Karel Makoň: 86-05B-Brno-9.2.1986-3 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

A protože byl dokonale odevzdán své rodině a mu to nedělalo žádné potíže, byl by přešlapovat na místě, kdyby byl zůstal s tou rodinou a s tou společností. On se musel s, z vyčlenit, ne? V Ježíšově životě, kdybyste měli dobrou vůli, a jako že ji máte, tak byste tam našli všechny odpovědi na vaše otázky, všechny. Ani jedna mi tam nezůstala nezodpověděná. Takže v tom případě, když mně něco jde samo, je to správné, že mně to jde samo, to je avízo, abych šel k něčemu nebo přešel k něčemu, co je také účelné, jako tamto, co mně jde samo, ale co s- ještě samo mně nepude, protože s tím budu začínat. Ono se v tom lidském životě musí pořád začínat z- nanovo, a když se nemůže to vymyslet to nové začínání, ptože to by bylo někdy velice obtížné, tak se musí simulovat. To znamená, to co dělám vod začátku ten den, dělám tak, jako bych to dělal poprvně, rozumíte? To je nejlepší systém, jak se vzdálit od sama sebe. Protože ztrácím tady pojem o minulosti, n- nezatěžuju se tím a ztrácím, dejme tomu, naději na budoucnost, nějakou sladkou, jelikož to dělám teprv poprvně. Co bych mohl, když to dělám poprvně, s- si vod toho očekávat? Nic. Jak jsem vám říkal dycky, svatý Antonín, poustevník, který dožil stopatnácti let, když se ho ptali, jaká je jeho životní deviza, tak von říkal, každý den začínat znovu, jako by předtím nic neudělal. To je správné. A... nežádat si nic jinýho nebo niž- než to, abych správně ten den jel- ten den jednal. No a pro něho to bylo snadné, protože on žil na pokraji pouště v Egyptě a tam si zařídil zavodňovací zařízení, hospodářství a sytil tím celé okolí zeleninou a drůbeží a tak dále. Čili měl takovou farmu, jejíž byl zároveň vedoucím jako prvním a v posledním dělníkem, a to začínala každý den. Vono totiž, kdyby to byl nezačínala každý den, tak by mu to bylo možná uschlo, že? Von musel na pouště každý den znovu, znovu dělat tutéž věc, kterou kdyby s- kdyby jenom opakoval býval, tak se mu to znechutilo. Ale protože von ji nikdy neopakoval, tak von pokaždý dělat trošku jinak. Zlepšoval ty věci, že von to nedělal jenom z pouhé paměti. si pamatuju, že když jsem taková z- značná leta učil třebas jednu a tutéž věc, jak jsem se zdokonaloval, protože jsem na to šel bez ohledu na to, jak jsem to dělal předtím, znovu. Jiní měli přípravu, do které se podívali a podle jeli. jsem přípravu měl povinnost psát, ale jsem do se nikdy nepodíval. To žádný žák neviděl, že se dívám do něčeho. To není, to nebylo pro směrodatné, esli to dělám, jako se to dělat, nýbrž, že to dělám nově. Třeba to bylo velice mizerné. Ale bylo to děláno nově. jsem totiž jako člověk poprvně jednající tím způsobem měl možnost do toho vstoupit celý. Kdežto kdybych to dělal jenom jako opakovaně, tak jsem tam vstoupil okrajovou, okraji své bytosti, a tím okrajem kdybych tam vstoupil, tak se tomu plně nevěnuju a jsem nesjednotil svoji bytost. Měl jsem zájem sjednotit se i v obyčejné činnosti tak, že bych celou svou bytostí do toho šel, ano? No, a to je důležitá praxe a důležitý trénink na cestě ke spojení s Bohem. Prže, pamatujte si, kdyby jenom za nehýtek jste se drželi vlastní vůle, tak se s Bohem nesetkáte. Tam musíte odstoupit od vůle tak, jak mi to ukázala situace v koncentračním táboře, kde jsem opustil bez lítosti, ta lítost, to by byl jinak ten drápek, za který bych byl chycen, tam nesmí být, sama sebe v domnění, že zemřu. To domnění bylo klamné, ten klam mě, t- to byl pro osvobozující, oni si mysleli, teď za chvilinku zabije ten esesman, že jo. To bylo výborné, že sem se takhle klamal. Nezabil. ... Že totiž součástí disciplíny, nedílnou součásti disciplíny je vytrvalost. Alé to je samozřejmé. Ale není to pravda, že by to bylo samozřejmé. Zdá se to být samozřejmé. Vytrvalost nesmí být lítostivá, chudinka eště musím, nesmí být příliš radostná, protože by se to změnilo v nějakou eufe- forii, ne, nebo jak se tomu říká česky, nevím, a to taky nesmí být. Vytrvalost musí být něco, čemu řikám... konstantní, stálý prvek povahy, ze kterého nemohu slevit