Karel Makoň: 85-01B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Mojžíš vyčítal Hospodinovi: "Cos to udělal?" On říká: "No, jsem to udělal jenom proto, abych ukázal způsob, jak se léčí takové uštknutí. Podívej se, vyrob si z bronzu hada, dej ho na žerď a ukaž ho lidem. Hlavně těm, kdo jsou uštknutí. Kdokoliv ho spatří, nezemře." I stalo se, že kdokoliv spatřil bronzového hada, nezemřel. Nepřipadá vám to, že se trošičku blížíme k povýšení Ježíše Krista na kříži? Povýšení syna člověka na kříži? Ovšem že je to velice blízké. Jak ten Starý zákon tyto věci předvídal. Jak připravoval povýšení Ježíše Krista - toho hada zl- bronzového. A jak ten had tam někde v tom ráji byl velikým požehnáním, že von si vylezl nahoru na ten strom. Protože my víme dobře z toho, co je tam povídáno, a budiž čest vzdána Indům, že mně vo tom dali přesnou zprávu, že ten, kdo to tehdy spisoval, dokonale ovládal hadí sílu. Věděl dobře, co to znamená, když se hadí síla vyšplhá po stromu k poznání dobra a zlého, dobrého a zlého. Třebaže relativního. Takže člověk, když tuto schopnost rozeznávat relativní dobro a relativní zlo a chápe se relativního dobra, poruší rovnováhu v dualismu, a tím se dualismus zhroutí. Čili to je veliké požehnání. Takže tam je návod, jak se zbavit všech těch trablí, co tady zažíváme na světe, tím že porušíme, když budeme stranit relativnímu dobru, rovnováhu mezi dobrem a zlem, a dostaneme se do míry na stranu dobra relativního, že nemůže existovat ten stav zabedněnosti, který v nás nyní existuje. Že i ten strom poznání jiný vliv na strom života, než měl před tím. Čili bych to řekl svým... svou zkušeností: Tím, že jsem nevěda, jakou to bude mít výslednici vod těch tří a půl roku do těch sedmnácti se snažil jednat správně podle vnuknutí, které nebylo rozumové, že? To bylo nějaké rozeznávání jiné než rozumové. Tak to dospělo k poznání nesmrtelnosti, že ano? A dost brzo. Za třináct let, dejme tomu, že jo? Čili když to byl člověk nevěřící, tak to nebyla vůbec jeho přednost, nýbrž on byl tažen, on byl posednut tou skvělou myšlenkou, že... tou... tím skvělým receptem. Takhle se porušuje rovnováha mezi dud- páry dvojic, a tím se dostane člověk, když to dělá velkoryse samo sebou za ty páry dvojec- dvojic, do toho monismu nebo tak nějak, jak byste to nazvali indicky. No ale ale se vrátím ještě do toho ráje. jsem to zdaleka ani všechno nevyříkal. Čili ten, kdo si tam po v- ráji poslouchá toho Hospodina, vidí ho chodit po ráji, ten- to není náš člověk. Tak i ten člověk, který tam žije, nebyl tudleten člověk, kterého nyní známe. A tam je to jasně vysvětleno v ráji, jenomže člověk si toho nevšímá, vykladači si toho nevšímají, protože si s tím neví rady. Chodí okolo toho, jako by to tam nebylo. Tam je řečeno: Stvořil Hospodin člověka. to všechno nebudu líčit, ale jenom to, co potřebuju. A protože po- poznal, že by mu bylo smutno, tak ho uvedl do tvrdého spánku, ve kterém mu vyňal žebro, z toho žebra udělal ženu a zaplácal to místo toho žebra hlínou nebo masem, pardon, aby to necítil. No vám řeknu, to musel být pěkně tvrdý spánek. Vyber- vyberou nám, že jo, žebro, viďte, zaplácají to, a nic ani vůbec nevíme, spíme jako dřeva, ne? A je tady ženská vedle nás. Ale tam se pořád dál mluví o člověku a ženě, rozumíte? Proto se asi dvěstě let hádali středověcí teologové, jestli je žena vůbec člověkem. Protože tam je jasně vykládáno "člověk a žena". "Člověk a žena", takhle vedle sebe. Přečtěte si prosím vás to vydání, máte ho doma k dispozici. vám nechci nic předstírat. Nevrťte hlavou, je to tam, jo? Zásadně je tam rozlišováno mezi člověkem a ženou. A to znamená, tenhleten člověk tam v tom ráji, to nebyl muž a žena. To byl jenom člověk, který začal v sobě mít ten duální princip ženský. A tos- padalo se z toho, z toho, řek bych, neduálního stavu člověka do toho duálního velice pomalu, jak