Karel Makoň: 86-01A (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Ne z toho do z s č s s -- Prosím vás, ten spis, co jsem teď jako dopsal, neboť vy to budete patrně v tomto rozsahu teď vázat. To znamená Karma jóga - nazval jsem to první část - protože jsem eště to nedopřeložil všecko a nedovykládal. Ale je to tak tučné, že musíme to svázat snad. Tak jsem to nějak tak zakončil, aby to byl celek organicky dokončený. A prosím vás o jednu věc. Jako motto k celé knížce chci napsat, kdyby bylo to možné eště, napsat - jako motto, nahoru: z Aischyla. Aischylos. Čtyři sta sedmdesát pět před Kristem to napsal. My víme, že zemřel vo deset let ještě později, ale deset let před smrtí toto napsal. to překládám, jo? Ne z Řečtiny, z Latiny. Napsal: Moudrost přichází sama, dveřmi utrpení. Moudrost přichází sama, dveřmi utrpení - teď to umím rychleji. A co to znamená? osobně za Ajschylem stojím, protože ta moudrost, která potrefila hned v útlém mládí, byla zaviněna utrpením. Ničím jiným. A my se díváme na utrpení, které vidíme všude kolem v přírodě, jako na něco i tedy Hoth to tak říká, jako na něco co je neomalené nebo těžkopádné nebo tápavé. Ale ve skutečnosti je to pozvánka k moudrosti. Všímám si toho, že když třebas děti moje byly v nemocnici, nebo po nemoci, jak jim přibylo na duchu. Opravdu. Ta nemoc je trošičku dostala kupředu. A když ty lékaři takle mocně trápili, tak to utrpení vyneslo záhy velice mnoho v oblasti moudrosti. vám to eště prakticky vysvětlím. Pamatuju si z doby, kdy jsem možná měl eště sádrový obvaz na ruce, v moc útlém mládí, jsem viděl na dvoře, v obci Radava pod Orlíkem, jak jedna slepice sedí na druhé slepici a klove ji takle vzadu za tím hřebínkem. A teče krev spodní slepici. A byla by ji uklovala. Samosebou zakročil jsem a s- pořádně jsem vyplatil. A ta slepice ještě zůstala sedět a čekala, ji někdo dobije. Takovýmto způsobem jsem já - a to jsem dosud takle neříkal - jsem říkal, odevzdal jsem svůj život, ne, tam někde v tom koncentráku nebo odevzdal jsem ty svoje pocity tam při těch lékařích. Tam by tomu jako věřili. Ale tam v tom koncentráku to nebylo odevzdání života, to byl prostě, to bylo odstoupení od života. Ta slepice odstoupila od ži- od svého života. Ale nelítostně. Nelitovala se. Ona se nechala ubít. Protože ona věděla, že v tom stádu je podřízená tej slepici, která ji tam klove. Tam je totiž přesná hierarchie. První slepice, druhá slepice poslední slepice. Ona zřejmě byla pod touto slepicí, takže ona si to dala líbit. A bez hlesu, bez lítosti, by byla dokonala. Protože když jsem sundal tam tu slepici s normálním křikem, že ano, st---- , tu násilnici, tak ta násilnice mně to měla za zlé, ta mně nadávala. A tahleta trpná, ta seděla a čekala, se to dokončí - to dobití. Že jsem na tuto událost nikdy nemohl zapomenout. Dodneška si ji Přestože tak v raném věku jsem ji prožil. Protože jsem stejným způsobem v tom koncentráku, jako to zvíře, ten život nikoliv odevzdal, jak sám vždycky říkal, jsem vod něho ustoupil. To je něco jiného - tak jsem to měl říkat. A čili to utrpení pak mělo jiný dopad, než kdyby člověk jenom odevzdal ten život. To opravdu... ta moudrost najednou tam vkročila takovým způsobem do mě, že nemůžu říct, že jsem žasl, ale že to prostě je nevídané v historii člověka - pokud se takle někdo nevzdal, a přežil to. se nedo... co jsem nemohl za tu chvíli se jinak k... nebo nějak dovědět. Tím utrpením, když se veme za správný konec, když to není pouhé odevzdání, když je to opuštění života - protože utrpení je tak velké, že mi nezbývá nic jiného než ho opustit ten život. Tamti lékaři, ty museli nutit, abych ho opustil. Znovu nutili, jsem křičel, jsem ho přece jenom ten život opustil. To byla touha po životě, ovšem nedefinovaná ještě u takovýho dítěte. Ale byla to touha po životě. Proto jsem křičel. To nebyla jenom bolest, to byla touha zachovat si ten svůj živůtek. A odstoupil jsem čtrnáct krát, dejme tomu. Takže v tom byl nějaký trénink. Takže když