Karel Makoň: 89-08B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

kříž u nich misijní a nemohli ho dostat do polohy stojaté. Tak von se na to chvilinku díval, popad to ráhno a zdvihl se i s tím křížem do úrovně, která byla stojatá. A nahoře visel na tom ráhnu a křičel dolů. Honem to postavte, nebo spadnu, ne? To prostě najednou vzpomněl na sebe, na svůj rozum. Že tam nedostal normálně. Tak voni museli vzít žebřík a z toho žebříku ho museli snést dolů. Von se, chudák, tam dostal i s křížem, nazpátek neslezl, že by si zámal vaz. Ž' to byl vysoký kříž. Co tomu říkáte? Je třeba toho rozumu, aby dokonal takový zázrak? Není třeba. I ten největší zázrak spojený s Bohem, není, na, k tomu není třeba rozum. To si uvědomte, vy všichni graduovaní lidé, i méně graduovaní, to je jedno. Že rozum musí v určitém okamžiku, ne hned, to by byla chyba. Užívejte ho do krajnosti. Ale nebude k ničemu, tak ho odstavte. On to nechápe, co je mi do toho? To nejsem já. To je jenom úsek A-B, to je úsek vědomí a za tím je úsek větší, kde rozum vůbec nemá co k tomu říct. Svatá Terezie říká, si to musím přeložit ze španělštiny, bych to řekl španělsky. Na těch úrovních pátého stupně se musí smířit s tím člověk, že ani největší pílí se do nich nemůže dostat , ani největší inteligencí se do nich nedostane, nýbrž z milosti Boží. Vzývejte tu milost, aby vás naučila celým životem se modlit . Č' On je to, který se modlí, naším životem , neboť my, aniž to víme, devadesáti devíti procenty jednáme pro něj, pro jeho vesmír, pro to, aby se celý vesmír ne jenom stvořil, aby se vrátil taky k Bohu. To je hlavní násilí, činíme Bohu, o kterým vůbec nemáme páru. Nevadí to, děláme to. Jenomže rozdíl, dělat to nevědomě a dělat to vědomě. To dělám vědomě , tak opravdu daleko, asi stonásobně více mohu pomáhat bližnímu, než když to dělám, to jsme viděli na Ježíši, zázračným způsobem pomáhal, než když to dělám nevědomě. To je můj tomu koho tuto pokoj -spočívá v tom , že rozumem ty věci uznám. Že ji uznám a jsem ochoten to následovat. Ale dál ta mentální dospělost nedostane. Ale do mentální dospělosti dospěje málokdo. jsem do menální dospělosti dospěl, a teď, prosím vás, -m -m -m, kopni mě. To bylo strašně málo, to ani necítím. se musím pořádně plesknout, abych věděl, že se nemám takhle vytahovat. jsem to neudělal, říkám pro zjednodušení, rozumíte? Ne proto, že bych chtěl chlubit. jsem v sedmnácti letech byl duševně dospělý. Ale kdo udělal duševně dospělým? Bůh! Najednou, vteřinu předtím jsem to nevěděl, že Bůh je ve mně. A že je mou pravou součástí. Najednou jsem to věděl a vyvodil jsem z toho všechny důsledky. Napřed Bůh a potom všechno ostatní. A tak nepříčetně, všechno takhle vopačně jsem dělal, že bych byl sebe zabil, nebýt matky, ne? To bych byl umřel, tehdy. A po pěti letech bych byl umřel znovu , protože s- ta koncentrace, dost-ta-lo ta modlitba se úplně stala s- e- Zdeničko, nezávislou na tom, tomto světě. Jenom závislou na tě- na Bohu. Takže jsem se odtělesňoval, odhmotňoval při koncentraci. A kdybych byl v tom pokračoval, tak jsem bez funusu zmizel z tohoto světa, jako Tolstoj. A to nesmělo být, protože jsem měl eště co říct, Tolstoj to vyříkal a potom mohl jít pryč. Jenže on to ještě nevyříkal, tak jsem tehdy pryč ne, nemohl jít. Něco jsem ještě toho napovídal vod doby , to je vidět, že nemohli nechat na cestě. Ale byl bych býval vedle e- Eliáše, vedle Pana Ježíše a vedle, třebas Panny Marie dalším, který by zmizel bez pohřbu z tohoto světa . Co by řekla policie? Hledali by nějakou dobu. A to se hledá, kdyby si s nimi spojili, s policií, ročně se hledá v naší republice minimálně tisíc dvě stě lidí, který se takhle zmizí a neví se, kam. A nikdy se nepřijde na to, a kdo ví, jestli to nedělali tuhleto? Nebo náhle se to s nimi nestalo? To se mohlo stát , nemuseli, žádná mrtvola se nikde nenajde. Nemysli, že ta cesta je opuštěná. Není! jsem si jist, že z těch tisíc dvě stě taková nějaká desítka lidí tímto způsobem přešla na druhý břeh. Ne víc. Ostatní nějak zmizeli tím, že je nemůžeme najít, nó, prostě. Ale po těch nezbylo ani pírko! -těch lidech. Protože záleží při této cestě existenční, která je velice prostá oproti ostatním, proti naší cestě, na tom, jak se oddáte tomu Bohu. Von se ocitne třebas