Karel Makoň: 87-03 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

vás jenom upozorňuju na jednu věc, že po této stránce sou dál zvířata než lidé. Oni opravdu ten svůj život spravují. Voni vlastní mláďata, to vlastní daleko dokonaleji třebas než my, ale neuvědomujou si, protože nemají to všechno v hlavě tak jako my, že to... to co voni vlastní že to je sprác- správcovství. sem si to uvědomoval zvláště tím, že třebas pták, kterému vypadne z hnízda mládě, se toho vypadlého mláděte nevšímá. Jak to není v tom z hnízdě, tak to není jeho. Protože vono to nebylo jeho tím způsobem, jak je to jeho u člověka. Tám je to opravdu vlastnictví, kdežto u toho zvířete je to pouhé správcovství. Ale mám mnoho jiných důkazů o tom, že... že to tak umí spravovat. Když například dejme tomu tak... ty husy vs- vstupujou a i s nimi ostatní prasata do takového stavu ráje každý den a jsou si toho vědomi tam vstoupili, jaký oni z toho nabývají zkušenosti, co. Kam se my hrabeme za nimi. Voni vědí, že taky existují bez těla. Představte si, to my vůbec nevíme, že můžeme existovat bez těla. Marně to učili ti lékaři. Že bez těla měl vědomí, to by bylo mně nedošlo, jako takovýmu malinkýmu mláděti. Ale že to potom učili husy, že přiváděly do svého tranzu, kde sem byl bez těla, sem tam po sobě díval, sem se tam neviděl, sem tam neviděl ani ty husy. Vyšli sme odtamtud sem se dívat po husách a tady zase měly těla. A jakto, že sme tam byli spolu bez těla? Že člověk opravdu dovede žít bez těla, jenom podstata jeho je daleko důležitější než tělo, tělo je prostředkem, je vědomí a dovede žít ve vědomí a na s... na věčnosti bude žít ve vědomí a v tělesnosti. A k tomu musí být nějakým... sem vychováván tím svým životem a pomocí tělesnosti musím vychováván. Takže važte si nesmírně lidského těla. si ze všech povolání lidských nejvíc zvážim lékařů. Ne proto, že sou takoví hrabalové jako sou. Ale proto, že se postarají o naše těla. Protože kdyby tělo nebylo zachováno v takovém stavu, že na sebe nemusí myslet, to je důležité, že na sebe nemusí myslet tak by se naučil večer ve spravovat. Von své tělo vůbec nemyslí a tím vlastně ho nevlastnění, tím ho spravuje, a to všechno nám... k tomu nám pomáhají lékaři. My nevíme, že když nemyslíme na tělo, že sme správcové toho o tom o ty z mu který v nás samočinně funguje. Samočinně dýcháme, nemusíme na to myslet, nemusíme to vlastnit, to vůbec nebavi to to ten dech tady je a toho všechno co z nás o pomoci probíhá je v nás bez našeho přičinění, to je prostě jenom spravování pomocí tělesnosti. A tak ještě jednou vzdávám čest těm hrabalům lékařům, ano? A ještě bych chtěl říct dál, že Ježíš Kristus říká ve dvanácti letech. No eště se vrátím k tomu narození, že sem to ještě nedoříkal. V tom narozením betlémě je všechno vysvětleno o tom mistrovství do těch třiceti let, o tom mistrovství sebevlády nebo sebevzdání nebo sebepoznání. Co tam na začátku stojí? Neměl své obydlí, toto obydlí tělesnosti není naše, ta stáj to je naše tělo, ve kterém on se narodil. To lůžko taky nebylo jeho, to byly jesličky, kde se přikládalo k dobytku, stravas jim a ne člověku, a oni tam položili, to neměli kam, neměl prostě od začátku, kam by hlavy tady na tom světě sklonil. Nemějte tady domov. Ale to co je vám svěřeno, Ježíš Kristus považoval ten svůj život za svěřený od otce, to spravujte dokonaleji než ten, kdo to vlastní. Protože ten kdo to vlastní, ten to nemůže dokonale spravovat jako- jako správce, protože ono se mu to pod rukama rozchází. Prosim vás, smažte teďka to co teďka řeknu, k tomu mistrovství prvnímu, které učí Ježíš Kristus se porozumět jenom tím, co řekl Mefistofeles ďábel tomu co ostrovy když ten v ho setkal v když se upsal tomu ďáblovi, kdy si ten ďábel pro něj přijde. A ten ďábel říká, ten Mefistofeles ďábel říká, to není časově vázáno. Teprve se ti zalíbí v tomto světě, tak mám na tebe právo. A taky si pro něj přišel v tom okamžiku, kdy se mu zalíbilo v tom světě. Měl byl šťastně zamilován a tak dále, ne? Tak se mu zalíbilo. Ale zjevil se tam anděl a říká, né, toho ti nedáme, toho ti nedáme, neboť ten se pořád snažil o vylepšení toho života. O zdokonalení, pořád se pečlivě snažil. Jak sem tam přišel ver imr štreben sie bemyt den kennen wir enlezn. Kdo se pořád pečlivě snaží, toho můžeme my spasit. A takže sebral ho z drápů toho satanáše a odved si ho do nebe. To je tak symbolicky řečeno, že ty pořád ty nikdy nejsi trvale v takovém stavu, kde bys moh být s ním spokojen jako ostatní lidé. Vono to na tebe na... do... doléhá třebas v za- v zaměstnání, ono to na- na tebe doléhá v rodině, no všude, kam se vobrátíš, snad jenom když se ocitneš v samotě, tak tam to , protože nemáš s těma lidma nic společného. S těmi, který nemůžou pochopit v tomto bodě, protože vono... voni nenosí tu bolest ruky v sobě, tu bolest toho těla nenosí, tu bolest duše nenosí, nenosí. Ty si vo to dál, daleko dál, ale dokud se budeš snažit, tak se ti nic nestane, porosteš, kdežto oni neporostou. Protože vono to bohužel po dobrým s člověkem nejde, nevím kolikrát by bylo třeba ti zlámat tu ruku, abys to znovu cítil, ale protože to dosud cítíš, to jsem strašně rád. Protože se nemusí to znovu lámat, víš. Dej si dobře pozor, aby se to nezlomilo, ale se to nemusí lámat, protože dneska víš, proč to bolí. taky vím, proč to bolí. kdybych si tak žil jako to prase v tom žitě, tak bych nebyl schopen tyto věci vykládat. Mně kdyby pořád moje tělesnost nepřipomínala pomíjejícnost těchto věcí, tak bych nemoh mluvit tak bezpečně o nepomíjejícnosti. Tak du kousek dál. Teď bych chtěl řícti. Tak Ježíš Kristus ve dvanácti letech říká, když se ztratil rodičům v tom chrámu, kde se mluvilo o Pánu Bohu, on udivoval ty mudrce svou moudrostí a zapomněl na rodinu. Byl prostě sám s tím Pánem Bohem, a rodiče mu to měli strašně za zlý, hledali ho dva dni a nemohli ho najít. A konečně ho našli a říkali, cos nám to udělal? A von říkal, co sem vám to udělal? Copak nevíte, že musím být v tom, co je mého Otce? Ty máš úžasně vypěstovanou tuto touhu v tom, co je to, eště že nemůžeš definovat otce a nevíš vo něm nic, na tom nezáleží. O to je to záslužnější. A on říkal, copak nevíte, že musím být v tom, co je mého otce? A poslechl, vždycky poslechni tu rodinu. Poslechl a vrátil se k ní. A ty se vždycky vracíš, to je taky v pořádku. Se učíš opravdu velice rychle tomuto prvnímu mistrovství, které naučil Ježíš Kristus, a vono více ani není zapotřebí, protože v rámci toho prvního mistrovství se člověk naučí vlastně všemu. To co potřebuje, k tomu se mu... tam to obsahuje v tom životě Ježíše Krista jenom tři roky, vedle těch třiceti a tři dni, že? To sou velice krátká období v let... toho zdloudavého třiceti- třicetiletí, že ano? No takže ne- nestěžuj si na loudavost svého pokroku, nýbrž věz, že je to zákonité. Ale ta Panna... to je v tom evangeliu svatýho Lukáše myslím, že se praví. Panna Maria hluboce uložila v duši své ta slova Ježíše Krista. To znamená, ona si z toho vzala poučení v tom smyslu, že mu neměla za zlý, že musí být v tom, co je jeho Otce. také nikomu z vás nemohu mít za zlý, že musíte být v tom, co je vašeho věčného Otce. Vy v tom všichni musíte být. Zatímco však Ježíš si byl toho vědom, že v tom musí být, vy toho si vědomi nejste. vám řeknu, jak musíte být v tom, co je vašeho Otce pravého. Je to takhle, že stvoření nekončilo někdy, jak se praví v genezi, to je obraz skutečnosti, skutečnost sama. A sku... tvoření pořád existuje, pořád pokračuje, to je proces kontinuální, soustavný, souvislý. Takže my v tom procesu žijeme. A v tom procesu se máme dostat z toho pomíjejícího do toho nepomíjejícího. Dostali sme se sem z nepomíjejícího jako Ježíš Kristus. A toto tělo, a nic jiného než toto tělo, potom musí být zachováno naživu, nemá schopnost převést všechno pomíjející do nepomíjející, takže tělo nutně potřebujeme. A když je zapotřebí, tak musí dokonce bolet, abychom nezapomněli na to věčné. A například bych bez bolesti vůbec se neobešel. Například tyhlety věci v tom výkladu třebas, je to maličkost, toho Wattse, sem komentoval jeho spis doznali určitého obratu tou chvílí, kdy sem se zranil na noze, takže sem nemohl dva dni chodit. Co sem udělal, že sem... sem se nemoh hnout, na tu nohu