Karel Makoň: 86-01B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Vzdát se pohlavního života v myšlenkách se tady někomu z vás zdá být nemožné. V činech ano, prosím, to se zvládnu a odřeknu si to, ale vzdát se v myšlenkách se mu zdá být nemožné. bych mu oponoval, protože on si neuvědomuje, že mysl lidská, která myslí, není pravou myslí. Když on se dopracuje k pravé mysli, která je vědomím, a není konkrétní myšlenkou někam se ubírající. Tak velice snadnou možnost zvládnout kteroukoli konkrétní myšlenku. Protože kterákoli konkrétní myšlenka je závislá na mysli, která není oděná do konkrétní podoby. Rozumíš? Takže když bych se měl vzdát myšlenky na nějakou pohlavní věc - prosím vás, tak to je velice snadné. Protože se odeberu k mysli jako takové - vím, jak na to. A tam není jakákoli představa, ta nemá místo. Jak i dobrá i špatná - to je jedno - nemá místo. Čili bych říkal... bych řekl jednu věc. Věc je snadná pro toho, kdo hledá Království boží. Kdo hledá Království boží, to znamená vládu boží v sobě. Pane Bože, ty ve mně vládni, a ne moje myšlenka, která mnou mává, ne? Když to myslí upřímně, tak po veškerých myšlenkách... To jsem rád, že říkáte o tom páteru Pijovi, kterýho honil pes, ne? A kousal ho. Takže on byl ráno pokousaný. Vono s tím nebyla spojená žádná konkrétní pohlavní myšlenka, vůbec ne, a přeci to byl pohlavní pud, který ho honil. Jeho jáčko, nenasycené, ano? Jak je to možné todle to? Že totiž on neměl představu o nějakém pohlavním aktu, k tomu on se vůbec nedopracoval, nikdy se s žádnou ženou nesetkal v tomto smyslu. Takže v něm se vlivem vnitřní modlitby střádaly jenom síly, tak zvané sidhis, ty se střádají tak jako tak - jakmile se začnete modlit, tak se střádají. A von si s nimi nevěděl rady. Von je neuměl na správném místě a správným způsobem uplatnit. A proto ho honily v podobě psíka, třebas, a kousaly ho, jo? Ale prosím vás, když Ind toto zažívá, tak buď se z něho stane jogín, pak je nesprávně užívá, tyto sidhis. Anebo se zamiluje, taky nesprávně užívá, anebo je užívá správně. A pak jak ty síly ho popadnou, jak ho chtějí vláčit, tak on se s nimi - ne je samotné - von se s nimi odevzdá - sebeodevzdá. To znamená, on jich použije jako prostředku, kterým se může odevzdat. vám to vysvětlím na konkrétním příkladu... Když třebas přišel ten poslední učedník Ráma Krišny... k Ráma Krišnovi... který se uměl jenom hádat s manželkou, jo? Nic víc. Mu říká: Hádej se matkou Kály! - A von tím způsobem zvítězil. Nic jiného neuměl, než se důkladně hádat. A vono to vyšlo. To nebyla dobrá myšlenka hádat se s manželkou, a dokonce ji bít. To nebyla správná myšlenka. A vono ho to... ono mu to pomohlo k vědomému spojení s Bohem. Protože to užil správným způsobem, správným směrem, jo? Jak říká Ráma Krišna: U- za téhož- tímtéž světlem, téže svíčky, můžete buď krást, ne? Za ně, za té- toho světla, nebo můžete číst Bagvárvitu, že? - To je... To je na vás... Ráma Krišna, když říkal těm svým žákům: Nyní se nežeňte, nyní... pusťte to z hlavy, protože byste nemohli dosáhnout toho vědomého spojení s Bohem. To byste tříštili svoje síly. A jakmile toho vědomého spojení s Bohem dosáhnete, pak budete také znát svůj úkol v tomto světě. - To to doplňuju, ano? A když v tom úkolu bude obsaženo, že mít děti, tak klidně může žít normálním manželským životem, a na tom jeho poznání se nic nezmění, ano? Ale musí předtím projít tím poznáním. No, tak je to míněno... Tady mám otázku, odkdy člověk nesmrtelnou duši? Kdy se to v tom stvoření, kdy se ta nesmrtelná duše do něho dostala, ne? Tak vám řeknu něco... něco. vám jsem vždycky se snažil o to, a jsem nešťasten - v uvozovkách - že jste na to zapomněli, že sem říkal: Ten vývoj lidstva, a lidství jako takového, šel po dvou liniích - shora a sdola. - Shora tu nesmrtelnou duši vodjakživa. Shora. Protože je nesmrtelná individualita, která nezačla. Nesmrtelnost, která začíná, není nesmrtelností. Čili nesmrtelnou duši vodjakživa. A kdy ji v tomto těle... lidským? Tehdy, když to tělo je dokonale připraveno k tomu, aby ji uneslo. Lidské tělo unese nesmrtelnou duši. Ale zvířecí tělo ji - no teď