Karel Makoň: 86-01A (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
nutno
do
se
ctností
-- Prosím
vás,
ten
spis,
co
jsem
teď
jako
dopsal,
neboť
vy
to
budete
patrně
v
tomto
rozsahu
teď
vázat.
To
znamená
Karma
jóga -
nazval
jsem
to
první
část -
protože
já
jsem
eště
to
nedopřeložil
všecko
a
nedovykládal.
Ale
už
je
to
tak
tučné,
že
už
musíme
to
svázat
snad.
Tak
jsem
to
nějak
tak
zakončil,
aby
to
byl
celek
organicky
dokončený.
A
prosím
vás
o
jednu
věc.
Jako
motto
k
celé
té
knížce
chci
napsat,
kdyby
bylo
to
možné
eště,
napsat -
jako
motto,
nahoru:
z
Aischyla.
Aischylos.
Čtyři
sta
sedmdesát
pět
před
Kristem
to
napsal.
My
víme,
že
zemřel
vo
deset
let
ještě
později,
ale
deset
let
před
smrtí
toto
napsal.
Já
to
překládám,
jo?
Ne
z
Řečtiny,
z
Latiny.
Napsal:
Moudrost
přichází
sama,
dveřmi
utrpení.
Moudrost
přichází
sama,
dveřmi
utrpení -
teď
už
to
umím
rychleji.
A
co
to
znamená?
Já
osobně
za
Aischylem
stojím,
protože
ta
moudrost,
která
mě
potrefila
hned
v
útlém
mládí,
byla
zaviněna
utrpením.
Ničím
jiným.
A
my
se
díváme
na
utrpení,
které
vidíme
všude
kolem
v
přírodě,
jako
na
něco
i
tedy
Ghos
to
tak
říká,
jako
na
něco
co
je
neomalené
nebo
těžkopádné
nebo
tápavé.
Ale
ve
skutečnosti
je
to
pozvánka
k
moudrosti.
Všímám
si
toho,
že
když
třebas
děti
moje
byly
v
nemocnici,
nebo
po
nemoci,
jak
jim
přibylo
na
duchu.
Opravdu.
Ta
nemoc
je
trošičku
dostala
kupředu.
A
když
ty
lékaři
mě
takle
mocně
trápili,
tak
mě
to
utrpení
vyneslo
záhy
velice
mnoho
v
oblasti
moudrosti.
Já
vám
to
eště
prakticky
vysvětlím.
Pamatuju
si
z
doby,
kdy
jsem
možná
měl
eště
sádrový
obvaz
na
ruce,
v
moc
útlém
mládí,
jsem
viděl
na
dvoře,
v
obci
Radava
pod
Orlíkem,
jak
jedna
slepice
sedí
na
druhé
slepici
a
klove
ji
takle
vzadu
za
tím
hřebínkem.
A
už
jí
teče
krev
té
spodní
slepici.
A
byla
by
ji
uklovala.
Samosebou
zakročil
jsem
a
s-
pořádně
jsem
jí
vyplatil.
A
ta
slepice
ještě
zůstala
sedět
a
čekala,
až
ji
někdo
dobije.
Takovýmto
způsobem
jsem
já -
a
to
jsem
dosud
takle
neříkal -
já
jsem
říkal,
odevzdal
jsem
svůj
život,
ne,
tam
někde
v
tom
koncentráku
nebo
odevzdal
jsem
ty
svoje
pocity
tam
při
těch
lékařích.
Tam
už
by
tomu
jako
věřili.
Ale
tam
v
tom
koncentráku
to
nebylo
odevzdání
života,
to
byl
prostě,
to
bylo
odstoupení
od
života.
Ta
slepice
odstoupila
od
ži-
od
svého
života.
Ale
nelítostně.
Nelitovala
se.
Ona
se
nechala
ubít.
Protože
ona
věděla,
že
v
tom
stádu
je
podřízená
tej
slepici,
která
ji
tam
klove.
Tam
je
totiž
přesná
hierarchie.
První
slepice,
druhá
slepice
až
poslední
slepice.
Ona
zřejmě
byla
pod
touto
slepicí,
takže
ona
si
to
dala
líbit.
A
bez
hlesu,
bez
lítosti,
by
byla
dokonala.
Protože
když
jsem
sundal
tam
tu
slepici
s
normálním
křikem,
že
ano,
st---- ,
tu
násilnici,
tak
ta
násilnice
mně
to
měla
za
zlé,
ta
mně
nadávala.
A
tahleta
trpná,
ta
seděla
a
čekala,
až
se
to
dokončí -
to
dobití.
Že
já
jsem
na
tuto
událost
nikdy
nemohl
zapomenout.
Dodneška
si
ji
Přestože
tak
v
raném
věku
jsem
ji
prožil.
Protože
já
jsem
stejným
způsobem
v
tom
koncentráku,
jako
to
zvíře,
ten
život
nikoliv
odevzdal,
jak
sám
vždycky
říkal,
já
jsem
vod
něho
ustoupil.
To
je
něco
jiného -
tak
jsem
to
měl
říkat.
A
čili
to
utrpení
pak
mělo
jiný
dopad,
než
kdyby
člověk
jenom
odevzdal
ten
život.
To
opravdu...
ta
moudrost
najednou
tam
vkročila
takovým
způsobem
do
mě,
že
nemůžu
říct,
že
jsem
žasl,
ale
že
to
prostě
je
nevídané
v
historii
člověka -
pokud
se
takle
někdo
nevzdal,
a
přežil
to.
Já
se
nedo...
co
jsem
nemohl
za
tu
chvíli
se
jinak
k...
nebo
nějak
dovědět.
Tím
utrpením,
když
se
veme
za
správný
konec,
když
to
není
pouhé
odevzdání,
když
je
to
opuštění
života -
protože
utrpení
je
tak
velké,
že
mi
nezbývá
nic
jiného
než
ho
opustit
ten
život.
Tamti
lékaři,
ty
mě
museli
nutit,
abych
ho
opustil.
Znovu
mě
nutili,
já
jsem
křičel,
až
jsem
ho
přece
jenom
ten
život
opustil.
To
byla
touha
po
životě,
ovšem
nedefinovaná
ještě
u
takovýho
dítěte.
Ale
byla
to
touha
po
životě.
Proto
jsem
křičel.
To
nebyla
jenom
bolest,
to
byla
touha
zachovat
si
ten
svůj
živůtek.
A
odstoupil
jsem
čtrnáct
krát,
dejme
tomu.
Takže
v
tom
byl
nějaký
trénink.