sem nemohl došlápout, jenom za cenu obrovské bolesti. Daleko větší než znám z tom... kloubu, to mně dneska nic nedělá. Ale prože sem neměl možnost, jak sem sedl u stolu těžkopádně a vobklopil sem se všemi věcmi, které sem potřeboval ke své práci. A tam sem dostal do ruky najednou věci, které sem měl dávno předtím k dispozici, například ve své knihovně, čtyřicet jedna let sem tam měl Ekstatiše konfecionen vod Bubra, jsem do něj do toho nenahlédl, a si dneska přečtete nebo v budoucnosti přečtete třebas co řekla Katrai, žákyně toho Eckahrta, tak uvidíte, že to tam tlelo v knihovně zbytečně dlouho, a nebo lépe řečeno správně to přišlo na svět, když sem k tomu dorostl tím, že sem nemohl se pohybovat. Jak sem se nemohl pohybovat, tak sem ten den dostal balík, nečekaně, to bylo dědictví po mém příteli, a ta jeho manželka mně poslala všechny knížky, který byly duchovního obsahu, pže sama k tomu nemá poměr, abych s tím dělal co chtěl. A byla... přibalila tam taky knížky, který byly sice duchovního obsahu, ale nebyly původně moje, jak se tomu říká. By sem mu je nepoučil, takže sem dostal do ruky knížku, která... Veliké tajemství se to jmenuje, je to psáno německy, kde sem zase získal další kapitolu, kterou sem si prověřil to, co sem zažil v tomto životě, zažívali jiní lidé a a tak sem to taky přeložil tohoto výkladu k tomu Vacovi. Tak jsem... bych... proč sem k to mu přišel zrovna v tom momentu, kdy sem se nemoh postavit na nohu. A když sem došel s bídou k knihovně nějaký krok jenom, hmát sem tam a našel sem knížku, kterou sem potřeboval. Hmat sem tam podruhý a našel sem tam vždycky Svatýho Františka, viď? To všechno ten den, co jsem byl zraněn. Co člověk najde v době bolesti. Protože to po dobrém se mnou to nikdy nešlo. To ty si úplně jiný magnát proti mně, člověče. když nepřitlačí, tak jenom povrchně to všechno beru. To musí pořádně... musí pořádně přitlačit abych jako... sem měl dojem, že na tu nohu se nepostavím, no. No jak vidíte chodím zase, to jakmile sem použil chvíle patřičným způsobem, správcovským způsobem, protože sem to nenapsal pro sebe, nýbrž pro jiný lidi, tak to rázem pominulo. A jdu dál. Tak jestliže ten Kristus se narodil za okolností, které nám mají být jako vzorem, ne ve svém příbytku. V těle se člověk nenarodí jako ve svém příbytku. Stáj rovná se tělo. Ani lůno matčino, to je... to sou ty jesle, taky není můj příbytek. Ani ani ta zvířata která tam byla v stáji nejsou mými zvířaty. Prostě nic nebylo od začátku do konce Ježíšovo. Ani ty učedníci Páně nebyli Ježíšovi, ty mu všechny zvolil Otec, jak se sám... jak to sám prozradil. Vás mně poslal Otec a poslal mu taky Jidáše. Teď si představte, kdyby mu byl neposlal Jidáše, jak to dopadlo s křesťanstvím, vůbec by křesťanství nevzniklo. Čili uvědomte si na této první fázi, a to je nutné si uvědomit, že relativní zlo je relativní dobro, sou rovnocení partneři. Nezlobte se manžel na manželku nebo manželka na manžela, nebo přá... přítel na přítele, že on jiné mínění nebo tak nebo že je zlý nebo tak nějak. Protože snažte se o dobro, to se musíte snažit. Ale nedivte se, že to vyvolá relativní zlo. Tomu odpovídající relativní zlo. A čím větší relativní dobro vyvoláte, tím větší relativní zlo přivoláte. Takže nedá se tomu vyhnout. Ani Ježíš Kristus se tomu nevyhýbal. Vy musíte pochopit, že to... ten život náš zde na světě je výchovna, kterou procházíte, a že žijeme v dualismu, a že tam sme vychováváni zásadně nesčíslnou soustavou párů dvojic , nejenom relativním dobrem, relativním zlem, tmou a světlem. A všim, veškerými páry dvojic, lží a pravdou, veškerými páry dvojic. A kdyby vedle sebe to nestálo a živě to na nás nepůsobilo, e... tak nemůžeme být dovychováni tímto životem. Tak v životě lidském prostě toto existuje, a proto existuje taky lidská smrt, jinak by neměla smysl, protože dobro, že se člověk tady narodil, je doprovázeno vod začátku smrtí. Protože odumírají buňky od začátku narození člověka, takže von spěje ke smrti, jak se tady narodí, a tak dále. To všechno probíhá soustavně. Bourání i stavění v tomto vesmíru v drobném i ve velkém probíhá. Tak to je první taková zásada. Druhá zásada je, jak zacházet s vůlí. Eště bych k první zásadě měl říci, že to co sem vám říkal o začátku cesty života Ježíše Krista, platí do konce. Von prosim vás ještě týden před tím, než byl ukřižován, byl oslavován v Jeruzalémě. Copak si myslíte, že ten oslíček, na kterém seděl a slavnostně projížděl Jeruzalémem, že to byl jeho osel? Von ani do konce života neměl ani toho osla vlastního, nic vlastního neměl. A tu slávu by mu nikdo nemoh pros- prozpěvovat nebo oslavovat, kdyby nebyl seděl na tom oslíku. Von musel sedět pevně na oslíku, na tom... na tom... na své tělesnosti, která není naše, která je cizí. Ta je stvořená a nám vlastní jenom to nestvořené. My sme vnitřně nestvoření, nenarození, my sme věční, jak správně říká Svatý Pavel, od věčnosti je pro vás příbytek u Boha připraven. A to je naše pravá podstata. A o této podstatě Ježíš Kristus mluví svým životem. Takže když von vzdělává třebas lidské tělo a léčí raněné a nemocné a křísí dokonce, to je v pořádku. Ale von přitom mluví o vnitřních potřebách. No, ale ještě teďka si vzpomenu jednu... na jednu věc, protože taky slavil nějakou poslední večeři se svými učedníky, že ano? A jakým způsobem? On totiž říkal, jděte tam a tam a pot- potkáte člověka, který nevim co nese a za tím jděte a přijete tam, kde vás přijmou a u- uchy- uchystají na vás večeři, pro vás večeři. A voni šli, našli toho člověka, šli za ním do toho... do místa, kde pro byla ta poslední večeře připravena. Zaplatili to napřed? Ne, prostě to bylo pro připraveno. My máme všechno od Pána Boha zdarma. To hlavní máme zdarma. Dech máte prostě zdarma. Za to platíte. Zaplatili ste někomu? Všechny ostatní funkce tělesné bez kterých byste ani vteřinu nežili jsou všechny zdarma. A to je to podstatné čím žijeme. My si to neuvědomujeme, my to bereme jako samozřejmou věc. No. Takže von to správcovství ukázkou svého života dovádí do konce... do konců takových, kde to správcovství nemá smysl. No vzkříšení z mrtvých a tak dále, s- vstoupit na nebesa. Eště toto vzkříšení mrtvých, to ještě smysl, ale potom dál ne. I vzkřísit je nutné se v tomto těle, v živém lidském těle, ne někde na nebe... na nebi někde. Vy- výškt- No, a se vrátím k druhé takové důležité věci v tomto prvním mistrovství sebepoznání. Rozeznávat svou vůli vod vůle s velkým vůle boží. Vy vo vůle- vůli boží vůbec nevíte. Ale proto vás Ježíš Kristus poučuje, že musí být v tom, co je Otcovo. To znamená, to je jeho vůle, že musí sledovat jeho vůli. On přesto, že sledoval vůli boží, vůli Otcovu, klidně byl poddán těm rodičům, rodině, tou... společnosti do třeti let, nějak se nezpěčoval. Vrátil se pokorně ks rodině, když si tam pobyl s těmi mudrci nějaký den a bylo to s ním jako předtím, nijak jako se nevytahoval, že tam tou moudrostí oslňoval, to si jenom všiml pomocí Panny Marie ten Svatý Lukáš a napsal to do evangelia. Tak jak je to s vlastní vůlí? Toto je velice důležitá záležitost, která se ještě pochopit. Jako všechno pochází od Boha, tak i naše vůle. To znamená, že mám nějakou vůli, s tím taky musím umět hospodařit jako ne se svým, ale od Boha přicházejícím, protože nevím, neznám ten původ. prostě mám vůli a vím, že ji mám k dispozici, ale odkud přišla nebo že ji mám od Boha nepotřebuju vědět. Taky matka kdyby věděla jak se to v všechno děje, tak by to nějak nepomohlo k dokonalejšímu porodu. Vona vůbec nepotřebuje vědět, jak se to děje. A přesto to provede. A neumí to. A provede to. Nó, to si prosim vás pořád připodobňujete... připodobňujte si k matce, buďte tak dobří. Tak je s naší vůlí. Nevíme, proč si přejeme to nebo ono. Máme proto třebas důvody a snažte se ty důvody mít, proč to nebo ono přejete. Ne- nemějte vůli nesmyslnou, to je nesprávné, pže i rozum je od Pána Boha, jako všechno je od Pána Boha. A takže jednejte podle svého rozumu a podle svého citu s tou vůlí. Jednejte takhle. A pak správně užíváte svou lidskou vůli, ale užíváte jenom lidskou vůli. Pokud užíváte lidské vůle, můžete se osvědčit v tom nebo v onom. Můžete být dobrý pracovník na- na pracovišti, můžete být dobrým členem rodiny a