Karel Makoň: 87-14A (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Věřím, že mi to uděláte k vůli, že to doděláte. Doděláš, ti tykám, jo? Tady mi to slíbil, před manželkou. A před mnoha svědky. Protože to považuju za první případ, kdy něco bude dělat pečlivě a bez starostí. Někdy se s tím musí začít. jsem to dělal tak pečlivě, že manželka měla dojem, že sem starostlivý. Nebyl jsem. nejsem taky starostlivý, když se tady s vámi stýkám. se nestarám o tom, jak to dopadne. Kolik tady nadělám z vás bláznů a kolik svatých. A sem zatím zjišťoval, že ani blázna ani svatého sem nenadělal. To mně je velice líto, tak si dneska říkám, jestli se mi podaří aspoň jednoho svatýho vyrobit za celý svůj život někde, tak to bude vrchol slasti. A víte, a teď je slovo do- do pranice pro vás. Proč se to neděje, proč se mi to nepodaří ani v jednom případě? A proto vám říkám, že jednou toho opisování musí zůstat konec a toho čtení konec, protože studiem se to nedá bohužel nabýt. Nýbrž tímto způsobem, který vám dneska řeknu. Neni šk- na škodu, jestli se to nastuduje, to neni, ale jestliže člověk zůstane u toho, že to nastudoval, myslí si, že to ví, jak to je, neví nic. Protože on to musí praktikovat. A co je ta.... co je ta praxe? Ta praxe se dát krásně vyjádřit myšlenkou nebo heslem os-vo-bo-di-tel-ská myšlenka. Jestliže se člověk nechopí tak zvané osvoboditelské myšlenky, vám ji potom vysvětlím, co to je, a ty myšlenky na Boha zařadí mezi ostatní způsob myšlení, takže on se třebas modlí a zároveň pracuje, a všechno to míchá do jednoho rance, tak nikdy z toho nic pořádného nevyvede. Ta osvoboditelská myšlenka musí být silnější než kterákoliv jiná myšlenka. No vám to předvedu na případu Svatý Terezie, protože u to šlo násilím, a u to šlo dobrovolně a přirozeným způsobem. A tak to jít ve vašem životě. Víte, jestliže Kristus řekl, modlete se neustále, tak to je nemožná záležitost. Není možno se neustále modlit, ale vono je to nutné. Je to nemožné a přitom je to nutné. Jak je to nemožné a přitom nutné? Jak je to možné? Co je to za nesmysl? Protože se z vlastní iniciativy modlit nemohu. To bych byl vyřízen pro život. To bych nemoh nic z praktického vyrobit. bych se jenom modlil. Ale se modlím životem, my se musíme naučit modlit životem. Ten váš život mít ten smysl, že vás vede k Bohu. A jesliže máte ... tak dělejte v tom životě, co se... ten život na vás chce poctivě a tím se modlíte. Víte, ta slovní modlitba, ji nepodceňuju. A kdyby se modlili slovně dvacet tři hodiny ze čtyřiadvaceti hodin a jednu hodinu ne, tak je to na hlavu postavený. Kdyby tam nebyla ani mezera vůbec, tak se umoříte, zaprvé, modlíte se ustavičně, ale jste vyřízeni pro tento život si tak to Ježíš Kristus nemyslel. On ukazoval celým životem jít k tomu Bohu. Proto měl ty svoje učedníky k tomu, aby dělali dobře a ačkoli chtěli sebespásu, z toho je odvedl tím, že jim ukazoval, jak mají jeden druhému prospívat, a to je modlitba. Neboť nám ušlo velice mnoho z učení Ježíše Krista. Prosim vás, zvlášť vám katolíkum kladu na srdce. Berte na vědomí, že Ježíš Kristus ukazoval tři mistrovství, který máme zvládnout během života, ne po smrti. A katolická církev si netroufá, přímo netroufá toto všechno na člověku chtít. to mám za zlý, že si netroufá. Ta by si měla víc troufat na obyčejného křesťánka. Měla by mu říct: nestačí, abys poznával, že tvoje podstata je věčná. A to je to správné sebepoznání. Ale ty to musíš praktikovat také v životě na svém bližním, musíš milovat jako sám sebe, a tak dále. A potom eště tohleto mistrovství druhé. A třetí mistrovství je, že musíš vládnout duchem. Co to je vládnout duchem? Že do toho vložíš všechno co máš k dispozici, do lásky k bližnímu. A v tom partnerském vztahu je právě ta možnost, protože tu- osvědčit tu lásku k bližnímu, že do toho všechno vložíš, co můžeš vložit. Tak zbývá jenom zkonstatovat, že to není konec cesty. A že tedy z chyb- chybí ještě jedna stránka. Ježíš Kristus na kříži říkal: Odevzdávám ti Bože svého ducha. Ne ducha božího, toho nelze odevzdat. Ale svého ducha. To znamená, když on do toho něco vložil, dobrého ducha svého, vlastní iniciativu, toho všeho se musel vzdát. Ale když se toho nedovedl vzdát, kdyby se toho nedovedl vzdát, tak