Karel Makoň: 87-14B (přepis nahrávky)

Je to možné, že bylo v bibli řečeno, je mnoho povolaných, málo vyvolených, a přitom já tady tvrdím, že není predestinace, že není vyvolenost, to je predestinace, to je předurčenost, né? Že já nevěřím na před- předurčenost, že já nevěřím na převtělování a jsme svědky toho, že devadesát devět procent devět desetin to lidi ne nedokončí tady na tom světě. Jak se to shoduje s touto myšlenkou, že je málo vyvolených? No kdybych přijal, že sou následující vtělení eště, tak si to snadno odpovím, že jsem to nedělal tentokrát, zodpovím si to příště, že to dodělám. Takže potom budu třebas mezi těmi vyvolanými jednou, po padesáti vtěleních třebas. Já když s někým švandově chci mluvit, tak řeknu no tak, jak se tak na tebe dívám, tak tobě tak chybí jenom už padesát vtělení, nic víc. To je veliká... jsi velice pokročilý. Ale to dělám psinu, protože... je to sladký? Vyvolenost je opravdu výjimečný stav, ale není to předurčenost. Zrovna jako povolenost není předurčenost. Řekl bych to z vesmírovýho hlediska. Ne ještě z toho nejvyššího, prosim vás, je... jesli s tím dovedete souhlasit stačí, já nasadím vyšší laťku, jo? Jo? Cože? Nasadím, moc rád. Jak správně mi tady napovídáte, povolaní jsme tím, že jsme se stali člověkem. To je opravdu druh povolanosti. Jenže jsme z toho lidství nevyvodili vyvolenost, že jsme umřeli jenom jako povolání, kteří nesplnili ty podmínky vyvolenosti, a to tedy znamená, že by mělo být nějaký mo... nějaká možnost reparace, opravy, a to vám řeknu, že není té opravy, že Ježíš Kristus nelhal, když řekl, že kdo hledá tento život, ztratí ho a kdo ho ztratí během tohoto života, to je... dodávám během tohoto života, abyste mu dobře rozuměli, ten ho nalezne, čili ten se stane vyvoleným. Čili pro vyvolenost je třeba ztratit tento život, aby byl nalezen. Během tohoto života, ne následujícího. A co je to tedy s tou individualitou, která se ztratí? No ať se ztratí, ať chcípne. Ona nechcípne, ani se neztratí, v ní zůstane to jemnější, všechny ty ideje, a ty si najdou cestu k někomu zase, ale už to nebudu já, už to bude někdo jiný. Já si dlouho myslel, že jsem to já, který žil tehdy a tehdy. A v padesáti letech, už po tom koncentráku, jsem se dostal k vědomí, mohl bych to považovat za převtělení, že x bytostí ke mně promluvilo svým poznáním, ne? a já jsem se toho mohl zmocnit. Taky to nebyla převtělení. To byla schopnost být přístupem těm ideám vyššího druhou těch zasvěcenců, neboť tam se mi projevili jenom zasvěcenci. A nikdo menší. Byl jsem tolikrát zasvěcencem, vůbec ne. Sem se zpřístupnil těm ideám, když mám tyto zkušenosti, tak musím souhlasit s Ježíšem, že není třeba dalších vtělení. A jestliže jsem v tom koncentráku ztratil s- všechno své, i sama sebe, tak jsem musel ztratit také předcházející vtělení. Takže do té doby, než jsem se do- dostal do toho jednadvacátého listopadu třicet devět v koncentráku, jsem potřeboval mít předcházející vtělení a velice mi to pomáhalo. Ale od té doby je nemám, protože z toho už nic nemohu vydobýt. Já se naopak svobodněji mohu stýkat s vtěleními mnohých dokonalých duchů, tím že z nejsou moji, nýbrž jsou mě k hospodaření předáni, ano? Nám je nesmírné bohatství vesmír- vývoje vesmíru, vývoje života na této planetě předáváno, bezplatně, abychom toho využili pro ten vzestup k Bohu, ale není to naše. Že Indové si myslí, že to byly naše vtělení, prosím, budiž jim to přáno, ono jim to pomohlo k jedné věci, že zachovali svoji kulturu. Bez toho by ji nezachovali bývali. Neměli školství, a chtěli zachovat, tímto principem myšlení zachovali tu kulturu. Takže je to dobrá omlouvám, když to vedlo k zachování kultury, prosím, mají na to právo i do dneška. Oni si i dneska touto myšlenkou zachovávají svoji kulturní výši. Ale já to nepotřebuju a my všichni po Kristu to nepotřebujeme, že tímto primitivním způsobem my už si kulturu svoji, i duchovní, zachovat nemusíme. My si ji můžeme obnovit jenom tím, že do toho Boha vejdeme. A to se nedá jinak, než že se sebe vzdáte. A dokud máte jistotu jenom o tomto světě, a né o tom, že zemřete, momentálně jako ty těch pět v tom koncentráku, tak to nedosáhnete. Všechny ty restrikce jsou zbytečný, nám ty recepty