je další rozhodnutí kromě spravedlivého života? Jestliže žiju spravedlivě, tak nehledám nic než uspokojení z toho, že spravedlivě žiju. Musím odstoupit od tohoto uspokojení. Jakmile mi to neposkytuje uspokojení, tak to neživí moje já, moji sebelásku. Čili začnu vnitřně umírat. A to vyprazdňuje. se musím vyprázdnit o uspokojení nad tím, co jsem dosud dělal. A nakonec to dost- dostane, se to dostane tak daleko, že se vyprázdním od všech důsledků toho, co jsem dosud dělal, jako bych to byl neudělal. A to jsem dokonale prázden od toho, co jsem dosud dělal. A tu nemusím dělat bez dalších rozhodnutí. mu ho řekl, von mně neřekne, jak vypadá většinou. Ale nemusím dělat nějaký plány, jaké rozhodnutí potom udělat. Nýbrž jsem uvolněn pro novou náplň. Takže do se vlije náplň, která dvě tváře. První z nich je ta, že najednou vím, že to, co jsem dosud dělal, je málo nebo nic. A že bych měl dělat něco víc, co jsem dosud nedělal. A proč bych to měl dělat, taky to ví. mluvím zatím velice obecně. To jedna věc. A druhá věc, že když se rozhodnu, že budu dělat něco navíc, co jsem dosud nedělal. A od tamtoho se odvrátím, abych to nové mohl dělat. Protože dvě najednou dělat nemohu. Takže on takhle znal prostředky, jakými tamto nové uskutečnit. To je na každém rozhraní mezi stupni člověku dáno. Čili jakmile člověk se dostane do toho vyprázdnění, tak si prověří jednu věc důležitou. Že je mu dáno něco, co není jeho. Co nebylo obsaženo v dosavadním jeho životním programu. To je důkaz, pro něho důkaz, neochvějný důkaz toho, že existuje něco za jeho vůlí, za jeho rozhodnutím, za jeho chtěním, ne? Takže když potom začne se řídit tím novým obsahem, tak ani zdaleka není takhle svým, jako byl při tom prvním rozhodnutí jednat správně v tom životě. To byl ještě hodně si to to dělal, napodobil podle nějakých jiných vzorů třebas. Nebo s, nevím, hathajogických nebo tělocvičných nebo málo účinných nebo náboženských nebo nevím, co všechno mohl si vzít za vzor nebo filozofický. Tak teď nepotřebuje vzorů vnějších, nýbrž dostavuje se něco, čemu by se dalo říct tažení. Tažení k tomu, co nově poznává. Že on nemůže se obejít bez toho, aby nevyslyšel to tažení, které v něm je živé. On se jím musí řídit. Jestliže se jím řídí a uskuteční tato rozhodnutí, která nejsou zcela z něho, mu zavazují na něco předešlého, tak jsou z něho, ale poznává tam nový prvek v tom. Tak zase se opakuje totéž. Doroste do samovolnosti, není s tím nakonec spokojen, protože vono mu to jde, vono ho to nebaví. Pro něho je to hračka, kterou odložil, ano? Jemu se to jeví jako hračka. Předtím to bylo velice vážné to rozhodnutí. Najednou se mu to začíná jevit jako hračka. Protože si s tím jenom hraje. Jakmile se dostane do této fáze, tak je třeba od hračky ustoupit. Takže tohleto není pouhá hračka. Tam by se měl dostat k vážné práci. No a tak to jde tak dlouho, nakonec udělá rozhodnutí, které by při nejlepší vůli rozhodnutím nemohl nazvat. bych se přece jenom v této chvíli všiml znovu příkladu Josefa Kupertinského. Když udělal rozhodnutí, že bude knězem, tak to mohl považovat za svoje rozhodnutí ještě. Ale když potom dva roky byl smutný nad tím, že neumí být knězem, nedělal žádné své rozhodnutí. Byl bezmocný, ano? A někdo jiný, odjinud mu přinesl prostředek, kterým se stal knězem. To nemohl nazvat svým vlastním rozhodnutím. To bylo rozhodnutí, které nebylo rozhodnutím. A přesto mělo povahu nového rozhodnutí. Povaha toho nového rozhodnutí byla v moudrosti. A ne v něčem, co by byl chtěl. Vstoupila do něho moudrost, která nepochází z vůle, nýbrž pochází z otevření vlastního nitra. Takže kdybych celou tu cestu nějak ještě rozškatulkoval podrobněji, tak bych říkal: