Karel Makoň: 89-04B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Ty velké. A že jan ve svých a tak to bude čím dál horší. A jakmile začnete to brát z rukou Božích a vod toho šéfa, od roku třicet devět nikdo neporučil. Ani jednou neporučil. A proto se věci utvářely úplně jinak, že mně poroučí On. když mně poroučí On, tak mně neporoučí můj nějaký šéf. to provedu, ale je to poroučení vod toho, vod toho Boha. m- Kdyby se mnou například třás' , bych říkal, no a to je součást pracovní náplně, todleto, abys se mnou třás'? Jestli je, e- tak prosím, podíváme se do organizace práce a doví- dovíme se vo obsahu práce, jestli je taky třesení. Musím vědět, že on je parazitem v tomto případě. tak to neberu z rukou Božích, nebo z rukou parazita. A tak se k tomu chovám. Že když to potřebuje a jsem m- bližní jeho, tak mu pomůžu, aby si jako to své parazitství využil, to, prosím, to je možné Ale budu ho držet v určitých mezích, toho člověka. Kdežto když to poznávám, a tu schopnost rozlišovací na- nabudu, to poznám jako působení boží , z rukou Božích to mohu brát, bezostyšně tak pak samozřejmě on odpadne a přestane to dělat. -dopoledne mluvili o paměti, Která je totožná s pamětí semene, třebas jabloně. A to je paměť, o které nevíme . Také to semeno jab- jabloně a u nás to semeno je našeho vědomí také nic neví o tom, odkud to pochází. A to je jiná paměť, než kterou máme nyní, protože o tamtom nevíme, o druhé paměti, o které víme odkud pochází . Všechno, co je v naší mysli, bylo naš- napřed v našich smyslech. Nic není v mysli, nic není v rozumu, co nebylo předtím ve smyslech. Takže my si vzpomínáme, jenom co jsme smysly od narození vnímali, a to není ani z- v nejmenším tím, co je obsahem paměti, která ze smyslů nepochází. Mluvili jsme o smys-o paměti, která ze smyslů pochází nes- a- teď totiž nepochází, a teď mluvíme o paměti, která ze smyslů pochází . Ta paměť, která ze smyslů pochází je paměť, kterou známe, A ta způsobuje, že nám blokuje cestu k druhé paměti, ve které není nic, co přešlo smy- ve- ze smyslů. Čili to je mimo- nebo nadsmyslná záležitost. Máme paměť nadsmyslnou, nebo mimosmyslnou, jak je dneska dobře známa i v různých vědách našich, a z této paměti bereme vzpomínku taky na svůj věčný domov. m? O tom jsme mluvili dopoledne. Kdežto ta paměť, která například chybí tadytomu Janíčkovi, a nám, pokud jsme staří taky chybí, tak to je paměť jiná. e- Ta se vzbudit vzpomínkou, tamto není vzpomínka. To je trvalý stav, například semene, a trvalý stav našeho nitra že poměr k tomu Otcovu domu kdyby tomu tak nebylo , tak by bylo křivě napsáno, nebo zmíněno v Bibli to podobenství o marnotratném synu. Ten marnotratný syn přišel , všechno promarnil, šel do Otcova domu a byl přivítán s velkou radostí. Jak, jak si to zasluhoval? Že všechno promarnil? Ano, my všechno promarňujeme a zasluhujeme si pro to promarnění e- ten Otcovský dům. To znamená tento život jak ho žijeme je to kdokoliv z vás nebo vy, promarňujeme, každý den, protože ho nebereme z rukou Božích, bereme ho e- ho z událostí. e- které s- nejsou od Boha, jak se nám zdá, prostě to je událost jedna jde za druhou a e-, bereme ji s- odtud, kde vlastně ty událostí nevznikají. My se všímáme jenom následků toho, že to odněkud jde, nevíme odkud. A toto, že nevíme odkud, to je záležitost druhé paměti, neboť tato je na jako roubována, ta naše paměť jenom, a není tou pamětí původní nýbrž je to tím, co je za tím roubem dál, ne, co je to. Nový strom nebo tak něco. Ale není to vznik toho stromu, z toho semínka. Kdežto tento náš život ustavičně, ustavičně vzniká z toho věčného života. A i ten stav Janíčka vzniká z věčného života . To, to si buďte toho dobře vědomi , že to neníc méněcenného, jak se nám to jeví. Ale, musíme se snažit samosebou, i sobě přijít věci na kloub. Kdyby například, dejme tomu kdokoliv z vás rodičů, máte k němu nejblíž, dokázal se probojovat k paměti základní, na kterou si nevzpomínáme, dokud se nevrátíme do Otcova domu, dokud není taková bída v našem kraji, že všechno promarníme a jíme s vepři, tak nemůžeme si vzpomenout na Otcovský