v situaci, kde mu nic jiného nezbývá, než se odevzdat tomu Bohu a von se ztratí bez, beze stopy. -to, co neslyším vůbec, nebo si to musím říct španělsky, lze slyšet vod svatý Terezie. Neříkám, kdy ale musím to přeložit ze španělštiny. To tady nevidíte, ale ty ubožejší věci znám španělsky. Ty nejubožejší znám česky. A ty nejlepší vůbec neumím slovy vysvětlit a není na to ani čeština, ani španělština, ani nějaká jiná řeč. A to pracně potom překládám z neřeči do řeči. No. Tak především, jestliže přes den pořídíme takové tažení k modlitbě, tak máme si uvědomovat jednu věc: že nic nezanedbáme, když jsme například doma, ani né, když jsme ve společnosti , protože můžeme si odběhnout na okamžik třeba , jestli to jde. Ne, když jsme řidiči, pochopitelně, auta. To bysme byli v pangejtě. Ale když můžeme se vzdálit na okamžik tak hned toho použít, pokud možno s nejmenším pohybem. Lépe s- neodejít, nýbrž se pozastavit, a za pět vteřin se pomodlíme tak jako bychom se půl hodiny třebas modlili večer. Tady totiž jedna chyba je v tom, jak se večer modlíme, že na tu modlitbu přicházíme z posledních sil svých. Kdežto abychom se modlili tak dobře, jako jednáme během dne, k tomu bylo třeba, abychom se na tu večerní modlitbu těšili. Když ten náš život nemá povahu těšení se na tu večerní modlitbu, jako to měl u léta, tak ta modlitba nedopadne spojovacím způsobem . Já se těšil, že se setkám s Pánem Bohem, A v tom von nemohl klamat, protože jsem se těšil na spojení s ním, tak to spojení muselo nastat. Protože na co se člověk těší, to se mu dostane. A ti učedníci Páně přece se těšili nepravým způsobem, chtěli tu spásu pro sebe . Tak nakonec tu spásu i pro sebe získali, ovšem po velkém utrpení , protože Bůh je věrný a svému slibu není nevěren, tedy. takže když vy, když jste se třebas zaměstáváš denně něčím úplně jiným a je nutné, abys ně- abys zaměstnávala ani, neinspiruje to většinou. A potom chceš tu inspiraci vod Boha, tak to s- je velký skok. A kterou nedo-, který nedokážeš provést, naopak to unaví. Při se strašně moc rozpřahnout, no, neklidně. A to je, to je největší hřích, neklid při modlitbě. Tak, to ti jenom chci říct. -tíme na sebe. Když my to myslíme na tu ušlechtilou práci , když ji považujeme za ušlechtilou a myslíme jenom na ni. A zapomínáme přitom na sebe, pak je to modlitba. Musí tam být ten faktor egocentrizmu pryč. aby to nebyla cesta k práci a vod práce zase k sobě . To je vztah k práci a vod práce k Bohu. Aby to byl širší okruh, než od sebe k sobě. To je únavné. To není pravá činnost , správná činnost spojovací. Spojovací činnost tehdy spojovací účinek a ho, když slouží tomu Bohu, nebo bližnímu jako Bohu, jak říkal svatý Pavel. Pracuj pro bližního, jako by to byl Bůh. To je vono. A nemyslíš při tom na sebe. Ale vono to s-, vono to uklidňuje, ale nestačí. K uklidnění to stačí, a i to je dobrý , samozřejmě. to nemohu potírat, že to n-, že to je úplně nedostačující. tak Podle toho, co jsem jim radil, v tom koncentráku k tomu Bohu, jakým způsobem e- byli zbaveni starosti vo život , potřebu dělat všechno, aby ho uhájili. Hájit se před těmi nesmírně ukrutnými esesmany, aby nebyli zabiti. To je , to bylo nebezpečí z vnějšku i z vnitřku, protože z vnitřku jim hrozily různé choroby. Nebyly léky a tak dále. A tito lidé v podstatě za dva měsíce udělali ten pokrok jako za devět let předtím. Čtyři z nich, z těch pěti. A, čili byli e-, byli vyhlídnuti, mnou, těch pět. Ale když čtyři z nich udělali tento pokrok, za dva měsíce, který jsem, který u trval devět let, tak se ta dotyčná osoba tady vymlouvá. Že tam byly daleko horší podmínky, zdravotní i vnější, než ona má. A je otázka, kterou bych nekladl jí, ale kladl bych třebas lékařům, kteří jsou ve styku s pacienty, aby mně na ni odpověděli. Jakou máte radost z pacienta, který se příliš točí kolem sebe? Je snáze ho léčiti než ten, který jenom dbá na ten režim mu předepsaný a na sebe pokud možno nemyslí? Co říkaš? Je to takhle, když děláš jogu, tak nemyslíš na sebe, myslíš na jogu a to je dobrý. A třebas, když, když vlastní na Ale, pro sebe děláme všecko! Copak si myslíš, že tady někdo z nich touží po spáse jiné duše více než po spáse vlastní ? Jmenuj mi ho! Nejmenuj prosím tě, mě, bych se dožral. Ale jmenuj si tady Edouška nebo někoho