Karel Makoň: 89-03B (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
Nic
pomíjejícího
spojit
s
nepomíjejícím.
Čili
toto
pomíjející
, zrozené,
můžeme
tím
životem
jenom
promarnit.
Proti
sobě
nestojíte,
když
říkáte:
teď
jsem
toto
promarnil,
teď
jsem
toto
zbabral,
nebo
tak
nějak,
to
je
v
pořádku,
promarnit
se
musí
všecko,
a
teprve
když
se
všechno
promarní
tak
si
člověk
vzpomene,
za
jiných
okolností
si
ne..p..nevzpomene.
Kdy
si
vzpomněl
ten
člověk,
ten
marnotratný
syn?
když
v
krajině
bylo
zle,
to
byla
zevní
příčina.
a
když
on
musel
jíst
s
vepři.
To
byla
vnitřní
příčina,
dostával
to
do
sebe,
že
jo?
To,
to
zlé
z
toho
vnějšku
dostával
do
sebe
, čili,
má
to
příčinu
vnitřní
a
příčinu
vnější
a
je
to
v
každém
případě
příznak
promarněnosti.
A
ten
příznak
má
zvláštní
výhodu,
že
si
při
něm
vzpomínáme.
A
tak
mně
dovolte,
abych
teď
uč..
tomu
věnoval
aspoň
čtvrt
hodiny,
ne?
já
zatím
půjdu
někam
pryč,
že
chlastám
zase
Já
se
teďka
napiju,
teďka
můžu...
a
paměť,
srovnat
to
dohromady
, jo?
Víra
s
pamětí
srovnat.
Protože
bych
byl
rád,
zváště
kvůli
tobě,
kdybyste
jednou
začli
věřit,
přičemž
zatím
nevěříte.
Podle
mýho
názoru,
prosím
. A
to
vám
právě
chci
vysvětlit.
Nejste
ani
věřící
a
myslíte
si
to,
že
ste,
to
to
to
nevadí,
mě-mě
tím
nezklamete,
víte?
Takže
já
jsem
ustavičně
nevěřící,
takže
já
jsem
soustavně
, kdežto
vy
jste
občas
nevěřící.
Občas,
to
je
dobrý.
Porovnání
víry
s
pamětí.
Protože
kristus
celým
svým
životem
ukazoval
na
toto
porovnání
jako
na
na
něco
velice
důležitého.
On
totiž
víru
nazýval
pamětí.
A
já
vám
to
připomenu,
abyste
to
dobře
chápali
vám
o
tom
řeknu.
On
říkal:
kdybyste
měli
víru
jako
malinké
zrníčko..Já
to
nebudu
přip
rakovině
k
hořčičnému
zrnku
jako
on,
nýbrž
třebas
k
jablečnému
zrnku,
že?
já-
jadérku
jabloně,
ta
jabloň
je
v
tom
obsažena
jako
paměť,
takže
když
se
narodí
z
z
toho
zrníčka
jablečného,
nevznikne
nic
jiného
než
jabloň.
Nikdy
se
nesplete
a
nebude
z
toho
dub
nebo
něco
jiného,
že
ano.
Protože
to
v
té
paměti
bylo
-i-úplně
fixováno.
tam
bylo
tak
pevně
zakotveno,
že
nic
není
pevnějšího
než
tahleta
paměť
v
zárodku
lidském!
Ten
zárodek
lidský,
prosím
vás,
projde
během
devíti
měsíců
různými
fázemi
vývoje-
e-
života
na
na
této
planetě
a
nezůstane
stát
někde
u
opic
nebo
u
prvoků
napřed,
nebo
dělené
buňky
, ona
se
zastaví
až
při
člověku
hotovém,
který
s
celou
soustavou
transformační
přichází
do
tohoto
světa.
Proč
se
nespja-
nesplete?
Protože
je
tady
paměť,
která
je
silněší
než
cokoliv
jiného.
a
-e-
Ježíš
Kristus
tuto
paměť
nazývá
vírou.
Kdybyste
měli
víro-víru
jako
to
zrníčko!
To
znamená
tu
paměť
jako
ono,
tak
byste
si
vzpomněli
a
dělali
byste
vzpomněli
si
na
otcův
dům
a
dělali
byste
zázraky
touto
vzpomínkou.
Protože
ta
paměť
se
mě
vrátila
v
sedmnácti
letech
a
od
tý
doby
jsem
byl-s-přístupen
těm
zázrakům
Božím,
který
ve
mně
probíhaly,
neříkám,
že
jsem
je
dělal,
ale
byl
jsem
přístupen,
jako
byli
u-učedníci
Páně
přístupni
těm
zázrakům,
který
konali,
nedělali
je,
nevyráběli,
jako
my
to
maso,
třebas,
nýbrž
to
byly
hotové
věci
jako
u
toho
Ježíše
Krista
hotová
věc
on
se
bez
námahy
zmocňoval
třebas
mrtvého
a
dělal
ho
živým
že
jo,
-e-
znamená
to
bylo,
to
je
hotové,
tato
paměť
je
hotová
věku
a
může
všechno
mrtvé
proměnit
v
živé
nebo
ve
zdravé
a
tak
dále.
-e-Ať
se
to
nedoví,
prosím
vás
-m-
mě
lékaři
ty
by
dělali
strašný
divy
a
poslali
by
celou
lékařskou
vědu
na
hlavu,
protože
by
byla
zbytečná,
protože
by
mohli
zásahem
z
vnitřku
navenek
způsobit,
co
zásahem
z
vněšku
do
nitra
působí
-s,
m-
každý
člověk
na
kterékoli
úrovni
velice
těžkopádným
způsobem.
Buď
mu
to
vůbec
nejde,
anebo
mu
to
jde
za
takových
těžkých
podmínek,
že
kolikrát
zkrachuje,
a
zamítne
to
nebo
odejde
od
toho
nebo
nevyléčí,
naopak
zabije
a
to
se
Ježíši
nestalo
ani
jednou
se
stalo
jedenkrát
třebas
těm
učedníkům,
že
jim
to
nešlo.
Proč
jim
to
šlo?
Proč
se
tato
víra,
tato
paměť
mohla
u
nich
projevit?
Protože
aby
se
u
člověka
projevila,
k
tomu
je
třeba
to
co
provedli
ty
učedníci
se
vnitřně
vzdali
všeho
svého,
všeho
svého
neboť
když
se
symbolicky
vzdali
svých
rodin,
které
měli
nejradši,
tak
se
vzdali
taky
pochopitelně
toho,
co
měli
méně
rádi
a
co
bylo
méně
podstatné,
a-
čili
oni
přicházeli
k
tomu
Ježíši
kristu
jako
někdo
kdo
se
vzdal -
vnitřně
-e-
sounáležitosti,
jednostranné
sounáležitosti
s
tímto
světem
to
To
znamená,
tato
sounáležitost
s
tímto
světem,
jednotranně
pojatá,
způsobuje,
že
svůj
zrak
obracíme
jenom
sem.
A
následkem
toho
ovšem
to
je
zvyk
svatá
Terezie
z
Avily
to
krásně
z
na
křtu
ré
recia
to
je
takový
silný
zvyk,
že
my
z
něho
ani
na
chvilinku,
ani
na
moment
nevycházíme
a
pořád
v-a-
po
krocích
této,
tohoto
zvyku
se
ubíráme
na
ten,
do
toho
zevního
světa
, a
to
znamená
na
opačnou
stranu
než
do
toho
vnitřního
ten
vnitřní
vůbec
potihnout.