Takže
když
jsme
potom
tu
slepici
viděl,
že
dělá
vlastně
totéž -
protože
jsem
si
neuvědomil,
že
dělá
totéž
co
já
u
těch
lékařů -
tak
jsem
si
říkal,
že
to
není
správné.
A
ono
u
zvířat
to
k
moudrosti
nevede,
opravdu.
Protože
tam
není
ten
transformátor,
který
by
se
chopil
té
uvolněné
síly.
Že
odstoupil
od
toho
života,
uvolnil
sílu
toho
života.
A
celou
ji
vrhl
na
talíř
moudrosti.
No
ovšem
to
vím
z
vlastní
praxe,
jenom
tak,
nebudu
vám
to
vnucovat.
Ale
Aischylos
to
věděl.
To
je
zajímavé,
že
vstupuje
sama,
ta
moudrost.
Nemusí
být
nějakým
naučena
nemůže
být
ani
naučená.
Nýbrž
samovolně
vstupuje,
to
je
ta
samovolná
moudrost,
která
jest.
A
jestliže
se
má
projevit
jakože
je,
tak
já
v
té
chvíli
nesmím
být.
Rozumíte?
Já
musím
být
absolutním
ničím.
A
pak
ta
moudrost
tady
je,
ale
okamžitě.
A
jestliže
jí
nebylo
ještě
dostatek -
možná...jsem
později
zjistil,
že
jí
mohlo
být
eště
víc.
Tak
proto,
že
jsem
přece
jenom
možná
se
neznal
do
té
míry,
že
jsem
nevěděl,
co
se
má
všechno
opustit.
Že
jsem
možná
všechno
neopustil.
Možná.
Já
nevím.
Tak
to
je
všechno
o
tohle
tom,
jo?
Sem
chtěl
na
to
navázat.
Čili
já
když
tam
mluvím,
že
by
se
to
mělo,
to
duchovní,
dostat
do
člověka
méně
drastickým
způsobem,
tak
taky
dualistickým.
Protože
tady
zlo
proti
dobru
stálo
například
v
tom
koncentráku...
Ale
odstoupil
jsem
od
obojího.
Od
toho
relativního
svého
dobra,
s
čímž
byl
můj
život.
A
od
toho
relativního
zla,
čímž
byla
ta
smrt
z
rukou
od
toho
es-es
mana -
obojí
jsem
opustil.
A
čili
nedualistickým
způsobem
jsem -
já
jsem
monisticky
jednal,
ne?
A
proto
ta
moudrost
samovolně
přišla.
Ta
tam
měla
najednou
ve
mně
místo.
Rozumíte?
Tak
tomu
já
rozumím.
To
platí
obecně,
pokud
to
ten
člověk
vezme
jako
ta
slepice.
Proto
sem
tam
uváděl
ten
příklad
tý
slepice.
Ta
slepice
prostě
trpně,
bez
lítosti
nad
sebou,
se
nechává
ubít.
Kdybych
byl
nezakročil,
tak
se
nechala
ubít.-
Toto
tam,
prosím
tě,
nedávej. -
Teď
k
tomu
Aischylovi
bych
ještě
chtěl
říct
tohle
to.
Že
když
jsem
se
dostal
do
té
první
extáze,
a
poznal
jsem,
co
je
to
svoboda -
aspoň
na
chvíli,
třebas
na
čtvrt
hodinky,
dejme
tomu -
a
vyšel
z
toho,
tak
jsem
poprvně
v
životě
viděl,
že
jsem
nesvobodný
člověk.
Že
všichni
jsme
nesvobodní.
Já
jsem
každému
přál
tolik
tu
svobodu,
že
jsem
viděl,
co
je
v
tom
za
poklad.
Co
je
to
za
stav
žádoucí
pro
člověka.
Každému
to
vnucoval,
pochopitelně.
Ale
musím
říct,
že
od
té
doby -
to
mi
asi
nebudete
věřit,
se
na
mě
tak
díváte,
že
já
se
tvářím
velice
šťastně -
není
chvíle,
kdybych
byl
tak
šťasten,
nebo
tím
způsobem
šťasten
jako
vy.
Kdyby
se
vzalo
vašemi -
mými
očimy -
mýma
očima
taky.
Kdyby
se
to
vzalo,
kterýmikoliv
zrakem
by
se
to
vzalo,
tak
já
jsem
nešťastný
člověk.
Neboť
jsem
oddělen
od
té
své
nesve---
svým
vědomím.
Rozumíte?
Já
vím,
že
jsem
ve
vězení,
já
jsem
vědomě
ve
vězení.
No
to
není
šťastný
pocit,
být
vědomě
ve
vězení.
Jenže
já
z
toho
vězení
mohu
uniknout,
kdežto
vy
z
něho
uniknou
třebas
nemůžete.
Takže
vy
si
myslíte,
že
já
mám
nějakou
trpělivost
s
vámi.
Já
mám
s
vámi
jedině
soucit.
To
je
otázka
soucitu.
Protože
já
vám
to
vězení
nepřeju.
Který
je
o
to
horší,
že
je
to
pokušení
od
Pána
Boha,
o
kterém
se
modlíme
Neuveď
nás
v
pokušení,
protože
vy
jste
v
pokušení,
že
jste
na
svobodě.
No.
A
to
je
pokušení
hrozné.
Řekl
jsem
prý
kdysi -
a
to
chápu,
že
o
tom
jsem
v
tom
případě
nelhal -
že
když
člověk
jako
dovede
se
při
tom
utrpení
ovládnout,
že
sebe
nelituje,
tak
že...
anebo
když
se
soustřeďuje
třeba
bez
utrpení -
to
je
jedno -
ale
že
v
každém
případě
když
nejedná
dualisticky,
tak
se
objeví
v
oblasti,
která
není
dualistická.
Té
já
říkám
Nahoře,
ano?
To,
co
není
dualistické,
je
nad
tím,
co
je
dualistické.
Čili
když
si
vezmeme
třebas
ty
úrovně
obsažené
v
tom
té
náuce
...těch
radža-jogínů
tak
všechny
ty
úrovně
od
muladhary
přes
svadhistanu
až
po
sahasraru
mají
dualistickou
povahu.
A
teprve
co
je
na
tím,
je
to
co
já
nazývám
Nahoře,
ano?
Ale
kdybych
na
to
šel
takle
technicky,
jako
radža-jogíni,
tak
to
světlo
by
přicházelo
k
člověku,
nebo
ke
mně
nebo
ke
komu,
komuliv
z
vás.
Jenom
přes
určitou
úroveň.
Už
tou
úrovní,
řek
bych,
ta
je,
těžko
říct,
pozměněné,
ale
zmenšené.
Každá
úroveň
dólická,
kterou
prochází
nějaká
moudrost,
zmenšuje
tu
moudrost
na
tu
úroveň,
kterou
prochází.