dům. všechno bylo tak špatné, že si že neměl o co se opřít v tomto světě, tak najednou si vzpomněl na Otcovský dům. To je podmínka, kterou Ježíš Kristus označil daleko mírnějším způsobem, životem učedníků. Když se vzdali svých rodin, vnitřně myslím, ne aby voni utekli, to ne, oni- ty rodiny je pořád náledovaly. jsem kdysi za ega to nebylo jejich, nebyla to jejich rodina, nýbrž bylo to jim svěřené bohatství. To je rozdíl, oni se měli stát správci a nikoliv majetníky. Vy se máte, vy máte být správcem manželky a svých dětí a tak dále. A jejich majetníkem. e- to samo o sobě by znamenalo veliký převrat i v životě toho Janíčka. Protože nemysli si, když jste oddělenou bytostí od něho, to vzniklo z vás a ňák na tom máte mít vy právo nejlepšího vlivu. Nebo nejdokonalejšího nebo nejzákladnějšího vlivu. zatím končím, si musím malinko vodskočit. Protože bych nemusel, bych moh v Plzni vodskočit, ale to dělat nebudu, dobrou paměť znamená zablokovat si přístup k věčnýmu životu, k vědomi o věčným životě. Čili největším uměním člověka je: nikoli si všechno pamatovat, ale umět také zapomenout, na co se zapomenout. Víte, toto my nevíme že to největší umění pamě- paměti je nej či paměti je zapomínat. A zapomínat ovšem na to , na co se zapomenout. To je výběrová záležitost a člověku obyčejně v jeho lebce chybí tato schopnost výběru. Takže neví, jak si vybírat a co je pravé a co si ponechat. Takže, dejme tomu, když učí se v náboženství, jak se soustředit na boha nebo modlitbou se dostat k Bohu, tak se neučí, m- aby ztratil paměť, nýbrž aby výběrově si pamatoval, co si pamatovat, že pochází od Boha a tak dále, nevím, co všechno. Ale, m- to je velice obtížné beztak, kdežto pravá koncentrace mystická nebo soustředění na boha e- dycky e, s- vypadá, jako úplné, úplná ztráta paměti. takže když jsem třebas vod těch dvou do čtyř let byl operován čtrnáctkrát při vědomí, tak vždycky jsem ztratil tuletu fázi, nebo tuletu stránku paměti . Že jsem viděl všechno jako vy po operaci při vědomí. Viďal jsem všechno jako vy, ale nebylo to moje, moje matka nebyla mojí, tam jsem tuto stránku paměti jsem ztratil. A tohleto, e- matka nebyla moje, tento svět nebyl můj, nic nebylo moje. jsem na to zíral, jako na něco cizího, co vidím porvé v životě. A museli dva nebo tři dni, maminka učit, poznávat ji jako svou vlastní matku, jinak bych byl umřel. Takže to jsem tedy zažil , co je to správná modlitba . Ovšem v takovým raním věku tady toho Janíčka to by bylo tragický , kdyby to zažíval. Ale jsem to zažíval pod vlivem lékařů a pod vlivem matky, kteří dohromady věděli jak na to. Lékaři řekli, tak my jsme mu vždycky sebrali paměť. Von nepovažuje to, co vidí před sebou za své. je to matka , to nejbližší a nebo je to tento svět . A matko, vy musíte ho přivést nazpátek k tomu, aby tento svět považoval za svůj. Eště nepovažuje to dítě tak úplně, to se musí velice pořád..Já jsem tvoje maminka, že jo, podněcovat k paměti. Čili, tato stránka by byla velice snadno překonatelná u toho dítě, by se navozovalo poznání duchovního světa. To by bylo jedinečný tedy , jenže bych si opravdu si to netroufal, protože vím, že se to musí vědět u dospělýho člověka. -to dělá dřív, tak to dítě na to zemře. Že jsem na to nezemřel, tak to bylo vlivem jenom to že jsme nešli za tím, aby se to poznávalo, nýbrž za tím, abych byl vyléčen, ne? To dítě no- nebralo tak, ale nebyl tady ten úmysl poznat věčný život , naprosto ne. A jsem taky nevěděl, že poznám věčný život, jak jsem vystoupil z operace. A nemít tak dobrou matku, tak jsem na to zahynul. Řekli, teď záleží , lékaři řekli záleží na vás matko, jestli to dítě naučíte vás poznávat jako svou matku a tento svět jako svůj svět, tak ho zachráníte, on začne jíst. Pít, spát a tak dále a dokud ho to nenaučíte, tak nebude jíst, e- spát, pít, nebude mít chuť po tomto životě. Víte, toto dítě jenom poloviční chuť po tomto životě. Kdybyste mu odepírala, pokusila jste o tom pode- o- odepřít mu potravu? Jde po ní? To nevíte. Jde, tak von tuto paměť a stojí o tuto paměť. To je výborný. takže. Ale kdybyste mu to možná odepřela, nedala