Karel Makoň: 85-05A (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

To bylo asi takové soužití jako bylo na počátku tam v tom ráji mezi těmi zvířaty a mezi tím člověkem. Tam se praví, že lev neshkodyil. No jak chudák žil, když neško- když jako lev s... organicky zařízen k tomu, aby sž- aby požíral. si to nedovedu představit. Nedovedu si to představit, ale když si vzpomenu na své mládí, že si tam tvorové neškodí, když jsou nažráni. Zásadně si neškodí. Snad s výjimkou tygra. Ale to jsem neměl příležitost tygra pozorovat. A lev zaručeně s- neškodí svýmu okolí. Jsme viděli z těch různých filmů, jak tam vedle lva jsou různý živočichové, kteří jsou pro toho lva velice chutnou stravou. A voni dobře vědí, že je nažrán, a že na nepude. Protože když je nažrán, tak on nemá touhu je vraždit. To není touha po vraždění nýbrž jenom po nasycení. A tak vedle něho spí a pasou se klidně antilopy, které před ním utíkají zoufale, když hlad. Rozumíte, tak to v tom případě vypadá, v přírodě vypadá. Tam je každou chvíli něco správ- něco jiného správné, víte? To je ta relativnost dobrého a zlého, tak kdybychom... to je tam jinak postaveno. Kdybychom my řekli: "Tak tygr je zlý." Hh, to je, to je z hlediska lidského. To je nesprávné, toto pojetí. Tygr není horší než housenka. Tygr je tygrem prostě. svou individualitu. A teď jsem u individuality. Takže dejme tomu: To, co nazývám věčnou individualitou, co se vtěluje do toho člověka a co je pravé- pravým převtělováním potom. To uznávám, tohleto. Tak věřím, že časem přijdu k jinému lepšímu názoru, ale zatím to vi- vidím takhle. Tak tato individualita samozřejmě spojitost se všemi odnožemi téže individuality ve zvířatech, kamenech, buňkách a tak dále. To je spojitá nádoba. Ne že bych byl musel být napřed tisíckrát slonem a, nevím, kolikrát včelou a kolikrát mravencem a kolikrát býkem a kolikrát tygrem a nebo nějakým babočkou a co. Nýbrž když to vidím poprvně před sebou, jako některý Ind třebas, vstupem do nějakého toho čakramu, viděl před sebou ten vývoj, tak říkal: "Ahá." A viděl jenom to, viděl to tam odděleně. Odděleně od toho celku, protože vstoupil třebas jenom do druhého nebo do třetího čakramu. A říká: "Já jsem byl tolikrát včelou a tolikrát jsem byl slonem a tolikrát jsem byl opicí," ne? Než se stal člověkem. Takže darwinismus nevznikl někde v Darwinově hlavě. Darwinismus vznikl dávno v Indii, kteří, Indové si myslí opravdu, že ta opice je mladším bratrem člověka po stránce, že se musí tak dlouho vtělovat jako opice, doroste konečně do člověka. É- to je m- omyl na jedné straně a je to správně na straně druhé, představte si to. Tady vám mohu ukázat na omyl a správnost, zároveň. A pravdivost. Neboť kdyby tady nebyla idea stromu, idea opice, idea jakéhokoliv jiného tvora, idea buňky, tak se to nesložilo v tak složitý organismus, kterým je člověk. To je prostá buňka, která existuje třebas i v nižších tvorech, stejná. A zrovna tak je tam složitá tkáň, kosti, že? A nebo ještě složitější tkáň mozku, která se nevyskytuje třebas u včely vůbec. A pak tedy, eště bych měl mezi tím něco vložit, bych měl říct, jak k tomu přijde ta včela? Ta individualita ve včele, že ta včela nemá vůbec žádný mozek. Protože tam je to zařízeno decentralisticky. Ta čidla jsou rozdělena po včele. A ona místo rozumu decentrálně tykadly, nožkami, jinými nástroji ještě jenom unikají naší pozornosti. To se musí ještě dál ta včela zjišťovat u všechno. Se stýká s tou přídou- přírodou tak, jak speciálně potřebuje se s stýkat, aby z vytěžila med, aby zachovala rod. Čili aby včelí rod byl zachován, ona nemůže mít lidský rozum, ona nemůže mít mozek. To je veliká vymoženost, že nemá mozek. Centrálně by nedokázala to, co dokáže včela decentrálním rozmístěním čidel, které nahrazují mozek, provést. Takže včela může bezvadným, naprosto neomylným způsobem letět za květem, který je vzdálen, který necítí a za kterým ona letí s naprostou bezpečností a přistane na tom květu, který ukázala ta včela, která je tam- která ji tam navedla, ráno. A to je spo- způsob, kterým- do kterýho nikdy nedorosteme. Protože