neumřel tak aby ne... nastalo vzkříšení. On během života se vzkřísil. K věčnému životu. A zase vám říkám katolíkům, ještěže vás tady mám, věřte na vzkříšení v těle. Nikde jinde není možné, ale ten výklad je chybný. To není na konci světa fyzického, vždyť to se nikdo nedočkáme. Ale to je aktuální, to je pro nás děláno. My tady musíme stát vzkřísit se z těla, když to tady nevzkříšíme v těle, nikdy se nevzříšíme, rozumíte? Čili trv... trvejte na tom, že todle je dogma správné, jenomže je špatně vykládáno, ano? My musíme ty kněze domunit k tomu, aby si to správně vykládali. Komu... kterýmukoliv knězi jsem to řekl, tak to chápe takhle, ale bohužel nemám tiskárnu a nemohu jim to dát k dispozici. A je to všechno napsané. Škoda napsat ještě další slovo. Toto všecko v mých spisech je, toho byste si mohli všimnout. No a čili on učil třem mistrovstvím. Mistrovství sebepoznání, mistrovství lásky k bližnímu jako k sobě samému a mistrovství ducha, to znamená odevzdání svého ducha otci, Bohu, přechod do věčnosti svým duchem. Tím, že ho odevzdám. se musím po linii odevzdanosti dostávat dál. E... čili myslím, že bych to mohl uzavřít, tuhletu... že správně pochopené manželství spočívá v tom, že člověk nesmí obchodovat. Když ty mně, tak tobě. To znamená, jestlis mi udělal něco dobrýho, tak tobě také. A odměřím si to, aby toho nebylo příliš mnoho, aby to odpovídalo tomu, co dělal ten druhý tam, tak se to nesmí dělat. Nýbrž milovat bližního jako sama sebe znamená milovat ho v takové míře, jak to on potřebuje. A ne jak si to zasluhuje. Kdyby byl Ježíš Kristus miloval bližního jak si to zasluhuje, tak se nikomu milostivě neobrátil. Ale jestlipak třebas jenom jeden jediný, který byl u něho zázračně vyléčen se dal na jeho učednictví? Ani jeden ne. Všichni si přáli jenom být vyléčeni. Manželé si přejou jenom třebas žít šťastně v tomto životě. Dobré, Ježíš Kristus se od nich neod- neodklání. Tedy je svou léčitelskou silou při nich. Nemohou nic jiného než na co stačí momentálně. Ale bylo to špatné? On právě prvně ze všech těch předešlých mudrců ukázal, že tento život tento nesmírný význam, že na každé minutě jeho záleží, na každé minutě toho života záleží. Jestli tady budu žít nebo nebudu žít je lépe s tady žít tady nežít. protože říkám vám, že nestojím o tento život, neznamená, že by bylo jedno, jestli tady žiju nebo nežiju. Takže dokud tady žiju, že to nějaký význam. Nevím jaký, ale nějaký význam to má. Ale když jsem říkal, že esi jednoho dosáhnu do- táhnu někam do vědomého zažívání věčnosti, že budu šťasten, tak sem to neřek celé, protože v koncem... a to chci vám hlavně říct. V koncentračním táboře pět lidí z těch tisíci dvou set vysokoškolských studentů přešli na druhý břeh. Pět. A proč, když sem si to zjišťoval proč, se s nimi stýkám ročně, tak vím tohleto. Těch pět vědělo, měli jistotu, že tam zemřou. A proto byli schopni brát to strašně vážně. Jesltiže my si myslíme, že mně zbývají ještě nějaké dny nebo hodiny nebo roky do smrti, odkládám. Pro je aktuálnější to, co dneska jím, to co dneska dělám, než to, že sem člověk, který do věčnosti jít. ten den, kdy žiju jenom pro sebe, nežiju pro věčnost. To není život pro sebe, nýbrž to je život pro věčnost. A tohleto těmto lidem nechybělo. A proto zvítězili. Tys... ty měli jistotu že zemřou, a proto mně řekli. Co nám nařídíš, to budeme dělat. A co sem jim nařídil, to mělo okamžitý účinek spojovací. Okamžitě to napojovalo na vůli boží a na vědomí o nesmrtelné podstatě. Okamžitě. Co sem dokázal za devět let, tam nějaký Jiří Došel, doktor medicíny, dokázal za dva měsíce. Z vás bohužel ho nikdo neviděl, on je po smrti, ale viděl ho Stáňa Kalibán, tak, ten se s ním ještě setkal. Tak takových tam bylo pět. Takže nemohu říct, že sem byl k ničemu, byl sem nástrojem, ne? Ale pět lidí pomocí toho nástroje se dostalo k tomu Bohu. Z toho asi čtyři sou po smrti a jeden ještě žije. A tak nebyli to lidi marní, například dejme tomu ten Hanzlíček v Praze to byl primář z Bohnic a jiní byli na velice významných místech. A dělali to zdánlivě starostlivě. Ve skutečnosti to dělali s péčí o věčný pro sebe, nýbrž pro toho bližního. Ten z těch Bohnicích, ten primář v těch Bohnicích, léčil pacienty z toho důvodu, aby je