Karel Makoň: 87-28A (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Nebyl tam obsažen prvek vyššího poznání. He, takže bude to zase na úrovni, na které jste předtím to marně řešili, bude to nějak vyřešeno, ale bude to vyřešeno lidsky, a nepřidá vám to nic v tom smyslu, že byste trošičku aspoň povyskočili do výšky. Nýbrž tatáž situace se vám bude opakovat donekonečna, nenajdete řešení, které vám teď navrhnu, a které vás zbaví těžkostí. Když to řeknu symbolicky, tak bych to řekl takhle. Proč ty učedníci Páně, pokud měli jistotu, že ten Ježíš je při nich a při- za vědomí, že nespí, neměli žádné těžkosti? Proč neměli žádné těžkosti? Protože si byli vědomi, že s nimi je ta moc toho Ježíše Krista. Ale tato moc Boží je s námi se všemi. A voni byli schopni dělat ten zázrak a všechny zázraky jenom proto, že si byli vědomi této moci. A co jsou ty zázraky? To není zázrak v pravým slova smyslu, nýbrž to je něco navíc oproti tomu běžnému. Třebas něco málo navíc, takových drobných zázraků by se ve vašem životě přiběhlo stalo mnoho daleko více než dosud, kdybyste dovedli od věci odstoupit, ne v tom smyslu, jakože vám do toho nic není, ale že je to neřešitelné, a že řešení je na jiné úrovni. Uvědomit si to, tady na úrovní řešení lepší není než to lidské, co prosím? Vono si to nepropojíš. Copak ten svatý Petr, když od rána lovil, a nic neulovil, nedělal analýzu? A kdyby ji byl nedělal, tak se tam neobjevil Ježíš a neřekl mu: jdi na hlubinu. Copak ten člověk, který seděl, nevím, nebo ležel kolik let, řekněme dvacet let u toho rybníku Bethesdy, neprováděl něco zdánlivě marného? Dyť všichni ho předbíhali, tak si to měl uvědomit, že není schopen tam doběhnout jako první, a že nebude tedy uzdraven. Vyčítal mu to Ježíš Kristus, že to dělá? Můžu to vyčítat vám? Nemohu. musím říct: analýza není samoúčelná. Tak to myslím. Ta je tady jenom proto, aby byla provedena, protože není-li provedena tak, aby se člověk v malém osvědčil, nemůže se osvědčit ani ve velkém. Ani na hlubině. No prosím. E takžé. Co se stalo, když velel Ježíš Petrovi: jeď na hlubinu. Opusť svůj úsudek, že nic neulovíš. Tou metodou, kterou si lovil, neulovíš. Tou metodou analýzy nic nenajdeš nového. Tam jsi došel, kam jsi relativně mohl dojít. A jestližes tu relativitu nepřeháněl, taks tam došel v klidu. A to je správné. Jestližes to přeháněl, a byl si neklidný, tak ta analýza nebyla prováděna správně. Nevyčerpal si prostředky kupodivu, které by ti mohly ještě na této úrovni nižší sloužit. Myslíš, že ano, když ses dokonce vztekal, tak si je vyčerpal, ale není to pravda. proto, že sem v útlém mládí se vstekal nad něčím a potom sem vlivem tohoto opustil to, co sem chtěl provést, tak sem nedosahoval duchovní výše, která by byla bez vzteku mohla vzniknout, bez toho intermezza neklidu. Takže kdyby Panna Maria bývala neustoupila vod svého úsudku: "kterak se to může stát, že porodím dítě, když nepoznávám muže", tak nemohla toho Ježíše porodit. Ona musela ustoupit od svého úsudku. Jako kdyby ho byla neudělala. Jako kdyby nikdy se nesnažila to pochopit. Toto vám nejde do hlavy. Tám tuto mezeru neumíte vykonat, čili vy nevyprázdníte svou mysl, a protože nevyprázdníte svou mysl od své vlastní osobní vůle, nezrušíte osobní vůli, třebas jenom ve formě, že nějak to chcete formulovat dál, tak to za