Karel Makoň: 89-03A (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Modlitba začíná tam, kde člověk povznáší mysl k Bohu a od té, ale od toho povznesení neustupuje. Upozorňuju vás na tudletu podstatu modlitby hned ze začátku, protože jestliže ustoupí od z toho povznesení mysli k Bohu a dělá něco mechanicky, tak se podobá tomu, kdo vstoupil do večeřadla, kde se měla konat svatba a neměl roucho svatební. To roucho svatební je úcta k tomu, projev úcty k tomu, nic víc než projev úcty k tomu, který pozval na svatbu. My jsme všichni pozváni na svatbou na svatbu, na spojení s Bohem tedy, a jestliže nemáme svatební roucho, tak okamžitě se ocitáme mimo svatební síň, nepokračuje ten proces svatební, proces zásnub ten proces postupu k Bohu a je zajímavé že ten král tedy vyhazoval ty lidi, kteří neměli svatební roucho..se k nim stavěl velice záporně, to znamená nepochopitelně jim vyhrožoval proto, že nemají roucho způsobem, který je nepříhodný pro takovou maličkost, že nemá roucho. Říkal, a tak tam bude pláč a skřípění zubů a bude tam strašně. On to zažívá, protože to roucho sundává, kde může. Jak takhle myslí, tak sundá roucho a dostává se do tohoto, do této pozice trpícího člověka. Kdyby ho nesundal, netrpí, byl by mile přítomen tomu svatebnímu obřadu. A tak každá modlitba, která nemá tuto povahu třebas jenom chvíli, člověka vyčleňuje z toho pochodu nebo procesu přístupu k Bohu. jsem měl tu výhodu, svou vlastní vinou, pochopitelně když to způsobili lékaři a pak to šlo dál, že jsem nikdy bez tohoto pohlcení mysli nemoh existovat při modlitbě. Nemohl. Prostě abych to řekl takhle, jsem si ze začátku v těch sedmnácti letech myslel že jedině při vnitřní modlitbě se člověk může setkat s Bohem, nikdy jinde. V běžným životě že to nejde. To žiju mimo něj a-pocit oddělenosti a tak podobně. Takže jsem se celý den těšil se večer s ním mohou setkat. Ale když jsem se s ním, když jsem se do modlitby ponořil, tak jsem se okamžitě setkával. jsem nebyl vyhozen nikdy ze svatební síně. Takže když jsem předstíral, že jsem například nad něčím soustředil, tak se nesoustřeďoval. jsem jenom kvůli nim, protože to tak dělali, šli z opačné strany na to, než já. jsem na to nikdy z vlastní iniciativy nešel, jsem si tu modlitbu vůbec nevymyslel. To byla modlitba od Boha, která najednou na vstoupila a jsem.. a byla tak mocná, to tažení bylo tak mocné, se nemohl vymknout ani během dne, kdy jsem tu modlitbu nekonal. Jsem se aspoň těšil na večer, a tak ani jeden večer neprošel jinak než tím procesem při-přibližování se k Bohu. Ta modlitba byla přibližování se k Bohu vědomým přibližováním se k Bohu, ovšem s následky, které bohužel působí depresivně na člověka. Protože to, co považoval za sebe, to se mu musí ukazovat, že to není on, to je jenom jeden z jeho oděvů, ne ten svatební zrovna, se kterým se ztotožnil a to je jeho tělo a toto je mu bráno, protože on nemůže mít, řek bych dva oděvy na sobě, vespod ten, který souvisí s pocitem oddělenosti od Boha a navrch ten, který souvisí s pocitem neoddělenosti od Boha. Tak to nejde to se to jedno prolíná do druhého. Tak se od něho prvně chce, aby v modlitbě od sebe odstoupil. Dokonale od sebe odstoupil, zapřel sám sebe. Ale jakmile zapře sama sebe, to by bylo málo, to by byla poloviční cesta, on musí zároveň ještě dosáhnout toho, že vezme svůj kříž při modlitbě na sebe. Při modlitbě vezme kříž na sebe. To znamená tu tíhu toho kříže musí vzít na sebe že stát tím Šimonem Cyrenejským, který pomáhá, nic víc to nedělá, tomu Ježíši nést ten kříž. Ten Ježíš by bez naší pomoci ten kříž nedonesl . My musíme znovu mu pomáhat na Golgotu, tím, že mu poponeseme ten kříž. To je maličkost, ale my to velice těžce snášíme, protože si myslíme, že my jdeme na ten kříž, že nám jde o chřtán, abych to řekl česky. Není to pravda, nám jde jenom o to lidské malé "já", které se cítí odděleno oddělen od Boha A to je třeba zrušit a jestliže se to nezruší, tak to spojení nemůže nastat. jsem se na to spojení těšil, ale jak to na přišlo, tak jsem to nemohl snášet, tak to bylo tak tíživé, protože šlo o všechno co jsem dosud znal. To je to co on zná a co známe všichni. My známe toho člověka který na sobě lpí, buď negativně nebo pozitivně, to je jedno