Karel Makoň: 84-25B-k (přepis nahrávky)

Už je to tam? Dovětek k tomu výkladu nebo meditativnímu způsobu provádění modlitby Otčenáš. Bylo mně tady řečeno, že ta pasáž, ve které se říká: "a neuveď nás v pokušení", je velice těžko meditativně přístupná. Já napřed řeknu, co o tom člověk ví, a teprve pak to převedu na meditativní povahu. Mimochodem ty jednotlivé součásti Otčenáše na sebe navazují organicky. Takže když bychom správně potom meditativně měli přecházet z jedné věty Otčenáše do další, tak si musíme napřed uvědomit to před tím. Tam je před tím: neuveď nás v po- ne, před tím je tam: "odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům", ne? A teďka je tam: "neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, amen". Čili my si musíme krátce říct: "odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům", jenom krátce, abychom mohli navázat tuhletím: " neuveď nás v pokušení", nato to druhé. Tak není možné, aby se proti nám někdo neproviňoval. Ale protože se proviňují lidé třebas, aniž chtějí nebo chtějí se provinit. Je to vždycky proto, že jednak jsou nevědomí a jednak myslí především na sebe a mají sebe radši než toho, proti kterému se proviňují. Čili, proč je jim třeba odpouštět? Protože oni nevědí vlastně, jak mají jednat. Voni nevědí, že bližní je součástí toho komplexu lidstva, se kterým souvisí do té míry, že když někomu něco zlého udělají, sobě zle udělali, jak Ježíš Kristus říká. Když někomu dobře udělají, dobře sobě udělali. Z- komu dobře udělali? Tomu, o kterém Ježíš Kristus říkal: "mně jste učinili". Já totiž v podstatě jsem nesmrtelná individualita. Tomu udělali dobře. Pomohli té individualitě kupředu, aby překonala tu potřebu procházet časoprostorem. Čili jestliže někdo se provinil, a já to jako vinu chápu, možná, že to chápu špatně, to je taky možné, protože si to vykládám tak, jak si to nevykládá ten, který mně škodil. Obyčejně každý člověk, který někomu škodí, si dovede svůj postoj a svůj způsob jednání tak ospravedlnit před sebou, že si připadá být čistý jako lilie. Kdo si nedokáže tuhleto udělat, tak ten je nešika. A ten dříve nebo později na to shoří nervově. Ale i největší lump se dovede omluvit, ne? Vizte Hitlera. Ten se dokonale uměl omluvit, dokonce veřejně to prohlašoval, no a co toho napáchal. Čili on se cítil být nevinen. Čili, kde je ta vina, když on se ten, kdo se provinil, cítí nevinen nebo taky ví, že udělal chybu a že je vinen. To taky je možné. Ale vždycky se nějakým způsobem omluví, protože kdyby se neomluvil, tak by nemohl se sebou vydržet. A my máme největší trpělivost, když jde o to vydržet se sebou. Člověk žasne, jak může někdo se sebou vydržet při té jeho povaze. On to musí se sebou vydržet celý život při té povaze. No tak mu nezbývá nic jiného, než se ustavičně omlouvat. Sebe. A teď se na nás chce, abychom ho omluvili, abychom mu odpustili, přestože nejsme v jeho kůži. Protože nejsme tím diplomatem nejlepším, který sebe obhajuje v každém případě dobře a beze zbytku. Tak co k tomu potřebuju? To, co v Otčenáši předcházelo, realizovat. To už nebudu se s tím dále zabývat. Ale jestliže realizuju, nebo jsem ochoten přijmout aspoň za správné to, co předtím je v tom Otčenáši napsáno, pak tedy nebude pro mě žádnou potíží odpustit tomu, kdo mně křivdí. A teď ovšem se dostávám do úplně nové pozice, takže mohu, když tohleto provádím, mohu se správně zhostit meditativně aspoň napřed, a potom ve skutečnosti toho: "neuveď nás v pokušení". Jen bych vám radil, abyste především nespekulovali, že je to špatný překlad. Nešpekulujte. To je velice výstižný překlad bezeslovní skutečnosti, bezeslovné skutečnosti. Že všechno tohleto, co tady vidíme před sebou, nás uvádí v pokušení, že je to jediná skutečnost a tedy v další, daleko horší pokušení, abychom se o nic jiného nestarali než ohle- tohleto. To je právě to největší pokušení. Jestliže já se starám jedině o tohleto, co tady na tom světě mám, co tady vidím, co