místo toho máme mozek. A ten nám toto neskýtá. A protože nám skýtá něco jiného. Nám skýtá touhu přerůst přes svůj druh. chci být lepší, dokonalejší, rozumnější, moudřejší, než byli moji rodiče. A proto mládež první chybu, kterou dělá, že se staví na zadní nohy a říká: "Moje- moji předkové byli hloupí proti mně." To je první š- špatný pohled, chybný pohled na rodiče a na předcházející generaci. Voni mají za sebou tohle, to je ten pochod kupředu totiž. A proto se jim tamto s- zdá být zaostalé. To, co voni právě zažívají, není to pravda. Voni si prošli tou fází, kterou ta mládež teprve prochází, aby dospěli do nějaké úrovně, za kterou se beztak nemůže jít. A to voni neví, že voni taky dospějou do fáze, za kterou nebudou moct jít. Neboť člověk taky omezené možnosti. No a tohleto prostě u těch nižších tvorů také existuje. Jenže ta první fáze toho mládí, na slony a některé vyspělé ty savce, probíhá velice rychle. Například mládí u takové třebas mouchy, probíhá v půl dny, co... co my musíme dělat osmnáct let, tak ona za půl dne je s tím hotova a je hotovou mouchou lítající a umí lítat z toho automatismu, který v je. Čili my ten automatismus opravdu, co- který v sobě máme také a máme ho daleko složitější, máme ho dok- dokonalejší, nemáš- než třebas husa nebo včela. Ale my ho držíme v šachu. My mu nedovolujeme, aby se rozrůstal tam, kam se rozrůstá třebas v oblasti prácem- včely. To znamená, toto nechci přírodovědecky tady dál rozvádět, to by vás strašně unavovalo. Ale zůstanu u člověka. A řšš- teď to chápete, že jsem se musel vzdát třebas přírodovědy ve svých patnácti letech. Jak je to dobře, že jsem se toho musel vzdát, protože bych z této strany do přírodovědy byl nikdy nevnikl. Dneska do přírodovědy vnikám způsobem, kterým málokterý přírodovědec do toho vniká. A závidí mně, když se s ním setkám, žes... mám tento přístup k věcem. No, ale nechci se tím chlubit, to jsem nezavinil, to zavinili lékaři. Tak, teď chci říci: Jestliže člověk je jediný z tvorů, který touží po tom, aby přerostl svého druha, aby byl lepší. Nebo dokonce horší, což je taky svým způsobem jiný. Aby byl jiný, než byl ten vedlejší tvor. To je neb- aby nebyl stádový. Tak je to známka toho, že dorůstá do pravé individuality, která od všech relativností je oproštěna. To je ta věčná individualita, ze které všechno jsme vzali a do které se zase nazpátek vracíme. Od Boha přicházíme a k Bohu se vracíme. Tak za jakých okolností je to možné toto provést? Jenom je to možné, když jsme lidmi. Když máme ten složitý organismus se všemi čidly a se všemi, ty jsou trošku potlačeny, ty smysly. Ale je tam zase povýšen rozum. Něco na úkor jiného, že ano? A ten rozum zase nám brání v poznání například správného. rozumem nemohou dost dobře poznávat správné. se musím jenom smířit s tím, že je to asi správné například v přírodě, že tam jeden druhého hubí, že je to asi správné. To dneska věda na to přišla, že je to takové kruté udržování rovnováhy. A že to žádný lidský mozek lépe nevyřeší, než jak to řeší příroda. Když my například dejme tomu si řekneme: "ta zvířata v Africe by neměla vymřít. Uděláme pro rezervace, aby nevymřela." Protože takoví větší živočichové, třeba sloni nebo žirafy, ty potřebujou velikou prostoru a potřebujou být svým způsobem chráněni, aby opravdu ve značném počtu se dorostli, dorostli a dospěli a mohli mít další živá mláďata. Zrovna tak pakoňové a antilopy. Tak udělali v Keni nějakou třebas takovou, neřek bych ohradu, to se ohradit nedá, ale rezervaci, kam bylo zakázáno vstupovat a střílet. Jenomže to rozum říkal, že je to takhle správné. Opravdu ti sloni se tam začli množit a bohu činnost naším nově svoje Oni je tam taky přikrmovali ještě. Jenže nakonec jeden živočich, třebas ta žirafa, přerostla přes rámec únosnosti krajiny. Takže chudák slon, protože neměl tak dlouhý krk jako žirafa, nemohl se živit z těch stromů nahoře, to bylo všechno vokousaný těmi žirafami. Začal ten rod slonů hynout na nedostatek potravy, tak museli vystřílet žirafy. Vystříleli ži- takže dělali jako... jako ta příroda, že jo? A jenomže