je vidno z toho. A on ten stav, že mu tam Bůh sebral to žebro, je vzorem případu tranzu, který nastává vždycky, když se přechází z jednoho- z jedné úrovně vědomí na druhý. Se přechází, musí se přejít přes tranz, ve kterým člověk ztratí pocit tělesnosti, a tedy může se z i vyvy- vybrat žebro z něho, to je jedno, a nic nemůže cítit, protože není tělesný. Není tělesný. Takže to jsem vysvětlil tuhletu věc tak trošičku, že šlo o jiného člověka, než tady kterého známe teď. Čili člověk, který byl vyhnán z ráje, byl jiný člověk. Ale ještě bych chtěl něco říct. Když potom pocítil tu dvojnost, nebo dospěl v dvojnosti tak daleko, když pojedl z toho stromu poznání dobrého a zlého, a jak se tam říká, "otevřely se mu oči", tak najednou viděl, že je nahý. A to před tím si neuvědomoval, že je nahý. Ani se nestyděl. A opásal se fíkovými listy, aby ukryl svoji nahotu. Svoji i ženy. A Hospodin mu říká: "Proč se stydíš? Kdo ti řekl, že jsi nahý?" "No, Eva mi dala a tak dále, jíst a tam jsem najednou prohlídl a ze stromu poznání a tak dále." To tady nebudu opakovat, to si tam můžete přečíst. A on říká: "Tak je to. Tak vyženu, protože jsi neposlechl toho, co jsem ti... nebyl jsi poslušen." A vyhnal ho. A ještě tam říká něco o tom hadovi, velice přesně, co působí... jak působí hadí síla, že když stoupne nahoru, že s... umrtví člověka dole a oživí ho nahoře. To znamená, hadí síla takhle stoupnuvší způsobuje, že člověk nemá sklony deme k pohlavnímu životu. Ale sklony k něčemu vyššímu. Neboť ono je třeba totiž, aby ten člověk něco vyššího měl jako prvořadé. Ne, ne ten spodek. Ale to teďka nebudu vykládat, to se asi do toho dostanem ještě později při těch mých výkladech, protože budete mít- se mnou chtít debatovat o Watts- Wattsovi. A tam to můžeme potom probrat, jsem to tam ztopil, při tom- korekci- udělal jsem korekci toho výkladu. Ale mně jde o něco jiného. Oni se tady opásali těmi fíkovými listy a potom nakonec dostali oděv z kůže, ano? Oděv z kůže. Teprve začali mít kůži, přátelé. Před tím kůži vůbec neměli. Tam jsou, tam jsou věci do pranice. A v této kůži jsou potom tady na tom světě. A si, zase jak jsem sledoval toho hada, velice prudce jsem ho sledoval, jako dokonaleji. Tak se s takhle narychlo všimnu ještě toho fíkovýho listu. Ten fíkovník, kterým se přikryli, při- přikryli nahotu, ti první lidé, ten potom hraje ve Starém zákoně velice důležitou roli. Porád se tam mluví o fíkovníku. Vono není divu, protože fíkovník je rostlina, která tam obživuje tamní lid, ne? Ale upozorňuju vás na jednu zvláštnost. Ta se na dvakrát. V době, kdy fíky jsou ještě zelené, a v době, kdy fíky jsou zralé. A my taky z toho fíkovníku jíme, když jsou ještě zelené plody, a když nejsou ještě zralé. To je náš pohlavní život. A to jíme prostě, vočesáme ten fíkovník nenecháme dozrát, co by se mělo nechat dozrát, ne? To nebudu dál rozpitvávat. Je to veliká chyba. V určité fázi by se toto nemělo dělat. Mělo by se to nechat dozrát. Když to ale očesáme, tak to nemůže dozrát, pochopitelně. A teďka deme dál trošičku. Najednou Ježíš Kristus přichází a hlad. Přichází kolem fíku, k fíku, který nemá plody. Jak by je mohl mít, když není doba plodů, jak se tam praví v tom evangeliu? A není doba plodů a von si přeje od toho fíku plody. rozum? Nemá rozum. To není rozumná zkazka. To je nerozumná zkazka. To je hluboké, řek bych, podotknutí, jak se na to jít. Co se stát. Co von způsobí vstupem na kříž. Svým symbolem života, když se bude ten život následovat jeho. Že totiž: Kdokoliv za ním půjde, vysuší v sobě fíkovník. To znamená: Nebude se mu chtít žít jenom pro tento svět. To nemyslím jenom pohlavní život, prosím vás. Pro tento svět, nýbrž bude především hledat království Boží. Ale ne z vlastní iniciativy, jsem ho nikdy z vlastní iniciativy nehledal. Prá- přátelé, kdybyste mi nic nevěřili, toto mně věřte, že jsem nikdy za