další a další rozhodnutí na této cestě přicházejí nebo mají ty změny v sobě. Obsahují ty změny, že čím dál tím víc je to rozhodnutí neosobní a obecnější, přesahující lidské možnosti člověka samého. Takže nakonec člověk odroste tomuto světu. Je třeba, aby nejdéle v okamžiku smrti, byl tak dalece odrostlý od tohoto světa, že by po něm netoužil. A že by samovolně se spojoval se světem, který není závislý na času a prostoru. A to je konec cesty poznání. Tak se zhruba ta cesta rozpitvat na řadu rozhodnutí a na jejich kvalitu, na jejich obsah. To je jenom obecně řečeno. Proč jsem nemluvil o dalším konkrétním obsahu některých dalších stupňů, nýbrž jenom u prvního, že to musí konkrétním obsahem začít. Nemusí to být zrovna touha po spravedlivém životě. Ale musí to mít konkrétní obsah. A teprve z toho se může dosáhnout nějaký obsah, který není konkrétní. Neboť my se máme dostat do oblasti, kde milujeme, jako bychom nemilovali. Kde poznáváme, jako bychom nepoznávali a kde žijeme, jako bychom nežili. A to je to, čeho jsme svědky, my, nezasvěcení lidé, na existenci Boží. Nám se zdá, jakoby neexistovala. Jakoby nemilovala, jakoby nepoznávala. Protože jestliže někdo poznává všechno, tak je to podobno nepoznání. Pravé poznání je velice podobno nepoznání. Protože je v něm obsaženo všecko, v pravém poznání. A to zase jsou ještě úrovně při tom. Napřed temně je tam všechno obsaženo. A potom čím dál tím více živě, méně temně. Takže v tom poznání, v mých sedmnácti letech, to bylo velice temné poznání. To mi nedávalo konkrétní program, rozumný konkrétní program pro tento život. Nýbrž zavrhovalo to jeden způsob života, který neměl být zavržen. A dávalo to přednost jinému způsobu života, který měl být upředňován, to je pravda. Ale byla tam tato zásadní chyba, zavržení toho světského života. Což tedy opravdu bylo sice potřebné pro tu chvíli, ale nebylo to něčím výsledným. Nebylo to něčím ještě do míry pravým, jako se to potom dělo třeba v koncentráku nebo a to ještě od sebe to pro do stop od ještě pozdě a zase to ještě není tak úplně pravým, jak to bude někde na věčnosti, že ano? Všechno to své stupně. První rozhodnutí na cestě poznání by mělo mít povahu narození Ježíše v Betlémě, ne? Dosah toho narození. Anebo by nemělo být. Nemělo by mít tento dosah. Nebo, řek bych, tu naději v sobě obsaženou. bych řekl, a to mi prominete, protože jindy budu mluvit jinak. Ale ne, že bych si chtěl odporovat. A nebudu si odporovat. vám to třeba vysvětlím, když si budete přát. Ne, nemělo. Protože jestliže by si člověk dělal nějakou naději na nějaký výsledek z toho rozhodnutí, které provádí, tak by to rozhodnutí nemělo ani zdaleka tu moc tvůrčí, jakou má, když člověk bez naděje do něho vstupuje. Když jenom, když mu jde o věc jenom. Jde o to, aby žil třeba spravedlivým životem, jenom o to. Říká se: každý rozhodnutí děláme proto, aby to mělo nějaký výsledek. Jestliže tvrdím něco opačného, tak je to nesmysl. Samozřejmě, to by byl nesmysl, kdyby se to takhle vzalo. Protože, co chce ten člověk, který chce třeba začít žít spravedlivým životem? Aby opravdu tím byl někomu prospěšný, že ano? Ale nemyslí při tom na sebe, jde mu o věc. Jestliže mu jde o věc, tak je to dobře stave- postavené rozhodnutí. Když mu jde o něho, tak se ještě nevymanil z toho dosavadního rámce života, které nekončí, nikdy nepřechází a nekončí poznání. Kdyby zůstával na úrovni nevědomého člověka. Jestliže mu ale jde o věc, třebaže možná v našich očích nesprávnou nebo malichernou nebo nepatřičnou, ale on v tom vidí něco důležitého. Ne sebe, nýbrž tu věc jako důležitou, za důležitou považuje. Tak pak je to správně postavené rozhodnutí. Každý by mohl být