Čili
vzhledem
k
tomu,
že
ona
pochází
z
ne---
oblasti -
to
je
tam
nahoře.
Potom
jestli
se
taky
ještě
třebas
výš
než
naše
moudrost
lidská -
a
abych
to
taky
mohl
zvát
Nahoře.
Ale
tu
já
jsem
nemyslel.
Já
myslím
to
světlo,
které
viděli
třebas...
ty
tři
ap-...no
to
byli
králové,
ty
tři
králové...tu
hvězdu.
Tu
neviděli,
nikdo,
to
možná
neviděl
nikdo
tehdy.
Marně
hledáme
jako
astronomicky,
že
jaká
to
byla
třebas
hvězda.
No
ne,
to
voni
viděli.
Prosím
vás,
jeden
z
nich
byl
z
Afriky,
jeden
z
nich
byl
někde
z
Evropy
a
jeden
z
nich
byl
z
Asie.
No
tak,
a
každého
z
nich
to
vedlo,
a
setkali
se
někde
u
Betléma.
Nebo
někde
v
Jeruzalémě,
že
jo?
To
je
divný.
Čili
to
byla...
to
bylo
vnitřní
světlo,
které
je
vedlo.
Shora
světlo.
To
světlo,
které
rozsvítil
Ježíš
Kristus,
je
vedlo.
Neboť
to
bylo
totéž
světlo.
A
jaké
to
bylo
světlo!
Kristus
od
Boha
přicházel,
Ježíš
Kristus
přis-
od
Boha
přicházel...
a
se
vracel,
a
měl
to
světlo.
Měl
to
jasné
světlo.
Takže
von
třebas
ve
dvanáct
letech
řekl:
já
musím
být
v
tom --
mého
Otce.
To
znamená,
on
už
od
mládí
věděl,
že
od
Otce
přichází.
No
a
tihleti
byli
zasvěcenci,
čili
to
světlo
jasně
viděli.
Ovšem
jak
tam
je
z
toho
vidět
ne-
protože
to
vnitřní
světlo,
tak
ono
to
nenapovídá
konkrétně.
Ono
to
nenapovídá
přesně...
Betlém
číslo
čtyřiadvacet
třebas,
to
ne.
Nýbrž
ono
to
ukazuje
blízkost
toho
zdroje.
A
že
oni
měli
tušení,
že
ta
hvězda
když
se
zastavila,
že
tam
ten
Kristus
je.
Ale
přesně
stavení
neznali,
že
jo?
Tak
se
ptali,
že
jo?
No.
Jestliže
kdekdo
z
Indie
stojí
za
převtělováním,
a
dokonce
aj
katolíci,
brebtáni,
všichni
věří
na
převtělování,
včetně
Dególa,
že
jo?
A
katolická
církev
to
nebere,
protože
by
to
bylo
marné.
To
by
to
nevzala.
To
oni...
oni
dokonce
dokážou
si
přivolat
dítě,
který
jim
umřelo...
do
svého
prostředí,
a
aby
napravili,
co
na
něm
špatného
třebas
vyvedli
A
já
jsem
vám
tady
vykládal
o
té
Julince
z
Gottwaldova,
ne?
To
je
ta
nebližší...
Jak
ona
poznala
lékaře -
Přibila -
který
ji
předtím
léčil.
A
nikdy
ho
teď
neviděla,
v
tomto
životě,
protože
se
ho
střehli,
protože
si
mysleli,
že
ten
Přibil
spatně
léčil,
a
že
ji
zabil,
ne?
A
ona
ho
na
ulici
pozdravila:
Dobrý
den,
pane
doktore! -
Maminka
se
nad
tím
zhrozila
a
říkala...
hned
mě
poslali
pro
mě...
a
abys
to
vysvětlils.
Já
říkám:
No
tak
to
je
z
hlediska
indického
převtělování
že?
Vy
stes-
vy
ste
mě
požádali
předtím,
abych...
jestli
je
možné
to
napravit.
Že
ji
odvolali
z
tohoto
světa,
protože
jí
zabraňovali
věřit
v
Boha,
chodit
do
kostela
a
tak
dále.
Sem
říkal:
ano,
nechte
si
jí
znovu
zrodit.
A
to
znamená
tím
způsobem,
že
slíbíte,
že
už
jí
v
tom
nebudete
bránit,
té
Julince.
A...
No
tak
oni
to
udělali,
a
ta
Julinka
se
narodila,
že.
A
je
to
převtělování?
Není.
A
podívejte
se,
ono
je
to
velice
snadné,
to
s
tím
převtělováním.
To
je
velice...
Já
se
nedivím
Indům.
Protože
to
je,
řek
bych,
když
oni
už
jsou
několik
tisíc
let.
Tak
oni
dovedou
to
zařídit
tak
aby
se
ten
člověk
převtělil.
Ale
není
to
převtělování,
přesto,
ani
v
té
Indii.
Vysvětlím.
Já
dycky
si
pomáhám
třebas
rodinou
řezbářů.
A
říkám:
Jestliže
se
v
rodině
řezbářů
někde
v
Indii
narodí
dítě,
tak
oni
už
napřed
věří,
že
tam
u
nich
nezrodí
nikdo
jiný
než
bývalý
nějaký
řezbář
z
jejich
rodu,
nebo
z
jiného
rodu.
A
předpokládají
u
něho,
že
bude
mít
řezbářské
schopnosti
nebo
nadání.
A
taky
u
toho
dítěte
ty
schopnosti
nacházejí.
A
ono
to
dítě
je
lepším
řezbářem,
než
jsou
třebas
oni.
Nebo
má
nebo
vykazuje
schopnosti,
které
nějaký
předek
vykazoval
v
té
rodině
řezbářů.
A
voni
už
zapomněli
na
ten
trik,
který
ten
řezbář
znal.
Už
byl
dávno
zemřelý.
Ale
věděli,
že
nedovedou
to
udělat
tak
jako
ten
jejich
předek,
ano?
A
to
dítě
to
najednou
umělo.
Tak
řekli:
Ejhle,
to
je
skvělý
důkaz
o
převtělování. -
Vůbec
není!
Totiž
to
je
tak,
že
člověk
jednak
je
posedán
těmi
ideami,
které
jsou
starší
a
trvalejší,
protože
jsou
jemnější
než
hmota.
Než
je
lidský
život
v
těle,
a
přetrvávají
tedy
lidský
život.
Buď
je
posedán
bez
svého
vědomí
těmi
ideami.
