Karel Makoň: 85-01B (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
Mojžíš
vyčítal
Hospodinovi:
"Cos
to
udělal?"
On
říká:
"No,
já
jsem
to
udělal
jenom
proto,
abych
ukázal
způsob,
jak
se
léčí
takové
uštknutí.
Podívej
se,
vyrob
si
z
bronzu
hada,
dej
ho
na
žerď
a
ukaž
ho
lidem.
Hlavně
těm,
kdo
jsou
uštknutí.
Kdokoliv
ho
spatří,
nezemře."
I
stalo
se,
že
kdokoliv
spatřil
bronzového
hada,
nezemřel.
Nepřipadá
vám
už
to,
že
se
trošičku
blížíme
k
povýšení
Ježíše
Krista
na
kříži?
Povýšení
syna
člověka
na
kříži?
Ovšem
že
je
to
velice
blízké.
Jak
ten
Starý
zákon
tyto
věci
předvídal.
Jak
připravoval
povýšení
Ježíše
Krista -
toho
hada
zl-
bronzového.
A
jak
ten
had
tam
někde
v
tom
ráji
byl
velikým
požehnáním,
že
von
si
vylezl
nahoru
na
ten
strom.
Protože
my
víme
dobře
z
toho,
co
je
tam
povídáno,
a
budiž
čest
vzdána
Indům,
že
mně
vo
tom
dali
přesnou
zprávu,
že
ten,
kdo
to
tehdy
spisoval,
dokonale
ovládal
hadí
sílu.
Věděl
dobře,
co
to
znamená,
když
se
hadí
síla
vyšplhá
po
stromu
až
k
poznání
dobra
a
zlého,
dobrého
a
zlého.
Třebaže
relativního.
Takže
člověk,
když
má
tuto
schopnost
rozeznávat
relativní
dobro
a
relativní
zlo
a
chápe
se
relativního
dobra,
poruší
rovnováhu
v
dualismu,
a
tím
se
dualismus
zhroutí.
Čili
to
je
veliké
požehnání.
Takže
tam
je
návod,
jak
se
zbavit
všech
těch
trablí,
co
tady
zažíváme
na
světe,
tím
že
porušíme,
když
budeme
stranit
relativnímu
dobru,
rovnováhu
mezi
dobrem
a
zlem,
a
dostaneme
se
do
té
míry
na
stranu
dobra
relativního,
že
nemůže
existovat
ten
stav
zabedněnosti,
který
v
nás
nyní
existuje.
Že
i
ten
strom
poznání
má
jiný
vliv
na
strom
života,
než
měl
před
tím.
Čili
já
bych
to
řekl
svým...
svou
zkušeností:
Tím,
že
jsem
nevěda,
jakou
to
bude
mít
výslednici
vod
těch
tří
a
půl
roku
do
těch
sedmnácti
se
snažil
jednat
správně
podle
vnuknutí,
které
nebylo
rozumové,
že?
To
bylo
nějaké
rozeznávání
jiné
než
rozumové.
Tak
to
dospělo
až
k
poznání
nesmrtelnosti,
že
ano?
A
dost
brzo.
Za
třináct
let,
dejme
tomu,
že
jo?
Čili
když
to
byl
člověk
nevěřící,
tak
to
nebyla
vůbec
jeho
přednost,
nýbrž
on
byl
tažen,
on
byl
posednut
tou
skvělou
myšlenkou,
že...
tou...
tím
skvělým
receptem.
Takhle
se
porušuje
rovnováha
mezi
dud-
páry
dvojic,
a
tím
se
dostane
člověk,
když
to
dělá
velkoryse
samo
sebou
za
ty
páry
dvojec-
dvojic,
do
toho
monismu
nebo
tak
nějak,
jak
byste
to
nazvali
indicky.
No
ale
já
ale
já
se
vrátím
ještě
do
toho
ráje.
Já
jsem
to
zdaleka
ani
všechno
nevyříkal.
Čili
ten,
kdo
si
tam
po
v-
ráji
poslouchá
toho
Hospodina,
vidí
ho
chodit
po
ráji,
ten-
to
není
náš
člověk.
Tak
i
ten
člověk,
který
tam
žije,
nebyl
tudleten
člověk,
kterého
nyní
známe.
A
tam
je
to
jasně
vysvětleno
v
ráji,
jenomže
člověk
si
toho
nevšímá,
vykladači
si
toho
nevšímají,
protože
si
s
tím
neví
rady.
Chodí
okolo
toho,
jako
by
to
tam
nebylo.
Tam
je
řečeno:
Stvořil
Hospodin
člověka.
Já
to
všechno
nebudu
líčit,
ale
jenom
to,
co
potřebuju.
A
protože
po-
poznal,
že
by
mu
bylo
smutno,
tak
ho
uvedl
do
tvrdého
spánku,
ve
kterém
mu
vyňal
žebro,
z
toho
žebra
udělal
ženu
a
zaplácal
to
místo
toho
žebra
hlínou
nebo
masem,
pardon,
aby
to
necítil.
No
já
vám
řeknu,
to
musel
být
pěkně
tvrdý
spánek.
Vyber-
vyberou
nám,
že
jo,
žebro,
viďte,
zaplácají
to,
a
nic
ani
vůbec
nevíme,
spíme
jako
dřeva,
ne?
A
už
je
tady
ženská
vedle
nás.
Ale
tam
se
pořád
dál
mluví
o
člověku
a
ženě,
rozumíte?
Proto
se
asi
dvěstě
let
hádali
středověcí
teologové,
jestli
je
žena
vůbec
člověkem.
Protože
tam
je
jasně
vykládáno
"člověk
a
žena".
"Člověk
a
žena",
takhle
vedle
sebe.
Přečtěte
si
prosím
vás
to
vydání,
máte
ho
doma
k
dispozici.
Já
vám
nechci
nic
předstírat.
Nevrťte
hlavou,
je
to
tam,
jo?
Zásadně
je
tam
rozlišováno
mezi
člověkem
a
ženou.
A
to
znamená,
tenhleten
člověk
tam
v
tom
ráji,
to
nebyl
muž
a
žena.
To
byl
jenom
člověk,
který
začal
v
sobě
mít
ten
duální
princip
ženský.
A
tos-
padalo
se
z
toho,
z
toho,
řek
bych,
neduálního
stavu
člověka
do
toho
duálního
velice
pomalu,
jak
je
vidno
z
toho.
