Karel Makoň: 89-02B (přepis nahrávky)

akorát, kdybychom neposlouchali vše tyto věci pro sebe. Pro koho potom? MM, to je otázka o pěti, jestli já to, co poslouchám, uznám za správné, tak je to jenom uznání, v tom, to, v té fázi toho uznání. A to znamená, že nejsem ještě věřící, jenom to uznávám, že je to tak je, že to tak je možné, ale když se do toho pustím a uskutečním to, tak vracím se k Bohu daleko celistvěji a úplněji, než když to jenom uznávám. Takže poslouchat to tady pro sebe nevadí, když jsme schopni jenom to, co jsme slyšeli, odevzdat to, co děláme, účinky, toho, co děláme, Bohu. Tomu říkají Indové karmajóga. A myslím, že tato stránka je velice výstižně v Indii popsána. Já myslím, že takový Rámakrišna třebas, když v okamžiku smrti říkal těm svým žákům aby se hlásili o moc, kterou může někomu předat, jenom jednomu. Hlásil se Vívékánanda, dostal ji, tak že to nemyslel tak jako že by ta síla měla sloužit konkrétně Vívekánandovi. Když měl na mysli, to nevěděl na že Vívékánanda bude nejschopnější, aby to všechno propojil s ostatními vírami, aby se stal, aby napsal takový vesmír, aby udělal, ... Tak to je z hlediska toho Rámakrišny správné. Samozřejmě my, když posloucháme, tak napřed to musíme uložit v duši své. Když například Panna Maria ve dvanácti letech poslechla, co říká Ježíš Kristus, "já musím být u toho, nebo v tom, co je mého Otce" a přesto šel za ně, za nimi domů, tak to v ní zrálo, protože to hluboce uložila v duši své, jak je tam psáno. Zrálo to tak dlouho, až pod křížem se našla se svým novým synem, že, svatým Janem a jediná nezemřela smrtí fyzickou, nýbrž dostala se do nebe. Takže Ježíš Kristus vlastně jedině v tomto případě provedl celou tu Eliášovu cestu, ke které byl inspirován a mě v žádném jiném případě se to nepodařilo. To je důležitá poznámka, protože Ježíš hlásal existenční cestu. Celý člověk aby šel k Bohu. Říkal: já jsem cesta, pravda a život, tak tou cestou, kterou ukázal máme jít, tou pravdou, kterou ukázal máme jít, a tím životem, který ukázal, kterým žijeme, máme jít. To kdybychom samo sebou dělali, tak to dlouho tady se mnou poslouchat nebudete a odejdete, abyste to uskutečnili, ne? Mám plný ruce práce, a proto mi tadyhle víc přinese to dítě, protože já jsem prevít a kdyby mě byli nepřivedli to dítě, tak já bych byl zahálel. V tom smyslu co by u mě za zahálku nepovažovali, ale kdybych pracoval daleko jemněji, mírněji a pomaleji než dosud jsem pracoval, abych taky si přišel na svý, abych měl taky volno, abych taky něco dělal pro sebe. - to je život, tak Ježíš Kristus nám jenom neumírá, nýbrž taky pořád se oživuje, nás taky oživuje. Každou chvílí nastavujeme svůj život jeho působením, že v nás žije, aniž o tom víme. Čili nesmíme vytrhnout jednu část z celku, že jo. Pak je to správné. správné ještě Jistě, že jo, to je správný, nemůžeme se mu připodobnit jinak než sebezáprem. Zapři sama sebe. Nešpekulujte takhle, protože Ježíš dělal všechno pořádně a na kříži umíral, že? Tak ono to nejde. Mějme na mysli jeho příklad a jeho příklad zní jasně: do třiceti let být poddán rodině a tomuto světu. Kdo z nás má třicítku za sebou a jak to poznáte, že ji máte za sebou? Ten si může dovolit to ostatní a nemůže si to dovolit, když ještě nemá třicítku za sebou nebo když si to dovolí, tak to dělá špatně, nedokonale, velice nedokonale, takže není s tím spokojen. To by napovídalo, že mají pravdu Ignác z Loyoly a jeho Tovaryšstvo Ježíšovo, když říkají "napřed askezi a potom mystiku". Není to prvda, to se vzájemně prolíná, jenže úspěchy na mystice nejsou do tý doby znatelné, dokud nejsou úspěchy v ctnostným životě. Co máme v tomto životě společného s posmrtným stavem? Že denně usínáme ale nejsme v tomto stavu, nejsme. Nýbrž jsme ve stavu velice podobném posmrtnému stavu. Takže my si nemůžeme žít jenom na té svadhi.. na té muladháře, jak říkám , když my musíme žít na dvou sférách minimálně, protože ale působí se na nás shora, že do nás jde nějaká síla, tak