Karel Makoň: 86-02B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

-- Tak tedy... bych chtěl říci, co je ta disciplína? Jak jsem vám ukázal, to dvě stránky - disciplína v blaženosti, disciplína v utrpení - a ono to třetí stránku, a ta je nejtěžší - disciplína v neutrální činnosti, která není ani blažeností, ani utrpením. Na příklad dejme tomu jsem zaměstnán v kanceláři a musím tam konat monotónní práci. mně to vůbec nedělá velký utrpení, protože jsem si na to zvykl. Dám si nějaké kafíčko, zakouřim si, že ano? A je mi dobře při tom. A mohu to dělat mechanicky celkem, jsem se na to natrénoval. To platí hlavně vo takových statisticích, úřednicích, účetnictví, a tak dál... archivářích a... No a takových povoláních neutrálních je fůra. mám velikou práci s těmito lidmi, abych jim ukázal, jak v tom je taky cesta, jak tam je taky třeba disciplína. No ale asi tuto kapitolu detailně nerozeberu, protože tu jsem detailně rozebral a budu rozebírat v tom... sebe- no v tom- spisu, který tady překládám, jo? --robindo Ghos: Syntéza jógy. To překládám v podstatě pod názvem M Dvě - Mystika Dvě - srovnání jógy s mystikou. Takže na mnoha set stránkách člověka vo tom poučuju. Ježíš Kristus snad vo tom poučil svým životem. Ale to je pro nás taky uzavřená knížka, protože tomu nerozumíme. Takže bych řekl: Disciplína je možná tehdy, když je člověk ochoten nebýt protekční. - Neprotěžovat sobě, nýbrž stejnou měrou protěžovat- stejnou měrou protěžovat sobě jako kterémukoliv jinému, Ježíš Kristus nebyl protekční. A v tom je smysl toho správného užívání schopnosti rozlišovací a schopnosti sebezáporu. Že napřed protěžoval svoji rodinu, tak se musí dorůst, to se musí tak dlouho dělat, dokud člověku - ne řikam, je mu to jedno - ale dokud se nedostane do situace, kdy samovolně mu to jde... tato protekce. Kdy se nemusí namáhat, aby protěžoval. A jak mu to jde samovolně, tak potom musí zase hned dál - von šel hned dál do Jordánu a... o matce, bratřích řekl: To jsou bratři, to je matka. A člověk nemá- syn člověka nemá, kde by zde hlavy sklonil. Tak to potom vypadá s tím sebezáporem jinak, než kdykoliv předtím. Čili nemohu dát jasný předpis na sebezápor, který vede k disciplíně. Pro- protože na každém kroku ten sebezápor jinou povahu podle toho, co ten člověk vydrží. Ze začátku vydrží málo sebezáporu. Nevadí! Vydrží málo. Taky pude pomalu do- kupředu. Když vydrží víc sebezáporu bez zneklidňování. Jak se zneklidňuje sebezáporem, tak je to horší, než kdyby se nezapíral. On se nesmí zneklidňovat. Jak se začne sebezáporem zneklidňovat - to znamená, že kdyby třebas unaven nebo... tak to je zneklidňování- to je taky druh zneklidňování - tak musí toho nechat toho sebeza- musí od něho ustoupit. Musí se dát na cestu neutrální činnosti, kde se nemusí ze- sebezapírat. Takže vidíš, zklamu, nemohu dát obecný návod. Protože mně na každém kroku - tím, že jsem rozdával správnost - mně bylo ukázáno, jak sebe zapřít. Věř mi, že téměř vždycky, to co mně bylo ukázáno jako správné, mně šlo proti srsti. Mně to nedělalo dobře. jsem se musel zapřít, a velice zapřít. od toho prvního sebezáporu, kdy jsem za deště dělal- zahražoval vodu pod chodníkem, za deště, což bylo velice zdravé, že ano? A maminka z toho odvolávala. tehdy, když jsem poznal, že je to nesprávné, bylo těžce se zapřít a vodejít z toho deště a nezahražovat tu vodu pod chodníkem. Musel ji nechat téct doz- do kanálu, což mně dělalo strašně zle. A tak podívej se, a takhl- takhle nerozumný je dospělý člověk. Von si zahražuje vodu života pro sebe. A neříká tomu zahražování vody, která by odtekla do kanálu, ale mele tak, aby to- aby vona tekla na jeho mlejn. A když zároveň nemele pro mlýn toho, se kterým těsnou souvislost jeho život - na příklad u tebe ten život tý- učitelky hudby, tak jedná špatně a zaplétá se zbytečně do těžkostí, do kterých by se nezapletl, kdyby s jednal třebas tak, že by poznal tu její poutanost s jejím životem za nesprávnou, a kdyby ji nepodporoval. Protože u sebe jako u zdravého člověka, který nemá tuto poutanost, by to taky nedělal. Taky by to u sebe nepodporoval, hleděl by se z toho dostat. Tak všemi silami