Karel Makoň: 86-03B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

bych chtěl k tomu něco říci. Je tady otázka. Když jsem tam napsal, že to moto, které jsem teďka citoval z toho Ajschyla, ne, tak nechtěl jsem tím říci, že je to jediné východisko správné, ale že je to jedno z východisek, které odpovídá funkci dualismu á dualismus je náš osud do doby, než se dostaneme za všechny páry dvojic, za užíváním všech párů dvojic, tedy relativního dobra a relativního zla. Čili můžeme s pohádkou říci, že u každého lůžka při našem narození stoj- stojí dvě sudičky, jedna dobrá a jedna zlá. Jedna nám přikazuje relativní dobro a druhá nám přihrává relativní zlo. A jedna bez druhé nemůže být... sudičkou. A když ta pohádka končí, jakoby měla v každém životě před smrtí eště končit, tak ty sudičky se musí sejít a musí se rozloučit. Neboť tam, kde nastoupuje království Boží, vláda Boží v člověku, nemá já, relativní dobro a relativní zlo žádnou funkci. Ale je tedy jiné východisko než utrpení? Je i není. Utrpení, jak jsem ho zažíval, to není jediným východiskem. A je to výjimečné východisko, ale takové to běžné utrpení, které, s kterým my se každý musíme potkat a utkat, ze kterého se máme všichni poučit, to je nutné. Neboť jestli si myslíme, že jenom dobrem můžeme být vychováváni, tak jsme na velkém omylu. Anebo že jenom správným poznáním, pravdou můžeme být vychováváni, také jsme na omylu. Jsme stejnou měrou vychováváni omylem. A mohu říct, že v mém případě daleko větší měrou omylem než relativní pravdou. Neboť když jsem třebas v tom předškolním věku tak dlouho manipuloval z rozumem, dokud jsem s tím je- dětským rozoumkem stačil na řešení svých událostí a měl jsem přitom potřebu jednat správně. Ale jsem tak dlouho rozum zapřahal, abych jednal správně, jsem nemohl dál, to bylo rozumově neřešitelné. A teprve pak jsem sahl po tom, co je za relativním dobrem a za relativním zlem. Dříve ne. Čili devadesát devět procent toho času, do těch sedmnácti let, jsem prožil v tom relativním dobru a zlu a jenom tak jedno procentíčko bylo tím, co z- znamenalo vzdávání se vlastní vůle a nacházení vůle jiné. Protože jinak než vzdáváním vlastní vůle se jiná nenajde. Ta vyšší s- ze silou, ne, ta se nenajde. Takže bych tenhleten systém nemohl radit. To bylo vhodné pro mě, protože jsem byl člověkem nevěřícím. jsem nevěřil, že to, co mně správně je ukazováno, že je to vod Pána Boha. To jsem nevěděl a že jsem vlastně poslouchal Boha v tom výjimečném případě, když došel due- dech, to jsem taky nevěděl. Takže jsem nepotřeboval v Boha věřit. Ale člověk, který je věřicí, ten se může řídit nějakým systémem, který se mu předkládá, mravouky a jednání, který ne- si nevymyslel on sám, a tím se zbavuje vlastní vůle. Neboť tady jde o ten princip zbavit se vlastní vůle. A to je to největší dobro, které na této cestě potřebujeme, abychom dosáhli, ano. Krišnamurti je člověkem, který bazíruje na východisku karmajogy, tak to, co říká, jak jsem to poznal, že to je podle toho, je zcela správné. Když se ovšem přijme toto východisko. A východisko dospělého a vyspělého, duchovně na výši karmajogina je takovéto. Prosimvás, neotřásejte se. Je to tady, když vykládá třebas byl při horovi Ghos karmajogu tak dochází ke stejnému konci. Jakékoliv milosrdenství, jaké, jakájkoliv filantropizmus, jakékoliv dobrodinectví, které člověk dělá, je bezcenné. A prosimvás, to je slovo do pranice. A stoprocentní pravdu, jestliže to nedělá, to dobrodiní, jako Ježíš Kristus. On totiž Ježíš Kristus o sobě řekl, kdyby to byl jenom řekl, ale von to tehdy ukazoval, že sám nic nedělá. Když někdo si myslí, že je dobrý, či- činí dobro, a to znamená dělal nějaké dobré skutky pro lidi, ale myslí si, že to dělá sám, tak z hlediska vyspělého karmajogina, jakým byl Krišnamurti, dopouští se veliké chyby, jelikož přičítá sobě to, co on by nedokázal udělat. Neboť jsem se přesvědčil sám na sobě, a to musím dát Krišnamurtimu za pravdu, a to bylo jediné období, těch pět měsíců, kde jsem mohl být mistrem. Před tím a potom ne. A taky