to je násilně a chybně a nevěděli, jaký počet mají vystřílet, a to nic, člověk z toho nic neví. A tak nakonec, potom zase stříleli ty slony a za čas svý- stříleli ty lvy a potom stříleli něco jiného. Prostě museli to pořád přiopravovat, zatímco ta příroda si to přiopravuje sama. A velice geniálním způsobem. Co to je ta genialita? To je to poznávání správného. jsem si to všímal na slepicích. Když v tom slepičím stádu je ňáká hierarchie, když je tam kohout, slepice číslo jedna, dvě, tři, čtyři, poslední, ixtá slepice. ji budu jmenovat ixtá slepice nebo dvacátá pátá slepice. To je poslední v tom stádu třebas. Ta dvacátá pátá se nezačne krmit dřív, dokud se nenakrmí těch dvacet čtyři. Ta jenom tak přizírá a když tak něco je stranou, tak to taky zezobne. Že ví, že kdyby se ocitla na místě čtyřiadvacátém nebo dokonce třiadvacátém nebo dokonce prvním, že by byla uklována. Že by ji odehnaly. To jsem si tam moc často všímal, to bylo zákonité. Tak jsem si říkal: "je to správné? Je asi. Ale dobré to není." Mně bylo líto slepičky. Pětadvacáté. A jsem sypal. Samo sebou, že ta slepička pětadvacátá, které jsem přisýpával, to dříve nebo později musela vodnest. Tak jsem jen, protože se vymykala z toho přírodního řádu. Ten kohout a ty vostatní nevěděli, co to je, co v nich způsobuje, že tam mají tu hierarchii hodnot. To voni za to nemohou, že on kus, že slepici číslo jedna a dvě, na a tak dále. To není z jeho mozku. A tak voni najednou se shlukly vokolo pětadvacátý a jedna, a byla to myslím ta první zrovna, začala do klovat. A ta pětadvacátá, jsem naštěstí při tom byl. Ta pětadvacátá si sedla, skrčila se a čekala, ji uklovají. A když z tekla krev, takhle voni v hlavě ji klo- klofaly, aby... aby ji za- aby mozek zničily, ne? Voni dobře věděly, jak co mají to dělat. Tak jsem prostě- tam vzal jsem hůlku, namlátil jsem je pořádně, že jo? Tou hůlkou, aby to cítily, aby na ni podruhý nešly a oni ještě podruhý na ni taky šly. jsem je znovu namlátil a pak se neodvážily. A ta pětadvacátá najednou zjistila, že je tady ještě nějaký jiný řád než ten jejich přírodní, který je nadřazen tomu řádu přírodnímu, a to je ten člověk. To jsem byl já. A tak se přidružila k tomuto řádu. Bylo to pro ni výhodnější. A chodila se mnou místo s kohoutem, že jo? A byla zachráněna. Pokud ji nezas- nezařízli, pochopitelně. Jednou mně hlásila moje teta: víš, ty máš tu milou slepici, ale na ni došlo. My ji nemůžeme, ona nenese vajíčka. Bodejť by nesla, když neměla kohouta, že jo? Tak vona nenese a tak my to pozorujeme, že nenese, je neplodná, tak ji zas- jsem neuměl poradit, jak to mají tedy udělat jinak, aby nesla, ne? To jsem nevěděl jako dítě v předškolním věku. Tak jsem říkal: "to je mi líto," a plakal jsem nad a oni ji zařízli a ještě mi ji potom chtěli dát sníst, to jsem ovšem nesnědl, pochopitelně. K tomu jsem neměl svědomí. jenom ukazuju zbytečně možná takový události zzz- z mládí. Ale není to tak zbytečné, neboť mně to dávalo pochopit věci, které bych vám rád vysvětlil obecně, bych to s- chci zobecnit. Víte, jaké jsem měl zkušenosti, které normální dítě nemá, protože na to nemá čas, ono se hraje s dětmi svého druhu. To znamená s živočichy svého druhu. si hrál se živočichy, kteří nebyli mého druhu. A nabíral jsem od nich zkušenosti. Nó, daleko větší zkušenosti jsem nabíral od těch husí, ale když jsem tady u těch světel, tadys- jsme nezodpověděli tu otázku bílého a žlutého světla. Tady mně byla kladena otázka: Je mi jasno třeba, co tak z- zhruba jsem čet Moodyho a jiné spisy, co to žluté světlo je. Že je to něco, z čeho ten člověk, když je v tom stavu klinické smrti, anebo ty možná, když jsi byl v tom stavu podobné, asi stejné jako klinická smrt, čtrnáctkrát za sebou, jste brali nějaký- nějakou sílu k dalšímu životu. Brali jste sílu k dalšímu životu zvláštním způsobem. To nebyla slepá síla. Nýbrž to byla síla inteligentní, která vás odsuzovala k novému stylu života. Ten, jak říká Moody, kdo prožil tohleto žluté světlo, tak se tam setkal s nějakou třebas bytostí, nikdy ne. Ale on, která ho odsoudila, aby žil jinak než dosud. Že