vnímám, pro co žiju, tak jsem uveden v pokušení tou skutečností, že v nynějším stádiu vývoje, v jakém jsem, já vidím jenom tento svět. Moje uvědomovací síla... uvědomovací síla je prosívána muladharou, to znamená, vono z ní nezbyde téměř nic, jenom vidění tohoto světa a z toho vyplývá, že jsem v pokušení tohleto považovat za jediné. A tomu se klanět. To je ovšem hotové zlaté tele. A zavinil to Pán Bůh, protože mě stvořil. Mě stvořil tak, aby, nebo tvoří mě tak, aby v tom byl plynulý vývoj odněkud někam. Od Boha přes časoprostor zase do Boha. Jenže v tom časoprostoru, jak vám známo i z těch bájí starověkých o pádu z ráje, se vždycky znovu musí začínat od píky. Byli vyhnáni z ráje a museli začít bídně pracovat, v potu tváře vydělávat chléb svůj, jak je tam řečeno. A vo mu- vo ženě řek- tam bylo řečeno, že bude v těžkostech rodit, že? A tak jestliže to- tomu je takle a ono tomu tak je, tak a Bůh se jako by vo to nestaral, se nám tak zdá, tak ono to ve skutečnosti je jinak. Ten vývoj, protože čas a prostor má být zachován, nemusíme vědět proč, o tom nešpekulujme, musí jít tak pomalu, že já prodlívám třebas milióny let ve vědomí jenom tohoto světa. Když se uvolní něco po mé smrti vždycky, co vnímá něco jiného než tenhleten svět, tak zase to jiné, co vnímá, je taky na nějaké úrovni jiné než Božské a zas- zase to považuje za, ne snad jedinou skutečnost, ale za hlavní skutečnost. Já bych nedomluvil žádnému mrtvému, že to, co von tam zažívá, je méněcenné, že toto bylo cennější. On si říká: toto je stejně cenné, a naopak je to rozhodující, protože já odtud se vtělím znovu. A tak dále. Voni asi vlivem víry, kterou si přinesli tady z tohoto světa, dneska mluví jinak, nežli by byli třebas mluvili v době středověkého křesťanství, kdy se na převtělování nevěřilo a nebyli by říkali: já se odtamtud vtěluju, to- na to by byli nepřišli. Na to přišli, proto, že si to odnesli toto mínění tady vodsuď z tohoto světa, je to ale jejich představa. Čili, teďka tenhleten muž nebude poslouchat. Dobře, to stačí, to jsi naznačil, to je dobrý, to už můžeš dát dolů. To, dej to dolů. Neposloucháš prostě. A takže tohleto, co já tady zažívám, co já tady vidím, to je zaviněno představou, kterou jsem si o tomto světě vytvořil. A nesmíte si nikdo myslet, že existuje nějaký jeden druhý, jenom jeden... jeden další druhý, který by měl o tom světě stejnou představu. Když sice oba dva vidíte tentýž list, stejným způsobem zabarvený, né, na tomtéž stromu, ale spojujete to s jiným duševním stavem uvnitř. To je navázáno na jiné představy, než dejme tomu u vás. Já bych to řekl takhle: ke všemu máme nějaký poměr duševní, citový, rozumový, hodnotící, vcelku řečeno. Záleží na tom, v jakém konglomerátu, v jaké spojitosti jsme na to přišli. Jsme se s tím spřátelili. Já jsem se třebas spřátelil s přírodou v útlém mládí, tak mám k ní jiný poměr než člověk, který vyrostl v městě a neměl tuhletu příležitost. Když jsem se naučil dříve husí řeči než lidské, mám k těm husám jiný poměr než k člověku. Než jiní lidé mají třebas k husám a než já mám zase k člověku. Ta- ten poměr k člověku je modifikován, podmíněn mým poměrem ke zvířatům. Čili já ten svět, aniž jsem si toho vědom, vnímám podle svých vnitřních představ. Podle svých spojitostí, které jsem si vytvořil od narození. Takže, dejme tomu, pro mě husa je sestra, jo? Pro koho z vás je? Klidně si jíte husu a dopouštíte se kanibalství v mých očích, jo? No je to všechno nedomyšlené. Ale já vím, že to je, zbytečně to rozvádím, ale já bych chtěl dojít k nějakému takovému závěru: že když se dostanete do takového způsobu myšlení, ve kterém nebudete mít za zlé svému bližnímu, že vám křivdí, nebudete mít také za zlé Pánu Bohu, že vás uvádí do pokušení. Protože to- protože se tím časoprostorem prochází tak pomalu, se tomu v Indii říká manvantára a měří se to na miliardy let a... a ve skutečnosti je to třebas eště delší, to nějak přes- že to nějak vyčíslili