Karel Makoň: 85-28A-13 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Teďka je tam: "buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi". Napřed si řekneme, ano, napřed si řekneme, jak působí Boží vůle na nebi. To si můžeme snadno představit: ve stavu dokonalosti, jak působí jeho vůle. Dokonale. Tam, kdo je u Boha v příbytku, neprotiví se vůli Boží, nýbrž vůli Boží vykonává. V tom není uvěznění nýbrž úžasné rozšíření moci, protože jeho vůle je všemocná. A vona totiž taky dyž působí potom přes ty příbytky, to znamená přes zkušenost, kterou lidé v těch příbytcích existující nabyli zde na zemi, konkrétní povahu. Je tam záznam o konkrétním dosahování v tomto obsažen, které se uskutečnilo v času a prostoru. Čili může nám snadno pomoct z času a prostoru se dostat do věčnosti. Tak "buď vůle tvá, jako v nebi", to znamená: se podvoluji, aby tys vládl svou vůlí tak, jako na nebi. To znamená dokonale. vám řeknu tohleto, kdybychom si opravdově přáli, tak to dalekosáhlý následek, ale okamžitý následek, ne za rok, za sto let nebo tak na člověku. A on by okamžitě pociťoval, kdyby dal toto právo Bohu pochopitelně. Je zajímavý, že to právo člověk Bohu musí dát, aby začlo fungovat. On mu nečiní násilí. Násilí se činí království Božímu, ale člověku ne. Když mu toto právo dáte, tak Bůh si vás okamžitě začne brát. Obyčejně toho člověk není schopen. jsem byl toho schopen po těch sedmnácti letech proto, že jsem poznal, že on je jediná moc a skutečnost, která je hodna toho, abychom patřili. Že nic na světě se nevyrovná jeho moci a jeho svatosti, nebo jak chcete. Jeho lásce a všeho dohromady. A proto tomu náležet je to nejvyšší, co člověk může ve svém životě provést. No, a protože von při takovém zjevení člověku taky moc, aby to provést mohl, pak se nemusíte starat, kterak se může stát, že toto se uskuteční, aby jeho vůle byla taky na zemi. To se uskuteční velice snadno, když Bohu dáte k tomu právo. Jenže vás ujišťuji, že to právo mu nedáte. Že se máte rádi. Když mu ho totiž dáte, tak okamžitě pocítíte, jak si vás bere. Bude vám z toho špatně. Zůstanete, přestanete se ztotožňovat s touto skořápkou nebo se s budete ztotožňovat tak zoufale, že se budete bránit, abyste z byli vytaženi. Jako asi by se bránil hlemýžď, kdyby ho vytahovali ze skořápky. Takhle jste zalezlí do sebe, do svého nepravého já, my všichni samo sebou, taky, kdybych neměl to poznání. Ale to není moje přednost, to je přednost Boží. Ale z strany je to to, že jsem mu k tomu dal aspoň právo, tím, co- že jsem se vzdaloval se vlastní vůli od těch třech a půl let, a to můžete kdykoliv s tím začít, takže jsem v sobě zvyšoval hladinu jeho vůle. Napřed musí být ta hladina jeho vůle zvýšena, než může přemoct. musím dát právo, aby von působil v mém životě. "Přijď království tvé", to je v tom, proto je to před tím řečeno, než: "buď vůle tvá". "Chléb náš vezdejší, dejž nám dnes", to znamená: chléb je symbolem života na této zemi. Kdybychom nejedli, tak bychom taky nemohli být živi. A on s- a ono se tady mluví o chlebu našem vezdejším, ne nebeském nýbrž zdejším. Ten, který nás zde živí. A to znamená, my se také máme starat, to rozhodnutí máme udělat, o to, abychom dnes měli chleba, abychom dnes měli prostředky k životu, to jest zdraví a všechno, co s tím souvisí, to je pod tím symbolem všechno skryto, abychom mohli dnes k tomu Bohu jít. Protože bez jídla, bez obživy by to nešlo. Je zajímavý, že je tam: "dej nám dnes". To znamená: my v tomto oboru starostí o pozemský chléb nemáme jít za hranice jednoho dne. Můžeme být zaměstnáni, můžeme si vydělat, ale nemáme přehánět tuhletu starost o svůj chléb. Dále: "odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům". Prosím vás, tady dávejte dobře pozor. Máme právo žádat o odpuštění