A
on
ten
stav,
že
mu
tam
Bůh
sebral
to
žebro,
je
vzorem
případu
tranzu,
který
nastává
vždycky,
když
se
přechází
z
jednoho-
z
jedné
úrovně
vědomí
na
druhý.
Se
přechází,
musí
se
přejít
přes
tranz,
ve
kterým
člověk
ztratí
pocit
tělesnosti,
a
tedy
může
se
z
i
vyvy-
vybrat
žebro
z
něho,
to
je
jedno,
a
nic
nemůže
cítit,
protože
není
tělesný.
Není
tělesný.
Takže
to
jsem
vysvětlil
tuhletu
věc
tak
trošičku,
že
šlo
o
jiného
člověka,
než
tady
kterého
známe
teď.
Čili
člověk,
který
byl
vyhnán
z
ráje,
byl
jiný
člověk.
Ale
ještě
bych
chtěl
něco
říct.
Když
potom
pocítil
tu
dvojnost,
nebo
dospěl
v
té
dvojnosti
tak
daleko,
když
pojedl
z
toho
stromu
poznání
dobrého
a
zlého,
a
jak
se
tam
říká,
"otevřely
se
mu
oči",
tak
najednou
viděl,
že
je
nahý.
A
to
před
tím
si
neuvědomoval,
že
je
nahý.
Ani
se
nestyděl.
A
opásal
se
fíkovými
listy,
aby
ukryl
svoji
nahotu.
Svoji
i
té
ženy.
A
Hospodin
mu
říká:
"Proč
se
stydíš?
Kdo
ti
řekl,
že
jsi
nahý?"
"No,
Eva
mi
dala
a
tak
dále,
jíst
a
tam
já
jsem
najednou
prohlídl
a
ze
stromu
poznání
a
tak
dále."
To
tady
nebudu
opakovat,
to
si
tam
můžete
přečíst.
A
on
říká:
"Tak
je
to.
Tak
tě
vyženu,
protože
jsi
neposlechl
toho,
co
jsem
ti...
nebyl
jsi
poslušen."
A
vyhnal
ho.
A
ještě
tam
říká
něco
o
tom
hadovi,
velice
přesně,
co
působí...
jak
působí
hadí
síla,
že
když
stoupne
nahoru,
že
s...
umrtví
člověka
dole
a
oživí
ho
nahoře.
To
znamená,
hadí
síla
takhle
stoupnuvší
způsobuje,
že
člověk
nemá
sklony
deme
už
k
pohlavnímu
životu.
Ale
má
sklony
k
něčemu
vyššímu.
Neboť
ono
je
třeba
totiž,
aby
ten
člověk
něco
vyššího
měl
jako
prvořadé.
Ne,
ne
ten
spodek.
Ale
to
teďka
nebudu
vykládat,
to
se
asi
do
toho
dostanem
ještě
později
při
těch
mých
výkladech,
protože
budete
mít-
se
mnou
chtít
debatovat
o
Watts-
Wattsovi.
A
tam
to
můžeme
potom
probrat,
já
jsem
to
tam
ztopil,
při
tom-
korekci-
udělal
jsem
korekci
toho
výkladu.
Ale
mně
jde
o
něco
jiného.
Oni
se
tady
opásali
těmi
fíkovými
listy
a
potom
nakonec
dostali
oděv
z
kůže,
ano?
Oděv
z
kůže.
Teprve
začali
mít
kůži,
přátelé.
Před
tím
kůži
vůbec
neměli.
Tam
jsou,
tam
jsou
věci
do
pranice.
A
v
této
kůži
už
jsou
potom
tady
na
tom
světě.
A
já
si,
zase
jak
jsem
sledoval
toho
hada,
velice
prudce
jsem
ho
sledoval,
jako
dokonaleji.
Tak
já
se
s
takhle
narychlo
všimnu
ještě
toho
fíkovýho
listu.
Ten
fíkovník,
kterým
se
přikryli,
při-
přikryli
nahotu,
ti
první
lidé,
ten
potom
hraje
ve
Starém
zákoně
velice
důležitou
roli.
Porád
se
tam
mluví
o
fíkovníku.
Vono
není
divu,
protože
fíkovník
je
rostlina,
která
tam
obživuje
tamní
lid,
ne?
Ale
upozorňuju
vás
na
jednu
zvláštnost.
Ta
se
jí
na
dvakrát.
V
době,
kdy
fíky
jsou
ještě
zelené,
a
v
době,
kdy
fíky
už
jsou
zralé.
A
my
taky
z
toho
fíkovníku
jíme,
když
jsou
ještě
zelené
plody,
a
když
nejsou
ještě
zralé.
To
je
náš
pohlavní
život.
A
to
jíme
prostě,
vočesáme
ten
fíkovník
nenecháme
dozrát,
co
by
se
mělo
nechat
dozrát,
ne?
To
nebudu
dál
rozpitvávat.
Je
to
veliká
chyba.
V
určité
fázi
by
se
toto
nemělo
dělat.
Mělo
by
se
to
nechat
dozrát.
Když
to
ale
očesáme,
tak
to
nemůže
dozrát,
pochopitelně.
A
teďka
deme
dál
trošičku.
Najednou
Ježíš
Kristus
přichází
a
má
hlad.
Přichází
kolem
fíku,
k
fíku,
který
nemá
plody.
Jak
by
je
mohl
mít,
když
není
doba
plodů,
jak
se
tam
praví
v
tom
evangeliu?
A
není
doba
plodů
a
von
si
přeje
od
toho
fíku
plody.
Má
rozum?
Nemá
rozum.
To
není
rozumná
zkazka.
To
je
nerozumná
zkazka.
To
je
hluboké,
řek
bych,
podotknutí,
jak
se
na
to
má
jít.
Co
se
má
stát.
Co
von
způsobí
vstupem
na
kříž.
Svým
symbolem
života,
když
se
bude
ten
život
následovat
jeho.
Že
totiž:
Kdokoliv
za
ním
půjde,
vysuší
v
sobě
fíkovník.
To
znamená:
Nebude
se
mu
chtít
žít
jenom
pro
tento
svět.
To
nemyslím
jenom
pohlavní
život,
prosím
vás.
Pro
tento
svět,
nýbrž
bude
především
hledat
království
Boží.
Ale
ne
z
vlastní
iniciativy,
já
jsem
ho
nikdy
z
vlastní
iniciativy
nehledal.
