Karel Makoň: 86-02B (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
-- Tak
tedy...
bych
chtěl
říci,
co
je
ta
disciplína?
Jak
jsem
vám
ukázal,
má
to
dvě
stránky -
disciplína
v
blaženosti,
disciplína
v
utrpení -
a
ono
to
má
třetí
stránku,
a
ta
je
nejtěžší -
disciplína
v
neutrální
činnosti,
která
není
ani
blažeností,
ani
utrpením.
Na
příklad
dejme
tomu
jsem
zaměstnán
v
kanceláři
a
musím
tam
konat
monotónní
práci.
Už
mně
to
vůbec
nedělá
velký
utrpení,
protože
jsem
si
na
to
zvykl.
Dám
si
nějaké
kafíčko,
zakouřim
si,
že
ano?
A
je
mi
dobře
při
tom.
A
mohu
to
dělat
mechanicky
celkem,
už
jsem
se
na
to
natrénoval.
To
platí
hlavně
vo
takových
statisticích,
úřednicích,
účetnictví,
a
tak
dál...
archivářích
a...
No
a
takových
povoláních
neutrálních
je
fůra.
Já
mám
velikou
práci
s
těmito
lidmi,
abych
jim
ukázal,
jak
v
tom
je
taky
cesta,
jak
tam
je
taky
třeba
disciplína.
No
ale
já
asi
tuto
kapitolu
detailně
nerozeberu,
protože
tu
jsem
detailně
rozebral
a
budu
rozebírat
v
tom...
sebe-
no
v
tom-
spisu,
který
tady
překládám,
jo?
--robindo
Ghos:
Syntéza
jógy.
To
překládám
v
podstatě
pod
názvem
M
Dvě -
Mystika
Dvě -
srovnání
jógy
s
mystikou.
Takže
na
mnoha
set
stránkách
člověka
vo
tom
poučuju.
Ježíš
Kristus
snad
vo
tom
poučil
svým
životem.
Ale
to
je
pro
nás
taky
uzavřená
knížka,
protože
tomu
nerozumíme.
Takže
já
bych
řekl:
Disciplína
je
možná
tehdy,
když
je
člověk
ochoten
nebýt
protekční. -
Neprotěžovat
sobě,
nýbrž
stejnou
měrou
protěžovat-
stejnou
měrou
protěžovat
sobě
jako
kterémukoliv
jinému,
Ježíš
Kristus
nebyl
protekční.
A
v
tom
je
smysl
toho
správného
užívání
schopnosti
rozlišovací
a
schopnosti
sebezáporu.
Že
napřed
protěžoval
svoji
rodinu,
tak
se
musí
dorůst,
to
se
musí
tak
dlouho
dělat,
dokud
člověku -
ne
řikam,
je
mu
to
jedno -
ale
dokud
se
nedostane
do
situace,
kdy
samovolně
mu
to
jde...
tato
protekce.
Kdy
se
nemusí
namáhat,
aby
protěžoval.
A
jak
mu
to
jde
samovolně,
tak
už
potom
musí
zase
hned
dál -
von
šel
hned
dál
do
Jordánu
a...
o
matce,
bratřích
řekl:
To
jsou
mí
bratři,
to
je
má
matka.
A
člověk
nemá-
syn
člověka
nemá,
kde
by
zde
hlavy
sklonil.
Tak
to
potom
vypadá
s
tím
sebezáporem
jinak,
než
kdykoliv
předtím.
Čili
já
nemohu
dát
jasný
předpis
na
sebezápor,
který
vede
k
disciplíně.
Pro-
protože
na
každém
kroku
má
ten
sebezápor
jinou
povahu
podle
toho,
co
ten
člověk
vydrží.
Ze
začátku
vydrží
málo
sebezáporu.
Nevadí!
Vydrží
málo.
Taky
pude
pomalu
do-
kupředu.
Když
vydrží
víc
sebezáporu
bez
zneklidňování.
Jak
se
zneklidňuje
sebezáporem,
tak
je
to
horší,
než
kdyby
se
nezapíral.
On
se
nesmí
zneklidňovat.
Jak
se
začne
sebezáporem
zneklidňovat -
to
znamená,
že
kdyby
třebas
unaven
nebo...
tak
to
je
zneklidňování-
to
je
taky
druh
zneklidňování -
tak
musí
toho
nechat
toho
sebeza-
musí
od
něho
ustoupit.
Musí
se
dát
na
cestu
neutrální
činnosti,
kde
se
nemusí
ze-
sebezapírat.
Takže
vidíš,
já
tě
zklamu,
já
nemohu
dát
obecný
návod.
Protože
mně
na
každém
kroku -
tím,
že
jsem
rozdával
správnost -
mně
bylo
ukázáno,
jak
sebe
zapřít.
Věř
mi,
že
téměř
vždycky,
to
co
mně
bylo
ukázáno
jako
správné,
mně
šlo
proti
srsti.
Mně
to
nedělalo
dobře.
Já
jsem
se
musel
zapřít,
a
velice
zapřít.
Už
od
toho
prvního
sebezáporu,
kdy
jsem
za
deště
dělal-
zahražoval
vodu
pod
chodníkem,
za
deště,
což
bylo
velice
zdravé,
že
ano?
A
maminka
mě
z
toho
odvolávala.
Už
tehdy,
když
jsem
poznal,
že
je
to
nesprávné,
bylo
těžce
se
zapřít
a
vodejít
z
toho
deště
a
nezahražovat
tu
vodu
pod
chodníkem.
Musel
ji
nechat
téct
doz-
do
kanálu,
což
mně
dělalo
strašně
zle.
A
tak
podívej
se,
a
takhl-
takhle
nerozumný
je
dospělý
člověk.
Von
si
zahražuje
vodu
života
pro
sebe.
A
neříká
tomu
už
zahražování
vody,
která
by
odtekla
do
kanálu,
ale
mele
tak,
aby
to-
aby
vona
tekla
na
jeho
mlejn.
A
když
zároveň
nemele
pro
mlýn
toho,
se
kterým
má
těsnou
souvislost
jeho
život -
na
příklad
u
tebe
ten
život
tý-
tý
učitelky
hudby,
tak
jedná
špatně
a
zaplétá
se
zbytečně
do
těžkostí,
do
kterých
by
se
nezapletl,
kdyby
s
ní
jednal
třebas
tak,
že
by
poznal
tu
její
poutanost
s
jejím
životem
za
nesprávnou,
a
kdyby
ji
nepodporoval.
Protože
u
sebe
jako
u
zdravého
člověka,
který
nemá
tuto
poutanost,
by
to
taky
nedělal.
Taky
by
to
u
sebe
nepodporoval,
hleděl
by
se
z
toho
dostat.
Tak
všemi
silami
by
se
snažila
ji
z
toho
dostat,
a
ne
ji
v
tom
podporovat,
přitakávat
a
vyslýchat.