vůbec, můžete být dobrým v tak... v tom postřehu lidí okolo, z- z- z postřehu z vnějšího pozorovatele, ale nemůžete být dobrým ve vnitřním vztahu k Bohu. Protože na tom prvním mistrovství se chce, a to je tam dovysvětleno v okamžiku, kdy von odchází od své rodiny. Že von dává najevo co mně je jasné a vám teďka jistě taky, že platil od začátku vstupu toho Ježíše do světa, že nic nebylo jeho na tomto svět, ani to lůžko, ani ta stáj, to znamená lidské tělo, nic nebylo jeho. Nebylo jeho ani... nebyla jeho ani ta ochrana toho život. On by se byl nemoh sám jako malý dítě postarat o to, aby zůstal na živu, protože Herodes se vo něho pokoušel, aby ho zabil. Ale museli to obstarat jiní, takže opravdu, kdybychom neměli rodiče, tak sme nepřežili ani ty první dni svýho života. Nemáme nic svýho. Jsme ve všem závislí. My všechny ty souvislosti nevidíme. A kterou souvislost vůbec nevidíme, to je ta souvislost a závislost na vůli boží. Že kdyby naše vůle pořád neprýštila z vůle boží, tak by vůbec se jako vůle neprojevovala. Jenomže Bůh si přeje, tak my si máme právo místně přát. Von za nás tu sílu vůle do nás vnuká soustavně, jako celý život do nás plyne od něho. Jeho exist- my sme pandantem, my sme odnoží jeho existence, ano? A my sme odnoží jeho lásky, odnoží jeho poznání a tak dále, čili, protože on poznává, tak by poznáváme, čili není naše poznání, není naše láska a tak dále. To- to do- to nepatří do toho prvního mistrovství, to patří do toho dalšího. Ale, co sem eště patří je to, co prozradil v okamžiku, když vstupoval do Jordánu. Třicet let jim byl poddán, rodině a najednou o sobě tvrdí, kdo je matka? Kdo sou bratři? Nebo tím chce říkat, to je otázka řečnická, nej- nemám tuhletu matku, nemám tyhlety bratry. To nejsou moji bratři. Prosim vás, tohleto mějte na vědomí, že Ježíš Kristus si byl vědom toho, že kdyby neodstoupil, řek bych bezohledně, od vlastnění své rodiny, to co mu tak dobře sloužilo, od vlastnění lidské společnosti a všech vztahů společenských, že by se nemohl ocitnout v Jordánu, že byl nemoh vůbec pocítit, poznat, co je to synovství boží a ne lidské. Ani vtělený Bůh by to byl nepoznal, tím méně bychom to poznali my. Čili za každým takovým procesem částečným jako je třebas mistrovství sebepoznání, musí následovat obrat a zavržení nemusí být dramatické jako třebas to bylo u toho předešlého v tom smyslu, že přejdu od ně- od něčeho k něčemu. Ale kdybych se obracel, tak se podobám Lotově ženě, která se obrátila na hořící Sodomu a stal se z ní... stal se z sloup solný a nemohla dál. A na každém tomto přechodu nám hrozí, že se dál ne- nedohrabeme. Když se obracíme k sobě. sem se bohu dík nemohl k sobě obrátit. Tady například u vás tuto přednost Evžen z vás jiný, pže on se nemůže vrátit k tomu... k své minulosti. On pořád musí nějak... neví kam, no to je hrů- hrůza a pořád musí někam spět, neví kam. To je... to je taky moudré, moudrost nejistoty. To je prosim vás to, co Ježíš Kristus prozrazuje tam na kříži. Říká, pročs Bože opustil? On nám tam dokazuje, že člověk neví, a že v tom je ta nejvyšší moudrost, že neví, kam to spěje. Ale umí sebe vzdát, umí se sebe vzdát. No nejde to najednou, tak například učedníkem Páně se člověk může stát tehdy, když se vzdá vnitřně svý rodiny nebo toho, co nejradši, svého, ne eště sebe, ale svého. Když se toho dovede vzdát a tady například jeden z vás se vo to pokouší, ovšem neví, že to tak dělá fakticky, tak jo tak dělá jenom povrchně. Na tak vlastně postupuje na této cestě, malinkými krůčky kupředu, ale přece jenom postupuje. Protože kdo toto neprovádí, tak vůbec nepostupuje, no to nevadí. Von zase postupuje způsobem, z jiný strany tam jde. Totiž máme každý jiný východisko. Ten kdo se cítí zdráv aspoň přechodně úplně a nemá rány, bolesti, ten jiné východisko než ten, co se zdráv necítí, jako třebas já. zase jiné východisko. A víte, že sem vám prozradil, že nejplodnější byly dva dni třebas od dvanáctého do třináctého prosince roku š- osmdesát šest v poslední době, protože jsem byl nemožný a byl jsem bolestivý. A byl sem připoután k místu a vobjevil sem na tom místě, co sem někde třebas jinde hledal marně. No budete číst například pojednání o Katraj, o žákyni Eckhartově, tak mi dáte za pravdu, že toto, když to tam leželo v knihovně čtyřicet jedna let, byl nejvyšší čas, abych to objevil pro vás. Protože sem to ani nečetl a bylo to tam. Najednou sem hmátl, to je... sem nemoh chodit, sem dohmátl jenom do knihovny, bez chození, tak sem to konečně tam našel. No, takže vůle lidská, a teď to je to hlavní, co chci k tomu říct, vás nikdy nedovede k tomu poznání, ke kterému dospěl Ježíš v Jordáně, protože tou vůlí von mohl být jedině poddán rodině a společnosti. Takže se v tom tak zdokonalil, že nakonec byl vrcholně oddán a vůbec nepotřeboval vod utíkat, nic takovýho, prostě se neztrácel někde v nějakém chrámu s nějakým mudrci, to vůbec ne, vod doby, vod jedenácti let byl poddán, dvanáct let mu tedy trvalo, než přišel na to, jak na to. A to byl vtělený Bůh. Ta vůle nevede k tomu Jordánu, k tomu poznání synovství božího nebo dcerství božího. Tak co tam vede? Odstoupení od mého. Odstoupení od svého vnitřního odstoupení, pochopitelně. Utéct vod toho, to není ještě odstoupení. Kdybyste utekli na poušť, neodstoupíte, to za vámi ten svět jde. Když například někdo z vás tady si vodejde někam na chatu, tak ten život se na něho doléhá, von se musí k němu vrátit napřed. A zase znovu. Kdežto u toho Ježíše to znamenalo, že se nepotřeboval vrátit, on to měl za sebou. On tam ukazuje klasický případ jednorázové dokonalosti, ne? To my nemůžeme, to my to opakujeme tisíckrát, než to doděláme aspoň takle relativně správně, že to vypadá na ten druhý stupeň moudrosti. Ale uvědomte si jednu věc. A to je to co pořád nemohou se k tomu dostat a co teďka řeknu. Z vlastní vůle se nedostanete do toho Jordánu, do toho poznání spojitosti s Bohem. A vědomé spojitosti s Bohem. Ale bez vůle se tam dostanete taky, čili když máte vůli se tam dostat, nedostanete se, ale když byste neměli tu vůli, tak se tam také nedostanete. Řeknete a copak ty? Měl si vůli se dostat do poznání, že si věčnou bytostí a dostal ses k tomu poznání v sedmnáctým roce. Není to pravda, to sem se špatně vyjádřil. musím říct, že vám vykládám jenom jak k tomu došlo. vám tady ukládám... říkám, za jakých okolností k tomu došlo a ne jak sem toho dosáhl, sem toho nedosáhl. Ono k tomu došlo a vám tady vykládám ty okolnosti, za kterých zákonitě k tomu dochází, u každého z vás, nejenom u mě. A sem je vymenoval v těch čtyřech bodech, které tady byli řečeny. Sebezápor, braní kříže, následování a nerozlišování nepříjemného od příjemného. Tyto body když člověk splní a nebo se snaží o to, aby je plnil po nějakou dobu a trpělivě, trpělivě bez rozčilování znovu a znovu, tak doroste zákonitě k tomu, k čemu sem dorost v sedmnácti letech. A nebude tomu potřeba třináct let jako já, od těch čtyř let do těch sedmnácti, mož- to je... to je bezčasová záležitost, jenomže není na to připraven, tak proto se to nedostavuje. No, tak myslím, že tu hlavní myšlenku sem řekl, ovšem i nejsprávnější užívání vůle nevede k tomu, abych poznával, že pocházím vod Boha. Vůbec nemusím věřit a vůbec se nedostanou k tomu poznání, že vod boha všechno beru. Teprve když se stane tohleto, co vám teď řeknu, že ste vůle z- vlastní zbaveni, a ste zbaveni tím, že se nestanete, že dále nepropagujete, že zále- dále se podle jenom neřídíte, nýbrž odstoupíte jako od něčeho co je překonáno, co je za vámi, jako Ježíš Kristus byl za vámi v tom vlastnění svého, tak v tom... v chvíli si uvědomujete svoji souvislost s věčným životem. Tak to asi sem tady řekl, ano? Jestliže Ježíš Kristus třicet let žil ode- oddán rodině a společnosti, tak kdyby byl nežil těch třicet let oddán rodině a společnosti, tak by byl ne- potřeboval všechny možnosti, které skýtá metoda. A ty možnosti nespočívají v tom, že by byl vědomě se stal synem božím, nýbrž že se k tomu synovství připravil. K tomu vědomému synovství připravil. Čili s metodou to nešlo, metoda byla oda- oddanost této společnosti. A bez metody by se byl nedostal k tomu stavu Jordánu. Čili s metodou to nešlo, bez to taky nešlo, ano? myslím, že je to srozumitelný. Nebudete