Prá-
přátelé,
kdybyste
mi
nic
nevěřili,
toto
mně
věřte,
že
já
jsem
nikdy
za
Bohem
nechtěl
jít.
Jsem
si
nepřál.
Ani
mě
to
v
duchu
nenapadlo.
Já
si
vás
nesmírně
ctím,
že
něco
takového
si
přejete,
ale
na
mě
to
vlezlo.
Protože
prostě
tím,
že
jsem
porušoval
trvale
po
třináct
let
rovnováhu
mezi
zlem
a
dobrem,
tak
to
samočinně,
to
jsou
všechno
recepty
bezvadný,
který
v
budoucnosti
lidstvo
bude
potřebovat,
protože
to
pude
automaticky
všechno,
co
nebude
muset
jako
ve
školách
takle
pracně
to
všechno
dělat
lineárně,
kdepak.
To
půjde
velice
prudce.
Ne
tak
pomalu
jako
u
Karla
Makoně.
A
teď
jestliže
ten
Ježíš
Kristus
vysušuje
ten
fík,
říká:
já
jsem
zrušil
to,
co
v
ráji
bylo
nutné,
krýt
to
pohlaví,
tu
spodní
část
zapírat
nebo
tak
nějak.
Teď
už
je
situace
jiná.
Já
když
budu
povýšen
nad
to
pozemské,
tak
vono
to
samo
vodpadne
bez...
bez
násilí,
ani
se
nemusíte
o
to
snažit.
Toto
nepochopili
křesťanští
světci.
Ti
se
snažili
o
nějakou
askezi.
Tvrdě
se
bičovali,
a
já
nevím,
co
všechno.
Neříkám,
že
to
bylo
pro
kočku,
ale
vyneslo
to
málo,
bylo
to-
toho
účinku
bylo
strašně
málo.
Kdežto
já
si
představuji,
já
vím
totiž,
když
jsem
v
těch
sedmnácti
letech
dostal
toto
poznání
věčného
života,
ačkoliv
jsem
byl
pohlavně
dospělý,
vůbec
mě
dále
pohlaví
neinteresovalo,
protože
jsem
prostě
tou
silou
byl
někde
jinde.
Tu
sílu
jsem-
ta
se
odvedla
někam
jinam.
A
když
tam
dole
chyběla,
tak
tam
nemohla
fungovat.
Ta
tam
funguje
jenom
když
tam
je,
když
tam
není,
tak
tam
nefunguje.
No,
čili
to
jsem
já
nezavinil,
pochopitelně,
to...
to
je
vzestup
hadí
síly.
A
tedy
ten
co
psal
Starej
zákon,
dokonale
toto
zažil,
tento
zážitek
měl
a
jenom
opsal
to
sice
z
minulých
nějakých
kázáních
někde
v
Mezopotamii,
ale
přidal
k
tomu
podstatné
prvky,
které
tam
v
tom
nejsou,
a
to
si
na
něm
velice
cením.
Ozdobil
to
svým
vlastním
poznáním.
Čili
já
jsem
teďka
chtěl
skončit
tuto-
diškurz
tímto
způsobem.
Člověk
by
si
měl
nesmírně
vážit
člověka,
jeho
vnitřní
podstaty.
Měl
by
ho
uctívat
toho
vnitřního
člověka.
To
je
smysl
toho
celýho
povídání,
co
já
dneska
chtěl
říkat.
Kdo
věří
v
syna
člověka,
ne
v
syna
Božího,
v
syna
člověka,
bude
spasen.
Čili
musíme
věřit,
že
tento
syn
člověka
je
vnitřně
věčný,
a
to
způsobí
naší
spásu.
Rozumíte,
tak
ne,
jak
to
chápou
třebas
evangelíci
nebo
katolíci,
nýbrž
úplně
jde
o
víru
v
syna
člověka,
proto
tam
není
v
syna
Božího,
v
syna
člověka.
Prosím.
Že
totiž
tvrdím,
(ty
to
tam
pustíš),
tvrdím,
že
on
tady
musel
říct
syn
člověka,
z
toho
důvodu,
aby
lidi,
kdo
se...
kdo
se
dají
za
ním,
chá-
si
sami
sobě
věřili
své
vnitřní-
věřili
ve
vnitřní
podstatu,
že
to
je
strašně
důležité.
Jenom
nemohou
to
vědět
ze
začátku.
Oni
tomu
musí
věřit,
musí
začít
s
vírou,
a
ta
je
důležitá.
Kdyby
si
tu
víru
získali,
mělo
by
to
velik-
velice
kladné
následky.
Kdyby
se
sebou
jednali,
jako
že
jsem
vnitřně
nesmrtelná
bytost,
ne?
Tak
by
to
mělo
převratný
vliv
na
celý
život.
Chtěl
jsem
vás
dnešní
přednáškou
přivést
k
tomu,
abyste
pochopili,
že
to,
co
jsem
pořád
mluvil
o
automatismu,
že
to
je
něco,
co
je
v
lidském
nitru.
Co
má
čtyři
řeky,
co
tady,
co
tedy
působí
na
čtyřech
úrovních.
Tento
automatismus
půs-
to
znamená
ve
hmotě,
že
mně
řídí
totálně
celý
můj
život
tam,
kde
já
svou
vůlí
nezasahuju.
Vod
srdce
přes
střeva,
přes
dech
a
tak
dále.
Všechno
se
řídí
z
tohoto
ráje.
Tam
vodsud
to
vytýká,
ano?
A
zrovna
tak
všechno
vytýká,
všechny
schopnosti
tady
máme
na
úrovních
vyšších,
vytýkají
z
tohoto
ráje.
Pu-
po
pochází
odtamtud.
Čili
vnitřně
jste
nespadli
z
ráje,
nýbrž
z
něho
padáte.
Ten,
to
je
kontinuální
proces.
A
vracíte
se
do
Otcova
domu.
To
je
také
kontinuální
proces.
Na
to
není-
to
nesmíte,
Antoníne,
časově
od
sebe
oddělovat.
Až
jedno
po
tom
druhém.
To
by
byl
Ignác
z
Loyoly.
To
je
nesprávný.
Lineární
myšlení
tady
nemá
cenu.
Všechno
se
děje
současně.
Kdyby
se
to
chtělo
nějak
přiblížit
rozumu,
tak
bych
jedno
moh
říct:
do
jaké
míry
se
vnitřně
člověk
očistí,
do
takové
míry
už
taky
se
osvítí,
do
takové
míry
už
se
spojí
s
Bohem,
né?