zbytečně dávali, jestliže to chcete pro sebe. A dávám vám je v pořádku a použitelné, ve stavu použitelnosti, když to budete chtít pro Boha. Z lásky k němu. A jaká je k tomu cesta? Když budete jeden druhého milovat, ne z lásky k sobě, nýbrž z lásky k němu, jste na správné cestě. Tam se učíte tomu, co já tady říkám. Takže nemyslete si, že děláte neduchovní věci, když jeden druhého máte rádi. To je vrcholně duchovní záležitost, to je druh modlitby. A nejvznešenější modlitby. A takže, je méně hodnotné, že melete pysky, a modlíte se a nevíte co, než to, že správně jednáte, než žijete taky pro svého bližního. To je daleko důležitější. Ne že bych zavrhoval tu modlitbu nebo modlitbu prosebnou. Ale modlitba prosebná je problematická v tom smyslu, že já pánu bohu radím, to znamená, on je hloupý proti mně. Ono se mu musí poradit, aby věděl, co má dělat. H. Co je to za nesmysl? To si nesmím nikdy dovolit. Já jsem si t- to nikdy nedovolil. Když mě třebas někdo prosí, někomu se špatně daří, a říká, já předpokládám, že tvoje modlitba má sílu. Pomodli se za toho dotyčného, aby se jeho stav zlepšil. Já řeknu pozor, já se modlím jiným způsobem, než vy. Já toho boha... já toho člověka odevzdávám do vůle boží. A já ho přibližuju vůli boží a odřezávám ty spojky z jeho osobní vůlí, on přestane osobně si něco přát. Jako já sem třeba si osobně přestal přát, když mě ty lékaři čtrnáctkrát operovali a potom jsem byl neosobní. To není tak těžké to do... to dokázat, že tuto modlitbu jsem zvládl, mohu ji zvládnou za kohokoliv, to je pravda, ale potom ho dostat do tohoto života nazpátek, to už je těžké. To bych musel při něm být a musel bych ho přemlouvat. Jez, pij, hraj si, miluj svého bližního. To je tvůj bližní, ale musel se přiblížit k vlastnění. Abych ho vod toho sem nazpátek dostal. To je to, že proč jsme se tady narodili, na tom-na tomto místě. Protože to nejde než sestoupit shora, zase zdola, až tedy dolů, až na dno a z toho dnu... dna zase nahoru. Proč je to tak, nebude se tady odpovídat, protože to, také krátké se nevejde, ale je tomu tak, že to je takhle nutné. Kdyby si přečtli to podobenství o marnotratném synu, tak ten sestoupil až na dno do existence. Jedl s vepři. Ale kdypak my si, prosím vás, uvědomíme, že jíme s vepři? Když si uvědomíme, že jíme s vepři, tak opravdu jsme na dně. opravdu, když jenom jíme, když jenom, živíme se pro tento svět, tak jíme s vepři. To dělají také vepři, totiž. Čili my všichni, pokud myslíme jenom na to, abychom se najedli, tak jíme s vepři. Ale jakmile si to uvědomíme, že je to opravdové jedění s vepři, a že jsme na vyšší úrovni, to stačí k tomu, abychom si vzpomněli na Otcovský dům. A obyčejně se to nedostane dřív, než dokud nám teče pořádně do bot, při tom jedění s vepři. A jemu teklo do bot při tom. Nezapomeňte na ten druhý moment, že v té krajině bylo zle. Když je v naší krajině zle, v nejlepším pořádku, já si při tom uvědomím, že jím s vepři a vzpomenu si na Otcovský dům. Čili bída tohoto světa má ten smysl, že já si pomocí té bídy mohu vzpomenout na Otcovský dům. A jinak si nevzpomenu. Dokud se mi dobře daří, tak si nevzpomenu. A dokud já mohu ten den říct, vždyť já to dneska ještě přežiju, tak si zase nevzpomenu. Ale když jako těch pět v tom koncentráku si mysleli, že to nepřežijí, tak vítězství bylo na jejich straně. Pamatujete si to? Já vám to pořád opakuju. Toto ve vašem díle chybí. Tento moment. Ježíš Kristus dával najevo těm, kteří za ním chtěli jít, okamžitě jdi, všeho nech, nepochovávej ani svého otce, ať mrtví pochovávají mrtvé. Jdi za mnou. A kdo nešel ihned, už ho neznal. Když například, a to je ještě krásněji vyjádřeno v tom podobenství, kde taky komentoval svůj život, pochopitelně. My si myslíme, že je to podobenství, jenom nějakém podobenství, je to komentář k Ježíšově životu o tě deseti pannách, moudrých pěti a nemoudrých taky pěti, kteří byli momentálně připraveni k té chvíli s tím olejem připraveni, ty ten ženich přijal. A kdo nebyli momentálně připraveni, ani chvilka otálení je neospravedlnila, že by byli mohli přijati. Šli si nakoupit oleje a už bylo pozdě. Když klepali, říkal jim neznám vás, že, tak je to. Tak je to. Proto máte ty neúspěchy v duchovním světě. Mě se