Říci
jenom:
Já
vás
vyslýchat
nebudu,
protože...
Jednak
se
mě
to
netýká
a
jednak
to
nepovažuji
za
správné
se
tím
zabývat. -
Tím
se
to
nevyřeší,
jo?
To
budete
žít
třebas
několik
let
ještě,
a
tím
se
zdržujete.
Vy
zanedbáte
svoje
povolání,
sebe,
dítě,
všecko
jenom
proto,
že
vám
v
hlavě
něco
straší,
čeho
se
nedovedete
zříct.
Rozumíš?
Takhle
bych
já
na
to...
vnitřně
musím
mít
správný
postoj
vůči
věcem.
Nesmím
u
ostatního
trpět
to
co
u
sebe,
já
musím
s
ním
jednat
daleko
mírněji
než
se
sebou.
Já
nemám
právo
na
něj
takový
jako
mám
na
sebe.
Ale
při
té
mírnosti
mohu
jednat
správně,
že
ano?
V
takové
míře
jak
to
unese
ten
dotyčný.
Tak
nic
jiného
neradil
nikomu
než
zapřít
sama
sebe.
Vezmi
svůj
kříž
na
si...
To
znamená
i
utrpení
považuj
za
klad
ve
svém
životě,
i
to
považuj
za
vedoucí
prvek.
Bez
kterého
by
ses
v
životě,
člověče,
neobešel.
A
tak
si
ho
važ
stejně
jako
relativního
dobra.
Relativní
zlo
se
važ
jako
relativní
dobro,
ano?
Asi
tak...
Na
rozdíl
jaký
je
můj
názor
na
rozdíl
od
názoru
těch,
co
žijou
v
astrálu
nebo
posmrtném
stavu
odtělených.
Že
oni
si
myslí,
že
odtamtud
s-
když
tam
zmizí,
že
se
ta
duše
vtělí
do
nějakýho
člověka,
proto
zmizela.
Kdežto
já
si
myslím,
že
tam
zmizí
proto,
že
se
ocitla
na
jiné
úrovni
pro
ty
tělesně
tam
žijící
astrály
neviditelné,
rozumíte?
Takže
vona
už
nemá
tělo...
astrální -
to
vodložila -
a
proto
je
neviditelná,
ne
že
by
se
byla
převtělila.
Ale
je
tam
na
jiné
úrovni
duše,
která
už
nepotřebuje
tělo.
Moje
manželka
je
tam
neviditelná,
když
na
sebe
neoblíkne
astrální
tělo.
Ona
ho
nemusí
oblékat!
Jakmile
ho
ale
oblékna,
tak
může
jít
třebas
k
těm
koc---
na
návštěvu.
Kteří
nedovedou
žít
tam
jinak
než
tělesně
astrálně,
neboť
zde
se
ztotožňovali
po
celý
život
jenom
s
tělem,
tak
tam
se
nemůže
najednou
na
štveráku
obrátit,
aby
se
ztotožňovali
se
svou
duší,
která
neni
tělo.
To
není
jejich
případ.
Takže
oni
se
pořád
ztotožňují
s
tělem,
a
ta
duše
se
projevuje
skrze
to
tělo,
a
vo
té
duši
nemají
vědomí.
Jako
vy
nemáte
vědomí
o
své
duši,
která
nemá
tělo.
Která
není
vázána
na
tělo.
Kdežto
já
jsem
byl
do
toho
jako
vpašováván
to
toho
stavu
poznání
té
duše
od
těch
lékařů,
ne?
Že
jsem
se
ocitl
v
tom
zrcadle,
s-
tam
jsem
neměl
tělo
v
tom
žlutém
světle.
Husy
tam
neměly
tělo.
Husy
taky
mají
svou
duši,
a
nemají
tělo
v
tom
žlutém
světle.
No
tak
já
si
myslim,
že
ta
duše
si
žije
na
jiné
úrovni,
na
úrovni
manasu,
ne?
To
je
úroveň
vyšší,
kam
nemůže
astrální
dvojník
pohledět,
pokud
má
jenom
astrální
oči.
A
tak
oni
mají
dojem,
že
ten
člověk
se
vtělil.
Ne
von
si
žije
ještě
velice
dlouhou
dobu
tam
a
dožívá
na
jiné
úrovní.
Teprve
tam
končí
dluhá-
druhá
smrt,
jak
o
ní
mluví
svatý
Jan,
ano?
Je
to
teďka
jasné?
Když
mně
je
to
takhle
jasné -
jim
ne!
Kdybych
tam...
já
věřím,
až
tam
k
nim
přijdu
definitivně
po
smrti,
tak
že
mě
to
pořád
budu
ještě
tvrdit.
A
von
mi
řiká:
Ty
jen
si
tady
ještě
počkej! -
Jenže
já
jim
budu
vytírat
zrak.
Já
řeknu:
Tak
se
podívejte,
dámy
a
pánové!
Vidíte
mě? -
Vidíte.
Tak
já
si
před
vámi -
ne
za
vašim
hřbetem -
já
si
před
vámi
svleču
ten
váš
kabát! -
A
před
nimi
se
svleču...
z
toho
astrálního
dvojníka. -
A
dávejte
si
pozor,
řikam,
než
se
svleču.
Jestli
mě
uvidíte,
jestli
mě
uslyšíte,
jestli
mě
ucítíte...
Nic. -
Svleču
se -
dneska
do
dodělám,
protože
by
to
molo-
mohlo
mít
špatné
následky
pro
tento
můj
život.
Bych
cloumal
tím
astrálním
dvojníkem,
kterým
já-
který
má
ještě
potřebuju
tady
na
tomto
světě.
A
tak
se
z
něho
svlíkám
jenom
když
se
stýkám
s
manželkou,
tedy
mimo
tento
svět,
jinde
ho
nesvlíkám.
A
tam
bych
ho
takhle
svlíkl,
kdybych
s
nima
byl,
a
zase
bych
ho
oblékl.
Já
bych
říkal:
Zůstaňte
v
k-
v
klidu,
až
si
ten
kabát
zase
obleču. -
Až
bych
si
ten
kabát
zase
oblékl,
tak
bych
říkal:
Vidíte
mě? -
A
kdyby
mě
zase
začli
vidět -
jakože
mě
začli
vidět -
tak
by
řikal:
To
my
jsem
se
mezitím
převtělil? -
To
se
ale
dokonale
mýlíte!
To
jsem
jenom
byl
pro
vás
neviditelný.
A
tak
je
to
se
všemi,
který
tady
nevidíte
umírat,
a
přesto
je
tady
nevidíte...
už,
že?
Neumíte
žít
v
duši,
která
neni
zavázána
na
tělo,
no. -
A
ukážu
jistě
na
svou
manželku,
která
to
dovede.
Svlečeme
kabát
a
vodejdeme
si
pryč.
A
řekneme:
Ahoj,
přátelé! -
No...