jsem jím byl tehdy, že jsem nic nedělal a, nic nedělal, a všichni kolem viděli, že jsem jediný z nich, z těch tisíc dvě stě studentů, vrcholně činný, který se nezastaví ani před ústí namířeného samopalu. Projde a není zastřelen, zatímco jiný se tam jenom objeví, je zastřelen. jsem nebyl, protože jsem nebyl činitelem, přátelé, pro ten jediný důvod jsem nebyl viditelný a nebyl jsem zastřelen. Kdybych byl to dělal, kdybych byl dobrý, tak se mi nepodařilo to, co Ježíši Kristu, že když ho chtěli korunovat na nějakýho krále nebo ho chtěli kamenovat, tak ušel zprostředka nich. Nechtěl být ani dobrý, ani zlý v jejich očích, protože nebyl dobrý ani nebyl zlý, řík- jedině můj Otec v nebesích je dobrý. To je jediný činitel. Tedy to je těžko pochopitelné to, co Krišna říká, on by tím neměl mást nikoho, protože to, co on říká, to je matení moudrého nemoudrých, to mu jedině za zlé tedy. A když se to potom dostane do takového spisu vo květině, no tak přátelé, to je asi tak, jako kdyby se z Ježíše Krista vzala myšlenka, vybrala se z ostatních a považovala se za jedině správnou nebo za platnou všeobecně. Ani vlas z hlavy nespadne bez vůle Boží, že ano? No, prosimvás to je doslova pravda a bych musel dlouze vysvětlit, za jakých okolností, neboť ta věčnost, ta si klade meze v tom svém konání, aby mohla udržet ten dualismus v existenci, jo? Byl bych rád, kdybychom v tomto bodu věci dostali na pravou míru. Ježíš Kristus líčí, je to ovšem obraz, není to skutečnost, líčí konec světa. Líčí, kdo jsou spasení a kdo jsou dnes nespasení, viďte. Dali jste mi jísti, dali jste mi píti, navštívili jste mi v žaláři, nemocného a tak dále, že jo? A proto teď jste spaseni. Upuz- upozorňuju vás, že to je předpis na jednotlivce, pro jednotlivce, pro každého jednotlivce, pro celou společnost. Čili jestliže by jednotlivec udělal nějaké dobro jednou a podruhý ne a jenom někomu dal napít, tak proto není spasen, to by bylo velice snadné. Ale protože jeho život měl smysl ten, že bez ohledu na sebe, kdo to potřeboval, dával mu napít nebo najíst nebo ho navštívil a tak dále. Takový měl s-, to byl smysl života jeho, je- každého jednotlivce, to, tento smysl je Spasitel, ten smysl toho jednání je důležitý, a ten akt stejnou měrou. Ten akt s- může být poznamenán, řek bych, sebeláskou, že? Ale smysl toho pomáhat je správný, že? No, tak to je ten rozdíl. Podívejte se, jaký byl motív? se vobrátím k tem pěti měsícům toho samovolného jednání. Jaký byl motív? jsem věděl o úkolu. Jaký byl motív? Motív byl v Bohu, a ve mně, rozumíte? A právě Ježíš Kristus ukazuje, že ten pravý motív je člověku zahalen z toho důvodu, že člověk neví, komu, kde, jak a za jakých okolností pomoci, rozumíte? Protože von třebas nemíří správně. Neměl by si z toho nic dělat. Pomůže tam, kde nemá, nebo nepomůže tam, kdy, kde by měl, ne? Takhle nesmí přemýšlet. Do všeho nemá natahovat rozum, nýbrž do věci jít samovolně. Jsem-li například lékařem, mám před... před sebou pacienta, tak samovolně jednám jako lékař, ne? A nepřemýšlím vo tom, jestli to mám léčit nebo nemám. Vidím, že potřebuje, tak léčím, že jo? Tam, na lékařství je to dobře vidět, ale v běžném životě, v ostatních činech to tak snadné není rozeznat. Ale, věřte mi to, že naše pravlast je samovolnost. A jestliže nepřecházíme do takovýho samovolného jednání, o kterém se Ježíš Kristus vyjádřil, neví levice, co dělá pravice, tak eště pořád nejednáme správně. Jednáme správně tehdy, když nevíme, že jsme to my, kteří to jednáme, kteří to děláme. Když na sebe vůbec zapomínáme... když se... ten musel zapomenout na to že... že ošetřuje nepřítele, že ano? Na to musel zapomenout na sebe, na to nepřátelství mezi Samaritány a mezi Židy, že jo? ... sem několikrát uváděl, promiňte mi, že tady bude znovu v tomto případě uveden, protože je velice příkladný. Měl jsem jednou nedopatřením dvanáct hodin práce za sebou, jo? A dvanáctou hodinu jsem šel někam do třídy a bych se o sobě vyjádřil, že jsem nemohl to zvládnout jako třebas tu p- předcházející hodinu nebo to. jsem toho měl