Bohem nechtěl jít. Jsem si nepřál. Ani to v duchu nenapadlo. si vás nesmírně ctím, že něco takového si přejete, ale na to vlezlo. Protože prostě tím, že jsem porušoval trvale po třináct let rovnováhu mezi zlem a dobrem, tak to samočinně, to jsou všechno recepty bezvadný, který v budoucnosti lidstvo bude potřebovat, protože to pude automaticky všechno, co nebude muset jako ve školách takle pracně to všechno dělat lineárně, kdepak. To půjde velice prudce. Ne tak pomalu jako u Karla Makoně. A teď jestliže ten Ježíš Kristus vysušuje ten fík, říká: jsem zrušil to, co v ráji bylo nutné, krýt to pohlaví, tu spodní část zapírat nebo tak nějak. Teď je situace jiná. když budu povýšen nad to pozemské, tak vono to samo vodpadne bez... bez násilí, ani se nemusíte o to snažit. Toto nepochopili křesťanští světci. Ti se snažili o nějakou askezi. Tvrdě se bičovali, a nevím, co všechno. Neříkám, že to bylo pro kočku, ale vyneslo to málo, bylo to- toho účinku bylo strašně málo. Kdežto si představuji, vím totiž, když jsem v těch sedmnácti letech dostal toto poznání věčného života, ačkoliv jsem byl pohlavně dospělý, vůbec dále pohlaví neinteresovalo, protože jsem prostě tou silou byl někde jinde. Tu sílu jsem- ta se odvedla někam jinam. A když tam dole chyběla, tak tam nemohla fungovat. Ta tam funguje jenom když tam je, když tam není, tak tam nefunguje. No, čili to jsem nezavinil, pochopitelně, to... to je vzestup hadí síly. A tedy ten co psal Starej zákon, dokonale toto zažil, tento zážitek měl a jenom opsal to sice z minulých nějakých kázáních někde v Mezopotamii, ale přidal k tomu podstatné prvky, které tam v tom nejsou, a to si na něm velice cením. Ozdobil to svým vlastním poznáním. Čili jsem teďka chtěl skončit tuto- diškurz tímto způsobem. Člověk by si měl nesmírně vážit člověka, jeho vnitřní podstaty. Měl by ho uctívat toho vnitřního člověka. To je smysl toho celýho povídání, co dneska chtěl říkat. Kdo věří v syna člověka, ne v syna Božího, v syna člověka, bude spasen. Čili musíme věřit, že tento syn člověka je vnitřně věčný, a to způsobí naší spásu. Rozumíte, tak ne, jak to chápou třebas evangelíci nebo katolíci, nýbrž úplně jde o víru v syna člověka, proto tam není v syna Božího, v syna člověka. Prosím. Že totiž tvrdím, (ty to tam pustíš), tvrdím, že on tady musel říct syn člověka, z toho důvodu, aby lidi, kdo se... kdo se dají za ním, chá- si sami sobě věřili své vnitřní- věřili ve vnitřní podstatu, že to je strašně důležité. Jenom nemohou to vědět ze začátku. Oni tomu musí věřit, musí začít s vírou, a ta je důležitá. Kdyby si tu víru získali, mělo by to velik- velice kladné následky. Kdyby se sebou jednali, jako že jsem vnitřně nesmrtelná bytost, ne? Tak by to mělo převratný vliv na celý život. Chtěl jsem vás dnešní přednáškou přivést k tomu, abyste pochopili, že to, co jsem pořád mluvil o automatismu, že to je něco, co je v lidském nitru. Co čtyři řeky, co tady, co tedy působí na čtyřech úrovních. Tento automatismus půs- to znamená ve hmotě, že mně řídí totálně celý můj život tam, kde svou vůlí nezasahuju. Vod srdce přes střeva, přes dech a tak dále. Všechno se řídí z tohoto ráje. Tam vodsud to vytýká, ano? A zrovna tak všechno vytýká, všechny schopnosti tady máme na úrovních vyšších, vytýkají z tohoto ráje. Pu- po pochází odtamtud. Čili vnitřně jste nespadli z ráje, nýbrž z něho padáte. Ten, to je kontinuální proces. A vracíte se do Otcova domu. To je také kontinuální proces. Na to není- to nesmíte, Antoníne, časově od sebe oddělovat. jedno po tom druhém. To by byl Ignác z Loyoly. To je nesprávný. Lineární myšlení tady nemá cenu. Všechno se děje současně. Kdyby se to chtělo nějak přiblížit rozumu, tak bych jedno moh říct: do jaké míry se vnitřně člověk očistí, do takové míry taky se osvítí, do takové míry se spojí s Bohem, né? Nebo do určité míry taky spojí s tím s