by se snažila ji z toho dostat, a ne ji v tom podporovat, přitakávat a vyslýchat. Říci jenom: vás vyslýchat nebudu, protože... Jednak se to netýká a jednak to nepovažuji za správné se tím zabývat. - Tím se to nevyřeší, jo? To budete žít třebas několik let ještě, a tím se zdržujete. Vy zanedbáte svoje povolání, sebe, dítě, všecko jenom proto, že vám v hlavě něco straší, čeho se nedovedete zříct. Rozumíš? Takhle bych na to... vnitřně musím mít správný postoj vůči věcem. Nesmím u ostatního trpět to co u sebe, musím s ním jednat daleko mírněji než se sebou. nemám právo na něj takový jako mám na sebe. Ale při mírnosti mohu jednat správně, že ano? V takové míře jak to unese ten dotyčný. Tak nic jiného neradil nikomu než zapřít sama sebe. Vezmi svůj kříž na si... To znamená i utrpení považuj za klad ve svém životě, i to považuj za vedoucí prvek. Bez kterého by ses v životě, člověče, neobešel. A tak si ho važ stejně jako relativního dobra. Relativní zlo se važ jako relativní dobro, ano? Asi tak... Na rozdíl jaký je můj názor na rozdíl od názoru těch, co žijou v astrálu nebo posmrtném stavu odtělených. Že oni si myslí, že odtamtud s- když tam zmizí, že se ta duše vtělí do nějakýho člověka, proto zmizela. Kdežto si myslím, že tam zmizí proto, že se ocitla na jiné úrovni pro ty tělesně tam žijící astrály neviditelné, rozumíte? Takže vona nemá tělo... astrální - to vodložila - a proto je neviditelná, ne že by se byla převtělila. Ale je tam na jiné úrovni duše, která nepotřebuje tělo. Moje manželka je tam neviditelná, když na sebe neoblíkne astrální tělo. Ona ho nemusí oblékat! Jakmile ho ale oblékna, tak může jít třebas k těm koc--- na návštěvu. Kteří nedovedou žít tam jinak než tělesně astrálně, neboť zde se ztotožňovali po celý život jenom s tělem, tak tam se nemůže najednou na štveráku obrátit, aby se ztotožňovali se svou duší, která neni tělo. To není jejich případ. Takže oni se pořád ztotožňují s tělem, a ta duše se projevuje skrze to tělo, a vo duši nemají vědomí. Jako vy nemáte vědomí o své duši, která nemá tělo. Která není vázána na tělo. Kdežto jsem byl do toho jako vpašováván to toho stavu poznání duše od těch lékařů, ne? Že jsem se ocitl v tom zrcadle, s- tam jsem neměl tělo v tom žlutém světle. Husy tam neměly tělo. Husy taky mají svou duši, a nemají tělo v tom žlutém světle. No tak si myslim, že ta duše si žije na jiné úrovni, na úrovni manasu, ne? To je úroveň vyšší, kam nemůže astrální dvojník pohledět, pokud jenom astrální oči. A tak oni mají dojem, že ten člověk se vtělil. Ne von si žije ještě velice dlouhou dobu tam a dožívá na jiné úrovní. Teprve tam končí dluhá- druhá smrt, jak o mluví svatý Jan, ano? Je to teďka jasné? Když mně je to takhle jasné - jim ne! Kdybych tam... věřím, tam k nim přijdu definitivně po smrti, tak že to pořád budu ještě tvrdit. A von mi řiká: Ty jen si tady ještě počkej! - Jenže jim budu vytírat zrak. řeknu: Tak se podívejte, dámy a pánové! Vidíte mě? - Vidíte. Tak si před vámi - ne za vašim hřbetem - si před vámi svleču ten váš kabát! - A před nimi se svleču... z toho astrálního dvojníka. - A dávejte si pozor, řikam, než se svleču. Jestli uvidíte, jestli uslyšíte, jestli ucítíte... Nic. - Svleču se - dneska do dodělám, protože by to molo- mohlo mít špatné následky pro tento můj život. Bych cloumal tím astrálním dvojníkem, kterým já- který ještě potřebuju tady na tomto světě. A tak se z něho svlíkám jenom když se stýkám s manželkou, tedy mimo tento svět, jinde ho nesvlíkám. A tam bych ho takhle svlíkl, kdybych s nima byl, a zase bych ho oblékl. bych říkal: Zůstaňte v k- v klidu, si ten kabát zase obleču. - bych si ten kabát zase oblékl, tak bych říkal: Vidíte mě? - A kdyby zase začli vidět - jakože začli vidět - tak by řikal: To my jsem se mezitím převtělil? - To se ale dokonale mýlíte! To jsem jenom byl pro vás neviditelný. A tak je to se všemi, který tady nevidíte umírat, a přesto je tady nevidíte... už, že? Neumíte žít v duši, která neni zavázána na tělo, no. - A ukážu jistě na svou manželku, která to dovede. Svlečeme kabát a vodejdeme si pryč. A řekneme: Ahoj, přátelé! - No... Je to všechno velice