dost. A protože ten učitel toho měl dost a byl tam vdirigován do hodiny, že jo, pudeš tam, třebas to tam jenom vodsedíš, jenom aby neutekli, né? Tak jsem řikal, toto nebudu dělat jednou výjimečně. Složím to do rukou Božích. A když to dopadne tak, že tam budu jenom sedět, řiditel mně k tomu dal právo, né, tak tam budu jenom sedět. A když to dopadne jinák, to záleží na vůli Boží. jsem tam vešel, zeptal jsem se, zeptal jsem se jich, co probírají, ano, voni mně to řekli, jsem zapsal tedy tu látku, jako že jsem to vodučil, ne, byly to logaritmy mimochodem, a protože jsem se do toho vůbec nemíchal, nesnažil sem se to dělat, tak jsem na chvilinku, na tu hodinu vrátil ten stav z toho koncentráku. Blahodárný stav, kdy jsem nic nedělal. Ti žáci řikali, způsob, jak jste nám vykládal logaritmy, to je prostě bajka. My, nám to vykládá asi pět hodin, my tomu pořád nerozumíme a teď jsme tomu porozuměli. A ta jedna mi řekla, vy jste asi dneska celý den vodpočíval, vite, vy jste si na nás šetřil síly, né, to je na váz vidět. A teď je na tom to nejzajímavější, to mně řekla po hodině, a nevim, sem říkal, né, jsem měl dvanáct hodin a jsem to vzdal, jsem sám nic nedělal. jsem svou silou nebyl schopen to provést. A kdo to tedy prováděl? jsem říkal, my sebe neznáme, ten, koho neznáme, ten to prováděl, přemýšlejte vo tom. Vona vo tom přemýšlela asi deset let a za deset let přišla, že četla můj první spis. A říkala, vono to tam je a vím, kdo to prováděl. Čili stanovit nějakou mez, kdy mám z něčím skončit, je nesprávné, apriorně ji stav... stanovit. Lépe by bylo stanovit, do jaké míry bych se měl odosobnit, sebezapřít, abych nezničil ten prostředek, jímž je lidské tělo, to taky nemám dělat, né, to se na mně nechce, a abych při tom byl vrcholně schopný někomu prospět, že jo? Takže vodpověď jednoduchá není. To se musí vodpovídat podle okolností, které vládnou, né? Ale důležitější na tom je, nejdůležitější na tom je poznání toho člověka. Jestli on se dovede otevřít síle, která obrovskou moc, vůli, která všechno může. A když se vzdá své vlastní vůle. Tehdy jsem se vzdal absolutně své vlastní vůle, když jsem vstupoval do třídy. Podepsal jsem, zapsal jsem látku a byl jsem ochoten tam prosedět, ne? Držet je v šachu, aby mně neutíkali domů, protože byla poslední hodina. a vono dopadlo úplně jinak. K mému velkému úžasu, jsem se na pozadí svého vědomí pořád divil, co to říkám a jak to vykládám. To jsem nikdy tak logaritmy nevykládal. Kdyby se to bylo tehdy zapsalo, to bylo geniální, to byl geniální výklad logaritmů, který ze nebyl. Vůbec ne, ani slovo z toho ze nebylo. Ovšem musel jsem logaritmy napřed ovládat, upozorňuju vás. Ale jako bych je neovládal, jako bych je neovládal. Umět jako bych neuměl, dělat jako bych nedělal a tak dále. To je ta úžasná pravda v tom Krišnamurtim. Jenomže to trošičku jako umět podat, né, ne to takhle s- fláknout na hlavu někomu. To, to mu mám za zlé. Jo? Hotovo. Tak tady se někomu z vás zalíbilo... to klišé, to, ta struktura, to schéma toho vedení lékaři. Tam totiž lékařům se podařilo, jsem to několikrát psal, ale bude to ve zkratce ještě jednou řečeno, podařilo se mn- jim odstranit bariéru smyslů. Ta bariéra smyslů k- způsobuje, že vědomí, které do nás přitéká, nesmíte si myslet, že přitýká vod- vodněkud zvnějšku, ale do nás přitéká, přechází filtrem smyslů. Způsobuje tím, se způsobuje se tím, že se ztenčuje míra toho příkonu poznání na míru schopností smyslových. A to je velice malá míra, že ano? Smysly toho moc nepoberou. A v této malé míře, takto zredukované míře toku vědomí tento tok pokračuje směrem k rozumu, směrem k mozku. Je slabý, dál nejde tedy, je to takové krátko... deché záření. Dál nedojde než k rozumu a tam je dokonale vstřebán, spotřebován, ano? Takže se pořád ocitáme nebo pořád s- z- s- se obíráme jenom tím úsekem nebo jsme vázáni tím úsekem Á, smyslový vstup a Bé, rozumové zpracování, úsek ÁBé, tomu říkám na nekonečné přímce vědomí. Toto způsobili lékaři, že odstranili smyslovou bariéru, tím s- popustili stavidla vědomí a vědomí