vin našich, když sami neodpouštíme? To tam Ježíš Kristus ukázal na mnoha podobenstvích, nejznámější je vám to, že dva lidé byli dlužni je- témuž pánu a on jim oběma odpustil dluh. Ale ten jeden měl taky zase dlužníka. Jak se vrátil domů, začal od svého dlužníka vymáhat peníze, který mu byl dlužen, nemilosrdně a vyhrožoval mu. A proto se ten pán rozčílil, že je to služebník nesprávný, když sám mu odpustil, a on svému dlužníku neodpouští. Že není hoden, aby mu odpustil a tak dále, to nebudu dál rozvádět, to jste jistě četli. Tak: "odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům", to znamená, my musíme, když nám je odpouštěno a my jsme toho svědky, že je nám odpuštěno, protože kdybychom měli být za své hříchy trestáni, tak dávno propadneme peklu. Vono je nám soustavně odpouštěno. Ale ono to nejde do věčnosti takhle, ono to špatné následky výsledné, když sami neodpouštíme. On je to závazek, abychom sami také odpouštěli. Jak tento závazek neplníme, tak způsobujeme nerovná- nerovnováhu mezi tím, že je nám vopravdu soustavně odpouštěno a na druhé straně my soustavně neodpouštíme. A pak se divíme, proč nás stíhá v životě neštěstí. Říkáme tomu karma, a nevím, co všecko, ale ve skutečnosti je to trošičku složitější než s tou karmou. se chovám jinak, než jak se ke mně chová Bůh. A mám povinnost se chovat stejně, jak se ke mně chová Bůh. Prosím vás, přemýšlejte vo tom. Tohleto je velice důležitá pasáž z Otčenáše a udělejte si tenleten závazek, že jak je milosrdný ke mně Bůh, a to milosrdenství bychom mohli vidět při dobré vůli, tak mám povinnost být milosrdný i já. Takové rozhodnutí bychom měli udělat. Ne snad ze strachu, že se to na nás všechno vyvalí a že budeme moc trpět, ale že je to spravedlivé. Že je to způsob spravedlivého života. Kdežto něco brát, nějakou milost, a sám ji neposkytovat, je nespravedlivý způsob života, vyděračský, bych tak řekl. Nebo sobecký, jak chcete. A potom je tam:"neuveď nás v pokušení", to znamená: jestliže celý ten Otčenáš bereme modlitbu, jak k tvůrci, tak si uvědoměme, že jsme zatím v tom tvůrčím procesu nedošli do konce, že je to rozpracované dílo a že v tomto tvůrčím procesu jsme pro tu nedopracovanost tohoto procesu, pro tu láskyplnou nedopracovanost tohoto procesu v ustavičném pokušení od Boha, že ten stav nerozpracovanosti je stavem konečným. A že nad něj dál nic není. v ale s o rozpracovanosti tohoto procesu tvůrčího nás ve zkratce informuje podobenství o marnotratném synu. Odcházíme z doma- domovu- z domova Otcova. A teď pohledem na svůj život víme, odcházíme s plnou kapsou, co jsme zdědili z podílu od Otce, pak se nám daří dobře. Všude jsme vítáni, všechno nám jde. Nebo nám docházejí peníze, jsme to promarnili, pak nejsme vítáni, pak se nám to v životě nedaří. Jestliže v tom přetrváváme v tomto stavu, tak nakonec to končí tak, že jíme s prasaty. A je nám zle. V krajině nastává bída. To znamená, okolnosti se utvářejí tak, že žiju bídně. V krajině nastává bída. To není závislo na tamních poměrech, nýbrž na mně že v krajině jsem. jsem v tom stavu, kde ta bída je. Opět vám opakuji: bouře na jezeře se zvětšovala se stoupajícím strachem těch lidí, co tam na tem člu- na tom člunu s Ježíšem byli. My jsme na člunu, na loďce svého života s Ježíšem, s Kristem, s Bohem, a čím větší máme strach, starosti a nevím, co všecko, tím je to s námi horší. Bouře okolo zdvihá své vlny stále výše. A je to naše vina. A ne něco, co by zvnějšku přicházelo. Takže: "neuveď nás v pokušení", je důležité po stránce, že si máme uvědomit, jakého druhu pokušení právě zažíváme. Zažíváme pokušení utratit právě všecko, žít si dobře, zabydlit se tady. To je ta první fáze nebo máme pokušení se vrátit, to vynechám všechno mezi tím, nazpátek do Otcova domu, pro- a