Karel Makoň: 83-01B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Jak lze v dětským věku upravovat poměr dítěte k vlastnictví. To znamená, musí se využívat každé příležitosti. Podívej se, jak to jednáš maminkou. Jako kdyby ona byla na tobě závislá, jako kdyby ti patřila, jako by to byl tvoje tvůj majetek. Ale to není loutka. To je živý tvor, jako jsi ty. Ty musíš jednat tak, jako že ona na sebe výhradní právo a ty musíš být rád, že ona s pomocí své lásky nebo prostřednictvím své lásky se obětuje pro tebe, že taky ráda. Za to musíš být vděčen. A toto pouto vděčnosti musí nahradit to tvoje pouto vlastnění matky. Jo, asi tak. Tam vysvětluju dětinštěji, ale používám každé příležitosti, kdy to dítě projeví nároky větší, než projevovat, na někoho jiného, takže to jsou nároky vlastnické, to prostě poznám, co je nárok vlastnický, a když projevuje ná- nároky jinak, že to není, nemá povahu vlastnickou, že to povahu jenom správcovskou, že ano. Tak dejme tomu, jsem jsem jim nakoupil daleko cennější hračky pro Plzeň, než jaký mají ve Zdibech. A řekl jsem jim jasně, ty nepřijdou k vám do Zdib ty hračky, protože to není vaše, to je pro vaše hraní, pro vaše hraní v přijedete do Plzně, tak si s tím budete zase hrát. Zase to opustíte a tak dále. je naučím opouštět, jo, to co je nejvíc baví, a na čem nejvíc lpí, jo. Jako elektrický vláčky nebo samo říci od doby věci prostě velice drahé hračky ale oni si to strašně cení, né? A doma sice to... to nemají, no tak tady to mají. A je to, si je kupuju fakticky, ne? Ale kupuju je za cenu toho jejich odříkání. To musí nějakou proti hodnotu musí vykázat. Oni nesmí plakat, když se s tím loučí. jim musím říct, když neuklidíš po sobě, tak nejenom že to po tobě tady, pro tebe tady znovu nebude, přijedeš do Plzně, to tady to dám jinému dítěti. Ty to musíš uvést do takového stavu, v jakém to bylo, než sis s tím začal hrát, ano? Pak mít zase k dispozici po tu dobu co tady budeš A tak je to s tím životem, tady máš k dispozici jako dítě jiné věci než jaký bude mít dospělí člověk nebo starý člověk nemám k dispozici ty věci jako ty, mám třeba k dispozici jiné věci co ty nemáš a tak dále. Tak je to s tím lidským vlastnictvím. jas čím je učím odnaučuje vlastnit. Ukazu, ukazuji jim, že disponujou přechodně něčím ne a nemusí jim dělat právo na to nebo nebylo to správné, nerozumné dělat si právo že to je jejich vlastnictví. A to se nedá vysvětlit nějak v kostce, protože to se musí využívat situace, která je, a vědět co to je, jak jak je to hřích hřích vlastně, že, být si toho vědom a jít za tím a vymýtit to z toho člověka, ano. K jeho jejich já, poměr k jejich já, říkám ty musíš ve všem dosáhnout takové dokonalosti, abys nebyl pozadu ostatním lidem, protože ty tady nejsi na tom světě jenom proto, aby sis tady krásně žil nebo si hrál, nýbrž abys jim také sloužil a za tím účelem jim čtu broučky, jo? Jak svítili lidem. To je bezvadná pohádka, která do toho zapadne. Vždycky, když jim jako něco řeknu takhle, tak to doložím broučky, těmi broučky. Jak musí svítit lidem a tak dále, jo? To se jim moc líbí, tohleto. To je taky vzorná modlitbička a všechno ostatní, co k tomu náleží. A to čtu trošku jinak, než to napsal Karafiát, aby se přitom smály. Oni nepoznají, co je Karel Makoň a co je Karafiát pochopitelně, tak se smějou se mnou s těma broučkama. Velice švandovně se jedná a přitom je to veselá, radostná vážnost. Velice radostná vážnost. ty broučky předělávám na radostného Karafiáta, od A do Z, ano. Že musí vést všechno v tom životě k Bohu, ne, všechno. Nesmí se rozlišovat mezi nižším a vyšším. Takže hraní není pro mne ničím nižším, jak se na to dospělí lidé dívají. To je pro velice závažná záležitost, která se dá, když to někdo chápe duchovně, radostným způsobem prožívat jako poučování o spáse. Samosebou že jim neříkám, za to že tak jednáš, budeš spasen. To ne. O spáse vůbec nemluvím. To jsem jednou na konci toho pojednání o tom Kristu o spáse mluvit, ale to jsem nelíčil jako odchod do nebe, nýbrž jsem líčil jako radostnou zvěst, a tí. Že tady, to budu zopakovávat, je tady toto řečeno: umyl Ježíš nohy i Jidášovi. A tím že umyl nohy, slíbil