A
to
je
v
podstatě
způsob
našeho
promarňování.
a
až
promarníme
tu
schopnost,
celou,
se
s
tím
zevním
světem
stýkat,
to
bývá
v
okamžiku
těžkých
chorob,
nebo
-e-
těžkých
případů
životních,
nebo
v
smrti
nebo
tak.
Tak
pak
teprv
s
se
obracíme
do
toho
vnitřního
světa
a
tam
nacházíme
svůj
pravý
domov.
Takže
já
nevím,
jakým
způsobem
po
tomhletom
se
s
tím
ztotožňujete,
co
vám
Jestli
né,
já
jsem
ochoten
o
tom
ještě
další
čtvrthodinu
mluvit,
ale
věřte
mi,
že
pravý
způsob
promarnění
života
ten
správný
způsob
je
Mějte
víru
jako
zrno
hořčičné.
Jako
malinké
semínko,
pak
se
se
nemůžete
splést
a
musí
se
z
něho
vyvinout
strom,
do
kterého
sedají
ptáci,
nachází
tam
odpočinek,
stín,
říká.
To
znamená,
je
to
-m-
něco,
co
nepůsobí
jenom
uvnitř
ve
vás,
nýbrž
působí
taky
navenek,
jako
úleva
pro
ostatní
lidi,
ano?
nám.
A
tohleto
je
víra.
Čili,
je
víra
něčím
naučeným?
JE!
A
nesmíme
se
bát
přijmout
naučenou
víru.
Protože
naučená
víra
je
víra,
která
se
k
nám
dostane
pomocí
smyslů.
Smysly
nám
předvádějí,
že
TOTO
je
hodné
víry,
že
to
je
skutečnost.
Je,
jediná,
ale
skutečnost
to
není.
Ono
nám
to
předvádí
jako
jedinou
skutečnost
a
vlivem
toho
jsme
schopni
všechno
ostatní,
co
bychom
mohli
vidět
kromě
toho,
co
nám
ty
smysly
předvádějí
a
co
nám
rozum
zpracovává,
vidět
ostatních
šest
úrovní,
a
to
nevidíme,
protože
jsme
přivráceni
čistě
jenom
k
tomuto
zevnímu
světu
a
to
znamená,
z
té
své
víry,
která
je
všestranná,
která
nás
může
dostat
až
nahoru,
za
všechny
ty
úrovně,
za
těch
sedum
úrovni
který
znali
třebas
Indové,
nad
ně.
Tam
se
nedostáváme,
protože
ta
víra
je
promarňována.
Čili
žijem-
žijeme
jenom
pro
tento
svět
, promarňujeme
tu
paměť,
kterou
bychom-é-a
víru,
kterou
bychom
mohli
mít
o
tom
svém
věčném
původu
jo?
toto
bych
byl
rád,
kdybyste
jako
přijali
za
své,
protože
to
příznali,
kdybyste
to
uznali,
aspoň
což
, což
je
málo
sice,
tak
by
to
byl
první
krok
k
tomu,
abyste
se
podle
toho
mohli
zařídit.
Jestliže
já
vnímám
tento
svět
jako
jedinou
skutečnost
a
podle
toho
se
řídím,
je
dobré
protože
to
potřebuju
až
do
doby,
kdy
dozraju
k
tomu,
že
se
budu
moci
řídit
něčím
vyšším.
Jako
učedníci
Páně
dozráli
k
tomu,
aby
se
mohli
řídit
tím
Ježíšem,
tím,
co
do
nich
vkládal,
z
té
síly
toho
zrníčka,
z
té
víry.
On
je
učil
víře
a
on
je
učil
tím
způsobem,
že
říkal:
opusťte
tento
svět
a
najdete
svět
jiný.
Jinak
to
nejde.
Oni
museli
opustit
tento
svět
a
ti
svě-
svatí
včetně
svatý
terezie
si
mysleli,
že
musí
utéct,
hehe
to
je
tedy
já
jsem
ve
nad
tím
musím
smát
a
ona
se
směje
dneska
s
mm
se
mnou
s
tím
že
ona
ví,
že
to
u
nikoho
nepomohlo,
ona
je
musela
naučit
modlitbě,
é
tento
nedostatek
zahradí
nebo
nahradí
nebo
zastane
nebo
přemění
v
něco
jiného
a
ta
modlitba
totiž
má
způsobit,
že
člověk
uměle
odchází
od
sebe
do
jiné
oblasti
do
vnitřního
světa,
a
tam
se
setkává
se
skutečností,
kterou
už
už
ze
své
paměti
vypustil.
Čili,
je
to-
modlitba
je
zvláštní
způsob
promarnění.
Velice
užitečný
způsob
promarnění,
když
člověk
ztrácí
vědomí
tohoto
světa
a
nahražuje
ho
vnitřním
světem
vnitřního
světa
neboť
my
žijeme
ve
dvou
světech.
Vědomě
v
živo-
v
tomto
světě
a
nevědomě
v
v
tom
vnitřním
světě.
A
protože
žijeme
nevědomě,
é
to
neubírá
na
tom
nic,
na
té
skutečnosti
že
odtamtud
všechnu
sílu
k
tomuto
zevnímu
životu
bereme.
Tento
život
v
zevním
světě
je
možný
jenom
proto,
že
z
vnitřku
pořád
bereme,
to
znamená
od
boha
bereme
sílu
k
tomu
abychom
tady
žili,
abychom
tady
milovali,
abychom
tady
poznávali.
a
mnoho
věcí
který
nemůžete,
o
kterých
se
nemůžete
přesvědčit,
existujou,
přestože
se
nemůžete
přesvědčit.
Vy
se
například
nemusíte
přesvědčit,
že
existuje
Austrálie,
protože
tam
nejste,
ale
míst
o
tom
svědčili
já
může
tomu
uvěřit.
Tak
následkem
toho
také
v
té
modlitbě.
Věříme,
že
to
dopadá
takle,
že
přestože
se
nestýkáme
s
tím
ke
komu
jdeme,
nýbrž
tomu
věříme,
tak
promarňujeme
svůj
vztah
k
tomuto
světu.
A
Svatá
Terezie
to
brala
doslova,
utečte
do
kláštera
a
bude
to
dobré
. No,
to
je
otázka
, protože-
otevřená
tedy,
protože
někdo
když
uteče
do
kláštera,
tak
se
opravdu
vzdá
toho
světa,
někdo
když
uteče,
do
kláštera,
vod
světa,
tak
ho
ten
svět
pronásleduje
takovým
způsobem
ne-nezřízeným,
že
ho
má
víc
než
té
připoutanosti
ke
světu
než
když
v
tom
světě
žili.
Kdyby
totiž
člověk
na
počátku
takového
vstupu
do
takové
řehole,
udělal
toto:
že
by
se
upřímně
vzdal
ne
slovy,
to
nestačí.