A
to
vám
řeknu
proč,
taky
řeknu -
nenechte
mě
od
toho
vodplout,
ale
moc
rád
vám
to
vysvětlím -
anebo
tu
ideu
do
toho
člověka
někdo
může
přivolat.
Jako
v
té
Indii
to
dovedou
přivolat.
Celá
rodina
se
na
to
soustřeďuje
a
celá
rodina
unizono
toho
řezbáře,
ty
ideje
toho
řezbáře,
do
toho
dítěte
soukají.
To
dítě
je
daleko
lepším
řezbářem
třeba,
než
jsou
oni
všichni
dohromady.
Ale
není
to
ňáký
praděd,
převtělený,
nýbrž
idea
toho
praděda,
které
se
to
dítě
vlivem
těch
rodičů
zmocnilo.
Já...
Proč
já
mohu
to
takle
s
jistotou
tvrdit,
a
proč
to
nepotřebujou
tvrdit
Indové,
a
proč
se
nemýlí
Indové.
Ono
na
tom
nezáleží,
že
voni
si
myslí,
že
je
to
převtělování.
Ona
se
tady
převtělila
idea,
že
jo?
Ale
ne
ten
člověk.
Oni
totiž
přes
to
jak
jsou
strašně
pokročilí,
tak
oni
se
nedovedou
zříct -
tady
dělají
výjimku.
A
já
se
divím
proč.
To
nemohu
zase
já
pochopit -
Že
nejsou
oddělenou
bytostí,
ani
od
své
rodiny...
této
planety.
Nýbrž
nejsou
odděleny
bytostí
ani
od
myšlenek,
které
tady
jsou.
A
ten
výběr
myšlenkový,
které
tady -
těch
myšlenek,
které
tady
kolují,
ten
už
je
dán,
jednak
genetickými
znaky
toho
člověka,
a
jednak
jeho
úkolem
té
věčné
individuality,
a
jednak
sugescí
okolí,
že
ano?
To
všechno
dohromady
způsobilo
u
mě,
že
já
jsem
během
tohoto
života
byl
člověkem,
který
byl
proměnlivě
nejvíc
krát
z
vás
posedán
takovou
myšlenkou.
Některá
byla
silnější.
Takže
ten
Šatobrián
mě
držel
moc
let,
že
ano?
Že
jsem
o
něm
vůbec
nevěděl -
už
mě
držel.
Před
tím
mě
ale
drželi
Číňani.
To
taky
jsem
nevěděl.
Až
daleko
později,
v
šestadvacátém
roce
jsem -
mezi
šestadvacatým
a
sedmadvacátým
sem
se
to
dověděl,
že
to
jak
jsem
tam
byl
ničen
těmi
lékaři,
že
to
byla
čínská
výchova
nějakého
zen-budhisty,
jo?
Ale
nebyl
to
nějaký
konkrétní
zen-budhista,
ale
idea.
Já
jsem
nebyl
proto
nějakým
zen-budhistou
v
té
chvíli,
nebo
dokonce
jsem
nebyl
veden
tím
mistrem.
Ale
teď
mi
řeknete
jednu
věc -
můžete
mi
oponovat,
a
budete
oponovat,
já
budu
oponovat
sám
zas,
za
vás,
že
byste
mi
třebas
tak
dobře
neoponovali,
jako
budu
já
sobě
oponovat.
Řeknem
si:
A
jak
to,
že
se
ti
to
potom
jeví
osobně?
Že
se
ti
jeví
pomoc
Ghosova
jako
osobní
pomoc,
ne?
Jaká
je
to
idea?
No,
já
si
o
sobě
nemohu
myslet,
že
jsem
převtělený
Ghos.
Že
von
zemřel
roku
devatenáct
set
padesát,
on
musel
být
dávno
starý
člověk,
nebo
dávno
na
světě,
ne?
A
tak
to
nejsem
já -
vtělený
Ghos -
ale
jeho
idea
je
tak
živá,
že
je
jednající.
Ideje
nejsou
něčím
mrtvým.
Jak
vznikly?
Vznikly
ze
života.
A
proto
jsou
živé.
A
vtíravé
svou
životností.
Zvlášť
u
takových
zasvěcenců
jako
je
třebas
ten
Ghos.
Tam
ty
ideje
jsou
absolutně
živé.
Já
vám
třebas
řeknu,
jak
začíná
taková
spolupráce
s
Ghosem...
Pustím
se
do
toho
překladu.
Ale
na
které
stránce -
na
tom
nezáleží.
Začnu
si
to
číst
v
tom
cizím
jazyku
a
přijdu
třebas
po
pěti
řádcích
na
něco,
co
mně
ukáže
nějakou
spojitost
s
mým
vlastním
životem,
s
mou
vlastní
zkušeností.
A
teď
k
tomu
přistoupí
zkušenost
obdobná
toho
Ghose -
za
jeho
života
a
po
jeho
životě.
Já
ty
tři
věci
dám
dohromady
a
je
z
toho
najednou
vědomost,
která
už
není
ani
Ghosova,
ani
moje,
a
je
taková
obecnější
a
přijatelnější
pro
ten
spis.
Takže
já
ji
tam
mohu
do
toho
vtělit.
Takle
to
začíná.
Jakmile
to
napíšu,
nebo
jakmile
na
to
zapomenu,
tak
ta
idea
se
nevrací.
Upozorňuji
vás
na
to,
že
tady
platí
jedna
zákonitost,
že
je
třeba
tu
ideu
okamžitě
použít.
Když
například,
a
jak
ne,
tak
se
ta
moc
tý
ideje
ztratí.
Když
například
Ježíš
Kristus
někoho
lákal,
aby
za
ním
okamžitě
šel,
tak
věděl,
že
když
okamžitě
nepůjde,
že
už
nebude
mít
moc
za
ním
jít.
Kdežto
když
šel
okamžitě,
tak
s
ním,
s
tím
člověkem,
šla
ta
moc
toho
okamžitého
rozhodnutí.
Kdykoliv
jsem
se
nerozhodl
okamžitě
pro
to,
co
bylo
správné.
Tak
už
po
tom,
přestože
jsem
si
říkal,
to
jsem
udělal
chybu,
poznal
jsem,
že
jsem
udělal
chybu.
Snažil
jsem
se
to
napravit
a
snažil
se
to
co
je
správné
dělat
teprve
s
nějakým
odstupem
času,
tak
jsem
zjistil,
že
už
nemám
vůbec
moc
k
tomu
to
vykonat.
A
věděl
jsem,
že
kdybych
to
byl
hned
začal
dělat,
že
bych
byl
měl
býval
k
tomu
skvělou
moc.
Okamžitě
bych
ji
byl
měl,
to
jsem
věděl.