jsme potom tu slepici viděl, že dělá vlastně totéž - protože jsem si neuvědomil, že dělá totéž co u těch lékařů - tak jsem si říkal, že to není správné. A ono u zvířat to k moudrosti nevede, opravdu. Protože tam není ten transformátor, který by se chopil uvolněné síly. Že odstoupil od toho života, uvolnil sílu toho života. A celou ji vrhl na talíř moudrosti. No ovšem to vím z vlastní praxe, jenom tak, nebudu vám to vnucovat. Ale Aischylos to věděl. To je zajímavé, že vstupuje sama, ta moudrost. Nemusí být nějakým naučená nemůže být ani čit. Nýbrž samovolně vstupuje, to je ta samovolná moudrost, která jest. A jestliže se projevit jakože je, tak v chvíli nesmím být. Rozumíte? musím být absolutním ničím. A pak ta moudrost tady je, ale okamžitě. A jestliže nebylo ještě dostatek - možná...jsem později zjistil, že mohlo být eště víc. Tak proto, že jsem přece jenom možná se neznal do míry, že jsem nevěděl, co se všechno opustit. Že jsem možná všechno neopustil. Možná. nevím. Tak to je všechno o tohle tom, jo? Sem chtěl na to navázat. Čili když tam mluvím, že by se to mělo, to duchovní, dostat do člověka méně drastickým způsobem, tak taky dualistickým. Protože tady zlo proti dobru stálo například v tom koncentráku... Ale odstoupil jsem od obojího. Od toho relativního svého dobra, s čímž byl můj život. A od toho relativního zla, čímž byla ta smrt z rukou od toho es-es mana - obojí jsem opustil. A čili nedualistickým způsobem jsem - jsem monisticky jednal, ne? A proto ta moudrost samovolně přišla. Ta tam měla najednou ve mně místo. Rozumíte? Tak tomu rozumím. To platí obecně, pokud to ten člověk vezme jako ta slepice. Proto sem tam uváděl ten příklad slepice. Ta slepice prostě trpně, bez lítosti nad sebou, se nechává ubít. Kdybych byl nezakročil, tak se nechala ubít.- Toto tam, prosím tě, nedávej. - Teď k tomu Ajschylovi bych ještě chtěl říct tohle to. Že když jsem se dostal do první extáze, a poznal jsem, co je to svoboda - aspoň na chvíli, třebas na čtvrt hodinky, dejme tomu - a vyšel z toho, tak jsem poprvně v životě viděl, že jsem nesvobodný člověk. Že všichni jsme nesvobodní. jsem každému přál tolik tu svobodu, že jsem viděl, co je v tom za poklad. Co je to za stav žádoucí pro člověka. Každému to vnucoval, pochopitelně. Ale musím říct, že od doby - to mi asi nebudete věřit, se na tak díváte, že se tvářím velice šťastně - není chvíle, kdybych byl tak šťasten, nebo tím způsobem šťasten jako vy. Kdyby se vzalo vašemi - mými očimy - mýma očima taky. Kdyby se to vzalo, kterýmikoliv zrakem by se to vzalo, tak jsem nešťastný člověk. Neboť jsem oddělen od své nesve--- svým vědomím. Rozumíte? vím, že jsem ve vězení, jsem vědomě ve vězení. No to není šťastný pocit, být vědomě ve vězení. Jenže z toho vězení mohu uniknout, kdežto vy z něho uniknou třebas nemůžete. Takže vy si myslíte, že mám nějakou trpělivost s vámi. mám s vámi jedině soucit. To je otázka soucitu. Protože vám to vězení nepřeju. Který je o to horší, že je to pokušení od Pána Boha, o kterém se modlíme Neuveď nás v pokušení, protože vy jste v pokušení, že jste na svobodě. No. A to je pokušení hrozné. Řekl jsem prý kdysi - a to chápu, že o tom jsem v tom případě nelhal - že když člověk jako dovede se při tom utrpení ovládnout, že sebe nelituje, tak že... anebo když se soustřeďuje třeba bez utrpení - to je jedno - ale že v každém případě když nejedná dualisticky, tak se objeví v oblasti, která není dualistická. říkám Nahoře, ano? To, co není dualistické, je nad tím, co je dualistické. Čili když si vezmeme třebas ty úrovně obsažené v tom ...těch radža-jogínů tak všechny ty úrovně od muadhaly přes svadhistanu po saarsraru mají dualistickou povahu. A teprve co je na tím, je to co nazývám Nahoře, ano? Ale kdybych na to šel takle technicky, jako radža-jogíni, tak to světlo by přicházelo k člověku, nebo ke mně nebo ke komu, komuliv z vás. Jenom přes určitou úroveň. tou úrovní, řek bych, ta je, těžko říct, pozměněné, ale zmenšené. Každá