Karel Makoň: 89-03B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Nic pomíjejícího nemůže spojit s nepomíjejícím. Čili toto pomíjející , zrozené, můžeme tím životem jenom promarnit. k. Proti sobě nestojíte, když říkáte: teď jsem toto promarnil, teď jsem toto zbabral, nebo tak nějak, to je v pořádku, promarnit se musí všecko, a teprve když se všechno promarní tak si člověk vzpomene, za jiných okolností si ne..p..nevzpomene. Kdy si vzpomněl ten člověk, ten marnotratný syn? když v krajině bylo zle, to byla zevní příčina. A když on musel jíst s vepři. To byla vnitřní příčina, dostával to do sebe, že jo? To, to zlé z toho vnějšku dostával do sebe , čili, to příčinu vnitřní a příčinu vnější a je to v každém případě příznak promarněnosti. A ten příznak zvláštní výhodu, že si při něm vzpomínáme. A tak mně dovolte, abych teď uč.. tomu věnoval aspoň čtvrt hodiny, ne? zatím půjdu někam pryč, že chlastám zase se teďka napiju, teďka můžu... a paměť, srovnat to dohromady , jo? Víra s pamětí srovnat. Protože bych byl rád, zváště kvůli tobě, kdybyste jednou začli věřit, přičemž zatím nevěříte. Podle mýho názoru, prosím . A to vám právě chci vysvětlit. Nejste ani věřící a myslíte si to, že ste, to na to to nevadí, mě-mě tím nezklamete, víte? Takže jsem ustavičně nevěřící, takže jsem soustavně , kdežto vy jste občas nevěřící. Občas, to je dobrý. Porovnání víry s pamětí. Protože ježíš kristus celým svým životem kap ukazoval na toto porovnání jako na něco velice důležitého. On totiž víru nazýval pamětí. A vám to připomenu, abyste to dobře chápali co vám o tom řeknu. On říkal: kdybyste měli víru jako malinké zrníčko..Já to nebudu přip žena k hořčičnému zrnku jako on, nýbrž třebas k jablečnému zrnku, že? já- jadérku jabloně, ta jabloň je v tom obsažena jako paměť, takže když se narodí z z toho zrníčka jablečného, nevznikne nic jiného než jabloň. Nikdy se nesplete a nebude z toho dub nebo něco jiného, že ano. Protože to v paměti bylo -i-úplně fixováno. to tam bylo tak pevně zakotveno, že nic není pevnějšího než tahleta paměť v zárodku lidském! Ten zárodek lidský, prosím vás, projde během devíti měsíců různými fázemi vývoje- e- života na této planetě a nezůstane stát někde u opic nebo u prvoků napřed, nebo dělené buňky nic , ona se zastaví při člověku hotovém, který s celou soustavou transformační přichází do tohoto světa. Proč se nespja- nesplete? Protože je tady paměť, která je silněší než cokoliv jiného. a -e- Ježíš Kristus tuto paměť nazývá vírou. Kdybyste měli víro-víru jako to zrníčko! To znamená tu paměť jako ono, tak byste si vzpomněli a dělali byste zde vzpomněli si na otcův dům a dělali byste zázraky touto vzpomínkou. Protože ta paměť se vrátila v sedmnácti letech a od doby jsem byl-s-přístupen těm zázrakům Božím, který ve mně probíhaly, neříkám, že jsem je dělal, ale byl jsem přístupen, jako byli u-učedníci Páně přístupni těm zázrakům, který konali, nedělali je, nevyráběli, jako my to maso, třebas, nýbrž to byly hotové věci jako u toho Ježíše Krista hotová věc on se bez námahy zmocňoval třebas mrtvého a dělal ho živým že jo, -e- to znamená to bylo, to je hotové, tato paměť je hotová v člověku. A může všechno mrtvé proměnit v živé nebo ve zdravé a tak dále. -e-Ať se to nedoví, prosím vás -m- ode lékaři ty by dělali strašný divy a poslali by celou lékařskou vědu na hlavu, protože by byla zbytečná, protože by mohly zásahem z vnitřku navenek způsobit, co zásahem z vněšku do nitra působí -s, m- každý člověk na kterékoli úrovni velice těžkopádným způsobem. Buď mu to vůbec nejde, anebo mu to jde za takových těžkých podmínek, že kolikrát zkrachuje, a zamítne to nebo. odejde od toho nebo nevyléčí, naopak zabije a to se Ježíši nestalo ani jednou se stalo jedenkrát třebas těm učedníkům, že jim to nešlo. Proč jim to šlo? Proč se tato víra, tato paměť mohla u nich projevit? Protože aby se u člověka projevila, k tomu je třeba to co provedli ty učedníci že se vnitřně vzdali všeho svého, všeho svého neboť když se symbolicky vzdali svých rodin, které měli nejradši, tak se vzdali taky pochopitelně toho, co měli méně rádi a co bylo méně podstatné, a- čili oni přicházeli k tomu Ježíši kristu jako někdo kdo se vzdal - vnitřně -e- sounáležitosti, jednostranné sounáležitosti s tímto světem. To znamená, tato sounáležitost s tímto světem, jednotranně pojatá, způsobuje, že svůj zrak obracíme jenom sem. A následkem toho ovšem to je zvyk Svatá Terezie z Avily to krásně nazývá jež jako z dobré bez to je Takový silný zvyk, že