proti... proti tomu rozhodnutí. Každý třebas, nejenom někdo, ale každý. Ale pro něho to by bylo správné, kdyby mu šlo o věc, kterou považuje za důležitou. Rozhodnutí je správné tehdy, duchovní rozhodnutí na cestě poznání je správné tehdy, když člověk může pomocí toho rozhodnutí něco vykonávat, co je někomu prospěšné. Ne tomu člověku, který to rozhodnutí udělal. A tomu člověku to vůbec se nejeví jako věc pro toho člověka přímo prospěšná, ano? Nýbrž pro ty jiné. A on přesto tím není znechucen a u toho zůstává. Toto je důležitý moment. On říká: tak když to pro ty jiné dělám, no tak holt sebe vynechám. A budu to pro i nadále dělat, když jim to dělá dobře. A na sebe zapomíná. A se s tím smiřuje, že ho to nějakým způsobem vynechává, ano? Tak toto je znak správného rozhodnutí. Že musí při každém správném rozhodnutí částečně, aspoň částečně sebe překonat. Svou sebelásku překonat, své uspokojení v sobě překonat, prostě, že si není přímo sobě užitečný, ano? A přesto vydržet v tom rozhodnutí a při jeho praxi. Stačí to? Všimněte si z příkladu, který jsem vám dal, hlavně o tom Kryštofovi, ano? To tam není, nevyšlo napsáno, tak na tom nezáleží. Vy ho všichni znáte. Tomu jeho zasvěcenec řekl, zasvěcenec nějaký mu poradil, aby převážel lidi přes řeku. Že to bude duchovní úkol. On v tom žádný duchovní úkol neviděl, ne? Přesto ale je převážel. Říkal: von je moudřejší než já, on tomu musí rozumět, ne? Tak důležité při tom je, aby ten člověk odstoupil i od svého mínění o užitečnosti v tom smyslu, že by byl ochoten jít do tohoto neznáma. Neboť opravdu celá ta cesta jde ze známého k neznámému. To je vědecký postup, který tam musí být zachován. Ze známého postupovat k neznámému, že ano? Když nesto- ne- nevycházím z neznámého, tak nemohu nikam se dohrabat. musím mít základnu známou. A pak mohu se dostat k dalšímu neznámému dál. Tak to je matematický základ, základ vůbec vědecký. A tady na této cestě také tento základ musí být zachován. A to je tím účinnější takové rozhodnutí, které ze známého vede člověka do neznáma. Protože jestliže člověk jde do neznáma a není si jist tím, že někam dojde, a přesto jde, tak to přímo přivolává milost Boží, že se prudce vyprazdňuje. Vizte člověka u rybníku Bethesdy, ano? To byla cesta do neznáma. On nevěděl, jestli tam bude čekat ještě rok nebo dva roky nebo do smrti nebo vůbec se nedočká. ba co a protože tuto cestu nastoupil do toho neznáma, proto se jednoho dne u něho objevuje Ježíš Kristus a pomáhá mu. Ne z jiných důvodů. Aby dokázal, jak tento způsob rozhodování je účinný. On vůbec ukazoval na mnoha jiných případech to, jaké nebo jaká rozhodnutí jsou účinná, ano? Jednou je to neodbytnost, to zase úplně na jiné straně, že jo? Neodbytnost toho žebráka, který tam křičí: Ježíši, pomoz mi! Taky to je účinné, ano? Na tento moment hlavně ukazuje třebas Ramakrišna. Říká: kdybych byl býval shovívavý vůči matce Káli, tak by se byla se mnou nikdy vědomě nespojila. jsem vzal hůl do ruky a vyhrožoval jsem sebevraždou, prosím vás, to nedělejte. A vtom se mi zjevila. Protože takovou lásku neznala ještě nebo nepoznávala u lidí, pardon. jsem převýšil celou řadu jiných lidí, kteří se rozhodovali, s tou matkou Káli dokáži se spojit. A jsem v tomto smyslu byl dále než oni. Že jsem to rozhodnutí bral tak vážně, že jsem byl ochoten obětovat i svůj vlastní život. A tomu ona podlehla, jo? Ovšem to je jedna verze, verze třebas Romaina Rollanda. Ale tentýž Romain Rolland o pár stránek dál říká, že první extaze se mu dostavila, když viděl to hejno ptáků na obloze pěkně seřazených, v podvečer indický, jak táhnou potom v nebi v určitém přesně sestaveném šiku. Měl v tom velikost a moudrost Boží, ne? se