voni na miliardy let. To je třebas špatné vyčíslení. Kdypak voni to vyčíslovali, někde tak, někdy tak v desátém až patnáctém století před Kristem měli tohleto ponětí o existenci vesmíru, jo? To je... to je veli- velice- veliký pokrok proti tomu, co si potom mysleli třebas Židi, že to je dva tisíce let nebo pět tisíc let, né? Tak to už, to je to ještě pořád víc udržitelné než tamto. No ale když ten vývoj takhle pomalu jde, tak si nesmíme myslet, že je to opravdová vina Boží, že my jsme v pokušení, že tohleto je jediná skutečnost a vyvozujeme z toho všechny důsledky. Nedbáme na Pána Boha, dbáme jenom na to, co považujeme za skutečné. Na svojí představu o světě, která je vtíravá, která nás nutí vyvodit z toho všechny důsledky, to znamená, věnovat se jenom tomu, a nevěnovat se ničemu jinému. Patrně se cítíme příliš oddělenými bytostmi, a v tom je ta chyba veliká, že nevíme, že ten vývoj není závislý jenom na nás, nýbrž že je to vývoj nebo posun nebo pohyb v celém časoprostoru. A že my se s tím nějak vezeme a že musíme tedy mít trpělivost a nesmíme se stavět na zadní nohy, když nám třebas se nedaří mít kladný postoj k Bohu, k věcem duchovním. A když občas tak tvrdě pociťujeme přítomnost toho, co se zde děje, že upadneme v absolutní zapomnění na to, že jsme věčnou bytostí a že z toho beztak vybředneme, i když třebas fyzicky zemřeme, že nás není možno zabít, že máme nesmrtelnou podstatu. Čili: "jsem součástí vesmíru, jsem součástí celkového vývoje", tak se o tom podle mého názoru má meditovat o této fázi: "neuveď nás v pokušení", ano? A nejsem přitom dost trpělivý, to je téměř samozřejmá- samozřejmý nedostatek, abych chápal, že vlivem toho, že nejsem sám, že žiju ve spojitosti s jinými jevy a s celkovým vývojem, musím se smířit s tím, že to na mě působí takovým způsobem pokušení, že já ztrácím trpělivost a radši se věnuju košili nežli kabátu. Je mi to bližší, mám to na těle. Mé tělo je tady v tomto světě. Jakmile bych toto, tomuto pokušení podlehl, a je to pokušení v podstatě pocházející z tvůrčí činnosti Boží, o tom není pochyby, tak se nehnu z fleku. Z místa se nehnu. Já nemohu udělat ani krok, protože nemám k tomu motivaci. Mě nic nenutí k tomu, abych šel dál. Já vidím tuto skutečnost, považuji ji za jedinou pravou, no a z toho vyvozuju důsledky, že se o nic jiného nestarám. A naopak, že se starám jenom o tento svět. Čili meditace má pokračovat v tom smyslu o tomto, abych se zbytečně nestaral. Protože starostlivost způsobuje, že vedle té představy, že toto je jediná skutečnost, další překážku, že nemohu za tím Bohem jít. A nemohu podílet na jeho vyšší milosti, než která vyplývá z toho, že jsem součástí pomalu se posunujícího vesmíru. Tak já vám to eště řeknu z příkladu ze života Ježíše Krista: jestliže oni se báli o svůj život na, a to bylo to: "neuveď nás v pokušení", na té- na tom jezeře, kde byla ta veliká bouřka. Tak bouřka byla, protože se báli, pořád větší. Kdyby se byli nebáli, tak bouřka neměla smysl. Tam Ježíš Kristus chtěl ukázat, co je to starati se o sebe, když máme u sebe nesmrtelnou podstatu, v sobě nesmrtelnou podstatu. Na téže lodi je. Ta loď, to je naše tělo, naše existence, naše individualita, ano? Čili meditace, já nevím, jestli si to ve zkratce potom všechno předěláš, ale už se o tom dá meditovat, ne? A už se to dá uvést v soulad v tom- s tím, co je za tím: "a zbav nás zlého". Protože veškeré zlo nepochází zvnějšku, nýbrž veškeré zlo pochází zvnitřku, z těchto špatných představ a z těch následků těch špatných představ. To jsou- to je to hodnocení chybné, jak jsem ho tady zeširoka rozváděl. Kdyby ty představy byly jiné, tak by ani to zlo na nás vůbec nepůsobilo. Právě jste přečtli tu Fiore a víte, co ty představy dokážou. Ten člověk se nedm- nemůže zbavit představ, které říká, o kterých si myslí, že je z předcházejícího vtělení, to už je jedno, ale to, že se na něho navěsily a na nás se ty představy navěšují, věřte tomu, nejvíc z