my z něho ani na chvilinku, ani na moment nevycházíme a pořád v-a- po krocích této, tohoto zvyku se ubíráme na ten, do toho zevního světa , a to znamená na opačnou stranu než do toho vnitřního nemůže ten vnitřní vůbec potihnout. A to je v podstatě způsob našeho promarňování. a promarníme tu schopnost, celou, se s tím zevním světem stýkat, to bývá v okamžiku těžkých chorob, nebo -e- těžkých případů životních, nebo v okamžiku smrti nebo tak. Tak pak teprv se obracíme do toho vnitřního světa a tam nacházíme svůj pravý domov. Takže nevím, jakým způsobem po tomhletom se s tím ztotožňujete, co vám říkám Jestli né, jsem ochoten o tom ještě další čtvrthodinu mluvit, ale věřte mi, že Pravý způsob promarnění během života ten správný způsob je Mějte víru jako zrno hořčičné. Jako malinké semínko, pak se nemůžete splést a musí se z něho vyvinout strom, do kterého sedají ptáci, a nachází tam odpočinek, stín, říká. To znamená, je to -m- něco, co nepůsobí jenom uvnitř ve vás, nýbrž působí taky navenek, jako úleva pro ostatní lidi, ano? nám. A tohleto je víra. Čili, je víra něčím naučeným? JE! A nesmíme se bát přijmout naučenou víru. Protože naučená víra je víra, která se k nám dostane pomocí smyslů. Smysly nám předvádějí, že TOTO je hodné víry, že to je skutečnost. Je, jediná, ale skutečnost to není. Ono nám to předvádí jako jedinou skutečnost a vlivem toho jsme schopni všechno ostatní, co bychom mohli vidět kromě toho, co nám ty smysly předvádějí a co nám rozum zpracovává, vidět ostatních šest úrovní, a to nevidíme, protože jsme přivráceni čistě jenom k tomuto zevnímu světu a to znamená, z své víry, která je všestranná, která nás může dostat nahoru, za všechny ty úrovně, za těch sedum úrovní který znali třebas Indové, nad ně. Tam se nedostáváme, protože ta víra je promarňována. Čili žijem- žijeme jenom pro tento svět , promarňujeme tu paměť, kterou bychom-é-a víru, kterou bychom mohli mít o tom svém věčném původu jo? Toto bych byl rád, kdybyste jako přijali za své, protože kdybyste to příznali, kdybyste to uznali, aspoň , což je málo sice, tak by to byl první krok k tomu, abyste se podle toho mohli zařídit. Jestliže vnímám tento svět jako jedinou skutečnost a podle toho se řídím, je do dobré protože to potřebuju do doby, kdy dozraju k tomu, že se budu moci řídit něčím vyšším. Jako učedníci Páně dozráli k tomu, aby se mohli řídit tím Ježíšem, tím, co do nich vkládal, z síly toho zrníčka, z víry. On je učil víře a on je učil tím způsobem, že říkal: opusťte tento svět a najdete svět jiný. Jinak to nejde. Oni museli opustit tento svět a ti svě- svatí včetně svatý terezie si mysleli, že musí utéct, hehe to je tedy se nad tím musím smát a ona se směje dneska s mm na den se mnou s tím že ona ví, že to u nikoho nepomohlo, ona je musela naučit modlitbě, é která a tento nedostatek zahradí nebo nahradí nebo zastane nebo přemění v něco jiného a ta modlitba totiž způsobit, že člověk uměle odchází od sebe do jiné oblasti do vnitřního světa, a tam se setkává se skutečností, kterou ze své paměti vypustil. Čili, je to- modlitba je zvláštní způsob promarnění. Velice užitečný způsob promarnění, když člověk ztrácí vědomí tohoto světa a nahražuje ho vnitřním světem vědomí vnitřního světa neboť my žijeme ve dvou světech. Vědomě v živo- v tomto světě a nevědomě v tom vnitřním světě. A protože žijeme nevědomě, é to neubírá na tom nic, na skutečnosti nic že odtamtud všechnu sílu k tomuto zevnímu životu bereme. Tento život v zevním světě je možný jenom proto, že z vnitřku pořád bereme, to znamená od boha bereme sílu k tomu abychom tady žili, abychom tady milovali, abychom tady poznávali. a mnoho věcí který nemůžete, o kterých se nemůžete přesvědčit, existujou, přestože se nemůžete přesvědčit. Vy se například nemusíte přesvědčit, že existuje Austrálie, protože tam nejste, ale míst o tom svědčili to že tomu uvěřit. Tak následkem toho také v modlitbě. Věříme, že to dopadá takle, že přestože se nestýkáme s tím ke komu jdeme, nýbrž tomu věříme, tak promarňujeme svůj vztah k tomuto světu. A Svatá Terezie to brala doslova, utečte do kláštera a bude to dobré . No, to je otázka , protože- otevřená tedy, protože někdo když uteče do kláštera, tak se opravdu vzdá toho světa, někdo když uteče, do kláštera, vod světa, tak ho ten svět pronásleduje takovým způsobem ne-nezřízeným, že ho víc než připoutanosti ke světu než když v tom světě žili. Kdyby totiž člověk na počátku takového vstupu do takové řehole, udělal toto: že by se upřímně vzdal