Je
to
všechno
velice
přirozené. --
Nevím,
proč
vám
to
tak-
co
vás
tak
zajímá,
protože
máme
tady
zde
úkoly,
a
ne
tam
na
světě,
jiném.
Ale
musím
říct,
že
ta
smrtelná
duše
má
zachovány
všechny
smysly
v
jednom
balíku.
Ne-
nemá
sluchový
s-
vjem
někde
na
jiné
straně
těla
než
zrakový
vjem,
než
hmatový,
a
tak
dále.
Má
je
všechny
pohromadě.
Smrtelná
lidská
duše
má
všechny
smysly.
Ale
ne
v
orgánech
smyslových,
nýbrž
v
duševních
orgánech,
které
jsou
samotnou
duší -
ona
je
těmi
orgány.
Protože
já
bych
řekl
lidově:
Sluch
má
svou
duši,
ne?
Každý
smysl
má
svou
duši. -
Rozumíte?
A
vona
ta
duše
už
je...
n-
ne
v
tom
orgánu,
nýbrž
v
tom
zdroji
toho
smyslu,
ano?
Čili
jako
smrtelná
duše
žije
ve
zdroji
smyslů
a
ne
ve
smyslech.
Kdežto
astrální
dvojník
nežije
ve
zdroji
smyslů,
nýbrž
z
toho
zdroje
to
přejímá
svým
tělem
astrálním,
rozumíte?
Jako
my
to
z
toho
zdroje
přejímáme,
my
zdroje-
ze
zdroje
duše
přejímáme
do
tohoto
transformátoru
lidského
těla
živého.
Tak
v
tom
jsme
si
rovni.
Jenomže
astrální
dvojník
je
hmota
daleko
jemnější,
tvárnější,
pružnější
než
je
hmota
tohoto
těla.
Já
se
o
tom
přesvědčil
už
v
předškolním
věku,
kdy
se
mně
zdálo,
že
lítam.
To
byl
tak
živý
sen!
Jak
jsem
se
probudil,
tak
jsem
se
natáh
a
letěl
jsem,
ne?
Ale
spad
sem
jenom
z
postele
a
pořádně
jsem
si
nahřímal.
Z
čehož
jsem
usoudil,
že
už
nejsem
ve
zdroji,
že
jsem
v
těle,
které
je-
to
nedovede
převzít.
No...
tak
tak
je
to
asi...
Tak
když
třebas
se
astrální
dvojník
a
v
něm
ta
duše
dovídá -
ona
je
vlastně
fakticky
ta
duše -
dovídá,
že
někdo
z
jeho
z
jeho
příbuzných
tady
na
světě
trpí
a
myslí
přitom
na
toho
zemřelého,
že
k
němu
třebas
brzo
přijde,
tak
hned
ho
přivolá.
Tu
duši
přivolá.
Jenže
ten
člověk
se
nedokáže
odpoutat
od
svého
těla
a
st--
se
tam
objeví
i
s
tim
astrálnim
dvojníkem.
Takže
je
možné,
že
když
někdo
si
tvrdě
přeje
před
smrtí
třebas
takle...
se
setkat
eště
svými
příbuznými,
tak
se
setká.
Tady
na
tom
světě
vidí-
vidí
je
před
sebou
stát
u
postele
a
tak
dále.
To
všechno
je
pravda,
to...
jenže
je
to
nedokonalé,
ne?
Takže,
dejme
tomu,
manželka
mně
předváděla,
jak
neni
vázána
na
čas -
naprosto
tak
jako
my -
že
se
může
přemístit,
a
že
ten
astrální
dvojník
ji
musí
následovat.
Že
ona
na
to
jde
opačně -
ona
přemístí
se
duševně
a
astrální-
a
ty
šaty
toho
astrálního
dvojníka
bere
s
sebou.
Má
je
v
kufru,
bych
tak
řekl.
To
je
všechno
symbol,
pochopitelně -
žádný
kufr
nemá.
Ale
má
je
k
dispozici,
ty
šaty.
Takže
když
se
někde
chce
zjevit,
tak
se
zjeví
v
šatech,
protože
jinak
to
nejde.
Tak
si
je
natáhne
a
je
tam.
Ale
dostane
se
tam
bez
ztráty
času.
Plzeň -
Praha,
to
je
bez
ztráty
jedné
vteřiny,
z
jednoho
místa
na
druhý -
to
jsem
se
přesvědčil.
No
tak
tak
je
s
tím
as--
Astrál
vnímá
tento
svět
jenom
fiktivně,
ne
skutečný
svět,
jak
ho
vnímáme
my.
Protože
by
ho
to
rušilo
v
jeho
existenci.
My
musíme
vnímat
jenom
tento
svět,
jako
by
nic
jiného
nebylo.
Protože
kdybychom
zároveň
vnímali
nějaký
astrální
svět,
tak
nás
to
bude
rušit -
nevíme
čí
sme.
Já
znal
nějakou
paní
Hrdličkovou
v
Plzni,
která
byla
médiem,
výborným,
ale
vona
vobčas
nevěděla,
jesli
je
to
vona,
která
vaří,
nebo
někdo
jinej,
nebo
nějaký
astrální
dvojník,
ano?
Ona
to
řikala:
Já
jsem
z
toho
zoufalá! -
No
ale
uvažovala
dobře
jako
astrální
dvojník.
Astrální
dvojník
taky
všelicos
umí,
že?
No
ale...
Šrí ---
řiká:
Tento
svět
je
celý
fiktivní
v
tom
smyslu,
že
si
ho
představuje
někdo,
komu
řikame
Pán
Bůh,
a
je
to
jeho
představa,
neni
to
on,
a
proto
to
není
skutečnost...
říkají
někteří
Indové.
A
je
to
tedy
iluze,
a
my
jdeme
z
iluze
do
skutečnosti.
Prosím,
já
tento
názor
nezastávám,
ale
mají
částečně
pravdu.
Že
totiž
oni,
kteří
se
ob-
objevili
nebo
ocitli
za
stavem
vidění
toho
světa,
přestali
vidět
tento
svět
a
začali
vidět
jiný
svět,
stejně
fakticky
existující
jako
tenhleten,
tak
museli
přijít
k
tomu,
dojít
k
názoru
nebo
k
vědění,
že
není
toto
jediné
stvořené
od
Pána
Boha.
Že
von
stvořil
minimálně
sedum
jiných
úrovní -
šest
eště
jiných
úrovní,
na
které
se
svým
vědomím
nežiju,
ale
do
kterých
se
mohu
vlivem
nějaké
techniky
anebo
ho-
nějaké
dostat.
A
pak,
jak
se
dostanu
na
jinou
úroveň -
napřed
já
se
dostanu
na
úroveň
astrální -
tak
sem
jedině
v
tom
astrálním-
astrálu.
A
já
tohleto,
co
zde
zažíváme
nyní
teď
nepovažuju
za
skutečné.