přirozené. -- Nevím, proč vám to tak- co vás tak zajímá, protože máme tady zde úkoly, a ne tam na světě, jiném. Ale musím říct, že ta smrtelná duše zachovány všechny smysly v jednom balíku. Ne- nemá sluchový s- vjem někde na jiné straně těla než zrakový vjem, než hmatový, a tak dále. je všechny pohromadě. Smrtelná lidská duše všechny smysly. Ale ne v orgánech smyslových, nýbrž v duševních orgánech, které jsou samotnou duší - ona je těmi orgány. Protože bych řekl lidově: Sluch svou duši, ne? Každý smysl svou duši. - Rozumíte? A vona ta duše je... n- ne v tom orgánu, nýbrž v tom zdroji toho smyslu, ano? Čili jako smrtelná duše žije ve zdroji smyslů a ne ve smyslech. Kdežto astrální dvojník nežije ve zdroji smyslů, nýbrž z toho zdroje to přejímá svým tělem astrálním, rozumíte? Jako my to z toho zdroje přejímáme, my zdroje- ze zdroje duše přejímáme do tohoto transformátoru lidského těla živého. Tak v tom jsme si rovni. Jenomže astrální dvojník je hmota daleko jemnější, tvárnější, pružnější než je hmota tohoto těla. se o tom přesvědčil v předškolním věku, kdy se mně zdálo, že lítam. To byl tak živý sen! Jak jsem se probudil, tak jsem se natáh a letěl jsem, ne? Ale spad sem jenom z postele a pořádně jsem si nahřímal. Z čehož jsem usoudil, že nejsem ve zdroji, že jsem v těle, které je- to nedovede převzít. No... tak tak je to asi... Tak když třebas se astrální dvojník a v něm ta duše dovídá - ona je vlastně fakticky ta duše - dovídá, že někdo z jeho z jeho příbuzných tady na světě trpí a myslí přitom na toho zemřelého, že k němu třebas brzo přijde, tak hned ho přivolá. Tu duši přivolá. Jenže ten člověk se nedokáže odpoutat od svého těla a st-- se tam objeví i s tim astrálnim dvojníkem. Takže je možné, že když někdo si tvrdě přeje před smrtí třebas takle... se setkat eště svými příbuznými, tak se setká. Tady na tom světě vidí- vidí je před sebou stát u postele a tak dále. To všechno je pravda, to... jenže je to nedokonalé, ne? Takže, dejme tomu, manželka mně předváděla, jak neni vázána na čas - naprosto tak jako my - že se může přemístit, a že ten astrální dvojník ji musí následovat. Že ona na to jde opačně - ona přemístí se duševně a astrální- a ty šaty toho astrálního dvojníka bere s sebou. je v kufru, bych tak řekl. To je všechno symbol, pochopitelně - žádný kufr nemá. Ale je k dispozici, ty šaty. Takže když se někde chce zjevit, tak se zjeví v šatech, protože jinak to nejde. Tak si je natáhne a je tam. Ale dostane se tam bez ztráty času. Plzeň - Praha, to je bez ztráty jedné vteřiny, z jednoho místa na druhý - to jsem se přesvědčil. No tak tak je s tím as-- Astrál vnímá tento svět jenom fiktivně, ne skutečný svět, jak ho vnímáme my. Protože by ho to rušilo v jeho existenci. My musíme vnímat jenom tento svět, jako by nic jiného nebylo. Protože kdybychom zároveň vnímali nějaký astrální svět, tak nás to bude rušit - nevíme čí sme. znal nějakou paní Hrdličkovou v Plzni, která byla médiem, výborným, ale vona vobčas nevěděla, jesli je to vona, která vaří, nebo někdo jinej, nebo nějaký astrální dvojník, ano? Ona to řikala: jsem z toho zoufalá! - No ale uvažovala dobře jako astrální dvojník. Astrální dvojník taky všelicos umí, že? No ale... Šrí --- řiká: Tento svět je celý fiktivní v tom smyslu, že si ho představuje někdo, komu řikame Pán Bůh, a je to jeho představa, neni to on, a proto to není skutečnost... říkají někteří Indové. A je to tedy iluze, a my jdeme z iluze do skutečnosti. Prosím, tento názor nezastávám, ale mají částečně pravdu. Že totiž oni, kteří se ob- objevili nebo ocitli za stavem vidění toho světa, přestali vidět tento svět a začali vidět jiný svět, stejně fakticky existující jako tenhleten, tak museli přijít k tomu, dojít k názoru nebo k vědění, že není toto jediné stvořené od Pána Boha. Že von stvořil minimálně sedum jiných úrovní - šest eště jiných úrovní, na které se svým vědomím nežiju, ale do kterých se mohu vlivem nějaké techniky anebo ho- nějaké dostat. A pak, jak se dostanu na jinou úroveň - napřed se dostanu na úroveň astrální - tak sem jedině v tom astrálním- astrálu. A tohleto, co zde zažíváme nyní teď nepovažuju za