ne slovy, to nestačí. Vnitřně se vzdal bez nároku na kakýkoliv, na jakou odplatu bez nároku na jakoukoli zásluhu, bez lítosti nad sebou se vzdal tohoto světa tak k okamžiku vstupu do takového kláštera, do takové řehole, okamžitě setkal s bohem , prosím, to mám z vlastní zkušeností když se jako , vono se to stalo současně, jsem se dověděl, že vnitřní moje podstata je boží , tak jsem odstoupil od všeho ostatního. Esli to bylo napřed nebo pozdě? Ono to bylo současný. a takže jsem se NEMOHL do toho světa vrátit. v něm, vidíte, že tady jsem v něm, že tady chlastám třebas takovou whisky a všechno možný jako vy. Byste rádi, kdyby vám to někdo přihrál, že ano? Mně to dávají, zadarmo, to j, co mám, zadarmo to dělám, moc rád, a e, Tak, e, všimněte si taky toho mýho přízvuku.. Že přizvukuju, opravdu přizvukuju španělsky. Za takovou dobu, co to se pořád zabývám tou španělštinou, tak nemohu řikat španělštinou nebo španělštinou, a přád to říkám španělsky. Nepřijdete na to, vám to teďka vytkýnám, tak zas víte, že to mluvím španělsky. Že to dneska překládám ze španělštiny. Ona mi to neříká španělsky, to ne, to by bylo pod její čest a řekla by toho strašně málo , ona to vykládá beze slov , co vám tady vykládám a říká kdyby kterákoliv jeptiška v okamžiku vstupu do řehole se dokonale vzdala, a bez nároku na nějakou zásluhu a bez lítosti, celého života vnitřně se vzdala, tak by okamžitě při vstupu do kláštera zažívala spojení s bohem , vědomé spojení s bohem . Když jsem se toho vzdal, v sedmnácti letech jsem vstoupil do řehole, v tomto světě, tak jsem okamžitě zažíval spojení s Bohem, s veškerou tou radosti o které ona píše že je úžasná, slastí bych tak řekl, že jsem mohl tohleto udělat. A vám. Samosebou, vono existujou ještě výjimky, například sv, en například Jidáš, že se také vzdal, jinak byl nepřijat, nebyl přijat jako učedník páně ale pak měl kritický postoj k tomu, co ten Ježíš Kristus dělal. My nesmíme být kr po tomto sebevzdání nesmíme mít kritický postoj k tomu, co se s námi děje. Musíme mít vědomí toho, že ty události , které vokolo nás jdou, že jsou způsobovány NÁMI, ačkoliv si říkáte: no jak můžu za to, že je někde Hitler. NÁMI, s my tady máme právo být a podléhat toho vlivu třebas toho Hitlera, dejme tomu. Abych mluvil vo věčem, aby to nevypadalo dneska k aktuálně politicky, že jo? No, takže jsem například nebyl schopen od doby nadávat na poměry Nebyl. To že bych se proviňoval ne proti Duchu Svatému, to ne! Tak daleko to nejde. Ale prožíval jsem proti tomu poznání které mám o tom, že všechno od Boha pochází i ty události. Ty události se v životě každého člověka tak hromadí, okolo něho, že z něj nezná vybřednutí, a myslí, že to je jejich osud, jeho osud ale není to jeho osud , je to tažení boží. od první kategorie poznánání, a to je muladhara, to je poznání tohoto světa, do nejvyšší, a přes dál, k Bohu. Nemají pravdu v jedné věci Indové, když říkají ty čakrami se musí otevírat, ty jsou otevřeny směrem shora dolů. pořád . Od Boha pořád k nám všechno jde. ta síla k využití tohoto světa je shora, sme si nevyrobili. Nýbrž ta je ustavičně vytvářena bohem tím že von v nás žije. A v každém našem hnutí, ke všemu dává sílu, i k tomu nejhoršímu, co děláme dává sílu abychom to mohli provést či o nám dává sílu, neutrální, která, to znamená to jsou eště ty síly v tom atomu, které jsou kromě těch tří prvků je sám říká e, je tam taky eště to s to to nitro e, atomová é, síla, ohromná síla nitroatomová, která způsobuje, že se něco děje. Aby se totiž mohlo něco dít, aby například v tom atomu mohly kolovat ty tři věci kolem jádra, ne? tak k tomu je třeba obrovská síla, nitroatomová, a to je síla, která působí v celým světě, a ona působí z vnitřku! My o tom nevíme, takže když se vyprodukuje z této síly nějaká událost mimo nás tak je vyprdukována z našeho nitra . Prosím vás, toto říkám s. přísežně, že tomu tak je protože jakmile moje nitro bylo jinde Než na první úrovní tak se nevyprodukovala ani jedna tíseň, ani jeden strach, a ani ani jeden, ani jedna bolest, ani nějaký nedostatek potravy nebo cokoliv, během pěti měsíců. Tak když se to děje pěti, po dobu pěti měsíců, tak to není náhoda. prostě nevznikaly ty událostí co vedle mně pro všechny vznikaly. jsem byl v témže postavení fyzickém jako oni, ale na to nedopadalo. Čili, proč to na každého dopadá? že to jeho zále to je záležitost jeho nitra jeho úrovně jeho nitra. Když ta úroveň toho nitra byla jiná než jejich, tak to nedopadalo. Berte toto na vědomí že není