nejde jenom koncem páteře, nýbrž také shora, tak splachuje, řek bych ten pel z těch vyšších úrovní do naší úrovně, takže my tam můžeme vystopovat i působení vyšších úrovní na této úrovni nejnižší. A to nám umožňuje, abychom rychleji vzestupovali, sestupovali, protože jak sestupujeme od sebe do toho nitra, já říkám sestupujeme, protože to je cesta do nitra, do hrozné hloubky, tak zároveň vystupujeme nahoru. A to se vzájemně prolíná, to je okruh uzavřený. poloviny kruhu tak nesmí vědění druhé poloviny z nevidomého okolo to Když umřete po smrti , tak jste vědomě na svádhistaně, vědomě jste ve svádhistaně. A když usnete, tak jste tam nevědomě, to je ten rozdíl, ale jste tam taky. Ale jsou živočichové nižší, kteří jsou tam vědomě, v té svádhistaně, když usnou. To nejsme my, to jsou zvířata. Že mají ten opřechod mezi tímto životem a na této úrovni a jiné úrovni je velice důležitý jak projde Proto se modlíme "od násilné smrti ochraňuj nás, Pane", že jo? Toto nebyla násilná smrt, ona neumřela při tom, nýbrž po tom, rozumíte? To jako bych měl nějakou chorobu, která působila tak prudce. Hlavně, že ta duše měla schopnost a čás si to rozmyslet. To tělo nebylo, to byla přerušena páteř, ale nebylo zničeno, takže pořád to dítě mohlo vědomě do toho druhého světa jít. To taky je, taky se tvoříme od od náhlé smrti osvoboď nás Pane, my tomu nerozumíme, ale náhlá smrt není náhlou smrtí, v žádném případě, protože to tělo dohasíná ještě delší dobu že? Rozlučuje s s tím druhým, s tím dalším tělem, který se pomalu, jako ten můj strýček zabil. Za deset dní eště v tom těle paže začal jsem si i si šla, chtěla lehnout do toho těla a bylo tam chladno. Ono to nekončí tak rychle tam hlazení bych napřed tím takový jaký při o co se židé Šest, šest neděl po smrti, ale dýl už né, to už dneska není diskutabilní vůbec. To vám nechci doporučovat, ale kdybyste měl velkou bolest zubů , například, to je velká bolest, že jo, kdyby vás mlátili do , tak máte po bolesti. Prosím vás, nedělejte to, a lékaři to, doufám, neslyší. No, máte po bolesti. A dost dlouho ještě, když vás už přestal bít. Víc by člověk nesnesl, na to nemá tělo, na to nemá smysl, smysly , na to nemá rozum, na to nemá vůbec lidské schopnosti. Indové si z té bryndy dovedou poradit a říkají: no tak má jiné tělo to je v tom tohleto to život to pekla není věčná záležitost A tak taky bolest, kterou snášíme není kontrolovatelná jenom smysly, nýbrž se kontroluje mimosmyslovým způsobem. A o tom nevíme, že kontrolujeme, ale kontrolu máme a když mi tady někdo říká, třeba tady Standa říká, že jste jedno, tak je jenom jedno místo, tak ty smysly se soustředí například k té bolesti na jedno místo z toho důvodu, aby pomohly tomu člověku ke jednocení, přes smysly ke sjednocení k něčemu vyššímu. A ten smysl má také každé utrpení, aby nás dostalo přes nějakou bariéru, která se dřív měla nějak zastavit nebo překonat. to tam nové sám protože ve by se byl předtím ve spojení s veškerým světem. S těmi, co jsou tvými známými, jsou si spojeny víc. Ten Antonín se pomodlil, za tebe, když jsi byl v tom nebezpečí, jenom proto, že to spojení s ním a s tebou je dokonalejší. A ta manželka pociťovala co jsi zažíval, nevěděla konkrétně, co jsi zažíval, ale věděla, že to bylo nějaké nebezpečí , protože taky s tebou víc je spojena, ale to spojení tím není vysvětleno. To spojení je na jiné úrovni než hmotné. To je spojení dvou duší nebo tří nebo více, které se spojujou jenom proto, že jsou si blízcí a že bez toho spojení by nemohliy jednat vůbec. Nebyl by jsi k ničemu, kdybys přišel k Antonínovi a neznal se k němu jako ke svému příteli. Byl bys tam zbytečný. A považoval by si, že se tobě něco hnulo v hlavě , nebo že to nemáš prostě v pořádku a u manželky musí být přesvědčen o tom, že ona je do té míry citlivá, že o tobě ví když na to vůbec nemyslíš, že by o tobě mohla myslet. Já nevím, jestli bych to neměl nazvat taky nějakým fluidem, který přetýká z jedné osoby na