Karel Makoň: 86-04A-Brno_8.2.1986 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Kdyby nás k tomu Bůh nepovolal, tak by to bylo nesmyslné, že, z toho padat, tak by byl Ježíš Kristus nesestoupil na svět. To by nemělo smysl. Von sestoupil do ubohého lidství se všemi jeho nedostatky, aby nám ukázal, odkud my jsme přišli a kam se máme vrátit. Kdyby nebyla obdobná cesta naše s-, obdobná, ne stejná, s jeho cestou, tak ten smysl Ježíšova života není, neexistuje, ale von existuje. To tento smysl pro nás, že nemůžete být... se nemůžete ocitnout ve stavu dejme tomu zvířete nebo rostliny. Ti v této škole poznání věčnosti nemohou se dostat do vyšších tříd, protože nemají transformátor, lidské tělo, tak dokonalý jako my. Nemá všechny ty složky transformační. My prže máme veškerý ty složky transformační, můžeme překonat tou transformací celý časoprostor. A všechno, co s tím souvisí, relativní dobro, relativní zlo. A když se to dokáže, tak se ve vědomí objeví, třebas jenom napřed na okamžik jako u anebo potom trvale nebo na trvalejší stav ten stav spaseného člověka nebo spaseného tvora, ne, to znamená stav nestvořený, když s- na mířila strojní puška nebo chtěl zabít esesman a přestali vidět. Proč přestali, protože jsem byl nestvořený. jsem byl ve stádiu nestvořeného člověka. Neboť podstata každého člověka je nestvořená a když vona byla navrch v chvíli, tak nemohl vidět ten, kdo chtěl zabít. Ostatní všichni viděli, ostatní všichni viděli, ale von zrovna neviděl. Tento výběr, ten nedělá člověk, nýbrž to dělá ten jeho, ta moudrost boží, prosimvás, do toto nemáme co mluvit. Ta je obrovská, no. Ale jenom snad by stačilo říci, že ten pojem spásy, jak ho kře- křesťanská tradice dneska zná, je chybný. Člověk, kdyby si ovšem myslel, že spasen tak jako tak je, možná že by složil zbraně a nic by nedělal, ne? Von nemá tu spásu ve vědomí, a proto není spasený pro ostatní lidi. Spása pro ostatní lidi spočívá v tom, že si člověk ten stav spásy uvědomuje, jo, a potom může být pro ostatní mistrem. Rozumíte? Jako jsem byl tam těch pět měsíců. Neboť nejsme, nemáme spásu pro sebe. To jedna z největších chyb indických jog. Spása pro jednoho, jednotlivce neni. Neni. Vůbec neexis-. To je nepravá spása. No, tak tak to Ježíš Kristus myslel, ano? Přesto v tom stavu, jak je možné, že jsem z toho spadl, ne? jsem říkal, že to byla věc představy a tak dále, ne, která obrovskou sílu, to nebudu opakovat. Ale proč jsem byl v tom stavu? Protože jsem né, protože jsem se, jenom proto, že jsem se tam vzdal svýho života, ale také proto, že tam, v tom stavu bylo zapotřebí, rozumíte? Vono tam bylo zapotřebí. Takže my tady nežijeme pro sebe, nýbrž nás je tedy nějakým způsobem zapotřebí. A náš vnitřní mistr to z- ví. A tak oděl tím stavem a ododěl, že? Že jsem člověk poznání, že jdu tedy nějakou džnanou, né, a že tedy jsem nikdy nevěřil, a říkám na druhé straně obratem ruky, že jsem uvěřil, že jsem svobodný, ne? Totiž to je věc, které byste měli rozumět, že lidské představy, které vedle existují, k- podle nichž každý věří, že toto je jediná skutečnost, že ano, a že to je jediná svoboda, mají takovou sílu, že přemohou i člověka poznávajícího. To není začátek víry, to je pro poznávacího, poznávajícího člověka začátek debaklu, hroznýho debaklu. Jakmile jsem totiž jim uvěřil, jako by nebyly, jakmile jsem na dal, že jsem na svobodě, tak jsem přestal být v... v osobním spojení s Bohem. Rozumíte? To byl pro důkaz, že víra je pro nevhodná, víra v představy lidí je pro nevhodná. Takže jak jsem od doby mohl věřit v jejich představy? Zase nevěřit. Vždyť zbavili toho nejlepšího, né? jsem hloupě na to skočil. Pže to bylo prostě, ze všech stran mně říkali, teď jsi na svobodě. Voni si mysleli, že jsem se zbláznil dokonce. A to si myslel především ten esesman, který zpovídal v Plzni. Říkal, neříkám to, to jsem ale říkal, mně tím svým jednáním, všichni se tam museli hlíd- u něho hlásit každý týden, po celou válku. Ale mně řekl hned, ty jdi domů a nikomu se neukazuj, protože jsi blázen. No, tak, a tak voni si