Bohem. Čili na jedné straně jde sebezápor, sebeumírání, na druhé straně znovuzrozování. Není tam nějaká propast, napřed se umře a potom se člověk narodí. Ne? Nýbrž jak je to, jak je to v tom celým ději vyjádřeno. Nýbrž to znovuzrození pomalinku s vnitřním umíráním pokračuje, jo? Je to proces. Jak je to teďka s člověkem přicházejícím na tento svět? Musím bohužel trošku šíře, to nemůžu tak odbýt. Když přichází člověk na tento svět, tak jsem vám teďka právě prozradil, že vlastně přichází z ráje. Neboť jeho hmotná oblast je živena jednou řekou tekoucí z ráje, ne? A všechny ty složky smrtelné jsou živeny těmi řekami tekoucími z ráje. Čili všechno, co tady ten člověk k dispozici a co je smrtelné, co je pomíjející, teče z ráje soustavně. Kdyby to odtamtud neteklo, tak by nemohl tady vůbec žít. Ale to dítě malé, když sem přijde, tak ještě je více v ráji než na tomto světě. A bouřlivě se brání tomu, aby na tomto světě bylo. Odtud všechny ty těžkosti s malým dítětem. Prosím vás, že vykřikne hned stroj z toho hlediska, víte proč, když se narodí, ne? Když se mu vyráží ten dech. To je zapadnutí do velice hrubého ma- materiálního, ano, v dualismu. Neboť on přitom předtím nepotřeboval dýchat. On předtím měl možnost vod matky si brát soustavně něco, aniž by potřeboval dýchat, ne? Život si bral soustavně. Teďka najednou nadechuje, vydechuje a zrovna tak k němu přichází život a při- odchází zase z něho a tak dále. No jo, on prosím, s- to dítě v tom mateřským těle, není tak úplně takové, jak to líčím, aby trojího tady mám samí lékaře, by mohli napomenout. Von- to dítě tam taky kálí. to dobře vím. Ale to je minimum, ano? Kdežto teď je to stoprocentní, jak nejdem na záchod, tak jsme z toho špatní, že ano? Tak to je ta kladná i záporná stránka, těžko říct kladná nebo záporná, to je ten dualismus prostě. Čili do toho dualismu vstupuje pomalinku. A my bychom ho neměli nutit k tomu, aby vstupoval rychle. Po měli dopřát, aby ten přechod byl pomalý, přirozený. Protože to je hrozný pád, odtamtud si sem přijít. A zatímco dítě, jak se nám jeví, přichází z ráje, jeho nejvnitřnější, nesmrtelná podstata, toto byla smrtelná podstata, která z ráje přichází, ta přichází od Boha, z věčnosti. To je to pravé převtělování, ano? Neboť nějaký dojem o individualitě, která existuje před existencí tohoto světa, a potom na sebe nabírá nějaké dojmy, ten se vtěluje do toho malého člověka. Ten dojem, který přesahuje rámce, nevím, jakýchkoliv vtělení. nevím, jestli jsem to odpověděl? Asi ne. Ne. ne not o wu no ano ano ho na tu s tou u po ho v tu od od od vedené Ne, ne, podívejte se, ta otázka, kdy člověk, otázka: když člověk po narození pojí ze stromu poznání, je otázka špatně kladená, protože člověk jakmile se ocitne na tomto světě, je donucován svým okolím k tomu, aby jedl ze stromu života. Ale protože ještě nejedl ze stromu poznání, tím že žije... tím že žije a tím, že ze stromu života, nestává se nesmrtelným. Čili kdy von teprve pojídá ze stromu poznání? začne rozlišovat, a to je dost pozdě, dobro a zlo. K tomu ho rodiče tvrdě dovádějí, aby to rozlišoval, že? Jestli je to rozlišování správné nebo nesprávné, to je jiná otázka, to tady nebudeme řešit. Ale bych řekl, tak zhruba jenom, že je to problematické vedení, protože když maminka radila: toto je správné, tak jsem poznal třeba, že to správné není, jo? Z jiného pramene. A to běžně dítě nepozná, protože za sebou nemá to žluté světlo. Čili je vedeno velice opatrně a pomalu. A nepatrnou měrou z toho stromu poznání, nepatrnou měrou. Kdežto jsem z toho stromu poznání dobra a zlé, trhal oběma rukama, abych tak řekl, od toho útlého mládí. A tím jsem velice prudce dorostl do vědomí věčného života, rozumíte? Čili otázka, jak vidíte, je špatně kladena. Protože kdy jsem... kdy jsem začal trhat ze stromu poznání? To je těžko odpovědět, viďte? Totiž ten člověk trhá tak, jako