budu lhát ale dokonale - neunese. To znamená... nemů- bych měl říct správně, kdybych nechtěl lhát... bych to chtěl dál rozvést - ji jenom jinak k dispozici, než člověk. Totiž člověk může s touto nesmrtelnou duší navázat spojení, vědomé, kdežto zvíře s vědomé spojení navázat nemůže. Takže vzniká z toho dojem, že zvíře nemá nesmrtelnou duši. Ale v tomto smyslu mně oponují všichni, co zemřeli na tomto světě, a se kterými se setkám. Ne Ghos - ten nezemřel. Ale dejme tomu manželka, anebo moje matka, anebo jiní... říkají: Ty se mýlíš, že si myslíš, že tady jsme jenom jako na dožití, aby to jako všechno... protože je to jemnější než hmota, tak to musí přetrvávat, a potom to všechno se rozplyne. To se mýlíš, jestliže my máme tady vědomí, jako ty máš vědomí, tak co je to to vědomí? Odkud to vědomí pochází? To vědomí pochází přeci od Boha, z věčnosti. My máme tedy v sobě věčný život. Kdybychom měli jenom to vědomí... to není přece o dělení. Život věčný není rozdělen na život lásky, na život vědomí, na život existence nebo - to je jedna jediná věc. A jestliže my máme vědomí, tak my jsme stejně tak věčnými bytostmi jako jsi ty. Máme možnost stejným způsobem jít kupředu jako ty. A toto myšlení nám nevnucuj... to svoje. Že my tady jenom dožíváme. My se tady odsud zrozujeme znovu, ne? A kde jsme skončili, tam pokračujeme - nazdar! A tím to končí, že jo? Nech to s těma balíkama stranou, a věř normálně, co my máme vo tom - ne představu - ale zkušenost zde. Jak by to bylo možné, že tady nám někdo najednou zmizí, z čista jasna. On se vtělil, to my dobře víme. Ono předtím říkal: Přátelé, s váma brzo skončím, se půjdu zase vtělit. - A sotva to dořekne, za několik dní je po něm veta. Vůbec ho přestaneme vidět, vnímat. On se vtělil. My to dál sice sledovat nemůžeme, kam se vtělil - to není- to je nad naše síly. Ale všechno nasvědčuje tomu, že ty se mýlíš těmi svými balíky, a že tedy on se vtělil. - Přátelé, vám to podávám bez okras, jak mi to oni tvrdí. jim to nemohu vzít, protože bych je degradoval v jejich očích, ne? je nechávám - zrovna jako vás nechávám - dověřit. Říkám: Věřte si to. Ale tadyhle vás tak přece jenom v klidu nenechám jenom z toho důvodu, že nechci, aby vás to degradovalo. Jako tam si nepřeju zase z jiných důvodů, aby je to degradovalo. Když tady budete věřit na převtělování, tak na tom budete tak zle jako ty Indové - i ty Indové mají tak ona ono bude se o mnoho tisíc let starou - bez mezer dováděnou pořád dál, že by měli být všichni svatí - a proč nejsou? Protože tu svoji tradici, kterou kdysi založili - šťastně - nechali zkamenět. Uzákonili ji ve védách. A žádná pravda se nedá zadržet. Pravda, jak se člověku jeví, to je proud poznání, který plyne jako řeka, a teče do toho oceánu božství. Čili co dneska řikám, je dneska výkřikem módy, bych tak řekl, to je pravda. Ale nebude tím za tisíc let. Pročpak křesťani ještě nepřišli na to, co já... na co jsem třebas přišel? Protože to... protože tomu nedorostli tím sebezáporem, ke kterému dostali třebas ti lékaři nebo potom ten es-es-man. Voni neměli tu příležitost, většina z nich - a kdo ji měli, tak ty byli obyčejně popraveni, že jo? Takže nemohli mluvit. No ale - měli ji samozřejmě, to nejsem výjimkou - jenže nemohli mluvit. A tak bych chtěl, kdyby jste pochopili, že jak mluvím, tak mluvím jenom proto tak, abyste svobodně mohli jít kupředu. Aby jste neřekli: Jo, to je můj osud. Proti tomu nemohu nic dělat. To je moje karma, to je... to jsou moje předpoklady z minulých vtělení... - To je všechno chyba! Tady by byl... kdyby todleto řekla ňáká Máří Magdaléna, tak by řekla: Za mnou je přeci život špatný, ne? Jak se mohu vůbec ocitnout před Ježíšem? - To si neřekla. Ona sebe odložila. Složila se tam na zem, a když ji zdvihl - jedině toho může zdvihnout, kdo sebe opustí. Ona ovšem - jak říká svatá Terezie - velice snadno opustila špatnou ženu. My, kteří si myslíme, že sme trošičku aspoň dobří... my se tíž odosobňujeme, zbavujeme sama sebe. Ale říká svatá Terezie z Avily: Nejlepší postoj je postoj Máří Magdalény. Vzdát se sama sebe. - To je pravda. A ten vede bez těžkostí, bez ztráty