Pro
mě
je
skutečné
to,
co
tam
zažívám.
A
o
této
skutečnosti
jenom
paměťně
vím,
že
jsem
žil
tady
na
světě,
a
že
jsem
toto
považoval
za
jednou
skutečnost.
A
tak
je
to
správné.
Ten
astrální
dvojník
musí
mít
tudletu
schopnost,
že
se
tak
dokonale
vžije
do
vidění
tamního
světa,
že
to
pro
něho
jediná
skutečnost.
A
to
ostatní
jenom
reflexívně
zažívá,
ano?
Když
na
něho
třebas
někdo
myslí
nebo
tak
nějak.
Ale
jestliže
třebas
my
po
narození
se
teprve
učíme
zafixovat
si
tento-
po
narození
se
teprve
učíme
zafixovat
si
tento
svět.
Tak,
přátelé,
mně
se
stalo
čtrnáctkrát.
Já
jsem
se
znovu
muset
učit
po
té
operaci
vidět
tento
svět.
Já
jsem
tam
byl
cizincem,
když
jsem
vyšel
z
tý
operace.
Vždycky.
A
ne
jenom
po
té
operaci,
pokaždé
extázi
jsem
byl
tady
cizincem,
já
jsem
tady
byl
dokonce
ve
vězení,
jak
jsem
vám
řikal,
ještě
krutější
jsem
byl
tady
cizincem
než
po
těch
operacích.
Tam
to
nebyla
žádná
extáze,
to
jsem
se
brzo
smířil,
že
ty
smysly
mně
říkají
skute-
o
skutečnosti,
že
mně
dávají
informace
o
skutečnosti.
Ale
po
extázi
jsem
věděl,
že
ty
smysly
mně
nedávají
obraz
skutečnosti,
že
poskytují
jenom
částečné
vidění
skutečnosti,
ne
neskutečného
něco,
ale
částečné
vidění
té
skute-
skutečnosti.
A-
a
to
je
totiž,
že
jsem
neviděl
za
hranice
své
klece.
A
to
je
to
omezení
nás
všech,
když
nejsme
v
tom
spojení
s
Bohem
vědomém.
No
tak...
tuším
to
stačí,
ne? --
Především
bych
chtěl
trošíčku
upravit
ten
pojem
v
máji,
jak
ho
chápe
Šrí
Arubinotos.
Prosím
vás,
až
budete
číst
ten
můj
spis,
tak
mě
nařknete
z
toho,
že
jak
jsem
zjednodušeně
vyslovil
tu
myšlenku,
že
toto
nepovažuji
za
skutečné...
neboli
za
obraz
skutečnosti,
takže
jsem
nevyslovil
celou
pravdu,
jak
voni
tam
říká,
on
řiká
takle...
Jestliže
namaluje
někdo
obraz
a
tahle-
to
je
to
stvořené
je
obraz
namalovaný,
nebo
stále
malovaný
Stvořitelem,
tak
se
Indové
mýlí,
že
si
myslí,
že
obraz
je
méně
skutečný
než
jeho
malíř,
než
ten
Stvořitel.
Je
skutečný
jinak
než
ten
malíř,
než
ten
Stvořitel.
Ale
je
skutečný.
Přestože
je
to
pouhý
obraz.
Pouhý
obraz
není
neskutečný,
nýbrž
je
jinak
skutečný.
On
se
měl
vyjádřit
tak,
že
ta
skutečnost
je
jiná
skutečnost
než
skutečnost
Boží,
protože
je
odvozenou,
pomíjivou,
částečnou
skutečností...
částí
skutečnosti,
bych
tak
řekl.
Takže
my
když
řikneme
vo
ňákém
obrazu:
Tohleto
je
Hudeček.
Nebo
tohleto
je
ten
a
ten... -
Nemáme
pravdu.
Namaloval
to
Hudeček,
bychom
měli
říct.
Toto
stvoření
vytvoří
a
tvořil
Bůh,
a
tvoří
a
bude
tvořit
Bůh.
Tak
je
to
správné.
Ale
netvoří
chiméry,
nýbrž
tvoří
pravé
obrazy,
třebaže
pomíjivé.
Čili
my
žijeme
v
oblasti
obrazů
a
ne
v
oblasti
skutečnosti,
ale
obraz
je
skutečná
záležitost,
rozumíte
mi?
Tak
by
se
měl
vyjádřit.
Stačí
to? --
Tutéž
věc
vysvětlím
technicky -
indicky.
Řeknu:
Jesiže
já
sem
zapnut
na
vesmírovou
sílu
šakti -
teďka
budu
plýtvat
indickými
názvy -
přes
muadharu,
přes
lotos
muadharu,
který
mám
otevřený,
a
proto
vnímám
tento
svět,
tak
vnímám
jenom
tento
svět
jako
skutečný
svět. -
To
je
klam.
V
tom
smyslu,
že
to
není
pravda,
že
by
jenom
tento
svět
byl
skutečný.
Ale
co
to
platný,
když
já
mám
zapnutý-
tu
zdířku
zapnutou
do
muadhary,
a
při
tomto
zapojení
já
mám
tento
program
nevědomí,
ano?
To
je
první
program.
Ale
těch
programů
mám
v
sobě
sedum.
A
když
zapnu
druhý
program,
tak
mě
ztratím,
ztratím
první
program
a
objeví
se
tam
druhý.
Bylo
by
to
špatný,
kdyby
se
tam
objevil
zároveň
první,
to
by
byly
duchové,
že
jo?
To-
to
není
možný,
dva
programy
tam
najednou,
že
jo?
To
chápeš.
A
tak
když
chytám
druhý
program -
například
ve
spánku
se
probudím -
a
chytám
druhý
program,
tak
jsem
tam,
jenom
tam,
žiju
jenom
tam,
nikde
jinde
než
tam.
A
když
chytnu
třetí
program,
tak
se
mi
ztratí
první
a
druhý...
a
tak
dále.
A
tak
to
jde
se
vším,
když
se
ocitnu
na
úrovni
rajské -
to
je
největší
bída -
tam
se
mi
daří
výborně
a
zažívám
blaženost,
ze
které
se
mně
nechce -
jako
ty
husy,
ty
se
nerady
budí,
by
radši
spály
pořád
dál,
jsou
v
tom
transu
rajském,
a
já
jsem
se
odtamtud
probudil -
já
jsem
se
probudil
vždycky
první
a
husy
sem
probudil
po
sobě.
A
ještě
mi
řikaj:
Eště
nás
tam
nech,
ne? -
Sem
řikal:
Jo,
a
já
vás
mám
napást!
Kdepak
budete
napasené,
honem
pást! -
A
ony
řikaly:
Tak
se
pas
taky,
když
ti
to
tak
chutná! -
Sem
se
nepás.
A
utrh
jsem
nějakou
trávu,
aby
věděly
že
jako-
předstíral
jsem,
že
se
taky
pasu,
ne?