jinýho, von to vydrží. Myslíš, že myslí víc na tebe než na svou spásu? na si No tak vidíš, tak jsou na tom stejně jako ty. To nevyžaduje ani jedný slzičky nejmenší. To vyžaduje smířit se s pohledem na okolí. Všichni jsou stejný. Protože když jsou všichni stejný a nikomu to nejde, to nás neospravedlňuje, pochopitelně. jsem za těžších podmínek než ty, v útlém mládí se stýkal s bohem . Nevěděl jsem, že to Bůh, samo sebou. A jak je to možný? Protože Bůh za tím stál, rozumíš? jsem mu vyprázdnil mysl a tím von za mnou mohl stát. Kdybych mu byl nevyprázdnil, tak jsem to nezažíval. Ale pdívej se, ty nemáš schopnost, kterou jsem měl já. A víš, jakou jsem měl skvělou schopnost, na kterou jsem přilákal toho Pána Boha? Že jsem byl nesmírně vzteklý člověk. To ty nejsi, ty jsi nesmírně citový člověk. Takže, majíce, maje, to majíc tuto vlastnost on podmínek přechodníky nejdou, jak vidíte. Vono se to dneska v češtině neužívá. Majíc tuto schopnost , ve španělštině se to tak užívá, že se pomalinku již začínám se učit. Pak Majíc tuto schopnost, můžeš se tím citem dostat k tomu snáze než nějakým vztekem. Neboť, co si myslíš, je lepší vlastnost být povzteklý, anebo být citový? To mi neodpověz, protože na to je snadná odpověď, je lepší být citový. Ovšem je to taky určitým způsobem závadou, jako je to, ten vztek závadou. Každá lidská vlastnost je závadou, pokud se, si myslí, že sama sebou se dostane nahoru. To nejde, ale pomáhá cit daleko více. Takže je rozdíl mezi mnou a tebou, Zdeničko ten, že jsem, protože jsem byl povzteklý, musel jít tím Bohem, k tomu Bohu z celé síly své. A já, pochopitelně, každému tu cestu vnucuju, protože to je moje cesta. Že teďka říká, ty musíš, tak to neber vážně. Tvoje cesta je spíš, z celého srdce svého, a toho jsi schopna . A to srdce, prosím vás to srdce to nemusí ničemu rozumět . To jiným způsobem než rozumem. A lepším způsobem než rozumem. A kdyby jim do toho rozum mluvil, tak zkazí to srdce . Naštěstí to srdce si nedá mluvit do-, tím rozumem do toho svýho. Buď taková nejen `a la Makoň, nýbrž tvoje východisko je jiné než Karla Makoně. Může vzdáleně e-, se jím řídit, ale prosím tě, ti to nepůjde tak se vždycky hned přihlas. Protože On jde z jiné strany a a On se musí vžít do tvé pozice . A ono Mu to dělá potíže, protože není tebou. No, jsem do tebe musel vlezt, abych byl tebou. Tak promiň, do tebe vlez, zase vylezu, no. Tak, to přeložím přesně, per aspera ad astra, jo? To znamená, přes velké překážky, to přeložím volně, jedině se dostaneš k těm hvězdám, k tomu vznešenému. Tím, že se kul-, kumulují překážky v tvým životě, to není špatné. ti je nepřeju, ale to není taky moc dobré. Je to v pořádku, že tady jsou , protože do takové míry se kumulují nebo shromaždí, e-, jak, jak je potřebuješ. A jich nebudeš potřebovat, tak se tak tolik kumulovat nebudou. No, jak ti bylo dobře, například ten den, co se vrátil a-, ten tvůj syn od těch lidí, ne, tamních? Že byl pln společnosti a nestýkal se společností, kterou jsi mu převážně ty. A to je společnost smutná, ti řeknu. bych v tej slunočně nechtěl žít, protože, a být Janíčkem, tedy . Takhle jinak jo, tak jinak jsi slušně vychovaný děvče, ale, e-, jako Janíček, jako syn, ten smutek matky a ta lítost matky musí přejít na to dítě, musí. A ani si nedovedeš představit, jakou silou ho to přemáhá, takže za den je tam kde byl předtím, dokud žil s tebou. Tak se naučíš ve společnosti jiných dětí s ním spolupracovat, a to ti radím, udělej co nejdřív, a uvidíš, jak přitom bude dělat pokroky. Buď tím člověkem , brzo, jo? Vem tam taky tu, m-m-, tu Klárku, protože te Klárka není tak zatížená jako ty , nějakou vinou, pocitem viny, který je mylný, ten pocit, ne? Ale i když je to omyl, tak to vy-, tvoří skutečnost, se kterou se musí člověk nějak vypořádat. K se My neznáme v okamžiku smrti , co se s člověkem děje. To je těžko zjistit. Ale žil a na svá a ano, ale to v okamžiku s- se děje, to nevíme. Dejme tomu, budu předstírat, že to nevíme. A m-, protože to nevíme, tak si musíme říct, někdo je vychováván převážně negativními prvky života , to znamená utrpení. A někdo je převážně vychován pozitivními prvky života. Což je radost z práce , radost ze života, radost z dětí, radost z, ze spolupráce s lidmi a si myslím, že tito