úroveň dólická, kterou prochází nějaká moudrost, zmenšuje tu moudrost na tu úroveň, kterou prochází. Čili vzhledem k tomu, že ona pochází z ne--- oblasti - to je tam nahoře. Potom jestli se taky ještě třebas výš než naše moudrost lidská - a abych to taky mohl zvát Nahoře. Ale tu jsem nemyslel. myslím to světlo, které viděli třebas... ty tři ap-...no to byli králové, ty tři králové...tu hvězdu. Tu neviděli, nikdo, to možná neviděl nikdo tehdy. Marně hledáme jako astronomicky, že jaká to byla třebas hvězda. No ne, to voni viděli. Prosím vás, jeden z nich byl z Afriky, jeden z nich byl někde z Evropy a jeden z nich byl z Asie. No tak, a každého z nich to vedlo, a setkali se někde u Betléma. Nebo někde v Jeruzalémě, že jo? To je divný. Čili to byla... to bylo vnitřní světlo, které je vedlo. Shora světlo. To světlo, které rozsvítil Ježíš Kristus, je vedlo. Neboť to bylo totéž světlo. A jaké to bylo světlo! Kristus od Boha přicházel, Ježíš Kristus přis- od Boha přicházel... a se vracel, a měl to světlo. Měl to jasné světlo. Takže von třebas ve dvanáct letech řekl: musím být v tom -- mého Otce. To znamená, on od mládí věděl, že od Otce přichází. No a tihleti byli zasvěcenci, čili to světlo jasně viděli. Ovšem jak tam je z toho vidět ne- protože to vnitřní světlo, tak ono to nenapovídá konkrétně. Ono to nenapovídá přesně... Betlém číslo čtyřiadvacet třebas, to ne. I bez... Ono to ukazuje blízkost toho zdroje. A že oni měli tušení, že ta hvězda když se zastavila, že tam ten Kristus je. Ale přesně stavení neznali, že jo? Tak se ptali, že jo? No. Jestliže kdekdo z Indie stojí za převtělováním, a dokonce aj katolíci, brebtáni, všichni věří na převtělování, včetně Dególa, že jo? A katolická církev to nebere, protože by to bylo marné. To by to nevzala. To oni... oni dokonce dokážou si přivolat dítě, který jim umřelo... do svého prostředí, a aby napravili, co na něm špatného třebas vyvedli A jsem vám tady vykládal o Julince z Gottwaldova, ne? To je ta nebližší... Jak ona poznala lékaře - Přibila - který ji předtím léčil. A nikdy ho teď neviděla, v tomto životě, protože se ho střehli, protože si mysleli, že ten Přibil spatně léčil, a že ji zabil, ne? A ona ho na ulici pozdravila: Dobrý den, pane doktore! - Maminka se nad tím zhrozila a říkala... hned poslali pro mě... a abys to vysvětlils. říkám: No tak to je z hlediska indického převtělování že? Vy stes- vy ste požádali předtím, abych... jestli je možné to napravit. Že ji odvolali z tohoto světa, protože zabraňovali věřit v Boha, chodit do kostela a tak dále. Sem říkal: ano, nechte si znovu zrodit. A to znamená tím způsobem, že slíbíte, že v tom nebudete bránit, Julince. A... No tak oni to udělali, a ta Julinka se narodila, že. A je to převtělování? Není. A podívejte se, ono je to velice snadné, to s tím převtělováním. To je velice... se nedivím Indům. Protože to je, řek bych, když oni jsou několik tisíc let. Tak oni dovedou to zařídit tak aby se ten člověk převtělil. Ale není to převtělování, přesto, ani v Indii. Vysvětlím. dycky si pomáhám třebas rodinou řezbářů. A říkám: Jestliže se v rodině řezbářů někde v Indii narodí dítě, tak oni napřed věří, že tam u nich nezrodí nikdo jiný než bývalý nějaký řezbář z jejich rodu, nebo z jiného rodu. A předpokládají u něho, že bude mít řezbářské schopnosti nebo nadání. A taky u toho dítěte ty schopnosti nacházejí. A ono to dítě je lepším řezbářem, než jsou třebas oni. Nebo nebo vykazuje schopnosti, které nějaký předek vykazoval v rodině řezbářů. A voni zapomněli na ten trik, který ten řezbář znal. byl dávno zemřelý. Ale věděli, že nedovedou to udělat tak jako ten jejich předek, ano? A to dítě to najednou umělo. Tak řekli: Ejhle, to je skvělý důkaz o převtělování. - Vůbec není! Totiž to je tak, že člověk jednak je posedán těmi ideami, které jsou starší a trvalejší, protože jsou jemnější než hmota. Než je lidský život v těle, a přetrvávají tedy lidský život. Buď je posedán bez svého vědomí... těmi ideami. A