se do vlilo v daleko větší míře, než když musí procházet smysly. Takže, co není ve smyslech, není ani v rozumu, říkali staří Řekové, když rozum by na to nestačil, co není ve smyslech, a tak to prochází dál za rozum, takže se rozšířilo moje vědomí. Takže jsem si z toho přinesl, ačkoliv jsem byl malé dítě, aspoň to, že jsem chtěl jednat správně. To je za rozumem, to nemá rozoumek dět- dítěte vůbec k dispozici tuhleto. No a z toho se potom lavinovitě to šířilo dál. Protože jakmile se jednou popustí ta stavidla smyslů, tak potom samovolně člověk jedná takhle. slyším, že mně někdo radí. tu radu beru jenom poslechově, obsahově, ale hned se s nepotýkám, jestli bych to se měl podle toho zařídit nebo né. Nýbrž jenom poslouchám. A jakmile narazím na myšlenku, která je správná, rozpoznám tím, co je za rozumem a také nabudu sílu, která je větší než rozumová. A začnu jednat z mocí, z vůle, která moc a zamezím vstup vůli, která je bezmocná, ano? A to je celý ten vtip samovolnosti, kterým beztak, ze kterého beztak žiju. totiž dýchám, že, a tak dále bez své vlastní vůle. A potom beru myšlenky odjinud, bez své vlastní vůle a zpracovávám je bez své vlastní vůle, rozumíte, jako mně klepe srdcem bez vlastní vůle. Se to rozšíří ta s- ta oblast samovolnosti na tuhletu sféru myšlenek. A tím se dostávám do vědomí o správnosti, které není z rozumu, ale také k moci, která... za tím je obrovská moc. To je obrovská moc, že to ve mně samo takhle všechno funguje. To je přece obrovská moc. Ani vteřinu bych bez toho nedovedl žít. A taková obrovská moc stojí za myš- za m- za lidským myšlením, když ho p- člověk překoná, když se přes tu bariéru slov a obrazů a představ dostane. Jenom ztrátou vlastní vůle, jo? Jenom přechodem do oblasti samovolnosti, ano? To je asi všecko... Že lékaři vyváděli z vězení vlastního já. A dost brzo. Než se to vlastní postavilo na nohy, tak z něho vyváděli. A to jednak bylo předčasné, a to byla chyba na tom, a jednak to bylo výhodné, že... protože jakmile člověk rozvine to svoje já, tak potom ho tak snadno neopouští. A jsem se ho naučil opouštět i v okamžiku, kdy ještě nebylo rozvinuté, když se s ním ještě dalo manipulovat, kdy jsem ještě nebyl tak zkamenělý, né, když jsem nebyl ještě tak rozvinutým jako jste vy nebo jako jsem dneska, že jo. No tak... s- takový strach třeba z rakoviny. My jsme všichni, aniž to víme, posedlí, všichni. Jenže ta posedlost nevypadá tak morbidně, není to zrovna posedlost strachem z rakoviny, ne? Ale jsme posedlí vědomím, že toto je jediná skutečnost. To je posedlost hrozná. A ta nás odsuzuje k tomu, že zemřeme jako zvířata, že jo? A to je moc, to je moc zlý. To je horší než zemřít na nějaký nádor. A tato síla představy je něco, co je velice užitečné, pokud to není morbidního charakteru a pokud to člověka vede k rozvinutí jeho já. Napřed musí rozvinout to a potom ho musí sbalit, né, to je, to je ta těžkost. musím ec-, musím své rozvinout, abych ho, abych měl co obětovat. Když není co obětovat, tak, tak se ne-, tak se nic nekoná, oběť se nekoná. se musím obětovat, ale musím, mám, musím mít něco, co můžu obětovat a musí to za něco stát, musí to být pořádné tele, ne, aspoň, a ne nějaký zárodek, že jo? No. Takže odpověď je, mysím, jednoznačná, představa dvojí charakter a obojího je zapotřebí. I toho morbidního, protože ten člověk je narušen, mentálně, kdo takovouhle morbidní představu. A jesiže není léčen z narušenosti, tak von nakonec ho to, ta představa přemůže samosebou a tu chorobu dostane, né? No tak... A když je léčen správně, když ho odkážete na psychiatra, který ovšem by to musel umět, tak se z toho dostane. Ale na to je třeba hypnóza. Jedině hypnóza, řízená hloubka hypnózy tady stoprocentně pomůže, jako to dělala Fiore, přečtěte si znovu. Řízená hloubka hypnózy, kde ten pacient si je vědom sebe, ne, a jako špalek že by byl, toho hypnotizéra a toho, co říká, to znamená takzvané minulosti. To znamená, on je si vědom představy, která ho posedá, on tomu řiká třebas předcházející vtělení. Toto mně nezáleží, to