více. To znamená, musím nějaké minimum vytrvalosti vždycky vykazovat, například nechce se mi do práce, ale přesto du, že jo? A to je to konstantní minimum, že aspoň do práce du. Tam to samosebou prospim nebo nějak probendim, ne, ale aspoň jsem tam došel. Tak takovéhle m-minimum vytrvalosti musím mít. Vono se potom ukáže, esi na to navážu ještě další vytrvalostí aktivnější nebo účelnější. Ale kdybych neměl vytrvalost, která je nelítostná vůči sobě, jo, která na sebe zapomíná, která na sebe nedbá, která to koná jenom pro věc, tak kdybych sebedisciplinovaně něco vyvedl, nemaje tuto vytrvalost, tak tahleta s odpuštěním cukatůra by způsobovala, ta cukatůra, by způsobovala, že bych chvilinku jednal správně a za chvilinku bych jednal nesprávně, ano? A to nekonstantní, ta nekonstantní úroveň jakosti mého počínání by vnitřně znamenala cloumání. Možná že bych se taky vyviklal a že by to bylo dobré. Je to ale velice zdlouhavé. Když jednou něco dělám lajdácky a podruhé to dělám správně, tak to je horší, než když to dělám jenom pořád jenom lajdácky anebo pořád jenom správně. Protože tam, když to jednou udělám tak a podruhý jinak, tam totiž dochází k něčemu, bych to nazval harmonikou, k něčemu jako vnitřnímu napětí. A to se potom v tom organizmu projeví únavou duševní, neschopností dále pokračovat v činnosti. Kdo přiměje ke konstatním úrovni jednání, trpělivému jednání, tak ten se brzo neunaví. například jsem tady během toho dne zachovával určité konstant- určitou kons- konstantní úroveň, velice nízkou konstantní úroveň jednání, a proto se nemohu svým jednáním unavit. Jak bych z tohoto sestoupil nebo se snažil vystoupit do nějaké vyšší úrovně, tak to velice bude unavovat. se držím tak pěkně při zemi, konstantně, rozumíte? No. se nechci tím jenom chválit. Jenom ukazuju, že tomuto jsem se konečně naučil, že... jako říkaj latiníci, že paměť musí být každý den cvičena, tak musí být každý den cvičena trpělivost se sebou samým. Kdybyste totiž neměli tu trpělivost se sebou samým a vyskakovali z kůže každou chvíli nad, nad svou nemohoucností nebo tak, to není ř- správné řešení. Vy musíte získat takovou soustavnou trpělivost sebou samým, že vám to dovoluje standardní výkon, rozumíte? Jako, dejme tomu, abych to řekl konk- nějak konkrétněji. Když jsem třebas ještě byl učitelem, tak jsem musel, tak se nikdo neptal, jestli jsem ten den spal anebo flámoval anebo jsem dobře vyspalý a připraven na tu hodinu. Voni se ptali jenom, abych vodved to, co mám vodvést, to se vode chtělo, né? Čili... to musím předpokládat, že se nikdo nezajímá o to, co se ve mně děje, nýbrž se zajímá, jaký to účinek navenek. Čili se tímto způsobem touto konstantní vytrvalostí učim odstupovat od sebe, to je taky jeden ze způsobů odstupu. Že dbám na to, že musí to mít určitý výsledek standardní a že ten se musí projevit. A pak samosebou musím se kolikrát velice zapřít a někdy vůbec ne, pochopitelně. Čili problémy vnitřní se musí vyřešit na prahu vědomí, a s tím chodit n- například do svého zaměstnání nebo do své povinnosti vůči jiným lidem. To být vnitřně vyřešeno, aby tím netrpěla, aby tím netrpělo okolí, které nezajímá, co se ve mně děje, ale které zajímá, co z toho vyvedu ze sebe. Vás taky nezajímá, kolik jsem toho naspal nebo kolik jsem toho najed. No, to pro jistotu, abych n- nepřicházel v úvahu v tomto, řeknu Oliver hlad, rozumíte? Aby to nebylo na mě, že mám hlad, rozumíte mně? Tak asi. zachovávám konstantní takovou... jak se, jak bych tohlecto, měl, Olivere, řekl, jakou zachovávám... zachovávám úctu vůči sobě. Nemyslete si, že... že zneucťování sebe, ponižování sebe, bídný hříšník, že je to to nejlepší, co můžete v životě dělat. To je to nejhorší. Protože kdyby to bídné hříšnictví mělo tak velký význam, jak tomu přikládá například církev katolická, to by bylo špatné. Ten bídný hříšník se nikdy nikam ne- nedohrabe, kdepak, zůstane pořád bídným hříšníkem a se divím tomu knězi, že ho pořád zpovídal ze stejných hříchů, kdežto, když někdo zapomene na to, že je bídným hříšníkem, tak se stane tím, co bychom nazvali Maří Magdalénou a co, to byla prostitutka, která