mu jíst , to nechci vám vnucovat, samosebou, to taky nedělejte, tak byste ho možná lehkým způobem zabila. P-že nemá ji tak fixovanou jako my. My bez jídla nedokážeme být, že ano. Máme hlad, máme žízeň. Ale si pamatuju, že když jsem jednadvacátýho jedenáctý e- třicet devět poznal m- tu druhou stranu paměti, ten dům otcovský, tak jsem neměl chuť k jídlu, pět měsíců jsem nepotřeboval jíst. jsem jenom jed kvůli těm spoluvězňům, aby neviděli, že nepotřebuju jíst. A nikdy jsem neměl chuť na jídlo a neměl jsem ani hlad, ačkoliv se velice málo tam dávalo k jídlu, tak jsem ani na to málo neměl chuť. Ale vždycky jsem to snědl, aby nepovažovali za nenormálního. e- Čili to bere, tato paměť na Otcovský dům bere schopnost e- chuti po tomto životě, obecně řečeno, protože dostane místo toho chuť k životu věčnému člověk a ty dvě chuti se jaksi dost dobře nesnášejí. Kdo měl chuť po věčném životě, ten byl obyčejně velice na tom těžce při styku s lidmi a s potravou a s jí- spitím a tak dále č k Tak máte k tomu ňáký podotknutí? Chtěli byste něco? Události, to je vlastně označování dějě, který probíhá nějakými konkrétními věcmi, například jak tomu říkáme událostmi. A, e- to znamená, ten děj probíhá tak jako tak, i když to nemá v sobě nějakou událost pozoruhodnou kdyby se na tom mohli zastavit. A co ten děj je. Ten děj vyplývá z nedějovosti jako tahleta základna paměti. Není dějová, a ten druhý konec je dějový a to vyplývá z toho neděje do toho děje. Tak taky tady v tomto případě, e- všechno probíhá z vnitřku navenek . Všechno. Čili, kdyby jako toho Janíčka dostal někdo, kdo tohleto dovede, a působil z vnitřku, z jeho nitra navenek , tak by to navenek ee- s- okamžitě upravil. jsem znal, anebo znám takovýho člověka, který to dovede ovšem ten by Janíčka nevzal. Dneska je taky sta- starý jako , ten takový pacienty nebere, ale, když jsem ho zažil v Rožnově pod Radhoštěm, tak on vztahl ruku na toho slepého pana Válka. A ten pan Válek, po dobu, když držel nad ním ruku, viděl, normální. Takže mi říkal, takhle jsem si vás celkem představoval, ale na ten nos, ten se mu nelíbil, hm, to je jedno, ale viděl detailně, do všech podrobností. A říkal tomu panu Válkovi, sundám ruce, tak to přestane. Sundal ruce a přestalo. Kdyby von, no, to je taky záležitost opakování, jako u se museli čtrnáctkrát strefovat, než naučili vyprazdňovat mysl, ty operatéři. A on kdyby moh' opakovaně toho Janíčka přivést do normálu, věřím, když přivedl pana Válka, že by přivedl i jeho, do úplnýho normálu by ho přivedl, jak by na něm držel ruce. A po tu dobu, jak by držel ruce na něm tak von by byl normální a všechny úkony by se mu vrátily které nemá nebo by se doplnily z toho Pepíčka. Ale jak by vodešel, tak by se to vrátilo nazpátek. A ještě možná silnějším způsobem, jenomže kdyby to opakoval, tak by se to umíralo ten návrat by se ztrácel a on by se stal normální. Víte, to je škoda, že my nemáme takový lidi pohromadě a že my nemůžeme s nimi disponovat, jak bychom my chtěli. I kdybych Pepíčkovi poradil, anebo ho poprosil, tak von by mi, na dneska nedal. Von léčí jenom e- rakovinu a AIDS. Nic jinýho. k a tj že duchu a potom povahu On dovede sebe přenášet do toho druhýho. To mně říkala man- manželka, když k němu chodila na léčení, jak sebe, jak cítila ten vliv na sobě . Ovšem, říkal, ono to nepomůže to, ale může to oddálit. Tak to o rok to prodloužil ten její život. Dál to nešlo. A takový malý děti by se prodlužování, než by by nahražoval to, co je, tu provizorum, provizorium by nahražoval novým stavem , no a to by bylo užitečné. bych se měl ucházet vo to, abych někoho našel, kdo by to dovedl. Ale, copak ho takhle vystavět vlivu nikoliv Albertova, to je moc, to je trošku jiné ale Skočické hory. To by nešlo ho tam někdo vyvézt? To je moc stát těžkopádné, že? a Když se přeměňuje něco, co nemá děj a to je například život, život jako takový nemá děj. To ně, to je něco, co je. Jestliže, to musím vysvětlit. Když třeba Ježíš Kristus říkal, jsem pravda, cesta, a s- Cesta pravda a život, tak mluvil o třech veličinách, které jsou , vedle toho se jimi může stávat