podíl těch, kterým ty nohy byli umyty, na jeho díle, ano? Na jeho díle spásy. Takže měl být spasen i ten Jidáš. A na druhé straně tam řekl, že to řeknu svými slovy: komu dám pojíst ten chléb, prvnímu, ne, tak ten zradí. A to se stalo ovšem potom mytí těch nohou, kdy byl vlastně zapuštěn mezi ty spasené, že? Mezi čisté, bych tak řekl. Tak jak je tohleto všechno dohromady pravda. To je pravda v tomto smyslu, že když my to čteme jenom po stránce, nebo máme to zapsané jenom po stránce, jak je to smyslům a rozumu přístupné. teďka řeknu tu druhou stránku, ano, co smyslům přístupná není ani rozumu. Ale se to pochopit, když na to jde člověk z jiný strany z opačný strany. Kdyby byl neměl podíl svůj Jidáš s Ježíšem, tak samosebou Ježíš se nedostal na kříž a dílo spásy nemohlo být provedeno. Je to tak? Čili Čili ten podíl měl zvýšenou měrou Jidáš, a proto mu museli být umyty nohy, jo? Jinak by byl neměl podíl s nimi na jeho díle. Neměl by. Kdyby byl mu nedal pojíst ten chléb, tak by mu nebyl mohl při tom říci: předávám tímto pokrmem sílu v tom, abys vycho... abys vykonal to, co chci, aby jsi vykonal a abys to vykonal rychle. Abys k tomu měl sílu, k rychlému vykonání toho, k čemu jsi určen. K čemu určuju, abych se mohl zmařit. Čili je tady skvělým způsobem vysvětleno, vysvětlena funkce zla, kterou my můžeme vystopovat všude v přírodě. Tam funkce zla takovou ničím nenahraditelnou moc a sílu, že kdyby byla odbourána tato funkce, tak se všechno, co tady je živého rovnou zničí, neboť to je soustava vražd vzájemných že, mezi sebou, která vede k člověku. To je od mikrobu po složitý lidský organismus samá vražda a i moje slovo, které tady vykládám, je doprovázeno milióny vražd tím výkladem, protože musím, i když dýchám, zavraždit spoustu mikrobů a tak dále, to je jasný. Jak tedy tomu rozumět, že tomu Jidášovi se dává rovnovážné postavení, rovnoprávné postavení jako těm, co konali takzvané dobro. Totiž dobro i zlo jsou relativní záležitosti. Takže Ježíš Kristus o sobě mohl říci: nejsem dobrý. Protože konal jenom relativní dobro. Tamtoho vzkřísil, tamtoho uzdravil, tamtomu odpustil hříchy. Relativní dobro. Ne, obecně nic nevykonal, ne? A totéž relativní zlo dělal nikým jiným nezastupitelný Jidáš. A proto stejný právo, on, na podíl na tom dílu Ježíše Krista jako ten svatý Pavel nebo... nebo svatý Jan nebo někteří jiní. Ovšem řeknete si: no, tak tam neměl taky říct: lépe bylo, kdyby ses byl nenarodil. To neměl tedy říkat. Samozřejmě tohleten, tenhleten výrok: "lépe by bylo, kdyby ses byl nenarodil", ten musíme zase chápat nikoliv z toho, co tam slyšíte, nýbrž z toho zákulisí. Bylo by lépe, kdyby toto se takhle nemuselo dít. Kdyby to, kdyby to takhle nemuselo být. Ale v rámci toho, co se tady na tom světě děje, to bohužel musí být. Bylo by lépe, kdyby se zlo vůbec nenarodilo, kdyby vůbec ho nebylo zapotřebí. Ale přece celým svým dílem k tomu mířím, abych se dostal za zlo, abych se dostal za páry dvojic, za všechny guny, jak tomu říkají Indové, ne? A jestliže nedovolím zlu, aby vykonalo své, tak ani dobro relativní se nedostane za relativní dobro. A nestane se absolutním dobrem. Čili musí se použitím relativního zla a relativního dobra člověk dostat k absolutnímu dobru, ne, které je teprve dobrem. Prosím vás, nevím, jestli je to srozumitelné, ale to je jediné vysvětlení, které bych pro to měl, ano. Rozumně rozumové vysvětlení. Ještě vysvětlení jiné, ale to bych těžko vysvětloval, jak je to možné. jenom cítím, že on začal Ježíš zasahovat v přírodním řádu. Všechno to od Boha přinesené zasadil do přírodního řádu a v tom přírodním řádu uskutečňoval věci věčné a to nemohl než pomocí dualismu. Než pomocí zla a dobra. Nemohl jinak. Bylo by lépe, kdyby to mohl udělat jinak, kdyby se zlo bylo vůbec nenarodilo, kdyby se proti němu nemuselo nic dělat, ale to není bohužel v přírodním řádu možné. V přírodním řádu je všechno založeno na dualismu. A tak samo sebou on nezáviděl tomu Jidášovi ten jeho trpký úděl, že se musel zavraždit v okamžiku, kdy dodělal svoje dílo. To není záviděníhodný úkol. Bylo by lépe, kdyby se byl nenarodil, aby nemusel takhle končit, ne? Ale na druhé straně my