tohoto života. Že totiž od mládí získáváme představy, jak by něco mělo být, jak by něco nemělo být. Co nám vyhovuje, co nám nevyhovuje, začínáme něco považovat za příjemné, něco za nepříjemné. Co někdo považuje za příjemné, my př- pře- považujeme za... za nepříjemné a opačně. A to je jedna z nejtěžších překážek na duchovní cestě. Dokud se nenaučíme něco považovat za vůči mně, za stejnoznačně stejné, za, nikoliv za příjemné nebo za nepříjemné, pokud se to nenaučíme, tak nenajdeme v sobě dost klidu, abychom se o něj mohli opřít a jít dál. My musíme přijímat příjemné věci i nepříjemné věci jako stejné, jo? Které by nás neměly rozladit ani naladit líp než něco protekčně nalaďovat, tak asi. Pak se nám nemůže stát, kdybychom takle jednali, že by nás mohlo postihnout nějaké zlo. Zlo je přinejmenším nepříjemná záležitost a vždycky nepříjemná záležitost. Jestliže u Ježíše Krista v té poslední fázi, když už se pomodlil v té zahradě Getsemanské: "jestli je možné, odejmi ode mě tento kalich", a když už to- tuto krizi překonal, to je vznešená fáze, proto se proti tomu zlu modlíme až nakonec. To se nedá překonat dřív než po přijití na kříž a tak dále, to, dřív to nejde. Tak modlíme se ji proto nakonec, že tím má vyvrcholit to pravé mírové ovzduší našeho nitra, kterým oplývá naše nesmrtelná podstata, a ke které my se chceme přidružit. Jenom rovný s rovným se stýká a my se musíme co nejvíc přiblížit k tomu klidu, tichu, pokoji toho nitra. Jestliže zlo budeme považovat za zlé, my se s ním budeme setkávat. Jestliže se nebudeme moci ho zbavit, protože ho budem pociťovat jako zlo, nikdo nám nevysvětlí, že to zlo není, tak pak nám zbývá jenom něco: ty, Bože, máš moc zbavit nás toho zlého, abychom to za zlé nepovažovali. To neznamená, aby se nám dařilo jako v nebi, nýbrž aby nás zbavil tohoto pojetí zla. Jako byl zbaven pojetí zla Ježíš Kristus na kříži. Všem odpouštěl. I když u někoho to zlo bylo rozhodujícím činitelem v celým životě, to tam schválně bylo ukázáno. To je tam všechno tak pěkně vymyšleno. Nic tam nechybí. Tak tomu lotrovi, který byl lotrem celý život, odpustil, že? To znamená, nepovažoval to zlo, kterým napáchal jistě mnoho špatného všem možným mnoha lidem. Možná, že je okrádal nebo je zabíjel, já nevím, byl to lotr. No a když ho chtěli popravit, tak asi nedělal maličkosti. On mu to odpustil, jako by byl zlo nedělal. Takže my víme o každém člověku, že on neví, co dělá. Čili když on třebas vědomě páše zlo, on neví, co dělá. Všichni lidé téměř jsou ve stavu, kde neví, co dělají. I ti, kdo popravovali nebo pomáhali popravit Ježíše, nevěděli, co činí. Proto se Ježíš Kristus mohl modlit:"Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí". Jestliže na tomto stanovisku, z tohoto hlediska chápeme zlo, pak má Bůh možnost ze své strany nás tohoto zla zbavit. Je zbytečné, abychom zažívali něco zlého, když už to nemá pro nás výchovný účel. Ale kdy to nemá pro nás výchovný účel? Až projdeme tím Otčenášem. Rozumíte? Proto je to na konci. Až uskutečníme ten Otčenáš. Tak jsem to doved do konce, abys to tam doved meditativně provést. Říkají mně tady, že si nedovedou jako představit, jak by mohli milovat Boha z celého srdce, z celé duše, z celé mysli, s veškerou silou, jak se mohl vůbec dopustit Ježíš Kristus takové, nechci říct neomalenosti, ale takové odváž- jak mohl být tak odvážný, že tohleto od nás mohl chtít. A tu bych vám chtěl říci, že von tohleto, tenhleten první příkaz vtělil do spojitosti s lidským životem, který má své vývojové fáze. Já vám řeknu o té nízké vývojové fázi, kterou jsem prodělával v tom předškolním věku. Protože já jsem nevěděl, že miluju Boha. Já jsem nevěděl, že existuje. Já jsem mu nevěřil. To je taková ta první fáze, celkem běžná. Ale protože vlivem lékařů jsem se zbavil kontinuity chápání tohoto světa, pustil jsem ten svět ze své představy a musel jsem tu představu znovu navazovat. Tak mezitím se tam něco vtíravějšího dostalo než