lidé, kteří jsou vychováni negativním-mi prvky života , utrpením, lidově řečeno. jsou na tom daleko líp, z duchovního hlediska, než ti druzí, kteří e- se mají dobře. k Proč si myslím, že jsou na tom líp tito druzí lidé? Proč si myslím, že jsou na tom líp -to druzí lidé? Protože to utrpení způsobuje, že s- nemohou k němu přilnout. A tím nemohou přilnout ani k sobě. Čili rychleji, za určitých okolností, jenom, se vzdalujou sami sebe , než ten komu se daří dobře. Komu se daří dobře, o tom říká Ježíš kristus , dříve vejde velbloud uchem jehly, nežli bohatý do království nebeského. To znamená, komu se dobře daří, tomu se těžko bude umírat do situace ve které všechno ztrácí. Kdežto ten, kdo v okamžiku smrti všechno ztrácí, a bylo to jenom utrpení, ten bude mít blaženou smrt, patrně. A ta blaženost smrti, o které nic nevíme, ne, ale zaručeně to nějaký důležitý prvek, protože u každého nějak smrt nastává ani nikdo nejsme nesmrtelný. A tedy rozhodující okamžik, je to přechod z jednoho stavu do druhého. To je rozhodující vždycky stav, ten přechodný stav. Takže ta žena , ta se dneska dobře. Daleko lépe než ten, kdo byl bohatý v tomto životě. Ona nikdy bohatá na to uznání z toho světa nebyla. Do velmi tehdy V Indii, něco o namarúpě. Že nama je pojmenování a rúpa je tvar. Pojmenování tvaru. Takže to, co říkáme vo Ježíši Kristu, to je podle jejich názoru pojmenování tvaru a není to ještě obsah a tak nás nutí k tomu, abychom od toho tvaru odešli, abychom se vzdali třebas , pojetí Ježíše Krista abychom se nevzdali, ale obsahu toho jeho učení. A obsahem toho učení, říkají Indové, to, s tím se neshoduju, není, že byl ukřižován a vstal z mrtvých. To je zbytečný, to v Indii to nikde není, nikdo to neudělal z nějakých Avatarů. Takže to je jenom obraz skutečností , že vnitřně člověk musí umřít, aby se moh' znovu narodit, a to že se u nich taky děje. Že když se přijde k Mistrovi, tak není to smrt na kříži, ale on se musí , jeho rodina se musí toho žáka vzdát, úplně. A, to je to rúpa, a musí přestat být tím, kým byl předtím. Že dostává klášterní jméno jako u nás, jmenuje se úplně nově, aby nebyl vůbec živý mezi těmi živými tohoto světa. Že von je pro tento svět mrtev. Takže když přijdete do, v Evropě do pořádného řádu, nemusíte do Indie, a řeknete jim, co jste? A on říká nějaké nové jméno, které dostal v tom řádu, jsem třebas, a-,e-, člen toho řádu a jmenuju se tak a tak , co, to pojmenování není mé. To pojmenování je od Boha, to je mi svěřeno abych měl, aby mně vyjadřovalo program. Kdyby ho třebas jmenovali Augustinem, to je páter Augustin, tak by znamenalo, že jít cestou svatýho Augustina. Rozumíte? Asi tak. A né, že je tak pojmenován. Kdyby si to vzal jenom jako pojmenování, tak to nepochopil smysl toho řádu vůbec . Von ztratil jméno, ztratil bydliště zde na světě. Von je mrtev pro tento svět, rozumíte? Tak to musí brát. Ty, voni Indové vo tom nevědí, že to u nás je totéž . Jako když přijde k Mistrovi v Indii, tak musí se vzdát své rodiny. Rodina ho musí uvolnit. Musí k tomu dát svolení. Klid li stále ke mi tedy jsem byl v Lisieux přítomen přijímání jeptišky mladé do řádu Karmelitánek. Vona se tam veřejně vzdávala matky, ta tam byla, otce, loučila se s nimi. Nejsem vaše dcera, říkala. Nejsem, nejsem Francouzka, jsem boží a jenom Jemu patřím, ne? A s vámi se nikdy neuvidím, protože nejste, nemám matku zde na zemi. Moje matka je v nebesích, to je Panna Maria a tak dále , jak to svatá Terezie tady uvádí ve celém tom spisu, ona je taky Karmelitánka. Oblékla, oblékám dneska roucho Panny Marie, říkala. ale to je začátek věcí, se musím obléci do Panny Marie celé. A to je moje pravá podstata, Panna Maria, věčná matka. A nebojte se, neplačte nade mnou protože se k vám budu chovat jako matka. na vás smím vzpomínat jako Matka Boží. Od Boha poslaná matka a ne jako vaše dcera. Klidu k velkým -babička, tímto způsobem. Babičku nevidíš proto , že vona měla roztrhaný šat, ten svlékla a ty jsi vždycky viděl jenom ten šat, Petříku. Když ho svlékla, svlékla ho na břehu veliké řeky života. A protože neměla šat, tak se v řece neutopila, nýbrž lehce přeplavala na druhou stranu a tam ty nemůžeš, protože máš ten šat. Kdo by tam vstoupil v šatu, tak se utopí. Čili, netouž, netuž potom po své babičce, protože