a bojí se že o to přijde. A právem se bojí, protože o to přijde a jakmile o to přijde nic lepšího se nemůže stát, než že začal nenávidět sám sebe a tím začal být hoden Boha. Jen nebudeš-li sebe nenávidět, nevejdeš, říká Ježíš Kristus. To říká jinými slovy, ale takle vždycky se to má. Takže během modlitby se učíme nenávidět sama sebe. A jsem tu nenávist nikdy nemohl hned dostat do takových obrátek, že bych sebe tak dokonale nenáviděl, to ani Václav se nedostal do takových obrátek, aby se dokonale nenáviděl, že by byl sebe opustil, a mohl se tedy setkat s Bohem, který jak se nemůže setkat, nežli sebe opustí. to považuje ty svoje svoje stavy za správný případ začátečníka , který neví co tím dělá. My většinou nevíme, co děláme kromě toho co víme že děláme. My víme, že jsme padouši , to je v pořádku, to víme, že to tak děláme, jako padouši se chováme, ale to je málo, je to předpoklad, abych moh od sebe odejít. Máří Magdalena by se byla nikdy nevrhla k nohám Ježíšovým, kdyby nebyla bývala tak zlá, tak špatná, že ano. Tak on je asi ještě moc málo špatný, aby se mohl vrhnout k těm nohám. Když bude tak dokonale špatný, že mu nebude bránit ten pocit méněcennosti, nýbrž bude ho to opravňovat k tomu, aby si tam lehl, k těm nohám, tak On ho zdvihne, Ježíš. Okamžitě ho zdvihne. Bude to mít ještě další následky těžké, rozporné, že totiž se mu nechce vylízat z toho, z ulity, ne? Protože nikdy není, je mi líto, ani ty, ani on není tak bídný, aby neměl v sobě zalíbení. On v sobě zalíbení pořád ještě tak veliké, že když mu podle o to nebo Bohu půjde o to, aby ho z toho dostal, z toho postavení oddělenosti , no tak mu to bude velice za zlé, on se zatím brání tím, že není hoden, ne, ale to je, jako kdyby ta Máří Magdalena se takhle bránila přijít ke Kristu. Jako kdyby zůstala doma a trápila se nad tím, že není hodna. To musí překousnout a musí být drzá, že? Žádný hřích proti Duchu Svatýmu nesmí mít v hlavě, když prostě si tam jde lehnout a svými vlasy omývá a slzami omývá nohy ježíše krista co on ježíš řekl těm farizeům, u kterých byl: vy jste mi nedali nic, ale ona si lehla k mým nohám a slzami s..je s.. omývala a osušovala svými vlasy to je projev lásky. A protože tolik milovala, tak taky hotovo a zvedl ji z země že jo. No tak jako to ten moment mnozí lidé překonají protože ho svou silou nejsou schopni překonat nikdo ve vás to nebudí pocit méněcennosti prostě vám chybí jenom něco. Co se vyjádřit jasně slovy :práskni sebou k nohám Ježíšovým A nemyslí přitom vůbec na nic na sebe především ne , jakmile máš malinkou myšlenku na sebe zase se zdviháš a utíkáš domů sobě tam do té, toho pocitu oddělenosti jako bys byl vůbec k Ježíši Kristu nepřišel. Ale on chce, abys tam vydržel přes tu svoji bídu co mu bylo ježíši do toho že ta žena samaritánka měla pět mužů vůbec nic to když na to přišla svatá terezie tak říkala tak je tady ten ježíš taky asi pro protože ve svých šesti letech jsem neměla těch pět mužů a nebyla jsem tak zlá a tak je tady pro každýho člověka čili ona viděla přístup bohu skrze milosrdenství boží nekonečné milosrdenství boží a von todleto ještě nevidí a nikdo, kdo utíká z modlitby toto je nevidí neví to obrovské milosrdenství, které mu dovoluje aby se k Němu přiblížil, ano? Co jsem chtěl a máte-li tento charakter taky modlitba , ke které se přistupuje jenom z povinnosti, byl jsem tady dotázán, jo? A chci říct toto jsem od těch čtyř let přibližně kdy jsem se naučil mluvit do těch sedmnácti se denně modlil. A dokonce bez nejmenší víry. Jenom z lásky své rodině a to byla pobožná a všichni se modlili jsem nemohl jinak než se taky modlit oni nepoznali že s že tomu nevěřím hlavně, že jsem to přeříkával sice hodně rychle tak jsem jsem nemoh na to ani myslet o to jim také nevadilo, oni taky tak říkali rychle, taky se neuměli modlit. Ale to, že jsem to dělal. To musí musí to mít nějaký princip sobě vyšší něco dělal z lásky k tomu bližnímu že voni taky jsem modlí že oni tomu věří tak to mělo za následek že jsem v sobě střádal poklad oddanosti. Který je základem cesty lásky. A ten poklad oddanosti ve mně vzrostl do míry že v sedmnácti letech přemohl. Z vnitřku přemohl a bůh stál přede mnou bych tak řekl. Nikoliv obrazně fakticky jsem věděl že