představa tohoto světa. A to byla schopnost rozlišovací, která ale není z člověka. Ta je z Boha, ta je příměji z Boha než takle oklikou přes představu tohoto světa. A když já jsem věděl, co je správné za pomoci lidí, za pomoci tohoto světa. Tento svět musí člověku pomáhat k tomu, ten není, ten se nedá odstranit toho- z této soustavy. Je nutným článkem, bez kterého bych já nepochopil nikdo- nikdy, co je správné, i kdyby mě stokrát Pán Bůh svou milostí na- navštívil a nějak mi to vsugeroval. Já musím se poradit s tímto světem, co je správné. A pak mně Bůh řekne, co je správné, takže se- když jsem se odvážil nepodceňovat tento svět a vždycky se s ním poradit. Ježíš Kristus to jasně ukazoval, že se radil i při nejmenším zázrakem s tím, koho chtěl třebas uzdravit. Nedbal jenom na tu moc od Boha. Vždycky se poradil s tím, koho chtěl zázračně uzdravit. Von třebas chtěl být uzdraven ze slepoty. Tak se ho ptal: Co si přeješ? Věděl dobře, že chce být uzdraven ze slepoty, ale von se ho ptal, protože se s ním potřeboval poradit. Jakým způsobem zvláštním se potřeboval poradit, když mu ten slepec říkal: Chci, abych viděl. Tak se s ním poradil, jak se převádí, jak převést, že musel mít pomoc toho, kdo mu radil, toho člověka, vůli toho člověka po uzdravení do vůle Boží toho Ježíše Krista tím, že ten člověk prozradil: Já chci býti vidoucí. A spoléhal se- na přitom na toho Ježíše Krista. Předal mu svoji vůli. Protože věděl: sám svou vůlí se nikam nedostanu, svou vůlí nebudu vidět, to jako se to dosud stalo. Já ti to říkám proto, aby tys to moh udělat. Von mu radil: vem si to vode mě. To byla ta rada, kterou mu dal ten slepec. No. A když toto provedl, ten slepý, a když si ten Ježíš Kristus byl jist, že ten slepý mu takhle poradil: vem si to ode mě, tu moji slepotu a dělej si s ní, co chceš. A já budu vidět. To je ohromná rada. Takže já když jsem v tom předškolním věku věděl od lidí, tak jsem se s nima takhle poradil, co je správné. Já jsem si samo sebou vybíral, já jsem nedělal, já jsem nebyl Pánem Bohem, který by mohl jednoznačně jednat. Já jsem si vybíral z různých alternativ, který mně svět radil. Když jsem si vybral tu pravou, kterou jsem poznal z milosti Boží jako správnou, tak to mělo za následek, že jsem v té chvíli začal milovat Boha. Ten Ježíš Kristus převedl toho slepého k dokonalé, pro tu chvíli dokonalé, lásce veškerou silou, veškerou duší milovat Boha, toho Ježíše totiž. Kdyby toto byl nedokázal, tak ho nemohl uzdravit. Ježíš Kristus správně říkal, nepodceňoval sebe a nebyl pokorný, když říkal: víra tvá tě uzdravila. To je obsahem, vnitřním obsahem tvý víry. Víra není vírou, když ten člověk, který věří, nemiluje. To je víra, kterou byste nesměli nikdy a neodvažujte se ji nazvat vírou. Víra trošku dobrá je spojena vnitřně s láskou. Kdyby dítě nemilovalo matku, tak by jí taky nevěřilo. Ale protože ji má rádo, tak jí věří. Vzpomeňte si na tento jednoduchý příklad, abyste pochopili, co je podstatou lásky, protože ta láska je vespod. Takže potom ta... ta víra se musí smazat, ten nositel tý lásky se musí smazat, a ta láska musí zůstat sama, jo? To je ten konečný vtip. Tam my ví- nevíme, že víra je nositelem, ale tam u toho slepýho byste si to mohli tak trošku ověřit, že to tak je, že to je to nějak nositelem ta víra. Ale výsledek je láska. Takže když já jsem teď vykonával to, co mně bylo takhle poraděno tím, třebas tou matkou, že to, a jsem poznal, že je to správné, tak já jsem začal Boha milovat v tom smyslu celou duší, celou svou silou, celým svým srdcem proto, že jsem nebyl schopen nic jiného a neměl jsem pokoje. A nebyl jsem schopen nic jiného dělat, dokud jsem neuskutečnil to, co jsem poznával za správné. To bylo zas- to byla zase moc od Boha. Takže celým srdcem, celou duší, celou silou umí člověk, dokáže člověk milovat Boha. O tom, já jsem to nevěděl, že tomu tak je, rozumíte, to- tento hluboký roz- rozklad jsem nedělal. Já byl teď po koncentráku, po