taky moje příbuzný mysleli, že jsem blázen, když jsem jim říkal, jsem jim jasně říkal, tam jsem byl na svobodě, přátelé. To sem všude vytruboval. A oni řikali, no tak von, von se asi zbláznil, ne? Tak tak dobročinně z toho vyváděli, že ze samé útrpnosti vůči nim jsem na to přistoupil, ne? Jakmile jsem na to přistoupil, ámen, všecko bylo konec. Prosim. Padne a nezůstane z nic, jak z toho vyplývá. Máte pravdu, jenomže to není lidská individualita. To, co vy považujete za lidskou individualitu, to nejste vy. To je něco, co se tady začlo formovat od začátku vašeho vtělení zde na Zemi vlivem genetickýho záznamu po rodičích, vlivem vlivu okolí a tak dále, a tak dále, všechny vlivy taji nebudu jmenovat, kdybyste chtěli, tak dopoledne můžu to zítra detailně rozvést. A chci teďka se dostat k nějakýmu závěru. A protože vznikla tato individualita, tak jako všechno, co vzniklo, musí zaniknout. Takže nic si z toho nedělejte, tato individuali- zanikne. Proč si nevzpomínáte na předcházející vtělení? Protože ta individualita dávno zanikla. Proč si vzpomínáte na předcházející vtělení? Prosím za sebou to řikám, to není omyl. Protože berete z jiných zkušeností z jiných lidí a přivlastňujte si to, jako všechno člověk je ochoten si přivlastňovat. To je jeho základní chyba, že si všechno přivlastňuje. Všechno je to jeho. Jak se mu něco projeví, že to jednou viděl nebo nevím co, tak je to jeho zkušenost, né? To je omyl. To si přivlastnil neprávem. Čili my tady žijeme strašně na dluh v tomto životě a ztotožňujeme se z nepravou individualitou. Jakmile tuto nepravou individualitu převedete, respektive rozplynete nebo zničíte nebo odvedete, jak chcete, to si, to bysme si taky museli vysvětlit, jak se to různým způsobem dělat, to by byla zase další přednáška, můžete mi přitom přidržet zítra, esi chcete, tak jestliže se mu podaří svoje malé já, to řeknu jednoduše, převést do toho vyššího pravého já, do pravé individuality, tak tahleta se neztratí. A ani se neztratí tato malá individualita. Ta tam s tím drobínkem vejde, ale musí se to stát za tohoto života. Například jsem vešel do individuality, že? Takže tam ten drobínek je. nevýhodou, nevýhodu, pokud člověk ještě zde žije, že zase ta malá individualitka zase naroste, nabubří se, že na- nabývá na sebe zkušenosti smyslové a rozumové a zase se cítí být sama sebou. To je dycky nebezpečí nového pocitu oddělenosti. Ale nikdy to nebude ten pravý pocit ne- oddělenosti jako jsem měl před tim, než jsem měl toto poznání. Ale vám to říkám jenom proto, abyste věděli, že nemáte co litovat, že toto se všechno rozplyne. Že totiž to není to pravé "poznejte sama sebe a poznáte, co se nerozplyne a čím jste vod věků". Je zajímavé, že pořád je víc lidí na světě, a to proto, že je pořád víc indi-, řek bych, individualit ne, myšlenek, idejí, které zůstaly, přečkaly člověka z těch minulých, ne? A proto je pořád víc lidí, protože se ch- chápou více lidí... ... No, toho asi budu muset nechat. No dělejte, jak chcete. se pro něco udělat? Jistěže. Protože oni daleko snáze se spojují s naším způsobem myšlení než my s jejich. Zhora dolů je vždycky snadno sem přejít než zdola nahoru, snáze. A tak, jak my myslíme, tak voni to taky zažívají, voni cítí naše myšlenky a podobně. Jimi trpí anebo jimi jsou oblažováni, ale to je vedlejší. Ale oni mají možnost, kterou normální člověk nemá. Voni jsou odměněni za to, že odešli na tamní svět a že tady přeci jenom něco dobyli tím svým životem. Někdo více, někdo méně. Tak například budu mluvit o několika plzeňských mysticích, o nějakým Zpěváčkovi a jiných, kteří poctivě dělali nějakou, nějaké duchovní cvičení podle Vajnfurtra. A teď, po smrti nějak jednoho z nich, nějakýho pana Mičana, zůstala vdova, paní Mičanová, velice stará, a říkala mně, no, jakpak bych mohla se, mohla se s tím manželem setkat nebo co bych pro něho mohla udělat? Co by pro něho měla udělat, to jsem vysvětlil, to vám nebudu vysvětlovat. Ale jak se s ním i setkala, to vám vysvětlím. Tak zkrátka a dobře... přišla tam, byla vedena nějakým