Aby
se
pásly...
No
ale
já
to
řikám
proto,
aby
jste
pochopili,
že
člověk
musí
být
zafixován
v
tom
stavu
třebas
muadhary,
kde
vnímá
tento
svět
jako
jediný.
To
je
to
největší
pokušení
přicházející
od
Pánaboha.
Že
takle
si
nás
stvořil,
že
my
se
dovedem
na
kterýkoliv-
na
kteroukoliv
úroveň
vědomí
zafixovat.
Je
to
fixní
idea
v
podstatě.
Ale
není
to
nic
nezkutečného.
Je
to
část
skutečnosti,
je
to
částečný
obraz
skutečnosti,
dokonce
ne
celý
obraz,
ale
částečný
obraz
skutečnosti.
A
ono,
ta
skutečnost,
se
nedá
žádným
obrazem
vyjádřit -
bohužel
nedá.
Žádný
obraz
neodpovídá
skutečnosti,
obraz
zůstává
obrazem.--
Jestliže
mentalista
je
toho
názoru,
že
myšlenka
vytváří
tuto
skutečnost,
jo?
Tak
je
to
východisko,
které
mu
pomáhá,
aby
se
dostal
z
úrovně
fyzické
na
úroveň
mentální.
A
Šrí
Arubin
Ghos
by
mu
řekl:
Existují
tři
úrovně -
hmotná,
mentální
a
duchovní. -
Ale
ten
mentalista
se
nedostane
na
úroveň
duchovní,
musel
by
opustit
mentální
úroveň.
On
to
neudělá -
nechme
ho
tam
na
té
úrovní
mentální,
ano?
Nejsem
mentalista
a
propaguju
Ghose,
který
přes
tu
mentální
úroveň
jde.
Mám
na
to
právo? -
Mám!
Protože
člověk
je
také
bytost
mentální.
A
jestliže
já
nevychovám
se
v
úrovni
fyzické
a
potom
v
úrovni
mentální,
tak
nemohu
dospět
do
úrovně
duchovní.
Já
musím
přejít
úroveň
mentální.
Já
ji
musím
z
moci,
já
se
musím
nad
ní
dostat.
Kdyby
moje
mysl
pořád
povídala,
pořád
mně
podávala
informace
svým-
svou
schopností
úvah
a
rozumového
uvážení
věcí,
což
není
nic
špatného,
tak
já
bych
nikdy
se
nestal
duchovním
člověkem.
Jak
jsem
se
stal
duchovním
člověkem?
Že
jsem
zastavoval
rozumovou
činnost -
nechtěně -
že
mě
napřed
zastavovali-
to
bylo
velice
snadné -
ti
lékaři -
p--
násilím.
A
potom
nenásilím,
když
jsem
poznal
to
správné,
a
potom
zase
tou
extází
a
tak
dále,
a
potom
za
tím
stavem,
za
extází -
to
byl
ten
mentální
stav -
mně
ta
mysl
nemyslela.
A
měli
všichni
dojem,
že
jsem
člověk,
který
má
všechno
bezvadně
promyšlené,
a
který
jde
s
naprostou
jistotou
za
tím,
co
chce,
a
já
se
nic
nechtěl
a
já
jsem
nic
neměl
promyšlené.
A
já
jsem
je
nechal
v
tom
vědomí,
že
si
to
tu
mám
promyšlené.
Neměl!
Tu
jsme
vám
tady
líčil,
jak
jsem
jel
třeba
do
ciziny -
nic
jsem
neměl
promyšlené,
všechno
mně
muselo
vyjít
bez
toho,
že
bych
to
měl
promyšlené.
Já
jsem
tam
neměl
noclehy,
já
jsem
tam
neměl -
původně
pasů -
to
jsem
měl
samo
sebou,
ale
kromě
toho
jsem
tam
neměl
vůbec
nic
než
peníze
v
kapse
a
šarlatána
v
hlavě.
Ten
dovede
švindlem
a
vším
možným
způsobem
se
proklouznout,
kam
chtěl,
ne?
Já
jsem
vždycky
v
té
cizi-
cizině -
a
my
jsme
tady
v
cizině -
viděl
všecko
a
poznal
všechno,
co
jsem
potřeboval
tam
poznat.
Dokonce
jsem
se
setkal
s
těmi,
se
kterými
jsem
se
měl
setkat,
a
nevěděl
jsem ,
kdo
to
jsou,
kde
se
s
nimi
setkám,
už
jsem
o
to
nestál.
Já
jsem
byl
rád,
kdybych
byl
býval,
rád
kdybych
se
byl
se
všemi
nemusel
setkat.
Třebas
roku
sedmdesát
tři
jsem
byl
v
Itálii
se
svou
manželkou,
se
svým
kalibánem.
Já
jsem
měl
sedumnáct
úkolů
kromě
toho,
o
který
jsem
věděl,
než
jsem
odešel
z
Československa.
Já
jsem
nevěděl
ani
o
jednom
z
nich,
jak
bude
vypadat,
kde
ho
budu
provádět.
Já
jsem
jenom
si
dělal
čárky
v
notesu,
kolik
jich
už
mám
za
sebou.
A
všech
sedumnáct
jsem
zvládl
bez
své
vlastní
iniciativy.
Protože
to
byla
supramentální
činnost,
při
které
člověk
vůbec
nic
nedělá.
Přestože
jsem
třebas
šel
v
podzemí
místo
do
vécé,
jako
vostatní
šli,
tak
jsem
šel
ke
stánku
s
novinami,
a
tam
jsem
našel
Cestou
zen,
a
tu
jsem
přeložil
do
češtiny
po
desetiletém
váhání,
že
ano.
Takže,
prosím
vás,
jak
jsem
k
tomu
přišel? -
Samovolně.
My
jdeme
do
oblas-
supramentální
stav
je
stav
samovolnosti,
to
je
naše
pravlast.
Někdo
tomu
říká
Pán
Bůh,
někdo
tomu
říká
samovolné,
to
znamená,
Bůh
netvoří
tak,
že
by
musel
přemýšlet
o
tom,
jak
to
vytvoří -
on
to
ví.
On
je
vševědoucí,
že?
Tím
se
liší
vod
nás. --
Nositelem
bílého
světla,
musí
mít
za
sebou
obrovské
utrpení.
Protože
já
jsem
nezažil
největší
utrpení
v
koncentráku,
nebo
když
mě
pitvali
zaživa
ti
lékaři,
ale
největší
utrpení
jsem
zažíval
v
extázích,
který
se
prohlubovaly,
a
kdy
jsem
ztrácel
sám
sebe.
Když
jsem
věděl,
když
jsem
poznával,
že
toto
nejsem
já,
a
tím,
čem-
čím
jsem,
s
tím
jsem
se
ještě
nesetkával.