druhou, ne? A vytváří takovou celkovou atmosféru, která umožní tomu člověku překonat něco špatného nebo něco dobrého udělat nebo tak nějak. Já myslím, že víc se o tom nedá mluvit, protože to "víc" to je vedení událostmi a to pořád se jako bojím do toho klofnout, kdybych ti neskákal do řeči, tak s tím neskončím. Ježíš byl tak dokonale veden událostmi, protože byl s tím Bohem spojen. Když byl s Otcem spojen, tak těm událostem rozuměl. Kdyby byl nebyl spojen, tak jim nerozuměl. Čili míra vědomostí o tom, jak, jaká je tady spojitost, že jsme nerozdělené bytosti od ostatních, je dána tím, že mám disciplínu splnit toto spojení. Jít za ním a uskutečnit je. A já si myslím, když je to Antonín, nebo je to manželka, že si troufáš splnit pro ni daleko víc než pro někoho jiného a že tedy proto se ti to takto projevuje. To je dáno tím vnitřním postojem vůči těm lidem, víš? To je lehce vysvětleno, pochopitelně tímto, aby se neřeklo . Tak se proviňuje proti smyslu toho utrpení. To utrpení má vždycky smysl, o kterém neví a proto je mu dovoleno, taky aby žehral, že to je nespravedlivé se i na to protože tomu nerozumí. Někdy stačí, že pochopí k čemu je to a ono to přestane. který poznává Boha, je tak na něm závislý, teď pozor! že je absolutně svobodný. Cítit se nezávislý na Bohu, to je velká nesvoboda, protože nic nemůžeš vědět, o tom, co on s tebou zamýšlí, co on s tebou dělá a jaké je pozdadí toho, co se s tebou děje. To je..takže se vyhrne na tebe, vyvalí něco, co jsi vůbec nečekal. Na této cestě, se to nestává a přitom je to s tou rukou, tak to jsem záviděl svaté Terezii, že byla... že, a ona vyslyšela okamžitě. Já ji nemusím vůbec žádat o to, jak to mám napsat, ale když třeba, dejme tomu, to napíšu špatně, jak si to já že představuju a ne jak si to představuje ona, já okamžitě začnu mít takovou bolest, že mi to nedovolí spát a já se musím třeba už jsem usnul, nedovolí mě to spát, já musím včas povstat, podívat se, co jsem napsal, škrtnout to a napsat to jinak. A bolest okamžitě přestane. Takže vyslýchá zvláštním způsobem. Jako se musí s Karlem Makoněm násilím, to s vámi to tak asi nepůjde, to půjde snáze. Ale se mnou tedy jako trvá tolik na svém, protože mě při tom své své nemá mít, aby prosadil totiž svou vůli, o které si myslí, že je to vůle správná, že je to vůle Boží, od Boha a tak dále, tak potom se se na mě de řízně Víš, ono to s vůlí je také, napřed tu vůli musíme umět poddat Bohu, nějak se jí zříct, teprve až je poddaná Bohu tak pak se jí můžeme zříkat, jenom té vůle, která poddaná není. Asi tak. Ale vůle musí zůstat až do konce. Ale když se poddáš Bohu svou vůli, tak první co zjistíš, že on je činný. Způsobem, o kterém se nám vůbec nezdálo. Čili my se začnem připojovat k jeho činnosti. A když se začnem připojovat k jeho činnosti, tak se musíme nakonec provést to, čemu se říká "Vezmi svůj kříž. Zapři sama sebe", to je ta odevzdanost víří nezná li hned hned tímto To musí následovat, těsně, nasadíme tu sílu k té Boží. Ta vůle Boží, to je jenom trpnost, to je.. Být Mu oddán, to není jen býti trpný, nýbrž chtít se zařídit nebo zařizovat se podle Jeho vůle. A potkal se s žabkou. A žabka mu řekla: Honzo, já jsem ochotná tě vést k skvělému pokladu. Takový na světě vůbec není. Ale mám jednu podmínku. On říká, jestli je to veliký poklad, já splním každou podmínku, to se můžeš na to spolehnout. Ta podmínka je, aby jsi šel s radostí za tím pokladem. No jak bych nešel s radostí za pokladem, za pokladem každý musí jít s radostí, ne? Dávej pozor na to, asi nebudeš mít za chvilinku radost, ale jak nepůjdeš s radostí, tak ten poklad nenajdeš a údaje a Žabka vedla po cestičce, to bylo krásný, A najednou přeskočila do rybníku a ten Honza říkal, no, já ten rybník obejdu, ne, copak půjdu do tak studený vody? Byl oblečen, tak říkal obejdu, ale žabka říká říct na druhý straně už stála a říkala, no Honzíku, tys radostně nebyl, nešel do tý vody, ty bys byl býval nešťastný, kdybys musel skočit v