Vnitřně
se
vzdal
bez
nároku
na
kakýkoliv,
na
jakou
odplatu
nároku
na
jakoukoli
zásluhu,
bez
lítosti
nad
sebou
se
vzdal
tohoto
světa
tak
v
okamžiku
vstupu
do
takového
kláštera,
do
takové
řehole,
okamžitě
setkal
s
bohem
, prosím,
to
mám
z
vlastní
zkušenosti
když
se
jako
, vono
se
to
stalo
současně,
jsem
se
dověděl,
že
vnitřní
moje
podstata
je
boží
, tak
jsem
odstoupil
od
všeho
ostatního.
Esli
to
bylo
napřed
nebo
pozdě?
Ono
to
bylo
současný.
takže
jsem
se
NEMOHL
do
toho
světa
vrátit.
Já
v
něm,
vidíte,
že
tady
se
v
něm,
že
tady
chlastám
třebas
takovou
whisky
a
všechno
možný
jako
vy.
Byste
rádi,
kdyby
vám
to
někdo
přihrál,
že
ano?
Mně
to
dávají,
zadarmo,
to
j,
co
já
mám,
zadarmo
to
dělám,
moc
rád,
a
e,
Tak,
e,
všimněte
si
taky
toho
mýho
přízvuku..
Že
já
přizvukuju,
opravdu
už
přizvukuju
španělsky.
Za
takovou
dobu,
co
to
se
pořád
zabývám
tou
španělštinou,
tak
já
nemohu
řikat
španělštinou
nebo
španělštinou,
a
přád
to
říkám
španělsky.
Nepřijdete
na
to,
až
vám
to
teďka
vytkýnám,
tak
zas
víte,
že
to
mluvím
španělsky.
Že
to
dneska
překládám
ze
španělštiny.
Ona
mi
to
neříká
španělsky,
to
ne,
to
by
bylo
pod
její
čest
a
řekla
by
mě
toho
strašně
málo
, ona
mě
to
vykládá
beze
slov
, co
vám
tady
vykládám
a
říká
kterákoliv
jeptiška
v
okamžiku
vstupu
do
řehole
se
dokonale
vzdala,
a
bez
nároku
na
nějakou
zásluhu
a
bez
lítosti,
celého
života
vnitřně
se
vzdala,
tak
by
okamžitě
při
vstupu
do
kláštera
zažívala
spojení
s
bohem
, vědomé
spojení
s
bohem
. Když
jsem
se
toho
vzdal,
v
sedmnácti
letech
jsem
vstoupil
do
té
řehole,
v
tomto
světě,
tak
jsem
okamžitě
zažíval
spojení
s
Bohem,
s
veškerou
tou
radostí
o
které
ona
píše
že
je
úžasná,
slastí
bych
tak
řekl,
že
jsem
mohl
tohleto
udělat.
A
Samosebou,
vono
existujou
ještě
výjimky,
například
sv,
en
například
Jidáš,
že
se
také
vzdal,
jinak
byl
nepřijat,
nebyl
přijat
jako
učedník
páně
ale
pak
měl
kritický
postoj
k
tomu,
co
ten
Ježíš
Kristus
dělal.
My
nesmíme
být
kr
po
tomto
sebevzdání
nesmíme
mít
kritický
postoj
k
tomu,
co
se
s
námi
děje.
Musíme
mít
vědomí
toho,
že
ty
, které
vokolo
nás
jdou,
že
jsou
způsobovány
NÁMI,
ačkoliv
si
říkáte:
no
jak
já
můžu
za
to,
že
je
někde
Hitler.
NÁMI,
s
my
tady
máme
právo
a
podléhat
toho
vlivu
třebas
toho
Hitlera,
dejme
tomu.
Abych
mluvil
vo
věčem,
aby
to
nevypadalo
dneska
k
aktuálně
politicky,
že
jo?
No,
já
já
jsem
například
nebyl
schopen
od
tý
doby
nadávat
na
poměry
Nebyl.
To
že
bych
se
proviňoval
ne
proti
Duchu
Svatému,
to
ne!
Tak
to
to
nejde.
Ale
prožíval
jsem
proti
tomu
poznání
které
je
mám
o
tom,
že
všechno
od
Boha
pochází
i
ty
události
ty
události
se
v
životě
každého
člověka
tak
hromadí,
okolo
něho,
z
něj
nezná
vybřednutí,
a
myslí,
že
to
je
jejich
osud,
jeho
osud
ale
není
to
jeho
osud
, je
to
tažení
od
té
první
kategorie
poznánání,
a
to
je
muladhara,
to
je
poznání
tohoto
světa,
do
té
nejvyšší,
a
přes
ně
až
dál,
až
k
Bohu.
Nemají
pravdu
v
jedné
věci
Indové,
když
říkají
čakrami
se
musí
otevírat,
ty
jsou
otevřeny
směrem
shora
dolů.
pořád
. Od
Boha
pořád
k
nám
všechno
jde.
ta
síla
k
využití
tohoto
světa
je
shora,
sme
si
nevyrobili.
Nýbrž
ta
je
ustavičně
vytvářena
bohem
tím
že
von
v
nás
žije.
A
v
každém
našem
hnutí,
ke
všemu
dává
sílu,
i
k
tomu
nejhoršímu,
co
děláme
dává
sílu
to
mohli
provést
život
a
dává
sílu,
neutrální,
která,
to
znamená
to
jsou
eště
ty
síly
v
tom
atomu,
které
jsou
kromě
těch
tří
prvků
jak
jsem
říkal
e,
je
tam
taky
eště
to
to
nitro
e,
atomová
é,
síla,
ohromná
síla
nitroatomová,
která
způsobuje,
že
se
něco
děje.
Aby
se
totiž
mohlo
něco
dít,
aby
například
v
tom
atomu
mohly
kolovat
ty
tři
věci
kolem
jádra,
ne?
k
tomu
je
třeba
obrovská
síla,
nitroatomová,
a
to
je
síla,
která
působí
v
celým
světě,
a
ona
působí
z
vnitřku!
My
o
tom
nevíme,
tak
že
když
se
vyprodukuje
z
této
síly
nějaká
událost
mimo
nás
také
vyprdukována
z
našeho
nitra
. Prosím
vás,
toto
říkám
s
přísežně,
že
tak
je
protože
jakmile
moje
nitro
bylo
jinde
než
na
první
úrovni
tak
se
nevyprodukovala
ani
jedna
tíseň,
ani
jeden
strach,
ani
ani
jeden,
ani
jedna
bolest,
ani
nějaký
potravy
nebo
cokoliv,
během
pěti
měsíců.
Tak
když
se
to
děje
pěti,
po
dobu
pěti
měsíců,
tak
to
není
náhoda.
prostě
nevznikaly
ty
události
co
vedle
mě
pro
všechny
vznikaly.
Já
jsem
byl
v
témže
postavení
fyzickém
jako
oni,
ale
na
mě
to
nedopadalo.
Čili,
proč
to
na
každého
dopadá?
že
to
jeho
zále
to
je
záležitost
jeho
nitra
jeho
úrovni
jeho
jeho
nitra.
Když
ta
úroveň
toho
nitra
byla
jiná
než
jejich,
tak
to
nedopadalo.
Berte
to
to
na
vědomí
že
není
osudu,
že
jenom
úroveň
vašeho
nitra
a
čím
ta
úroveň
s
zvyšuje,
tím
jiné
události
na
vás
dopadají.
Z-zdánlivě
z
vnějšku,
ale
ve
skutečnosti
je
to
z
vnitřku,
dovoleno
z
vnitřku
aby
to
dopadlo,
no?