musíme vědět, že kdy to zlo končit svůj úděl, svůj úkol, svoji funkci. Teprve provede své, dříve. My se marně snažíme o to být dokonalí. Nemůžeme být, dokud zlo svou funkci v nás. Dokud jsme přírodními lidmi, tak musíme, dokud máme přírodní například tělo ne, součástí přírody jako nástroj a musíme tento nástroj živit. Například tím, že vraždíme, když živíme. A tak dále, jo? Dnes považuju za nejdůležitější pro člověka, aby sjednotil svůj život kolem nějakého cíle. A třebas že ho stanovil chybně, ale musí to být tak velkorysý cíl, aby zaujal ho celoživotně. Aby všechny svoje síly mu musel věnovat. A to mu zaručí, že se ze sebe rychle dostane. Že se dostane k soudu nad tímto způsobem života, který vede, protože není možné, aby když to poprvně v životě udělá člověk, aby se strefil do toho nejvyššího smyslu života. To není vůbec možné. Jednak toho není vůbec schopen, ani to pochopit ani to pojmout do svého životního programu a jednak, že i kdyby to pojal, tak se tomu plně nebude věnovat, protože nebude to považovat za tak důležité. Ale aby to považoval za důležité, za nejdůležitější ze všeho, aby ten program byl opravdu něco, co by ho neslo, co by jeho život poznamenalo po všech stránkách, to je způsob, který vede k tomu, že časem člověk se dostane ke kořenu bytosti, která si tohleto přeje. A ten kořen, když se dosáhne, tak se dojde ke zdroji, odkud se ta síla k tomu konání bere. A ten je Bůh. Takže ten člověk se ocitne před soudem. Neříkám že před posledním soudem, ale před Božím soudem. A ten vždycky dopadne tak, že ten člověk zanechá toho dosavadního smyslu života a stydí se za něj a obrátí se k novému vyššímu smyslu života. A zase ho provádí tak dlouho, kam mu světlo jeho rozumu a jeho poznání stačí, takže je nesen prostě rozsudkem toho soudu kupředu, který je závazný pro něho. Cítí ho jako nejzávažnějšího- nejzávažnější rozsudek ze všeho, jako příkaz, jako vnitřní nějakej imperativ, jo? A jakmile ale všechno z toho nebo větší část aspoň z toho, co mu bylo takhle vnitřně přikázáno splní, tak odroste tomuto smyslu života, obrátí se zase zády k tomu, protože projde novým soudem. To není jeho iniciativa projít projít tím soudem, on netuší že jím projde, on taky neví, že dočerpal svý možnosti. Ale on je dočerpá, to proto je člověkem, aby je dočerpal, nic není jenom nedo- nedočerpatelného, on to dočerpá, ocitne se automaticky před soudem, a tento soud zase závazně pro něho stanoví nový cíl vyšší. A tak to s ním jde dál, pokud nesleví z takového nasměrování svého života vždycky nového, tak se ocitne nakonec v tom věčnu. jsem znal v Československu jednu paní, o dneska mohu mluvit veřejně, protože zemřela dávno, paní Černá, kterou znají dobře Hábovi, která tímto způsobem prošla hodně daleko svou cestu. Že napřed byla spiritistkou, pak poznala, že to není správné, tak se odvrátila úplně od toho ke službě bližnímu. Služba bližnímu jí, řekl bych, neříkám vyčerpávala, ale naplňovala život takovým způsobem, že všude, kde bylo zapotřebí, byla paní Černá. Kde něco hořelo, tam byla paní Černá, a nemuseli ji ani zvát. Ona i tušením se najednou objevila tam, kde měla být a považovala v chvíli za svou povinnost k tomu přidat filozofickou nástavbu. To našla u Bruntona, že? A mezitím prošla Weinfurterem a tak dále. Ale vždycky, prosím vás, zavrhla to minulé, ne, například ten spiritismus, potom toho Weinfurtera, protože, ale to činění dobra nikdy ne, to bylo doprovodem stálým, ne, jenom to mělo vyšší význam, vždycky znovu méně náročný na sebe, stále víc odpoutávající toho člověka od jeho samého. A na osobě jsem poznal, jak lze růst, přestože když se na to dívá člověk z vnějšku, tak to vidí jako řadu přemetů. A totéž ovšem nějakým, na jiné úrovni třebas nižší, bych mohl pozorovat u sebe, neboť vlivem těch soudů, kterými jsem prošel, jsem taky se vždycky zády obrátil k tomu člověku, který předtím žil. A od tohoto odvozuju tu schopnost člověka zrodit se, znovuzrodit, jak tomu říká Ježíš Kristus, znovuzrodit se z vody a z ducha. A toto znovuzrození není věc jednorázová, nýbrž to se obyčejně dělá na splátky. Podle toho, jak velkoryse člověk na to jde, jak velkodušně na to jde. Čím