času, bez ztráty vteřiny... bez ztráty vteřiny... do náruče Boží. Tam kdybych jenom malinko vteřinu bych zaváhal a ten život nevzdal, neodstoupil od něj. Tak měl čas ten es-es-man vidět a zabít. Ale protože jsem byl rychlejší než jeho pěst - v tom zdání se sama sebe - tak nechal vidět. A s hrůzou utekl, že? A kdyby to bylo jedenkrát! Ale nikdo z nich, těch es-es-manů, neviděl i když na měl namířenou pušku. Každýho zastřelili. Každýho tam vešel do oblasti, zásahový pušky to rozstř-- Mně nikdy neviděli, a dívali se na to. Tisíc dvě stě lidí z toho i z onoho bloku, a dycky říkali: Jak ty procházíš? My se vůbec netroufali tam vejít. - A bylo správné, že se netroufali. A kdyby mně byli řekli, jakože mně někdo řekl: pudu s tebou! - A jsem říkal: Nechoď! Tebe by zastřelili. - Jeho by viděli. Protože to dělal z- ze zvědavosti. to jsem dělal jako úkol, ne? To je něco jiného... se určit nějak, kdy to zvíře se stalo hotovým, kompletním, transformátorem, schopným dělat co transformátor lidský. To znamená - přešli z opice třeba - začlo lidství, ne? To se nedá ani fyziologicky ani duchovně určit, protože... protože... to, že člověk získává transformátor celý, schopný přeměnit člověka na vědomě žijícího k Bohu. To je záležitost ne časová, nýbrž bezčasová. Kdy jsem se poprvně setkal aspoň závanem s tím Bohem, ne? V sedumnácti letech. Kdyby jste mně tehdy byli řekli: Kdy ses setkal s tím Bohem? - Tak bych říkal: No, když to chceš lidsky vědět - nesprávně - tak to bylo šestnáctého dubna tisíc devět set třicet... - Ono to bylo trošku předtím - ale to je jedno - řeknu: Šestnáctého dubna... třicet... - Ale to není pravda. Tak se to lidsky jevilo, že se tom... někde v tom s- muzeu setkal s tím Pánem Bohem. Ale zažíval jsem to při tom setkání tak, jakože jsem věčně věčný, vnitřně - jen si toho nejsem vědom. Čili správná odpověď zněla: Když sis to uvědomil: Šestnáctého dubna třicet... - Je to důležité, kdy si to člověk uvědomuje? Není! Vy jste všichni v tom stádiu toho, že máte dokonalý transformátor. Že si to neuvědomujete, to je vedlejší. Ale máte ho. Stejnou měrou, jako ho mám já, ano? Stejně vyvinutý jako ho mám já. Takže by otázka měla znít jinak - kdy si to člověk začal uvědomovat, že ten transformátor má? řeknu: Málokdo si to začal uvědomovat i ve dvacátém století. Je to jeden z miliardy lidí, který si to uvědomuje... - Rozumíte? Tak zní správná odpověď... --- Podívejte se, jak je to s těmi balíky - s tou ideový- ideovou částí lidského zrození... Když se člověk zrodí na tomto světě, tak samovolně, samočinně, získává vod svých rodičů pomocí těch genů, povězme záznamu genetického... Získává schopnost přitahovat jejich způsob myšlení, rozumíte? To je rovný rovného si hledá, jo? Tak podobné balíky jsou schopny do člověka vejít a ho ovlivnit. Ale ovšem stává se někdy, že se ňáké dítě nepovede, ne? A nemá nic ze svých rodičů. něco z předků, vzdálených, že? A to také tím, že... opravdu je nevypočitatelné, co se v okamžiku zrodu ocitlo navrch. To je... to se to mele, že? To se nepo- to nějaký pan Mendl z Brna to studoval, a... na těch muškách, ne? A zjistil, že se to opakuje třebas teprve po několik pokolení - že ta moucha ňáké jiné zbarvení než ta předešlá, ano? - Tak to je ta stránka genetická. Ale je tady stránka jiná než genetická. Že ten člověk svým způsobem myšlení a svým způsobem j- jednání se začne přir-- k jiným ideám něž genetickým... než geneticky založeným nebo geneticky vrozeným nebo tak nějak. Takže vystavte člověka nějakému prostředí jinému, novému, než jeho třebas rodina. Dostaňte ho do nového sou-- s něčím, jako třebas lékaři dostali do společnosti se zvířaty. A sem od nich převzal něco, co normálně člověk vod nich nepřevezme, že jo? To žluté s--- nevezme normálně... sem si ho odtamtud vzal. Takže todleto není ani něco shora, ani něco jenom z toho nitra genetickýho. Někde na prostředku je to, ne? To beru od svého okolí. Ale jsou tady ještě vlivy, a k tomu mířím - tamto bych všechno mohl dát do toho prvního, první škatulky - eště vlivy, za které může jenom moje nesmrtelná duše. Že totiž je zajedno s mým vnitřním