To
jsem
procházel
úžasnou
temnou
nocí,
které
řiká
svatý
Jan
z
Kříže:
temná
noc
smyslů
a
temnou
noc
ducha.
A
tou
jsem
musel
prodělat.
To
je
největší
utrpení,
které
jsem
v
životě
zažil.
A
kdo
se-
kdo
to
zvládne,
kdo
se
přesto
přiměje
k
tomu,
aby
touto
nocí
prošel,
tak
ten
je
potom
nositelem
bílého
světla.
Já
jsem
taky
nositelem
toho
bílého
světla.
Ale
není
to
světlo
nejvyšší,
nýbrž
jenom
světlo
extatika.
Jako-
jak
jsem
vám
řikal
vo
té
pani,
která
d-
dostavila-
dostala-
k
smrti
dosloužila
té
doktorce
Martinkové,
ne?
Tak
ta
má
bílej
světlo -
to
jsem
na
ní
poznal.
No
ale
to
není
to
nejvyšší
světlo,
zrovna
jako
to,
co
mám
já,
to
není...
to
je
cesta
kupředu
dál,
jo? --
Když
řikám,
že
to
světlo
rozsvítí,
když
řikal,
že
to
světlo
rozsvítil.
To
znamená,
že
se
spojil
s
tou
úrovní
toho-
té
moudrosti,
která
s-
tam
má
svůj
zdroj.
Na
té
úrovni
bílé
má
ňáká
moudrost
zdroj,
není
to
nejvyšší
úroveň
moudrosti,
ale
je
to
dost
velká
úroveň
moudrosti...
Takže
já
vyklopim
z
rukávu
vlivem
toho
světla
o
duchovní
oblasti,
cokoliv
potřebuju,
ale
musím
vo
tom
přemýšlet.
Ale
ani-
ani
vzdáleně
nemusím
přemýšlet,
já
nemusim
ani
říct -
vy
si
řikate,
jak
t-,
jak
to
mam -
co
to
je?
Ja
vim,
co
to
je,
jenom
to
neumim
česky
říct,
protože
vono
mi
to
česky
nenapovídá
to
světlo.
Ta
moudrost
není
česká,
ta
moudrost
je
univerzální.
S-
slovo
mluvené
je
obraz
už,
to
je
obraz
skutečnosti,
ta
moudrost
je
skutečnost,
ano? --
Podívejte
se,
jestli
já
mluvím
jenom
vo
dvou
světlech,
o
žlutém
a
bílém,
tak
to
zjednodušuju
proto,
že...
Tam
v
tom
předškolním
věku,
kdy
mě
ty
lékaři
trápili,
a
když
jsem
vstoupil
do
toho
žlutého
světla,
když
jsem
s
těmi
husami
vstoupil
do
čtvrtého
světla...
do
žlutého
světla.
Tak
to
byla
úroveň,
kterou
bychom
na
té
škále
sedmi
stupňů
mohli
klást
do
čtvrtého
stupně,
rozumíte?
Předtím
to
světlo
je
mdlé,
takže
ho
vůbec
světlem
nenazývám.
Například
astrální
světlo
je
světlo
mdlé,
taky
trošku
takové
nažloutlé,
ale
slabounce,
a
elementální
taky,
kdežto
to
rajské
je
jasně
žluté,
ano?
A
zase
vynechávám
tu
pátou
úroveň,
protože
ta
je
ještě
přižloutlá,
tu
šestou
a
tu
sedmou,
protože
to
všechno
je
eště
na
úrovni
částečného
vědomí.
Né
na
úrovni,
kde
by
ze
zdroje
věčného
člověk
něco
bral.
Kdežto
bílé
světlo
je
zdroj,
to
je
světlo,
které
proudí
bez
zprostředkování
jiných
úrovní
přímo
od
Boha,
ano?
Bez
zprostředkování
až
na
transformátor
lidské
tělo,
ten
transformátor
lidské
tělo -
a
to
je
nedokonalost
toho
bílého
světla,
tady
musí
být
vložen
mezi
Boha
a
člověka,
aby
člověk
to
vůbec
dostal
do
tohoto
vědomí,
a
tím,
že
to
přes
ten
transformátor
do
toho
vědomí
dostává,
tak
ta
moudrost,
která
odtamtud
jde,
pochází,
je
důkladně
okleštěna,
důkladně
okl-
Ne
že
by
to
nebyla
moudrost,
ale
je
to
chabý
odvar
té
moudrosti.
To
je
tedy
zajímavé
na
tom,
protože
člověk
vlastně
na
té
věčnosti
by
se
nudil,
kdyby
to
měl
všechno
hotové,
on
tam
pořád
dorůstá.
To
jak
jsem
řikal,
to
je
neustále
věčné
přibližování
se
k
nekonečné
moudrosti,
pravdě,
poznání,
lásky,
existence,
ne?
K
tomu
všemu
se
nekonečně
přibližuje.
Proto
se
na
nebi,
v
tom
stavu
nebe,
člověk
nenudí,
nýbrž
ustavičně
roste.
A
protože
to
nekonečný
růst,
tak
je
to
nekonečně
možné,
a
nemusí
se
z
toho
nebe
padat
nazpět,
rozumíte?
Kdežto
z
ráje
se
musí
spadnout. --
Tedy
především
neřekl
Šrí
Ghos,
že
moudrost
přichází
samovolně
dveřmi
utrpení,
nýbrž
to
říkal
Ajschylos,
čtyři
sta
sendesát
pět
let
před
Kristem.
Takže
von
za
výrok
Ajschyla
nemůže.
Ale
já
myslím,
že
částečně
také
vinen
tím,
že
nám
nevysvětlí,
proč
někdy
při
utrpení -
a
von
o
utrpení
ví,
že
přináší
moudrost,
on
taky
ví...
vůbec
se
moudrost
nedostane,
ani
špetka
moudrosti
nedostavuje.
A
proč?
Protože
každý
při-známe
to
utrpení
jinak.
Já
jsem
si
toho
byl
nejlíp
vědom,
proto
jsme
byl
vystaven
takovému
prostředí,
abych
si
to-
abych
to
moh
instruovat,
abych
to
moh
instruovat
lidi.
V
koncentráku.
Že
každý
tam
to
utrpení
přijímal
jinak,
a
podle
způsobu,
jak
to
utrpení
přijímal,
tak
vynášel
na
povrch
plody
toho
utrpení.
Někteří
vynášeli
jenom
takové
plody,
že
se
utrpení
stupňovalo,
nic
víc.
A
jiní,
například
já,
že
utrpení
přestala
existovat.
To
jsou
takové
dva
krajní
body,
Mezi
tím
bylo
celá
řada
jiných
středních
takových
ňákých
pojetí,
ale
já
bych
promluvil
radši
k
tomu,
kterýmu
nepřipadalo,
že
by
to
utrpení
bylo
zbytečné,
a
že
by
nebylo
tím
nejužitečnějším,
co
člověka
mohlo
potrefit.