Nebo
do
určité
míry
už
taky
spojí
s
tím
s
Bohem.
Čili
na
jedné
straně
jde
sebezápor,
sebeumírání,
na
druhé
straně
znovuzrozování.
Není
tam
nějaká
propast,
napřed
se
umře
a
potom
se
člověk
narodí.
Ne?
Nýbrž
jak
je
to,
jak
je
to
v
tom
celým
ději
vyjádřeno.
Nýbrž
to
znovuzrození
pomalinku
s
vnitřním
umíráním
už
pokračuje,
jo?
Je
to
proces.
Jak
je
to
teďka
s
člověkem
přicházejícím
na
tento
svět?
Musím
bohužel
trošku
šíře,
já
to
nemůžu
tak
odbýt.
Když
přichází
člověk
na
tento
svět,
tak
jsem
vám
teďka
právě
prozradil,
že
vlastně
přichází
z
ráje.
Neboť
jeho
hmotná
oblast
je
živena
jednou
řekou
tekoucí
z
ráje,
ne?
A
všechny
ty
složky
smrtelné
jsou
živeny
těmi
řekami
tekoucími
z
ráje.
Čili
všechno,
co
tady
má
ten
člověk
k
dispozici
a
co
je
smrtelné,
co
je
pomíjející,
teče
z
ráje
soustavně.
Kdyby
to
odtamtud
neteklo,
tak
by
nemohl
tady
vůbec
žít.
Ale
to
dítě
malé,
když
sem
přijde,
tak
ještě
je
více
v
ráji
než
na
tomto
světě.
A
bouřlivě
se
brání
tomu,
aby
na
tomto
světě
bylo.
Odtud
všechny
ty
těžkosti
s
malým
dítětem.
Prosím
vás,
že
vykřikne
hned
z
toho
hlediska,
víte
proč,
když
se
narodí,
ne?
Když
se
mu
vyráží
ten
dech.
To
je
zapadnutí
do
velice
hrubého
ma-
materiálního,
ano,
v
dualismu.
Neboť
on
přitom
předtím
nepotřeboval
dýchat.
On
předtím
měl
možnost
vod
té
matky
si
brát
soustavně
něco,
aniž
by
potřeboval
dýchat,
ne?
Život
si
bral
soustavně.
Teďka
najednou
nadechuje,
vydechuje
a
zrovna
tak
k
němu
přichází
život
a
při-
odchází
zase
z
něho
a
tak
dále.
No
jo,
on
prosím,
má
s-
to
dítě
v
tom
mateřským
těle,
není
tak
úplně
takové,
jak
já
to
líčím,
aby
a
já
tady
mám
samí
lékaře,
by
mě
mohli
napomenout.
Von-
to
dítě
už
tam
taky
kálí.
Já
to
dobře
vím.
Ale
to
je
minimum,
ano?
Kdežto
teď
je
to
stoprocentní,
jak
nejdem
na
záchod,
tak
jsme
z
toho
špatní,
že
ano?
Tak
to
je
ta
kladná
i
záporná
stránka,
těžko
říct
kladná
nebo
záporná,
to
je
ten
dualismus
prostě.
Čili
do
toho
dualismu
vstupuje
pomalinku.
A
my
bychom
ho
neměli
nutit
k
tomu,
aby
vstupoval
rychle.
měli
dopřát,
aby
ten
přechod
byl
pomalý,
přirozený.
Protože
to
je
hrozný
pád,
odtamtud
si
sem
přijít.
A
zatímco
dítě,
jak
se
nám
jeví,
přichází
z
ráje,
jeho
nejvnitřnější,
nesmrtelná
podstata,
toto
byla
smrtelná
podstata,
která
z
ráje
přichází,
ta
přichází
od
Boha,
z
věčnosti.
To
je
to
pravé
převtělování,
ano?
Neboť
nějaký
dojem
o
té
individualitě,
která
existuje
před
existencí
tohoto
světa,
a
potom
na
sebe
nabírá
nějaké
dojmy,
ten
se
vtěluje
do
toho
malého
člověka.
Ten
dojem,
který
přesahuje
rámce,
já
nevím,
jakýchkoliv
vtělení.
Já
nevím,
jestli
jsem
to
odpověděl?
Asi
ne.
Ne.
to
to
nenene
Ne,
ne,
podívejte
se,
ta
otázka,
kdy
člověk,
otázka:
když
člověk
po
narození
pojí
ze
stromu
poznání,
je
otázka
špatně
kladená,
protože
člověk
jakmile
se
ocitne
na
tomto
světě,
je
donucován
svým
okolím
k
tomu,
aby
jedl
ze
stromu
života.
Ale
protože
ještě
nejedl
ze
stromu
poznání,
tím
že
žije...
tím
že
žije
a
tím,
že
jí
ze
stromu
života,
nestává
se
nesmrtelným.
Čili
kdy
von
teprve
pojídá
ze
stromu
poznání?
Až
začne
rozlišovat,
a
to
je
dost
pozdě,
dobro
a
zlo.
K
tomu
ho
rodiče
tvrdě
dovádějí,
aby
to
rozlišoval,
že?
Jestli
je
to
rozlišování
správné
nebo
nesprávné,
to
je
jiná
otázka,
to
tady
nebudeme
řešit.
Ale
já
bych
řekl,
tak
zhruba
jenom,
že
je
to
problematické
vedení,
protože
když
mě
maminka
radila:
toto
je
správné,
tak
já
jsem
poznal
třeba,
že
to
správné
není,
jo?
Z
jiného
pramene.
A
to
běžně
dítě
nepozná,
protože
za
sebou
nemá
to
žluté
světlo.
Čili
je
vedeno
velice
opatrně
a
pomalu.
A
jí
nepatrnou
měrou
z
toho
stromu
poznání,
nepatrnou
měrou.
Kdežto
já
jsem
z
toho
stromu
poznání
dobra
a
zlé,
trhal
oběma
rukama,
abych
tak
řekl,
od
toho
útlého
mládí.
A
tím
jsem
velice
prudce
dorostl
do
vědomí
věčného
života,
rozumíte?
Čili
otázka,
jak
vidíte,
je
špatně
kladena.
Protože
kdy
jsem...
kdy
jsem
začal
trhat
ze
stromu
poznání?
To
je
těžko
odpovědět,
viďte?