osudu, že jenom úroveň vašeho nitra. A čím ta úroveň s zvyšuje, tím jiné události na vás dopadají. Z-zdánlivě z vnějšku, ale ve skutečnosti je to z vnitřku, dovoleno z vnitřku aby to dopadlo, no? To dovolení tady musí být, bez dovolení Páně se nic neděje. No, eště že jsem zažil ten koncentrák, že to mohu dotvrdit svý svým vlastním postojem a tím se tam děje, Čili, co je to lidský život ? To je přetváření nedějové podstaty boží na dějovou podstatu například tohoto světa. To dějovou podstatu, to je přetvoření nedějového na dějové. a tím, že se to přetvořilo na dějo na dějové, tak se to jeví jako mimo nás. Ve skutečnosti se to vytváří zvnitřku navenek. Takže to v nás taky. Takže od toho útlýho mládí jsem považoval, nebo jsem viděl události vedle sebe jako něco, co je MÝ, co je v mém nitru na co mám právo já, za určitých okolností sahat, pozměňovat, takže jsem ty, který se mezi sebou chtěli prát, od sebe dostal, aby se nemohli prát. e, To nebyla troufalost toho dítěte nýbrž. to bylo nutkání z nitra tak obrovské, že jsem tomu nemohl odolat, že jsem se musel mezi ty dva svářející se lidi postavit a rozpojit je a naučit je jinému způsobu . To dítě naučilo jinému způsobu jednání. Naučilo to dítě ? Kdepak. To nitro, v kterém bylo probuzeno, které v nás ve všech ne-ne, jinak neprobuzeno, působí daleko mocněji, že přemáhá to, co je jako zdánlivě vnější. To je odpad třeba na protože už. Ti je dostane se ke zdroji toho odpadu a ten odpad nemůže jít těmi kanály a těmi směry, kterými bylo- by byl šel kdyby směřoval ten, se z toho zdroje ta síla někam jinam, jo, jako v tom vyspělejším nitru. to zatím skon.. Každé slovo o víře je dobré, i když je to víra chybná, veskrze chybná. si myslím, že takový jedinečný Člověk jako byl třebas Eliáš, absolutně otrocky věřil Starému zákonu. Že věřil, co je tam napsáno u toho Mojžíše, jako něčemu, co se stalo , ačkoliv Mojžíš při tom nemohl být , neboť to jsou miliardy let, který stály mezi tím stvořením a mezi jím, mezi vytvářením toho- této planety a jím, a on to říkal za šest dní. To-s, to dal m, m, tomu náboženství punc nevědeckosti. Ve skutečnosti je to velice vědecké, protže to mluví o vnitřním stavu toho Eliáše a i toho Mojžíše a on mu- to Mojžíši to nevadilo, že to takhle přesně vzal, že vono mu stačilo vědět, napřed Pán Bůh uhnětl člověka z hlíny a když byl hotov, uhněten, tak mu vložil do těla, do toho mrtvého těla duši, a tím on ožil. E, Takže hlína pocházela ze stvořeného předtím stvořeného , všechno pocházelo od boha něco bylo před tím stvořeno, než byl stvořen člověk. to je- to je těch devět měsíců, kterými prochází člověk v matčině těle. a když bylo dotvořeno to tělo z hlíny, z toho těla, z to- z zemi matky bych tak řekl živé Zemi, Země - matky , tak potom se tam vešla také ta duše , ale ta nevznikla v okamžiku narození člověka, nýbrž tam byla vdechnuta vod boha , co je u Boha, to je věčné a co od Něho přímo pochází, je taky věčné, takže máme věčnou duši jejíž věčnost nezačla okamžikem narození, jak si představuje katolická církev, hloupě, nevím, jak se, jak te-so může udržet do dvacátého století, ale zrovna Terezie říká proto Proti tomuto nemluv. V tom mým komentáři toto, co tady slyšíte, ne-neuslyšíte. Ne, že bych o tom nevěděl, ale když tu o tom začnu psát, tak mám tak strašnou bolest, že to musím nechat a musím to škrtnout, jo? Takže bych přitom umřel. Ona si přeje být učitelskou církve a církev, říká, k tomu doroste za dvě stě tři sta let, ale to bude psát zase někdo jiný, dyť jsem věčná tak mu to zase dalšímu budu..Ty pomineš a to dalšímu budu zase diktovat. to píšu tak na vzdálenost dvě stě let, maximálně tři sta let, pak to, co říkám, bude méněcenné. Dneska to bude mít velikou cenu. Protože člověk, který je v řeholi, jako ona si představuje, že jsem já, v když v tomto světě, běžném, tak ona si představuje jako řeholníka, který žije v zevním světě, ne? A proto to diktuje, protože říká: Těch řeholníků, který to takhle na sebe takhle vzali, v takových sedmnácti letech, je málo, protože nebyli tak k tomu donuceni, a ty kdybys byl nebyl nebýval donucen, tak jsi do toho také nevstoupil. Nepovažuješ to zaručeně za svoji přednost, nýbrž za přednost, že jsi se dostal do těch pařátů těch lékařů. dlouho po no, to je veliká přednost. na ty pilulky, mně pilulky nedávali. Když jsem ji zároveň poprosil, a jenom jednou víckrát ne: Víš, tobě se to psalo, ten Hrad nitra za pět měsíců Když jsi byla v žaláři, nikdo na tebe nemohl než ti kdo bili denně, to je maličkost, ses