ona přeplavala nahá, bez toho šatu. No, ale Petřík si nedal líbit to, a chtěl se s babičkou setkat a to ostatní jsem vám říkal. Setkal se s ní, ale bez šatů. Nejvíc jako o pokoru stojí a doporučuje ji svatá Terezie. Ona říká, umilda, umilda, pokora, pokora, to pořád opakuje. A když není pokory, není pokroku říká . Ovšem, dost dobře není patrno, jsem to doplnil komentářem, co je to pravá pokora. Ona ji měla, tu pravou pokoru z toho důvodu , že sama se provinila proti obrovské milosti, kterou nikdo z nás nemá. Že v obrázku obyčejné , e-m-, kterou našla, nebo kterou měli doma nakonec, že Ježíš nabízí Samaritánce, ženě pěti mužů, život věčný. Pochopila, že když nabízí takové ženě, tak nabízí všem lidem, i jí, Terezce, a to stačilo ktomu, a nám by to nikomu nestačilo. To stačilo k tomu, aby se toho držela celý život, a šla za, za tím slibem Ježíšovým, kterýmu stoprocentně věřila, že ho dal pro všechny lidi a věřila, že taky nad se smiluje a že ji vezme k sobě, jo, do toho nebe. Tak to byl začátečnický stav v šestém roce jejího života, asi tak přibližně. Takže potom, když trošku povyrostla, tak ten stav vyprchal, jeho síla vyprchala. Ona si byla vědoma, že je pod pláštíkem ochranným toho Pána Ježíše Krista. Toho si nesmírně ctila, ale uznávala to. Víceméně začala to jenom uznávat a ne to praktikovat. Z praxe přešla do pouhého uznání. Uznání, že je to tak není ještě pravá víra . Pravá víra musí být skutková, musí přecházet do činů . Co uznávám, to musím také dělat . A takže ona se provinila, podle svého názoru , podle jejího názoru, se provinila především proti pokoře. Kdybychom si byli jisti, že bůh nás tak miluje, že všem slibuje život věčný, vlivem toho, že jsou živi v tomto-to světě, tak by se měli podle toho zachovat a měli by být, neměli by dělat hříchy a měli by žít za bohem a nic jiného by na světě neměli dělat, než todleto. A to se u nestalo. To, že ona e- přesto , přestože byla mladá eště, bylo dvanáct let, na to zapomínala. A , tak ono to trvalo asi šest let, to zanícení tím milosrdenstvím a pak to ochabovalo. Ve dvanácti letech umřela matka , jsem vám říkal, a ona velice lkala nad její smrtí. A to znovu připomnělo, že ztratila takovou konkrétní lásku zde na zemi. Ta matka ji měla velice ráda, ačkoli měla několik dětí, asi šest. Tak to byla asi její nejmi- nejmilejší tahleta Terezka. A tak byla utěšena tím, že zase pochopila, že Panna Maria je matkou celého vesmíru. To nebudeme tady rozebírat, ale vona si to vzala do hlavy, že je taky matkou Terezky. Vona všechno generalizovala. To je vzácný dar milosti boží generalizovat to, co se řekne konkrétně pro určitýho člověka v určité situaci. Například, jak jsem vám říkal často , maminka řekla, netluč tou židličkou, ji to bolí. A jsem z toho generalizoval, všeobecně usoudil, že všechno , co je mrtvé, takzvaně, je živé. Čili se choval jinak k neživým věcem než předtím, a jinak jsem se jako k živým věcem, a to mělo nesmírný význam pro další vývoj, protože jsem udělal veliký skok kupředu, že jsem považoval e- ten svět za něco živého . Ten život v tom byl zřejmě od boha . To, to jsem si neříkal, ale bylo to tak. No! A tak to bylo ve dvanácti letech, tak tak sse s matka boží , Panna Maria dala jasně najevo, několikrát, že je její matkou, že ji bere jako svou dceru a svatá terezie z toho vyvodila důsledky, že se chovala jako dcera Matky Páně. Tedy to znamenalo, že několik let sekala úžasnou dobrotu, ale přišla doba, kdy vona se stala ženou a byla nabízena mužům. Vona na to nedbala moc, ale byla velice společenská a tak se dostala do šlechtické společnosti . Tam se učila těm šlechtickým mravům, které nebyly vždycky nejlepší. A zkrátka a dobře, zapomněla na svou matku nebeskou, pro ten svět, který tak intenzivně prožívala. A tak zemí- zmíral otec. nevím, nikdy není kolik bylo, nevím, ale asi patnáct nebo šestnáct let. si to nezapamatoval už, jsem to čet' dávno. A ten chtěl původně být knězem nebo m- mnichem, ale pak z toho sešlo a stal se mužem, ale pořád byl živ velice pobožně. A, mimochodem naučil, protože svatá Terezie nechodila do školy, pro ženy tehdy školy neexistovaly, ve Španělsku, jenom pro muže, byly absolutně nevzdělaný. Vona se naučila číst a psát a naučila se latinu. A dost dobře počítat, jako říká. Ale