mít radost. Podívejte se, jak máme poznat, že sme správci, a že sme vlastníky svého těla. myslím, že my toto rozlišování nikdy nemůžeme dokonale provést. Protože nejsme zvířaty. Kdybychom byli na úrovni zvířete, tak to dokonale budeme provádět. A protože sem, dříve než sem byl člověkem, byl dlouho zvířetem, tak sem... tak sem to vždycky snáze rozeznával než vy, sem dneska eště víc zvířetem než vy. A se za to nestydím, sem husou, prasetem, teletem, vším možným sem byl. A ta zvířata poznávala jako prase, tele, house, jo? No a když mi to pozná- když takhle poznávala, tak se asi nemýlila. My taky tím vším sme, a pokud sme jenom tím prasetem, nebo s- housetem a tak dále, tak ten svůj život vlastníme. Dokud sme jenom tělesně jako živi, tak vlastníme, vo tom nepochybujte, to nespravujeme. Jenomže my máme jednu nevýhodou vedle zvířat, že zvířata si usnou, to například pozoruju u kočky. Vona si usne a vrní tak, ne? Jak tomu říkáme česky? Přede. nevím proč přede, no ale tak dejme tomu, že přede. Se mi nehodí ale tak vrní, tak vona vrní a tak dlouho vrní, dokud není v transu. Jakmile je v tom pravým zvířecí spánku, tak přestane vrnět, přestane příst, jak vy tomu říkáte. Pože no tak možno že příst by bylo dost srozumitelnější, že my si upřádáme nějak čas. Kdežto vona ho začne rozpřádat, vona ho rozpřede, vona ho přestane příst ta kočka. Spí tak tvrdým spánkem, že přestane vrnět, tomu říkám. A co to s ním děje? Vona se ocitne v tomtéž tranzu jako třebas ty husy. Ty nevrní, nic takového nedělají ne? Ty se ani nehnou. z toho svou k zvukově sou neslyšitelný, že ano? A voni přešli z našeho spánku a ta kočka naším způsobem spí když vrní, když přede. Přešli do tranzu. Tohleto je přednost zvířete, že vono dovede přejít do tranzu. sem naposled potom slyšel, myslím, že sem vám to ještě říkal sem, po prázdninách sem tady nebyl, viďte. Po prázdninách sem tady nebyl, po červenci jsem tady nebyl. No tak jestliže všechna zvířata v podstatě do toho transu umí vejít tak ti mají před námi přednost. A musí mít nějakou přednost před námi. Jakpak by k tomu přišly zvířata, kdyby na tom byli hůř než my. Voni sou po této stránce na tom líp než my. Ta zvířata si vzpomínají na ten stav beztělesnosti. To my si nevzpomínáme. Když spíme, tak spíme jako dřeva a voni takle dřevěně nispí. A když spíme nedřevěně jako se sne, tak vlastně to není spánek, to je jenom polospánek, a to není pravý spánek. A to zase není to pravé, co zažívají ty ty husy. Ty husy prostě sou někde jinde než v tomto těle tou svou duší sou jinde a zažívají stav duševní a ne stav tělesný. My si deme zkrátka jak říkají Indové odpočinout do Pána Boha. A to si nedovedou zvířata provést, to nedovedou. Voni prostě si odpočívají také, zato si to pamatujou, že si odpočívaly, zato ví, že nejsou jenom husami v těle nýbrž že sou taky husami bez těla, to voni vědí dobře. A to s nimi věděl vod doby taky, že sem taky člověkem bez těla, to vy nevíte. vim, že sem člověkem bez těla a sem tam stejně dokonale, sem tam daleko dokonaleji, pochopitelně, s těmi husami sem tam byl dokonalý v tomto životě. když sem v tom stavu, tak zároveň vš- vidím slyším čichám hmatám, všech pět smyslů mám pohromadě v tom duševním... v duševní kapacitě, kterou tam vnímám. vnímám duševní kapacitou, no a protože tam nejsem tělesně tak nemohu tam například ty husy vidět. Nemohu tam vidět svoje tělo. když sem obrátil pozornost na sebe jako na tělo, tak sem se tam neviděl. To je velice důležitý poznatek, tohleto. Tak sem potom, když sem se odtamtud vrátil, tak sem nebyl tolik majetníkem tohoto, protože to nebylo to jediné co mám dispozici. sem jenom věděl, že máme k dispozici mnoho věcí jako pomocníků. Tento stav byl pomocným stavem, abych moh si uvědomovat že jsem. Ne cogito ergo sum, proto, že myslím, tak sem. A tím hůř, ne proto, že mám, taky sem, to je krédo moderního člověka, to je... je to horší než ten Descartes Dekárt... proti Dekártovi mám moc výsad, ale proti modernímu člověku, který si myslí, že proto je, že něco má, to to se přesvědčí, že to nemusí vod chvíle hned vůbec mít. Coj- jak je to potom majetek, když to za chvilinku nemá. A když je mu to vzato. Čili když sem jako neviděl v tom... v tělesnosti svůj majetek, nýbrž pomocníka toho, který myslí. Eště to nebylo dokonalé tó, dokonale sem to věděl, ale není to dokonalé pojetí věci. Tak sem byl vod doby nějakým správcem. A protože sem to správcovství dělal do sedmnácti let, tak se muselo zákonitě dostavit poznání věčné podstaty. Takže když budete takle spravovat, sem vám řekl, co je to správcovství, ne? jestli to... to bylo dobře rozumět, sama sebe, jako že to- tělesnost je pomocníkem toho, který myslí, tak jednáte správně. Ovšem vy potom vlastníte eště toho, který myslí, viďte. No a to je vlastnictví, které vám je na tom prvním stupni odpuštěno. V dalším ne. Na tom prvním stupni na tom mistrovství sebepoznání je vám odpuštěno, protože to nejde najednou. dneska vím, že nejsem ten, který myslí. To vím. a že těn- tin- ten, který myslí, je taky pomocníkem. Toho, který vůbec nemyslí. Představte si, že Pán Bůh chtěl myslet na celé stvoření, to by se mu hlava rozkoktala. To by všechny pilulky světa by nestačily na bolesty hlavy, který by měl z toho. Nic takového není. Pán Bůh nemyslí, Pán Bůh nevzpomíná, Pán Bůh nezapomíná, Pán Bůh ví. A to je veliký rozdíl. Kdežto člověk neví, člověk si vzpomíná, člověk se učí odnaučuje a tak dále. To je ta myslící bytost, která je tedy totálně odlišná od zdroje. Čili to je pouhý pomocník, tedy něco vysávaného a ne zdrojového. Myslim, že sem vám neodpověděl tak jak bych si přál, ale vědomě od tohoto odstoupilo si byl pro kladete další otázku, tak tady to končim to rozlišování mezi správcovstvím a vlastnictvím. Protože ostatní vám bude srozumitelnější. Vy totiž můžete opravdu se ke všemu chovat jako správcové, vědomě, jako myslící bytost, to je taky dobré. Řekněte tak toto je mi opravdu propůjčeno, o tom sem se přesvědčil mockrát životě, že to není moje, že to- to může co chvíli být vzato. Si to nejvíc uvědomil v tom koncentráku, že sem tam měl na vlásku, že sem mohl být u- připraven o ten život, ne? Tak tos- takový okamžiky se vyskytujou v každém životě každého z vás a buďte za vděčni, že vám tady nenápadně je připomínáno, že nejste sví a že nemáte nic pro sebe. Že s- se- správci. Který se přicházíš ke mně podívat, říkal Lao-c jako na světce, jako na člověka spojeného s taem, tudíž starce nad hrobem, nemožného, třesoucího, vetchého a tak dále a budím u tebe dojem, že takle sem to zle dopracoval. Tak si na velkým vomylu. Je snadné být odevzdán, když všechno mám k dispozici. Je to jednak těžké jednak je to snadné, spoje zase pro těžké protože toho mám moc a lehké je to proto, že nepociťuju žádnou potíž přitom, že? Ale když sem stár a potíže pociťuju čím dál větší třebas, takže toto nepociťuje polikoš- jelikoš je mladší, tak mně to třeba za zlý, pže zdravý nemocnému nevěří, to je známá věc. Tak ovšem pokud to není lékař, ten musí nemocnému věřit a musí ty jeho subjektivní pocity zvažovat. Nesmí na stoprocentně dát, sou to subjektivní pocity. Obyčejně třebas pacient, kterýmu se daří moc dobře po dlouhé krizi, tak je těsně před smrtí, ne? Takže neh- nesmí si z- lékař z toho brát to, co si z toho bere ten pacient To je milosrdné od smrti, že přichází s tou radostí a nebo s tím poklidem. Ale člověk by si měl uvědomovat, že hospodařit v okamžiku, kdy je na tom strašně zle, kdy moc nemůže dělat z toho co ty zdraví, že je na tom, že nebo že jeho postavení je daleko snazší, než těch, kteří mají všechno k dispozici, kteří se v tom snadno rozptylují, protože neví, co napřed, a neví roupama co dělat, jak se říká, že ano. Tenhleten ví, že žádný roupy nemá, protože rád, že je rád. A tenhleten zk nemožného, tak na tom je jedna věc těžká. Nemohoucnost také umět obětovat stejně upřímně jako tu možnost něco dělat. A toto je největší chyba křesťanů. Že si myslí, že když sou hříšní a nemožní, že nemají vůbec právo k tomu Pánu Bohu jít. To ti Řekové byli na tom líp, ty pohani, neboť ti šli takoví, jací byli. A to lepší cesta. Ježíš Kristus přeci ukázal, že si bere člověka takového jaký je. Ta Maří Magdalena, která nebyla slušnou ženou, nebo ta žena pěti