následek, že se nehnete, že nepřejdete do jiné úrovně. Ta Panna Marie přešla do jiné úrovně, kde mohla počít dítě Boží z toho důvodu, že zastavila svou osobní vůli. Když Kristus by byl nepřekonal na kříži smrt, nebyl by vstal z mrtvých, kdyby byl neodevzdal svého ducha. V tom je také osobní vůle, všechno musel, všeho se musel vzdát, jako by byl nic nevykonal. Vždyť von ztratil všechnu čest svých přátel, všechnu důvěru učedníků. Jako by neudělal žádný zázrak, byl by vůbec nic neznamenal, a tak jako by byl nejslabší z lidí, naprosto nemožný, a takhle si šel na ten kříž. A eště to nestačilo, eště bylo nu- nu- nutno odevzdat toho svého ducha, to znamená celou svoji mysl, která se pohybuje. To taky. A jestliže tento moment se naučíte, to se musí člověk trénovat, provádět, tak máte na každém kroku příležitost se dostat z této úrovně, kde sou mnohé věci neřešitelné, tyto duchovní naprosto neřešitelné. I ani výkladem se nedají řešit na jinou úroveň, kde sou řešitelné tím, že se neřeší prostředky této úrovně, to znamená pohyblivou myslí. A proto říká pet... Patandžali: zastavit mysl. Zastavit změny myslícího principu. Neboť dokud si nezastavíš ten myslící princip, tak tvoje mysl nabývá podoby toho, na co myslíš, to je symbolicky řečeno. to taky ten symbol provádím dál, když myslíš na strom, tak si stromem, to je symbol pochopitelně, a protože si stromem, když myslíš na strom, tak nemůžeš být věčnou bytostí, která není stromem. Nemůžeš být věčnou individualitou, nemůže si... nemůžeš si ji uvědomit. A tak prosím, myslím, že to je odpovězeno, zase sem to dotáh kousíček dál, malinko. Můžem... se dělat jako že sem předtím nic nevyložil, sem to opakoval, co bylo nutno opakovat, ale jiným způsobem, jak sem považoval za vhodné pro tento druh dalšího krůčku provést. A provedl jsem ho z toho důvodu, že sem se nesssstyděl opakovat se, a na druhé straně jít za to opakované. Prosim. Kdybych šel po tvé schopnosti, Víte, kterou rozebíráš situaci a kdybych ti tohleto bral jako nepotřebné, tak bych se dopustil veliké chyby, protože kdybys neprovedl třebas střelhbitě rozbor toho, co potřebuješ vědět z lékařského hlediska, tak bys nemohl vůbec léčit, nebo bys léčil špatně. Ty to můžeš provést i intuitivně, všechno můžeš takového udělat, ale ti řeknu i taková intuice, která se dotýká situace z tohoto světa nikam nevede dál, ani ta intuice nevede dál. Protože je účelově zaměřena, abys třebas vyléčil. Proto Indové nemohou pochopit, jak mohl Ježíš Kristus dělat zázraky, když byl vtělený Bůh, když to je záležitost fakírská. A stejně by nepochopili, jak může lékař léčit, že jo, to by taky se dalo nějak srovnat s tou jejich velikosti duchovní, že ano? To se nedá, to je prostě zcestná úplně. Ta je neschopná řešit případ lékaře, kněze, neschopná. Ale jestliže by člověk věděl, že bez této analytické schopnosti není schopen pou... své povolání provádět nebo prováděl by ho špatně, kdyby tu analýzu neprováděl dobře, tak se musí vzdělávat dál v tom, aby ji mohl provádět, to se musí všímat nových léků, nových metod lékařských a musí potom jít dál. A protože zase by neobstál u toho pacienta, kdyby zastaralými metodami na to šel. Ale protože neobstál, to je jedno, ale že by mnoho případů nevyléčil, že ano, které by se daly novými metodami třebas vyléčit. On musí pořád kupředu. A