by netrhal, je toho strašně málo, von rozeznává... rozeznává špatně. Rozeznává špatně, tak ještě netrhá. A jakmile začne rozeznávat dobře, tak začne trhat. A jestliže při tom je v ráji, nebo ocitne se v ráji, tak to za následek, že v něm začne narůstat vědomí věčného života. Mně je to jasný, protože jsem to zažil, ne? jsem vám to mockrát vysvětloval, jak to je. Ale opravdu tato otázka je špatně kladena, protože nedá se jednoznačně odpovědět na ní, u každého člověka je to jinak. míry on se například snaží o to, aby jednal správně. Když se snaží o to, jednat správně, tak trhá trošku víc. Ovšem, když si, když se o to snaží svým vlastním rozumem, jako že se snaží, nebo vlastním citem, tak to je málo. To možná že ani jeden život nestačí k tomu, aby se dostal k vědomí věčného života. A bych těm při příležitosti říct na účet Yesudiana a jiných Indů, oni znají čtyři cesty k tomu Bohu. A jedna z nich je cesta velkého putování. A my vlastně všichni jdeme tou cestou velkého putování. Ale ne jako Indové, to je radžajoga, záměrně, nýbrž nevědomě jdeme cestou velkého putování, neboť nedůsledně děláme i to i ono. nechci vám sahat do svědomí, ale ss- jsem si téměř jist, že kdekdo z vás záchvat dobré vůle a chtěl by tomu Bohu patřit. Ale vedle těch záchvatů dobré vůle období, kdy si vůbec na tohleto nevzpomene a žije si pro své těžkosti na tomto světě. A jich plnou- plný zuby. To je nesmyslný způsob jednání. Protože von nejenom že žil na dvou židlích, ale on se protiví tomu jedinému, co Ježíš Kristus přikazoval: nestarejte se. A jestliže si ten člověk říká: kdybych se nestaral, kam by to se mnou došlo. Tak staví si bulíky na nos. On musí všecko zařídit, co může zařídit, ale bez stopy starosti. Bez stopy duševní trýzně. jsem nedávno hledal před jednou lékařkou knížku, kterou jsem nemohl najít. A jakmile jsem se dostal do stavu, že jsem vyčerpal lidské možnosti najít tu knížku, tak místo abych se nad tím rozčílil nebo znechutil nebo zneklidnil nebo zesmutněl, protože ona tu knížku potřebovala, tak jsem od toho ustoupil, jako bych byl nikdy nehledal. V chvíli jsem šel za tou knížkou a vytáhl jsem ji z místa, kde bych ji byl nikdy nehledal a podal jsem jí. Ona říkala: to je evidentní. To je myst- to... to jste mi předvedl něco, jak se to v životě dělat. Člověk všechno provést, co může provést, svědomitě provést, ale bez stopy starosti. Bez stopy zneklidnění, jak je zneklidněn, vrcholně utíká vod Pánaboha z této cesty, ano. To je, to je hrůza. A to dělá kdekdo, tohleto. to nedělám po- protože jsem se mockrát spálil, že když se to takhle dělat nemá. A že Ježíš Kristus kupodivu jediné chtěl na svých žácích, aby se nestarali. A to na nich chtěl v momentu, kdy se topili na moři nebo na jezeře. No jak se neměli starat, když se topili. No a von to přesto na nich chtěl. Oni měli spíše veslovat ke břehu, než aby začli být zoufalí. To neudělali. Von- voni radši zavolali Boha, který... který u nich byl, aby jim pomoh. Dostali vyčiněno samo sebou. Ale to nevadí, on tam něco ukázal, co tedy každý z nás překračuje, čím se proviňuje, a je to jediné, co se učedníkovi Páně neodpouští. Když se stará, to se mu neodpouští. Kdyby se byli ti učedníci Páně starali, jak vyléčit toho nebo onoho, dyť vono to nešlo lidsky. Protože dělali věci, který by žádný lékař, ani dnešní ani tehdejší, nemohl provést. Čili žádnou starostlivostí se nemohli k tomu do- dopracovat. Oni se museli spolehnout na pomoc Boží, kterou dostávají od Boha. Tomu rybáři Petrovi to muselo být jasno, že jako rybář není toho schopen, toho řešení. Ale jako učedník Páně, který od něho tu moc, z toho schopen je. A proto znovu se vracím k tomu, co jsem dneska řekl, že je velice důležitý si vážit syna člověka, neboť syn člověka, to jsme my každý, v sobě tyto schopnosti. Ale nemá k nim vůbec přístupu, pokud se zneklidňuje. To si zahradí všechny