z jejich bláznovství vyléčil, aby mohli zase jít cestou dokonalejšího člověka plného jako jsme my. A tak dále. Tak myslím, že sem to doří potom tomu hostu Podívejte se, my nemůžeme tuto myšlenku na věčný život stavět vedle ostatních myšlenek. To tam nepatří. Ta je vysoce nadřazená všem denním chvilkovým cílům. Svatá Terezie z Avily v předškolním věku našla svatý obrázek u studny, kde Ježíš Samaritánce, ženě pěti mužů, nabízí život věčný. Přišla domů a zeptala se rodičů, protože asi ještě neuměla číst, co to znamená. A oni řekli: no tady pán bůh se ukázal být velice milosrdný, protože velice hřísné ženě nabídl život věčný. A Terezce to došlo. Zrovna Zrovna jako mně to došlo, že když to bolí by se tenkrát sem na to šel strašně zdlouhavě proti Svaté Terezii. Že do bolí všem, veškeré přírodě, které něco dělám špatného. sem potom s rostlinou daleko jinak než ostatní lidé, než s kamenem, ten... tím sem neuhodil, protože pro ten kámen byl živý. A pro něho, pro tu Svatou Terezii byla živá, víte jak byla dál. Byla živá ta víra, že Ježíš Kristus přišel taky pro ni. Když přišel pro tu Samaritánku, ženu pěti mužů, proč by nepřišel pro ni. To by jim logicky nešlo, tomu dítěti do hlavy. My bohužel nejsme dětmi, tak nám to do hlavy jde, že je to možný, že nás vynechá. Kdepák. Ta milost boží je všeobecně působící. Pán Bůh se neodvrací od svého tvorstvo, zády. Je pořád jemu přivrácen tváří, o něho stará. Jenomže my tu jeho lásku nemůžeme pochopit, přátelé. Tak jak to pochopí dítě. Dítě to pochopí snáze, ale my dospělí to nemůžeme pochopit. Nechtějte od rozumu, aby pochopil něco, co není v jeho silách, aby pochopil. Jak my můžeme pochopit, že je to láska boží. Jako nikdo z křesťanů v tom koncentráku, řekněme, že sem tam byl, to nemoh pochopit, že ten Pán Bůh trpí to ohromné ukrutenství, které tam se páchalo. My sme viděli minimálně sto lidí denně zabít. Ale bez pocitu, jako zvířata když se zabíjejí na jatkách, tak se zabíjeli ty lidi. Jenomže daleko okatěji, mučili se a kromě toho se nám ukazovaly do mrtvoly, museli se na to dívat. Prostě to bylo panorama ohromné. Tu sem opravdu si přišel na své. A zezačátku jsem omdlíval při tom pohledu, protože sem na to nebyl zvyklý. Ani kdyby se vedle zabíjelo zvíře, tak se na to klidně nepohlídnem. A takle sem musel viděl člověka ze zlámanými kostmi. A kopali do něj a ještě sem za to musel dívat. Bych se na to nedíval, tak mi nakopali taky, že se na to nechci dívat. Takže sem byl přinucen k tomu se dívat na na tu zvrhlost. A ty věřící, jeden jako druhý, byl ve víře jakkoli daleko, říkali: kde ten Pán Bůh? Ten si něco stvořil a odešel od toho. Není pravda. Jestliže Pán Bůh miluje bez... nestranně, bych tak řek, celé svoje tvorstvo, tak musí milovat stejným způsobem vraha jako vražděného, milujícího jako nenávidějícího. Toto kdyby věděli partneři, panečku, ty by se chovali k sobě jinak. A e... tak jestli je tomu tak, tak my nepoznáme, že je to láska boží. sem první tři dni, když ten Pán Bůh miloval takle ty esesmany, nepoznával v tom lásku. Promiňte mně. myslím, že byste těžko poznávali i vy, co ste věřící, protože tam bylo stejně dobře věřící jako ste vy a nepoznávali to, nikdo z nich. Říkali si Pán Bůh nás opustil. sem si to myslel o sobě taky. Jenomže jak víte, sem nevycházel z víry, nýbrž z poznání. sem si říkal, kde sem se v tom poznávacím procesu k dopustil chyby, že sem tak ubíjen jako ti ostatní, kteří vůbec nevěřili a kteří vůbec neměli to poznání co já. To se nedá pochopit. Nevěděl sem, jaká je v tom chyba. A chyba byla v tom, že sem nechápal, co je to láska boží. Že sem tam byl mučen a že sem tam byl na holičkách, že sem neměl tu příležitost se setkat s tím Pánem Bohem jako před tím, najednou, tak to byla smrt na kříži, a to bylo největší milosrdenství, jaké mohl Kristus pro nás udělat. sem kupodivu nepotřeboval na kříž vlést, nýbrž sem se musel k tomu připojit. Jak se tomu připojujeme? Že se vzdáme sama sebe. On se taky sama sebe vzdal, úplně se sebe vzdal. A tou chvílí jak sem sebe se vzdal, protože ten esesman k tomu donutil, tak najednou jsem poznával, že to je největší láska, která tam dovedla a která vychovala k tomuto poznání, kterému bych se byl bez toho sebevzdání úplného vůbec