velkodušněji na to jde, tím je to méně splátek. Tím je k tomu zapotřebí méně splátek, jde to rychleji kupředu. A když to nedělá velkodušně, to znamená, ne celobytostně se tím zaujme, tak to jde pomalu a musí to dělat na splátky. Například, dejme tomu, u ten první křest, který by se dal srovnat s narozením Ježíše v Betlémě, šel bez splátek, ale kdepak ten druhý, dejme tomu, tam někde v tom Jordánu to nešlo takovým způsobem. To znamená člověk není třeba schopen dělat všechno tak podle Ježíše Krista, ale měl by si, měl by si být vědom jeho symboliky, aby věděl, co z toho ještě není scho- uděláno a co vůbec sám nemůže vykonat. Nýbrž co může vykonat jenom z moci Boží. Jak se dostane potom toho druhého, do toho, do toho Jordánu, tak potom řekli byste, je jeho úkol snadný, protože on musí poslouchat to, co je Otce. z toho důvodu, že sobě sám pro sebe. Nikdy ne. Nemá tady bydlo, nemá tady stravu, nemá tady nic. On tady prostě není, on, je- jeho království je jinde. On to jasně prociťuje. A to byl nevím, jak by se musel zapřít, aby nekonal tuto svoji povinnost vůči tomu království, do kterého patří, ne? No tak to jsem vám chtěl říct, že život lidský nevede nikam jenom hlavně z toho důvodu, ne ze důvodů, ale že je roztříštěn na mnoho zájmů, a že se netočí okolo jednoho jediného zájmu. To nemusí být hned: hledejte království Boží. To každému nejde. Ale aby poctivě dělal, žil svým životem, jak nejlépe umí a aby se mu plně věnoval, tak, že by vyčerpal na něm všechny své lidské možnosti, kterými to může provést. A to ho přivede před soud. ten soud dopadne tak, že najednou začne vědět, co předtím nevěděl. A postupně čím dál víc, při každém soudu se ten- to vědění jeho stupňuje, ale tím se zodpovědnost jeho stupňuje, ne? Nemusí se přitom člověk starat o to, jestli to dokáže nebo nedokáže. Protože jestliže to dělá poctivě, jde o tu poctivou snahu, jestli poctivou snahu to provézt, tak pak je mu vždycky dáno dostatečné množství Boží pomoci, my tomu říkáme v Evropě milost, která zastoupí jeho malou moc. A nakonec ta milost je tak velká, že ten člověk vůbec je ničím, a ta milost sama jedná. Napřed ten Ježíš Kristus nepotřeboval vůbec jednat. Když například léčil, tak neviděli jste při tom žádnou námahu z jeho strany. Vůbec nic nedělal při tom a bylo to velkorysé léčení. to udělá nějaký lékař, že ano, to nejde prostě. Za ním stála obrovská moc milosti, která spočívá v tom nebo vyplývá z toho, lépe řečeno, že ten člověk je poslušen toho vědění, které vnitřně má. Jakmile poslušen není, tak ta moc upadá, ta milost upadá, snižuje se, zmenšuje se, nakonec zmizí, kdyby to pokračovalo v tom dál, ne? K tomuto jedno, k cílovému zaměření života, že je třeba velký vývoj. vás upozorňuji na to, že nesmí člověk na to jít nějak nepřirozeným způsobem. Musí se snažit napřed něco světského v tom světě úplně zvládnout nekompromisně, dokonale. Dokud v tomto světě něco dokonale nezvládneme, je to cokoliv, co nás celé vyžaduje si pro sebe, tak není možné dosáhnout něco na vyšším stupni duchovním obdobného. Protože když jsme se neosvědčili v malém, nemůžeme se osvědčit ve velkém. To platí na všech těchto stupních. si uvědomuju jednu věc, promiňte, že budu mluvit o sobě teďka, když například jsem třeba měl v kapse vysvědčení o dvou státnicích ze španělštiny, jsem tu španělštinu neuměl tak, abych mohl mluvit, ne, tou španělštinou jako česky. A teprve když jsem se to naučil, ne, soustavným stykem s těmi lidmi mluvícími španělsky a studiem, tak teprve potom z této světské znalosti vyplynulo něco duchovního. Tak například jsem mohl v této španělštině vyučovat náboženství tam, kde se normálně to náboženství vůbec nevyučuje. nebudu říkat kde, ne? A tam jsem jsem mohl založit školu. A to si myslíte jenom tam v španělské oblasti, ne. Vlivem četby, o které jsem se vám teďka zmínil a vlivem zkušeností, zkušeností, které jsem poslední dobou nabyl, jsem si dohromady dal ve své hlavě vědomosti o vlastním postupu, kterému jsem nerozuměl po stránce výkladové, prostě prostě jsem byl svědkem že byl, ale neuměl jsem vysvětlit proč a nevěděl jsem proč. Ono na tom nezáleží, že člověk neví. Panna Maria taky