přístupový cesty. Takže není schopen se ani dotknout, neřku-li, aby mu odtamtud bylo pomoženo, to není možné. To jsem právě tej doktorce vysvětlil tím, jak jsem hmát po tej knížce. Vono to stačilo a viděla: tak takhle se to dělat. Vy to potom pořád vykládáte, říkala mně, a teďka jsem to viděla v praxi. Tak vím, jak na to mám jít. To neznamená, že von od nich chtěl lajdáctví. To není pokus něco, něčeho, něco takovýho docílit od svých účedníků, ne? To je správné vedení za správným způsobem jednání. Pro dneska je správné jednání takové udělat lidsky všechno, co mohu, ale nezneklidňovat se, že víc nemohu. to ani neskládám při tom, v chvíli na Boha, nýbrž to prostě opouštím, jako bych se nikdy k tomu neměl vrátit. A von se za vrátí někdo jiný k tomu. Způsobem pro překvapivým. A vždycky znově překvapivým, takže mohu vyřešit věci, který by normálně vůbec nevyřešil, kdybych tohoto systému neznal. Tak my jsme totiž, katolická církev zavedla pojem dědičného hříchu. A když jsem vám dneska vykládal o tom ráji, kde se ten dědičný hřích nabyl, tak mohu na to navázat způsobem, který je užitečný pro tuhletu otáz- zodpovězení této otázky, kterou jsem právě teďka dostal: co mám dělat pro duchovní vzestup. Tak, v čem pozůstává dědičný hřích? Že člověk tíhne k tomu, aby žil pro tento svět. V tom je dědičný hřích. A aby, když vnímá jenom tento svět, jenom jemu sloužil. To je jediná správná definice dědičného hříchu. Žádný jiný dědičný hřích neexistuje než tenhleten. A to je strašně veliký dědičný hřích. Že tak dokonale tíhnu k tomuto světu, že když se snažím třebas i o duchovní záležitosti, které nesouvisí s tímto světem přímo, nýbrž mají povznést, tak přesto prvořadě sloužím tomuto světu a zájmům tedy uplatnění se v tomto světě. A teprve v druhé řadě tomu ostatnímu, tedy zanedbávám: "hledej především království Boží". A jestliže tedy člověk by měl, a teď se budu opakovat a to jsem právě myslel, že nebo musel muset být, protože to bude opakování z minulých lekcí. Když se ten člověk se modlí Otčenáš jako program, který by mu měl říci, co dělat napřed a co potom, aby nebyl na rozpacích, co je správné. Správné se může člověk z Otčenáše naučit dokonale aspoň do míry, že co napřed a co potom. Že ví, co napřed a co potom. Opakuji to schválně několikrát, abyste si uvědomili, že je to strašně důležité. Když jsou rozpory někdy v člověku, že neví, co napřed. A on tam Ježíš Kristus říká, přestože jinde radí: "hledejte především království Boží", tak v tom receptu Otčenáše je na prvním místě nikoliv: "přijď království tvé", nýbrž: "posvěť se jméno tvé". A čili bych vám radil změnu ve smyslu svého života v tom, abyste plnil tento první příkaz: "posvěť se jméno tvé". A to vám vysvětlím jak, jo? Protože to vede k plnění toho ostatního. A si mohu potom dovolit se dokonce modlit ten Otčenáš nebo mu rozumět nebo se podle něho zařídit i v dalších... dalších věcech, když toto první ctím. Když to první nectím, tak to ostatní vlastně správně ani nemohu plnit, protože tam je jedno závislé na druhém. Jedno se nedá oddělit na- od druhého. Když nectím jméno Boží, když ho neposvěcuju svým životem, tak to ostatní není vůbec posvěcením. I když bys to dělal sebelíp, sebelíp se snažil. Tak to budu opakovat, teďka se budu vědomě opakovat, budu to říkat krátce, kdyby to nestačilo, tak to prodloužím. myslím, že jsme to několikrát říkali: "posvěť se jméno tvé", znamená v době, kdy on toto dával těm svým učedníkům na vědomí, Pána Boha lidstvo tehdejší, samo sebou i učedníci, považovali za tvůrce tohoto světa. Čili když my dneska víme, že ten tvůrčí proces je průběžný, že pořád probíhá, tak také posvěcení toho jména Božího spočívá v tom, že se do tohoto tvůrčího procesu zapojím. A Ježíš radí dvojím způsobem: práce na poli a práce v domě. Kéž bych nedělal nic jiného, než byl na poli Hospodářově, kde mám všechno od