se položila k nohám Ježíšovým, a o čem svatá Terezie z Avily, která tomu moc dobře rozuměla, řekla, to je nejlepší postavení, jaké člověk zaujmout vůči sobě a vůči světu. Necítit se být dobrým, to je vono, ale necítit se být zase tak zlým a tak špatným hříšníkem, že bych nemohl s těmi svými hříchy předstoupit třebas před Boha. Když mi tohleto brání, abych před Boha vstoupil, prže jsem přeci hříšník, jsem člověk nemožný, se neumím soustředit nebo něco, co si na sebe všechno myslím, to je jedno. si dovedu vymyslet moc věcí, když jsem líný a neodvážný a nechci se do tohoto pustit. Když tohleto nedělám, když totiž se snažím o to, abych zapomínal na sebe, jó, tak to je jedna z výborných disciplin. Je to bezohlednost vůči sobě, ale je to také, řek bych, bezohlednost vůči Bohu, protože jak k tomu přijde Pán Bůh, že já, obohý hříšník, s- se tam najednou hrnu, né? Třebaže skromně, ale hrnu se tam. Ta Maří Magdalena s- se tam nehrnula nějak okázale, ta si tam lehla a plakala, ne? Ale podívejte se, jak Ježíš Kristus ukazuje na porovnání dvou, kteří se modlí v chrámu, jeden říká, eště že nejsem takový jako tamleten vzadu, dávám desátky, všechno plním, že? A ten druhý říkal, já, bídný hříšník, ale přesto tam zůstal, neutekl. To s- to nám tam obyčejně toto uniká. Pro bídné hříšnictví neutíkejte z ničeho, ze žádné povinnosti, ze žádné discipliny. Uděláte to jako bídný hříšník. To je záležitost, kterou řešíte vnitřně, a ve styku s jinými lidmi, že jo? Věřte mi to, že někdy, když jsem něco dělal z posledních sil nebo z malými silami, že to dopadlo někdy lépe, než když jsem to dělal po vodpočinutí s plnými silami. Protože jsem do toho nemohl jít sám, nemohl jsem jít sám. Prože by to bylo nešlo, jsem k tomu neměl síly, no. Ale důležité bylo, že jsem do toho šel, že jsem nezůstal před prahem toho chrámu. Řekl sem, co? Du. A vám tady dycky ukazoval na jeden příklad sestry Dobroslavy, kt- jestli si na to pamtujete, která prostě, když byla napadena těmi... pohlavně chorobnými, tak se zabarikádovala v své komůrce přípravny a tam čekala tak dlouho, se s tím vyrovná, a pak sš- nabídla Ježíšovi, aby šel před ním, pře- aby šel před a zvítězil nad nimi, že? Sem vám to tu vykládal mockrát. To je mi vzorem, tohleto. Nebyla toho schopna sama, ale proto, o to to bylo lepší, že? Kdybych byl trošičku býval schopen přejít před tou strojní puškou neviděn, sem to nedokázal. To nebyla vůbec moje schopnost, ani, ani jsem vo ni nestál. jsem jenom jsem plnil úkol, nic víc... No. ... Škola disciplíny tvář konstantní pohotovosti jednat, né? Bez ohledu na sebe. Ale to je jenom jedna tvář, ta disciplina několik tváří. Další důležitá tvář disciplíny je... ano... v tom, že ten člověk nejenom je konstantně vytrvalý, ale konstantně není svůj. Tedy smím na každém stupni sobě patřit do určité míry. Na tom stupni, kdy jsem spojen s Bohem, sobě nepatřím vůbec, rozumíte? Ale jsou mezistupně, kde sobě eště musím patřit, protože bez bych se například nena- nenajedl. To by ani Oliver neměl hlad, že ano, kdybych v, v tom nebyl já. Víte, tak tomu rozumíš, jo, jak to myslím? Čili musí tady být něco jiného, správná míra odstupu od sebe. vím, že to je těžké, ale von to člověk pozná dobře, teď jsem to přehnal, teď jsem to ještě celé nedobral a tak dále. To, myslím, že není tak těžké poznat. Teď bych do toho mohl vl- vložit ještě víc a teď bych do toho neměl nic vkládat. Když například mně to vůbec nejde a dočerpal jsem všechny možnosti, tak jsem vám říkal, odstoupit včas, dokud se neunavím a nerozčílím, no. Tak to je asi ta další stránka k... vás... Další stránkou disciplíny je míra poznání, to je to důležité. musím vycházet z faktického poznání, které mám k dispozici. Jakmile to dělám z nějakého předpokladu jenom nebo z nějakému předsevzetí, to je málo. To je nereálné. musím vědět j- jaké poznání mám k dispozici, a to poznání musím do poslední tečky uplatňovat. si nemohu z toho, co poznávám jako správné, něco nechat pro sebe a něco z toho realizovat. To nesmím. musím to poznání celé využít. Jakmile celého p-, celé poznání nevyužívám, tak oslabuju jeho