Protože
to
utrpení,
které
já
jsem
nažíval
ve
třech
prvních
dnech
toho
koncentráku -
né
dýl -
vod
sedumnáctýho
listopadu,
jedenadvacátýho
listopadu
se
mi
to
stalo,
ne?
Že
jsem
vo
to
utrpení
přišel,
jenom
tří-
jsme
v
tom
pod---.
Takový
se
nesmí
trvat
moc
dlouho,
to
je
vidět,
že
to
je
něco
v
nepořádku,
už-
už
tři
dni
byly
moc
dlouhé,
to
jsem
tak
dlouho
v
té
krizi
neměl
přebývat.
To
byla
nejdelší
krize,
jakou
jsem
kdy
v
životě
zažíval.
Nikdy
jsem
delší
nezažíval.
Esi
krize
začí-
u
mě
trvá
několik
vteřin,
tak
to
už
považuju
za
anomálii,
ano?
No
podívejte
se,
to
neni,
že
bych
se
chlubil,
ale
to
je,
že
vím,
co
mám
dělat.
A
jestliže
vím,
co
mám
dělat
a
dělám
to,
tak
jsem
nerozumný.
A
já
nerozumně
mám
zakázáno
jednat,
já
musím
jednat
správně.
A
když
nemam
jiného
světla
než
rozumu,
tak
se
musim
řídit
rozumem.
Proto
jsem
tady
Oliverovi
tak
možná
neprávem
lhal,
že
rozumu
včas
neužívá,
ne?
Musí...
A
jeho
manželce
bych
lhal
ještě
víc,
kdyby
tady
byla,
protože
znevažují
rozum.
To
je
světlo,
které
je
taky
od
Pána
Boha.
A
teprve
když
mně
dohoří,
tak
mám
právo
z-
bez
zneklidňování
se
chopit
jiného,
vyššího
světla.
Ale
nemohu
se
ho
vůbec
chopit,
nemohu
žádnou
moc
pos-
pociťovat
vyšší,
dokud
neřešim
do
krajnosti
, ale
bez
rozčilování
a
bez
únavy
rozumem
všechny
situace
ve
kterém
jsem-
ve
kterých
jsem,
ano? -
To
musím
umět.
Takže...
já
nevím,
na
co
jsem
chtěl
odpovědět,
ale
asi
na
tohleto...
Že
totiž
utrpení
se
může
také
promarnit -
celé.
A
i
když
velké
utrpení
se
může
promarnit.
Že
totiž
jesiže
já
se
s
neklidem
stavim
k
utrpení -
a
vono
je
to
těžký
se
s
klidem
k
utrpení
stavět.
Já
například
neumím -
to
je
tady
zubní
lékaři
se
mně
budou
asi
divit -
já
nemohu
se
s
klidem
stavět
k
bolesti
zubů,
to
mě
zneklidňuje
takovým
způsobem,
že
já
radši
jdu
k
zubaři
a
radši
si
dám
ten
zub
vytrhnout
nebo -
i
když
to
tedy
to
krajní -
dám
si
to
vytrhnout,
aby
mě
ta
bolest
nerušila,
protože
mě
ta
bolest
ruší.
A
to
je
utrpení
fyzické,
to
je
to
n-
to
je
nejnižší
stupeň
utrpení,
který
bych
měl
umět
zvládnout,
já
ho
neumím
zvládnout.
A
je
to
bolest
zubů,
já
to
neumím
zvládnout,
já
jdu
k
zubaři,
prosím
vás,
on
mně
zub
vytrhne.
Tak
to
neřikam,
že
je
to
nejlepší
řešení,
ale
ze
dvou
zel
jsem
volil
to
menší.
Ale
teď
jde
o
duševní
utrpení,
které-
kterým
umíme
vládnout
daleko
hůře,
a
které
daleko
snáze
promarňujeme.
Já
bych
měl
ňáké
duševní
utrpení
říct,
tak
já
se
odvolám
zase
na
sebe. -
Ty
první
tři
dni
byly
pro
mě
především
utrpením
duševním.
To,
že
mě
ňáký
ten
esesman
kopl
nebo
udeřil -
to
je
maličkost
proti
tomu,
že
jsem
duševně
strádal,
že
jsem
najednou
byl
na
holičkách,
že
jsem
neměl
spojení
s
Bohem,
že
jsem
byl
v
situaci
těch,
kteří
vůbec
o
to
nikdy
nezajímali.
A
nemoh
jsem
si
vysvětlit,
ani
rozumně,
jak
je
to
možné,
že
já
jsem
večten
mezi
ty
zvířata.
Jak
jsem
považoval
ty
své
přátele
za
to -
hezký,
že?
A
že
jsem
stejně
bit
jako
voni -
to
jsem
nemoh
pochopit.
Prosím
vás,
tím
jsem
promarnil,
ty
jsem
ty
tři
dni
promarňoval
utrpením.
Že
čím
víc
jsme
takle
myslel,
v
tomto
stylu,
tím
víc
jsem
dostával
ran.
A
znova,
když
jsem
takhle
myslel,
tak
mě
zase
ňáký
esesman
přepadl
a
dal
mi
ňákou
ranku.
Mě
povalil
třebas
na
zem
a
vyválel
mě
v
blátě
nebo...
To
všechno
se
stačilo
udát
za
ty
tři
dni.
Až
jsem
pochopil,
že
se
toho
života
musím
vzdát.
Že
mě
Pán
Bůh
dokonale
opustil,
že
jeho
moc,
která
se
ve
mně
zračila
přímo
jako
v
zrcadle,
je
tatam,
že
se
mi
nikdy
nevrátí -
byl
to
omyl
pochopitelně.
Všechno,
co
vám
tady
řikám,
na
tom
nezáleží.
Člověk
je
vinen
omylem
zrovna
jako
těmi
přednostmi
jako
relativní
pravdou.
A
já
jsem
potom,
když
jsem
byl
tím
esesmanem
donucen,
abych
stál
a
čekal
na
popravu,
tak
já
už
jsem
potom
s
těmi
třemi
dny
byl
tak
vzdělán
a
tím
životem
předtím -
to
neřikám -
že
jsem
zkrátka
ten
život
opustil.
To
je
nejsprávnější
způsob
řečení.
Já
jsem
ho
opustil,
já
jsem
si
nepřál -
ani
přál,
ani
nepřál -
žít.
To
mně
bylo
jedno.
Život
byl
pryč
pro
mě.
Já
jsme
věděl,
věděl
ovšem
nesprávně,
že
tam
zahynu.
A
teď
byla
veliká
příležitost,
aby
se
to
splnilo.
To
bylo-
to
byla
jistota,
že
zahynu,
protože
vedle
mě
ukopali.
No
a
řikal:
Počkej,
já
tebe
taky
zničim... -
Ne,
tak
co?