nevěděla, kterak se to může stát, že se z narodil syn Boží. Nevadí, když se odevzdala, tak ten syn Boží se narodil. A nepotřebovala vědět, kterak se to může stát. To si nemys-nesmíte myslet, že je to nějaká újma. Ale když mám úkol ty věci vysvětlovat, tak tomu musím bohužel také aspoň částečně rozumět. A proto musím číst, a proto se musím dále vzdělávat, a proto musím také svědectví třebas i mrtvých lidí vyslýchat, abych se dozvěděl, jak to vlastně se mnou je a s těmi lidmi, kterým radím. No a tak jsem se z toho dověděl, z toho všeho dohromady, jak jsem teďka ty prameny všechny citoval, to vám teďka nebudu opakovat, že člověk se nezrozuje na tento svět hotovým člověkem. Nýbrž člověk se zrozuje nehotově. Že teprve, jak se chová jeho okolí a jak se chová on a jaké- jakými okolnostmi prochází, se do něho něco vejde, anebo se do něho nic nevejde. A když se do něho nic nevejde ani z toho, co jako, k čemu je určen svým narozením přímo, tak je z toho světa odvolán. Takže někdo je odvolán třeba za čtrnáct dní, někdo za několik let. jsem vám tady říkal o Julince, že ano, to je známý případ, která byla odvolána v předškolním věku, protože nemohla uplatnit svoji tendenci náboženského života. Ona měla touhu žít náboženským životem a rodina to nedovolila, ne? Čili z toho je vidět, že člověk může být odvolán z tohoto života a žádný lékař nepřijde na to proč, ta zhasla jako svíčiče- svíce a nebylo pomoci. Je odvolán proto, že nemůže splnit svůj úkol, do kterého se zrodil. Ale to, že se zrodil do nějakého úkolu, není ještě všecko. Ten úkol mu může být buď ještě zvětšován, rozšiřován nebo může být zkracován nebo zrušen. No zrušen úplně, to by ho vlastně odvolávali ze smrti ale- do smrti, ale odvolán, může... může být skácen, nebo tak nějak, ale v každém případě se může stát, že jak člověk dospěje v něčem někam, tak se nemůže stát, aby zůstal trčet. Oni ho nenechají tam někdo na druhém břehu a oni mu podstrčí, v pravém slova smyslu další úkol. A donutí ho, aby ho na sebe vzal. A zase když ten úkol splní, jakmile ho splní, tak to je tam nahoře registrováno jako splněný úkol. A takových lidí se splněným úkolem je strašně málo, po těch se tam pátrá, tak mu hned dají, jak tomu říkám, další balík, né? A zase plní dál. O tomto jsem se prostě přesvědčil, že jsem v tom předškolním věku, kdy jsem procházel možná několikrát za sebou fyzickou smrtí, protože zbavili vědomí tohoto světa ti lékaři tou krutou bolestí, kterou jsem nesnesl, když při vědomí čtrnáctkrát operovali. A tak jsem patrně se dostal k tomu, čemu teďka říkám soud. Anebo kdybych mluvil ži- řečí Ježíše Krista, tak bych řekl k nějakému znovuzrození. Neříkám k nějakému totálnímu znovuzrození, ale k nějaké části znovuzrození. Když on říkal Ježíš: "nevejdete do království nebeského, dokud se nezrodíte z vody a z Ducha", tak mluvil o krajních bodech, kde to začíná a kde to končí to znovuzrozování. Ale mezitím jsou různé stupně a i to znovuzrození z vody své stupně, a to z Ducha také své stupně. Takže dejme tomu, se začal z vody znovuzrozovat tím, že lékaři zbavili pocitu tělesnosti, že odbavili schopnost považovat se jako tělo za sebe. Takže já, aniž jsem to věděl, co se mnou udělali, tak jsem po těch operacích sebe nepovažoval za tělo nýbrž za toho, který myslí. A prostě byl jsem nenormální v tomto smyslu, protože jsem zkrátka věděl, že nejsem tělo. Že tělo je jeden z mých nástrojů, nic víc než jeden z mých nástrojů. A tohleto, kdo tuhletu schopnost, říkají Indové, ten je schopen chtít nutkavým způsobem chtít jednat správně. Čili je schopen nasměřovat svůj život k takzvanému správnému životu. To je, řek bych, způsob, který nutně vede zákonitě, to není nějaká milost nevyzpytatelná, vede k tomu, že se setkáte s Bohem. Kdyby jste splnili jenom tohleto, tak se upředou ve vašem životě okolnosti tak, tak se upředou tak, že nakonec všechno povede k tomu setkání s Bohem, ano? Ale nemusíte vědět, kterak se to může stát a kterak se to upředlo, ne, kterak se to dohromady dalo. Ale všechno vám jde prostě na ruku k tomu, abyste se setkali. Ale jak vám říkám, stačí, když ten život jeden jediný směr. Ale musí to být v tom smyslu