člověkem, mnou, a ten řekl, když se chcete setkat se svým manželem, nevím, co z toho budete mít, ale prosím. Von byl v jiném rozpoložení a stavu a vývojovym, u- na vývojové úrovni jiné, než jste vy, a tak se podívejte na něj. Otevřela, ot- ta bytost otevřela, byl to člověk, muž, otevřel dveře a ona za těmi dveřmi viděla krásné žluté světlo, oslňující, ale krásné žluté světlo. A řekla paní Mičanové, paní Mičanová, v místnosti, v tom žlutém světle vidíte svýho manžela, tam je váš manžel. Ale nemůže z toho žlutého světla vystoupit, protože to je pro něho požehnáním, to žluté světlo. Já... Potom mi to paní Mičanová říkala. A říkala, co z toho mám? No, vona mi taky ta bytost řekla, vona je tam ve škole, ten pan Mičan je tam ve škole u toho mystika plzeňskýho, ten tam školu duchovní, a teď se tam topí v tom žlutém světle. No, to říkám přehnaně, topí, ne? Zažívají tam určitou blaženost v tom žlutém světle. Celé to žluté světlo, ho dobře znám jednak s- vod těch lékařů a jednak mně připomněli to žluté světlo zase znovu husy, ne? Kteří mě, které do toho žlutého světla přiváděly. To žluté světlo je spojka mezi vyššími úrovněmi, než na kterých se objevuje ten zemřelý a mezi námi. Takže my se můžeme, třebas v klinické smrti, jak víte z Můdyho, tak do toho žlutého světla také dostat, ne? A jsem měl to štěstí, že lékaři tam dostali čtrnáctkrát, jenže si na žluté světlo z doby nepamatuju. Jenomže, když potom husy vzaly do prádla a pomocí akupunktury a akupresury dostali do tranzu, ve kterém jsou na břehu řeky, a ten si to byl Vltava, Vltava pod Orlíkem. Když do toho stavu dostali, tak jsem byl s těmi husami ve žlutém světle. jsem ho znovu poznal, že jsem v něm byl v těch operacích. Ačkoliv jsem na to zapomněl, znovu jsem ho poznal a kupodivu ty husy tam neměly tělo v tom žlutém stavu. Věděl jsem, že tam jsou, ale jako moje manželka neměla vůbec žádný žlutý světlo nebo žádné světlo. Nebyla prostě. Nebyla viditelná, jak mně to ukazovala, ne? Tak tuhlety husy nebyly viditelné, ale byly tam. A jsem tam byl taky, ale taky jsem neměl tělo. jsem byl taky tou žlutou barvou, jen jsem viděl, kde jsem tou žlutou barvou, že jsem tam jako já, ne, jako s- jsem tam sem se cítil. A tak jsem říkal paní Mičanové, podívejte se, vy jste se nezbavila pocitu tělesnosti, tak z toho žlutého světla jste neměla nic, protože kdybyste byla do něho vstoupila, jako že jste do něho vstoupet nechtěla, s- tam nešla za ty dveře, vona votevřela, tak ste tam měla vejít. Kdybyste tam byla vešla, tak jste se s ním setkala, ale jako s osobností, jako s individualitou, jako s tělesností, nýbrž s panem Mičanem jako takovým. Rozumíte? Jako se takhle stýkám se svou manželkou. To myslíte, že mám nějaký vidění, nějaký tělesnosti, to, to je, to by byla hrozná degradace, to by byl hotový špiritizmus, to né. pán, ty pán, že ano, tak asi. Tak paní Mičanová řikala, vám věřím, tak, snad to tak je, no. Ale vidíte, proč se mi tyto stavy všechny z- staly, vž- taky to neni jenom pro mě, nýbrž občas se to děje jiným lidem, jsem vám říkal vo tom člověku, který vstoupil do vlaku, ne, u toho třetího března osmdesát tři a jsem ho zdálky pociťoval jako žluté světlo k sobě se přibližující. To je vidět to žlutý světlo i krz nádraží plzeňské, jo? I krz nádraží. jsem... ... Von je prostě to světlo. Takže když, tak jsem neviděl jeho po- postavu, jsem neviděl ž-, kdo to je, jestli je to muž nebo žena, ale jsem viděl, taji se přibližuje žlutý světlo. A řekl jsem ihned tomu svýmu vnoučeti, kdyby náhodu přišel k nám, my tady budeme držet místo, jo? už, jak ho uvidím se blížit, tak ho přivolám, jesli pude do, jesli pojede taky do Prahy. A on opravdu s manželkou hledal místo ve vlaku do Prahy, který byl přetřískn, tak sem mu ho tam našel. A jeho manželce jsem říkal, paní, vám tady držím místo, jo? Vona se strašně divila, protože neměla žluté světlo. Ale von se vůbec nedivil, von řikal, když nám tam drží místo, tak tam pojď. Tak šli. A jsem jim potom vysvětlil. Von měl, čtrnáct dní v bezvědomí byl, že ano, to byla pořádná klinická smrt