když bude žít jako dosud, že nemá právo na tom světě dále být. Takže se setkal například s- čtvrtého března minulého roku s tím člověkem, který byl po autohavárii, ne? A jel se mnou do Prahy, a ten říkal: nejsem dobrovolně lepší, než jsem byl před tou autohavárií a než jsem zažil to žluté světlo. Ale v tom žlutém světle jsem byl odsouzen k lepšímu způsobu života. A dokonce jsem byl získal sílu, ten lepší způsob života vést, kterou jsem předtím neměl. jsem vždycky čas od času tomu alkoholu podlehl. Dělal jsem dobré předsevzetí, ale to byly jenom záchvaty dobré vůle, ale nikdy to nebyla celková dobrá vůle, to jsem nevydržel. A dneska mám celkovou dobrou vůli, kde se to ve mně vzalo, nevím. Tak to vy říkáte že tohle tuhletuto ano, to je velké požehnání. A to zvíře, například ta husa, si chodí každý den do toho spánku, do toho žlutého světla proto, že při svém- při své úrovni života potřebuje tuhletu ochranu daleko více než například člověk. Ten se za celý svůj život do toho žlutého světla nedostane. na takový norm- nenormální případy, jako byl třebas můj, nebo tam toho, tamten případ toho, co se ocitl v tom bezvědomí čtrnácti dnů a tak dále. Nebo když se někdo topí jen tak v transu, žlutý světlo nastupuje na místo do vědomí. A ale u toho zvířete je třeba, aby z toho žlutého světla denně žilo. Protože jemu je určen daleko kratší život, než je lidský. A ono ho musí svým způsobem intenzivněji žít. Ono větší rozpětí mezi životem ve spánku a životem bdělým, než u člověka je rozpětí mezi životem bdělým a životem ve spánku. Život ve spánku je většinou jenom snem. Kdežto u nich, u těch husí, život ve spánku je skutečným životem, v oblasti požehnané, v oblasti rajské, rozumíte? Tak myslím, že jsem vám řekl, co je to smysl toho žlutého světla. Že člověku, pokud člověk to zažije, mu to dodá schopnost jednat správněji, ne lépe, ale správněji než předtím. Má-li jednat správněji, musí to správné rozeznávat. Čili je mu dána schopnost rozlišovací, kterou normální člověk nemá, je odkázán na to, co mu někdo řekne, že je dobré nebo špatné. Poznává jenom dobré a špatné, a to je málo. Takže on kolikrát zapře něco, co je správné, protože se mu to nezdá být dobré. Kdybych takhle byl třebas jednal v útlém mládí, tak jsem mlátil do hada tak dlouho, pustil tu žábu, ne? Protože jsem ale vlivem těch lékařů v době poznával, že je to správné, že on žere had žábu, a tak drsným způsobem, že se mu tam zmítá v chřtánu ještě živá, tak jsem vůbec nezakročil proti hadu. Nechal jsem, aby to pomalé trávení, které trvalo půl hodiny, než on ji nasoukal do chřtánu, aby prošlo. jsem se na to neúčastně díval, napřed účastně, ale pak jsem říkal: "tak ono je to správné". se pořád musel obracet na tu oblast žlutého světla, kde mně bylo řečeno: ale je to správné, je to správné, nech to proběhnout. Díváš se na správnou věc. A proto to, co vidíme ve Starém zákoně, oko za oko, zub za zub, Ježíš Kristus neodsoudil. Tuto karmickou záležitost neodsoudil jako nesprávnou. To byste špatně chápali, že bych to odsuzoval jako nesprávné, ne. To bylo relatývně správné. Na úrovni toho židovského národa. Nebylo to dobré. Že ten židovský národ, který se například stěhoval z Egypta do zaslíbené země. Stěhoval se čtyřicet let. Ale nejenom proto, že by byl netrefil, to bylo sto dvacet kilometrů vzdálenosti, vzdušný. A on to ď- v- on to dělal s- čtyřicet let tudleto. Ale aby při tom se stal nástrojem pobití mnoha národů, který v oblasti žily, a získání zkušeností, který by byli nikdy nezískali. Například jsem tam předváděl vám zkušenost s tím hadem. Tu zkušenost s tím hadem by byli nezískali, kdyby byli nebyli uštknuti hady. Kdyby byly ne- nemohli mít možnost dívat se na toho bronzovýho hada a tak dále. A takových případů tam bylo víc s tou manou a samo sebou, když jim Bůh seslal tu manu, tak oni se znechutili many za chvilinku, no, aby se ráno zeptali nanovo. Ale to je v pořádku. Tam se člověk učil přerůstat sám sebe. To bylo velice pracné, a ten židovský národ jako první mezi náro- různými národy na tom blízkém východu se naučil přerůstat sám