šatech do vody a taky teď se mě nejevíš jako radostný, protože jsi musel obejít veliký rybník a dalo ti to moc práce. A poklad se ti nepřiblížil. Tak podívej se, dneska to necháme, protože ty jsi vyčerpal všechnu svoji radost. Už nejsi radostný. Já jsem ti dala jedinou podmínku, že budeš radostný. Nejsi. Tak končíme. A tadyhle se podívej na ten břeh, je tam chaloupka, tam přespi a ráno, až tě navštívím při prvním kuňkání, tak musíš být radostný, jakmile nebudeš radostný, tak dál se nepovedeš. Ráno se probudil a říkal, tak přečet přečetl ta žába eště povede, přes hory přes doly, to já nebudu mít s toho žádnou radost, to já... zase to skončí. A tak říkal, s kým já bych se poradil, abych byl radostný? A kde se vzala, tu se vzala, byla tam babička. Aříká mu: Honzíku, co tak přemýšlíš, já tě vidím takovýho zadumanýho. A on jíříkal, no tak mám jít za velikým pokladem a mám být přitom radostný. A žabka na mně chtěla, abych přes rybník šel. Co bude chtít zase dneska, to já nevím. Zatím kdyby toto nechtěla na mě, tak já bych šel i radostně, já bych šel i radostně, ale takhle je to beznadějné. A babička řekla, když chceš zůstat radostný, tak musíš ten poklad hledat pro tu žabku. Pro tu žabku? Co ta žabka bude dělat s pokladem? Nesmíš jí to říkat, že to pro ni hledáš, o tom nesmí vědět, ale choď, jednej tak, jako bys to nedělal vůbec pro sebe, nýbrž pro tu žabku. Když to vydržíš do večera, uvidíš, že tě ta žabka pochválí. A šli, ráno se zase setkali s tou žabkou a šli. A ten si zpíval: A já mám hezkou žabku a já jí přeju ten svůj poklad. Né pro ni to udělám, ale já jí to přeju. Kdyby tak ona měla ten poklad, tak by byla tak radostná jako já. Já ho mám, já už mám na dostřel ruky, ale ona ho nemá, jak by taková žabka mohla mít? Ale kdyby ho mohla mít, ta by byla radostná! Jejej, já bych to tak přál, aby byla radostná! A tak si přád zpíval a tak pořád přemýšlel celý den a uběhla mu cesta a večer se ocitli u dalšího rybníku ty žena taly nýbrž tam byla další chaloupka a žabka říkala, dneska jsem s tebou báječně spokojená. Protože jsi jednal jinak, než člověk chamtivý. Čili musíš se naučit moc vlastností, které neumíš, které neznáš, které neplníš, než ten poklad najdeš. A třetí den, když se ráno probudil, tak tam byla babička, zase ta první a říká, jestlipak víš, Honzíku, co ti chybí? To bych rád věděl. že ona přidává či si můžu dělat můžu jí celej den zpívat vona tomu nebude nakonec věřit, ale ona řekla. Vem tu žabku do kapsy, a řekni, taková malinká žabička kvůli mě to dělá. A on: snad i kvůli ní, né? Vem ji do kapsy a ona ti vždycky řekne, kam se má jít. Ale ono to z ní bude kapat, ta voda to víš, ona je mokrá a tak nedělej si z toho nic, že ten šos ti bude trošičku kapat, ale ber ji do tý kapsy. A tak vzal Honza žabku do kapsy a žabka mu napovídala. Vpravo, vlevo, rovně, ne a šli a byl zase večer. Žabka mu říká. Dej mi dneska z kapsičky ven a já jsem s tebou ještě spokojenější, ještě něco potřebuješ přidat k tomu. A on říká to bych se nesměl od tebe dovědět, co eště k tomu mám přidat? A to ti neřeknu. Víš, s kým se máš poradit. On usnul, ráno tam byla babička a říká mu. Víš Honzíku, co ti ještě vadí? Že ty jenou jdeš za tou žabkou, jak ti ukazuje, ale sám nic pro to neděláš, abys ten poklad našel. Udělej něco pro to, abys ten poklad našel, taky sám za sebe. No já babičko? Tady ti dám motyku a lopatu. Poraď si s tím jak chceš. Dala mu motyku a lopatu a on začal. Pochopil, že tam má kopat. Tak tam kopal, přišla žabka a řekla. Honzíku, co to děláš? No já tady kopám poklad, já ho tady hledám ten poklad. A žabka řekla. A víš, že děláš správně, tady ten poklad je. Neboť ten poklad je hluboko v zemi tam, kde ho lidé nehledají. Na povrchu není a já tady počkám, než ho najdeš. A on kopal metr, kopal dva už dál nemohl. A on říká, ona říká, tak dost, vylez nahoru, vylez nahoru a pojď do tý chaloupky té babičky. Chaloupka tam nebyla. A ona říká, to nevadí, že tam není, já tu chaloupku