duchovním vůdcem. To znamená, zná můj úkol, od věčnosti mám ňáký úkol. To je předurčení, to je předurčení, to je osud. Duchovní úkol - každý z nás - který musím jednoho dne splnit, ano? Že ho nesplním v tomto v těle, tak ho splním v jiném těle - říkejte tomu převtělování, prosím, mám to ze mě, jak to je - a tendle ten úkol, jakmi- jak ho naťuknu, tak odtamtud je přichází síla k jeho splnění. To je to, co jsem od útlého mládí poznal jako správné, a nebylo to z rozumu. To nepocházelo ani z matky, ne? z toho napřed v tomto v tom světě, nýbrž z nesmrtelné duše nebo vod mého vnitřního vůdce - ten neomylně vedl k mému úkolu, který jsem neznal. A nepotřeboval jsem ho znát, a nepotřebuju znát - co se vo něj budu starat? Von se o to stará sám. A to je to druhé, co člověka... to bych neřek, že ho posedá, nýbrž co ho bere do své náruče, aby ho to vyvedlo z jeho zaostalosti a z jeho vězení. Čili ty myšlenky - od začátku kdy sem maličko s tím poznal jako správné - osvobozovaly. jsem v tom viděl opravdu... jsem pociťoval úlevu, svobodu... ňákou v tom. To bylo veliké zadostiučinění pro mě, že jsem to provedl, ano? No a to se potom stupňovalo, pochopitelně... Když jsem tu poslušnost tady měl. Takže tyto dva... proudy se v člověku slívají dohromady, --- Ten úkol, který člověk má, musí dycky dobrý, anebo v tom může být něco, jak se to jeví, špatného. Upozorňuju vás, že co se nám jeví jako dobré, nebo co se nám jeví jak špatné, to je všechno jenom relativně dobré a relativně špatné, že? A není to ani dobré, ani špatné... Prosím, ta otázka byla špatně kladená, protože dobrý jenom Otec v nebesích. A čili taky není dobra tady. Nemůžete tady mít nějaké absolutní dobro. Ani ňáké absolutní zlo. Čili jesiže někdo nějaký úkol. Tak se to jeví zevně jako dobré, anebo špatné, je nerozhodující. Rozhodující je jestli je to vůle Boží, anebo není. A čím příměji je to vůle Boží, tím je to blíž tomu dobru, jo? A co je to vůle Boží? - No tak teďka právě budu překládat tu kapitolu... Nejvyšší vůle, jo? Tak to nebudu dneska rozvádět, ale odvolám se na to jenom. Že s tím Ši---- úžasné potíže vysvětlit, co je to Boží vůle, a jak to, že to nepůsobí tak, jak bychom si přáli, aby to působilo. To když to vykládá pomocí jejich hantýrky - jejich vědy, jejich psychologie, jejich filozofie - je to velice obtížná věc. Ale když to vezmu dětským způsobem, jak jsem to pochopil, a mu to tam taky vmetu do tváře, v tom komentáři... to radši budu citovat, co on řiká napřed, abyste si udělali obrázek o tom, jak je to všechno zaostalé, to co- pokud von se chápe staré tradice. Tradice se nedá zvěčnit, nedá se petrifikovat - zkamenit. Musí se jít dál. A když se mi tohleto stalo, tak to byl krok kupředu - neříkám moc velký, ale nějaký krůček kupředu to byl. A nemohu to potírat, že to nesprávné. To co sem položila s--, bylo relativně správné. A nejsprávnější na tom bylo, že to dovedlo zase dál, k dalšímu pojetí správnosti. To bylo na tom správné, že sem se o to neopíral jako kole- konečné správné. Vy ode chcete odpověď na- o nějakém věčném správnu. To není! Něco takovýho nemůžeme vůbec poznat, jo? Relativně správné... Takže relativně správné mohlo být třebas... mohly být třebas křižácké války nebo, dejme tomu, s- druhá světová válka. To mohlo být relativně správné... relativně správné, a zrovna tak relativně nesprávné. Takže jsem, dejme tomu, u svých momentech to poznal jako relativně správné. Protože jsem z toho těžil, ne? Duchovně. A kdo tam byl zabíjen, ten to jako relativně správně jistě nemoh vidět - to je mi jasné. Ale neklaďte mi, prosím vás, otázky dobra a zla, jako absolutního. Na to není odpověď, protože my to nemůžeme poznávat lidsky. Poznáme jenom relativní správnost a relativně nesprávné, ano? Prosím... -- GOTTWALDOV, DEVATENÁCTÉHO LEDNA, DEVATENÁCT SET OSMDESÁT ŠEST -- Byl jednou jeden Honza, obyčejný venkovský Honza, a narodil se v chaloupce chudobné. A při jeho narození vstoupily dvě sudičky. - to dycky budu vybalovat z pohádkové formy... Dvě sudičky. To znamená, každý kdo vstupuje do tohoto života, osud jeden nutný, který musí na sebe vzít - že se ocitne v oblasti