to obyčejně bývá to, když nám teče do bot. Jestliže jsme v této fázi, tak je opravdu naděje, že se budeme vracet. Že z nouze budeme hledat tu cestu do Otcova domu. A když nacházíme, když víme, kudy se tam jde a jakými prostředky, to je velice slibné. Teď je jenom třeba neumdlít na cestě a jít. Takže tímto způsobem, pomocí tohoto podobenství se můžeme dovídat o tom, k čemu nás ten Pán Bůh momentálně v pokušení uvádí. Jestli tím, že nám naplnil peněženku a nebo tím, že se nám nezjevil ani naší touhou, když nám peníze došly. Patrně nám nebylo ještě tolik zle, abychom zatoužili po tom Otcově domě. Totiž abychom zatoužili po Otcově domě, musíme si na něj vzpomenout. A my si na něm- my si na něj nevzpomínáme. To ještě nám není tak zle, jak nemáme vědomí o Otcově domu, že nějaký dům Otcův existuje aspoň ve víře, tak to ještě to pokušení je jiného druhu než potom, když toto vědomí máme. To je nadějné pokušení. Pokušení do toho Otcova domu se dostat za tím stává o pokušení od Boha, protože to tažení je od Boha, to není z nás. Bůh si nás přeje mít u sebe. Zatím je to pouhé pokušení, protože my to nedokážeme uskutečnit. A tak to nebudu rozebírat dál, je vám to jasné. A "zbav nás zlého", znamená, prosím vás, zase znovu upozorňuju modlitba se týká modlitby k tvůrci a tvůrce nás poslal do dualismu. My jsme vychováváni relativním dobrem i relativním zlem stejnou měrou. A my máme právo žádat od Boha, aby nás nechal nebo aby nás vychovával spíše dobrem relativním než zlem, aby nám dovolil jít po dobrým zkrátka. Jdeme-li po dobrým, nebudeme vychováváni zlem. Zbaví nás zlého. Zbavíme se tím zlého. Čili "zbav nás zlého", na to máme právo na tuto modlitbu jenom proto, že tíhneme k dobru, ano? Chtít svatokrádežně, bych tak řekl, nebo příliš náročně, abychom byli zbaveni zla, když nemíníme žít spravedlivý život, tak to je příliš odvážné, a ta modlitba nebyla by správně pochopena. Tím je to vysvětleno tak trošku jako řada rozhodnutí, ano? Teď bych byl rád, kdybyste mně řekli, co vám v tom chybí nebo co bych měl dál rozpracovat. Jest možno také si to do rána rozmyslet. jsem ochoten v tom ráno pokračovat, ne to takhle skončit. Tady mi jeden z vás říká: jsem to dřív pojímal jako individuální modlitbu týkající se jednotlivce. Protože kdyby to byla modlitba kolektivní, jak se tam tedy říká: "Otče náš", ne Otče můj, tak by to, tak by tady hrozilo nebezpečí, že se to stane takovou nezávaznou formou modlitby za společnost, která by neměla ten dopad na osobní rozhodnutí. V něm vo kolektiv jistě tolik nejde jako o jedince. A ale vás upozorňuju, že jsem si dovolil to tímto způsobem vysvětlovat dneska proto, že doufám, že to bude zařazeno za ty přednášky o lásce: miluj svého bližního jako sama sebe a miluj Boha z celého srdce a tak dále. Když to nebudete v tomto duchu za sebou a v tomto pořadí za sebou přednášet nebo promítat, tak opravdu toto nebezpečí stává. A když to nespojíte s tím, co tam bylo předtím, tu spojitost totiž chápu, tak to taky dopadne špatně. Ale jestliže si uvědomíte, co jsme tady říkali předtím, jestliže to aspoň přijmete jako správné, tak taky přijmete za správnější se modlit: "náš" a ne "můj", ano? "Otče náš", a ne "můj", ale v jiném případě ne. Modlete se individuálně. To taky tak je správné, ano? taky bych měl k tomu, chtěl bych k tomu dodat, že ten Otčenáš by se měl modlit v jiném duchu na začátku dne než na jeho konci. Jeho konec... konec, kon- konec dne by měl být rekapitulací, přehlídka- přehlídkou toho, co jsem dělal dobře nebo špatně přes den. A začátek dne, kdybych se modlil ten Otčenáš na začátku dne, tak by to mělo být předsevzetí, jak se přes ten den chovat, ne? Asi tak. Prosím? Překvapilo tady jednoho z vás a mělo by to překvapit všechny, říkám, že se den