přitom mohla aspoň vroucněji modlit, A dávali ti jenom chleba a vodu a to bylo, takovýho něco kdybych měl tak to mám za pět měsíců také hotovo, nemysli si. I s tím komentářem, i s tím převodem dvacátého a jednadvacátého století a ř- teďka l- budu lhát, protože to převedu do řeči ona řekla: teďka lhu, lžu, m, se dneska neříká lhu, a to se říkalo za mých mladých, eště se muselo říkat, lhu - lžeš, jako, uteku - utečeš, se muselo říkat, prosím vás, jinak to bylo chybně. Obleku se - oblečeš se, to dneska neznáte, viďte? Jsme to ještě ve škole museli takhle učit. A tak já, ona řekla. To lžu, česky moderně řečeno. My dáme příležitost, abys to za těch pět měsíců udělal. Když i to přeješ, je to upřímné tvoje přání, splníme. I ihned jsem padl na tu ruku, zlámal jsem si ji a měl jsem tolik času že jsem mohl eště zatelefonovat přátelům - jsem těžce nemocen, to jsem lhal, zase samozřejmě, nemůžu vláčet, nemůžu vůbec psát, nemůžu s nikým se bavit, nemohu vám připravit ani to nejmenší občerstvení u mě, což by bylo slušné, když ke mně přijdete, protože to práci tou jednou rukou to všechno dělat. Přijďte budu zase normální ruku. A zatím budu dělat něco jiného, co třebas byste nepovažovali za správné . Budu se věnovat -s Terezce. Víc jsem neřekl než Terezce boží tímto do toho rozhlasu se neříká víc než todle to. A jsem to vopravdu za těch pět měsíců udělal z- celkově se čte, jako ta svatá Terezie. To bych byl nikdy neudělal. by to trvalo další dva roky. A teď se dívejte na můj život jak bude vypadat za dva roky. To bych to byl nikdy nedodělal! Nikdy! Neříkám, že umřu, ale podívejte se, dneska jsem takový senilní stařec, to bych byl eště senilnější a zvláště, když ti lékaři vůli tom mám na paškálu, že ano? A dávali, chtě- dávali pilulky, po kterých bych absolutně zblbl, že ano? e.. si to nenechám od nich líbit, protože je beru kriticky, ne? Ale, e- je to důležité, abyste to věděli, jsem to považoval, toto za požehnání, vod začátku, ovšem nebyl jsem si tak úplně jist, že jsem měl právo do toho tak svou prosbou zasahnout. Prosba lidská, jak vidíte, je trošičku nepříčetného charakteru. že neví člověk, o co prosí. Že mně nebylo příjemno že to bolí, hehe, a že nemohu udělat i ty nejzákladnější věci, protože jednou rukou se nedá například žtímat ždímat hrad ha hrad, třebas hadr ne, kterým meju celej dům. A jsem to musel dělat, či nikdo za neudělal. e-takže - vypadalo topodle toho, pochopitelně. jsem to neždímal, jsem to jenom takhle tou jednou ruk- rukou proždímal a, bylo to dobrý no, muselo to být dobrý. , ne? A, tak, m- to nedělalo dobře, ale co c-, co, co je to proti tomu , e-, že jsem to mohl napsat? A teď si představ, lidé oni to ostatní to vědí, že za pět týdnů lékař řikal, roste to dobře, srostává to dobře, ale trošičku je to posunutý, to je v tom, že jste nemohl tu ruku dát pod ten rentgen abychom to dobře viděli, že to neroste u sebe, nýbrž takhle trošičku posunutý , ale ono se to opouzdří, udělá se vel- větší pouzdro, takže za čtrnáct dní přijďte znovu, esi to pouzdro je. A když bude, tak vám to odvážeme. Za čtrnáct dní, to je, to je za sedum neděl, po tom zranění, jsem tam přišel dali pod rengen a říkali, no, vono se to opouzdřilo, za těch čtrnáct dní a v té, v tom případě se je ptali jak je to možné při vašem věku sedmdesáti šesti let. e-, m-, jsem říkal, nevím, No, jako lékař vím. Vy jste nikdy nekouřil. Ty kosti se tak dobře nescelujou, dyž jako člověk kouří, jsou křehké, nejsou vazké, A vy máte rád sladký. Ano. A toto dvojí způsobí vláčnost kostí. Kam vaše kosti jsou vláčné a na ten na tom místě, kde se vám to zlomilo, se to nikdy nezlomí, třeba o kousek dál, to je jedno, ale tady nikdy a ale kdybyste chtěl mít tu jistotu, jako lékař chci mít, tak bych si eště nechal, vás jenom o to prosím, nechte si ten fáč ještě tu sádru čtrnáct dní a pak zaručeně vám to odvážu. Za čtrnáct dní znovu orngenovali a zjistili, že zaručeně mohu, ee- dělat s tím co chci že tam to nezlomím. tak tak dokonale věřím lékařské vědě, že ráno vodvázali to brnění na ruce a jsem vodpoledne dvacet jedna kýblů spotřeboval vody i se ždímáním včetně, abych moh uklidit po zednících naprosto zdecimovaný celý bará, oni to bílili vodshora dolů místa tam byla po- opadaná omítka od okapu, no tak, no hroznej marast prostě . Jenda to vzal z první vody a potom musel do práce, tak jsem to potom žehlil do půl jedenáctý v noci, kdy se z práce, on měl odpolední, ee- jsem to provedl, a zjistil jsem, opravdu že se to nezlomilo. To je moje víra