to vám řeknu proč, taky řeknu - nenechte od toho vodplout, ale moc rád vám to vysvětlím - anebo tu ideu do toho člověka někdo může přivolat. Jako v Indii to dovedou přivolat. Celá rodina se na to soustřeďuje a celá rodina unizono toho řezbáře, ty ideje toho řezbáře, do toho dítěte soukají. To dítě je daleko lepším řezbářem třeba, než jsou oni všichni dohromady. Ale není to ňáký praděd, převtělený, nýbrž idea toho praděda, které se to dítě vlivem těch rodičů zmocnilo. Já... Proč mohu to takle s jistotou tvrdit, a proč to nepotřebujou tvrdit Indové, a proč se nemýlí Indové. Ono na tom nezáleží, že voni si myslí, že je to převtělování. Ona se tady převtělila idea, že jo? Ale ne ten člověk. Oni totiž přes to jak jsou strašně pokročilí, tak oni se nedovedou zříct - tady dělají výjimku. A se divím proč. To nemohu zase pochopit - Že nejsou oddělenou bytostí, ani od své rodiny... této planety. Nýbrž nejsou odděleny bytostí ani od myšlenek, které tady jsou. A ten výběr myšlenkový, které tady - těch myšlenek, které tady kolují, ten je dán, jednak genetickými znaky toho člověka, a jednak jeho úkolem věčné individuality, a jednak sugescí okolí, že ano? To všechno dohromady způsobilo u mě, že jsem během tohoto života byl člověkem, který byl proměnlivě nejvíc krát z vás posedán takovou myšlenkou. Některá byla silnější. Takže ten Šatobrián držel moc let, že ano? Že jsem o něm vůbec nevěděl - držel. Před tím ale drželi Číňani. To taky jsem nevěděl. daleko později, v šestadvacátém roce jsem - mezi šestadvacatým a sedmadvacátým sem se to dověděl, že to jak jsem tam byl ničen těmi lékaři, že to byla čínská výchova nějakého zen-budhisty, jo? Ale nebyl to nějaký konkrétní zen-budhista, ale idea. jsem nebyl proto nějakým zen-budhistou v chvíli, nebo dokonce jsem nebyl veden tím mistrem. Ale teď mi řeknete jednu věc - můžete mi oponovat, a budete oponovat, budu oponovat sám zas, za vás, že byste mi třebas tak dobře neoponovali, jako budu sobě oponovat. Řeknem si: A jak to, že se ti to potom jeví osobně? Že se ti jeví pomoc Ghosova jako osobní pomoc, ne? Jaká je to idea? No, si o sobě nemohu myslet, že jsem převtělený Ghos. Že von zemřel roku devatenáct set padesát, on musel být dávno starý člověk, nebo dávno na světě, ne? A tak to nejsem já - vtělený Ghos - ale jeho idea je tak živá, že je jednající. Ideje nejsou něčím mrtvím. Jak vznikly? Vznikly ze života. A proto jsou živé. A vtíravé svou životností. Zvlášť u takových zasvěcenců jako je třebas ten Ghos. Tam ty ideje jsou absolutně živé. vám třebas řeknu, jak začíná taková spolupráce s Ghosem... Pustím se do toho překladu. Ale na které stránce - na tom nezáleží. Začnu si to číst v tom cizím jazyku a přijdu třebas po pěti řádcích na něco, co mně ukáže nějakou spojitost s mým vlastním životem, s mou vlastní zkušeností. A teď k tomu přistoupí zkušenost obdobná toho Ghose - za jeho života a po jeho životě. ty tři věci dám dohromady a je z toho najednou vědomost, která není ani Ghosova, ani moje, a je taková obecnější a přijatelnější pro ten spis. Takže ji tam mohu do toho vtělit. Takle to začíná. Jakmile to napíšu, nebo jakmile na to zapomenu, tak ta idea se nevrací. Upozorňuji vás na to, že tady platí jedna zákonitost, že je třeba tu ideu okamžitě použít. Když například, a jak ne, tak se ta moc ideje ztratí. Když například Ježíš Kristus někoho lákal, aby za ním okamžitě šel, tak věděl, že když okamžitě nepůjde, že nebude mít moc za ním jít. Kdežto když šel okamžitě, tak s ním, s tím člověkem, šla ta moc toho okamžitého rozhodnutí. Kdykoliv jsem se nerozhodl okamžitě pro to, co bylo správné. Tak po tom, přestože jsem si říkal, to jsem udělal chybu, poznal jsem, že jsem udělal chybu. Snažil jsem se to napravit a snažil se to co je správné dělat teprve s nějakým odstupem času, tak jsem zjistil, že nemám vůbec moc k tomu to vykonat. A věděl jsem, že kdybych to byl hned začal dělat, že bych byl měl býval k tomu skvělou moc. Okamžitě bych ji byl měl, to jsem