mužů nebyla slušnou ženou, ta pro něho byla stejně cenná a stejně vítaná jako ten, který si myslí že vod mládí dělal všechno dobře jako ten mladík bohatý, né? Naopak byl na tom líp než ten bohatý mladík se toho bohatství nedovedl zříct, že ano? A vona se dovedla zříct celého svého života. Byla pravou kajícnicí, která to dobře pochopila. Takže Ježíš Kristus vám dává otá- odpovědi na všechno. Stačí se na- podívat na jeho život a víme, na jeho příklady a na jeho komentář k nim, a víme, jak to máme dělat i v tom prvním mistrovství. No, to že jakou... jakým způsobem nesmrtelná duše ovlivňuje nesmrtelnou individualitu. Protože, no. to ovšem úplně naplno neřeknu, protože bych potřeboval na to delší dobu. No takle. Jakým způsobem na sebe vzájemně působí nesmrtelná duše a- a nesmrtelná individualita, že? Tak upozorňuju vás, že nesmrtelná individualita je, řek bych život, je životnost toho, nesmrtelné duše, asi tak, že ta nesmrtelná duše je nebo to ře- špekuluju co škrtnout, víte? Abych to nemusel dlouze vykládat. A to škrtám do této úrovně. Máme od věčnosti příbytek u Boha. Když tuto příbytek tak to neni nesmrtelná duše, tak je to věčná individualita, rozumíte? Jestliže ale tato věčná individualita začne působit v lidském těle tak, že ho vede, asi tímto způsobem, že v okamžiku narození a i taky před ním, vedle genetického záznamu přidává svůj vlastní záměr, rozumíte? Tak to je činnost nesmrtelné duše. Vono se snáze to vysvětlí činností než podstatou, protože do podstaty nemůžeme dost dobře vniknout rozumem. Čili nesmrtelná duše je takovou sponou našeho konkrétního života s tím životem věčným. Abych to řekl konkrétněji, eště to eště stačím, eště můžu, jo? bych to řek konkrétně ještě tímto způsobem. Že jakmile se narodíme, tak hned ona začne působit v lidským těle tak, aby vytvořila zástupkyni. Ona začne vytvářet smrtelnou duši, zástupkyni, náhradnici, která musí stačit na rozvinutí tohoto života. Na víc ne, než na rozvinutí tohoto života. To je činnost nesmrtelné duše, to není činnost nějakého příbytku, rozumíte? Ten příbytek tam je, ale nesmrtelná duše, ta konkrétně působí k tomu, aby se rozvinula její zástupkyně, smrtelná duše, hm? A dělá to tím způsobem, že člověk se ztotožní s tou svou smrtelnou duší, že si myslí, to sem já, souhrn mých schopností, definuju teďka smrtelnou duši, sch- souhrn mých schopností, to je moje duše, to je přijatelné i pro naprosto nevěřícího člověka. Souhrn mých schopností, tomu se říká v náboženství duše. To i v ateismu se tomu říká duše, když to člověk vůbec ten pojem chce přijmout. No, a jestliže tomu takhle je, tak je to v nejlepším pořádku, protože to neznamená jednorázový akt nesmrtelné duše, nýbrž to je ustavičné vnitřní spojení její nesmrtelnosti s tou, řek bych následovkyní nebo s tím, co z vyplývá, s tou smrtelnou duší. Jak ta smrtelná duše vzniká z nesmrtelný? Jednoduchým způsobem, že ta nesmrtelná duše prostupuje našimi smysly, naší tělesností, a tím pozbývá na své absolutnosti. Se prosívá přes reduktory, vám to řeknu vědecky, ne? Redukuje se na něco dočasného, protože dočasnými smysly prochází. Stvořenými smysly prochází, čili není k poznání jako nesmertelná duše, je k poznání jako smrtelná duše. Takže my potom sebe ztotožňujeme s touto smrtelnou duší a ne s touto nesmrtelnou duší, o vůbec nevíme. Pže my ji zastaneme ja- jenom jako přepocívanou těmi smysly a tím rozumem, že? Vším tím možným. Čili myslím, že se vám přibližuje trošičku ten pojem nesmrtelné duše, že totiž my se s nemůžeme setkat. se s poprvně setkal napřed ve snu a potom ve skutečnosti třebas v padesáti letech tohoto století, když mně předváděla dědictví, které ona do vnášela. A to nebylo dědictví genetické. To bylo dědictví moudrosti nějaký jiný, že? vo který, vod té... vod toho okamžiku tou moudrostí vládnu. Ne jako svou, nýbrž jako od přivedenou. Ona přivedla k moudrosti, abych mohl vládnout. Představte si to, kdybych dneska byl býval například potřeboval říct to co sem opakoval slovy Katraj, ne? Kdybych se musel vo to starat co vona řekla, to by bylo hrozné. Ale mně stačilo hmátnout do knihovny a našel sem zrovna to. A čtyřicet let sem vo tom nevěděl. No, tak to dělá nesmrtelná duše, todlelo. Tak sem se setkal s nesmrtelnou duší, tak se s dneska setkávám, že ona i do nejmenších detailů vyvádí z omylu. Tak například dejme tomu sem sem chtěl jet do Gottwaldova a chtěl sem ještě taky provést opravy v tom prvopise, v tom opise toho... toho Wattse, abych to tady moh nechat opravené. sem vám si otevřel komentář a ne Wattse a ten komentář i opravy z komentáře sem napsal. Začal jsem psát. A tím si vzpomněl, že vodjedu do Gottwaldova, a že by bylo dobré tomu příteli, který to překládal věnovat taky jeden exemplář teho mého komentáře. Tak to... pozval sem ho do bytu sem ho pozval, von tam přišel co se naobědval, sem pár tam napsal z toho chybného komentáře, který sem psát. A von říkal, co do píšeš? A říkám, no píšu opravy z toho Wattse, co sem tam udělal chyby při opisu. On se na to podívá, se podívám mu přes rameno taky a říkám, dyť píšu opravy ke komentáři, ne k va- žes to vyndal ze stroje. Takovým způsobem sem veden nesmrtelnou duší, abych v omylu dlouho nepokračoval. Ne že bych scestně asi nepokračoval, ale nemůžu dlouho. sem veden jako asi dejme tomu družice na nějaké dráze, třebas na měsíc letící v koridoru, že těká takle vod hrany ke hraně, v tom koridoru se pohybuju. se pohybuju v nějaký- kori- kori- koridoru, radar. No von je takovým radarem, to nevím, jeslti si ho můžu víc víc přivlastnit. Kdežto příbytek u Boha je prostě naše postavení jako takové, které u Boha máme, rozumíte, od věčnosti připraveno, jo? Je v tom rozdíl. Je to... stačí to? No příště nebudu muset vůbec nic říkat. Jesliže... nesmíme zapomenout, že jesliže, to máš nějaký divný. Jo, jestliže časové vzniká z bezčasového tak nevzniká tak, že... jakože vzniklo, nýbrž že vzniká. Když vzniká, to znamená, že je to proces ustavičně probíhající, či na pozadí toho procesu je pořád do bezčasové. A to časové vyvěrá, vyvěrá, to je jako vyvěrající pramen z nějaké studánky. Čili ta závislost je dvoustranná. Vyvěrá to z bezčasového a stává se to čím co se že to vyvěřilo tak je to časové a do bezčasového se to zase vrací, že to není samoúčel, aby to vyvěralo. To je uzavřený proces, my nevidíme ani jak do vyvěrá, my nevidíme ani jak se to vrací, ale obojí se děje. I to vyvěrá, i se vrací, a pro tady není žádná kontradikce. Nezapomeňte, že na pozadí všeho stvořeného je nestvořené. Kdybych nebyl nestvořený, nenarozený ve svém nitru tak nemohou vůbec si dělat nejmenší naděje na to, že jednou se v tom narozeném svým vědomím ocitnu, ano? Je to vysvětleno? Tak, aby to nevyhovovalo, jo? Ale správně. Jenom aby ti to nevyhovovalo. Vědomě to... aby ti to nevyhovovalo. Je to... ptáš se, je to účelem hry, aby se to stvořené zase zpátky ocitlo v tom nestvořeném a předtím z toho nest- nestvořeného přešlo do toho stvořeného? To není žádný účel hry ani to není žádná hra, protože... to ti nebude teďka vyhovovat, pochopitelně, protože to stvořené se nemůže nikdy ocitnout mimo, a tak to přestává být hrou. Ovšem... no tak, tím koncem, no jako... se říká, držíš-li se za drápek, držíš se celý. To se toho drá- drápku nechceš s- pustit. Tak to stvořené je za drápek chycené ustavičně toho nekonečného, a proto je v tom svým způsobem, ovšem tím drápkem. Není toto stvořené tím nestvořeným? To... tak... to nechci tím propagovat, ale drží se ho za drápek. Jo. Ono ti to vyhovuje? Blahořečím tobě Otče, že si svěřil tyto věci duchovní těm prosťáčkům, to říkám lidově, a ne těm učencům tohoto světa tedy, to byli náboženští uče- učedníci, učení učitelé, farizeové, saduceové, zákoníci, a tak dále, kasta veliká. No a jak to myslel? Protože von dobře věděl, že člověk se svou nastudovaností nepřibližuje k tomu vrcholnému poznání, nýbrž naopak, čím je studovanější, tím mu hrozí větší nebezpečí, že se... že mu to bude stačit k uspokojení jeho požadavků na život. I v tom... v obla- i v oblasti duševna. A jak mu to bude stačit, to co se naučit, tak je vyřízen pro duchovní život. Protože rozum, i když je nejlíp fundovaný, graduovaný nebo jak chcete, tak i ten se může pohybovat jenom v úzkém rámci