sebe. Nespokojit se s tím, že čím jsem, tak tím musím zůstat, a nesmím se snažit být lepší. Tam opravdu se dělalo... dělo něco, co mu bychom říkali: soutěž společenská. Být nejlepší z nejlepších. A proto vznikali u nich proroci a proto vznikali králové a tak dále. Ovšem taky občas, ti ostatní, který to nechápali, je kamenovali nebo vyháněli nebo zabíjeli, to je jiná věc. Ale bylo to správné, protože nebylo to dobré, ale bylo to správné, protože to přivedlo na svět Ježíše Krista. To bylo velice správné. Čili všechny ty omyly zdá- že oni vraždili na poušti a nevím, co všechno dělali, hrozný věci dělali. Nakonec vyneslo správnou věc na povrch z- narození Ježíše Krista na naší planetě. Vynese v nitru každého člověka, když jde za správným. jsem šel za správným od tří a půl let do sedumnácti, tak ejhle, aniž jsem to chtěl, jsem to nikdy nechtěl, přede mnou stála moje nesmrtelná individualita. jsem věděl, že je to moje pravé já. Že jsem povinen sloužit, že jsem povinen náležet, ne ji vlastnit. Že ta se vlastnit nedá. Prosím vás, kdo tuhletu zkušenost nemá, tak se sápe po Bohu, jako by si ho chtěl přivlastnit. A p- říká mu: udělej Pane Bože pro mě, udělej pro tamhleto. To je přivlastňování si Pána Boha. vám to nemám nikomu za zlý, protože jste na úrovni dobra a zla. Ale já, který jsem byl na úrovni správného a nesprávného, jsem si tohleto těžko mohl dovolit. Protože, dejme tomu, kdyby byla Panna Maria zůstala na úrovni správného nebo na úrovni dobrého a zlého, tak by byla nikdy ze sebe nezrodila Ježíše Krista. vám to vysvětlím aspoň na případu Panny Marie, abyste nemysleli, že pořád si všímám jenom sebe. Mně to ozřejmuje všeobecně všechny věci. K tomu právě mířím. Panna Maria prostě jako svobodná dívka nesměla porodit dítě. To bylo nebezpečné, protože by byla bývala vyděděna z společnosti a byla by se stala jenom otrokyní. Anebo prostitutkou, to směla se stát, ale jinak ne. Nesměla se stát žádnou manželkou, anebo nesměla být řádným občanem v tom státu, nemohla být. A ona toto považovala jako jsem tento ideál v společnosti, čistota dívky, že jako čistá jít do manželství, považovala za dobrou věc. A být řádnou ženou, manželkou nějakého muže považovala za dobrou věc. Ale vono bylo správné, že to dobro bylo přehlušeno v jejím životě nebo bylo přebito nebo bylo převýšeno tím správným. Správnější bylo, že se jako svobodné dívce narodil Bůh z ní, že ano? To je- to znamenalo debakl pro ten život protože m- nemohla tušit, že přijde nějakej svatej Petr a že se ujme. Že to veme to... to rodičovství na sebe, aby to nikdo nepoznal, že jako svobodná porodila, že ano? A- jenže svatý Josef měl zjevení anděla, a ten říkal: vem si tuhletu ženskou, je z- ve stavu těhotenství. A z toho si nic nedělej, neboť vona s- on žádný mužský s nebyl, muže nepoznala, vem si ji klidně a opatruj toho, kdo se narodí, bude to Syn Boží. A budeš ctěn do skonání věků. Za... takhle mu to řekl anděl. Za to, že jsi k tomuto svolil. A on se trošičku musel štípnout, ale koneckonců Panna Maria se líbila, a on byl velice starý, si říkal: takovou mladici mít po boku není tak špatné. A tak se konečně ten Ježíš Kristus narodil. Je- to bylo vítězství správného nad dobrým. A dokonce nad zlým, protože v očích těch Židů bylo s- špatné, zlé, že svobodná dívka měla dítě. A tvrdě to trestali. To oni se nechovali vždycky protekčně, muže by takhle byli neza- nepotrestali, ale žena, ta jako u nich znamenala méně, a ta musela sekat dobrotu, muž ne. No tak to nic. Je mi slyšet? A podškrtnu ještě opakováním jednu věc. Rozeznávat dobré a zlé nás mohou naučit lidé. A ty nás to učí, řek bych, ideologickým způsobem. Dobré je to, co v společnosti se považovalo za dobré, rozumíte? V socialistické společnosti je dobré něco jiného než v kapitalistické společnosti a tak dále, že ano? A než zase a tak dále, to nebudu takhle brát politicky, ale je to ideologická záležitost. Kdežto správné a nesprávné není záležitost politická, ideologická. To je záležitost vnitřního poznání, které jen nad stvořeným, které pochází přímo ze zdroje. Jakým způsobem jsem poznal v odpovědích