věděl. Tak jsem potom pracně se snažil svými silami se do toho dostat, a obyčejně to dopadlo tak, že jsem byl posedlý zase jinou myšlenkou, příbuznou, a tak dále. A napravilo se to. Ale to říkám hlavně proto, aby jste pochopili, že ideje jsou silnější než celé převtělování. A jsou pružnější. Protože jsem byl v tomto životě posednut tolika ideami, který by se vzájemně potíraly. Že musím říct, že v tom byl nějaký řád, že jakmile jsem nějakou ideu vyžil, tak ve mně neměla, nechci říct platnost, ale neměla životnou- životní působivost. jsem ji vypotřeboval, bych tak řekl, pro sebe. Ne pro jiného, pro sebe. Tak měla tam právo tam vstoupit do pravdy druhá idea. A tak se stalo třebas někdy v padesátých šestých letech tohoto století, že... padesáti šesti roky... padesát šest, jo? Že jsem se setkal s idejemi dvanácti vyspělých duchovních borců najednou, a jsem am blok pochopil celý- celé jejich učení. Ale protože si to říkal jeden druhému, tak si to neodporovalo, a došlo to ke mně jako spojitá věc. Všech těch dvanáct se propojilo do mě. A následek to ten, že kdykoliv z toho něco potřebuju, tak se chytím toho článku, který je propojen s tím ostatním - to vidím v kontextu - s tím ostatním, na co myslím, a o čem vím, ano? Tak kdybych, kdyby se tohleto bylo nestalo, že se najednou do vtělilo dvanáct duchů - neříkám dobrých, nebo zlých - namísto jednoho, tak jsem trval na převtělování. Ale tohleto mi dalo konečnou ránu. A ta chvíle mi to potvrdila. Když vona, prosím tě, někoho přemluví, že je to myšlenka jenom, že jo? Ta třebas, strach před tou výškou, a tím se von toho zbaví - kde je karma? A když není karma, kde je převtělování? Karma je s převtělováním jedna ruka, viď? No, jedno bez druhého nemůže existovat. To je karma - převtělování... Není! Vůbec ne! Prosím... Ovládal tuhletu myšlenku daleko lépe než já. A nemluvil nikde o převtělování. To je podivuhodné, že? Naopak byl proti tomu. To nezpůsobilo ani... to, že by byl předtím se nějak provinil - říkal tomu slepýmu, ne? Od narození - Ani vinou jeho rodičů, nýbrž aby r--- sláva Boží. Čili viděl oblasti idejí, viděl to řešení, ano? Tak chci tím říct, že Ježíš Kristus zastával názor, že se člověk nemá nechat poutat nějakou ideou dýl- déle, než pokud mu slouží. Pro bylo velice dobré, že jsem si myslel a věřil věřil tomu, že jsem byl tím Šotobriánem . Protože jsem si ho celého přečetl. se od něho naučil mnoho věcí dělat nebo nedělat a poznal jsem způsobil horu. myšlení a tak dále. A poznal sem v čem byly přednosti a nedostatky jeho myšlení, no a mohl jsem na tom budovat dál. Ale dneska ten balík jsem vypotřeboval. Prosím? - Se b--- - Této posedlosti se těžko člověk ubrání. Protože tím žije v této lidské společnosti, a z vnějšku se mu vnucují představy společnosti, a von musí žít pro tu společnost. Tak jestli se nechce zbláznit, tak musí nějak s nimi i vnitřně souhlasit, že to tak je správné, co od něho chtějí. Kdybyste například jako lékař si vzpomněl, že jím nebudeš. Mělo by to nějaký smysl? A ty si fakticky, nechci říct posednut, ale - to bys jako nepřijal - ale ty jsi fakticky - taky neřeknu - otrokem. to tady všechno říkám, ale jako bych to neřekl. Ale řeknu, že jsi vláčen tou společností tak, že musíš sloužit v tom, co čeho jako zasvětila, ne? A... Takže to je to- tohoto druhu posedlosti se zbavit nemůžeš, naopak ti radím podléhat, tomuto způsobu podléhat. Ale jsou jiné druhy posedlosti, které jako se mají překonávat. Tak například dneska po dlouhé praxi, si nedovoluju myslet nějak nerozumně, spřádat nějaký myšlenky třebas na budoucnost, který se nemůžou vůbec splnit. Něco takové- to je nerozumné, ne? Nebo myslet spíš na věci budoucí než na přítomný okamžik. To také je nerozumné. musím vycházet z přítomného okamžiku, když plánuju třebas do buducnosti. Ale musím namyslit nějakou základnu. Si tu základnu ztrácím, tak to je také nerozumné... Tak tomuto se čelit dá. Této posedlosti se čelit dá. A doporučuje se této posedlosti čelit. Když