té chvíli z toho esesmana jsem tohoto schopen. Dříve jsem nevěděl, já jsem nemyslel, že nemiluju a tak podobně, ale dneska vím, že to byla hluboká láska k Bohu. Že to byla víra v Boha. A já jsem tvrdil vám vždycky, že jsem nevěřil. Já to musím takhle zevně říkat. Vidíte, jaký já jsem lhář. A já vnitřně vím, že to byla víra, že to byla láska. A já hlupák, protože jsem to nevěděl, protože poznání pokulhávalo až do to- toho, když jsem úplně vzdal se svýho života, tak já jsem se modlil devět let vo tu lásku k Bohu. A protože jsem byl při tom hloupý, tak nic se nestalo, ale vedlo to k velkému utrpení, ne? K velkému zdržování a velkému utrpení. Tak prosím vás, já vím, že je to obtížné pochopit ty věci rozumem. Ale možná, že vám přeci jenom trošku svítá. A chápete, že Ježíš Kristus nijak nepřeháněl, když říkal: z celého, ne z poloviny, z celého srdce, z celé duše své a všemi svými vlastnostmi. Já jsem to, v předškolním věku poznal, a nevěděl jsem, že to poznávám. Ten slepý, který byl vyléčen ze slepoty, taky nevěděl, že pro tu chvíli se mu to hodilo, aby takle miloval. Totiž bylo to vhodné, aby miloval, protože jinak by se byl se neuzdravil. Aby věřil, aby miloval a všechno, co s tím souvisí. Že nepoznával, no to je obdobné tomu, co já jsem zažíval v tom předškolním věku. A později mnohem později až do šestadvaceti let. Já jsem nepoznal, že je to takhle. A protože jsem nepoznal, že je to takle, tak jsem za tím Kristem nešel, až teprve od toho koncentráku, rozumíte tomu? Takže většina těch, co byli uzdraveni za ním potom nešli a k Bohu nešli. Oni dosáhli svýho a šli si zase po svém. Tak já myslím, že je to bezezbytku vyřízeno. Já ale nevím, jestli bych to doved líp vysvětlit. Já myslím, že i ten, kdo to bude poslouchat, že z toho nějaký, možná že to neslyšel přímo vode mě, vono je to víc to slyšet vode mě, třeba že kuňkám. Protože já do toho vkládám to vnitřní poznání. Ale a toto z toho magnetofonu nemůže být poznat. Toto tam není, to se ztratí. Ten přímý osobní styk při tom nemá ten, kdo to poslouchá. Nanejvýš že by se do toho vžil svou představou. Byl to předtím poslouchal, a že by se tou svou představou opět přivolal i tento osobní vliv. Může tady Antonín udělat, že? Je to, tady se mi napovídá: Ať si tady říkáš cokoliv ducha- sebe duchaplněji, pro mě bude vždycky obtížné milovat něco, co si nedovedu představit, co nevidím, co nechápu. A protože Bůh je nepochopitelný, nepředstavitelný, a je to v pořádku, že je nepředstavitelný. Pokud si o něm dále představujeme, tak to není on, tak je to naše lidská představa, tak je to opak toho, co s ním máme dělat. Já nemám Boha strhovat ke své představě, nýbrž já mám být obrazem Božím, a ne Boha udělat podle obrazu lidského. Čili to je v nejlepším pořádku, že si ho nedovedeš představit. Kéž by tomu tak bylo. Já jsem si ho nikdy nedovedl představit, a to je moje veliká přednost před vámi všemi. Já jsem se nikdy nesnažil o nejmenší představu o Bohu. Neměl jsem tu potřebu. A přesto, jak ti říkám, v předškolním věku, kdy jsem si o sobě myslel, že nevěřím a oponoval jsem hrdě mamince, babičce, který byly všechny věřící. Já jsem jim to dlouho taky neříkal, protože jsem je dožíral, tak jsem je nechal v jejich mínění. Ale fakticky jsem nevěřil. Myslel jsem si, že nevěřím, myslel jsem se, že nemiluju. Tak já jsem věřil a já jsem miloval a dokonce dokonaleji než ty, kteří si myslí, že milují a kteří si myslí, že věří. Protože jsem poslouchal. To, co jsem se dověděl, že je správné, toho jsem byl poslušen. A Ježíš Kristus říkal: Kdo mě miluje? Kdo miluje Boha? Kdo ctí jeho příkazy, kdo ho poslouchá. Jestliže jsi ochoten poslechnout Boha, tak ať si to v hlavě srovnáváš, jak chceš, to je pravá láska. A není jiné pravé lásky. A je v tom láska srdcem. Když ho miluješ tak, že svůj cit nenecháš rozplýtvávat, nýbrž ho věnuješ tam, kde je toho citu zapotřebí. To ti velí tvoje povědomí, co je, komu je nebo čemu je hodno svůj cit