Totiž
ten
člověk
trhá
tak,
jako
by
netrhal,
je
toho
strašně
málo,
von
rozeznává...
rozeznává
špatně.
Rozeznává
špatně,
tak
ještě
netrhá.
A
jakmile
začne
rozeznávat
dobře,
tak
začne
trhat.
A
jestliže
při
tom
je
v
ráji,
nebo
ocitne
se
v
ráji,
tak
to
má
za
následek,
že
v
něm
začne
narůstat
vědomí
věčného
života.
Mně
je
to
jasný,
protože
jsem
to
zažil,
ne?
Já
jsem
vám
to
mockrát
vysvětloval,
jak
to
je.
Ale
opravdu
tato
otázka
je
špatně
kladena,
protože
nedá
se
jednoznačně
odpovědět
na
ní,
u
každého
člověka
je
to
jinak.
míry
on
se
například
snaží
o
to,
aby
jednal
správně.
Když
se
snaží
o
to,
jednat
správně,
tak
trhá
trošku
víc.
Ovšem,
když
si,
když
se
o
to
snaží
svým
vlastním
rozumem,
jako
že
se
snaží,
nebo
vlastním
citem,
tak
to
je
málo.
To
možná
že
ani
jeden
život
nestačí
k
tomu,
aby
se
dostal
k
vědomí
věčného
života.
A
já
bych
těm
při
té
příležitosti
říct
na
účet
Yesudiana
a
jiných
Indů,
oni
znají
čtyři
cesty
k
tomu
Bohu.
A
jedna
z
nich
je
cesta
velkého
putování.
A
my
vlastně
všichni
jdeme
tou
cestou
velkého
putování.
Ale
ne
jako
Indové,
to
je
radžajoga,
záměrně,
nýbrž
nevědomě
jdeme
cestou
velkého
putování,
neboť
nedůsledně
děláme
i
to
i
ono.
Já
nechci
vám
sahat
do
svědomí,
ale
ss-
jsem
si
téměř
jist,
že
kdekdo
z
vás
má
záchvat
dobré
vůle
a
chtěl
by
tomu
Bohu
patřit.
Ale
vedle
těch
záchvatů
dobré
vůle
má
období,
kdy
si
vůbec
na
tohleto
nevzpomene
a
žije
si
pro
své
těžkosti
na
tomto
světě.
A
má
jich
plnou-
plný
zuby.
To
je
nesmyslný
způsob
jednání.
Protože
von
nejenom
že
žil
na
dvou
židlích,
ale
on
se
protiví
tomu
jedinému,
co
Ježíš
Kristus
přikazoval:
nestarejte
se.
A
jestliže
si
ten
člověk
říká:
kdybych
já
se
nestaral,
kam
by
to
se
mnou
došlo.
Tak
staví
si
bulíky
na
nos.
On
musí
všecko
zařídit,
co
může
zařídit,
ale
bez
stopy
starosti.
Bez
stopy
duševní
trýzně.
Já
jsem
nedávno
hledal
před
jednou
lékařkou
knížku,
kterou
jsem
nemohl
najít.
A
jakmile
jsem
se
dostal
do
stavu,
že
jsem
vyčerpal
lidské
možnosti
najít
tu
knížku,
tak
místo
abych
se
nad
tím
rozčílil
nebo
znechutil
nebo
zneklidnil
nebo
zesmutněl,
protože
ona
tu
knížku
potřebovala,
tak
já
jsem
od
toho
ustoupil,
jako
bych
byl
nikdy
nehledal.
V
té
chvíli
jsem
šel
za
tou
knížkou
a
vytáhl
jsem
ji
z
místa,
kde
bych
ji
byl
nikdy
nehledal
a
podal
jsem
jí.
Ona
říkala:
to
je
evidentní.
To
je
myst-
to...
to
jste
mi
předvedl
něco,
jak
se
to
má
v
životě
dělat.
Člověk
má
všechno
provést,
co
může
provést,
svědomitě
provést,
ale
bez
stopy
starosti.
Bez
stopy
zneklidnění,
jak
je
zneklidněn,
vrcholně
utíká
vod
Pánaboha
z
této
cesty,
ano.
To
je,
to
je
hrůza.
A
to
dělá
kdekdo,
tohleto.
Já
už
to
nedělám
po-
protože
jsem
se
mockrát
spálil,
že
když
se
to
takhle
dělat
nemá.
A
že
Ježíš
Kristus
kupodivu
jediné
chtěl
na
svých
žácích,
aby
se
nestarali.
A
to
na
nich
chtěl
v
momentu,
kdy
se
topili
na
moři
nebo
na
jezeře.
No
jak
se
neměli
starat,
když
se
topili.
No
a
von
to
přesto
na
nich
chtěl.
Oni
měli
spíše
veslovat
ke
břehu,
než
aby
začli
být
zoufalí.
To
neudělali.
Von-
voni
radši
zavolali
Boha,
který...
který
u
nich
byl,
aby
jim
pomoh.
Dostali
vyčiněno
samo
sebou.
Ale
to
nevadí,
on
tam
něco
ukázal,
co
tedy
každý
z
nás
překračuje,
čím
se
proviňuje,
a
je
to
jediné,
co
se
učedníkovi
Páně
neodpouští.
Když
se
stará,
to
se
mu
neodpouští.
Kdyby
se
byli
ti
učedníci
Páně
starali,
jak
vyléčit
toho
nebo
onoho,
dyť
vono
to
nešlo
lidsky.
Protože
dělali
věci,
který
by
žádný
lékař,
ani
dnešní
ani
tehdejší,
nemohl
provést.
Čili
žádnou
starostlivostí
se
nemohli
k
tomu
do-
dopracovat.
Oni
se
museli
spolehnout
na
pomoc
Boží,
kterou
dostávají
od
Boha.
Tomu
rybáři
Petrovi
to
muselo
být
jasno,
že
jako
rybář
není
toho
schopen,
toho
řešení.
Ale
jako
učedník
Páně,
který
má
od
něho
tu
moc,
z
toho
schopen
je.
A
proto
znovu
se
vracím
k
tomu,
co
jsem
dneska
řekl,
že
je
velice
důležitý
si
vážit
syna
člověka,
neboť
syn
člověka,
to
jsme
my
každý,
má
v
sobě
tyto
schopnosti.
Ale
nemá
k
nim
vůbec
přístupu,
pokud
se
zneklidňuje.