totiž... Sem ve vleku svých citů, které se mnou cloumají. Jako třebas se mnou cloumala moje manželka, ne? - Dej Pan Bůh nebe, se řiká. - Protože vona měla daleko holubičej- víc holubičí náturu něž já, a to mnou cloumalo. Že vona nepotrestala děti. Vona od nich nic nechtěla, než to co byly ochotni dobrovolně udělat. A oni nebyly ochotní udělat dobrovolně nic, že ano? A to mně velice vadilo na ní. Ze začátku jsem to jednou vytkl. A ona nad tím začla plakat, že vona si takle výchovu nepředstavuje. Že ty děti hrozně podceňuju, že jsou to lidé, jako jsem já, a že je musím brát takové, jací jsou, a že je musím předcházet příkladem. A když se nedostanou k tomu, že by můj příklad následovaly, tak prostě můj příklad se jim nehodí. A když to budou opětovat, to co dělám, tak je to pro vhodný. To je jejich vnitřní výběr - to byl její názor. A podle toho se mám řídit jako vychoval. A ne když jsem zkažený školou. Co tam třídě nařídím, to ona musí dělat, ne? My nejsme ve škole, říkala, my jsme v rodině. A tam je každý, nechci říct svůj, ale právo na osobní, svobodný rozvoj bytosti. No tak jenom jednou jsem jít o vyčetl a víckrát ne. A pak jsem s hrůzou trnul, jak je nevychovává. A vona je vychovávala líp než já! Protože když jsem třebas si myslel, že voni nebudou schopni , vlastně schopny - ty dcery - něco umět, tak oni se ho naučil velice rychle co se nehodnou učili od mámy to sice viděli uděl ale ne napodobovali no to se muselo z potom když přituhovalo, ne, v životě. A ony tu domácnost vedou dobře! třeba když mluvím s Danou, tak ona mně řekne: Nemusel ses bát. Ačkoliv uznávám, že si měl na to právo, když jsi viděl, jak mám k nám byla hodná. Ale nemusel ses bát, protože když si vzpomenu, co máma všechno musela dělat - tak jsem to na vlastní kůži nikdy nepoznala - a teď to musí dělat sama, tak vím, jaký veliký úkol ona zvládala. si na ni vzpomenu a snažím se to napodobovat. - No a tento způsob napodobování je vlastně tím pravým, tou pravou správnou posedlostí, které se nemáme bránit - napodobovat správné. To je posedlost, ale správná. Když máme v hlavě nějakou myšlenku o správnosti, a můžeme se řídit, můžeme se podvolit, tím jsme posedlí, anebo můžeme oponovat. No a to bych nedoporučoval, no. Idea může mít taky fyzické následky, třeba že člověk onemocní. Ty máš lékařské vzdělání, ale nevím do jaký míry vám to obecné lékařství vštěpovali do hlavy, ale asi taky, ne? Jo, tak p-- vám to vštěpovali to hlavy, asi tak, dva roky. -- Nevím, co -- A tak tam dobře tedy víš, že jsou druhy chorob, které jsou přímo závislé na myšlení toho člověka. To nejsou jenom psychické těžkosti. Ale dejme tomu... dejme tomu... slepý- s- ne... dejme tomu cukrovka, nebo žlučník - záchvat. To všechno závisí na těch stresech a na tom všem, co ten člověk zažívá. Mně tam přišel jeden lékař pod ruku a jsem s ním mluvil asi tímto způsobem: Prosím vás, hlídáte si cukr? - A von říkal: No tadyhle kolega, který ty věci mně rozebíral, mně říkal, že někdy jsem tam ten cukr měl v krvi nad míru, a někdy zase ne. - jsem říkal: No protože ta vaše cukrovka, jelikož vy jste psychiatr, je dána vaším duševním postojem. Že jste rozčilen, nebo si myslíte vo vaší psychiatrii, že není k ničemu. A že na to nestačíte a jste nešťastný, no tak ten cukr jde nahoru a tak dále. Tak jsem - to nebudu dál rozvádět... Ale idea, jakou tady hraje roli, že? Velikou... No. Nemáme obejít od jedné jediné ideji. Ideji, jak jít. A pokud možno obecně pojatá idea, abychom ji mohli aplikovat na konkrétní záležitosti. Když není obecná, tak nejde konkrétně aplikovat, prosím vás, na to vás upozorňuju. Kdyby- vždycky začínám od píky. Kdyby například, dejme tomu... Kterýkoliv binon se nedal řešit podle á plus do závorky na druhou, tak bych neměl pravdu. Ale ono se to dá. Podle jednoho- jednoho zákona matematického... všechny dvojčleny se dají řešit, jo? A tak taky... Ježíš Kristus zařazuje všechny události lidského života do určitých úrovní za sebou následujících. Asi jako dejme