Takže
bylo
snadné
se
odpoutat,
ovšem
nebylo
snadné
zůstat
při
tom
klidný,
nelitovat
se,
říkat
si:
Jaks
k
tomu
přišel? -
Tak
tím
jsem
se
vyrovnával
v
těch
třech
dnech
předtím.
Teď
už
jsem
na
to
neměl
čas,
protože
velice
rychle
probíhali
události,
a
tak
jsem
k
tomu
nedošel,
abych
se
začal
litovat -
a
to
byla
moje
záchrana.
Čili
já
jsem
nepromarnil
svoji-
svoje
utrpení
tím,
že
bych
se
byl
litoval.
Nebo
že
bych
si
přál,
aby
to
utrpení
nepřišlo,
aby
mně
bylo
odňato,
no...
Tak,
prosím
vás,
to
je
nejsnazší
vysvětlení
toho,
jak
se
dá
utrpení
promarnit -
neklidem,
ano?
Nepochopením,
že
lásku
Boží
my
nemůžeme-
že
jí
nemůžeme
porozumět.
Já
jsem
neporozuměl
ty
tři
dni,
že
to
je
nejvyšší
projev
lásky
Boží,
že
mě
zbavuje
své
vlastní
vůle.
Že
způsobuje,
že
já
si
nepřeju
žít
pro
sebe
už
tento
život,
no?
To
bylo
opravdu
nejvyšší-
to
byl
nejvyšší
stupeň
lásky,
jaký
jsem
v
životě
poznal.
Já
jsem
to
považoval
za
největší
příkoří.
Já
bych
se
měl
za
to
hanbit!
Já
se
nehanbím -
prozrazuju -
to
už
mám
za
sebou.
Ale
hanbil
jsem
se
za
to.
No
tak
nerozumíme
tomu,
co
je
moc
boží.
Kdy
nám
ji
sesílá?
My
ji
nepoznáme,
protože
je
jemná
a
přichází
zahalená
tak,
že
mi
ji
nepoznáme,
do
její
tváře
nepohlídneme -
to
bysme
ani
nevydrželi.
Moc
Boží
je
taková,
že
by
nás
okamžitě
zničila,
no.
Nemůžeme
na
ni
pohlédnout.
Není
možné.
Tak
prosím
vás,
to
je
všechno,
co
bych
k
tomu
chtěl
říct,
ano? --
Když
se
člověk
narodí,
to
je
trošku
od
Adama,
viď,
na
tomto
světě
jako
člověk,
tak
se-
tak
na
sebe
vezme -
on
není
tím
tělem -
ale
na
sebe
vezme
obal
tělesný,
který
mu
zprostředkuje,
aby
on -
a
on
není
tělem,
on
je
nesmrtelnou
duší
ve
své
podstatě -
aby
on
mohl
provést
svůj
úkol,
který
nějak
souvisí
velice
úzce
s
úkolem
Božím.
A
to
je
úkol
stvořitelský,
spasitelský
a
úkol
osvětitelský.
To
je
strašně
vznešeně
řečeno.
Já
jsem
na
tydlety
věci
nešel
nábožensky,
nýbrž
já
jsem
na
to
šel
čistě
bez
Boha,
bez
víry
v
Boha...
Ale
mohl
bych
to
převést
do
této
řeči
bezbožné,
ale
nebudu
to
dělat,
abych
tady
neurazil
někoho.
Ale
nebudu
taky
říkat
tady
tímto
takzvaným
vědeckým
způsobem,
ale
řeknu
to
takle:
Jestliže
člověk
tedy
má
na
tomto
světě
úkol
rámcový
a
úkol
konkrétní,
které-
který
v
tom
rámci
hraje
jakousi
dominantu,
má
úkol,
má -
je
to
hlavní
úkol
v
tom
celkovém
rámcovém
úkolu,
ne?
Je
to
hlavní
součást
toho
úkolu,
tak
pak
je
to
takhle:
Hlavním
úkolem,
který
je
pro
nás
nepochopitelný,
anebo
nepochopitelný
tak
dlouho,
dokud
nebudem
poznávat
vůli
Boží -
ten-
tak
víš,
se
do
toho
malinko
dostávám.
Tento
hlavní
úkol
je
od
Boha,
přichází.
To
znamená
česky:
Z
věčnosti
pocházíš
a
do
věčnosti
se
vracíš. -
Kdybych
to
řekl
náboženským
způsobem,
tak
bych
řekl-
Svatý
Pavel
řekl:
Od
věčnosti
je
pro
každého
člověka
připraven
příbytek
u
Boha. -
Od
věčnosti.
A
do
něho
se
má
zase
vrátit...
To
je
ten
úkol
rámcový.
Ale
smyslem
jediným,
proč
se
tam
má
vrátit,
není
aby
se
tam
vrátil,
aby
se
mu
tam
dobře
dařilo.
Nýbrž
místem
jeho
pochodu
z
věčnosti
do
věčnosti
je,
aby
na
té
cestě
z
věčnosti
do
věčnosti
něco
na
sebe
přebral
z
úkolu
komplexního -
Božího -
aby
něco
udělal
pro
Pána
Boha,
aby
mu
byl
pravou
rukou,
abych
tak
řek.
A
ten
úkol
von
nezná,
ten
člověk,
a
tedy
také
nemůže
poznat
ani
konkrétně
vůli
Boží,
proč
to
nebo
ono
se
v
něm-
jeho
životě
děje,
a
co
by
měl
tedy
udělat
a
jaký
je
jeho
úkol.
Že
nepoznává
tento
konkrétní
úkol,
on
se
třeba
smíří
s
tím,
že
z
věčnosti
přichází,
do
věčnosti
vrací.
Prosím,
to
při-
vezme
jako
bernou
minci.
Neví,
jak
to
přijde,
jak
tomu
má
věřit
nebo
co
to
je...
Ale
řekne:
Ano,
tak
je
to
možné,
že
z
věčnosti
pocházíme
a
do
věčnosti
se
vrací-
Ale
ten
konkrétní
úkol,
proč
mu
Pán
Bůh
přiděluje
ňáký
konkrétní
úkol:
Udělej
tamhleto!
A
za
tím
účelem
ses
tady
vtělil... -
To
je
ještě
tíž
pochopitelné,
než
ten
rámcový
úkol.
Protože
tam
už
nestačí
jenom
vědět
o
tom,
že
to
je,
a
přijmout
to
vírou.
Nýbrž
tam
se
musí
do
toho
jít.
A
musí
se
to
uplatňovat.
Pokud
ten
náš
vnitřní
vůdce
ví,
že
bych
to
neuplatnil,
tak
mě
ani
s
nitkou
toho
mýho
úkolu
neseznámí,
ani
třásní,
ani
s
okrajem
toho
mýho
úkolu.
Já
ho
neznám
proto,
že
bych
ho
nechtěl
provádět.
Že
bych
ho
nechtěl
provádět.
Ne
že
bych
neuměl. ---