postavím. Zakuňkala a stála tam nádherná chalupa. Pořádná chalupa. Ó, ty umíš tak hezky kuňkat, tak tam taky najdeme jídlo. Našli tam jídlo, najedli se a ona řekla, ale víš, jíst s takovou kuňkalkou, to není moc příjemné. Můžu se nějak proměnit a proměnila se v obrovského psa, který sněd nejenom to co jako tam bylo před něj předloženo, i to, co měl ten Honzík sníst a žabka říká. Nezlobíš se na mě? Nezlobím. Najedla ses? Najedla. Změnila se na žabku a říká, eště jeden den. Vyčkej eště jeden den, co ještě uděláme. Další den se probudil a byla tam babička. A říkala. Ty jsi hledal v zemi, ale víš, kde jsi zapomněl hledat? V sobě. V tobě je poklad, o kterým nevíš. Má úžasnou cenu a lidi o něm vůbec nevědí. To mám tam taky kopat ve svém nitru, nebo co mám dělat? Ona říká. Ne, ne, ne, nic nedělej, ale řekni to žabce, co jsem ti řekla. Tentokrát jí to řekni. Ráno přišla žabka a řekla, půjdeme dál. On říkal, ne, ne, babička jedna mi řekla, že ten poklad je ve mně a že tam ho mám hledat. Tak ty se mě zříkáš, né, ty nechceš, abych tě vedla. Já bych tě vedla bezpečně k tomu pokladu. A ty říkáš, že ho máš v sobě. Je to nemožné, to bych o tom přeci něco věděla. A on říká, ne já té babičce věřím a já ten poklad v sobě budu hledat. A jak ho budeš hledat? A on nevěděl, jak ten poklad v sobě hledat. Ta babička řekla, máš nohy, máš ruce, máš tělo, máš hlavu, a víš dobře, že v ruce to není, v nohách to není, nikde to, ať ukážeš, na co chceš, tam to není, tak kde to v tobě je? Co bys řekl? A on řekl, když to není nikde co já vidím, že by to mohlo být, tak to musí být někde, kde já to nevidím, že by to mohlo být. Tak ona řekla babič- ta žabka. Zavři oči. Co vidíš? Jéjej! Já vidím krásný hrad. Vejdi tam! Jsou ve snu. A tam ten poklad byl. Když se probudil, hrad pryč, poklad pryč a žabka říká. To koukáš, viď? On ten poklad je i není. Je něco, co je i není? á říká Honza, Ale ano, je mnoho věcí, o kterých ty nevíš, že jsou, a přeci jsou. Podívej se, lidi říkají, že jsou, že je Amerika, byla's tam v Americe? Byl's tam v Americe? Nebyl. Existuje? No bylo tam moc lidí, tak vím, že to existuje. Takhle existuje ten tvůj vnitřní poklad. Moc lidí už u něho byly, bylo, tak jdi za někým, kdo tam u toho pokladu byl a já se s tebou loučím. No, to byla pro něho velká sprcha. Kdo to, do tam od o tom pokladu ví? Á ona babička to věděla! Tak já jdu za tou babičkou, snad tam bude nějaká ta chaloupka, zase žádná chaloupka nebyla, tak šel pořád hlouběji do lesa, a říká, ta babička to bude nějaká lesní víla nebo co, šel hluboko do toho lesa, až přišel na takové místo, že už se dál nemohlo jít. Křoví samé a trní a nešlo to dál. Tak tam únavou usnul a když se probudil, stála nad ním babička a říkala. Tvůj poklad jsi našel. A on říkal, jak to? Vždyť já nic nemám. Nic nemám v ruce, ani halíř! Máš největší poklad, že ses naučil bez reptání hledat. Ten život je takový, že se v něm má pořád hledat něco lepšího. Teď už tě pustím a ty najdeš, všecko v tom životě, co je tím pravým pokladem. Našel všechno, dobré zaměstnání, a ženu a měl potom děti a byl s tím spokojen a to byl jeho pravý poklad. Pohádky je konec. já tě pustím na večeři ne Dvanáctého druhý osmdesát devět Brno. má. A pár řádek pro Václava, já nebudu jmenovat koho, ale chci mu říci, že je absolutně chybný postoj, když si člověk myslí, že se nějak proviňuje přád tím svým životem a způsobem jednání a že není hoden třebas těch ostatních lidí, kteří se takhle neproviňují jako on. To je krajní pocit oddělenosti, který neexistuje ze strany Boží, protože, jestliže člověk je živým tvorem existujícím na této planetě, tak je součástí té základní milosti nejdůležitější ve vesmíru, že je člověkem. A když zůstává člověkem, tak není vyvrhelem, protože i kdyby byl nejhorší mezi lidmi, tak když ho Pán Bůh udržuje na životě, to je to hlavní! Když mu to neodjímá, tak je tady důkaz, že tady má úkol. Od Boha, o kterém neví. Ne od lidí, od lidí to si koupil, že se stal lékařem, že