teď si představte, jaká je v tom potíž, kterou nemá támhle Antonín, že on ten lékař musí tou analýzou jít pořád kupředu. Ale když s jde pořád kupředu, tak ji v sobě živou. A nic jiného v sobě živého nemá. A jestliže ji pořád obnovuje, a on ji musí obnovovat, a zůstane na její úrovni, tak si tak dokonale zatarasuje cestu k Bohu, že my třebas, to pozoruju konkrétně na rozmluvě s tebou, občas mluvíme o věci nebo analyzujeme něco, co by tou analýzou mělo nás přiblížit k tomu, co je za analýzou. Ty tam najednou vsuneš analýzu čistě lékařskou, čistě odbornou, která řeší případ pacienta, ale ne případ osvobozené duše. To vůbec ne. tě, promiň, musím zastavit, protože to je tvůj stereotyp, né? A když v něm budeš pokračovat tam, kde nemáš, tak je to chybné. A když v něm nebudeš pokračovat tam, kde máš, je to taky chybné. No jo, tak na to jdi. To není ostouzení tebe, to je ostouzení, že nevíš si... že nevíš konců, že se neumíš obrátit. Ale mně, když ty lékaři obrátili naruby ve třech letech, tak se obrátím velice snadno. hned poznám, ach, ten vyjde někam, kde prostě se bude za hodinu mluvit o tom, jak něco vyléčit, ale budeme daleko od toho, co jsme chtěli vůbec řešit. Ztratíme čas, a my s ním musíme také počítat. Spojte se vyjít s Antonínem, von ti připomene čas, nemáme na to čas na tohleto, řekne třebas, to by stačilo, aby vzbudil. A ty mu připomeneš zbytečnost toho rozboru. Takže se bezvadně doplňovali tedy, ale oba dva ste vopravdu případy, do kterých, kdybych to směl, Alenko, tak bych střílel. A kdybych vodstřelil ten jejich stereotyp, vo to mi tu jde, bych pro udělal velice mnoho, ale ono se mi to nedaří. je z toho dostanu, je napomenu, jim vynadám, nevím, co všechno udělám, a voni mně to ještě dokonce vodpustí. No ale nev- nevyvodí z toho nic. Ale co například ten, pudu vod Panny Marie, co ten Petr udělal? Musel přestat přemýšlet. Musel si pře... musel přestat si pamatovat, vždyť sem vod rána nic neulovil, to musel přestat i s pamětí. Správný přechod na vyšší úroveň je: paměť sem platnost, odtud žádnou. Ani to paměť časoprostorová nebo nebo nějaká erudovaná, nějaký vědomostí, to je jedno. jako kantor musel sem bojoval sto let, zatím jestli je bližší tudleto, to snáš umím takle než támhle u toho Antonína, to mě, to neumím tak hospodařit s časem jako on, ale musel sem v hodině hospodařit s materiálem, vědeckým materiálem, to sem musel pořád. sem musel tou analýzou dostat se do postavení toho žáka a vystihnout ho a navodit na to další výklad, né? A tímto způsobem si počínám pořád. Tak myslím, že sem to vysvětlil. Takže von ten svatý Petr zapomněl, že neulovil. Kdyby byl nezapomněl, tak by byl pořád... ale není to možné, by pořád říkal: dyť sem vod rána lovil a nic sem neulovil. Ale von neřekl na to vůbec ani slovo, ne jako Martiš, ten by říkal dvacet vět. Ani slovo. jel na hlubinu, a nepřemýšlel, že je to absolutně nesmyslné. Prosím? To je totéž, co říkám já. On říkal, protože ctil Ježíše a jeho moudrost, tak pro jeho moudrost, aby m- si nezadal před ním, přestože věděl, že to je nemožné, zapomněl, že, odešel od toho, co si předtím myslel a při- dal se k tomu, co si o tom myslel, on si o tom nemyslel nic Ježíš Kristus, on to věděl. To je právě ta největší potíž, kterou mám tady s Antonínem, že Pán Bůh si nepotřeboval něco rozmyslet. Nikdy