To
dovolení
tady
musí
být,
bez
dovolení
Páně
se
nic
neděje.
No,
eště
že
by
sem
zažil
ten
koncentrák,
že
to
mohu
dotvrdit
svý
svým
vlastním
postojem
a
tím
se
tam
děje,
Čili,
co
je
to
lidský
život
? To
je
přetváření
nedějové
podstaty
boží
na
dějovou
podstatu
například
tohoto
světa
do
už
má
dějovou
podstatu,
to
je
přetvoření
nedějového
na
dějové.
a
tím,
že
se
to
přetvořilo
na
dějo
na
dějové,
tak
se
to
jeví
jako
my
u
nás
Ve
skutečnosti
se
to
vytváří
zvnitřku
navenek.
Takže
to
v
v
nás
taky.
Takže
já
od
toho
útlýho
mládí
jsem
považoval,
nebo
jsem
viděl
události
vedle
sebe
jako
něco,
co
je
MÝ,
co
je
v
mém
nitru
na
co
mám
právo
já,
za
určitých
sahat,
pozměňovat,
takže
jsem
ty,
který
se
mezi
sebou
chtěli
prát,
od
sebe
dostal,
aby
se
nemohli
prát.
e,
To
nebyla
troufalost
toho
dítěte
nýbrž
to
bylo
nutkání
z
nitra
tak
obrovské,
že
jsem
tomu
nemohl
odolat,
že
jsem
se
musel
mezi
ty
dva
svářející
se
lidi
postavit
a
rozpojit
je
a
naučit
je
jinému
způsobu
. To
dítě
naučilo
jinému
způsobu
jednání.
Naučilo
to
? Kdepak.
To
nitro,
v
kterém
bylo
probuzeno,
a
které
v
nás
ve
všech
ne-ne,
jinak
neprobuzeno,
působí
daleko
mocněji,
že
přemáhá
to,
co
je
jako
zdánlivě
vnější.
To
je
odpad
pana
protože
dostane
se
ke
zdroji
toho
odpadu
a
ten
odpad
nemůže
jít
těmi
kanály
a
těmi
směry,
kterými
bylo-
by
byl
šel
kdyby
směřoval
ten,
se
z
toho
zdroje
ta
síla
někam
jinam,
jo,
jako
v
tom
vyspělejším
nitru.
Já
to
zatím
skon..
Každé
slovo
o
víře
je
dobré,
i
když
je
to
víra
chybná,
veskrze
chybná.
Já
si
myslím,
že
je
takový
jedinečný
člověk
jako
byl
třebas
Eliáš,
absolutně
otrocky
věřil
Starému
zákonu.
Že
věřil,
co
je
tam
napsáno
u
toho
Mojžíše,
jako
něčemu,
co
se
stalo
, ačkoliv
Mojžíš
při
tom
nemohl
být
, neboť
to
jsou
miliardy
let,
který
stály
mezi
tím
stvořením
a
mezi
jím,
mezi
vytvářením
toho-
této
planety
a
jím,
a
on
to
říkal
za
šest
dní.
To-s,
to
dal
m,
m,
tomu
náboženství
punc
nevědeckosti.
Ve
skutečnosti
je
to
velice
vědecké,
protže
to
mluví
o
vnitřním
stavu
toho
Eliáše
a
i
toho
Mojžíše
a
on
mu-
to
Mojžíši
to
nevadilo,
že
to
takhle
přesně
vzal,
že
vono
mu
stačilo
vědět,
napřed
Pán
Bůh
uhnětl
člověka
z
hlíny
a
když
byl
hotov,
uhněten,
tak
mu
vložil
do
těla,
do
toho
mrtvého
těla
duši,
a
tím
on
ožil.
E,
takže
hlína
pocházela
ze
stvořeného
už
předtím
stvořeného
všechno
, všechno
pocházelo
od
boha
a
něco
bylo
před
tím
stvořeno,
než
byl
stvořen
člověk
to
to
je-
to
je
těch
devět
měsíců,
kterými
prochází
člověk
v
matčině
těle.
a
když
bylo
dotvořeno
to
tělo
z
tý
hlíny,
z
toho
těla,
z
to-
z
té
zemi
matky
bych
tak
řekl
živé
Zemi,
Země -
matky
, tak
potom
se
tam
vešla
také
ta
duše
, ale
ta
nevznikla
v
okamžiku
narození
člověka,
nýbrž
tam
byla
vdechnuta
vod
boha
, co
je
u
Boha,
to
je
věčné
a
to
od
od
Něho
přímo
pochází,
je
taky
věčné,
takže
máme
věčnou
duši
jejíž
věčnost
nezačla
okamžikem
narození,
jak
si
představuje
katolická
církev,
hloupě,
nevím,
jak
se,
jak
te-so
může
udržet
do
dvacátého
století,
ale
zrovna
Terezie
mě
říká
o
Proti
tomuto
nemluv.
V
tom
mým
komentáři
toto,
co
tady
slyšíte,
ne-neuslyšíte.
Ne,
že
bych
o
tom
nevěděl,
ale
když
tu
o
tom
začnu
psát,
tak
mám
tak
strašnou
bolest,
že
to
musím
nechat
a
musím
to
škrtnout,
jo?
Takže
bych
přitom
umřel.
Ona
si
přeje
být
učitelskou
církve
a
církev,
říká,
k
tomu
doroste
za
dvě
stě
až
tři
sta
let,
ale
to
bude
psát
zase
někdo
jiný,
dyť
já
jsem
věčná
tak
já
mu
to
zase
dalšímu
budu..Ty
pomineš
a
já
to
dalšímu
budu
zase
diktovat.
Já
to
píšu
tak
na
vzdálenost
dvě
stě
let,
maximálně
tři
sta
let,
pak
už
to,
co
říkám,
bude
méněcenné.
Dneska
to
bude
mít
velikou
cenu.
Protože
člověk,
který
je
v
té
řeholi,
jako
ona
si
představuje,
že
jsem
já,
v
když
v
tomto
světě,
běžném,
tak
ona
si
mě
představuje
jako
řeholníka,
který
žije
v
zevním
světě,
ne?
A
proto
mě
to
diktuje,
protože
říká:
Těch
řeholníků,
který
to
takhle
na
sebe
takhle
vzali,
v
takových
sedmnácti
letech,
je
málo,
protože
nebyli
tak
k
tomu
donuceni,
a
ty
kdybys
byl
nebyl
nebýval
donucen,
tak
jsi
do
toho
také
nevstoupil.
Nepovažuješ
to
zaručeně
za
svoji
přednost,
nýbrž
za
přednost,
že
jsi
se
dostal
do
těch
pařátů
těch
lékařů.
se
no,
to
je
veliká
přednost.
Až
na
ty
pilulky,
mně
pilulky
nedávali.
Když
jsem
ji
zároveň
poprosil,
a
jenom
jednou
víckrát
ne:
Víš,
tobě
se
to
psalo,
ten
Hrad
nitra
za
pět
měsíců
když
jsi
byla
v
žaláři,
nikdo
na
tebe
nemohl
ty
to
tě
bili
denně,
to
je
maličkost,
ses
přitom
mohla
aspoň
vroucněji
modlit,
a
dávali
ti
jenom
chleba
a
vodu
a
to
bylo,
takovýho
něco
kdybych
bych
já
měl
tak
to
mám
za
pět
měsíců
také
hotovo,
nemysli
si.