funkci. Víte, to bylo nejlépe vidět s- v těch třech letech toho pobytu Ježíše Krista se svými učedníky, jeho učedníky, že totiž... okamžitě vod nich chtěl pomahat bližnímu bez ohledu na ně. Voni přeci za ním šli, aby získali spásu, a on okamžitě to obrátil naruby a ukázal jim, že musí pomáhat bližnímu, a vo spáse nebyla vůbec řeč. Támle pomoz, támle pomoz a tak dále. Ale nejenom to, tadyhle pomoz a támhle pomoz, pojď se mnou na tuhletu žraznici a na támhletu žranici a na první hned jim p- proměnil vodu ve víno, aby jim dokázal, že bere život jako celek. A lepší, horší. V tom není poznání správného, to není správné poznání správného. Víte, vám řeknu, mně se jednou podařilo jednoho strašně vožralýho převést na duchovní cestu. Kdyby byl normální, tak to vůbec nebral. A byl bývalý můj žák a měli jsme nějaký sraz po pěti letech v Gotvaldově. A on m- mně tam říkal, pane profesore, vy něco ještě před námi tajíte. Řekněte, to cíti-, jsem to cítil z vašeho, ale jsem se nikdy netroufal, protože jsem neměl v sobě tolik alkoholu jako mám teď, ale protože mám teďka tolik alkoholu v ko- v hlavě, tak vím, že mi to prominete. Protože jsem vožralej, ne? Co to c- tajíte přede mnou, co to je? A jsem mu to na plný pecky řekl. A von říká, za tím půjdu. jsem se ho druhý den zeptal a von nevěděl, co říkal, né? A jsem přesto uspěl. jsem říkal, víte, co jste mně včera sliboval? jsem vám tam odhalil svoji cestu, své metody, prostředky a cíl cesty a vy jste mi na všechno přitakával, protože jste byl vožralej. Všechno jste mi slíbil a dneska ř- říkáte, že vůbec vo tom nevíte. Vy vo tom nevíte? Prosim vás, škoda, že jste maturoval, nemůžete u mně propadnout. Teď byste rovnou propadl. A i z mravů. To je nemravné, co mi tady děláte. A jsem mu to všechno, stejně jako při tom vožralství, opakoval. A říkal jsem mu, tak si upamatováváte? Upamatovávám. Ale slíbil jsem mnoho. To nedokážu. jsem říkal, no jejej, tady je další stránka disciplíny. Co nedokážu, neznamená, že nemůže být dokázáno. To není informativní pro mě. Že to nedokážu, dokáže to jiný. A kdo to za jiný dokáže, když vy jste mi to ukázal jako můj úkol? jsem říkal, dívejte se vod teďka na sebe a na svoje prostředí. A víte, co se s ním stalo, s tím člověkem? No, bych to tady radši neříkal, pže vono byste mu to mohli vyzvonit. Tady jsou lidi z Gotvaldova. Von ten člověk tam žije a tam dobré postavení. Prosimvás zrušme to, ale všude to zru- ... nemysím poznáním jenom poznání duchovní, nýbrž poznání mentální. Především. Protože člověk jako takový není pouhým zvířetem, je mentální bytostí. Tak by se dala chrakterizovat člověk. Kdybych měl definovat pro nepozemšťana člověka, tak bych říkal, my tady máme tři druhy li- bytostí u nás na zeměkouli, víte? Jeden druh, to je, to jsou tělesní tvorové, kteří slouží jenom svému tělu, a někteří si říkají lidé, někteří si říkají vopice, jin- někteří si říkají králík, né? Se menujou různě, ale patří sem všichni dohromady, si je to člověk anebo králík. A druhý, druhý typ je mentální bytost, to znamená oduševnělá bytost, která dává přednost duševním hnutím, a to právě jsem u Klárky pozoroval, duševním hnutím a řídí se tím, co považuje za správné, jo? A za potřebné jenom z důvodů vitálních, bych tak řekl, živočišných, ne? To, to co je správné, nemusí být z vitálních důvodů správné. To naopak může proti vitálním důvodům se vrcholně stavět. A potom bych říkal a potom b- bych tomu mi- mimopozemšťanovi říkal, a pak je tam taková malá skupinka lidí nebo bytostí, pardon, které nejsou jenom oduševnělé, nýbrž na pozadí svého vědomí se stýkají z nestvořenou podstatou toho vesmíru, ve kterém vy taky, vy nepozemšťané žijete, ano? Asi tak. A tuhlety nazval Ježíš Kristus solí země. Disciplina dětská nevzniká jenom z momentem výchovy, nýbrž je dána momentem vjemu především. Moment - co tím rozumím? Že konstanta vjemu není u každého dítěte stejná. Někdo dítě je převážně vizuelního typu, někdo mýho typu poslechového typu, někdo kinetického typu, že, převážně. vidíme vod útlýho mládí, a proto ta disciplina jeho vypadá jinak. Když, kdybychom my nepoznávali to