tomu... radža-jogín těmi jednotlivými stupni, ne? Jak s těmi lotosy. Tak on se zařazuje tak, že my víme, co je správné na které úrovni. Tady je jenom jedna potíž - že vy nevíte, na které úrovni jste. A to by nebyla potíž ňáká příliš veliká, protože když nevím, kde jsem, tak je lepší se považovat za nic, jo? A neudělám žádnou chybu. Ale druhá potíž spočívá v tom, že třebas mám chuť se řídit u toho Ježíše Krista něčím, na co nestačím. Mně to lichotí, to co von dělá nebo dělá mně to dobře. A pak se chápu něčeho, čemu jsem nedorostl. Tady to je samozřejmě chyba. No ale tomu se nedá dost dobře zabránit, protože člověk se rád. A rozeznat potom, kdy to dělá ze sebelásky, to dělá z lásky k věci, to je velice těžké. No... Není to tedy obecný příklad, to- žádný příklad člověka nemůže být obecně platný, ale osvětlí vám to váš způsob myšlení a jednání. Když třebas jsem od těch třech a půl let poznával - nikoliv rozumem - co je správné. Tak vždycky mně to přišlo jenom tehdy, když jsem vyčerpal všechny lidské možnosti k řešení nějaké věci. Když jsem potřeboval tu věc řešit... opravdu jsem měl potřebu tu věc řešit... když jsem neměl potřebu to řešit Protože kdybych byl jenom býval zvědavý, jak to dělat, tak se výsledek nedostavil v tom smyslu, že bych nevěděl, co je správné z toho jiného zdroje než rozumu. Ale jakmile jsem dočerpal v klidu všechny schopnosti rozumové. A v klidu, nikoliv rozčílen, jsem opustil sama sebe v tom... tam jsem se dostal do slepé uličky, kdy jsem v tom sebe opustil. Tak v chvíli jsem nabyl vědomí toho, co je správné nad rozumem, ano? Jakmile jsem se to dověděl, měl jsem okamžitě sílu k tomu to uskutečnit, pokud jsem se okamžitě chytl. Jakmile jsem to uskutečnil, ta síla byla vypotřebována tím uskutečněním, a nemohla se použít pro jiný případ. Rozumíte? Zase jsem musel rozumově žít, rozumem se řídit. To bylo zase na novo... nov- jediné moje světlo. jsem zase byl na holičkách, zase jsem nevěděl, jak s rozumem dál. A to dítě bylo často s rozumem vedle... A zase jsem hledal jiné řešení - plným právem - dostal jsem odpověď, a tak to šlo pořád dokolečka. Čili nikomu nedoporučuju, aby jednal nerozumně. A aby se spoléhal na nějaký hlas shůry, který n- který mu včas přijde na pomoc. Nikdy jsem takový hlas nečekal. Když jsem opustil to rozumové řešení, tak jsem ho neopustil s otázkou: Pane Bože, pomoz mně! - Nebo s dotazem nebo s prosbou na něho. Protože jsem na Pána Boha nevěřil, přátelé, fakt! Jak jsem ho mohl vo něco poprosit? jsem nikoho, ani zasvěcence ani Pána Boha, nikoho jsem neprosil. Předtím jsem... jsem šel k člověku, třeba k matce, a řekl jsem jí: Maminko, si nevím rady. Jak bys mně poradila? - Ona mi radila - radila špatně, nebo dobře. Když jsem- když radila špatně - zpoznal jsem to. Okamžitě jsem řekl: Děkuju. Stačí! - Zalezl jsem s tím a začal jsem to realizovat, ano? A jak jsem to dokončil, tak zase jsem musel rozumově jednat nadále. Rozumíte? Čili většinou jsem do těch sedumnácti let jednal rozumově, a po sedumnácti letech znovu rozumově, ovšem méně rozumně. Když jsem, prosím vás, v těch sedumnácti letech si myslel, že toto není tak skutečné. A je to proti mně stojící celý ten svět, že to je něco pokušitelského, tak jsem od toho světa odstoupil tak dokonale, že jsem přestal jíst, přestal pít a tak dále. Maminka mně musela krmit, živit a podobně. Udržovat na studyjích... Najednou se všechno vobrátilo! A čili to nebylo rozumné, to je to, ani z duchovního hlediska to nebylo rozumné. To byl omyl! Ale správný omyl. Kdybych byl všechno světské nepovažoval za špatné. I ten svůj st- život, kdybych byl nepovažoval za sp- špatný, tak jsem se nemoh přivrátit k novému smyslu života. Rozumíte? Vám pořád opakuji... Ale protože jsem všechno zavrhl, všechno světské jsem zavrhl, to bylo světské, můj světský život. Anebo světský život ostatních lidí. I studium. Všechno bylo světské. Tak jsem udělal chybu, která měla za následek daleko větší užitek, že jsem mohl v tom smyslu