po nějaké toto návaly se úplně změnil. Byl úplně nové povahy. ... O úkolu duchovním, který člověk před sebou. A řekli jsme si včera, že tomu úkolu nemůžeme rozumět, nemůžeme rozumět. Prosím vás, to bez pardonu platí v celé šíři. Tomu nelze rozumět. Čili snažíte-li se porozumět svému duchovnímu úkolu, a hlavně cestám, kterými se k tomu úkolu dostanete, abyste ho mohli splnit, není možno rozumově vládnout, a čili když tohleto uvážíme jako správné východisko k pochopení úkolu, pochopení v úvozovkách, tak si potom můžeme mnoho o tom úkolu říci obecného, které sice, to není třeba pochopit a není možno pochopit, ale co tady je dáno jako faktum nebo jako fakta, se kterými musíme počítat? Tak především, co jistě ten náš duchovní vůdce ví, neboť ten duchovní úkol zná náš vůdce, vnitřní vůdce, ten přesně, co na konci cesty, kterou kráčíme, máme za úkol udělat. To my dneska nepotřebujeme vědět, protože by nás to mátlo. Ale on to musí vod začátku vědět a podle toho rozvíjí v nás nebo snaží se rozvíjet v nás prostředky, které tomu splnění úkolu pomáhají. A první, čemu se rozumět nebo aspoň pochopit, že to je s-, že to nějaký smysl, je, že jsme lidmi. To tedy při úkolu, který máme ve vesmíru, je velice nutné vědět, že jako člověk máme vyhraněné úkoly, které nemá jiný tvor, tak daleko, kam sahá naše schopnost si to dopátrat, n- kromě člověka. A tenhleten úkol, kdybych řekl hned, jeho konce, konec, spočívá v tom, že protože je všechno vzájemně propojeno, spojité, odděleno jeden od druhého. Tak v tomto úkoly, úkolech je zamontován požadavek věčnosti, že ten, kdo stane mezi s- spasenými, takzvanými spasenými, že tam nemůže stanout sám, nýbrž že musí táhnout za sebou nějaký počet jiných, jo, kteří se k němu připojí. Tak dejme tomu, jsem svým stavem v koncentračním táboře, který trval pět měsíců, byl ve stavu spasených. Byl ve stavu spasených. Jako na ukázku, jak to v tom stavu spaseném začíná. A to jsem se přesvědčil, že jedině tam, v tomto stavu spaseného jsem byl schopen být duchovní vůdce. Nikdy předtím, nikdy potom než tam, po těch pět měsíců. Takže ti přátelé, které jsem tam měl, ty jsem poučoval jako, jako by to dělal duchovní vůdce v pravém slova smyslu. rozumem, nýbrž věděním, které nebylo z rozumu. Jediným, které by se dalo definovat takhle: neexistuju, s- nemiluju, nepoznávám a tak dále. A proto mohu, když toto vím ze zkušenosti, dokonaleji než kterákoliv lidská bytost poznávat, dokonaleji než kterákoliv v- lidská bytost milovat, dokonaleji než kterákoliv lidská bytost existovat. Dokonaleji existovat. začnu od existence. Kdybych například byl dokonaleji neexistoval, tak když jsem procházel před strojními puškami, na namířenými, které měly na střílet, nevystřelily nikdy ani po sté nevystřelily, protože jsem dokonaleji existoval, než byla jejich existence, rozumíte? To přesvědčilo všechny okolní, že existuju jinak, než existujou voni. Voni viděli a divili se, proč von nestřelí, když na namířeno. A není, nebylo to jednou. Ale jsem byl dokonaleji existující, čili neměl co střílet, pže kdyby byl zastřelil, kdyby byl střelil, tak nestřelil tu pravou existenci, která tady se začala projevovat ve mne, vevnitř. Tu se, ta se nedá střelit. Střelte si Pána Boha. To nejde, do toho se střílet nedá. Jenže jsem nebyl jednající, jsem v chvíli, kdy mi ten, kdy jsem se vzdal svýho života, tak jsem věděl, že jsem do doby se snažil milovat, a vono mně to nešlo, ale teď od této chvíle, když jsem se vzdal sama sebe, že nikdy milovat nebudu, protože Bůh jest to, který ve mně miluje, a mám veškerou zásluhu na lásce jenom v tom, že se přidávám k jeho lásce, že s tím souhlasím, že je to praobyčejné přivolení. To je veškerý obsah lásky, praobyčejné přivolení Panny Marie "staniž se mi podle své- slova tvého" způsobilo, že se tady zrodil Ježíš Kristus, vtělení Boží. Jenom přivolení, jenom to člověk může udělat. A tomu přeci nemůže říkat láska, tomu nemůže řikat poznání, nic, to... to se tam nehodí do toho. To, že jsem tedy fakticky nejednal po dobu pěti měsíců, nemiloval, nepoznával, nýbrž