je moje podstata nesmrtelná. A teď nastala švandovní situace protože zatím, co jsem tiše byl proti víře nikde jsem nesměl jim oponovat to jsem měl zakázáno vnitřně. Z moci která občas mnou cloumala a to byla moc boží tak jsem najednou cloumal těmi věřícími říkal jsem, vy nevěříte, vy jste proti vy jste, vy jste žabaři. Vy se modlíte nevíte co říkáte a tak jsem to vyčítal všechno možný pojednali babička říkala co s tím chlapcem, mamince říkala co se s tím chlapcem stalo. On tomu dosud vůbec nevěřil a teď nám tady vyčítá a co mám nikdo ani kněz nevyčítá, že jo, a on si troufá zastávat postavení kněze zase mně stoprocentně odsoudila babička vždycky jenom odsuzovala , bylo to výborné a jsem potřeba tak odsouzení jsem se příliš cítil jsem nevěděl, co ještě všechno čeká jsem byl začátečník a jsem cítil proti těm ostatním na na úžasné výši tak to se nemůže Václavovi stát. Ale to je výborné, že se mu to nemůže stát, To by bylo zlý tak řekli no tak to si zase tak by to ono to přejde No když jsem přitom nepotřeboval jíst pít spát a když musela maminka do školy posílat osum dní jsem nebyl schopen se hnout z místa. No tak to říkají tak to dítě se zbláznilo jenomže se maminka měla ten dojem, že to dítě se nezbláznilo. Že je v nějakém přechodném stádiu vývojovém ve kterém ten človíček potřebuje pomoci a ona tu pomoc všestranně poskytla krmila napájela ukládala na lůžko, myla mně protože jsem o to nestál všechno světské bylo pro marné marnost nad marnost které ovšem výjimečné postavení toho člověka, který je chycen bohem. Že je vlastně bláznem božím přechodně bláznem božím kdyby byla nezachránila tehdy tak nejenom, že jsem vypad ze studií, ale že jsem vypad do blázince že. A ona to kryla, ne, ona mně vydávala za normálního dělá všechno aby to dal ve jako jsem se do školy ale jsem dokonce byl vyvoláván a uměl jsem to protože jsem věděl co dostanu. Tak tam milost to prostě ten vedle mě, co seděl, teďka jsi na řadě ty tak něco se nauč. jsem se naučil jenom neměl jsem čas přesto jsem si otevřel jsem knížku , to byla ekonomika, a tam jsem si našel aukce a takovýhle ty věci, co se dělají třista let jsem si to přečetl. A byl jsem vyvolán a on mi dal aukci zrovna ten ten kantor a jsem to uměl nazpaměť podle knížky a on řikal. No člověče tyto umíš nazpaměť takhle otevřu tu knížku a to je slovo za slovem jak to to v knížce, jsem měl vizuelní paměť tak to pro na chvilinku nebylo těžké si to zapamatovat a číst si to tak jak každému dávám tři otázky, a tobě dám jenom jednu protože když umíš knížku nazpaměť to otevřel namátkou , ne, tak umíš ji celou nazpaměť tak to věřím a , máš jedna, no, misto pětky jsem měl jedničku. prosimvás to si doufám tak již nikdo nikdy nedělal. jsem slíbil, že to co ti věci byl již v ale co jsem nepotřeboval, to jsem nepotřeboval se učit, vše ostatní mi bylo přidáno, když jsem hledal to králoství boží rozumíš tak tak když člověk koná správnou modlitbu tak hledá králoství boží o nic jiného mu nejde, že jen do toho království se dostat a mně ..modlitba ž.. u mně ž.. neměla nikdy žádnou jinou povahu než jsem šel do toho království božího to byl pochod do krásy Boží těmi prostředky modlitby jsem tam šel a proto to nemohlo za den nebo za dva mít ten následek že bych. Byl svědkem toho přiblížení se bohu to nemohlo mít za den následky. okamžitě ňákej výkon mělo ne, že bych to, že bych to nějak potřeboval ale že ta že síle boží nebyly kladeny překážky. Takže se projevovala jako s to modlitba jako spojovací. Vědy bylo by vode nehezké kdybych říkal jestliže u vás nemá ta modlitba ten, tu povahu spojovací dokud tak to není správná modlitba ne. Je to správná modliba, ale jsou tady překážky a o těch by bylo třeba promluvit které nám brání v tom aby ten spojovací akt probíhal pořád kupředu ano. Odpověděl jsem tu otázku? Během dne přijde ne v oficielní případu modlitby touha obrátit se k Bohu a veškerou silou svou se k němu obrátit. Tak to se člověk obrací k bohu tím čtvrtým, veškerou silou svou najednou veškerou silou svou jde k tomu bohu to je čtvrtý případ není to ten běžný, srdcem myslí duší nýbrž veškerou silou svou jsem byl vždycky veden touto veškerou silou. To je moje specialitka vlivem těch lékařů v protože toto nemohu to oni oni