věnovat. A to je pravá láska k Bohu. Protože udělali jste někomu něco dobrého, mně jste učinili. Nemůžeš Boha přímo milovat, vidět, ale protože miluješ bližního a jsi ochoten mít vzbuzen v sobě cit vůči němu, pro něho, tak miluješ Boha. Nešpekuluj o tom dál, buď rád, že nepotřebuješ při tom si půjčit vousatýho Pána Boha, ano? Nebo oslavenýho Ježíše Krista, to je zbytečný. Setkal by ses s tou představou, jak říkají v Bhagavadgítě, ale pak bys musel od ní odejít. Tak tento mezičlánek si odpouštíš. A máš cestu přímější. Čili ty jsi schopen, já to vím a všichni mně to dosvědčí, pravé lásky k Bohu. Jenže máš o tom chybné představy, co ta láska je. Prosím tě, ty musíš odbourat. Já myslím, že mezi vámi není člověka, který by byl na tom s tou láskou líp, než tady přítel Antonín. Protože on opravdu, já myslím, že kdyby se ho požádalo: udělej to nebo ono, že nebude váhat, že ano? Že by opravdu pomohl, že? Ty ho znáš dobře. Tak já myslím, že je to milující člověk. A on miluje Boha. To si nemusí říkat, že: miluju Boha. Kdepak. Zrovna jako když jdeš do Říma, tak si u každýho patníku nemusíš říkat: já jdu do Říma. Máš nějakou silnici, o které víš, že jde do Říma, tak se po ní dáš. A nebudeš si říkat: jdu do Říma. To je nesmysl. Jdeš. Ty všechno chceš formulovat a formovat i svou představou. A ta ti nejde ta představa. Slovní formulace by ti jakž takž ještě šla, ale tvůj veliký nedostatek nebo v tomto případě veliká přednost je, že představu o Bohu si neumíš udělat. Marně se ti Ježíš Kristus zjevil někde v Egyptě, představu o Bohu si udělat nedovedeš. To řekneš: jo, bylo to tehdy hezké, ale bylo to krásné a bylo to pro mě světlem po dlouhou dobu a nemůžu na to zapomenout, ale přeci jenom vím, že to je jenom nějaký projev milosti, ale že to není on. Správně. To je projev jeho milosti, není to on. Tak na tom zůstaň a jenom si o sobě nemysli, že je nemožné pro kohokoliv, aby nemiloval Boha, když se donutíš. A k tomu se musíš donutit. Když se donutíš k tomu, abys poslouchal toho, co je správné, to, co je správné, tak v tu chvíli miluješ. Když se k tomu nedonutíš a nebudeš poslouchat a budeš si vědom toho, že je to správné, tak nemiluješ, ano? života Ten sen s paní Kamenickou svědčí jenom o tom, že splétá, zdramatizovává svůj poměr k paní Kamenické a k tomu dítěti, ne? To jest dramatizace toho poměru, jo? K paní Kamenické a k tomu dítěti. Samozřejmě nejzajímavější je tam to to A to je zaviněno tím, že ona má mateřský sklony k tomu dítěti, to je, to znamená ženský tak. Tak to je vlastně, to dítě je tady součást právě tý tvý paní, že? A takže ber- ať bere na vědomí, že se to týká spíš jí než toho dítěte, jejího- její víry v paní Kamenickou, ne? A já myslím, že ta víra je namístě, protože paní Kamenická mimochodem ještě pořád byla v nemocnici, já jsem nemohl s ní o tom mluvit. Já jsem nemohl s ní o tom mluvit. Ona opravdu to odhadla dobře s tím dítětem. A tady z toho je taky vidět, že kolem tý víry si spřádá naději, že to nic zlého nebude, že se to do šesti měsíců vyrovná, ne? To je asi všecko. Protože ty proměny, které jsou tam- se tam dějí. To je ta schopnost lidské... lidské představy tu dramatizaci převést do různých fází, jo? Léta a já nevím, co všecko, lidi a to. To je všechno schopnost lidské duše. Když tedy, mám ty zkušenosti se svou manželkou zemřelou, tak vím, že tyhlety schopnosti ty duše mají, jo? Takže když ho má i ve snu tuto schopnost ji, tak to se nedivím. Ať si nemyslí, že je to mystický sen. To vůbec není. To, to je čistě reminiscence na ten stav dítěte a její, jo? A paní Kamenický. Prosím? Na tom druhém snu té Víty je patrno, že opravdu celá- celý ten případ toho dítěte souvisí se stavem matky. Jo? Ten vaginální otvor, to je... to je ten- ta plodová voda, to všecko, jak paní Kamenická správně předvídala, já si pamatuju, co mně řekla: to je, ty záchvaty nejsou epilepsie, nýbrž to je záležitost matčina duševního stavu. Ať si nikdo nemyslí, že to dítě