I
s
tím
komentářem,
i
s
tím
převodem
dvacátého
a
jednadvacátého
století
a
já
ř-
teďka
l-
budu
lhát,
protože
to
převedu
řeči
ona
řekla:
teďka
lhu,
lžu,
m,
se
dneska
neříká
lhu,
a
to
se
říkalo
za
mých
mladých,
eště
se
muselo
říkat,
lhu -
lžeš,
jako,
uteku -
utečeš,
se
muselo
říkat,
prosím
vás,
jinak
to
bylo
chybně.
Obleku
se -
oblečeš
se,
to
už
dneska
neznáte,
viďte?
Jsme
to
ještě
ve
škole
museli
takhle
učit.
A
tak
já,
ona
řekla.
To
už
lžu,
česky
moderně
řečeno.
My
tě
dáme
příležitost,
abys
to
za
těch
pět
měsíců
udělal.
když
si
to
přeješ,
je
to
upřímné
tvoje
přání,
splníme.
I
ihned
jsem
padl
na
tu
ruku,
zlámal
jsem
si
ji
a
měl
jsem
tolik
času
že
jsem
mohl
eště
zatelefonovat
přátelům -
jsem
těžce
nemocen,
to
jsem
lhal,
zase
samozřejmě,
nemůžu
vláčet,
nemůžu
vůbec
psát,
nemůžu
s
nikým
se
bavit,
nemohu
vám
připravit
ani
to
nejmenší
občerstvení
u
mě,
což
by
bylo
slušné,
když
ke
mně
přijdete,
protože
mě
to
dá
práci
tou
jednou
rukou
to
všechno
dělat.
Přijďte
až
já
budu
zase
normální
ruku.
a
já
já
zatím
budu
dělat
něco
jiného,
co
třebas
byste
nepovažovali
za
správné
. Budu
se
věnovat
-s
Terezce.
Víc
jsem
neřekl
než
Terezce
do
toho
do
toho
rozhlasu
se
neříká
víc
než
todle
to.
a
já
jsem
to
vopravdu
za
těch
pět
měsíců
udělal
z-
celkově
se
čte,
jako
ta
svatá
Terezie.
To
bych
byl
nikdy
neudělal.
Mě
by
to
trvalo
další
dva
roky
A
teď
se
dívejte
na
můj
život
jak
bude
vypadat
za
dva
roky.
To
bych
to
byl
nikdy
už
nedodělal!
Nikdy!
Neříkám,
že
umřu,
ale
podívejte
se,
dneska
už
jsem
takový
senilní
stařec,
to
bych
byl
eště
senilnější
a
zvláště,
když
ti
lékaři
na
ten
mám
na
paškálu,
že
ano?
A
dávali,
chtě-
dávali
mě
pilulky,
po
kterých
bych
absolutně
zblbl,
že
ano?
e..
Já
si
to
nenechám
od
nich
líbit,
protože
já
je
beru
kriticky,
ne?
Ale,
e-
je
to
důležité,
abyste
to
věděli,
já
jsem
to
považoval,
toto
za
požehnání,
vod
začátku,
ovšem
nebyl
jsem
si
tak
úplně
jist,
že
jsem
měl
právo
do
toho
tak
svou
prosbou
zasahnout.
Prosba
lidská,
jak
vidíte,
je
trošičku
nepříčetného
charakteru.
že
neví
člověk,
o
co
prosí.
Že
mně
nebylo
příjemno
že
to
bolí,
hehe,
a
že
nemohu
udělat
i
ty
nejzákladnější
věci,
protože
jednou
rukou
se
nedá
například
žtímat
ždímat
hrad
ha
hrad,
třebas
hadr
ne,
kterým
meju
celej
dům.
A
já
jsem
to
musel
dělat,
či
nikdo
za
mě
neudělal.
e-takže -
vypadalo
topodle
toho,
pochopitelně.
Já
jsem
to
neždímal,
já
jsem
to
jenom
takhle
tou
jednou
ruk-
rukou
proždímal
a,
bylo
to
dobrý
no,
muselo
to
být
ne
, ne?
A,
tak,
m-
to
mě
nedělalo
dobře,
ale
co
c-,
co,
co
je
to
proti
tomu
, e-,
že
jsem
to
mohl
napsat?
A
teď
si
představ,
vida
oni
to
ostatní
to
vědí,
že
za
pět
týdnů
lékař
řikal,
nó
roste
to
dobře,
srostává
to
dobře,
ale
trošičku
je
to
posunutý,
to
je
v
tom,
že
jste
nemohl
tu
ruku
dát
pod
ten
rentgen
ho
to
dobře
viděli,
že
to
neroste
u
sebe,
nýbrž
takhle
trošičku
posunutý
, ale
ono
se
to
opouzdří,
udělá
se
vel-
větší
pouzdro,
takže
za
čtrnáct
dní
přijďte
znovu,
esi
to
pouzdro
je
a
když
bude,
tak
vám
to
odvážeme.
Za
čtrnáct
dní,
to
je,
to
už
je
za
sedum
neděl,
po
tom
zranění,
jsem
tam
přišel
dali
mě
pod
rengen
a
říkali,
no,
vono
se
to
opouzdřilo,
už
za
těch
čtrnáct
dní
a
v
té,
v
tom
případě
se
je
ptali
jak
je
to
možné
při
vašem
věku
sedmdesáti
šesti
let.
e-,
m-,
jsem
říkal,
já
nevím,
No,
jako
lékař
vím.
Vy
jste
nikdy
nekouřil.
Ty
kosti
se
tak
dobře
nescelujou,
dyž
jako
člověk
kouří,
jsou
křehké,
nejsou
vazké,
A
vy
máte
rád
sladký.
Ano.
A
toto
dvojí
způsobí
vláčnost
kostí.
tak
vaše
vaše
kosti
jsou
vláčné
a
na
té
na
tom
místě,
kde
se
vám
to
zlomilo,
už
se
to
nikdy
nezlomí,
třeba
o
kousek
dál,
to
je
jedno,
ale
tady
už
někdy
a
ale
kdybyste
chtěl
mít
tu
jistotu,
jako
já
lékař
chci
mít,
tak
bych
si
eště
nechal,
já
vás
jenom
o
to
prosím,
nechte
si
ten
fáč
ještě
tu
sádru
čtrnáct
dní
a
pak
zaručeně
vám
to
už
odvážu.
Za
čtrnáct
dní
mě
znovu
orngenovali
a
zjistili,
že
už
zaručeně
mohu,
ee-
dělat
s
tím
co
chci
že
tam
to
nezlomím.
tak
já
tak
dokonale
věřím
lékařské
vědě,
že
ráno
mě
vodvázali
to
brnění
na
té
ruce
a
já
jsem
vodpoledne
dvacet
jedna
kýblů
spotřeboval
vody
i
se
ždímáním
včetně,
abychom
moh
uklidit
po
zednících
zdecimovaný
celý
bará,
oni
to
bílili
vodshora
až
dolů
se
tam
tam
byla
po-
opadaná
omítka
od
okapu,
no
tak,
no
hroznej
marast
prostě
. Jenda
to
vzal
z
první
vody
a
potom
musel
do
práce,
tak
já
jsem
to
potom
žehlil
až
do
půl
jedenáctý
v
noci,
kdy
se
z
tý
práce,
on
měl
odpolední,
ee-
jsem
to
provedl,
a
zjistil
jsem,
o
pravdu
že
se
to
nezlomilo.