matky, který někdy byli zoufalé, protože jsem mockrát odmítl, ne? E Jak jsem poznával, co je správného? Rozumem vůbec ne. Tím že mi ti lékaři donutili vstoupit do žlutého světla, které ne- není lidské a odtamtud jsem to rozeznával. Jsem se zkrátka ocitl v ráji vždycky, když jsem měl rozhodovat o správném nebo nesprávném, a v tom ráji byly dva stromy. Na prostředku zrovna v prostředku tuhleto padlo mně do očí, mluvím ovšem obrazně, a jeden strom života a jeden strom poznání dobra a zlého. Tak jsem dosud jedl jenom ze stromu života jako každý z vás. Ale teď, když jsem narazil na problém, co je správné a co je nesprávné, jsem chtěl vědět, co je správné a nesprávné. Tak jsem začínal pojídat jak se stromu z- poznání dobra a zla, tak ze stromu života zároveň. A tuto kombinované trhání z obou dvou stromů, které jsou oba dva na prostředku ráje, způsobilo, že jsem sice z ráje vypadl, ale stal jsem se v sedmnácti letech vědomě nesmrtelným. To bylo terno, vám řeknu. A to způsobili lékaři. Tak to jsem vám potřeboval zdůvodnit, tudleto, abyste věděli, že nesnažte se pochopit, co je správné, to se pochopit nedá. Ale snažte se jednat dobře. Tím nakloníte rovnováhu mezi dobrem a zlem na stranu dobra, relativního dobra. Porušíte tuto rovnováhu, když to budete soustavně dělat, když zásadně pudete za dobrým, co věcně budete považovat za dobré, tak porušíte tak dalece rovnováhu, že se ve vás všechno nakloní na úroveň jednoty. Dostane se to do jednoty. Překonáte tu... tu... tu dvojnost, když tam vypadne jeden pár, tak ono to nemá životnost. Ocit- ocitnete se v jednotě a takhle jsem se tam ocit v těch sedmnácti letech, třebaže na chvilku, ale ocitl jsem se tam. A to potom bylo zase základem pro další vzestup samozřejmě. To potom je dobré. Nemusí člověk na to dát, může to opustit časem, jako se mnohým lidem stalo. Ale vono to bylo těžko opustit, protože jsem před tím měl nějakou předehru. A myslím, že tím je to jako to dobře. Mít představu o správném. Protože vždycky někdo jiný vedle vás bude mít jinou představu o správném, každý ji má, ale všechny jsou chybné. Kdežto tu představu o správném, ke které jsem se dopracovával, ne z vlastní iniciativy, ne z rozumu, ta byla opravdu správná jako taková, sice i relativně správná, zase relativně. Ale byla správnější, než kdyby pocházela z rozumu, ano? Podívejte se, požehnání Duchem svatým není požehnání, které vyplývá ze žlutého světla. Požehnání, které vyplývá že žlutého světla, je požehnání rajské, bych tak řekl. To je přístupno i husám i nižším tvorům, nejenom člověku. Kdyby například husa nedovedla jednat správně dokonaleji než člověk, dokonaleji než člověk, tak by se nezachovala naživu, a tím méně červ takový. Tito nižší tvorové daleko dokonaleji chápou, co je správné než člověk. Ten si uměle vytvořil pojem dobra a zla. Uměle. Kdežto pojem správného a nesprávného je přírodně fungující, přirozený způsob pochopení věcí, správnější zpu- způsob pochopení věcí. Takže ta husa a ten červ je pravdivější, než je člověk. Ten se obalamucuje tím, co považuje za správné. Ono je to jenom pro něho relativně dobré. A ostatní to třebas vraždí nebo způsobuje nerovnová- nerovnováhu, která se nakonec vymstí i tomu člověku. On si třebas podřezává větev, na které sedí, že ano? A spadne nakonec, protože například taková katastrofální exploze lidstva, to zrozování, musí vést, když bysme se nevyhladili nějak nebo nějak to ne- organicky neřídili, musí to vést k zničení celého lidstva. To nemusí být na to žádná atomová puma. Dneska mřou hladem tisíc- sta tisíce lidí v Africe, ne? A- a tak dále. Ale když tedy mluvíme o osvícení, tak chci říct: že osvícení není pojem, který by se dal vysvětlit, řek bych, jako něco absolutně dosaženého. Osvícení je proces. Takže, dejme tomu, seslání Ducha svatého, což bylo osvícení Duchem svatým, byl- bylo osvícení z bílého světla už, bych tak řekl, a ne z nějakého žlutého- nebyl to sestup do ráje. Nýbrž to byl překročení ráje mílovými kroky. Když například umírá třeba na kříži lotr s Ježíšem a říká: Pane, jsem poznal, že jsi Syn Boží, a proto