neberu vážně, ale je to posedlost nějakou představou a von si musí tuto posedlost odbourat v hypnóze, v tom stavu hypnotickým. Dostaví se posthypnotický stav, kde tato posedlost na něho nepůsobí. Pro to, pro, pro ten pokračující posthypnotický spánek vlastně, že? A dokud pokračuje, tak je z toho prost, ano? se domnívám, že Slováci v tomto případě, píšou mi vo tom, Rosinský a spol. tyto věci praktikují s- podle Fiore a že budeme moci za čas tam posílat takovýhle li- případy k nim do Bratislavy nebo do Nitry a voni je z... tou řízenou hloubkou hypnózy z toho dostanou. To není žádná karma, že se mu zdá, že je to předcházející vtělení, to je představa, která ho popadla, která ho posedá, né, jé- je ž- živá, je to nějaký život někoho, ale třebas toho, a nikdy ne téměř toho, co si to o sobě myslí, že tím byl. E? Protože jestli to přemluvit ten pacient, tak jakápak karma, karma přemluvením přeci ne- se nemůže odbourat. A ona ta Fiore p- přemluvením odbourala karmu. Čili tady dokázala, že není převtělování, že to je představa, ano? Silná. Panečku. Jo? ... Jestli Ježíš Kristus říkal, milujte se vespolek nebo milujte nepřátele své a tak dále a ad absurdum, nastavte druhou tvář, když vám někdo přes jednu, ne, tak vás upozorňuju na to, že si musíte taky uvědomovat jeho život. Vždycky, nejenom jeho řeč, ale jeho život. A ten život ... mluvil ke svým učedníkům. budete učedníky Páně, buďte tak dobří a nezapomeňte, že takovýmto způsobem musíte milovat. Tak vás pozná svět, že jste, že jste jeho učedníky. Když neprojdete tímto stádiem, tak nemůžete být ve stádiu, o kterém mluví s- třebas s v jeho doby do Ghos, že milovat osobně je nesprávné. Protože pak Ježíš Kristus se dostal v historii svého života k situaci, která vám je všem dobře známá, že ho ti učedníci Páně přestali milovat, na toho Jana. Přestali ho milovat. Nejočividnější je případ Jidášův, ale ostatní ho přestali milovat a milovali víc sebe. A utekli. Protože jim šlo vo chřtán. Tak kde bylo, kde bylo to učednictví? Přestali být učedníky. Voni si neuvědomovali, že vychází z plének učedníků a že se stávají něčím lepším, a proto taky přestávají milovat, osobně milovat. Kdyby byl je osobně Ježíš Kristus miloval, tak vod nich nikdy nev- neodešel, nikdy by, nikdy by se byl neocitl na kříži, protože musel vědět, že tím ztratí voni víru, jako že ji ztratili. A von ji nemilosrdně podupal, tu víru. Von se z- von se nemusel dát zabít, von se zmařil dobrovolně, že? Aby také ze svých učedníků udělal mistry, že? Jinak by to byl nedokázal. Každý člověk víry musí tímto stádiem debaklu projít, jinak se dostane dál. Protože na věčnosti, to znamená ve stavu nebe, který člověk zažívat, neexistuje naděje, neexistuje víra. Opakuji třikrát, neexistuje víra, neexistuje víra, neexistuje víra, nýbrž jenom láska. Tam to je nesmysl věřit, nesmysl mít naději a taky je nesmysl osobně milovat. Nesmysl. Ale budete-li učedníkem a byli byste moc rádi, kdybyste jím byli, milujte. Tak vás poznají, že jste učedníky Páně. Prosím vás, jak je to těžký vykládat todleto. A když se do toho, se, bych se do toho byl nepustil, ale když se do toho pustil Ghos, no tak to musim potom, když si přeje, abych to komentoval, tak to musím takhle komentovat. musím vám ukázat tu relatívnost, že na každém stupni je to s tou láskou trošku jinak. Ten Ježíš Kristus, který miloval daleko víc než osobně, proto řekl, kdo je matka, kdo jsou bratři, to nebyla osobní láska, co on potom vykazoval. To nebyla. Ani vůči těm učedníků to nebyla osobní láska. Pže ty mu seslal, i toho Jidáše, Otec. Von si je nevyvolil, to je tam přímo napsáno v Evangeliu. Jakápak osobní vyvolenost, ž- nic takového nebylo? Tak takovýto člověk na úrovni, a to nebyla úroveň nejvyšší, kterou tehdy li- líčil, on líčil úroveň učitelskou, o které Ramakrišna říká, jsem na úrovni učitelské a v tom, v šarži těch zasvěcenců to je pátý žebříček teprve, říkal von. Tak na tom pátým žebříčku se nám tady Pán Ježíš předváděl, ano? A to, to bylo, to bylo sousto tvrdé, to eště do dne- do dvou tisíce let