nějakého úseku vědomí, který sem nazýval á bé, to možná ten pojem znáš, dál mu to nejde. Čili jesliže tak bohatě von zásobí ten úsek á tolika zkušenostmi, který tam se vejdou, tak je malá naděje, že s tím člověkem hneš za tento úsek. A takže tady si nějak neodporuje. Ti prostí lidé jsou blíž, protože tady neříká, že mají prázdno v hlavě, ale že jich to neuspokojuje tak dobře, tak všestranně to neodpovídá všem těm možnostem, které rozum má, víš? On ten rozum toho prostého člověka ani si nežádá tohleto zásobení rozumem. On totiž si od něho neslibuje tolik co studovaný člověk. Studovaný člověk mně řekne, sem nemluvil z mála studovanými lidmi, ateisty. Mně to stačí. A tím je vyřízen. A opravdu těm farizeům toto stačilo. Že plnili zákon, že si mysleli, že mu rozumí, voni mu taky rozuměli, ale nic víc než rozuměli. A takže s nima se nedalo hnout, z oblasti á se s nima nedalo hnout. Ale von zásadně Ježíš Kristus vycházel z vnitřní zkušenosti, která vůbec není obsažena v á bé. Á je odvozený úsek z celkového vědomí. Čili proto ti prostí lidé mají vždycky, budou mít dycky daleko blíže, na to, že se může jednou stát, že ta věda sama uzná, že to, co považuje za konečné, že že dál to nejde, takže to je relativně konečné a že se to prodloužit někam dál. Ne nějakými přístroji, prosím, to ne, mechanickou cestou. Ale rozšiřováním vědomí. Tak například vo tom rozšiřování vědomí právě věda přesvědčila. Protože se na- do obula... obula v předškolním věku a rozšířila mně vědomí, ne? A vopravdu. Jestliže jdu za relativním dobrem a mám povinnost za tím relativním dobrem jít, i když je to tedy relativní dobro a o tom sem se vyjádřil, že pro jiného je to relativní zlo. To nevadí, ale pro toho, kdo to propaguje to relativní dobro to musí být opravdu dobro, von v tom musí vidět dobro. Neříkám absolutní, ale relativní dobro v tom musí vidět, jestliže je soudným člověkem, na to právo, a to povinnost propagovat. A von nepropaguje přitom zlo, nepropaguje. Tím nepropaguje. A není to jedno, není to jedno jak mi tady říkáš. ti to... si dovolím, protože v Ježíši Kristu je všechno odpovězeno, argumentovat Ježíšem Kristem. Tak von se tam... v jednom podobenství říká, že hospodář zasel dobré semeno. A když to potom vzrostlo, tak vzrostl i koukol. I ptají se ho jeho služebníci z- hospodáři, ty si zasel taky kokol. Von říkal kdepák, sem zasel jenom dobré semeno, a kde se to s- a- sebralo? V noci, když jsme my spali, nehlídaně přišel nepřítel a zasel koukol. A co tedy s tím máme dělat? To máme vytrhat ten koukol, ne? Aby to neubíralo sílu tomu obilí. Nené, kdybyste to chtěli udělat tak byste pošlapali i to obilí a neměli byste z toho vůbec nic. Nechte to dozrát do žní a pak se to rozdělí, ten koukol se spálí a ta pšenice se užije. Tak vám tady vysvětlím jenom jednu moment... jeden moment, který mám to všechno osvětlí z nové stránky, že totiž my si představujeme, no žiš my křesťani si představujeme v tom stádiu vývojovém myšlení v jakém sme nebo poznání v jakém sme, že nějaký satan se přimíchal Pánu Bohu do kšeftu a že to všechno pokazil. Jenomže tam nesmíme v tomto podobenství ani jedno slovíčko opomenout, a tám je to důležité slovíčko, které se při tom opomíjí. Ta noc a že sme spali přitom, zatímco my sme spali a byla noc, tak přišel a tak dále a zasel koukol. Že my tedy, když, a to se vyjádřil ještě mírně Ježíš, když jako jenom vidíme tyto věci pozemské a nic víc, tak s- možná že nejsme ani spící, že by se možná taky o nás mohl vyjádřit, že sme mrtví, Ježíš Kristus, bylo by to bylo ještě eště hezčí. Ale zaručeně s- s- sme v noci. Sme v temnotách vnějších, jak se vyjadřuje jinde v tom podobenství třebas o těch hřivnách, ne? A budeme chtět o temnotách vnitřních, tak to je příležitost pro nepřítele. Ty temnoty sou příležitostí. On musí mít příležitost, aby moh působit, aby to zlo mohlo působit, to zlo aby mohlo působit, relativní dobro aby mělo... a zlo mohlo působit tak je k tomu třeba... sou různé podmínky. Pro relativní dobro jiná podmínka, to je den a pro relativní zlo je noc. Relativní dobro den. Relativní dobro den, to znamená vědomí, že jednám správně, to neni prosim vás nic absolutního, nýbrž vědomí, že jenom mám vědomí, že jednám správně. To musím mít a za tím musím jít, ale ne přímo, že bych produkoval, že bych produkoval zlo, ale protože to dělám z pozice ne- nepoznaného člověka. Tak tím... a protože sem v noci, žiju, sem v temnotách, tak zároveň tam to musí být jedno za druhým, ale tady je to fakticky současně. Voni to současně zaseli fakticky, to je vidět, že to sou současně taky zezdola. A tam ovšem v podobenství se to musí rozložit do času. To vás nesmí mýlit, to se ve všech podobenstvích musí do času rozdělit. Život Ježíšův byl rozdělen do času, ačkoliv byl z věčnosti pocházel. Do času musel být rozdělen do třiatřiceti let musel být rozdělen. Ale my to nepochopíme, dokud to nebudeme chápat jako z bezčasovosti ustavičně vycházející. No, takže, jestliže ten Kristus tam říká, přišel nepřítel, zasel, tak to znamená, my sme tím nepřítelem, který zasíváme, protože sme ve tmě, ano? My sme. Není to ani někde u satana, u toho nevědomýho člověka. Čili ten člověk, který nemá to vědomí pravdy celé nebo dost velké za hranicemi lidské rozumu, ten vždycky zasívá i koukol. Tomu nemůže zabránit prosim vás, nemůže. A my, nechci říct, že musíme být rádi, že ho zasel, on nechtěl zasívat taky ho nechtějte zasívat, ono není jedno co zasíváte. Vy se musíte učit zasívat dobro, dobré dobré semeno. To... to já, kdybych takhle myslel jako vy, že bych sem nechodil, samozřejmě. Ale musíte si být vědomi toho, že se snažíte sebelíp, musí to mít také následky relativního zla. Musí, protože to děláte v rámci dualismu. Ale jestliže sem třebas těch pět měsíců v koncentráku byl ve stavu jiném než dualistickém, a- ten by řekl v neduálnu sem žil, že ano, řek by Watts. Tak sem nezasíval žádné relativní zlo. vím co je to dělat dobro, relativní dobro a přitom nezasívat relativní zlo. Takže, no, vono to tak úplně taky nejde, to tak trošku přilepšuju, protože dejme tomu ten esesman, který zrovna vode utekl, když chtěl zabít, ten byl sám zabit těmi esesmany jako nevhodný dítě esesmanský. A proč se to stalo zrovna jemu? Proč? Protože vod chvíle co spatřil jednal úplně jinak než esesman. Začal nám nosit potraviny, začal nám vyměnovat boty, abychom nezábli a tak dále, a to se dostalo ke sluchu a vědomí těch... toho vedení a tak ho zastřelili. Nic jiného se nedalo dělat. Musel samo sebou předtím něco eště u nich prohlásit, né, ale zastřelili ho. Takže zavinil sem relativní zlo nebo nezavinil? No tak víte, odpovězte si sami. Jenomže je jisto, že Ježíš Kristus o sobě řekl: Nepřišel sem přinésti mír nýbrž oheň, a jestliže hoří, tak je to v pořádku. To znamená, von si sám byl dobře vědom toho, že ačkoli zažívá relativní... relativní dobro, ne absolutní, relativní dobro, bude to mít za následek oheň, že všechno hoří a budou ho nenávidět otec s matkou a se synem a s dítětem a tak no ale vzájemně, a bude stát jeden vedle druhého proti sobě v rodině a podobně. Prosim vás, to kdyby neudělal, tak proti sobě nestáli. A von proto neměl dělat to relativní dobro? On všem o sobě řekl, ono je to dobro relativní nikoli absolutní, sem menší než Otec. nemohu víc dělat než relativní dobro, to řekl. Kdyby byl se postavil na úroveň Otce a řekl sem jako Otec, sem zajedno s ním, to je něco jiného, a já..protože von jednal podle vůle Otcovy. V tom byl s ním zajedno, ale nebyl na téže úrovni jako byl Bůh Otec. Nebyl dobrý prostě, von se nepovažoval za absolutně dobrého. Jenom můj Otec v nebesích je absolutně dobrý, bych tak doznal to slovo absolutně, protože jinak bysem tom- tomu nemohl rozumět. je to odpovězeno? A co? vím. Ale vám něco řeknu. Jestliže někdo tvrdou hlavu a nesleví ze svýho názoru jako třeba ta tvoje babička, tak to je ta nejlepší její stránka, protože čeho se držet. A když se nemáš čeho držet, to je horší... horší řešení zkrátka. Ale ta tvrdá hlava má... jakou mají... přednost. Že totiž pomocí tvrdé hlavy sjednocuješ svoji bytost nějakým způsobem. A jedině celý člověk se dostává k Bohu, ne třičtvrtinou. Dokud se nesjednotíš, tak nedostaneš se nikam za sebe... ze sebe. Takže Stáňa je málo