skutečné. Pro je skutečné to, co tam zažívám. A o této skutečnosti jenom paměťně vím, že jsem žil tady na světě, a že jsem toto považoval za jednou skutečnost. A tak je to správné. Ten astrální dvojník musí mít tudletu schopnost, že se tak dokonale vžije do vidění tamního světa, že to pro něho jediná skutečnost. A to ostatní jenom reflexívně zažívá, ano? Když na něho třebas někdo myslí nebo tak nějak. Ale jestliže třebas my po narození se teprve učíme zafixovat si tento- po narození se teprve učíme zafixovat si tento svět. Tak, přátelé, mně se stalo čtrnáctkrát. jsem se znovu muset učit po operaci vidět tento svět. jsem tam byl cizincem, když jsem vyšel z operace. Vždycky. A ne jenom po operaci, pokaždé extázi jsem byl tady cizincem, jsem tady byl dokonce ve vězení, jak jsem vám řikal, ještě krutější jsem byl tady cizincem než po těch operacích. Tam to nebyla žádná extáze, to jsem se brzo smířil, že ty smysly mně říkají skute- o skutečnosti, že mně dávají informace o skutečnosti. Ale po extázi jsem věděl, že ty smysly mně nedávají obraz skutečnosti, že poskytují jenom částečné vidění skutečnosti, ne neskutečného něco, ale částečné vidění skute- skutečnosti. A- a to je totiž, že jsem neviděl za hranice své klece. A to je to omezení nás všech, když nejsme v tom spojení s Bohem vědomém. No tak... tuším to stačí, ne? -- Především bych chtěl trošíčku upravit ten pojem v máji, jak ho chápe Šrí Arubinotos. Prosím vás, budete číst ten můj spis, tak nařknete z toho, že jak jsem zjednodušeně vyslovil tu myšlenku, že toto nepovažuji za skutečné... neboli za obraz skutečnosti, takže jsem nevyslovil celou pravdu, jak voni tam říká, on řiká takle... Jestliže namaluje někdo obraz a tahle- to je to stvořené je obraz namalovaný, nebo stále malovaný Stvořitelem, tak se Indové mýlí, že si myslí, že obraz je méně skutečný než jeho malíř, než ten Stvořitel. Je skutečný jinak než ten malíř, než ten Stvořitel. Ale je skutečný. Přestože je to pouhý obraz. Pouhý obraz není neskutečný, nýbrž je jinak skutečný. On se měl vyjádřit tak, že ta skutečnost je jiná skutečnost než skutečnost Boží, protože je odvozenou, pomíjivou, částečnou skutečností... částí skutečnosti, bych tak řekl. Takže my když řikneme vo ňákém obrazu: Tohleto je Hudeček. Nebo tohleto je ten a ten... - Nemáme pravdu. Namaloval to Hudeček, bychom měli říct. Toto stvoření vytvoří a tvořil Bůh, a tvoří a bude tvořit Bůh. Tak je to správné. Ale netvoří chiméry, nýbrž tvoří pravé obrazy, třebaže pomíjivé. Čili my žijeme v oblasti obrazů a ne v oblasti skutečnosti, ale obraz je skutečná záležitost, rozumíte mi? Tak by se měl vyjádřit. Stačí to? -- Tutéž věc vysvětlím technicky - indicky. Řeknu: Jesiže sem zapnut na vesmírovou sílu šakti - teďka budu plýtvat indickými názvy - přes muadharu, přes lotos muadharu, který mám otevřený, a proto vnímám tento svět, tak vnímám jenom tento svět jako skutečný svět. - To je klam. V tom smyslu, že to není pravda, že by jenom tento svět byl skutečný. Ale co to platný, když mám zapnutý- tu zdířku zapnutou do muadhary, a při tomto zapojení mám tento program nevědomí, ano? To je první program. Ale těch programů mám v sobě sedum. A když zapnu druhý program, tak ztratím, ztratím první program a objeví se tam druhý. Bylo by to špatný, kdyby se tam objevil zároveň první, to by byly duchové, že jo? To- to není možný, dva programy tam najednou, že jo? To chápeš. A tak když chytám druhý program - například ve spánku se probudím - a chytám druhý program, tak jsem tam, jenom tam, žiju jenom tam, nikde jinde než tam. A když chytnu třetí program, tak se mi ztratí první a druhý... a tak dále. A tak to jde se vším, když se ocitnu na úrovni rajské - to je největší bída - tam se mi daří výborně a zažívám blaženost, ze které se mně nechce - jako ty husy, ty se nerady budí, by radši spály pořád dál, jsou v tom transu rajském, a jsem se odtamtud probudil - jsem se probudil vždycky první a husy sem probudil po sobě. A ještě mi řikaj: Eště nás tam nech, ne? - Sem řikal: Jo, a vás mám napást! Kdepak budete napasené, honem pást! - A ony řikaly: Tak se pas taky, když ti to tak chutná! - Sem