ano. Ale to je z vnějšku, všechno pravé se rodí z vnitřku. K tomu pravému má volný přístup, protože má lidský život. A tohleto jestli si nevštípí do hlavy, tak bude mít stále pocit méněcennosti, zcela chybný, který pochází z chybného postoje vůči tomuto životu. Jestliže člověk má tu vesmírnou vymoženost, opravdu vesmírovou vymoženost být člověkem, tak je v největší milosti vod Boha, v jaké může být nějaký tvor. A takže, ať je tady třebas pět miliard lidí, tak on je tady jeden z těch pěti miliard, rovnoprávným členem této společnosti vyslaným od Boha sem do toho světa s nějakým úkolem, k nějakému úkolu, který má splnit. Nemusí mu rozumět, nemusí to dělat tak, že by byl s tím spokojen, naopak je dobře, že s tím spokojen není, kdo je spokojen, tak ten přestává žít umělecky. Umělec nesmí být spokojen se svým dílem. Von s ním není spokojen, tak žije jako umělec. To je těžký život umělce. Protože umělec není nikdy spokojen. Jak by byl, tak konec umělecké kariéry. A on se učí umění žít a to je velice těžké umění a přistupuje se k jeho realizaci zase z vnitřku. Když z vnitřku dostane další milost, kromě toho, že žije, že v této oblasti se stane vědomě součástí Boha, tak pak se podiví, že najednou všechen ten pocit méněcennosti odpadl. Já jsem měl taky takový pocity všelijaký, že jsem nemoh být tím, čím jsem chtěl být a nemoh. Měl jsem víc takových důvodů, abych takhle myslel jako on. Taky jsem tak myslel. Jakmile se dostavilo to vědomí vnitřního života, že mojí pravou základnou je Bůh, tak to všechno padlo. Přestal jsem chtít něco provést já, když to za mě provádí beztak Bůh. Já jsem ho v ničem dosud nedohonil, toho Pána Boha. Například, já jsem nedokázal dosud milovat, protože On miluje. Já sem nedokázal žít, protože On žije, já jsem nedokázal poznávat, protože On poznává. To je všechno odvozené jenom. Jak ho pustíš z uzdy, tak on zase spadne do toho pocitu méněcennosti. Protože už se v tom zaběhl, to už jsou zaběhnutý kanály. A i když jsou zaběhnutý, nejsou pravdivý, ale jsou zaběhnutý, takže samovolně se do toho kanálu zase pouští, tam je to splavné, abych tak řekl a dostane se k tomu pocitu méněcennosti zase. Tak ne každý tok, který je splavný, je správným tokem, protože řeka splavná může také téci třebas do končícího jezera, slanýho nějakýho, což bývá třeba v Africe, dejme tomu, v Čadu takový jezero je a veletok tam do toho teče. Nebo Amudarja a Syrdarja, že ano, do Aralskýho, to není pravý tok, který by tekl do pravého moře. A on je to takovým tokem, který do pravého moře neteče. A to je jeho neštěstí. Takže on ví, že to neteče do toho pravýho moře, že se nespojuje s tím věčným a to nemůže, dokud zachová si tento neřestný způsob, to je jeho chyba, myslet si, že je méněcenný. To by byl každý člověk méněcenný, který si to ani neuvědomuje, že je, že, nikdo nejde vědomě do toho Boha. takže že měla Já jsem si myslel v koncentráku, když jsem viděl ty nesčetný oběti, které tam existovaly jen v jednom koncentračním táboru a těch táborů tam bylo téměř čtyřicet v Německu a ještě některé větší - že kdyby nebylo nic jiného, žádného jiného důvodu, že proč ten Hitler je, tak je na pravém místě proto, že těmhletěm lidem, mnohým z nich, ukazuje cestu do věčnosti. Já bych se byl bez Hitlera do té cesty nedostal. A nedostal jsem se tedy k tomu, aby se kvůli mě vedla zvláštní válka, ale že se mohl podílet na tom, že relativní zlo, jaký on představoval, nemůže samo o sobě nic provést bez relativního dobra. Když nastolí relativní zlo, a on nastolil veliké relativní zlo, tak nastolí také relativní dobro. Takže dobro, které nastolil u mě, tím svým zásahem, to nešlo jenom tak daleko, že když končil a když spáchal sebevraždu, tak u mě to nepřestalo, u mě to pokračovalo dál. A to způsobil on. No, to ať si uvědomí, že je to opačně, než si to myslí. Že všichni mu musí mu také pomáhat . Ať jsou třeba policajti, tak mu pomáhají. Ne, že mu podrážejí nohy , protože kdyby mu svět nepomáhal, tak