tvrdohlavý, takže se nemůže pomocí své tvrdohlavosti z tomu Bohu dostat. Ale takový třebas Latu, který byl velice tvrdohlavý a hádal se se svou manželkou, to je ten žák Ramakrišny, a vždycky to vyhrál, a když to nemoh vyhrát tak ji aspoň seřezal, takže vona nebyla schopna dál odporovat, ne? A dostal az to velikou pochovalu vod Ramakrišny, že tys to dělal dobře. Jak se z- dokonale dovedeš rozzlobit za manželku, tak se musíš rozzlobit dokonale nebo tak musíš dokonale jednat... tak rozzlobeně dokonale jednat s matkou Kali. A já, který sem byl zlostný a zlostí jsem se dostal ke sjednocení své bytosti, tak tak vim co je to tvrdá hlava, tedy vím eště než Stáňa Kalibán... eh... než Stáňa nějaký. No ale. Tak si tu vlastnost vážím, jenomže s- bych si ji vážil ještě víc kdyby byla stoprocentní. To by samo sebou s takovým člověkem nebylo k vytržení pochopitelně. Tak s tou babičkou taky není k vydržení, když se ty- to týká otázky víry. To neni k vydržení. To se prostě nedá opodorvat. A z toho ty usuzuješ, že je na huntě. To není pravda. To je vlastnost, která jediná propojuje její bytost. Není další vlastnosti, která by tak pregnantně s- vyjadřovala.. tak jasně vyjadřovala její osobitost, než právě toto přináležení víře a takže to je jediná její naděje. Protože třičtvrtinou bytostí se k Pánu Bohu nedostane, jenom celou. Tak sem to dycky vykládal na případu nějakýho komunisty tady z Napajedel, že jo, který stoprocentně se držel ateismu a víry v toto, že jo a pronásledoval ty křesťany a todleto všechno to dělal. A v okamžiku smrti se mu zjevila nejenom Panna Maria ale všichni svatí a s Pánem Ježíšem a se vším a slavnostně ho uvítali do svýho království. A von ještě přitom žil pochopitelelně, ještě neumřel, teprve a- za tři dny. Tam von si pozval všechny svoje nejlepší přátele, hlavně rodinu a říkal, sem se mýlil, sem prostě pronásledoval někoho, který si to nezasluhuje, sem hoden... nejsem ničeho hoden. Takhle se vyprázdnil ze sebe, a právě to... tím svým... s tím fanatismem protináboženským, ale on poctivě sloužil, on tomu věřil, že to tak je. Tak nemohu věřit tobě, když říkáš, že si myslíš, že je to beznadějné. To nebylo beznadějné ani v tomto případě, kdy to bylo diametrálně se rozcházejí s náboženstvím. On... neříkám, že se dostal někam do nebe, ale do ráje, to tedy do stavu dost vysokého, a kdyby se tam dostala babička, tak je šťastná třicet tisíc let třebas, že jo? No, nebudeme debatovat ho- hodi- o rocích a ale řekněme si jenom tolik, že co považuje za relativní zlo, to jím třebas vůbec není. Například u babičky je to jediná vlastnost pokud ji znám, ji tak dokonale neznám jako ty, ve které je opravdu stoprocentní. A nemohl by si najít žádnou jinou vlastnost u ní, že by tak stoprocentně to prováděla. No a bude říkáš tak není to v ostatním životě pořádku. Neodpovídá to křesťanskému způsobu života. Tohle to ale je tak výlučně, nechci říct křesťanské, to neni, ale tak výlučně její, tak výlučně jasná představa o tom, že pravdu, e- že nemůže se mýlit v tom jednom, že ji to sjednucuje. A to je to nejpotřebnější, co vy marně se snažíte dosáhnout jakoukoliv koncentrací. Vy se soustřďujete třebas na Pána Boha a vám se tam honí cizí myšlenky. Co děláte? Honíte cizí myšlenky a soustřeďujete se. Děláte dvě věci, nic tam nedosáhnete. A vona touhletou soustředěností zvláštního druhu dosahuje možná víc než si my myslíme. bych tedy ji sšatil daleko výš, než kteréhokoliv z vás, potože ona se daleko dokonaleji sjednocuje než vy, no. A jesli vo tom neví, že je takle nekřesťanská, tak je přitom čistá jako lilie. Von byl totiž čistý jako i ten i ten Hitler, který si myslí, že z prozřetelnosti boží toto dělal. A von to pak měl z prozřetelnosti boží dělal, jinak by to nebylo. Jemu Pánu Bohu se nemůže nic vymknout z ruky, ale bylo to hrozný, co se dělalo. V přírodním zákonodárství, v dualismu to sou hrozný případy. Tam když se podíváte pod mikroskop, tak vidíte, že nějaký zvířátko na jedné straně požírá něco, a na druhé straně je požíráno. Ale dokud není požíráno tak daleko, že to to ústředí požírací není zachyceno, tak pořád žere. No a zároveň se to všechno pobíjí. Slabší je dobíjen silnějším a tak dále a tak dále. Udržuje se tam rovnováha hnusným vražděním. Na vše... Slyšíte ptáčka zpívat na větvi, tak si prosim vás jenom dobře uvědomte, kolik musel sežrat brouků, larev a všeho možno, aby si tak hezky zazpíval. Příteli, jenom ten krásný zpěv, a tak ste nepochopili, co vražd za tím krásným tónem stojí. A tak když tak se dívám na ty skutky babičky, tak to vůbec nejsou vraždy, toho ona nebyla by schopna, že ano? To je něco daleko mírnější než co se v přírodě děje. Čili ona není tak úplně přírodním tvorem, který by na nejnižší dualistické úrovně se napojilo. Ona se napojuje na dost vznešené úrovni, kde by vraždu nikdy nesou- s tím by nesouhlasila a například tys protivnej žejo pro tu svoji víru, ale vona proto nevraždí, že jo, vona svým způsobem miluje, všimni se. No, hm, hm, upřímáš. Byl něčím někým že ano že kdybyste ho kdokoliv z vás měl, tak tomu podlehnete a budete tomu věřit, ne? Když si někam přijdu a tam všechno poznávám, ne? panečku, to sou přeci důkazy, no no to, ja sem byl od z roku třicet se vám tam kde on se namítat atd. Ale potom nastalo roku třicá- třicátý devátý, respektive přesně jednadvacátý listopad třicet devět, a tam sem se najednou ocitl ve stavu že sem se vzdal svýho života, ale totálně. Tak jak sem ho zpoznával ten život. Ono to nebylo totální ale upřímně sem vzdal všechno, vůbec sem se po sobě neobrátil. Sem se po sobě neobrátil tak všechno co se v času a prostoru dálo od stvoření světa. A před ním tedy, no od stvoření světa, po jeho konec a po znovuzrození. To všechno se zařadilo, seřadilo. Takže v době, když sem ještě pořád vám hlásal v těch svých spisech převtělování, to sem věděl, že vám to sedí, tak ja sem nelhal, nýbrž sem v tom viděl jenom řek bych úpravu myšlení, aby bylo přijatelné pro člověka, který v tom vidí nějaký důkaz nebo snadné vysvětlení, proč se něco děje a proč se něco neděje, a to je vopravdu velice snadné i nejenom ty ale doktor Ryšánek a jiní, byli nešťastní, že sem to odboural, říkají to. Do doby to bylo idylický, vod doby to nestojí vůbec za nic. Ale co je to platný, kdyžs to říkal, tak tak si jistě mluvil o vlastní zkušenosti, a nepochybuju, říkal Ryšánek, že ta zkušenost byla skutečná, že byla pravá, a tedy když si prošel tím životem třebas taky toho Chateaubriand tak si poznal, kdo byl on a kdo jsi ty. Že si měl při určité příležitosti schopnost něco z těch idejí, který jsou starší a trvalejší než je člověk, je starší i trvalejší, to znamená předchází toho člověka tělesného, a po něm ještě existují dál, že si měl možnost si z toho něco vybrat, protože tvoje situace se podobala nějakým způsobem situaci toho spisovatele, a tak to posedlo. A nejenom tohleto. Kdyby se bylo stalo jenom toto, z roku třicet devět, že sem poznal, že sem byl posedlý nějakou myšlenkou někoho cizího, kterým sem nikdy nebyl já, tak se eště to dalo nějak omluvit, ale eh že jako posedlost. Ale když sem potom dejme tomu v padesátých letech, to ještě sem byl pořád tady v Gottwaldově. To sem vám pořád ještě neříkal takle jako teďka mluvím. A nepovažoval sem to za nutné se odvolávat. Ale sem to dávno měl odvolané vnitřně. To sem říkal voni z toho žijou a dělá jim to dobře a vysvětluje jim to věci, který bych těžko rozumově moh vysvětlit a když to nemohu rozumově vysvětlit, tak to radši říkat nebudu. Tak sem si dal uzdu a neříkal sem to. Ale co se mi to jednoho dne... jednoho... jednu noc stalo Jednu noc se mi stalo, ten sen sem vám několikrát vykládal, že sem v tmavé noci stál před otevřeným voknem a celý celá hvězdná obloha se na mně sesypala. Ty drobné hvězdičky se nezvětšovaly jak ke mně přicházely. Vsoukly se tou... tím oknem do toho do noci temné z... do místnosti a z těch hvězdiček všech povstala bytost, nemohu říct žena nebo muž, ale lidská bytost úžasně vznešená, krásná a ne jenom po stránce tělesné ale po stránce duševní. Nemluvila vůbec lidským hlasem, odvedla do večeřadla, kde mně ukázala x lidí a vedla od jednoho ke druhému a ukázala mě... von mluvil nějakým způsobem cizí řečí, který sem rozuměl, ale byla to