nikdo neptal, od toho, za to já nemohu, proto se s tím nemohu chlubit. Ale mě si nikdo neptal, v tom školním vědu... věku, předškolním věku, jestli já si přeju být operován nebo ne. Já jsem samo sebou nevěděl, že matka podepsala revers, že když zemřu při tom, že to padá na její hlavu a ne na hlavu těch lékařů, že vona si to vyžádala, vona na tom trvala. Říkala radši mrtvé dítě, než s jednou rukou. No tak prosím, přivážeme vaše dítě a hotovo. To jsem si nevymyslel, já si nevymyslel sedmnáctý rok, kdy ke mě přistoupila ta věčnost. Já si nevymyslel koncentrák že se to mohl nebudte podezřívat, že sem si to vymyslel. Koncentrák. Sem tam šel dobrovolně. Naprosto ne, být takový velikán, ale já jsem nikdy nebyl. Já sem tam naopak zažíval hrozný strach o život těch první tři dni, tak ni věřte, že nemluvím lež, že mluvím pravdu, když mu to říkám, že by mě dělalo daleko lépe, kdybych se mohl vytahovat, pochopitelně, nemohu se ničím chlubit z toho, co vám... jako ten svatý Pavel. Nemohu se ničím chlubit, říkal on, že on k tomu přišel taky tak jak slepý k houslím. Byl sražen z toho koně, na kterém cválal k zabíjení křesťanů. No, takže berte na vědomí, že tento moment, kdy nepřijímám, jde přímo něco a okamžitě z rukou božích a neberete hned svůj kříž vzápětí, je ten moment ztracený. A zase voddaluje to vaše vyvo... ta vaše vyvolenost. Vy musíte okamžitě, jak něco poznáte za správné, okamžitě za tím jít. Jakmile malinko váháte, už ta moc v tom není. A už se patláte v tom, a už musíte nasadit hrozně moc síly vlastní. A nasadíte-li vlastní sílu, pak si pama... to stoupne do hlavy, že ste tím něco dokázali, a ten recept na tos... vyvolenost, na tu vyvolenost se ztratil. Těch převtělení, ale nevíte vo tom prosím nevíte vo tom, že toto je převtělení celýho vesmíru do lidský podoby, a že tedy za vámi stojí obrovsky dlouhý vývoj naší planetární soustavy, všech těch galaxií předtím a na naší planetě vývoj života zde. A také život v nerostech, rostlinách, ve zvířatech. No tak to všechno stojí za vámi a čili vy ste převtělením těch... těch... takhle převtělení existuje. Všech těch zvířat, všech těch rostlin, všech těch nerostů, který vás předcházejí na této planetě, ale opravdovým převtělením, protože kdyby toho nebylo, tak nejste člověkem. Jakým způsobem jste převtěleni? Sme si to ukázali už ne... na tom mateřství, na tom těhotenství matky. Za těch devět měsíců ona překoná všechna m... předlidská vtělení, ano? Tam se vtělujete ... já myslím védy říkají osum tisíckrát nebo osum milionkrát. Osum milionkrát říkají, jo? Osum milionkrát se převtělíme v matce! To je to převtělování. Kdyby si byli takhle vědomi, jejich védy to píšou, osum miliónu převtělením ve mez... předlidských musíš prodělat, než se staneš člověkem, tak si toho važ. Ano, jenže to se stane v mateřském těle, ale kromě toho co se děje v mateřském těle, se mimoděložně děje v celém vesmíru. Kdyby nebylo toho vývoje vesmíru, který stojí za zrodivším se člověkem, tak by se nemohl zrodit jako člověk. Sme závislí na... mimomateřsky na celém tom vývoji, ten za námi stojí a v je... v spojitosti s ním jsme. A to jsou také myšlenky, v tom jsou myšlenky boží tvůrčí. Čili ty taky žijou. A žijou v nás. Takže my všichni jsme dokonale převtě...ale to není milionkrát, to je nesčíslněkrát jsme převtěleni, ale tímto způsobem, ne tak primitivně, jak to myslí Indové. Nýbrž to se děje za neši... za našimi zády a my už přicházíme k hotovému výrobku, kterým je lidský tvor, rozumíte. A jesli si náhodou konkrétně vzpomene na nějaký předcházející vtělení, to znamená, že je tam nějaká idea zvlášť vynikající a zvlášť vtíravá, jako se stalo mně, tak to neni nějak přednostně moje vtělení, nýbrž je to přednostně toho, co mně právě napadlo. Co mě právě popadlo, bych tak řekl. No ano, ten mně zrovna chytl za vlasy nebo... já jsem tehdy ještě měl, že, a... a držel mě, že jo. A já sem ho... jak sem ho využil, tak ejhle, jednadvacátého listopadu třicet devět sem to přestal mít. Sem poznal, že to nebyl můj život, přestože sem ho prožíval dokonale jako svůj vlastní život, poznával jsem všechno v tom rodišti toho spisovatele tak dokonale, že můj přítel Merta, který tam se mnou při tom byl, ještě je