velkodušný směr a velkorysý směr, že se nesmí tomuto směru nic vymykat. Škoda, že tady nemám mám tady, ale nemohu vám předvést hlas své matky, a ta by vám řekla tohleto, ale můžete mi věřit, že mluvím jako ona, že nelžu. Ona říkala: po těch operacích ty jako dítě jsi byl úplně jiným člověkem. Před těmi operacemi do jednoho a půl roku jsem měl zdravou ruku a nic nechybělo, byl jsem žravé dítě. To když deset minut přečkalo své krmení, tak zbláznilo své okolí, takže jednou jsme byli na nějakém, za Plzní na nějaké projížďce, lidi se sbíhali, jak to dítě vyřvávalo, protože nemělo svojí dávku v daném okamžiku. To dítě potom, když se dostalo z těch operací, snad by se lékařsky dalo říct porušený krevní obraz a trávicí systém a nevím, co všecko. To je, to měli taky pravdu, ale to je pravda jenom lékařská, to není pravda celá. A tak je jisto, že jsem nechtěl jíst, že jsem nebyl žravý, že jsem se nehlásil o potravinu, že jsem byl uzavřený do sebe, že? A že jsem začal mluvit, které nikdo nerozuměl, to u dítěte je běžné, jenomže ta řeč měla své zákonitosti. To dneska vím proto, že zvířata mně rozuměli. A když dneska například přepisuju toho Šrí Aurobinda Ghose a dovídám se tam o řadě termínů ze sanskritu, tak některé z nich poznávám zpětně z své původní řeči, kterou jsem mluvil k těm zvířatům. Když mně maminka třeba říkávala, na to si často vzpomínala: ty jsi byl způsobem tvrdohlavý. Tys neposlechl, přestože jsi chtěl jednat správně, tak v některých věcech jsi vůbec neposlechl a jsem dělala, co chtěla a měl jsi pro to jedinou odpověď: maminko, v tom mně neraď, jsem přece žnátr, džnátr. No ona povídá: džnátr, co to je? říkám: džnátr. Dítě, co to vymýšlí. A jsem teďka z toho Šrí Aurobinda Ghose po tolika letech poznal, to slovo jsem tehdy užíval, jsem na něj dávno zapomněl. A že to znamenalo to slovo pro poznávající, přímo poznávající pravdu. Takže jsem musel dát tomu přímému poznání pravdy přednost před tím, co mně radila matka, která neměla k tomu přístup k tomu přímému poznání pravdy, rozumíte? A čím se to stalo? Že jsem přestal jednat roztěkaně, kam vítr tam plášť, nýbrž že jsem se snažil jednat správně. Ale z toho soudu, kterým jsem prošel, o kterým nic nevím, jak probíhal, jako o tom vědí třebas tuhleti svědci toho Moodyho. Ti vědí, ti viděli nějakou světelnou bytost, a ta je odsoudila a dala jim moc k lepšímu životu. jenom vím, že tu ten soud byl, z toho Moodyho vím, protože jsem tu moc k tomu lepšímu životu taky měl. Kde jsem ji jako tří a půl letý dítě sebral, prosím vás. To není v žádném člověku. jsem měl možnost se stát výjimečným člověkem, nýbrž to byla moc daná tím, že zbavili pocitu tělesnosti, že jsem se přestal ztotožňovat s tělem, a to zákonitý následek, že se člověk převtělí do někoho, který si přeje jednat správně, jo? To nemusí být nějaký jmenovitý tvor, který se jmenoval tak nebo tak nebo žil někdy tak prostě na úroveň, dostane se na úroveň, kde potřebuje, neříká chce, ale potřebuje jednat správně. A naje- a nanejvýš ještě, když nejedná správně, tak cítí to jako prohřešek, což by jiní za prohřešek nepovažovali a hledí to napravit. A ptá se zase, jak by to napravil. A hledá odpověď k nápravě a chce se sám trestat. To jsem vám popisoval v Umění žít a jinde aspoň částečně. Takže maminka mně říkala: jsem byla z toho nešťastná, když ty jsi na mně požadoval stále tresty pro sebe, jsem nikdy netrestala a jak jsi něco neprovedl správně podle svých předsevzetí, kterým jsem nerozuměla, tak ses sám chtěl potrestat za to, že jsi správně nejednal. Nechtěl jsi s tím proviněním žít dál. To ti prostě nešlo, a tak si ode vyžadoval, jako od staršího člověka, abych rozsoudila, čím se máš potrestat. Tak jsem tohleto potom švindlovala a jsem ukládala nízké tresty, abys to vůbec přežil, aby ses netýral. To jsem neměla citu, aby se to dítě moje týralo, trestalo. No ale ty ses přesto trestal soustavně. A tak když jsem to potom dělal čtrnáct dní, čtrnáct let pardon, tak jsem vlastně prošel fází vývojovou za čtrnáct let, ne svou, ne svou vinou, nýbrž tím, že jsem se nepovažoval vlivem jiných okolností zevně přicházejících za tělo, nýbrž za ducha, který myslí a které- kterého