ta věl- veličina. Například cesta se může stát pro cestou, když po jdu. To není ta pravá cesta, po které se nedá kráčet. Nebo, život se stává mým životem tehdy když si ho žiju. To není ten pravý život jako takový to přitom nepoznáte, z jakého života stálého, bez proměn, ty proměny ustavičně pocházejí. To je vlnění na hlubokém oceánu ticha. Tyto události. A zrovna tak to platí o pravdě. Kdybych například jdu tou cestou pravdy , to se mi tak hezky lže, že jo, na každým rohu, a, mm-, to totiž nesmím lhát, jak lžu, taky lžu, ale za to jsem tvrdě potrestán, že jo. tt- Jako jsem jednou lhal tomu Indovi, tak to jsem byl pět neděl marod, že jo, z toho. Není to moc slibné u mě. No, hh... Takže: dejme tomu, vezměme si život , který žijeme. To je soustavný pohyb. My jsme tím životem, kterým žijeme vychováváni k činnosti a činnost , to je pohybová záležitost života to je jenom pohybová záležitost života to není život samotný. Život samotný je bez pohybu . To je nepohyblivý základ stroje, na kterém se všechno točí, klepe, nevím, co všechno se s tím dělá, aby moh' ten stroj něco vyrobit. Ale základ musí být pevný. Tak život je pevný základ toho, co se v tomto životě pohybuje, co se děje, události. Takže jesiže chceme rozumět událostem, nebo chceme s nimi vládnout, nebo chceme je ovlivňovat, nebo chceme se pomocí nic- něčemu naučit, tak musíme umět se dostat k tomu základu života a ten základ života je, bohudík, v nás. takže nemusíme daleko chodit, nikam se nevyšlapuje, nýbrž zůstaneme ve vlastním nitru, jenomže upozorňuju vás na to, že to není nitro, který by bylo nějakým místem. Nitro naše nemá místo, Indové tedy vo něm říkají, že je to bod nehmotný uprostřed prsou a, nic víc bindu tomu říkají sanskrtským slovem . A tenhleten život, který neplyne, nýbrž zůstává v sobě životem, to je něco, k čemu se máme vrátit. Ale nemůžeme se tam vrátit než pomocí událostí, pomocí pohybu . A ty události začly v okamžiku narození a končí tam kde se vod těch událostí člověk distancuje. vám řeknu i ten konec, protože v tom koncentráku se distancovaly události . Von ten esesman řekl: počkej si, dobiju toho před tebou, tak zabiju taky tebe. Protože nebylo vyhnutí, tak jsem musel čekat, zabije. Tak jsem tam stál a čekal, zabije. Von tam toho zabil, přede mnou, a teď se vrhal na mě. Nebudu to dál líčit, ale chci jenom říci, že jsem se odevzdal, zastavil jsem svoji, svůj strach a už, dál, aby mě, přestal jsem-m lpít na sobě mít ona jaksi si s no a ten esesman nezabil, protože jakmile přistoupil ke mně na vzdálenost dejme tomu vašeho pana manžela, eště blíž o něco tak zastavil s vy- s vytřeštěnýma očima odešel pryč. Ten esesman vod doby nemohl dělat esesmana. Museli ho zastřelit, protože nebyl schopen někoho týrat a oni na to přišli, že nás podporuje, houskami a vším možným, abychom nezemřeli. A --- Takže když například dítě začne zažívat události, tak je zažívá pomocí smyslů. Je to smyslová záležitost události, že? oko přesvědčí o tom, že se něco děje. Všechno, co se děje, se nějakým smyslem zachytit. A -- takže, začátek smyslu těch události je těžko vysvětlit. Ten člověk prochází událostmi z toho důvodu, jemně řečeno a tak všeobecně, aby se nic nestalo nikomu aby se otrkal, aby ty události na něho nepůsobily potom tak drasticky , aby je bral jako něco co samočinně vyplývá, že to, je to automatizmus z něčeho vyplývá samozřejmě nebo samočinně a že třeba dosáhnout toho, aby ty události nás táhly nazpátek. Křesťani to dělali tím jednoduchým způsobem, že si, že věřili Ježíši Kristu a mysleli, že ta událost, ty události z Ježíšova života taky vedly ho jeho do věčnosti a taky že mohou vést nás . Tak to bylo velice těžkopádné, protože takhle si to ve starověku nepředstavovali, ale beztak to vycházelo, že někteří se do toho tak vmyslili, že odcházeli s Ježíšem vnitřně odkud on přišel . Do toho věčného života odcházeli. jako toto neradím, protože jsem nikdy vlastní představou tyto věci nedělám, nedělal. Věci předs-, které se pomocí představy dají zařídit, nejsou těmi pravými věcmi. Protože představa je následek něčeho, co s