taky kromě toho že dávají ty pilulky, že jo, tak taky dělají něco dobrýho, ty pilulky, to je, to nejhorší co dělají oni jsou dneska tím posedlý všichni, celá lékařská věda. Ale bych..A ozařování a vším možným. To je násilný . To, co ti keltové ty se proto chodím tím pořád poučovat jak ty léčili nenásilně, používali záření ale zemského záření přirozené, dávkovali to přesně. tomu nerozumím, jak to dávkovali, ale jenom jsem svědkem toho že na těch vrškách, když tam přijdou ti moji přátelé, že ten vliv to na dodneska má, že to záření tam je, ne vlivem Keltů, ale je tam přirozeně, jaksi na tom Albertově nebo na Skočické hoře a to vliv na ty lidi taky. Dokonce negativní vliv například ten Miloš se tam dostal odtamtud tu chorobu co tam šlapal a šlapali tam jiní lidé, byli tam psovodové byli, že ano těm se nestalo protože nemysleli na cit. No tak. Když říkám, že mojím přirozeným mým přirozeným východiskem je veškerou silou svou. Tak je to dáno tím jsem se veškerou silou bránil těm lékařům, aby operovali, protože jsem si myslel, že chtějí zabít. promiňte mi k tomu dítěti dvouletýmu, že si toto , myslelo to nemá všechno v hlavě v pořádku. Oni chtěli léčit a jsem měl dojem že chtějí zabít a to se tím stalo že se to čtrnáctkrát opakovalo , mým východiskem. Váš život není bohužel vystaven tak velkému utrpení jako bylo to dítě utrpení toho dítěte a takže to východisko není tak jak nevíte vlastně nikdo z vás co je naším východiskem. Ježto jsem taky nevěděl ale východisko tu bylo a v tom východisku jsem se pořád vzdělával. Vy se spíš vzděláváte přirozenějším způsobem ve východisku, kterým, které bych nazval lidský život. To je daleko dokonalejší východisko než bolest v tom lidském životě. Když člověk začne ten život lidský bolestí jako já, tak je to východisko, které ho vede po cestách kristových pochopitelně ale řek bych exkluzivním způsobem. jsem byl tím že jsem nesmírně moc trpěl a plakal takže se vždycky zlomilo ve mně to vědomí bolesti neunesl jsem to v jsem byl plačící ve smyslu horského kázání ježíšova blahoslavení plačící budou potěšení. Tak jsem byl do sedmnácti let a mezitím potěšován takovým způsobem že nikdo z vás není tak těšen, protože neprožil toto utrpení v tak raném věku a tak do veliké tak velikém rozsahu , tak to mně nezáviďte protože to utrpení není záviděníhodné a je to exkluzivní cesta a není to vhodná pro všechny . Vy máte k dispozici lidský život a ten ustavičně vychází z boha ustavičně. Ne někdy to bylo stvořeno ale teď jste dotvořování každým okamžikem znovu berete sílu od boha abyste mohli vůbec žít. A vlivem toho, že pořád berete od něho sílu tak jste pořád dotvořování na cestě a pořád se přibližujete aniž víte jak. tak jsem do sedmnácti let nevěděl se tím přibližuju bohu tím utrpením nad tím tou milostí síly ale přibližoval jsem se na to jednoho dne se přejde přes hranice vašeho podvědomí a dostane se do vědomí i když to bude v okamžiku smrti , dýl to nemůže být tak to bude. mám teď na mysli třebas jednu dívenku, která skončila násilně tento život ale věřte mi to že. V okamžiku smrti se muselo dostat milosti jako dospělýmu člověku v tom smyslu že e.. přestala mít bolest jak při těch operacích a vyčistila se mysl a tím se setkala na úrovni vývojové jaké byly zrady dojem nás sled li se dostala tak daleko že mohla přejít klidně na opačnou stranu v z ne tam mohla používat tohoto vzestupu k nic že je ničím nerušeného. Jejím nerušeného k tomu aby se tam objevila jako platný člověk. Pro tamní společnost to se normálně umírajícímu nestane. Že on tam odchází z balastem el toho sebeuvědomění a sebeúcty. A. To ona nemohla , ona k tomu neměla příležitost, to šlo příliš rychle než aby se vrátila svému synu životu a opakovala si to a říkala to jsem já. No a tam nebyla tímhle tím který se rádo, nýbrž ona tam byla tím který sebe opouští. Jenomže byla jedenáctiletá, tak, tak se neopustila jako komplexní vesmír. Ještě nebyla komplexně vesmírem , rozumíte, když se v jedenácti letech odejde tak jsem nebyl komplexním vesírem ve čtyrech letech jsem. Sto nenašel páru všechno se na třeba. Takže ona tam nemůže zastat úlohu duchovní velitelky nějaký to nejde protože do toho nedorostla, neměla tomu ten komplexní systém v sobě obsažen