stalo tak nebo tak, je zase jiný aspekt nějakého jednání. Ale nám teďka nejde o vidění, nám jde teďka o rozhodnutí. Právě toto... toto pomineme, ty ptáky, protože vona ta cesta se celá nedá definovat jako soustava rozhodnutí, jako jediným způsobem. Nýbrž se také definovat jako soustava vidění. A to je také celá škála možností vidět věci nově, v novém světle. Nespokojit se s dosavadním způsobem vidění. To je umělecký přístup k věci, který si tady netroufám předvádět. Protože ne každý jsme takhle založen, že chceme vidět věci nově, že jsme s tím spokojeni, jak je dosud vidíme. No to je, to platí nejenom pro umělce tvůrčího, nýbrž i umělce reprodukčního. Že on není spokojen s tou reprodukcí, kterou provedl. Nýbrž jde ještě dál. Tak myslím, že jsem odpověděl na otázku, ne, kterou jste mi kladli. Je na škodu věci, když člověk neví, jak se rozhodnout. Neboť sebe nezná do míry, promiň, že mluvím jinak, než jak ses ptal. mluvím podle tvých potřeb, a ne podle toho, jak ses ptal. To znáš. Ne, že bych zapomněl, na co si se ptal. Ale podle tvých potřeb. Jak to je potom s takovým člověkem, který dělá rozhodnutí, které není patřičné, protože sebe nezná? Je to na škodu věci? bych řekl, že jelikož se člověk nezná, tak to není na škodu věci, pokud je to rozhodnutí dostatečně velkorysé. Na škodu věci je jenom takové rozhodnutí, které není dostatečně velkorysé. Je-li rozhodnutí velkorysé, tak mohou nastat dva případy. Že on nestačí na velkorysost toho svého rozhodnutí a ustoupí vod něho. To je tedy neblahá záležitost. Von se- von měl příliš velké oči, né? A malý žaludek. Asi tak. Nestrávil to. Anebo v druhém případě, že rozhodnutí bylo, nebylo tak velkorysé, von to snadno zvládl, jo? Ale tak snadno, že ho to nestálo příliš velké odosobnění. A to je také nesprávně. Čili on by měl člověk mít při rozhodnutí, o kterém neví, jestli je správné, toto měřítko: jestli mně to moje rozhodnutí nepřináší dostatečnou míru odosobnění, tak to neni rozhodnutí správné. Jestli ale nutí k tomu, abych sebe opouštěl pro věc, za kterou jdu, tak je to v každém případě rozhodnutí správné. Jestliže člověk udělá rozhodnutí z vlastní vůle, tak to vyžaduje nejenom jednu korekci, ale soustavnou korekci. Takže se může stát, že nikdo z okolí toho člověka, který nějaký rozhodnutí udělal, ho jako to původní rozhodnutí nechápe a nepoznává. Ono jím třebas není nebo jím je, v očích toho, který to rozhodnutí udělal. Ale ono se to okolí nejeví jako tamto původní jeho rozhodnutí. Jestliže ale člověk udělal rozhodnutí, které nespočívá jenom na jeho vůli a nemíří za nějakým osobním prospěchem ani duchovním ani neduchovním. Nýbrž jde mu zase jenom o věc, tak ta korekce při tom postupuje nebo probíhá bez vůle toho člověka. Mění se okolí, poměry, okolnosti okolo toho člověka. A on vlivem změněných okolností a poměrů musí korigovat své původní rozhodnutí. Protože by se ukázalo být nesmyslné, kdyby ho chtěl praktikovat, když se změnily poměry, že ano? A co je to: změnily se poměry? Jsou... jsou to vnější vlivy? Ne. to vždycky považuju za vnitřní proměny, které se promítají do zevního světa, ano? Je to, myslím, že to opa- opačně prostupuje, než jak to člověk vidí. Čili, takovému člověku nemám za zlé, že dělá jaksi, jak- okolí tomu říká přemety. Nebo že se mění. Že se točí jako holub na báni. Ne. Nýbrž tím, že se změnily poměry, on je nucen se přizpůsobit a korigovat své rozhodnutí. Tak dejme tomu, když se změnily poměry v mém životě, že jsem nemohl být přírodovědcem, tak jsem neochotně přistupoval k jinému povolání v tomto životě. A teprve jsem se smířil s tím, že přírodovědcem nebudu, jsem se smířil, tak to rozhodnutí mohlo na sebe vzít konkrétní