dítě jako převážně třebas kinetického typu nebo převážně aby ty dělat a tak dále, tak bychom vychovávali špatně. Například, dejme tomu, někdo se nemůže naučit ničemu. Nejde mu to do hlavy. Tak co dělám prvně? A to platí vod dětství todleto, proto to považ- považujte to za dětskou výchovu, výchovu dětské disciplíny. Mělo by se začít včas. se ho zeptám... co při tom studií, studiu dělá, když mu to nejde, a co dělá při něčem, když mu něco jde. Von řiká, víš všecko mně jde, ale to studium mně nejde, nejsem typ studijní. Sem říkal, víš, to se neznáš, to možná si křivdíš. A taky že si vždycky křivdí. Není nestudijního a studijního typu, to neexistuje. Jenomže člověk se nezná a neví, že třebas, jsa kinetický typ, při š- studiu chodit. A jak přestane chodit, tak mu to do hlavy nejde. Že při aby ty s ním typu, poslechovým, musí si to říkat nahlas. Ale uvědoměle nahlas. Že při vizuálním typu musí se na věci znovu dívat. Musí tu stránku znovu přečíst, klidně, bez řeči, znovu si ji prohlídnout, pročíst, prohlížet. A lépe by bylo ještě si to třebas, pokud s- je to předmět, který se podle příkladu naučit, ukázat na nějakém příkladu, nakreslit nebo tak nějak. Á tak dále a tak dále. Čili kdyby se člověk trošičku znal nebo kdyby rodiče znali dítě, jakého, jaký typ v něm mají, ale to nemusí být konstantní, to může být přechodné. Toho času, že třebas kinetický typ, to bývá u dítěte většinou, tak mu nebude bránit v tom pohybu, že maminko, nebudeme mu bránit v tom pohybu, nebo bude, brž byla ráda, že ty děti řádí. vím, že domácnost je v tom případě u vás naruby, to je mi jasný. Nesmíte k tomu pučit, pustit dědečka nebo babičku, všechny vodstranit, rozumíte? A, aby to neviděli, aby, aby jim to n- nešlo na žluč, ne, protože přeci je neberete na svědomí, že jo? A takžé ti jsou kinetikové teďka, že jo, no tak jsou kinetikové. A když jim nedovolíte tu kinetickou vlastnost vyvinout, tak zabrzdíte celý duševní vývoj. Takže, kdo tam tu disciplínu musí mít za ty děti? Ten, kdo je lépe poznává? To dítě se nepoznává. To, to, to jedná samovolně, že? A ta samovolnost, s- se kterou vono jedná, to dítě jedná, to je jednou z nejlepších výchovných prostředků, ale musí se mu, dát průchod, ovšem opatrně, aby nezbourali barák, né? Pochopitelně. Ale přesto moudře to jenom brzděte, moudře to brzděte, jo, prosimvás, buďte tak dobrá. Moudře, jo? hned, c- c- co to zase děláš nebo c- c- co to, to, zase začínáš s tím? Tyto věty tam nejsou ve vaší výchově. s tím zase začínáš? Copaks ti to tisíckrát neřekla? To neříkejte, prosím vás. Vůbec, volno tomu nedávejte. vám to předvedu na nějakém, vono to tam je? Na nějakém příkladu. Že třebas mám jednu vnučku, nevychovatelnou, jak se zdá rodičům. Protože je tvrdohlavá, všechno si dělá po svym. A když se řekne něco, tak to zrovna udělá vopačně, n-? Tak jí, když jsem s sám, jsem ráno říkal o jiných prostředcích. Prosím vás, ty si to musíte přičíst, je nebudu tady opakovat, že radím to, co vona by sama chtěla udělat, ne? Tak to radím taky někdy opačně, než jak bych si to přál, aby to udělala. A... a ona pozná, že to maminka a tatínek radí jinak a řekne, dědečku, jak mně to radíš, dyť maminka by mně to nedovolila. jsem říkal, to není proti mamince ani proti tatínkovi. Ty ti radí velice správně, daleko lépe než já, protože dobře znají, že jsi tvrdohlavá. Ale my jsme teďka mezi námi děvčaty, víš? Ty Petruška a Karlička. My jsme dvě přítelkyně a my si můžeme spolu zařádit. My nemusíme, přijde, my se teďka vyřádíme a přijdou rodiče, budeme zase hodný. To byste koukali, když přijdou rodiče a my jsme zrovna v nejlepším řádění, řeknu Petruško, rodiče vstupují, ano, a začne jednat jako na máslíčku. A protože si vodbyla své, tak je tak hodná jako nikdy před tím. Vona se potřebuje vyžít. To dítě se potřebuje vyžít a my nevíme jak. Toto je jenom výjimečný případ, pochopitelně. Ale umět rozvinout se. To je pro nás kolikrát nepochopení, nepochopení, jak se to dítě rozvíjí, jakými prostředky n- nepěknými, neříkám neřestnými, ale neuznávanými obecně, jo, neřestnými mu nesmím trpět, samozřejmě, ale neuznávanými, obecně