ale dorostla k tomu že že se nevracela k sobě , ale že se prudce bude od on odrozovat tomuto světu je to matka nebo kdokoliv protože bude tam nacházet sil uplatnění. Jaké byla zde ani po desítkách let nedosáhla . To se stane , takovýmu dítěti se nestane žádná křivda, to si matka uvědomí že ničem neukřivděná, nýbrž že uvolnila síly které by se tady uvolňovaly postupně přirozeným způsobem přirozenějším ale kdo kam byto došlo . Tady to došlo kam to může dojít , tedy dost daleko tedy ona předběhla svůj život dejme tomu po čtyřicet let. Neměla tam ale tu soustavu kompletní tak že své se tam může být třebas učitelkou, nebo vychovatelkou nebo ošetřovatelkou, nebo..Ale bude tamní společnosti dobře sloužit že maličkosti považujeme za velké věci a velké věci za maličkosti protože můžeme pít je velká věc se můžeme tedy žít na světě vůbec to je velká věc. A my to považujeme za tak samozřejmé, e.. že ani víme že ustavičně to od boha bereme. A kdyby to jenom takle bylo že od boha všechno bereme ustavičně nic by se nestalo ale my to , a řekni to Václavovi, ustavičně bohu nevracíme my mu v tom brzdíme, že sebe ohradíme v pocitu méněcennosti, například, nebo v něčem jiném sebelásce taky druh sebelásky citu jo nelze je to tak a tím neuzavíráme okruh. Kdyby člověk jak to bere, od pána Boha tak se k vám beru tu vodu od pánaboha ne od vás ne z břez.. březovský nějaký přehrady. nýbrž od Pána Boha. Kdybych nevracel v podobě řeči kterou si usnadňuju Tím že svlažím ty rty jak zase jemu kdybych to vracel jenom vám nedělám chybu že vy na to čekáte že to řeknu ale je to zdlouhavá cesta. když tady se dívám na Aničku, která mi tu načepovala tu vodu tak to vracím přímo jemu a ne nazpátek kdybych to vléval do hrdla co by tomu řekla tady by tady dokonce byla mokrá že ano to není správné. to nemůžu vlívat do nýbrž to vlívám, to vracím samovolně vracím bohu čili k vám mluvím jako k bohu. Jako by pán bůh poslouchal a tak se vám nemůžu dopustit nehorázných chyb nějakých ano ale takových abych mluvil jenom ze sebe to je ta největší chyba e toho se nemohu dopustit. Takže mluvím trošičku přeci jenom z jeho moudrosti a to musíte cítit. Musíte mít z toho blažený pocit o to mi nejde, že ho máte nebo nemáte ale musí to působit na vás jinak, než když se normální řeč vede ano? Mezi modlitbou vykonávanou vědomě jako modlitba eště potřebuju říct o modlitbě, která není modlitbou spojovací, připomeň mi to. Mezi tou modlitbou vy-vykonávanou vědomě jako modlitba a mezi životem jen nepatrný rozdíl my bohužel nebo bohu díky nevíme že s tím že žijeme se modlíme. Že k bohu jdeme do si z že se modlíme o to by nás tam vzal nazpátek. Každým za každý krok našeho života je cesta k němu , my si myslíme, že jdeme k sobě a taky všechno děláme abychom sebe nalezli a ne Jeho, ale ten omyl. Obecný ale nevadí natolik. Abychom se mohli vymknout z z jeho rukou abychom mohli opravdu jít sobě a čím více jdeme k sobě jako třebas ten Václav tak tím více budeme trpět není to chyba v nějakém hříchu kdežto to, že jde k sobě k sobě ustavičně vrací on od sebe jde malinko a zase k sobě se vrací. To je malinký okruh který přináší ohromný neštěstí utrpení na tomto světě. Čili, kdyby ho rozšířil a zvětšil, tím by utrpení se zmenšovalo takže tento život je li jej životem kde to dítě ještě nemůže ji za kým jevit věcmi jako dospělý člověk a proto je svým způsobem šťastnější říkám svým způsobem, vono šťastné není od protože není smířeno s tím že se dostalo v okamžiku narození z ráje ven a teď se musím vo sebe starat a to je nepříjemné zatímco v tom mateřském těle se tam matka o něho ve všem starala. Tak tady se oni o něj nikdo nestará o to dítě a ono se musí postarat, si musí najít tu potravinu, že ano napřed hmatem a tak to jde dál a potom chutí a to všechno se opakuje pořád dokolečka takže nešťastné z toho je to neštěstí je neštěstí toho Václava, že není spokojen s tím stavem ve kterém je. To je výborné horší bylo, kdyby byl s tím spokojen když ještě nemá k tomu oprávnění. Nejlepší by to ne to nepříjemné velice ho lituju a dělá to zvlášť zle těm jeho přátelům jenže ty nevědí , že on se řítí kupředu na zatímco oni kráčí pomalinku přirozeně ale pomalinku on kráčí nepřirozeně on kráčí útokem protože. si..se