musí tělo po- poslouchat. Tak jsem tělesnost prostě zvládával pomocí toho ducha. A tak jsem překonal období, které je v životě izraelského národa ohraničeno dobou tisíci sedmi set let. Za čtrnáct let i dítě překoná tisíc sedm set let vývoj, upozorňuju vás. Čili to byla výjimečná příležitost pro k tomu, aby se na nabalilo něco jiného. Ovšem ten člověk s tímto- s touto vědomostí a s tímto poznáním, které spočívalo ve dvou věcech, které hned ještě řeknu, nebyl schopen unést nějaký jiný úkol. Nebyl. On měl totiž schopnost jenom, chtít, potřebovat a dělat správně. A druhou schopnost rozeznávat, co se mu radí, jestli je to správné nebo ne. Takže i tuto schopnost jsem měl. Tak když mně matka třebas radila, co je správné a ono to správné nebylo, tak jsem to okamžitě rozeznal a řekl jsem jí: toto mně neraď, poraď mně něco jiného. A teprve mně poradila něco jiného, co bylo správné, tak jsem se toho chopil. Tak ona mně to potom ve stáří vysvětlovala, že to bylo kolikrát nevyzpytatelné pro ni. Co jestli si zamanu, že to je správné nebo ne. Ona to vzala takle. To jsem to nedovedl vysvětlit, že je to nějaký vnitřní vědění, ne? Protože to slovo džnátr, že jsem vnitřně vědoucí, to jsem zapomněl, to oni odnaučili učitelé: co to mluvíš za řeč. A to se odnaučí člověk tou řečí, když to nemluví, ale zvířata mně rozuměla všechna zvířata. Vod ptáků po husu, všechno mně rozumělo, jsem všem nerozuměl, ale oni mně všichni rozuměli, protože se podle zařizovali, pokud byli ochotni se zařídit pochopitelně. Nevi... ve mně neviděli žádnýho pána, viděli tvora jako sebe. Zvíře ve mně viděli jako s, jenže zvíře, kterému je obecně rozumět, ano? Takže husa mně rozuměla stejně jako pes, ale pes si s husou nerozumí. Kdežto voni mně rozuměli, jo? jsem psovi taky nerozuměl, že ano, taky ne. Taky do dneška mu nerozumím. Huse jo, kočce jo, kachně ano, ptákům ano. Ale psovi nerozumím, to... to to je moc, to je štěkání na jedno kopyto podle mýho názoru. Není to pravda, oni si rozumějí, ale já, no prostě není to, nejsem šelma psovitá, v podstatě spíš kočkovitá. To na mně je vidět. A zkrátka bylo třeba, abych v tom životě dokonale, a to je tak ta zásada, která je obecně platná, pro kterou to všechno tady to říkám, bylo zapotřebí, abych se stal ničím na rozhraní těch dvou proudů. Toho dožívajícího a nového, který měl nastoupit. Jsem musel skončit stavem, ve kterém jsem byl vrcholně přesvědčen o tom, že co jsem dosud dělal, je k ničemu, že se v tom nedá pokračovat a odstoupit klidně bez lítosti od toho. To bylo velice těžké, protože na tom gymnáziu, na kterém jsem byl, jsem chtěl být přírodovědcem a zamanul jsem si, že jím budu. A když potom jsem rok a tři čtvrtě studoval, v úvozovkách studoval, na obchodní akademii, se strašně vysokými známkami tedy, protože to vůbec nebavilo. Protože jsem chodil do toho musea, do vědecké knihovny, kde jsem studoval pořád ty přírodní vědy, to jsem studoval pilně. Ale stále dokonaleji jsem si uvědomoval, že přírodovědec ze nebude, protože bych potřeboval vědecké vedení, abych prostě, aby to mělo hlavu a patu. To byl nevědecký způsob, co jsem popadl do ruky, to jsem studoval. Jsem věděl, čím... čím dál jsem poznával, že to je k ničemu. Takže jsem se s tím úplně rozloučil, když jsem si říkal: nebudeš přírodovědcem. Napřed jsem toho litoval, né? Ale za třičtvr- za rok a tři čtvrtě jsem jednoho dne v tom muzeu, kde jsem ty studia prováděl, přišel k názoru, že se, že se musím bez lítosti rozloučit s tím a že musím žít jiným životem, ne být přírodovědcem. V chvíli, ne za vteřinu, ale v chvíli jsem najednou věděl ze spisu, který jsem měl před sebou otevřen, že tento život je mostem, po kterém se přejít do věčnosti. A to vám řeknu jednu zajímavou věc. Vlivem toho, že tady toto se se mnou stalo, tak jsem ztratil vědomí tohoto světa, okamžitě. Ocitl jsem se v takovém transu, bych tak řekl, seděl jsem přitom tam. Ono to bylo pohodlné křeslo, tak jsem neupadl, seděl jsem, ale nebyl jsem schopen se ani hnout a byl jsem svědkem nesmrtelnosti. Nesmrtelnost pod- nesmrtelné podstaty života. Lidského a všeho. A bylo to poznání velice temné, ale tak naléhavé, že v tom byl