jsem jasně kontrolně zjišťoval, kdo to ve mně poznává, kdo ve mně miluje a tak dále, že jsem nástrojem, že jsem průchodícím domem. Je prosim vás drát z- na elektrické vedení elektrárnou? Není. Je spotřebičem, který používá tu elektřinu? Taky není. A jsem byl pouhým tím drátem. Tak jsem sebe vnímal. Čili nemohl jsem nic jiného si o sobě myslet než, že jsem ničím, ve smyslu elektrárny a ve smyslu spotřebiče. Tak jsem takhle chtěl začít s tím úkolem, abyste nepodceňovali lidskou existenci, která tuto schopnost transformační, to jsem se přesvědčil za těch pět měsíců, že může cokoliv časného transformovat na věčné, na vědomě věčné. Tuto schopnost nemá žádný jiný tvor, zvíře, rostlina, buňka, nic nebo kámen nemá tuto schopnost. Pokud sahá naše schopnost vědecká, nevidíme takovou existenci nikdy kolem sebe vů-. Jistěže někde je, ale v dohledné, takové, v galaxii, tak někde tady na tom kraji, tady asi patrně neni. Ale to neznamená nic, že bychom dělali nějakou výjimku, to není pravda. Ale znamená to tolik, že toto výjimečné postavení člověka způsobuje, že člověk si musí uvědomovat, jaká nesmírná cena spočívá v tom, že je člověkem. To je největší vesmírová cena, jaká tady byla vyplacena do lidského těla. Doslova vyplacena. My jsme vývoj vesmíru předešli tím, že jsme se stali lidmi, né? To je, my jsme předvojem vývoje vesmíru směrem k Bohu. Čili když to vezmeme jako uzavřený okruh, že od Boha všechno pochází a k Bohu se všechno vrací, tak my máme schopnost, máme předpoklady, abychom jako lidé, jako jediní, jako lidé se mohli nazpátek vrátit. To je veliká přednost. se přesvědčil například o zvířatech v předškolním věku a potom později, pochopitelně, že zvířata v škole od, z věčnosti do časného a z časného do věčnosti nazpátek nemohou prospět ve všech třídách toho postupu, že mohou prospět jenom tak do čtvrté třídy, dál se nedostanou, protože né, že by byly neschopné, ale nemají transformátor k dispozici, který by transformoval všechno, bezezbytku všechno stvořené na nestvořené. Kdežto my máme transfomátor, který všechno stvořené bezezbytku může přetvořit na nestvořené. Nic nezbyde. Takže když třebas s- obětujete nebo opustíte tuto svou existenci hmotnou, která je na pokraji stvořeného, protože v sobě nestvořené. Když opustíte bez lítosti, jako se stalo u mě, tam v tom koncentráku, tak najednou přestanete existovat jako oddělená bytost. Začnete být vědomě bytostí spojenou z- s tím, co je nestvořeného. A to, co je nestvořeného, je pro vás skutečnější než to, co je stvořeného, ačkoliv to předtím bylo úplně vopačně, že? Tedy to člověk žasne, jak se vobrátí světlo, jak se to všechno v člověku obrátí a jak člověk, obecně vzato, je k tomu připraven, aby se to obrátilo. Stačí, jak říkal Ježíš Kristus, kdo chce za mnou přijíti, zapři sama sebe. Tam jsem sebe zapřel, byla splněna podmínka, stačí splnit tuhletu podmínku a už, ejhle, je tady věčnost. Není to nic velkého, je to jenom zapři sama sebe, nic víc. A s tím strávím padesát let říkáním o těchto věcech, prosim vás, to přeháním, je to padesát pět let, jo, co to takhle pořád kážu a na těch pět v tom koncentráku se mi nepodařilo přesvědčit do míry někoho, že je to pravda, že by za tím šel svým celým životem. Nikdo z vás. To je zaviněno nejen vámi, nýbrž mnou, který není na úrovni, na které jsem byl v tom koncentráku, tu jsem promarnil, jak jsem přišel z koncentráku, jsem vám to vysvěl- vysvětloval, za jakých okolností. Jenže k duchovní vůdce, ten ví, že lidský organismus je tím nejdůležitějším, neboť je východiskem, správným východiskem, že není jiného správného východiska na cestě k Bohu než lidský, živý lidský organizmus. A proto si ho važte a snažte se mu trošku porozumět. si po této stránce velice vážím lékařů, že voni se snaží porozumět tomu organizmu hmotnému a duševnímu pochopitelně. A tím jsou zase v předvoji oproti ostatním lidem, že totiž si začnou toho člověka vážit. Toho č- smrtelného člověka. Že nejsou pouhými údržbáři, nýbrž jsou v pravým slova smyslu uchovateli toho nejlepšího, co