znechu... znechucuje si sebe a kdypak my sebe se znechutíme? To nám bude trvat možná do konce života. Pořád něco bude něco přidávat, něco ubírat, modifikovat ten život tak, aby se nám pořád líbil. To on nedokáže to je vrcholná situace která nastala u najednou v sedmnácti letech že jsem nenáviděl celý ten život , který jsem dosud prožil. jsem ho považoval za naprosto zvrhlýho chápejte v pohledu dnešního , že jsem patrně tak zvrhlý tolik nebyl no, hodně ne ale v ale Tolik ne, přece, abych se moh takhle odsoudit. Kdo to odsoudil. Je to soud boží nad ním, který tam probíhá a on je ve stádiu soudu a my jsme všichni ale tak pomalinku ona se mírně kdežto vede silně si kladu za vinu. jako si říkám že jsem udělal moc dobře, že jsem ho přivedl na toho onkologa. To by se to v něm tak nevy..nevyhrotilo. Když vidí ustavičně smrti a jako lékař nemůže pomoci, no to musí být pro něho zoufalý, když cit v srdci. No tak doufám, že to přežije a že to přežije tak prudce , se bude sám divit protože to nemůže předvídat se s ním stalo to nejde předvídat kdyby se to maličko dalo předvídat se s ním stát tak by se to postavilo na hlavu a by se to nemohlo stát jsem v vteřinu před tím než se se mnou ten obrat stal, nevěděl, že se stane. A to je správné nic neumím na cestě předvídat neboť se jenom divím, v čem pán bůh předchází. Toto jsem měl přece udělat on do udělal za jsem se z dodneška nezmohl na lásku k němu a on za miluje. A se z se na to nestačím prostě za poznává a to nestačím lidským spůsobem poznávání. On za žije nestačím žít si připadám jako mrtvý vedle jeho života který zažívám. To je ve všem předchází . Modliteb křesťanu není vykonáváme jako modlitba spojovací. Nýbrž začíná na to jakou modlitba prosebná ale jsem se vždycky proti prosebné modlitbě stavěl krutě dost někdy krutě, někdy méně krutě, ale vždycky jsem podceňoval ale když jsem si přečetl za těch čtnáct dní a zpracoval jsem toho van Ruysbroecka tak jsem obrátil kartu a na to takhle nehledím. Že on říká on byl zřejmě veliký mudrc, asi největší vůbec evropě jaký kdy žil on říká , když ten člověk prosí boha třebas o něco si přeje sám pro sebe. Ustavuje poměr prosebníka k dárci a to není ten nejhorší poměr, horší bylo by žádný poměr neměl. on poměr prosebníka k dárci a to je poměr správný začátečnicky ale správný. Jestliže. Se mu nesplní ani polovina z toho co si žádá od boha naučí se správně rozeznávat. Říká van Ruysbroeck. Takže rozdává co si pán bůh přeje a co si nepřeje ale ty to myslíš s Pánem Bohem dobře začneš sledovat tu cestu vyslyšených proseb a tam si přeje nás dopravit pán tam nás souká do toho tím, že to vyslýchá, že to nevyslýchá, tak tam si nás nepřeje mít. Tak mohu rozlišovat co je správné na cestě k bohu a co je nesprávné. Co je správné v mém životě a co je nesprávné, o tom se mohou poučit pouhou prosebnou modlitbu ovšem musím to myslit vážně a musím to vopravdu chtít tam ještě vůle na prosebné modlitbě hraje velkou roli a stává se občas modlitbou ma od magickou protože asi vyprosíme něco co potom lituju že jsem si to vyprosil co vyprosil svou vlastní silou a silou odvozenou teda silou boží přímo, Ale pak v každém případě stanoví poměr můj k bohu a jestliže člověk vlivem této modlitby poměr k bohu ne tak je vlastně na cestě spojovací, i když to za spojovacím účelem nedělal nýbrž jen aby byl vyslyšen takovým způsobem nechci říct podlým ale záludným nebo záhadným nebo tajemným bůh vábí člověka je sice se modlit jsem modlil jenom kvůli rodině. Tak je to v pořádku. Protože prosí slovy tady modlitby za všechno co ty lidi chtějí mít na tom světě a. stanoví si poměr všestranný poměr k bohu . Tak v hierarchii modlitby za touto modlitbou prosebnou stojí modlitba rozjímavá ne také ta modlitbou prosebnou je přirozeně navozena. Nikoliv násilně nýbrž přirozeně protože člověk potom když se mu z toho co o co prosil boha něco splní něco nesplní začne o tom rozjímat proč , nuceně začne rozjímat a přirozeným způsobem rozjímá o tom proč mi to pán bůh nedal a jak je tu jsem si zasloužil že mi to dal přichází k tomu že si to nezasloužil co mu ten pán Bůh dal A za druhé že neví proč mu to nedal. A jestliže si zasloužil tak se učí pokoře a na této cestě pokora je z.. nejsprávnější nejužitečnější