nedostal. vám to říkám mockrát už, ale musím zase tu linii znovu dotáhnout do konce, aby za nebyly mezery, abyste se nemusli obracet na nějaký dřívější texty, že byste to museli znova prověřovat. A potom se stalo něco, co stojí za zmínku. To se stalo Svaté Terezii zase po strašných obtížích, které jsem neměl, vona je měla a se neměl co se... na tom sem byl zase líp. Ona totiž si myslela, že dělá všechno pro to, aby milovala Boha. Aby mu celá patřila. A když to s bylo tak zlé, že ji museli nosit v prostěradle, oni nenosili na nosítkách, v prostěradle, do kostela, protože ona chtěla být přítomna mši svaté, tak říkala v chvíli, je to se mnou tak zlé? Má... měla zánět nervů v celým těle, bolesti obrovské, se soustřeďovat nemohla, modlit se nemohla, ona chtěla být přítomna svátosti, tak říkala: Pane Bože, co ti mohu dát? Všechno sem ti dala co jsem měla. A Ježíš Kristus ji v tomto případě napomenul a říkal: Terezko, ještěs mně vůbec nic nedala. Kolikrát vám to říkám, víte? A to je celý smysl mých spisů. stavěl na Svaté Terezii z Avily, na nikom jiným. Ta mně to dala správně do pera. Nic si mně nedala. Vždyť to máš všechno propůjčený. Jak můžeš mi něco dát, co je propůjčeno? Vzpomeňte si na to podobenstí o těch hřivnách. Dali tomu hospodáři něco? Vždyť to byly hřivny hospodáře. Oni s nimi jenom správně hospodařili. My s tím, co tady máme na tom světě, je to partner nebo cokoliv jiného, my s tím jenom hospodaříme. To není naše, přátelé. A tohleto Svatá Terezie nevěděla, když to Kristus sdělil. Ona si myslela, že miluje Boha jak může nejvíc, že dává všecko. Kdežto sem měl to štěstí, že sem si myslel, že Pána Boha vůbec nemiluju. Mně po celou svatosti devět let před koncentrákem chybělo. To sem si říkal, jak to, že Pána Boha nemiluješ? sem si nedovedl představit, že to, co dělám, je jiná tvář lásky než jakou znají lidé. Lidé znají lásku takovou, kde se třebas k sobě chovají slušně, že se třebas mazlí nebo nevím co všecko dělají, ale kdežto sem toto nedokázal. sem toho Boha miloval poslušností. Ale jaká to byla poslušnost, když jsem ho byl poslušen, to je pravda. Když sem za tu poslušnost nemohl. Když on do toho stavu poslušnosti dostal tím, že se mi najednou zjevil jako pravá skutečnost, jako nejvyšší skutečnost, která přemohla, sem věděl, že v tom není ani špetka lásky, že je to láska boží, která dostala z této pozice pocitu odělenosti do pocitu spojení s ním, v těch sedmnácti letech, né? Či sem nemohl například hřešit v době. Neříkám dneska, sem hříšnej. Zabíjím jak víte lidi, ne? A to... to je zcela běžný. Pro měl vražda není nic, že jo. To jsem pěkný tedy člověk, ale tehdy spíš byl... ani mouchu sem nezabil, ani mouchu sem nezabil. sem proti mouše, když někdo zabít mouchu, se nechal za to bít, krutě bít. A to je zajímavé, že když ty... ty lidi něco takového dělají, že například bili za to, že nejsem... nechtěl mouchu dát zabít. e... a když jsem se nebránil, ta moucha vodletěla, tak sem se usmál a vodpustil sem tomu, kdo bil, tak tomu to v hlavě... nešlo do hlavy prostě, trápilo ho to a za... když sem šel z koncentráku, tak z... klečel přede mnou a říkal: sem ti křivdil, si byl prvním člověkem, který nezmazal, protože sem ho třískal a nevěděl jsem proč až... křivdil sem mu. Prosím odpusť mně, ale napřed pořádně namaž. No a sem mu zase nenamazal a on říkal, tak k čemu to zavazuješ? Když nedáš ani ránu. A sem říkal: zavazuju k sebepoznání, poznej sama sebe. On říkal, jak to mám udělat? sem říkal, podívej se, přečti si od Pavla Bruntona Tajnou stezku. A zařiď se podle ní. A von si to přečetl tu Tajnou stezku a zařídil se podle ní. Přišel ke mně celý říčný a říkal: sem opravdu přeříkával kdo jsem já, otázku, jak je to tam uvedeno ve jsem do toho Brunton uvádí. Jenomže on tam neuvádí, že byl napomenut Maharišim, aby to nedával každému do ruky, jenom tomu, kde je čistý nebo kdo se cítí být čistý. Neboť kdo se bude ptát na to, kdo jsem já, tak se mu objeví strašná příšera jeho malého jáství. A tomu mému příteli Vojtěchu Strejcovi, ho budu jmenovat z Jiřan u Plzně moc li princ pardon, se objevila taková strašná příšera, že ke mně hned běžel a říkal: jak se toho příšerného vztahu zbavim? sem mu poradil jak. se to především nemodli, kdo jsem