To
si
zahradí
všechny
přístupový
cesty.
Takže
není
schopen
se
ani
dotknout,
neřku-li,
aby
mu
odtamtud
bylo
pomoženo,
to
není
možné.
To
jsem
právě
tej
doktorce
vysvětlil
tím,
jak
jsem
hmát
po
tej
knížce.
Vono
jí
to
stačilo
a
viděla:
tak
takhle
se
to
má
dělat.
Vy
to
potom
pořád
vykládáte,
říkala
mně,
a
teďka
jsem
to
viděla
v
praxi.
Tak
už
vím,
jak
na
to
mám
jít.
To
neznamená,
že
von
od
nich
chtěl
lajdáctví.
To
není
pokus
něco,
něčeho,
něco
takovýho
docílit
od
svých
účedníků,
ne?
To
je
správné
vedení
za
správným
způsobem
jednání.
Pro
mě
dneska
je
správné
jednání
takové
udělat
lidsky
všechno,
co
mohu,
ale
nezneklidňovat
se,
že
už
víc
nemohu.
Já
to
ani
neskládám
při
tom,
v
té
chvíli
na
Boha,
nýbrž
to
prostě
opouštím,
jako
bych
se
nikdy
k
tomu
neměl
vrátit.
A
von
se
za
mě
vrátí
někdo
jiný
k
tomu.
Způsobem
pro
mě
překvapivým.
A
vždycky
znově
překvapivým,
takže
mohu
vyřešit
věci,
který
by
normálně
vůbec
nevyřešil,
kdybych
tohoto
systému
neznal.
Tak
my
jsme
totiž,
katolická
církev
zavedla
pojem
dědičného
hříchu.
A
když
jsem
vám
dneska
vykládal
o
tom
ráji,
kde
se
ten
dědičný
hřích
nabyl,
tak
mohu
na
to
navázat
způsobem,
který
je
užitečný
pro
tuhletu
otáz-
zodpovězení
této
otázky,
kterou
jsem
právě
teďka
dostal:
co
mám
dělat
pro
duchovní
vzestup.
Tak,
v
čem
pozůstává
dědičný
hřích?
Že
člověk
tíhne
k
tomu,
aby
žil
pro
tento
svět.
V
tom
je
dědičný
hřích.
A
aby,
když
vnímá
jenom
tento
svět,
jenom
jemu
sloužil.
To
je
jediná
správná
definice
dědičného
hříchu.
Žádný
jiný
dědičný
hřích
neexistuje
než
tenhleten.
A
to
je
strašně
veliký
dědičný
hřích.
Že
já
tak
dokonale
tíhnu
k
tomuto
světu,
že
když
se
snažím
třebas
i
o
duchovní
záležitosti,
které
nesouvisí
s
tímto
světem
přímo,
nýbrž
mě
mají
povznést,
tak
přesto
prvořadě
sloužím
tomuto
světu
a
zájmům
tedy
uplatnění
se
v
tomto
světě.
A
teprve
v
druhé
řadě
tomu
ostatnímu,
tedy
zanedbávám:
"hledej
především
království
Boží".
A
jestliže
tedy
člověk
by
měl,
a
teď
se
budu
opakovat
a
to
jsem
právě
myslel,
že
budu
muset
muset
být,
protože
to
bude
opakování
z
minulých
lekcí.
Když
se
ten
člověk
se
modlí
Otčenáš
jako
program,
který
by
mu
měl
říci,
co
má
dělat
napřed
a
co
potom,
aby
nebyl
na
rozpacích,
co
je
správné.
Správné
se
může
člověk
z
Otčenáše
naučit
dokonale
aspoň
do
té
míry,
že
ví
co
napřed
a
co
potom.
Že
ví,
co
napřed
a
co
potom.
Opakuji
to
schválně
několikrát,
abyste
si
uvědomili,
že
je
to
strašně
důležité.
Když
jsou
rozpory
někdy
v
člověku,
že
neví,
co
napřed.
A
on
tam
Ježíš
Kristus
říká,
přestože
jinde
radí:
"hledejte
především
království
Boží",
tak
v
tom
receptu
Otčenáše
je
na
prvním
místě
nikoliv:
"přijď
království
tvé",
nýbrž:
"posvěť
se
jméno
tvé".
A
čili
já
bych
vám
radil
změnu
ve
smyslu
svého
života
v
tom,
abyste
plnil
tento
první
příkaz:
"posvěť
se
jméno
tvé".
A
to
já
vám
vysvětlím
jak,
jo?
Protože
to
vede
k
plnění
toho
ostatního.
A
já
si
mohu
potom
dovolit
se
dokonce
modlit
ten
Otčenáš
nebo
mu
rozumět
nebo
se
podle
něho
zařídit
i
v
dalších...
dalších
věcech,
když
toto
první
ctím.
Když
to
první
nectím,
tak
to
ostatní
vlastně
správně
ani
nemohu
plnit,
protože
tam
je
jedno
závislé
na
druhém.
Jedno
se
nedá
oddělit
na-
od
druhého.
Když
já
nectím
jméno
Boží,
když
ho
neposvěcuju
svým
životem,
tak
to
ostatní
už
není
vůbec
posvěcením.
I
když
bys
to
dělal
sebelíp,
sebelíp
se
snažil.
Tak
já
to
budu
opakovat,
teďka
se
budu
vědomě
opakovat,
budu
to
říkat
krátce,
kdyby
to
nestačilo,
tak
to
prodloužím.
Já
myslím,
že
jsme
to
už
několikrát
říkali:
"posvěť
se
jméno
tvé",
znamená
v
té
době,
kdy
on
toto
dával
těm
svým
učedníkům
na
vědomí,
Pána
Boha
lidstvo
tehdejší,
samo
sebou
i
učedníci,
považovali
za
tvůrce
tohoto
světa.
Čili
když
my
dneska
víme,
že
ten
tvůrčí
proces
je
průběžný,
že
pořád
probíhá,
tak
také
posvěcení
toho
jména
Božího
spočívá
v
tom,
že
se
do
tohoto
tvůrčího
procesu
zapojím.
A
Ježíš
radí
dvojím
způsobem:
práce
na
poli
a
práce
v
domě.
Kéž
bych
nedělal
nic
jiného,
než
byl
na
poli
Hospodářově,
kde
mám
všechno
od
něho.
Toto
tělo,
to
je
živá
maska,
bez
které
já
nemohu
na
tom
poli
pracovat.