vlastností kterou člověk umenšuje sebe takže tam nenastane vakuum nýbrž ú.. zvětšuje se moc boží jak se umenšuju tak narůstá ve mně Kristus říkal by svatý pavel že ano mně se zmenšovati aby ve mně mohl růsti kristus. No a to dosahuje člověk při prosebné modlitbě takže rozjímání by mělo vypadat tak že by člověk po si porozjímal, když se předtím jenom modlil prosebně o tom proč nebyl vyslyšen a jak je nehodným toho v čem byl vyslyšen a tím se učí schopnosti rozlišovací čili ta. Z modlitba rozjímavá je daleko větší měrou , přispívá daleko větší měrou k tomu správnému rozlišení. Věcí které se jsem nebo události které se dějou na této cestě pozemské než ta modlitba dřívější nebo když se člověk nemodlí. Víte že také to vede k tomu že porozumí snáze vedení událostmi. Že najednou ty události nejsou jenom událostmi nýbrž začínají být událostmi vytvořenými také pro toho člověka modlícího se anebo rozjímajícího. Že ten člověk najednou nebo postupně přichází k tomu názoru že není veden jenom tím že mu pán bůh dopřeje milosti že ho vyslyší ale že je veden také tím že vede člověka plynou nějaké události. které dříve ale považoval za plynoucí vedle sebe. A nyní najednou je vidí jsou to události které prochází jeho nitrem todleto vlivem těch lékařů a vlivem opakovaného vyprazdňování své mysli jsem od čtyř let do těch sedumnácti ustavičně nebo časem zažíval, když jsem sebe vyprázdnil tak jsem viděl události které nebyly mimo mě. Události byly probíhaly ve mně . Dva lidé se prali ale to jsou záležitosti mého nitra které se ve mně perou a jsem je od sebe odděloval a nutil jsem je k tomu aby se udobřili že jsem tento smír v sobě potřeboval. jsem měl potřebu toho smíru kterou oni produkovali mimo mně ten smír opak toho pro svou máme neměla jsem měl tu potřebu tak jsem kvůli sobě je smiřoval jsem si to tak ovšem nedefinoval jako dítě teprve později jsem mnoho pozdní o mnoho let později jsem věděl dělal kvůli sobě že ty události začly probíhat mezi ve mně co probíhaly zdánlivě a pro vás probíhají zdánlivě mimo vás nic mimo vás neprobíhá jsou to události světové. I politické atakdále a katastrofy někde v Arménii , to je jedno, to probíhá ve vás to je nepochopitelné teďka zatím, pro vás ale dejme tomu kdyby si přečtli toho Werfela, Franze Werfela, Čtyřicet dní tak i ten měl taky schopnost protože ty události těch Arménů který byli vím vyhlazeni z povrchu zemského těmi Turky na konci první světový války, že ty probíhaly v tom Franzi Werfelovi Nemáte tady tu knížku náhodou? nemá. Homérští hrdinové ale to je citováno prosím ze Čtyryceti dnů, e.. knihy. S tím než Franze Werfela, je to jeho nejlepší dílo, jak jsem si zjistil. A tam se praví v páté kapitole : Homérští hrdinové bojují o Skajskou bránu a každý z nich míní že vítězství či porážka jsou zůstaveny jeho zbraním. To.. Boj hrdinů však je pouhým zrcadlením boje jejž nad nimi svádějí volající bohové aby rozhodli o lidském údělu. Než i bohové sami se nevědí že i jejich svár jen zrcadlí boj, který je dávno vybojován v hrudi nejvyššího z něhož.. z něhož temení klid a neklid myslím že to trošku nově přeložený, dost divně je to psáno, ale .. Já to ale přeložím do češtiny V lidském nitru je to zařízeno tak, že to co se dostane do naší první sféry muladhara. To projde těmi sedmi sférami, který byl nená v nás zapsaný z toho vesmíru to jsou sféry vesmírové. Takže přes z vel sahasraru to projde dolů do muladhary a tam to nevejde úplně to bohové mezitím na úrovni páté a čtvrté o tom rozhodli co bude údělem toho člověka a tam dole na první úrovni a on to bere jako svůj vlastní záměr ale byl pro záměr bohů, oni se tam přeli o o nějakou bitvu před ním vybojovali. a. To se dělo nikoliv u nějakých bohů, nýbrž v nitrech.. v nitru lidském von ten člověk nevěřil na žádné bohy, ale věřil na dal tento v tuto přeměnu v lidském nitru že všechny věci jenom zbytkově přechází do první sféry naší a tam tomu říkáme osud mylně, protože nevidíme odkud to pochází kde to ještě osudem není , kde se to teprve kuje. A když se dostaneme do kovárny, toho takzvaného tu tak se překonáváme osud rozumíte to je velice znalý člověk doby. Ale potřebovalo by to vysvětlení abyste viděli že na každé stránce takový hle když mluví o zcela