člověk k dispozici a jestli si toto, tohoto jsou vědomi, tak pak své řemeslo nedělají jako řemeslo, nýbrž jako umění pomáhat člověku k Bohu. Tím, že pomohu hmotnému člověku, tím mu pomáhám, aby si prodloužil možnost z toho časného se dostat k věčnému. Každá minuta, každá vteřina je dobrá, protože ono to taky požadavky časové, které krátký život obyčejně nedokáže u- uskutečnit. Je k tomu potřeba poměrně dlouhý život, aby člověk uskutečnil tuto cestu z s- časného do věčného. Ale jsme u toho člověka a podívejme se na něho o zblízka. Prosím vás o jednu věc, jste-li někdo svým zrozením žena nebo svým zrozením muž, nekašlete na to ani chvilinku. To je část vašeho úkolu, kterému ještě můžete vy, jako nezasvěcení, porozumět a běda, když tomuto východisku, jsem muž, jsem žena, nerozumíte. se budu snažit vám v první kapitole, asi na víc se nedostanu v těch úkolech, protože všechno se rozumově nedá pochopit. A nevadí, Panna Maria nepochopila, kterak se to může stát, a tak, že by na- z se narodil to dítě a n- nevadilo to, narodilo se. My taky nechápeme, proč dýcháme a dýcháme. Nepotřebujeme to vědět, abychom dýchali lépe. Takže, když vám něco, jak se zdá, zatajuji, tak to není zatajováním, nýbrž vím, co rozum zmůže a co rozum nezmůže. Nechci stanovit pro váš rozum úkoly, kterými byste se zbytečně zabývali a zdržovali, jelikož to může za vás zastat jedině vnitřní duchovní vůdce, který od začátku a před začátkem, než jste st- vstoupili do tohoto světa, před začátkem vesmíru, před začátkem časného ví, jaký úkol pro každého z vás je připraven od věčnosti. Tomu se říká příbytek u Boha. To je pro vás příprava od věčnosti, jak říká svatý Pavel. A prosím vás, jesiže se to teď vtělilo do vás jako do mužů a jako do žen, tak první zásada porozumění toho východiska je: jsem muž, jsem žena. Prosím vás, teďka promluvím o tom "já jsem žena". Promiňte mně, teďka nebudu pro vás mužem. jsem teďka ženou. mluvím jako žena, nemluvím jako muž. mluvím ze stanoviska ženského, jedině stanoviska ženského. Protože nechci, aby se vám to v hlavě popletlo vám ženám a ani vám mužům, abyste si dále nepletli, že když jste někdo js- narozením ženou nebo mužem, že je to neodvratitelný osud, který vás bude doprovázet do posledního dechu. I když budete v odkvětu a nebudete mít žádný hormonální takový vztahy, to nevadí, budete jednou mít vyběhaný v sobě cesty ženství, šest- cesty mužství. A to je důležité. Čili to bude pro vás do posledního dechu východiskem na cestě k poznání Boha. Čili, teďka jsem ženou, jo, znovu, a říkám tohleto, žena musí mít jiný poměr k světu než muž. Musí. Jestli si osobuje tentýž poměr k světu jako muž, tak se dopouští na sobě veliké křivdy. A vona se obyčejně, ona si takhle křivdí obyčejně proto, že když se na sebe podívá jako na ženu nestrannýma očima, tak vidí, jsem na tom hůř než ten muž. Omyl. Měla říct, jsem na tom jinak než ten muž, jinak. A jak jinak, to vám vysvětlím, ano? Je zajímavo, opakuju lekci z- dlouze, co jsme si jenom řekli, protože jsem to neměl možnost doříkat, ano? Tak... jak jinak je na tom než muž? Není náhodné, že staří Indové v době dávno před naším letopočtem znázorňovali Boha jako Stvořitelku... Matku, jako Matku vesmíru. Tak vy ženo, která jste eště nebyla matkou, tak vy ženo, která jste byla matkou, vy jste všichni matkou dětí, který ještě nemáte nebo který máte, vy jste matkou vesmíru, přátelé. To je to čestné postavení, vo kterém musíte vědět s-. To neznamená, že byste se mohli vytahovat vod doby nad mužem a říkat, my matky vesmíru, co nám do toho vůbec mluvíte? To je na- naše vznešené poslání, žé, kam se na nás hrabete? No kam se ti mužové hrabou na nás ženy, prosimvás. Nedohrabou se, se hrabou, jak chtějí. Jenomže to celou řadu následků, to že jsem žena, že totiž na sebe shlížím spatra proto, že na věci se snažím dívat zblízka. A to je způsobeno tím, že musím mít v sobě, abych byla tou matkou, ty mateřské sklony, nesmím opomíjet maličkosti. Kdyby matka opomenula nakou, ňákou maličkost a nenakrmila dítě, to je maličkost, tak by mohla