dualismu, v oblasti páru dvojic. Nešťastných párů dvojic, které chápeme jako relativní dobro a relativní zlo - něco je pro nás a něco je proti nám - jak se nám to zdá v tom životě. Je to ovšem hodnocení, které je celkem málo významné, protože my to nerozeznáme, co je pro nás dobré. Na to by musela být jiná hlava než naše. No, tak tam vstoupí dvě sudičky - to znamená... začal nad tím člověkem, jako nad každým jiným, vládnout zákon dualismu. Od chvíle, člověče, jsi vychováván utrpením, jo? Jak vstoupíš do tohoto života. Proto malé dítě pláče tolik a tak dále - to ne jenom z lékařských důvodů, ale aby si vyrazil dech. To se napláče v mládí i po narození strašně moc - to není tak šťastný, jak my si myslíme. Protože se vtěluje do oblasti relativního dobra - relativního zla, ve které nemá ještě... ze které nemá zkušenosti. A tak se zrodila... ten člověk se zrodil... ten Honza se zrodil. A ta dobrá sudička řekla: způsobím, že z toho Honzy bude král. - A ta druhá řekla: A způsobím, aby se jím nestal. Budu mu klást všemožné překážky, aby se jím nestal. - Stát se králem znamená v pohádce splnění požadavků Ježíšova... Přijď v království tvé. Kralovat znamená zažívat vládu Boží v sobě. To je ten konečný cíl v pohádce, se k tomu nebudu vracet k tomuto výkladu. Věřím, že si to zapamatujete - dokonce pohádku. Ona bude dost dlouhá, protože budu klást důraz na ten výklad, a ten je dlouhý. Ta pohádka sama ne. A... ji taky trošku zkrátím, tak na takovou míru únosnou, abych ji podruhý nemusel řikat. - No a odešly. A když ten Honza dorostl... - Všimněte si, že sem ho nechal dorůst. Protože člověk po narození není ještě hotovým člověkem... T- von dorůstá do dospělosti. A teprve, když je dospělý, tak v něm fungují všechny síly vesmírové tak, že může dokonale rozvinout svůj život. Že se může stát vědomě nesmrtelným. To se nemůže stát v tom věku nedospělém. Kdyby na něho toto vědomí Boží přišlo, tak ho to zabije. Vy jste - M-- Lambertini, kterou to zabilo ve třinácti letech, protože ještě nebyla pohlavně dospělá. A to málem v sedumnácti letech ještě zabilo todle to, a měl jsem co dělat, abych se z toho dostal. Ale no nic... Prostě, když byl dospělý. To znamená, když měl schopnost rozvinout tu cestu směrem k Bohu, aby tento jeho život vedl do toho království, aby se mohl stát králem... budu mluvit o tom jako že se měl stát králem, nebudu mluvit o Pánu Bohu vůbec v pohádce... - Tak najednou na cestě potkal babičku, a ona mu řiká: jsem dobrá sudička tvoje. A ti du říci, k čemu ti budu pomáhat. ti budu pomáhat k tomu, aby ses stál králem. A potřebuješ plnit jenom jednu věc. Když ji budeš plnit, králem se staneš. Nemusíš vědět kterak se to může stát. - Protože on se strašně divil: Jak se mohu stát králem? - Od toho budeš mít pomocníka, který ti k tomu pomůže. Ale mi musíš ze své strany udělat všecko, aby ten pomocník moh fungovat. - A co mám udělat? - Poslouchat toho pomocníka. - Budu ho poslouchat, babičko, buďte bez starosti. - No tak podívej se... To je obyčejná kulička. A tu když pustíš před sebe, tak vona povede. Ona před tebou poběží. Ty ji nesmíš ztratit z dozoru. Ty musíš za ní. Dokud ona běží, musíš taky běžet. jsi unaven, nebo neunaven, musíš běžet. A že byl moc unaven, tak ji prostě chytni a strč ji do kapsy, aby neutekla. Protože kdyby ti utekla, to ji víckrát nechytneš. - To byla rada velice dobrá, protože jakmile člověka únava začně znepokojovat, tak není schopen tu kuličku... stačit kuličce. A ovšem musím říct, co ta kulička je. A potom ztratí kontakt s tím pomocníkem. Ta kulička to je schopnost rozlišovací. A my je- my jsme schopni rozlišovat, co je správné, co správně máme dělat, a co nesprávně máme dělat, jenom tehdy, když jsme absolutně klidný. Když sem neklidný, když neklidně přistupuju k tomu, co mám řešit, tak vůbec nevím, jak to mám vyřešit. Jakmile začnu být klidný, tak vím, co mám dělat. Když mám... jdu za kuličkou - za schopností rozlišovací. Pro ten svůj klid jsem toho schopen. Jenom v klidu jsem schopen rozlišovat... Tedy... staří Řekové říkali: Koho bohové chtějí trestat, toho zbaví rozumu. - Nemohu mít