představou nemá nic společnýho. bych to řekl česky jednou větou a to vám asi nebude vadit, vám bude asi vadit, že to nebudete chápat. ň- Jež-, Bůh nemyslí neplánuje, e- nemá představu, nic takového nemá .Protože to jsou lidské přídavky pro Boha, ale neplatí, s- Je to výmysl Boha podle člověka. A ono to jít opačně, člověk proti- podle Boha. Člověk podle Boha je takový, že přestane mít představy, začne se, zahloubá se do toho nic boží přirozenosti. a zůstane tam natrvalo. Tak, události. Události všechny vyplývají z věčného nitra Čili ve všech událostech je věčný život. bych radil jednu věc. Abyste si třebas v koncentraci dokázali zastavit mysl pomocí zaujatosti pro ten předmět koncentrace. Jestli je to scho-, jestli jste toho schopni, tak je to zaručený systém, jak se dostat k vědomí o Bohu, o věčném životě. Ale jestliže nejste dost zaujati tím svým ideálem, za kterým jdete, je to třebas jenom vaše osobní představa, že za ním jdete, to není eště cesta k bohu ,tó, na to vás upozorňuju. Ale, události, které se dějí, nejsou náhodné, protože všechny pochází z toho věčného pramene. To není náhodný, to je soustavný, soustavný proces od Boha k nám ale ten proces jde taky nazpátek, takže pochop- pochopit události znamená - událost která ke mně přichází, například Janíček, to není událost náhodná, ho chápu jako událost, jo, vůči vám. Je to událost, která někam přivést. Kam přivést, nevíte, že jo. Nevíte to a proto se tím nemusíte řídit. Ale, dotazujte se. Kam tohleto přivést. A věřte mi, když se budete poctivě dotazovat, tak taky dostanete odpověď. Dostanete odpověď od samýho Janíčka, protože on není z toho spokojen není s tím vnitřně spokojen. Jo, to se s ním děje, že si od toho nemůže pomoci. A kdyby si od toho pomohla vy, tak byste pomohla taky jemu. No, myslím, že to jsou úvody, které jsou naprosto nesrozumitelné a že si budem muset na tom e- Čeřínku na to sednout, v petr z tam aspoň den povídání o událostech, abyste viděli, že události pochází z našeho nitra. A vaším nitrem jsou zpracovány na jiné straně a myslí také na jiné straně. Čili to je správné užití věčného života. mých k musí Ale abych o tom řekl, že je to správné, to nemohu , protože se nevracíte TÍM ke stránkám z toho bečasového do toho časového, toho prostorového, do události. Ta je správně pochopena. Ale není v tom pochopení tvým vůbec nic obsaženo, jak se z toho času dostat nazpátek. A z toho se e- kupodivu m-m- něco vyvodit jenom tím způsobem, že nezištně pomáhám bližnímu. To, to vypadá nesrovnatelně, že to není, že to nesouvisí. mu chybí. Ale je to tak úzká souvislost a blízká souvislost, že- Například ten Janík je tvým dítětem. Cokoliv pro něho uděláš se sebezáporem, tak mu prospívá, to víš dobře. A von tím zro- vzrůstá. Nejsnáze by se to dalo řešit tím způsobem, že bys mu obětovala svůj život. Ne, aby ses stala takovou jako je on, ale slevit hodně z vlastního života. být u ničem aby se mohlo vejít do života toho druhého. to řekl krásně ten celník na hranici italsko-čes- rakouské, že říká jsem ve vás poznal bratra. A jsem říkal, kdy a jak, nejsem vaším bratrem. mám bratra někde v Capui, ale to není můj bratr. To není pra- vy jste mým pravým bratrem. Teďka mi vysvětlete, jak to je, že jsem vaším pravým bratrem, že jsme my bratři. si od toho slibuju systém životní, který způsobuje u vás že najdete snadno přítele, který vám pomůže k věcem, kterým by, ke kterým by nikdo nepomohl. A jsem mu vysvětlil, my jsme bratři proto, von mi to taky potvrdil, že jsem se jednou vzdal svého života , tam, v tom koncentráku, když ten esesman chtěl zabít, a proto mám schopnost vstoupit jako volný člověk, který se vzdal sama sebe do života druhého. Kdyby vy jste byla, kdyby ty jsi byla volná, tak vstoupíš do Janíka a je po jeho těžkostech. Ale ty volná nejsi, ty jsi zaujatá různým způsobem , jak sebou, tak tím Janíkem, tak mnoha jinými věcmi a proto tou snad u nenastává. Tak, to je asi všecko. Ve stavu poznání. Tak bych to zařídil tak svět mu říkal, do takové míry, jak se vzdáš sama sebe, poznáš to druhé. No a řekni to, prosím tě, Vítě. Ono by se