naživu, říkal první co udělám, až přijdu do Československa, že se hlásím na prvním farním úřadě. On byl katolíkem, a vystoupím z církve, protože ona ne- nevěří na převtělování, a já jsem se přesvědčil, že se mýlí. Nemýlí se. A já sem ho taky donutil k tomu, aby nevystoupil z tý církve. Ačkoli sem tehdy myslel si, že to je ještě moje předcházející vtělení, já sem říkal, že to prostě nedorostla církev do toho. Ale vona neví, že do... to do toho dorostla, to je to nejhorší, ona to říká správně, ale neví, že... že to říká správně. Zrovna jako třebas dejme tomu si říká nám, že jsou mylné teorie, že život vznikl na různých místech našeho světa v různých dobách. Ne na jednom, že nepocházíme všichni z jednoho Adama a z jedné Evy. To je dogma, katolický. Prosim vás, to je dogma správné. Nikdo z nás nemá víc s... otců než jednoho Adama a jednu Evu, že jo. Je třeba víc dělat k tomu, aby se narodil jeden člověk? Nebo zásahu jedneho muže, aby se ten člověk narodil? Čili platí to dogma, všichni jsme z jednoho Adama a z jedné Evy. Jestli mezitím vznikal život na různých místech, to je nerozhodující. Platí to dogma, že z jedno Adama a z jedné Evy jenom tak bezhlavě to tvrdit historicky, to je špatný. Že vono to není historie, vono je to skutečnost dnešní, aktuální skutečnost, já jsem se zrodil z jednoho Adama, z jednoho jediného Adama z jedné jediné Evy. Každý z nás, ano? A tak bych moh jít po dogmatu za dogmatem, a zjistili byste, že ste na ni... že jednou církev bude mít snadnou úlohu, protože řekne všechno je to správně, až na to, že sme to špatně pochopili. Takže historie lidstva nezačíná Adamem a Evou a taklen, nýbrž znovu ustavičně jako proces začíná znovu s Adamem a Evou. Znovu, pořád, v jednom kuse, ano? Berte to na vědomí. Před jejich ... poradil různými obrazy... různými obrazy, ale pamatujte si, jakmile sem promluvil, tak to byl obraz moudrosti a ne moudrost sama. Ty bys to měl pochopit. Jesliže já sem řekl, že nesmrtelná duše si odnáší dojem z tohoto života, pravda, ale je to obraz skutečnosti. Není závislá na tom dojmu, tak jak to přes... jak si to představujou Indové, že se musí znovu člověk vtělit, to ne. Ale vona si s tím může pomoci a né se tím ukovat, jo, tak by to bylo správný, protože ten dojem jí má pomoci kupředu a ne zpátky. A jestliže tedy, jak říká Platon, věděti je vzpomínati si, a je to pravda. Tak vlastně my tímto životem si vzpomínáme na všechna... na všechny dojmy, které ta linie těch idejí, ke které máme my blízko svým narozením a svým způsobem života, je v tom smyslu naše, že z ní můžeme utkat tento život, ano? A proč je naše. Nebo proč máme k ní blízko a k jiné nikoliv. Protože ono je to určeno také genetickým záznamem od rodičů zděděným a tak dále, je to genetická záležitost. Takže my nejsme závisí jenom shora na té nesmrtelné duši, která nás sem tlačí do toho světa. Ale jsme závislí na těch rodičích, kteří nás také do... tomu světu připravili. Takže my si opravu nemůžeme pomoci od těch vloh, které máme od rodičů. To jsou v podstatě obecně řečeno vlohy lidské, ale mají konkrétní podobu, takže jsou někdy velice protivné, že ano. Pro ostatní svět třebas. může jít protivní mi tu vodními protivnými tvory. Ale to nemě- nemění nic na věci, že od boha přicházíme a k bohu se vracíme, a že není rozhodující, čím e... nebo jak se tyto ideje projevují. Já bych se jenom odvážil něco ještě namítnout. Že totiž říká-te tady, jestli je život nepoveden, to znamená nedostane se k tomu vědomému spojení s bohem, tak je to nějaká podezřelá chyba. Není. Protože my nemáme nikdy život nepoveden. Nikdo nemá život nepoveden. Všechno je životem povedeným. Jenom že se tám během toho života zrodila nějaká nová idea, která nás přežívá. A není to idea nějaká konečná, nýbrž je to nějaké řešení některé pasáže. A věřte mi to, že se o to řešení můžeme potom opřít. Čím je to řešení dokonalejší, tím dokonaleji se o něj můžeme opřít. Ovšem ukazuje se, že nejsme schopni třebas to dokonalé řešení vůbec najít. Protože nejsme tak vysoko. Dejme tomu, jestliže se mi podařilo najít to řešení té svaté Terezie jako řešení ideální, tak je to zaviněno tim, že sem byl do toho vpasován těmi chorobami a tím vším stavem že je li se a jsem se v