a tak dále a poradil sem mu jiný systém. Ale zůstal smutný do smrti z toho. Čili ono jakýkoliv recept, když se praktikovat, a je jiný, než jaký praktikovala Svatá Terezie z Avily, tak je dycky chybný. A i když Svatá Terezie je nám velkým vzorem, ještě to neni obecně platné jako třebas příklad Ježíše Krista. Ovšem co s námi katolíky, promiňte, že se k nim řadim, vím že jsem nehodný katolík, co s námi dělat, když my za dva tisíce let jsme nepochopili symboliku jejich život... jeho života. Když my nevíme, že musíme jít přes sebepoznání jít k tomu bližnímu a k tomu duchu. No tak to je s náma potíž. No a tak se vrátím Svaté Terezii. A vona tedy když tohleto v tom outlém mládí poznala, že Ježíš Kristus je tady i pro ni. I si přeje mít pro sebe. Tak dělala všechno, aby tomu Ježíši Kristu patřila. Nedělala žádný nectnosti, nic takového, a byla velice pokoušena, i vlastním zpovědníkem, ale nikdy se nedopustila chyby, že by byla se proti tomu protivila. A nakonec se ocitla v situaci, že nemohla nic víc dát. Takže ona měla ...ké postavení, protože si myslela, že něco Bohu dává. Kdežto sem měl snadné postavení, že sem si byl od sedmnácti let vědom toho, že Pán Bůh mně dal a sem to nemohl a nebyl schopen splatit. Čili sem se považoval za marnotratného syna a ne za milujícího. Který by všechno dal ze své lásky. Tedy tohleto není přirozené, upozorňuju. To bylo tím způsobem, že všechno násilím se na dostalo. Ke mně dotalo. Ke svaté Terezie to se přirozeně jako k vám to de přirozenou cestou, cestou víry, cesta víry je přirozená. Moje cesta poznání není přirozená. Tam sou skoky. Tedy jim nelze rozumět. Anebo když se jim rozumí, tak špatně. Takže Svatá Terezie musela se zříct své lásky a všeho svého. Jakmile začla být ničím před tváří boží, tak ten Kristus zase pro ni vstoupil na kříž znovu, pro ni umřel na kříži, pro ni vstal z mrtvých. A jakmile vstal pro ni z mrtvých, a to necítila jako oddělenou by... bytost se necítila Ale že také pro ni vstal z mrtvých, tak se stala jedna věc. Přestala dělat askezi a začala normálně jíst jako před tím se postila. Nedělala žádný vylomeniny, pochopitelně, ale přestal... normálně začla jíst. Takže když ji chytli přitom, že nemírně jí, to nebudu říkat tím jejím výrokem, že křepelka tak křepelka, to řeknu jiným způsobem, že řeknu, co ono nezřekla, ale co je vysvětlitelný, co je na tom vysvětlitelné, že ona řekla: teď když mýma rukama pracuje Kristus, když mýma nohama chodí Kristus, tak mám povinnost to tělo, kterým on vládne živit. Řádně živit, řádně se o něj starat, pečovat lépe řečeno. Tak od doby začala pečovat o své tělo. A přitom nic si jiného nedělala, než o pečovala, a to ostatní za ni všechno dělal Ježíš Kristus. A kdyby ho byla neživila to tělo, tak to nemohla dělat. Ona živila tělo své pro Ježíše Krista. Pro život Ježíše Krista v sobě, víte? To je ten správný postoj k životu. Ježíš Kristus v nás žít, ale my musíme za to živit pro něho to svoje tělo. A to je dost vysoký stav, to se... že se vmýšlí, tak to není to pravé. Ale vona potom byla tak vrcholně činná, že všichni na to hleděli. Musím říct, že když sem bez těchto těžkostí, jenom se stejným sebevzdáním jako ona, v tom koncentráku se stal ničím zase a měl jsem povinnost jenom živit to tělo, napájet ho, nechat ho vyspat, tak věřte mi to, že sem v tom koncentráku tyto věci jako jíst a pít a spát dělal jenom proto, že sem pomocí toho těla měl pomáhat bližnímu. A kdybych ho byl neudržoval, tak by to bylo asi dopadlo jinak. Jenomže sem opravdu neměl touhu jíst, ačkoliv sem tam jedl velice málo, sem ani neměl touhu jíst. Ale nemohl jsem před... pro... pro ty ostatní jako příklad přestat jíst a taky pro toho Boha sem nemohl přestat jíst, protože to tělo potřeboval on k tomu, aby se mohl vyjádřit. Osobně. No tak bych chtěl z toho usoudit. Jestliže my třeba se modlíme nebo nebo něco děláme, co vás dostat k Bohu a zařazujeme to vedle ostatní činnosti, na stejnou úroveň, tak to není osvobozující. A to nás nespojí v tomto životě vědomě s Bohem. A jestliže to vysoce stojí, to co děláme v modlitbě nebo někde pro to určené kvůli Bohu, tak je to osvobozující. Ta Svatá Terezie potom zakládala třebas kláštery, reformovala lidi, opravovala nebo takového něco