Tak
jsem
potom
pracně
se
snažil
svými
silami
se
do
toho
dostat,
a
obyčejně
to
dopadlo
tak,
že
jsem
byl
posedlý
zase
jinou
myšlenkou,
příbuznou,
a
tak
dále.
A
napravilo
se
to.
Ale
já
to
říkám
hlavně
proto,
aby
jste
pochopili,
že
ideje
jsou
silnější
než
celé
převtělování.
A
jsou
pružnější.
Protože
já
jsem
byl
v
tomto
životě
posednut
tolika
ideami,
který
by
se
vzájemně
potíraly.
Že
musím
říct,
že
v
tom
byl
nějaký
řád,
že
jakmile
jsem
nějakou
ideu
vyžil,
tak
už
ve
mně
neměla,
nechci
říct
platnost,
ale
neměla
životnou-
životní
působivost.
Už
jsem
ji
vypotřeboval,
bych
tak
řekl,
pro
sebe.
Ne
pro
jiného,
pro
sebe.
Tak
měla
tam
právo
tam
vstoupit
do
té
pravdy
druhá
idea.
A
tak
se
stalo
třebas
někdy
v
padesátých
šestých
letech
tohoto
století,
že...
padesáti
šesti
roky...
padesát
šest,
jo?
Že
jsem
se
setkal
s
idejemi
dvanácti
vyspělých
duchovních
borců
najednou,
a
já
jsem
am
blok
pochopil
celý-
celé
jejich
učení.
Ale
protože
si
to
říkal
jeden
druhému,
tak
si
to
neodporovalo,
a
došlo
to
ke
mně
jako
spojitá
věc.
Všech
těch
dvanáct
se
propojilo
do
mě.
A
následek
to
má
ten,
že
kdykoliv
z
toho
něco
potřebuju,
tak
se
chytím
toho
článku,
který
je
propojen
s
tím
ostatním -
já
to
vidím
v
kontextu -
s
tím
ostatním,
na
co
myslím,
a
o
čem
vím,
ano?
Tak
kdybych,
kdyby
se
tohleto
bylo
nestalo,
že
se
najednou
do
mě
vtělilo
dvanáct
duchů -
neříkám
dobrých,
nebo
zlých -
namísto
jednoho,
tak
jsem
trval
na
převtělování.
Ale
tohleto
mi
dalo
konečnou
ránu.
A
ta
chvíle
mi
to
potvrdila.
Když
vona,
prosím
tě,
někoho
přemluví,
že
je
to
myšlenka
jenom,
že
jo?
Ta
třebas,
strach
před
tou
výškou,
a
tím
se
von
toho
zbaví -
kde
je
karma?
A
když
není
karma,
kde
je
převtělování?
Karma
je
s
převtělováním
jedna
ruka,
viď?
No,
jedno
bez
druhého
nemůže
existovat.
To
je
karma -
převtělování...
Není!
Vůbec
ne!
Prosím...
Ovládal
tuhletu
myšlenku
daleko
lépe
než
já.
A
nemluvil
nikde
o
převtělování.
To
je
podivuhodné,
že?
Naopak
byl
proti
tomu.
To
nezpůsobilo
ani...
to,
že
by
byl
předtím
se
nějak
provinil -
říkal
tomu
slepýmu,
ne?
Od
narození -
Ani
vinou
jeho
rodičů,
nýbrž
aby
r---
sláva
Boží.
Čili
viděl
oblasti
idejí,
viděl
to
řešení,
ano?
Tak
chci
tím
říct,
že
Ježíš
Kristus
zastával
názor,
že
se
člověk
nemá
nechat
poutat
nějakou
ideou
dýl-
déle,
než
pokud
mu
slouží.
Pro
mě
bylo
velice
dobré,
že
jsem
si
myslel
a
věřil
věřil
tomu,
že
jsem
byl
tím
Šotobriánem
. Protože
já
jsem
si
ho
celého
přečetl.
Já
jsem
se
od
něho
naučil
mnoho
věcí
dělat
nebo
nedělat
a
poznal
jsem
způsob
jeho
myšlení
a
tak
dále.
A
poznal
sem
v
čem
byly
přednosti
a
nedostatky
jeho
myšlení,
no
a
mohl
jsem
na
tom
budovat
dál.
Ale
dneska
ten
balík
jsem
vypotřeboval.
Prosím? -
Se
b--- -
Této
posedlosti
se
těžko
člověk
ubrání.
Protože
už
tím
žije
v
této
lidské
společnosti,
a
z
vnějšku
se
mu
vnucují
představy
té
společnosti,
a
von
musí
žít
pro
tu
společnost.
Tak
jestli
se
nechce
zbláznit,
tak
musí
nějak
s
nimi
i
vnitřně
souhlasit,
že
to
tak
je
správné,
co
od
něho
chtějí.
Kdybyste
například
jako
lékař
si
vzpomněl,
že
jím
nebudeš.
Mělo
by
to
nějaký
smysl?
A
ty
si
fakticky,
nechci
říct
posednut,
ale -
to
bys
mě
jako
nepřijal -
ale
ty
jsi
fakticky -
taky
neřeknu -
otrokem.
Já
to
tady
všechno
říkám,
ale
jako
bych
to
neřekl.
Ale
řeknu,
že
jsi
vláčen
tou
společností
tak,
že
jí
musíš
sloužit
v
tom
do
čeho
tě
jako
zasvětila,
ne?
A...
Takže
to
je
to-
tohoto
druhu
posedlosti
se
zbavit
nemůžeš,
naopak
ti
radím
jí
podléhat,
tomuto
způsobu
podléhat.
Ale
jsou
jiné
druhy
posedlosti,
které
jako
se
mají
překonávat.
Tak
například
já
už
dneska
po
té
dlouhé
praxi,
si
nedovoluju
myslet
nějak
nerozumně,
spřádat
nějaký
myšlenky
třebas
na
budoucnost,
který
se
nemůžou
vůbec
splnit.
Něco
takové-
to
je
nerozumné,
ne?
Nebo
myslet
spíš
na
věci
budoucí
než
na
přítomný
okamžik.
To
také
je
nerozumné.
Já
musím
vycházet
z
přítomného
okamžiku,
když
plánuju
třebas
do
buducnosti.
Ale
musím
namyslit
nějakou
základnu.
Kdy
si
tu
základnu
ztrácím,
tak
to
je
také
nerozumné...
Tak
tomuto
se
čelit
dá.
Této
posedlosti
se
čelit
dá.
A
doporučuje
se
této
posedlosti
čelit.
Když
já
totiž...
Sem
ve
vleku
svých
citů,
které
se
mnou
cloumají.