rekapitulovat, když du potom do Otcova domu a nemám tedy se zdržovat rekapitulací, nýbrž mám se umýt právě od vzpomínky, ne? Pochopitelně to je správné toto, co jste podotkli, ale všimněte si, to jsem asi nestačil říct, ačkoliv jsem, možná, že bys to tam našel, že jsem to řekl. Není dobře se, že není dobře dělat sebezpyt. jsem to tam takle nazval slovem sebezpyt, nýbrž nějakým způsobem odložit ten den. A silně pochybuju, že byste ho mohli jenom tak beze všeho odložit, kdybyste neodkládali ty šaty kus po kuse. Že asi patrně přes ten den se postupně oblékáte do různých, řek bych, hnutí mysli, do různých podnětů, do různých záměrů. A z těch se musíte vyvést. Nejsem pro to s- říkat si, vzpomínat: jsem dneska udělal takovou, tak jsem to myslel, takovou a takovou chybu, tam jsem byl dobrý, tam jsem byl zlý, nýbrž takhle obecně pohlédnout na den. To je rozdíl oproti sebezpytu. To nemyslím, že by bylo špatný takle obecně pohlédnout na den. Jako na den, který jsem žil jako dítko Boží, to nemůže chyb- být chybou. Ale bylo by to chybou, kdybych se rmoutil nad svou hříšností nebo radoval nad svým dobrým skutkem, to by nebylo správné, tak jsem to myslel, ano? F. El Ten Otčenáš je zařazen nikoli za kříž nýbrž před křížem, a je určen pro učedníky Páně. Takže se nikomu nedivím, kdo není tím učedníkem, kdo se totiž nezřekl s- aspoň částečně svého, že nebude schopen se poctivě tento Otčenáš modlit, rozumíte mně? Takže se ho modlí potom způsobem, který bychom nemohli nazvat modlitbou. Přeříkávat prudce: "Otče náš, jenž jsi na nebesích posvěť se jméno", to není modlitba. To je zneuctění Boha, pokud se Bůh zneuctít, ne? Ale zaručeně to není správný poměr k němu, je to znehodnocení tohoto poměru. Tak by Otčenáš neměl vypadat. A si myslím, že opravdu těžko je se modlit Otčenáš líp než takhle kuňkat a nevědět co, když člověk něco aspoň z něho neuskutečnil. Když se něčeho nezřekl, když se nestal tedy učedníkem Páně, když mu nejde o tu spásu. si na katolících cením to, že říkají: není správný katolík ten, kdo si nepřeje spásu pro sebe. Mně je to proti srsti osobně, ale si je za to vážím, přestože tohleto, takovýhle katolík nejsem, abych si toto přál. Protože kdo si přeje spásu, tak trošičku udělal nějaký výběr ve svém životě a přeje si v životě to nejlepší, a ne třebas jenom peníze a blahobyt a zabydlení tady a takový věci. No prosím. Někdo z vás říká: jsem spíš ten dav než ten učedník. Tak vám musím prozradit: nejste ještě ani dav, nýbrž jednotlivec, a nejste ani učedník, bohužel. Čili jste něco jiného než dav anebo učedník. Není také pravda, co si tady o sobě myslíte, že byste ho neznali. mám dojem, toho Ježíše, mám dojem, že ho znáte hlubším způsobem, poznáváte hlubším způsobem, než jak ho poznávali učedníci do jeho smrti. Protože když jednou jeden učedník, a to byl svatý Petr, v době tří let prozradil: ty jsi syn Boží. Tak ho za to pán Ježíš pochválil a říkal: to maso nebo tvé tělo nezjevilo a ustanovil ho za to svým nástupcem. Za ten jediný výrok. Čili to bylo něco vzácného, když na to někdo přišel, že mají vedle sebe Boha. No a to myslím, že do hlavy jste dostali, že to byl vtělený Bůh, že po této stránce ho znáte, že. Tak ho chápete totiž, ne? A hned jste taky měli možnost si to přečíst všecko a všechno prostudovat. A myslím, že každý z těch učedníků nebo nikdo z těch učedníků neměl k dispozici tolik literatury, tolik možností si to klidně prostudovat, to by byly jen tři roky, jako vy, kteří třebas mnoho let budujete tuto představu o Ježíši Kristu, jo? Jak vypadá Otčenáš jako večerní trpná modlitba? jsem vůbec ještě nemluvil o tom, leda obecně, co tedy, jestli se máme povinnost nebo nemáme povinnost modlit, když vstoupíme do toho Otcova domu, do toho domu Hospodáře. jenom říkám, nic od něho