dělala, radila potom dokonce vysokým duchovním hodnostářům, před tím ji chtěli zabít. No a tak se obrátila karta, tak ona to dělala opravdu jenom vůli k tomu Kristu. Ona sama nežila. Ona nebyla, jako svatý Pavel, ne živ sem ale živ je ve mně Kristus. To platilo i o Svaté Terezii. A to musí platit i pro nás. A jestli to třebas jenom trošičku platí pro mě, tak nezáleží na tom, jestli třebas sem jedu, jako bych sem nejel. Nebo jestli v noci třebas odjedu. Jako bych v noci neodjel. Jako bych se vůbec nenamáhal, protože jestli to nevadí tělu, jestli to tělo tím nezruším, tak je to v nejlepším pořádku. Pro sebe nesmím dělat nic. Z toho, co tady dělám, jestli si myslím, že něco je pro mě, abych se třebas mezi vámi vytahoval, jak to vypadá, tak to je chybné. Tak na to nejdu. A kdybych na to trošičku takhle šel, tak sem vám úplně k ničemu. Prosim vás, ale dejte na to, že se na vás chce dvojí věc. Osvoboditelskou myšlenku mít, to znamená, život je tady pro to, aby se vrátil do otcova domu, aby si během tohoto života vzpomněl na otcovský dům a šel do něj, nebo šla do něj. A život je tady proto, abych se odříkal proto, že je to ctnostné, ale že mně to vadí v hlavní osvoboditelské myšlence. Takže dejme tomu se teďka odříkám bačkor, které čekají doma, sem v jiných bačkorách zde, protože to nahrává osvoboditelské myšlence. A že si něčeho ujímám, naprosto ne. vždycky říkám plno manželům: od žádného soužití s druhými lidmi, i s třebas vlastním manželem nebo manželkou, si nesmíte slibovat víc, než co vám o může poskytnout. A jestliže si od manželství někdo spo... slibuje víc, než co jim tomu řeknu, co si může od toho slibovat, než co si od toho může slibovat, tak je tím zklamán, neboť chtěl od něčeho něco, co v tom není obsaženo. V manželství nemůže být obsaženo všecko, odpověď na všechno. Anýbrž přesně odpověď na to, co řeknu jako dotaz. Je to to manželství tady proto, abych vyvedl ze svého hnízda děti, které by byly prakticky pokračováním mého života, a tím bych se zvěčnil, tímto způsobem a nebo tomu není. Tak to hned odpovím, pochopitelně. Je i není. Je to proto. Manželství, které by bylo bezdětné by podle mého názoru se minulo cílem. Někdy za to ty manželé nemohou, těm taky umím poradit. Ale v každém případě by to bylo, kdyby si neuměli poradit tím druhým způsobem, který tady nebudu vykládat, by to bylo bezpředmětné manželství. Byla by to služba jenom vlastním choutkám nebo vášním nebo pohlavnímu životu. My tady nejsme proto, abychom se řídili pudy. A pudy sou dvojího druhu. Pud sebezáchovy a pud udržení rodu. A to ... pro ty pudy tady nejsme. Mně sou jako vrcholně vzorem zvířata. Ty husy například neměly vůbec k sobě partnerských vztah, takový manželský během roku, na to vlezlo jenom jednou za rok. Kam se hrabou lidé za nimi. Na ty to leze pořád. Ale na ty to leze pořád proto, že sou přeživiny... přeživeni. Když my živíme víc například psíka, tak vono to na něj taky leze pořád, ale když ho neživíme tolik, když ho nepřekrmujeme, to na neleze. Čili to nejsou vinni prosim vás lidé, ty samotní lidé, kteří, na který to leze, nýbrž to je vinen systém, že mi více kalorií nabíráme, než kolik máme, že? A že nežijeme také správně svým duševním životem, že ho neumíme zaměstnat. No, teďka švandovně vzpomínám, co vytýkala moje babička mýmu dědečkovi, protože měli hodně dětí, no. Ale to vám nebudu říkat, to je velice hezky, ale ta... to... to se sem nehodí. To by... to nejměj zapisovat tedy aspoň. aspoň. A můžu to říct? Ale nezapisovat, jo? ... nic jiného, než že ten druhý s námi nese jedno a totéž břemeno. Když jedno a totéž břemeno nesou dva, nese se to snáze, a když táhne každý na jinou stranu, nese se to hůře. A obojí je v nejlepším pořádku. Jestli to brzo vz... z... všimnou, že nesmí táhnout proti sobě, že ano. Že musí táhnout za stejný směr. I když jsem třebas první šest let v tom manželským stavu málokdy jako měl jistotu, že ta manželka táhne stejný provaz stejným směrem. sem měl dojem, že tahne proti mně. Že ona si děti vychovávala po svém a sem neměl ten názor, že by měly být tím způsobem vychovávány. Nebyly vychovávané špatně, ale to bylo to podle mého názoru příliš formální. Pro když mluvím třebas katolickým knězem a říka mně: tak co, ty si