jiný výraz než mělo rozhodnutí původní. Mohl jsem jedno konkrétní rozhodnutí zaměnit za jiné konkrétní rozhodnutí. Mezitím nastalo přechodové období, o kterém nemohu říct, že v něm vůbec nějaké rozhodnutí hrálo nějakou roli. Tam to prostě rozhodnutí nebylo. Jedno jsem skončil, a druhé jsem nenastoupil. Protože nebylo ve mně schopnosti lidské, která by byla mohla mně přednést taková rozhodnutí tak autoritativně, abych za tím mohl jít. Ale jestliže mezitím nastalo prázdno, tak to nové rozhodnutí, které jsem jako udělal, říkam jako udělal, bylo tak autoritativní povahy a bylo oděno do takové moci, že ta moc toho rozhodnutí přemohla. jsem nemohl jednat jinak, než jak to rozhodnutí vypadalo, jo? A tohleto nastává na každé cestě a při každém rozhodnutí, když je dost velkorysé, a to rozhodnutí být přírodovědcem bylo dost velkorysé, chápeš. Celý život jsem chtěl tomu zasvětit. A když je dost velkorysé a se ho vzdám, ne? To je také jedna z cest. Když se vzdám rozhodnutí, které vidím, že není uskutečnitelné, to- z toho se nesmím bát. A udělám to nakonec bez trpkosti. Bez obrácení, bez lítosti, pak se vyprázdním tedy, a nemám žádné konkrétní nové rozhodnutí před sebou. Nevadí, ono se dostaví. A konkrétněji, než jak jsem schopen sám si je stanovit. Nemyslete, že se pořád na vás chce, abyste udělali i další kroky. Vy musíte udělat první krok a další krok za vás někdo udělá. Neboť tady je strážce ve vás, který vás chrání před omyly. A sotva uděláte omyl zase na jiné úrovní, tamtěch nejste schopni se dopustit. A zase jste schopni jiných se dopustit. Zase z toho budete vyvedeni a tak dále a tak dále. Celou, jsem, si nejvíc cením na své cestě to, že jsem přes řadu velice těžkých omylů se dostal vlivem, řek bych, neosobního vedení někam za svou osobu. Nemohl jsem za to. Mohl jsem za to jenom po stránce, že tady byla prázdnota bez ohlížení. Za to jsem mohl. To bylo to disponování správné. A jak jsem konkrétně neudělal to, co na mně chce muž jménem "A", z tohoto spojení, z tohoto sdružení zde, abych věděl, jak na to. A jakými prostředky. Jsem nikdy nevěděl. Nevadí... nevadí, neboť když víte, jak na to a jakými prostředky, tak to není nikdy nejlepší řešení. Naopak, když nic nevíte a jste v když a nelitujete sebe, to je předznamenání nejlepšího rozhodnutí. Přes nic. Kde sebe přestáváte lito- litovat. To znamená, nevracíte se k sobě v podobě lítosti nad sebou. To je předznamenání nejlepšího rozhodnutí. To se vždycky takhle u vyskytlo. Vizte koncentrák, kde jsem byl absolutně nerozhodný a nevěděl jsem, co dál, ale jsem nakonec, ne hned, přestal sebe litovat. V tom momentě, že jsem, když jsem přestal sebe litovat a byl jsem vyprázdněn od všeho ostatního předešlého. Že se mi to jevilo jako zbytečné a zase znovu ničemné, jako v těch sedmnácti letech. Protože tam byly veliké zkušenosti, které si dneska velice cením. Ale tehdy v tom momentu jsem si je necenil. Záleží na přítomném okamžiku, přátelé, velice mnoho. Ten a nějaké předurčení žádné ne. Ten je... ten je rozhodující pro to, co se stane dál, ano? A protože jsem rezignoval bez lítosti a odevzdal jsem tento život, tak to dopadlo tím způsobem, že jsem najednou věděl, co jsem ještě nevěděl, vzal jsem další program. A myslel si, že je to program konečný. Když jsem z něho byl odvolán za pět měsíců, když jsem se dostal z koncentráku ven. A ten program skončil zároveň s tímto spojením, které jsem potom vysvětloval jenom sporadicky, tak tam byla pauza několika let, která vygenerovala dvojí rozhodnutí. Jedno bylo, když jsem se oženil a druhé, to bylo rozhodnutí velice pro mě, řek bych, odvážné. A druhé rozhodnutí, pro jiného by to nebylo, tak naopak, ten do