když třebas tvoří nebo tak, nerozmýšlí vůbec, to je, to není po rozmyslu uděláno, vůbec né. No. Jak to ten Pán Bůh dělá, když bez rozmyslu tvoří. No ono to je taky na poznat, hm, co je tam špatných věcí. On když to dělá bez rozmyslu, tak neberme zatím v úvahu, že to stvořené je z něho vyprýštěné, berme, že to tak je, vůbec se nebavme o tom, jak to mohlo vzniknout a kdy to vzniklo a jestli je to- jestli to není věčný úkon, ale všimněme si jenom toho, že on zná Bůh úroveň toho vyprýštěného, my tomu říkáme stvořeného, a ví, co se do toho vejde z toho vyššího. Co je schopno toto vyprýštěné, třebas v podobě člověka, pojmout z toho vyššího, co je za tím, za tou úrovní hmotnou. Takže, dejme tomu, on si zase v uvozovkách počíná tím způsobem, jako sem to napodoboval, že totiž vždycky se znovu a znovu pokouší něco nového do vnuknout, a když mně to nejde, tak zase ustoupí. Ve skutečnosti je to jinak. mám, a každý z vás má, v životě příležitost se vyprazdňovat, protože se mu často stává, že s něčím pohoří nebo v něčem nemůže dál pokračovat. Víte, bych tady si dovolil uvést příklad, který se vám bude zdát vzdálený, ale je velice přiléhavý. Aspoň v mysli. Jestliže žena těhotná rodí, tak třebas v těžkostech ku porodu pracuje. Ale jakmile jednou porodí dítě, je po těžkostech. A tak vám řeknu, snažte se ve svém životě rodit, abyste měli po těžkostech. Snažte se vypořádat se situací tak, jako rodička při porodu. Dostaňte to ze sebe pryč. Když něco řešíte, ne- nepřesto- nepřekro- totiž nepřešlapujte u toho, tak asi. Tím, že u toho přešlapujete, tak se stanou... moc věcí se stane, které tam nemají být. Že z toho máte buď radost nebo zármutek, že se to nepodařilo, nebo to znovu hodnotíte, což by mohlo být jedině užitečné, ale ne vždycky, ale zaručeně zůstanete trčet. A škoda toho času, říkal by Antonín, vy musíte jít dál. Hodnoťte jenom do míry a do doby, dokud vám to poskytuje další program. A jinak vám to poskytuje jenom uspokojení nebo zármutek: to sem to zvrtal. Tak do toho vstupte. Tohleto, myslím, Antonín skvělou schopnost. Když něco zvrtá, tak jde od toho ale tak rychle pryč, to sem si všiml, že je to mně osobně úplně trapné. C, nemůžu nic pořídit, tak toho nechám. To může být někdy i tragický, no v jeho věku né, ale kdyby to byl dělal od mládí, než se k tomu dopracoval, to muselo nějakým způsobem se k tomu dospět, tak by to znamenalo větší debakly než úspěchy. Ale na této cestě zastavení znamená další krizi. Zvíře do této krize se vůbec nemůže dostat, protože je uzavřenou soustavou. To udělá, co může, a nechce udělat nic víc. Jenom co je jemu vrozené, to udělá. Kdežto my děláme zásadně všechno, co nám není vrozeno, to vrozené máme jenom na zá... to je jenom základně... základna, to konáme z toho, co sme se naučili, všechno, co sme se naučili. A čím sme učenější, tím konáme více z naučenosti. A i malé dítě z naučenosti všechno, co dělá, koná. Takže tám musí nastat situace, že ta poučenost dojde. Že není tolik, aby nám vystačila dál. A v tom případě se zastavujeme. Řekneme si s Antonínem: na to nestačím, do toho se nehrnu. Nebo tomu nedůvěřuju. Všechno špatně. Kdo v nás na všechno stačí, to je to věčné. A to je u mě, u kohokoliv z vás stejné a dokonce jediné. Takže my stačíme na všechno. Toto nikdy netvrďte, neboť vy se zastavíte a znamená to