porušit nějakou rovnováhu v něm, v tom dítěti a tak dále. Kdyby porušila něco jinýho, zkrátka prostě musí dbát na každý pád dítěte, na každé jeho zdvihání, na každé jeho r-, na každou jeho reakci. A vám řeknu, jako matka k vám teďka promluvím, jo? Nejlepší jednání matky nespočívá v tom, že to dítě mužsky vede někam k něčemu, to taky dělat, ale spočívá v tom, že si, že trpí to, co zvířecí matka trpí od svých mláďat, aby to dítě se dotýkalo. Protože po narození prvně se staví na nohy hmatový smysl a výchova smyslů, nejenom hmatového, je něco tak důležitého, že můžeme říci, že když se nevychovají včas smysly k plné funkci, a to bohužel ani u dospělého člověka není někdy, když se nevychovají k plné funkci, tak nemůže nastoupit výchova jiná, duševní a duchovní. Vůbec nemůže, protože není tady ta základna stvořená, lidská celá, jak to Pán Bůh zařídil, aby tady byla a aby se na mohlo stavět. Čili když se chovám jako žena a mám dispozici třebas nezvedené děti, tak jsem nejradši s nimi úplně sám, sama. Protože to je nevýchovné pro pohled starších lidí a rozumných lidí, co vidí, co ty děti se mnou dělají. Oni tahají za uši, voni po mně skáčou, voni m- trhají za šos, voni prostě dělaj, vytrhávaj mně chlupy a- a- z uší a takový věci mně dělají. A rozumně musím jako matka do určité míry jim to trpět, protože vím, že potřebujou hmatat a musí vychovat, a když nevychovají ani hmatový smysl, jak mohou vychovat potom smysly, které jsou za hmatem. Například na konci škály smyslů je zrak. A jak mohu vychovat potom správně zrak, když se naučili ještě ani hmatat. Dítě se musí napřed naučit hmatat a na konci teprve vidět. Vidět se naučí možná, nevím, to přesně lékařsky neznám, ale za čtrnáct dní vidí tak pořádně, jo? Ale, prosím vás, k tomu nemůže dojít nebo dojde k tomu spolu zpo- ke zpoždění, ze zpožděním, když ono napřed nevychová hmatový smysl. Tak já, jak přijdu k... k... k když... když k nějakým dětem a jsem jenom s nimi sám a voni jsou malé, pokud možno v předškolním věku, tak v první řadě vychovávám jejich hmatový smysl, abych jako matka je rychle dostala k vývoji duševnímu. A když ty děti ode přijdou, třeba za týden takového ošetření, tak rodiče zjistí, protože nevědí, jak jsem na to šel, jak duševně vyrostly, ty děti, jak duševně vyrostly. Protože tím, že se vychová ten smysl, tak se uvolní duševní síla, rozumíte, která byla zablokována smyslem, nedostatečností smyslů. Když totiž smysly nepropouštějí, třebas řekněme hmatový smysl nepropouští všechno, co by mohl propustit, tak platí to starořecké, co není ve smyslech, není v rozumu, a tak, protože ve smyslech je toho málo, tak je toho málo v rozumu, tak ten rozoumek se nevychovává. Když ale plně popustím ty smysly, a u dítěte to mohu udělat, protože voni nejsou ještě sprostý, voni nejsou, voni jsou přirozený, né? Vono to vypadá jako sprosťárna, když tahají za uši třebas nebo tak něják, né? Ale to není, to není ta dospělá sprosťárna, to je přirozená potřeba hmatu. A musím rozumně, jako ta třebas kočka, nechat si líbit vod těch svěch koťat, aby tahaly za no- z- z- za uši, za vocas, trhaly ten vocas, ne, tahali za vocas, vona je vobcas takhle drábkem tne jenom maličko a zase je nechá dál tahat za ten vocas, rozumíte? Tak, to je moudrost. jsem se moudrosti učil u zvířat, od lidí. Kdybych byl začal z moudrostí lidskou, která by byla první poučovala, tak bych tuto moudrost, kterou dneska projevoval, vůbec neměl, ale vůbec žádnou bych neměl. Na tom byl strašně zle. vás obdivu, že jste moudřejší třebas než já, přestože jste neměli tuhletu výchovu dět- dětskou výchovu mojí těch zvířat. No ale zkrátka a dobře, tam vychovávali, ta zvířata vychovávala k tomu, abych byl matkou toho, co se ve mně dále bude rozvíjet. Matkou rozumu, matkou citů. A k tomu musím mít konkrétní přístup k těm smyslům, kde to začíná. Neboť kdybych něco nepoznával jako drsné, neměl bych, kdyby ten signál mně chyběl, neměl bych ponětí o drsnosti, neměl bych správnou schopnost rozlišovací. jsem na jednom příkladu ukázal, co je to správná schopnost