Jako
třebas
se
mnou
cloumala
moje
manželka,
ne? -
Dej
jí
Pan
Bůh
nebe,
se
řiká. -
Protože
vona
měla
daleko
holubičej-
víc
holubičí
náturu
něž
já,
a
to
mnou
cloumalo.
Že
vona
nepotrestala
děti.
Vona
od
nich
nic
nechtěla,
než
to
co
byly
ochotni
dobrovolně
udělat.
A
oni
nebyly
ochotní
udělat
dobrovolně
nic,
že
ano?
A
to
mně
velice
vadilo
na
ní.
Ze
začátku
jsem
jí
to
jednou
vytkl.
A
ona
nad
tím
začla
plakat,
že
vona
si
takle
výchovu
nepředstavuje.
Že
ty
děti
hrozně
podceňuju,
že
jsou
to
lidé,
jako
jsem
já,
a
že
je
musím
brát
takové,
jací
jsou,
a
že
jim
musím
předcházet
příkladem.
A
když
se
nedostanou
k
tomu,
že
by
můj
příklad
následovaly,
tak
prostě
můj
příklad
se
jim
nehodí.
A
když
to
budou
opětovat,
to
co
já
dělám,
tak
je
to
pro
ně
vhodný.
To
je
jejich
vnitřní
výběr -
to
byl
její
názor.
A
podle
toho
se
mám
já
řídit
jako
vychoval.
A
ne
když
já
jsem
zkažený
školou.
Co
tam
třídě
nařídím,
to
ona
musí
dělat,
ne?
My
nejsme
ve
škole,
říkala,
my
jsme
v
rodině.
A
tam
je
každý,
nechci
říct
svůj,
ale
má
právo
na
osobní,
svobodný
rozvoj
bytosti.
No
tak
jenom
jednou
jsem
jít
o
vyčetl
a
víckrát
ne.
A
pak
jsem
s
hrůzou
trnul,
jak
je
nevychovává.
A
vona
je
vychovávala
líp
než
já!
Protože
když
jsem
třebas
si
myslel,
že
voni
nebudou
schopni
, vlastně
schopny -
ty
dcery
- něco
umět,
tak
voni
se
to
naučili
velice
rychle,
co
se
nevodnaučili
vod
mámy,
voni
to
sice
viděli
u
ní,
ale
nenapodobovali
to,
to
se
museli
naučit
potom
když
přituhovalo,
ne,
v
životě.
A
ony
tu
domácnost
vedou
dobře!
Já
třeba
když
mluvím
s
Danou,
tak
ona
mně
řekne:
Nemusel
ses
bát.
Ačkoliv
uznávám,
že
si
měl
na
to
právo,
když
jsi
viděl,
jak
mám
k
nám
byla
hodná.
Ale
nemusel
ses
bát,
protože
já
když
si
vzpomenu,
co
máma
všechno
musela
dělat -
tak
jsem
to
na
vlastní
kůži
nikdy
nepoznala -
musím
dělat
sama,
tak
vím,
jaký
veliký
úkol
ona
zvládala.
Já
si
na
ni
vzpomenu
a
snažím
se
to
napodobovat. -
No
a
tento
způsob
napodobování
je
vlastně
tím
pravým,
tou
pravou
správnou
posedlostí,
které
se
nemáme
bránit -
napodobovat
správné.
To
je
posedlost,
ale
správná.
Když
máme
v
hlavě
nějakou
myšlenku
o
správnosti,
a
můžeme
se
jí
řídit,
můžeme
se
jí
podvolit,
tím
jsme
jí
posedlí,
anebo
jí
můžeme
oponovat.
No
a
to
bych
nedoporučoval,
no.
Idea
může
mít
taky
fyzické
následky,
třeba
že
člověk
onemocní.
Ty
máš
lékařské
vzdělání,
ale
nevím
do
jaký
míry
vám
to
obecné
lékařství
vštěpovali
do
hlavy,
ale
asi
taky,
ne?
Jo,
tak
p--
vám
to
vštěpovali
to
hlavy,
asi
tak,
dva
roky. --
Nevím,
co --
A
tak
tam
dobře
tedy
víš,
že
jsou
druhy
chorob,
které
jsou
přímo
závislé
na
myšlení
toho
člověka.
To
nejsou
jenom
psychické
těžkosti.
Ale
dejme
tomu...
dejme
tomu...
slepý-
s-
ne...
dejme
tomu
cukrovka,
nebo
žlučník -
záchvat.
To
všechno
závisí
na
těch
stresech
a
na
tom
všem,
co
ten
člověk
zažívá.
Mně
tam
přišel
jeden
lékař
pod
ruku
a
já
jsem
s
ním
mluvil
asi
tímto
způsobem:
Prosím
vás,
hlídáte
si
cukr? -
A
von
říkal:
No
tadyhle
kolega,
který
ty
věci
mně
rozebíral,
mně
říkal,
že
někdy
jsem
tam
ten
cukr
měl
v
té
krvi
nad
míru,
a
někdy
zase
ne. -
Já
jsem
říkal:
No
protože
ta
vaše
cukrovka,
jelikož
vy
jste
psychiatr,
je
dána
vaším
duševním
postojem.
Že
jste
rozčilen,
nebo
si
myslíte
vo
té
vaší
psychiatrii,
že
není
k
ničemu.
A
že
na
to
nestačíte
a
jste
nešťastný,
no
tak
ten
cukr
jde
nahoru
a
tak
dále.
Tak
jsem -
já
to
nebudu
dál
rozvádět...
Ale
idea,
jakou
tady
hraje
roli,
že?
Velikou...
No.
Nemáme
obejít
od
jedné
jediné
ideji.
Ideji,
jak
jít.
A
pokud
možno
obecně
pojatá
idea,
abychom
ji
mohli
aplikovat
na
konkrétní
záležitosti.
Když
není
obecná,
tak
nejde
konkrétně
aplikovat,
prosím
vás,
na
to
vás
upozorňuju.
Kdyby-
já
vždycky
začínám
od
píky.
Kdyby
například,
dejme
tomu...
Kterýkoliv
binon
se
nedal
řešit
podle
á
plus
bé
do
závorky
na
druhou,
tak
bych
neměl
pravdu.
Ale
ono
se
to
dá.
Podle
jednoho-
jednoho
zákona
matematického...
všechny
dvojčleny
se
dají
řešit,
jo?
A
tak
taky...
Ježíš
Kristus
zařazuje
všechny
události
lidského
života
do
určitých
úrovní
za
sebou
následujících.
Asi
jako
dejme
tomu...
radža-jogín
těmi
jednotlivými
stupni,
ne?
Jak
s
těmi
lotosy.