světských věcech že rozumí vnitřním věcem. on tím že ztratil sám sebe na začátku že se vyhnul tomu. On byl Žid ne aby se nedostal do koncentráku tím, že utekl. Tak řekl když se mi to podaří utéci zběsilosti nacistů, ne tak zasvětím svůj život bohu to s předtím nedělal. A stal se křesťanem který první co z toho období napsal ve prospěch Soubirousové že v která , to je ta.. panenka který se zjevila panna maria a ne a to je hezké dílo a napsal taky todleto ee.. Protože tam mohl shrnout celou první válku jako zběsilé. e..vy-vracení celých národu to bylo se poprvní nestalo na světě v této válce a nejhůř na tom dopadl co my nevíme arménský národ neboť těch zmizelo z povrchu zemského milión a ono jich je celkem čtyři milióny tak to bylo dost velké ulití krve ne. A on si to všiml a napsal jejich prospěch tohleto dílo velice pěkné dílo je psáno s..srdcem. A tak jsem vám prozradil vlastně co si neuvědomujete že my do tohoto vědomí svého dostáváme jenom periferijně vědomí o tom o čem se rozhodlo na vyšší úrovni. Takže my můžeme na to se dívat jako na osud nám předepsaný Co tam ale rozhodlo ,ad primum zaprvé že máme se k Bohu vrátit oni tomu žádný bohové se nemohou postavit. Jestliže e zařídí tam na nějaké nižší úrovni nějakou kličku tak nemůže být klička tak zauzlená jako gordický uzel tedy vedeme rozhodl že my to můžeme rozetnout svým životem. A no to je důležité vědět že osud existuje jenom jediný: k Bohu se musí vrátit. Takže ten život který žijeme je udělán tak na této úrovni abychom se jím museli vracet. jsme hitlerem anebo nejpobožnějším a nejzbožnějším a nejposvátnějším způsobem žijícím člověkem na této planetě. všichni tam míříme a všichni jiným pomáháme a Werfel ve velkém měřítku a pomáhal těmi vraždami a těmi..ohro..ohrožovaným lidem pro třebas k tomu aby tyto věci poznali ano bohužel většina lidí jim není schopna těm tolik ve těmto věcem přijít na chuť než násilím. A je, to jsem mezi patřím já. Čili není to vzor. Vzorem by bylo kdybyste na to nenásilně šli. Co prosím? Se usmíváš nějak potutelně. No. Když je násilím království boží dobýváno vezměme to po stránce stvořeného abychom nemuseli tak hluboko, to bych tady byl do večera, bysme museli prodloužit pobyt v z tady u vás a to si můžu dovolit z budu v tom tam, budeme v čeřínku v tom můžeme se o tom bavit jak chceme dlouho ale tady deset minut, jo? Tak jakým násilím to království boží je dobýváno Jestliže se narodíme na tento svět tak ta příroda kterou představuje matka. Provedla veliké násilí neboť provedla zkratkou dejme tomu několika miliard let vývoje života na této planetě. Zkratku kterou provedla devíti měsících. To je královna fantazie jak ji nazývá ten autor Ende toho filmu. Kterou jste možná viděli jste to? Je vydáno máte to protože to vydáno pro děti v Albarosu. A hned to zase nevyjde protože ono to vyšlo před vánocemi a hned to bylo vyprodáno, pochopitelně a je to daleko dokonaleji popsáno než ten film, to si přijdete na svý, to dostanete do ruky , máš to? Máme to. Máme to, tak je to dobrý , tak tady to aspoň je při tak tam jsou z kapitoly který v tom filmu nejsou , že ve filmu, tam se to nevejde ne? Ale je vidět, ten autor ovládal dokonale celou cestu k bohu je to soustava násilností a první násilnost spočívá v tom. Že člověk se narodil na tento svět, to je největší násilí ježíš kristus nejvíc trpěl tím že se musel na světě narodit to nám nedošlo. My ho za to uctíváme jako křesťani utrpením na kříži či to si myslí, že je spasitelské spasitelské je to, že se bůh vrozuje do člověka a ten bůh se do člověka vrozuje při každém narození člověka. Čili taky do nás se vrodil jako do tělíčka Ježíškova stejně tam jsme si ještě úplně rovni s to on si úplně rovni při v to tom jo v tam jsme si úplně rovni s kristem ježíšem. Neboť aniž to víme , narozdíl od něho jsme nuceni ee. pomocí tohoto života jít k bohu. Vracet se do hospodářova domu nebo tak nějak do otcova domu. Ten člověk který promarnil a to děláme všichni na tomto světě všechno co dostal od boha a největší míra milosti byla to, že se do nás něco nezrozeného vtělilo nesmrtelná duše jen jako do toho jako u toho ježíše ne. Tak toto nám umožňuje abychom se tím nezrozeným vrátili do toho boha zrozeným se tam ne... rád.