zdálo, že ona se je ochotna vzdát do míry, aby posloužila tomu dítěti. To je, to je dobré, ale není to konec věcí. mh- Moje matka to udělala takhle jedinečně. Dodneška to je na mně vidět. V předškolním věku, při těch operacích, pokaždé šla se mnou do kostela, jsem si zjistil při poslední návštěvě v Praze, že byla v kostele svatýho Martina. A tam obětovala vždycky poctivě Bohu, neboť když při první operaci měla odevzdat do rukou lékařů, tak řekla. Dovolte eště deset minut odskočit. Odskočila, se vrátím s dítětem. A obětovala upřímně tomu Bohu. Říkala tě, voni mi říkali že asi umře to dítě , já věnuju, Bože, toto dítě . Teď, vod týto chvíle je tvoje. Nenechám se překvapit, je to tvoje dítě. A obětovala Bohu e- ale bez, bez lítosti když to dítě nepřide, tak prostě, je to místo dítě to m-, je to dítě Boží a to nemůže být nic špatného. To udělala čtrnáctkrát. A svatá Terezie po mnoha letech řekla. Nemysli si, že bys tak vydržel o těchto věcech myslet, jiným to říkat a tou cestou pořád jít, kdyby byla tvoje matka čtrnáctkrát neobětovala poctivě Bohu. Ta obětovala a proto jsi takový jaký jsi, neji z vlastní síly nebo vlastní iniciativy nebo zvláštní schopnosti. E- kdybys toto udělala poctivě aspoň čtrnáctkrát, jenže vona byla k tomu donucena těmi lékaři .Víte, dycky oni řekli, to asi, to dítě asi zemře. Ale když si to přejete, matko, aby byl operován, tak mi tady podepíšete, se vrátíte z toho svýho, pochůzky s tím dítětem, že z vlastní iniciativy to dítě dáváte do ruky a když ho budeme operovat, bez ohledu, jak to dopadne, jestli umře nebo neumře, a tak ona to podepsala, bude to německá listina o z Rakouska - Uherska, tak se to psalo všechno německy, aby tomu úřady rozuměly, že ne že si ty lékaři nezabili dítě, oni měli strach, že ho zabijou, nebo mysleli si, že ho zabijou, a - tak je nezabili, to dítě, a jsem se z toho dostal. A dycky jsem poznal potom nakonec matku jako svou matku, a tak dále , ale od boha Bůh ji ukázal jako svou matku. Ne svými smysly jsem ji poznal jako matku. Jako svými smysly jsem ji nepoznával jako matku. Jak jsem z operace vycházel, tak to nebyla moje matka. Ten lékař marně říkal , co je toto za paní? Haha, jsem nevěděl, co je to za paní. Jsem viděl, že to je žena, nějaká žena tam sedí, ale- No to je tvoje maminka. A jsem zase nic. A lékaři řekli, musíte ho přivést k tomu , že bude vás považovat zase za svou matku. A tento svět za svůj život a když to dokázali, když to maminka dokázala, tak když tam vstoupila nanovo, tak jsem začal křičet, ne, do toho, bál jsem se jich že budou operovat. A oni říkali, není to dítě vláčné, je své, a toho můžeme operovat. Čili zachránila matka ne lékaři, nebo společně lékaři s matkou a říkali, poloviční práce je vaše , matko. Takže, ta poloviční práce se chce na, na tobě, být k Ale víš, ti něco řeknu , obětovat to dítě Bohu, bez výhrad, si ho vezme nebo ne, nebo tak, žádné výhrady nesmějí být, to je pro milující matku velice těžké. když to ale dokáže , tak ten Bůh vstupuje do modlitby toho člověka matky konkrétně a působí tu změnu v tom dítěti. Když tam je mezi nimi páska, o které dobře víš a po pásce se to snese na to dítě. To dítě by získalo tím, že by jsi ty nabyla tohoto vědomí mostu k bohu. nemusím dodatečně se snažit o to, abych věnoval to dí-, e- něco ze svých myšlenek bohu , protože prostě jenom je zastavím a soustředím se na to nitro. No a tím se to dokáže. A matka to dokázala taky, ačkoli neznala mystickou koncentraci. To je velice zajímavé. Dokonce ze smrti zachraňovali a přitom chtěli pro sebe spásu a ne těm bližním pomáhat. Tak to dělali naprosto nezainteresovaně. Prostě si to Pán Ježíš přál, tak mu vycházeli vstříc a léčili ty nemocný nebo ty mrtvý křísili a tak dále. Vždy se jim to podařilo, na jeden případ, vždycky se jim to podařilo. nebo rozumem se na ty věi nedá přijít. A milosti boží kterou se na to přichází je třebajenom disponovat tak jakoby nebyla moje, nýbrž mi byla propůjčena, jako s darem mně propůjčeným. Chvíli půjčeným pro užitek, třebas samého. k --operaci jsem vyřvával znovu. Asi jsem nechtěl být operován, čili, to