neuznávanými prostředky vono se rozvíjí. A vono se rozvine tak, že potom je ochotno splnit i něco, co nebylo ochotno nikdy plnit, jo? A tak dále. Takže ono vopravdu tady dávat nějaké obecné rady je velice těžké. Člověk musí vycházet při tom, když naučit disciplíně dítě, z poznání toho dítěte a z poznání svých možností. Obojí musí dohromady organicky skloubit, né? Například kdybych s- rajtoval s tím dítětem, jako s ním rajtuje třebas můj syn, ne, když je mladší, tak by to stálo srdce nebo bych dostal infarkt, né? To nemohu dělat. musím říct, Pavlíku nebo Petříku, co dělá s tebou strýček, to s tebou dělat nemohu. To si... A von mně říká například, dědečku, pročpak chodíš tak pomalu? Sem říkal... to způsobeno tím, že vím, že bych mohl chodit sice rychle, ale že bych se zkazil, že bych zkazil své srdce opotřebované, mu musím vyhovět určitým způsobem. Ne příliš, aby zase nesetlelo příliš rychle, ale musím mu vyhovět. Jak cítím pocit, že mně to nedělá dobře, že mám takovou nějakou tíseň, tak to musím ubrat z činnosti, ne, a tak dále. Mu to vysvětlím nějak daleko méně vědecky, ne? Ale abyste věděli, že on musí vědět, proč jednám tak. Von nesmí zůstat na vážkách, on nesmí, von musí vědět, že ho jako neopomíjím tím, že ho nechci vo nic vobírat, nýbrž že musí brát také ono, to dítě ohled na mě, jo, k tomu, to je taky součást disciplíny. myslím, že to je hlavní součást disciplíny, že dítě učíme ohleduplnosti. Ale ohleduplnosti okázalé nebo vyumělkované, nýbrž pokud možno přirozené. Že mu na příkladech, na pohádkách ukazuji, jak ta ohleduplnost vypadat, né? A na pohádce se to nejsnáž... a pak to převedeme teprv do skutečnosti. Jakmile někdo začne vyvádět bezohledně, tak řeknu a teď si budeme říkat pohádku. A teď tam mluvím o pohádce, kde se ta, forzíruje ta ohleduplnost, ano? A zase řeknu, a teď si provedeme stejné, co jsi předtím dělal ty, Petříku, že jo, ale měj na mysli tu pohádku, kterou si uznáváš, jsem napřed získal uznání pohádky. A von to dělá úplně jinak, že? Vono se nedá pos- logickými jenom nebo rozumovými prostředky, nýbrž také citovými prostředky působit. myslím, že při disciplíně dětí citová stránka hraje velkou roli a je to, řek bych, ten obvyklý cit lidí, že s ním soucit nebo že ho miluje, nýbrž ta vitální složka toho soucitu, že prostě se ztotožňuju s tím dítětem svým způsobem. Jak tam není určitá míra ztotožnění, tak jsem tomu dítěti cizí a ono těžko poslechne. musím být jeho kamarádem. si vzpomínám na jednu zajímavou věc, která se stala v Plzni před několika dny jedné známé. Je to jednatelka v tom spolku, kde jsem předsedou. A měla plno tašek v ruce a na stanici tramvajové stálo asi dvacet mladíků, kteří zásadně mluvili tím způsobem vole sem vole tam, né, to jak se tady taky asi v Brně řiká, né? Dneska to je milostné oslovení vlastně. A ona věděla, že jak se tam řítí těch dvacet mladíků, že tam pro ni nebude místo. Tak řekla před tou tramvají tomu prvnímu, na kterého přišla, vole, necháš mi tam místo, vole? Eště, eště jednou za tím vole, před tím vole, za tím vole, a tak několikrát volovatěla a voni na to koukali, jak ta stará paní mluví jako, jako voni a vona byla jejich kamoškou. Voni se rozstoupili, vzali zavazadla, nejlepší místo tam připravili. A vona řekla potom, a to vám teďka vole nemusím říkat, jsem vaše. Jo, jste moje. A takle si musím to dítě umět to dítě taky kupovat, věřte mi to. To je taky jedno, jak se, jak si jedna, jeden systém, jak se k tomu dítěti dostat, koupit si ho. Vona si ty mladíky koupila. vod doby, co mně tohleto ta žena řekla, nepovažuju to, ty vola, ty vole, ty, ty zvířata, ty je, tam takhle, za něco tragického, to je milé oslovení vlastně, no. Ale nemůžu, ne- nedovedu pochopit, že dívky m- si taky říkají vole, tedy, když si, když si, v Plzni, tam jsme došli, my jsme geniální Plzeňáci, jak říká Horníček, že jo? Ty v tom, v tom vole, tak si i dívky si říkají vole, jak tam si dívky říkají v tramvaji vole, tak si říkám, prosím vás nás, nejste náhodou kráva? A co si to dovolujete, mně řekla jedna. Byla to vysokoškolačka na s- vysoké strojnické škole, ne, a říkala druhé