v lékaře. To je veliká víra, ne? Že kdybych byl jim nevěřil, tak se to mohlo zlomit, ne? A jsem věřil, že měl pravdu. Jenom jsem se chtěl přesvědčit, že měl pravdu. To je jenom tak dovětek k tomu, no to je jako takový, ano? Tak se nediv, že se jako týkám, protože ty bys s tím nikdy nesouhlasil. Jako kdybych byl šel lékaři , tam k tomu, tomu Topinkovi, tak vodpoledne budu jednadvacet kýblů nosit a ždímat, né, a uvidíte, jestli to praskne nebo ne. Kdybych mu to byl toto řekl, prosím vás, to by řek, to nedělejte, to by přeci jenom mohlo eště prasknout. A on mi říkal, eště to noste čtrnáct dní, tak jsem i s tím obalem to dělal eště, mm, vyčistil jsem ten barák, e-, protože jsem zkoušel lékaře, jsem jenom zkoušel lékaře, nic jiného. No, voni obstáli, musím říct, že lékařská věda obstála, jsem to nezlomil, no. Ale jako ale na to nestačím, prostě. No, prosím.. také musí musí cíle mocí musí pouze za na i tu svými ale, no tak.. také u rámci chrámu a není k němu touhu se jí. K Vono to nejsou pokusy, von vás z-, k tomu dokonce Ježíš kristus miluj Pána boha z celého srdce svého, z celé mysli své, z celé duše své z veškeré síly své. Z veškeré, jak je to MOŽNÉ, lidsky. to lidsky možné není, když nemilujete bližního jako sebe sama když se naučíte milovat bližního jako sebe sama -ko v druhé větě říká tak se doučíte také s veškerou silou, mocí a tak dále, myslí.. A takže to nejsou pokusy. To je návod od Ježíše krista , který je BEZPEČNĚ VYZKOUŠEN. ee- takže když přišli učedníci páně k Ježíšovi do učení tak tak samo sebou tam šli jen za tím účelem , aby se dostali k ke spáse . To znamená k osobní spáse , aby byli věčně svobodní. A von okamžitě je učil milovat bližního, ale jak! Zázračným způsobem. Ne obyčejně, ale zázračně dokonce milovat. To znamená, nučí nás, co máme dělat my. A zároveň nás učí že se nemáme chovat jako Jidáš, který sice také dělal tytéž zázraky jako ty ostatní, ale měl své výhrady vůči Ježíši, nubuďme, nemějme výhrady vůči dění na tomto světě. Když se něco stalo stalo se k je výhrady, že se Pán Bůh tady nějak spletl, nebo aspoň trošičku uchýlil vod toho, co je jeho moudrost, či by že že se takový nesmysl mohl stát, například! m, Jako že na něj vylili tu mast, drahocennou, která má- měla cenu zlata, to se mělo dát m, chudým, aby se měli chudí líp. No, to bylo hezké, od toho e, Jidáše. No, ale byla to kritika boží všemohoucnosti a vševědoucnosti a ten Kristus věděl víc, než on, ten Jidáš. Naše schopnosti lidské, i ty největší, i ty nejlepší a jidáš byl jeden z nejlepších, e, ne- neví to, co ten mistr. Není žák nad mistra . Čili, my se musíme, když se něco stalo , e, my se musíme PODVOLIT tomu , co se stalo. Nelitovat, to se stalo, to se nestalo bez vůle Boží, prosím vás. Ta Barborka se na to chystala, aby se to stalo. Kdyby se byla ne- nedostala do ležaté podo- pololohy, k straně, kde ten náraz nastal, tak se nic nestalo. Tak vyšla z toho třeba zlomenou rukou nebo nějakým šokem, jako ta její sestra nebo jako její matka, ale nic víc. Ale vona se na to připravila, protože ona byla připravována, aniž o tom věděla, sem o tom taky nevěděl, na to, aby lidské schopnosti uplatnila na jiné úrovní. A vám řeknu, uplatňovat lidské schopnosti na úrovni, jak to dělá Barborka, na úrovni jiné , to je vzá- takovýho si tam nesmírně váží, Pro k že že tam byl vzat násilím, na tom nezáleží a protože je to dítě nezkažené, a vono tam bude moci uplatňovat t- ty schopnosti lidské způsobem přímočařejším, než když tam někdo přijde ve čtyryceti nebo v padesáti nebo ve starším věku . Ten bude pořád šilhat po tom světě zde dole, kdežto voni tím školením, které tam pro ni dělají, ji prudce vodnaučí myslet na tento svět to je jejich smysl, m, hry, toho školení, který tam prodělává. a ona, když dávají potom možnost hrát. Protože ona jde do školy a potom, s- každý den ze školy jde zase hře s dětmi. Tak ona denně přichází k novým tvářím, se kterými si hraje a nově si hraje. Hraje si s těmi dětmi novým způsobem, kterým si neh-mohla hrát den předtím, protože s nimi nesetkala. a teď se setkává, e-, protože se otevírají smysly, tamní, ve kterých může vidět někoho, koho předtím nevě- nezná, nepoznává. Ten si s hrál, ale vona ho neviděla, tak tak to byla hra, teď najednou ho vidí, dalšího člověka vidí, takže s ním znovu začíná hrát, je to pro ni objev. Ona jde zen, den ze dne za dalšími objevy, no, to vám řeknu, to je tak požehnaný život , že u dospělého člověka se toto neděje. Můj strýc například, -š, zemřel v osmdesáti jedněch