jsme to eště nezažili tuhleto. Tak bych takhle neměl mluvit, že? Ale chcete-li to, máte to, protože to beztak v tom než silami Ghosovi musím říct naplno jednou, asi dozrála doba. A proto říkám, pokud nemusíte, tak se s tím nezabývejte, o- o- odložte to ad akta a vono to za nějaký století, dvě stě let vykvete, jo, to, co von tam při rovný Ghos píše a to, co před dvěma tisíci lety žil Ježíš Kristus. K tomu máme ještě moc daleko. Prosím. Tak teďka, jak to začlo? Opakuj tu myšlenku. Podívejte se, Ježíš Kristus učil lásce osobní. Učedníky učil lásce osobní. Ale jestliže říkal, milovati budeš z celého srdce a tak dále, neučil lásce osobní, protože učil o správném odpoutání se od sebe ve vnitřní koncentraci. To je čistě pokyn pro vnitřní modlitbu. Protože jak může někdo z celého, z celého svého srdce milovat? Nic není tak o-, nic není, to není vůbec možné. Jak může z celé mysli milovat, jak může z celé síly? Vždyť ji ani nemá. Ale jakmile se někdo ocitne ve stavu správné vnitřní modlitby, tak celé jeho srdce je zaujato. A ani se nemůže tomu vzepřít, to nejde, to je poutanost nadpřirozená, jak tomu říkají křesťani, která zmůže toho člověka. Při první extazi, kterou jsem měl, jsem byl tak zmožen tou láskou Boží, že jsem nemohl odolat. jsem nenáviděl tento svět a měl jsem jenom lásku k Němu a předtím jsem měl vůbec žádnou. Byla to moje láska? Vůbec ne přátelé? Čili vím od jednadvacátého p- listopadu třicet devět, že toto je předpis na vnitřní modlitbu. Na stav, správný stav vnitřní modlitby. Jakpak, jak bych musel, musíš, budeš milovat, to je jako příkaz, to je příkaz lásky. To je nemožný příkaz lásky pro učedníka. To je příkaz přes hranice jeho učednictví. Prosím von mluví k celýmu světu do nejzazší budoucnosti lidstva, že ano? A mně se to tam všechno rozřadilo toho jednavacátýho listopadu. Takže vím, co kam patří. Když například učí třebas učedníky modlit se Otčenáš, no to pro obyčejného člověka to nic není, protože von se nemodlí ten Otčenáš, von to přeříkává. Vono to není pro něho programem, ta modlitba, né? To je chyba. No jenže von je nevědomý, tak nevědomost hříchu nečiní tady, ale způsobuje veliké utrpení, jo? Neosobně milovat je možno jenom za okolností, když ztratím sama sebe. Tu š- to štěstí jsem měl v tom koncentráku, kde jsem ztratil sama sebe, kde jsem sebe odevzdal. A proto jsem mohl začít neosobně milovat, přátelé. Ale předtím jsem miloval osobně a nestydím se za to a teďko zase miluju osobně a nestydím se za to. Ale to je láska bezmocná proti lásce, kterou jsem tehdy zažíval. Přátelé, to byla láska, ta se nezastavila před nastavenou strojní puškou. Kdepak bych, bych dneska utekl vod strojní... bych tam nelezl pod tu strojní pušku. To by byl nesmysl. Byl by to nesmysl, prže cítím být sám sebou. necítím, že von je jediným činitelem, si to jenom pamatuju, jo? No, tady máte tady máte zkrachovanýho, zkrachovalýho zasvěcence, vidíte? To... Ono na této cestě platí, že jesiže člověk sss- není ochoten se obětovat... v malém, tak se nemůže obětovat ani ve velkém. Co tady dělám, to je oběť v malém, ve velice malém. A aby jako s- se musím v tom osvědčit zkrátka. Abych moh se osvědčit ve velkém. Kdybych potíral tu osobní lásku, kdybyste by, vy tady byli pro mlhou, né, tak není třeba, abych jezdil do Brna, že jo. Tak tu mlhu bych našel v Plzni taky, že jo. Tak osobní láska je nutná a my se musíme vždycky vracet pro sebe tam, kam se propadneme. sem se propadl do toho stavu, ve kterém teďka jsem, z toho stavu toho spojení s Bohem, že, se propadl sem, tak musím bez pardonu opakovat vzestup odtud nahoru. Trpělivě. A dostaví se a dostavuje se samovolnost, která není moje, rozumíte mně? Za jiných okolno-, bys, okolností, kdybych do toho nevložil zase sebe, by se nedostavila, no. E- jak se dostat e- k Bohu bez představy, když se neumím obejít s tou představou o Bohu a ta vede. Jestliže jsem člověk věřící a jsem nikdy věřícím nebyl, promiňte mně, to je moje chyba. se musím jenom vžívat do vašeho postavení, do postavení věřícího člověka, coš je postavení