se nepás. A utrh jsem nějakou trávu, aby věděly že jako- předstíral jsem, že se taky pasu, ne? Aby se pásly... No ale to řikám proto, aby jste pochopili, že člověk musí být zafixován v tom stavu třebas muadhary, kde vnímá tento svět jako jediný. To je to největší pokušení přicházející od Pánaboha. Že takle si nás stvořil, že my se dovedem na kterýkoliv- na kteroukoliv úroveň vědomí zafixovat. Je to fixní idea v podstatě. Ale není to nic nezkutečného. Je to část skutečnosti, je to částečný obraz skutečnosti, dokonce ne celý obraz, ale částečný obraz skutečnosti. A ono, ta skutečnost, se nedá žádným obrazem vyjádřit - bohužel nedá. Žádný obraz neodpovídá skutečnosti, obraz zůstává obrazem.-- Jestliže mentalista je toho názoru, že myšlenka vytváří tuto skutečnost, jo? Tak je to východisko, které mu pomáhá, aby se dostal z úrovně fyzické na úroveň mentální. A Šrí Arubin Ghos by mu řekl: Existují tři úrovně - hmotná, mentální a duchovní. - Ale ten mentalista se nedostane na úroveň duchovní, musel by opustit mentální úroveň. On to neudělá - nechme ho tam na úrovní mentální, ano? Nejsem mentalista a propaguju Ghose, který přes tu mentální úroveň jde. Mám na to právo? - Mám! Protože člověk je také bytost mentální. A jestliže nevychovám se v úrovni fyzické a potom v úrovni mentální, tak nemohu dospět do úrovně duchovní. musím přejít úroveň mentální. ji musím z moci, se musím nad dostat. Kdyby moje mysl pořád povídala, pořád mně podávala informace svým- svou schopností úvah a rozumového uvážení věcí, což není nic špatného, tak bych nikdy se nestal duchovním člověkem. Jak jsem se stal duchovním člověkem? Že jsem zastavoval rozumovou činnost - nechtěně - že napřed zastavovali- to bylo velice snadné - ti lékaři - p-- násilím. A potom nenásilím, když jsem poznal to správné, a potom zase tou extází a tak dále, a potom za tím stavem, za extází - to byl ten mentální stav - mně ta mysl nemyslela. A měli všichni dojem, že jsem člověk, který všechno bezvadně promyšlené, a který jde s naprostou jistotou za tím, co chce, a se nic nechtěl a jsem nic neměl promyšlené. A jsem je nechal v tom vědomí, že si to tu mám promyšlené. Neměl! Tu jsme vám tady líčil, jak jsem jel třeba do ciziny - nic jsem neměl promyšlené, všechno mně muselo vyjít bez toho, že bych to měl promyšlené. jsem tam neměl noclehy, jsem tam neměl - původně pasů - to jsem měl samo sebou, ale kromě toho jsem tam neměl vůbec nic než peníze v kapse a šarlatána v hlavě. Ten dovede švindlem a vším možným způsobem se proklouznout, kam chtěl, ne? jsem vždycky v cizi- cizině - a my jsme tady v cizině - viděl všecko a poznal všechno, co jsem potřeboval tam poznat. Dokonce jsem se setkal s těmi, se kterými jsem se měl setkat, a nevěděl jsem , kdo to jsou, kde se s nimi setkám, jsem o to nestál. jsem byl rád, kdybych byl býval, rád kdybych se byl se všemi nemusel setkat. Třebas roku sedmdesát tři jsem byl v Itálii se svou manželkou, se svým kalibánem. jsem měl sedumnáct úkolů kromě toho, o který jsem věděl, než jsem odešel z Československa. jsem nevěděl ani o jednom z nich, jak bude vypadat, kde ho budu provádět. jsem jenom si dělal čárky v notesu, kolik jich mám za sebou. A všech sedumnáct jsem zvládl bez své vlastní iniciativy. Protože to byla supramentální činnost, při které člověk vůbec nic nedělá. Přestože jsem třebas šel v podzemí místo do vécé, jako vostatní šli, tak jsem šel ke stánku s novinami, a tam jsem našel Cestou zen, a tu jsem přeložil do češtiny po desetiletém váhání, že ano. Takže, prosím vás, jak jsem k tomu přišel? - Samovolně. My jdeme do oblas- supramentální stav je stav samovolnosti, to je naše pravlast. Někdo tomu říká Pán Bůh, někdo tomu říká samovolné, to znamená, Bůh netvoří tak, že by musel přemýšlet o tom, jak to vytvoří - on to ví. On je vševědoucí, že? Tím se liší vod nás. -- Nositelem bílého světla, musí mít za sebou obrovské utrpení. Protože jsem nezažil největší utrpení v koncentráku, nebo když pitvali zaživa ti lékaři, ale největší utrpení jsem zažíval v extázích, který se prohlubovaly, a kdy jsem ztrácel sám sebe. Když jsem věděl, když jsem poznával, že toto nejsem já, a