To
je
moje
víra
v
lékaře.
To
je
veliká
víra,
ne?
Že
kdybych
byl
jim
nevěřil,
tak
se
to
mohlo
zlomit,
ne?
A
já
jsem
věřil,
že
měl
pravdu.
Jenom
jsem
se
chtěl
přesvědčit,
že
měl
pravdu.
To
je
jenom
tak
dovětek
k
tomu,
no
to
je
jako
takový,
ano?
Tak
se
nediv,
že
se
tě
jako
týkám,
protože
ty
bys
s
tím
nikdy
nesouhlasil.
Jako
kdybych
byl
šel
lékaři
, tam
k
tomu,
tomu
Topinkovi,
tak
já
vodpoledne
budu
jednadvacet
kýblů
nosit
a
ždímat,
né,
a
uvidíte,
jestli
to
praskne
nebo
ne.
Kdybych
mu
to
byl
toto
řekl,
prosím
vás,
to
by
řek,
to
nedělejte,
to
by
přeci
jenom
mohlo
eště
prasknout.
A
on
mi
říkal,
eště
to
noste
čtrnáct
dní,
tak
já
jsem
i
s
tím
obalem
to
dělal
eště,
mm,
vyčistil
jsem
ten
barák,
e-,
protože
jsem
zkoušel
lékaře,
už
jsem
jenom
zkoušel
lékaře,
nic
jiného.
No,
voni
obstáli,
musím
říct,
že
lékařská
věda
obstála,
já
jsem
to
nezlomil,
no.
Ale
jako
já
ale
já
na
to
nestačím,
prostě.
No,
prosím..
ale,
no
tak..
Vono
to
nejsou
pokusy,
von
vás
z-,
k
tomu
dokonce
má
Ježíš
kristus
miluj
Pána
boha
svého
celého
srdce
svého,
z
celé
mysli
své,
z
celé
duše
své
z
veškeré
síly
své.
Z
veškeré,
jak
je
to
MOŽNÉ,
lidsky.
lidsky
možné
není,
když
nemilujete
bližního
jako
sebe
sama
že
když
se
naučíte
milovat
bližního
jako
sebe
sama
a
-ko
jí
v
druhé
větě
vyklá
tak
se
doučíte
také
veškerou
silou,
mocí
a
tak
dále,
myslí..
A
takže
to
nejsou
pokusy.
To
je
návod
od
Ježíše
krista
, který
je
BEZPEČNĚ
VYZKOUŠEN.
ee-
takže
když
přišli
učedníci
páně
k
Ježíšovi
do
učení
tak
tak
samo
sebou
tam
šli
jen
za
tím
účelem
, aby
se
dostali
ke
spáse
k
to
. To
znamená
k
osobní
spásy
, aby
byli
věčně
svobodní.
A
von
okamžitě
je
učil
milovat
bližního,
ale
jak!
Zázračným
způsobem.
Ne
obyčejně,
ale
zázračně
dokonce
milovat.
to
znamená,
nučí
nás,
co
máme
dělat
my.
a
zároveň
nás
učí
že
se
nemáme
chovat
jako
Jidáš,
který
sice
také
dělal
tytéž
zázraky
jako
ty
ostatní,
ale
měl
své
výhrady
vůči
Ježíši,
nubuďme,
nemějme
výhrady
dění
na
tomto
světě.
Když
se
něco
stalo
stalo
se
mi
výhrady,
že
se
Pán
Bůh
tady
nějak
spletl,
nebo
aspoň
trošičku
uchýlil
vod
toho,
co
je
jeho
moudrost,
že
že
se
takový
nesmysl
mohl
stát,
například!
m,
Jako
že
na
něj
vylili
tu
mast,
drahocennou,
která
má-
měla
cenu
zlata,
to
se
mělo
dát
m,
chudým,
aby
se
měli
chudí
líp.
No,
to
bylo
hezké,
od
toho
e,
Jidáše.
No,
ale
byla
to
kritika
boží
všemohoucnosti
a
vševědoucnosti
a
ten
Kristus
věděl
víc,
než
on,
ten
Jidáš.
Naše
schopnosti
lidské,
i
ty
největší,
i
ty
nejlepší
a
vydáš
byl
jeden
z
nejlepších,
e,
ne-
neví
to,
co
ví
ten
mistr.
Není
žák
nad
mistra
. Čili,
my
se
musíme,
když
se
už
něco
stalo
, e,
my
se
musíme
PODVOLIT
tomu
, co
se
stalo.
Nelitovat,
to
se
stalo,
to
se
nestalo
bez
vůle
Boží,
prosím
vás.
Ta
Barborka
se
na
to
chystala,
aby
se
to
stalo.
Kdyby
se
byla
ne-
nedostala
do
té
ležaté
podo-
pololohy,
k
té
straně,
kde
ten
náraz
nastal,
se
jí
nic
nestalo.
Tak
vyšla
z
toho
třeba
zlomenou
rukou
nebo
nějakým
šokem,
jako
ta
její
sestra
nebo
jako
její
matka,
ale
nic
víc.
Ale
vona
se
na
to
připravila,
protože
ona
byla
připravována,
aniž
o
tom
věděla,
já
sem
o
tom
taky
nevěděl,
na
to,
aby
lidské
schopnosti
uplatnila
na
jiné
úrovni
a
já
vám
řeknu,
uplatňovat
lidské
schopnosti
na
úrovni,
jak
to
dělá
Barborka,
na
úrovni
, to
je
vzá-
takovýho
si
tam
nesmírně
váží,
je
to
že
že
tam
byl
vzat
násilím,
na
tom
nezáleží
protože
je
to
dítě
nezkažené,
a
vono
tam
bude
moci
uplatňovat
t-
ty
schopnosti
lidské
způsobem
přímočařejším,
než
když
tam
někdo
přijde
ve
čtyryceti
nebo
v
padesáti
nebo
ve
starším
věku
. Ten
bude
pořád
šilhat
po
tom
světě
zde
dole,
kdežto
voni
tím
školením,
které
tam
pro
ni
dělají,
ji
prudce
vodnaučí
myslet
na
tento
svět
to
je
jejich
smysl,
m,
tý
hry,
toho
školení,
který
tam
prodělává.
a
ona,
když
jí
dávají
potom
možno
hrát.
Protože
ona
jde
do
školy
a
potom,
s-
každý
den
ze
školy
jde
zase
té
hře
s
dětmi.
Tak
ona
denně
přichází
novým
tvářím,
se
kterými
si
hraje
a
nově
si
hraje.
Hraje
si
s
těmi
dětmi
způsobem,
kterým
si
neh-mohla
hrát
den
předtím,
protože
s
nimi
nesetkala.
a
teď
se
setkává,
e-,
protože
se
jí
otevírají
smysly,
tamní,
ve
kterých
může
vidět
někoho,
koho
předtím
nevě-
nezná,
nepoznává.
Ten
si
s
ní
hrál,
ale
vona
ho
neviděla,
tak
to
byla
hra,
teď
najednou
ho
vidí,
dalšího
člověka
vidí,
takže
s
ním
znovu
začíná
hrát,
je
to
pro
ni
objev.