Tak
on
se
zařazuje
tak,
že
my
víme,
co
je
správné
na
té
které
úrovni.
Tady
je
jenom
jedna
potíž -
že
vy
nevíte,
na
které
té
úrovni
jste.
A
to
by
nebyla
potíž
ňáká
příliš
veliká,
protože
když
nevím,
kde
jsem,
tak
je
lepší
se
považovat
za
nic,
jo?
A
neudělám
žádnou
chybu.
Ale
druhá
potíž
spočívá
v
tom,
že
já
třebas
mám
chuť
se
řídit
u
toho
Ježíše
Krista
něčím,
na
co
nestačím.
Mně
to
lichotí,
to
co
von
dělá
nebo
dělá
mně
to
dobře.
A
pak
se
chápu
něčeho,
čemu
jsem
nedorostl.
Tady
to
je
samozřejmě
chyba.
No
ale
tomu
se
nedá
dost
dobře
zabránit,
protože
člověk
se
má
rád.
A
rozeznat
potom,
kdy
to
dělá
ze
sebelásky,
to
dělá
z
lásky
k
věci,
to
je
velice
těžké.
No...
Není
to
tedy
obecný
příklad,
to-
žádný
příklad
člověka
nemůže
být
obecně
platný,
ale
osvětlí
vám
to
váš
způsob
myšlení
a
jednání.
Když
třebas
jsem
já
od
těch
třech
a
půl
let
poznával -
nikoliv
rozumem -
co
je
správné.
Tak
vždycky
mně
to
přišlo
jenom
tehdy,
když
jsem
vyčerpal
všechny
lidské
možnosti
k
řešení
nějaké
věci.
Když
jsem
potřeboval
tu
věc
řešit...
opravdu
jsem
měl
potřebu
tu
věc
řešit...
když
jsem
neměl
potřebu
to
řešit
Protože
kdybych
byl
jenom
býval
zvědavý,
jak
to
dělat,
tak
se
výsledek
nedostavil
v
tom
smyslu,
že
bych
nevěděl,
co
je
správné
z
toho
jiného
zdroje
než
rozumu.
Ale
jakmile
jsem
dočerpal
v
klidu
všechny
schopnosti
rozumové.
A
v
klidu,
nikoliv
rozčílen,
jsem
opustil
sama
sebe
v
tom...
tam
jsem
se
dostal
do
té
slepé
uličky,
kdy
jsem
v
tom
sebe
opustil.
Tak
v
té
chvíli
jsem
nabyl
vědomí
toho,
co
je
správné
nad
rozumem,
ano?
Jakmile
jsem
se
to
dověděl,
měl
jsem
okamžitě
sílu
k
tomu
to
uskutečnit,
pokud
jsem
se
jí
okamžitě
chytl.
Jakmile
jsem
to
uskutečnil,
ta
síla
byla
vypotřebována
tím
uskutečněním,
a
nemohla
se
použít
pro
jiný
případ.
Rozumíte?
Zase
jsem
musel
rozumově
žít,
rozumem
se
řídit.
To
bylo
zase
na
novo...
nov-
jediné
moje
světlo.
Až
jsem
zase
byl
na
holičkách,
zase
jsem
nevěděl,
jak
s
rozumem
dál.
A
to
dítě
bylo
často
s
rozumem
vedle...
A
zase
jsem
hledal
jiné
řešení -
plným
právem -
dostal
jsem
odpověď,
a
tak
to
šlo
pořád
dokolečka.
Čili
nikomu
nedoporučuju,
aby
jednal
nerozumně.
A
aby
se
spoléhal
na
nějaký
hlas
shůry,
který
n-
který
mu
včas
přijde
na
pomoc.
Nikdy
jsem
takový
hlas
nečekal.
Když
jsem
opustil
to
rozumové
řešení,
tak
jsem
ho
neopustil
s
otázkou:
Pane
Bože,
pomoz
mně! -
Nebo
s
dotazem
nebo
s
prosbou
na
něho.
Protože
jsem
na
Pána
Boha
nevěřil,
přátelé,
fakt!
Jak
jsem
ho
mohl
vo
něco
poprosit?
Já
jsem
nikoho,
ani
zasvěcence
ani
Pána
Boha,
nikoho
jsem
neprosil.
Předtím
jsem...
já
jsem
šel
k
člověku,
třeba
k
matce,
a
řekl
jsem
jí:
Maminko,
já
si
nevím
rady.
Jak
bys
mně
poradila? -
Ona
mi
radila -
radila
špatně,
nebo
dobře.
Když
jsem-
když
radila
špatně -
zpoznal
jsem
to.
Okamžitě
jsem
řekl:
Děkuju.
Stačí! -
Zalezl
jsem
s
tím
a
začal
jsem
to
realizovat,
ano?
A
jak
jsem
to
dokončil,
tak
zase
jsem
musel
rozumově
jednat
nadále.
Rozumíte?
Čili
většinou
jsem
do
těch
sedumnácti
let
jednal
rozumově,
a
po
sedumnácti
letech
znovu
rozumově,
ovšem
už
méně
rozumně.
Když
já
jsem,
prosím
vás,
v
těch
sedumnácti
letech
si
myslel,
že
toto
není
tak
skutečné.
A
je
to
proti
mně
stojící
celý
ten
svět,
že
to
je
něco
pokušitelského,
tak
jsem
od
toho
světa
odstoupil
tak
dokonale,
že
jsem
přestal
jíst,
přestal
pít
a
tak
dále.
Maminka
mně
musela
krmit,
živit
a
podobně.
Udržovat
na
studyjích...
Najednou
se
všechno
vobrátilo!
A
čili
to
nebylo
rozumné,
to
je
to,
ani
z
duchovního
hlediska
to
nebylo
rozumné.
To
byl
omyl!
Ale
správný
omyl.
Kdybych
já
byl
všechno
světské
nepovažoval
za
špatné.
I
ten
svůj
st-
život,
kdybych
byl
nepovažoval
za
sp-
špatný,
tak
jsem
se
nemoh
přivrátit
k
novému
smyslu
života.
Rozumíte?
Vám
pořád
opakuji...
Ale
protože
jsem
všechno
zavrhl,
všechno
světské
jsem
zavrhl,
ať
to
bylo
mé
světské,
můj
světský
život.
Anebo
světský
život
ostatních
lidí.
I
studium.
Všechno
bylo
světské.
Tak
jsem
udělal
chybu,
která
měla
za
následek
daleko
větší
užitek,
že
jsem
mohl
v
tom
smyslu
duchovním
nacházet
něco
jediného.
Já
jsem
nežil
na
dvou
židlích.
Rozumíte
mně?
Nýbrž
jenom
na
jedné.