latinu se naučila tak výtečně, že latinsky četla tu Bibli, ne? To, ono to pro Španěla není nic těžkého, ale to bylo beztak zakázáno, tehdy číst Bibli už. To bylo něco, co křesťan nesměl číst! Církev si to nepřála, že by se dozvěděl, že ty církevní hodnostáři nežijou podle toho Tak se jim to zakazovalo. Eště, že se nezakazovalo, aby se dověděli, co se říká vod oltáře. Aspoň to! No tak ta svatá Terezie zkrátka tím že dochovala svýho otce k smrti, ona ta jeho choroba trvala asi dva měsíce, a modlila se s ním, tak se znovu začala modlit. Ona se přestala i modlit! A znovu se to toho duchovního života dostala a pak ji to jaksi drželo, takže do jednadvacátýho roku, kajícně se přiznala, že dvakrát takovou obrovskou milost , jako mít takového otce a předtím mít Matku Nebeskou, povalila, a že si nevážila, jak by měla. měla jako v tom posledním případu, sice tu nepovalila, ale nevážila si toho dostatečně. Tak v jednadvaceti letech, dříve nesměla, to bylo zakázáno, se stala členkou Karmelitánského řádu. S dovolením svý rodiny, pochopitelně. S tou se musela rozloučit a oděla se rouchem Panny Marie a říká o sobě: Do jednadvaceti let jsem dopadla tak špatně, že jsem se oblíkla jenom o ro- do roucha panny marie. A jsem mohla mít celou Pannu Marii jako svou matku a tu jsem neměla. Mimochodem, mně to připomíná, tato scéna z jejího života to, co udělal Elyseus, když jeho Mistr Eliáš vstoupil na zla-, na ohnivém voze do nebe , že on zchytil jeho plášť. Ona chytila jenom ten plášť, takže začala opravdu od píky a tehdy trvalo devět století , než se ocitl tady Ježíš, který ukázal cestu v těle do nebe. Církev katolická tvrdí a trvá na tom, že všichni staneme v těle poslední den, jo, že v těle budeme vzkříšeni. Tak to je vod nich hezký, jenomže neví, co to je vůbec. K a tím kolem po Ona, vlivem toho, že udělala tak velké chyby, že ji při těch v ti dát tak i tento dar z je dosti kterou měla vod Boha, zbyl jenom plášť panny marie. A z toho musela vydobývat zno-, nanovo své dcerství vůči Panně Marii, stala se dcerou Panny Marie. tak než se to podařilo, tak bylo asi pětatřicet let! Čili hrozně dlouhá doba, při čem, při které strašně trpěla, protože byla pokorná, z toho důvodu, že věděla, proč. Věděla, že pošlapala milost, kterou nikdy žádný člověk neměl . Když bral, když vezmete ty obrázek u studny, jak nabízí Samaritánce život věčný ježíš , tak z toho neuděláte pro sebe. nic, co byste museli následovat. A vona to udělala a několik let to dodržovala. A potom vlastně do konce života, ale s přestávkami. Čili, když viděla, že jsem měla tak velkou milost a opovrhla jsem nebo jsem ji zanedbala, tak jsem nejhorší člověk mezi lidmi. Že já, co znám lidi kolem sebe, nikdy takovou milost neměli. Když jsem čtrnáctkrát za sebou e- po těch operacích, e- byl ve vědomí věčného života nemohl sama neuměl jsem nazvat, neviděl jsem nic , neměl tvar. Tím líp, že neměl tvar, protože to by byl jenom obraz pravdy , vona to byla pravda. jsem z toho nevyvodil, protože nikdo mi neřek, že je to božský stav jsem považoval za přirozený stav tak jsem, vám řeknu, jsem zanedbal takovou milost, že kdyby kdokoli z vás tu milost měl, ovšem ne asi v tom raném věku. To by asi vám taky nešlo. Tak by se chopil a to vědomí by rozmnožoval. A zdokonaloval v sobě , kdežto jsem to nečinil. zase, vždycky z přinucení. Č-, když něco vzteklo, když něco nešlo, tak jsem zase sjednotil v prázdnotě mysli a zase jsem znovu zažíval tu sílu boží tu moc, která se tehdy do poprvně vědomě vlívala, když ten, ty lékaři při vědomí operovali. Proč se zrovna chopila svatá terezie , když nejsem ani pokorný? E- protože jsem poslední asi člověk v Evropě, aspoň v Evropě, který tímto způsobem byl týrán. Při vědomí dneska nikoho takhle operovat nebudou čtrnáctkrát za sebou . To za jednou , za jednu operaci, pomocí antibiotik a pomocí transfuze krve provedou. Čili ta, ta ruka by byla zdravá. Ale kdyby byla zdravá, si to nedovedu představit, že bych byl tím, čím jsem, nejsem tak dobrý jako vy. A když to srovnávám s vámi, jak vy jste dobří! A bych vůbec vo Bohu, vo Boha bych nezavadil. Tak si říkám , máš povinnost být pokorný. A nemusím být pokorný, protože fakta nutí, abych pokorný byl. Že nic z toho, co se se mnou stalo, ta obrovská milost, kterou se mně