je tady Václav zbytečný. Ten svět je tady a on v něm jenom proto, aby si vzájemně pomáhali. A i když je proti tomu, když tomu nevěří, na tom nic nezmění. Ten svět mu pomáhá. Dokud tady je, tak svět mu pomáhá. My My totiž nemůžeme se ocitnout mimo oblast působení Boha. Čili, tímto způsobem, že žijeme v jeho silovém poli, bych tak řekl, žijeme v něm. A nikdo, nikdy, ani ten Satan se mu nezvrhl, to by byl pěkný Pán Bůh! On stvořil dobré a zlé a tak je to v Bibli také napsáno. Stvořil všechno bez výjimky, to nestvořil nic Satan, nic nestvořil. A teprve my se vžíváme do té pozice zla, když na nás tíž doléhá. Takže svatý Petr, a to byl nějaký kabrňák, mohl říct, že celý svět je ve zlu postaven, celý svět je ve zlu postaven. A na druhé straně že nic není na světě, co by nebylo stvořeno z Boha! A jak to, že je to ve zlu postaveno? Ve zlu je to postaveno proto, že my nepoznáváme toho původce. To je to zlo. Čili on si to špatně dává dohromady. Zlo je někde jinde, než že je schopen toho a není schopen tamtoho, že dělá špatně a nedělá dobře, nýbrž zlo spočívá v tom, že se nestýká nebo že není si vědom svého původu, který není nějak historicky že něco někdo stvořil, nýbrž který je aktuální. Pořád se všechno vytváří. Každý moment, který on žije, je znovu vytvořen. A jestliže do toho on přidá svoji malomyslnost, abych tak řekl, tak degraduje to poslání, které má od Boha jako člověk. A to je k Bohu se vrátit. Není jiného poslání nejvyššího, než toto jediné. Od Boha jsi přišel, k Bohu se vracíš. Prosím, i ty jsi od Boha přišel, i ty se k Bohu vracíš. Jenomže někdo vlivem své povahy přitahuje negativní vlivy tak, že spíš je negativně veden, negativními vlivy veden než těmi pozitivními. Já jsem od začátku svého života byl takhle těmi negativními vlivy veden. Mě jako podle názoru toho malého dítěte mě ti lékaři život brali. Oni to nechtěli udělat aby něho byli sebrali.. Nesebrali! Čili, já jsem se řídil především negativními vlivy a ty na mě působily tak mocně, že žádný pozitivní vliv nepůsobí tak mocně. Z toho důvodu nepůsobí tak mocně, že si člověk přivlastňuje ho daleko snáze, ten pozitivní vliv než ten negativní. Od toho se separuje. Proto, dejme tomu, svatá Terezie z Avily říká, nejlepší základní postoj je, se považovat za takovýho mizeru, že už větší na světě není. Prásknout sebou k nohám Kristovým, dělej si se mnou, co chceš dělej si se mnou co chceš. A když odtamtud odejdeš a ještě žiješ, tak on říká, žiješ pro mne to to se nedá vysvětlit. A ona potom žila pro toho Ježíše Krista a pro to jeho učení a pro ten život věčný, že? Toť vše. Myslet si, že jsme už věděli co Bůh od člověka chce a ohradili jsme se proti tomu podle toho, že se proviňujeme proti Duchu Svatému, to není pravda. Protože proti Duchu Svatému se může provinit jenom ten, kdo vstoupí do tohoto vědomí pomocí Boží a ne z vlastní iniciativy a vlastního poznání . To poznání, které má on, to je jenom uznání těch věcí. Ne takové, aby se musel podle toho řídit. Když uznám, že je Bůh a že všechno je stvořeno od něho, a nevím, co všechno, tak to je pouhé uznání. Když se s tím neztotožním do tý míry, že jsem ochoten disciplinovaně pořád to používat, tak se nic nestane, vůbec nic se nestane, nebo když jsem proti tomu, vůbec nic se nestane, protože jsem to nepoznal silou přímo pocházející od Něj, když přes svůj intelekt, přes svoje osobní uznání, což je jako nic. To ve srovnání s poznáním od Něho to není nic. Já to mu vysvětlím, aby věděl, co to je. Když jsem v sedmnácti letech jeho silou poznal, že on je mou nesmrtelnou podstatou, i všech lidí ostatních, tak jsem nemohl dělat něco jiného, než co On chtěl. Nemohl, to nešlo! Protože On měl přístup s tou láskou ke mně. On mě miloval tak nesmírně, že já jsem se mu nemohl vymknout. Kdyby..Tam bych se byl býval moh rozzlobit, udělat hřích proti Duchu Svatému, to bych byl býval mohl, kdybych to byl vůbec dokázal! Totiž ten hřích je podle mého prostě nemožné. Když to někdo eště