Ale
za
cenu
omylu -
řízného
omylu.
Nejvíc
to
cítila
moje
matka,
která
mě
musela
osm
dní
krmit -
já
bych
byl
nejed.
Já
jsem
to
život
za
zbytečný,
já
jsem
neměl
eště
ty
zkušenosti,
který
jsem
měl
vod
šestadvacátýho
roku.
Že
tento
život
lidský
nutně
potřebuju
k
tomu
duchovnímu
prospěchu.
Moc
nutně.
Já
jsem
myslel,
že
když
já
od
něho
odstoupím,
tak
je
to
v
nejlepším
pořádku.
Asi
proto
mně
potom
to
šla
tak
snadno
odstoupit
v
tom
koncentráku,
protože
jsem
byl
na
to
nějak
zvyklý.
Na
ten
odstup.
Jenže
tehdy
to
bylo
oprávněné,
protože
jsem
si
nemohl
pomoct,
ne?
Ale
tehdy
to
oprávněné
nebylo -
to
bylo
nepochopení.
Čili
já
se
v
m--
letech
odstoupil
dosavadního
způsobu
života
za
cenu
velkého
omylu.
Že
to
bylo
všechno
nesprávné
a
tak
dále,
to
byl
omyl.
V
šestadvaceti
letech
znovu
jsem
odstoupil
od
předcházejícího
života,
i
s
těmi
devíti
lety,
co
jsem
sekal
dobrotu.
Považoval
jsem
to
všechno
za
špatné,
všechno
za
chybné -
nevěděl
jsem
proč
a
jak.
A
to
mně
pomohlo
abych
se
dostal
za
představy
o
životu,
za-
za
to,
co
člověka-
co
stojí
mezi
člověkem
a
Bohem -
představa
o
tom,
jak
by
to
mělo
být.
To
nejvíc
tady
Antonínovi
stojí
v
cestě -
jak
by
to
mělo
být?
To
je
zbytečné
vědět.
Kterak
věděla
Panna
Maria,
jak
by
se
to
mohlo
stát,
když
muže
nepoznává,
a
narodí
ze
sebe
Krista.
Vadilo
to?
Narodil
se
Kristus,
a
nevěděla
vo
tom,
jak
se
to
může
stát.
Je
to
pravda?
Nemusíš
to
vědět,
hlavně
že
to
děláš.
Hlavně
že
se
staneš
trpným.
Řekneš:
Ano,
staň
se
podle
tvého,
podle
tvé
vůle. -
Kdyby
jsi,
Antoníne,
dovolil
Pánu
Bohu,
aby
si
s
tebou
dělal,
co
by
chtěl
on,
a
ne
ty -
poněvadž
to
bys
koukal,
jak
by
jsi
skákal!
No,
já
ti
to
nechci
vnukat
tu
myšlenku,
protože
není
třeba,
abych
ti
ji
vnukal.
Ale
já
to
říkám
jenom
proto,
že
ty
jsi
člověk,
který
si
říká:
Kdybych
já
znal
recept,
jako
ty
jsi
znal
recept
na
správné
v
každém
okamžiku,
kdy
jsi
to
potřeboval.
To
by
se
mi
to
šlo! -
Nešlo!
Vůbec
by
se
ti
nešlo.
Ty
jsi
z
jiného
těsta
něž
já.
Já
jsem
nikdy
žádný
recept
nepotřeboval,
ani
jsem
po
něm
netoužil.
Já
jsem
netoužil
po
spáse,
já
jsem
netoužil
po
žádném
receptu.
Já
jsem
se
na
recept
ptal
matky.
Rozumu -
ne
Pána
Boha.
Ani
ňákýho
duchovního
vůdce.
Jsem
neznal,
co
by
to
byl
duchovní
vůdce,
to
já
jsem
nevěděl.
Já
jsem
přirozeně
jednal,
a
ono
to
přirozeně
přicházelo
samo -
a
utrpením.
Samo.
Moudrost
přihází
sama.
Nežádána,
nevyprošena,
nevymodlena,
je
samovolná.
My
jdeme
do
oblasti
samovolnosti -
to
je
naše
pravlast.
Ať
tomu
někdo
říká
Království
boží,
nebo
nějak
jinak.
To
je
jedno.
Je
to
oblast
samovolnosti.
Jestliže
něco
ve
mně
samo
jedná,
tak
je
v
tom
ohromná
moc,
kterou
já
osobně
nemám.
Brzo
poznám,
že
to
není
moje
moc.
Že
si
na
nemohu
dělat
nejmenší
práva.
Že
je
mi
to
dáno,
že
jo?
Někde
shůry,
jak
tomu
říkame,
že?...
Já
teď
říkám,
ono
to
je,
ale
je
tady
jedna
chyba.
Že
my
to
nepociťujeme
jako
Ty,
to
Je.
A
no.
Pak
je
chyba
ne
v
tom,
že
to
nepociťujete,
ale
v
tom
že
nemáte
dost
tej
disciplíny.
Na
této
cestě
disciplína
je
to
hlavní.
Kdyby
byl
někdo,
kdo
chtěl
jít
za
Ježíšem,
ještě
šel
napřed
pochovat
svého
mrtvého
otce,
tak
už
za
ním
nepotřeboval
vůbec
jít.
Že
by
ho
byl
odmítl.
Připomeňte
si
vždycky
podobenství
o
moudrých
a
nemoudrých
pannách...
Když
neměly
oleje
a
chtěly
si
ho
tedy
koupit
v
dobré
vůli,
tak
ženich
říkal:
Už
mi
sem
nechoďte,
neznám
vás,
dveře
jsou
zavřeny. -
Tak
je
to,
proto-
proto
nemáme
to
ponětí
toho,
co
jest,
protože
musíme
si
myslet -
jak
já
jsem
byl
pracně
vychováván
k
té
disciplíně.
Jakým
trestných
způsobem
jsem
vychováván,
že?
Napřed
velikým
utrpením
a
po
sedumnácti
let
ještě
větším
utrpením.
To
se
vám
o
tom
vůbec
nezdá,
jak
já
trpím.
Protože
já
se
tady
směju
při
tom.
To
utrpení
je
slastné.
Protože
já
vím,
zač
trpím -
já
vím,
že
trpím
za
blaho
jiných
lidí.
A
to
je
radostné
utrpení.
Kristus
radostně
šel
na
kříž.
To
bylo
jeho
nej-
nejradostnější,
ačkoli
ses
hrůzou
potil
krví,
že
ano?
Ale
bylo
to
to
nejlepší,
o
čem
věděl,
co
má
udělat.
No.
Byl
v
tom
pokoj,
který
potom
rozdal.
Prosím-