velebné. každýho obdivuju, kdo je schopen věřit. Že mám pro něho vrcholný objem, obdiv. Tak v tom stavu víry s- s- že věříte, musíte z nějakou představou začít, protože představa musí být oděna vírou. To není možné jinak. Jinak nemá základ v tom lidském já. Prže věřící člověk vychází ze svého lidského já, ze své představy, ze svého pochopení věci, i ze svého nepochopení, i ze svého nepochopení. Takže dejme tomu řiká, je to nesmysl, tomu rozumět nemohu, alé tomu věřím. I... i v tom případě vychází sám ze sebe, pže uznává svoji malost, a věřící člověk uznávává rád svoji malost, a pak je schopen z své malosti jít snáze kupředu, než když se, by se považoval za něco. Věřící člověk prostě podle svatýho musí na ne to je zakladatel nauky o víře, věř- dobře, že nemůže do svýho rozumu přelít oceán moudrosti, jako to dítě, které se ukázalo svatýmu o tu s to na na tom břehu a přelívalo oceán do malýho rybníčku. A ten, to dítě mu řeklo, prosím tě, to je marné, ne? Protože víra musí narazit na tuhletu marnost, na marnost svých představ. Ale ty představy jsou užitečné. Dlouho jsou užitečné. A kam nás vedou, to je, e- to je prostě, to se nedá obejít, když jsme člově- člověkem věřícím. Protože jsou to představy, které odpovídají způsobu myšlení toho člověka. Víra křesťana vypadá jinak než víra hinda, než víra třebas mohamedána, každý vypadá jinak. A neměli by se vzájemně proto potýkat tito lidé. Prostě mají svou víru. Neměli by si ji, je konfrontovat, neměli by se proto hádat, neměli by se proto zabíjet, jako to bylo v minulosti, že? Že je jinověrec, tak se zabíjel. To je nesmysl. Ale mají si toho vrcholně vážit, protože představa úžasnou sílu a může člověka vést k, na kraj, kde ta představa není zapotřebí, že? Tak například, dejme tomu, jestliže ten křesťan v prvních stoletích po Kristu věřil takovýmto způsobem, jak tady říkám v Ježíše Krista, tak šel na popravu třebas. Klidně, pže věřil, že je to správné, v co věří. No, a protože tam šel, tak vzdal tam svůj život. Jak vzdal svůj život, tak se s ním stalo zrovna totéž, co se mnou jedenadvacátého listopadu třicet devět, kde jsem vzdal s- tomu esesmanovi ten svůj život. A jak jsem vzdal svůj život, dostavilo se poznání a byl spasen. kdyby byl tehdy, dejme tomu, kdyby přepadla bývala smrt, tehdy, tak jsem byl spasen, že ano? No ale jsem s tím stavem spasení vydržel pět měsíců a pak to zhaslo, že jo? No. To je otázka jiná, protože to se vás netýká, to nebyla u mně nikdy otázka víry, to byla vždycky otázka poznání. A to poznání může býti brzděno a taky je brzděno vírou. Když mně... vnukli jinou představu, to moje okolí, že jsem na svobodě, tak j- jsem tomu začal věřit, né? No a tato víra zabila moje poznání. Tedy to je největší nedostatek víry, že zabíjí, v pravém slova smyslu zabíjí poznání. Dokud člověk jenom věří, tak je tak tvrdý a tak přihlouplý, že to bučí, vopravdu ... Počkejte, ještě jsem nedomluvil. Ale to je j- právě spásonosné. Protože von nakonec pozná, že jeho úvaha je nemožná, a že tedy je ničím. Von se stane ničím před tváří Boží a vzdá se s-, vzdá se své víry, ne, vlastně v to, že něco je. No a to si nese za ní. Jako, dejme tomu, ty učedníci Páně. Musíme se učit ze života Ježíše Krista. Ti se vzdali svý spásy, protože Ježíš umíral na kříži, jejich Spasitel umíral na kříži, potupně, a vzdali se taky víra v Ježíše Krista a to bylo pořádku. Ale kam je to dovedlo? Ta víra je dovedla přes celé, přes celý tři roky učednictví. byste neměli z mých myšlenek jako si vyjímat, že to je k ničemu, ta víra je nesmírně užitečná. Protože člověk se od útlého mládí učí věřit, že toto je skutečnost. A že si, že se učí věřit něčemu vyššímu, to je ještě lepší, že? Čili všechna čest každému věřícímu. každého obdivuju. Nebyl jsem nikdy schopen věřit ani této skutečnosti, která tady je. jsem nikdy tomu tak nevěřil jako vy. jsem se tady vždycky cítil cizincem. A musím vám říct, že dobrovolně jsem se cizincem tady necítil. Mně by tady taky rádo bylo tak dobře, jako vám je tady dobře. Ale bolest, kterou pociťuju v