tím, čem- čím jsem, s tím jsem se ještě nesetkával. To jsem procházel úžasnou temnou nocí, které řiká svatý Jan z Kříže: temná noc smyslů a temnou noc ducha. A tou jsem musel prodělat. To je největší utrpení, které jsem v životě zažil. A kdo se- kdo to zvládne, kdo se přesto přiměje k tomu, aby touto nocí prošel, tak ten je potom nositelem bílého světla. jsem taky nositelem toho bílého světla. Ale není to světlo nejvyšší, nýbrž jenom světlo extatika. Jako- jak jsem vám řikal vo pani, která d- dostavila- dostala- k smrti dosloužila doktorce Martinkové, ne? Tak ta bílej světlo - to jsem na poznal. No ale to není to nejvyšší světlo, zrovna jako to, co mám já, to není... to je cesta kupředu dál, jo? -- Když řikám, že to světlo rozsvítí, když řikal, že to světlo rozsvítil. To znamená, že se spojil s tou úrovní toho- moudrosti, která s- tam svůj zdroj. Na úrovni bílé ňáká moudrost zdroj, není to nejvyšší úroveň moudrosti, ale je to dost velká úroveň moudrosti... Takže vyklopim z rukávu vlivem toho světla o duchovní oblasti, cokoliv potřebuju, ale musím vo tom přemýšlet. Ale ani- ani vzdáleně nemusím přemýšlet, nemusim ani říct - vy si řikate, jak t-, jak to mam - co to je? Ja vim, co to je, jenom to neumim česky říct, protože vono mi to česky nenapovídá to světlo. Ta moudrost není česká, ta moudrost je univerzální. S- slovo mluvené je obraz už, to je obraz skutečnosti, ta moudrost je skutečnost, ano? -- Podívejte se, jestli mluvím jenom vo dvou světlech, o žlutém a bílém, tak to zjednodušuju proto, že... Tam v tom předškolním věku, kdy ty lékaři trápili, a když jsem vstoupil do toho žlutého světla, když jsem s těmi husami vstoupil do čtvrtého světla... do žlutého světla. Tak to byla úroveň, kterou bychom na škále sedmi stupňů mohli klást do čtvrtého stupně, rozumíte? Předtím to světlo je mdlé, takže ho vůbec světlem nenazývám. Například astrální světlo je světlo mdlé, taky trošku takové nažloutlé, ale slabounce, a elementální taky, kdežto to rajské je jasně žluté, ano? A zase vynechávám tu pátou úroveň, protože ta je ještě přižloutlá, tu šestou a tu sedmou, protože to všechno je eště na úrovni částečného vědomí. na úrovni, kde by ze zdroje věčného člověk něco bral. Kdežto bílé světlo je zdroj, to je světlo, které proudí bez zprostředkování jiných úrovní přímo od Boha, ano? Bez zprostředkování na transformátor lidské tělo, ten transformátor lidské tělo - a to je nedokonalost toho bílého světla, tady musí být vložen mezi Boha a člověka, aby člověk to vůbec dostal do tohoto vědomí, a tím, že to přes ten transformátor do toho vědomí dostává, tak ta moudrost, která odtamtud jde, pochází, je důkladně okleštěna, důkladně okl- Ne že by to nebyla moudrost, ale je to chabý odvar moudrosti. To je tedy zajímavé na tom, protože člověk vlastně na věčnosti by se nudil, kdyby to měl všechno hotové, on tam pořád dorůstá. To jak jsem řikal, to je neustále věčné přibližování se k nekonečné moudrosti, pravdě, poznání, lásky, existence, ne? K tomu všemu se nekonečně přibližuje. Proto se na nebi, v tom stavu nebe, člověk nenudí, nýbrž ustavičně roste. A protože to nekonečný růst, tak je to nekonečně možné, a nemusí se z toho nebe padat nazpět, rozumíte? Kdežto z ráje se musí spadnout. -- Tedy především neřekl Šrí Ghos, že moudrost přichází samovolně dveřmi utrpení, nýbrž to říkal Ajschylos, čtyři sta sendesát pět let před Kristem. Takže von za výrok Ajschyla nemůže. Ale myslím, že částečně také vinen tím, že nám nevysvětlí, proč někdy při utrpení - a von o utrpení ví, že přináší moudrost, on taky ví... vůbec se moudrost nedostane, ani špetka moudrosti nedostavuje. A proč? Protože každý při-známe to utrpení jinak. jsem si toho byl nejlíp vědom, proto jsme byl vystaven takovému prostředí, abych si to- abych to moh instruovat, abych to moh instruovat lidi. V koncentráku. Že každý tam to utrpení přijímal jinak, a podle způsobu, jak to utrpení přijímal, tak vynášel na povrch plody toho utrpení. Někteří vynášeli jenom takové plody, že se utrpení stupňovalo, nic víc. A jiní, například já, že utrpení přestala existovat. To jsou takové dva krajní body, Mezi tím bylo celá