od něho nechtějme, že? Umyjme se, opásejme se a služme mu. Víte, jestliže neumíme se trpně ještě modlit a nahrazujeme trpnou modlitbou Otčenášem, říkám je to náhražka, tak pak celou tu modlitbu musíme pronášet v tom duchu, že chceme se přiblížit vůli Boží. Neboť jestliže Ježíš Kristus tuto modlitbu dal svým učedníkem- učedníkům, tak prozrazoval, jaká je vůle Boží. Co by měl člověk dělat, čeho by se měl zříct a co by si měl přát. Čili my si vlastně potom rekapitulujeme vůli Ježíše Krista. Tak když neumíme, a to asi patrně hned umět nebudeme, k tomu hospodáři v tom domě se přibližovat, k "Hospodáři" s velké H, přibližovat jako nic si nežádající, což by byl tedy ideál, jsem na ideální případ, promiňte mi, jak vám líčím řadu případů méně ideálních. Tak můžeme tímto způsobem, která není- který není tak ideální. bych radši radil se modlit před tím vstupem. Ale můžeme zahladit to- tu službu tomu Hospodáři tou vůlí uvědomit si, co si od nás přeje, ano? A to bezvadně vysvětluje Otčenáš. Takže Otčenáš se potom modlí jako náhražka do doby, než se mi stane to, co Susovi, anebo jiným, že se zastavili třebas hned u Otčenáše. Ze začátku i svatý František z Assisi, jak říká Yesudian, se modlil dlouhé modlitby. A pak jenom říkal Otče nebo Bože. Všimněte si, co řekl svatý Tomáš, který nevěřil, že moh Ježíš Kristus vstát z mrtvých, co řekl, když ho potom spatřil: Pane můj. Víte, to znamenalo něco jako opravdový vstup v pravém duchu do Otcova domu dobro- do domu Hospodáře, že ano? Že přišel a pozdravil ho s úctou a s uznáním jeho moci. To je dobrý vstup. Protože jak víte nebo jak ty víš, když se m- tam prvně objevil u těch učedníků po smrti, tak tam nebyl svatý Tomáš. A tak když přišel potom svatý Tomáš zase po odchodu Ježíše z toho shromáždění, tak říkal: tomu nevěřím, ten je mrtev, ten nemoh vstát z mrtvých. Tak se zjevil Ježíš znovu kvůli Tomášovi schoval byla tam byl Tomáš a říkal: "nebuď nevěřícím, ale věřícím. Blahoslavení, kteří uvěřili, a ne- neviděli. Ale abys uvěřil i ty, vlož ruku, svou vlož- prst svůj do dlaně a do mého boku" a tak dále. A on říkal: "Pane můj", poznal ho okamžitě. Ale Ježíš ho nutil, aby tu ruku tam vložil. Nenechal se odbýt tou úctou. Věděl, že to je jednou nevěřící člověk a když se nepřesvědčí, že věřit trvale nebude. Tak ho nechal se přesvědčit. On si musel sáhnout, ano, jo? Prosím? A odevzdal se jeho moci. On je můj pán. nejsem svým pánem. On je můj- mým pánem, ano? To je... to je vzor trpné modlitby. Tak bych se tedy všiml toho úvodu s tebou znovu, co říká Ježíš Kristus před tím, než začal učit, jak se mají učedníci modlit. Že říká: nebuďte mnohomluvní jako pohané a modlete se takhle. Tak si myslím, že lidé mnohomluvní, kteří se třebas modlí litanie, jsou sice mnohomluvní a že jsou jinak mnohomluvní než ty pohané. Víš, musel a že v tom je určitý rozdíl v duchu mnohomluvnosti. A takže bych tolik to církvi neměl za zlé. ti to hned řeknu. Když se nevzpomínáš, jak ti pohané, ty si nevzpomínáš, jak ti pohané se modlili, ale mi, abych měl vo tom informace, jak se modlili. ti to vysvětlím třebas událostí ze života Eliášova. Kněží Filištinských začli mít větší moc se svými- se svým Baalem a jinými bohy, než měl, než jakou moc vykonával Hospodin nad svým národem. Vybídl Hospodin Eliáše, aby přemohl kněze těch bohů, protože lid se zvrhá a klaní se těm nepravým bohům. Eliáš jsa poslušen, slíbil. A vyzval kněze toho Baala, aby s ním podstoupili souboj. Protože ho- že ty kněze chtěl porazit. Byl poslušen. A navrhlo se, že se udělá hranice dříví a že se budou modlit napřed oni a potom on k tomu, aby bůh zapálil ten oheň, a tím dokázal svou moc. Kdo to dokáže, ten zvítězí a na tu stranu toho boha se všichni dají i ty Filištínští. Tak kněží Baalovi se modlili. A