dostala, jak tam, v tom poředškolním věku, tak v sedmnácti letech, co jsem si nepřál žádnou spásu. Najednou jsem byl tady tváří tvář Bohu. A tak v tom koncentráku. Nic z toho jsem si nevymyslel, nic z toho jsem si nepřitáhl, nioc z toho jsem si nepřál. A vono se to stalo . A jsem přesto, nejsem prostě, když se podíváte na a na sebe. Tak vám poctivě mohu říci, že bych nevydržel takovýho Karla Makoně poslouchat. Nevydržel, kdyby nebylo milosti kterou mám. A vy to vydržíte, to znamená, že vám na tom záleží. Přesto, přes tu nedostatečnost výřečnosti a všeho projevu a života , jaký vedu, tak jste prostě v každém případě lepší než já. Vy byste na mé, kdybyste byli na mém místě, tak máte trojí svatozář, jo? ne. Co? No. A byl tam nejvýznamnější postavou, on byl taky nejlepším básníkem své doby, který to, co myslel, taky básnicky uměl vyjádřit. V tom El cantico e spiritual, kterou musel se naučit, musel si celou přečíst a musel jsem část citovat nazpaměť tomu kantorovi, který zkoušel při- na vysoké škole. Tak musím říct, že ten San Juan de la Cruz, svatý Jan z kříže nebo od Kříže, jak to chcete přeložit, to je jedno, byl významným duchovním činitelem doby a jediným člověkem, který v těch štyřech dílech svého spisování vyjádřil všechny podrobnosti duchovní cesty daleko podrobněji než svatá terezie. A takže oni spolu jednali, oni se několikrát setkali. A vždycky se směli setkat jenom někde v sakristii. To se nesměl muž žene, ženu navštěvovat než pod dohledem. Ale protože byli pod dohledem, tak například v-viděli ty strážci, jak se spolu bavili, to voni nemohli se sami spolu bavit! Tak buď tam byla žena nebo muž, který je hlídali a ten jeden nám vypravuje, a je to protokolováno, že přitom se tak vzájemně podněcovali v lásce k Bohu, že z- ztratili pocit tělesnosti a vznášeli se půldruhého metru nad zemí. Kdyby tam nebyl bejval strop, tak se, tak asi může je to vdfoukne nebo průvan. Von na to sahal, dokonce a říkal, to byl tak průchozí, že to, ty lidi nebyli hmotný. To byl jen náznak hmoty , ale bylo je vidět a bylo vidět - slyšet, že mluví. Slyšet to nebylo, ale j- artikulují, to bylo vidět na ústech. A voni se, ze začátku to bylo i slyšet, než se vznesli. A oni se bavili, o, jak se pro třeba v lásce. Samosebou ten svatý Jan ten potom to všechno napsal, měl na to víc času než svatá Terezie. On žil ještě po její smrti. On byl totiž vo dvacet let mladší. Taky tak dlouho tak nežila jako ona, ale byl o dvacet let mladší, takže měl často všechno napsat. Tak ten svatý jan , zkrátka, kdyby j-, ho nebylo toho svatýho Jana, tak svatá Terezie toto dílo vůbec nenapsala. Oni by ji utýrali daleko dřív. Jak on, pro to, co psal, tak ona, byli před inkvizičním soudem postavený a ten soud nebyl pro nic jinýho ustaven, než aby je odsoudil k smrti. Ten neznal žádný jiný rozsudek, než smrt. Jenomže jednoho soudili Karmelitáni v muž- mužském klášteře a druhého, druhou tam v ženském klášteře. takže voni si vzájemně nemohli říct, v čem jsou souzeni. Voni taky zpovídali, jestli něco si nenapovídali ďábelského, co , ha, tam tedy ďábel chodil pořád na každým rohu. A tak, když to to zjistili, že jsou oba dva vinni a připravovali je k trestu smrti upálením, tak ten svatý jan ustavičně je prosil, veřejně, mučte tolikrát více s- mě, než mou duchovní matku, protože ona si nezasluhuje nic z toho co bídný červ. A oni ho mučili takovým způsobem že toto máš za Terezku, toto máš zas za sebe, toto máš za Terezku, toto máš za sebe tak asi to rozdělovali. Takže von dostal hrozně moc ran. A hrozně byl týrán. Natahován na skřipec, aby se vzdal toho mínění. A vo co jim to šlu, šlo? Svatá Terezie tvrz- tvrdila: Des puezdra muerte, po smrti, nes posible entra ener sielo, není možné vstoupiti do nebe. Mientra sque, zatím co, to řeknu radši česky, viďte. Mně to jde snáz španělsky. Zatím, co když žijeme a jdeme k tomu Bohu poctivě, můžeme tam vstoupit do toho nebe. Kdo nevstoupí tady do nebe, po smrti nevstoupí. To je řeč! To je řeč kacířská! A voni ji denně nutili a jeho taky, aby to vodvolali, že po smrti se, se do věčné blaženosti se do dneška říká v církvi. A takže vona, když ji mučili, tak se nechala bít si a prosila jenom Boha: Pane Bože, buď tak dobrý a smiluj se nade mnou a smiluj se nad nimi a osviť nás