nebyl trvalý stav, kdežto když jsem vyšel z operace, tak jsem nekřičel, nepoznával jsem lékaře jako svý katany. Nich nám s nám chybí v nám říká že máme nic nového žít v. Z hlediska matky to taky nebyl setrvalý stav, e- protože ona sice čtrnáctkrát obětovala, ale kdyby to bylo stačilo jednou, tak to obětovala jenom jednou. A vona i po čtrnácté oběti, kterou poctivě mínila, neobětovala tak dokonale, že třebas potom v šestadvaceti letech, když jsem šel do koncentráku, e- jsem najednou věděl, že když nebude mít ráda, nebo když bude mít ráda méně než Pána Boha, že zůstanu naživu. A když bude mít ráda, jako měla, ví- víc než Pána Boha, hh, takže zemřu. To jsem najednou věděl, nevím proč a jak se to stalo, jsem to věděl, že souvislost tady je mezi matkou a dítětem. A ona, když jsem se vrátil z koncentráku, říkala: Copak se to stebou stalo jednadvacátýho jedenáctý třicet devět? Jsem říkal, ano, jsem se vzdal života . Já jsem se tady v Plzni také vzdala tvýho života nanovo a prostě nebyl to setrvalý stav no a po tolika letech se musela znovu vzdát toho dítěte, protože ho měla zatím tak ráda, naučila se ho mít tak ráda, že to byl mís- namísto Boha první předmět, kterýho měla ráda, tak - něco řeknu, nebo vám něco řeknu. Krátkou pohádku, nebojte se. Byl jeden král a ten neměl královnu. Tak si zavolal svéro m- rádce, moudrého, a řikal mu jak to mám udělat, abych dostal pořádnou královnu? Protože jde vo to, aby někdo seděl vedle něj na trůně taky, že jo, aby nebyl tam sám. A tak ten moudrý rádce říká, podívej se , hledal jsi po celým světě, nenašel jsi žádnou ženu, která by se k tobě hodila. ti radím, aby ses, aby sis dal zdát, se ti bude zdát, podle toho se zařiď. Když se ti tam objeví v tom snu nějaká královna, tak si ji vezmeš. Von říkal, to je moudrý nápad. A já, říkal ten rádce, si taky nechám zdát tentýž sen jako ty. Oba dva si večer letli a sotva usnuli, tomu králi, to je, doufám, tady, jo? Tomu králi se zdálo tohle to přišel na pokraj lesa a ten pokraj lesa dobře znal a říkal, jo tahleta chaloupka tady otrhaná nebyla. Tam byla otrhaná chaloupka, stará, tak zaklepal a ozvalo se. Vstup! Tak on vstoupil a tam byla babička. Stará, vetchá, vo berličce a říkala, jsem tvoje budoucí královna. A on říkal, no, taková stará babka? Když jsem ještě mladý, to se mně nelíbíš, víš? A ona říkala, no, mládí není všecko, zato jsem mohudrá. Podívej se, tvůj rádce si taky nechal dneska zdát. Dejte hlavy dohromady a poraďte se společně, ráno vstanete. Ráno vstali, a ten mudrc vykládal ten sen podobný. Šel jsem, ocitnul jsem se v tom snu na pokraji lesa a tam byla chaloupka otrhaná, kterou jsem nikdy neviděl. Zaklepal jsem, otevřel jsem a byla tam bába, vošklivá stará, shrbená s- o holi, ne? jsem řikal, no, babičko, dobrý den. Á, chlapče, vim, proč sem jdeš! Ty si jseš vybrat královnu pro svýho, pro svýho krále, ale ti řeknu něco lepšího. se stanu tvojí družkou životní, se stanu tvojí manželkou, a nemusí být pořád jenom královna na, na řadě. Taký p- potřebuju někomu patřit, například tobě . On říká, babičko, jste strašně milá, ale mně se nelíbíte, víte? A potom nemáte asi žádný majetek, potřebuju někoho bohatšího. Ona řekla, jó, moje sestra toho víc. Ale ti ukážu. Otevřela zadní dvířka v tom, v té, v chaloupce, uvedla ho do krásné místnosti, bohatě ozdobené, osvětlené, e- krásná jídla na stole, a tak dále. On se ještě tam s najedl a řekl, řekla ta babička. Tak si to pamatuj a poraďte se na mně a na sestře, to je moje sestra, se kterou setkal ve snu ten tvůj král. Ráno vstal ten mudrc a říkal, zrovna takovou příšernou starou paní jsem tam viděl a ta chtěla být mojí ženou. jsem ji odmítl, ale ona řekla, není všechno krásné moudré, ale moudré nebývá někdy krásné. Zvol ze dvou věcí, krásu anebo moudrost. Co je přednější. Tak se poradili a říkali, víš, že ta moudrost je přednější, ale bude to veliká vostuda, taková sstařešina vedle mě, vedle nás si sedne na trůn. To bude hrůůza! Ale říkali, zkusíme to, co je na tom pravda, na tom snu. A šli na tu louku, kterou v tom snu viděli. Stála tam ta chaloupka, malá otrb, otrhaná