To
je
živá
maska,
bez
které
nemohu
pracovat.
To
je
agregát
přidaný
k
tomu,
co
je
v
člověku
samovolné,
abych
mohl
konkrétně
něco
dělat.
Čili
to
je
jeden
nástroj,
který
mám
od
Boha.
To
není
můj
nástroj,
to
je
jeho
nástroj.
Čili
já
s
ním
budu
vládnout
jako
s
jeho
nástrojem,
ne
se
svým
tělem.
Toto
mně
bylo
dáno,
až
na
tu
víru
v
Boha,
tu
jsem
neměl,
že
jsem
toto
tělo
už
od
mládí
považoval
za
nástroj
svýho
ducha,
svého
myšlení,
ne?
Svého
myšlení,
ne
Pána
Boha.
To
nějaký
krůček
kupředu
to
byl,
protože
jsem
se
nepovažoval
za
tělo.
To
neznamená,
že
od
tebe
chci,
aby
ses
nepovažoval
za
tělo,
ale
nejsi
jenom
tělo.
To
je
jenom
maska.
Přestože
je
to
důležitá
maska,
neboť
vlivem
této
živé
masky
člověk
může
zde
hrát
nějakou
roli.
Na
té
scéně
tohoto
života
se
nemůžeš
objevit
jinak
než
s
maskou,
a
to
je
lidské
tělo.
Bez
té
masky
to
nejde.
Čili
první
nástroj
máš
masku,
lidské
tělo,
potom
všechny
jeho
schopnosti.
Ani
jedna
schopnost
není
z
člověka,
nýbrž
to
všechno
pochází,
se-
rozvinuje
se
z
toho
automatismu,
za
který
nemůžeme,
z
té
genetické
základny,
za
kterou
také
nemůžeme,
kterou
jsme
zdědili
po
rodičů.
A
z
nějakého
jiného
záznamu,
o
kterým
se
tady
delší
dobu
bavíme,
co
je,
co
jestli
je
to
předcházející
vtělení
nebo
ne,
že
když
mám
nějak
tendenci
nebo
nějakou
povinnost
z
tohoto
svého
stavu
se
někam
dál
dostat.
Čili
všemi
lidskými
vlastnostmi
sloužit
tomu
hospodáři.
To
neznamená,
že
na
něho
musím
myslet,
to
by
byla
chyba.
Já
jenom
musím
jednat
tak,
jako
bych
to
dělal
pro
něho.
Jak
to
mám
rozeznat,
že
to
dělám
pro
něho?
Že
to
budu
dělat
o
něco,
aspoň
o
něco
málo
vždycky
lépe,
než
kdybych
to
dělal
pro
konkrétního
jiného,
než
je
Bůh.
Já
ti
musím
prozradit,
že
než
jsem
přesvědčil
manželku
o
tom,
že
nejsem
starostlivý
člověk,
protože
budeš
dělat
dojem
starostlivého
člověka,
pečlivého
člověka
přitom.
Tak
vona
mi
to
nechtěla
šest
let
věřit.
Říkala:
nebudeš
mi
vykládat,
že
nejsi
pečlivý
a
starostlivý,
jsi
starostlivější
a
pečlivější,
než
jsme
my.
Ale
já
jsem
říkal:
nejsem
starostlivější,
možná,
že
jsem
pečlivější,
protože
vy
jste
nástroje
pro
mě
v
rukou
Božích.
A
já
sloužím
jemu,
a
ne
vám.
Tak
protože
sloužím
jemu,
tak
to
dělám
poněkud
líp,
než
kdybych
sloužil
jenom
vám.
Čili
takle
se
dá
ke
všemu
přistupovat
poněkud
s
lepším-
v
lepším
duchu,
než
kdyby
člověk
to
dělal
jenom
pro
konkrétní
záležitost.
Například
tento
mně
něco
nařídil,
on
je
to,
který
mi
to
nařídil,
já
to
dělám
z
jeho
nařízení.
To
se
mě
už
dobrých...
dobrých
padesát
let
nestalo,
abych
takhle
myslel.
Čili
když
jsem
takhle
změnil
smysl
života,
že
jsem,
aniž
jsem
to
někomu
vykládal,
aniž
jsem
na
to
myslel,
měl
jsem
na
mysli
jenom
jediné,
dělat
to
poněkud
lépe,
aby
to
bylo
pro
Boha.
Neboť
to
něco
málo
v
tom,
co
je
poněkud
lepší
než
normální
způsob,
to
je
to
pro
Boha.
To
je
pro
mě,
řek
bych,
vodítko,
jak
bych
tomu
porozuměl.
Tak
to
je
všemi
schopnostmi.
Tím
se
naučíš
milovat
Boha
z
celé
duše
své.
Neboť
milovat
Boha
z
celé
duše
své,
to
není
říkat
na
každém
roku-
na
každém
kroku:
Pane
Bože,
já
tě
mám
rád.
A
duší
mu
patřit
v
tom
smyslu,
že
si
to
pořád
vykládám,
ne.
To
by
vůbec
nebylo
z
celé
duše
své.
Z
celé
duše
své
znamená
všemi
schopnostmi
být
na
jeho
poli,
všemi
schopnost
být
na
jeho
poli.
To
je
se-
to
je
láska.
Neboť
Ježíš
Kristus
takhle
definoval
lásku:
miluje
mě
ten,
kdo
plní
vůle-
vůli
Otce
mého.
Kdo
je
poslušen
zkrátka.
Tak
když
budeš
v
tomhletom
poslušen,
tak
uděláš
tolik,
že
nám
všem
dáš
fleka.
Já
vo
tom
akorát
vždycky
mluvím,
vím
jak
to
má,
já
vím,
jak
to
má
být,
ale
že
bych
to
tak
přesně
dělal,
to
se
nedá
říct.
No
a
dále,
kdyby
si
ještě
přidat,
to
už
je
dost
velký
břemeno,
ne?
Ještě
tam
dal
něco
navíc
velice
Velice
mnoho
slibujeme
od
nějakých
duchovních
cvičení.
Na
nich
má
největší
význam
ta
pravidelnost.
Protože
když
ji
neporušíme,
tak
vytvoříme
v
sobě
potřebu,
novou
potřebu
a
pokud
je
to
potřeba
správně
naměřena-
zaměřená,
tak
je
to
v
pořádku.
Ale
já
ti
něco
řeknu.