duchovním nacházet něco jediného. jsem nežil na dvou židlích. Rozumíte mně? Nýbrž jenom na jedné. Ale za cenu omylu - řízného omylu. Nejvíc to cítila moje matka, která musela osm dní krmit - bych byl nejed. jsem to život za zbytečný, jsem neměl eště ty zkušenosti, který jsem měl vod šestadvacátýho roku. Že tento život lidský nutně potřebuju k tomu duchovnímu prospěchu. Moc nutně. jsem myslel, že když od něho odstoupím, tak je to v nejlepším pořádku. Asi proto mně potom to šla tak snadno odstoupit v tom koncentráku, protože jsem byl na to nějak zvyklý. Na ten odstup. Jenže tehdy to bylo oprávněné, protože jsem si nemohl pomoct, ne? Ale tehdy to oprávněné nebylo - to bylo nepochopení. Čili se v m-- letech odstoupil dosavadního způsobu života za cenu velkého omylu. Že to bylo všechno nesprávné a tak dále, to byl omyl. V šestadvaceti letech znovu jsem odstoupil od předcházejícího života, i s těmi devíti lety, co jsem sekal dobrotu. Považoval jsem to všechno za špatné, všechno za chybné - nevěděl jsem proč a jak. A to mně pomohlo abych se dostal za představy o životu, za- za to, co člověka- co stojí mezi člověkem a Bohem - představa o tom, jak by to mělo být. To nejvíc tady Antonínovi stojí v cestě - jak by to mělo být? To je zbytečné vědět. Kterak věděla Panna Maria, jak by se to mohlo stát, když muže nepoznává, a narodí ze sebe Krista. Vadilo to? Narodil se Kristus, a nevěděla vo tom, jak se to může stát. Je to pravda? Nemusíš to vědět, hlavně že to děláš. Hlavně že se staneš to čím. Řekneš: Ano, staň se podle tvého, podle tvé vůle. - Kdyby jsi, Antoníne, dovolil Pánu Bohu, aby si s tebou dělal, co by chtěl on, a ne ty - poněvadž to bys koukal, jak by jsi skákal! No, ti to nechci vnukat tu myšlenku, protože není třeba, abych ti ji vnukal. Ale to říkám jenom proto, že ty jsi člověk, který si říká: Kdybych znal recept, jako ty jsi znal recept na správné v každém okamžiku, kdy jsi to potřeboval. To by se mi to šlo! - Nešlo! Vůbec by se ti nešlo. Ty jsi z jiného těsta něž já. jsem nikdy žádný recept nepotřeboval, ani jsem po něm netoužil. jsem netoužil po spáse, jsem netoužil po žádném receptu. jsem se na recept ptal matky. Rozumu - ne Pána Boha. Ani ňákýho duchovního vůdce. Jsem neznal, co by to byl duchovní vůdce, to jsem nevěděl. jsem přirozeně jednal, a ono to přirozeně přicházelo samo - a utrpením. Samo. Moudrost přihází sama. Nežádána, nevyprošena, nevymodlena, je samovolná. My jdeme do oblasti samovolnosti - to je naše pravlast. tomu někdo říká Království boží, nebo nějak jinak. To je jedno. Je to oblast samovolnosti. Jestliže něco ve mně samo jedná, tak je v tom ohromná moc, kterou osobně nemám. Brzo poznám, že to není moje moc. Že si na nemohu dělat nejmenší práva. Že je mi to dáno, že jo? Někde shůry, jak tomu říkame, že?... teď říkám, ono to je, ale je tady jedna chyba. Že my to nepociťujeme jako Ty, to Je. A no. Pak je chyba ne v tom, že to nepociťujete, ale v tom že nemáte dost tej disciplíny. Na této cestě disciplína je to hlavní. Kdyby byl někdo, kdo chtěl jít za Ježíšem, ještě šel napřed pochovat svého mrtvého otce, tak za ním nepotřeboval vůbec jít. Že by ho byl odmítl. Připomeňte si vždycky podobenství o moudrých a nemoudrých pannách... Když neměly oleje a chtěly si ho tedy koupit v dobré vůli, tak že jich říkal: mi sem nechoďte, neznám vás, dveře jsou zavřeny. - Tak je to, proto- proto nemáme to ponětí toho, co jest, protože musíme si myslet - jak jsem byl pracně vychováván k disciplíně. Jakým trestných způsobem jsem vychováván, že? Napřed velikým utrpením a po sedumnácti let ještě větším utrpením. To se vám o tom vůbec nezdá, jak trpím. Protože se tady směju při tom. To utrpení je slastné. Protože vím, zač trpím - vím, že trpím za blaho jiných lidí. A to je radostné utrpení. Kristus radostně šel na kříž. To bylo jeho nej- nejradostnější, ačkoli ses hrůzou potil krví, že ano? Ale bylo to to nejlepší, o čem věděl, co udělat. No. Byl v tom pokoj, který potom rozdal. Prosím-