Ona
jde
zen,
den
ze
dne
za
dalšími
objevy,
no,
to
já
vám
řeknu,
to
je
tak
požehnaný
život
, že
u
dospělého
člověka
se
toto
neděje.
Můj
strýc
například,
-š,
zemřel
v
osmdesáti
jedněch
letech
setkal
se
tam
jen
s
těmi,
kterými
se
kterými
se
znal
tady
na
tomto
světě.
Byl
z
toho
s-šťasten
ale
nic
produktivního
to
nebylo.
Kdežto
u
ní-ho
je
to
produktivní
dítě,
vona
je
v-vrcholně
v
produktivním
věku,
i
na
tamní
úrovni
, ano?
Tak
to
jsem
chtěl
k
tomu
doříkat.
Já
nevím,
jestli
jsem
odpověděl
na
otázku.
Paměť
o
věčném
životě.
Pochází
z
věčnosti
a
co
pochází
z
věčnosti
je
věčné
tak
naše
duše
která
je
nám
přidána
v
narození
, nevznikla
v
okamžiku
narození,
jak
si
primitivně
vymyslely
církve,
to
já
nesmím
ale
před
tou
Terezií
říkat.
Eště,
že
mě
neposlouchá.
Ona
mě
dovolí
to
řikat,
ale
nesmím
to
napsat.
Nemáme
to
napsané,
že
ano,
není
to
knižně
vydáno.
Já,
samozřejmě,
až
to
skončím,
jestli
to
skončím,
toto
přepisování,
tak
potom
začnu
ji
zase
pomlouvat,
že
toto
by
Indové
neřekli
takhle,
že
to
neřekli
jinak
. Doufám,
že
mě
nebude
trestat
smrtí,
jako
to
chtěla
udělat
už
během
toho,
co
jsem
to
psal.
No.
ale
je
to
věčné
skákat
ta
paměť
je
a
teď
si
představte,
že
vedle
nesčíslného
množství
pomíjející
věcí,
který
jsem
do
tý
doby
poznával,
najednou
poznávám
něco
věčného,
věčně
platného,
základního,
co
drží
můj
život
Co
mu
umožňuje
tomu
životu,
abych
já
žil,
abych
já
poznával,
abych
já
miloval!
Nó,
prosím
vás
to
je
radost
z
toho
tak
velká
že
já
zapomenu
na
všechny
radosti
tohoto
světa.
Já
jsem
nemohl
se
radovat
z
tohoto
světa
už
, protože
jsem
se
radoval
z
této
věčné
paměti.
Takže
já
to
nemohu
nazvat
z-ze
svého
hlediska
jako
víra,
ale
Ježíš
Kristus,
protože
učil
věřící
to
nazvali
jako
víra.
Vaše
víra
budiž
jako
víra
toho
malinkého
semínka,
že
ano.
Čili,
e-
to
je
víra
tak
velká
že
z
ní
vyroste
vždycky
ten
strom
toho
poznání
, ve
kterém
i
jiní
lidé
mohou
najít
útěchu,
ano?
Ne
ten
člověk
sám
pro
sebe
. To
řek
krásně.
Čili
paměť
věčná
se
rovná
správnému
základu
víry,
i
když
ta
víra
je
velice
primitivní.
například
já
jsem
nedořekl
větu,
že
takový
Eliáš
si
zaručeně
myslel,
že
se
to
za
šest
dní
stalo,
proč
né?
To
mu
nevadilo
v
tom,
když
to
viděl,
že
zvlášť
byla
dána
ještě
duše
a
že
patří
tedy
tomu
Bohu
nazpátek.
I
to,
co
uplácal
z
hlíny,
i
co
do
toho
vložil
vložil
potom
ze
sebe
to
mít
do
vložil
do
toho
ze
sebe
to
byla
duše
a
on
pomocí
té
věčné
duše,
to
znamená
pomocí
Boha,
tam
mohl
pozvat
nazpátek
i
to
tělo.
A
on
tam
pozval
nazpátek
i
to
tělo,
a
já
jsem
to,
nevěda,
podle
Eliáše
dělal
od
prvního
té
mé
přímé
cesty.
Já
jsem
tam
šel
i
s
tím
tělem.
Nikdy
ne
bez
něho,
prosím.
proto
nám
kristovy
bylo
právě
To
by
jako
bylo
právě
naopak
velkou
výhodou,
že
ty
duchovní
věci
jsou
zmaterializovaný
tak
daleko,
že
jsou
použitelné
v
běžném
životě
kdyby
totiž
nebyly
zmaterializovány,
tak
na
tom
světě
nemáme
právo
žít.
My
žijeme
z
boha
aniž
to
víme,
zmaterializovaně!
abychom
na
této
materiální
úrovni
užili
to,
co
je
věčné
. To
je
bezvadná
vymoženost!
To
je
taková
proměna,
shora
dolů
ta
proměna
mm,
vlivem
Božím,
jeho
velké
moci,
všemohoucnosti
bych
tak
řekl,
proběhla
dokonale.
Takže
my
m,
podléháme
pokušení
božímu
, neuveď
nás
do
toho
pokušení,
že
ano?
že
je
to
naše
A
že
nic
jinýho
není
Ale
je
to
správné
ne
to
pokušení
ji
není
správné,
to
proti
tomu
se
máme
postavit,
ale
že
to
tak
pociťujeme,
správné
že
totiž
můžeme
z
Boha
žít
na
tomto
světě
všichni
z
boha
žijeme
když
já
e-tohleto
e-předložím,
eem-,
třebas
naposled
sem
to
předložil
té
vaší
Barborce.
Vy
jste
o
tom
nevěděli,
ale
já
já
jsem
nad
ni
dal
ruku
a
předložil
jsem
jí
to
svoje
poznání
pomocí
spojitosti,
nádob.
Nic
víc
jsem
nepřemejšlel,
jak
se
to
přenáší,
to
já
nepotřebuju
při
tom
přemýšlet.
a
Barborka
okamžitě
se
odvrátila
od
své
matky
a
šla
ke
mně
jako
ke
své
matce.
Já
jsem
ovšem
okamžitě
to
zrušil,
jsem
nechtěl,
aby
měla
dvě
matky,
ne,
to
takže
jsem
hned
tu
ruku
dal
pryč,
aby
to
přestalo.
A
jak
sem
jak
jsem
dal
ruku
pryč,
už
zase
byla
normální.
Ale
kdybych
ji
byl
tu
ruku
nad
ní
držel,
tak
ono
mě
chchopilo
to
dítě
a
nebylo
by
bývalo
své
matky.
Takže
já
jsem
byl
věčnou
matkou
to
už
chvílí
a
to
je
víc.
To
je
něco,
co
se
stalo
malé
Terezce
ve
dvanácti
letech,
když
jí
zemřela
matka.
Zemřela
jí
matka,
v
té
chvíli,
kdy
jí
zamřela
matka,
fakticky,
vnitřně,
pro
ni,
ona
by
se
chopila
té
matky,
která
je
živá.
Ona
se
chopila
Panny
Marie
a
svou
Pannu
Marii
jmenovala
svou
matkou,
no.
Prosím,
to
jinak
než
je
stav
vědomí,
je
to,
ale
že
bych
to
že
je
je
to
stav
proměny.