něho. Toto tělo, to je živá maska, bez které nemohu na tom poli pracovat. To je živá maska, bez které nemohu pracovat. To je agregát přidaný k tomu, co je v člověku samovolné, abych mohl konkrétně něco dělat. Čili to je jeden nástroj, který mám od Boha. To není můj nástroj, to je jeho nástroj. Čili s ním budu vládnout jako s jeho nástrojem, ne se svým tělem. Toto mně bylo dáno, na tu víru v Boha, tu jsem neměl, že jsem toto tělo od mládí považoval za nástroj svýho ducha, svého myšlení, ne? Svého myšlení, ne Pána Boha. To nějaký krůček kupředu to byl, protože jsem se nepovažoval za tělo. To neznamená, že od tebe chci, aby ses nepovažoval za tělo, ale nejsi jenom tělo. To je jenom maska. Přestože je to důležitá maska, neboť vlivem této živé masky člověk může zde hrát nějakou roli. Na scéně tohoto života se nemůžeš objevit jinak než s maskou, a to je lidské tělo. Bez masky to nejde. Čili první nástroj máš masku, lidské tělo, potom všechny jeho schopnosti. Ani jedna schopnost není z člověka, nýbrž to všechno pochází, se- rozvinuje se z toho automatismu, za který nemůžeme, z genetické základny, za kterou také nemůžeme, kterou jsme zdědili po rodičů. A z nějakého jiného záznamu, o kterým se tady delší dobu bavíme, co je, co jestli je to předcházející vtělení nebo ne, že když mám nějak tendenci nebo nějakou povinnost z tohoto svého stavu se někam dál dostat. Čili všemi lidskými vlastnostmi sloužit tomu hospodáři. To neznamená, že na něho musím myslet, to by byla chyba. jenom musím jednat tak, jako bych to dělal pro něho. Jak to mám rozeznat, že to dělám pro něho? Že to budu dělat o něco, aspoň o něco málo vždycky lépe, než kdybych to dělal pro konkrétního jiného, než je Bůh. ti musím prozradit, že než jsem přesvědčil manželku o tom, že nejsem starostlivý člověk, protože budeš dělat dojem starostlivého člověka, pečlivého člověka přitom. Tak vona mi to nechtěla šest let věřit. Říkala: nebudeš mi vykládat, že nejsi pečlivý a starostlivý, jsi starostlivější a pečlivější, než jsme my. Ale jsem říkal: nejsem starostlivější, možná, že jsem pečlivější, protože vy jste nástroje pro v rukou Božích. A sloužím jemu, a ne vám. Tak protože sloužím jemu, tak to dělám poněkud líp, než kdybych sloužil jenom vám. Čili takle se ke všemu přistupovat poněkud s lepším- v lepším duchu, než kdyby člověk to dělal jenom pro konkrétní záležitost. Například tento mně něco nařídil, on je to, který mi to nařídil, to dělám z jeho nařízení. To se dobrých... dobrých padesát let nestalo, abych takhle myslel. Čili když jsem takhle změnil smysl života, že jsem, aniž jsem to někomu vykládal, aniž jsem na to myslel, měl jsem na mysli jenom jediné, dělat to poněkud lépe, aby to bylo pro Boha. Neboť to něco málo v tom, co je poněkud lepší než normální způsob, to je to pro Boha. To je pro mě, řek bych, vodítko, jak bych tomu porozuměl. Tak to je všemi schopnostmi. Tím se naučíš milovat Boha z celé duše své. Neboť milovat Boha z celé duše své, to není říkat na každém roku- na každém kroku: Pane Bože, mám rád. A duší mu patřit v tom smyslu, že si to pořád vykládám, ne. To by vůbec nebylo z celé duše své. Z celé duše své znamená všemi schopnostmi být na jeho poli, všemi schopnost být na jeho poli. To je se- to je láska. Neboť Ježíš Kristus takhle definoval lásku: miluje ten, kdo plní vůle- vůli Otce mého. Kdo je poslušen zkrátka. Tak když budeš v tomhletom poslušen, tak uděláš tolik, že nám všem dáš fleka. vo tom akorát vždycky mluvím, vím jak to má, vím, jak to být, ale že bych to tak přesně dělal, to se nedá říct. No a dále, kdyby si ještě že tomu přidat, to je dost velký břemeno, ne? Ještě tam dal něco navíc co do proto k op Velice mnoho slibujeme od nějakých duchovních cvičení. Na nich největší význam ta pravidelnost. Protože když ji neporušíme, tak vytvoříme v sobě potřebu, novou potřebu a pokud je to potřeba