teď, jak se modlili? Celý den, celou noc v jednom kuse brumlali, prosili, bili se, bičovali, trýznili se, mučili se, vyprovokovávali své city. A ono se nic nestalo. Oheň se neukázal, dřevo bylo suché. Tak když to trvalo nějakou dobu, nevím přesně jakou dobu, to bych se musel podívat do bible, tak se vzdali toho pokusu a věděli, že to Eliáš také nedokáže. Tak řekli: teď je na tobě. A Eliáš řekl: vykopejte na všech stranách okolo toho ohně strouhu hlubokou a zaveďte do oheň, pardon, vodu, aby nebylo podezření, že tam přenáším oheň zvnějšku. Začal se modlit ne mnoha slovy, ale velice upřímně: Hospodin, ukaž svou moc. A Hospodin ukázal svou moc tím, že se strhla obrovská bouřka, blesk sjel na tu hranici, zapálil ji. On to vyhrál. A mnozí z těch odpadlých Židů se vrátili do tábora pravověrného. Tak tady na tomto příkladu, a mohl bych uvést jiné příklady, tenhleten se mi zdá být nadmíru jasný, je vidět, v čem pozůstává ta mnohomluvnost. To nebylo ono brumlání babiček. To bylo velice vyhrocené magické modlení. Kde vzývali nejenom slovy, ale mnohými slovy se podněcovali k citům extatickým, ve kterých se namnoze děly zázraky. Pro tu obrovskou moc, kterou tím vyvolali, ze sebe, ne z Boha. No tentokrát se to nestalo. Proti tuhletomu způsobu modlení byl tedy Pán Ježíš. se mu nedivím. Kdežto když se modlí ty babičky a říkají růženec, moc Otčenášů, moc Zdrávasů a moc všelijakých jiných věcí, Věřím v Boha je tam taky v tom vetkáno a tajemství nějaká jsou tam vždycky za čas přeříkávána. To znamená některé myšlenky ze života Ježíše Krista. Tam se prochází třebas životem Ježíše Krista nebo životem Panny Marie. Voni se konečně upozorňují ti lidé na život Ježíšův jako na tajemství, které mu by měli porozumět. To je velice pokroková modlitba. se nedivím, že hned křesťanství do nedorostlo. Že se prvně dostala do rukou za svatého Dominika. My máme, a to znamená třinácté století, my máme u nás v Plzni kostel Panny Marie Růžencové, a tam je na oltářích krásně znázorněno, jak Panna Maria ten růženec předává tomu Dominikovi. Tato událost je samo sebou přetlumočením jeho vnitřního stavu. Převedením do obrazu jeho vnitřního stavu. Ale svatý Dominik se velice horlivě modlil růženec a jsem byl často přítomen modlení se růženci po tom svém obrácení pochopitelně, dříve ne. To by byla pro bývala hrozná otrava, to jsem nevydržel. Ačkoliv babička se ho modlila. A musím říct, že ty babičky, který se tam modlí, uspávají svoje smysly. A kdyby, uspávají taky svůj rozum. A kdyby neuspaly svůj- neuspávaly svý smysly a svůj rozum, tak by tam spaly v těch škamnách. A to je horší, kdyby ten kněz dal, než když takhle se se modlí, když by ten kněz dal povel: "modlete se" a nic k tomu neřekl, nějaký návod nedal, tak by dříve nebo později všichni usnuli, všichni by usnuli. A tady nikdo neusnul. jsem nikdy neviděl, že by někdo byl usnul. Ale musím vám říct, že kdo přežil ten růženec nebo dokonce sérii růženců, protože se třeba chodilo celý měsíc, každý večer, tak něco to, jsem se na ty lidi díval, něco to v nich zanechalo. Oni z své neposednosti, třebas i stařecké, se dostali někam jinam, do jiného duševního stavu. tedy proti litaniím a proti růženci nemám ale vůbec nic. A nepovažuju to za př- při- přímou za mnohomluvnost. Ačkoliv vím, že to zevní já, které je mnohomluvné, se také přemluvit mnohomluvností. Že se utlumit ta mnohomluvnost tím, že se vyhoví a že člověk mnoho mluví. A čím mechaničtěji mluví, tím je to rychlejší utlumování mnohomluvnosti toho mého zevního já. Takže to "já" je nakonec zdeptáno tím mechanismem toho, co normálně mechanické není. To z něho odčerpá veškerou moc poutanosti k tomu, co ten člověk breptá. No prosím. Ten růženec byl jenom přeříkáním Otčenášů a Zdrávasů a nějakýho Věřím v Boha, tak