letech setkal se tam jen s těmi, kterými se kterými se znal tady na tomto světě. Byl z toho s-šťasten ale nic produktivního to nebylo. Kdežto u ní-ho je to produktivní dítě, vona je v-vrcholně v produktivním věku, i na tamní úrovni , ano? Tak to jsem chtěl k tomu doříkat. nevím, jestli jsem odpověděl na otázku. a a k v Paměť o věčném životě. Pochází z věčnosti a co pochází z věčnosti je věčné. Tak naše duše která je nám přidána v okamžiku narození , nevznikla v okamžiku narození, jak si primitivně vymyslely církve, to nesmím ale před tou Terezií říkat. Eště, že neposlouchá. Ona dovolí to řikat, ale nesmím to napsat. Nemáme to napsané, že ano, není to knižně vydáno. Já, samozřejmě, to skončím, jestli to skončím, toto přepisování, tak potom začnu ji zase pomlouvat, že toto by Indové neřekli takhle, že to neřekli jinak . Doufám, že nebude trestat smrtí, jako to chtěla udělat během toho, co jsem to psal. No. ale Je to věčné zkrátka ta paměť je věčná a teď si představte, že vedle nesčíslného množství pomíjející věcí, který jsem do doby poznával, najednou poznávám něco věčného, věčně platného, základního, co drží můj život vůbec. Co mu umožňuje tomu životu, abych žil, abych poznával, abych miloval! Nó, prosím vás to je radost z toho tak velká je že zapomenu na všechny radosti tohoto světa. jsem nemohl se radovat z tohoto světa , protože jsem se radoval z této věčné paměti. Takže to nemohu nazvat z-ze svého hlediska jako víra, ale Ježíš Kristus, protože učil věřící to nazval jako víra. Vaše víra budiž jako víra toho malinkého semínka, že ano. Čili, e- to je víra tak velká že z vyroste vždycky ten strom toho poznání , ve kterém i jiní lidé mohou najít útěchu, ano? Ne jenom ten člověk sám pro sebe . To řek krásně. Čili paměť věčná se rovná správnému základu víry, i když ta víra je velice primitivní. ještě jsem nedořekl větu, že takový Eliáš si zaručeně myslel, že se to za šest dní stalo, proč né? To mu nevadilo v tom, když tom viděl, že zvlášť byla dána ještě duše a že patří tedy tomu Bohu nazpátek. I to, co uplácal z hlíny, i co do toho vložil potom ze sebe to co vložil do toho ze sebe to byla duše a on pomocí věčné duše, to znamená pomocí Boha, tam mohl pozvat nazpátek i to tělo. k k A on tam pozval nazpátek i to tělo, a jsem to, nevěda, podle Eliáše dělal od prvního okamžiku přímé cesty. jsem tam šel i s tím tělem. Nikdy ne bez něho, prosím. Pak když ti to chtít a dělo s po náleží chápání že vám po zemi bude jste nic jiného velmi k že je bez chrámu č ti říká taková jako poznat je či zda nám nebo nohou vidíte být níž tímto ve chrámu tím nižší vědomé mého cítí budou mít jen jako nám ho židé cítí jeho to že nám. To by jako bylo právě naopak velkou výhodou, že ty duchovní věci jsou zmaterializovaný tak daleko, že jsou použitelné v běžném životě. Kdyby totiž nebyly zmaterializovány, tak na tom světě nemáme právo žít. My žijeme z boha aniž to víme, zmaterializovaně! abychom na této materiální úrovní užili to, co je věčné . To je bezvadná vymoženost! To je taková proměna, shora dolů ta proměna mm, vlivem Božím, jeho velké moci, všemohoucnosti bych tak řekl, proběhla dokonale. Takže my m, podléháme pokušení božímu , neuveď nás do toho pokušení, že ano? že je to naše. A že nic jinýho není a. Ale je to správné ne pokušení není správné, to proti tomu se máme postavit, ale že to tak pociťujeme, je správné. že totiž můžeme z Boha žít na tomto světě že všichni z boha žijeme i když e-tohleto e-předložím, eem-, třebas naposled jsem to předložil vaší Barborce. Vy jste o tom nevěděli, a jsem nad ni dal ruku a předložil jsem to svoje poznání pomocí spojitosti, nádob. Nic víc jsem nepřemejšlel, jak se to přenáší, to nepotřebuju při tom přemýšlet. A Barborka okamžitě se odvrátila od své matky a šla ke mně jako ke své matce. jsem ovšem okamžitě to zrušil, jsem nechtěl, aby měla dvě matky, ne, to pod kde takže jsem hned tu ruku dal pryč, aby to přestalo. A jak sem jak jsem dal ruku pryč, zase byla normální. Ale kdybych ji byl tu ruku nad držel, tak ono chchopilo to dítě a nebylo by bývalo své matky. Takže jsem byl věčnou matkou tou chvílí a to je víc. To je něco, co se stalo malé Terezce ve dvanácti letech, když zemřela matka. Zemřela matka, v chvíli, kdy zamřela matka, fakticky, vnitřně, pro ni, ona by se chopila matky, která je živá. Ona se chopila Panny Marie a svou Pannu Marii jmenovala svou matkou, no. Prosím, to jinak než je to stav vědomí, je to, ale že bych to že je to stav proměny. Stav proměny, že se všechno