úkol za tímhletím věčným musím do smrti jít. A ono to do dneška nepolevilo, tato touha. A to je co říct. Protože kdyby člověk si něco sebelépe předsevzal, tak nevydrží. Ale to jsem si vůbec nepřede- nepředsevzal. Teď si představte, a to mně nemějte za zlé, že v tom předškolním věku jsem přišel na to, že co mně radí babička, hlavně babička, která vodila do kostela k františkánům v Plzni, že... že ta víra, ke které navádí, že není pravou vírou. jsem přestal v předškolním věku věřit v Boha. Vlivem toho, že babička vedla k víře. Ale nesprávné, jsem to poznal, jsem si ji zkoušel. To jsem všechno tam napsal, jsem ale tohle ještě řeknu jednou, protože chci z toho dneska nového něco vyvodit. A nevím jestli to všichni máte v hlavě. Taky nechci, abyste to v hlavě nosili. A tak jsem jí- se ptal: prosím tě, proč chceš, abych se modlil? A proč ty chodíš do kostela a proč ne- nabádáš k ctnostnému životu? Ona řekla: aby ses dostal do nebe, ne? Abys byl spasen. Neboť to je smysl křesťanství. A jsem říkal: co je to být spasen? A co je to to nebe? Ona mi řekla: no to je blažené zažívání Boha na věky, kde ten člověk prostě se dívá na Boha a na jeho svatý a je- je v tom vrcholné blaženosti. jsem říkal: dívá se na Boha a to nemusí nic při tom dělat? A takový dítě to je všetečka, ne, to musí pořád něco dělat. Si nedovedu představit, že někam usadí před trůn Boží, že tam budu navěky votravovat, dívat se třebas na krásný obličej Boží, ne, na jeho svatý. Ale to bude největší otrava, jaká v životě může potkat. Jsem říkal: babičko, o to tvý nebe nestojím. A tak jsem dělal všechno možný tajně, abych se do toho nebe nedostal. Modlitby jsem začal švindlovat, tomu jsem vůbec přestal věřit, jsem se ptal ještě na mnoho jiných věcí a všechno mně odpovídala negativně, všechno mi odpovídala tak, že jsem poznal, že to není pravda, co mně říká, a tak jsem od víry odešel. A vám řeknu, kdybych byl býval do těch sedmnácti let věřícím člověkem, tak jsem měl se o co opřít a nebyl bych se obrátil zády k tomu minulýmu životu. Ale teď když jsem poznal tváří v tvář, řečeno v uvozovkách tváří v tvář, poznal jsem vědomě existenci Boží, Tak jsem viděl, že by ta víra, které bych se byl nevzdal, stála mezi mnou a Bohem. Protože ta víra nevedla, nikoho nevede, k vědomému poznání Boha. A jenom to je pravá víra, která vede k Bohu. Tak to Ježíš Kristus definoval, ne? A my z toho nesmíme nic slevit. Jiná víra není pravá. A tak jsem rád, že jsem ji neměl, to mně umožnilo vidění Boha, přátelé, že jsem byl bez víry. dneska nelámu hůl nad nevěrci, vůbec ne. Naopak oni mají své přednosti, protože Ježíš Kristus zval k sobě všechny bez ohledu na to, jestli věří nebo nevěří, že je občerství. A mně se to stalo, že jsem byl nevěřící a on občerstvil, že jsem potom byl vrcholně, jak si myslí lidi, vrcholně věřící. Ve skutečnosti nepotřebuju vod doby vůbec věřit. jsem by nevěřil a dneska nepotřebuju. A vod doby vůbec nepotřebuju. Ale dělám dojem věřícího, takže vy, kteří věříte, můžete klidně poslouchat, ne jako nevěrce, nýbrž jako věřícího člověka. Ale mýlíte se, nejsem věřící a nebudu nikdy. Protože jakmile člověk přičichne jenom aspoň, ke stavu nebe, a jsem aspoň přičichl, tak z těch tří křesťanských ctností víra, naděje, láska musí víra odpadnout, musí naděje odpadnout, jak říká naše liturgie a naše věrouka katolická a musí zůstat jedině láska, jo? No tak to nevadí. Vám to taky nevadí. Můžete si myslet, že mluvíte s věřícím člověkem, prosím. Se nic nestane, ne? Ale kdybych byl jenom věřícím, to by bylo strašně málo. No a tak dál. A proč toto všechno vykládám znovu a znovu, protože toto je pro vás velice nadějný moment, pro vás pro všechny. Jelikož kdy se člověk setkává s Bohem? Za jakých okolností? Ty jsou vždycky stejné. Když zaprvé splní tyto podmínky: první z nich je tahleta, že svůj život nasměruje jedním jediným směrem. Třebas když ho nasměruje k ctnostnému životu, k spravedlivému životu nebo správnému životu, i když se vrcholně mýlí a není to správné obecně. Důležité je, že on si klidně před svým svědomím zodpoví, že to, co dělá, je správné. To je na tom důležité. Nevědomost tady hříchu nečiní v této oblasti.