řada jiných středních takových ňákých pojetí, ale bych promluvil radši k tomu, kterýmu nepřipadalo, že by to utrpení bylo zbytečné, a že by nebylo tím nejužitečnějším, co člověka mohlo potrefit. Protože to utrpení, které jsem nažíval ve třech prvních dnech toho koncentráku - dýl - vod sedumnáctýho listopadu, jedenadvacátýho listopadu se mi to stalo, ne? Že jsem vo to utrpení přišel, jenom tří- jsme v tom pod---. Takový se nesmí trvat moc dlouho, to je vidět, že to je něco v nepořádku, už- tři dni byly moc dlouhé, to jsem tak dlouho v krizi neměl přebývat. To byla nejdelší krize, jakou jsem kdy v životě zažíval. Nikdy jsem delší nezažíval. Esi krize začí- u trvá několik vteřin, tak to považuju za anomálii, ano? No podívejte se, to neni, že bych se chlubil, ale to je, že vím, co mám dělat. A jestliže vím, co mám dělat a dělám to, tak jsem nerozumný. A nerozumně mám zakázáno jednat, musím jednat správně. A když nemam jiného světla než rozumu, tak se musim řídit rozumem. Proto jsem tady Oliverovi tak možná neprávem lhal, že rozumu včas neužívá, ne? Musí... A jeho manželce bych lhal ještě víc, kdyby tady byla, protože znevažují rozum. To je světlo, které je taky od Pána Boha. A teprve když mně dohoří, tak mám právo z- bez zneklidňování se chopit jiného, vyššího světla. Ale nemohu se ho vůbec chopit, nemohu žádnou moc pos- pociťovat vyšší, dokud neřešim do krajnosti , ale bez rozčilování a bez únavy rozumem všechny situace ve kterém jsem- ve kterých jsem, ano? - To musím umět. Takže... nevím, na co jsem chtěl odpovědět, ale asi na tohleto... Že totiž utrpení se může také promarnit - celé. A i když velké utrpení se může promarnit. Že totiž jesiže se s neklidem stavim k utrpení - a vono je to těžký se s klidem k utrpení stavět. například neumím - to je tady zubní lékaři se mně budou asi divit - nemohu se s klidem stavět k bolesti zubů, to zneklidňuje takovým způsobem, že radši jdu k zubaři a radši si dám ten zub vytrhnout nebo - i když to tedy to krajní - dám si to vytrhnout, aby ta bolest nerušila, protože ta bolest ruší. A to je utrpení fyzické, to je to n- to je nejnižší stupeň utrpení, který bych měl umět zvládnout, ho neumím zvládnout. A je to bolest zubů, to neumím zvládnout, jdu k zubaři, prosím vás, on mně zub vytrhne. Tak to neřikam, že je to nejlepší řešení, ale ze dvou zel jsem volil to menší. Ale teď jde o duševní utrpení, které- kterým umíme vládnout daleko hůře, a které daleko snáze promarňujeme. bych měl ňáké duševní utrpení říct, tak se odvolám zase na sebe. - Ty první tři dni byly pro především utrpením duševním. To, že ňáký ten esesman kopl nebo udeřil - to je maličkost proti tomu, že jsem duševně strádal, že jsem najednou byl na holičkách, že jsem neměl spojení s Bohem, že jsem byl v situaci těch, kteří vůbec o to nikdy nezajímali. A nemoh jsem si vysvětlit, ani rozumně, jak je to možné, že jsem večten mezi ty zvířata. Jak jsem považoval ty své přátele za to - hezký, že? A že jsem stejně bit jako voni - to jsem nemoh pochopit. Prosím vás, tím jsem promarnil, ty jsem ty tři dni promarňoval utrpením. Že čím víc jsme takle myslel, v tomto stylu, tím víc jsem dostával ran. A znova, když jsem takhle myslel, tak zase ňáký esesman přepadl a dal mi ňákou ranku. povalil třebas na zem a vyválel v blátě nebo... To všechno se stačilo udát za ty tři dni. jsem pochopil, že se toho života musím vzdát. Že Pán Bůh dokonale opustil, že jeho moc, která se ve mně zračila přímo jako v zrcadle, je tatam, že se mi nikdy nevrátí - byl to omyl pochopitelně. Všechno, co vám tady řikám, na tom nezáleží. Člověk je vinen omylem zrovna jako těmi přednostmi jako relativní pravdou. A jsem potom, když jsem byl tím esesmanem donucen, abych stál a čekal na popravu, tak jsem potom s těmi třemi dny byl tak vzdělán a tím životem předtím - to neřikám - že jsem zkrátka ten život opustil. To je nejsprávnější způsob řečení. jsem ho opustil, jsem si nepřál - ani přál, ani nepřál - žít. To mně bylo jedno. Život byl pryč pro mě. jsme věděl, věděl ovšem nesprávně, že tam zahynu. A teď byla veliká příležitost, aby se to splnilo. To bylo- to byla jistota, že zahynu, protože