vole. A jsem říkal, prosím vás, vole? Vždyť jste kráva, né? Kráva? To mně ještě nikdo neřek. A víckrát vole neřekla, zaručeně ne. ... Za správné považuje to, co pomocí smyslových vjemů si zpracoval jako správné, jo? Si to zpracoval. Čili musel si to přečíst nebo to musel slyšet. To jsou smyslové vjemy. A z to si udělal vobrázek o správnosti. Čili na tom obrazu o správnosti, rozumovém obrazu s- o správnosti se nedá moc měnit. To je individuální sice obraz správnosti, ale celkem pro tu bytost, která tak vyhraněný názor, že toto je správné anebo toto nesprávné, je platný tento názor. A je užitečný, protože zbavuje toho člověka rozpaků, a to je hodně, to je moc, to je dobré, pže váhání a rozpaky, to je na této cestě nežádoucí. A, takže bych vám radil, nepodceňujte to rozumové pojetí správnosti, ale snažte se ho soustavně doplňovat, přečíst si nějakou pořádnou etiku. Třebas jako tahle kolegyně Mazáčová mně jednou věnovala tu etiku vod toho Švajcra. To bylo, to byl čin, panečku, to si vážím do smrti. A, protože ten eticky umi- uměl myslet, že ano, ten člověk. A taky jste viděla to moje zpracování, který jste, to jste taky četla. A samosebou mějte s- na- jedno, j- jednoho si buďte vědomi. Když máte t- takovoutu etiku zpracovanou na podkladě rozumu a citu, na podkladě smyslového vjemu a potom zpracování rozumové a citové. Tak ta etika vás nedovede dál než k... k citově a rozumově správnému jednání. Ale nedovede vás ke spojovacímu způsobu života. Ta vás nikdy, tato etika, takhle vzniklá, nespojí vědomě s Bohem. Čili to je její velký nedostatek. Ale jiný nedostatek v sobě nemá. Přestože se liší od pří-, případ od případu, každý člověk ji jinou, jinak uspořádanou. Nevadí. Moc jako se vo tom nebavte s nikým, co je správné, ale hleďte se poučit od každýho, co je správné a za jakých okolností je to správné a za jakých okolností to správné není. V tom musí člověk pořád, v tomhletom pokračovat, nesmí se zastavit. A pak ta etika je to nadějné, že se dostane taky přes hranice toho rozumového zásobování etického ideálu, že? Ale tato etika nebo toto správné, co se ve mně stalo vlivem lékařských zásahů, to, jak víte, nastoupilo svou cestu tehdy, kdy lékaři zbavili sama sebe. Čili kdyby ta etika rozumová, citová, čistě rozumová zbavovala sama sebe, to znamená nutila k něčemu, do čeho se mně osobně nechce, ale vím, že je to správné, tak je to asi stejně účinné jako ta moje etika, kterou naučili lékaři. Protože to zbavuje prudce sama sebe. Když dělám jenom to, co jako mně dělá dobře. Když například miluju člověka pro jeho dobré vlastnosti, tak jsem ho eště nezačal vůbec milovat. ho miluju teprve tehdy, když ho miluju takového, jaký je. To je důležité. Proč jsem si od rána takhle dobíral toho Olivera. Jak si mohl všimnout on, poněkud jsem si od rána taky dobíral manžele Zuzanovy. Daleko méně než tebe, ale přeci jenom poněkud jsem si je taky dobíral. Pořád do nich šch- šťouchám přes ten den. A z jakých důvodů? Protože ráno jsem je tady zpovídal, dověděl jsem se, co jsem potřeboval dovědět. Co mně neřekli, jsem jim řekl já, prže něco přede mnou tajili, tak jsem jim to musel říct, aby věděli, že to přede mnou je zbytečný tajit, ne? A... jsem se ale s Oliverem dostal trošku dál. jsem se dostal do situace, protože my se nevidíme tak málo jako ze Zuzanovými, se dostal do situace, kde narážím na jeho rozhraní mezi vnitřním já, tedy vyšším já, a mezi jeho zevním já. Mně jde vo to, aby to zevní já, které, vlivem vojny to nešlo, ale vlivem nynějšího povolání rychle dospívá do dospělosti, dorůstá do dospělosti, bych tak řekl, aby toto se přidalo k tomu věčnému já. Přidat se k věčnému je odstoupit od sama sebe. Proto mu říkám, Oliver hlad. Von ho nemá, ten hlad. Ten Oliver tak pomalu jí. Není to pravda, jenom pomalu jím, že? A von musí vědět, že nemluvím pravdu, že se nějakým způsobem skrývám za jeho domnělé nedostatky, které nemá, jo? Tak mu ukazuju, takhle s tebou jedná svět. Ten nepoznává tvojí pravou podstatu. Ten hodnotí podle třebas chybného názoru, který na tebe má. Například Oliver je zneužíván. Jasně zneužíván ve svém povolání. sem