proti těm svátostem a sem říkal, vůbec né, je to ale příliš formální. Duch se z toho ztratil, vy musíte toho ducha do toho vložit jinak vás... po vás všichni budou plivat, a budou vás vraždit a budou vás shazovat z toho oltáře. A víte, že se přihlásili ke mně knězi, říkali: my se divíme, že ještě u toho oltářes měl být, když jsme četli tvoje spisy. Třebas e... to Sladké jho, to jim v hlavě zatopilo. Ale do konce ho četli. Taky nemám než první dva díly, a druhý... další tři nemám, protože to je všechno u kněží, tam uvízlo to, koluje mezi kněžstvem katolickým, protože oni se chytají za nos a vědí, že tam je třeba do toho dodat ducha. Není to špatné, ale není v tom duch, duch z toho vyprchal. Žádnou formou se nemohu například stát pokřtěným, k tomu musím dorůst. mohu zahájit tím formálním křtem, ale musím to dodělat. sem ten křest dodělal teprve v sedmnácti letech. A tak to musí jít se vším, co je v katolické, se všemi svátostmi musím dojít k sobě a tam se s nimi musím vypořádat, no. Že od věčnosti, ne od svého narození. Od věčnosti máme příbytek u Boha pěkně připraven, se vším komfortem. Jenomže e... si toho nejsme vědomi. Takže teď na nás zbývá jenom udělat to, že tímto odděleným vědomím vstoupíme do toho... toho příbytku. Proč se to chce? Není to nesmyslné? Vždyť přeci to nemůže na věci nic měnit, když ho mám k dispozici ten věčný příbytek, to ho mám. Tak nemůže se stát, že by... ch, že bych ho ztratil, kdybych to neuskutečnil tady, ho mám od věčnosti připraven, to říkal správně Svatý Pavel. Kdybyste věděli, jaké... jaká sláva od věčnosti je pro vás připravena. Od věčnosti. A tak dále. To nebudu dál citovat, to všechno znáte. Čili on si byl vědom, že to je věčná záležitost, ne začínající na... svým narozením. Svatý Pavel si byl dobře toho vědom. Jestli... jesltiže tomu je takhle, tak je to nesmyslné, jak se mi zdá, jenom zdá, se do... tam hrnout, protože to tam beztak mám k dispozici. Jenomže otázka bude velice těžko zodpověditelná, budete muset no tak tak pět minut strpení než se do pracuji z toho rozumového podkladu věci. Že totiž jestliže je člověk takovým květem vesmíru, na kterém se vypěstovat plod, věčný život, a na ničem jediném se nedá vypěstovat než na tom květu, kterýmu říkáme člověk. A čili člověk se pomocí toho, že ten jeho květ nese semeno, věčný život, stane zase vědomě věčným. A proto ten člověk je, říkám moc sáhodlouhou větu, je ve spojení, je závislý na celém vesmíru. Je to květ vesmíru, není to individuální květ, tak se potom stane tohleto, jakmile se setká s tou věčností, s tím věčným příbytkem, se vrátí, že popotáhne celý vís... vesmír. Vždyť to byl plod na těle vesmíru. si myslíte, že to na těle individua, jako takhle tuhleti. Kdepak. My sme v spojitosti s vesmírem. Ale ten vesmír je v ustavičné spojitosti zase s tvůrcem. Ten tvůrce nikoliv že by ho stvořil. To je zkratka vytvořená uměle, abys tomu rozuměl vůbec, totiž ten vesmír bůh pořád tvoří a pořád ho udržuje v existenci a pořád ho bourá z jiné strany. V jednom kuse obojí dělá. A jesliže to tak takhle je, pak samozřejmě ten vpád tohoto vědomí do toho vědomí božího, znamená návrat k stvořitelské moci nazpátek do Boha. To znamená, my mu vracíme, co od něho máme. To je jeho. A my mu to vracíme. Čili je to uzavření takzvaně velkého okruhu, jak tomu říkám. A ten okuh velký neza... neuzavíráme pro sebe, nebyl ho uzavíráme pro celý vesmír. My se přesvědčujeme, že v okamžiku kdy takle toto provedeme, sem to provedl asi v roku třicet pět, vnitřně, v modlitbě, že celý vesmír se sesouvá, že přestává být časoprostorový, a jako takový v své podstatě nečasové neprostorové se řídí nebo patří Bohu, vědomě patří Bohu. To co se zažije vnitřně, to se musí také zažít zevně. sem to v tom koncentráku musel zažít zevně. No ale to je vedlejší, jenom chci říci, že tenhleten proces není ukončený tím, že to člověk zažije, nýbrž tím je tím začatý. Takže tím, co se stalo v koncentráku jsem začal být na cestě ke znovuzrození. sem musel prodělat napřed stvoření světa, sem musel prodělat tam vědomě. sem byl při stvoření světa. Dneska mohu říct, proč se smějete, jak chcete, myslíte, že jsem blázen, jsem byl při stvoření světa. Vědomě. sem byl při konci světa a ještě nenastal. A