vedle ukopali. No a řikal: Počkej, tebe taky zničim... - Ne, tak co? Takže bylo snadné se odpoutat, ovšem nebylo snadné zůstat při tom klidný, nelitovat se, říkat si: Jaks k tomu přišel? - Tak tím jsem se vyrovnával v těch třech dnech předtím. Teď jsem na to neměl čas, protože velice rychle probíhali události, a tak jsem k tomu nedošel, abych se začal litovat - a to byla moje záchrana. Čili jsem nepromarnil svoji- svoje utrpení tím, že bych se byl litoval. Nebo že bych si přál, aby to utrpení nepřišlo, aby mně bylo odňato, no... Tak, prosím vás, to je nejsnazší vysvětlení toho, jak se utrpení promarnit - neklidem, ano? Nepochopením, že lásku Boží my nemůžeme- že nemůžeme porozumět. jsem neporozuměl ty tři dni, že to je nejvyšší projev lásky Boží, že zbavuje své vlastní vůle. Že způsobuje, že si nepřeju žít pro sebe tento život, no? To bylo opravdu nejvyšší- to byl nejvyšší stupeň lásky, jaký jsem v životě poznal. jsem to považoval za největší příkoří. bych se měl za to hanbit! se nehanbím - prozrazuju - to mám za sebou. Ale hanbil jsem se za to. No tak nerozumíme tomu, co je moc boží. Kdy nám ji sesílá? My ji nepoznáme, protože je jemná a přichází zahalená tak, že mi ji nepoznáme, do její tváře nepohlídneme - to bysme ani nevydrželi. Moc Boží je taková, že by nás okamžitě zničila, no. Nemůžeme na ni pohlédnout. Není možné. Tak prosím vás, to je všechno, co bych k tomu chtěl říct, ano? -- Když se člověk narodí, to je trošku od Adama, viď, na tomto světě jako člověk, tak se- tak na sebe vezme - on není tím tělem - ale na sebe vezme obal tělesný, který mu zprostředkuje, aby on - a on není tělem, on je nesmrtelnou duší ve své podstatě - aby on mohl provést svůj úkol, který nějak souvisí velice úzce s úkolem Božím. A to je úkol stvořitelský, spasitelský a úkol osvětitelský. To je strašně vznešeně řečeno. jsem na tydlety věci nešel nábožensky, nýbrž jsem na to šel čistě bez Boha, bez víry v Boha... Ale mohl bych to převést do této řeči bezbožné, ale nebudu to dělat, abych tady neurazil někoho. Ale nebudu taky říkat tady tímto takzvaným vědeckým způsobem, ale řeknu to takle: Jestliže člověk tedy na tomto světě úkol rámcový a úkol konkrétní, které- který v tom rámci hraje jakousi dominantu, úkol, má - je to hlavní úkol v tom celkovém rámcovém úkolu, ne? Je to hlavní součást toho úkolu, tak pak je to takhle: Hlavním úkolem, který je pro nás nepochopitelný, anebo nepochopitelný tak dlouho, dokud nebudem poznávat vůli Boží - ten- tak víš, se do toho malinko dostávám. Tento hlavní úkol je od Boha, přichází. To znamená česky: Z věčnosti pocházíš a do věčnosti se vracíš. - Kdybych to řekl náboženským způsobem, tak bych řekl- Svatý Pavel řekl: Od věčnosti je pro každého člověka připraven příbytek u Boha. - Od věčnosti. A do něho se zase vrátit... To je ten úkol rámcový. Ale smyslem jediným, proč se tam vrátit, není aby se tam vrátil, aby se mu tam dobře dařilo. Nýbrž místem jeho pochodu z věčnosti do věčnosti je, aby na cestě z věčnosti do věčnosti něco na sebe přebral z úkolu komplexního - Božího - aby něco udělal pro Pána Boha, aby mu byl pravou rukou, abych tak řek. A ten úkol von nezná, ten člověk, a tedy také nemůže poznat ani konkrétně vůli Boží, proč to nebo ono se v něm- jeho životě děje, a co by měl tedy udělat a jaký je jeho úkol. Že nepoznává tento konkrétní úkol, on se třeba smíří s tím, že z věčnosti přichází, do věčnosti vrací. Prosím, to při- vezme jako bernou minci. Neví, jak to přijde, jak tomu věřit nebo co to je... Ale řekne: Ano, tak je to možné, že z věčnosti pocházíme a do věčnosti se vrací- Ale ten konkrétní úkol, proč mu Pán Bůh přiděluje ňáký konkrétní úkol: Udělej tamhleto! A za tím účelem ses tady vtělil... - To je ještě tíž pochopitelné, než ten rámcový úkol. Protože tam nestačí jenom vědět o tom, že to je, a přijmout to vírou. Nýbrž tam se musí do toho jít. A musí se to uplatňovat. Pokud ten náš vnitřní vůdce ví, že bych to neuplatnil, tak ani s nitkou toho mýho úkolu neseznámí, ani třásní, ani s okrajem toho mýho úkolu. ho neznám proto, že bych ho nechtěl provádět. Že bych ho nechtěl provádět. Ne že bych neuměl. ---