správně naměřena- zaměřená, tak je to v pořádku. Ale ti něco řeknu. Není žádný recept, kterým by se člověk mohl dostat k vědomí vlastní nesmrtelnosti a mohl patřit Bohu. Jediný recept je ten, který dobře znáš: že to tam vede, že ty si to přeješ. Prosím tě, považuj tohleto své přání, které mi tady upřímně vyslovuješ, za vzpomínku na Otcovský dům. Takhle s tím jednej, jako se- s s živou vzpomínkou na Otcovský dům. Tím už, že si vzpomínáš, že chceš, si na cestě. Jak myslíš, že ten marnotratný syn si vzpomněl na Otcovský dům? Jak tam najednou trefil? A proč tam trefil? A proč si to najednou přál? Protože promarnil všechno, co měl od Otce. Jestliže něco máš, co si myslíš, že je tvoje, jako ten syn si myslel, on si to sebral z Otcova domu a dostal to pro sebe. Jestliže si myslíš, že něco z toho, co máš, máš pro sebe, tak na této cestě nemůžeš udělat moc kroků kupředu. Všechno, co máš, máš k dispozici proto, aby to bylo pro všechny. Tam kde- do jaké míry to de, že ano? Čili, ne abys to zase rozdal, takže bys vůbec nevěděl, kde ti hlava stojí pochopitelně. To nemyslím. Ale vládnout s tím způsobem rozumným. Že člověk totiž by si měl uvědomil, že milovat bližního, je vlastně milovat Boha. to snadno- mně se to snadno říká, protože jsem nikdy nezačal s tou vírou. jsem na to šel opačně, ne? Bez víry. bych byl nemohl milovat Boha a věřit na Boha, to mně nešlo. Ale přesto to došlo k témže koncům nebo dokonce k lepším koncům, než kdybych byl šel vírou. Ale jsem věřil v člověka, v toho syna člověka, který být povýšen a s Kristem umřít na kříži. V toho jsem věřil, neboť od něho jsem získával informace o tom, o čem mně nikdo informace dát nemohl od toho útlého mládí. Takže jsem věřil, že je to správné. jsem poznával totiž, že je to správné. A tuto víru Ježíš Kristus propagoval. Věř, že jsi nesmrtelná individualita, která za tebou stojí, i když konkrétně ji nemůžeš postřehnout, že vede, a jestliže ti z toho zbyde jenom dojem, že bys měl něco udělat pro ty věci, je to v nejlepším pořádku. Ale nevěř tomu, že to duchovní cvičení, které by si konkrétně dělal, by bylo něčím víc, než tím, co děláš přes celý den. Může to být vyvrcholení. ti to potom ještě řeknu dál, jak na to. Ale v každém případě nesmíš podceňovat to, co se děje před tím během toho života. Kdybych ti řeknu- kdybych celým dnem nebyl na poli, tak marně se večer budu snažit soustřeďovat. To mi nepůjde. A mohu mít nejlepší recept. Čili ti dám nejlepší recept, ale bude to když celý den nebudeš na poli, rozumíš? Jakmile budeš na poli, aniž ten recept nebudeš ani potřebovat, protože budeš vědět, jak na to. Jak jsem věděl o tom duchovním cvičení, prosím tě, když jsem ho z Weinfurtra nevyčetl a měl jsem dojem, že jsem ho tam vyčetl, jak jsem o něm věděl? Protože jsem byl celý den poli třináct let, ne? snaží dělat dělat cosi správně. Takže bych byl nejradši, kdyby u mých přátel toto duchovní cvičení vyplynulo organicky ze způsobu jednání a ze způsobu myšlení. A že by samovolně vyplynulo. My totiž se dostáváme do oblasti samovolnosti. A když někdo si vyvzpomene nějaký duchovní cvičení, od někoho třebas, někdo mu to řekne, poradí, tak to není nikdo- nikdy to, jako když mu to samovolně přijde. Protože potom bude stát v tom duchovní cvičení mezi ním a Bohem vždycky vůle toho člověka. On se toho chopil vůlí, a vůle se nakonec musí vzdát. Vůle musí být pod- úplně v područí vůle Boží, že ano? To neznamená ubrat si na činnosti naopak. To umožňuje člověku být činnost- činný daleko duchaplněji a lépe, vizme Ježíše Krista, který byl spojen s s bo- s Boží vůlí a nekonal vůbec svou vlastní vůli. A dělá to dojem, jako že to člověk dokonalé vůle a dělá jenom z vlastní vůle, že ano? Tak tohleto myslím že by byl ten úvod k tomu, jo? potom jsem ochoten to cvičení ti říkat, ale nebude to, jako kdybys... kdybys k němu sám přišel. Kdyby se vyvodilo jako