rozum, když jsem neklidný. Rozum mi nefunguje, jako když jsem klidný... - Tak von to slíbil a ona řekla: A jakmile se ta kulička zastaví, ty se taky zastav a dívej se kolem sebe, co tam máš provést. To ti nemohu radit, dycky to bude něco jiného. - Taky když jsem měl tu schopnost rozlišovací v útlém mládí - u těch lékařů jsem ji získal - tak jsem opravdu za tou rozlišovací schopností okamžitě musel jít. Jak jsem za hned nešel - mluvím pohádku o svém životě, pochopitelně - tak jsem neměl moc ji dohonit, se mi ztratila. Ovšem pak jsem ji zase nalezl, když jsem činil pokání. Jsem pracně doháněl, to co bych byl mocí kuličky nemusel dohánět, to bych to byl dělal samovolně, a bez násilí, bez těžkostí, bez zneklidňování... - A tak ta kulička tam zastaví, tak tam udělej, co tam- dej si ji do kapsy v tom případě. Uď- podívej se kolem sebe, co vidíš tam, že by se dalo udělat, udělej. A to dokončíš, tak ta kulička v kapse bude nepokojná, ona se tam bude zmítat. To je záležitost, které musíš rozumět - tam nemáš dál co dělat. Ty odtamtaď- odtamtud musíš odejít. - vám to řeknu nas- podle své zkušenosti. Jakmile jsem se dověděl, ne z rozumu, ale z schopnosti rozlišovací, co je správné učinit, tak jsem musel okamžitě jít to udělat. N- bez váhání. Když jsem - budu mluvit o tom konkrétním kladném případu, kdy jsem bez váhání začal to uskutečňovat. Když jsem bez váhání to začal uskutečňovat - ten zákon znal Ježíš Kristus, velice dobře, a vykládal ho detailně - tak jsem měl sílu k tomu to uskutečnit. Velikou sílu, která nebyla ze mě. To byla z schopnosti rozlišovací, která byla nad mým rozumem. A jsem to vyřešil bez námahy. Vždycky. Ale jakmile jsem to dořešil, tak ta síla se vypotřebovala tím řešením. jsem tu moc neměl. V konci toho řešení jsem nebyl zase spokojen s tím svým stavem, a musel jsem jít dál. To je to jak v pohádce vykládám, se ta kulička začne chvět, ne? A že s- že ten Honza musí jít dál. - No a tak se dívá - jsem při prvním případu teprve - dívá se kolem sebe a vidí tam chaloupku. Říkám: Tak tady možná vevnitř něco potřebujou. - Zaklepal. A je tam babička... a: jsem tvoje sudička, říká: A ti jdu taky pomáhat. Lépe než moje sestra. - To byla ta druhá, ta zlá... Totiž my si musíme uvědomovat, že žijeme v oblasti párů dvojic. Že to poměrné zlo, i poměrné dobro. Že obojího je stejně zapotřebí. Stejně zapotřebí! Že jsme v pásu, v pásmu, nebo v oblasti utrpení, kde utrpením jsme stejně omylem stejně vychováváni jako kladnými případy štěstí a radosti. A když si čověk myslí, že tady jenom přebere, že si veme jenom tu radost, tak ten daleko nedojde. On musí umět klidně spolknout i ty těžkosti, a musí se s nimi nějak vyrovnat. - No tak ta sudička zlá tedy řekla: Honzíku, u se budeš mít dobře. Nedej na to, že ti ta moje setra řikala, že budeš králem. To ti přeci napadne - ty, obyčejný Honza z venkova, který nemáš vůbec žádné schopnosti na kralování, se nemůžeš stát králem. Ale ti zaručuji, že když budeš tady se mnou a budeš mně pomáhat, že si vybuduješ život tak šťastný, že sem budeš nakonec moct vzít svoje rodiče a budete žít velice dobře. Postavíme nový barák, krásný palác třebas - za tvé pomoci - a bude se ti dobře dařit. - No a von opravdu babičce sloužil. Babička byla hodná, co mohla, mu snesla. Von se tam cítil jako v ráji, takže byl v pokušení tam u zůstat. A byl by u zůstal. - To je to, co říkal svatý Tomáš ve svém Evangeliu: Život lidský je most do věčnosti. Tím mostem je, jestliže po něm kráčíme. Jestliže se na něm zabydlíme, je po mostě. Po tom mostě nepřejdeme. - A Ježíš Kristus to řekl svými slovy, říkal: Syn člověka - ne syn Boží - syn člověka nemá na tom světě, kam by hlavy složil. Mají tam ptáci hnízda, mají tam zvířata své brlohy... Ale syn člověka tady nemá, tady není jeho domov. A nemá tedy, kam by hlavy sklonil. - Tak to s námi dopadat, když správně jednáme s tímto životem. Tady nejsme domovem. To je jenom prostředek tento život, abychom se dostali do věčného života. - No... Tak milý Honzík sloužil babičce, a bylo mu tam čím dál tím líp. A si nedovedl ani představit, že by se jenom s babičkou moh rozloučit. zapomenul