sedmnáct letech sem se dověděl o té svaté Terezii, co mně má říci svým životem, ... se dověděl v tom okamžiku, kdy sem ještě byl velice chabým dítětem, a když ještě lékaři mně tvrdili, že umřu brzo. A matka to brala na vědomí. A takže to byl výjimečný stav. To není normální stav. Sem byl... měl pořád jazyk... no prostě, smrt na jazyku. A kdežto to není váš případ. A to je to vaše neštěstí, protože hned za těch okolností si žijete klidně, nemůžete být vyburcováni k tomu, z té své netečnosti k tomu, abyste šli za tou věčností. Já jsem takle z té netečnosti byl brzo vyburcován. Přál si přečíst, ovšem musel bys tomu rozumět, Píseň o perle. Je citována, je to gnostická záležitost z prvního století našeho letopočtu a je citována v knize stejně nazvané od Petra Pokorného. Vyšlo to ve Vyšehradu roku osmdesát šest, ale na trhu se to objevilo až v roce osmdesát sedm, a tam je napsáno, že rodiče poslali královského syna do světa. Berte si ten obraz jako to, co se stalo s námi, ano? Ale poslali ho jako mladíka, jako dítě. My než se dostanem do tohoto světa, jsme dětmi v tom království božím, a proto dítě má tak blízko k tomu království božímu. Ale během toho života máme dospět, ano? Čili máme se... můžeme se vrátit teprve jako dospělí. Teprve ten syn, který se vrací, ten málotratnej syn, ten už je dospělý, ten už dospěl tím životem. Čili tím životem zde, kde promarňujeme všecko, dospíváme. To neni tak katastrofální, jak si to berou třebas křesťani. Tím se dospívá. Těmi chybami se dospívá. Čili e... chybující život není promarněný v tom smyslu nepravém, jak bys tomu neměl rozumět. Je promarněn v tom klasickém správném způsobu, že někam člověka dovede. My taky nevíme, jak okam... co se v okamžiku smrti s člověkem děje. Já si sem mockrát už byl svědkem toho, seděl s lidmi v okamžiku smrti, napřed u manželky, a teďka třebas u toho Kříska nebo u jiných, ale musím říci, že e... v takovémto případě já jsem byl přítomen vlastně jenom těm kladným případům nebo mě to sdělili ti mrtví, se dycky děje něco pěkného. Dycky ten člověk se zbavuje nějaké tíhy. Čili i ten posmrtný život, když je konečný, není něčím chabým nebo špatným, nebo něčím, čím bychom měli opovrhovat. A já budu pokračovat o té zlaté... té písni o perle. Je to mimochodem reminiscence na podobenství Ježíše Krista perla na poli, který někdo vykopal jste to tak dále a A von na tom staví ten této Perly to povídání o tom královském synu. Ten královský syn sestupuje až do Egypta. To znamená do země, která nedostala vláhy... vláhu shora, nýbrž jenom ze země, a tam zapomíná na svůj královský původ, ztrácí také ten šat královský a má ale za opaskem diamant. A my máme za opaskem lidským diamant. To znamená, my vesmírnou sílu pomocí tohoto centra solárního plexu můžeme rozvést kam potřebujeme a moje... a můžeme s ní disponovat tak, abychom mohli najít spasení, jo? To prosim vás nebudu dál rozvádět, ale tato Píseň o tom dobře věděla. A je tam zase mluveno o tom tak, jakože mezitím nenastává žádné znovuzrození nebo ne... znovu narození když za jeden život se to musí všechno provést. Tak. Ty člověče jsi někde dvacátého prvního listopadu třicet devět zažil bez nároku časového stvoření světa, jeho konec, poslední soud a zrození, tak proč bych tomu neměl věřit, když je na tobě vidět, že něco víš, co nevím já. A tak já za tou zkušeností budu stát, jako by se stala mně. Já sem v té chvíli stál za zkušeností Ježíše Krista, jakoby to byla skutečnost má, protože ono nic není naše. V té chvíli mně to byla zkušenost nikoliv má, nýbrž to ve mně propůjčena. Prosim vás, já byl rád, a to bych udělal dost ve svým životě, kdybyste zkušenost, kterou vám předávám, považovali za propůjčenou, vám propůjčenou. Abyste s ní hospodařili, a ne z mé vůle propůjčenou, ale z vůle boží vám propůjčenou. Když vono to asi není náhoda, že se tady... se stáváme, ne? Jestli si posloucháte. Já bych si jenom přál, abste to takle brali za ten pravý konec, za praktický konec. Abyste řekli, mohli ti... mohl ten... proč bych nemohla já nebo nemohl já. se víra ústy mohli jí mohli jiné proč ne ty augustine ano. Tak prosím vás takle takle bych si přál, aby to brali. Prakticky, ale konkrétně, bez úniku, e... víc