by to opravdu nemělo ten význam, který má. Ale tam se postupuje v životě Ježíše Krista například nebo v životě Panny Marie nebo v ži- v životě svatých. A podle toho se ty růžence různě jmenují, ano? Jsou odborné růžence. A takže tam se pro ch- ten člověk, který vopravdu mechanicky brumlá to Otčenáš a Zdrávas, stane nakonec toho, to mu předříká někdo, kdo dává pozor, se to řekne, ne? ty zrnka, tak to kdy. A tak mu řekne další událost ze života třebas Kristova, to zjednoduším, ano? A potom zase ho... ho dovede od narození ho dovede k tomu, jak dostal jméno Ježíš, jak ve dvanácti letech v tom, tam v tom kostele, jak se tam zapomněl, že se nevrátil, jak se dostal do Jordánu, jak přemohl satana, jak se stal učitelem, jak křísil živé, tedy nemocné a tak anebo z mrtvé a tak dále. A potom, jak se dostal na kříž, jak vstoupil do pekel, a to se všechno probere, že ten člověk si ve zkratce za půl hodinky asi tak, probere celý život Ježíše Krista. Bohužel církev zatím podrobněji a hlouběji život Ježíše Krista neprobírala. Probírala možná hlouběji některý jeho výroky, ale oddělovala to od toho života. A tady poprvně to ve dvanáctém nebo třináctém století to poopravila, že vstoupila do událostí Ježíšova života jako do tajemství, jo, ne? Růžencem se opravdu běžná mysl nepříliš schopna odolnosti udolá. vám řeknu, že taková babička, která modlila půl hodiny růženec, že není schopna klevetit. Vůbec ne. A udolá se. A ve chvíli udolanosti najednou se řekne něco ze života Ježíše Krista. A to řekne někdo jiný za tou- za tu babičku, ten, který před sebou to schéma, po kterých událostech se jít. No a řekne to takzvané tajemství, tajemství svatého růžence se tomu říká, různá tajemství svatého růžence a ty jsou- ta jsou seřazena podle života Ježíše Krista nebo Panny Marie nebo některých svatých. No a to je výborné. Protože to tam zůstane v mysli. To udolané mysli vyvstane potom nakonec jako jediný celkový obraz o životě Ježíše Krista jako příklad, ke kterýmu se máme uchylovat nebo podle kterého se máme řídit, nebo který je sice pro nás tajemný, ale zvěstuje nám, jakým způsobem dospíváme pomocí Krista ke spásu- ke spáse. se vždycky snažím o to, abych se dostal k syntéze a vždycky skočím, přejdu do analýzy, a to z toho důvodu, že se dívám po vás a vidím nenasycené mozky rozumu, které se pořád ptají: jak, jak, jak. A to znamená provádějí analýzu. Samozřejmě potom odpovídám analyticky taky. Ale upozorňuju vás, že tam, odkud to beru, z toho střediska, odkud to beru, tam je to povahy syntetické. A když to mám předělat na analýzu, ne že by mi to dělalo potíže, ale nikdy se nedovíte z analýzy, co v té- co v tom syntetickém balíku je obsaženo. Ani zdaleka se to nedovíte, protože jakmile se dělá analýza, tak se přijde na velice složitý útvar, který- kterého se chopíte, řekněme namátkou způsobem namátkovým, že vyberete z toho, co je tak navrch, ne? A to podáte. Co je to ta, co je to, co je to ten balík tohoto druhu? Že totiž všechno, co například řekl Kristus nebo co udělal, spojitosti takového druhu, že se rozumně nedá ani předpokládat, že by to mohlo být. Tak dejme tomu, jsem vám tady občas říkal, jak Ježíš Kristus dokonale do všech podrobností naplňoval Starý zákon. To kdybyste si porovnali, museli byste ovšem detailně si pročíst Starý zákon, protože rozumem je to velice těžké tohleto udělat, co za dělá ta syntéza někde. Ale kdybyste si jako pro- pročist- pročetli Starý zákon, napřed ovšem Nový, a zjisťovala si- zjišťovali si stopy toho ve Starém zákoně, co Ježíš Kristus prováděl, tedy původní stopy, po kterých vlastně šel, tak byste zjistili, že voni, že von do všech podrobností jakoby četl Starý zákon a podle toho se řídil. A to naplňoval v tom smyslu, že tomu dával nový smysl. jsem vám tady