toho se hrne třebas. ne. A ono to bylo odvážné. A druhé rozhodnutí bylo to, že mám žít pro tuto věc. A ne pro nic jinýho, jako jsem to dělal v tom koncentráku, ne? To bylo druhé rozhodnutí. To bylo ještě dosažnější, ještě obsažnější, ještě většího dopadu než to předešlé umřít. Ježíš říkal: nikdo nemůže více obětovat než svůj vlastní život. Ale nemyslel tím jenom umřít na kříži. Nýbrž tím životem pro něco žít. To je taky obětování života. To je vyšší poje- pojetí obětování života. Když to není můj život, když to vůbec není můj život, je to život Boží. Podívej se, jestliže těch jedenáct učedníků a potom apoštolů Páně zemřeli při vykonávání toho svého rozhodnutí sloužit lidem, ne? Zdali pak jejich rozhodnutí bylo téže kvality jako rozhodnutí svatýho Jana, který se nezpěčoval zemřít. Ale nebylo mu dáno zemřít, neboť bylo mu dáno pro to žít. Kdyby on byl totiž zemřel násilnou smrtí jako ti ostatní, jo, tak by byl nenapsal svoji epištolu a byl by nenapsal Zjevení svatého Jana. Kdyby byl tyto dvě věci nenapsal, tak se dost dobře nevyznáme v tom jeho evangeliu. A nevyznáme se správně vůbec v tom učení Ježíše Krista. Protože právě v tom Zjevení svatého Jana, ovšem způsobem, který jsme dodneška nepochopili, je vysvětleno, tam není rozhodující, že dva tisíce let se to nechápe. To je maličkost. Je vysvětleno, jak porozumět stupňovitosti toho poznání. On tam rozděluje všechno do sedmi stupňů, že? Poprvně se to vůbec vyskytuje, že si rozškatulkovává život Ježíše Krista na sedum stupňů a provádí tam člověka těmito třem- sedmi stupni vnitřního života. Lidi v tom viděli, dodneška vidí, nějaké věštění do budoucnosti. Vůbec ne. To jsou vnitřní stavy, jsem se pokusil to vy- vysvětlit, ne? A je to vyšší úkol, je to podání o tom, jak žít, a ne jak umírat. Jak žít a nakonec se ocitnit- ocitnout v tom svatém městě Jeruzalému. Je tam potom řečeno nakonec, ano? A ne mezi tím nějak si umřít. Ono to při tom programu toho svatého Jana bylo zbytečné takové rozhodnutí udělat. Umřít za Krista. Von když šel pod kříž, tak ani nechtěl ani chtěl umřít za Krista. On tam prostě šel. On byl dalek toho pro Krista umřít. dávno pro Krista umřel, než šel pod ten kříž. Ne nebylo nikoho, kdo by byl ještě umíral. Ten dávno umřel. On umřel možná dřív, než Ježíš Kristus na kříži. Vnitřně umřel. A ten Ježíš Kristus ho třeba v tomto případě následoval, ano? Ten vystihl stav svatýho Jana. Tady vám připadá... tady vám připadá,... máš to tam už?...že cesta lásky je cesta za někým nebo za něčím, co ještě nepoznáváme, ale co milujeme pro tu velikost a sílu lásky, kterou v sobě pociťujeme. Ta síla je nám důkazem toho, že to poznáváme jinak než mohutností běžnou, třebas rozumem, pochopením. Poznáváme to citem, veškerou duší, celou duší, v celé mysli a z celé síly své. A tím způsobem milujeme, a to je obsah našeho poznání. Je- li tedy při cestě poznání něco obdobného, že by člověk... že by člověk také na této cestě musel jít do neznáma, jako ten na cestě lásky, a přesto šel. bych říkal, bych řekl, že na cestě poznání je tomu sice trošku jinak, ale ještě hůře než na cestě lásky. Cesta poznání člověka nezbavuje krizí jako cesta lásky. Cesta lásky je jediná, která zbavuje člověka krizí, to neopakuju poprvně, že? Při cestě lásky nemusím zavrhnout minulou lásku, nýbrž musím ji prohlubovat. Tutéž lásku prohlubovat. Při cestě poznání musím si dovolit zavrhnout minulé poznání a říci: poznával jsem jako dítě. A teď nejsem dítětem, musím poznávat jinak, musím poznávat nově. Nově se musí přistupovat k věci. A nejenom hlouběji, úplně nově. Kdyby byl svatý Jan šel cestou poznání, a ne cestou lásky, tak by na tom rozhraní jako ti ostatní učedníci před.