si toho jasně vědom. Tak mu tady celý den ukazuju jemným způsobem, jak se Oliver zneužívat, jak je zneužíván. Vono ti to možná nenapovědělo, ale jsem ti chtěl napovědět, že ty jsi zneužíván a chtěl jsem jemně ukázat, jakým způsobem se proti tomu máš bránit a co si o tom máš myslet. Ty sis musel myslet na to moje ulejvání z tebe, že si z tebe dělám psinu, ne? Neviděls v tom nic hlubšího, než že jsi vhodným nástrojem pro své mládí k tomu, bych si na tebe moh troufnout, že bych si nemoh troufat tadyhle na Víta, ale to von by říkal jiné věci, kdyby, kdybychom byli zase sami u se- u sebe, brž bych si na něho trufal víc než na tebe, ale protože jsem taky jednou s ním byl v této fázi, kdy bylo třeba tuto stránku překlenout, bych říkal, bych to řekl tím, co jsem, na co jsem byl upozorněn u Víta, že se dostal do fáze, do které ty teprv teďka dospíváš. Jemu se zdálo, že viděl nosorožce na trati a měl strach, aby ho nepřejel vlak. Sledoval ho, toho nosorožce. Kdyby náhodou jel vlak, tak by do něho strkl nebo ho sundal z tratě nebo tak něják. Naštěstí vlak teda nejedl, ale ten m- nosorožec se pořád zmenšoval, byl takovým malinkým prasátečkem, že ho mohl ukazovat lidem a mohl ho sejmout klidně z trati a bylo po nebezpečí. jsem mu tento koán vysvětlil - nosorožec není na trati. To tvoje já, které je utiskováno, to nejsi ty. To neznamená, to ne- to není ten, který na cestě, na trati k Bohu, na cestě k Bohu je rozhodující. Rozhodující je na tom jenom to, že se zmenšovat a že přejít, zmenšeno jsouc, do toho, do náruče osobnosti a s potom k tomu Bohu. Ovšem vono tam chybí v tom tvém obrazu života něco, co je specificky tady Vítovo, že voni tam chybí zlatý klobouky na, zla- zlatý knoflíky na, na plášti. Ty u tebe nejsou. Tak to ne- neodstraňuju, rozumíš? Ale Vít s tím potíže. Ja, vím, že si myslí, že ne, ale to vím, že jo. Ale, aspoň z doby, kdy se ti to zdálo. Takže n- neříkám, že máš pozici snazší, prže ty zase... nemáš tu je-, tu jemnocitnost Vítovu, ve které bys cítil, že se na tebe jede, víš t-? Si říkal, vono se na nejede, s mně říkal. A vono se na tebe jede. A si to uvědomíš, tak to bude pozdě už. Protože budeš zavlečen do něčeho, do čeho nechceš být zavlečen. Takže upozorňuju včas, že ty máš zase jiný, jinou přednost nebo jiný nedostatek, který nepotřebuju nebo nemohu toho času vyžehlit. si myslím, že jesi budeme někdy společně třebas tam v tom, nevím jestli budeme moci být tam společně, v tom Čeřínku, tak bych byl rád, kdybych vám mohl toho Ježíše Krista jednou předvect dialekticky. To znamená, jak jedné a téže vlastnosti na různých stupních různě používati, a symbolikou Ježíšova života. Abyste měli celkový přehled od začátku do konce, jak si člověk počínat. Ovšem vono vám to nepomůže obecně, nýbrž vy musíte poznat, jsem teďka, podle toho, co vám řeknu, to poznáte snadno, v a v situaci. Za chvilinku jsem někde výš a tam musím začít, okamžitě začít jednat jinak, podle toho, že jsem v situaci. Jindy jsem zase níž, musím jednat zase podle situace, kde jsem. jsem každou chvilinku jinde. Člověk není takovou stálicí, kde by jako pořád byl na stejné úrovni duševní a na stejné úrovni duchovní. Někdy je dýl níž, někdy je výš, ano? A... tohleto, no to zase ti tady nemohu říct veřejně, no. Tak to je konec. Ale byl, byl tam jeden mladík, není z Plzně, je z Karlových Varů. A začal mi říkat o tom, že se mu v noci, že v noci se mu zdálo, že se dostal na místo, kde se zjevovala Panna Maria, jak se říkalo. A jemu se tam aspoň projevilo nějaké světlo, které na tom místě bylo jiné než jinde. A von věděl, že je to Panna Maria. to velice zkracuju, vono toho bylo, vono toho bylo víc. Tak se ptal, co si na to myslet. A říkám, podívej se, příteli, je to takhle. Je to projev milosti, ale mně kdyby se takový sen zdál, tak bych to považoval za trest, za veliký trest. Protože ta milost, která se mi projevila ve snu, se mi neprojevila za tím běžným vědomím. C- co je, c- je toho příčinou? Že tomu bráním tím stavem svého zevního vědomí. A ve snu máš částečný útlum, né, rozumové činnosti a tak dále. se se rozvoj jsem sice do činnosti.