těle od toho třích a půl let, ta mně nedovoluje, abych se zastavil v tom životě a říkal, je mi tady dobře. Nikdy mi tady dobře není. jsem takovou, takovýmto branou utrpení pořád vstupuju do toho poznání samovolného. Nepřeju vám to. To je cesta poznání. Ta vaše cesta víry, ta nás- za následek hlubší pád než ten můj. K tomu u mně nikdy ne- nedojde, ale za to je... blahovolnější, milosrdnější, vede z- s- postupně člověka, né, od horšího k lepšímu. To je milosrdná záležitost. Ten Ježíš Kristus byl ke svým učedníků, kteří mu věřili, milosrdný. Po celé tři roky jim vůbec nic nechybělo, prosím. To nemohu říct o svém životě. Tam pořád něco chybí. A kdyby tam něco nechybělo, tak bych musel odstoupit z cesty poznání. musím být pořád připomínán, že toto není to pravé. Že pravé je něco jiného, jo? To vy nepotřebujete. Ovšem zase to nebezpečí z vaší strany, že se tam zabydlíte. Tam, kde se nezabydlím, vy se zabydlíte a tím nepřejdete do věčnosti. To je nebezpečí. Je mi tady dobře, a to jste okamžitě v pekle. v tom pekle nejsem. jsem byl tři dni v životě v pekle. To vy jste pořád v pekle a nevíte vo tom. Protože prostě je vám dobře. To je peklo. Prosím vás, mějte na vědomí to, že Goete psal šedesát let svýho hosta a to proto, že nedorostl k tomu okamžiku, kdy byl prohlášen v páru za spaseného. Teprve po šedesáti letech se dostal k to- k myšlence, že kdo se pořád snaží, ten musí být spasen. Ale kdo se... pojme zalíbení v nějakém okamžiku, ten propadá peklu, tomu Mefistofelu, to je tam symbolicky tam řečeno, to je krásně řečeno. Tak tomu peklu jako jsem propadl na tři dni. Jsem poznal, co je to peklo. Ale vy máte takový nádherný peklo, že ani nevíte, že v tom pekle jste. Takové nádherné vězeníčko, že se vám v tom krásně žije. Přátelé, není to záviděníhodné. Z mého stanoviska člověka malinko poznávajícího je to lítostný stav. vás lituju, ne? jsem tehdy při tom prvním poznání v těch sedmnácti letech tak litoval svět, že jsem každému kázal, že je ve vězení a že to neví a že je to to nejhorší, co může zažívat, že věří něčemu, co ne... ne... ne..., co není hodno víry, ne? Ale marně, maminka s- vlastní si myslela, že jsem blázen. Jakýpak vězení? Mně je tady dobře, ne? No, tak bylo dobře. Ale to se může stát jedině věřícímu. A mně, který jsem na to nepřišel cestou víry, se to stát nemohlo a nemůže. Protože jsem předtím nevěřil, a najednou to na přišlo, to poznání. Vlivem toho, že jsem od toho třích a půl roku vlivem těch lékařů občas nezastával vlastní vůli. Tady se střádalo něco z moci vůle Boží, která není lidská a která úžasnou moc, takže přemohla nakonec to a ukázala se mu jako jediná skutečnost pravá, že? v sedmnácti letech. Nu ale čest lékařům. Prosím. Patrně tady... Jak je možné ze stavu spásy, který jsem zažíval pět měsíců, že se může z toho stavu zase spadnout? Přeci to musí být trvalý stav. jsem přeci vždycky říkal, že stav ráje je stav, ze kterého se padá, ale stav spásy, že je stav, ze kterého se nepadá. Prosím vás, to jste mi dobře řekla. Ani nevíte, jak důležitou otázku jste pokladla. vám ji odpovím. Bezezbytku. A kdyby to nebylo bezezbytku, tak držte, vám bezezbytku odpovím, ano? A bez výhrad z vaší strany. Podívejte se, zase neuvažujete, že Ježíšův život je nám příkladem. Spadl Ježíš Kristus ze svého stavu spaseného, neboť byl Synem Božím, když se stal obyčejným člověkem? V jeho zevním vědomí se něco stalo. Pže von musel se zase dobývat tím zevním vědomím k tomu, aby si uvědomoval stav spásy. Ale ten stav spásy je pro každého z nás hotov a připraven od věčnosti, jak praví svatý Pavel. Ani oko lidské nevidělo, ani ucho lidské neslyšelo, jaká sláva na věčnosti je připravena pro člověka. Prosím vás, to je fakt. Od věčnosti připravena. Tam ten flek máme. N- rozumíte? Né, že ho teprve začneme mít, že začneme být spasení. Ale tady jde? Abychom si tento stav spásy uvědomovali. Pro svoje bližní a pro veškeré stvoření. Neboť my se máme stát dotvořiteli tvůrčí činnosti Boží. Spoluspasiteli, spoluosvětiteli, k tomu jsme povoláni. To je náš úkol, přátelé.