na to, že mu ňáká babička, jiná, slibovala, že bude králem. Potom vůbec netoužil. Bylo mu tam dobře. A najednou - jak si dycky každý den ráno, když šel do práce - babičce sekal dříví a tak dále - natahoval kabát, a v tom kabátu měl tu kuličku... Najednou ta kulička v tom kabátu sebou cukala. Tak říkal: Aha, tady nemám být. mám jít za kuličkou Tak řekl: Babičko, se s vámi loučím, musím jít dál. - A proč, Honzíku? - Kulička... - A vona řekla: vim, to je vod druhý sestry. Ale s- musím varovat, čeká veliké nebezpečí na cestě. To bys... tomu bys všemu mohl se vyhnout, jen kdybys u zůstal. Nelitoval by si. Do smrti by si byl tady... - On říkal: Do smrti, no. Když ale mám být králem. - Ale nech toho, pust to z hlavy. No ti musim pustit. jsem spolupracovnice sestry. Jdi si! - Rozloučila se. A von pustil kuličku na zem a kulička běžela před ním. A jakmile se unavil, tak věděl, že se zastavit. Strčil kuličku do kapsy a usnul. A v tom snu jakoby se probudil. A byla před ním zase ta druhá babička, co se tam s měl tak dobře. A řekla mu: Honzíku, vidíš, daleko jsi nedošel. Jsi unaven. Pojď ke mně. A dovedu někam jinam než předtím. Tam je lépe. Když se to nelíbilo tam. Tady přijdeš do zámku a budeš tam jako králem! - A... Říká: Babičko, proč ne? - Šel. A ona ho zavedla do krásné zahrady... - jsem přeskočil několik takových problémů, které nebudeme tady řešit v krátké pohádce. Protože mám ještě něco jiného na mysli. - A vona ho dovedla něc- do něčeho, do stavu, kterému říkáme ráj. A... to je stav! - Posadila ho v síni velašské na trůn. Řiká: Tady budeš kralovat! Nikdo - podívej se, co je tady bytostí krásných... ty budou všichni sloužit. Jako bys byl králem někde na zemi. Ale nepřej si být králem na zemi! To je pro tebe nedostupné... Tady jsem ti přivedla k dispozici služebníky. Ty ti budou sloužit stejně dobře jako tam někde na zemi. - On opravdu za čas... zase tam byl spokojen. Jenom řikal: Hm... Babičko, ale jsou tady dvě křesla. A kdo sedět na tom druhým křesle? - No královna. - A kde mám tu královnu? - A ona řekla, babička: Chceš-li mít tady královnu, budeš ji mít! Pojď se mnou a vybereš si... - Šel. Měl nádherné princezny, jednu krásnější než druhou... - Vyber si! - On si vybral... Samosebou nikoliv tu nejhorší... A odved si ji tam do toho sálu, posadil si ji tam za ten- na ten trůn vedle sebe a říkal jí: Jsi ochotna tady se mnou tady kralovat? - Ona řekla: Ano, jsem ochotna... To záleží jenom na tobě, jestli ty budeš taky ochoten se mnou kralovat? - Protože, kde se lidé nudí, tam my se nenudíme. Tam my jsme blažení, ale vy jste v každém blaženství našeho druhu jenom chvilinku šťastní, a vaše probuzení z toho stavu blaženosti je kruté. - A opravdu... Jak dohasl tam ten den, a von si šel lehnout... a probudil se. Nebyl šťasten. Vedle něho ta princezna eště spala. Nechal ji spát a hledal babičku. A říkal: Babičko... kulička... tady nemohu být. - zase... Takovou krásnou královnu jsem přihrála. Ale to jste vy lidé, s ničím nejste trvale spokojení. Napřed se vám to moc líbí, a pak vod toho utečete. No ty nebudeš nikdy na tom světě šťasten. - Ale babičko, nemějte mně za zlý, moc to se mnou dobře myslíte, ale musím jít za tou kuličkou. jsem to slíbil vaší sestře! A přece proti nebude- - Né, nebudu, nebudu... Měj se dobře! - A von šel za tou kuličkou. Ta ho vyvedla z toho spánku do běžného života. A on šel dál. A přišel pod vysokou skálu. A tam našel krásného koníka. Srst měl jako aksamit. On si sahal na tu srsť - to byla srsť jako plyš! A on řikal: Koníku... Takového koníka jsem ještě neviděl! - A koník mu řekl: jsem tvoje mysl, kterou si dlouhou dobu pěstoval. jsem byl dřív ubohý, kulhavý, prašivý, starý, bezzubý koník. A teď vlivem toho, žes pěstoval, tu- tou disciplínou, co jak pěstuje svoji mysl. - Jako... on, ne? - Tak jsem nejkrásnější mysl, nejkrásnější koník na světě. - To je mysl takového druhu, že ti může posloužit i v této oblasti. Co nemohu, to ti řeknu. Ten lidský rozum, ta lidská mysl třebas byla nejočistěnější, c- byla nejlepší. Nemůže třebas člověku pomoci na tu vysokou skálu, která tam vedle stojí. - A říká