chaloupka, vešli do ní, a pozdravila je náádherná mladá princezna. A ten král říkal, kde je ta stará babizna? A vona říká, vona říká, víš, jsem to, ale se ti dneska představuju v podobě krásy, kterou nazýváme moudrost. jsem moudrá, tam, ta je taky krásná. Včera jsem se ukázala ve své tělesnost a ta krásná nebyla. Ale po stránce moudrosti jsem takhle krásná. Pojď se mnou dozadu, do této místnosti a votevřeme dvířka a podíváme se. Tam byl nádherný palác a tam byla místnost obřadní, ve kterém byl královský trůn, ten byl prázdný a ona řekla, ta princezna. Nechceš si sednout na ten trůn? Sama si tam sedla, on si taky sedl, tak říkal, tebe chci, ty jsi krásná a ona zatleskala, a vstoupila ta sestra s tím mudrcem a vzali se a byli šťastni do smrti. To je všechno. 's to vydržela, viď? Rozuměla's tomu? No, jednou jeden malý domeček a v tom domečku byla maminka s tatínkem, a měli dva t-syny. Jeden z nich byl dobrý, a jeden z nich byl zlý. Proč byl dobrý ten jeden? Protože když od něho někdo něco chtěl, Tak on to udělal. Nikdy neodmítl, říkal, když to potřebuješ, ti to udělám. A ten zlý byl proto zlý, protože nikdy nikomu nic dobrého neudělal. A co je mi do tebe, říkal, s tebou nic nemám, nepotřebuju, nic ti neudělám. A doma se mi nelíbí, a pudu z domova pryč, půjdu hledat štěstí ve světě. A jednoho dne si spakoval pár buchet na záda a vydal se do světa hledat štěstí. Přijde na pokraj hlubokého lesa a tam vidí mraveniště. Víš co to je mraveniště? A ty mravenci se tam hmoždí a snaží se tam dotlačit na to mraveniště takový malinký klacíček, který potřebovali jako m- stříšku na svoje kukly. A říkají tomu zlému bratru, pojď nám pomoct, dobrý člověče, voni nevě- voni nevěděli, že je zlý. Dobrý člověče, pojď nám pomoci. My potřebueme tohleto pro svoje kukly, aby na nepršelo. On říká, co je mi do vás, když to nemůžete utáhnout, tak to tam nedávejte. A von říká ten mravenec, m- podívej se, pomoz nám, my pomůžeme taky. Prosím tě, kdo to jakživ slyšel, že by mravenci pomáhali člověku ! Ty to víš, že pomáhají mravenci člověku, ale von to nevěděl. Nikdy, nikdy žádný mravenec člověku nepomohl. A šel dál. A oni řekli, budeš litovat! budeš potřebovat našich služeb, my nepomůžeme, protože's nám nepomohl taky, Přišel dál do do lesa a tám plakala ptačice. Usedavě plakala a plakala a říkala, mně spadlo moje ptáčátko ze stromu a když tady zůstane přes noc pod stromem, tak ho někdo sežere A budu mít po jediném svém ptáčátku. Dobrý člověče, vezmi to ptáčátko do kapsy, nestačím svou silou a vynes ho nahoru do toho hnízdečka. ho víckrát nepustím, aby mohlo spadnout. Říkal, proč né, co když si to přeješ, tak si to udělej sama, můžeš si ho tady hlídat, dole a neznám. Ona řekla, on říkal, žádný pták není hoden člověka , já ti nepomohu. A ptačice řekla, kdybys mně pomohl, bych ti také pomohla. To mi říkali ra- tahle mravenci, že mně pomohou. Ty mně taky nepomůžeš nikdy , já nebudu potřebovat. A šel dál, přišel na pokraj rybníka, a tam se v rákosí tloukla, mlátila ryba. Nemohla nazpátek, do toho rybníka, protože se vyšvihla po nějakém brouku, který chtěla chytnout, nebo po mušce, a zůstala viset v tom rá-, v tom rákosí a prosila, hoď nazpátek do toho rybníka. tady leknu, když tam nehodíš. A on řekl, co bych se o tebe staral, když ses dovedla vyšvihnout ven, tak se vyšvihni taky do rybníka! A rybka mu řekla, budeš litovat, bych ti taky pomohla. Ále, to mi říkali mravenci, to mi říkala ptačice, kdepak bych potřeboval vaší pomoci. A stmívalo se přišel na pokraj lesa atam byla chaloupka. Odrbaná, stará chaloupka. On ne- vůbec se nesnažil zaklepat nebo pozdravit. Vrazil tam, viděl tam starou babičku, a říkal, babko, dej mi tady spát! A ona říkala, chlapče, nejsi moc uctivý, ale vyspat tu nechám, a dám ti dokonce najíst, ale ráno mi za zase porazíš jeden strom a za to mi na- nakrájíš ten strom nasekáš a rozsekáš mi ho na malé špánky, abych měla na zimu co topit. Je to suchý strom, tady roste u mě, a ještě by mohl na padnout. On říká, podle toho, jak se vyspím. A ráno se vyspal, dobře se najedl a babička říká, nezapomněl jsi mi.