je od matky odděleno, jak my za to považujeme, za to správné. To není pravda. To je ještě pořád víceméně v duševní oblasti matčině. A jestliže to by bylo nejlepší, to já jsem jí nediktoval, tu matku oddálit od toho dítěte, aby těm vlivům jejího- jejích obav a tak dále, to dítě nepodléhalo, jo? Protože obávat se o dítě je v tomto případě toho dokonalého ještě spojení dítěte s matkou velice nebezpečné pro to dítě, ano? Protože má křehkou nervovou soustavu zatím. No a tak, ale je to všechno, plodová voda a tak dále, ženská záležitost a je to z tý matky. Takže jakoby to byla holčička, ne? Protože to je ještě holčička po té stránce, že je to matčino dítě, že... že to ještě ta matka v ní žije, jo? V tom dítěti žije, jo? Tak je to. Čili ona se ptá zase to tou mší, to všechno je na reminiscence na tu četbu a že voni jsou dole a vona je nahoře. To je, že vona se cítí být bližší tomu dítěti a tak dále, jo? To se to, to se všechno dá vysvětlit, ale myslím, že není zapotřebí, protože ten princip, ten je důležitý, víš? No. Tak Pohádka o dobrém čaroději. Představ si, to napsal osmiletý vnouček jménem Pavel. A píše tam v té pohádce: jednou šel Honza po silnici a potká takového ubohého nehezkého dědka. A ten dědek se ho ptá: kam jdeš, Honzo? Jdu hledat službu do světa. Službu? No tak nebál by ses mít službu u čaroděje? Von říkal: No podle toho jaký by ten čaroděj by byl. No to jsem já tím čarodějem. Ty, takový plesnivý dědek, že by si byl čarodějem? To není možné. A on se proměnil v obrovského čaroděje. No, to byl čaroděj jako z obrázkové knížky. Tak ještě se nebojíš? Nebojím. No, tak já si tě vyzkouším. Dám ti tři úkoly, ve kterých musíš projevit, že jsi věrný tomu slibu, že mně budeš sloužit. Tři zkoušky. Dobře a souhlasím. A čaroděj zmizel. On ani nevěděl, co má dělat a šel po cestě dál. A potká ubožáka, který měl hlad a prosil ho, toho Honzu, aby mu dal jíst. On říká: proč ne, já ti dám jíst. A jde dál a potká dalšího ubožáka a ten chtěl zase pít. Tak mu dá pít. A přišel domů a nevíte a a říkal: já jsem našel službu u čaroděje. Ale von mě chtěl vyzkoušet třemi služba- třemi úkoly a já zatím nevím, že by mě byl zkoušel. Já jsem se od té chvíle s ním vůbec neviděl. Ale v tom někdo zaklepe na dveře a vstoupí ten dědeček, ten čaroděj a říká: tři úkoly jsi dostal, splnil jsi je. Tři? No, to jsem byl já ten ubožák, který měl hlad. A je dobře, žes to nevěděl, že jsem to já, to bys byl ochotněji sloužil. Ale to, že jsi nevěděl, že jsem to já, a přesto jsi to udělal, taky sis z toho nesliboval nějakou odměnu. To je v pořádku. Já jsem byl taky tím druhým ubožákem, který měl žízeň. Zase já. No, čaroději, to je hezké, ale kde je ten třetí úkol? Třetí úkol je to, že jsi byl věrný svému slibu. Tak jsi splnil tři úkoly. Beru tě do služby. To je, to konec. Tak kdo to složil sloužilo ale A já jsem nikdy o dobrém čaroději nemluvil. Já jsem vždycky o zlém, jo? Protože já to považuju něco jiného než Tak ty sny přesvědčují mě o tom, že že se nezařídil podle toho, jak je psáno v tom podobenství Ježíšově o práci na poli a práci v domě. To znamená, žes- že si neuvědomuje, že všechno, co má ve světě, že není jeho. Nějaké úly nebo já nevím, co všechno, co by mohl mít. Nic nemůže mít na tom světě, protože jestliže je jednou na poli Hospodářově, tak nástroje má od něho, pole má od něho, jo? Půdu má od něho, schopnosti má od něho. Všecko má od něho. Instruktáž má od něho, všechno má od něho. A jestliže potom toto dělá, že je na jeho poli a jeho nástroji pracuje, tak přijde do modlitby, to je do toho domu, a není vlastně vůbec člověkem, který by něco byl dal. Protože všechno měl od toho Hospodáře. I ty schopnosti, které tam projevoval. On jenom s nimi nějak hospodařil, ano? A jestliže potom přijde do toho, do té modlitby, tak se nevrhne na Hospodáře a neříká: dej mi jíst. Nýbrž napřed se sám připraví, aby moh posloužit Hospodáři. A jestliže on uzná za vhodný, teprv mu dá jíst, ano?