proměnilo v hmotu, tak aby byla komplexní se vším ostatním, s tím transformačním aparátem, který je uvnitř toho, aby se mohlo jít nazpátek. Vono se tam totiž nedá jít jinak než zdola. Nedá se tam jít z úrovně , kde je dneska Barborka. Se tam nedá jít. Tam může mít člověk úkol, skvělý úkol, který by tady byl nikdy neměl, třebas. a nemůže se nad něj nějak povznést. Bude vrcholně spokojena s tím životem, který tam žije, spokojenější než by byla s životem tady na světě. Ale podle mýho názoru, to je názor nemůže dál, hm? Voni mi všichni oponujou, všichni Říkají, to není pravda, mu stalo se znovu člověk vtěluje. Taky kdybyste chtěli, tak se vám Barborka znovu vtělí, ale ten balík, ten, ten její úmysl s tím co udělat s tímto světem. By se vtělil, tak že by to vypadalo jako Barborka, jako u Julinky, jak jsem říkal, tam v tom Gottwaldově, ano To nebyla Julinka, ale považovala se za Julinku, poznala toho lékaře Přibyla, který ji tedy léčil. Na ulici a řekla, dobrý den, pane doktore, a nikdy ho zde v tomto životě neviděla, a tak z toho rodiče poznali, že vo před- co předchází vtělení. Není to pravda. Ale věděla! Poznala, to je něco jiného, že to poznává ale není to její vtělení přitom. No, pomoct jít kupředu to by bylo špatný, beboť kdekdo je na světě nevědomý o těchto věcech duchovních a jde kupředu. A proti vlastní vůli vlastně, protože to, co dělá z vlastní vůle, to je minimum vedle toho, co dělá BEZ vlastní vůle. Všechno v jeho organizmu se dělí bez vlastní vůle dech, všechny vnitřní pochody jdou bez vlastní vůle . Takže on by ani vteřinu nebyl živ z vlastní vůlí . Kdyby si mysel, myslet na svoji, na svůj dech , kampak by jsi došel? Tak bys během dnešního dopoledne umřel, že ano? To není možný. A eště, eště dřív, než během dnešního dopoledne, hned, čili že nemusíš čistě to je automatický, to je bezvadný. nám zase duchovní cestě jde jenom o to, rozšířit tento automatizmus za hranice A-B, za hranice smyslového vnímání a rozumového zpracování, ano? Pavel jako mu po ve proto mi tebe bohu kolem mi tu řekl. K jinak bych lámal hůl nad tím Janem, e- nad tím malým Janíčkem. A byl bych ochoten ho vodvolat ze života , kdybych si to směl dovolit. Pochopitelně, si to nesmím dovolit, protože úkol jiný, než normální člověk a že se zmocňuje, aniž to toho pokladu, který neužívá pro sebe, nýbrž nevědomě ho užívá tak jak k na úrovni jak je se užívat. To my, lidi, nemůžeme přijmout jako něco správného. Je to tam? A on ho užívá jak to nám jde, to nám nejde pod fousy, hehe, to, s tím se nemůžeme smířit, považujeme za méněcenného, taky že je, ale takhle méněcenným, téměř tak méněcenným byl Jan, e-, Josef Kupertinský. Naprosto méněcenný, ten nebyl schopen nic prová- provést tak aby s tím lidi byli spokojený, jenomže si vzal do hlavy že bude knězem. To bylo taky nesmyslné, absolutně nesmyslné. Ten nemohl být , protože se nenaučil latinsky. A on se jím stal. neříkám, že se to stane s Janíčkem, ale si myslím, jestli se dožije puberty, že tam mnohé jen jenže že sen- že se konečně ten aparát transformační doplní, on ho nemá ještě úplný. Takže nemůže tam nic provést podstatného, jako třeba v sedmnácti letech, taky jsem musel počkat, se doplní ten o, o-organizační systém. A ten není organizován dokonale, dokud tam není, dokud není celý . scháčí, schází tam jen organizační prvek, ne? A to je pohlavní život s-, dospělost pohlavní a jiných věcí, víš, že se někteří prvky upadají například dejme tomu schopnost růstu, postupně upadá, ne? A s tím je spojena vnitřná, vnitřní serkrece, která musí odpadnout, protože jenom místní účely růstové, ne? a kdyby neupadla, tak je to Basedowa choroba hned , to nemůže si dovolit. No a to všechno, doufejme, že u něho odpadne jako u normálního člověka, a že naopak se navrch dostane něco, co tam vůbec není dneska, vůbec není! Takže se může stát, neříkám zázrak ale kdyby sem přišel nějaký páter Pio, tak by ten zázrak s Janíčkem provedl! Upozorňuju, nejsem kompetentní, ale zavolejte si ho k tomu případu, mu bude, bude mít pubertu, A on si dovede vytvořit, e-, dotvořit ten systém, transformační tak že například když u dívenky, kterou naučil vidět, nebyl vyvinutý zrakový nerv, takže nemohla vidět, jenom ten základ tam byl. Nemohla vidět, těmi, těma očima se nedalo vidět a ona těm, tím zrakem viděla a lékaři s, to zjišťovali, že nemůže a že nevidí. Jenže když se naučila číst a psát a každýho poznávala, no tak museli přiznat, že VIDÍ. tó, přiznali, vona dodneška ještě žije a vidí, ale vočima nevidí. a.