celobytostně, zatím. Víte, já jsem měl největší výhodu ve svém životě, že sem se vztekal, že mně něco nešlo od těch, od těch operací jsem se vztekal, že mně něco nešlo, tak já sem poznal v tom, že to je obdobný případ těm operacím. Ať sem se vztekal jak chtěl, ti lékaři mi ten život dycky vzali. Jak sem si to představoval jako dítě. Takže že asi v ostatním životě taky něco takového existuje jako ta operace, že si mě to bere, že to tak... jak vy tomu říkáte osud, proti kterému se nedá nic dělat. Není to osud, je to situace, která mě vychovává. A dneska to vím, že se proti nedá nic dělat, čili z... od toho vzteku sem odstoupil, ale ne protože bych měl k tomu znovu přijít jako se jako rodí zlatý klíč, nýbrž já jsem toho odstoupil od toho tak dokonale, že sem se k tomu nikdy nevrátil. A to tedy způsobilo, že to co z toho vzešlo, už potom se dotýkalo věčnosti. Neobracelo se to ode mě ke mně nazpátek, už ode mě do věčnosti. Takže si musel střádat už tou... tím vztekem v útlém mládí, tím vztekem při těch operací sem musel střádat poklad věčný, který mě potom nikoliv nějakou nevyzpytatelnou milostí, nýbrž zákonitě už v sedmnácti letech e... přivedl k vědomí o bohu. při cestě v dualismu, a my tou cestou deme, s tím, nebo chyba nebo tak zvaná nectnost nebo hřích, jak tomu říkáte, má stejnou váhu a stejnou důležitost, jako to světlo, ta ctnost, a ta relativní pravda. Kdyby bylo možné na této cestě jít... se řídit jenom relativní pravdou, e... to by bylo ohromné a bylo by to bez těžkostí a já protože bychom se nevymanili s tím z dualismu. My musíme ty páry dvojic chopit za pačesy a musíme oba dva dotlačit, kam až nás mohou vést. A relativní zlo a nad tím dobro nás vedou tak dlouho, dokud potřebujeme dualistického světa, páry dvojic k tomu, aby nás to vedlo. Až po koncentrák jsem byl veden tvrdě páry dvojic. Těžkostmi i přednostmi toho života, ale jakmile sem ocitl jednadvacátého listopadu v tom, že mi ten esesman vzal ten život, sem mu ho odevzdal, tak tam neměly páry dvojic nade mnou vliv. Já sem se najednou, já sem najednou neexistoval v dualistickém světě, já sem byl v neduálním světě, za... za tímto vesmírem, já sem překonal hranice vesmíru, v té chvíli, ale to sem nebyl já, nýbrž jenom odpadlo to, že sem já se vzdal toho života, odpadlo všechno, co s tímto životem ve vesmíru ek... souvisí, můj život vesmíru skončil, začal život v bohu. A já sem tam těch pět měsíců tam žil v bohu a bůh za mě jednal. Z boha v mém vědomí všechno pocházelo. Jak tato existence, tak ta láska kterou sem si myslel, že je moje nebo není moje. A e... nebo to poznání, to všechno pocházelo z boha. Čili tohleto prosim vás berte na vědomí, že musíte si vážit i svých chyb, učit se z nich, neboť jsou stejně důležité jako ty klady a jestliže si chcete zachovat jenom ctnost, tak vás upozorňuju na to, že hřích s nim kráčí ruku v ruce a nemůžete se ho zříct. I svatý hřeší sedmkrát za den. Protože je veden i tím, těmi svými nedostatky. Ne říct přímo nectnostmi co se snažit do toho dostat, ale těmi nedostatky, těmi chybami, jo. Takže panu manželi bych chtěl odpovědět, že ty chyby, který dělal sem a dělám, a který se se ustupuje a ne ani je nedoříkávám, ty jsou na takovým mementem, člověče dodělej si to po svém, jdi za tím, uskutečni to, je na tobě je to dopracovat. Jedním z nejhorších nedostatků takového sáhodlouhého spisování a la Jirásek je v tom, že si nedovedu vybrat z toho množství myšlenek tu hlavní, která by mohla bezpečně být vodítkem pro můj život. A já vám řeknu, nedivil bych se, že se nikdo nenajdete s... mezi vámi, kdo by si takovou hlavní ideu našel. Protože já sem sám osobně, musím se přiznat k tomu, hledal výraz pro to, co sem vnitřně zažíval. Něco jiného je něco vnitřně zažívat, něco jiného je o tom psát. A vyjádřit to tak, aby tam to podstatné bylo. Protože v tom zážitku metafyzickém není něco nadřazeno druhému, nýbrž jedno podřízeno druhým, to je rozdíl. A tato vzájemná podřízenost, ta tedy není potom pomůckou k tomu, aby člověk dělal napřed to, co má napřed dělat. Čili já bych to zjednodušil všechno a řekl bych tohleto. Já sem se vždycky obracel na to, že Ježíš Kristus řekl, chceš-li za mnou přijíti, vezmi svůj kříž, tedy zapři sama