krizi. konkrétně řeknu třebas nějaké stěhování Antonína. To vyžaduje celou řadu přemýšlení, no je to v pořádku, ale to se tahne. On mi dneska předváděl třebas, než přišel na to, jestli se zahrádky vzdát nebo nevzdát a nechat si jenom tu novou. Co mu to trvalo, jak moc, týdny třebas, třebas ne soustavně, ale vobčas. No to bych si takovýhle přepych nemohl dovolit. To by ve mně vznikl veliký tlak z druhé strany, neboť to řešení nadosobních záležito... nadosobní záležitosti pro je tak důležité, že kdybych toto řešení zaměnil za osobní řešení, a toto bylo řešení osobní, stěhovat se nebo teda, co udělat se zahrádkou, tak bych nebyl schopen ani čárku napsat, a to mluvím jenom o zevní stránky věci, a nemoh bych zůstávat v tom věčném, ani na okraji. A tak to je jeden z důvodů, proč von tam například nemůže být. Nemůže, protože říká o něčem, o čem taky vím, že není schopno, že on je neschopen. To znamená, on se ztotožňuje s tím... nescho... s tou svou neschopností. S čím se to ztotožňuje? S něčím, co není on. sem věčná bytost. Naštěstí vod sedmnácti let to vím, takže mně se todleto vůbec nemůže stát. vím, že sem věčná bytost, takže říct si, že sem neschopen k něčemu, to nemohu, to bych si musel nalhávat a sem lhář veliký, ale todleto bych nedokázal. To je obalamucování sama sebe. To je neschopnost jít udělat třebas jenom krok na cestě k Bohu. A protože je to nutné, abych ten krok udělal, abych se nikdy nezastavil, tak tuto myšlenku musím vyškrtnout z areálu svýho myšlení, tam to nepatří. I kdybys byl největším hříšníkem mezi hříšníky, to znamená mezi nevědomci, přeplavíš se přes oceán svých hříchů, přes oceán své nevědomosti a neschopnosti, to převádím do nenáboženské řeči, na loďce poznání. A to poznání je celé každému přístupné, jestliže on se plaví, jestliže on nezůstane stát. On se musí přeplavit přes ten oceán těch svých nemožností. No a to sem dneska se snažil vysvětlit, jak se to dělá. prosím. Tady mně říká někdo z vás, že: se dostávám, říká: se dostávám do klid... neklidu a nemohu si a nedokážu se od něho oprostit, se ho zbavit. Do toho klidu se- do toho neklidu se člověk nedostává vlastní vůlí jenom. Ale dostává se třebas stavem své fyziky, svého těla, když například dneska někdo z vás není úplně zdráv a nejeví se mu to jako neklid, tak je oslabena jeho schopnost poznávací. A kdyby chtěl dneska řešit to, co by jinde bravurně řešil, tak by to řešil s velikými těžkostmi a neklidem. Protože jeho biologická základna je narušena, ano? Proto Ježíš Kristus léčil, protože narušená rovnováha biologická, to je choroba, způsobuje, že ten člověk není schopen klidně přijmout nebo vůbec přijmout to další, co je nadstavbou na tohleto. Čili, kdybyste mně někdo řekl: máme léčit ještě tohoto pacienta, který i beztak třeba zemře? Jako lékaři jste mi mohli takovou věc namítnout. bych říkal: léčit. Kdo je jednou nad hrobem třebas, ale léčit. Protože jestliže mu třebas jenom na chvilku způsobíte duševní klid, tak je to veliký přínos. Nebude to asi trvat dlouho, ale vy mu ten klid způsobíte, a to mu vyprázdní mysl a do toho se něco může A to, co se do toho organismu vlije, to může tomu lékaři velice prospět při jeho léčení. Tak ta choroba dokonce může vzít obrat tak nečekaný, že lékař nad tím sám žasne. A tohleto bylo třeba u Ježíše pochopit, že on potřebuje