sem byl při jeho konci. Proto se každému směju, kdo si myslí, že bude nějaký konec světa. mám po něm. Jakýpak může být, když konec světa pro nastal dvacátého prvního listopadu třicet devět. Teď se chechtejte, vždyť je tady ten svět. To je vnitřní zážitek a z toho je vidět, že to musí přejít ze zevního světa toho člověka navenek a tak dále, to nebudu dále opakovat, ale je to velice důkazný materiál, který mám v rukou, který mám k dispozici, který svědčí o tom, že znovuzrození, to znamená narození se v Bohu nebo aby v nás žil Kristus, jak tomu říká Svatý Pavel, k tomu je třeba napřed projít koncem světa. A myslím, že Svatý Pavel, jak byl sražen, Pavel, jak byl sražen z toho koně, že si zažil svůj konec světa. Tím končil ten svět, kterým pronásledoval křesťany a začal svět nový, kterým sloužil Bohu. A totéž se stalo mně, sem před tím sloužil jenom sobě nebo svým názorům na věci, kdežto od doby, si říká kdo chce co chce, vůbec nemám vlastní názor. mám nějaké vědění k dispozici, které není moje. sem si nevymyslel ani lékaře ani toho esesmana. A co se s tím stalo sem si taky tedy nevymyslel. Všechno na mě... se ke mně dostalo. A vím tedy smysl toho, smys toho je, že sem se tím způsobem stal s... v nepatrné míře jakýmsi spoluspasitelem. si přitem... při tom... při příležitosti vzpomínám, na to, co mně řekl ten, koho sem převážěl v pěti letech přes řeku Vltavu. Budeš převozníkem. No a vidíte, jak vás tady převážím, vesel tedy to... je to nehezké, že? Kolikrát sem vás převezl už. Ale von to myslel vážně. Jako opravdový převozník a ne jako že vás troufne v něčem, to ne. A Ježíš právě chce od nás, abychom tak milovali bližního, že budeme ho znát, že znajíce sebe budeme poznávat i jeho potřebu, a ta je, vrať se do Otcova domu. A tedy vopravdu ničemu jinému tady nevěnuju pozornost než tomuto úkolu. A kdybych se jako tomu úkolu bránil ho provést, jakože se nebráním, tak bych se protivil Bohu. Ale copak, mně by se nic nestalo tak dalece, to je dovoleno, ale kdyby to udělal svatý, z nebe nelze spadnout, tak by ztratil funkci pomocníka. A ten svatý na tom nebi je opravdu takovou pravou rukou boží, sedí na pravici totiž, to je činnost. Je tam vrcholně činný bez spánku, bez jídla, beze všeho, pro lidstvo a pro veškeren vesmír. To je funkce svatých. Čili on tam v tomto smyslu Pán Bůh tyto pomocníky. A k tomu sou všechny ty příbytky, protože z každého příbytku se pomáhá jinak. Dneska dokonale ovládám příbytek Svatý Terezy. vím, co ona si myslela a co si myslí, a jakým způsobem nás chce vést. Ale to není obecně platné. Obecně platný je příklad Ježíšův. Ta tři mistrovství. To je obecně platné. ...říkají, že říkají, že sme taky protože sme vyvolení, tak se nevyjadřují správně. Tutéž chybu si mysleli... tutéž chybu vyjadřovali svým způsobem jednání Židé. Že sou národem vyvoleným. A víte, jak to dopadlo. Tedy to by si měli jako myslet jenom, že sme povolaní. A jak k tomu přijdou ty nepovolaní, to... tak by měla znít vaše otázka odpovědně? si musíme upravit, ty otázky. Na to odpověděl jen teolog tímto způsobem. Že jeho žák na universitě na teologické univerzitě se ho ptal: a prosim vás, pane profesore, jak k tomu přijdou takový černošci třebas v Africe, kteří nikdy o Ježíši Kristovi neslyšeli a nemohou tedy být spaseni, ale ne vlastní vůlí, protože o něm neví, a jedině ty jsou povoláni, že jo, kdo o tom a podle toho se řídí. A ten teolog mu řekl mistrně: pomocí čeho myslíte, že ste spasen? A on říkal, mil... z milosti boží A říkal teolog: výborně. A myslíte si, že ten černoušek nemá milost boží? Stejnou jako vy. Totiž bylo jedno, že mu... neznám Krista. Dneska to je jinak, ne? sem ho neznal do těch sedmnácti. Eště do šestadvaceti letech jsem neměl o něm valnou páru, ale ta milost tady působila. Čili ta milost působí i u toho černoška, který neví o tom Ježíši Kristu. Protože tam na jménech, na pojmenování nezáleží. Na tom houby záleží jestli tomu říkám Ježíš Kristus. Bude jeden pastýř a jeden ovčinec. A jak se budou nazývat ty pastýři, to jméno na věci nic nemění. Duch tady musí být zachován. A věřte mi to, v tom původním buddhismu byl duch správný. Ale v tomhletom, co mi tady předvádí to vzaty par vodách ten duch není správný, ten je pokroucen. Sk.