Stav
proměny,
že
se
všechno
proměnilo
v
hmotu,
tak
aby
byla
komplexní
se
vším
ostatním,
s
tím
transformačním
aparátem,
který
je
uvnitř
toho,
aby
se
mohlo
jít
nazpátek.
Vono
se
tam
totiž
nedá
jít
jinak
než
zdola.
Nedá
se
tam
jít
už
z
té
, kde
je
dneska
Barborka.
Se
tam
nedá
jít.
Tam
může
mít
člověk
úkol,
skvělý
úkol,
který
by
tady
byl
nikdy
neměl,
třebas.
ale
nemůže
se
nad
něj
nějak
povznést.
Bude
vrcholně
spokojena
s
tím
životem,
který
tam
žije,
spokojenější
než
by
byla
li
o
ten
tady
na
světě.
Ale
podle
mýho
názoru,
to
je
názor
nemůže
dál,
hm?
Voni
mi
všichni
oponujou,
všichni
Říkají,
to
není
pravda,
ta
moc
se
znovu
člověk
vtěluje.
Taky
kdybyste
chtěli,
tak
se
vám
Barborka
znovu
vtělí,
ale
ten
balík,
ten,
ten
její
úmysl
s
tím
co
má
udělat
s
tímto
světem
by
se
vtělil,
tak
že
by
to
vypadalo
jako
Barborka,
jako
u
tý
Julinky,
jak
jsem
říkal,
tam
v
tom
Gottwaldově,
To
nebyla
Julinka,
ale
považovala
se
za
Julinku,
poznala
toho
lékaře
Přibyla,
který
ji
tehdy
léčil.
Na
ulici
a
řekla,
dobrý
den,
pane
doktore,
a
nikdy
ho
zde
v
tomto
životě
neviděla,
a
tak
z
toho
rodiče
poznali,
že
ví
vo
před-
co
předchází
vtělení.
Není
to
pravda.
Ale
věděla!
Poznala,
to
je
něco
jiného,
že
to
poznává
ale
není
to
její
vtělení
přitom.
No,
pomoct
jí
jít
to
by
bylo
by
bylo
špatný,
beboť
kdekdo
je
na
světě
nevědomý
o
těchto
věcech
duchovních
a
jde
kupředu
a
proti
vůli
vlastně,
protože
to,
co
dělá
z
vlastní
vůle,
to
je
minimum
vedle
toho,
co
dělá
BEZ
vlastní
vůle.
Všechno
v
jeho
organizmu
se
dělí
bez
vlastní
vůle
dech,
všechny
vnitřní
pochody
jdou
bez
vlastní
vůle
. Takže
on
by
ani
vteřinu
nebyl
živ
z
vlastní
. Kdyby
si
mysel,
myslet
na
svoji,
na
svůj
dech
, kampak
by
jsi
došel?
Tak
bys
během
dnešního
dopoledne
umřel,
že
ano?
To
není
možný.
A
eště,
eště
dřív,
než
během
dnešního
dopoledne,
hned,
čili
že
nemusíš
myslitele
automatický,
to
je
bezvadný.
na
té
duchovní
cestě
jde
jenom
o
to,
rozšířit
tento
automatizmus
za
hranice
A-B,
za
hranice
smyslového
vnímání
a
rozumového
zpracování,
ano?
ano
ve
jako
my
to
takhle
pochop
co
řekl
to
ne
já
jinak
bych
lámal
hůl
nad
tím
Janem,
e-
tím
malým
Janíčkem.
A
byl
bych
ochoten
ho
vodvolat
ze
života
, kdybych
si
to
směl
dovolit.
Pochopitelně,
já
si
to
nesmím
dovolit,
protože
má
úkol
jiný,
než
normální
člověk
a
že
se
zmocňuje,
aniž
to
ví
toho
pokladu,
který
neužívá
pro
sebe,
nýbrž
nevědomě
ho
užívá
tak
jak
na
úrovni
na
které
je
se
má
užívat.
To
my,
lidi,
nemůžeme
přijmout
jako
něco
správného.
Je
to
tam?
A
on
ho
užívá
jak
má
to
nám
jde,
to
nám
nejde
pod
fousy,
hehe,
to,
s
tím
se
nemůžeme
smířit,
považujeme
za
méněcenného,
taky
že
je,
ale
takhle
méněcenným,
téměř
tak
méněcenným
byl
Jan,
e-,
Josef
Kupertinský.
Naprosto
méněcenný,
ten
schopen
nic
prová-
provést
tak
aby
s
tím
lidi
byli
spokojený,
jenomže
si
vzal
do
hlavy
že
bude
knězem.
To
bylo
taky
nesmyslné,
absolutně
nesmyslné.
Ten
nemohl
být
, protože
se
nenaučil
latinsky.
A
on
se
jím
stal.
Já
neříkám,
že
se
to
s
Janíčkem,
ale
já
si
myslím,
jestli
se
dožije
puberty,
že
tam
mnohé
v
nich
ne
že
že
sen-
že
se
konečně
ten
aparát
transformační
doplní,
on
ho
nemá
ještě
úplný.
Takže
nemůže
tam
nic
provést
podstatného,
jako
já
třeba
v
sedmnácti
letech,
taky
jsem
musel
počkat,
až
se
doplní
ten
o,
o-organizační
systém.
ten
není
organizován
dokonale,
dokud
tam
tam
není,
dokud
není
celý
. scháčí,
schází
tam
jen
organizační
prvek,
ne?
A
to
je
pohlavní
život
s-,
dospělost
pohlavní
a
jiných
věcí,
víš,
že
se
někteří
prvky
upadají
například
dejme
tomu
schopnost
růstu,
postupně
upadá,
ne?
A
s
tím
je
spojena
vnitřná,
vnitřní
serkrece,
která
musí
odpadnout,
protože
má
jenom
místní
účely
růstové,
ne?
a
kdyby
neupadla,
tak
je
to
Basedowa
choroba
ne
, to
si
dovolit.
No
a
to
všechno,
doufejme,
že
u
něho
odpadne
jako
u
normálního
člověka,
a
že
naopak
se
navrch
dostane
něco,
co
tam
vůbec
není
dneska,
vůbec
není!
Takže
se
může
stát,
neříkám
zázrak
ale
kdyby
sem
přišel
nějaký
páter
Pio,
tak
by
by
ten
zázrak
s
Janíčkem
provedl!
Upozorňuju,
já
nejsem
kompetentní,
ale
zavolejte
si
ho
k
tomu
případu,
až
mu
bude,
až
bude
mít
pubertu,
a
on
si
dovede
vytvořit,
e-,
dotvořit
ten
systém,
transformační
tak
že
například
když
u
tý
dívenky,
kterou
naučil
vidět,
nebyl
vyvinutý
zrakový
nerv,
takže
nemohla
vidět,
jenom
ten
základ
tam
byl.
Nemohla
vidět,
těmi,
těma
očima
se
nedalo
a
ona
těm,
tím
zrakem
viděla
a
lékaři
s,
to
zjišťovali,
že
nemůže
a
že
nevidí.
Jenže
když
se
naučila
číst
a
psát
a
každýho
poznávala,
no
tak
museli
přiznat,
že
VIDÍ.
tó,
přiznali,
vona
dodneška
ještě
žije
a
vidí,
ale
vočima
nevidí.
nevidí