udělat tisíce zázraků, a jistě jich tolik udělal, než se jeden z nich ujal. Víte, to je přírodní zákon, tak aby přešel do vyšší duchovní úrovně. Aby přestal být biologickou záležitostí a začal být záležitostí duchovní. A opravdu byli tam lidé, kteří byli ochotni všeho nechat a jít za Ježíšem. Tam se to ujalo. Ale byla jich hrstka. A když se tomu divili, že je jich tak málo, říkal: vy jste solí země, vás nemusí být moc, ale musí slaná. Čili: "buďme pořádní", chtěl říct. Když jsme učedníky Páně a nemusí nás být moc. Nelekejme se, že je nás málo. Tady mám otázku: jak rozlišit starost od pečlivosti. Neboť víme, že se nemáme starat, ale že máme něco pořádně dělat, to znamená pečlivě, to máme. Že to víme, že to nevadí, naopak, že je to správné. A tu vás musím nemile překvapit, že záleží na povaze člověka a u každého je jiná, kdy u něho přestává nebo končí péče a začíná starost. Takže ta je jiná u Olivera tato mez, jiná u Alenky, jo? Alenka je, dejme tomu, starostlivější, a bych, nebo dřív se začíná starat než Oliver, ale to neznamená, že by neměla pečlivě jednat. No to i ve starosti. Pokud to dokáže, tak může to dělat, ale aby Oliver sám byl Alence: nestarej se nemá nemá starat, nemůže dělat podle svého, podle své povahy, to nemůže. Nemůže předepsat Alence Oliver: toto nedělej, to je starostlivost. Takže vono je to možná pečlivost a on to jako pečlivost nechápe. Protože on kdyby to měl takle dělat, tak by musel být starostlivý. A on něco dělá bez starosti a vypadá to jenom jako pečlivé. jsem se potom přesvědčil třebas v tom koncentráku, kde jsem hra- hranici starostlivosti úplně dostal stranou. Absolutně byla pryč starostlivost. Kdyby byla jenom malinko zavanula, tak tam někde zabili. Protože jsem dělal věci, který se dělat neměli. A přitom se zabíjelo, když tyhlety věci dělali. Ale musel jsem být absolutně bezstarostný, ale musel být přitom pečlivý. To o- o - objevili ti spoluvězňi, říkali: jak ty nás pečlivě vyučuješ těmto věcem, jak ty přitom nedbáš na sebe a jsi bez starosti, jestli zabije při tom někdo nebo ne, to je tedy, jsem říkal: takovou starostlivost jsem měl do doby, než se mi stalo toho jednadvacátýho jedenáctý třicet devět, ale teďka ji vůbec nemám. Takže to je proces. Od pečlivosti do starostlivosti stále se měnící úrovně. Takže ta úroveň, dejme tomu u dítěte malého starostlivosti je větší třeba v něčem než u dospělého člověka. Malý x občánek třebas se může dneska starat, jak, co s ním bude, že jo, bude dospělý a bude si chtít vybrat třebas ženu, jo? To je z našeho hlediska nesmyslná starostlivost. A věřím, že je to u něho starostlivost. Občas... občas samosebou ale je to starostlivost. Takže v tom ho nepodporujte. V tom mu říkat: na to máš ještě dost času, ne? To říkáte jistě. A to budeš koukat, budeš starší, jak to budeš řešit jinak než dneska, když jsi takový mládě. Asi tak. Ale naopak, když jsou dva manželé a jeden je poměrně bezstarostnější než ten druhý, dejme tomu, že bych řekl, že Oliver je méně starostlivý než Alenka. Tak Alenka je tady proto, že tvoří jednotu, takzvanou blízkou jednotu, a ne tu vzdálenou jako je tento vesmír třebas, konkrétní blízkou jednotu, tak jeden na druhýho musí působit takovým, řek bych, obrušujícím způsobem, že něco tomu člověku druhému, co mu chybí, mu dodává, ne? A o něco ho také připravuje.