cizí řeč, nebyla to to čeština. Třeba dávno zapomenutá řeč. A tak mě... a ten si ten se bavil s vedlejším sousedem. A ten ale mluvil jinou řečí. Ten se zase bavil s dalším sousedem. Tak vedla o jednoho ke druhému, dovedla k místu, kde sem jako měl sedět já, to místo bylo prázdné. A pokynula mně, abych si tam sedl. sem si tam sedl a tak zase všichni dohromady protože to... to byl řetěz, pomlouvali ke mně, každý svou řečí a sem všemu rozuměl. Tak to byl sen. Sen je sen, ale potom se mně stalo, že sem potřeboval třeba něco znát z mohamedánství. Okamžitě sem to věděl, nemusel sem ten korán číst. Při tom byl taky jeden mohamedán. sem něco potřeboval vědět z Aztéků. Nepoval sem... nepotřeboval sem badat archeologicky nebo luštit jejich písmo. sem věděl co... jak ty Aztekové zasvě- zasvěcovali a tak dále a tak dále. se přesvědčoval o tom, že to co napřed bylo ve snu se mi uskutečnilo. Kde je potom převtělování. Tady to byla největší rána převtělování. sem se v cuku letu najednou převtělil řekněme do třiadvaceti lidí, no. Panečku kde kde ten klasický způsob převtělování, no? No, tady je to posedlost posedlost je pot- potřeba toho organismu duševního i duchovního něco nepotřebovat studovat, ale nýbrž to mít k dispozici. A to se mně děje. sem například teďka vykládal, jak třeba sem nějaký omyl prováděl a někdo zrovna přišel, a ten omyl mně opravil nechtěně, že jo, takže sem tady v tom Gottwaldově bohatší o to, že mně někdo opravil tu chybu. A to byla zase totálně nádherná duše, která se mi tam zjevila, a která opravila. Ovšem ústy a jednáním mého přítele, který tam vstoupil nečekaně, ne? A nečekaně sem se dostal k vědomostem třebas Katraj, nějaký žákyně Eckharda a ten spis o tam byl čtyřicet let nedotčený, ale v chvíli sem byl nemožný, sem nemoh chodit, tak sem sahl jednom po knížce a tam sem vodtamtud načerpal to, co máte dneska napsáno, tady aspoň Vít to má, ano. Tak z toho vidím, že toto je správné pochopení převtělování, že když podle potřeby člověk se vtělí do vědomí toho, co pro svůj duchovní růst potřebuje. Tak sem se vtělil do vědomí třebas to co vám protože sem to potřeboval. Když sem to nepotřeboval, tak je tak je pryč, tak je to všechno pryč. Ne že bych k tomu neměl přístup, ale je mi to cizí, mám právo říct tak prosim, to byla idea, která se chopila, říkal, že posedla, to je jedno a protože sem ji potřeboval. Někde je nějaký řízení, které toto zařizuje, abych se mi dostal dycky co potřebuju, jo? To je moje nesmrtelná duše, která vo tom ví, co potřebuju, ta to zařizuje. To je ta krásná bytost, která se mi projevila. No ale tu máme každý k dispozici, jenomže nejsme takle otevřeni, takže ono se třeba nic nestane abyste se v okamžiku nějakým dnem v padesátých letech nebo nějakou nocí v padesáti osmi letech najednou převtělil čtyřiadvacetkrát nebo třiadvacetkrát nebo nevim kolikrát, takže to není převtělování jak vy na to věříte. sem první, který věří na převtělování, ale ne tak klasicky jako vy. například vím, že jenom integrovaná bytost, a naprosto ucelená bytost, která celá odešla k Bohu se může vědomě převtělit, jenom ta. Jako celek může zase vejít do tohoto světa, protože nějaký úkol tady, jako třeba od sama. Ale my, který sme se takle nespojili s nějakým předcházejícím vtělení nebo teprve k tomu spojení míříme, my nemůžeme se takle převtělovat, to není možné. Čili to je převtělování v tom klasickým způsobu myšlení lickýho to je výjimka. A není to výjimka tak řek bych vzácná, protože jestliže například to říkám vždycky na dřevorytcích v u- tak v rodině dřevorytců si zamanou, že se ten dědeček, který moc dobře ryl do dřeva, se zrodit, tak on se tam zrodí v tom smyslu, že voni na to myslí a ta idea, tu ideu přitáhnou, ona to je úžasná síla ta lidská představa. To přitahování těch představ tou touhou, takže oni to při- při- přivtělí do toho člověka a ten se tím oděje za pomocí své rodiny, a je to ten dědeček. Není to ten dědeček. Je ta idea, ta schopnost toho dědečka, kterou přivolali, která v tom vnuku třebas působí, ano? A tak se stal navíc kdo do úzkých, viď? Kdo tedy to eště nezná? Všichni to znáte, tu historii, jo? Všichni to... taky... všichni to... takže nemusím opakovat. Nějaká holčička, řeknu jenom výsledek. Jde po ulici, asi bylo šest let, ani ne, a říká, najednou pozdraví okolo jdoucího doktora Přibyla, možná ste ho znali a řekne dobrý den pane doktore. Ta maminka ustrnula, protože s doktorem Přibylem nechtěli nic mít, jelikož podle názoru matky tu dcerušku jim zabili. Ne? V tom vtělení, který tady bylo se to špatně léčilo, ona umřela, zhasla jako svíce a tak se ptala ta maminka Julinky. Julinko, jak víš, že je to pan doktor? A vona teďkaa líčila celou tu proceduru toho léčení. Líčila to. Říkala, když von mně dělal to a to a to a sem potom umřela, a tak dále, všechno to, prosím vás, co to je? To poráží všechno co tady říkám o těch balících. Vůbec né, to podporuje. Protože vy vycházíte ze svýho úsudku, při svém úsudku z pocitu oddělenosti jedné ideje vod druhé. To působení toho doktora není nijak odděleno od těch následků na tom dítěti. To všechno je propojeno vzájemně, takže to dítě se nejenom vtěluje, no když... no ne, ale získává tu ideu jako takovou, nýbrž se vším co s souviselo. I s viděním toho Přibyla, toho doktora pozná. Víte mám ještě den byl důkaz o tom, že to takle je správně. sem byl poprvně v Saint-Malo, kde sem se domněle narodil jako Chateaubriand v roku sedumnáct set šedesát osm, to je dost dávno, viďte? to tam... když sem tam šel roku třicátýho sedmýho přesně všechno poznal, takže můj přítel Merta, který ještě žije a mohl by to dosvědčit, ten je mi svědkem, kdyby tady byl, tak to dosvědčí ještě dneska, že sem tám přesně věděl, když sem tam byl prvně v tomto životě, sem přesně věděl, kde se ten Chateaubriand narodil a kde bydleli a co všechno a všechno jsem věděl. Ale když sem tam přišel myslím s tebou sem tam byl taky, před malo... nebyl. Tady nemám žádnýho svědka, tak si myslel, že lžu ale to je jedno. sem tam přišel podruhý, sem tam nepoznával, sem to poznával jenom podle toho, jak sem tam prošel tím městem teď roku třicet sedum, ale ne že sem tam předtím žil. Jak je to... co je to... co... jaká je to rana toho převtělování, že tu ideu sem nějakým způsobem vypotřeboval, sem převedl, sem ji převedl do do těchto idejí. Nemysli, že tu Julinku to dneska straší, to minulý vtělení. Vůbec né, vona to převedla do svého ideového světa a vo o převtělování nechce vůbec nic slyšet. Nepotřebuje to jako to nepotřebuju, když to potřebujete, držte se toho, je to hezký. Je to ale primitivní způsob myšlení, velice primitivní, tak to není. Ale přesto, že to tak není, tak to mnohé vysvětluje. To byly zákonitosti, který sme v devatenáctém století o přírodě zjistili, tenkrát si mysleli, že sou věčné. Ale dneska mnohé z těch zákonů neplatí. Protože sme se dostali dál než kam ony sahaly. Tak je to s tím převtělováním. To bylo prostě za krále Ašota nastoleno asi třista let před naším letopočtem a velice se to osvědčilo. Zvláště v tom kastovnictví. No ale protože my u nás kastovnictví nemáme, tak se to tolik neosvědčuje jako v Indii a může to ale velice dobře sloužit, aby člověk jako se ukolíbal k vědomí, že jako příště to udělá, když to tentokrát nejde, ne? No. A jesli je to zrovna nejlepší, to nevím. Já, Ježíš Kristus totiž říkal, že je lepší to udělat hned. Kdyby za ním byl hned někdo nepřišel, tak nemusel ani chodit. ho zavrhl. A to je největší rána do převtělování, protože to se musí udělat hned. A se to udělat hned a za jeden život. A ne za X životů. jsem kdysi na začátku svý duchovní éry, jak sem vědomě šel, začal jít vědomě k Bohu, první sen, který ... napřed to byly sny, které vedly. První sen, který sem zažil v tomto vedení byl ten, že sem se ocitl před Tišnovskou branou, ne? Porta coeli se tomu říká a viděl sem jenom ten portál s těmi svatými, s těmi apoštoly a s Ježíšem Kristem, jak nad otevřenou biblí na ni ukazuje, no. A inak tam zbyl jenom vertyho portál hotového. Tam byly jenom pusté zdi a nízké poměrně, že se daly přelézt, a oni řekli mně ty mniši, který tam provázeli. Tento chrám máš postavit. No sem věděl, když sem se potom podíval do slovníku, že ten chrám dávno stojí stoly sk. se.