například říkal, že, nebo jsem to psal dokonce v tom komentáři, teďka nevím, jestli jsem to tam napsal, že například bloudili čtyřicet let na poušti, jo, ti Židi, než se dostali z Egypta nazpátek do své Palestiny, do zaslíbené země. A vy protože že jednoho toho roku, jak se tam stojí ve Starým zákoně na poslal Hospodin za jejich hříchy a špatnosti jedovaté hady. Koho uštkli, ten zemřel. Myslím, že to všichni víte, ne, tak, ale to ještě, dneska si musíme říct, protože chci z toho něco vyvodit. A tak Mojžíš jako se dohřál a řekl Hospodinovi: prosím tě, toto nám nedělej, dyť nás vymoříš. Nás je jenom šest set tisíc. No a to nás není moc, takle když nás vymoříš, to umírá na každém rohu někdo. Tak vím, že jsme hříšní, ale řekni mně, jak bych tomu měl... měl jako zabránit, aby nebyli hříšní. A Hospodin mu řekl: no tak myslím, že jsou poučeni z toho, že by to neměli dělat, to co dělali nějaký klanění nějakým bohům. Voni když přešli přes nějaký kraj, kde byli nějací jiní bohové, tak si zjistili, že to taky není tak úplně zlé s těmi jinými bohy. Že ti jiní bohové slibujou něco, co jim Hospodin nesliboval. A tak buď vymlátili a pobili všecky, kam přišli, anebo se s nimi spříznili a pak převzali taky některý jejich móresy. No tak Hospodin řekl: prosím tě, udělej si hada z mosaze, dej ho na žerď, napíchni ho na žerď a jdi do do té- do těch táborů, protože to bylo rozlehlé tábořiště, šest set tisíc lidí, a tam ukazuj, kde jsou ti uštknutí, ten kříž, vlastně toho a toho hada. A kdo ho uvidí a je uštknutý, tak bude vyléčen. Stalo se to. A teď Ježíš po tolika staletích, co se stalo od Mojžíše, to jest dlouhá doba, najednou říká v kapitole třetí verš čtrnáctý a před tím a za tím, Jana, říká: jako byl had povýšen na poušti, tak bude povýšen syn člověka. A kdo uvěří, spasen bude. Von doplnil nebo, řek bych, vyplnil nebo naplnil Starý zákon tím, že tam se hojili z chorob tělesných. A on to naplnil ten Starý zákon tím, že hojil z chorob, který vedou, dejme tomu, k ztrátě života vůbec. Čili ke spáse vedl, zabránil- zabraňoval tedy ztrátě života tím svým způsobem, jak jednal. A opřel se o hlubokou znalost vnitřního smyslu toho ukazování hada. A tak by se mohlo opravdu, a takovýmto způsobem jsem to poznával ten, tu souvislost se Starým zákonem, mezi Starým zákonem a Novým taky v tom momentu jo? Tak von, t- vám to nemohu líčit. bych si musel teďka vzít Starý zákon, kdybych vám to chtěl všechno analyticky vylíčit, jak ho plnil. No on říkal: jsem přišel naplnit, a ne zrušit. A to by bylo výtečný dílo, vím, ale bych si to musel číst ten Starý zákon celý a jak bych na přišel na to místo, kde von ho plnil ten Starý zákon, tak by se u mně okamžitě blesklo v hlavě, ne? A bych to zapsal ten vnitřní smysl toho a ukázal bych na ten vnitřní smysl toho, spojitost s tím, co dělal Ježíš Kristus a na co ukazoval von. On byl jakoby detailně informován, co z toho Starého zákona se vybalit, z toho povrchního způsobu chápání těch věcí. A zabalit do ezoterního hávu, na který ještě dodnes nepřišli křesťani. Takže například oni nepřišli na to, že když říkal: jako had byl povýšen na poušti u toho Mojžíše, tak bude povýšen syn člověka. A to jim došlo jenom to, že Ježíš Kristus byl ukřižován, tedy povýšen. Že nejde o syna člověka, proč tam zrovna říká: syna člověka. Proč sy- proč ne syn Boží? Když jindy se nazval synem Božím a měl hroznou radost, že ho, že ho někdo takle, jako tak poznal jako třeba svatý Petr. On tady mluví o syna člověka, protože jde o každém z nás. Toto nedošlo už. Jemu šlo o každého z nás, aby každý syn člověka uctíval své vnitřní božství. A to je začátek jeho spásy, a to je ta hlavní syntéza, kterou bych tady měl udělat, na kterou bych měl pořád ukazovat. Mějte úctu ke svému nitru. Kdybyste měli,