dokáže, tak to je kabrňák tedy. Ale to neznám takového člověka, kdo by to dokázal! On zaručeně vůbec nic nedokázal, protože von toto poznání neměl. Kdyby se mu stalo to, co mně v sedmnácti letech, tak nemůže jednat jinak, než by to chtěl Bůh, nemůže. A kdyby tady byl sta let, tak je tady už ve službách Jeho a ne ve službách svých. A on je pořád ve službách toho padavky, kterému říká Václav. Tak to né, to není proti tomu svatýmu. To vůbec nemá nic společného. Tam se může, proto je tak výjimečný hřích, že se ho téměř nikdo nemůže dopustit. Ale já bych řek, že nikdo. A že může být vytknut jako neodpustitelný. Že totiž, jakmile se člověk narodí, tak se tady objeví na světě hotová kompletní soustava transformační. To znamená všechno, co ve vesmíru existuje, už je připraveno v miniatuře v tom člověku, aby se z toho, z celého vesmíru v malém, mohl dostat do věčnosti. To není u žádného tvora, čili, to je taková vymoženost, že když si to neuvědomí, tak neví, co to vlastně říká a jak se proviňuje tím, to se proviňuje, že toto nechápe. Že bez Jeho vědomí a bez Jeho vůle se tady objevil. Neboť jeho narozením na svět se dovršila soustava v tomto individuálním případě, tak v individuálním případě každého narození se to děje, se dovršila soustava vesmírového vývoje. Když jsme si říkali, a on by to měl znovu slyšet, že v tom mateřském těle se děje ten zázrak, že z jedné jediné buňky se stane člověk. A že přechází přes fáze vývoje života na naší planetě, který trval miliardy let. A tak když on to prožije za devět měsíců a nemůže se proti tomu postavit, protože se prostě narodil už hotový s touto celou soustavou, no tak to je prostě taková milost, že ať si ten ubohý Václav myslí co chce, proti tomu nemůže ani prstem hnout. Ledaže by spáchal sebevraždu, a tím to nevyřeší. To nejde řešit sebevraždou. Prostě to tady je a to se nedá spláchnout z povrchu zemského nebo z povrchu vesmíru. To znamená: vesmír sestoupil do lidského nitra a odtamtud se děje to, že touží nebo všemi silami se snaží přejít z vesmírového do lidského řádu, do neduálnosti, to znamená do Boha. Ať si myslí, co chce, tomu nezabrání. Ať si myslí, že je to smrtelný hřích, nebo neodpustitelný hřích to To si můmůže myslet co chce, na té věci nic nezmění. On je narozen a zůstává narozeným. Ale je nenarozen a zůstává nenarozeným, že ano. ..jak si všímá, na tom faktu .. že je narozen, ale co je důležitějšího, nemůže změnit teprve nic na tom, že je nenarozen, že to nenarozené v něm je a že je tam věčné a že si to troufá v něm přebývat. Chrámem Božím jste a Duch Boží ve vás přebývá, říkal svatý Pavel a tomuhle asi dobře rozuměl. No a protože tomu takhle je, tak to, že si myslí o sobě takové špatné věci to se podobá jedné jediné věci dokonale. Ba, je to stejné: vytí psa na Měsíc. Ať si vyje jak chce, Měsíc půjde svou dráhou, celý vesmír půjde svou dráhou, vesmír v něm půjde svou dráhou, vesmír v něm bude působit k tomu, aby se dostal do té věčnosti. Dokud bude živ, tak ten vesmír bude v němpořád tímto směrem pokračovat, ano? Tak prosím, řekni mu: Dopřej si klidně těch nejhorších myšlenek, je to to vytí psa na Měsíc, nic tím nedokážeš, jenom si zkalíš svou mysl a tím si zkomplikuješ život. Ale jenom povrchní, do nitra to nesahá. Tam, do toho nestvořeného, nemůže vůbec proniknout, s tou svou povrchovou myšlenkou. A tak jako ty věci v tom pokračují, ale já ti to nemohu doporučit osobně, protože bys moh mezitím pokračovat v něčem jiném a užitečnějším. Je vám známo, před sedmnáctým rokem svého života, jsem se nemodlil, vůbec. Já jsem se denně modlil, a hodně modliteb jsem přeříkával. Já jsem je jen přeříkával, to není modlení, Já jsem to proti své vůli, abych byl poslušen své rodině, oni si to přáli, abych se modlil, tak jsem se modlil. Jsem to přeříkáv- a oni byli spokojeni, že to přeříkávám, ne? To ovšem nebyla modlitba. Modlitba začíná tam, kde člověk povznáší svou mysl k Bohu a od toho povznesení své mysli k Bohu neustupuje.