vím, že jdeš k Otci. Přimluv se za mě. A on se přimlouvá zvláštním způsobem, neříká: budeš se mnou u Otce. Vůbec né. Ještě dnes budeš se mnou v ráji. Von mu nemůže víc slíbit než žlutý světlo. Ale jak jinak jedná se svými učedníky! Do toho žlutého světla oni uměli vstupovat před smrtí Ježíše Krista. Do toho- od toho žlutého světla brali... brali sílu s- k tomu, aby mohli léčit nevyléčitelně nemocné. Takzvaně zázračně, protože brali přímo tuto sílu, není to nic zázračného, žádný zázrak se neděl. Ale prostě oni byli schopni tu sílu odtamtud brát, soustavně. A, ale, když potom nastalo osvícení, po tom, co prošli všemi těmito fázemi nižšími toho osvícení, Duchem svatým, pozor na to, to je osvícení, který si přivlastňují třebas lidé: my jsme byli osvíceni Duchem svatým. To... to je strašně vzdálené. To by si, kdyby husa uměla mluvit, mohla o sobě sobě říct taky: "já jsem každý den osvícena při spaní Duchem svatým." To vůbec není pravda. To osvícení Duchem svatým je přechod z lineárního způsobu chápání do nelineárního způsobu. To, no, ty máš fyziku, tak víš asi co... co to je, viď? To znamená, že najednou bez pomoci rozumu vnikám do podstaty všeho. Do zákulisí, jako bych se ocitl za scénou, kde se něco děje, ale ne na divadle normálním nýbrž na pimprlátkovém divadle, a viděl jsem, jak tam za ty nitky někdo tahá, ano? Tohleto je tak trošičku přiblíženo to, čemu se říká osvícení Duchem svatým. Že vím, kde to své příčiny všechno. A bych to řekl tím možná vám známým podobenstvím, které svědčí o tom, že například Inayat Khan v tomto bílém světle byl. Že tam vykládá o nějakém mistru, ke kterému se dostal nějaký žák a chtěl být tím mistrem zasvěcen, osvícen, jak chcete. A jednou se procházel s tím mistrem po břehu Rudého moře a vidí tam nedaleko před sebou, jak jedna loď je přepadena jinou, a jak se všichni topí. Anebo viděl prostě, jak se loď topí. to zjednoduším, jo? Viděl, jak se loď topí. A ten žák měl nařízeno mlčet ten den. Tak jenom tak šťouchal do mistra, ukazoval takhle, že se tam topí lidí, že by měli jít pomoct, ne? A mistr si chodil po břehu. On nezakročil. Mohl aspoň jednoho vylovit, ne? Ne. se to všechno utopilo a byl večer, a ten žák chtěl promluvit. Tak první, co byl říkal: mistře, kde je tvoje milosrdenství, žes je nechal utopit všechny. A von řekl: víš, to byli piráti a jeli za přepadením poutníků do Mekky a já, že jsem je nechal utopit, tak jsem jim znemožnil to přepadení. To ty jsi nevěděl a toto zákulisí mně je známo. To mu rozum nezvěstoval. Tomu se říká bílé světlo. Z tohoto bílého světla Ježíš Kristus celou tu dobu tří let toho učitelského úřadu nám ukazuje, jak do všeho viděl. Ono to všechno vypadá jako nějakou- nějaký věštění. Kdepak. Von jenom viděl do zákulisí. Jděte tam a tam a uvidíte člověka, který nese džbánek. Jděte za ním a kam zajde, tam připravte pro nás beránka. A oni potkali toho člověka, šli za ním a přišli do hostince, kde jim připravili beránka. To byla poslední večeře Páně, před tím jeho odchodem na kříž. To bylo nějak připraveno? To bylo nějak předurčeno? Vůbec ne. To bylo vidění, které mělo v sobě obsaženu moc. On mohl stvořit tu záležitost. Tím svým viděním tvořil. Ta představa měla takovou sílu, že von vytvořil směr nebo způsobil směr toho člověka s tím džbánkem a tak dále a to všechno vytvořil. A to před tím nějak připraveno nebylo. Tak tohleto by se vám, kdybych vám líčil jeden případ od druhého v životě Ježíše Krista, tak byste pochopili, že když on například z tohoto světla věděl o zkáze Jeruzaléma, která se přihodila asi teprve třicet let potom, že asi bylo přeci jenom věštcem. Nebyl. Vůbec neuměl věštit. Prostě on nepotřeboval. To je velice nízké počínání. Ale on věděl tohleto, co řekl: Jeruzaléme, Jeruzaléme, kdybys ty věděl, že sem přicházím jako kvočna, která se stará o svá kuřátka. A hledí je uchránit pod svými křídly, vešel bys pod ta křídla. Ale ty se zdráháš pod tu duchovní ochranu vejít, a proto nezůstane kámen na kameni. To nebylo předurčeno, to bylo dáno tím jednáním, tím zavržením Ježíše Krista. Teprve kdyby to byli nezavřeli, kdyby