sebe, vezmi svůj kříž, následuj mě, ne. Ale já se chopím ještě jednoduššího receptu, který taky dobře znáte, že hledejte především království boží. Tam to už je rozvedený tímto recept krát především království boží. Je rozvedený tam ten recept, tento recept hledejte především království boží je rozveden do těch tří bodů, chceš-li tak dále. A tak já bych si všiml prosim vás dneska toho jediného, a budu to tak dlouho do vás tlouct, až to budete považovat za to, za co to považoval Ježíš Kristus, za něco hlavního. Buďte vy... já si musím uvědomovat přitom, že sem byl dlouze pracně vychováván k tomu, abych hledal především království boží. A to způsobem a tehdy, ale takovým způsobem a tehdy, že sem ani nevěděl, že hledám království boží. To bylo na tom nejvýtečnější. Když člověk ví, že hledá království boží, tak to nedělá dobře už v tom smyslu, že to hledá pro sebe obyčejně. Kdežto já jsem tehdy od toho... od těch tří a půl let to království boží hledal v těch sedmnácti s absolutní nevědomostí o tom, že to dělám pro sebe. Sem to dělal jenom proto, že sem... a co to bylo, sem to dělal proto, že sem poznával co je správné. A že sem toho správného chápal nikoliv svou silou, nýbrž mocí, která v tom poznání byla obsažena. Tedy tohleto bohužel tuto schopnost mít nebudete z toho důvodu, a tehdy nebudete mít, když to budete dělat pro sebe. Ale jakmile to přestanete dělat pro sebe, a přesto to budete dělat, tak to bude, abych tak mluvil po křesťansky, daleko záslužnější, než jak sem to dělal já. Čili není to nevýhoda jenom, že nevíte o tomhletom systému, ale je to taky výhoda velká. Podívejte se, já se do toho tedy pustim. Ještě bych vám měl vysvětlit, jak to, že sem hledal to království boží a nevěděl sem o tom, jestliže sem se vzdával své vlastní vůle, aspoň v určitých okamžicích, jak jsem k tomu byl naveden nikoliv z vlastní iniciativy, nýbrž těmi lékaři, že sem se musel vzdát své vůle, a dokonale jsem se musel vzdát. A čtrnáctkrát za sebou, během dvou let, protože jinak byl nepřestál tu operaci. Kdybych se byl postavil na zadní nohy a držel se své vůle, tak sem se držel taky bolesti, prosím. A že ustala bolest, jak sem oprostil od své vůle, a takovým způsobem ustane každá bolest i každá nemoc. Tak sem měl vlastně příležitost nastolit novou vůli. Nastolila se nová vůle. Já sem ji nenastolil. Takže v okamžiku, kdy sem odstoupil od sebe, ces... tož to byla řetězová reakce, to trvalo i po těch operacích, tak já sem najednou měl moc uskutečnit, co mně je to správné říkalo. A byla v tom moc. Jakmile sem malinko zaváhal, moc byla ta tam, ano. A já sem v některých velice těžkých záležitostech velice váhal, ne v tom mládí, tam ještě ne. Ale potom v dospělém věku, například při extazi, jsem váhal ji přijmout, protože sem měl dojem, že mě to zabije. Že mě to zbaví mého vědomí nebo něco... co se nemělo sice stát a ne- nestalo se to, ale měl třeba chybný den. Tak já bych chtěl říci, že když Ježíš Kristus říká: Hledejte království boží především, tak nabádá ke kompromisu. Především znamená to ostatní nesmí být vyloučeno, ale něco v tom musí se dělat především, to hledání království boží především. A teprve potom všecko ostatní. Kdyby například dejme tomu tady někdo z vás dával třebas jenom chvilku přednost svýmu zdraví, před tomuto... před tímto hledáním, tak bych byl ospravedlni-telný jenom tím, že by se řeklo, já bych bez zdraví nemohl jít za tím královstvím božím, a proto musím napřed najít to zdraví. Je tedy pravda, že nezdravý člověk těžko bude hledat to království boží. A těžko i především. A proto Ježíš Kristus nezanedbával uzdravení lidského těla. Ale všimli ste si taky toho, že nikdo není zmiňován mezi učedníky páně, kdo byl uzdraven. Ti kdo byli uzdraveni, toužili jenom po uzdravení, a to je v tom... to je v tom to nebezpečí, které tam jasně ukazuje, že jakmile je uzdraven, tak se s tím spokojí. Já například, dejme tomu, když jsem byl v koncentráku a oni byli uzdraveni tím způsobem, když se vrátili z koncentráku, že už nebyli v nebezpečí života, tak byli uzdraveni z toto nebezpečí, to je jako choroba, a pak už nestáli o to, co já sem tam říkal. Nó, tak kdyby se byli toho chopili hned v koncentráku, tak, a nečekali na to