všechny, abychom jednali podle vůle tvé a tak voni říkali, podle vůle tvé, nó, tak další rána a ubili ji tak, ležela v krvi na zemi . Tak ji opustili. Eště řekli, tady dáme lístek, do rána to vodvolej na tom lístu a ráno přijdeme si pro- Jak, jak to vodvoláš, tak jsi volná. A vona byla pět měs, vona byla tři měsíce v žaláři v Toledu a vona to za tři měsíce neodvolala. Že ten lístek, který tam od dali na stůl, ráno zůstal prázdný, neboť biskup, který nad držel ruku, ale proti inkvizici byl slabý, to ti ten nemohl zakročit, přestaňte, to nemohl říct, položil jiný lístek a ona ho popsala vždycky do rána. A to je, to je ten Hrad nitra, který psala v noci! A neměla v ruce Bibli, takže se občas mýlí v těch výrocích Bible. Neví, kam to dát. vo tom dobře, to ale kolikrát se, to tam uvidíte. to tam neskrývám, když se zmýlila, v výuce, ve výrocích bible ale neodporovalo to nijak k tomu, k podstatě Bible. A tak to přežila v Toledu a tak se řeklo, když to tady přelož-, přežila tři ro-, tři měsíce, tak nemá cenu ji tady dál věznit, my ji dáme do jejího ro- rodiště, tam ji budeme věznit. Tam ji věznici karmelitánské. Tak potom ji, tam to bylo mírnější, tam ji asi nemučili a tak počítám, ona se s tím nepřizná, ale mohla se s tím přiznat. Ale vona se s tím vůbec nechlubí. Vona je strašně nerada, že to vůbec říkám. Vona říká, brní hlava a, a to těžko napíšu. No bedejť by ji nebrněla, když ji přes ni třískali denně, ne? Hehe. A neměla nikdy žádný brnění hlavy, předtím a potom zase ne. No, a vona to přesto napsala, a tak pěkně. A to se o tom přesvědčíte, to budete číst. K k stalo za s tím nás za jeho zem nás jen -absolutně správný názor . Říkám, že absolutně správný. Proti tomu můžete mít námitky rozumové a nic to není platný. protože zkušenost, a kdyby ji neměl, tak není zasvěcenec. e- Srí Aurobinda ví, že všichni žijeme v Bohu. Né, že by to bylo jinak, že žijeme mimo boha a že se k němu snažíme přijít, ale oni, narozdíl od nás boha neobjektivizují. Voni ho nepovažujou mimo člověka, nýbrž my žijeme v Bohu, v jeho vesmíru. To jsou všechno síly vod něho. To je úžasný pokrok Indie, ke kterýmu se hned tak nedostaneme, my křesťani. Voni na jedné straně mají takový úžasný výšky, na druhé straně mají úžasný nesmysly vedle toho, protože kdo, tam si každý saměl psát, co chtěl, takže Upanišády vznikaly, to znamená m- dejme- takový doplňky Véd, vznikaly vedle to jako Bible jejich, ne? A jak, kdo to napsal? Každý je na jiné úrovni, Takže když jsem třebas ze začátku pojednával vo tom že žije li dobu zen lze ho toto je nad abychom se domluvili jak na to, von říkal, budeš prostě psát novou Upanišádu. To je pro nás, pro Indy, nová Upanišáda. Jednou my to budeme mít v ruce a budeme na to hledět jako na ty Upanišády, které byly psány předtím. Je mi tedy velikou ctí ten do tohoto tam s těmi policajty a- Jak jsem k tomu přišel, nevím tedy ale jisto je, že ten Srí Aurobindo to bere tak vážně, že von způsobí a k tomu obrovskou moc, voni tam ty lidi mají ohromnou moc, že to jednou bude vydáno. A, to při tom nemusím být , pochopitelně. Ale bude to vydáno v češtině a bude to přeloženo nazpátek do angličtiny. Protože to dílo je v angličtině a ve francouzštině, jako v originálu. A, bude vydán v angličtině, i ten český komentář bude vydán v angličtině. A budou to číst jako Upanišádu. To znamená jako platný komentář ke svatým písmům. Ne jako svaté písmo, ale komentář ke svatýmu písmu. Jako jeden z nejnovějších komentářů svatých písem jejich. e-, no. Proto to píšu. a tím Von říkal, tak si ho prodloužíš, tak to budeš tkomentovat. A když jsem dneska přeložil polovinu toho díla a ten konec, který nebyl ani v zkratce v češtině přeložen, jo? Ono to bylo ve zkratce přeloženo. Tak ten jsem posledních pět kapitol dopsal a přeložil bez zkratky. Takže konec je a polovička je taky a kromě toho jsou tam všechna, všechny přídavky, který von si tam přál mít. Protože on chtěl smířit všechna náboženství dohromady. myslím, že tam dobře je smířeno křesťanství s hinduizmem a i s tím mohamedánstvím. Prostě ta hlavní náboženství jsou smířena. O to von stojí že v budoucnosti to takhle musí být. Že jeden pastýř a jeden ovčinec, ano? Ale ne, jak si to představují křesťani, že všichni budou pokřtěni, nýbrž, že to uznají jako správné.