ten koník: Na tej skále je princezna, kterou máš osvobodit. Když ji osvobodíš, staneš se králem. A musíš se s vrátit k tomu králi. A proto jsem tady, abych dovedl k němu. Abys vůbec překonal toho draka, který tady hlídá tu princeznu a toho čaroděje. - Tak ta princezna - to je nesmrtelná duše pochopitelně - je tady ve vězení. jsem to nevěděl, že moje ňáká ta duše je ve vězení. Ale v sedumnáctém roce, kdy jsem zažil tu první extázi. Když jsme z vyšel, tak jsem si uvědomil: jsem si tady žil, přátelé, jako kdybych byl na svobodě. A sem nevěděl, že sem vězeň. To je to- to je ten nejkrutější lidský osud, že neni si tak dalece vědom toho, čím je - že je vězněm - že si tady žije jako nejsvobodnější člověk. Občas. Občas mu to nejde. Ale když mu nic nechybí, je to v nejlepším pořádku. Zapomene a vůbec neví, že nesmrtelnou duši. Ale když se ta nesmrtelná duše objeví na povrchu, v jeho vědomí - ta nemá na tomto světě pokoje. Jakmile se tohleto mně stalo v sedumnácti letech, jsem byl zároveň nejšťastnější a zároveň nejnešťastnější člověk. Nejnešťastnější v tom smyslu, že všichni kolem byli vězni, a nevěděli vo tom. jsem byl taky vězeň, jenomže jsem znal cestu nazpátek. Do toho- do svobody. Znal. Že jsem ji nenastoupil ještě, ale znal jsem ji. jsem věděl, že ji nastoupím, a že do svobody se dostanu. Protože ta extáze končila, jsem se ocitnul zase ve vězení - a jako ty ostatní. jsem hned začal své okolí přemlouvat. Protože mně jich bylo líto. jsem řikal - to budu mluvit ve zkratce: Maminko, ty ani nevíš, že jsi vězněm. - A ona řiká: Synu, nezbláznil- nezbláznil ses? No... Jakpak vězeň? žiju křesťansky, chodím do kostela, chodím ke svátostem, nic zlého nedělám... - Babička taky, ta byla ještě říznější katolička než moje maminka. jsem říkám totéž. - To dítě se zbláznilo! Jak to před několika dny přišlo z toho muzea! - Kde měl jsem tu extázi. - Celý bledý, celý proměněný! Co to s ním stalo? Ty s ním budeš muset jít k ňákému psychiatrovi. - No vona nešla k psychiatrovi, ale říkala něco: Poe- dyť si pořád bledý a... - Mně ani nechutnalo jíst. jsem měl takový odpor k tomu životu... k tomuto. To je nesprávné, to je omyl! jsem byl stejným způsobem omylem veden jako pravdou. Stejným- stejnou měrou. Tentokrát omyl zněl takto: To co jsi dosud žil, bylo klamné, protože jsi žil bez Boha. - To je chyba! To nebylo klamné, a to nebyl omyl. To byl správný stupeň vědomí, za který jsem se dostal. A... čili ty musíš škrtnout ten život a musíš začít novým smyslem života. Nový smysl je, že si tady proto, aby si přešel po tom mostě tohoto života do věčnosti. Pod to jsem věděl, že budu mít i prostředek, eště jsem ho neznal, a šel jsem za ním, no. A mělo to bezprostředné následky. Hned jsem- hned upadl do extáze. Čili se objevoval znovu ten stav toho spojení. No ale... se vrátim k pohádce. - Ten koník řiká: Co tam budeš dělat nahoře v tom zámku ti nemohu říct, ale musíš se snažit tu princeznu mně sem za každou cenu přivézt. A jak si sednete na mě, vás odvezu co nejdál budu moct od toho draka, od toho čaroděje. - To von se vyšplhal nahoru, zaklepal na bránu, brána se neotevřela. Zabušil - zase neotevřela. Kopl do brány - a brána se otevřela. A v pekelný drak. - Upozorňuju vás, že když se podle Brandtona ptáte: Kdo jsem já? - a trváte na tom, tak se vám může stát, že místo nějakého nesmrtelného objevíte v sobě příšeru draka - jako se stala mému příteli, Vojtěchu Šprejcovi. A to nikdy neopakoval, protože řikal: jsem to opakoval důkladně, a najednou jsem viděl před sebou příšeru... - jsem řikal: To bylo tvoje Já. - A to víckrát dělat nebudu. - No tak je to dobře, to nedělal víckrát. Někomu se to nestane, ale němu se to stalo. - No a... ten drak říkal: Co si přeješ? - To je jeho smrtelné Já, ten drak. - A on říká: Jdu si pro princeznu. - jsem tady proto, abych tu princeznu hlídal a ne proto abych ji tu princeznu vydal. - To moje Já, se kterým se ztotožňujete, to je tady proto abyste se nemohli dovědět, že máte nesmrtelnou duši - to jeho první úkol, přes který se musí dostat dál. No, a on to dělal poctivě, ten drak. A dělá to u každého z vás... poctivě. Tu-