ho byli nezavrhli, kdyby ho nedali popravit, tak k pádu Jeruzaléma nedošlo. Nedošlo ani k těm těžkostem dnešním toho Izraele, vůbec by k nim nedošlo. Ale že voni to způsobili, čili voni si to dělali teprv, oni to teprv utvářeli tu historii, to není předepsáno. Když například, dejme tomu, napřed tomu židovskému národu vedl- velel přímo Bůh, potom se jim to zdá být přímo příliš abstraktní, tak mu začli velet proroci, zasvěcenci. Potom i to jim bylo příliš tvrdý, nezbylo jim nic jiného než ty proroky kamenovat, vyhánět z vlasti nebo je ukamenovat. A když jich dost ukamenovali, tak Hospodin uznal za vhodný tam poslat krále trošku malinko osvícené taky. Proto nastoupili králové, a pak ani ty králové nestačili, tak tam nastoupili Římani a okupovali Izrael. V době Ježíše Krista to byla kolonie římská, volná sice, ale kolonie. Tomu dorostli oni tou degradací svého myšlení. Takže, bych byl rád, kdybyste si uvědomili, že povinností člověka se chovat jako člověk, ne jako vopice. Opice se ani v duchu ani v duchu nenapadne, že by měla přerůst to svoje opičáctví. Kdežto když vás napadne být lepším a vrátit se do Otcova domu dokonce, tak to je konec opičáctví, to je teprv začátek lidství. To by mělo být údělem každého člověka. Proto jsme lidmi, abysme- abychom toto pochopili, abychom se touto cestou dali. vím, že Ježíš Kristus řekl: je to cesta úzká a trnitá a strmá. Je to, protože to vychází z toho oko za oko, zub za zub, což je velice kruté, ale na druhé straně pohodlné, protože se to tam automaticky udržuje v nějaké rovnováze tím vražděním vzájemným. A ten člověk jít za toto vraždění do oblasti správného, a to správné se mu postupně vykrystalizovat ss- z toho čím dál méně relativního správného k čím dál více absolutně správnému. Ne, nikdy se k absolutnímu správnému vůbec nedopracuje, ale přiblíží se tomu. To je otázka konvergence, přibližování se něčemu. A jestliže na to a tímto trendem se pustí kupředu, tak to osvícení de od světla žlutého, to znamená od rozeznávání, od schopnosti rozeznávací správného od nesprávného, k totálnímu poznávání souvislostí všeho se vším. Ale zase k závaznému poznávání. Například, když jsem toto poprvně v životě poznal v tom koncentráku, když jsem vzdal ten život, tak to bylo závazné v tom smyslu pro mě, že jsem nesměl žít ze sebe, ze svých lidských sil, nýbrž z Boží pomoci. jsem musel vědomě navazovat na to nebo být pravou rukou toho, kdo ve mně vládne. jsem byl jenom jeho rukou. Ale on byl vládcem, který vládne tou rukou, rozumíte? Takže on ve mně poznával, co je správné, on ve mně miloval, von ve mně existoval. A jsem si byl vědom toho, že moje existence je závislá na každém kroku na jeho existenci, na jeho lásce. Čili jsem přestal sám milovat. Mně bylo zakázáno milovat si na vlastním písečku a... a jako z vlastní iniciativy. Moje iniciativa spočívala jenom v tom, že jsem viděl před sebou třebas trpícího, a to byl signál k tomu, aby se ve mně vzbudil cit a von si s tím potom sám Pán Bůh zařídil podle svého. On potom vstoupil svým vědomím do jeho vědomí. jsem mu prozradil, co on ten člověk potřebuje a tak dále, to nebudu asi líčit. Ale když jsem se poprvně provinil, jenom jedenkrát jsem se provinil proti tomuto, že jsem Pánu Bohu mluvil do řemesla, to se potom nesmí, to je, u vás je to běžné a můžete si to dovolit, ale jsem si to nesměl dovolit. jsem to nevěděl, že si to nesmím dovolit. To jsem taky nevěděl, jaký to bude mít neblahý následek. Jak jsem přišel z kostela, jako když přemlouvali, že jsem na svobodě, jsem tomu dojmu podlehl. jsem byl na svobodě v tom koncentráku, pochopitelně. Ale teď jsem podlehl dojmu, když mi to říkala matka a všichni, že jsem na svobodě. Tou chvílí jsem ztratil toto spojení s Bohem. Věc je to lidská a přitom jaká je to síla. A jak je to nesprávné se vracet k tomu člověku, kde v něm vládnout Bůh, ne? Ježíš Kristus se ani jednou této chyby nedopustil. Pořád v něm vládl Otec. A když v něm přestal vládnout, a to bylo na kříži, tak se nepostavil vůči Bohu zády, vůči svobodě, kterou předtím poznal, se nepostavil zády nebo nepodcenil Sám.