rozlišovací. takhle rozlišuju daleko přesněji drsné od hladkého než vy, protože jsem ze zvířat pochopil, že lidé správně říkají na koně prr. Protože rr je drsné, že? Že říkají bijé, hyjé nebo tak, protože to jsou hladké souhlásky a samohlásky. A oni jim usnadní start, rozumíte? Že ta stará řeč, mezinárodní, se taklen, prr se říká všude na koně, e- j- v sobě moudrost ohromnou o ponětí, co je hladké v řeči a co je v řeči tvrdé. Proč se říká glat, tam je hladkost německy a proč se s-, líz francouzsky, lízo italsky. Tam to l pořád hladký, proč je tam to l? Protože je to vopravdu hladké, že ano? A my tím, že říkáme hladký, tím si pomůžeme k pochopení hladkosti. Líp, než když to vyslovíme. To je začátek, kdy vás uvádím do začátku k pochopení někoho, s kým se st- nestýkáte jazykově, nýbrž obsahem mysli. Například se Ghosem musím stýkat s obsahem mysli. neznám jeho angličtinu nebo jeho francouzštinu jako von, ne? No a von ji taky neska nepotřebuje, von potřebuje spíš ten obsah. No ale bych se vrátil k matce a k ženě. Takže když je žena špatně vychovávaná svým okolím, tak dojde k dojmu, že je na tom hůř než muž, protože jde na věci přízemním způsobem. Všímá si věcí, které se mužům zdají být malichernými, a n- naopak opomíjí třebas velké věci, které by muž neopomenul. Ale žena v tomto případu buď sobě křivdí anebo je křivděno. Protože kdyby opomíjela ty drobnosti, o kterých jsem vám teďka z- začátečně mluvil, tak by nemohla tak prudce vychovat dítě k tomu, aby se u něj vyvinul intelekt a celý člověk. Je tam třeba ze začátku výchovu smyslů. Tím, že předkládá dítěti svůj prs, vychovává jeho smysl hmatový, přátelé, hmatový. Von podle hmatu to dítě pozná, ano, toto se pije, a teprve potom je tam chuťový smysl, ale napřed je tam hmatový smysl. No a takže ona je u zrodu všech našich vyšších schopností, matka, a to platí průběžně, bez ohledu na čas o celém vesmíru. Ona takovýmto způsobem, matka, pořád vede vesmír k Bohu. Vesmír svůj hmat v- v- ve velkém měřítku, svůj zrak, všechny schopnosti individuální člověka, ale nějak jinak se projevující. Pro je vesmír živou bytostí, neoddělenou od toho živého organizmu, který si tady žije a myslí si "já jsem tady živý a to všechno je mrtvé." Ani v jednom to nenapadlo v předškolním věku. Potom ano, potom jsem se dal zlákat tou nevědomostí lidskou a považoval jsem věci za mrtvé a za věci živé. Ale dokud jsem byl v předškolním věku, tak jsem stoličku považoval za stejně živou jako třebas kámen a jako třebas sebe. A matka mi to nebrala ani to moje pojetí o správnosti mně to nestíralo. To při tomto bludu nechávalo. Všechno je jinak živé, než jak my to chápeme jako život, rozumíte? Je to jinak život a... a z hlediska Ježíše Krista je to všechno mrtvé. Je to ještě pořád mrtvé oproti tomu, který jde za Kristem a který jde vědomě k tomu Bohu. Ten je jediný živý, ano? Nech mrtví pochovávají mrtvé. Tak my, protože jsme mezi těmi mrtvými a matka se musí všímat toho mrtvého, aby měl, aby měl schopnost se stát živým, rozumíte? To je úžasný úkol. Tak to je hlavní úkol ženy, aby se dítě lidské mohlo stát živým dítětem Božím. Upozorňuju vás, že i to platí pro ženy, který nikdy mít děti nebudou. Protože oni mají v sobě to založení hormonální, že, které z nich dělá ženu, a vlivem toho zůstávají ženami do posledního dechu svýho života a jsou matkami vesmíru a jednou voni se dostanou tak daleko, že budou překonávat čas a prostor, tak panečku ty vám mužům dají štycha, ty vás potřou, jak je psáno v Genezi, že potře hlavu Satana, set-, toho hada, ne? Prosimvás, to je úkol ženy, přednostní úkol ženy. Takže nemyslete si, vy ženy, co si myslíte chybně. My jsme na tom hůř, my jsme sobečtější, my jsme přízemnější, my máme menší rozhled. To je vaše oběť vesmíru, kterou kladete na oltář přerodu z časného do věčného. Kdo by mohl toto udělat jiná, jiný než žena? Nikdo není, nemůže její úkol zastat. Tak to jsem chtěl říct na úvod, abyste poznali, co je to úkoly ženy. vám teď promluvím, ovšem mohl bych v tom úkolu ženy pokračovat. Prosimvás můžeme jo v.