uzdravení, nýbrž uprostřed věcí především hledali království boží, tak to bylo správné. Čili první zásada potom, hodně zjednodušeně říkám. Ať se děje co děje, já musím především hledat království boží. Jsou nepříznivé podmínky třebas pro to, jsem nemocen, sem roztěkaný, sem třebas někým napadán, sem nespokojen se svou životní situací a podobně, to všechno musí jít stranou nebo musí být vedlejší, když hledám především království boží. Čili vidíte, že je tady řada kompromisů navrhnutých, a tam se nic nevylučuje v tomto kompromisu. Tam se říká, toto opusť, ne ne ne. Tam se říká jenom především hledej, a ne napřed tamto opusť, nikoliv. Ale když se tento moment rozepisuje dál, jeho první rozpis, ne ještě detailní, ale už rozdělený na tři části, zní: prostě za mnou přijdi, to jest to hledání království, ne? Prostě za mnou přijdi, zapři sama sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Takže je tam znázorněno, že ten člověk má sebe zapřít a že má okamžitě brát kříž na sebe a tak dále, to co já sem vysvětlil, tak nebudu tady vysvětlovat, ale mně teďka jde jenom o tu jednu jedinou větu. Co je to hledat království boží především. Hledat království boží především znamená odstupovat od vlastní vůle, přátelé. Odstupovat od vlastní vůle. Neboť nikdo, jak říká správně Poutník cherubínský, nevejde do království nebeského, komu zbyla aspoň špetka vlastní vůle. Já si vzpomínám na to, zřejmě měl zážitek tenhleten Šefr. Já se podívám na své koncentrace od roku třicet do roku třicet devět. Když trošičku jsem dbal na to, abych zůstal naživu, v těch koncentracích, tak ta koncentrace se mě vymkla z ruky, já sem se do té hloubky nedostal. Ale kdykoliv sem se odhodlal sebe nechat tou hloubkou koncentrace zabít, zabít, nebýt dále jako oddělená bytost a vůbec jako bytost bez vědomí o Bohu, tak když sem jednal tak, že sem odolal této touze být- být pro sebe, žít dál, tak jak sem dosud žil, a když sem nedělal to, že sem odolal této touze žít dál a sám sem se snažil od sebe odstoupit, tak to byl správný sebezápor, schválně jsem to trošku zamlel, ale je to takhle, jo a tom případě se to... koncentrace dařila. Tak já vám tady je zaprvé kladu na srdce, jaký je první znak toho, že především hledám království boží. Když především hledám království boží, tak nehledám své panství v tomto světě. Čili nadvládu nad sebou pomocí lidského já, nýbrž já od sebe odstupuju. Čili pravou známkou toho odstupu je, že já při koncentraci, při modlitbě, při tom přibližování se Bohu sebe ztrácím, a že v tom, v té sebeztrátě je nějaká mezera, že když sebe ztratím, tak hned milostivě ke mě nepřijde pán bůh. To je prosím vidět na každém kroku Ježíšova života. Když ztratil to věčné, ze kterého přišel, v té chvíli narození, tak než se vyklubal z toho dítěte, že jo, to byla nějaká mezera. A než potom dejme tomu po Jordánu se stal učitelem, tak čtyřicet dní zase mezera, prosim vás upozorňuju, že těch čtyřicet dní není čtyřicet dní. To je v celém starém zákoně a odtamtud i v novém, termín pro neurčitý počet dní. Pro neurčitou dobu. Že se nedá přesně určit, jaká doba, o jakou dobu s... jde. Čtyřicet let bloudili po poušti, a tak dále, těch čtyřicítek je tam několik. Tak tento první bod, já nevím, jsem si to... jestli to zjednodušuju, ale já bych byl rád, kdybych to zjednodušoval. Tohle je nutno dbát. Řekl sem, že budu vysvětlovat, co tam bylo nejasného. Nejasného tam bylo, jestli ta čtyřicítka je vždycky takovým obrazem neurčité vzdálenosti časové a nebo jenom v tom případě, o kterém je tam řeč, na tom dotyčném místě. A řekl bych k tomu, že nedbejte na to, že církev se toho chopila a za čtyřicet dní má letnice po velikonocích. Ona dopra... opravu symboliku bible chápe doslovně. Za čtyřicet dní se to stalo. Ale kdyby se stanovilo čtyřicet dní jako pevný termín, tak by se znemožnilo lidem, aby po této cestě až sem došli. Protože u každého je to jinak. Já bych to řekl, že je to zaviněno hlavně tím, to zjednodušuju zase, jakou míru nutkavosti člověk pociťuje, setkat se s tím duchem nebo se mu odevzdat. A takže, u Ježíše Krista na kříži setkání s Duchem svatým netrvalo čtyřicet dní, nýbrž nějakou hodinku. A u těch učedníků čtyřicet dní. A to byla zase čtyřicítka