Není
žádný
recept,
kterým
by
se
člověk
mohl
dostat
k
vědomí
vlastní
nesmrtelnosti
a
mohl
patřit
Bohu.
Jediný
recept
je
ten,
který
dobře
znáš:
že
tě
to
tam
vede,
že
ty
si
to
přeješ.
Prosím
tě,
považuj
tohleto
své
přání,
které
mi
tady
upřímně
vyslovuješ,
za
vzpomínku
na
Otcovský
dům.
Takhle
s
tím
jednej,
jako
se-
s
s
živou
vzpomínkou
na
Otcovský
dům.
Tím
už,
že
si
vzpomínáš,
že
chceš,
už
si
na
té
cestě.
Jak
myslíš,
že
ten
marnotratný
syn
si
vzpomněl
na
Otcovský
dům?
Jak
tam
najednou
trefil?
A
proč
tam
trefil?
A
proč
si
to
najednou
přál?
Protože
promarnil
všechno,
co
měl
od
Otce.
Jestliže
něco
máš,
co
si
myslíš,
že
je
tvoje,
jako
ten
syn
si
myslel,
on
si
to
sebral
z
Otcova
domu
a
dostal
to
pro
sebe.
Jestliže
si
myslíš,
že
něco
z
toho,
co
máš,
máš
pro
sebe,
tak
na
této
cestě
nemůžeš
udělat
moc
kroků
kupředu.
Všechno,
co
máš,
máš
k
dispozici
proto,
aby
to
bylo
pro
všechny.
Tam
kde-
do
jaké
míry
to
de,
že
ano?
Čili,
ne
abys
to
zase
rozdal,
takže
bys
vůbec
nevěděl,
kde
ti
hlava
stojí
pochopitelně.
To
nemyslím.
Ale
vládnout
s
tím
způsobem
rozumným.
Že
člověk
totiž
by
si
měl
uvědomil,
že
milovat
bližního,
je
vlastně
milovat
Boha.
Já
to
snadno-
mně
se
to
snadno
říká,
protože
jsem
nikdy
nezačal
s
tou
vírou.
Já
jsem
na
to
šel
opačně,
ne?
Bez
víry.
Já
bych
byl
nemohl
milovat
Boha
a
věřit
na
Boha,
to
mně
nešlo.
Ale
přesto
to
došlo
k
témže
koncům
nebo
dokonce
k
lepším
koncům,
než
kdybych
byl
šel
vírou.
Ale
já
jsem
věřil
v
člověka,
v
toho
syna
člověka,
který
má
být
povýšen
a
s
Kristem
má
umřít
na
kříži.
V
toho
já
jsem
věřil,
neboť
od
něho
jsem
získával
informace
o
tom,
o
čem
mně
nikdo
informace
dát
nemohl
od
toho
útlého
mládí.
Takže
já
jsem
věřil,
že
je
to
správné.
Já
jsem
poznával
totiž,
že
je
to
správné.
A
tuto
víru
Ježíš
Kristus
propagoval.
Věř,
že
jsi
nesmrtelná
individualita,
která
za
tebou
stojí,
i
když
konkrétně
ji
nemůžeš
postřehnout,
že
tě
vede,
a
jestliže
ti
z
toho
zbyde
jenom
dojem,
že
bys
měl
něco
udělat
pro
ty
věci,
je
to
v
nejlepším
pořádku.
Ale
nevěř
tomu,
že
to
duchovní
cvičení,
které
by
si
konkrétně
dělal,
by
bylo
něčím
víc,
než
tím,
co
děláš
přes
celý
den.
Může
to
být
vyvrcholení.
Já
ti
to
potom
ještě
řeknu
dál,
jak
na
to.
Ale
v
každém
případě
nesmíš
podceňovat
to,
co
se
děje
před
tím
během
toho
života.
Kdybych
ti
řeknu-
kdybych
já
celým
dnem
nebyl
na
poli,
tak
marně
se
večer
budu
snažit
soustřeďovat.
To
mi
nepůjde.
A
mohu
mít
nejlepší
recept.
Čili
já
ti
dám
nejlepší
recept,
ale
bude
to
když
celý
den
nebudeš
na
poli,
rozumíš?
Jakmile
budeš
na
poli,
aniž
ten
recept
nebudeš
ani
potřebovat,
protože
budeš
vědět,
jak
na
to.
Jak
já
jsem
věděl
o
tom
duchovním
cvičení,
prosím
tě,
když
jsem
ho
z
Weinfurtra
nevyčetl
a
měl
jsem
dojem,
že
jsem
ho
tam
vyčetl,
jak
jsem
o
něm
věděl?
Protože
jsem
byl
celý
den
poli
už
třináct
let,
ne?
nečerpá
dělat
cosi
správně.
Takže
já
bych
byl
nejradši,
kdyby
u
mých
přátel
toto
duchovní
cvičení
vyplynulo
organicky
ze
způsobu
jednání
a
ze
způsobu
myšlení.
A
že
by
samovolně
vyplynulo.
My
totiž
se
dostáváme
do
oblasti
samovolnosti.
A
když
někdo
si
vyvzpomene
nějaký
duchovní
cvičení,
od
někoho
třebas,
někdo
mu
to
řekne,
poradí,
tak
to
není
nikdo-
nikdy
to,
jako
když
mu
to
samovolně
přijde.
Protože
potom
bude
stát
v
tom
duchovní
cvičení
mezi
ním
a
Bohem
vždycky
vůle
toho
člověka.
On
se
toho
chopil
vůlí,
a
tý
vůle
se
nakonec
musí
vzdát.
Vůle
musí
být
pod-
úplně
v
područí
vůle
Boží,
že
ano?
To
neznamená
ubrat
si
na
činnosti
naopak.
To
umožňuje
člověku
být
činnost-
činný
daleko
duchaplněji
a
lépe,
vizme
Ježíše
Krista,
který
byl
spojen
s
s
bo-
s
Boží
vůlí
a
nekonal
vůbec
svou
vlastní
vůli.
A
dělá
to
dojem,
jako
že
to
člověk
dokonalé
vůle
a
dělá
jenom
z
vlastní
vůle,
že
ano?
Tak
tohleto
myslím
že
by
byl
ten
úvod
k
tomu,
jo?
Já
potom
jsem
ochoten
to
cvičení
ti
říkat,
ale
nebude
to,
jako
kdybys...
kdybys
k
němu
sám
přišel.
Kdyby
se
vyvodilo
jako